Dnes není žádný problém koupit si v kterékoli prodejně konzumní chléb, pekárny a samoobsluhy jsou na každém rohu, stačí jen vejít a obsloužit se. Proč se tedy stále více lidí rozhoduje pro pečení vlastního domácího chleba? „Lidem dobrý chleba chybí, nejsou spokojení s rychlokvaškami z obchodu. Pro naši oblast je typický chleba ze žitného kvásku, který si žádá svůj čas a práci… a žádný sušený mix to nenahradí,“ říká Maškrtnica, jedna z autorek nedávno vzniklé kváskové mapy.

V knize Panoptikum symbolů, značek a znamení je možné se o chlebu dočíst následující: „V křesťanství je symbolem Kristova těla a jeho oběti. Při poslední večeři Páně pravil Kristus ke svým učedníkům, podávaje jim chléb: »Jezte, toto jest tělo mé, které se za vás dává.« Chléb je také atributem sv. Adély.“ Jedná se o silně symbolický pokrm a v mnoha zemích po celém světě, nejen v těch křesťansky založených, se s ním můžeme v různých obměnách setkat. Francouzské bagety, indické placky, chleba nán, anglický toustový chléb, dánské tmavé samožitné chleby… A pak je tu v našich končinách dobře známý kváskový pšenično-žitný alias Šumava. Tmavá kůrka a uvnitř středně velká oka. V dnešní době většina velkých českých pekáren peče chleba místo kvásku z kvasnic, známých též jako droždí, protože jsou mnohem stálejší a předvídatelnější než tradiční kvásek. Chuť se ale používáním droždí značně ošidí a výsledný pecen má ke klasickému českému chlebu poměrně daleko.

Odpůrci rychlokvašek
Výše zmíněný trend postupného mizení kváskového chleba není aktuální pouze u nás, dá se říci, že se týká většiny států tzv. bohatšího severu, včetně České republiky. Po celém světě ale začínají bujet „ostrůvky pozitivní deviace“, tedy skupin lidí, kteří věří, že by tento tradiční způsob přípravy neměl vymizet. Rozhodně nerazím heslo „co je staré, to je dobré“, většinou spíše naopak, ale někdy stojí za to se ohlédnout. A co že to ten kvásek vlastně je? Aniž bychom zabíhali do příliš složitých chemických definicí, jedná se o žitnou mouku s vodou, která několik dní kvasila v teple. Příprava kvásku trvá asi týden, ale když už ho jednou máte, je to navždy. Před každým pečením se namnoží s moukou a vodou a lžička se potom schová do lednice na příště. Pak se opět rozmnoží, schová a tak pořád dokola.

Virtuální kváskové společenství
Nikdy jsem nebyla velký fanoušek „zdravého životního stylu“, ani necítím potřebou mít každý kousek své stravy ocejchovaný nápisem „bio“. Přesto jsem ale již delší dobu pátrala po krajíci, který by měl tu správnou chuť, jež mi někdy v dětství utkvěla v hlavě. Neustále jsem narážela na chléb příliš gumový, příliš tvrdý, bez chuti, anebo naopak s chutí tak výraznou, že přebije vše ostatní. Když jsem si poprvé přečetla o domácím pečení, byla jsem poměrně skeptická. Měla jsem utkvělou představu, že chleba je nedostižnou metou kulinářského umění a jeho přípravu raději ponechám profesionálům. Také mě odrazovala pro chlebové laiky záhadná příprava domácího kvásku, které jsem nechtěla věnovat příliš mnoho času. Ale pak to přišlo. Kvásková mapa na www.pecempecen.cz. Modré špendlíky lokalizující osoby, které jsou ochotné se o svůj kvásek podělit, přibývaly s překvapivou rychlostí a každý den se objevovaly nové a nové nabídky této drahocenné hmoty. Mapa je určena k tomu, aby se co nejefektivněji a co nejrychleji šířily řady kváskových chovatelů. Dokonce jsou zde vzdálené body až v Irsku nebo v Norsku. Kdo by si tipnul, že pečení chleba může takhle táhnout? Cílem autorů bylo rozšířit kváskové pečení mezi co největší počet lidí a ukázat, že skoro každý to s trochou cviku a vůle může nakonec zvládnout. Mapu založili foodblogeři, kteří se psaním o jídle už delší dobu zabývají. Pan Cuketka, Maškrtnica a Michala Gregorová, kteří o chlebu už nějaký čas na internetu šíří osvětu, koncem roku 2012 vymysleli nový způsob, jak nechat řady pekařů narůst. Souběžně existující facebooková skupina PečemPecen.cz měla za pár dní téměř 1500 členů a další stále přibývají. V rámci této skupiny se lidé svěřují se svými pekařskými trably i úspěchy, žádají zkušenější pekaře o rady a vystavují fotografie svých více či méně zdařilých výtvorů.

Poprvé v životě chleba s kůrkou
Celý projekt je vskutku povedený. Určitě pomohl i fakt, že lidem pomalu, ale jistě přestává být jedno, co si dají k snídani (a nejen k ní). Já jsem nakonec také podlehla. Sehnala jsem si svůj kvásek a začalo velké dobrodružství. Přirovnala bych to k vyvolávání vlastních snímků ve fotokomoře – napětí až do konce a také poznání, že kouzla opravdu existují. Pragmatici by mi určitě vysvětlili, jaké chemické reakce se v jednotlivých fázích přípravy a pečení odehrály, ale malá dávka tajemství nikomu neuškodí. „Pro nás, kteří celé dny sedíme u počítače, je to i důkaz, že ještě umíme něco vytvořit rukama,“ vysvětluje svou motivaci k pečení Maškrtnica.

A ani bezlepkáři nemusí zoufat, i pro ně existuje varianta. Tipy ohledně bezlepkového kvásku jsou jedněmi z mnoha, které se v současné době po internetu mezi pekaři šíří. V rámci facebookové skupiny PečemPecen.cz se jedna uživatelka podělila o informaci, že díky tomuto novému „hnutí“ její sedmnáctiletá vnučka poprvé ochutnala chléb s kůrkou, protože ten běžně v bezlepkové podobě není dostupný.

Je jasné, že ne každý je stavěn na pečení svého domácího chleba, ale ať už se přidá kdokoli, je nesporné, že se autorům projektu podařilo spoustě lidí otevřít nové kulinářské obzory.

Ať už jste sehnali svou lžíci kvásku, nebo sbíráte odvahu na založení vlastního, budete potřebovat recept na samotné pečení. Můžete se nechat inspirovat například tímto.

Recept na kváskový chleba
Martin Pytel, Maria Belinson, Jana Franková

Kvásek:
• 50 g žitné celozrnné nebo chlebové mouky
• 100 ml vody
• 1 polévková lžíce vody z kysaného zelí (z pytlíku nepasterovaného). Může a nemusí být – kvásek se za dobrých okolností rozjede i jenom z mouky a vody – vyzkoušeno. Kysané zelí je ale jistota.

Do sklenice od okurek (litrová nebo větší) nalijte 100 ml vody, nasypte 50 g mouky, přidejte vodu ze zelí, nechte na teplém místě pod prodyšnou utěrkou s gumičkou. Druhý, třetí a čtvrtý den přidávejte po 20 g mouky, 20 ml vody, rozmíchejte a nechte v klidu. Pátý den je kvásek hotový. Měl by chutnat kysele. Kvásek je živý tvor, mějte jej rádi, dobře se o něj starejte a nechávejte na pěkném a čistém místě.

Krmení kvásku:
Do rozjetého kvásku nasypte 100 g žitné mouky, zalijte přiměřeně vodou (asi do 3/4 sklenice). Je lepší používat filtrovanou nebo převařenou vodu pro omezení tvorby kamene a konkurence s jinými bacily. Nechejte do druhého dne v klidu a teple pod utěrkou. Kvásek by měl pěnit, po pár hodinách od „nakrmení“ by měla vzniknout jednolitá hmota s bublinkami. Pokud místo toho vznikne usazenina z mouky a nad ní vrstva vody, je v kvásku vody příliš. V tom případě jej můžete trochu dokrmit. Rozjetý a pravidelně používaný kvásek je možné opětovně použít už několik hodin po nakrmení – vyzkoušeno.

Těsto:
• 300 g žitné celozrnné nebo chlebové mouky
• 300 g pšeničné celozrnné nebo chlebové mouky (poměr mouky lze obměňovat, např. 150/350, 200/300…)
• Skoro celá sklenice kvásku – nechte si asi palec ode dna na příště. Pokud tento zbytek v nejbližší době nepoužijete, můžete jej skladovat v ledničce či mrazáku (pak den před pečením vytáhnout a nakrmit dle popisu)
• Kmín, semínka a další přísady dle libosti (např. koriandr)
• Cca 1 polévková lžíce soli
• Pečte třeba v dortové formě ∅ 25 cm (Je možné použít i menší pekáček – vyzkoušeno. Ale kulatý chleba je prostě pěkný a také nakyne trochu víc do výšky.)

Dejte vyhřívat troubu na 30 °C (nad teplotou 47 °C se enzymy kvásku rozkládají, takže pokud máte plynovou nebo neovladatelnou elektrickou troubu, je lepší tento krok vynechat).

Nasypte do misky mouku, přidejte kvásek, semínka, koření, sůl – promíchejte. Dávejte dvě–tři hrsti slunečnicových semínek, pár lžiček pšeničných klíčků a ovesných vloček. Fantazii meze neklaďte. Dolijte dle potřeby maximálně jedním hrnkem vody. Těsto by mělo být dost tekuté, aby z něj nešlo udělat bochník, ale ne tolik, aby se do formy přelévalo. Čím bude těsto tekutější, tím dřív nakyne, avšak zároveň výsledný chleba bude plastelínově lepivý. Přendejte těsto do formy vyložené papírem na pečení (labužníci mohou místo pečicího papíru formu vymazat máslem nebo olejem, dosáhnou tak křupavé kůrky ze všech stran). Na dno formy a na povrch těsta je možné nasypat sezamová, dýňová nebo jiná semínka. Formu vložte do trouby a těsto nechte stát asi 5 hodin, případně dokud nevykyne nad okraj formy. Těsto nemusí být nutně v troubě na 30 °C po celou dobu, stačí jej nechat v teple, popřípadě vyhřívat vestavěnou troubovou žárovkou. Podmínkou je nechat těsto kynout v klidu, jinak splaskne. Pokud se však kvásek povedl, vykyne těsto každopádně.

Pečení:
Nakynuté těsto vložte do trouby vyhřáté na 200 °C (kynulo-li těsto v troubě, pak před výhřevem vyndejte). Kdo nemá horkovzduch, nechť peče na spodní ohřev za použití prostřední etáže. Po 30 minutách snižte teplotu na 175 °C, štětkou opatrně natřete povrch chleba slanou vodou, eventuálně směsí slaná voda – olej. Dále pečte 1 hodinu. Přesné časy však závisí na konkrétních troubách, mnohdy výsledek dramaticky ovlivní pouhých 5 minut. Chleba nechte vychladnout (pokud odoláte) a dále skladujte v utěrce.

Kváskový chleba vydrží 3–4 dny – déle nevydržíte vy. Jinak netvrdne, neplesniví (pozor však na dlouho užívaný kvásek, ve kterém se časem usazují spóry jiných bakterií), je obecně zdravější než kvasnicový chleba.

Recept klidně šiřte dál, pečte, pochutnávejte si a dávejte ochutnat ostatním.

Na internetu vznikají stále nové projekty, které dávají virtuálnímu světu o něco sociálnější rozměr. VotočVohoz je jedním z nich. Chcete dát svým svrškům ještě jednu šanci? V takovém případě čtěte dál.

Někteří z vás to asi znají. Skříně jsou přeplněné, a přesto se nemůžete ubránit pocitu, že nemáte co na sebe. Občas se stává, že si člověk oblíbí jeden dva kousky svého oblečení, a zbytek zůstává v zapomnění hluboko v šatníku. To může být zapříčiněno různými důvody: obdržení nevhodného daru, špatně odhadnutá velikost, náhlé zatemnění mozku způsobené přetopenými obchodními centry nebo jen chuť změnit styl.

Pravděpodobně nikomu se nechce vyhazovat ještě plně funkční oblečení, které ale našim představám zkrátka nevyhovuje. Jako řešení se nabízejí různé charity, případně secondhandy. Bohužel ne vždy člověk ví, kam jít, nebo v jeho okolí zrovna nic podobného není. Na webu už ale existuje alternativa. Votocvohoz.cz je internetovým portálem, který nabízí registrovaným uživatelům možnost za částku, kterou si sami určí, prodat (ale i vyměnit) oblečení i různé doplňky, které se jim už nehodí. Uveřejnění inzerátu je zdarma, takže i s neprodanými kousky nebudete tratit.

Kolik životů má vaše tričko?
Votocvohoz.cz vznikl v lednu roku 2011, kdy ho založili Janet Lavicka a Lukáš Vala. Potkali se na studiích v Berlíně, odkud Janet pochází. Jejich web je inspirován litevskou módní burzou www.manodrabuziai.lt a má i svůj německý protějšek www.kleiderkreisel.de. Autoři už plánují stránky rozšířit i do dalších evropských zemí, protože popularita těchto serverů stále stoupá. Například český votocvohoz.cz měl k 21. únoru tohoto roku 95 378 registrovaných uživatelů a číslo každý den narůstá.

V dnešní konzumní době je osvěžující vidět snahu lidí o recyklaci předmětů, které už jim neslouží. Jedná se v současnosti o poměrně rozšířený trend tzv. collaborative consumption, česky spoluspotřebitelství. Velké oděvní řetězce prodávají módu za čím dál dostupnější cenu, ale také v čím dál horší kvalitě – aby byl odbyt, je třeba, aby si každý půl rok zákazníci obměňovali šatníky a nakupovali nové kousky. Ne všem ale takový způsob konzumu vyhovuje. Spoluspotřebitelství nabízí možnost dát předmětům druhý (ale třeba i třetí) život. Móda je však ošemetné téma. Pokud chce člověk jít s dobou, sledovat nové trendy nebo být sám kreativní a mít „styl“, musí si zkrátka nové kousky pořizovat. Votocvohoz.cz nabízí zajímavou alternativu k zaběhnutému bloumání po obchodech. Můžete zde najít úplně nové věci, „vintage“ doplňky, vzácné kousky koupené například v zahraničí nebo jen úplně obyčejná trička. Právě trička na stránce nejvíc letí, v době psaní článku bylo v nabídce 179 762 exemplářů. A to už si musí vybrat snad každý. Sice se občas nevyhnete pochybným módním úlovkům, které měly raději zůstat v propadlišti dějin, ale alespoň se pobavíte. V teple domova na vás žádná prodavačka nebude vrhat nenávistné pohledy, abyste si už konečně něco vybrali.

A ještě jedna výhoda VotočVohozu: většina toho, co si zde pořídíte, bude pravděpodobně o mnoho levnější než v běžné nabídce kamenných obchodů. Obě zúčastněné strany tak můžou jen získat. Kupující nějakou korunu ušetří a prodávající může obdržet malý obnos, což by se mu při vyhazovu oděvu do popelnice těžko poštěstilo.

Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.

Jaká je aktuální česká pantomima?
Všechny tvary, ať už je to historická, nebo ultramoderní forma, které se na našich jevištích hrají, a nejen na jevišti, ale i na ulici jako představení, performance nebo happening, mají jedno společné téma: lidská bytost ve své naléhavé situaci. Divadlo vyžaduje neustálé hledání, které s sebou přináší plus, ale také minus. A já se domnívám, že minus současného mimického divadla je dramaturgie. Autoři pracují převážně s emocemi, kterými vedou pohybový jazyk a skládají z nich jevištní tvar, který ale často působí velmi abstraktně. Může zde být hodnota ve vnitřním prožívání herce, ale divák už postrádá narativní sdělení. Druhý extrém je naopak v přílišné narativnosti, z níž vychází až takový skoro bulvární útvar, kdy divadlo postrádá nějaký přesah, podtext, hlubší sdělení. Jsou to dva extrémy, na které je dle mého názoru žádané se zaměřit a najít mezi nimi balanc.

Jaké jsou výzvy pro současnou pantomimu a pohybové divadlo?
Problémem současného mimického divadla je, jak už jsem zmínil, převážně dramaturgie tohoto tvaru. Na našich jevištích se vyskytují převážně autorské projekty, leckdy postrádající rozvinutější uměleckou syntézu dalších jednotlivých umění. To znamená hledání podpory u literatury, hudby, architektury, výtvarného umění, u filmu a podobně. Dnešní doba nám nabízí slučování principů různých pohybových disciplín. Jejich podoby se vyvíjejí velmi rychle a tělo je sofistikovanější než bylo dříve. Toho je třeba využívat.

Co znamená, že je tělo „sofistikovanějš“?
Dnes jsou na lidský výkon nebo na výkon herce, ať už je to mim, tanečník nebo pohybový herec, zkrátka na interpreta, kladeny větší nároky včetně těch technických. To znamená, že se rozvíjejí i pedagogické metody, které staví interpreta, potažmo studenta k těžším úkolům a společně posouvají hranice lidských možností.

Jaké je místo pantomimy na současné české scéně dramatických umění? Zasloužila by si více prostoru, třeba i na úkor jiných žánrů?
Já se snažím neodsuzovat žádné tvary a směry, snažím se je hlavně pozorovat a pochopit. Ponaučen třeba zjistím, co pantomimě jako žánru chybí, nebo naopak zjistím její výjimečnost. Někdy si říkám, že někteří kolegové by se potřebovali více seznámit s tolik odsuzovanou pantomimou, protože ta by jim mohla pomoci k lepší inovaci toho, co dělají.

Pantomima je dnes odsuzovaná?
Možná ne přímo odsuzovaná, ona se jako každý jiný žánr proměňuje. Trochu utrpěla tím, že po smrti Ladislava Fialky ztratila vůdčí osobnost. Nechci teď hodnotit jeho umělecké kvality, ale je přední a světoznámá osobnost oboru, může být vnímán jako ikona české pantomimy. Byl hlavním motorem, ať už v tom pozitivním, nebo kontroverzním smyslu, ale zkrátka byl. Potom už tu nebyli tvůrci, kteří by se věnovali klasické pantomimě – tím myslím tu „bílou“. Jsou tu například Turba, Hybner, Polívka, kteří ale dělají trochu odkloněnější žánr. Tato určitá generační propast zapříčinila oslabení klasické pantomimy.

Přesto, že byla nějaký čas na ústupu, má česká, potažmo československá pantomima významnou tradici, převážně z doby před revolucí. Vycházíte z této tradice? Je pro vás inspirující, nebo se spíše snažíte o novou podobu a inovaci?
Na tradici určitě navazuji, protože ona ukazuje právě ty hodnoty, které jsou nadčasové a věčné. Pro mě je tradice společenská záležitost, zážitek a výsledek jednání společnosti, ne jedince. Je to reflexe politické situace, společenské nálady, doby, a to potom určuje i nějaký sloh. Pro mě tradice uchovává sociální a národnostní hodnoty. A to nám Čechům dnes chybí.

Jaká by měla být výbava mima nebo pohybového divadelníka? Hraje zde roli i něco jiného než pohybové nadání?
Samozřejmě. Mim není tanečník, takže kromě pohybového nadání se vyžaduje ještě herecký potenciál. Potom se klade důraz na originalitu, výjimečnost, silnou osobnost. Většinou jsou mimové i autoři, takže je důležitá nejen interpretační schopnost, ale i autorská. Je zřejmé, že člověk musí mít svůj obor rád, aby byl proces práce potenciálně rozvinutelný na celý život. Jeho priority musí mít i nějaký duchovní rozměr, nejen společenský nebo sociální. Nejen to, že „chci být slavný“. Chce to přirozeně intelektuálně schopnou osobnost s výrazným talentem.

Nechybí vám někdy jako mimovi a pohybovému herci „slovo“ jako výrazový prostředek?
No, když mi chybí, tak ho použiju. Nikde není psáno, že v pantomimě se nesmí mluvit. Důležité je, jak s tím slovem pracujete, to už je technika. Jestli funguje jako zvuk, nebo jen zintenzivňuje, prohlubuje pohybové gesto. Měl jsem i představení, které kombinuje činohru s pantomimou. Je to možné, a myslím si, že i čím dál častější. Mimové používají slovo, ale nenese hlavní smysl hry.

Co si myslíte o pevně daných choreografických tvarech? Je zde ještě prostor pro vlastní tvůrčí inovaci?
Daná pevná struktura choreografie mě ničím nebaví, ale jistý prostor pro inovaci nabízí ve výběru osobnosti. Interpret dodržuje danou choreografii, ale přináší do ní svá gesta. Zjistil jsem, že je něco na přísloví „když dva dělají totéž, není to totéž“. Správný výběr interpreta je určující až z padesáti procent, špatný výběr může změnit smysl hry. Domnívám se, že v pohybovém divadle, u tance, nebo i u nás u pantomimy vždy nejvíce záleží na interpretovi, ne na choreografiích. Záleží na charismatu a kouzlu té osobnosti, technické vyspělosti a osobitém zpracování. Je důležitá její umělecká a životní zkušenost a pokora.

Čtete kulturní recenze?
Recenze čtu, nejen své, ale i recenze kolegů a jiných divadel. Zajímám se o to, co se děje nejen v našem oboru a divadle, ale i ve výtvarném umění, ve filmu atd. Je to nezbytné, protože jako inovátor musím poslouchat impulzy a inspirovat se nápady druhých. Pak jde také o zpětnou vazbu ve smyslu „jak a kudy ne“, což je mnohdy důležitější než hledat nápad. Proto právě musí mít člověk přehled, nesmí být kulturní barbar.

Jak reagujete na recenze k vlastním představením?
Vesměs pozitivně. Musím zaklepat, že ty mé jsou většinou dobré. Jsem rád, když někdo něco napíše. Samozřejmě že člověk recenze už trochu selektuje na dobré a špatné, a i dobře napsaná recenze může být špatná. To vycítíte, jestli autor ví, o čem mluví, že si umí dávat věci do odborných a teoretických kontextů. Kolikrát se z recenzí i něco nového dozvím, co jsem třeba nevěděl nebo co jsem zamýšlel, i když mě to samotného nenapadlo. Může nás to vybízet ke konfrontaci jako impuls k tvorbě, každý má svůj vkus a specifické umělecké cítění