People Like Us, Kassel Jaeger, Federsel. Poslední Stimul přivítá tři jednočlenné projekty z trojice evropských zemí.

Stimul dosáhl plnoletosti jde si po svých… Po téměř dvaceti letech je načase rozloučit se. Poslední večer „průběžného festivalu jiné hudby“, tedy koncertní série Stimul, proběhne 20. října v pražské Meetfactory. Na pódiu se vystřídá britská multimediální kolážistka People Like Us, francouzský skladatel a improvizátor elektroakustické hudby Kassel Jaeger a tuzemský divadelník a improvizátor Federsel.

Od roku 2005 Stimul uvedl přibližně stovku akcí, obvykle s dvěma až třemi účinkujícími, pro které se velice často jednalo o tuzemskou premiéru. Kromě mnoha jiných, mezi nimiž nechyběly hvězdy jako Mike Patton, Animal Collective, Sunn O))), Pan Sonic, Oneohtrix Point Never, Battles či Amon Tobin, na Stimulu vystoupily hvězdy japonské „jiné hudby“ Otomo Yoshihide, Merzbow a Keiji Haino, nezařaditelní individualisté jako Anthony Pateras, Peaches či Peter Rehberg. Psychedelici typu Acid Mothers Temple a Nurse With Wound se na scéně střídali s nepřeslechnutelnými dámami Soap & Skin a Diamandou Galás, veteráni Cluster a Nihilist Spasm Band se sound-artisty Marcem Behrensem a Franciscem Lópezem. Nechyběli ani hledačští gramofonisté ErikM, Philip Jeck, Dieb13 či Strotter Inst. a pěkná řádka zástupců polské yassové scény i finského post-folku.

Britská umělkyně Vicki Bennett vystupuje pod dvojznačným alias People Like Us. Od roku 1991 pracuje s médiem audiovizuální koláže. Z existujících obrazových a zvukových záznamů vytváří díla, jež duchaplně, vtipně i znepokojivě reagují na svět populární kultury. Sampling a koláž vnímá jako lidové umění čerpající z palety současných médií a technologií, jejíž „barvy“ jí slouží ke spřádání sítí odkazů. Stěžejní premisou její práce myšlenka, že vše je navzájem propojeno a uplatňovat vlastnictví „originálu“ nebo „autonomní“ koncepce je absurdní i zbytečné. Její nahrávky jsou k dispozici zdarma na UbuWeb. V roce 2006 byl Bennettové jako vůbec prvnímu umělci umožněn neomezený přístup do archivů BBC. Své dílo prezentovala v Tate Modern, Barbicanu, sydneyské opeře, Centre Pompidou, benátském bienále a na mnoha dalších místech. V Praze, kde vystoupí poprvé, předvede audiovizuální realizaci The Mirror, snovou koláž, v níž ukazuje, jak důvěrně známé zvuky, písně a obrazy dokáží změnit svůj význam přesazením do nových souvislostí. „Není cílem, aby se publikum předhánělo v poznávání jednotlivých použitých fragmentů,“ vysvětlila Vicki Bennett časopisu Wire. „Proto je těch kousků tolik – aby se v nich člověk ztratil a přestal je vnímat po jednom.“

François J. Bonnet alias Kassel Jaeger je francouzsko-švýcarský skladatel a elektroakustický hudebník působící v Paříži. Je ředitelem instituce INA-GRM, tedy jednoho z rodišť žánru, teoretikem a autorem řady knih o hudbě a zvuku. Jeho hudební tvorba umně balancuje mezi experimenty v duchu musique concrète, ambientním noisem a elektroakustickou improvizací. Nahrávky mu vycházejí na značkách jako Black Truffle, Editions, Mego, Shelter Press, úzce spolupracuje s řadou žánrově spřízněných tvůrců (Stephen O’Malley, Oren Ambarchi), zejména ale s průkopnicí elektroakustické kompozice, skladatelkou Éliane Radigue, jejíž dílo zpřístupňuje na řadě koncertů. V Praze předvede částečně improvizovaný set se zapojením elektroniky, analogového syntetizéru a kytary.

Tomáš Procházka vulgo Federsel je nezávislý umělec v oblasti divadla, performance, hudby a intermédií. V roce 1998 založil hudební skupinu B4, se kterou získal dvakrát cenu Vinyla v kategorii album roku. V roce založil 2005 divadelní skupinu HANDA GOTE research & development. Jako hudebník a zvukový designér spolupracoval s různými tanečními a pohybovými skupinami, je autorem mnoha prací pro rozhlas, věnuje se dokumentu i radioartu. Jako hudebník vystupuje s projekty Gurun Gurun, Wabi Experience s finským hudebníkem Pasi Makelou, s česko-rakouskými Poisonous Frequencies, česko-norskými Krekso a také sólově pod jménem Federsel. Spolu s Petrem Ferencem organizoval v letech 2011-2021 koncertní sérii Wakushoppu, zaměřenou na scénu volné improvizace. Založil blog mapující domácí nahrávání a outsider music Endemit Archives a alternativní hudební label Meteorismo. Momentálně působí jako umělecký šéf divadla Alfred ve dvoře a jako pedagog režie na KALD DAMU.

Ten své písně zpočátku pěl pouze přátelům v tichu svého bytu, zničehonic se ale ocitl v řadách sestavy The Ruin Of Ruins, kde jeho zpěv a elektrickou kytaru doprovázela trojice RUiNU, což je asi to nejlepší, co KLaNGundKRaCH dosud dali světu. Po rozpadu The Ruin Of Ruins přichází Rouilleux coby polovina dua No Pavarotti do styku s noisem a improvizovanými psychedelickými cáry zvuků, kde vyměnil kytaru za syntezátor a kde spolu s K!ammem tvoří dynamické audioporyvy jakoby překryté těžkou peřinou vzduchu chvějícího se při požáru. No Pavarotti zatím vydali čtyři tituly, z toho jeden na kazetě, podnikli krátké evropské turné a rozhodně stojí za pozornost.

Název Rouilleuxova CD Zugzwang údajně pochází z šachové terminologie a označuje situaci, kdy je pro hráče nevýhodný každý další tah. Nezáviděníhodná situace skrývající v sobě dlouhé minuty uvažování o co nejmenším zlu. A přesně taková je i hudba na CD, neveselá a táhlá, i když nikdy utahaná. Roulleux se nebojí hluku a buduje strmé stěny ze zvuků elektrických kytar, občas mu vypomohou krabičky obsluhované K!ammem a Jorgem Boehringerem (strůjcem pozoruhodného jednočlenného projektu Core Of The Coalman), dvakrát zazní bicí nástroje, u nichž nejsem schopen rozeznat, jsou-li živé nebo také hrají „z krabičky.“ Pokud to druhé, blahopřeji k přesvědčivému zvuku. Kytary mají právě ten zvuk, který rockapopový Vojtěch Lindaur kdysi označil za „nakurvený“ a leckdo jiný za shoegaze či noise, zpěv se v nich utápí právě tak, aby ještě bylo rozumět slovům. Intenzita i míra lo-fi je uměřená právě tak, aby bylo jasné, že Rouilleuxovi jde o to, aby jeho texty byly vnímány. Majitelé CD s účinně strohým handmade digipackem jsou na obalu nabádáni, aby si texty vyhledali na rouilleux.net. Mým favoritem je Nay II, v níž konečně střízlivý básnický subjekt pozoruje, jak se jeho buňky škrábou, cítí jejich kosti a vnímá, jak jím stavební kameny jeho těla smýkají sem a tam.

Z osmi textů alba si sedm napsal Rouilleux sám, autorem Cascanda je Samuel Beckett. Všechny texty jsou psány volným veršem, bez rýmů i struktury sloka-refrén, jediným náznakem struktury je občasné opakování slov či veršů. Díky této podobě a neuspěchanému, pečlivě artikulovanému podání a částečně i díky svému hlasu Rouilleux místy připomene britského básníka a duši skupiny Current 93 Davida Tibeta, nevíce snad v Sailings, která je ale zároveň nejpodmanivějším – i nejdelším – kusem alba. Tahle inspirace (pamatuji si Ruin Of Ruins hrát na koncertě jednu currentovskou „vypalovačku“) ale nepřekračuje hranice plagiátorství. Zugzwang je sebevědomý, dospělý a neotřele znějící debut.

Současná hudba má mnoho hrdinů pásků, nůžek, samplů – zkrátka citací. Ve světě hiphopu a tanečních žánrů patří vypůjčené rytmy a zvuky k jednomu ze základních kamenů celé žánrové estetiky, v hudbě, kterou můžeme nazývat experimentální či alternativní, je akt citace čímsi vážnějším: ukazuje nitky, ze kterých je utkána jedinečná tvůrčí estetika toho kterého umělce; udržuje v posluchači povědomí o nezměrném časoprostoru, v němž se rodí a žije hudba; přibližuje obskurní a zapomenuté klenoty a především vytváří neobvyklé kontexty pomocí mnohdy důvěrně známých stavebních prvků.

Když francouzský skladatel elektronické hudby Bernard Parmegiani vybrakoval pro jednu ze svých kompozic písňový katalog Doors, postaral se rockovému posluchači o pořádnou ušní škytavku: chytlavá a přehledně zaranžovaná hudba americké čtveřice si vyloženě říká o domýšlení. Posluchačovo ucho zaslechlo první takt dejme tomu z Break On Through a hlava ihned začala doplňovat celou píseň… jenže místo ní zazněl úplně jiný, stejně rozpoznatelný útržek dalšího hitu. Citlivějším povahám se mohla zamotat hlava…

Další „střihači“ na to jdou zase jinak: John Oswald, autor termínu plunderfonie (mix slov plundrovat a symfonie), vyrábí vtipná popová metaklišé a dodnes si musí dělat hlavu s nepříjemnostmi, které mu způsobili rockoví titáni beze smyslu pro humor, U2. Skupina Negativland ve své tvorbě dospěla k bizarním kvazirozhlasovým pořadům, Vicki Bennettová si s popem hraje pod značkou People Like Us a svou tvorbu umístila k volnému stažení na stránky avantgardní Mekky ubu.com. Zvláštní sortou jsou turntablisté (hráči na gramofony), u nichž je, zdá se mi, do větší či menší míry vždy přítomen prvek nostalgie po starých praskajících deskách – pokud se tedy nejedná o borce, kteří zkoumají techniky hry bez desek.

Jsou chvíle, kdy je při pokusu o popis specifické hudební estetiky nejlepší vyrukovat s negací: Ghédalia Tazartés na tohle všechno zvysoka kašle a stříhá, jak mu zobáky nůžek narostly. Má hrubý hlas, hrubé znalosti ovládání některých nástrojů a má i hrubé střihy. Jeho desky – v sedmdesátých letech vydal tři, po roce 2000 se stal objevem mnoha duší alternativního ladění a jeho produktivita mohutně vzrostla – jsou přehlídkou zdánlivého střihačského a studiového amatérismu, který jakoby ani nebyl záměrný, ale náhodný. Nad apokalypsou úryvků klasiky, dětského žvatlání, kulhajících rockových riffů po amputaci, samohrajkového extraktu stupidity a zvláštních terénních nahrávek se nese Tazartésův hrdelní hlas přecházející z waitsovsko-brelovského šansoniérství do muezzinského kvílení náhodných shluků slabik doprovázeného týraným akordeonem a bohapustou parodií na estetiku world music. Kdesi vespod toho všeho jsou písně, na povrch ale vylézají jen jejich torza, jejichž nepravděpodobné zjevování je téměř slyšitelně doprovázeno autorovým hrdelním smíchem.

V loňském roce se Trent Reznor rozhodl poslat na chvíli k ledu své úspěšné Nine Inch Nails. Neznamená to ale, že by odpočíval.

S dávným spoluhráčem Atticusem Rossem a svou manželkou, zpěvačkou Mariqueen Maandig založil nový projekt. Jmenuje se How To Destroy Angels a od 1. června na svých stránkách (www.howtodestroyangels.com) nabízí šestipísňové EP ke stažení zdarma. Mimo to si zde můžete koupit trička, plakáty a samolepky.

Nine Inch Nails jsou obecně označováni za představitele industriální hudby, mnoho skalních příznivců žánru s tím ale nesouhlasí: Reznor podle nich podobně jako třeba Ministry nedělá nic jiného, než aplikuje „divné“ zvuky na formu (pop)rockové písně, zatímco „pravověrný industriál“ narušuje samotnou písňovou formu. Písňovost Reznorovi rozhodně nemůžeme upřít, na druhou stranu – což mu u „skalních“ vysloužilo alespoň nějaký plusový bod – tento studiový mág na svém pracovišti nahrával i s legendou experimentální elektronické hudby Coil, podle jejichž maxisinglu How To Destroy Angels z první poloviny osmdesátých let své nové hřiště nazval.

Posluchač by právem očekával, že seskupení s takto odvozeným názvem bude ve své tvorbě alespoň trochu odkazovat k jeho původci, už proto, že Reznor a Coil byli spolupracovníci a přátelé a v jejich poetikách by se daly najít styčné body. Z šestipísňové ukázky ale jasně vyplývá, že nic takového se konat nebude a že Andělé budou mávat křídly zcela v duchu Nine Inch Nails: rockové rytmy, jenže digitální, trocha electronic body music a „nepříjemných“ zvuků, náhlá zasnění v podobě kýčovité jednoprstové vyhrávky klavíru… a do toho utopený vysoký zpěv Mariqueen Maandig. Člověk má hned pocit návratu do devadesátých let, kdy zasnění alternativci vzývali triphop a Massive Attack s Goldie byli věrozvěsty nových chmurek. Nejvíc na celém projektu překvapí, že Reznorovi stálo za to rozjíždět novou značku. Neboť to, co nabízí s How To Destroy Angels, v podstatě produkoval již pod hlavičkou Nine Inch Nails. Takže nevěřte fámám: nikdo nekončí, nikdo nikam neodchází.

Španěl Francisco López je asi nejproslulejším hudebníkem – lovcem zvuků současnosti. Jeho diskografie čítá více než stovku nosičů a jde v ní především o to, co má být slyšet.

Připadá-li vám tohle tvrzení jako samozřejmost, uvědomte si, kolik pozornosti posluchačů si uzurpují nejrůznější výpravné obaly, pečlivě pěstovaná image, pouhé pojmenování skladeb či přítomnost na pódiu. López, který po svém publiku chce, aby poslouchalo, svá díla většinou nepojmenovává, balí je obvykle do černých hávů a při koncertech divákům zavazuje oči (aby nebyli diváky ale pokud možno jen a jen posluchači) a nehraje na pódiu, ale zezadu, od zvukařského mixpultu.

Nové album Amarok (až tento text vyjde, novinkou už zcela určitě nebude) tato pravidla, jak je vidět, porušuje; má obal s obrázkem, i když abstraktním, a název. Zdá se, že López postupem času ztrácí svou zarytou přísnost. Hudba-zvuk hodinové skladby ale do žádných bezpečnějších pozic neustupuje: výchozí materiál byl nahrán v několika evropských městech a v Tel Avivu, kdybychom se to ale nedočetli na obalu, nic by tomu nenapovídalo. López považující sám sebe za dědice konkrétní hudby je v Amaroku zcela abstraktní. Žádné zvukové krajinky či barvité pohlednice, ale pozvolna, o to působivěji plynoucí masa hlubokého zvuku odehrávající se po dlouhé minuty na samé hranici slyšitelnosti, což je oblast, již autor zkoumá obzvláště rád. Posluchač má tři možnosti, co si se znepokojivým téměř tichem počít. 1) Zesílit stereo na neobvyklou míru s rizikem, že mu náhlá změna hlasitosti vyrazí okenní tabulky z rámů – což se patrně nestane, Lópeze podobné „lekačky“ nijak neokouzlují. 2) Nasadit si uzavřená sluchátka a poslouchat dlouhé minuty úplného ticha či téměř úplného ticha. Věřte mi, je to neobvyklý pocit. 3) Otevřít proslulé „cageovské“ okno a považovat za součást skladby všechny zvuky a ruchy z okolí, které při poslechu zazní. Samotný López žádnou radu stran toho, která možnost má být považována za „správnou“, neposkytuje. V rozhovoru, který jsem s ním před několika lety vedl, mi na provokativně pitomou otázku jak by si představoval, aby posluchač přistupoval k jeho hudbě, odpověděl: „S radostí. Jako já.“

Amarok, další z řady kompaktů neúnavného muže s mikrofonem a biologa, který s oblibou natáčí nejen ve městech, ale i na těch nejexotičtějších lokalitách, udělá radost tomu, kdo při poslechu hudby nespěchá, obejde se bez jakýchkoli rytmicko-melodicko-harmonických struktur a – last but not least – ví, že poslouchat cokoliv z hučícího počítače či ušních špuntů přenosných chrchlátek je urážkou hudby.

recenze
Johnny Cash: American VI: Ain’t No Grave
American Recordings

Šestnáct let po začátku spolupráce countryové superstar Johnnyho Cashe s převážně hiphopovým a tvrdě rockovým producentem Rickem Rubinem a sedm let po smrti prvně jmenovaného vychází další díl albové řady American, tentokrát s pořadovým číslem šest a podtitulem Ain’t No Grave. Předešlé album A Hundred Highways stačila dvojice rozpracovat spolu, nyní všechna tíha ležela na bedrech producenta, který si ale díky řadě American vysloužil nálepku „jednoho z nejdůležitějších producentů posledních dvaceti let“ a znovu nakopnul Cashovu kariéru způsobem, o jakém se zpěvákovi počátkem devadesátých let ani nesnilo.
Jeho recept je zdánlivě prostý: nechat promluvit hlas muže v letech, opustit countryové mantinely ve prospěch nepřikrášlené syrovosti a přijít s překvapivě různorodým písňovým materiálem. Nejzdařilejším albem série byla nepochybně čtyřka The Man Comes Around s mrazivými přepracováními písní například od Depeche Mode (Personal Jesus), Nine Inch Nails (Hurt), Beatles (In My Life) a dvojice Simon – Garfunkel (Bridge Over Troubled Water) i s návraty k vlastní minulosti – píseň Give My Love To Rose přestala být bezduchou kýčovitou vybrnkávačkou a konečně získala atmosféru adekvátní textu.
Rubinova produkce nemohla zklamat ani na šestém díle série, velkou otázkou však bylo, najde-li se v archívech projektu dostatek dosud oficiálně nevydaných a přitom kvalitních čísel. Díkybohu se to povedlo a mezi desítkou písní zabírajících dvaatřicet minut (stopáže) alba není jediná nepodařená. Nejznámějšími položkami je Kristoffersonova For The Good Times, Redemption Day z pera Sheryl Crow a Satisfied Mind, s níž se Cash utkal již dříve. Album (ostatně jako celá série) těží z introspektivní, bilanční nálady vyrovnávání se s blížící smrtí, za jeho úspěchem stojí především úžasně sejmutý zpěv hlavního protagonisty – jako by byl starý muž v černém u vás v pokoji. Jeho hlas už tolik nezvoní, spíš lehce skřípe, některé melodické linky jsou jen naznačeny polorecitací, v každé slabice ale slyšíme desítky let životních zkušeností a karambolů, smíření a touhu říci pár slov bez žánrových klišé a autostylizace.
Aranžmá jsou – s výjimkou titulního tradicionálu – opět neokázale působivá, kromě několika kytaristů na albu opět hraje klávesista Benmont Tench (mj. Tom Petty & the Heartbreakers), jehož práce s klavírem, cembalem a varhanami je, ač to může znít neuvěřitelně, podobně mrazivá jako Cashův zpěv. Zatímco kytaristé zkrátka plní doprovodnou funkci, Tench a Cash fascinují, kdykoliv zazní.
Ain’t No Grave je důstojným završením celé série American. Nebo ještě ne?

Německé vydavatelství Drone Records si svůj název zvolilo opravdu dobře – většinu jeho produkce tvoří singly přetékající hebkými i temnějšími táhlými tóny a harmoniemi. To ale vydavatelům, členům hvězdné postindustriální sestavy Troum, nestačí. A tak vznikla série Substantia Innominata věnovaná „tomu nepojmenovatelnému, nemyslitelnému, nedefinovatelnému…,“ ať už se jedná o skrytá zákoutí a záchvěvy duše, nebo temnou hmotu tvořící, pro což zatím nejsou přímé důkazy, podstatnou část vesmíru. Z desetipalcových vinylů série se na posluchače linou zvuky, které jsou dílem introvertní kontemplace a hledání bez předem vytyčeného cíle. „Kup si svíčky a hezký večer,“ napsal mi jednou vydavatel na papírek přiložený k zásilce droneovských singlů.
Série Substantia Innominata završila první tucet vydaných desek. Katalogové číslo SUB-12 má jednomuž-ný projekt německého hudebníka Michaela Annackera Kallabris a jeho Hudba pro velmi jednoduché předměty. Těžko říct, pro jaké, obal desky je na podobné přízemní údaje (mezi něž patří i jméno autora) skoupý. Tedy poslouchejme a představujme si. Album je sice velmi tiché, ale místy až kinematicky „akční“. Žádné táhlé prodlevy, ale ostrůvky rozmanitých zvukových dějů, z nichž by bylo možné sestavit příběh. Potenciál narativnosti, jakkoliv výrazný, ale není imperativem – možná na vás tahle hudba bude působit jako kniha na krásném papíře, s dokonalou vazbou a podmanivými ilustracemi, která je ale psána neznámým písmem. Tušíte náznaky děje, jste okouzleni ilustracemi a vůní svazku… a vlastně to stačí. Chcete-li, dumejte při poslechu, co je manipulovaným zvukem zvonu, jaký zvuk nepřichází z reproduktorů, ale zvenčí, když hudba na desce na pár vteřin úplně ztichne. Hlubší posluchačský zážitek ale patrně přijde, nebudete-li na takové věci myslet.
Post-industriál říznutý ambientem a kontemplativní náladou umí být pekelně kýčovitý, Kallabris se tomuto nebezpečí ale zdárně vyhýbá. Což se dá říci o celé produkci vydavatelství Drone Records, které – jste-li fetišistickým milovníkem krásně vypravených vinylů v limitovaných edicích – by nemělo uniknout vaší pozornosti.

Audiovisual multichannel experience for two 35mm projectors, 4 turntables and as many audio channels as possible.

Reach Your Hapiness

Birds Build Nests Underground decided to attack traditional cinemas by using the venues‘ normal equipment differently and employing primitive repetitions and rough minimalism. Martin Ježek has created more than 40 three-second film loops using a simple half frame camera ČAJKA II of Soviet provenience and unique characteristics that augments the regular movie camera. (the standard length of a 35 mm film reel times two = 72 frames). All of the loops will be played on both projectors of the Cinda while Petr Ferenc and Michal Brunclík will route their turntables into the multi-channel amplifiers of the venue’s DOLBY system while and making sure their artistic efforts will not be limited by the presets of the in-house sound chain. Various meticulous preparations of the record grooves will create loops of sound and all three band members will respond to the dynamics of the images and vice versa. As with such endeavors there always remains a possibility: that nothing will happen, which can also be interesting.

An elegant live mix of ethnopoetic visuals, chants and music

Urban Space Epics evolved out of a series of projects and adventures, including work with San Francisco psychedelic light show artists, 20th century composers and street music in North Africa and Spain.  For 2 decades the ultimate goal of Urban Space Epics has been to improvise projected visuals, sung-poetry and music on epic structures, with an urgent expressionism fueled by urban experience and animist imagination. Sometimes perceived as a non-musical project Urban Space Epics efforts have been directed towards live performances that stay and reside in the viewers mind differently from what is usually on the bandstand. Hypnotically chanted narratives, gamelan like sounds generated from electrified Kalimba’s, jazz inflected electronic keyboards, and music-concret passages are all part of the Urban Space Epics sonic mix.  The upcoming performance includes digitized experimental film footage filmed in central Mexico and Southern Spain for the ethnopoetic expressions of Urban Space Epics. Visuals will be sublimely mixed live by visual artist and VJ Jakub Grosz. Now based in Prague, variations of the Epics can be heard sporatically in conjunction with projects by Extraterrestrials, Birds Build Nests Orchestra, Pronefoal and other forward looking artists.

Jdi za štěstím
Bio Oko
Františka Křížka 15,
Praha
16. 2. 2010
od 20:30

Black To Comm, Alphabet 1968, Type Records

Marc Richter z Hamburku tvoří hudbu pod značkou Black To Comm a vlastní vydavatelství Dekorder. Jeho nové album Alphabet 1968 ale vyšlo jinde – pod značkou Type, kterou vede rovněž hudebník, nedávno se v Praze představivší mistr hororového noise/ambientu Xela.

Snad proto se Richterovo album umístilo v žebříčku padesáti nejlepších alb roku 2009 časopisu Wire, který je jinak poměrně anglocentrický (s japonskou úchylkou). Novinka Black To Comm je zkrátka dalším krokem na Richterově cestě po krásách zvukových ready mades a bzučivých drones, tentokrát rozděleným do kratších, i když mnohdy spojených „písní“.

V krátkých skladbách o stopáži necelé dvě až jedenáct minut zazní plně integrované nostalgicky praskající orchestry z gramodesek, akustické i analogové klávesy i Richterův „kuchyňský gamelan“. Novinkou jsou jednoduché, repetitivní a libé party akustické kytary a klavíru – v podobných chvílích Black To Comm připomíná vzdušnou tvorbu Andrewa Lilese (mj. Nurse With Wound), jinak je ale zcela svůj. A jeho vysoký výhřevný koberec utkaný z hebkých zvuků potěší milovníky ambientu i žánrů odvozených z industriálu. Do zimy ideální.