„Anders píše knihu,“ oznámila Wenche v kavárně před supermarketem Coop. „Aha,“ zareagovali na to ostatní. Ve skutečnosti se matka o synovu budoucnost obávala. Dokonce mu řekla, že ho ráda doprovodí na úřad práce. Tam mu pomůžou zjistit, k čemu by se hodil. Podle ní by z něj díky jeho smyslu pro spravedlnost byl dobrý policista. Tenkrát jí Anders odpověděl: „To bych musel v životě některé věci udělat jinak.“

Kniha Jeden z nás – Příběh o Norsku autorky Åsne Seierstad podává na svých 577 stranách detailní portrét Anderse Behringa Breivika, který v roce 2011 zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pro mladé sociální demokraty na ostrově Utoya a osm dospělých při bombovém útoku v centru Osla. Spisovatelce se brilantně podařilo uchopit nejen život samotného Breivika od narození až po soudní proces, ale rovněž zasazuje celý příběh do politicko-společenského prostředí Norska od 80. let po současnost. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout také výborný překlad Evy Dohnálkové. Kniha v sobě spojuje několik dějových linek, které v průběhu čtení působí jako samostatné příběhy, ale pozorný čtenář v nich lehce čte souvislosti, které dávají za vznik velmi detailní, avšak přesto svěží, konstrukci. Dokumentární román tak, i přes svou délku, čtenáře vtáhne velmi rychle do děje a svým naturalismem jde až na dřeň lidských emocí.

Potřeba někam patřit
Breivikovo dětství nebylo jednoduché. Narodil se v zimě roku 1979 jako druhorozené dítě Wenche Behring. Neplánovaně. Matka se poměrně záhy se svým manželem Jensem Breivikem rozvedla a přestěhovala se s dcerou a synem do západního Osla. Povoláním diplomat Jens Breivik už si stihl udělat další rodinu v Paříži. Když se Anders začal věnovat v pubertě graffiti, zřekl se jej otec úplně. Wenche Behring zažádala dvakrát o pěstounskou péči pro své děti. „Ať je vezme ďas,“ uvedla na Odboru pro péči o dítě. Již při těhotenství si myslela, že ji Anders kope vědomě, aby ji trápil.

Ani Bano neměla jednoduché dětství. Narodila se v Kurdistánu v zimě roku 1992. V té době byla země jedno válečné pole. Sklepní prostory se pro Bano a její rodiče staly druhým domovem, protože být venku na ulici by pravděpodobně znamenalo ustřelenou hlavou. A pak imigrovali do Norska. Začátky nebyly jednoduché. Vše bylo pro ně nové. Prostředí, jazyk. Když jim volali příbuzní z Kurdistánu, lhali jim, že se mají skvěle. Přitom se řadu nocí uspávali vlastním pláčem. Postupem času se však zvládli začlenit do norské společnosti a žít spokojený život.

Strom svobody musí být čas od času osvěžen krví vlastenců a tyranů
Breivika a Bano nepojilo jen to, že měli oba náročné dětství. Byly to právě arabské děti, se kterými si Breivik hrál, když žil na ulicích západního Osla. V domě, kde žil s matkou a sestrou, bylo hned několik rodin přistěhovalců, s jejichž dětmi chodil ven. Moc norských kamarádů neměl, a proto padla karta právě na děti imigrantů, které si taky neměly s kým hrát.

Přesto o několik málo let později otočil Breivik svůj názor o 180 stupňů a vymyslel si, že je hlavním představitelem templářského řádu v Evropě, který má za cíl zbavit se všech arabských přistěhovalců v Norsku. Jako terč mu posloužil letní tábor mladých sociálních demokratů, jejichž politická strana podle Breivika nese největší podíl viny na přijímání uprchlíků do své země a její následné islamizaci. Ostrov Utoya se tak stal hrobem několika desítek mladých lidí, kteří měli celý život před sebou. Byla mezi nimi i Bano.

Jaký je rozdíl mezi brutalitou a zlem?
„Brutalita nemusí nutně znamenat zlo. Brutalita může vycházet i z dobrého úmyslu,“ uvedl Breivik během soudního procesu. Člověku přirozeně při této myšlence vytane na mysl otázka, zda někdo, kdo obhajuje vraždu několika desítek lidí dobrým úmyslem, je příčetný. „Odpálit bombu je jedna věc. Něco jiného je vylodit se na ostrově, střílet mladé lidi a později o tom mluvit, jako by si člověk vyrazil na houby,“ řekl během soudního procesu Frederik Malt, profesor psychologie. Kauza Breivik se stala pro řadu lidí denním chlebem. Co má ten člověk za problém? Autorka knihy Åsne Seierstad strávila deset týdnů u soudního procesu. Za tu dobu padla během soudního řízení řada diagnóz. Aspergerův syndrom, narcismus, deprese. Výsledné stanovisko: příčetný.

Co se doopravdy děje uvnitř Breivikovy hlavy neví nikdo z nás. Nicméně kniha Jeden z nás – Příběh o Norsku nám dává aspoň velmi dobrou možnost nahlédnout do pozadí tragického příběhu, který nelze klasifikovat pouze jako teroristický čin.

Åsne Seierstad: Jeden z nás – Příběh o Norsku
Absynt 2019, 577 stran

Jaká vede cesta od komerčního focení k vypravování lidských příběhů? Fotograf František Konopa začal profesionálně fotit již ve svých čtrnácti letech. Od té doby uplynulo devět let a Františkův pohled na fotografii se úplně změnil. Co stálo za vznikem velmi emotivních fotografických sérií, se kterými se v Česku proslavil?

Jaké byly tvé první momenty s foťákem v ruce?
První zkušenost s focením byla taková, že jsme se s rodiči vraceli autem z dovolené a oni nám dali na zabavení foťák, abychom si prohlíželi fotky. Mně bylo tehdy asi sedm a vůbec jsem nerozuměl tomu, jak foťáky fungují. Tak jsem začal na všechno klikat a nechtě se mi podařilo zformátovat celou kartu, takže jsme přišli o všechny fotky z dovolené.

Již ve čtrnácti letech jsi začal fotit pro reklamní agenturu, jak ses k této práci dostal v tak nízkém věku?
Bývalý přítel mé sestry si všiml, že mě baví focení a zeptal se mě, zda bych mu nenafotil restauraci. S výsledkem byl spokojený, a tak mi domluvil práci v reklamní agentuře. Záhy se k tomu přidalo rovněž focení hotelů, maturitních plesů nebo svateb. Pro patnáctiletého kluka byly takové peníze rajskou zahradou, a proto se tehdy staly mou hlavní motivací.

Jaká vedla cesta od komerčních zakázek k fine art fotografii, které ses věnoval několik let?
Když jsem se rozhodoval, na jakou střední, zvítězila blízká vzdálenost Střední školy uměleckoprůmyslové keramické a sklářské. Mám ji doslova 45 sekund od domu. V té době mi šlo převážně o to fotit, co se líbí lidem, proto jsem se začal věnovat fine art. Chtěl jsem lidi šokovat. Mé fotky byly, dá se říct, takové vizuální porno, byly postavené primárně na barvách a atmosféře. Nevědomky jsem se tak svezl na vlně fine artu, která byla zrovna ve světě trendy.

Kdy ses rozhodl, že už nechceš fotit za peníze a dáš přednost vlastním věcem?
Fine art fotce jsem se věnoval asi tři roky během střední školy, do toho jsem souběžně fotil i komerční věci. Byl to dost zápřah, zvlášť na tak mladého kluka. Především mě postupně přestalo bavit, že jsem dostával zaplaceno za to, že nade mnou někdo stál a říkal mi, co mám dělat. Chtěl jsem být sám sobě pánem. Nakonec to vygradovalo tak, že jsem k focení začal mít absolutní odpor a přestal jsem fotit asi na rok a půl. V Karlových Varech, kde žiju, mě všichni znají jako „toho kluka s foťákem“, protože kamkoliv jdu, mám ho s sebou. Když jsem tehdy začal chodit bez něj, lidi kolem mě se začali ptát, co se děje. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale nikdo to nechápal. Říkali mi, že jsem byl na dobré cestě a našlápnutou kariéru jsem vzdal zbytečně.

Jak jsi pak znovu získal chuť fotit?
Po maturitě jsem si dodělal pedagogické minimum a opět se vrátil na svou střední školu, tentokrát však jako učitel. Chtěl jsem být pro své studenty vzorem, ne učitelem teoretikem, za kterým nejsou žádné výsledky. Tak jsem se opět vrátil k focení. Koupil jsem si nový foťák a domluvil si slečnu na focení. Původní plán byl nafotit pár portrétů venku. Výsledné fotky jsem dal do facebookové skupiny Fotograf roku. Jedna paní mi pod ten příspěvek napsala – „hezká série“. V tu chvíli jsem si řekl, proč by ty fotky vlastně nemohly mít nějaký příběh. Tak vznikla myšlenka focení sérií, za kterou vlastně vděčím neznámé paní.

V čem nalézáš inspiraci k příběhům?
Když bych měl své série rozdělit, tak jsou to dva typy – vizuální a příběhové. Vizuální nemají silný příběh, spíš cílí na divákovo oko. V poslední době ale převažují spíš ty příběhové. Myslím si, že není důležité kvůli fotkám cestovat někam daleko. To se snažím naučit i své studenty. Říkám jim, aby se podívali, co mají kolem sebe. Obyčejné věci jsou nakonec ty nejinspirativnější. Emoce musejí vycházet z místa, kde žiješ a kde to znáš.

Ve své tvorbě kladeš důraz na emoce a příběhy. Reflektuješ aktuální témata ve společnosti nebo tvá smyšlená?
Dřív jsem si tvořil vlastní příběhy a moc mě nezajímalo, co se děje ve světě. V poslední době začínám více reflektovat aktuální témata. Myslím, že už jsem musel pokročit z „hraní na emoce“ k něčemu reálnému. Začalo mě to i víc motivovat a bavit. Paradoxně mi v tom hodně pomohla právě karanténa, protože šlo o dost citlivé téma pro celý svět a vzniklé fotky lidi hodně bavily.

Tvé série z karantény získaly na sociálních sítích velký ohlas. Byla to tvá forma, jak se s novou situací vyrovnat?
Má prvotní motivace byla nějak se doma sám zabavit. Jsem hodně extrovertní člověk a když jsem se najednou nemohl s nikým potkávat, začal jsem aspoň fotit. Mám hodně improvizační styl myšlení, takže jsem si tak chodil po bytě a co mě napadlo, to jsem vyfotil. Přemýšlel jsem nad tím, jaké všechny aktivity můžu dělat sám. Tak vznikly série, ve kterých hraju sám se sebou poker, dívám se do zrcadla, které sám držím nebo vyjadřuju emoce plynoucí z náhlého „uvěznění“. Spíš to byla taková hra, kterou jsem si užíval.

Jak jsi začal s autoportrétem, který je pro tvou tvorbu poměrně typický?
Když mi bylo patnáct, pracoval jsem jako model pro Pure Model, což je asi třetí nejznámější česká modelingová agentura. Tehdy jsem si řekl, že bych mohl zkusit fotit i sám sebe. Někdy se mě začínající fotografové ptají, jak začít s autoportrétem, protože se stydí. Vždy říkám, že s tím nejde začít hned. Člověk se musí prvně smířit sám se sebou, musí sobě rozumět a začít fotit. Já jsem se to naučil právě během modelingu a pak jsem do toho naskočil skoro automaticky, když jsem sám začal fotit. Kdybych měl fotit sám sebe nebo někoho jiného, tak si vyberu sám sebe. Sobě totiž nejlépe rozumím, mám na focení klid a nikam nepospíchám.

Jaká vedla cesta k tomu, zvládnout vypovědět příběh v deseti fotkách, a jak se ti je daří vybírat?
K tomu mě donutil Instagram, protože tam nemůžeš nahrát víc než deset fotek. V podstatě je dobře, že mám takovou hranici, protože to aspoň pak není zbytečně dlouhé a nudné. Samozřejmě občas mám problém ten příběh obsáhnout v deseti fotkách a říkám si, že bych potřeboval ještě aspoň dvě. Ono obecně selektovat fotky je podle mě vůbec nejnáročnější a nejdůležitější práce fotografa. Stačí totiž jediná chyba a příběh se může úplně změnit.

Máš nějaké umělecké vzory?
Z českých fotografů mám rád třeba Martina Stránku nebo Martina Faltejska. Dále se mi hodně líbí ruští fotografové, např. Dmitrij Rogožkin. Rád sleduji práci významných portrétních fotografů, ale snažím si pořád udržet svůj styl a věnovat se sériím, protože oni takto nepracují.

V jednom z rozhovorů jsi uvedl, že sociální sítě degradují portrétní fotografii. Můžeš to více rozebrat?
Sociální sítě otevírají obrovský svět a jsou plné lidských portrétů. Myslím si, že je obrovský problém v tom kvantu fotek najít něco kvalitního a často vlastně i ztratíš chuť něco takového hledat. Řada českých fotografů fotí portréty stejným stylem. Hezký člověk na hezkém místě. Najednou si říkáš, je tu někdo, kdo umí něco jiného? Neříkám, že tady nemáme i skvělé fotografy, ale převažuje spíš tento styl. Chybí mi originalita.

Je ti 23 let, na kontě máš řadu výstav a ocenění, myslíš si, že jsi úspěšný? Co pro tebe znamená úspěch?
Já si užívám to, co je právě teď a nekoukám na to, jestli jsem slavný. Přijde mi, že se dnes měří úspěch hlavně přes čísla. V poslední době vnímám spíš jako úspěch, když se s lidmi osobně potkám na své vernisáži. Kliknout na srdíčko je hodně jednoduché, ale přijít někomu na vernisáž už je přece jen investice do vlastního času.

Kdybys měl dát začínajícímu fotografovi jednu jedinou radu, jaká by to byla?
Foť, protože to miluješ a baví tě to. Myslím si, že stejnou větu řeknu i za padesát let, protože to je ten hlavní smysl a cíl. Je důležité nenechat si zkazit radost hatery nebo prachama. V dnešní době to ale není tak jednoduché. Demotivace na nás číhá na každém rohu. Už jen šílená konkurence na sociálních sítích může člověka velmi rychle srazit na kolena. Pokud to ale člověka nebaví a musí se do toho nutit, výsledná práce nebude nikdy kvalitní.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Myslím si, že toto rčení platí i pro současnou situaci spojenou s COVID-19. Nemám tím však na mysli objevení skrytých talentů v podobě pečení kváskového chleba nebo náhlou proměnu řady rodičů v učitele druhého stupně základní školy. Život v izolaci nám dal prostor zpomalit a přemýšlet jak nad našimi osobními životy, tak i nad stavem společnosti jako takové. Někteří z nás přijali tuto skutečnost jako výzvu ke změně zajetých kolejí a podnět k hledání nových cest. Tak vznikl i nový debatní pořad Činohry Národního divadla, který vychází pod hlavičkou pravidelného cyklu ND Talks, a nese hrdě název #kulturajenarod.

Divadlo pod drobnohledem
Je zřejmé, že témat k diskuzi rozhodně není málo. Ať už se jedná o obecnou problematiku financování, potenciál regionálních divadel, nebo o vypořádání se s aktuální situací. Každý díl přináší mnoho otázek. Diskuzí ve Stavovském divadle se účastní profesionálové ve svém oboru, jmenujme např. Evu Kejkrtovou-Měřičkovou, bývalou ředitelku Dejvického divadla, Martina Glasera, ředitele Národního divadla Brno či Štěpána Kubištu, ředitele pražských Jatek78. Debatu moderují dramaturgové Činohry ND, kteří zároveň dávají prostor pro dotazy online sledujícím. Daří se tak velmi trefně popsat, jaká je aktuální situace na divadelní půdě, zároveň je to však také prostor pro brainstorming nových postupů a řešení. Diskutující nastavují zrcadlo, ve kterém všichni můžeme vidět, co se doopravdy děje.

Osobně spatřuji v pořadu #kulturajenarod ohromný potenciál a příležitost změnit věci, které nefungují. Přála bych si, aby se zpráva, kterou nese, dostala ke všem lidem. Ať už jsou to politici, nebo odborná nebo laická veřejnost. Zamysleme se nad tím, jak obrovskou roli hraje kultura v našich životech. Možná si to často neuvědomujeme a bereme ji jako samozřejmou součást. Nicméně je to právě kultura, která do velké míry definuje vyspělost národa. Tak na ni nezapomínejme.

Když se historik a spisovatel Michal Konečný během výzkumu ke své diplomové práci probíral dobovými novinami z přelomu 19. a 20. století, povšiml si, že novinové výstřižky vykreslují poměrně výstižně historii lokality i životy lidí, kteří ji obývají. Tehdy však ještě netušil, že se o několik let později právě tyto materiály stanou zdrojem pro povídkovou knihu Krvavý Bronx, která se snaží uchovat vzpomínky na divokou historii brněnské ulice Cejl a jejího blízkého okolí.

Tzv. brněnský Bronx se rozprostírá v blízkosti samotného centra města. Na první pohled je zřejmé, že je zde něco jinak. Ať už se jedná o všudypřítomné romské spoluobčany, budovy v dezolátním stavu, či zamřížované zastavárny na každém kroku, najednou máte pocit, že jste v nedalekých středověkých uličkách přešli kolem bludného kamene a ocitli jste se v jiném městě. Řada lidí nazývá Cejl a blízké ulice Bratislavskou a Francouzskou ghettem a jejich návštěvě se vyhýbá či jde raději po chodníku se skloněnou hlavou.

Této skutečnosti si byl vědom i úspěšný brněnský spisovatel a nakladatel Martin Reiner. Když se stal zastupitelem městské části Brno-střed, oslovil historika Michala Konečného s výzvou pozvednout tuto městskou část a něčím ji ozvláštnit. Tak se vynořil nápad, využít výstřižky z dobových Moravských novin, které často skýtaly řadu bizarních, vtipných, romantických, a především pravdivých příběhů lidí, kteří v této městské části dříve žili. Dvě brněnská nakladatelství Host a Druhé město spojila síly. Oslovila své nejlepší autory a autorky a dala vzniknout antologii fiktivních povídek o Cejlu sepsaných na základě pravdivých příběhů, které se odehrály přímo v jeho ulicích.

Stručná historie jedné čtvrti
Jak řekl spisovatel Rafael Sabatini: „… kde není poznání minulosti, nemůže být vize budoucnosti.“ Tak knížka krvavý Bronx začíná historickým exkurzem autora Michala Konečného do minulosti dané lokality. Dozvídáme se, že příběhy násilí a kriminality ji provází již více než 200 let. V dávných dobách se jednalo o část předměstí, kde se nacházely převážně venkovské usedlosti a lidé se věnovali zemědělství a řemeslům. Zemská vláda zde rovněž vystavěla káznici, protože zde bylo dostatek místa. Stejný důvod do této lokace přivábil i řadu podnikatelů. S přelomem 19. století se proměnila i společnost. Vzrostla průmyslová výroba a z dřívějších feudálů se stali kapitalisté, co se honili za ziskem. Předměstí se na rozdíl od městského centra stalo domovem jak pro chudinu, tak bohaté podnikatele. Čechy i nově příchozí Němce. Je tedy jasné, že sociální, náboženské a národnostní napětí mezi odlišnými sociálními vrstvami se dalo krájet. Na předměstí jako by se zastavil čas. Jak uvádí Michal Konečný: „S tím, aby ulice kolem Cejlu vypadaly reprezentativně, aby zde byl dostatek zeleně a aby výstavba splňovala základní hygienické požadavky, si téměř nikdo hlavu nelámal.“ Funkcionalistické vily nacházející se v nedalekých Černých polích působily jako symfonie z jiného vesmíru. Odchod Židů, příchod Němců, poválečné škody a následný odchod Němců a příchod Čechů proměnily původní lokalitu k nepoznání. Dle slov Michala Konečného: „Tato část Brna se stávala čím dál tím smutnějším místem, vstupujícím do veřejné debaty pouze v souvislosti s katastrofálním stavem zdejších domů, hygieny nebo inženýrských sítí.“

Vrahem byl zahradník… nebo snad lékárník?
Šestnáct úspěšných autorů a autorek, jmenujme např. Alenu Mornštajnovou, Kateřinu Tučkovou, Jana Němce či Doru Kaprálovou, se zhostilo úlohy z novinových výstřižků z druhé poloviny 19. století poskládat příběhy lidí, kteří prožívali své životy ve čtvrti, která je již skoro dvě staletí známá pro svou kriminalitu, zvýšený počet sebevražd, alkoholismus a sexuální násilí. Tak vznikly fiktivní příběhy např. o sňatkovém podvodníkovi, místním židovském zloději, lékárníkovi, který se otrávil jedem, či samotném králi Cejlu. Jsou to právě příběhy, které lokalitě vdechují svou atmosféru a díky kterým se lidé ztotožňují s daným místem. Ačkoliv lidi z povídek neznáme, představujeme si, jaký život asi prožili, a když kráčíme po ulicích, po kterých asi kráčeli oni, říkáme si někdy tiše v hlavě – co když se teď naproti mně objeví?

Autorům knihy Krvavý Bronx se rozhodně podařilo dát lidem prostor k zamyšlení, čím si tato lokalita během bouřlivého devatenáctého a dvacátého století prošla. Texty jsou velmi přesvědčivé a velmi jednoduše vás vtáhnou do příběhu. Časté germanismy či vulgární výrazy dodávají příběhům na autenticitě a dotvářejí tak obraz historie lokality. Náhled do minulosti nám dává možnost pochopit, jaký byl vývoj této oblasti a proč se v poslední době stala vyhledávaným cílem developerů. S jejich příchodem se však lokalita mění a brzy ji již nepoznáme. Proměna je přirozeným procesem a nemá smysl se jí stavět do cesty. Byla by však škoda, kdybychom si historickou paměť krajiny neuchovali. Pojďme se tedy začíst do jejích příběhů na stránkách knihy Krvavý Bronx.

Nový ateliér zalitý světlem a teplem, společně s dvěma velkými výpravami do Austrálie a Kolumbie, přinesly umělci Františku Skálovi řadu nových inspirací a podnětů. Sám se k této životní etapě vyjádřil takto: „Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a já začal konečně malovat. Chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově.“ A tak vznikla nová výstava Dva roky prázdnin, kterou můžete navštívit v brněnské Fait Gallery až do 25. července 2020.

Oku lahodícími výjevy krajiny tónovanými do rezavé barvy umělec navazuje na soubory Krajiny bezčasí nebo cyklus grafik Obři. Netypické barevnosti docílil použitím bahýnka jednoho z lesních močálů v západních Čechách. Dle autora se jedná přímo o nanoschránky mikroorganismů. Skála objevil tuto barvu v 70. letech a nyní ji umělecky zúročil. K malbě použil rovněž přírodní pigmenty či barevné okry, které si dovezl z cest po Austrálii. Musím souhlasit s kurátorem výstavy Miroslavem Ambrozem, že některé z těchto výjevů mají až apokalyptický nádech. Sám autor pak říká: „Lidé touží být svědky zázraků nebo nějakých paranormálních jevů a my máme výhodu, že si takové situace můžeme namalovat.“

Když procházíte výstavou, opravdu máte pocit, že jste se na chvíli ocitli v tajuplné zemi. Napravo vidíte vyřezaná rituální pádla, nalevo zase exotické dřevěné křeslo s řadou vyřezaných detailů. Klenotem výstavy je však z mého pohledu instalace nazvaná Vzduchoplavec II. Jedná se o ocelovou sochu člověka, která je připevněna k vysoké tyči a v rukou drží mikrotenovou plachtu. Pomocí ventilátoru je pak přiváděn nahoru vzduch, plachta se tedy vlní ve vzduchu/větru. Socha se pak otáčí v časových intervalech kolem své osy. Celkový výjev působí velmi impozantně a člověk má v tu chvíli pocit až nadpozemského zážitku. Jak uvádí umělec v průvodním textu k výstavě: „Australané mají ke všem bohům ‚stories‘ – kdo to je, a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí.“

V podcastu Petra Viziny se umělec vyjádřil, že je nerad sběratelem informací. Raději se udržuje do jisté míry neinformovaný, aby nepřišel o přirozený úžas. Ve své tvorbě rovněž nezpracovává aktuální témata, nýbrž se věnuje spíš těm archaickým. Skalní malby či 800 let staré eukalypty v Austrálii se jistě umělci vryly hluboko do paměti. Barevnost, energie a úžas z nově navštívených míst se odráží v každém jednom vystaveném díle. Pokud chcete na chvíli uniknout starostem všedních dní a nechat svou mysl cestovat po tajuplných zemích, neměli byste výstavu Dva roky prázdnin Františka Skály minout.

Na závěr mi nedovolí se nevyjádřit pochvalně k průvodnímu textu, který je zpracován formou krátkého rozhovoru kurátora výstavy s umělcem, v českém a anglickém jazyce. Máme tak možnost aspoň na chvíli proniknout do autorových myšlenek a lépe se tak vcítit do procesu, kterým vznikala jednotlivá umělecká díla.

František Skála / Dva roky prázdnin
Fait Gallery (Ve Vaňkovce 2, Brno)
26. 2. 2020 — 25. 7. 2020

Výstavní prostory se již dávno nenacházejí pouze „uvnitř bílých krychlí“. Své o tom vědí i studenti umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jejich dlouhodobá nespokojenost s nedostatkem příležitostí získat kurátorskou praxi dala za vznik myšlence spojit síly a založit galerii vlastní. A tak vznikla v říjnu 2019 galerie Edikula. Výstavní prostor, který se nachází ve výklenku vestibulu budovy Filozofické fakulty, v jejím dřívějším hlavním vchodu. Studenti se ujali role kurátorů a prostřednictvím otevřených výzev vybírají mladé umělce, kteří získají možnost představit v galerii v rámci krátkodobých výstav své site-specific instalace a sochařská díla.

Proč si myslíš, že je takový nedostatek pracovních příležitostí pro studenty uměleckých oborů? V čem je chyba?
Jako jeden z hlavních problémů v pracovních příležitostech studentů vidím to, že galerie, muzea a celkově kulturní instituce požadují dlouholetou praxi na vypisované pozice, což studenti nemají šanci, společně se svými studijními povinnostmi, zvládnout. Většina oborů sice požaduje absolvování praktické stáže, ale ta je pouze v délce jednoho semestru a ve většině případů se studenti nedostávají k reálnému dění v instituci. Je tudíž skoro nemožné pro „novopečené“ absolventy pracovat v oboru. Myslím, že by se jednoduše dalo vystoupit z tohoto začarovaného kruhu, kdyby se kulturní instituce nebály mezi sebe přijmout mladou krev i na úkor větší prvotní investice v podobě času na zaškolení.

Jaký byl průběh založení galerie? Setkali jste se s nějakými těžkostmi?
Prvním krokem k založení galerie bylo to, že jsme si podali žádost o grant ke stoletému výročí založení Masarykovy univerzity. S těžkostmi jsme se setkali už u tohoto kroku, protože nikdo z nás neměl s granty zkušenosti a projekt jsme se rozhodli podat skutečně na poslední chvíli, takže byl nedomyšlený. Grantová komise včetně paní proděkanky nám ale vyšla vstříc a k dopilování projektu nám poskytla čas a cenné rady. Vstříc nám pak vyšel i pan tajemník, který nám nabídl stávající prostor výklenku (edikuly). Při realizaci výstav je někdy těžké dodržet bezpečnostní směrnice, které jsou v univerzitním prostoru dost specifické, a my je samozřejmě musíme dodržovat. Z toho důvodu třeba nemůžeme vystavovat díla z velkého množství papíru, protože je to velká masa hořlavého materiálu.

Dáváte možnost vystavovat pouze studentům Masarykovy univerzity?
Otevřené výzvy, které vypisujeme každý půlrok, jsou otevřené jakémukoliv začínajícímu umělci. Otevíráme prostor studentům jiných vysokých škol a akademií záměrně, protože se tu pak navazují kontakty mezi lidmi z různých sociálních skupin, kteří by se jinak nemuseli potkat.

O vybraném umělci rozhodujete po získání všech nabídek pomocí hlasování. Dokážete se vždy jednotně rozhodnout, kdo by měl vyhrát, nebo se názory různí?
Diskuze nad přihláškami jsou mnohdy zapálené, ale zatím to vždy docela rychle vykrystalizovalo do společného rozhodnutí, aniž by se někdo musel přemáhat.

První dvě zrealizované výstavy jsou Lehkost bytí sochařky Tey Dohnalové a Víru nevygooglíš umělkyně Johany Merty. Proč jste si vybrali zrovna tyto instalace? Je reflexe náboženských až spirituálních přesahů u obou těchto uměleckých prací čistě náhodná?
Je pro mě zajímavé, že to zmiňuješ, protože jsme si nikdy vyloženě nespecifikovali cíl pojednávat spirituální témata. Zdá se mi, že je přitahuje ten prostor, který může připomínat kapličku. Při založení galerie jsme shodou okolností rozvíjeli vzletnou myšlenku jakési svatyně uměleckých děl, k čemuž odkazuje i název galerie Edikula.

Jaké jsou ohlasy na vaši činnost?
Od spolužáků a profesorů se nám dostalo jak kladných ohlasů, tak podporujících rad. Žádným kontroverzím jsme zatím nečelili.

Plánujete přidat k výstavní činnosti i jiné aktivity?
Plánujeme do programu zařadit komentované prohlídky, aby se obecně o výstavách více diskutovalo.

Je vaším plánem udržet činnost galerie tak, abyste ji později mohli předat mladším studentům, nebo jde jen o krátkodobý projekt?
Budoucnost galerie je zatím ve hvězdách, ale budeme se ji snažit zachovat, ať už ji bude vést student, nebo třeba profesor v rámci nějakého semináře.

Česká fotografka a umělkyně Marie Tomanová žije v New Yorku již osmým rokem. Do povědomí newyorské umělecké scény se dostala především díky sérii fotek Young American a také svými intimními autoportréty, které zachytila v americké krajině. Za sebou má již více než dvacet výstav a její fotografie byly otištěny v časopisech The New York Times, New York Magazine, Vice či Dazed. Co ji inspirovalo v uměleckých počátcích? Jaký význam pro ni má nahota ve fotografii? A proč nejraději pracuje s formou portrétu?

Čím jsi chtěla být jako dítě? Mělo to něco společného s tvou současnou prací nebo právě naopak?
Já jsem si už odmalička pořád něco kreslila, v každé volné chvíli. Myslím, že jsem chtěla být umělkyní už jako dítě. Jen jsem tehdy neměla reálnou představu, co to vlastně obnáší. V mých rodinných kruzích se nikdo umění nevěnoval, takže jsem měla o umělcích velmi zidealizovanou představu.

Jak tedy vnímáš umělce dnes? Co pro tebe znamená být umělcem?
Pro mě se ve slově umělec kloubí hned několik kreativních procesů a přístupů, od samotného tvoření – focení, koncipování výstav, realizování instalací ve fyzickém prostoru až po vydávání knih. Představuje to pro mě obrovskou svobodu, dělat to, co mě baví. Na druhé straně ovšem stojí praktičtější problém, a to, jak se uměním uživit, obzvláště v New Yorku. Myslím, že být umělcem už dnes neznamená pouze sedět zavřený v ateliéru a tvořit, ale je za tím také spousta jiné práce. Od cíleného setkávání s kurátory, kritiky a networkingu po nevyhnutelné papírování, podávání grantů a klasický business management.

V několika rozhovorech jsi uvedla, že tě k fotografii přivedla výstava fotografky Francescy Woodman, kterou jsi zhlédla v Guggenheimově museu v New Yorku. Co tě v její tvorbě natolik zaujalo, že to byl impuls začít s fotografií?
Výstava Francescy Woodman byla jedna z prvních, kterou jsem po příjezdu do New Yorku viděla a velmi silně mě to ovlivnilo. První rok v Americe jsem strávila v Severní Karolíně, kde jsem se intenzivně věnovala psaní deníků. Prožívala jsem silný kulturní šok, který byl ale hodně pozitivní. Byla to vlastně neuvěřitelná změna, odejít z rodného Mikulova a Brna, kde jsem studovala, opustit kruh přátel, rodiny, zajetý rytmus stejných situa­­cí a míst a vkročit do úplného neznáma. Objevovat Ameriku pro mě byla úžasná změna a nabíjelo mě to energií. Jsem typ člověka, který potřebuje nové výzvy a dobrodružství a myslím, že právě proto jsem si Ameriku, a posléze New York, tak zamilovala. Prvních několik let bylo nabitých neustále novými situacemi a zážitky, které jsem filtrovala a zaznamenávala psaním deníků. Proto pro mě byla výstava Francescy Woodman tak důležitou – spolu s jejími fotkami byly vystaveny také záznamy z jejích deníků a silně to se mnou rezonovalo. V ten moment jsem si uvědomila, proč jsem vlastně nikdy nezkusila fotku? A pár týdnů na to jsem se zapsala do večerních kurzů fotografie na School of Visual Arts na Manhattanu a začala fotit.

Když jsi začala v New Yorku chodit do večerní školy na fotku, musela jsi předkládat i svou tvorbu. Jak jsi již v předchozích rozhovorech uvedla, neměla jsi tehdy kolem sebe lidi/kamarády, které bys mohla využít jako „materiál“ pro focení, a tak ses vydala cestou autoportrétu. Často ses fotila nahá, v přírodě. Byla to ta doba, kdy tě nahota ve fotografii začala zajímat? Jaký význam pro tebe nahota (v umění) vlastně má?
První dva roky v Americe jsem strávila jako au-pair a rodina, pro kterou jsem pracovala, mě často brala s nimi na výlety. Měla jsem tak příležitost procestovat různé části Ameriky. Bylo to inspirativní a kdykoliv byla volná chvíle, brala jsem foťák a stativ a šla do terénu. Ze začátku jsem se fotila v oblečení, bylo to jednodušší, neboť jsem se pohybovala většinou v zalidněném urbanistickém prostředí. Postupně jsem však začala sama plánovat cesty do přírody a opuštěných míst a dostala tak větší prostor experimentovat. Myslím, že pro mě na začátku bylo hodně důležité mít celkovou kontrolu – být za foťákem, před foťákem, zjistit, co pro mě ve fotce vizuálně funguje. Byl to velmi definující proces, který zpětně vidím jako důležitý hlavně z pohledu hledání vlastního místa v americké krajině. Vidět se na fotkách v prostředí, kde jsem se několik let cítila jako cizinec, zásadně přispělo k pocitu patření. Zároveň to pro mě bylo navrácení k vlastním kořenům, útěk do přírody a vzpomínkám z dětství, kdy jsme se sestrami nahé skákaly do rybníka po celodenní práci na poli… Nahota v mých fotkách není míněna jako prostředek k šokování, ale jako nejpřirozenější forma bytí, která je hravá a spojená s přírodou. Lozit po stromech, ponořit se do mokrého a měkkého mechu, cítit ostré hrany lávových kamenů, ležet na vyhřátých oblých kamenech na pobřeží Mainu, běhat po jehličí v lese. Vše to jsou silné zážitky, které jsou vlastně dost nostalgické.

Na fotkách ti tedy šlo o zachycení autentického prožitku, který jsi měla v daném čase a na daném místě. Návštěvníkům výstavy však z fotek jen těžko zprostředkuješ stejný zážitek, který jsi cítila při focení ty.
To je pravda, ale nešlo jen o autentický prožitek. Důležitým aspektem mých autoportrétů bylo také definovat a uchopit můj vlastní obraz, identitu a prezentaci mého těla. Vystavovat autoportréty má ovšem limitující hranice ve smyslu propojení s publikem. Je to velmi subjektivní záležitost. I proto pro mě byla výstava Young American (České centrum New York, červen 2018) tak důležitá a cenná. Na výstavě byla kromě tisků také velkoformátová projekce, která obsahovala přes 300 portrétů. Takže na vás hleděly obrovské oči desítek a desítek lidí, byla v tom velká síla. Spousta z těch lidí se přišla podívat na vernisáž a byla tam úžasná energie oslavující lidi přesně takové, jací jsou, bez retušování podle zajetých ideálů krásy, bez předsudků, bez zajetých škatulek genderu, barvy pleti či identity. Bylo poznat, že pro spoustu z těch mladých lidí to byl důležitý moment, že můžou být tím, kým jsou. Bez jakéhokoliv zkrášlování, s individualitou jim vlastní.

Tvá první kniha a rovněž i výstavy, jež proběhly v New Yorku a v České republice byly pojmenovány Young American. Fotky však zobrazují mladé lidi v NY. Život v NY je však velmi specifický a nedá se tedy říct, že by mládež v NY byla obrazem celé Ameriky. Proč sis zvolila tento název?
Portréty v sérii Young American jsou převážně focené v New Yorku, jsou to ale portréty lidí, kteří přišli do New Yorku z různých částí Ameriky, aby si tu splnili své sny stejně jako já. Když jsme s art historikem Thomasem Beachdelem, který kurátoroval mou první výstavu Young American přemýšleli o názvu, byla v tom také inspirace jak z Bowieho písní Young American, tak mým snem rovnocenně patřit do americké společnosti jako imigrant.

Jak jsem již zmínila v předchozí otázce, loni jsi vydala svou první knihu Young American u Paradigm Publishing. Když se nyní, skoro rok poté, ohlédneš, co pro tebe tato zkušenost znamenala?
Držet poprvé v ruce vlastní knihu je strašně krásný moment. Byla to úžasná zkušenost a vlastně se mi tím splnilo více, než jsem si kdy dovolila snít. Kniha vyšla u amerického nakladatelství Paradigm Publishing, které mi dalo absolutní svobodu, Thomas Beachdel knihu editoval a napsal rozsáhlou esej mapující celou mou fotografickou práci od počátku. A fotograf Ryan McGinley, který je mou obrovskou inspirací, ke knize napsal předmluvu. Byl to vlastně takový zázrak, držet knihu v ruce a pokřtít ji v ikonickém knihkupectví Dashwood Books na Manhattanu. Knihu jsme poté pokřtili v Dover Street Market v Los Angeles, na AFU v Olomouci, v Galerii EEP Berlin, v Print Center ve Filadelfii a nakonec v létě ve světoznámém knihkupectví Daikanyama Tsutaya Books v Tokiu. Tam se prodaly poslední výtisky a kniha je oficiálně vyprodaná. Paradigm Publishing dělají pouze první edice, takže dotisk se neplánuje. Je šílené vidět, jak teď kniha žije vlastním životem. Já jsem ji prodávala za čtyřicet dolarů a pár kopií teď někdo prodává na internetu za tři sta padesát dolarů. Stal se z toho sběratelský kousek.

Loňský rok byl pro tebe přelomovým ve smyslu otevření tvých prvních výstav v Česku, konkrétně v Olomouci a Praze. V doprovodném textu ke tvé výstavě, která proběhla na podzim v Pragovce, napsal kurátor Thomas Beachdel, že si přeje, aby lidé viděli ve vystavených portrétech sami sebe, stejně jako se v nich zrcadlíš ty jako autorka. Máš pocit, že se toto přání vyplnilo? Jaké byly reakce lidí na tvé první výstavy na domácí půdě?
Nejčerstvější reakce jsou z výstavy v Pragovce, která pro mě byla poslední velkou výstavou roku 2019. Byla jsem moc mile překvapena pozitivní a hodně silnou reakcí jak z publika, tak od médií. Výstava vyvolala velký zájem a myslím, že rezonovala především díky upřímnosti, reálnosti a lidskosti, která z fotek vyzařuje. Na výstavě v Pragovce za mnou chodili nejen mladí lidé, ale i generace mých rodičů a prarodičů, kteří byli výstavou nadšeni a z fotek cítili obrovskou naději. Bylo to poprvé kdy výstava tak silně zapůsobila i mezigeneračně a mám z toho velkou radost.

Na závěr mi nedá se nezeptat, jaké plány máš v letošním roce?
Rok 2020 pro mě bude ve znamení výstav a cestování. V březnu odstartuji svou výstavní sezónu v galerii 35 m2 na Žižkově, v dubnu budu vystavovat v newyorské Chelsea galerii C24, léto strávím na Mikulovském sympóziu Dílna a poté otevřu první sólo výstavu v Oslu v Norsku. A na podzim mě čeká moje zatím nejrozsáhlejší výstava, která bude v Českém centru v Berlíně během Evropského měsíce fotografie.
A už teď intenzivně pracuji na druhé knize, která vyjde ve skvělém americkým nakladatelství, jehož jméno ještě nemůžu prozradit. Ale už teď víme, že kniha bude větší, obsáhlejší a plná nových portrétů!