Co nás přitahuje na popových hvězdách? Je to ztotožnění se s interprety skrze texty, jež nám „mluví z duše“, nebo je to sexy obal, který se leckdy snaží zakrýt bezobsažnost? Nebo jde jen o dobře cílený marketing, jako když vám v reklamě nabízí nové boty?

Majitelé nahrávacích společností se snaží o kombinaci všeho výše zmíněného. A i když je pochopitelně rozdíl v idolech rockových a popových, „image“ bude vždy to, co bude daného umělce prodávat. U rockových hudebníků (ne, to nejsou Nickelback) je navíc, díky odkazu bluesových muzikantů, značná míra autenticity jednou z podmínek úspěchu. Syrovost či uvěřitelnost je vlastní jak starým bluesovým nahrávkám, tak skupinám a interpretům od Elvise přes Led Zeppelin a Nirvanu k White Stripes.

Proti tomu stojí populární mainstreamová hudba. Její tvůrci a lidé, kteří se na vývoji populární kultury podílejí, se snaží vyvolat v lidech pocit, že jejich pop-produkt, v tomto případě zpěvák či zpěvačka, má jistý punc jedinečnosti. Člověk se snaží si věci usnadňovat a to platí i pro hledání svého místa ve společnosti. Pokud nám někdo nabídne alternativu a zjednodušeně nám řekne, že tahle kapela, zpěvačka nebo kabát jsou to nejlepší, co můžeme dostat, snadno to odkýváme. Z populární hudby je produkt, jejž si idealizujeme. Snažíme se ho vidět světlejší, než ve skutečnosti je. Dokonalý odraz naší společnosti, v níž si čisté svědomí kupujeme na koncertě Live 8.

Ve skutečnosti jsou v tomto světě hudba a s ní spojené aktivity chápány jako zdroj značných příjmů, o nic víc nejde. Kdo se stane budoucí velkou hvězdou a kdo ne, čím dál častěji rozhodují moderní technologie. Aplikace Shazam, jež dokáže rozpoznat právě hranou skladbu během několika vteřin, v tom hraje značnou roli – jak uvádí Derek Thompson ve svém článku The Shazam Effect. Ve Spojených státech se zmíněný program začal používat při pokusech s novými písněmi v lokálních rádiích. Hudební vydavatelství nasadí do menšího rádia píseň od dosud neznámého hudebníka a čeká, jak na potenciální hit zareagují posluchači – rozuměj: v jaké míře tu danou píseň vyhledávají právě přes Shazam. I podle toho se poté ve vydavatelství rozhodnou, jaké písni dají šanci v celostátní relaci a jaké ne. Hudební podnikatelé se tak snaží, alespoň částečně, vykompenzovat ušlé zisky z klesajícího prodeje desek. Moderní technologie mohou být samozřejmě i prospěšné. Například Lorde by se zřejmě bez jejich pomoci nestala takovou globální hvězdou, jakou v současnosti je.

Příklad Lorde či zpěvačky Adele ukazuje navíc na zajímavý fakt, kdy se do popředí zájmu dostávají i interpretky, které nejsou považovány za klasické divy typu Rihanny či Kate Perry. Přesto právě Lorde i Adele jsou ty, jež zachraňují tvář současné mainstreamové hudby právě proto, že se s nimi může, díky jejich „obyčejnosti“, ztotožnit široká část posluchaček.

V poslední době lze rovněž sledovat zajímavou skutečnost: nejzářivějšími popovými hvězdami jsou takřka bez výjimky právě ženy. Jejich dominanci ve světě popu potvrdila loni na podzim skutečnost, že v americkém žebříčku Billboard (zahrnuje 200 nejprodávanějších alb ve Spojených státech) obsadily na několik týdnů ženské interpretky prvních pět míst. Nic podobného se za šedesátiletou historii hitparády nestalo. Jde o určitou formu emancipace, kdy se celospolečenské tendence odrážejí v pop kultuře jako celku. Hlavním cílem marketingových oddělení se tak díky tomuto stávají ženy, které budou svou zvyšující se finanční nezávislostí a celkově svým společenským postavením určovat, co v mainstreamu bude považováno za ideální.

Bude zajímavé sledovat, co přinese další vývoj populární kultury, jak se budou měnit naše představy o hudebních ikonách i v návaznosti na sílící ženský faktor. Již nyní to bezesporu přináší větší zájem o hudebnice, které jsou pro svou originalitu brány za budoucnost popové i rockové hudby. ∞

Založit si na Bandzone profil kapely bylo pro každou novou skupinu z hlediska propagace zásadní. Najednou jste mohli svým fanouškům přímo sdělit, co se uvnitř vaší kapely děje, jaké máte nové skladby nebo kde a kdy bude další koncert. Kluci a holky z Bandzone nelenili a snažili se propagovat podle svého názoru nejzajímavější skupiny. Jednou z nich byli Charlie Straight. A tak jim Michal Novák, toho času majitel a správce serveru, zařídil promo koncert, na který pozval novináře i známé osobnosti. With a Little Help from My Friends, chtělo by se spolu s Beatles říct, a třinecká kapela se dostala do širšího povědomí. O dva roky později si již Charlie Straight přebírali tři ceny Anděl. Tou dobou byli ve Velké Británii již nějakou dobu za hvězdy Arctic Monkeys. Ti se na výsluní dostali v době, kdy byly v módě kytarové kapely v čele s Kaiser Chiefs, The Strokes či Franz Ferdinand. Ve svých začátcích rozdávali Arctic Monkeys svoje dema zadarmo na koncertech. Načež po nějaké době při rozhovoru pro Prefix Magazine zjistili, že jim fanoušci založili profil na Myspace, což vedlo k jejich následné masivní popularitě. Bez jakékoliv další propagace se jejich album Whatever People Say I Am, That’s What I Am Not stalo nejrychleji prodávaným debutem v historii Spojeného království.

Hledání nových cest
Deset let poté, co internet změnil hudební průmysl, nastává u důležitých serverů jako YouTube či Bandcamp několik změn, o kterých je dobré vědět. U Bandcampu se tak děje v návaznosti na změny v zákoně o DPH. Ten nově určuje internetovým prodejcům hudby, filmů, her apod. povinnost vybírat daň z prodeje v místě, kde bydlí uživatel dané služby, nikoliv tam, kde má své sídlo poskytovatel, jako tomu bylo doposud. Evropská komise se tak chce vyhnout tendenci některých nadnárodních firem přesunout své sídlo do daňově přátelštější země, jakou je například Lucembursko. Proti této novele vystoupila řada nezávislých labelů a hudebníků, kteří se obávali toho, že administrativa spojená s jejím plněním pro ně bude časově i finančně neúnosná. Proto hrozili stažením své hudby ze stránek typu Bandcamp. Ten se tedy nakonec rozhodl, že bude zpracovávat nově požadovanou evropskou daňovou evidenci za umělce, kteří prodávají hudbu přes jeho služby.

Tvůrci novely tak vůbec nebrali v potaz časové ani finanční možnosti nezávislých hudebních subjektů a zaměřili se jen na „velké hráče“ globálního trhu a na jejich způsob fungování. Což mohlo mít v konečném důsledku zcela zásadní dopad na již zmiňovaný server Bandcamp, který se stal velmi užitečnou službou především při hledání mladých umělců.

YouTube momentálně řeší trochu jiné problémy. Začíná se svou novou službou, nazvanou YouTube Music Key, pomocí níž se snaží naplno využít svého potenciálu v oblasti distribuce hudby. Za 8 až 10 dolarů budete mít skrze ni přístup ke stahování celých alb, k redakčním mixům apod., a to vše bez reklam. Navíc bude obohacena o možnost offline přehrávání skladeb. Pochopitelně se tak i Google (majitel YouTube) snaží najít způsob, jakým co nejlépe distribuovat hudbu, kterou disponuje. Ovšem kvůli novým obchodním podmínkám, jejichž podepsání YouTube po umělcích vyžaduje, se zároveň dostal do sporu, v němž jsou na jedné straně nezávislé nahrávací společnosti zastupující Arctic Monkeys, Radiohead či Jacka Whitea, a na druhé sám internetový kolos. Nezávislým labelům se nelíbily nové smluvní podmínky, které jim YouTube nabízel, a obrátily se s žalobou na soud. Inu, za deset let, co YouTube a další internetová média vládnou hudebnímu světu, se toho dost změnilo. Věk nevinnosti v tomto ohledu již zřejmě definitivně skončil. Neměli bychom však přestat hledat cesty. Aby si hudba ponechala svou svobodu. ∞

Když se Amy Winehouse před třemi lety stala zatím poslední globálně známou hvězdou, jež přijala „členství“ v Klubu 27, rozvířila znovu debaty na téma předčasného umírání rockových hvězd. Především otázku kolem „magického“ věku 27, který jako by k tomu byl určený. Je skutečně rock and roll nebezpečný?

Do Klubu 27 se řadí hudebníci, kteří zemřeli ve věku dvaceti sedmi let, většinou na vrcholu kariéry a většinou i nedobrovolně. O zmíněném klubu se začalo více mluvit v 60. a na počátku 70. let. Nejprve po smrti Briana Jonese, zakládajícího člena Rolling Stones. Na počátku sedmdesátých let se k němu přidal Jimi Hendrix, o šestnáct dní později Janis Joplin a o necelý rok později i Jim Morrison. A legenda o magickém Klubu 27 byla na světě. V devadesátých letech se k výše zmíněným připojil i Kurt Cobain a v roce 2011 také Amy Winehouse. Do Klubu 27 samozřejmě patří celá řada muzikantů, zpětně jsou do něj zařazováni i hudebníci, kteří zemřeli na přelomu 19. a 20. století. Avšak skupina pěti, potažmo šesti zmíněných je nejslavnější.

To, jak hledáme ikony a symboly v okolním světě (včetně toho uměleckého), vyneslo Klub 27 do trochu absurdních výšin – je mu přikládána magičnost a snad i vyšší rozměr. Faktem je, že většina z nejslavnější šestice se proslavila kolem dvacátého třetího roku života a byli tak ve svých 27 letech na vrcholu popularity a zřejmě i tvůrčích sil. Vliv problémového dětství se u nich v dospělosti přetavil do kreativity, díky níž se stali nejlepšími ve své generaci. Velmi snadno lze ovšem umístit pojítko mezi hédonistický styl života a brzkou smrt. Nicméně, existují i studie, které fenomén brzkého umírání rockových hvězd zkoumaly.

Konkrétně z britské studie prováděné v roce 2011 na 1500 umělcích vyplývá, že rockové hvězdy mívají výrazně vyšší úmrtnost než jejich kolegové z jiných uměleckých oborů. Američtí hudebníci navíc o něco větší než ti evropští. Nejčastější příčinou je přitom závislost na alkoholu a jiných drogách. Není proto překvapením, že mystika kolem Klubu začala v 60., potažmo 70. letech – tedy v době, kdy se mezi hudebníky braly drogy výrazně více než dnes. V současnosti je, podle jednoho z autorů zmíněné studie, standardní brát tvorbu hudby spíše jako druh kariéry.

Tak jako tak, Youngovo heslo „je lepší shořet, než vyhasnout“, které naplno proslavil Kurt Cobain, když ho zapsal do svého dopisu na rozloučenou, je snad již výkřikem z minulých dob. Ty ještě občas připomene například Pete Doherty z Libertines, avšak rockovému bohémství tak, jako jsme ho znali z minulosti, již zřejmě definitivně odzvonilo. ∞

Prostituce – půl zdraví. Věnují se jí naši politici v Číně, manažeři i umělci. A tak i v hudbě najdeme prostitutů plno.

Prostitutů je zkrátka jako hub. Rostou nehledě na rozmary počasí. Tak se občas stane, že se jich sejde víc z různých odvětví a začnou pracovat společně. V některých kruzích je brána jako určitá forma prostituce i myšlenka product placementu. Avšak zčásti neprávem. Product placement, neboli umisťování produktů například do videoklipů či filmů za komerčním účelem, může být totiž ku prospěchu věci, ač si to zřejmě značná část lidí, především z DIY (Do it yourself) komunity myslet nebude. Známý je především případ Vladimira 518 – potažmo knih Kmeny a Kmeny 0, na jejichž vzniku se spolupodílel – a jeho spojení s Budvarem. Konkrétně šlo o spojení se značkou BU2R. V tomto případě se marketingový a umělecký svět dokázaly spojit a nechat vzniknout zajímavý projekt. Marketingová oblast zde ideologicky neovlivňovala uměleckou. Nadávání na komercionalizaci hudby, potažmo kultury, tak v tomto případě není opodstatněné. Naráží totiž na fakt, že pokud chce umělec zrealizovat určitý projekt, který je i finančně náročnější, ale zároveň má určitou kulturní hodnotu, tak i logicky chce, aby se toto dílo dostalo k co možná nejvíce lidem za co možná nejméně peněz. A to již zmíněný BU2R umožnil. Volání určité části kulturního spektra po jasném oddělení umělecké sféry a té marketingové má pochopitelnou logiku. Ovšem pokud má být kultura co nejvíce přístupná lidem, měli bychom se na projekty typu BU2R dívat spíše jako na zprostředkovatele a neměli bychom je pranýřovat za tuto formu sponzoringu.

Product placement ve spojení s hudebním videoklipem zatím zřejmě „nejdál“ dotáhla Lady Gaga. Možná jsem ze staré školy, ale prodávat prostor ve svých klipech tak agresivně, jako to dělá právě Gaga, je prostě mimo můj rámec pochopení. Gaga jako by částečně stírala hranici mezi uměním, které marketing šikovně využívá, a „uměním“, které vzniká pro marketing samotný. Jako kdyby její klipy vznikaly spíše pro prezentaci produktů desítky nadnárodních firem. Bizarně působí nápad společnosti Universal zpětně vkládat do videí reklamu na produkty. Jednou z firem, která by měla mít celou záležitost technologicky na starosti, je společnost MirriAd. Ta už také předvedla ukázku nové technologie v klipu Avicii, do nějž vložila reklamu na likér Grand Marnier, kterou následně smazala a volný prostor nabídla jiným likérkám.

Při každém novém nápadu či ideji se učíme, jak s ním zacházet, zkoumáme hranice a to, kam až můžeme zajít. Časem se možná naučíme nakládat i s umisťováním produktů do vizuálních děl za komerčními účely. Snad zjistíme, jak správně propojit sféru marketingu a umění tak, aby se jednomu neobracel žaludek. ∞

Čím dál tím více mladých kapel se snaží vidět dál než jen před dveře nejbližšího klubu a hledá svou vlastní muzikantskou tvář. Ve Velké Británii, kde spousta začínajících kytarových skupin jede po inspirační lince Beatles – Oasis (Blur) – Radiohead, jsou hudební kořeny vcelku jasné. Většina tamějších kapel se je snaží v rámci vlastních možností obohatit svou kreativitou, což se někdy daří více (Arctic Monkeys) a někdy o něco méně (The Enemy). Pokud se česká kapela snaží zaměřit na vlastní kořeny, které by vycházely z našeho muzikantského podhoubí, má situaci o něco těžší. Leč i u nás vznikla řada nezapomenutelných nahrávek. Například Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo je jedna z našich nejlepších desek vůbec. K nahrávkám tohoto typu nám ovšem chybí určitý vztah. Buď je neznáme, nebo je známe, ale jsou nám tak nějak jedno, protože ve své době neměly možnost vyniknout a dostat se tak alespoň zčásti do kulturního podvědomí – stát se symbolem doby.

Hledání a popasování se s vlastními hudebními kořeny měl v úmyslu i projekt Jiřího Buriana, známého především z kapel Southpaw a Republic of Two, nazvaný Bohemia. Burian si v něm vytyčil nemalý cíl: předělání lidových písní do moderního zvuku. A ač byl projekt přijat rozporuplně, má své nesporné kvality. Jednotlivé písně musí člověk vnímat jako samostatné subjekty a dávat si je do kontextu s klasickým pojetím lidové tvorby velmi opatrně. Je potřeba ocenit Burianovu odvahu pustit se na tenký led, kterým se dá snadno propadnout na nejhlubší dno. Hledání vlastní hudební minulosti se evidentně stává v našem prostředí o něco obtížnějším.

Když člověk slyší kapely ze Skandinávie či Islandu, většinou je rychle pozná. Zasněná atmosféra odrážející tamější přírodu. Jak by ale měla znít píseň, aby si člověk řekl, že je to nahrávka z Čech? Možná jsme svou geografickou polohou předurčeni k tomu, aby se v nás i v naší hudbě míchala řada stylů a žánrů. Máme v sobě něco z romantických skladatelů a lidové hudby. Nebo nás nejvíce oslovuje folk a Nohavica s Krylem.

Svou vlastní cestou jdou zástupci labelů Indies Scope či Máma mrdá maso. Díky nim se do popředí dostávají skupiny, jež se snaží vytvořit osobitý zvuk. Mezi nejvýraznější zástupce zmíněných labelů patří Kieslowski, Planety, Zrní, Bratři Orffové, Lenka Dusilová s Baromantikou či Ille. Díky těmto kapelám dostává alternativní scéna osobitý zvuk. Všechny tyto skupiny spojuje fakt, že vytvářejí nahrávky, jež dýchají místem svého vzniku. Pro Orffy, Zrní a Baromantiku je typická návaznost na místo (Krnov, Kladno) a zasněná atmosféra. Pro Kieslowski s Ille zase minimalismus ve spojení s písničkovou formou skladeb. U výše zmíněných je tak zajímavé spojení zahraničních hudebních vzorů s vlastní osobitostí.

Iva Bittová či kapela Zrní v sobě mají kombinaci lidové hudby s tou moderní, a mohou tak být bráni jako interpreti, jež jsou jaksi nejblíže „českému“ zvuku. Odpovídají tak na otázku, jak se přiblížit v moderní hudbě místům, která budou určitým způsobem asociovat naše muzikantské kořeny a stejně tak i zobrazovat hudební současnost. ∞

Rozhlas by především neměl rezignovat na původní hodnoty, na kterých vznikal, a měl by usilovat o to, být prostředníkem mezi kvalitní kulturou a posluchačem. Ovšem zub času se nemilosrdně zahryzává i v tomto případě. Rozhlasové vysílání u nás již nemá tak silnou pozici, jako tomu bylo dříve. Ze strachu z úbytku posluchačů se z něj stal v mnohém strnulý systém, jenž jako by rezignoval na jakýkoliv vývoj. To, co nám sdělují dramaturgové komerčních rádií svým hudebním výběrem, je názor, že pokud by se snažili o změnu stávajícího fungování a snažili se být aktivní součástí tuzemského kulturního prostředí, odvrátili by se od nich i poslední příznivci. Úroveň určitých pořadů, jež vysílá například Český rozhlas, je ve většině případů velmi dobrá. Po hudební stránce ale kvalita zaostává, chybí ambice a naopak přebývá ego, které dokáže nejednomu rádiovému dramaturgovi zamotat hlavu. A tak se ustupuje lidem, kteří si své místo v éteru jsou ochotni zaplatit. Na opačném pólu než komerční rádia ale stojí více nezávislé rozhlasové stanice. Jmenujme například – pod Český rozhlas patřící – Radio Wave či soukromé Radio 1. Prvně zmiňované jde svou vlastní cestou a nehraje skladby starší jednoho roku, avšak lze ho poslouchat jen přes internet. Oproti tomu Radio 1 naladit na FM vlnách můžete, ovšem ne mimo Prahu, potažmo Středočeský kraj.

Cesta potenciálního rádiového hitu až do rozhlasové kabiny je dlouhá. Na jeho trase se vystřídá producent, skladatel a textař. Po nich nastupuje na scénu interpret a autotune, program, jenž vyrovná hlasové nepřesnosti. Dále se píseň posílá do rádií, které ji pouští v určitých relacích. Průměrná denní poslechovost (tedy to, kolik času denně u poslechu dané stanice člověk v průměru stráví) se u komerčních stanic v České republice pohybuje od 150 do 200 minut za den. Kdyby posluchač trávil u dané stanice celých 24 hodin, vzhledem k  nevelkému počtu skladeb v seznamu rádií by se s jednou z nově nasazených písní setkal přibližně pětkrát za den. Ale zpět k tvorbě hitu. Producent nejprve vymyslí kostru písně. To znamená základní akordy i instrumentaci, potažmo beat. Výtvor dále předá oslovenému skladateli, jehož úkolem je vymyslet melodii zpěvu, která je pro hitovost skladby stěžejní, a také text. Analýzou několika stovek hitů se zjistilo, jak dlouhá by měla být předehra, kdy má přijít refrén či jak dlouhá má skladba být. Výsledný produkt poté hudební průmysl s chirurgickou přesností implantuje do mozků výrostků po celém světě. Tadadá, zhlédnutí na YouTube jde do desítek či stovek milionů. Poslechovost zaručena. Business je dokončen a jede se dál. Průměr ale zůstává průměrem, i když se marketingové oddělení daného interpreta snaží vyvolat kolem svého klienta auru výjimečnosti. Jde o typ písní, které navíc znějí skoro stejně, což není jen výsledkem toho, že řadu největších hitů posledních let složil švédský producent Martin Sandberg. Ten „pouze“ chytře využívá znalosti, jak napsat popovou píseň tak, aby se stala hitem.

Islandská kulturní revoluce
„Zabijte DJ, protože písničky, které hrajou, neříkají nic o mém životě,“ zpíval kdysi frontman The Smiths, Morrisey. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Ovšem průvodní jevy spojené s tímto druhem rozhlasového podnikání nemají žádnou užitnou hodnotu. Naopak. Napomáhají tomu, že opravdu kvalitní kapely, jež mají co říct, nedostávají tolik příležitostí prosadit se, protože rádia hledají něco jiného. Interprety, kteří jim zazpívají písničku, v níž se zpívá „deštník -ík -ík, e -e -e“. Místo toho, aby pouštěli do éteru i muzikanty, kteří mají po hudební stránce svou kvalitu, tak kultuře spíše škodí a schovávají se přitom pokrytecky za tzv. poslechovost. Jsou to typické znaky druhu nazývajícího se dramaturg českých rádií. Ať už jde o muzikanty typu Bonuse, Please the Trees, Květy či kapelu Zrní. Všechno jsou to interpreti, kteří mají po hudební stránce co nabídnout, jejich kvalita je nesporná. Přitom hudebně nijak výrazněji nevybočují z „rádiového“ zvuku. Je však více než jasné, že až Kryštof vydá další singl, bude to hit. Až vydá novou skladbu kapela Eggnoise, moc lidí to nezaregistruje (pusťte si od nich skladbu Wonder a pochopíte ten zločin). Jako by věci s přesahem naháněly dramaturgům největší strach. Lobby ze strany nahrávacích společností, které se snaží protlačit a nasadit svého interpreta do pravidelné relace, je z jejich úhlu pohledu pochopitelná. Do umělce vloží nemalé finanční prostředky a chtějí si tak zajistit jejich návratnost. Na jednu kvalitní kapelu tu proto máme deset pijavic, připravených přisát se při první příležitosti.

Přitom se zapomíná, že právě originální hudba či kultura obecně dokáže být i celoplošně výdělečným artiklem. Příkladem, jak nakládat s kulturním bohatstvím své země, nám může být Island. Díky tamější ministryni kultury se islandské umění podílí na růstu domácí ekonomiky obratem miliardy eur ročně, což z ní činí druhé nejsilnější odvětví hospodářství. Islandská kulturní revoluce se opírá o místní hudební scénu, jež svou rozmanitostí a originalitou láká hudební nadšence nejen z Evropy. V roce 2012 například hrálo v zahraničí 43 islandských kapel. Na tak malou zemi úctyhodné číslo.

Ekonomika čerpající svou sílu i z tvořivosti a kulturní vyspělosti dané země může být jedním z pilířů hospodářského rozvoje. Takto to zatím vypadá, že plýtváme talentem, místo toho, abychom se zaměřili na potenciál, který se v naší umělecké oblasti ukrývá. I u nás je řada skupin hrajících hudbu, která by bez obav obstála i v českých mainstreamových rádiích. Jen ji musí někdo pustit. ∞

Hudební svět je již pár let v krizi, respektive je v krizi už hodně dlouhou dobu, nicméně teď se k té morální přidala i krize finanční. V roce 2012 poprvé po třinácti letech vzrostly příjmy z prodeje desek, a to především díky placenému stahování. Busking stojí na opačném pólu než masový hudební průmysl. Avšak někdy se i tyto dva světy protnou. Stalo se tak například u australského hudebníka Dub FX, Johna Butlera, Edith Piaf nebo Radůzy. Na ulici se dá narazit na celou řadu zajímavých umělců. Je to přeci jen ta nejjednodušší cesta, jak lidem prezentovat svou tvorbu. Prostě vezmete partu kamarádů s nástroji, performerů nebo třeba žonglérů a jde se ven. Pouliční umění navíc dokáže v některých svých formách to, co umění, které je zasazené do pevných struktur, neumí. Díky kontrastní povaze dvou prostředí, kde na jedné straně je městský život se svými svébytnými pravidly, a na druhé je tu busker, jenž s cílem pobavit svou tvorbou vytrhává člověka z „běžného“ městského stereotypu.

Ještě před několika lety bylo v Praze hraní na ulici výrazně ztíženo vyhláškou. Podle ní si buskeři mohli vybrat jedno ze tří míst, na nichž se v centru smělo hrát, vyplnit několik formulářů (mimo jiné napsat seznam hraných písniček, určený pro Ochranný svaz autorský), poté čas své případné produkce vypsat do úředního rozvrhu a počkat přibližně dva týdny na vyjádření úřadu. Tím ovšem příprava pouličního umělce na vystoupení nekončila. Pokud byla totiž jeho žádost úspěšná, musel zajít znovu na úřad pro povolení a zároveň zaplatit poplatek. Není proto překvapením, že většinu potencionálních buskerů tohle podivné kolečko odradilo. Jaký to rozdíl v porovnání se situací pouličních umělců v Polsku, Francii či Německu. Dalibor Zíta, jeden ze zakladatelů iniciativy BuskerVille, která se snažila navrátit busking do pražských ulic, k tomu dodává: „Když jsme byli posledně buskovat v Německu, tak mě těšilo, jak se tam lidé k sobě chovají ohleduplně. V Drážďanech je dokonce ulice, na níž se večer chodí lidé bavit a vyloženě čekají na muzikanty, kteří tam přijdou zahrát. A to se ta ulice nachází v rezidenční čtvrti.“ Rozdíl mezi naším a v tomto případě německým pojetím či chápáním využití veřejného prostoru dobře ilustruje další historka, v které Dalibor popisuje, jak spolu se svou kapelou po návratu z buskování po Německu přijel zpět do Prahy a poté, co šli všichni večer do parku ke Karlovu náměstí ještě si zahrát, se zanedlouho objevila policejní hlídka, jež je z parku i s nástroji vykázala kvůli rušení nočního klidu. Z místa, které sousedí s hlučnou hlavní silnicí a kde akustické nástroje nemohou být hlasitější než přilehlá komunikace. Symbolicky tuto událost uzavřel sám policista, který skupinu z parku vyhazoval, když s nadsázkou pronesl větu: „Tady jste v Čechách, tady vadí každému všechno.“

Testovací rok
Po výměně radních na podzim roku 2011 měla koordinaci Komise pro veřejný prostor na starosti Alexandra Udženija. Komise následně rozhodla o plošném povolení buskingu. Tzv. „testovací rok“ trval až do roku 2013. Odhodlání iniciativy dobře dokumentuje vystoupení písničkářky Iamme Candlewick, jež sama jen s kytarou prezentovala zhudebněné požadavky iniciativy BuskerVille přímo na pražském magistrátu při zasedání zastupitelstva v napjaté atmosféře, která tou dobou, na podzim roku 2011, na radnici panovala.

Po zavedení nových podmínek pro buskery ovšem nastaly problémy v momentě, kdy se do praxe uvedly nejednoznačné formulace z úředního nařízení. Některé stanovy totiž měly formu pouhých doporučení a nebyly formálně zcela závazné, jednalo se například o míru hlasitosti buskerů či délku vystoupení prováděného na jednom místě.

V Melbourne, Berlíně, Paříži nebo kolébce buskingu, Dublinu, nestojí pouliční umění mimo hlavní kulturní proud daného místa, ale přirozeně s ním koexistuje a spoluutváří sílu veřejného prostoru.

Busking na rozcestí
Po dvou letech, jež proběhly především ve znamení značné volnosti oproti letům předchozím, nastává období, v němž se bude magistrát snažit o další regulaci buskingu. Je otázkou, komu vlastně pouliční umění v Praze vadí. Když se Zíta vydal spolu s kolegou z iniciativy BuskerVille přímo mezi rezidenty Prahy 1, narazil nejprve na fakt, že za hodinu hledání nemohli v centru nikoho místního najít. Po hodině nakonec našli dva obyvatele Prahy 1, kteří shodně tvrdili, že jim pouliční umění nevadí. „V Celetné ulici nám v podnicích říkali, že když jim někdo hraje tři hodiny u dveří obchodu, tak jim to vadí, ale jinak nikdo z oslovených neměl s pouličním uměním problém.“ Spíše než o hluk jde tak o naše chápání veřejného prostoru jako takového. O to, jak se jako společnost postavíme k veřejnému prostoru, s kterým můžeme esteticky pracovat a jenž nemusí být jen prázdnou kulisou naší společnosti.

V současné době se pouliční umění v Praze nachází na dalším rozcestí. Hledá se nejpřijatelnější řešení pro obě strany. Poněkud bizarně působí jen myšlenka, podle níž by pouliční muzikanti měli jít na přehrávky před zkušební komisi, jež by určila, zda na ulici hrát mohou, či nikoliv. Schůdnější se zdá návrh na určení časového limitu, který by vymezoval, jak dlouho může busker na jednom místě hrát. Řešením by mohly být i tzv. hlukové zóny, rozdělující místa v Praze podle toho, jakou míru hlasitosti vystupování pouličních umělců snesou. A podle stejného klíče by se rozdělovaly hudební nástroje dle intenzity zvuku, aby se nestalo, že do stejného pytle bude dáváno vystoupení mimů a produkce například hráče na dudy. Je tedy potřeba mít nastavené limity, jež nebudou bránit přirozenému rozvoji pouličního umění a zároveň nebudou vadit běžnému životu ve městě.

Jak se k podobným tématům postaví oficiální autority a jak moc se nechají ovlivnit zájmy určitých skupin, leccos napoví o stavu demokracie u nás. Zda si vážíme nabytých svobod a umíme s nimi nakládat, či naopak. Protože buskování je projevem svobody, projevem lidského ducha. Snáze se leckdy smiřujeme s přeměnou Václavského náměstí na Disneyland, světelným smogem či všudypřítomnou reklamou. Bylo by naivní tvrdit, že tvorba každého pouličního umělce má odpovídající míru kvality. Je to ale problém, který se dá ve většině případů řešit domluvou, aniž by na výjimky musela doplácet celá skupina pouličních umělců. Buskeři jsou duší města. Našeho města. Nenechme si ji znovu pohřbít a učme se s nabytou svobodou i jejími atributy zacházet tak, aby nám život dělaly příjemnějším. Učme se nazírat na věci s lehkostí a pochopením. ∞