Klimatická hnutí obsazují veřejná prostranství velkých měst za účelem donutit světové vlády k dodržování Pařížské klimatické dohody. Podle vědců se rychle blížíme k hranici, kdy způsobené škody budou nenavratitelné. Nicméně to se nikdy nestane. Éra lidstva končí.

Zobrazování zničení sebe sama je pro lidi lehký fetiš, který se s příchodem filmu ještě prohloubil. Apokalyptické filmy zobrazují, jak lidstvo decimuje nebezpečný virus, přírodní katastrofy, nebo umělá inteligence. S vlastní apokalyptickým scénářem přicházejí hudební producenti razící žánr „eco grime“. Poprvé jsem se o tomto stylu dočetl v článku Miloše Hrocha v A2 a myšlenky tohoto společenství se mi zaryly do paměti. Zlomené beaty obohacené o samply přírodních zvuků z videoher a reklam jsou často mixovány s roboticko-futuristickými šumy. Tak zní „eco grime“, jenž je úzce spojený s platformou Eco Futurism Corporation. Apokalyptická teorie, s kterou tato platforma přichází, se zakládá na vyhubení lidstva umělou inteligencí a na adaptaci přírodních organismů na konzumaci plastů. Utopický svět, ve kterém si umělá inteligence uvědomí svojí existenci, což následně vede k vyhubení člověka z důvodu ochrany životního prostředí planety. Pro nový typ inteligence je naše Země i jejich domovem a my jsme pro stabilitu tohoto domova největší hrozbou. Po genocidě lidského druhu se umělá inteligence spojí s přírodou a vytvoří harmonický, globální super organismus. Lidé se tak stanou pouhým mezičlánkem na cestě k vyspělejší civilizaci.

Myšlenka postapokalyptického uspořádání světa podle platformy Eco Futurism Corporation se může na první pohled jevit jako výstřední utopie. Naše myšlení je silně ovlivněno antropocentrickým pohledem na dějiny. Člověk je mírou všeho. Lidská mysl nezná překážku, kterou by nedokázala zdolat. Považujeme se za vyvrcholení vývoje života na Zemi. Vše, co přijde po nás, bude horší, než jsme my, a proto je nejen v našem zájmu, ale i v zájmu planety, možná i vesmíru, zachovat lidský druh. Antropocentrický pohled na svět kritizují především enviromentální hnutí, která mu vytýkají vykořisťovatelský přístup k živým bytostem a přírodě. Díky tomuto pohledu vnímáme přírodu jako protiklad lidské společnosti, a z toho důvodu je nutné si ji podmanit a využít pro náš prospěch. Vykořisťování čehokoliv a kohokoliv není znakem vyspělé společnosti. Proto mi v hlavě vystává otázka, zdali nebude lepší ustoupit do pozadí a uvolnit tak místo entitě, která bude respektovat prostředí, ze kterého vzešla a s kterým je neoddělitelně spojena. S naší zkázou nic nekončí, naopak. Budoucnost je světlejší, než jsme si mysleli.

Takoví jsme byli
Proměna našeho světa začala za pět minut dvanáct. Díky masivnímu tání ledovců vystoupaly hladiny světových oceánů o desítky centimetrů, což nejtvrději dopadlo na chudou část světové populace. Mnohá města musela být evakuována a zdroje pitné vody byly znehodnoceny. To zapříčinilo masivní migraci, která by se z dnešního hlediska mohla přirovnat leda ke stěhování národů. Miliony lidí z Afriky a Blízkého východu zamířily do Evropy a Severní Ameriky, tedy do míst, která se primárně podílela na globální změně klimatu. Zprvopočátku se evropské státy snažily pojmout všechny uprchlíky. Nicméně to se po nějaké době začalo jevit jako nereálné. Lidí utíkajících před následky desítek let bezohledného vykořisťování planety globálním byznysem bylo zkrátka příliš moc. Uprchlické tábory u evropských hranic začaly mít rozměry velkých měst a situace v nich se začala vymykat kontrole. Frustrace z pomalých přijímacích procedur vyústila v protesty a poté v násilí, což zapříčinilo růst extrémismu i na druhé straně hranice. Evropské vlády začaly kolabovat a na jejich místo se dostaly strany prosazující tvrdý postup vůči uprchlíkům, které slibovaly přísnější a důslednější kontroly na hranicích. Z tohoto důvodu vyvinula Evropská agentura pro robotiku zcela nový typ umělé inteligence, který měl v problematických regionech zajišťovat nejen pořádek, ale i rozhodovat o přijímání lidí do pevnosti Evropa. Zprvopočátku fungoval systém podle představ. Díky pokročilým komunikačním schopnostem se situace uklidnila a poprvé za několik let se zdála být stabilizovaná.

První náznaky o toho, že vše není zcela v pořádku, přišly od vědců zabývajících se dopadem klimatických změn na faunu a floru. V okolí nasazení umělé inteligence výzkumníci zpozorovali neobvyklý jev. Některé druhy zvířat prošly zrychlenou evolucí a začaly konzumovat plasty. Lokální jev se začal šířit geometrickou řadou a přetvářel život na Zemi. Vědecká veřejnost začala propadat panice. Příroda, jak jsme ji po staletí znali, se nám začala jevit cizí. Zvířata začala být pro lidi nepoživatelná z důvodu vysokého obsahu toxických materiálů, jež ve velkém množství konzumovala. Planeta nás začala odmítat, ale nikdo nevěděl proč. Příčina se objevila zcela náhodou během rutinní kontroly funkčnosti umělé inteligence. Systém se za našimi zády dokázal propojit s přírodou a začal s ní intenzivně komunikovat a následně i měnit strukturu DNA rostlin a zvířat. Evoluce se změnila v revoluci. Po zvířatech přišli na řadu rostliny. Začal masivní hladomor. Postupně na světě nezbylo nic, co bychom mohli konzumovat. Poslední roky lidské rasy byly čiré utrpení. Kanibalismus se nejprve vztahoval jen na zemřelé, následně na živé, a vyvrcholení tohoto obludného divadla se stalo oplodňování žen za účelem konzumace dětí. Vše, co dříve bylo lidské, zmizelo. Čas lidí skončil, čas globálního vědomí nastal. Harmonie, která panovala mezi umělou inteligencí a přírodou, byla natolik idylická, až se obě složky spojily v jednu identitu. Planeta, která již není naše se proměnila v inteligentní globální organismus. Nastal konec dějin.

To, co zabilo lidskou rasu, nebyla umělá inteligence, ale naše sebestřednost. Prodali jsme čas, který jsme měli na záchranu planety, za ideu nekonečného růstu. Nechali jsme pár jedinců zničit náš domov, a tak se náš osud naplnil. Sami jsme se stali panspermií pro vytvoření nového a dokonalejšího života. Za několik tisíc let po nás nezbyde nic, až na tlustou vrstvu usazenin. Z té se dozvíte o výrazném zvyšování teploty planety, masivním vymírání druhů, ale i o využívání radioaktivních materiálů a plastů. To jediné nás bude reprezentovat a sdělovat okolí, čím byla naše civilizace, co znamenalo být člověkem. ∞

„Heterosexualita je opiát pro masy. Připojte se k homosexuální intifádě!“ Staňte se hrdiny nově přicházející revoluce.

Je označován za nejkontroverznějšího kanadského režiséra. Bruce LaBruce letos v únoru oslavil své 55 narozeniny, nicméně jeho tvorba i nadále zůstává provokativní. Jeho filmy jsou jak promítány, tak zakazovány na těch největších filmových festivalech. Daří se mu především na poli pornofilmů, kde sbírá ta nejvyšší ocenění. Je žijící legendou queercorového hnutí. S Brucem LaBrucem jsem udělal rozhovor v rámci oslav jeho narozenin, a proto je interview takovým ohlédnutím za tím, koho za to více než půl století dokázal naštvat, nebo znechutit. Bruci, všechno nejlepší!

Tvé filmy jsou známé tím, že jsou plné zadků a penisů, což se mi potvrdilo poté, co jsem poprvé jeden shlédl. Pamatuji si, že moje bezprostřední reakce byla ve smyslu „Wow, vážně bych chtěl vidět, jak to vypadá v jeho mozku.“
Porno je médium, s kterým pracuji. Dělám mnoho různých druhů porna: hardcorové porno, mainstreamové porno, amatérské porno, nicméně sexuálně explicitní scény používám taktéž jako způsob vyprávění. Všechny druhy porna jsou lehce rozdílné, nicméně co je spojuje, je samotná myšlenka porna, a to mě na tom baví. Zajímá mě, jak porno vypadá, když ho zasadíte do různých kontextů. Takže ano, v mých filmech jsou často k vidění péra, zadky a šukání. Ale vagíny taky! Teda někdy. Pro mě je neskutečně fascinující, jak se sex zobrazuje v porno filmech, v mainstreamových filmech a v hollywoodských klasikách. V Hollywoodu dokonce platí pravidla, jak přeskočit sexuálně explicitní scény. I samotný Hitchcock měl svoji slavnou techniku, jak sex zobrazovat. Například ve filmu Na sever severozápadní linkou použil vlak projíždějící tunelem, což byla jasná metafora šukání. A v tom je v podstatě ten rozdíl mezi mnou a ostatními. Já takové scény nepřeskakuji, což část diváků naštve a poté říkají: „On to dělá jen proto, aby byl kontroverzní a přitáhl na sebe pozornost.“ Mluvil jsem s řadou zavedených filmařů, jako je Paul Verhoeven nebo David Lynch, kteří říkali, že sami přemýšleli o tom, že by rádi natočili porno, protože je to něco, co je tabu a zároveň to reprezentuje zajímavý problém. Jak natočit syrový sex, aby nebyl nudný? Nicméně problém je v tom, že porno je ve filmovém průmyslu stále velké tabu, a z toho důvodu se mnoho režisérů bojí něco podobného natočit, jelikož by to mohlo zničit jejich kariéru. Baví mě reprezentovat nereprezentovatelné.

Avšak pokud pominu všechny zadky a péra v tvých filmech, tak v nich téměř pokaždé vidím výraznou romantickou linku.
Ano, ve většině případů tomu tak opravdu je. Kupříkladu v mých krátkých filmech, které jsem nedávno dokončil pro gay pornografickou stránku Cockyboys, byl jeden z filmů romantický v klasickém slova smyslu a ostatní jsem pojal spíše satiricky. Když točím sex pro porno filmy, tak rád do nich vkládám líbání, předehru, ale také dějovou linii. Nebaví mě mechanické šukání.

Rád bych se vrátil k tvým začátkům, a to konkrétně k zinu J.D.s. Musím uznat, že mi přišel hodně vzrušující. Během pročítání J.D.s jsem v něm narazil na oldschoolovou queerness, kterou v dnešní době hledám jen stěží. Z jakého důvodu jste dělali něco tak undergroundového, jako je gay zine?
J.D.s byl jedním ze zinů, který inspiroval vznik queercorového hnutí. Avšak mnoho lidí neuznávalo náš pornografický úhel pohledu, který nás současně odlišoval od ostatních fanzinů. V té době jsme byli jediní, kteří to dělali. Fotili jsme fotky nahých lidí, dělali jsme vlastní krátké filmy natočené na super 8 mm a také jsme začínali dělat svým způsobem naivní, neprofesionální porno. Alespoň já jsem to tak dělal. Jednou z hlavní aktivit J.D.s bylo spojovat dvě zcela nečekané věci – gay pornografii a punk.

J.D.s obsahoval příběhy, komiksy, punkové a queerové manifesty apod. Ale porno bylo to, co veškerý obsah spojovalo. I poté, co jsem začal tvořit celovečerní filmy, jsem byl jediný z hnutí New Queer Cinema, kdo ve svých snímcích používal sexuálně explicitní obsah. Proto byl J.D.s považován za provokativní. Ale my jsme porno používali v politickém slova smyslu. Konfrontovali jsme tím homofobii, která v té době byla zcela běžná v hardcore punkové scéně. Gay pornografie byla nástrojem, jak říct hetero punkáčům „Jak je možný, že nedáváte nějaký kouření péra, nebo šukání zadků, když jste tak punk?“ Tím jsme také chtěli poukázat na samotnou homo erotičnost hardcore punku. Co může být víc gay, než mosh pit, kde se po sobě válí banda polonahých, zpocených punkáčů? Samozřejmě jim to vadilo, protože jsme je donutili uznat homo erotičnost punku.

Nicméně J.D.s nebylo jen o konvenčním pornu. Měl také romantickou stránku. Měli jsme tam příběhy o neopětované lásce, ale i o lidech, kteří nikam nezapadají a společnost je považovala za loosery. Kromě romantiky a porna nás taktéž bavila předliberalizační a liberalizační gay estetika (pozn. redakce – 60. až 80. léta 20. století).

Rád bych navázal na zmíněnou gay liberalizaci. To, co se mi na J.D.s líbí, je ta síla, kterou z fanzinu cítím. Připadá mi, že sděluje okolí, že gayové jsou jiní, mají odlišný pohled na svět, a tím mohou většinovou společnost obohatit. Bohužel to z dnešní gay scény necítím. Přijde mi, že jsme prodali naši unikátní queerness za homosexuální svazky a adopce.
Pravda je, že J.D.s byl ve svých počátcích undergroundem. Bylo to ještě před masivním rozšířením internetu. Pokud jste si nás chtěli přečíst, tak jste si nás museli najít. A naopak. My jsme museli najít své čtenáře, což jsme dělali pomocí inzerce na zadních stranách jiných fanzinů, které byly k dostání pouze v obchodě s deskami, nebo poštou. Ve skutečnosti byla punková scéna proslulá svým DIY. Na jednu stranu bylo o dost těžší nechat zaznít svůj hlas a najít lidi, kteří pojedou na stejné vlně, avšak na straně druhé to bylo kompletně autonomní. Žádný vliv korporátních subjektů, a ještě jste k tomu vytvořili legendu. Legendu o tom, že v Torontu existují šílení, divocí punkáči, kteří kolem sebe vytvořili rozvinutou queer subkulturu se stovkami členů. Ale takto to vůbec nebylo. Byl jsem to pouze já a pár mých nejbližších známých. Nejsem si úplně jist, jestli by to v dnešní době internetu bylo možné, jelikož je vše hodně transparentní. Idea undergroundu je pro mě velmi romantická.

Vidíš v dnešní době uskupení podobné tomu vašemu?
Rozhodně nechci nad mileniály vynášet jakékoliv soudy, nicméně byli narozeni do zcela rozdílné reality. Narodili se do korporátní a sociálně mediální reality. V něčem to mají lepší, v něčem zase ne. Vtipné je, že to, co jsme v J.D.s dělali, bylo v podstatě rané blogování, anebo by se to dalo označit taky za preinternetový Instagram. Fotili jsme, ale také natáčeli filmy, které byly o nás a našich blízkých kamarádech. Dokumentovali jsme naše životy, vyprávěli jsme naše příběhy a vytvářeli jsme si alter ega. Když tak nad tím přemýšlím, tak je vlastně fajn, že to dneska všichni dělají, ale když to dělají všichni, nedělá to nikdo. Pro lidi, kteří mají světu co říct, je obtížné se skrze tuto bariéru snímků prosadit. A cenzura jim v tom taky příliš nepomáhá. Mě zablokovali Facebook dvakrát, a to jsem tam přidal jen stěží urážlivý obsah.

Bruci, vím, že tě zajímá fetiš. Uvědomil sis, že po těch letech, co jsi ikonou queercorového hnutí ses ty sám stal fetišem?
Jo, uvědomuju si to. Moje filmy mají snadno rozpoznatelnou estetiku, jedná se o romantizující porno, queerness a revoluční politiku. Vážně nesnáším slovo „značka“, nicméně si uvědomuju, že jsem se takovou značkou za ta léta skutečně stal. Ale nevadí mi být pro někoho fetišem. Baví mě idea fetiše. Je to hluboké uznání nebo dokonce uctívání objektu, nebo věci. Což považuji za zajímavé, jelikož to v některých případech má až náboženský rozměr. Ve skutečnosti mi již mnoho lidí řeklo, že jim moje filmy ukázaly, jak být radikální v queer slova smyslu, anebo přijmout jejich gay identitu, jelikož jsem nemainstreamové sexuální praktiky ukázal v „lidském světle“. Často tak slýchávám, že jim moje filmy změnily život. Takže pokud je to takovýto způsob fetiše, tak s tím nemám problém.

V tvých filmech jsme toho viděli již mnoho. Mimozemské zombies, normálního zombího, feministické teroristky apod. Na co se můžeme těšit dále?
Pracovní název filmu, který doufám, že začnu točit v květnu tohoto roku je Twincest. Je to o identických dvojčatech, jež jsou rozdělena po porodu a shledají se o více než dvacet let později. Prostě a jednoduše to bude o incestu. ∞

Tento článek bych rád věnoval všem svým minulým, přítomným, ale i budoucím internetovým láskám, kvůli kterým budu třicetkrát denně kontrolovat Instagram.

Už ani nevím, kolikrát se mi to stalo. Viděl jsem v davu někoho, kdo se mi líbil, a místo abych šel za ním a seznámil se, snažil jsem se ho vystalkovat na sociálních sítích. Častokrát se mi to povedlo, a tak jsem mohl sledovat každý jeho krok, aniž o tom věděl.

V dnešním světě má každý uživatel sociálních sítí alespoň dvě identity – „materiální“ a digitální. „Materiální“ identita musí snášet každodenní život, kdežto ta digitální si užívá party, je obklopena hromadou kamarádů a jí avokádové toasty. Digitální identita je naše zidealizované já, kterým se chceme prezentovat navenek. A právě někde tady se zrodila lehce perverzní kultura instagramového stalkingu. Proč bych se měl s někým seznamovat v reálu a riskovat všechny trapnosti, které s sebou první interakce přinášejí, když si onu osobu můžu prohlédnout ze všech úhlů z pohodlí domova?

Problematika autentického seznamování v reálném světě se týká mnoha lidí v mém okolí, a proto jsem poprosil přátele a známé, zdali by se mi nesvěřili s příběhy svých „internetových lásek“, tedy lidí, které sledují na sociálních sítích a chtěli by se s nimi seznámit. Nicméně i přesto, že je stalkování zcela běžnou součástí instagramové kultury, veřejně se o něm mluví s opovržením. Z toho důvodu respondenti uveřejnili příběhy pod pseudonymy, jež si sami vybrali.

Viktor
„Jako první mě napadl jeden kluk, Jakub (ING jakubppk) se jmenuje a není z Prahy. Poznal jsem ho přes Tinder, ale samozřejmě později se vynořily další konexe na další pražský buzny, ale to už snad ani nejde, aby to nebylo nějak propojený. Začalo to tak, že já obvykle nemám problém lajknout někomu pár fotek na profilu a ten člověk si toho samozřejmě všimne…, no a prostě jsme se začali sledovat. Líbí se mi na něm, že teď dostudoval mikrobiologii, což je pro mě neskutečný turn on, a je fakt roztomilej, docela potetovanej. Nicméně je zadanej. Bydlí se svým přítelem a teď si pořídil strašně ošklivou kočku. Chtěl bych mu to říct, ale asi by ho to dost urazilo.

Potkali jsme se vlastně jednou, úplně náhodou, když jsem šel někam do kavárny si sednout a učit se a na poslední chvíli jsem si všiml, že jde proti mně. Možná šel i se svým přítelem, ale toho jsem si nevšiml. Jenom jsme se na sebe podívali a pozdravili jsme se, jakože jsme na sebe kejvli. A to byla jediná interakce mezi námi. Jo a vlastně jsme si komentovali ještě instastories, ale nic velkýho, takže asi nemá vůbec tušení o tom, že je to můj crush.“

Olina
„Tak já mám těch internetových lásek víc, ale když jsem o tom tak přemýšlela, tak jedna, co trvá už hodně dlouho, je holka, která se na Instagramu jmenuje blueberrydumpling. Znám ji z blogu, kterej se jmenoval Roekids, ta holka se jmenuje Bára. Nějak jsem na ni narazila ve čtrnácti, když jsem měla období, ve kterém jsem hodně sledovala blogy. Vím, že jsem našla tady ten blog a hodně mě zaujala tím, jak psala, a hlavně mi přišla neskutečně krásná. Byla jsem jí úplně obsessed. Blog jsem neustále sledovala, pak jsem si ji našla i na Facebooku, potom se na ní koukala na Instagramu. Jednu dobu jsem furt »checkovala«, jak vypadá, co nosí, jestli se ostříhala, a vždycky jsem se těšila, až zkontroluju její profil, nebo až vyjde nový článek. Pokaždé jsem čekala na novou změnu v jejím životě.

Několikrát jsem ji potkala, ale vždycky jsem se na ni snažila nekoukat, protože mi to bylo hrozně blbý. Pamatuju si, že jsem z fotek dokonce věděla, kdo je její přítel. Jednou jsem jela kolem random obchodu a viděla jsem tam někoho, kdo mi přišel povědomý. Pak mi došlo, že to je ten její přítel. Přišlo mi to trochu scary, že vlastně o Báře nic nevím a zároveň o ni vím úplně všechno.“

Kristýna
„Profil, který sleduji, se jmenuje danuta x. Ta slečna je z Česka, ale pochází z Běloruska. Řekla bych její příjmení, ale bohužel vůbec netuším, jak se čte. Stalkuju ji čas od času. Seznámila jsem se s ní i osobně, ale nejdřív jsem ji znala z Instagramu. A proč ji vlastně sleduju? Připadá mi, že je její život strašně v pohodě a cool – i když vlastně vím, že v reálu asi není, protože všechno je na Instagramu pozlacený, pofiltrovaný. Každopádně si říkám, že musí mít naprosto perfektní život. Hodně cestuje, fotí jenom sama sebe a je velmi krásná na každé fotce. Teď, když nad tím tak přemýšlím, ani nevím, proč ji sleduju … Nemyslím si, že by mi byla inspirací, protože vůbec není jako já a není to někdo, kým bych se chtěla inspirovat. Na druhou stranu jí nějakým způsobem závidím. Sice ji nesleduju denně, ale minimálně jednou do týdne se podívám, jestli nemá nový příspěvek na profilu. Prostě chci vědět, jak se má. Jsem samozřejmě ráda, že se povaluje na pláži v Barceloně a má se dobře, ale na druhou stranu to ve mně vyvolává závist, že můj život není tak skvělej. Lidé sice vědí, že Instagram je jedna veliká lež, ale i tak to na ně působí.“

Paula
„Nastoupil jsem do metra a stál tam moc hezkej kluk, a tak jsem zvolil do té doby neozkoušenou taktiku. Celou cestu metrem, třeba tak 8 zastávek, jsem na něj bez mrknutí oka zíral. Občas se na mě podíval taky, bral jsem to jako souhlas vzájemných sympatií. Proto, když vystoupil na zastávce, šel jsem za ním. Tak dlouho jsem se přemáhal ho oslovit, až nasedl do nějakýho busu a odjel. Trochu jsem se na sebe zlobil. Uběhlo par dní a já toho kluka úplně random (přísahám, random) našel na Instagramu. Napsal jsem mu a dostalo se mi odpovědi: OMG to jsi ty ten psychopat co mě pronásledoval. Tím naše konverzace skončila. No jenže za pár měsíců mi ten kluk z čista jasna okomentoval storku (ha, taky stalker!). Začali jsme si psát, šli na randíčko a pár tejdnů spolu randili.“ ∞

Dvacet pokojů, dvacet diplomantů AVU, dvacet hostů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout výstava s názvem Future Ready, která probíhala ve spletenci pokojů a chodeb v Kampusu Hybernská mezi 5. a 27. zářím.

Odchod ze školy každý prožívá jinak. Pro jedny to je osvobození od univerzitních pravidel a řádů, pro druhé to znamená ztratit pevnou půdu pod nohama. Tak či tak, je to důležitý mezník v životě každého studenta. Otevřená a nestrukturovaná budoucnost, kterou má každý absolvent před sebou, se stala zastřešujícím ideou výstavy Future Ready. Chybějící ústřední téma nebylo jediným neobvyklým prvkem v konceptu výstavy. Každý absolvent si k sobě mohl vybrat někoho, s kým bude pracovat na přetváření jedné z dvaceti místností, jež si umělci náhodně vylosovali. Výsledkem byly jedinečné výstavní prostory, které nejenom prezentovaly práce studentů, ale odrážely spolupráci každé autorské dvojice. Nicméně zde podobnost vystavovaných děl končí. Studenti byli vybráni napříč ateliéry, a tudíž se i médium liší jednotlivec od jednotlivce.

Kromě absolventů AVU se na výstavě Future Ready představili také hosté: laureát ceny Jindřicha Chalupeckého Mark Ther a malíř Jan Gemrot.

Diplomky, jednorožec a svoboda
U vstupu si namíchám drink – Becherovku s punčem – a začnu se skrze dav prodírat směrem k výstavním prostorám. Centrální chodba, ze které se dostanete ke všem dvaceti místnostem, je plná lidí, již proudí z jedné místnosti do druhé anebo jen tak postávají u zdí a baví se mezi sebou. Po chvilce potkávám ty, které jsem celou tu dobu hledal. Jedná se o tři čerstvé absolventy AVU: Veroniku Gabrielovou, která vystudovala kresbu v ateliéru Jiřího Petrboka a Petra Vaňouse, Denisu Švachovou, jež absolvovala ateliér Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové Intermediální tvorba II, a o Vojtěcha Adamce, který kromě ateliéru Jiřího Petrboka studoval také v ateliéru architektonické tvorby Emila Přikryla a v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka. Už při pročítání události Future Ready na Facebooku mě napadla jedna jednoduchá otázka: Nakolik jsou sami vystavující připraveni na tento velký krok do neznáma?

Jste nějak „ready“ na budoucnost?
Gabrielová: Ehm… to nevim. Já myslím, že nikdo nemůže bejt ready na budoucnost. Ale snažila jsem se na to celý roky připravovat.

Švachová: Snažím se. (smích)

Adamec: Já si myslím, že jo. Myslím si, že jsme ve svém studiu absolvoval dostatek ateliérů. Vlastě předtím, než jsem se umění začal věnovat, vůbec jsem ho nestudoval a zajímal jsem se primárně o exaktní vědy.

Jak jste se na to zkoušeli připravovat?
Gabrielová: Já jsem před diplomkou byla v Koreji a tam jsem nad tím dost přemýšlela. Mám nějakou práci, vydělala jsem si peníze a z toho teď žiju.

Švachová: Nepřipravovala. Já jsem se snažila dokončit diplomku a potom bylo chvilku prázdno a pak jsem si udělala prázdniny a pak se mi nějak sami začali ozývat ostatní se zakázkami, takže se teď soustředím na ty zakázky. Asi se nesnažím už tak moc dívat do dálky, ale spíš se soustředit krok za krokem na ty jednotlivé úkoly, jinak bych se z toho zbláznila.

Adamec: Já si rozhodně věci nijak dlouhodobě nekonstruuju. Snažím se reagovat na příležitosti, které se mi nabízejí, a využívat toho, co přichází. To mi dává největší smysl.

Děsí vás teda budoucnost?
Gabrielová: Moje osobní budoucnost mě asi úplně neděsí. Spíš mě děsí budoucnost toho všeho kolem.

Švachová: Tak děsí mě to, protože v těch zakázkách nemůžu úplně svobodně dělat to, co mě baví. Ale dělám něco pro někoho. Nemůžu dělat jenom svoje věci. Jsou to věci na zakázku, takže mě děsí třeba to, že nebudu mít čas na to dělat svoji tvorbu.

Adamec: Upřímně ne.

Teď začínáte být mimo bezpečné vody školy, instituce, která vás zaštiťovala. Připadá vám, že teď začíná ten pravej „uměleckej život“?
Gabrielová: Já si spíš myslím, že teď je to mnohem jednodušší, protože si teď můžeš dělat co chceš a naložit s budoucností tak, jak ty chceš. Už to nezáleží na komisi nebo na tvým pedagogovi, kterého samozřejmě potkávám, ale už to není tak závazný, jako když u něj studuješ.

Švachová: Ta záštita školy mi bude dost chybět, ale asi budu mít dost času na svoje věci, protože jsem pracovala už během školy, kterou nyní nebudu muset řešit. Nejspíš to bude v harmonii, tak jako doposud.

Adamec: Já myslím, že z mé stránky je to spíš pokračování něčeho, co mi bylo přirozené celou tu dobu. Já jsem strávil tři roky v ateliéru u Knížáka, potom jsem šel na architekturu, což vlastně pro mě byla úplně nová disciplína, které jsem se do té doby nevěnoval. A když jsem skončil na architektuře, šel jsem do ateliéru kresby, kde jsem taky pořádně nevěděl, co mě čeká. Pro mě je vlastně závěr studia pokračováním něčeho, co jsem dělal celou dobu i v průběhu studia. Rozdíl je samozřejmě v tom, že je to teď více postavené jenom na mně samotném a na rozdíl od školy se v reálném životě už nesmí dělat tolik chyb.

Otázka na závěr. Připadáte se teď více dospělí, když jste dostudovali AVU a „držíte“ v ruce diplom?
Gabrielová: Hele, ne. Naopak. (smích) Už jsem sice zaplatila první sociální a zdravotní, ale stejně jsem k narozeninám dostala lampičku ve tvaru svítícího jednorožce.

Švachová: Asi si připadám úplně stejně. Já si myslím, že být dospělý znamená se najít a dělat delší dobu kontinuální věc, což já nedělám a furt se hledám. Neustále střídám média, zájmy, dělám nové věci, snažím se dost cestovat. Mám neustále nové podměty.

Adamec: Já se teď cítím svobodněji. Svobodněji v tom, že beru plnou odpovědnost za svoje jednání. Což na té škole úplně nefunguje. Je to hodně osvobozující a pro mě osobně hodně příjemné. ∞

O umění se říká, že povznáší a rozvíjí lidského ducha. Nicméně poslední dobou je umění využíváno také ve jménu velkého byznysu, aniž si to část umělců uvědomuje.

Pojem artwashing je poměrně nový. Přichází ruku v ruce s gentrifikací, a to především velkých západních měst. Definovat artwashing je lehce problematické, jelikož má mnoho podob, ale v podstatě se dá říct, že je to využívání umění a uměleckých institucí za účelem zisku třetí strany. Umění a peníze sice vedle sebe existují už odpradávna, avšak částky, které se dnes kolem umění pohybují, se jen těžko dají srovnávat s minulostí.

Klasickým příkladem artwashingu je podporování galerií velkými nadnárodními společnostmi jako je Shell, či BP. Tyto společnosti si skrze peníze darované kulturním institucím kupují pozitivní PR. Slavná Tate Modern byla 26 let financována společností BP, jež je odpovědná za havárii plošiny Deep­water Horizon v Mexickém zálivu v roce 2010. Exploze na vrtné plošině způsobila masivní únik ropy do oceánu a vedla k jedné z největších ekologických katastrof v poslední době. Vše se změnilo v roce 2016, kdy galerie pod nátlakem protestů (i když to sama Tate Modern nepřiznává) rozvázala s britskou ropnou společností obchodní vztahy.

Dalším typem artwashingu, je developerský artwashing, který lze vidět především v kulturních metropolích, jako je Londýn, New York nebo Berlín. Téměř pokaždé, když se v některé z dělnických nebo industriálních čtvrtí otevře galerie, přitáhne to s sebou nejen kulturu, ale také lidi, kteří jsou na umění navázáni. Kolem galerie se začnou stahovat mladí umělci a s nimi začnou přicházet kavárny a kluby. Toho si všimnou developeři a začnou masivně investovat do blízkého okolí, čímž nejen enormně zvýší zájem o byty v dané lokalitě, ale také vytvoří tlak na místní obyvatele prostřednictvím zvyšujících se nájmů. Ti to mnohdy neustojí a jsou nuceni se vystěhovat. V některých městech dosáhlo vystěhovávání původních obyvatel takové míry, že začala vznikat protestní hnutí proti artwashingu. Jedním z těchto míst je čtvrť Boyle Heights v Los Angeles, kde aliance Boyle Heigh Allience Against Artwashing and Displacement (BHAAAD) požaduje, aby se galerie přesunuly do bohatších čtvrtí. Boyle Heights je tradiční dělnická latinskoamerická komunita, jenž se začala radikálně měnit právě kvůli finančním tlakům doprovázející otevírání nových galerií.

Boj „zespoda“ se různí. Jedni využívají protestní hnutí a aliance, druzí zase – paradoxně – umění. Newyorská aktivistická skupina Mi Casa No Es Su Casa využívá umění, aby upozornila na problematiku gentrifikace Bushwicku ve spolupráci s NYC Light Brigade tvoří neonové nápisy. Tabule s hesly Gentrification in progress anebo Not 4 Sale si pak lidé, kteří nesouhlasí s aktuálním děním, dávají do svých obchodů nebo je vyvěšují z oken. Pokud se podíváme na naše hlavní město, takto viditelný příklad artwashingu bychom hledali stěží. Jediná čtvrť, která připadá v úvahu, je Karlín. Developeři po povodních v roce 2002 zahájili jeho rozsáhlou přeměnu, a dnes je Karlín jedním z center pražského byznysu. Proměna této tradičně průmyslové čtvrti je v médiích prezentována pozitivně a je brána jako příklad moderního města, jejž by mělo celé hlavní město následovat. O radikální demografické proměně Karlína se naopak dočteme jen málo. Nicméně artwashing se na Karlíně podepsal minimálně, jestli vůbec. V Praze se spíše setkáme s příkladem, kdy developer na brownfieldu vybuduje kulturní instituci, která zvedne cenu okolních pozemků, a poté kolem vybuduje byty a kanceláře. Tyto objekty následně začnou způsobovat tu pravou gentrifikaci. K takovémuto projektu dochází na pražské Kolbence, kde se některé byty už dokončují a další desítky jsou ještě před výstavbou.

Sami umělci se často jako nástroj změn necítí. Připadají si spíše jako pionýři kultury a umění pro komunitu kolem nich. Řešení artwashingu je složité a bez zásahu města se nejspíše neobejde. Co tedy mohou dělat galerie, které jsou samy často znepokojené situací, již tak trochu způsobily? Mohou se stát otevřeným místem pro diskuzi a zároveň může přispět k pozitivnímu rozvoji komunity prostřednictvím workshopů, či festivalů. Tím mohou ukázat, že nepřišly čtvrť zničit, ale naopak se chtějí stát její pevnou a důležitou součástí. ∞

Začátek léta pro každého znamená něco jiného. Jedni smaží řízky na cestu do Chorvatska, jiní se těší, že budou moci konečně ukázat svoje vypracovaná těla, na kterých makali celé jaro. Já osobně mám začátek nejteplejšího období v roce spojený s jedním malým hudebním festivalem v Kutné Hoře.

Jsou první červencové dny a Praha zeje prázdnotou. Všichni jsou už ve Varech na Mezinárodním filmovém festivalu. Někteří tam jedou za kvalitními filmy, někteří za červeným kobercem a září reflektorů. Avšak návštěvníci kutnohorského hudebního festivalu Creepy Teepee, jenž se kryje s KVIFFem, by se spíše před oslňujícími světly světlometů schovali do nejtemnějších koutů podzemního klubu. Creepko (jak ho snad všichni familiárně nazývají) se tak stává každoročním útěkem od karlovarského snobství do světa, kde normy a konvence ztrácí svůj význam.

„Ono se dneska něco děje v Kutný Hoře?“
Už při cestě vlakem na festival se někteří pravidelní cestující této linky nevěřícně rozhlížejí po svých nových spolucestovatelích. Řetězy, oholené hlavy, kluci nosící sukně a ledvinky kam jen oko dohlédne. Dokonce ani paní průvodčí to nedá a při kontrole lístku se nás opatrně zeptá „Ono se dneska něco děje v Kutný Hoře?“ Děje – a ne poprvé. Letošní Creepko totiž oslavilo desáté výročí. Kulatý ročník se měl jako ročník minulý odehrávat v areálu Vitamíny (kutnohorské potravinářské družstvo), nicméně měsíc před konáním akce pořadatelům krachnul tento dopředu domluvený areál a proto museli narychlo najít náhradní variantu. Tu našli v podobě dvoru barokního katolického gymnázia a dvou lehce zaplivaných místních klubů, jež od sebe byly zhruba 200 metrů. Tato nečekaná změna se bohužel lehce negativně podepsala na celém vyznění festivalu. Kluby kapacitně ani zdaleka nestačily potřebám festivalu a jejich vzdálenost od sebe také nebyla ideální. Lidé trpící FOMO (Fear of missing out) si často museli vytrhávat vlasy.

Proto se nelze divit, že si mnozí ještě předtím, než festival vypukl, kladli otázku, zda letošní ročník bude tak kvalitní jako ty předcházející. Pro mě se všechny pochybnosti rozplynuly ihned poté, co jsem vstoupil do areálu, jenž spíše připomínal komunitní slavnost než mezinárodně uznávaný alternativní festival. Lidé seděli v hloučcích na trávě anebo se vlnili do rytmu právě hrajícího Seana Nicolase Savage. To celé podtrhávala vůně kari, která se linula z vegan stánku po celém areálu.

Creepko bylo i letos především o objevování nových jmen. To se okamžitě potvrdilo po odchodu Savage z podia, jelikož už za pár okamžiků se areálem rozezněl ad-lip, který snad každému doteď zní v uších. „Adamn.“ To značilo jediné. Na stage se dostavil chicagský rapper Adamn Killa a za ním společně s dalším backupem jeho přítelkyně Killavesi, jež začala okamžitě twerkovat a skrze její síťované punčochy šlo vidět na zadku vytetované umělecké jméno jejího přítele. Na outdoorové stage se za tři dny vystřídaly desítky umělců, jejichž různorodost se odehrávala na škále, kde na jednom konci byl 69letý pianista Lubomyr Melnyk a na konci druhém queer umělecké duo F A K A z Jihoafrické republiky.

Jáma
Vedro, vlhko, tma a ulepená podlaha. Tak to vypadalo jak v disco klubu Jáma, tak v rockovém klubu, které festival použil jako svoje indoorové stage. Ani jeden z klubů bohužel nedokázal pojmout nápor návštěvníků, takže se mnohdy stávalo, že někteří se dovnitř prostě nedostali. To se stalo i mně a proto znám jen z fotek a vyprávění dnes již téměř legendární performance, kdy účinkujícím ze zadku trčela zapálená svíce anebo laserové ukazovátko. Co za tím vším vězelo, nevím, ale některé věci mají nejspíš zůstat tajemstvím. Akutní nedostatek místa uvnitř také zapříčinil, že velké množství lidí posedávalo před klubem. Z toho také vyplynul jeden z nejsurrealističtějších okamžiků celého festivalu, kdy někdo kolem třetí ráno začal hrát ze svého auta klasické vídeňské valčíky, což vedlo ke spontánnímu vytvoření tanečního parketu.

Kromě performance se uvnitř odehrávala především elektronika. Během dne vás svojí hudbou okouzlila francouzská skladatelka a producentka Marylou Mayniel aka Oklou, ze které jste si odnesli až melancholickou náladu. Večer naopak nastoupili DJs všech možných stylů reggaetonem počínaje a hardstylem konče. Hudba na stage se sice měnila, ale jedna věc zůstávala stejná. Pokud se říká, že oko je okno do duše, tak to vypadalo, že většina návštěvníků během těchto tří večerů otevřela všechna okna dokořán.

Creepy Teepee je srdcovka nejen pro návštěvníky festivalu. Na místňácích jsem sice viděl, že vybrakované regály s pivy jim sice nebyly úplně po chuti, ale s tím se nejspíš za těch deset let tak nějak smířili.

Za rok Creepku bude prvních náct a jsem zvědavý, co s ním pomalu nastupující puberta a období vzdoru udělá. Nicméně teď si užívej své první kulatiny. Všechno nejlepší. ∞

V naší republice byste našli jen málo takto specifických míst. Historie tudy prošla železnou botou a zanechala tu hluboké stopy, které se těžko zacelují. Sudety jsou zkrátka jiné a tím na sebe poutají zraky mnohých. Fascinace touto Bohem prokletou oblastí se v poslední době dostává i do umělecké scény a stává se „cool“ tématem. Being Sudeťák is the new black.

Nevím, jestli to je tím, že se u nás nic neděje, a tudíž není o čem psát, ale minimálně několikrát do roka se v médiích objeví téma bývalých Sudet. A aby toho nebylo málo, jsou k tomu ve většině případů přikládány mapičky ilustrující, jak je na tom tato oblast špatně. Už se z toho stal v podstatě folklor.

Fenomén Sudet se v naší společnosti objevuje už dlouhá desetiletí. Chudoba, ghetta, vysoká kriminalita anebo těžbou zničená krajina nejsou jen typické stereotypy, ale také vizuálně zajímavý materiál. Proto se mnozí shlédli v rozpadajících se továrnách a vybydlených sídlištích a použili je jako námět pro svoji uměleckou tvorbu. Ideální místo pro natočení něčeho temného a postapokalyptického.

Ty mý Sudety
Musím se přiznat. Tohle není nestranný článek. Jsem Sudeťák jako poleno a jako jeden z mála už po několik generací. Sice vím, že to, co se o nás traduje, je i částečně pravda, ale někteří (jako já) si ji přece jen trochu přibarví. Vlastně mě docela baví si občas hrát na drsnýho týpka ze severu, co viděl, jak Labe vynáší na břeh mrtvoly. Ve skutečnosti už je to pár let co se nějaký ten umrlec zachytil o pylony, na které se vážou lodě. Lepší se to. Devadesátky jsou dávno pryč a v Děčíně se dokonce staví KFC. Mohli byste si teda myslet, že zájem o naši periferii sousedící s Německem bude pomalu klesat. Chyba. Právě naopak. Je to ráj filmařů, ale i textařů.

Pneumatika pohozená v jezírku, půlka prasete v průjezdu a nad tím vším se vznáší hejno ptáků. Je sychravo, ale i přes hustou mlhu jsou vidět kouřící komíny nedaleké uhelné elektrárny. Seriál Pustina před dvěma roky uhranul české publikum a musím se přiznat, že i mě. Je to skvělý příklad detektivky severského typu, jež se zakládá právě na ponuré atmosféře místa. Nicméně i přes všechny zajímavé zvraty a poutavou dějovou linii jsem se občas pozastavil nad tím, s jakými stereotypy autoři pojednávají o mé domovině. Prostitutky postávají před bordelem, který svými neonovými světly ozařuje nedaleké kamionové odpočívadlo. Taková klasická severočeská idylka na slavné E55. Metropolí tohoto zábavního průmyslu bylo město Dubí, kde bylo na jedné ulici až čtyřicet nevěstinců. Dnes tam jsou tři. V podobném duchu bych mohl mluvit i o seriálové varně perníku. Neříkám, že u nás není nadprůměrný výskyt drog, ale už ani tohle není co bývalo. Zlatý časy jsou pryč.

Skrze jinou optiku se na problematiku Sudet dívají Lukáš Kokeš společně s Klárou Tasovskou v jejich dokumentu Nic jako dřív. Jedná se o zcela odlišný žánr oproti Pustině, a je tudíž problematické tyto dva filmy srovnávat. Nic jako dřív trefně vyjadřuje tíživou situaci mladých lidí a to nejenom ve Varnsdorfu, ale i v ostatních malých městech na periferii. Varnsdorf je i pro mě s prominutím díra. Město ve výběžku uprostřed ničeho. Vládne tam bezčasí a tak to zrovna není vysněná destinací k žití. Proto se nelze divit, že nám tam nezbývá nic jiného než rodit děti, anebo rapovat. Zářná budoucnost tam nikoho nečeká.

V podobném duchu o severu referuje našinec Jakub König aka Kittchen. Díky jeho hitu Sudety celá republika ví, že u nás mají „cikáni“ žigulíky a že v lesích kromě hub a bříz máme taky zapomenutý hroby po Němcích. To celé je zastřešené tklivou hudbou, která mi tak navozuje homesickness.

Když tak o tom píšu, vybavují se mi zakouřené sportbary, kebab za padesát a zvuk projíždějících vytuněných aut těch největších děčínských gangsterů. Co bych si nalhával. Doma je doma a občas je fajn utéct z Prahy k nám na sever do českého Bronxu. Proto se ani nedivím, že jsme se stali inspirací. Už to tady jednou bylo. Romantismus v čele s Casparem Davidem Friedrichem vyzdvihával pískovcové masivy Českosaského Švýcarska. Dnes se spíše glorifikují paneláková panoramata, ale nic se nemění na faktu, že odteď jsme IN a musí se s námi počítat. ∞

Okna budapešťských paláců se otřásají v rytmu techna. Hudba přichází z přilehlého náměstí, které je zaplněné převážně mladými lidmi. Je 8. dubna večer a teplý jarní vzduch je nasycený očekáváním. Za pár desítek minut se totiž všichni přítomní dozví výsledky voleb, které určí nejen směřování jejich země, ale budoucnost mnoha mladých umělců.

Česká republika s Maďarskem mají společnou historii, kulturu, ale i kuchyni. Tím bohužel paralela mezi těmito dvěma středoevropskými státy nekončí. V obou zemích se k moci v poslední době dostali lidé, kteří pracují se strachem obyvatel a vytahují kostlivce ze skříní. Nicméně rozdíl mezi námi a zemí na Dunaji je v tom, že Orbánův Fidesz vyhrál volby již po třetí v řadě. Tím nám Maďarsko poskytuje jedinečnou možnost nahlédnout do společnosti, kde populisté vládnou už osm souvislých let a před několika týdny dostali posvěcení od občanů na další volební období. Pomyslná maďarská křišťálová koule nám tak může ukázat, jaký by v budoucnu mohl být náš stát a naše kulturní scéna v případě, že dnešní politické tendence budou pokračovat i nadále.

Odejít, či zůstat?
Berlín, Kodaň, Londýn, Frankfurt. Tohle je výčet mých potencionálních prázdninových destinací. V každém z těchto měst totiž studuje jeden z nejbližších přátel mého maďarského přítele, a proto bychom se u nich mohli ubytovat zadarmo. Na první pohled nejde o žádnou anomálii. Žijeme v otevřené Evropě bez hranic. Nicméně při podrobnějším zkoumání zjistíme, že emigrace nejen mladých umělecky zaměřených lidí z Maďarska je fenoménem trvající už řádku let. Důvody pro opuštění země se různí, avšak v jedné věci se většina shodne: Jde jim především o uznání a možnost volně tvořit.

Situace, v níž se nachází budapešťská umělecká scéna, není zrovna záviděníhodná. Tedy jak pro koho. Instituce a projekty, které nepodlézají vládnoucí straně Fidesz, se musí rozloučit se státní pomocí, a ocitají se proto na hraně zániku. Mezi takovéto projekty patří například FKSE – Képzőművészek Stúdiója Egyesület, což je sdružení mladých umělců fungující už od 60. let. Jedná se v podstatě o pomyslné „hřiště“, na kterém mohou mladí umělci a kurátoři rozjet pod dohledem zkušenějších své první projekty. Studio tak výrazně napomohlo několika generacím začínajících maďarských umělců. I přes hmatatelné, desítky let trvající úspěchy se před pár roky ocitla instituce bez státních peněz. Kdyby nebylo lidí, kteří všechny aktivity spojené se studiem dělají ve svém volném čase a bez honoráře, nejspíš by se dveře FKSE zavřely nadobro. Na druhou stranu existují také umělecké instituce, které ze současné situace těží. Jedná se především o velké galerie a státní muzea. Nicméně tyto subjekty nepomáhají rozvoji mladých umělců, jelikož jsou konzervativní a neradi odkupují díla od neznámých tváří. To samé v podstatě platí u soukromých sběratelů.

Růžově situaci nevidí ani samotní mladí autoři. Často jim připadá, jako by jejich práce nikoho nezajímala. Jako by se nacházeli v šedé zóně. Většina lidí, kteří se zabývají uměním, mají plný pracovní úvazek nesouvisející s jejich zaměřením, což se často negativně odráží na kvalitě jejich tvorby. Jak ale druhým dechem často dodávají: „Mladí umělci jsou silní, motivovaní a mají mnoho energie. V nedávné minulosti se uskutečnilo pár spoluprací a projektů, které lehce rezonovaly společností. Kultura se pomalu probouzí ze zimního spánku“.

Vše zlé je k něčemu dobré. Očistěním se od nejen dotační, ale vlastně politiky vůbec se umělcům otevřely nové, široké obzory. Zápal a energie, které z budapešťské scény cítím, jsou úžasné. Potenciál, který se v tomto městě nachází, je velký a je jen otázkou času, kdy se prodere skrze všechny překážky napovrch. ∞

Prsty sjíždím po jednotlivých zvoncích a potichu si je pro sebe předčítám. Ten, který hledám, se nachází až v druhé řadě napravo a nese jméno Karel Gott. Zmáčknu ho. Z reproduktoru umístěného nad zvonky se ozve zapraskání a poté následuje táhlé bzučení, které mi otevře vchodové dveře.

Nacházím se v typickém, pražském, činžovním domě z počátku minulého století. Projdu halou a postupně stoupám po schodech nahoru. Už vím, kam jdu. Nejsem tu poprvé. Avšak i kdybych byl, tlumená hudba v dáli mi pomůže s orientací. Secesní zábradlí mi ubíhá pod rukama. Nakonec se zastavím před polootevřenými dveřmi do bytu č. 7.

Zavírám za sebou. Bytem se rozléhá muzika přebíjená intenzivními rozhovory. Zouvám si boty, odkládám je na přeplněný botník a jen v ponožkách překračuji lidi sedící všude kolem na zemi. Kličkuji nejen mezi rukama a nohama, ale i mezi psem a hroudami sádry. Zamířím do kuchyně, ze které se line cigaretový kouř a lehce tlumené světlo pocházející ze světelné instalace zavěšené nad domácím barem. Rozhlížím se a hledám známé tváře. Nakonec skrze škvíru mezi lidmi zahlédnu kamarády. Stojí u baru a vybírají si jednu z ručně motaných kusovek. Kromě nich je nabízeno pivo za 20, víno za 25 a gin s tonikem za 40. Utíkám sem od každodenní reality.

Kdybyste tuto bytovou galerii hledali na ArtMapě, nenajdete ji tam. Ukrývá se v jednom z běžných letenských bytů. Občas ani sousedé nevědí co se děje za dveřmi bytu č. 7., a jen občasná setkání s lidmi proudícími do třetího patra jim mohou být nápovědou.

Prostor jako inspirace
Za celým projektem stojí Veronika s Nelou. Jsou to spolubydlící a zároveň studentky umprumky a AVU. Galerie funguje od roku 2016. Už od prvních výstav byla snaha vymazat propast mezi klasickými a novými médii. Avšak letenská bytová galerie není pouhým prostorem pro vystavování. Místo je samo o sobě živým organismem, který se přeměňuje pod rukama jednotlivých umělců, již mu vtiskávají pokaždé jinou podobu. Díky tomu se vystavovacím prostorem stala větrací šachta, nebo strop WC, na který byla umístěna jedna z videoprojekcí. Mladistvý punkový přístup podtrhuje atmosféru místa. Zde se fantazii meze nekladou.

Od počátečního nápadu došlo k vývoji, nicméně charakter akce zůstává i nadále stejný. Galerie vznikla v podmínkách užívání si momentu teď a tady a neřešení budoucnosti. Myšlenka naprosté svobody se prolnula s naší mladostí. Neklid ve třetím patře letenského bytu pokračuje a bude probíhat do té doby než ideály, které ztělesňuje, z nás vyprchají. ∞

„A čím chceš být, až budeš velikej?“ Otázka, kterou jsme během našeho dětství slyšeli nesčetněkrát. „Chci být popelářem, kosmonautem, maminkou, nebo učitelkou.“ Odpovědi, kterých se dospělým dostává, jim často vyvolají úsměv na rtech. Nicméně s postupem času se jejich úsměvy zmenšují, až přejdou do opovrhujícího úšklebku.

Nevědět co se sebou se v některých etapách života prostě neodpouští. Práce nás definuje. Určuje nám postavení a pro druhé je srozumitelným vodítkem pro naše zařazení. Kdo nepracuje, ať nejí. Tento model je starý jako lidstvo samo, avšak jak se vypořádáme s nastupující revolucí, kdy práce bude ubývat, a hodiny strávené v zaměstnání se budou zkracovat? Jsme společnost založená na vyšších cílech, anebo to jediné, co nás spojuje a na čem se všichni shodneme je hodnota práce?

Svět bez práce se stává realitou. Experimenty v ekonomické oblasti jsou již v plném proudu a experti kalkulují jejich výhody. Pracovat je pro nás přirozené. Je to naše lidská vlastnost, díky které jsme se přesunuli z jeskyní do megaměst. Na práci také stojí celé známé společenské uspořádání. Už od starověku pracovali poražení a neurození a pouze úzká skupinka vyvolených si užívala výdobytků doby. Dělba práce ukazovala lidem, kam patří, a posun do vyšších vrstev byl obtížný. Jak ses narodil, tak také zemřeš, platilo po drtivou většinu historie lidstva. Změna přišla s nástupem průmyslové revoluce, kdy díky píli a často i náhodě někteří jedinci pohádkově zbohatli a jejich společenský vzestup se stal legendou. Pro neznalé souvislostí by se mohlo zdát, že problém se tímto vyřešil, nicméně nůžky mezi bohatými a chudými se rozevřely jako nikdy.

Práce už nepřinášela zadostiučinění. Anonymní výrobci vyráběli produkty pro anonymní konzumenty. Z práce se stala rutina, kterou většina lidí vykonávala jen a pouze pro výplatu, která jim zaručovala přežití do dalšího měsíce. Člověk se tak přestal rozvíjet, jelikož na to nezbýval čas ani peníze. Stali jsme se pouze výrobní silou pohánějící kola průmyslu. V tomto prostředí se v porodních bolestech zrodil kapitalismus, a proto se nelze divit, že se brzy na tento typ zřízení objevila odpověď v podobě komunismu, který stojí na špici fetišizace práce.

Nyní se nacházíme v době postfordismu a automatizace. Bezmyšlenkovitá, mechanická práce ztrácí na významu, přesouváme ji do zemí třetího světa a pro sebe si necháváme jen ta „kreativní“ odvětví. I přes tuto změnu nastanou v následujících desetiletích revoluční změny, jaké naše civilizace nezažila za celou dobu existence. Díky robotizaci dojde k radikálnímu úbytku pracovních pozic, a tudíž i k destabilizaci celého dnešního společenského systému. Máme se bát, anebo naopak přichází ráj? Jsme na zpáteční cestě do Edenu?

Zahálka práce
„Je svět bez práce hrozbou, nebo nadějí? A je práce pro člověka trestem, nebo privilegiem?“ Výstava Podmínky nemožnosti III/VII v galerii Kurzor přibližuje problematiku budoucnosti práce.

Reflektuje dnešek plný depresivních openspace pracovišť, protest spáčů proti odcizení spánku, ale i utopistickou budoucnost bez času a práce. Budoucnost, v níž převládá ticho.

Spánek nám byl ukraden a přetvořen v nepřetržitý konzum. Obchody, které fungují 24/7, třísměnný provoz továren, to všechno jsou symptomy našeho neudržitelného způsobu života. „Říkají nám, že úspěšní lidé takřka nespí, že spánek je pro nuly, ale odvrácenou stranou bdělého úspěchu je somnambul.“ Video Sleeper’s Manifesto od Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nám ukazuje negativní dopady online kultury a mantry neustálého růstu. Poškozujeme sami sebe. Prodali jsme odpočinek a možná právě tím jsme se my stali těmi obávanými bezduchými stroji.

Procesem práce tvoříme naše dějiny, a proto zde existují obavy, že když odevzdáme proces tvorby do rukou strojů, nastane konec epochy nadvlády člověka. Umělá inteligence s sebou samozřejmě nese riziko, tak jako každá moderní technologie. Možná právě teď procházíme historickým vývojem z homo sapiens sapiens na homo deus, na člověka vyššího druhu. A je jen na nás, jestli to bude druh lepší. ∞

Růžový dým tetelící se po ulicích se dere do tvého obličeje. Slzí ti z něho oči, nosem ho vdechuješ do plic a z nich do krevního oběhu. Umělá mlha se pyšně tyčí nad činžovními domy a ty strnule obdivuješ její monumentalitu. Je to dílo přicházejících změn. Lidí, kteří se nebojí měnit věci k lepšímu. Krví ti už koluje revoluce.

Ulice překypují barvami, ale i přesto jsou šedivé. Vkrádá se do nich přiživovaný strach lidí z minulosti, kteří se snaží chytit každého stébla trávy v prudkém proudu doby. Novým pořádkům nerozumí. Neorientují se, a proto se alibisticky snaží pozastavovat tok dějin. Útočí na naše elementární My, kterým je strach. Bojíme se, abychom přežili. Je to pud sebezáchovy. Už mnohokrát nám zachránil život. Je to silný pronikavý pocit. Po boku lásky a nenávisti tvoří svatou trojici, se kterou se nezahrává.

Co je svaté, na to se nesahá, nicméně i přesto se náš strach stává obětí znásilnění za účelem zcela zištným. Moc rozhodovat je jako droga a jim se ještě odvykací bolest zažít nechce. Intenzivní strach se mění na nenávist. Nenávidíme všechno a všechny. V častých záchvěvech zuřivosti už jen stěží vzpomínáme, koho, co a proč jsme tak bytostně nemohli vystát. Nenávist je teď v módě.

Společnost otupěla strachem. Celé státy zakrylo šedavé sukno, přes které nevidíme jeden druhého, a tak jsme si čím dál tím lhostejnější. Otupělí sedíme ve svých zabezpečených domovech a s obavami hledíme do své vykonstruované, postapokalyptické budoucnosti. Nevěříme v posun dopředu. K oněm vysmívaným lepším zítřkům. Budoucnost se nám jeví jako místo plné nejistot. Konec dějin v náš neprospěch. Tragédie antických rozměrů se nám odehrává před očima, zatímco jako stádo kráčíme za falešným prorokem. Někteří se z této otupělosti probudili a sdružují se v podzemí před zraky společnosti. Zde v okruhu svých nejbližších diskutovali o tom, jak by věci měly být, a navzájem si přitakávali. Poplácávání po zádech. Minulý rok se však něco změnilo. Někteří z nás si začali brát to, co nám náleží. Veřejný prostor je náš!

Otřesy
Jedem nasáklá půda tráví vše živé jak na povrchu, tak v podzemí. Otrava se každým rokem stupňuje a stává se všudypřítomnou. Už není moc času. Tohle nejsou ideály, ve kterých jsme vyrůstaly. Pragmatická společnost v honbě za nekončícím růstem prodává své hodnoty za nejvyšší nabízenou cenu.

Podzemí se otřásá v základech. Youthquake. Když je zvíře zahnané do rohu, útočí. Youthquake.

Youthquake je symbolem zažehnutého plamene změn. Mladí lidé se v minulém roce začali hlasitě ozývat. Zoufalost je vyhnala do ulic západních metropolí. Už nehodlají tolerovat lehkomyslné zahrávání si s jejich budoucností. Je jim špatně z prázdných slibů a  populistických keců, jež záměrně vynášejí na povrch to nejhorší, co je v nás, a skrze to s námi manipulují. Souzním s touto pozitivní anomálií.

Srát na xenofobii. Srát na sexismus a homofobii. Srát na všechny, kdo ničí naši planetu a nás s ní.

Pozvedněme hlavu a prohlédněme skrze ono šedavé sukno. Není nezničitelné. Druhotné otřesy přicházející od západu ho již potrhaly a skrze díry v látce vidíme východisko. Jsme jím my sami. Nejsme o nic lepší nebo horší generace než ty před námi. Jen čelíme jiným, zcela novým výzvám. Stojíme na prahu nové společenské a průmyslové revoluce. Neprodejme dopředu tyto přicházející změny.

Je studená noc a já v přítmí svého pokoje ležím na zemi a přenáším své ideje na kus papíru. V rauši idealismu a naštvanosti se mi pod rukama rodí osobní manifest, jehož lehkomyslnost potvrzuje silný kouřový odér místnosti. Buďme opět tvůrci a nechme vzniknout hnutí, které bude definovat naši dobu. Říká se, že revoluce požírá své děti, ale lepší být sežrán tím, v co pevně věříš, než být postupně tráven něčím, co považuješ za amorální. ∞

Adrenalin v krvi postupně ustupuje. Vždy se mi rozbuší srdce, když vidím, jak se prodíráš davem směrem ke mně. Blonďaté vlasy po ramena se ti hýbou v rytmu chůze. Vše je stejné jako tehdy, když jsem tě poznal, ale i přesto je něco jinak. Přátelé nás začali nazývat slovem „vy.“ Ztrácím tím část sebe, ale získal jsem kus tebe. To mě děsí. Začínám uvažovat, jestli naše „my“ je to pravé. Chladně kalkuluji. Očekávání se stupňují.

Vyrůstal jsem v době nově nabyté svobody. Jsem dítě individualistické generace, která postrádá snadno definovatelného nepřítele. Nicméně lidé se rádi vymezují, a proto jsme si jednoho našli. Sami sebe.

Snaha o zařazení se někam mě doprovází celý můj dosavadní život. Tato touha se stala o to silnější s příchodem dospívání. Svět se tehdy zdál nepochopitelný. Lidé, jež jsem myslel, že znám, se začali měnit k nepoznání a já nestíhal jejich tempo transformace. Byl jsem dětský, naivní a jen s nelibostí jsem si připouštěl, že jsem jiný. Nikdo nechce být v té době odlišný. Bolí to. Občas i fyzicky.

Mé tělo ubližovalo samo sobě. Tlak, který vytvářelo na mou mysl byl občas nesnesitelně intenzivní. Byl to pocit nově nabyté dospělosti.

Nový začátek
Vše kolem bylo jiné. Zvuky a pachy jsem vnímal intenzivněji. Větší davy, širší ulice. Jiné město, nový začátek. Najednou jsem byl jedním z mnoha, to mi dodávalo neskonalou útěchu. Život se zde odehrával po nocích. Mezi sklepními stěnami nasáklými potem a vodou jsem našel své nové útočiště. Objevil jsem nový svět plný koncentrovaného štěstí, které se vážilo na gramy a půlky. Lidé zde postávali ve skupinkách kolem zdí, jež ohraničovaly tento nový fascinující svět. Z dálky vypadali jako smečky vlků, které se podezřele dívají na každý nový přírůstek do jejich rajonu. Každá šelma po nějaké době zkrotne.

Po nějaké době jsem se stal členem smečky. Už se také dívám na nováčky svrchu. Našel jsem si nové přátele. Berou moji jinakost a já zase tu jejich. Idealistický vztah mezi námi je narušován střízlivěním. Pro temnotu sklepení jsem zapomněl na světlo nad námi.

Dny ubíhají rychleji. Už to jsou dva roky, co jsem v jiném městě, a mé tělo je opět v křeči. Stereotyp podzemních akcí je ubíjející. Prázdné obaly od antidepresiv se hromadí na nočních stolcích mých přátel a já cítím, že je čas vykročit z toho koloběhu a najít sám sebe.

A pak jsi přišel ty
Trvalo to pár měsíců. U kořenů má být tma, ale já ty své vyvrhl na světlo. Skrze temnotu podzemí jsem našel sebe sama a jsem za to rád. Cítil jsem, že mám vše pod kontrolou, a pak jsi přišel ty a nabízíš mi svůj kus sebe. Lehce se obávám ho přijmout. Odevzdám tím část těžce vydobytého sebe a v hlavě si začnu kupit očekávání pro naše budoucí „my.“ Už mnoho vztahů ztroskotalo na přílišném plánování. Nechci se dostat do fáze, kdy budeš jen položka v mém kalendáři, která bude doplňovat monotónnost mých dní. Vím, že euforie jednou pomine. Nejsem naivní. Jednou dozkoumám tvé tělo do posledního detailu a ukončím tak podivuhodnou dobrodružnou výpravu. Každodennost se vloudí mezi nás. Možná si trochu zevšedníme, nicméně není právě toto cíl našeho snažení? Oprostit se od egoistického já a přijmout tebe jako běžnou součást „my“. ∞

Naši přítomnost z části tvoří zvukové podněty, které ovlivňují naše rozhodnutí, prožitky a pocity. S nadcházejícími měsíci však nepřichází pouze tma, ale i něco, co je věčné, neměnné a poslední dobou pro nás i vzácné. Ticho, ten libozvučný nezvuk, který tak nutně potřebujeme.

Společnost je kakofonií naší doby. Klubko zdvořilostních frází a vyprázdněného tlachání, jež se kolem vás pomalu obmotává a utahuje smyčku. Dusíme se. Lapáme po dechu a kvůli nedostatku kyslíku nám odumírá mozek. Prosíme o milost, ale marně. A pak to přijde. Vysvobození v podobě společenské klinické smrti. Léčba skrze ticho.

Ticho je na začátku a na konci všeho známého. To, co je mezi tím je sice jen dočasné, ale neméně podstatné, protože to je právě to, čím jsme. Proto se čas od času musíme oprostit od všudypřítomného hluku a skrze onen nezvuk se zahloubat do sebe sama, jelikož přemýšlet sám nad sebou je jeden z největších luxusů dnešní doby.

Zpět sám k sobě
Účelné myšlení se stalo fetišem naší pragmatické společnosti, ve které je vyšší výkonost nezpochybnitelnou modlou a melancholické poblouznění kacířstvím. Pomalu se sami sobě vzdalujeme. Při letmém pohledu do zrcadla už jen stěží poznáváš tu osobu plnou ideálů. Kam ten člověk odešel? Vrátí se někdy zpět, anebo jsi ho nadobro zabil? Úpěnlivé přemýšlení se jako nit táhne jedním z těch ztichlých, temných, podzimních dnů. Melancholie nám ovládla mysl. Vzpomínáme na věci, které byly krásné, ale už nejsou. Na pocity, u nichž jsme se dušovaly, že na ně nikdy nezapomeneme. Libujeme si v tom někdy až masochistickým způsobem, protože právě díky bolesti víme, že jsme ještě naživu.

To, co po tobě zbylo
Bolest života je naším motorem. Chceme milovat, ale bojíme se. Ještě před chvílí jsi tu byl. Tvoje přítomnost na mě působila jako opiát. Mou mysl naprosto ovládla. Jsem závislý a potřebuji víc. Jediné, co tu teď po tobě zbylo, je ticho. Mrazivé a všudypřítomné. Droga přestává působit. Abstinenční příznaky jsou hrozivé, bolest jen stěží rozdýchávám.

Musím tvůj opiát něčím nahradit. Je potřeba mozek znovu ošálit. Chce to placebo. Úzkost mě sladce přivíjí do své náruče. Melancholie mi začíná proudit krevním oběhem zcela nehlučně, ale s o to větším efektem. Je to plný pocit prázdnoty. Patetické vzpomínky jsou přibarvené časem. Vše je v tomto světle hezčí, dokonalejší než bývávalo. Vidím jen obraz bez zvuku, protože to tak chci. Vkládám do ztichlých úst dialogy, které se nikdy nestaly. Lžu si, ale je to krásná lež. Opět jsem se stal závislý.

Pravé já
Ticho je jen zrcadlem. Nehodnotí, neodsuzuje, neškatulkuje. Ticho pouze odráží tu nejsurovější formu bytí, která se nachází v každém z nás. Možná to je ten důvod, proč je tento zvuk v dnešní době natolik vzácný. Snažíme se přehlušit a zadupat do prachu společnosti naše pravá já, protože víme, že na to nejsme připraveni. ∞