Jazzanova nejsou žádní nováčci. Za třináct let existence si zajistili přízeň davu věrných fanoušků. Před třemi lety Akropoli vyprodali a i tentokrát zbylo večer před koncertem na pokladně jen posledních pár lístků. Kdo si nepospíšil, strávil začátek koncertu ve frontě na šatnu, která se táhla pěkných pár desítek metrů. Opozdilci se tak tak namačkali do sálu a stydlivější s méně ostrými lokty koncert poslouchali z foyeur.

Nutno říci, že za těch pár let, co Jazzanova existuje, se jejich hudba posunula do jiných stylových sfér. Nu-jazz a broken beat jsou ty tam. V Praze předvedla kapela směsici funku s popem, jen lehce načichlou původní jazzovou náladou. Skladby z posledního alba jako by chlapci z Jazzanovy chtěli posunout někam na hranici housu.

Jako od Gerge Micheala
Pódium naprosto ovládl Paul Randolph, zpěvák, který v posledních letech prakticky nahradil původní vokalisty berlínského kolektivu v čele s Clarou Hill. Randolph je nejen sexy svalnatý černoch v uplém tričku, který lascivně vrtí ručníkem místo ocásku, ale také zpěvák s hlasem sladším George Michaela.

Tomu se přizpůsobily i aranže starších skladeb Jazzanovy. Koncertní set, který kapela v Akropoli předvedla, tak v porovnání se starým zvukem a Clarou Hill – nelze to říci jinak – naprosto postrádal koule. Ač jsem se chtěl bavit, stál jsem uprostřed davu a horko těžko se nutil alespoň zhoupnout v bocích. Když přišly na řadu písničky z posledního alba, přemýšlel jsem, zda se raději nepřesunout k baru pro další pivo. Naprostá většina lidí si však tohle vykastrované představení užila a Jazzanovu vyprovodila bouřlivým potleskem s rukama nad hlavou.
Očividně v hudbě platí heslo každému podle libosti. Z Akropole odcházela domů většina lidí spokojená, někteří nadšení. Já si víc než koncert užil následnou afterparty u divadelního baru.

Mélièsova Cesta na Měsíc z roku 1902 je vůbec prvním vědeckofantastickým filmem v historii kinematografie. Příběh o výpravě profesora Barbenfouillise dosáhl brzy po svém uvedení ohromného úspěchu po celém světě. Byly to především do té doby nevídané trikové efekty, které přinesly snímku všeobecnou popularitu, a zajistily mu prominentní místo v dějinách filmu.

Méliès umně využíval kombinace malovaných iluzivních pozadí, papírmašových rekvizit a možností dvojexpozice. (Pro ilustraci, Cesta na Měsíc v mnohém připomíná o mnoho let mladší snímky Karla Zemana.) Fascinovaní diváci se tak mohli již na začátku minulého století procházet společně s hrdiny fantazijní krajinou pod povrchem Měsíce a sledovat, jak se Měsíčané mění v prach pod jediným úderem profesorova deštníku.

Ve filmu se objevila také v populární kultuře mnohokrát citovaná scéna přistání rakety přímo do oka nelibě se tvářícího Měsíce. Mimochodem motiv, který využili i Air na přebalu své desky.

Ještě jednou a barevně
Nová kapitola příběhu kolem slavného Mélièsova filmu, jejíž součástí se měli později stát Air, se začala psát v roce 1993. Tehdy byla v Katalánském filmovém archivu v Barceloně objevena původní ručně kolorovaná verze Cesty na Měsíc, kterou všichni považovali za dávnou ztracenou. Restaurování snímku zabralo skoro dvě desítky let. Obnovené premiéry se barevná Cesta na měsíc dočkala loni, stylově na veleslavném francouzském filmovém festivalu v Cannes.

O hudební doprovod se postarala taktéž francouzská dvojice Air. A skládání hudby k Cestě na Měsíc prý byla pro Godina s Dunckelem prací tak inspirativní, až se rozhodli ji rozvinout do podoby celého alba. To vyšlo v únoru letošního roku i ve speciální edici s filmem Cesta na Měsíc na DVD.

Le Voyage Dans La Lune je již sedmou řadovou deskou Air a v pořadí druhým soundtrackem. Po veleúspěšném debutovém albu Moon Safari složila kapela v roce 2000 hudbu ke snímku Smrt panen režisérky Sofie Coppoly. Doprovodem k Cestě na Měsíc francouzské duo jen potvrdilo, že filmová hudba je jejich silnou stránkou.

„Chtěli jsme filmu dodat silně surrealistický nádech,“ prozradil Jean-Benoît Dunckel magazínu Nowness.com. „Hudba by vás měla donutit opustit Zemi,“ dodal.

Opak Walta Disneye
Film Cesta na Měsíc působí stále překvapivě aktuálně. Především u jeho kolorované verze s hudebním doprovodem Air se může velmi dobře bavit i současný divák.

Air se nesnažili o variaci na dobovou hudbu nebo její modernizaci. Vydali se vlastní cestou a nyní je nad slunce jasnější, že to byla šťastná volba. Chtělo by se říct, že film dostává s hudbou elektro-popové dvojice nový rozměr. Což je koneckonců asi pravda. Barva spolu s hudbou Air vytváří oproti černobílé verzi z filmu kompletně nový zážitek. Činí z něj ne-li lepší, tak alespoň zábavnější snímek.

Muzika Air skvěle stařičký film doplňuje, pomáhá mu budovat atmosféru scén, dramatizovat. Hodí se k Cestě na Měsíc daleko lépe než orchestrální doprovod, se kterým je nejčastěji ke zhlédnutí její černobílá varianta. Air přesně vystihli onu fantaskně-surreální atmosféru snímku.

V rámci surrealistického pojetí naložila francouzská kapela po svém i s dialogy postav v němém filmu. „Rozhodli jsme se, že když mluví ve filmu lidé, použijeme zvířecí zvuky,“ vysvětluje Nicolas Godin. „Chtěli jsme udělat přesný opak Walta Disneye. On používá zvířata a nechává je mluvit lidským hlasem. My máme zvuky statku a slony.“

Staří dobří Air
Na albu se však setkáme i se skutečnými – lidskými – vokalisty. Air rozvíjejí hudební motivy použité v Cestě na Měsíc do podoby samostatných písní a ve dvou skladbách se tak setkáme i s hostujícími zpěváky – Au Revoir Simone a Victorií Legrand z Beach House. Zbylé však ponechávají Godin s Dunckelem v instrumentální podobě.

Vyžívají se v kombinaci akustických nástrojů se syntetizátorovými zvuky připomínajícími sci-fi přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Le Voyage Dans La Lune zní trošku jako směs starších skladeb francouzského dua a soundtracku k seriálu Návštěvníci. Vše samozřejmě v hávu retro zvuku, který Air dokázali vykouzlit snad na všech svých deskách.

Při poslechu alba vystupují do popředí jen skladby Seven Stars s Victorií Legrand a Parade. Čistá melodie Seven Stars v duchu starších písní Air potěší, pumpující basa v Parade rozhoupe, jenže zbytek desky se začne rychle slévat dohromady.

O Mélièsově kolorované Cestě na Měsíc se v kombinaci s hudebním doprovodem Air dá hovořit jen v superlativech. Samotný poslech desky Le Voyage Dans La Lune, jejíž stopáž mimochodem nepřesahuje 32 minut, už takovým zážitkem není. I když pro skalní fanoušky Air bude asi opak pravdou. Po nepříliš povedených albech Pocket Symphony a Love 2, je Le Voyage Dans La Lune přece jen návratem ke starým dobrým Air. Deska je to určitě povedená, ale zázrak (rozuměj druhé Moon Safari či Talkie Walkie) se nekoná. Chytlavá basová linka a silná atmosféra skladeb na více než lehce nadprůměrné album nestačí.


Air
Le Voyage Dans La Lune
Astralwerks 2011

Do Česka se po necelých třech letech vrací legenda elektronické scény – britští Lamb. Jedna z nejoriginálnějších kapel přelomu tisíciletí přijede představit své aktuální album 5, které vzniklo po sedmileté tvůrčí odmlce. Lamb dospěli, překonali řadu osobních sporů, zbavili se otěží velkého vydavatelství a jsou zpět na koncertních pódiích.

Pod pseudonymem Lamb se skrývají zpěvačka Lou Rhodes a producent Andy Barlow. Dvojice se dala dohromady v polovině devadesátých let v Manchesteru, přesto bývá často spojována s bristolskou trip hopovou scénou a jejím typickým zvukem, který definovala jména jako Massive Attack, Portishead nebo Tricky.

Lamb inspiraci trip hopem nezapřou, ale už na svém debutovém eponymním albu z roku 1996 představili vlastní originální zvuk, který stál na směsici drum and bassu, breakbeatu, nakřáplého vokálu Lou Rhodes a právě trip hopu. Lamb pracují i s akustickými nástroji – především housle a basa si vydobyly svůj prostor v mnoha skladbách Lamb a staly se součástí jejich nezaměnitelného stylu.

Když se v roce 94 dávali Barlow a Rhodes dohromady, plánovali, že jejich spolupráce bude jen dočasná. Úspěch prvního alba je ale přesvědčil, že Lamb mají budoucnost. Skladba Górecki, která se na desce objevila, se vyšplhala až na třicáté místo britského žebříčku a dodnes patří k jejich nejznámějším hitům.

Léta naivity
Lamb se okamžitě zařadili mezi jeden z největších objevů a nadějí elektronické scény. Není divu, že v té době mělo manchesterskou dvojici již delší dobu pojištěné vydavatelství Mercury Records spadající pod olbřímí Universal Music. Mnozí předpovídali, že Lamb budou udávat hudební trendy v následujících letech. Ve skutečnosti ale dvojice Rhodes – Barlow zůstala se svým zvukem poměrně v osamění. Mercury Records však nešlo ani tak o originalitu, jako o co nejvyšší prodeje alb a kreativní dvojice tak měla brzo narazit.

„Tenkrát, když jsme dávali Lamb dohromady, byli jsme tak naivní, že se tomu dá dneska jen těžko věřit! Upsali jsme se velkému vydavatelství poté, co jsme měli hotové pouhé tři skladby. Smlouva nás zavazovala natočit pro ně šest alb v okamžiku, kdy jsme vůbec netušili, jestli dáme dohromady první. Bylo to jako jízda na horské dráze, nad kterou nemáme vůbec žádnou kontrolu. Takže potom, co jsme vydali první album, což bylo takové období líbánek, museli jsme najednou začít čelit tlakům vydavatelství, aby naše hudba byla víc komerční a abychom se prodávali způsoby, kterými my jsme se rozhodně prodávat nechtěli,“ popisoval nedávno pro magazín Backstagerider Barlow.

Barlowa a Rhodes navíc provázely neustálé osobní konflikty. Bouřlivý vztah a každodenní střety dvou protikladných osobností mohutně komplikovaly jejich vzájemnou spolupráci. Nesly však ovoce v podobě mnoha jedinečných písní.

Nejplodnější období
I přes všechny problémy vydávají v roce 1999 Lamb možná své nejlepší album Fear of Fours. Písně jsou o něco čistší a uhlazenější, o to silněji působí nálada a atmosféra celé desky. Světlo světa tak spatřily nezapomenutelné a dodnes aktuálně znějící skladby Softly, Little things nebo Fly.

Jenže po vydání Fear of Fours se kapela prakticky rozpadla. Rhodes s Barlowem měli pocit, že jejich osobnosti se natolik sváří, že už spolu nadále nemohou spolupracovat. Následovala rozluka a tvůrčí pauza.

Ale netrvalo dlouho a Lamb se opět scházejí ve studiu. Už v roce 2001 vychází deska What Sound, na níž se objevuje největší hit Lamb – skladba Gabriel. Dokonalá elektronická balada, při které nejednomu naskakuje husí kůže.

V roce 2004 přichází další deska Between the Darkness and Wonder, záhy poté se ale Lamb – zdá se – definitivně rozpadají. Osobní konflikty nesourodé dvojici připadají už nadále nepřekonatelné.

Rhodes nedávno pro Guardian popisovala, jak vypadalo jejich koncertní turné z roku 2004. „Andy pařil jako zvíře a já jsem s sebou měla svoje malé děti. Snažila jsem se je vzít v našem autobusu někam, kde to nebylo plný vajglů a prázdnejch flašek a rock and rollovejch trosek vůbec. Tenkrát byly naše vztahy pěkně napjatý.“ K tomu se přidal tlak vydavatelství, které po manchesterském tvůrčím duu chtělo komerčnější produkci, více melancholického zasněného popu „něco jako Dido“. A konci Lamb už nebylo vyhnutí.

Definitivní konec
Universal Music neváhá a nedlouho po rozpadu Lamb vydává jejich best of album Best Kept Secrets. V roce 2005 následuje remixová deska Lamb Remixed.

Jak Barlow, tak Rhodes se mezitím vrhli na jiné projekty. Lou Rhodes nastartovala celkem úspěšnou sólovou kariéru. Do dnešních dnů vydala tři desky, ve kterých se vrací k folku. K hudebnímu stylu, v jehož vodách se pohybovala, než potkala Andyho Barlowa a zrodili se Lamb. Barlow se věnoval především projektu Hoof a mimo jiné produkoval album britského písničkáře Finka.

Léta oddělení, kdy se dvojice příliš nestýkala, jejich vztahu prospěla. „Něco se s námi stalo a tam, kde jsme teď, se nesnažíme vytočit jeden druhého. Teď chápem, že jsme každý jiný a užíváme si to,“ myslí si Barlow.

A tak Lamb v roce 2009 poměrně překvapivě vyrážejí na koncertní turné, během kterého se zastavili i v Praze. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o více než jednorázovou záležitost a Lamb by se chystali dát znovu dohromady. Lou Rhodes dokonce během turné pracovala na své třetí sólové desce. Ta vyšla v roce 2010 pod názvem One Good Thing a producentem alba nebyl nikdo jiný než bývalý kolega z Lamb Andy Barlow.

Až během práce na One Good Thing si Rhodes podle svých slov uvědomila, jak inspirativní je pro ni spolupráce s Barlowem. „Andy byl ten malej brácha, kterej vás dokáže pokaždý strašně naštvat! A já jsem byla ta velká ségra, která ho pořád nasírá. Ale teď jsme dospěli a vyzráli a to, že jsme si takhle blízcí, nám umožňuje hodně unikátní tvůrčí vztah,“ řekla Backstageriderovi Rhodes. Reinkarnaci Lamb tak už nestálo nic v cestě.

Velký návrat
V roce 2011 vychází po sedmileté odmlce pátá řadová deska lakonicky pojmenovaná 5. Lamb se tentokrát rozhodli vydat desku bez velkého vydavatelství za zády a vrátit se k atmosféře a energii prvního alba. A vskutku, na 5 to jsou zase ti staří dobří Lamb. Bohužel jak v dobrém, tak špatném slova smyslu. Lamb si zachovali i na nové desce svůj unikátní zvuk, aniž by se vysloveně opakovali. Zároveň ale Barlow s Rhodes nepřišli s ničím novým nebo výjimečným. 4. února v pražském KD Vltavská a o den později ve Flédě v Brně se tak publikum asi bude těšit především na starší písně Lamb, spíše než na jejich albovou novinku.

Na internetu se první nahrávky Youth Lagoon aka Trevora Powerse objevily v květnu tohoto roku a hned způsobily slušný rozruch. Netrvalo dlouho a Trevor se upsal vydavatelství Fat Possum. Na podzim vyšla debutová deska The Year of Hibernation a lidé z Fat Possum si určitě mnou ruce. Nečekají je sice žádné kolosální prodeje a zisky, ale takhle dobré indie album už tu dlouho nebylo.

Poslední rok Trevora Powerse se tak podobá pohádce naší doby, až hraničí s klišé. Dvaadvacetiletý studentík anglické literatury trpící chorobnou úzkostí zplodí doma u rodičů v ložnici pár písniček. Vystačí si jen se synťákem a počítačem. Zpívá o svých trápeních, o věcech, o kterých nedokáže s nikým mluvit. Pár svých indie-popových skladeb nahraje na Bandcamp. A co se nestane. Objeví ho velké vydavatelství. Jeho album si zamilují recenzenti Pitchforku. Trevor sekne se školou i s prací prodavače v obchodě s oblečením a odjíždí na koncertní šňůru po Spojených státech a Evropě.

Nutno podotknout, že za tímhle pohádkovým příběhem nestojí ani tak náhoda nebo štěstí, ale hlavně hudba, kterou Youth Lagoon dělá. Ta Trevora odlišuje od tisíců jemu podobných, kteří skládají muziku doma na koleni. Youth Lagoon má v sobě něco víc. Možná je to upřímnost, cit pro melodii, atmosféru nebo něco úplně jiného. Těžko říct, ale The Year of Hibernation člověka prostě dostane. Chytí za koule. Jen se musí poslechu dopřát čas. A klid.

Jako když venku prší
„Youth Lagoon nejsem já. Je to jenom část mě. Byl jsem na střední v hodně kapelách a vždycky jsem se snažil definovat sebe sama hudbou, jakou hraju. Tak trochu jsem se snažil najít smysl žití v tom, že jsem v kapele. Ale letos jsem si konečně uvědomil, že se nemusím definovat hudbou, ale že můžu dělat něco víc – hudbu, která pro mě osobně něco znamená. A to je Youth Lagoon,“ popisuje na webu Fat Possum Records svůj projekt Powers.

Trevor zpívá o holkách, které ho opustily. I o těch, které nikdy neměl. Zpívá o lidech, se kterými nemůže být. Ale jeho hudba není pesimistická. Daleko spíš melancholická a svým zvláštním způsobem vlastně i veselá. Hořkosladká. Poslouchat Youth Lagoon je podobný pocit, jako když víte, že venku prší, ale o to víc si užíváte, že můžete být doma v teple zachumlaní v posteli.

Youth Lagoon neprodukuje klasický (indie) pop. Zastřený hlas a hutný zvuk jako by ani nevznikaly doma pod rukama jednoho jediného člověka. Skladby většinou nemají klasickou písničkovou strukturu sloka-refrén-sloka. Trevor pečlivě buduje atmosféru každé písně, a ta postupně graduje. Aby k ní pronikl, člověk se musí zastavit a pozorně poslouchat. Po chvilce ale začínají být čisté melodie na The Year of Hibernation až nebezpečně návykové a chytlavé. A Trevorův teskný vokál je třešnička na dortu.

Hity nehledejte
Na albu není jednoznačný hit. Žádná píseň neční nad ostatní. Přesto se jednotlivé skladby neslévají dohromady, vytvářejí skvěle pasující a uzavřený celek. Hity si tak na albu musí každý objevit sám. Jako singl doprovázený oficiálním videem zatím vyšla pouze skladba Montana. Mnozí označují za nejlepší počin na albu July. Mně osobně nejvíc přirostla k srdci Seventeen. Ne a ne se oposlouchat. I když studiová živá verze July, která je k poslechu na Pitchfork TV, taky stojí za to. |

Youth Lagoon
The Year of Hibernation
2011
40:16