Britské drama Králova řeč se vynořilo prakticky odnikud a okamžitě zamávalo nominacemi všech velkých filmových cen. Z nenápadné historické „konverzačky“ se stalo jedno z největších překvapení loňského roku.

Královu řeč provází pověst sofistikovaného historického dramatu. Což téměř beze zbytku splňuje, přece jenom jde ale o drama popisující období života anglického krále večtyřicátých letech 20. století. Nicméně suchopárnou historickou látku odehrávající se v dobových kostýmech rozhodně nečekejte. Tom Hooper dokázal do svého snímku propašovat až překvapivě velkou dávku dynamiky a jeho zdánlivě velmi konzervativní přístup umožnil z látky vytáhnout maximum. A to bez toho, aniž by někde příliš křečovitě tlačil na pilu a za každou cenu násilně ždímal z diváka emoce, k čemuž příběh koktavého anglického krále Jiřího VI., jemuž se podaří problém s mluvou překonat, až nebezpečně svádí. Propracovaný scénář spolu s Hooperovou režií naštěstí tento přístup dokázaly překonat a jdou vlastní cestou uhlazené sondy do statutu krále jakožto ikony národa.

Nejen historie
Kdo ví něco o historii, možná si vzpomene, že princ Albert se vlastně nikdy králem stát neměl. Byl druhorozeným synem Jiřího V., na trůn měl tedy usednout jeho staršíbratr. Ten tak i učinil, ale vzhledem ke svému přístupu musel z funkce odstoupit. Na trůn místo něj usedl koktavý muž, kterému zpočátku nikdo nevěřil, že by se mohl stát symbolem spojujícím impérium v těžkých časech.

Problémy s mluveným projevem představují pro člena královské rodiny obrovský problém, a tak se Albert obrátí na australského logopeda Lionela Louga, jehož neortodoxní metody zpočátku považuje za nepodařený experiment, ale později se ukáže, že zabírají více, než by si byl ochoten připustit.

Herecký koncert
Film si vybírá klasickou cestu: outsider, ze kterého se přes všechny překážky stane osobnost. Hooper ale mezi jednotlivými složkami příběhu přechází s jistotou, udržujemezi nimi rovnováhu, nenechá ani jednu z nich dominovat příliš dlouho a nenápadně vede děj tak, aby si divák uvědomil, že jedno souvisí s druhým. Kamera pod jeho vedením tančí, zaměřuje se na atypické úhly a detaily. Vědomě není zneužíváno historických kulis a ostrý kontrast uhlazeného, přepychového prostředí královských paláců a odrbaných tapet Lougovy logopedické ordinace je nepřehlédnutelným symbolem, připomínkou formování hlavního hrdiny i jeho okolí.

Samostatnou kapitolou jsou pak herecké výkony. Colin Firth a Geoffrey Rush předvádějí herecký koncert par excellence. Film na jejich výkonu stojí jako na bytelných pilířích. Firthův přerod z koktavého upozaděného syna v důstojného monarchu, jenž se stává hrdým symbolem národa, je famózní, civilní a dokonale uvěřitelný. Ústřední dvojici pak doplňuje výborná Helena Bonham-Carter jako královna Elizabeth, jejíž lišácký kukuč si nelze nezamilovat.

Líbivost i odtažitost
Přes všechny klady ale film může někoho odradit zřetelnou uhlazeností a vizuální líbivostí. Faktem je, že Hooperova perfekcionalistická režie může na první pohled působitaž příliš chladně a odtažitě a v kombinaci s vypiplanými vizuály a divadelní skladbou záběrů tak divákovi znemožnit plně se sžít s postavami. Zároveň se v některých pasážích přece jenom zpomaluje až moc, a film tak místy trochu ztrácí tempo. Tohle všechno jsou ale jenom kosmetické vady.

Králova řeč je těžko hodnotitelným snímkem, pohybujícím se někde na pomezí životopisu, sociálního dramatu a nenápadné sondy do míst, kam se většina z nás nikdy nepodívá. Uhlazený, ale přesto velmi šťavnatý snímek, který si veškerou chválu zcela zaslouží.

Králova řeč / The King’s Speech
režie Tom Hooper
VB / AUS / USA, 2010, 118 min
premiéra 10. 3.


Trailer k filmu

Asi nejznámější film Marca Ferreriho, který roku 1973 vyvolal značné znepokojení, má co říct i v dnešní době. Možná ještě o něco více. Vyjadřuje se totiž k tématům, která většinou téměř nezestárla, a činí tak s elegancí, kterou by mu dnes mohl leckdo závidět.

Ferreri svou Velkou žranici natočil před 38 lety a už v době svého uvedení měl film, vzhledem ke své povaze, problémy. Nicméně nebyl jediný. Ve stejném období se i další režiséři uchylovali ke značně nekonvenčním tématům a způsobu filmování. Přelom šedesátých a sedmdesátých let je tak poměrně bohatý na různé výpovědi plné násilí, erotiky a tvrdé kritiky společnosti. Jedná se například o Pasoliniho Dekameron a Canterburrské povídky nebo Felliniho Satyricon.

Michel, Marcello, Ugo, Phillipe + Andréa
Děj Velké žranice začíná jednoho dne, kdy se čtyři muži, staří přátelé, sjedou do staré vily v Paříži. Michel pracuje v televizi, Marcello je pilotem, Ugo majitelem restaurace a šéfkuchařem a Philippe soudcem, kterému také patří velký, lehce zašlý dům, dějiště většiny filmu. Po nějaké době se k nim připojí učitelka Andréa, která snese to, co nájemné děvky nikoli. Muži se totiž nesešli náhodou, rozhodli se, že živí už z domu neodejdou. Ke svému odchodu si zvolí bizarní způsob – doslova se užerou k smrti. Dnem po jejich příjezdu tak začíná opulentní hostina, prokládaná množstvím někdy úsměvných, někdy až krutých a absurdních situací.

Poslední dny čtveřice však nejsou strhující způsobem, jaký si dnes obvykle pod tímto slovem představujeme. Děj plyne pomalu, spíše než jednotným příběhem je sérií drobných epizod, které dohromady spojují pouze postavy a především v názvu uvedená žranice. Přesto ale Ferreri dokáže jednotlivé příhody držet v rovině srozumitelného a celistvého vyprávění. Přechod mezi událostmi není prudký a vše do sebe nenásilně, plynule zapadá a – alespoň mne – udržuje v neustálé zvědavosti, co se stane v příštím okamžiku.

Stále jasné zrcadlo
Postavy „hrdinů“ jsou natolik přehnané a karikované, že identifikace s nimi je poněkud obtížná, ať už se jedná o na sexu závislém Marcellovi či Ugovi budujícímu z jídla chrám (doslova). A tak jediným, s kým člověk může byť jenom trochu soucítit, se stává Phillip, jehož smutná lidská tragičnost je místy až nepříjemně realistická. Přes veškerou přehnanost – a snad právě díky ní – tyto „karikatury“ jsou čistou sondou do doby o osmatřicet let starší.

Marcello Mastroianni, Philippe Noiret, Michel Piccoli a Ugo Tognazzi (postavy se skutečně jmenují podle svých představitelů) totiž své sebevrahy obdařili přesně takovou dávkou šarmu a tragiky, která vás na jedné straně může znechutit, ale na straně druhé jejich osudy sledujete až do konce. Je to jistě i dílem režiséra, neboť Marco Ferreri podobná provokativní témata zpracovává poměrně často, ať už s větším, či menším úspěchem. Jako příklad lze uvést Sémě člověka (Il Seme dell‘uomo) 1969; Erekce, ejakulace exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (Storie Di Ordinaria Follia) 1981; Maso (La Carne) 1991, Miluji tě (I Love You) 1986. Všechny tyto filmy staví na jisté podivnosti hlavních hrdinů a motivech kritizujících společnost, sexuální touze, konzumerismu a podobných tématech.

Ferrerimu též budiž ke cti, že film nikdy nedojde prvoplánové přepálenosti. Ať už se na plátně děje cokoli, udržuje si to jakousi zvláštní svébytnou poetiku. Režisér si hraje jak s divákem, tak s postavami. V jednu chvíli je staví proti sobě, aby je v následujícím momentě dohnal do situace, kdy mu jich může být líto. Staví vedle sebe poetický výjev na zamlženou zahradu se scénami plnými komického hnusu.

Zajímavostí je pak téměř absentující prvek hudebního doprovodu v podobě, jakou obvykle očekáváme. Když už se ve filmu nějaká hudba objeví, je to obvykle na krátkou dobu, a to pouze hrána jednou z postav, či puštěná z gramofonu. Žádný klasický „soundtrack“ se tak nekoná.

Podobenství na dobrou noc
Přes veškerou aktuálnost se ale i na Velké žranici podepsala doba vzniku. Přece jen byla v době uvedení spousta prvků filmu značně šokující, což se o dnešku říci nedá. Dnešní divák je uvyklý na jiné standardy jak ve filmu, tak i v běžném životě. Navíc již není vše ve filmu tak aktuální jako tehdy, ale film je tvárný a nechává diváka svobodně uvažovat a hledat „to své“. Celkově je tak Velká žranice snímkem, který stojí za ochutnání. Třeba vám pak bude zase o něco jasnější i téma tohoto čísla.