Proč vlastně všichni nejsme myslivci? Pobyt na čerstvém vzduchu, příroda, romantika, štěbetání ptáků… a koneckonců i nějaké to napětí jistě práce hajného nabízí. Kdybychom byli všichni venku v lese, nemuseli by ze sebe herci na jevištích dělat idioty – a diváci by to nemuseli trpně snášet, sedíce na nepohodlných plastových židlích.

Jenomže myslivcem je jen málokdo. Touláme se proto my, obyčejní smrtelníci, přírodou jen tak nazdařbůh, když máme zrovna o víkendu volno, a vzrušení z lovu je většině z nás zapovězeno. Ale herci? Ti mohou alespoň snít o roli hajného.

A právě o tom z velké části je inscenace Čekání na Mickey Rourka: o hereckých snech a touhách (a zdaleka nejen o touze ztvárnit na jevišti myslivce či Vlastu Buriana). A také o všem, co s nimi jde ruku v ruce: o velkém, ale křehkém egu, přehnaných představách o vlastní výjimečnosti, o velkých plánech a neschopnosti jich (z rozličných důvodů) dosáhnout.

Já se dám k myslivcům!
Filmy o hercích, scénáristech, režisérech… divadla o filmu, divadla o divadlech o filmu… to všechno známe, to všechno už tady bylo. Čekání na Mickey Rourka z řady příliš nevybočuje. Příběh inscenace je hyperbolizovaný obrázek uměleckého světa – tedy, ehm, spíše populární (ve smyslu lidové) představy o něm. Znáte to, kamera, hérečky, filmování, vomdlívání a tohle všechno. Jistě, co já můžu soudit – s Rodenem jsem nechlastal a fotbal s Amforou taky nehrál – ale troufám si říct, že jakkoliv se tahle inscenace snaží vypadat jako sarkastický komentář, ve výsledku pouze staví na existujícím kolektivním mýtu, nijak ho neosvěžuje ani neproblematizuje, jenom jej přikrmuje stále stejnou hnědou kaší. Výsledkem je pak, logicky, bulvár.

Na dvoře divadla hrajeme divadlo
Zatím je tedy Čekání na Mickey Rourka jenom plochou komedií. Je to škoda, po divadelní stránce to totiž vůbec není špatné představení. Především ve chvílích, kdy se Daniel Možnar a Rostislav Trtík do svého herectví hlouběji ponoří a jejich role – Vladimír a Robert – předvádějí další role, vzájemná souhra zřetelně funguje. Škoda je, že v postavách prvního plánu, v rolích právě Vladimíra a Roberta, oba často jako kdyby hrát zapomínali, jako kdyby „hráli sami sebe“. Jejich slovům a akcím pak bohužel chybí herecká graciéznost, kterou získávají, když předvádějí Vlastu Buriana či Oldřicha Nového – když se opravdu soustředí na výkon a vystižení své role.

Ti zasvěcení, lidé od divadla a kamarádi realizátorů, si nejspíš odnesou něco více než náhodný divák z ulice. Scénář i režie jsou plné interních a divadelních vtipů. Je zábavné sledovat, jak herci střílí po sobě navzájem i ze scény do publika poťouchlá mrknutí – zároveň ale běžnému publiku může leccos uniknout a některé gagy pak působí až příliš křečovitě a prvoplánově. Mnoho z nich, i ty pověstné zcizovačky, by se jistě dalo do představení včlenit mnohem organičtěji.

Bulvár pro inťoše
Děláme to všichni a děláme to často: namísto zamýšlení se nad příčinami problémů a možnými cestami k řešení, tyto problémy pouze zveličujeme a karikujeme, abychom se jim mohli zasmát – a máme pocit, že svým smíchem jsme je ponížili, uvrhli do nicoty, že nad námi už nemají vládu. Jenomže tak to nefunguje – můžeme se stokrát všem žvanilům na Facebooku a Twitteru vysmát, ale oni si budou své ovečky plné zastydlé nenávisti a zaraženého vzteku v klidu pást dál. A budou se stejným způsobem smát nám. V takovém smíchu je jen falešný (a tím pádem nebezpečný) pocit nadřazenosti a bezpečí.

Ale! Ačkoliv není příběh Čekání nikterak originální a určitě vás neobohatí o novou filosofii umění či nový smysl života, ačkoliv nenabídne detailní rozbor ani návrh řešení celospolečenských problémů, krize morálky a zániku hodnot, přesto je to inscenace pro intelektuály – díky přehršli intertextových a intermediálních odkazů nenechá divákovy myšlenky zatoulat se někam pryč ze sálu. Je to představení vtipné a zábavné a máte-li nějakou zkušenost s divadelním provozem, užijete si ho o to víc. Jen zkrátka alespoň jeden večer neberte všechno tak strašně vážně. ∞


Čekání na Mickey Rourka
Nekroteatro
premiéra 27. 3. • nejbližší reprízy v příští divadelní sezóně

Představení „Neobitchejné/í“ o hledání té nejneobyčejnější bitch mezi Vogue tanečníky je vzácným a tolik potřebným ostrůvkem v moři xenofobie, které nás dnes a denně obklopuje. Protagonisté se s tím nemazlí stejně, jako se život nemazlí s nimi; ten boj jim dodává odvahu. A překonávat všechny malé i velké strachy je tolik potřeba!

Vogue není jen prostý taneční styl – je to styl života. Patří k němu (pře)exponovaná extravagance, výrazné líčení, flitry, peří, barvy, lesk a třpyt. Zdůrazňuje sexualitu, ať už tu, která je tanečníkovi přisouzená fyziognomickými znaky, nebo tu druhou (či nějakou ještě úplně jinou), kýženou. Příslušníci hnutí Vogue se ale ze svých kostýmů nemusí nutně vysvléct, jakmile dozní aplaus; neberou na sebe jen jakousi roli, dobrou jen pro catwalk, naopak spíše na molu předvádějí sebe samotné v té podobě, která je jim nejvlastnější a nejpřirozenější.

Tak alespoň o stylu Vogue mluví na modelových případech čtyř členů tohoto hnutí představení „Neobitchejné/í“, které vzniklo pod taktovkou tanečnice Lucie Molčányiové a herečky a režisérky Elišky Soukupové v koprodukci Venuše ve Švehlovce. Osobní a umělecké profily čtyř „podivínů“ jsou zarámovány natáčením televizní soutěžní přehlídky. Je to dobré spojení tance na jedné a divadla na druhé straně – s neuvěřitelně energickými (a pro člověka, jenž se s Vogue jako stylem setkal poprvé v životě, vpravdě originálními) tanečními vystoupeními. Ty se prolínají se vstupy dvou televizních moderátorů, jež představují cynickou kritiku fungování současné zábavní televize.

Umění vymezit se citlivě, ale radikálně
Kdyby ale zůstalo jen u přehlídky tanečních výkonů doprovozené hustokrutopřísným komentářem jakéhosi společenského nešvaru, bylo by to málo. Inscenace „Neobitchejné/í“ je ale něčím víc: především příběhem o životní odvaze, o urputné touze a snaze vymanit se ze škatulek jakýmkoliv způsobem, třeba i tím nejradikálnějším – totiž tak, že do sebe všechny ty nálepky absorbujeme, z každé si vyrveme kousek, a tak je zbavíme možnosti sebedefinování a vyhranění se i příležitosti k jakýmkoliv antagonismům. Představení ukazuje, že nejlepší způsob, jak vzdorovat posměchu a xenofobii (ve smyslu strachu z cizího), je uvědomit si zdroj své „jinakosti“, pevně ho uchopit, umocnit a vystavit zřetelně na odiv. Namísto potlačovaného podivínství je tu najednou podivínství uvědomované a exhibované, které kolem sebe staví hradbu proti útokům z pevných zdí sebevědomí.

Další velkou devízou inscenace „Neobitchejné/í“ je, že (až na drobnou zmínku v závěru představení) explicitně netematizuje transgender, queer, homosexualitu. Jakkoliv námět představení přímo svádí k exploataci těchto motivů a jistě by to byla hluboká studnice vtipů, jimž by se publikum od srdce zasmálo, pro Vogue komunitu toto není téma. Respektive možná právě naopak – je to téma tak hluboko zakořeněné a tak implicitní ve všem, co její příslušníci dělají, že není třeba ho vůbec vyslovit. Takových výsměchů, namířených proti něčemu cizímu, nepochopenému a možná i zvnějšku nepochopitelnému, máme kolem sebe stále dost; je skvělé a osvěžující, když se někdo rozhodne namísto stavění plotů a zdí zase jednou smiřovat a nabízet vysvětlení, které nám může pomoci překonat strach z jiného. Od režisérky a zároveň jediné herečky-netanečnice na scéně Elišky Soukupové bylo to, že si ke spolupráci vybrala výhradně lidi z Vogue komunity, dobře promyšleným tahem.

Venuše a její pozitivní vlny
Venuše ve Švehlovce je výborně vybrané místo nejen pro svůj vzhled a prostorové dispozice. Vogue tanečníci se vším svým pozlátkem by se možná mnohem více hodili třeba do velkého sálu Lucerny – Venuše má ale obrovskou výhodu i v lidech, kteří zde pravidelně sedávají v publiku. „Neobitchejné/í“ u nich přes svou kontroverzi dochází obrovského pochopení a závěrečnou pointu v podání moderátorské dvojice diváci svou reakcí vystřelili až ke hvězdám.

Ať už si myslíte, že jste tolerantní až na půdu a strach z cizího Vámi rozhodně necloumá, nebo o sobě víte, že máte při setkání s někým velice neobvyklým husí kůži a podvědomou touhu utéct, aby vás náhodou někdo neviděl ve společnosti tohohle podivína, vydejte se do Venuše. Budete svědky silných příběhů, dobrého divadla a navíc v prostředí, v němž vás rozhodně nikdo soudit nebude. ∞


Neobitchejné/í
Venuše ve Švehlovce (Slavíkova 22, Praha 3)
premiéra 11. 3. • nejbližší repríza st 3. 5. 20:00 • 250 / 200 Kč

Hranice: tlustá červená čára, na níž balancuje člověk, který v každé ruce drží velký kbelík plný vody, proti němu fouká ledový vítr, nad hlavou krouží havrani… A on se přesto ze všech sil snaží jít dál, nespadnout do propasti, neublížit si a neublížit nikomu dalšímu. Ale představte si sebe v takové situaci.

Hraniční porucha osobnosti se takto jmenuje mimo jiné proto, že lidé, kteří jí trpí, se prakticky neustále pohybují na hranici; na hranici mezi láskou a nenávistí, mezi veselím a smutkem, mezi pocitem naplnění a totální emoční vyprahlostí. Ta hranice může znamenat ještě ledacos jiného: nevyhraněnou sexuální orientaci, kolísání mezi abnormální příchylností k partnerovi a nezřízeným sexuálním životem. Nebo také ploty, které tito lidé staví kolem sebe a svých blízkých, aby se spolu uzavřeli uvnitř a vyhnuli se tak zase dalšímu opuštění a osamění.

Nepleťme si, prosím, hraniční poruchu osobnosti s bipolární poruchou: u borderline jde opravdu pouze o emoční nestabilitu, neschopnost vytrvat, silné afekty, snahu zahnat vnitřní prázdnotu intenzivní akcí.

Jen si to zkuste!
Jaké to je – žít neustále na hraně – se snaží předvést představení, nazvané prostě podle diagnózy: Borderline. Dramatizace Jany Micenkové vychází ze stejnojmenné knihy slovenské autorky Ivany Gibové. Bezejmenná hlavní hrdinka (Martina Balážová) putuje mezi bezejmennými městy (kolikáté stěhování „za lepším“ a zároveň „pryč“ už to je!) a v monologu prozkoumává svůj dosavadní život, vzpomíná na své expartnery, z nichž každý byl osudový. A každý něčím připomínal jejího otce.

A každý ji opustil, stejně jako ji opustil otec. A proto je každý tak trochu tatínek.

Představení by se dalo ledacos vytknout, například špatně obhospodařené a pomalé přestavby mezi jednotlivými scénami, ale to bych mluvil o (tentokrát) nepodstatných drobnostech, jež se možná podaří vypilovat v následujících reprízách. Inscenace je ale poutavá tím, jak nejenom že vypráví příběh ženy, trpící psychickou poruchou, ale zároveň v divákovi zákeřně alespoň na chvíli vyvolá stejný stav.

Hrdinka je žena, trpící svou nemocí, život se s ní nemazlí, ale ona bojuje. I když je to často boj neúspěšný, ona se vždycky zvedne, odjede do dalšího města a zkusí to znovu. Proč bychom s ní nesympatizovali, proč by nám jí nemělo být líto…?

Kdyby zůstalo jen u snahy o pochopení jejích stavů a u soucitu, bylo by to fádní představení. Diváka ale zároveň často mrazí z líčení nepřekonatelných potíží v kontaktu s jinými lidmi, odpuzují ho hrdinčiny úlety a zálety, nepochopitelné motivace a snaha všechno nějak omluvit, nebýt za nic zodpovědný. Soucítí s ní… a nechápe ji. Fandí jí… a nenávidí.

Stejně jako ona, ani publikum se nedokážete rozhodnout. ∞


Jana Micenková podle knihy Ivany Gibové: Borderline
Rock Café (Národní 20, Praha 1)
nejbližší repríza út 25. 4. 19:30 • 150 / 100 Kč

Máte rádi šťastné konce? Pohodlné příběhy, v nichž hrdina ze všech nesnází vždycky hravě vyvázne a nakonec dostane za ženu princeznu a věnem pozici CEO? Knihy, u kterých si po dočtení slastně oddychnete, protože ve vašem srdci ani ve vaší hlavě nezanechaly zbytečnou zátěž? V tom případě se Švandovu divadlu vyhněte obloukem.

Občas vám někdo z vašich přátel nebo nějaký kudrlinkami ozdobený motivační citát na facebookové zdi připomene, že abyste byli úspěšní, kreativní, spokojení a já nevím co ještě, musíte vystoupit ze své komfortní zóny a udělat něco nového a neobvyklého, nebo aspoň známou věc jinak než obvykle. Je jedno, jakou cestu zvolíte – jestli půjdete do ZOO překonávat nechuť k hadům, zaplatíte si seskok padákem, řeknete svojí mámě, že celých sedmadvacet let vážně nesnášíte její rajskou a nebo konečně oslovíte tu pihatou holku, kterou občas potkáváte v tramvaji. Já mám pro vás dneska ještě jeden tip: běžte do divadla.

Já samozřejmě vím, že čtenáře Artiklu nemusím do návštěv kulturních akcí nutit. Takže jakápak je divadlo diskomfortní zóna, říkáte si? Bude nás nutit navštívit některou z městských scén nebo představení s ministrem obrany v hlavní roli? Nebo zajít do toho divadla s nepohodlnými dřevěnými lavicemi? Kdepak, nebojte. Hned to vysvětlím.

Inscenace se neomezuje na pouhý příběh, zároveň ho ale úplně nezahazuje; Řehoř je upozaděn, narativně i scénicky, a do popředí vystupují problémy Samsovic domácnosti, která se „onemocněním“ svého hlavního živitele ocitla na hraně existenční krize. Jejich vzájemné antagonismy a osobnostní zvláštnosti se v potížích ještě znásobí – a divák je nucen být němým svědkem. Je to nepříjemné – koukat na disfunkční rodinu, na hádky nejen o důležitých věcech, ale i o nesmyslech, na paranoi, vypočítavosti a podivnosti každého z nich. „Co je tohle za lidi?“ říkáte si. „Proč se sakra nechovají normálně? Ve srovnání s nimi působí Řehoř jako docela príma cápek!“ Korunu tomu nasazuje dvojice milenců vzor Paul Verlaine – Robert Pattinson; popkulturou stvořený model homosexuála je – a věřím, že pro lidi jakékoliv orientace – dost otřesný, tihle dva jsou ale něco ještě nepříjemnějšího. Brr.

Bezchybně rovné jen na první pohled
Druhou takovou podivnou (napadá mě teď, že „disfunkční“ možná není ani v jednom případě přesné slovo) rodinou je ta v Betonové zahradě. Slavná novela Iana McEwana se dočkala prvního českého jevištního provedení – autorkou adaptace je Petra Hůlová, režisérem (stejně jako v případě Proměny) Dodo Gombár. Knižní předloha vyvolává mrazení už svým tématem, scénická verze pak navíc silným vizuálním i hereckým provedením. Čtyři děti v osamoceném domě na periferii, mrtví rodiče, pytle s cementem a hromady haraburdí, zápach a špína… a sexuální napětí, od počátku patrné a gradované po celou hodinu a půl. Na incestní vztahy je zkrátka nepříjemné se dívat, i když si pořád dokola opakujete, že jsou to jen herci, kámo, není to doopravdy!

Atmosféru představení se daří stupňovat, bohužel ale spíše kupením věcí, na něž se nechcete koukat, jedné přes druhou, než zvyšováním intenzity motivů. Po dvaceti minutách máte pocit, že jste viděli vše, a teď už vás čeká jenom mučení v podobě neustálého opakování. A příběh moc neplyne, bohužel i vpád nemilého hosta, Juliina přítele Dereka, je obroušen na nezbytné minimum, i když má velký potenciál. Představení je tak spíše malbou než románem. Nicméně malbou fascinující, jejíž výjevy strhávají pozornost; přestože byste byli nejšťastnější, kdybyste do té galerie nebyli nikdy vkročili, stejně nedokážete přestat na boschovsky pokřivené postavy upřeně hledět.

Vystupte si, prosím!
Je dobré nezůstávat u líbivých romantických příběhů, které vždycky dobře skončí; prožitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně když jsou intenzivní. To Proměna i Betonová zahrada rozhodně slibují – zážitky kvalitní po divadelní stránce, které ve vás navíc zanechají cosi jako jizvu, na niž člověk už už zapomene, aby se zničehonic zase připomněla nepříjemným svěděním. ∞


Proměna / Betonová zahrada
Švandovo divadlo (Štefánikova 57, Praha 5)
nejbližší reprízy so 11. 3. 19:00 (Proměna), út 25. 4. 19:00 (Betonová zahrada)

S tzv. imerzivním divadlem se u nás příliš často nesetkáte, je totiž docela náročné na výrobu. Co vůbec to cizí slovo znamená? Jednoduše to, že se můžete po více či méně rozlehlém prostoru volně pohybovat a vyzobávat střípky divadelního dění. Jednu takovou imerzivní – a velice podařenou – inscenaci máte nyní možnost navštívit i v Praze.

Kdesi v lužních horách prý leží městečko jménem Pomezí. Ne, neotvírejte mapu! Ta vám najde leda tak Pomezí u Poličky a tam, pokud vím, luhy ani hory nejsou. Maximálně tak pahorky. Pomezí, o kterém mluvím, se nachází v podivném časoprostoru (KDESI na německých hranicích a KDYSI mezi světovými válkami) a nedostanete se do něj jinak, než po schodišti v domě číslo 7 v ulici Za Poříčskou bránou v pražském Karlíně.

Dostupnost: bohužel ne bezbariérová. Terén: členitý (schody, prahy, dveře, okna, zdi, sem tam pařez). Mobilní signál: nehledejte. Občanská vybavenost: mají tu všechno – tančírnu s barem, cukrárnu, kadeřnictví, krejčovskou dílnu, truhlárnu, les, … jen hrad jim chybí (i když staří Slované tu prý měli hradiště). Obyvatelstvo: temperamentní, milé a přívětivé.

Ačkoli…
Ačkoli všechno asi není, jak má být. V městečku vládne napjatá atmosféra, chystá se tradiční podzimní slavnost – korunovace královny jeřabin. Zároveň se ale vzpomíná na kohosi, kdo z městečka před rokem touto dobou zmizel, nikdo neví proč ani kam. Divákovi je nabídnuta možnost nejen být svědkem vzrušených příprav na vrchol slavnosti, ale především pokusit se rozluštit, co se to tu kčertu děje.

Když říkám pokusit se rozluštit, myslím to doslova. Tvůrci vám nenabídnou příběh Pomezí na zlatém podnose, zatímco vy budete pohodlně rozvaleni v sedačkách v parteru. Kdepak. Tentokrát se po vás, divácích, chce spolupráce. Všechno se totiž odehrává ve třech patrech starého domu, jehož místnosti se proměnily v různé významné body v městečku a jeho okolí. Všude se pořád něco děje a je jen na vás, co z toho dění zvládnete vstřebat. Můžete si vybrat jednu místnost a v ní strávit celou dobu, můžete sledovat jednu postavu, jak prochází městečkem, můžete náhodně utíkat zrovna tam, odkud se ozývá největší křik či hluk, … Buď budete jenom poslouchat a dívat se, nebo budete aktivně prozkoumávat knihy, dopisy, fotografie. Smíte všechno, jen zasahovat do děje je vám zapovězeno. Jste jako pracovník ostrahy, který na svém monitoru přepíná mezi různými bezpečnostními kamerami – jen se u toho více nachodíte. Jste jako duchové, kteří se pohybují prostorem a sledují, co se stane.

Jak jsem řekl, smíte všechno – jen nesmíte být líní. Když strávíte celou dobu tlacháním s barmanem, jehož jediného smíte sami oslovit, moc se toho nedozvíte. Inscenace je ale tak dobře vystavěná, že ať se budete po městečku pohybovat jakýmkoliv způsobem, ať budete prozkoumávat artefakty a číst lístečky na stolech a v zásuvkách, nebo jenom sledovat děj, výsledný příběh si z těch střípků pravděpodobně vždycky poskládáte. Pro každého z vašich spoludiváků bude mít jiné hlavní aktéry a různé důležité okamžiky, ale základní linku každý z vás odhalí.

Inscenace tím přímo láká k druhé, třetí, další návštěvě. Vždy můžete být svědkem jiných přátelských pout a dramatických rozhovorů, zážitek z představení nikdy nebude stejný. A že byste byli líní, toho se nebojím – oni vás nenechají. I herecky je totiž Pomezí troufám si říct mistrovsky zvládnuté, všichni bez výjimky se s grácií a s přehledem pohybují po domě-městečku, dění na jednotlivých místech do sebe zapadá jako ozubená kolečka, prostoje při čekání na partnera se protagonistům daří vyplňovat improvizací a interakcí s diváky přesně v duchu atmosféry představení.

Ansámbl si zaslouží obdiv i za to, jak pohybově náročné jejich výkony jsou. Představení trvá bezmála tři hodiny a věřte mi, že i vy coby diváci budete ze samého přebíhání z místnosti do místnosti a z patra do patra náležitě uondaní. A co teprve oni! Navíc hraní v takto bezprostřední blízkosti publika – jen si to představte, diváci stojí všude kolem vás, nemůžete se schovat za rampou, všichni vidí zblízka každý váš pohyb, každé zaváhání, každý potencionální stín nervozity, který přeběhne po tváři…

Sečteno podtrženo, cenu za Projekt roku festivalu …příští vlna/next wave… si rozhodně zasloužili. Jsou skvělý tým, který dal dohromady skvělou, propracovanou inscenaci. Na první pohled je vidět, že se toho nebojí. Nebojte se toho ani vy! Dokážete zjistit, co se v Pomezí děje? ∞


Pomezí
Za Poříčskou Bránou 7, Praha 8
nejbližší reprízy během března

V prostředí VILY Štvanice – v nezvyklém prostoru, příjemném, přestože něčím zvláštním, nám divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten nabízí své převyprávění pověsti o Krabatovi a jeho angažmá u čaroděje v Černém mlýnu. Scénicky zajímavá a významově hutná inscenace ponouká diváka k přemýšlení o tématech, jež byla aktuální před čtyřmi sty lety, ale jsou neméně palčivá i dnes.

Program k představení nám nabídne několik slovníkových hesel pro uvedení do situace; mezi suchými historickými fakty o Lužickém Srbsku a době třicetileté války – což je časoprostor, v němž se děj původní pověsti o Krabatovi odehrává – se dozvíme i několik zajímavých interpretací. Dočteme se například, že mlýn byl v té době vnímán jako tajemné místo, jež dokázalo uchopit energii, skrytou v přírodě, a využít ji ve prospěch člověka – zkrátka ulehčit mu práci. S takovým konceptem mohl tehdejší obyčejný člověk snadno mít problém, a tak není divu, že byl v jeho představách mlýn obýván bytostmi, obdařenými nadpřirozenými schopnostmi, čerty a/nebo čaroději. Obavy z nepochopitelného a neznámého ale nejsou záležitostí vyhrazenou sociologům, zkoumajícím dávno minulá staletí. Strach je zdrojem lidského přemýšlení a hybatelem dění i dnes a jakkoliv se rádi nazýváme moderními lidmi, mytické myšlení naše hlavy ještě zdaleka neopustilo. Rozdíl je jen ve slovech – v 17. století si lidé vyprávěli pověsti o kouzelnících ve mlýnech, dnes se strašíme teroristy na vratkých bárkách plujících po Středozemním moři.

Holubí pečeně & pokácené stromy
Pověst o Krabatovi a Černém mlýnu – většina z nás ji pravděpodobně zná z knihy Čarodějův učeň Otfrieda Preußlera – je mnohovrstevnatá, Geisslers Hofcomoedianten si z ní velice dobře vybírají jednu významovou linii a jí přizpůsobují i epickou stránku. Více se toho zahodí, než přijme, ale to je zde ku prospěchu věci. Vzniká tak zamyšlení, jak snadné je podlehnout zlu, které láká a slibuje výhody, snazší práci, pohodlný život a pečené holuby… Když si to zlo navíc nasadí masku upřímnosti osvědčeným trikem „abychom se měli lépe, musíme tomu nejdřív maličko obětovat, ale pak, věřte mi – když se kácí les, lítají třísky – pak bude strašně moc líp,“ člověk se lehce utvrdí v pocitu, že je všechno v pořádku. Na Krabatově příkladu inscenace vykresluje portrét mysli, která se učí omlouvat aktuální zlo v zájmu potencionálního budoucího ráje na zemi.

Provedení odpovídá sdělení. Světla a stíny, především důmyslné využití meotaru, navozují tajemnou, až mystickou atmosféru; minimalismu v příběhu (ale rozhodně ne ve významech) odpovídá minimalismus scénický. Silnou složkou inscenace je – možná poněkud nečekaně – humor, který je inteligentní a rozhodně ne prvoplánový a díky tomu občas smích trochu vázne v hrdle, což jen napomáhá prožívání a zažívání příběhu na straně diváka.

Až příliš snadná noční hlídka
Se zlem se dá bojovat. Nemusíme přistoupit na logiku účelu světícího prostředky; když to dokázal Krabat, můžeme to zvládnout i my. Také to je poselstvím pověsti. Zde je ale, bohužel, toto sdělení Geisslery trochu vzato na hůl; jako by se Krabatův odpor vůči čarodějnému pánu Černého mlýna a všemu jeho zlu zrodil zčistajasna, když už se mu holubí pečínky přejedly a zatoužil místo nich po ženě, a jeho konečný zápas se zlem je rychlý a překvapivě snadno vyhraný. Zde možná autoři vynechávají z původních legend a Preußlerovy verze více, než by bylo zdrávo.

Pokud jednoho dne dojde k rozhodujícímu zápasu pravdy a lásky na jedné straně se lží a nenávistí na straně druhé, rozhodně to nebude snadno vybojované vítězství. Vždyť ani ty malé, každodenní boje uvnitř nás samých nejsou tak lehké, jako vyznívá ten Krabatův. ∞


Geisslers Hofcomoedianten: Já jsem Krabat
VILA Štvanice (Ostrov Štvanice 858, Praha 7)
premiéra 19. 9. 2015

Vezměte texty Nicka Cavea, trochu je řízněte poetikou Glena Hansarda a cynismem Dylana Morana, přidejte hudbu od Duka Speciala a pak zaúkolujte Borise Hybnera, aby z toho udělal show ve stylu Emilie Autumn jako poctu Edith Piaf. Zhruba něco takového jsou The Tiger Lillies.

Koncem dubna se po Praze objevily plakáty, lákající do Archy na koncert The Tiger Lillies. Dominantou plakátu byl černobílý klaun v buřince; netvářil se však rozjásaně, spíš velice dramaticky. Ostatně, klauni už dávno, minimálně od dob Kingovy knihy To, nejsou nic veselého. A veselé nejsou ani postavy téhle londýnské kapely.

To ale ani v nejmenším neznamená, že nejsou zábavní. Naopak, předvádí nevídanou show. Frontman Martyn Jacques hned v prvních okamžicích zaujme svým podivně zabarveným, až eunušským zpěvem. Ten se poslouchán ze záznamu může už po několika minutách stát protivným, ale na živém koncertě povzbuzuje soustředění a nenechává posluchače ani chvíli oddechnout. Jacques navíc podává obdivuhodný výkon: přes takto zdeformovaný projev je jeho pěvecký styl velice profesionální.

Balady a romance
Jen je škoda, že kvůli specifickému zpěvu často není rozumět slovům písní. Soudě z toho mála, co jsem postřehl, jsou texty důležité; atmosféra koncertu by měla sloužit spíše jako podklad k příběhům, ne jako to nejhlavnější. Songy The Tiger Lillies, jež zazněly v Arše, byly převážně odrhovačky, zrozené v londýnských stokách. Heroin, kokain, gin. Vraždy. Děvky. Zkrátka typické atributy podsvětí.

Vizuální a hudební provedení koncertu tomu dost odpovídá. Kromě dýmostroje a světel je vrcholem techniky theremin, jinak je všechno minimalistické, úsporné. Žádné cirkusové pozlátko, spíše romantická ošoupanost. A velká dávka divnosti (navrch k celkové obdivuhodnosti). Nedaří se mi nalézt český výraz; angličtina má trefné slůvko cheap. Show The Tiger Lillies působí levně co do výroby, ale rozhodně ne co se produkce týče.

Šanson, šraml & show
Martynu Jacquesovi sekundují Adrian Stout a Jonas Golland; ten první na basu, pilu a zmiňovaný theremin, ten druhý na perkuse. Oba rovněž v klaunském, neméně děsiví a o nic méně zábavní než zpěvák. Nejlépe kapela zní, když se spojí vokály všech tří, když k Jasquesovu podivnému, vysoko položenému zpěvu přidají jeho pobočníci své dva hlubší hlasy. Pokud vás dosud atmosféra koncertu i příběhy písní nechávaly chladnými, tenhle takřka geniální souzvuk vám spolehlivě přivodí mrazení v zádech. ∞


Koncert The Tiger Lillies se uskutečnil 8. 5. v Divadle Archa.

Nerozčiluje vás někdy, když z divadla odcházíte s pocitem, že na vás tvůrci kašlou? Ale ne experimentálně nebo postmoderně – když jim jste zkrátka ukradení. Když vidíte spoustu chyb, na které se přece při zkouškách muselo přijít, ale všichni byli nejspíš líní s nimi něco dělat? Když vás sice v divadle oslovují „vážení diváci“, ale vy tam nakonec stejně slyšíte takové to…

Vždy aktuální téma: strach, že náš partner zestárne, zoškliví, paní ztloustne, manžel vyplešatí, přestaneme se navzájem přitahovat, nejdřív spolu přestaneme spát, pak spolu přestaneme mluvit, a pak… Co pak? Co potom bude dělat žena, sice v nejlepších letech, leč poněkud korpulentní? Co bude dělat muž, jenž by sice ještě měl apetit, ale šarmu i energie má poskrovnu a záda mu už moc neslouží? Možná si jeden i druhý uvědomí chyby nejen svého protějšku, ale také své, a smíří se spolu. Co ale dělat, když jeden z partnerů stárne rychleji než ten druhý – dokonce sedmkrát rychleji?

Když manželé hrají manžele
Také vám to zní jako námět na lacinou komedii, která si jistě najde své publikum? Na trojdílný seriál v některé z televizních stanic? Nešlo by z toho ale přece jenom vytěžit něco víc? Třeba dobré divadlo? Co kdyby se ho chopila pečlivá režisérka, která se při zkouškách nebude bránit dramaturgickým pohledům zvenčí, obsadí kvalitní herce, již jsou nejen zárukou zábavy, ale i dobrých výkonů? Co kdyby…?

Lída Engelová prý se „svými“ jevištními svěřenci pracuje výborně. O hereckých kvalitách Radka Holuba a Báry Hrzánové se se mnou jistě nikdo nebude přít. Autor scénáře, francouzský dramatik Sébastien Thiéry, má na kontě hned několik děl, oceňovaných kritikou i diváky. V recenzích se dočteme třeba o burácejícím smíchu na premiéře či o jiskřivé genderové interakci a autenticitě intenzivních emocí. S ničím z toho nemohu nějak dvakrát polemizovat. Tak v čem je problém?

Ospravedlňuje to ale do očí bijící lenost při tvorbě inscenace? Na jedné straně pečlivé dotažení věcí, které jsou zřejmé na první pohled, ale ignoranci hlubších, náznakovějších významotvorných prvků na straně druhé? Je omluvitelný dramaturgický přístup „to nikoho z našich diváků nenapadne“? Není to škoda, mrhání talentem?

Nemůžete se zavděčit všem. Nebo ano?
Z představení Začínáme končit bych mohl odcházet dobře pobaven a příjemně naladěn; z kvalitního představení v Kalichu bych měl ještě větší radost, než kdybych ho zhlédnul na některé ze svých oblíbených scén. Místo toho jsem ale z premiéry odcházel s pocitem, že na mě byl spáchán podvod.

Nemusí být každé drama metaforicko-lyricko-kontextuální, nemusí být každá inscenace vrcholný experiment! Představení Začínáme končit bych s radostí odpustil scénickou jednoduchost jedné sedačky a trojích dveří s jasně rozvrženými rolemi. Není to příliš nápadité, ale je to účelné, tedy nešť. Co mě tedy doopravdy rozladilo? Jeden příklad za všechny: přes veškerou svou snahu jsem Báře Hrzánové nedokázal uvěřit její roli svůdné čtyřicátnice. Špatně nasazená, ošklivá paruka a plandavá halenka opravdu nefungují. Ostatní publikum možná nebylo na pochybách, protože se jim řeklo, jak to je; ale když je celé divadlo takto doslovné a najednou se objeví podobná nedotaženost, vnímavější divák přemýšlí, jaký to má význam. Přitom by stačilo málo: obléknout herečce yoga pants, vyzbrojit ji větší dávkou vnější svůdnosti, …

Je to drobnost. Ale ďábel se skrývá v detailech. Nebuďme líní! ∞


Sébastien Thiéry: Začínáme končit
Divadlo Kalich (Jungmannova 9, Praha 1)
premiéra: 21. 3., nejbližší reprízy st 18. 5. 19:00, ne 19. 6. 20:00, út 21. 6. 19:00

Vosto5 představením Kolonizace v divadle Archa prozkoumává nové možnosti svých předcházejících nápadů – inspirace komiksem a hry mezi diváky. Velice efektní představení trochu kazí slabší příběh, ale ve výsledku to moc nevadí. Rozhodně je na co koukat!

Poslední inscenace souboru Vosto5 měla veliký úspěch. Původní plán, že bude Dechovka jednorázový projekt s velmi omezeným počtem repríz, nevyšel a představení se hraje dodnes. Diváky na Dechovku jistě táhne mimo jiné nezvyklý koncept – v Baráčnické rychtě můžete být nejen svědky, ale i účastníky příběhu o zakládání sokolovny, poválečném odsunu Němců a politických soubojích o pomník padlým.

I nové představení, nazvané Kolonizace, je svým způsobem site-specific; využívá především bohatých technických možností a prostorové variability divadla Archa. Diváci u vstupu dostanou sluchátka a stojíce na parketu se ocitnou v jakémsi obřím kosmickém inkubátoru. Do něj se čirou náhodou provrtá tým vesmírných těžařů, aby ho – odvážně a poněkud bláhově – prozkoumali. Co objeví a jak to dopadne, není ve výsledku důležité. Otázkou zůstává, jestli je relativní banalita děje záměr, nebo problém, totiž jestli není příběh příliš překryt formou.

Ta je totiž opravdu vybroušená. Díky sluchátkům vás zvuk (sound designérem představení je Martin Tvrdý, možná známější jako Bonus) vtáhne přímo doprostřed dění, světelné efekty Tomáše Morávka můžete takřka ohmatávat (protože světlo samo si na vás určitě alespoň jednou sáhne). Dotknout se ostatně, máte-li odvahu, můžete takřka všeho, včetně herců samotných, respektive jejich skafandrů (ty jsou, mimochodem, na první pohled profesionální, při důkladnějším prozkoumání navíc velice vtipné). Po počátečním ohledávání útrob kosmického megavejce totiž průzkumníci sestoupí z rampy divadla do kotle mezi diváky a zbytek představení se odehrává převážně zde.

V Dechovce navíc každého jednoho diváka účinkující přímo zapojí do děje, i kdyby jen tím, že mu hostinská donese půllitr piva. Vesmírní inženýři ale diváky ignorují, prochází špalíry, které publikum vytváří za cenu několikerého šlápnutí na nohu, a tváří se, jako by byli v obrovském prázdném prostoru. Je škoda, že se autorskému triu Havelka-Prokop-Cihlář nepodařilo příběh vymyslet tak, aby využili obrovský potenciál nápaditého a skvěle vyrobeného scénického tvaru.

Vzpoura oslněných mozků
Neubránil jsem se srovnávání s Dechovkou, musím tedy připomenout ještě jednu inscenaci souboru Vosto5, totiž Péráka. Stejně jako ona totiž i Kolonizace čerpá svůj námět ze starého českého komiksu; tentokrát je to Vzpoura mozků, která vycházela na konci sedmdesátých let v časopise ABC. Jména hrdinů k ní odkazují zřetelně, příběh inscenace jen okrajově, hlavní myšlenku ale mají shodnou: přemítají o schopnostech a omezeních člověka v konfrontaci s jiným druhem inteligence – inteligence organismů na bázi křemíku, počítačů a robotů. Uvažují o možnostech poznání a také o hranicích, které by člověk ve svém vlastním zájmu možná neměl překračovat.

Tedy – Vzpoura mozků takto rozhodně přemýšlí. Kolonizace by se jí možná ráda alespoň přiblížila, ale, jak už jsem psal, příběh a jakékoliv myšlenky divákovi trochu unikají, je totiž zahlcen efektním provedením. Možná to byl záměr; já ale od divadla čekám především příběh a až pak podívanou. Kolonizace tak zůstává jen scénickou pornografií, kterou rozhodně stojí za to navštívit, ale nesmíte čekat zážitek přespříliš intelektuální. ∞


Vosto5: Kolonizace
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
premiéra 1. 2., nejbližší reprízy ne 5. 6., po 6. 6., út 7. 6.

Michail Bulgakov nebyl jen výtečný spisovatel, byl to také člověk, v němž se přela touha po pravdě a spravedlnosti s uměleckými ambicemi a touhou po slávě. „Izolovat, ale zachovat“ je výjimečně vyvážené představení o spisovatelových zápasech s okolnostmi.

Jistě se nikdo nebude zlobit, když napíšu, že Mistr a Markétka je jeden z nejlepších románů minulého století. Je skvělý po jazykové stránce (a český překlad Aleny Morávkové je mimořádně zdařilý), plný originální obraznosti, satiricky vtipný a přitom lidský a milý… Michail Afanasjevič Bulgakov je ale autorem několika dalších knih, jež jsou kvůli věhlasu jeho velkého románu často opomíjeny. Pro básníkovy životní i umělecké osudy byla však všechna díla podobně důležitá, jako to poslední, nejznámější.

Drama Mileny Steinmasslové, které inscenují v pražském Divadle v Celetné pod názvem Izolovat, ale zachovat, je a není životopisným divadlem. Vypráví o Bulgakovovi především skrze jeho literární a divadelní tvorbu. Některá fakta ze spisovatelova života jsou zcela jistě přizpůsobena v duchu básnické licence, přesný životopis tedy v dramatu nehledejme. Zato inscenace podává zdařilou výpověď o zápasech básníka s vlastním dílem, se svědomím a se všudypřítomnou mocí.

V prostoru jeviště, v kulisách takřka pekelných – oheň, trubky a nebezpečné, velmi nebezpečné schody, jež nikam nevedou – vypráví Milena Steinmasslová, autorka scénáře a zároveň představitelka hlavní dvojrole, příběh spisovatele a člověka Michaila Bulgakova. Chvíli hraje roli tvůrce samotného, chvíli jeho ženy Jeleny; jednoduchým, ale funkčním kostýmním trikem střídá Steinmasslová své dvě postavy, které v mysli diváka nakonec stejně splynou v jednu (a je to spíš Bulgakov, než Jelena; celkem pochopitelně). Parťáka na scéně jí dělá Alexandr Minajev v roli ďábla. Ten rozhodně nezapře inspiraci kocourem Kňourem, ale jeho mefistofelství vůbec nemusíme vnímat nadpřirozeně – takových pokušitelů je všude kolem nás spousta a ten největší, ten sídlí uvnitř, v nás samých.

Partie šachu se Stalinem
Bulgakov napsal svá stěžejní díla ve třicátých letech, v době, kdy tvrdému stalinskému režimu padlo za oběť mnoho politiků, vojevůdců, ale i dalších veřejně činných osob. Včetně spisovatelů. Proč byl ušetřen zrovna Bulgakov?

Klíčem k odpovědi je způsob, jakým inscenace vykresluje Stalina, vůdce sovětského lidu, Prvního čtenáře. Ten je na scéně sice reprezentován pouze známou černobílou fotografií, jeho vliv na všechno dění je ale zřejmý. Udělat ze Stalina definitivní zlo, jednoznačného záporáka v černobílém příběhu – to nedá velkou práci. Steinmasslová jde ale ještě o kousek dál. Stalin je tu ďábelský: dává znovu a znovu naději, občas dokonce o krok ustoupí a život najednou vypadá růžovější… Jen aby režim brzo zase utáhl uzdu a donutil člověka klusat přesně tak, jak si Vozataj Stalin přeje.

Chce-li se pak člověk mít dobře, musí často ustupovat, aby ustupovaly taky represe. Jak ale zazní ve hře: „Zlo má i své dobré stránky. Ty ho ale neospravedlňují, jen mu umožňují existovat.“ Bulgakov se celý život snažil nezpronevěřit se svému svědomí, nezadat si s režimem… nebo alespoň ne víc, než je nutné, aby mohl žít a tvořit. A aby měl velký byt. A pokud možno i slávu. Aby mohl psát a říkat, co chce. Aby…

Postava Bulgakova tak, jak ji vidí Steinmasslová, tedy rozhodně není jednoznačně kladná nebo záporná. Autorka ve spisovateli vidí člověka se všemi jeho poklesky a chybami… A má pro ně pochopení. To je v dnešním světě obrovská deviza.

Rukopisy nehoří
Bulgakovovi se nepodařilo režimu (alespoň občas) nepodlehnout. Na to byl příliš ambiciózní. V představení ale několikrát zazní věta z jeho velkého románu: „Rukopisy nehoří.“ Spisovatel si byl dobře vědom toho, že jakmile něco napíšete, nemůžete to nikdy vzít zpět, i kdybyste všechny své knihy spálili a pro čtenáře upadli do totálního zapomnění; vaše svědomí si ten poklesek bude už navždy pamatovat. ∞


Izolovat, ale zachovat
Divadelní spolek Kašpar v Divadle v Celetné (Celetná 17, Praha 1)
premiéra 25. 11. 2015 • nejbližší reprízy pá 19. 2. 18:00, st 23. 3. 19:30

Souboru 11:55 se podařilo z úplně otřesné literatury udělat kvalitní a zábavné představení. Koncept ON AIR je navíc pozoruhodným pokusem, který skvěle vyšel. Seznamte se s Johnem Sinclairem, lovcem čarodějnic, bojovníkem s démony… a svůdcem žen, samozřejmě.

Začtete-li se do některého sešitu z řady Na stopě hrůzy, stanete se svědky jednoho z mnoha zápasů Johna Sinclaira, inspektora Scotland Yardu, s temnými mocnostmi: démony, čarodějnicemi, zombiemi. Tedy, pokud to čtení po pár stránkách znechuceně neodložíte. Příběhy Johna Sinclaira rozhodně nejsou pro každého; i otrlého čtenáře všemožných detektivek, fantasy příběhů, červené knihovny či fan fictions jistě při čtení Stop hrůzy napadne otázka, jestli tohle autor myslel vážně.

Ano. Samozřejmě. Je to literatura naivně napsaná, plná rozporů mnohdy i v rámci jednoho odstavce. Jejím základním stavebním prvkem je klišé, její metou co nejvyšší počet mrtvol. Je to brak. Je to „pulp“, ale ne v tarantinovském slova smyslu; jak jsem řekl, autor to myslí smrtelně vážně.

I přes logické lapsy, chyby v argumentech a souvislostech a přes jazyk středoškolských slohovek ale Stopy hrůzy dokážou některé lidi úplně pohltit. A nejenom ty na brakové literatuře nejhrubšího zrna odkojené, ale i čtenáře, kteří se rádi chlubí svým vytříbeným vkusem a pečlivě budovanou knihovničkou ruských klasiků.

Patříte-li zrovna k nim, při čtení nemůžete než fascinovaně zírat na zažloutlé stránky, ob řádek si říkáte „jakože cože?“ a nejradši byste ten sešit vzali, uškrtili, podřízli, zastřelili, rozčtvrtili a shodili ze skály do ohně pekelného a šli udělat něco pro dobro lidstva, nebo aspoň večeři… a stejně nejste schopni se od textu odtrhnout. Jsou čtyři hodiny ráno a vy – ve světle lampy, samozřejmě, nejste malí kluci, abyste četli s baterkou pod peřinou! – zarudlýma očima čtete o dalších a dalších zástupech zombíků a čarodějnic na koštěti, které se prohánějí nočním Londýnem nebo transylvánskými horami, aby byly vzápětí zneškodněny stříbrnými kulkami ze Sinclairovy beretty nebo bičem na démony. Vy masochisti.

Za čtenářovu nedočkavost, za přitažlivost textu může – paradoxně – hlavně přehršel otřelých nápadů. Při čtení špatné literatury často víte, co bude následovat: jednotlivé události na sebe navazují podle dobře známých vzorců – a proto neoriginálně. U Johna Sinclaira si ale nikdy nemůžete být jisti; jeho svět obsahuje úplně všechno, co si dovedete představit. Autorovi nedělá nejmenší problém křížit dohromady různé mytologie, i kdyby si třeba nakrásně odporovaly. Literární klišé se tu tedy vrší jedno na druhé s kadencí poloautomatické pistole, ale nelogičnosti v tvrzeních vypravěče i v řeči postav udržují čtenáře v neustálém napětí. Vzniká tak svět nabitý obrovským potenciálem – svět, v němž není nic nemožné. John Sinclair nakonec dokáže úplně cokoliv, zatímco čtenář je zoufale neschopný uhodnout, jaká nesmyslnost bude následovat.

Nervy mně vibrovaly, jako by byly pod proudem
Rozhodnout se převést něco takového na jeviště chce až sinclairovskou dávku odvahy. A taky dobrý nápad – „dramaťáková“ doslovná inscenace by mohla fungovat jen stěží. Předvést jeden z příběhů Johna Sinclaira v rámci konceptu ON AIR byl risk, jenž se rozhodně vyplatil. Představení Umění braku mělo premiéru v květnu 2013 – pod vedením Petry Tejnorové se po stopách hrůzy vydali tehdejší studenti KALDu; na začátku loňského prosince soubor, nyní už pod zavedenou značkou 11:55, začal Sinclairův příběh znovu vysílat.

Proč vysílat? Umění braku ON AIR je totiž rozhlasová hra. Teda… jakoby.

Vnímat představení jen sluchem by totiž rozhodně nestačilo. Umění braku staví na vizuálním vjemu; mnohem důležitější než zvuky a ruchy samy o sobě je to, jak jsou produkovány. Představení dává nahlédnout do kuchyně, v níž se rozhlasové hry tvoří. Scéna, obložená mikrofony, je plná nejrůznějších nástrojů, které umí tlouci, chřestit, cákat, cvakat, čvachtat… Natáčení opravdové rozhlasové hry jistě probíhá v podobném prostředí – určitě to ale není taková zábava.

Petře Tejnorové, scenáristce a režisérce, se podařilo z příběhu o Jamesi Bondovi nadpřirozeného světa vybrat to nejdůležitější tak, aby text běžného, nemasochistického diváka neubil svou blbostí, zároveň ale neubrala nic důležitého ději samotnému. Souboru se skvěle daří brak literární doplnit brakem scénickým. V symbióze s textem tak na jevišti (a z jeviště) stříkají litry na první pohled umělé krve a ještě umělejších slz, démoni cení falešné zuby z vietnamské tržnice, melouny pod kladivem pukají jako lebky a dužina mozku čvachtá…

Světy jsou v rovnováze. A my tak můžeme sledovat poslední zápas Johna Sinclaira s jeho úhlavním nepřítelem, démonem Černé smrti (sic!). Ač má příběh několik linií, díky zvládnuté choreografii se v něm divák ztrácí jen trochu. V tomto formátu se nejspíš nedá zabránit tomu, že vám něco unikne; na malé ploše se v každém jednom okamžiku odehrává tolik pozoruhodných scénických dějů, že si musíte vybrat, které z nich budete sledovat a které oželíte.

Celé představení kazí jen náhlý a zvláštní konec. Brakový superhrdina musí nad zlem zvítězit, jinak se čtenář/divák cítí oklamaný. 11:55 ale Johna Sinclaira vyhrát nenechají. Poprvé, zato však osudově se odklánějí od zvoleného žánru ve prospěch šoku, vtipu… a možná i jednoduchosti. Promeškávají tak příležitost k nejepičtější bitvě rozhlasového dramatu všech dob. Je to škoda, stopáž hry není nijak přehnaná a nějaké šílené nápady by se určitě ještě objevily. Takhle čtenářovi nezbývá, než si o tom, jak John Sinclair opravdu v souboji s Černou smrtí dopadl, přečíst. Přeji dobrý žaludek! ∞


11:55: John Sinclair: Umění braku ON AIR
Jatka78 (Pražská tržnice, Jateční 33, Praha 7)
obnovená premiéra 24. 11. • nejbližší reprízy čt 21. 1., ne 14. 2. 19:30

Politické satiry není nikdy dost. David Mamet se ve své hře Listopad strefuje do míst nejvyšších – do úřadu amerického prezidenta. Jeho hra, aktuálně uváděná v pražském ABC, je sice skoro dekádu stará, přesto stále znovu nabývá na aktuálnosti.

Občas se někomu povede ironické proroctví. V roce 2005 řekl protivný doktor House afroamerickému senátorovi, že ho do prezidentského křesla lidi nikdy nezvolí, protože Bílý dům není bílý jenom podle barvy své fasády; scenáristi se tehdy jistě nenadáli, že o tři a půl roku později bude mít svůj inaugurační projev první prezident tmavé pleti. Podobně nejspíš David Mamet, když v roce 2007 napsal divadelní hru Listopad, netušil, že za pár let bude mít v průzkumech před republikánskými primárkami výrazný náskok někdo jako Donald Trump. Přitom jako by Listopad byl přímo inspirován myšlenkou na někoho, jako je Trump, v čele amerického národa.

V hyperbolizované komedii o politických praktikách (končící prezident si s vědomím, že ho lidi znovu nezvolí, chce ze svého úřadu odnést co nejvíce peněz, a tak hledá, kdo by mu za co mohl ještě zaplatit, komu prodat nějakou tu milost) Mamet ukrývá hlubší úvahu – úvahu o tzv. projevech. O síle slov, řečených od pultíku s namalovaným orlem. O tom, co ta slova dokážou s lidmi udělat, byť jsou při hlubším zamyšlení úplně prázdná, jsou to jen líbivé fráze, které nic neznamenají – nebo lépe, znamenají všechno. Každý se v nich najde, každý obyčejný člověk v nich může vidět svůj světonázor, svou vlastní pravdu o životě, morálce, politice.

První dojem: scéna. Ta z ABC je ve své snaze o přesnost místy až směšná; kde burani postavili prostě nějaký masivní dřevěný stůl, městská divadla postaví papírový, jen aby vypadal přesně jako ten na fotkách Oválné pracovny. Zatímco v brněnské inscenaci byla za okny nějaká nezřetelná zeleň, v Praze mají přesně namalované stromy, větve, lístečky. A tak dále. Kdy se konečně divadla vymaní z ochotnické, dramaťákové snahy o doslovnost?

Představení Buranteatru působilo také mnohem energičtěji. Mametovu textu je vlastní vysoká míra klení; pražská inscenace jako by některé z nich vypustila a ty zbylé pak občas působí jako sprosťárny pro sprosťárny samé, jako prvoplánové útoky na první signální divákova smyslu pro humor: slyším prdel – směju se. Zato Martin Tlapák ze sebe sypal nadávky s vyšší kadencí a větším důrazem a mnohem lépe tak modeloval prezidentův charakter. Podobně Lenka Zbranková v roli Clarice Bernsteinové jako kdyby místy zapomínala na své život ohrožující nachlazení; ptačí chřipka herečky Buranteatru Kateřiny Dostalové působila mnohem věrohodněji a díky tomu zdůrazňovala zápletku.

V něčem má ale pražská inscenace přece jenom navrch. Často se stává, že po přestávce ztratí divadlo energii, prvotní zápal publika i herců vyprchá a všichni už se těší na skleničku v divadelní kavárně. Tentokrát to tak ale nebylo; s přestávkou jako by všichni na scéně načerpali nové síly a druhá půlka šlapala mnohem lépe. I pro publikum to bylo příjemné osvěžení.

Satira… a dál?
Ani jedna z inscenací se bohužel nedokázala pořádně poprat se zásadním nedostatkem Mametova textu a závěr je tak u obou poněkud šroubovaný: zatímco celá hra je vystavěna celkem realisticky, byť s větší či menší mírou nadsázky, na konci se děj překlopí do absurdní frašky. Jako kdyby dramatik nevěděl, kudy z toho ven. Trpké.
Brněnský Buranteatr už bohužel Listopad nehraje. V pražském ABC ale stále ještě bývá plné hlediště. Máte-li tu možnost, zajděte se podívat alespoň tam. Listopad je pozoruhodná hra a výkon především Michala Dlouhého, ale i Jiřího Hány v roli jeho kancléře a všech dalších stojí, přes vše výše řečené, za zhlédnutí. Nezapomínejme ale, prosím, že satira nemá jen pobavit. ∞


Listopad
Divadlo ABC (Vodičkova 28, Praha 1)
premiéra 7. 6. 2014 • nejbližší reprízy 8. 10. a 23. 10. 19:00

Každý dům má kout, kde nikdy nikdo nevymetá pavučiny. Ať znáte své město jakkoliv dobře, občas vás překvapí ulička, o níž jste neměli ani tušení. I v přírodě se dá s trochou štěstí najít místo, kam letos zjara přišel jeden člověk a vloni nikdo. Apostrof je takovým zapomenutým místem mezi divadelními festivaly.

A je to velká škoda. Na tomhle mezinárodním divadelním festivalu se totiž každý rok objeví pozoruhodná směs jak jazyků, tak divadelních žánrů. V publiku přitom většinou sedí jen kolegové z ostatních zúčastněných souborů. Na jednu stranu je to pochopitelné – ne každý má odvahu jít na neotitulkovanou německo-francouzskou komedii, když prvním jazykem umí jen nadávat a druhým ani to ne. Ale na stranu druhou, je to zážitek. Nerozumíte sice řeči, ale rozumíte divadlu. Najednou slovy vyjadřovaný příběh pozbývá důležitosti. Emoce, vztahy, touhy, smích a pláč – to všechno je lidsky univerzální, to dokážeme vnímat, ať na jevišti stojí soubor z Maďarska, Turecka, nebo třeba z Brna.

Apostrof se letos konal již posedmnácté. Přesto se o tomhle festivalu moc neví, nikde se o něm nemluví, nepíše… Díky tomu sice celé tři dny hosté žijí v sevřené, až spiklenecké atmosféře – ale když už se něco takového děje, když si s tím tolik lidí dá každoročně tolik práce, není škoda neukázat to veřejnosti? Nezbývá než vás ponouknout: budete-li příští rok mít chvilku volna, běžte se podívat, jak se dělá divadlo v jiných koutech světa. ∞


Festival Apostrof se letos konal od 27. do 30. června v Divadle Na zábradlí a v Teatro NoD

Dávný řecký mýtus o Sysifovi přetavil kdysi Jan Drda v milou pohádku o Dařbujánu a Pandrholovi. Přinejmenším z jejího filmového zpracování ale spíš než otázka, co by člověk dělal s nesmrtelností, čiší dobově příznačný spor mezi chuďasem a boháčem. Pavel Göbl v knize Penis pravdy a nejnověji divadlo Komedie v její dramatizaci chtějí vrátit důraz zpět na „věc Makropulos“.

Čím dále na východ, tím se lidi mají hůř – to je sdílená představa, která možná trochu zaškobrtne o orientální ropné ráje, ale docela se zarazí až o Japonské ostrovy. Ve zmenšeném měřítku platí i v rámci české kotliny. Pro nás zápaďáky je takovou výspou východního trápení Ostrava. Ta je zároveň v našem povědomí městem poněkud mytickým, městem Maryčky Magdónovy, těžních věží, krajem šedivým a neutěšeným.

Právě zde, mezi lidmi balancujícími na hraně sociálního srázu, se odehrává příběh hledání Penisu pravdy, magického předmětu, který dokáže otevřít nejen tajemství lásky (protože láska a orgasmus chodí vždycky ruku v ruce), ale i Pandořinu skříňku. Ta skrývá pravdu o tom, kde je František Veverka alias Smrťák a proč nikdo na světě nemůže zemřít. Jan Drda nechal Smrt zavřít do sudu, Ostraváci ji zavařili do bojleru. Jenže co dál? Pro malé prosté lidi je to přílišná zodpovědnost – mít Smrt zavřenou ve vlastním sklepě. Uvězněného Smrťáka tedy předají autoritám… a on šplhá po kompetenčním žebříčku stále výš a výš… až k hlavám OSN. Lidstvo si samozřejmě nesmrtelnost přeje, odhlasuje si ji v celosvětovém referendu – a tak Smrťáka vystřelí na oběžnou dráhu.

Chtěli byste být nesmrtelní? No jo, ale – když táhnete takovou káru, jako hrdinové Penisu pravdy, je i jeden život až moc.

Román jako divadelníkova Pandořina skříňka
Inscenace divadla Komedie mají svou, troufám si říct už typickou, estetiku. Ta je silně navázána na dramaturgický plán: v Komedii si vybírají především hry o lidském zoufalství. Scénografie Jana Toboly celkem přesně vystihuje atmosféru děje. I herci jsou na podobné polohy zvyklí – to bohužel znamená nejen kvalitní výkony, ale také, že nikdo z nich v už ztypizovaných charakterech nepřekvapí něčím nadprůměrným.

Největším problémem inscenace je – a za sebe musím říct upřímné bohužel – dramatizace sama. Převést na jeviště hutnou, přes dvě stě stran dlouhou knihu jistě není nic jednoduchého, navíc když je to text plný (dobrých, špatných i úplně šílených) nápadů. V Komedii do dramatizace režisérovi Vojtěchu Štěpánkovi mluvil i sám autor předlohy Pavel Göbl. Výsledkem jejich spolupráce – která nutně musela spočívat ve výběru jen toho nejdůležitějšího z knihy – je jevištní tvar plný retrospekcí a odboček (a dokonce i jednoho tripu do „rozprávkové krajiny“). Režijně jsou zvládnuté jednoduše, ale s grácií. Přesto jsem se na několika místech nemohl ubránit dojmu, že jsem svědkem neuvěřitelné náhody: deus ex machina sestoupí na jeviště ne jednou, aby na závěr všechno vyřešil, ale hned několikrát. Dramatizace by si zkrátka zasloužila pohled ještě někoho třetího, uměřenějšího, kdo by se nebál udělat několik velkých zásahů, i kdyby to mělo být na úkor některého vtipu.

V současné podobě se totiž inscenace vydává nebezpečí, že v divákovi uvízne leccos, jen ne to podstatné. „Nechceme, aby v hlavách diváků zůstalo jen to, že mluvili ostravsky“, říkal Vojtěch Štěpánek před premiérou. Bohužel se tomu nedokázal vyhnout: přehršel šíleností – a jazyk je jen menší z nich – hru neúměrně zatěžuje a filozofické otázky zůstávají skryté pod jejich nánosem. Jen opravdu přemýšlivému diváku možná večer těsně před usnutím něco dojde. Ale upřímně: napadne vás hledat hluboká zamyšlení o lidské odpovědnosti v něčem, co se jmenuje Penis pravdy?

Na Penis pravdy běžte, pokud nejste škarohlídi. Pokud vaší modlou nejsou politická korektnost a spisovný jazyk. Pokud se umíte smát blbým nápadům: divadlo je tu přece i od toho, aby nám ukazovalo věci, které v běžném životě nezažijeme. Zároveň ale nezapomínejte, že umění vždycky musí mít i hlubší smysl, než jen pobavit. ∞


Penis pravdy
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)
premiéra 26. 3. • nejbližší reprízy út 6. 10. a so 24. 10. 19:30

Nemáte někdy pocit, že už vám ze všech uměleckých experimentů jde hlava kolem? Nepostrádáte někdy prachobyčejný narativ, nenáročně vyprávěný příběh, nezkroucený překombinovanou scénou, podivným soundtrackem a zvláštními světly? Někdo sáhne po literárním bestselleru, někdo pravidelně odpočívá u seriálu, někdo si vybere to správné divadlo.

Dveře do prostor divadla Mana jako by byly portálem do trochu jiného světa. V budově Husova sboru v pražských Vršovicích sídlilo v minulém století Jiráskovo divadlo; přestože prostory samozřejmě před znovuotevřením prošly rekonstrukcí, atmosféra první republiky tak úplně nevyvanula. Očekávání z Novoluní se nesou v tomto duchu; bohužel, inscenace si neumí z genia loci vzít, co by měla.

Hra Jakuba J. Korčáka Novoluní je jistě ambiciózní: anotace mluví o metaforickém textu, existenciálním rozměru, práci se slovem, smyslu života, odpovědnosti… Co ale vidíme doopravdy? Příběh ničím zvláštního muže Richarda: je doma sám, ženu a děti má u rodičů, zničehonic ho přijede navštívit milenka. Té Richard ještě nestihl říct, že se s ní chce rozejít. Co čert nechtěl, manželka se vrátí domů, milenku objeví, Richard dostane ultimátum, ale nedokáže se rozhodnout… Odpusťte mi to slovo, ale: klišé! V roce 2015 v tom je existenciálního a hledačského jen málo, zápletka spíš připomíná dilemata hrdinů Ulice.

Ani ostatní ambice textu bohužel nejsou naplněny: metaforičnost hry spočívá především na okamžicích, kdy se některý z hrdinů zahledí nad hlavy publika a tklivým hlasem pronese několik tklivých replik o tom, jaká je krásná noc, a přirovná svá životní trápení k různým poetickým přírodním úkazům.

„Myslím to upřímně.“
Představte si čáru mezi ochotnickým souborem, který dodnes v sokolovně na malém městě hrává Lucernu, a Městskými divadly pražskými. Někde v polovině té linky bude Novoluní. Aleš Procházka, Mirka Pleštilová i Ivana Wojtylová jsou profesionální herci, um a poučenost se jim nedá upřít. Ale „umění hrát“ je v tomto případě zároveň na škodu. Jejich výkony jsou na první pohled přesvědčivé a nenáročnému diváku jistě stačí – vždyť je to přesně to, čím ho krmí současná česká televizní a seriálová produkce. V zásadě tedy příliš nevadí, že jsou to výkony nepřekvapivé a neoriginální. Citlivější divák ale je znepokojen, protože mu pořád něco nesedí: skvělá herecká gesta často vůbec nekorelují s tím, co postava říká a co by měla z logiky vývoje příběhu prožívat.

Silná stránka hry je v motivické a příběhové věrnosti. Trojúhelník Klára – Lucie – Richard klidně mohl vzniknout a fungovat přesně tak, jak to Novoluní vypráví. Bohužel, tam věrnost končí – i jazyk postav je nepřirozený, až příliš umělý. Takhle přece nikdo v podobně vypjatých chvílích nemluví!

„Což nemůže bét u nás jináč?“
Opačný případ: v Divadle Komedie hrají od prosince 2013 Maryšu. Klasický text, se kterým jsme se jistě všichni potkali – tušíme, jak to dopadne, víme, že káva je ztuchlá, protože je od žida, a ne ze spolku. Takto notoricky známý příběh si málem sám říká o aktualizaci, pokus o nezvyklou interpretaci, nebo aspoň oživení nějakým extrémním nápadem. Ale v Komedii si řekli ne – a hrají Maryšu klasicky, s pokorou před dramatiky, s úctou k textu. Jedinou výraznější inovací je černobílý vizuál inscenace. A výsledek? Intenzivní představení, vhodné pro zkušené milovníky divadla i mládež školou povinnou. Divadlo, díky kterému pochopíte, o čem Maryša opravdu je – že o kafe a židy vlastně nejde.

„… a trochu alternativního sýra.“
„Inscenace si klade za cíl oživit zájem o rozvíjení současné původní české dramatické tvorby,“ píše se v anotaci Novoluní. Ta hra má kdesi hluboko opravdu potenciál stát se „současnou klasikou“ – příběhem, na který diváci jdou, přestože ví, jak se to všechno semele a jak to skončí. Co víc – jdou na něj právě proto. Podobně jako na Maryšu. Nechtějí experiment, nechtějí aktualizace, chtějí si odpočinout u kultury. Takových představení je jako šafránu a přitom jich je třeba: nemusí být všechno experiment, nové divadlo, překračování hranic. Kvalitní scénář, chytrá a přitom úsporná režie a věrné herectví můžou přinést mnohem kvalitnější, byť jednodušší divadelní zážitek než překombinovaný nebo samoúčelný experiment.

Novoluní by se ale muselo chtít od začátku takovým představením stát: nechtít být experimentující a metaforické a já nevím co ještě – protože na to nemá. Příběh o Richardovi a jeho dvou ženách tak, jak je publiku naservírovaný, není dostatečně nosný. Ale to nevadí, znovu opakuji: není všechno zlato, co se experimentálně třpytí. Alternativa je důležitá – ale co se s alternativou stane, když se přestane mít vůči čemu vymezovat? ∞


Jakub J. Korčák: Novoluní
Vršovické divadlo MANA (Moskevská 34, Praha 10)
premiéra 7. 11. 2014 • nejbližší repríza st 13. 5. 19:30

Jméno fotografa Tichého naposledy důkladně rozvířilo vody veřejné debaty, když před čtyřmi roky v dubnu zemřel. Jeho odkaz je naplněn kontroverzí, dialektickým sporem mezi autentičností a amatérismem. Inscenace Husy na provázku o jeho životním příběhu je citlivá, ale střízlivá.

Hra vypráví velké lidské drama. Výstižně je pojmenována Tichý Tarzan – fotograf svým způsobem tarzan jistě byl. Mnozí ho nejspíše měli za blázna, inscenace se na něj ale dívá jinak: jejíma očima je Miroslav Tichý prostě jenom jiný. Jako by nebyl z tohoto světa, jako kdyby přišel z džungle nebo z jiné planety, a našemu světu nedokázal – nebo odmítal – porozumět.

Samotný artefakt fotografie je totiž už jen odpad, něco, co zbylo po naplňujícím procesu hledání objektu k zachycení. Máte fotografii v ruce – no dobrá, obdivujte se jí, jak chcete, ale Tichému byla cílem pouze ta pověstná cesta.

Čeho je moc…
Divadlo o životě kontroverzního fotografa samouka má jistě potenciál být poutavé na pohled, a to se daří. Scénografie Lucie Labajové je decentní, ale nápaditá. A dobře využitá – herci ji mají zažitou, netápou. Díky tomu opravdu dobré nápady, jako je třeba „promítnutí“ scény na plovárně z horizontály na vertikálu, vyniknou. Herectví také není co vytknout, někomu možná nemusí sedět agresivní styl Aničky Duchaňové a Anežky Kubátové, ale výkon představitelky hlavního hrdiny, Ivany Hloužkové, je pozoruhodný, jen bohužel poněkud přepjatý, přehnaně stylizovaný.

Podstatně větší potíž má inscenace s navozením atmosféry. Dobrou vůli, vědomí důležitosti atmosféry pro takovéto představení ani řemeslnou zručnost tvůrcům rozhodně upřít nemůžeme. Dobře chápou divadlo jako syntetizující umění a daří se jim jednotlivé složky navzájem vyvážit. Těžký příběh podávají bez patosu – a že by bylo snadné k němu sklouznout. Představení jako celek by ale mělo zvolnit: kdyby vše dohromady bylo trochu méně expresivní, snad by to pomohlo. Nejmarkantněji je to vidět na hudbě – je jí tu příliš a ne vždy nese význam, většinou je moc nahlas a špatně, hodně špatně sestříhaná. Podobně exploatované je ledacos včetně už zmiňovaných osobních charakteristik fotografa – přehrávání většinou zamýšlenému efektu jen podráží nohy, ironizuje ho. To ale jistě nebyl záměr: vykreslenému portrétu Miroslava Tichého takováto ukřičenost neodpovídá.

Více než polovinu času tak divák sleduje hezké divadlo, ale nedaří se mu do něj vžít. Až když se Tichý dostane do blázince, začne hra více působit. Bohužel ale spíše tím, co zobrazuje – neštěstím jednoho neobyčejného člověka – než jak to zobrazuje. Ale budiž, i přesto je dojem silný… a silný… a silný. Tak silný, že představení ne a ne skončit, ještě trochu světla si tvůrci chtějí užít, ještě několik dobrých nápadů nám chtějí ukázat. Škoda, asi bychom se lépe obešli bez nich.

A co umění?
Tichý Tarzan plní jednu z nejzákladnějších úloh divadla: vybízí k zamyšlení. Jednak nad příběhem Miroslava Tichého, nad jeho zvláštností a inspirativní životní upřímností, jednak nad tvorbou jako takovou. Občas jistě neuškodí si spolu s fotografem položit otázku, proč by zrovna tenhle obraz, tahle socha, zrovna tato báseň – proč by právě to mělo být umění. Jestli si nelžeme sami sobě do kapes. ∞


Tichý Tarzan
Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 13. 1. 2012 • nejbližší repríza po 11. 5. 19:00

V budově husitského sboru na žižkovském náměstí Barikád vyrostl během loňského podzimu pozoruhodný experiment. Nových divadelních prostorů se rodí hodně, Panoptikon Barikáda ale není jen tak ledajaké divadlo: je to divadlo kruhové.

Diváci sedí na vyřazených kancelářských židlích, na nichž se mohou otáčet, aby pohledem obsáhli celý divadelní prostor. Je to potřeba, jeviště je totiž obepíná ze všech stran. Pro publikum je to originální zážitek, pro divadelní tvůrce především výzva: výzva k novému tvaru inscenace, ale také k novému způsobu komunikace s publikem. S Jakubem Rálkem jsme mluvili o motivacích a velkých plánech týmu kolem Panoptikonu Barikády.

Jakube, jaký byl první impuls založit Panoptikon – mělo to být místo, kde byste vy mohli hrát, nebo má spíše sloužit jiným souborům?
Václav (Šindelář, pozn. red.) dlouho přemýšlel nad různými možnostmi komunikace diváka s hercem. Nic takového jako Panoptikon Barikáda dosud neexistovalo. Chceme lidem přinést neobvykle pojatý prostor a dokázat, že je možné tam dělat i představení původně hraná tradičně na kukátku, v aréně, na ulici… A ukázat, že je to jiný zážitek. Chceme hrát i klasiky, Ibsena, Čechova. Sami jsme zvědaví, jak to bude fungovat.

Má někdo z vás zkušenosti s vedením něčeho jako divadelní prostor, nebo je to pro vás úplně nová věc?
S vedením přímo ne. Ale já studuji na DAMU produkci, Václav je zaměřený na uměleckou stránku – vedl divadelní soubor v Plzni, jeho autorské představení Sakra Hamlet mělo asi pětadvacet repríz, takže má nějaké zkušenosti principálské. Já navíc můžu konzultovat s pedagogy z DAMU. Pro nás je to hlavně experiment, velká škola, hodně jsme se díky tomu naučili.

Říkal jsi, že chcete v Panoptikonu klasická dramata. Jaké jsou reakce, když to někomu navrhnete?
První reakce jsou vždycky hodně nadšené, pak přijde druhá fáze, kdy mají všichni problém představit si, jak by měli svou inscenaci realizovat. Tam nejde nic přenést – všechno musí vznikat na míru prostoru, protože komunikace s hledištěm je opravdu dost jiná. Ještě se mi ale nestalo, že by někdo řekl, že je to vyloženě hloupé. Ale už jsem se setkal třeba se strachem, že divákům nebude příjemné, že se hraje kolem nich, nebudou se chtít otáčet na židlích. Ale zatím si nikdo z diváků nestěžoval.

Celý prostor zatím vypadá dost punkově, ale chápu, že už je v tom spousta práce. Jste tam spokojeni?
Jsme v kostele v pronájmu. Je to vzájemná symbióza, majitelé ten prostor nevyužívali, mají tam jen menší modlitebnu, která funguje, je tam komunitní centrum, zahrada. My jsme se rozhodli pro tenhle velký sál, protože je bez sloupů. Jeviště má v průměru třináct metrů – není úplně jednoduché sehnat v Praze v centru takový zastřešený prostor.

Jak moc vám majitel zasahuje do dramaturgie? Máte třeba pokyn, co nesmíte hrát?
Máme v obsahu úplně volnou ruku, náš vztah stojí na vzájemné důvěře. Oni mají možnost udělat tam i svoje akce – jeden z lednových koncertů byl úplně v jejich režii, my jsme dělali jen techniku.

Předpokládám, že máte v plánu ten prostor dál zvelebovat?
Původně jsme ho měli přislíbený do půlky března – do Žižkovské noci. Teď to vypadá, že tam budeme i dál, dokud nevymyslíme, kam se přesunout. Rádi bychom se domluvili s Jatky 78 a přestěhovali se někam k nim, třeba do sousední haly. O tom teď jednáme. Část herců ze souboru BodyVoiceBand, který hraje na Jatkách, má v úmyslu dělat i jeden projekt pro Panoptikon, takže by bylo logické nás přiblížit i fyzicky, když jsme si blízko obsahově.

To jsou velké plány. Kolik lidí teď aktivně na Panoptikonu dělá?
Nárazově asi pět lidí, to je ten nezákladnější tým. Plus se objevovali a zase mizeli nějací herci. Já, Václav Šindelář a Honza Kára děláme úplné jádro – technické zajištění, propagaci a tak dále.

A zbytek týmu, třeba obsluha za barem?
Zrovna bar je pod správou kostela, oni z něj mají příjmy a my máme lepší nájem. Zbytek lidí je náš širší tým, dělají spoustu dobročinné práce, pomáhají Panoptikon rozvíjet a zvelebovat a příležitostně tam mají taky svoje kulturní vyžití.

Viditelně je teď hodně věcí vyráběna tak říkajíc na koleně. Kdybyste se stěhovali do Holešovic, asi by bylo nutné všechno trochu zprofesionalizovat?
Určitě. Chce to pevnější dramaturgii, lidi, kteří se divadlem zabývají dlouhodobě a mají zkušenosti.

My nechceme jenom dát prostor do pléna, nových divadel vzniká spousta, ale chceme celému projektu dát nějakou jednotnou tvář. Teď je všechno v přípravné fázi, my teprve hledáme, co tam možné je a co není. Máme spoustu nečekaných pozitivních ohlasů, původně jsme vůbec nezamýšleli, že tam budou koncerty, ale nakonec z nich mají lidi dobré zážitky, protože se daří s tím prostorem dobře pracovat. Zároveň se snažíme vnímat všechny podněty z vnějšku: chceme fungovat dlouhodobě. Ne aby se divák přišel jednou podívat na nějaký experiment a sbohem, ale abychom přinášeli něco nového v oblasti divadla.

Takže teď nemáme nijak pevně danou dramaturgii, hledáme možnosti lidí a prostoru a z toho do příští sezóny chceme poskládat pevnější linku.

Jaké máte nejbližší plány?
Původně jsme se měli účastnit Plzně 2015, ale v době, kdy se dělala výběrová řízení, jsme ještě neměli prostor hotový. To nám bohužel trochu proteklo mezi prsty. Rádi bychom využili možnosti Pražského Quadriennale v červnu a zapojili se do programu – budeme v létě stát někde venku a hrát.

Musí být hrozně náročné přesunout celou scénu někam ven, ne?
Ono se zdá, že je to kolos a že bude náročná na přesun, nicméně ten prostor je poměrně variabilní. Je složený jenom z palet a OSB desek a z pár trámů, takže se jenom rozebere a pak zase složí. Navíc má výhodu, že kdybychom jeli na druhý konec Evropy, nakoupíme tam europalety a můžeme s nimi fungovat, s sebou vezeme jen židle. Do budoucna určitě stojí za úvahu variabilní konstrukce z kovových komponentů, ta ovšem pravděpodobně jen tak hned nevznikne. ∞

Herci, herečky… dramatik, režisér, scénograf, technici, uklízečky, trafikant přes ulici a kdo ví kdo ještě má všechno podíl na tom, že se na premiéře můžeme kochat povedeným představením. Změnilo se něco od dob Karla Čapka?

V roce 1938 vyšla kniha Jak se co dělá, shrnující autorovy fejetony z předcházejícího více než desetiletí. Jak se dělají noviny, Jak se dělá film a Jak vzniká divadelní hra – jsou sbírky textů, které zasvěceně a s humorem (a kde je to třeba, i sarkastickým rýpnutím) podávají zprávu o tom, co všechno je potřeba udělat a jakým martýriem si musí spousta lidí projít, než z prvotního múzického impulzu vznikne hotové dílo. V našem případě tedy divadlo.

O Čapkovi si ze školy většina z nás nejspíš pamatuje jen málo věcí, jednou z nich ale jistě bude, že byl bytostný demokrat. Na knize Jak se co dělá můžeme toto klišovité tvrzení učitelek přesvědčivě dokázat: přes nepopiratelné znalosti autor popisuje výrobní proces s lehkostí, bez stopy profesionální nadřazenosti, naopak, někdy až s dětsky udiveným pohledem. Tak, aby své vědění zpřístupnil každému a udělal z něj res publica, věc veřejnou.

Adaptovat pro divadlo takový žánr, jako jsou fejetony, se může zdát velkým soustem. Joanna Gerigk a Daniel Svoboda ale ve své dramatizaci pro soubor No Kakabus odvedli úctyhodnou práci. Vybrali to nejdůležitější a nejvtipnější z celé původní story, nevynechali snad žádný nosný moment, a co je hlavní: tam, kde si přidali své vlastní nápady (jistě vycházející z jejich osobních zkušeností) nebo Čapkovy postřehy aktualizovali, podařilo se jim udržet ducha původního textu. Celé drama je tak konzistentní, žádný vrchol neční příliš nad zbytkem krajiny a diváka, který původní fejetony nezná, ani nenapadne, že v Čapkově době se herec těžko mohl omlouvat ze zkoušky tím, že zrovna točí seriál.

Pro příběh, jehož hlavním hrdinou je divadelní hra, vybrali tvůrci několik zásadních postav – autora, režiséra, několik členů hereckého týmu… Dějová linka se táhne od tvůrčích muk při psaní scénáře až k ovacím po premiéře. Původnímu textu dodává divadelní inscenace na naléhavosti: až když před sebou na jevišti opravdu vidíme úzkostlivého autora, pološíleného režiséra, marnivé herečky a herce, kteří nikdy nic nestíhají (o nevrlých a bezohledných kulisácích ani nemluvě), dojde nám, jakého zázraku jsme svědky, když se na nějaké divadlo občas můžeme jít někam podívat. Ještě že na to všechno dohlíží božský Pan Ředitel, mimochodem snad nejlepší nápad režisérky Joanny Gerigk.

V prostorách Rock Café nám soubor No Kakabus skrz Čapkův nadčasový text zpřítomňuje zrod jedné divadelní hry. Nezasvěcenému divákovi to možná všechno bude připadat jako nadsázka, ale kdo někdy přišel do bližšího kontaktu s divadlem, ví své. Zároveň je ale inscenace Jak se dělá divadlo nejlepším důkazem, že všechny překážky se dají překonat a ve výsledku se na jevišti díky (a v duchu hry bych možná měl dodat i navzdory) všem zúčastněným může odehrávat zábavná a chytrá podívaná. ∞


Karel Čapek – Joanna Gerigk – Daniel Svoboda: Jak se dělá divadlo
No Kakabus v Rock Café (Národní 20, Praha 1)
premiéra 7. 11.