Marcela Straková řečená Mař. je pro mě ztělesněným důkazem toho, že když děláte, co vás baví, vaše srdce plane jasným plamenem a oči září jako hvězdy. V Čechách i v zahraničí pracuje jako kulturní manažerka, fundraiserka a kurátorka. Vyjmenovat její aktivity by vydalo na článek do Wikipedie. Za všechny zmíním její podíl na vzniku streetartového a graffiti festivalu v ČR NAMES (2008), spolupráci s Artyčok TV a vedení Českého centra ve Stockholmu. Od roku 2009 do konce roku 2013 byla součástí týmu Nové scény ND. Společně s Janem Žaloudkem a Michaelou Klakurkovou vymyslela koncept lesa z vyhozených vánočních stromků, který se v minulosti několikrát objevil na piazzetě ND.

Zrovna ses vrátila z Bristolu, kde jste realizovali projekt “Second Chance” („Druhá šance“ – les z vánočních stromečků). S jakým jste se setkali ohlasem?
S výborným! Z Bristolu nás sami oslovili. Mezi občany projekt komunikovala i radnice. Všechno bylo připravené tak, aby akce dopadla maximálně dobře. Se stromečky přišla spousta lidí, jezdili s nimi na kole, auty, lodí… Ve spolupráci s Českým centrem Londýn se podařilo přivézt i celou kapelu Please the Trees, takže to navíc byla velká krásná vernisáž.

Jak vznikl nápad na les a kde všude jste s ním už byli?
S Honzou Žaloudkem a Míšou Klakurkovou jsme jednou na Silvestra přemýšleli, co s vánočními stromečky, kterých je po svátcích po Praze u popelnic spousta. Jak to uchopit a přimět lidi přemýšlet? Vymysleli jsme tenhle koncept, podle kterého ty vyhazované stromečky můžou ještě zazářit. Od roku 2010 je to pátá sezóna. V Praze byl les čtyřikrát (letos poprvé ne), jednou v Bukurešti, letos v Berlíně a v Bristolu.

Znám váš les z piazzety Národního divadla. Ty jsi působila na Nové scéně, která tento prostor významně rozpohybovala. Mohla bys mi přiblížit, co obnášela práce programové ředitelky?
Programová ředitelka, to je silné slovo. Na Nové scéně byl ředitel jenom jeden, a to Štěpán Kubišta. Já jsem měla na starosti audience development, veškerý doprovodný program v budově i na piazzetě ND, koprodukční projekty, mezinárodní spolupráci a fundraising. Práce obnášela vymyslet projekt, prosadit jej ve strukturách ND, sehnat na něj peníze a dohlédnout na realizaci.

Jak dlouho jsi tam působila a co tě nejvíc potěšilo?
Přes čtyři roky. Těch věcí byla spousta, každá měla trošku jiný rozměr a až na výjimky mi všechny dělaly velkou radost! Souvisely s oživováním celého domu a prostoru kolem. Velké zahraniční soubory, které jsme přivezli, byly jedinečné už jenom proto, že tady nikdy dřív nevystupovaly a už sem taky asi hned tak nepřijedou… Spolupráce s Constanzou Macras, skandinávské projekty nebo site-specific akce na piazzetě. Bylo toho spousta. Např. první přenosná sauna H3T byla perfektní, stejně tak i druhá, stejně tak fungoval náš les z vánočních stromečků. Ze zahraničních pro mne bude vždy vyčnívat hostování Cullberg baletu a úplně první velká instalace na piazzetě – Seno ve spolupráci s Eposem 257. Seno byla nesmírně odvážná věc hned v lednu 2010, kdy jsme Novou scénu otevřeli. Nebo trávník. Byl obrovský! Nikdo nevěřil, že to dokážeme, a my to dali! Všechno byla radost!

Zmínila jsi Skandinávii, mám pocit, že k ní máš osobní vazbu. Jak to vzniklo?
Jo, jo, je to jedna z mých srdečních záležitostí (smích). Strávila jsem tam několik let života. V roce 2000 jsem odešla studovat do Švédska a tak to nějak začalo. Nikdy jsem nečekala, že to nabude takových rozměrů, abych vozila švédská představení sem nebo řídila tamější České centrum.

Není moc lidí, kteří by sem skandinávské soubory vozili, není to lehké. Skandinávci nemají potřebu s projekty tolik cestovat, jejich systém nabízí umělcům dobré podmínky, aby se realizovali ve své zemi, a na cestování je paradoxně peněz méně. Ze Švédska i Dánska jsme na Nové scéně uvedli několik představení. Spolupráce byla radostná a diváci ocenili, že mohli poznat něco nového. V Čechách známe skandinávský design, nábytek, filmy, ale co se týče živého umění, myslím, že jsme alespoň částečně přispěli k tvůrčímu propojení.

Co obnáší vedení Českého centra?
Je to pestrá a náročná práce. Ředitel by měl mít přesah do všech oborů a zároveň být dobrý manažer a fundraiser, logicky ze své funkce propojuje hodně institucí a aktérů. Zároveň je to člověk, který je za realizovanými projekty nejmíň vidět. Prosadit něco českého do zahraničí není zrovna lehké. Musíte působit přesvědčivě, mít kurátorské schopnosti, umět pracovat s lidmi a znát zemi, ve které působíte.

V ideálním případě vzniká kulturní most. Oblast působení je samozřejmě široká. Když jsme prezentovali design, nutně jsme se dostali i k obchodu. To jsou právě ty přesahy a propojování. Jedná se o prezentaci naší země a zprostředkování uměleckých příležitostí. V každé zemi je to jiné, protože v každém regionu zafunguje něco jiného. Každá země má svá specifika, podle kterých se projekty vytváří.

Co se ti ve Švédsku nejlépe osvědčilo?
Spousta věcí. Byl to proces. Na místě diskutujete s lidmi a najednou zjistíte, co je zajímá, co by je bavilo, na co by přišli.

Velký úspěch a mediální dopad měla např. obří tapeta na fasádě od Antonína Jiráta. Zeď byla obrovská a na instalaci padlo 150 kg lepidla. Ve Švédsku, a hlavně ve Stockholmu, tyhle věci legální cestou skoro nevznikají. Zrealizovat něco tak obrovského v centru města byl opravdu výkon, umělec mrznul na plošině ve výšce 20 metrů. Obraz tam visel skoro rok. Každý den jsem jezdila kolem, byla jsem s tím spokojená, to úsilí stálo za to!

Pracuješ s velkým nasazením, kde si dobíjíš baterky?
Obklopuju se lidmi, kteří mě mají rádi, a já mám ráda je. Mám skvělé sousedy. Běhám, cvičím jógu a snažím se dělat si radost, často z malých věcí. V zimě jezdím na hory a v průběhu celého roku vymýšlím věci, u kterých se můžou lidi potkat a mít se dobře. Teď například s kamarádkou chceme obnovit běžkařský závod. Je to klasický závod na 15 kilometrů, který na Vysočině kdysi existoval a skončil v roce 2000. Rozhodly jsme se ho obnovit už jen proto, abychom se viděli s kamarády a užili si příjemnou akci na běžkách.

Zmiňuješ běhání, slyšela jsem, že jsi běžela maraton. Kolikrát?
Běhám teprve rok, takže maraton zatím jen jednou. Předtím jsem běžela půlmaraton, ale nemyslím si, že by to byl kdovíjaký výkon. Beru to jako normální běžecký vývoj. Nejdřív menší závod, pak větší. Někdo ani závodit nepotřebuje. Pro mě to byla spíš osobní výzva. Jinak běhám hlavně pro vlastní dobrý pocit, pro uvolnění a vyčištění hlavy. Běhám, když mám na něco vztek.

Kde se bere tvoje nadšení pro kulturu?
Myslím, že bych mohla být zapálená pro cokoli. Kultura není samostojná, je o lidech a pro lidi. Některé věci mi přijdou smysluplné a mám potřebu jim pomoct. Někdo je iniciátor, někdo realizátor, někdo konzument. A někdo je třeba kombinací všech tří. Všichni jsou potřeba. Mě nejvíc baví dělat věci pro lidi. Výstavy lesa z vyhozených vánočních stromečků, sauny ve veřejném prostoru, komentované prohlídky Novou scénou… to je v zásadě jedno. Ale nedělám jen věci kolem kultury, zajímají mě i komunitní projekty, prostě být s lidmi a něco dělat společně. Některé ty projekty jsou třeba hrozně malé anebo trhlé. Pěstování zeleniny, společná večeře venku, sraz sousedů nebo společná novoroční čočka, je to spíš o zpříjemňování prostoru, ve kterém žijeme, o bytí spolu. Všichni mají možnost se na tom podílet. Každý se nějak realizuje a já se realizuju takhle.

Co máš v plánu dál? Spolupráce s Novou scénou skončila. Nevím, jestli se k tomu chceš nějak vyjádřit?
To, že už na Nové scéně nebudeme dál pracovat, jsme se dozvěděli teprve nedávno, resp. já jsem byla o zrušení mé pozice zpravena až 20. prosince. Měli jsme do června naplánované některé projekty, které teď neproběhnou, protože mou agendu ani nebylo komu předat a nikdo ji po mně nechtěl. Teď je ale ještě brzy říct, kterým větším projektům se v budoucnosti upíšu.

Chystám se dál pokračovat v projektu lesa „Druhá šance“, který se dá realizovat kdekoliv a předtím, než jsme jej realizovali na piazzetě, probíhal i na jiných místech. Už teď máme signály, kam se s ním vydat v příští sezóně… Budu se angažovat v Prazelenině, na Kampě, kde bydlím, budu pomáhat zdejšímu komunitnímu centru, které na jaře své aktivity rozšíří o tzv. „Plynárenský domeček“ u Čertovky – prostor pro setkávání občanů. Chci pomoct s místními definovat, co jim v jejich okolí chybí a jaký program by v domečku uvítali.

V březnu se budu podílet na festivalu Kampa střed světa a na podzim snad také na dalším ročníku Ozvěn Horňáckých slavností na Kampě. To jsou radosti v naší čtvrti.

S kamarádkou přemýšlíme, že bychom v létě uspořádaly Svatojánskou noc. Měla by být doplněním průvodu svaté Lucie, který pořádá Komunitní centrum Kampa. V únoru budu na Vysočině pomáhat muzeu v Novém Městě na Moravě s grantem na novou expozici. Těším se, že si vyzkouším práci s lidmi v úplně jiném formátu na malém městě. Samozřejmě budou i projekty v zahraničí.

Je zajímavé mít bod, kdy se člověk rozhoduje – může všechno změnit, anebo taky nemusí. Možnosti jsou otevřené a těším se, co z toho vyplyne.

Mně by přišlo fajn zase něco oživovat nebo něco nového budovat, protože to dělám ráda a přijde mi dobré přemýšlet o tom, co lidé chtějí a co je potřeba, a může to být i jen malá věc. ∞

Kmeny. Ať chceš nebo nechceš, jsou tu s námi. Ke komu se přidáš ty? Ke komu patřili tvoji rodiče? V roce 2011 jsme si mohli udělat jasno v tom, co se v subkulturách děje teď. Kmeny 0 jsou historickou freskou toho, co předcházelo.

Z Obálky na mě čučí černobílý máničky nejen z Ústí a Děčína, ale hlavně z konce šedesátek. Tahle knížka je o cestování v čase. Její hlavní záběr je období mezi rokem 1969 a listopadovou revolucí v roce 1989. Jak tak listuju touhle vypasenou bichlí, která má přes 700 stran, napadá mě hláška „co člověk, to vesmír“. 25 autorů mapuje 25 různých světů, které na našem území vzdorovaly převládající šedi v době takzvané normalizace. Každý směr je o hledání osobní svobody a možnosti sebevyjádření. Dnes se může zdát k smíchu, že kdysi byla aktem vzdoru taková blbost jako to, že si kluci nechali narůst dlouhý vlasy. Stejně absurdně zní příběh z osumdesátých let, kdy policie sebrala dvanáctiletý děti na ulici a na několik hodin je strčila do basy jen proto, že jezdily na skejtu. Jenže! – tak to tehdy bylo… stačilo málo a měli jste problém. Mimochodem: ten kluk, co si tehdy poseděl za katrem, se jmenuje Robert Thiele. Dodneška se skejtu věnuje a za rok 2013 patří mezi pět nejlepších jezdců celosvětově. Něco jako Jágr v hokeji. Mě osobně pobavilo i to, že kapitolu, která mě vizuálně zaujala na první prolistování, má na svědomí jediná holka, Martina Overstreet, v jinak klučíčí partě autorů.

Kmeny 0 nehýří barvama, obrazovou část tvoří hlavně černobílý fotky. Je to samozřejmě daný datem jejich vzniku. V tehdejší ČSSR se fotilo hlavně na černobílý materiál. Zároveň je to samo o sobě zajímavou metaforou snahy tehdejšího režimu o uniformitu zdejších obyvatel. Nejsem zrovna ve stádiu, kdy by se mi chtělo ohlížet se zpátky do minulosti, a stejně musim přiznat, že když jsem tu knížku otevřela, vtáhla mě do svých příběhů. Barvy vynahrazuje pestrá mozaika lidských zájmů a vášní. Hitparáda paralelních vesmírů, které tu vedle sebe existovaly, některé se i dokonce setkávaly, prolínaly nebo ovlivňovaly. Vedle samozřejmostí, které se dají očekávat, jako disent, ze kterého vzešlo mnoho postav naší porevoluční politické scény, kapitoly o máničkách, undergroundu nebo výtvarnících, mě překvapily i vhledy do světů pro mě vzdálených jako třeba vlajkonoši, veksláci, kulturisti nebo nudisti. Je až s podivem, co všechno se lidem za normalizace dařilo realizovat. Každá z kapitol má bohatou obrazovou dokumentaci, úvodní shrnutí oblasti, kterou se zabývá, a pak následuje rozhovor s někým, kdo to zažil na vlastní kůži. Mně osobně tahle knížka připomněla, jak je skvělé, že železná opona je minulostí. Zdejší země se obnovuje a čistí, dospělých lidí, co to nezažili, přibývá. I to je dost dobrý důvod nechat vzniknout podobný dílo, dokud ti, co můžou vyprávět, jsou v plné síle a jejich výpověď má přímou vazbu na přítomnost.

Na závěr bych uvedla citát frontmana celého projektu Vladimira 518, který knihu perfektně vystihuje: „Město je prales a ten byl, je a bude vždy zabydlován různými kmeny a společenstvími, snad už jen pro radost ze života samotného.“ ∞


Kmeny 0
Bigg Boss & Yinachi
Praha, 2013, 744 stran

Máte rádi remixy? A už vás někdy napadlo zastavit se a zaposlouchat do bzukotu vlastního nitra? I tak by se dala v jednoduchosti definovat metoda, která se jmenuje „dialogické jednání“. Na DAMU ji vyučuje její autor, pan profesor Ivan Vyskočil – spisovatel, dramatik, herec, režisér a divadelní pedagog. Letos je mu 84 let. Svou tvorbou ovlivnil Václava Havla, Petra Lébla, Jaroslava Duška a mnohé další to teprve čeká. Ve výčtu cen, které mu byly uděleny, mě asi nejvíc zaujala ta z festivalu Next Wave 2003. Nese název Živoucí poklad.

Na dialogické jednání potřebujete: světlou prostornou místnost, skupinu deseti až patnácti lidí, odpovídající počet židlí, stopky a přející pozornost. Židle jsou v jedné řadě podél zdi. Prostor místnosti vytváří pocit jeviště. Na začátku se určí, jak dlouho bude jednotlivé jednání trvat. Jeden účastník po druhém se pak vystřídá v prostoru pomyslného pódia, kde se odehrává takzvané trapnění. Víte, že druzí vás sledují, ale nenavazujete s nimi kontakt. Jste sami se sebou v takzvané veřejné samotě. Sledujete, co se ve vás odehrává, a snažíte se dát hlas svému vnitřnímu dění. Pro začátečníky jsou optimální dvě minuty nebo o něco méně.

Dá se, pane profesore, dialogické jednání (zkracováno na DJ) jednoduše přiblížit někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?
Ano, dá. Základem je rozpomenout si, jak jsme jako malí objevovali partnerství, nejen s okolím, ale sami se sebou. Když je malé dítě samo, vytváří si partnera, s kterým si hraje, jedná a rozmlouvá. Když lidé dospějí, tuto schopnost většinou zapomenou. My ji v nich oživujeme. Využíváme Stanislavského metodu „veřejné samoty“.

Je třeba dokázat se soustředit, a když jsme něčím zevnitř aktivováni, uvolnit se, pustit vnitřní děj ven, pojmenovat ho a zaujmout k němu postoj. Když zaujímáme postoj, už jsme ten druhý. Jednáme s naším vnitřním partnerem. Víte, v dospělosti si už neumíme hrát… V té původní podobě je schopnost vytvořit si partnera do situace, ve které zrovna jsem, hrou. Děti si na to umí dát čas. Dospělí spěchají. Tím, že spěcháme, přestáváme si všímat, co si říkáme i co říkal ten druhý. Zapomínáme a o hodně přicházíme – o sebepoznání i o sebeodpovědnost (odpovídání sama sobě).

Kolik takových vnitřních partnerů se může v člověku setkat?
Nespočet. Člověku se může objevit jako partner někdo, kdo ho naprosto překvapí! Řeknete si třeba: „Hrome! Není tohle Honza Tropů, spolužák z třetí třídy? Není tohle někdo takový, kdo mi zůstal v mém paměťovém zásobníku? Teď po těch dlouhých letech se mnou jedná. Slyším jeho hlas a uvědomuju si, že chce moji odezvu. Potřebuje moji účast.“

Obvykle míváme jednoho nebo několik stabilních partnerů, ale není řečeno, že se nemůže objevit někdo další. Třeba i velmi zapomenutý z velké dálky. Jde o to dokázat ho vyslovit, najít pro něj situaci, ve které ho poznáme, kde si uvědomíme, co asi od nás chce a proč nás oslovuje. Je to dosti velké dobrodružství. Detektivka. Je otázkou, zda dokážeme najít a identifikovat ten vnitřní hlas – komu patří, kdo to k nám promlouvá a ke komu mluví?

Je pro vás jednodušší se soustředit na svého vnitřního partnera, protože špatně slyšíte?
Máte pravdu, je pro mě jednodušší eliminovat šumy. Zároveň ne vždy se mi podaří najít intenzitu odpovědi. Projev souvisí s kondicí. Záleží na výrazu, nejenom na obsahu slov. Také záleží na tom, jak dalece ve vás to, co přijímáte, doznívá.

Trvá dlouho, než se člověk znovu naučí tyhle věci rozlišovat, vnímat je a hodnotit. Když si znovu začínáme uvědomovat smysl pro výraz, pro jednání slovní i gestické, tak obnova základního vybavení trvá nejméně tři roky (při společném zkoušení jednou týdně).

Dá se tedy říct, že se jedná o něco jako návrat k sobě?
Ano, je to svým způsobem návrat. I jako velcí v sobě můžeme objevit hravé dítě. Akorát jsme někdy hrozný fouňové. Místo abychom si vážili, že jsme ještě zvědaví, citliví a vnímaví, tak to přehlížíme. Jsme sami se sebou spokojení, protože už jsme velcí a zapasovaní do určitého vzorce. Jde o to, se z toho vzorce dostat.

Veřejná samota je pro celý proces náramně důležitá. Ti druzí vaše zkoušení dotují svojí pozorností. Když vám přejí, abyste na něco přišla, vysílají svoje přání. Jejich energie vám dává další důležité impulsy pro vaši citlivost slyšet a vnímat. A když vám ti ostatní nepřejí, tak vám to kazí. Trvá dlouho, než se ti, kteří jsou přítomni a na které za chvíli přijde řada, odnaučí myslet na sebe, co oni udělají, až přijdou na řadu. Škodí i sami sobě. Stejně to neudělají, a když se o to pokusí, bude to špatně zahrané.

Jakým způsobem můžou tuhle metodu využít herci v klasickém herectví?
Jde právě o klasické herectví. Herectví, které se dnes pěstuje, je spotřební a v podstatě vnějškové. Má větší podíl na showbyznysu, ale není v něm ono bytí existenčně ve hře s divákem. Současné herectví, které známe z médií, je ochuzeno o svůj léčivý poznávací účinek. Dramatická hra spočívá v užitečnějších a základnějších událostech než jenom v tom, na něco čumět.

Zaujal mě pojem léčivý účinek – jde o již zmiňovaný návrat k sobě?
Důležitá je i empatie. Stará známá věc je, že empatie je pro člověka léčivá. Radovat se s druhým je dvojnásobná radost a dokázat být smutný s druhým je poloviční smutek. Zdůraznění a odeznění určitých emocí má v prožívání i v tělové souhře veliký význam. To vědí všichni psychoterapeuti, že navodit v osobě, se kterou pracují, rytmus odpovídající prožitku nebo poznání je poloviční úspěch. Víte, někteří tohle vědí a říkají, že DJ je psychoterapie. Bráním se tomu. Účel hru ochuzuje. Hra je nejúčinnější, když ji neužíváte pro něco dalšího. Když si tak hrajete a díky tomu se dozvídáte, na co byste jinak ani nepomysleli. Jde o bytí na příjmu vlastního podvědomí. Díky hře se do vědomí dostává, co by jinak v podvědomí zůstalo. Ne, že by v podvědomí muselo být všechno dobré, ale držíme se názoru, že je potřebné se takto poznat. Říct si, co je dobře a co je pro nás těžko uchopitelné a přijatelné. To jsou hrůzy, co?

Trochu dialogické jednání znám, také sem chodím.
A ke komu chodíte?

Různě. Většinou chodím, když vyučují doktorky Musilová a Křesadlová.
Ano, ty jsou moc šikovné. Víte, já říkám, že není potřeba moc učit. Kdo je naladěn, ten to pozná. Vykládání je zbytečné. Důležité je, aby k tomu lidé sami chtěli dospět a měli tendenci si uvědomovat.

Je v DJ něco, co vás samotného ještě překvapí?
Pořád mě překvapuje. Proto ho učím. Dneska jsem tam měl čtyři lidi. Káťa, Martina, Jaruška a Vladimír. Byli ohromní! Všichni přišli na něco nového. Jaruška – já zíral! Říkal jsem si: „Hrome, co tahle zkušená herečka může ještě objevit?“ A objevila! Přišla si na to, co je to plocha, na které je. Že se dá srolovat, rozrolovat, načechrat… – ohromné! Nebo Kateřina, ta byla znamenitá! Ona se hrozně dlouho nedokázala uvolnit, proto hrozně dlouho dialogické jednání hrála – což není dobré. Tehdy se nic nedozvíte. Dialogické jednání se nesmí hrát, musí se nechat odehrávat. A Kateřina to dlouho neuměla. Proto byla afektovaná a hrozně přeháněla svoji invenci. Postupně zjišťuji, jak je zajímavá, a dokonce krásná ženská. Dokáže být, když se nechá. Ženský se velice často nenechají. A když se nechá, já žasnu! Žasnu, jak je sebevědomá, protože ta, za koho jedná jako půvabná, má kvalitu i pro ni samotnou. Na druhou stranu Vladimír coby mužský, když je v rozpacích, je moc silový. Říkám mu: „Vladimíre, musíme být velice něžní právě proto, že nevíme, jak dál. Počkejme, až přijde další impuls.“

Chtěl bych napsat průvodce, ve kterém bych shrnul, na co je třeba dávat pozor a na co je dobré nespoléhat. Co přivítat, ale nedržet se toho. V pětaosmdesáti bych už snad mohl…

Sepíšete si dárek k narozeninám?
Já nedávám termíny. Když to bude, tak to bude. Přílišná snaha škodí. Proto říkám, že se nesmí moc učit, aby se neškodilo pochopení.

A nemáte náhodou v šuplíku ještě nějakou prózu?
Mě už psaní nebaví. Rád vyprávím příběhy a k tomu potřebuji rezonanční desku publika. Já nevymýšlím, jsem jen přítomen, když si lidi představují.

V určité chvíli zpozorní, a tehdy vím – aha! Tady vede cesta příběhu! A proto už nepíšu, nemám nic v šuplíku. Jen pár útržků, ale ty už do knížek nedám. Ty tam nechám, protože je jim tak dobře.

Kdysi jsem četla vaši knížku „Malý Alenáš“. Všimla jsem si, že vyšla i jako počítačová hra pro děti.
Ano, chlapec Trnků ji vytvořil. On mě tím překvapil. Hromský dílo, na co takoví chlapci nepřijdou. Ptal se mě, jestli může. A já na to: „No bodejť, že můžete. Když si s tím sám hrajete, tak proč byste nemohl?“ Líbilo se mi, jak hezky se nechal inspirovat a jak ve stylu počítačového aparátu všechno domyslel. Moc hezké!

A viděla jste Alenáše, který vyšel v Argu? Tam jistá Klára Popelková z Uherského Hradiště celého Malého Alenáše přepsala a ilustrovala podle svého. Jako knížku si to – (mi to) vydala. Taky jsem jí dal souhlas. Ohromně se mi líbilo, na co všechno Klára přišla, jak si s tím pohrála. Byl jsem potěšen. To jsou momenty, kdy jsem spokojený, že jsem Alenáše napsal. Víte, tak, jak vyšel, původně neměl vůbec vypadat. Je to spíš jevištní záležitost, záznam, jak jsme se Špicnerovou hráli vyprávěné divadlo.

Máte můj obdiv, že i v tak požehnaném věku chodíte sem na DAMU a navíc do třetího patra!
Jsou určité věci, které jsou pro mě důležité, o kterých si myslím, že jsem povinen je dodělávat a kompletovat. Proto jsem tady.

Pane profesore, děkuji za rozhovor a za váš čas.
Prosím, hezky se s vámi povídalo. Víte, oni lidi skutečně vysílají, jde jenom o to, aby se člověk uzpůsobil vnímat. Tak vám děkuji za příjem.

Devátého září byl v Praze odhalen nový pomník, jehož autorem je Krištof Kintera. Stříbrné kolo stoupající k nebi připomíná cyklisty, kteří přišli
o život v pražských ulicích. Zdejší infrastruktura, zaměřená hlavně na auta, jen po malých krůčcích vychází vstříc chodcům a cyklistům. Jedním
z hybatelů těchto změn byl právě Jan Pup Bouchal. Stál u zrodu sdružení Oživení a Auto*Mat. V lednu 2006 se mu stala osudnou tehdy ještě nepřehledná a zrádná křižovatka na Nábřeží kapitána Jaroše. Šest dní bojoval v nemocnici o život, leč… střet s autem, tak jako mnoho cyklistů před ním i po něm, nakonec nepřežil.

Na křižovatce bylo roky k vidění bíle natřené kolo jako memento téhle události. Hodně lidí v Pupovi ztratilo kamaráda, jeho přítelkyně přišla o muže a jejich synek o tátu. V téhle souvislosti mě napadá, že „tesat do kamene“ by se měla i jména těch, co zůstali, dokázali se se svou ztrátou vyrovnat a jít dál.

Ať už se nám to líbí nebo ne, pohybujeme-li se na kole nebo jako chodci, jsme my ti křehčí. Přimlouvám se proto za helmy i zviditelňující prvky. Mrtví hrdinové už svůj pomník mají. Na nás je, abychom žili.

Mám pár důvodů, proč miluju Holešovice, a někdy ani nechápu, jak jsem se odtud mohla odstěhovat. Naštěstí má Praha sympatický rozměr a všude je to kousek. Dokonce i do Berlína! Nebo spíš do Berlínskýho modelu.

Atmosférou jmenovaného města se inspirovala galerie, kterou najdete kousek od Strossmayerova náměstí v ulici Podplukovníka Sochora 9 a funguje tu už od září 2011. Na začátku byla jedna místnost, jedna výloha a jeden vytuněnej kávovar. Kde byla dřív místnost jedna, jsou nyní dvě. Při původních počtech zůstal jeden den na výstavu. Tím samozřejmě zvláštnosti Modelu nekončí. Za zajímavost číslo dvě považuju koncept Art and Cooking. To jest – vystavující umělci se při své jednodenní exhibici pochlubí nejen svými díly, ale i dovednostmi v oblasti kulinářství. Jak to umělci pojmou, je na nich, když na to přijde, můžou uvařit třeba i grog.

Týdeník
Každý týden jiná akce, každý týden jiné menu. Někdy se jedná o výstavu, jindy je to koncert nebo hudební workshop. Přehlídka autorů bývá pestrá, stejně jako grafika, která je pro Berlínskej model typická. Dravá, hravá a svá. Z jejich webových stránek bliká tisíce animovaných gifů. Na první pohled až chaotická grafika je specialita podniku číslo tři. Za ní stojí Richard Bakeš, spoluzakladatel BM. Dění v Modelu organizuje společně se svou přítelkyní Lindou Mikoláškovou.

Vyjmenovat, čím vším se tahle sympatická dvojice zabývá, by samo o sobě vydalo na dva nabušený profily. Linda vypadá jako anděl, ale sama moc dobře vím, že umí chrlit i oheň. To myslím doslova a v dobrém. Je totiž spoluzakladatelkou a členkou Amanitas Fire Theatre. Poprvé jsme se potkaly na vernisáži v Lounech, kde nám předvedla, jak plive oheň a jak s ním tančí. Richard ve své volné tvorbě plane hlavně politickým uměním a elektronickou hudbou. Patří k hudebnímu duu Reverend Dick a umělecko-aktivistické skupině Guma Guar. Pokud jde o politiku, pak vězte, že šipka v logu Berlínskýho modelu neukazuje směr k metru, ale světonázor.

Vyladěná záležitost
Většinou chodím na vernisáže přátel a kamarádů. Každopádně sem se vyplatí dorazit i za překvapením. Kde jinde se mi povede potkat kunsthistorika „Jánošíka“, a ještě ochutnat rizoto v černém provedení? Fotograf Jan Lesák svou výstavu B / W (black and white) pojal vskutku konceptuálně. Bílé zůstaly jen stěny, na které umístil své černočerné fotografie, a porcelánové misky, do nichž servíroval sepiové rizoto.

Profláklí týpci
Ze známějších autorů, kteří zde vystavovali nebo vystupovali, bych ráda zmínila Veroniku Drahotovou. Její „Theory of Nothing“ byla v Modelu k vidění v den, kdy holešovické galerie pořádají akci „Máme otevřeno“. Na téhle otevíračce bylo možné mlsat nejen umění a dobroty, ale na své si přišli i ti, co milují libozvučné melodie a medový hlas v podání kluka s kytarou, co si říká „J“.

No a kdo má rád umění se smyslem pro humor, vřele doporučuju sledovat tvorbu Richarda Wiesnera. 24. května tady prezentoval záznam ze své performance „Úhel pohledu“, která se konala v průběhu toho samého dne na ulici 17. listopadu. V blízkosti vstupu do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze u zdi, která dělí chodník od židovského hřbitova, postavil kovové schůdky, které umožnily kolemjdoucím vystoupat nahoru, pokochat se pohledem a případně i pořídit nějaké ty fotografie. Netrvalo dlouho a u schůdků s vysoce žádanou vyhlídkou byla fronta jako blázen. Celkem by mě zajímalo, jak dlouho tam ta instalace vydržela?

Do Berlína s lítačkou
Takže, až budete mít příště chuť na berlínskou atmosféru, umění a dobrou společnost, stačí vám k tomu lístek nebo lítačka. Ze zastávky Strossmayerovo náměstí nebo Vltavská je to pár kroků a náruč Modelu vás očekává. Pohoštění je někdy na účet vystavujícího a jindy zas za příspěvek na nákup surovin. Tak či tak, z večírku odejdete občerstveni, jako byste se vrátili z výletu a to se uprostřed týdne hodí. Tolik moje zkušenost se zdejší atmosférou a lidma, kteří sem chodí.
BM = I like!


Berlínskej model
Pplk. Sochora 9, Praha 7
www.berlinskejmodel.cz

Dva bílé čtverce dva krát dva metry tvoří arénu kreslířského duelu, při kterém platí kdo s koho. Klání trvá devadesát minut, a povolenou zbraní je černá kresba a vzkazy v komiksových bublinách.

Jaké to je kreslit před tolika lidmi?
Slakinglizard: Pro mě byl nejhorší nástup. Když už jsem začal kreslit, tak jsem dav za sebou už moc nevnímal a byl jsem v pohodě.

Jak ses připravoval a jde to vůbec?
S: Na takhle velkou plochu jsem kreslil poprvé. Dopředu jsem měl akorát ten nápad „fotr – kmotr – Rotr…,“ to ostatní přišlo až tady a teď.

Bylo tady hodně lidí, kteří přišli jen proto, že tu budete kreslit právě vy. Je něco, co bys svým fanouškům chtěl vzkázat?
S: Pro mě jsou motorem. Když je dobrá odezva, tak mě to žene dál.

Jaké to je kreslit před tolika lidmi?
Rotr: Já se přiznám, že to není zrovna můj šálek kávy. Trochu mě to stresovalo.

Jak ses připravoval a jde to vůbec?
R: Nevěděl jsem dopředu, na co budu reagovat, tak jsem nechal na náhodě, co z toho vyplyne.

Je něco, co bys svým fanouškům chtěl vzkázat?
R: Děkuju za podporu – byli jste skvělí!

Kniha s názvem „Street kids“ může evokovat ledacos. Každopádně tyhle děti ulice jsou zatraceně v pohodě. Mají si kde hrát a svoje hřiště si umí skvěle užít. To, co je baví, je i živí. Takže jsou skvělou inspirací pro ty, co jsou ochotní nechat se inspirovat.

Autorem brožované publikace přibližně čtvercového formátu je Dereck Hard. Na 68 stranách se tak setkávám s tím nej z české urban-street kultury tak, jak to Dereck nafotil, napsal a nakonec i graficky upravil. Z její titulní strany se na mě dívá 20 sympatických tváří. Dvacet zajímavých talentů ať už ze světa hudby, sportu nebo umění. 17 kluků a tři holky. Akorát dva se tvářej, jako kdyby po nich šel Interpol, ale když víte, že to je Hugo Toxxx a Vladimír 518, je jasný, že můžete bejt v klidu.

Opěrným bodem téhle knížky je obrazový materiál, doplněný krátkými, svižně napsanými profily všech zúčastněných. Asi nemusím říkat, kde jsem začala. Samozřejmě u parkouru! Pokud jde o to, jak si někdo umí užít městský výběh, pak je to právě tahle disciplína, která mě naprosto fascinuje. Pohodlný oblečení, tenisky a celý město jako jedna velká překážková dráha. Ve „Street kids“ se sešli hned dva mistři téhle disciplíny: Jan Hanko alias Hanzi je z Jihlavy a Taras Povoroznyk z Prahy. Oba jsou členy nejúspěšnější parkourové skupiny Urban Sence, kterou Hanzi založil.

Tři grácie
Dál mě zajímalo, kdo z holek reprezentuje něžnou část lidstva. Jsou to zpěvačka, tanečnice a writerka. Zlatovlasá Dannie má zářivý úsměv a hlas, díky němuž je považována za naši nejlepší R’n'B a hip-hop zpěvačku. Zároveň je ztělesněním toho, že bejt krásná a sexy neznamená vážit 20 kilo i s postelí. Sympatická zrzka Jája Vaňková dělá street dance. A je v tom tak dobrá, že se ve svých dvaceti letech protančila až do Los Angeles, kde žije a odkud vyráží na pracovní show do celého světa. Writerka Sany vystupuje na veřejnosti zásadně s maskou. Její civilní jméno v knize uvedeno není. Má to svůj důvod, protože velká část její graffiti tvorby je ilegální. Zato její film mapující světovou dívčí graffiti komunitu v roce 2013 uvidí celá Evropa. Do kin půjde pod názvem „Girl Power“.

S čistou hlavou
Další osobností, která mě zaujala, je jezdec BMX Dominik Nekolný. Z jeho profilu jsem se dozvěděla jak o jeho sportovních úspěších, tak jeho příslušnosti k hnutí „Straight Edge“ – což znamená, že se straní alkoholu, drog i tabáku. Sama sebe se ptám, kolik takových lidí znám? No, sebe na seznam nepropašuju, a když se podívám kolem, myslím, že bych nepotřebovala ani do pěti počítat. Naštěstí se Dominik vedle závodění a exhibic věnuje i pořádání workshopů pro děti a mládež. S účastníky se dělí jak o své zkušenosti s ježděním na kolech BMX, tak o svou druhou vášeň, kterou je životní styl s „čistou hlavou“. A za to má mé sympatie. Jak vypadá Limonádový Joe dnešních dnů se podívejte sami. Dalším bikerem je Martin Dražil. Stejně jako Dominik jezdí styl, kterému se říká BMX flatland. Nebudu tvrdit, že vím, v čem spočívá, ale připlést se k jeho exhibici byl úžasný zážitek! Teď už se ničemu nedivím, protože jak jsem si přečetla, Martin je několikanásobným mistrem ČR. Trojici elitních BMX bikerů uzavírá Michael Beran, dvojnásobný mistr ČR. Řady sportovců doplňují ještě profesionální skateboardista Maxim Hrabanec a Patrik NGN, jehož srdce patří streetballu.

Štětce, spreje, beaty
Pánskou výtvarnou scénu zde představuje Pasta Oner, který se přes graffiti promaloval k akrylům na plátně a murální malbě, což jsou gigantická díla zhotovená přímo na zdi staveb od země až po střechu. Těmto obřím „plátnům“ ve veřejném prostoru se vedle svých dalších aktivit věnuje i Michal Škapa. Většina talentů, kteří se sešli v Dereckově výběru, je zajímavá i přesahem do několika oblastí. V tomto kontextu je vhodné zopakovat jméno Vladimír 518. Slovy autora: „Raper, writer, comicsový autor, ilustrátor, výtvarník, scénograf, vydavatel… Mám pokračovat?“ Jistě, protože to už jsem zpátky ve světě hudby a potkávám krále českého rapu Huga Toxxxe. Další raper a hip hoper je DJ Witch, od kterého si pamatuju, že „Noc je půlkou dne“. Hip-hopu se věnuje i Kato, který je spoluzakladatelem formace Pragounion. Dále jsem měla tu čest se seznámit se jmény Brooklyn alias Juanita Juarez alias Lukáš Turza, který tvoří hlavně ve stylu drum and basse. Admirál Kolíbal je DJ, zpěvák a o svou vášeň pro reggae se s posluchači dělí každé úterý na vlnách pražského Expres rádia. Hudební formaci uzavírá tvůrce, který si říká Freezer. Vedle dlouhého výčtu hudebních urban stylů mě zaujalo, že tvoří v programu Fruity Loops. Což je program, který se dá volně stáhnout, nehledě na to jsou jeho beaty žádané i ve Velké Británii. Nezbývá než zakončit tuhle inspirativní procházku současnými ulicemi oslavným tancem v podání tanečníka jménem Vahe. House Dance, Popping, Locking nebo hip-hop? Sakryš, už teď se těšim na trénink. Díky Derecku!


Dereck Hard: Street kids
Hard Art Production, Praha, 2012, 68 stran

Svět v obrazech. Introspektivní taneční cesta. Průzkum vlastních hloubek nebo napojení na kolektivní nevědomí? S choreografem a tanečníkem Michalem Záhorou a producentem a tanečníkem Honzou Malíkem jsme si povídali o představení Orbis Pictus. Najdete ho na festivalu Česká taneční platforma, který letos již po devatenácté přináší to nejzásadnější z českého současného tance.

Co stálo u vzniku představení a jak vás při jeho vytváření ovlivnil C. G. Jung?
M. Z.: Sdružení NANOHACH oslovilo tanečnici a choreografku Lenku Bartůňkovou, aby pod jeho záštitou vytvořila nové dílo. Lenka měla nápad na duet, ke kterému mě přizvala. Náhody neexistují, a tak jsme brzy zjistili, že oba řešíme stejné jungovské téma. Koncepce i choreografie se staly naším společným výtvorem. Inspiračních impulzů bylo samozřejmě víc, Červená kniha C. G. Junga je jedním z nich – možná hlavním, ale ne jediným. Obecně nás zajímala práce s energiemi, to, jak s nimi nakládaly staré kultury. Dvoupólovost, obrazy, ve kterých jsou zakleté archetypy, vnímání světa v rámci působení neviditelných sil, které nás přesahují a přitom nás prostupují a obohacují. Červená kniha všechno tohle obsahuje.

Které staré kultury máš na mysli?
Staré, prastaré jako třeba Egypt, Mezopotámie, jihoamerické kultury a jejich představy o světě, které se pohybovaly nejenom na horizontále, ale i na vertikále. Tím rozumím propojení nebe a země, přesahy lidství, velikost člověka a nejen něj – možná až dotek božství… Obousměrně propustný prostor, který člověka povznáší do jiných dimenzí, kde cosi nebo kdosi promlouvá a svým hlasem proměňuje realitu.

Tančíte metafyziku?
Orbis Pictus je duetem muže a ženy, ale neřešíme otázku jejich vztahu. Jde nám spíš o uchopení archetypů animus a anima. Jak se v nás samých tyhle složky potkávají. Každý má v sobě oba dva póly, mužský i ženský princip. Vyjadřujeme se skrze obrazy, které se proměňují a odkazují na metamorfózu lidských bytostí. Výtvarná složka pro nás byla hodně důležitá. Intuitivně jsme si vybrali díla, která k nám promlouvala a podporovala naši cestu. V představení se objeví malby velkých mistrů jako je Michelangelo nebo Hieronymus Bosch.

Co obnáší zajistit tanečnímu představení produkci?
H. M.: Hlavní je osobní zápal. Bez něj to nejde. Mám radost, že jsem u vzniku něčeho výjimečného, originálního. Dám dohromady lidi, zkoordinuju čas, prostředky, zázemí… motivuje mě i uvažování, kde a proč představení dále uvádět. Práce na Orbis Pictus přímo na sále probíhala i s pauzami od června do listopadu. Ale samozřejmě je řeč o živém umění, tedy i po uvedení premiéry se dál pracuje a vylepšuje.

M. Z: Ano, některé věci objevíte až v kontaktu s divákem. Každý dobrý kus se tak prohlubuje a získává kvality další.

Orbis Pictus se objeví na festivalu Česká taneční platforma (probíhá od 11. 4. do 14. 4. na scénách pražských divadel – pozn. red.). Na které body programu se těšíte?
M. Z.: Na festival se zajdu podívat moc rád. Je to dobrá příležitost, jak si během pár dní udělat představu o dění na naší taneční scéně. K tomu jinak mnoho času není, je náročné pracovat ve škole a zároveň ještě dělat na svých vlastních věcech.

H. M.: Taneční scénu aktivně průběžně sleduju a z mého pohledu na přehlídce několik významných děl nikterak začínajících choreografů chybí. Z programu mě láká vystoupení Miřenky Čechové S/He is Nancy Joe. Viděl jsem krátké ukázky, které vypadaly autorsky velmi zajímavě. Přijde mi, že bude obsahovat silný názor, což je pro mě stěžejní.

Co pro vás znamená, že jste byli vybráni do hlavního programu ČTP?
M. Z.: Z toho máme samozřejmě radost!

H. M.: Cítíme se být součástí Platformy. Jsme rádi, že můžeme svým dílem přispět k pestrosti a různorodosti přehlídky. Je pro nás významné i to, že naši práci uvidí hosté ze zahraničí. Jejich zpětná vazba je pro nás podnětná.

Myslíte, že taková setkání ulehčí uvedení Orbis Pictus v zahraničí?
H. M.: V rámci festivalu proběhne „Brunch“, což je pracovní setkání se zahraničními hosty, kde je možné představit svá díla. Tam pak záleží na osobním vkusu pozvaných hostů a i na naší šikovnosti, jak svou práci odprezentujeme.

M. Z.: Zahraniční hosté pro nás obecně znamenají pootevřené dveře do ciziny. Kruhy se propojují, přijedou ředitelé divadel, pořadatelé festivalů… Tohle je pro nás na akci důležité a jsme za to rádi.

A otázka na závěr – co byste chtěli, aby si diváci z vašeho představení odnesli?
H. M.: To je dobrá otázka. 11. 4. se tě po představení zeptáme, co sis z něj odnesla ty.