Když se řekne Praha, nejdříve se mi vybaví procházky dlážděnými ulicemi, osvětlené pouličními lampami, tiché odbíjení kostelního zvonu a šum Vltavy. Pak mi hlavou problesknou vzpomínky na Petřín a sedmičku bílého, pohled na stromy obsypané květy a smích lidí. Útěk do zeleně před každodenním městským stresem, to je balzám na duši jako žádný jiný!

Každý městský člověk občas potřebuje vyrazit do zahrad, parků a míst, kde je možné aspoň na chvíli pocítit závan přírodního prostředí. I samotná zeleň má pro město celou řadu využití. Parky jsou centrem volnočasových aktivit a kulturních akcí, stromy do sebe pojímají prach, tlumí hluk z ulice a příjemně stíní. Kromě toho zlepšují ovzduší a jejich použití se neomezuje jen na parky, ale také na centrum města a jeho hustou zástavbu. Už jenom fakt, že třeba Vám v ulici roste pár akátů podél chodníku, může zvýšit cenu nemovitosti o několik desítek procent.

Zeleň v srdci Prahy
Iniciativa Belgická žije! ukazuje na jeden z mnoha případů, kdy dochází k přesně opačnému trendu, než je udržení zelených ploch v Praze tak, aby i nadále plnily svoji důležitou funkci. Staví se za to, aby o stromy ve svém okolí nepřišla a nedošlo tak k degradaci zdejšího prostředí. Belgická ulice se nachází v těsném sousedství Náměstí Míru a považuje se za jednu z hlavních tepen Královských Vinohrad. Tato městská čtvrť je obecně známá ulicemi s lipovými a akátovými alejemi, které z celého místa dělají malebné zákoutí plné hospůdek, kaváren a dalších vysoce navštěvovaných podniků.

Již v roce 2013 byl Městské části Praha 2 předložen návrh na celkovou revitalizaci ulice Belgická pod taktovkou Technické správy komunikací hl. m. Prahy, bohužel až tento rok byli obyvatelé nepřímo informováni o detailech celé „rekonstrukce“. Nikdo se do té doby nedomníval, že by Belgická měla přijít o 90 % z celkového počtu stromů, které se v této lokalitě vyskytují. Plošné vykácení dřevin vyděsilo zdejší obyvatele o to víc, že stav v sousední Záhřebské ulici se po proměně značně zhoršil. Nově zasazené stromy nejsou akáty ani lípy a jejich proporce je na první pohled nevyhovující, tudíž ulici nemůžou zaručovat stejný komfort jako předtím. Největší výhodou nových stromů je nenáročná péče, což značně ulehčuje údržbu. Ale za jakou cenu?

Nalezení společného dialogu
Důležitým prvkem celého sporu je právě neformální sdružení vlastníků, podnikatelů a obyvatel ulice Belgická, kterou inicioval Martin Švihla, majitel zdejší kavárny a bio obchodu.

Tato inciativa dokázala spojit síly skrze vzájemnou podporu (zapojení přes 40 subjektů a petice s více než 3000 podpisy) a pomoc. Dává si za cíl nalezení společné řeči a rozumného dialogu s MČ Praha 2 a Magistrátem HMP. Nejedná se však o klasickou skupinu vzpurných vlastníků, kteří by radikálně protestovali proti politikům a pouze kritizovali neutěšenou situaci. Martin Švihla (který mimo jiné provozuje firemní vzdělávání zaměřující se na řešení konfliktů a komunikace) při krátkém rozhovoru uvedl, že neusiluje o nalezení viníků a obviňování konkrétních osob, ale naopak o vzájemnou podporu, diskuzi a schopnost hledání kompromisů mezi všemi stranami. Strategie Belgická žije! tedy nespočívá v hlučné demonstraci a hanění správních orgánů města, ale spíše schopnosti se bránit a dokázat si obhájit svůj názor a postavení k věci – a být iniciativní.

Šťastný konec na dohled?
Reakce iniciativy byla rychlá a už přináší své ovoce, především na poli administrativním. Docílila vyhlášení nového dendrologického posudku všech stromů, aby se nekácelo plošně. MČ Praha 2 oficiálně prezentovala svůj jasný nesouhlas s kácením dřevin a podpořila iniciativu potřebnými kroky v městské správě. Belgická ulice se také zapojila do projektu Zažít město jinak, zorganizovala řadu kulturních akcí a pokusila se jednoduchým způsobem docílit sbližování všech obyvatel této lokality.

Díky této kauze je možné narazit na další zajímavé projekty a směry, do té doby obyčejnému smrtelníku skoro neznámé. Belgickou ulici a její iniciativu v mnoha ohledech doplňují a ostatní mohou informovat. Příkladem je Manuál tvorby veřejných prostranství či Pravidla pro přípravu investic na veřejných prostranstvích, vyjádření a vize architektů a samozřejmě i doplňující informace o celé kauze, které mohou v budoucnu dalším lidem značně usnadnit práci.

K doplnění je možné připojit i nedávnou kauzu okolo parku Parukářka, který se dostal do hledáčku pochybné firmy plánující vystavět na zbylé zelené ploše další obytné domy, jako se to už částečně podařilo v roce 2009 společnosti Central Park. Rozdíl tkví ale hlavně ve spolupráci Městské části s obyvateli. Žižkovští byli automaticky seznámeni s možností referenda, za předpokladu, že se posbírá dostatek hlasů pro jeho uskutečnění. I tady se vedou diskuze o nalezení společné řeči ve věci posledních zelených ploch, které v Praze zůstaly.

Pokud bude nový dendrologický posudek aspoň částečně pro zachování části stromořadí, naskýtá se zde možnost zkvalitnění stávajícího stavu dřevin a důkladnější spolupráci obou stran. ∞

Znáte Prahu opravdu dobře a jste si jisti, že vás tu už nic nemůže překvapit? Dovolte, abych vás přesvědčila o opaku.

Je tma a prší. Stojím se svým přítelem uprostřed lipové aleje, bez svítidla a se skoro vybitým notebookem. Vztekle popobíhám od stromu ke stromu, ruku strkám do každé dutiny, kterou vidím a hledám tu stupidní filmovku. Proč je těch stromů čtyřicet a co tu vlastně k čertu dělám, říkám si pro sebe. Jsem normální, když v půl desáté večer hledám bez baterky něco, co se nedá pořádně najít ani za denního světla? Za pět minut to vzdáváme a vracíme se do Čakovic další den. Samozřejmě nacházíme onu věc na první sáhnutí. A po nalezení poslední indicie konečně stojíme před cílem. Vztek je pryč, stejně jako vzpomínky na zabahněné kalhoty a boty, které padly za oběť předešlému večeru.

Můj koníček v podobě geocachingu mě nejednou dovedl i do takovýchto pekelných situací. Faktem zůstává, že teprve tehdy si uvědomím to nadšení a zapálení pro věc, kterému jsem schopna obětovat téměř celý víkend luštěním souřadnic a hledáním krabičky. Dostala jsem se totiž na místa, která jsem nikdy nenavštívila, ani jsem o nich nikdy neslyšela. Přesto každý, kdo bydlí v Praze, je může navštívit.

Pro fajnšmekry jsou připraveny i kešky, které se vyznačují vysokým nárokem na zvládnutí obtížného terénu. Příkladem můžou být například pražské kanály, kde není možné chytnout signál GPS, Hostivařský les za tmy či stožár na Štvanici.

Na střeše Prahy
Před třemi lety jsem se díky své zálibě dostala na Děvín, který se nachází na pomezí Hlubočep a Radlic. Tamní zajímavostí je vodárenská věž, kterou nechal zkonstruovat jeden z nejuznávanějších českých architektů Karel Hubáček (mezi jeho nejznámější počiny patří televizní věž s hotelem na Ještědu). Mezi další krásy tohoto místa patří půvabný výhled na Pražský Semmering, Braník a Modřany. Pokud se sem vydáte na kole, jistě narazíte na cyklotrasu vedoucí do Prokopského údolí.

Dalším místem, které mě překvapilo nejen díky propracovanosti kešky, byl střed Petřína, kde se nachází pískovcové skály. Nikdy jsem o nich neslyšela a našla jsem je jen díky fotkám z internetu. Ve 12. a 13. století se na tomto místě těžil kámen, který se poté používal na stavbu mnoha domů a kostelů v Praze. Zdejší vyryté vzkazy sice neslibují žádný umělecký zážitek, ale pokud se vyšplháte na samý vrchol skal, budete odměněni dalším pěkným výhledem do okolí.

Je libo magie či historie?
Kdo by toužil po romantickém výhledu z méně známého místa, může navštívit Bílou skálu, která se tyčí nad Holešovickým meandrem, pod ulicí Pod Bulovkou. Kdysi se zde nacházelo paleolitické sídliště, autor zdejší keše dokonce zmiňuje i přítomnost jakéhosi „pozitivního energetického víru“, který se nachází u cípu skály na místě, kde se vykonávaly prastaré obřady bohům.

Koho zajímají spíše historické památky, může zavítat k Písecké bráně, která je nedaleko stanice metra Hradčanská. Název dostala podle již neexistujícího předměstí Písek. Roku 1722 ji architekt Giovanni Battista Alliprandi nechal postavit jako součást Mariánských hradeb a stala se nástupkyní stejnojmenné brány, která zanikla roku 1623. Díky své odlehlé lokaci byla uchráněna různých dopravních a jiných přestaveb.

Nebojte se bláznů
Mezi moje poslední tipy na toulky méně známými místy Prahy patří alej nedaleko Branické ledárny a mostu Inteligence. Nachází se tu ostrůvek původně určený pro kotvení malých lodí, který se změnil v místo úschovy jedné kešky. Upozorňuji, že výhled z tohoto místa je jedinečný. V letních měsících opravdu není špatné tam prostě doplavat, sama jsem se toho odvážila a radost z ulovení krabičky byla dvojnásobná. Půjčit si loďku taky není od věci, zdejší ceny jsou přijatelnější než v centru. Dále bych ještě zmínila vodárnu na ostrově Štvanice či tzv. Bláznovskou zahradu, která se nachází pod Kateřinkami, v areálu psychiatrické kliniky.

Co znamená Creative Gate a co si pod tímhle názvem mám představit? Je to brána do světa „kreativity“ nebo hra na originální název, který má přitáhnout nové spotřebitele? Kupodivu, ani jedna varianta není zcela správná.

Hlavním heslem Creative Gate (dále jako CG) se stal termín co-working, tedy úsilí pracovat společně na určitém projektu, schopnost kooperovat s ostatními lidmi z různých oborů a odvětví a utvořit prosperující komunitu. Tato společnost si dala za cíl být jakýmsi „spojovacím“ článkem, který dopomůže vytvořit pro každého takové pracoviště, jaké si bude přát.

Tři pilíře
Podle Jitky Tomanové, manažerky CG, se činnost společnosti rozděluje na tři základní pilíře.

První a druhý se týkají pronájmu kanceláří, konferenčních a zasedacích místností pro pracovní účely. Pokud si tedy budu chtít jako soukromník zařídit kancelář či místnost na práci, CG mi ho může ochotně poskytnout. Ve firemní budově se nachází tři prostory, které jsou k dispozici: konferenční místnost pro 35 lidí, velká zasedačka pro 15 a malá pro 10. Během týdne se tu střídá několik desítek nájemníků, kteří se řídí sestaveným rozvrhem.

Každý z nich si může napsat jako svou kontaktní adresu prostory CG, kanceláře je také možné využívat téměř 24 hodin denně, protože klíče má každý u sebe a není potřeba návštěvy jakkoliv omezovat (pokud je tedy v pracovně volno).

Projekty, které mohou oslovit
Třetí pilíř tvoří tzv. kreativní část, která v sobě nese původní činnost a výrobky CG. Z produktů bych mohla jmenovat například Akademii soběstačnosti, jež přibližuje veřejnosti pomocí cyklu přednášek, jak žít udržitelným způsobem života. Nehledejte tu však žádné odborníky či vědce z řad přednášejících. Prezentace vedou lidé bez vzdělání v oblasti ekologie a obnovitelných zdrojů. Není to ani potřeba, stačí originální nápad – jakým způsobem například vytvořit kompost v paneláku.

Další akcí, kterou CG pořádá, je Creative Market, kde se prodávají různé designové předměty z recyklovaných materiálů. Účelem je vytvořit komunitu designerů, která má zájem o ekologii a životní prostředí a možnost prezentovat výrobky široké veřejnosti.

CG také spolupracuje s ostatními firmami podobného zaměření. Era svět, odnož banky totožného názvu, nabízí různé možnosti co-workingu, konferencí a dalších služeb. CG také této firmě pomáhá organizovat různé akce, příkladem můžou být nové technologie, osobní mapa (setkání s osobností, která svou činností či projektem dosáhla úspěchu) a sheevening (pravidelná podvečerní setkání s úspěšnými ženami).

Symbióza v Creative Gatu
CG vyčnívá svým netradičním mottem – kooperovat, kooperovat, kooperovat! Každý, kdo v této firmě pracuje, může se všemi ostatními spolupracovat, vypomáhat, získávat nové kontakty na šikovné a talentované lidi. K výše zmíněnému mottu také přispívají pravidelná setkávání všech kolegů z CG, která se konají každý měsíc.

Navíc, nápaditý a činorodý člověk má šanci dostat od CG vše potřebné proto, aby svůj nápad realizoval. Pokud bude úspěšný, firma ho ráda znovu podpoří. Co-working v CG tudíž nehraje roli prázdného výrazu, který nikdo nedokáže vysvětlit. Máte chuť dělat parohaté kelímky nebo vytvořit pohodlné prostředí pro vaše firemní spolupracovníky? Můžete začít třeba dnes.


Creative Gate
Jindřišská pasáž, III. schodiště, 3.patro
Jindřišská 5, Praha 1
po–pá 8:30–19:00
www.creativegate.cz

Až po smrti jednoho blízkého kamaráda jsem si uvědomila, jak těžké je dívat se na jeho profil, jejž si mohu dodnes zobrazit, kdykoli se mi zamane. Čím více se příspěvky na profilu blíží datu úmrtí, tím více vzrůstá stupeň morbidity. Někdy mi z toho až běhá mráz po zádech. Číst poslední slova a myšlenky člověka, který neví, co ho čeká, to je myslím hodně silná káva. Otázkou zůstává, zda je etické či humánní uchovávat profil na Facebooku i po tom, co uživatel zemře. Má se smazat, doplnit datum úmrtí, nebo nechat všechno tak, jak je?

Zvěčněný pomníček
Z mnoha profilů zemřelých osob se stávají pamětní místa, kam lidé píšou své vzpomínky, vzkazy a dojmy. Internet tak už slouží nejen jako místo setkávání, ale také loučení – květiny a svíčky jsou nahrazovány fotkami a videi. Nebožtík však nějakým zvláštním způsobem žije dál, přichází mu stále pozvánky na hry, zprávy, na profil občas napíše vzkaz známý v domnění, že si adresát zprávu přečte. A to nemluvím o automatických přáních k narozeninám. Na první pohled tedy můj kamarád nežije, ale virtuálně k žádné změně nedochází.

Pokud budu patřit mezi citlivější osoby, které za žádnou cenu nechtějí svého zemřelého manžela potkávat na sociálních sítích každý den, je potřeba profil smazat. To je ovšem velice složitá procedura, o které málokdo z uživatelů Facebooku ví. Profil může být tzv. „zvěčněn“, ne však vymazán. K tomu, abyste z něj udělali profil „mrtvý“ je zapotřebí vyplnit žádost, a dokonce přiložit odkaz na článek např. o nehodě či nekrolog.

Pohřbím tě zaživa!
Na druhou stranu umožňuje takový systém fungování vznik tragikomických situací. Jelikož Facebook komunikuje se zákazníky primárně přes internet, nemůže mít úplnou jistotu, kdo žádost zasílá (např. falešné profily, nejasné údaje o jménu a bydlišti). Stačí, pokud vyplníte výše zmíněný formulář o „zvěčnění“ například se jménem svého úhlavního nepřítele. I přes to, že bude naživu, se jeho profil prohlásí za „mrtvý“. Tímto způsobem je možné zablokovat účet člověku, který bude nejen dál živý, ale také značně naštvaný, jelikož se změnou na svém profilu už nebude moci nic udělat.

Facebooková závěť
Obecně je všem uživatelům Facebooku doporučováno, aby své přístupové údaje předali důvěryhodné osobě pro případ nenadálé události. Myslím, že při čtení tohoto odstavce se nejeden facebookový maniak pousměje. Pořád však platí, že nejvíce využívaná sociální síť operuje s takovým kvantem osobních dat, že by bylo nerozumné ponechat je osudu bez vlastního dohledu.

Jako skalní vyznavač hřbitovní romantiky se často stávám terčem posměchu svých kamarádů a celé rodiny. Už jsem několikrát dostala otázku, jestli to myslím vážně. To víte, že jo!

V dětství jsem se stala pravidelným návštěvníkem hřbitovů – ne kvůli vysoké úmrtnosti příbuzných, ale kvůli prostému krmení sýkorek. Místa posledního odpočinku nebožtíků mě jakýmsi zvláštním způsobem přitahovala. Nejen svou krásou, ale také klidem a až magičností prostředí.

Najít v Praze zajímavý krchov s minimem návštěvníků a bohatou plejádou všemožných náhrobků není zas tak složitý úkol. Kdo bydlí na periférii hlavního města, má štěstí. Horší je to v centru, kde když už hřbitov je, tak pořádný – velký rozlohou, počtem návštěvníků, ale i zlodějů.

Díky své zálibě v geocachingu jsem však nalezla i v Praze velice malebné hřbitovy s vesnickým nádechem, které se staly cílem mých dalších návštěv. Nejde jen o atmosféru, ale také o tichost poskytující znavenému Pražákovi i jeho ušním bubínkům alespoň na chvíli oddech.

Po stopách zapomenutých tváří
Jelikož má historie v hřbitovní tématice nezastupitelné místo stejně jako matriky či pomníky odkazující na místa smrtelných nehod, mám ještě o jeden důvod navíc tato místa zbožňovat. Jaké hřbitovy tedy stojí za skromnou procházku a pohled na příběhy lidí, kteří již dávno nežijí?

První z pražských unikátů, který stojí za zmínku, je určitě Malostranský hřbitov. Založen byl v roce 1680 po zásahu morové epidemie na rozhraní dnešních Košíř a Smíchova. Nejvýraznější náhrobek patří hraběti a biskupu Leopoldu Thun-Hohensteinovi, jenž byl ztvárněn sochařem jako klečící postava nad vlastním hrobem. Další zajímavostí je náhrobek Svaté holčičky, ke kterému se váže příběh, literárně zpracovaný Františkem Kožíkem v roce 1943. Tento populární český spisovatel a esperantista se stal také autorem historických a biografických románů o Janu Ámosu Komenském, J. K. Tylovi či o Leoši Janáčkovi. Poslední odpočinek tu našel například malíř a archeolog Josef Vojtěch Hellich či sochař Josef Malínský. Pro veřejnost je ale hřbitov otevřen pouze jedenkrát do měsíce.

Všudypřítomné umění
Nedaleko od Malostranského hřbitova se nachází Malvazinky, mezi cachery (hráči oblíbeného geocachingu) známé též jako Smíchovský hřbitov. Zdejší kostel a hřbitov nejsou tak starými památkami, jak bychom tomuto místu odhadovali – založen byl koncem 19. století s novorománským kostelem sv. Filipa a Jakuba. Co ale upoutá na první pohled při vstupu bránou, jsou obrovské hrobky. Náhrobky nepostrádají novogotické prvky jako lomené oblouky, barevné vitráže a okenní kružby. Mým očím lahodila také zdejší zeleň – krásné košaté stromy pnoucí se nad hřbitovem.

Posledním z triády mých oblíbených krchovů je Radlický hřbitov, který leží opuštěný kousek od tzv. Dívčích hradů. Nehonosí se rozlohou ani úctyhodnými hrobkami, ale prostým vzhledem. O hroby je řádně postaráno a mám za to, že jen zázrakem stále unikají nájezdům zlodějů. Pokud budete pokračovat dále po cestě do kopce podél hřbitovní zdi, dorazíte na Zlíchov. Zde se nachází nádherný pohled na celou Prahu a možnost si na chvíli posedět v trávě a kochat se výhledem.

Návštěvník hřbitova se tak nemusí cítit jako v horroru o mrtvolách, co ožívají na místě posledního odpočinku lidí i za bílého dne. Každý si zde může počíst v zajímavých datech, zhodnotit nápaditost práce kameníků a sochařů a užít si klidu a pokoje v hlasitém velkoměstě.

Na jaře si zásadně nepěstuji, ani žádným jiným způsobem nezkrášluji své nehty. Chodím po zahradě oblečená jako Bořek Stavitel, vrtám se v zemi celý den a v potu tváře bojuji s krtky, kteří mi neustále ničí záhony. Večer se horko těžko zbavuji hlíny, ze které se stal můj neoddělitelný souputník. A fakt mě to baví!

To, jak je dnes složité si vypěstovat vlastní zeleninu, asi netrápí mnoho Pražáků. Obyčejnému obyvateli hlavního města stačí supermarket nebo farmářské trhy k ukojení gastronomických choutek. Ve dvacátém prvním století si můžeme v jakémkoliv období dopřát rajčata nebo jahody, které se do České republiky dováží z dalekých krajů. Ale umí dneska ještě někdo pěstovat cibuli nebo brambory? A co teprve na takovém místě, jako jsou pražské Holešovice?

Holešovický ráj
Projekt urban gardeningu (s českým synonymem Prazelenina) zapustil své kořeny v Čechách stejně snadno, jako v New Yorku či Melbourne. Jedná se o moderní způsob městského zahradničení nahrazující pomalu zmizelé zahrádkářské kolonie. Nejde jen o vypěstování vlastních plodin, ale také o vytvoření nových mezilidských vztahů, jež lze navázat například při odstraňování plevelu…

Paradoxně se dějištěm projektu staly Holešovice, které by na první pohled nikdo za ideální místo pro pěstování plodin všeho druhu nepovažoval. Prazelenina v loňském roce poskytovala pro své zahrádkáře „na volné noze“ nejen útočiště, ale také zázemí, které ocení nejeden vlastní zahrádkou neobdařený rodič či důchodce. Doprovodné programy spolu s příjemnou atmosférou a bohulibou činností se zde tedy nabízely každému, kdo chtěl na konci sezóny prohlásit, že si vše vypěstoval vlastníma rukama. Vítáni byli i začátečníci bez předchozích zkušeností.

Budoucnost zeleniny hvězdách?
Dne 14. března se na Facebooku objevila nečekaná zpráva, že celý projekt je pro letošní rok v ohrožení z důvodu neprodloužení smlouvy o pronájmu daného pozemku. Měsíc se organizátoři snažili najít náhradní prostor, aby bylo možné v činnosti pokračovat. 14. dubna se na zdi Prazeleniny zobrazila velice pozitivní informace: Sezóna 2013 zachráněna!

www.facebook.com/Prazelenina

Kdo někdy zažil, jaké to je přijít poprvé do tanečních, ten si jistě pamatuje to hlasité pohihňávání slečen, které se po známém heslu „Pánové, zadejte se!“ rozlehlo po celém tanečním sále. Nesmělé úsměvy, šlapání po vyleštěných botách a pády při nácviku valčíku byly každodenním chlebem i v tanečních, kam jsem chodila já. Schválně jsme provokovali asistenty, kteří nám neustále zírali na nohy a čekali, až s partnerem uděláme chybu. Buď jsme před nimi záměrně utíkali svižným foxtrotem anebo je účelově ignorovali s přiblblým pochechtáváním.

Zlatých „náct“
Zatímco počet rodičů tanečníků během roku geometrickou řadou klesal kvůli nudnému posedávání na hodinách, podíl obecenstva věkové kategorie šedesát a více let zůstával stejný. K nelibosti adolescentů je zbývající rodinní příslušníci i nadále kontrolovali, a tak vidina útěku do hospody o přestávce byla nemyslitelná. Poslední úsměvnou vzpomínkou na školu tance v mých šestnácti byla chvíle, kdy jsem si začala užívat tancování čím dál tím víc (k velkému překvapení znuděných asistentů) a začala jsem záměrně vyhledávat pány, kteří v sobě měli aspoň krapet tanečního ducha. Nebylo to lehké ani zvlášť příjemné. Prošla jsem si rukama upocených introvertů, kteří ze sebe v záchvatu nervozity začali sypat historky o svém panictví a osamělosti, stejně jako horkokrevných extrovertů, jejichž ruka po pěti minutách tance začala velice nenápadně sklouzávat do spodních partií s drzým úsměvem ve tváři.

Poté, co jsem se sama stala asistentkou v taneční škole, musela jsem se výsměchu puberťáků postavit čelem stejně, jako mí předchůdci. Hlavní problém byl, že jsem občas nebyla schopná se udržet. Vyprskla jsem smíchy při pohledu na pár, který tak zuřivě tančil, až mladík poslal svoji překvapenou partnerku přímo proti zdi. Aspoň cestou letmého výsměchu jsem se mohla pomstít uhrovitým pubescentům, kteří naprosto ignorovali mé dobře míněné rady.

Darling Cabaret v akci
Po pár letech jsem se do tanečních opět vrátila, byť jako šatnářka, abych zjistila, jak hodně se toho změnilo. S hrůzou v očích jsem pozorovala zmalované slečny, oblečené do upnutých šatů se střevíčky na vysokých podpatcích. Pokud si chci opravdu dobře zatancovat, potřebuju kvalitní obuv. Nejlépe takovou, která má kluzkou podrážku – můžu se tak lehce otočit, a to jak v cha-cha při švihu kyčlí, tak při americké spině v jaivu. Pokud si vezmu na ples taneční školy jehly, riskuju nejen vyvrknutí kotníku, ale také možnost, že si vůbec nezatančím tak, jak ve skutečnosti umím.

Problém tkví především v trendech, které dnes celé společnosti diktuje oděvní průmysl. Jsou zcela jiné než dříve a neberou ohled ani na základní zásady slušného chování ve společnosti, které se v tanečních mají pěstovat stejně precizně jako kroky do polky. Typické koktejlky do tanečních už moc dívek nenosí, protože jim připadá, že vyšly z módy. Pánové zase mají problém s úpravou košile a kalhot, protože nemají s jejich nošením téměř žádné zkušenosti.

Naučím tě všechno, ale umět nebudeš nic
Ubývá také nadšenců pro tenhle celkem zábavný koníček a tím pádem i taneční školy začínají slevovat ze svých požadavků. Mladým tanečníkům se za půlrok narve do hlavy desítka různých tanců, ale ani jeden neumí pořádně a nikdo se neobtěžuje je to doučit. Z tanečních se stává spíš komerční věc, ve které se mají mladí především bavit, bohužel na úkor úrovně jejich taneční průpravy. Na plesech na konci sezóny to vypadá prazvláštně – minimum párů umí správně rytmicky zvládnout cha-cha, natož pochopit, „jak tančit valčík, abych ho sakra stíhal“.

Můžu se jenom modlit, že pohár trpělivosti časem některému ctěnému tanečnímu mistru přeteče a začne s tím něco dělat. Nebo už nejznámější pražské taneční školy jako Plamínek, Vavruška, Oplt, HES a Taneční škola Národního domu na Vinohradech vsadily pouze na svou starou dobrou pověst (která se většinou už nezakládá na pravdě) a vidina tučného výdělku za kurzovné jim zaslepila oči?

Hudba se stále vyvíjí, vznikají nové styly, melodie a jedinečné opusy, které uchvacují nejedno muzikantské ucho. Hlavní součástí šíření nových trendů v oblasti moderní vážné hudby je podpora mladých nadějí – čeští skladatelé už zřejmě našli, co hledali. Orchestr BERG.

Do toho okamžiku, než jsem poznala BERG, pro mě pojem „česká vážná hudba“ představoval Bedřich Smetana, Antonín Dvořák či Josef Mysliveček. To znamená interpreti, kteří jsou dávnou historií, ale z jejichž skladeb jsem se učila dvanáct let hře na klavír. Současná „nová krev“ je pro mě velkou neznámou – jedinou výjimkou byl Vladimír Franz, jehož Triptych jsem poslouchala před více než třemi lety. Jednalo se o tři suity, které byly určeny inscenacím Městského divadla v Brně, vždy s ročním odstupem. Měla jsem také shodou okolností možnost zhlédnout tohoto jedinečného skladatele přímo v akci, kdy hrál na klavír téměř dvě a půl hodiny s takovou vervou a přesností, že mi až vylézaly oči z důlků.

Zkomponuj a BERG to zahraje
NUBERG je soutěží o nejúspěšnější skladbu premiovanou orchestrem BERG v roce 2012. Účelem je dostat do povědomí široké veřejnosti nadané skladatele vážné hudby, kteří mají české hudební scéně co nabídnout. Na výběr je ze sedmi kandidátů. Ti ukazují, jak mnoho hudebních stylů můžete pro komponování využít. Je libo spíše elektronickou hudbu, nebo prvky gregoriánského chorálu? Nebo že by to byla scénická a filmová hudba? A co nástroje, radši byste volili smyčce, nebo celý orchestr? Či jen remix, kde máte možnost slyšet různé zvuky, které neumíte ani identifikovat, ale dohromady dávají docela šmrncovní skladbu? Ze sedmi kandidátů jsem vybrala tři, kteří mi v paměti utkvěli nejvíce – možná také proto, že jsou tak výrazně odlišné.

Je těžké říct, která skladba je sofistikovanější ve svém provedení a má větší potenciál posluchače zaujmout. Každá pochází z jiného soudku, což mě překvapilo nejen jako diváka, ale i jako hudebníka. Měla jsem za to, že mladá generace spíš tíhne k disco hitům, gangnam stylům a podobným šlágrům hudebního showbyznysu. Vzít si za vzor pro svou skladbu prvky středověké duchovní hudby, které se nesmazatelně zapsaly do církevních obřadů, je opravdu výjimečné. Skladbu zkomponoval Slavomír Hořínka pod názvem Magnificat a je oslavou kultu Panny Marie. Velice lituji, že jsem se nemohla přímo účastnit premiéry skladby v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Teprve v ohromných prostorách si uvědomíte nebývalou krásu hlasů zpívajících žalmy, které se v doprovodu orchestru snoubí s melodiemi žesťů, připomínajících propojení Boha a člověka.

Slavomír Hořínka, Magnificat: http://www.berg.cz/nuberg12_horinka.html

Futurismus, klasika či dávná minulost?
Zcela jiným způsobem zase poskočí srdce hudebního fanouška u Jana Duška. Zatímco hudba Slavomíra Hořínka uzemní svou monumentalitou, Duškova hra s tóny v rytmu quick stepu mi samovolně roztančila celé tělo. Mám chuť výskat, poskakovat a dovádět, způsobuje mi radost z pohybu. Nádech tradiční židovské hudby je naplněn rozverností, která se od začátku do konce vine celou skladbou. Jan Dušek jako skladatel vsadil hlavně na tvorbu filmové hudby. Díky tomu vyšla na světlo světa skladba Východ a západ, která byla použita jako hudební pozadí do němého filmu s totožným názvem. Při projekci filmu, kterou nabídlo Bio Oko přímo během vernisáže poslechové výstavy, která byla po celý leden součástí doprovodného programu soutěže, návštěvníci mohli s radostí sledovat, jak si němý obraz s hudebním pozadím rozumí. Vztek, radost i láska, tohle všechno se dá do detailu vyjádřit několika hoboji, banjem, houslemi a flétnami. Celý orchestr tiše přizvukuje a vy přesně víte, co skladatel chtěl říci. Východ a západ mi připomněl jeden záběr ze Schindlerova seznamu, kde se z obřího komínu v Osvětimi valí hustý černý dým. Oči všech vzhlíží k tomu hroznému výjevu, který připomíná nespočet vyhaslých lidských životů. K tomuto obrazu zní osamělý tón houslí s tak tragickou melodií, že to až hrne slzy do očí. Jeden hudební nástroj a vyjádří toho více, než tisíc slov.

Jan Dušek, Východ a západ: http://www.berg.cz/nuberg12_dusek.html

Pokud bych byla duší spíše fanoušek modernějších hudebních experimentů, František Chaloupka a jeho The Book of Earth by byl tou správnou volbou. Osobně tomuto hudebnímu vyjádření moc nerozumím, ve změti podivných elektronických tónů se ztrácím. Neznamená to ale, že by skladba nebyla dobrá – každý může vidět v tomto hudebním opusu něco jiného. Místy mi The Book Of Earth připomíná francouzského skladatele Edgarda Varése, který tvořil hudbu taky trochu jinak. Změnou barvy, tónu a prostorové orientace nástroje vytvářel nové zvuky, které byly základem jeho skladeb.

František Chaloupka, The Book of Earth: http://www.berg.cz/nuberg12_chaloupka.html

Všichni skladatelé jsou velkou nadějí do dalších let a věřím, že podpora v jejich tvůrčím duchu pomůže dostat moderní českou vážnou hudbu dále dopředu doma i v zahraničí, protože je stále co poslouchat.

NUBERG je 6. ročníkem soutěže o nejúspěšnější novinku uvedenou Orchestrem BERG v roce 2012. Vyhlášení vítězů soutěže NUBERG bude 13. března na zahajovacím koncertě cyklu BERGMMXII

Mám stále silnější pocit, že se historie stala mým prokletím. Nejen že ji studuji, ale také nevědomě vybírám podniky, kde se stravuji, podle jejich minulosti. Kavárna v obchodním centru mi opravdu nic neříká, ale co takové okolí Pražského hradu?

Dneska už těžko Pražané uvěří tomu, že v historickém centru hlavního města existuje kvalitní podnik s rozumnými cenami. Kavárna U zavěšenýho kafe dokazuje, že to možné je. A nejen to – na kouzlu jí přidává, že je opředena mnoha historkami a pověstmi. Ta nejstarší se zřejmě zapsala do samotného názvu podniku. Kdysi dávno jeden majetný pán zavítal právě sem, aby se občerstvil šálkem kávy. Objednal si jednu pro sebe a druhou nechal „zavěsit“ pro případ, že by přišel do kavárny někdo, kdo by na lahodný mok neměl peníze. Od té doby se tato „volná“ kafe zaznamenávají na dřevěné počítadlo. Zajímalo mě, jestli se známá tradice stále drží. Přes všechny ekonomické a společenské otřesy se tento zvyk neztratil. Obsluha podniku mi potvrdila, že i když v půl osmé večer bylo zavěšené už jen jedno kafe, přes den se jich vždycky nashromáždil dostatek, aby posloužily například zbloudilé skupince chudých studentů. Kromě tohoto podivného zvyku mě hned od začátku upoutala příjemná obsluha, kterou ráda vyměním za personál Starbucks, kde jenom zakřičí, co že chci a pak mě oberou o sto korun za cappuccino. U zavěšenýho kafe jsem zaplatila sotva polovinu a ještě jsem si vyslechla historky o kavárně bez jakéhokoli náznaku otravování. Nikdo tady taky nepoměřuje dvojím metrem, jestli jste turista či usedlík, a ke všem se tu obsluha chová stejně mile.

Podnik na roztrhání
Atmosféra minulosti na mě dýchala ze všech stran, až jsem si na chvíli myslela, že jsem se snad vrátila v čase o pár desítek let nazpátek. Stěny kavárny jsou do posledního místečka vyplněny krásnými fotografiemi, které zaujmou nejednoho návštěvníka, stejně jako rozličná výtvarná díla a sošky umístěné u výčepu. Jedinou nepříjemností bylo, že jsem si neměla kam sednout, protože se ten den konal vánoční večírek a všechny stoly v zadní části podniku byly zarezervované. Postačila malá lavička pod věšákem, ze které jsem mohla poslouchat rozhovory zdejších usedlíků i turistů a přitom se podívat, co bych si tak mohla dát k pití, popřípadě k jídlu.

Po zhlédnutí zdejší nabídky jsem s radostí konstatovala, že tu mají jistou značku mého oblíbeného cideru, který jinde v Praze téměř není k dostání. V nabídce je jak česká, tak zahraniční kuchyně. Výběr je sice menší, ale kvalita jistě nebude špatná, už jen při pohledu na stůl vedle mě. Nemám moc v lásce jídelní lístky, kde jsou tři desítky položek nabízených jídel, ale ani jedno z nich není připraveno pořádně.

Jen kousek od Zavěšenýho kafe můžete narazit na její sesterskou provozovnu v Loretánské ulici. Jmenuje se A divadlo pokračuje a kromě podobné nabídky nápojů i jídel disponuje naprosto dechberoucím výhledem na Petřín a okolní památky. Jako Pražačka jsem se do podobného podniku nedostala už pěknou řádku let. Turistickým průmyslem se vlastně ochuzujeme o místa, která kdysi okupovali v hojném počtu naši předkové. A to je velká škoda. Doufejme, že si obyvatelé Prahy udělají čas na návštěvu těchto nezapomenutelných koutů při dobré kávě a chutném jídle, stejně jako to dříve dělal kupříkladu dramatik Jan Werich a spisovatel Hanuš Hradecký.

U zavěšenýho kafe
Úvoz 6, Praha 1
otevřeno po–ne 11:00–24:00

Právě o Vánocích nastává ten okamžik, kdy mám možnost se pozastavit, strávit pěkné chvíle se svou rodinou a zhodnotit uplynulý rok. Někdy se mi zdá, že se nic nestalo, jindy zase že se stalo všechno. Letos mi k tomuto vánočnímu zamyšlení přispěl i film Atlas mraků, který mé dosavadní chápání světa obrátil naruby.

Sextet, na který se nezapomíná
Už dlouho před premiérou jsem si stále dokola přehrávala trailer filmu, který měl přijít do kin na konci listopadu, a doufala jsem, že to nebude žádný propadák. Okouzlila mě hned první ze scén, ve které Halle Berry přijde do obchodu s deskami a je jí podivné, že zná melodii toho neobyčejně krásného sextetu. Určitě každý občas zažil podivné tušení, že už někdy viděl ten starý dům či držel v rukou barevný šátek s bambulkami na okraji, lechtající na krku. Mně se to stalo také několikrát – věděla jsem, že znám tu melodii, ale nedokázala jsem si vzpomenout odkud. To samé bych mohla říci o lidech, které během života potkávám. Někteří mi utkví v paměti snad nadosmrti, a u jiných jsem se ani nezamýšlela nad tím, že bych si na ně vzpomenout měla – je to tak ale dobře? I o tomhle pojednává film bratrů Wachovských a Toma Tykwera.

Atlas Matrixu
Na Atlasu mraků je zjevné, že ho nerežírovali žádní začátečníci, ale profesionálové, kteří si s žánrem sci-fi již nějakou dobu pohrávají. Je k neuvěření, že uplynulo třináct let od chvíle, co jsem poprvé spatřila Nea a pocítila sílu iluze Matrixu. Na první pohled jsou tyto dva filmy dost odlišné, ale také je mnohé spojuje. V obou hraje roli osudová láska, která překoná všechno, dokonce i smrt. Halle Berry se s Tomem Hanksem setkává v mnoha časových rovinách, ale jen v té poslední dojdou spokojeného života. Pokud se zamyslím nad tím, proč to tak je, je zjevné, že tím režiséři chtěli říct něco důležitého. Lidé stále chybují a neuvědomují si, že tím ovlivňují i osudy lidí kolem sebe, kteří jsou s nimi těsně spjati. Někdy až do té míry, že je milují a nechtějí je opustit navzdory své smrtelnosti.

Stejně geniální jako myšlenkové poselství filmu je i forma ztvárnění. Šest příběhů propojených dohromady, jejichž děje se střídají na plátně jako reklamy na televizní obrazovce. Říkala jsem si, že pluralita dějů v jednom filmu nikdy nepřináší ovoce, protože se občas stane, že cílová skupina vůbec nepochopí, o co jde. Atlas mraků ale nemusí být přehledný, jelikož je to základ jeho úspěchu. Snad jediné, co mi celou dobu unikalo, bylo nepřeberné množství postav, ve kterých se herci střídali. Musela to být velká motivace, když si každý z herců mohl zahrát hlavní i vedlejší role v jednom filmu navzdory tomu, že musel vypadat v každé z nich zcela odlišně. Technika dneska dokáže neuvěřitelné věci, při kterých zůstává rozum stát. Doteď mě fascinuje Hugo Weaving jako přísná sestra z domova důchodců i našeptávající ďábel v klobouku. Z Korejky Du-na Bae se stává běloška, z Halle Berry běloška a z Hugha Granta vrásčitý stařík. Během filmu jsem se z toho dusila smíchy hned několikrát.

Chaotická dokonalost
Slyšela jsem i kritické hlasy, které stále opakovaly, že příběhy samy o sobě nemají žádný zvláštní děj ani vyústění. Já si myslím, že zde jde hlavně o formu, kterou jsou prezentovány, protože propojeností všech příběhů vzniká jeden jediný, který ty ostatní obsahuje v sobě, a navíc má jedinečné poselství. To, že příběh o neposlušném důchodci Jimu Broadbentovi není nijak dějově zajímavý, ale ještě neznamená, že pozbývá jakékoli roztodivnosti. V Atlasu mraků najdete všechno – příběh o lásce, přátelství, utrpení a smrti. Víru v to, že naše životy možná opravdu cirkulují stále dokola jako kolovrátek v různých stoletích a je jen na nás, jak je změníme. Na konci filmu si stejně oddechnete, protože si uvědomíte, že i přes všechno trápení je na světě pořád ještě dobře.

Atlas mraků (Cloud Atlas)
Německo / USA / Hongkong / Singapur, 2012, 172 min.
režie Tom Tykwer, Lana Wachowski, Andy Wachowski

Už několik měsíců hýbe hitparádami hudební hit korejského rappera a tanečníka jménem PSY. Jeho Gangnam Style dosáhl na serveru YouTube takové popularity, že byl dokonce zapsán do Guinessovy knihy rekordů za nejvíce olajkované video v historii. A čím to, že zrovna tento klip se stal tak populárním, stejně jako taneční kreace, které kopírují lidé napříč všemi kontinenty?

Premiéra Gangnam Stylu proběhla 15. července tohoto roku, tedy v létě, kdy se to podobnými hudebními hity jen hemží. Vzpomínám si, jak jsem jako malá na prázdninách na Šumavě tančila na posteli makarénu, následující léto ovládla televizní obrazovky Chihuahua od DJ Boba a v roce 2004 se žádná diskotéka neobešla bez O-Zonů. Takhle bych mohla pokračovat donekonečna, přes Hips Don’t Lie (Shakira), Crazy Froga (Axel F), Umbrellu (Rihanna) až třeba po Lady Gaga a její Poker Face. Všichni si na tyhle singly pamatujeme a není člověka, který by je neznal. Jak je to možné? Za obrovský úspěch diskotékových hitů může hned několik fint, které si každý člověk nemusí uvědomit.

Síla osobnosti
Zaprvé to je osobností samotného zpěváka. Ať už to byla Rihanna, Shakira nebo O-Zone, nikdo z nich nebyl prezentován jako „normální“ člověk. Musel z nich vyzařovat přinejmenším tak silný sex appeal, aby jím uchvátili celou mladou generaci posluchačů. Staly se z nich ikony, které určovaly módu a životní styl. Všechny holky do 15 let chtěly mít účes jako Britney Spears a kluci chtěli ten řetěz, co nosí na krku Eminem. I v Gangnam Stylu vidíme, jak je rapper PSY pronásledován smyslnou dívkou. Bez narážek na lásku a sex by klipy letních hitů neměly takový úspěch.

Chytlavá melodie
Není zase tak těžké udělat z nějaké skladby ten správný letní hit. Stačí k tomu pár věcí: dobrý rytmus, zajímavý videoklip a hlavně melodie, která nebude složitá na pobrukování a reprodukci naživo. Pak už je zapotřebí jen mediální masáž ze strany rádií a televizních stanic a je vystaráno. Pokud půjdu na jakoukoli diskotéku nebo větší veřejnou akci, při které se bude hlavně konzumovat alkohol a tančit, je jasné, že tam na již řečený „hit“ taky narazím. Melodie, která není složitá a stále znova se opakuje v nekonečném refrénu, dokáže udělat mnohé – například to, že mě ona skladba bude tak fascinovat, že ji budu chtít pořád poslouchat. A to nemusím být ani fanda Gangnam Stylu. Dobrý rytmus taky přidá své. Jednou jsem si schválně udělala top desítku hitů, které v posledních dvaceti letech ovládly letní diskotéky (výše zmíněné). Byla jsem ohromena tím, jak jsou si podobné, někdy zcela identické. Rytmus je stále stejný, opakující se, stejně jako melodie. Hlučná hudba také dokáže působit na lidi podvědomě. Přiláká masy lidí a je jim jedno, co pustíte. Hlavně, aby to mělo ty „správný grády“.

Univerzálnost
Další výhodou letních klipů je, že osloví každého, kdo aspoň trochu fandí taneční hudbě. Většinou jsou to lidé, kteří nejsou hudebně vzdělaní, mají problém s Chopinem a Mozartem a hudbu vnímají pouze jako zprostředkovatele zábavy. Přidám k jednoduché hudbě ještě lehké taneční kroky, které zvládne i malé dítě, a můžu slavit úspěch.

Parodie
Co je asi největším lákadlem Gangnam stylu? Může ho parodovat kdokoli a kdekoli. Zkusila jsem zadat „PSY“ na YouTube a dosud nemohu přesně spočítat počet příspěvků. Je jich nejméně pár stovek. Viděla jsem asi deset parodií a všechny byly povedené. Je pravda, že to není zas tak těžké, a navíc to popularitu daného interpreta dál zvyšuje. Pobíhající Gandalf po městě, tančící na Gangnam Style, mě neoslovil tolik, jako Sapa Style z prostředí největšího vietnamského tržiště v Praze. Tancování okolo hromad s levným oblečením a ježdění v nákupním košíku se nezdá ze slovního popisu jako až tak vtipná věc, když jsem ale konečně viděla samotné video, tak jsem názor změnila. Další parodie jsou ze zemí jako USA či Austrálie a samozřejmě i z Čech, kde dva mladí pánové prezentují Čechy jako jedlíky salámů, pivaře a hlavně ty, co holdují ponožkám v sandálech.

Uznání je na místě
Celkově musím přiznat, že jako odpůrce diskotékových letních hitů jsem vlastně ráda, že Gangnam Style vůbec vznikl. Rapper a tanečník PSY se přece jenom od svých kolegů „zpěváků“ liší neotřelým humorem a snahou pobavit. Taneční kreace, které vymyslel do svého slavného klipu, nejsou zas tak špatné. Mně se například ještě nepovedlo tančit tak, aby to vypadalo, jako kdybych jela na koni. Nakonec musím uznat ještě jednu věc – PSY není žádný manekýn, ale zlehka obtloustlý pětatřicátník, kterému se podařilo předběhnout v popularitě i americkou hudební scénu. A to stojí za uznání.

Jako čtrnáctiletá holka jsem na hodiny tělocviku jako jediná nosila černé conversky, které tou dobou mnoho mých kamarádek neznalo. Pokaždé, když jsem v ušmudlaných teniskách vstoupila do tělocvičny, ozýval se tichý chichot a drzé narážky. O necelé dva roky později jsem nepotkala snad nikoho, kdo by je nenosil. Staly se módním hitem.

Proč to tak je? Opravdu si každý řekl, že tyhle úžasné plátěné kecky jsou známkou té správné image? Nebo že by vyjadřovalo jejich nošení nějaký názor? Sama jsem si s tím lámala hlavu, až jsem to nakonec vzdala. Po zhlédnutí dokumentu The Greatest Movie Ever Sold (2011) mi to docvaklo!

Morgan Spurlock útočí
Morgan Spurlock je člověkem téměř hyperaktivním, který svoji profesi zasvětil natáčení dokumentů o protřelé zemi jménem USA. Začal u stravovacích návyků, pokračoval Usámou Bin Ládinem a prozatím svou pouť zakončil u tématu reklamy. Svůj poslední dokument postavil na honbě za reklamními agenturami, které se jakýmkoli způsobem snaží svůj produkt vmačkat do médií, a to za jakoukoli cenu. Vezměme si příklad mých conversek. Pokud vám podobně jako v The Greatest Movie Ever Sold budou každou chvíli a pořád dokolečka pouštět záznamy reklamy o oblíbené limonádě, je velmi pravděpodobné, že na ni dostanete chuť. Jestliže uvidíte aspoň jednou za den v televizi nebo na ulici reklamu na conversky, zřejmě je taky budete chtít nosit. Jedná se o prostý princip toho, jak zákazníka zlákat na daný produkt.

Můžu si ale říct, že lidé nejsou nuceni k tomu, aby si koupili tenisky se sloganem „all stars“. Prostě je chtěli, je to princip módních trendů, který funguje od nepaměti. Problém ale tkví úplně někde jinde, totiž všude kolem nás. Stačí se podívat na pár filmů a řeknete si, když je má Will Smith (a že mu to v nich opravdu sekne), můžu je nosit i já! V televizi na mě pro změnu útočí s nízkými úroky a účinnými léky na podporu mužské potence, na ulici to jsou uměle se usmívající dámy s obličejem přemáznutým ve Photoshopu. Ne že bych toužila hned po zhlédnutí reklamy zaskočit do banky půjčit si peníze, ale jistý vliv to má.

Jsme tedy to, co si myslíme, že jsme? Opravdu je naše oblečení, styl života a koníčky výslednicí toho, co jsme si vždy přáli? Dnes, v době sociálních sítí, kde každý den vidíme nevídané, je to docela odvážný výrok. Kdyby mě nic neovlivňovalo, tak bych svoji proužkatou sukni asi těžko nosila. Nebo ne? Tato problematika stojí za přemýšlení. Jsme součástí reklamy, nebo si svobodně volíme?

Neviditelná moc jako nový nepřítel
Michel Foucault, věhlasný psycholog a filozof, rozdělil moc na dva druhy – tu, co je zjevná (například vojenská hodnost, nadřízený v práci) a na moc, která je neviditelná (moc nižších vrstev). Za nebezpečnější pokládám tu neviditelnou, která dnes proniká do našich domácností a nedá se jí zbavit jen tak. Jediný způsob, jak se vyhnout tomuto vlivu, je podle Morgana Spurlocka prostý: jít spát.

Jeden příklad za všechny. V dokumentu se objevuje město Sao Paulo, které zakázalo jakýkoli druh reklamy, kdekoli. Důsledek byl neuvěřitelný. Lidé to uvítali, rozšířily se plochy pro street art a zeleň. Obchodníci přestali investovat do reklamy a peníze použili na zdokonalení svých produktů a služeb. Snaží se zákazníka přilákat tou nejlepší kvalitou. Z toho plyne prostý fakt. Do reklam se dnes investuje obrovské množství peněz, které by mohlo posloužit na zdokonalení zboží jako je například oblečení, potraviny či elektronika. Ale kdo by dnes chtěl tvrdě pracovat, když je lehčí stvořit dokonalou reklamu, která ohromí masy lidí sedících doma, přímo u televizní obrazovky?

Jednoho deštivého dne jedu po ulicích Prahy na kole. I když prší, moc mi to nevadí, na sobě mám nepromokavé kalhoty, rukavice a bundu, která mě spolehlivě chrání před kapkami deště. Náhle zpozoruji, jak se na druhé straně ulice řítí na bicyklu skrz naskrz promočená dáma v krásných, ale vlhkých červených punčocháčích, nachové sukni a bílém tílku. Voda jí stříká přímo do obličeje a nešťastná cyklistka je ráda, že se drží řídítek. Z látkové tašky přes rameno vyčnívá kniha, která už ani jako kniha nevypadá. Škodolibě se uchechtnu a jedu vesele dál.

Pokud žijete v Praze už nějaký ten pátek a máte občas chuť se zbavit městského ruchu, kolo je ten správný pomocník. Jelikož bydlím v centru a ruch aut je neustálý a otravný, radost z tichého lesa nebo louky se stává nutností. Existují však lidé, kteří se v městském ruchu rádi dopravují na kole, a to i přes stávající dopravní situaci, která cyklistům moc nepřeje. I já se dostávám do situace, kdy radši volím kolo místo auta či MHD, protože ušetřím nejen sebe, ale i vzduch v Praze.

Všichni vzhůru do pedálů
Příznivci městské cyklistiky v největších evropských a amerických městech (např. Kodaň, Dublin, Lublin, Atlanta, Montreal či Ottawa) zřídili zajímavý web, který se zabývá módou těch, kdo jezdí na kolech. Pozitivní na stránkách je fakt, že podporuje levnější a ekologičtější způsob dopravy a šíří je skrze módní trendy dále po světě. Metoda přímo geniální, zvláště pokud žiji v době, kdy lidé skočí na téměř cokoli. Fotografie jsou také celkem zdařilé, kvalita slušná a věková hranice neomezená.

„Na co helmu? Mně se přece nic stát nemůže!“
Pokud zkusím jet v sukni, botách na podpatku a s kabelkou na kole, budu mít trochu problém už na začátku. Zaprvé mi bude sukně překážet v šlapání, a pokud bude moc krátká, i drobný poryv větru ji zvedne a kolemjdoucí rázem poznají, co ten den mám za spodní prádlo. Jestli bude sukně moc dlouhá, zasekne se mi v řetězu. Zadruhé – co s kabelkou? Mám si ji snad dát kolem krku, aby mi při zatáčení doprava nesklouzla z ramene k řídítkům a posléze nespadla na zem? A za třetí tu jde snad především o bezpečnost. Nedokážu si představit, že bych jela takhle oblečená, bez helmy, a čekala, že se nic nestane. Všude jezdí lidé, kteří se ani neohlédnou, na přechodech se nedává pozor a na silnici v zácpě už vůbec ne. Když budu mít na nohou silonky a baleríny, po pádu z kola z nich zbudou cáry – a co hůř, já sama budu ráda, že jsem přežila. Nemluvě o těžším zranění, když mám na nohou punčochy, a ne kalhoty či speciální oblečení na kolo.

A to jsem nezmínila pokrývku hlavy. Helma je dnes nutnost, bez které se neobejdete, pokud chcete dožít důchodového věku. Nedávno jsem na Prague Cycle Chic viděla slečnu se sluchátky v uších a s krásnými vlajícími vlasy až po ramena, která jela poblíž ulice Dukelských hrdinů. Byla krásně oblečená a kolo jí k tomu krásně ladilo. Zkusím si představit, že by ze zatáčky vyjelo nějaké auto a ona by ho neslyšela, rázem by byl veškeré módě konec. Hlavně by ale zbytečně vyhasnul lidský život, a to jen proto, že si slečna chtěla poslechnout za jízdy svou oblíbenou zpěvačku a nechtělo se jí brát si k tak pěkným šatům helmu.

Obezřetnost se vyplácí
Občas by neuškodilo nejdříve přemýšlet nad bezpečností a pak teprve nad módou. Fandím tomu, aby v Praze jezdilo čím dál méně aut a více lidí na kole. Ale vše má své meze. Prague Cycle Chic není špatnou ideou o spokojeném měšťanovi, co nemusí každé ráno dýchat téměř všudepřítomný oxid uhličitý. Na druhou stranu neškodí drobná osvěta. Helma není zbytečný doplněk každého cyklisty, i když by to mělo způsobit módní faux pas. Speciální oblečení na kolo se dá také vylepšit. Pak to nemusíte brát ani jako módní prohřešek. A můžete vyjet v klidu na ulice.

Sedím na gauči v druhém patře gymnázia Na Pražačce a zhluboka dýchám. Za pět minut jdu na řadu, v rukou žmoulám kapesník a doufám, že maturitu přežiju. Najednou se na schodišti objeví Olga Špátová s kamerou a ptá se: „Připravena?“ Přitakám a odcházím do třídy, o trochu klidnější.

První, kdo přišel s nápadem natočit dokumentární film o přáních mladé generace, byl režisér a kameraman Jan Špáta. Jeho dva filmy s názvem Největší přání I (1964) a Největší přání II (1990) oslnily nejen diváky, ale i zahraniční odborníky svou neotřelostí a originalitou. Sonda do životů mladých lidí veřejnosti ukázala jejich otevřenost, fantazii a sny. Špáta se nevnucoval žádným názorem na mladé lidi, snažil se být za každou cenu nestranný.

Největší přání I mapovalo mládež šedesátých let, pár roků před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pokračování tohoto dokumentu se zaměřilo na rok 1989, kdy se začal komunismus pomalu hroutit, a film je obecně považován za lepší. Hlavním důvodem je jeho konec, 17. listopad 1989. Jan Špáta zpovídal průvody lidí, které se hrnuly v osudný den Národní třídou. Všichni (i Špáta) si přáli jediné – svobodu. Třetí pokračování Největšího přání nechal dokumentarista již na své dceři Olze. Ta začala mapovat polistopadovou generaci mladých lidí.

„A to nás jako bude natáčet, jo?!“
V roce 2010 oslovila naše gymnázium Na Pražačce režisérka Olga Špátová s tím, zda by mohla natáčet průběh posledního půl roku s maturanty a jejich profesory. V té době jsem byla v šestém ročníku a režisérka zapojila do projektu i mou třídu. Nikdo ze školy netušil, do čeho jde, proč a hlavně za jakým účelem.

První záběry byly natočeny na maturitním plese v Lucerně v únoru 2011. Od obyčejného plesu se ani tenhle ničím nelišil – krom stálé přitomnosti kamery, kterou nám každou chvíli mířila do obličejů. Mnoho maturantů se stydělo a nevědělo, co odpovídat na zvídavé dotazy. Otázky byly různého charakteru, spíše se orientovaly na to, jak my studenti vnímáme zakončení studia, co si od toho slibujeme a proč si myslíme, že je maturita tak zlomový okamžik. Sama jsem se zděsila, když jsem byla bombardována dotazy režisérky ve chvíli, kdy se z jedné strany přiřítil fotograf a z druhé moji prarodiče, kteří nadávali na otcovu neochotu si se mnou zatančit. Olga Špátová si také vzala pod drobnohled čtyři partnerské páry, které se v naší třídě v tu dobu nacházely. Shodou okolností jsem jedním párem byla i já a můj přítel Jonáš. Od té chvíle až do konce natáčení nás Olga oslovovala většinou oba dohromady a chtěla znát naše společné názory.

Natáčení pokračovalo na začátku května, kdy jsme měli poslední zvonění. Důležitým zlomem se však stal až den, kdy jsem maturovala.

Konečná stanice – maturita
S režisérkou jsme byly domluveny, na které části maturity může přijít. Čekala jsem, že mě to bude znervózňovat, proto jsem zvolila pouze češtinu. Nakonec jsem ale svolila i pro dějepis. Velice rychle jsem totiž zjistila, že mi vlající mikrofon nad hlavou a kamera za zády vůbec nedělá problém, důležitější byl v tu chvíli samozřejmě co nejlepší výkon. Profesorstvo obecně s natáčením žádné potíže nemělo, problémy spíše způsobovala nová forma maturit. Premiéra Cermatu paradoxně ztížila práci na dokumentu tím, že se mohlo točit jen u školních maturit, ne u státních. Hned po poslední zkoušce mě i přítele režisérka zatáhla do opuštěné třídy, kde nás vyslýchala půl hodiny. Natáčela, ptala se, co si myslíme, že bude dál. Byla to těžce popsatelná chvíle. Zrovna jsem odmaturovala a moje mysl se automaticky přepla do módu „prázdniny“. Euforie mnou cloumala a já ze sebe vydávala moudra, která si už ani nepamatuji. Tím pro nás spolupráce s Olgou skončila.

Až teď mohu vidět plody její práce, které dokázala sklidit za 3 roky natáčení. Zásadním rysem práce této režisérky je, že se dokázala stát naší starší kamarádkou. Nikdy jsme ji nebrali jako rodiče nebo pedagoga, ale jako přítelkyni, jíž se můžeme s čímkoli svěřit. Zaujala celou mou třídu svou bezprostřední a přátelskou povahou, která v nás vzbuzovala pocit důvěry. Už je to rok, co celá třída odmaturovala. Splnila se naše největší přání? Osobně se přiznávám, že jsem se od svého „přání“ po zahájení vysokoškolského studia trochu vzdálila. Myslela jsem si, že mě v cestě za životním cílem podpoří, místo toho mě zklamalo. Změnila jsem hodnoty, které před maturitou byly zcela jiné. Škola už nestojí na prvním místě, více se soustředím na své zájmy a práci. Stále ale věřím, že své přání splním za každou cenu. Podporuje mě i přítel Jonáš, se kterým stále jsem. Společně věříme, že naše přání se vyplní tak, jak jsme je Olze Špátové před rokem popisovali.

Ray Charles v sukni?
Hned její první album Come Away With Me (2002) se po uvedení do distribuce dočkalo obrovské popularity, vyneslo jí několik cen Grammy a mladá zpěvačka se mohla těšit slibné kariéře. Toto album mě oslovilo svým pomalým rytmem, zajímavým textem a především melodickým hlasem Norah Jones. Nemusela pozornost přitahovat svým zevnějškem ani výstředním chováním, jak to dělají jiné hudební hvězdy. Stačilo, aby zazpívala a člověk jen překvapením tiše vydechl. Celkovému vyznění alba také dopomohl skromný počet hudebních nástrojů, které dokázaly vykouzlit krásné melodické písně. V roce 2004 následovalo Feels Like Home, kterým obhájila své výsadní postavení v hudebním světě. Celosvětově se ho prodalo 11 milionů kusů, čtyřikrát se stalo albem platinovým. Podle mého názoru je pokračováním toho předešlého. Norah Jones se stále snaží držet linku s typicky jazzovým rytmem, více začíná pracovat kytara a rytmus se nese ve znamení country. I když sama fanoušek country nejsem, některé písně, jako „Humble Me“ a „Sunrise“, jsou nezapomenutelné. Zpěvačka už pracuje s vokály a precizně využívá klavírního talentu ve prospěch doprovodu svého hlasu. V témže roce se také podílela na tvorbě alba, které věnovala blues/soulové legendu Rayi Charlesovi, kterému nazpívala píseň „Here We Go Again“.

Počátkem roku 2007 přišla Norah Jones s albem Not Too Late, na němž si všechny písně sama otextovala. Když se do něj zaposloucháte, poznáte to okamžitě. Je znát volnost, se kterou si volila názvy i texty písní. Používá výhradně kytaru a klavír, občas zazní jemný rytmus bicích. Hlas je monotónní a album celkově vyznívá jistou osamělostí a smutkem. Některé písně jako „Rosie’s Lubally“ a „Not Too Late“ opravdu zbožňuji. Ale myslím si, že si Norah Jones zbytečně ubírá na míře možností, které mohla využít pro více zajímavých písní. Na tomto albu naposled spolupracovala se skupinou Handsome Band, která zpěvačku doprovázela od jejích prvních hudebních krůčků.

V roce 2009 vychází album The Fall, ve kterém umělkyně naplno ukázala, že se nebojí experimentovat s jinými hudebními styly, což letos svým posledním albem Little Broken Hearts jasně potvrdila. The Fall bylo revolučním krokem, který Norah Jones podle mě musela udělat, aby se dostala ze spárů ospalého jazzu, který ji samotný ochuzoval o mnoho nevyzkoušených hudebních stylů. Její hlas má na víc a tohle album to potvrdilo. Nebyl to žádný pád, ale vzlet do výšin nových objevů. Veselost, hravost i zamilovanost, každým tónem v duchu tančím pokaždé, když poslouchám „Back to Manhattan“, „It’s Gonna Be“ a „Even Though“.

Kolik podporuješ hudebních stylů, tolikrát jsi člověkem
Skladby Norah Jones se nevyznačují pouze jazzovými postupy, ale také prvky blues, country, soulem a bluegrassem. Naplno si vyzkoušela i rock a pop a dokázala, že jí mixování několika hudebních stylů dohromady nedělá vůbec žádný problém.

Mimo jiné je členkou punkové skupiny El Madmo, která působí párkrát za rok v newyorských klubech a v roce 2008 vydala album se stejnojmenným názvem.

Kromě hudební dráhy si také vyzkoušela hrát ve filmu Moje borůvkové noci, kde obsadila jednu z hlavních rolí po boku Natalie Portmanové a Juda Lawa.

Od slz k úspěchu
Nové album přináší řadu neobjevených náhledů na zpěvaččinu hudební minulost, které ostře kontrastují s dneškem. Sama jsem byla překvapena ladným zvukem elektrické kytary, který byl na albu použit (zlehka evokující zvuk na The Fall). S klasickým klavírem už se zde nesetkáte, stejně jako s typickým country stylem v doprovodu kytary od táboráku. Pop pomalu, ale jistě vytlačuje prvotní jazzový nádech. Zpěvačka také nešetří doprovodnými vokály, dává větší prostor vícezvučnosti než monotónnímu doprovodnému hlasu, který je slyšet z Not Too Late. Zvuk bicích je znát mnohem více a svým výrazným rytmem dává skladbám jako „Four Broken Hearts“ a „All A Dream“ nebývalý šmrnc. Nejvíce mě potěšila rozmanitost, se kterou toto album přišlo, i když první náznaky byly slyšet už na The Fall. Propracovanost jednotlivých skladeb značí, že si Norah Jones už nehraje jen na romantickou jazzovou divu či country zpěvačku v texaskách. Nezpívá jen o lásce a vztazích, snaží se o vyjádření nálad, snů a názorů, což už dříve ukázala v písni „My Dear Country“ (Not Too Late), která je politickou satirou na volbu prezidenta USA v roku 2004.

O albu se v kuloárech šíří zvěsti, že vzniklo v důsledku krize, kterou umělkyně prodělala po rozchodu se svým partnerem. Často dochází ke zlepšení, poté, co člověk zažije velkou krizi, která ho poznamená. Věřím, že tomu tak bylo i u Norah Jones. Urazila dlouhou cestu, kterou započala u jazzové romance v nablýskaném auťáku brázdícím opuštěnou prérií. Pokračovala typicky americkou country, ve které projevila svůj um písničkářky, a všechny překvapila svou propracovaností a pílí. Na rozdíl od alb Come Away With Me a Feels Like Home to další značilo změnu a svobodu, ve které si víceméně mohla dělat, co chtěla. Měla k dispozici klavír, kytaru i své vlastní nahrávací studio, texty a nápady. Příliš přeslazené romantické pozadí v téměř každé skladbě mě už ale časem upřímně otravovaly, protože zpěvačka dostatečně nevyužila svůj tvůrčí potenciál. Proto právě předposlední album The Fall řadím k těm nejlepším, které interpretka mohla udělat. Myslím, že s tím současným má hodně společného. Svou pouť zatím zastavila u čirého popu, kterým Norah Jones nikdy nic nezkazí. Občas se mi ale po té smutné jazzové náladě zasteskne a je mi líto, že nezaslechnu ani jedno obyčejné klavírní cé. Snad se k němu časem vrátí – a bude zas o oktávu lepší.

Unikat před realitou, domovem, utíkat před životní láskou či vrahem. To jsou různé náměty, kterými je možné se ve filmech setkat. Většinou ničím novým nepřekvapí. Jsou tu ale dva snímky, které nabízejí trochu jiný úhel pohledu.

Akční sci-fi thriller Ostrov z roku 2005, který režíroval Michael Bay, a drama s prvky mystery Neopouštěj mě z roku 2010 pod taktovkou Marka Romanka. Filmy mají velice podobné rysy antiutopie, která je známá z literárních děl Karla Čapka (R.U.R., Válka s mloky) či George Orwella (román 1984, Farma zvířat). Dále bych ráda připomněla Anthonyho Burgesse (Mechanický pomeranč) a Herberta George Wellse (Stroj času), Mechanický pomeranč a Stroj času zná většina z nás hlavně ve filmovém zpracování.

Antiutopie navozuje představu ireality, která je pro dnešní dobu nemyslitelná. Může se zaměřovat pouze na určitou část společnosti, její oddělitelnou část (například na opuštěném ostrově) nebo i celý svět. Co antiutopický román přináší? Podstata tohoto literárního žánru tkví především ve varování a poučení pro lidstvo. Témat může být samozřejmě více, u Karla Čapka šlo například o nebezpečí Třetí říše, George Orwell chtěl svými díly zas poukázat na nehumánnost totalitních ideologií. Čím je antiutopie absurdnější a nereálnější, tím více upoutává svým příběhem. Vyvolává obavy o svět, v němž je dnes bohužel možno téměř cokoli.

Něco tu nehraje
První snímek s názvem Ostrov byl natočen v roce 2005. Ústřední roli zde hraje pojistka zdravého života v podobě vlastního klonu, který je v případě zranění či onemocnění „originálu“ zdrojem potřebných orgánů. Klony jsou shromažďovány v podzemním bunkru, kde jsou klamány iluzí skutečného světa, ve kterém došlo k údajnému zamoření a veškerý život na planetě vyhynul. Jak a proč se to stalo, ve filmu není blíže specifikováno. Přežila jen hrstka lidí (klony) a kvůli hrozbě otrávení nesmí nikdo vyjít ven. A tak jediné místo, jež prý zůstalo nedotčeno živelní katastrofou, je ostrov, kam se mohl dostat jen ten, kdo byl vylosován. Výherce letenky na ostrov ale nikam neletěl – byl použit jako dárce orgánů pro svůj originál. Jedním neopatrným půjčením klíče se jeden z klonů dostává do technického zázemí bunkru, kde zahlédne létajícího brouka. Vše nabere spád. Objevují se další otázky a nevysvětlené jevy a ty postupně spějí k odhalení celé pravdy. Dva klony se pak rozhodnou k útěku, který jim má konečně otevřít oči a ukázat nový svět. V tomto filmu má útěk hodnotu lidského života a stojí za tak velký risk.

Druhý film Neopouštěj mě byl uveden do kin v roce 2010. Jeho děj by se dal srovnat s prvním snímkem velice snadno. Hlavní podstata tematiky je stejná. Lidé jsou od útlého dětství vychováváni odděleně od okolního světa za účelem dárcovství orgánů. Rozdíl je v místě a čase, film je zasazen do 70. let 20. století a odehrává se na internátní škole v Anglii. Dále si lze povšimnout, že po odchodu ze školy mohou tito lidé žít v dosahu skutečného světa. Útěk tu nehraje žádnou roli. Lidé znají svůj osud od dětství a jsou s ním smířeni. Nesnaží se uniknout, protože jejich poslání jim připadá správné. Je zde tedy opačný náhled na toto téma a film Neopouštěj mě je tak ještě absurdnější než předešlý Ostrov.

Utéct nebo zemřít
V prvním snímku (Ostrov) lidé nic netuší a po zjištění pravdy se systému pokoušejí zuby nehty vzepřít, protože chtějí žít život své genetické předlohy. Touží po životě na Zemi, který jim byl odepřen, a ke konci tohoto filmu je dokonce výroba klonů v dotyčné firmě zastavena. Film Neopouštěj mě si zahrává s děsivou realitou, v níž jsou lidé smířeni se svými osudy. Neodporují. I za cenu toho, že budou žít maximálně třicet let, jsou ochotni se podvolit řádu, podle kterého žijí od útlého dětství až do smrti. Přijímají svůj úděl klidně a transplantace berou jako úspěšné zakončení své životní cesty. Formy útěku člověka jsou tedy zcela opačné. Je pozoruhodné srovnat, jakým způsobem lidé čelí a vypořádávají se se svým osudem.

A ještě zajímavějším je zamyšlení se nad otázkou, proč lidé ve druhém snímku neutekli. Co jim bránilo a proč? Je možné ovlivnit člověka do té míry, že přehlíží svůj pud sebezáchovy a necítí žádnou nespravedlnost? Opět se zde dostává do popředí tolikrát diskutovaný problém okolo klonování. Mají lidé právo vytvářet své vlastní kopie? Lidské bytosti disponující rozumem jsou schopny milovat a uvědomovat si vlastní já, nelze je přece jen tak pěstovat. Každý projevuje své základní pudy, které nelze opominout. Donutit člověka, aby na svou vlastní budoucnost a život zapomněl, je nemyslitelné. Samotné klonování nemá šanci na úspěch, protože klony by musely být udržovány v nevědomí, což odporuje jejich zdravému vývoji. A i kdyby mohly, z filmů se můžeme poučit, kam by náš svět v takových případech dospěl.

Poučíme se někdy?
Ač kvalita obou filmů není rovnocenná a některé scény ve filmech i dějové zvraty se mohou zdát nestandardní, svou skrytou polemikou o klonování a útěku z ireality mne zaujaly. Tyto snímky umožňují  diskutovat o hranicích, které by lidstvo nemělo nikdy překročit, a které naopak ano. Nepotvrzuje se tak pravidlo, že každý skvělý film by měl být dokonalý po všech stránkách. Tyto filmy jsou dokonalé svými odlišnými pohledy (na rozdíl od scénáře a propracovanosti zápletky) a dovolují zajímavé myšlenkové konstrukce. A pokud je zhlédnete, můžete si odnést i jedinečný filmový zážitek.