„Baví mě, že manželství spojuje několik rovin – můžeme ho vnímat jako konzervativní hodnotu a zároveň jako prostředek emancipace. Zároveň je to i geopolitické téma, protože kdybychom manželství zrovnoprávnili a uzákonili, byli bychom první zemí východního bloku (…) a zařadili bychom se tím pomyslně do západního bloku,“ tak uvažuje o tématu svého nejnovějšího dokumentu Zákon lásky jeho režisérka Barbora Chalupová.

Snímek vstoupil do kin 5. srpna během „duhového“ týdne, kdy probíhal festival Prague Pride. Předpremiéru měl na jaře (in Jeden svět). Jméno autorky mnozí diváci znají díky dokumentu V síti, 2020. „Film začal vznikat na přelomu let 2017 a 2018, kdy mě na ulici oslovili dobrovolníci z iniciativy Jsme fér a chtěli po mně, abych podepsala petici na uzákonění manželství pro všechny. Já se jich ptala, jaký je rozdíl mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím, protože jsem asi jako každý, koho se to osobně nedotýká, vůbec netušila, že registrované partnerství vůbec nic neznamená,“ popisuje okolnosti vzniku projektu jeho režisérka v rozhovoru na webu CZECHCRUNCH (cc.cz). Jejím záměrem bylo zachytit proces schvalování novely zákona.Tento poslanecký návrh (napříč politickými stranami) byl předložen 12. června 2018, na základě petice oné iniciativy. (Podepsalo ji 70 tisíc občanů ČR. Podle průzkumů veřejného mínění návrh podporovalo 65 procent dotázaných). Tehdy asi málokdo tušil, že nakonec vznikne časosběrný dokument, s nadsázkou jeho první díl. Sněmovně totiž trvalo neuvěřitelných 1052 dní, než došlo na projednání návrhu v prvním čtení a odhlasovala jeho postoupení do čtení druhého. A je velmi pravděpodobné, že v tomto volebním období se to již nestihne, takže po volbách nezbude než začít zas úplně od začátku…

„Dramaturgie filmu se kvůli tomu měnila, protože místo toho, abych zaznamenávala proces přijetí nebo odmítnutí zákona, tak jsme byli svědky naprosto absurdní a nikam nesměřující debaty,“ dodává Barbora Chalupová.

Jednostranně angažovaná filmařina za peníze daňových poplatníků
Zní část titulku „recenze“ filmu předsedkyně Aliance pro rodinu, kde vyjadřuje údiv, že v dnešní době (ad GDPR a všemožné ochrany osobních údajů apod.) můžete hrát ve filmu, aniž byste o tom věděli. Přitom dokument ze své podstaty zachycuje společenské dění atd., tudíž i jeho hlavní aktéry a jejich poměrně časté „argumentační perly“. Je skvělé, že divák si sám může učinit vlastní názor. Ostatně ona „recenze“, co se žánru týče: z části připomíná text ze Saturnina, resp. z dědečkovy Kanceláře pro uvádění románových (zde filmových) příběhů na pravou míru. Různě dovysvětluje a pokouší se napravit si pochroumané renomé. Z části evokuje i nepřejícné rozhovory z pavlače (ad financování snímku). Naštěstí divák nezaslepený katechismem či jinými dogmaty a národoveckými mýty si o tom myslí své. Držme se však tématu. Režisérka své dílo charakterizuje takto: „Je to observační film. Některé situace jsou velmi živé a autentické, díky čemuž jsme mohli zaznamenat i poměrně dost komický potenciál některých účastníků debaty. Např. (…) mě zarazilo, že jsme se vlastně nebavili o sňatku a manželství jako takovém, ale spíše se homosexuálové přirovnávali k pedofilům nebo zoofilům s tím, že by se měli léčit. Myslela jsem si, že česká společnost už má tyto otázky v dnešní době vyřešené.“ Ke vzniku filmu, jeho financování dodává: „První rok a půl jsme točili úplně bez peněz, protože to tak zkrátka funguje. Potřebujete nejprve vytvořit nějakou ukázku, se kterou můžete za někým jít, ať vám na to dá peníze. Lidskoprávní dokument je ale skutečně věc, kterou v České republice nezafinancujete.“ Prostřednictvím webu Hithit se mezi fanoušky projektu vybralo cca 700 tisíc korun, které budou nakonec použity na postprodukci a distribuci do zemí, jako je např. Polsko a Slovensko, kde debata o stejnopohlavním manželství ještě ani nezačala a kdoví, kdy se tak stane. (V této souvislosti je zajímavé, že irští či španělští katolíci s uzákoněním těchto sňatků zas takový problém neměli.) „Zároveň jsme získali podporu od Státního fondu kinematografie a koproducentem je Česká televize. Přestože šlo o velmi minimalistické nastavení, kdy jsme jezdili natáčet jen já, kameraman a zvukař, tak jelikož jsme to natáčeli tři roky a celkově na projektu pracovalo zhruba 30 lidí, je potřeba těch financí víc.“

Zpráva ze sněmovny i o stavu naší společnosti
Kdo se musel potýkat se svou jinakostí během dospívání, tak moc dobře ví, jaké to může být břímě i trauma, obzvlášť ve společnosti zatížené předsudky a všemi LGBT mýty, veřejným dehonestováním, a především tím v rodině. V některých zemích je coming out v důsledku dobrovolným pasováním se na občana druhé kategorie. Kdy mnozí raději podlehnou tlaku okolí, než aby se nechali ocejchovat nálepkou zvrhlíka protivícího se přírodě. Navíc se z tohoto tématu stává čím dál více politikum, součást předvolebního boje. Je i lakmusovým papírkem hnědnutí vlád v zemích bývalého východního bloku. Polsko? Maďarsko? AntiLGBT zóny? Nařízení, že knihy tematizující homosexualitu se musejí v knihkupectvích prodávat v neprůhledném obalu a do 200 metrů od škol a kostelů je prodej takové literatury zakázán zcela, jako by to byla pornografie? Chudák Platón, Sapfó, Michelangelo, Goethe, Wilde, Whitman, Yourcenar, Proust, Hesse, Hemingway, Thomas Mann, Virginie Woolf a mnozí jiní autoři světové literatury. Nebozí knihkupci! Dost to připomíná Hitlerovu politiku zvrhlého umění, snad to neskončí obdobou růžových trojúhelníků… Ale zpět do české kotliny a moravských luhů a hájů. Tady je naštěstí situace o dost mírnější, ale podobné tendence jsou patrny i zde. Snímek Zákon lásky o tom svědčí. Po řemeslné stránce mu nelze nic vytknout, kameru (Šimon Havel) i střih (Jakub Jelínek) je třeba pochválit. Škrobenost, nezáživnost neosobních setkání, oficiálních jednání, primitivnost anebo sofistiku promluv na půdě parlamentu, kolikrát absenci vzdělání (i mimo tyto prostory) vyvažují záběry ze soukromí, rodinných oslav „duhových“ aktérů. Vyznačují se vřelostí, láskou a pochopením. (Jako nejpůsobivější se jeví svatba dvou nevěst, která je však jen stylizovanou garden party pro rodiče, příbuzné a kamarády. Třeba jednoho dne se děvčata dočkají a budou moci prožít tento okamžik doopravdy, resp. s požehnáním úřadů.) Tyto pasáže ostře kontrastují s tezemi odpůrců manželství pro všechny zaštiťujících se právy dětí, kteří se na oficiální rovině snaží popřít něco, co v mezilidských vztazích již dávno existuje. Dětem, které vyrůstají v nestandardních rodinách s více rodiči či ve svazcích stejnopohlavních párů, káží, jak frustrující prostředí pro život to musí být. Jeden teatrálně říká, jak by raději skočil z okna, než aby byl jako dítě adoptován někým takovým (přitom oba jeho bratři též vstoupili do politiky – aby zachránili čest rodiny). Zde již zmíněná předsedkyně Aliance pro rodinu, několikanásobná matka, na hypotetickou otázku, jak by reagovala, kdyby její syn byl gay, odpovídá, že by si nepřála, aby jí to tahal domů. Též dodává, že prožít život sám přece není žádná tragédie. Jen zapomíná, že to musí být osobní rozhodnutí dotyčného, ne výsledek neempatického nátlaku rodiny a společnosti. Pisatel těchto řádků by měl raději mámy dvě než jednu se srdcem z kamene. Děti pro svůj zdárný vývoj potřebují zažívat především pocit bezpečí, jistoty z přijetí a být zahrnuty nepodmíněnou láskou. Běžte do kina! A v říjnu u voleb se rozhodujte podle opravdových idejí, nikoli podle toho, kdo se vůči komu všemu nesnášenlivě vymezuje.

Zákon lásky
režie Barbora Chalupová
ČR, 2021

Opak byl však pravdou. Ironie osudu? Nikoliv, jen ukázka, jak umanutý jednotlivec se sadistickými sklony vedený zištnou nenávistí a prospěchářstvím bez zábran dokázal využít situace, stranických a mocenských zájmů. Potřeboval zakrýt stíny své minulosti a „vylepšit si“ kádrový profil. Dokázal hrát na nejnižší pudy člověka, byl až virtuózním chameleonem mezi režimy i před světskou spravedlností. Příběh v českých dějinách žel nikterak ojedinělý, zato jako většina obdobných byl téměř mistrně vytěsněn z dějin a historického vědomí společnosti. Tematizace tohoto tabu ještě dlouho po listopadu 1989 byla pro většinu naší společnosti nepřípustná a opovážlivec si koledoval „o přes držku“, někdy obrazně, jindy doslova.

Řeč je o reflexi poválečného násilí, teroru na německém obyvatelstvu, o jeho divokých odsunech po konci druhé světové války v ČSR. Promluvit v té době německy? Kolikrát se to rovnalo trestu smrti, resp. nemilosrdnému lynči, na prokázání viny a rozsudek se nečekalo. (Přitom do té doby obyvatelstvo ČSR tvořili ze třetiny Němci, Židů bylo cca desetkrát méně. Pokud nepočítáme další národnostní menšiny, tak toto území bylo po staletí domovem tří jazykových skupin obyvatelstva, často bilingvního, někdy i trilingvního.) Nevinné oběti: děti, kojenci, mezi dospělými, kolikrát i z řad aktivních účastníků protinacistického odboje – těžko je někdo spočítá. Samozřejmě nacisté mají na svém „kontě“ několikanásobně více zmarněných životů, ale to není omluvou. Křivda vždy bude křivdou, loupežná a jiná vražda vždy vraždou etc. Krutým paradoxem je, že v čase míru by člověk čekal jiné způsoby. Avšak aktéry těchto hrůz byli kolikrát lidé pochybného charakteru a minulosti, někdy i váleční zločinci, a nový režim je často kryl. Princip oko za oko patří do Starého zákona a prvně se objevil v Chammurapiho zákoníku. Tam se však netýkal kolektivní viny.

Žít bez umění? Prožít vyprávěný příběh!
Je skvělé, že se ledy pohnuly. Už o dekádu dříve, roku 2013, na Baráčnické rychtě v Praze v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu měl premiéru (dnes již legendární) autorský projekt Dechovka, s podtitulem Lidé se mění, dechovka zůstává (Vosto5 a hosté; režie a scénář Jiří Havelka, dramaturgie Marta Ljubková a Karel F. Tománek, rovněž spoluautor scénáře). „Stalo se roku 1923. Stalo se roku 1945. Stalo se včera. Děje se pořád. Dokument o historii, který je víc než jen dokumentem o nás. Když se rozdírají staré rány, když se hledají viníci, je potřeba vykopat a spočítat kosti. Chcete vědět, jak by vám bylo na tancovačce po druhé světové válce? Viděli jste už někdy slavnostní otevření sokolovny? A přejete svým nepřátelům pomník? (…) Námět vychází z autentické historické události, kdy v obci Dobronín na Jihlavsku došlo v rámci živelného poválečného odsunu k brutálnímu zavraždění skupiny místních Němců. Nejde však o hledání viníků či analyzování příčin, nýbrž o paměť jednoho místa, v tomto případě kulturního sálu.“ (z webu Vosto5.cz, kde je ke zhlédnutí i záznam představení, který kdysi natočila ČT). Přijetí diváků, odborné veřejnosti i kritiky? Po právu nadšené, samozřejmě s hořkou pachutí. (Odehrálo se sto repríz, nezbylo než vystřídat tři prostory.) Když prožijete konkrétní umně vyprávěný příběh, strhne vás svou autenticitou. Pak předsudky a tradovaná klišé ztrácejí svou moc. V tom je síla literatury, divadla, filmu! Přitom cca ve stejné době na webu blog.aktualne.cz vychází konzistentní racionální text Jana Urbana Trestejme popírače násilností při divokém odsunu Němců. (Týká se konkrétně i fantóma tohoto textu a jedné z ústředních postav v nedávném počinu ND, o němž bude teprve řeč.) Stojí za to si přečíst i tehdejší příspěvky čtenářů v diskuzi pod článkem. Děs. Jen tehdy ještě nevládly ve společenské a politické diskuzi urážky, vulgarita a vyhrocenost v takové míře jako dnes. (Např. Midori napsal(a): „Pane Urbane, už byste se tohoto tématu měl vzdát. Jako vždy zapřaháte vůz před koně, pro vás začala válka až ve 45. roce. Příčina předcházela následek, což vy neustále otáčíte a čekáte zřejmě pochvalu od odsunutých. ̶ Děkuji panu prezidentu Z(…), který hlasy podobné vašemu nenávistnému hlasu odsunul do správných mezí. 07. 05. 2013 | 18:19“ [Podpásové brnkání na stejnou strunu rozhodlo i první přímou volbu hlavy našeho státu, vzpomínáte ? Předchozí prezident s celou svojí rodinou tehdy v tomto podrazu taky sehrál nepřehlédnutelnou roli a na nacionální, národoveckou, občas i xenofobní notu hrají mnozí z nich dodnes]).

Překročíme svůj stín?
Roku 2020 měl premiéru film Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Věnuje se stejnému tématu, obdobně krutému příběhu, a až do konce roku 1945 je téměř paralelou divadelního příběhu Dechovky. A je jen dobře, že filmové vyprávění nekončí zvěrstvy těsně po válce, ale rozvíjí i ta následující v období 50. let. Věrně vykresluje charaktery, pohnutky a motivace postav, nabízí barvitou typologii soukmenovců, soudruhů, estébáků a jiných služebníků režimů. Je rovněž historií jednoho místa a osudů s ním spjatých. Autenticky zachycuje střet „velkých a malých“ dějin, a to jak dokázal rozdrtit životy jednotlivců, kteří byli ve špatnou chvíli na špatném místě, přičemž u některých postav je to jediné jejich provinění. Zatímco ti bezpáteřní proplouvají režimy a mastí si kapsy. Vypjaté chvíle vždy bývají zkouškou lidských charakterů. Film by si zasloužil samostatný text. Držme se proto divadla a pomněme na rčení o honění mnoha zajíců…

Síla hlasu i mnohohlasí
Jako nanejvýš prozíravý a pragmatický (ve smyslu funkčním) se jeví počin souboru Činohry Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka, dramaturgie Marta Ljubková), on-line premiéra proběhla 18. února 2021. Původně to mělo být klasické představení inscenované po vzoru antických tragédií, kdy postavy přicházejí na jeviště a sdělují, co se přihodilo kdesi v zákulisí. Vzhledem k okolnostem (divadelní streamy v mnohém popírají jedinečný princip divadla, tj. sdílení a kouzlo okamžiku teď a tady, autenticity etc.) se tvůrci rozhodli pojmout svůj projekt po vzoru komunikace ve virtuálním prostředí. „Každodenní zírání do obrazovek a hodiny on-line debat nám připomněly policejní a soudní výslechy, které jsme měli připravené pro jevištní verzi“ (z webu ND). „Představení“ je totiž sestříháno z dobových svědeckých výpovědí z vyšetřování jednoho z největších poválečných masakrů civilního obyvatelstva v ČSR v červnu 1945 na Švédských šancích u Lověšic kousek od Přerova. Na tamním nádraží dochází k fatálnímu setkání dvou vlakových transportů, jeden vezl vojáky 17. pěšího pluku z Petržalky, vracející se z vojenské přehlídky v Praze. Druhým se vraceli domů obyvatelé Dobšiné a několika dalších obcí, evakuovaní v roce 1944 na Šluknovsko kvůli bojům německých jednotek s partyzány během SNP. Převážně ženy a děti, mužů včetně starců nebyla ani třetina (a někteří z nich měli osvědčení, že pomáhali v boji proti okupantům v SNP). Národnostně šlo o Karpatské Němce, Maďary a Slováky. Velitel pluku Karol Pazúr, poručík Obranného zpravodajství, zaslechne z vagonů ozdobených slovenskými vlajkami stojících na jiné koleji němčinu. A soukolí dějin se nezadržitelně dává do pohybu… Nic na tom nezmění ani skutečnost, že pár vojáků bylo sousedy nebohých civilistů. Charaktery se začínají vybarvovat. Více z děje se nesluší prozrazovat, navíc většina čtenářů si asi dokáže domyslet, co bude následovat, jak se bude příběh vyvíjet. Proto je vhod, zůstanou-li alespoň jisté momenty překvapením, jen dosti děsivým. Střih výpovědí vytváří až neuvěřitelnou dynamiku vyprávění, zejména ve chvílích, kdy se jednotliví vypravěči shodují, v hlavní lince nebo i detailu. Co se dělo na nádraží bezprostředně po odchodu procesí nebohých, uschované náušnice, rozkazy? Tíha mnohohlasí poměrně spolehlivě demaskuje jednotlivce, kteří si u výslechu s pravdou pohrávají či se snaží schovat za ideologické fráze (výpověď osvětového důstojníka Smetany mluví sama za sebe). V projektu ND vystupují členové Činohry ND a hosté. 34 herců, napříč generacemi, svojí dikcí, mimikou znásobují autentický účinek slyšeného textu. Jediným vizuálním vjemem jsou tváře a historické kostýmy postav (Andrea Králová) na minimalistické scéně (Martin Černý) před kamerou (Martin Bražina) se stolem, židlí, popelníkem a pozadím evokujícím zátiší Ivana Pinkavy. Občasné ruchy a zvuky (zvukový design Martin Tvrdý) umocňují tísnivou atmosféru a společně se slyšeným slovem neodbytně podněcují divákovu představivost. Je to mnohem působivější než ve filmu.

Pazúrovi tehdy měly pazoury upadnout
Zvídavý divák krom samotného autorského filmu Jiřího Havelky může na webu ND zhlédnout nesestříhané výpovědi jednotlivých postav a dobové materiály, najde tam odkazy na další zdroje k tématu (knihy, dokumenty, rozhovory). Tento „bonusový“ materiál doplní mozaiku tragédie o další zarážející skutečnosti. Pazúr se svým horlivým nasazením snažil zakrýt svou kolaborantskou minulost. Za války se dobrovolně hlásil na práci do německých válečných fabrik, byl členem Hlinkovy slovenské ľudové strany, Hlinkovy gardy, přihlásil se do Slovenské rychlé divize, s níž bojoval po boku vojsk Třetí říše na území SSSR. V roce 1943 byl zajat Rudou armádou. Když bylo jasné, že Němci válku prohrají, vstoupil rychle do Svobodovy armády, záhy i do KSČ a rázem byl přičinlivým komunistou. Krveprolití na Švédských šancích bylo vyšetřováno až pod tlakem mezinárodních organizací i nekomunistických poslanců v létě 1947. V říjnu téhož roku StB nařídila exhumaci masového hrobu (nevěděl o ní ani soud, který případ projednával). Těla mužů uložili na hřbitově v Přerově, pozůstatky žen a dětí spálili v krematoriu v Olomouci. „Chtěli zahladit stopy a byli důkladní. Pro jistotu nechali těla spálit hned dvakrát. (…) Pazúr tvrdil, že všichni popravení byli Němci a přisluhovači nacismu, což bylo u soudu vyvráceno. Lhal, že mezi oběťmi nebyly žádné děti. Až pod tíhou důkazů přiznal, že je také zabíjeli. ,Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrielali rodičov?´ odpověděl u soudu na otázku, proč stříleli i kojence. Přesto vinu odmítal. Tvrdil, že plnil svou vlasteneckou povinnost a že cílem procesu je jen poškození komunistické strany.“ (Historik František Hýbl pro Paměť národa; za odhalení okolností masové vraždy u Přerova byl v roce 2017 vyznamenán německým Křížem za zásluhy.) Jak po únoru 1948 dopadl olomoucký státní zástupce František Doležel, který případ vyšetřoval? Osvětový důstojník Smetana se spravedlnosti vyhnul útěkem do Izraele. „Pazúr byl odsouzen k 20 letům vězení. Odseděl si však necelé dva roky, nejprve mu K. Gottwald trest zkrátil na 10 let, pak byl propuštěn na amnestii. Od té doby žil v přízni režimu, dostával vyznamenání a 20 let byl místopředsedou Slovenského svazu protifašistického odboje.“ (týž zdroj) Když František Hýbl v 90. letech zveřejňoval první informace o tomto děsivém činu, setkával se s odmítáním i nenávistnými projevy. „Hrůzná byla různá provolání po telefonu i v dopisech. A když jsem vydal první brožuru a vystavil dokumenty o masakru v přerovském muzeu, před budovou vyletěl večer před vernisáží do vzduchu dvoumetrový pískovcový sloupek. Silný výbuch rozbil v muzeu řadu oken. Policie to vyšetřovala, viníky neodhalila, ale jsem přesvědčen, že to souviselo se Švédskými šancemi. Předtím mi někdo po telefonu sprostě nadával,“ říká. Lověšičtí občané mu hrozili žalobou pro pomluvu. „Jejich mluvčím byl jistý pan profesor. Rozčílil jsem se a řekl jsem mu, ať mě klidně dají k soudu, ale že budou mít ještě větší ostudu, protože tam řeknu i to, co jsem nepublikoval. Například to, jak jedna žena, která bydlela nedaleko, hledala druhý den po popravách v patnácticentimetrovém rosolu krve zlaté zuby. Pak jsem měl klid.“

P. S.
Neměl by dějepis na středních školách začínat dějinami 20. století? A pokud se to stihne, tak pak má smysl věnovat se pravěku, Mezopotámii a starověkému Egyptu etc. Znalost vlastní historie vždy byla k nezaplacení a mocní tohoto světa dobře vědí, proč se tolikrát pokoušeli a stále ještě zkoušejí přepisovat dějiny.

P. P. S.
2. června 2017 v Komorní scéně Aréna mělo premiéru představení Tomáše Vůjtka Smíření (režie Ivan Krejčí). Věnovalo se stejnému tématu. Autor tohoto textu jej žel neviděl, nicméně zájemcům o tuto problematiku vřele doporučuje text Vylikvidování německého problému uveřejněný na webu divadla, který mapuje další poválečné „excesy“ na německém obyvatelstvu.

Očitý svědek
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
Premiéra 18. 2. 2021
on-line projekt

Lidské dějiny jsou plny příběhů, kdy odvaha říkat, co si myslím, tzn. pochybovat, věcně argumentovat, a touha po pravdě spojená s neústupností byly a jsou nevybíravě tupeny. Hlasatelé nepohodlných názorů byli veřejně hrubě uráženi, šikanováni a jinak trestáni. A také mnohokrát byli násilím či zvůlí moci „odstraněni“ z tohoto světa. Z důvodu velmi prozaického a pragmatického: jejich názory ohrožovaly moc vládců, bořily náboženské, společenské, vlastenecké (i národovecké) mýty a konvence. Univerzální záminkou byla urážka dobrých mravů, morálky či většinového vkusu.

Z dávných historických obzorů se někomu vynoří: Sokrates, Galileo Galilei, Komenský, Mistr Jan Hus, možná i Ježíš, někomu Švejk, resp. Hašek a některým jedincům zřejmě vůbec nikdo… Je to stále týž opakující se příběh. I ve světě umění: Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Oscar Wilde, Vincent van Gogh, Egon Schiele aj. V českém kontextu mj. Mácha, Karel Havlíček Borovský, Neruda, Machar, autoři České moderny i ti kol Moderní revue. Neslavný primát v této „disciplíně“ drží totalitní režimy 20. stolení – nacismus a komunismus. Jde o „vypořádání se“ s ideovými nepřáteli, včetně umělců, jejichž tvorba „neladí“ se státní ideologií, většinovým vkusem či naznačuje, jindy doslovně poukazuje, že s tou „státotvornou pravdou“ to je poněkud složitější a kolikrát úmyslně přehlíží myšlenkovou, barevnou aj. pestrost lidské společnosti. Nacisti to vyřešili nálepkou „zvrhlého umění“ a nášivkami hvězd a rozličně barevných trojúhelníků etc. Džugašvili se s tím „nemazal“ vůbec a tolikrát dokázal až paranoidními obavami o holý život rozklížit společnost, dlouholetá přátelství, rodinná pouta (kdy se rodiče museli mít na pozoru před vlastními dětmi). Své sehrála i rivalita, žárlivost, závist, nepřejícnost a udavačství.

Srdce Evropy a kotlina bez srdce
Čeští stoupenci obou zločinných režimů byli horlivými učedníky, a tak si humanista a bytostný demokrat Karel Čapek ještě před příchodem hitlerovských vojsk prožíval soukromé peklo nenávistných urážek, výhrůžek všeho druhu a vandalských činů (na jeho domě). O době protektorátu snad netřeba mluvit a divokých odsunech rovněž tak. Korunu tomuto běsnění nasadil bolševik v době poválečné, tzv. míru. Kolik příslušníků západního odboje skončilo znovu v lágrech? Totéž platí o domácím odboji a lidech jiného názorového přesvědčení, umělce nevyjímaje. Miladě Horákové již náckovské pracky lámaly hřbet… Které pazoury o pár let později dílo zkázy dokonaly? Josef Toufar? Proces se Zelenou internacionálou? A spousta jiných krutých osudů a nelidského zacházení… V časech normalizačních už jim nezbylo než být vynalézavějšími, hrubá síla by byla příliš okatá. Tak u výslechu mlátili a ubližovali tak, aby to nebylo moc vidět. Stali se mistry v psychickém nátlaku, vydírání a šikaně ve společenském, pracovním i rodinném životě. Lidé s vysokoškolským vzděláním mohli vykonávat jen pomocné práce, jiní byli nevybíravě nuceni k emigraci (výhrůžky na adresu jejich vlastních dětí, systematické vyhazování ze zaměstnání, někomu i podpálili dům, a u Mejly Hlavsy se StB dokonce snažila zinscenovat, že je nevěrný své ženě, protože spousta dřívějších pokusů jej zlomit nevyšla). Hnusy obdobné podstaty, jen „mírnějšího“ kalibru jako o pár desetiletí dřív! Jirous, Havel, Vonka, Dienstbier, Eugen Brikcius, Svatopluk Karásek a spousta dalších skončili v base. Tématem tohoto textu však není mapování historicko­‑politické zvůle, má být kontextem k dnešku a mentalitě, uvažování některých mocných tohoto světa. Dříve však ještě jedna odbočka do česko­‑moravských luhů a hájů konce 19. století.

Neradno hájit pravdu ve své domovině
O mentalitě kolektivní nenávisti by mohl barvitě vyprávět i t. č. ještě univerzitní profesor c. k. Karlo­‑Ferdinandovy univerzity v Praze Tomáš Garrigue Masaryk. Zkušenost měl vícerou. Mezi jeho hlavní povahové rysy patřilo kritické uvažování, racionální přístup a odvaha hájit pravdu, a to i ve chvíli, kdy stál proti výrazné přesile. Už po svém nástupu na onu univerzitu (1882) si mezi ostatními profesory, občas i studenty, vytvořil dosti odpůrců. Kvůli svému otevřenému a partnerskému (rovnostářskému) přístupu ke studentům, kritikou iracionálního (až romantizujícího) vlastenectví a svým přísně vědeckým přístupem. Poprvé si naběhl na vidle, když si dovolil zpochybnit pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ) r. 1886. Přitom první pochyby o druhém z nich vyjádřil již Josef Dobrovský o několik desetiletí dřív (1824), pozastavoval se nad jazykovými nesrovnalostmi, kdy se v textu ze 13. století objevují jazykové jevy z doby o dost pozdější, a označil RZ za padělek. Mnozí jeho námitky odmítali, prý kvůli jeho vysokému věku, duševní chorobě, možná i „údajné“ demenci. Byli to ctihodní mužové (svého času, a v něčem i dodnes) např. Šafařík, Palacký, Jungmann aj.; též se ozývaly davy křiklounů. Dobrovského kritický hlas se nehodil do obrozeneckého vlasteneckého krámu… T. G. M. založil revue Athenaeum. (Pojmenování časopisu bylo inspirováno stejnojmennou budovou ve starověkém Římě [amfiteátr a knihovna], postavenou ve 2. století císařem Hadrianem jako „učiliště“ pro rétory. [Název stavby odkazuje i k jednomu věhlasnému řeckému městu.] Přednášela se zde rétorika, filozofie, literatura a právo. Nemajetní posluchači dostávali stipendium.) V roce 1886 s doporučením T. G. M. zde vychází článek Jana Gebauera, jenž požadoval jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy RKZ. A záhy byl oheň na střeše… Pro Elišku Krásnohorskou, Jana Nerudu aj. se T. G. M. stává vlastizrádcem. Musel se vystěhovat z nuselské vily Osvěta, kde bydlel. Zároveň se sám vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho další vydávání. Epilog? Analýza pravosti RKZ provedená M. Ivanovem v 60. letech 20. století v kriminalistickém ústavu oprávněnost pochybností vznesených v předminulém století potvrdila a v mnohém vysvětlila.

Emigrovat! Charlotte říká: Zůstaň.
Roku 1899 se T. G. M. povedlo iniciovat obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem (ad údajná rituální židovská vražda Anežky Hrůzové v Polné; česká obdoba Dreyfusovy aféry ve Francii). Reakce odborné, laické veřejnosti, davu? Útoky ještě vyhrocenější než s RKZ, často i z řad studentů vysokých škol. Masaryk tehdy dokonce přemýšlel, že se ze země vystěhuje. (To ještě netušil, že jeho syna jednoho dne, mnohem později, někdo prohodí oknem.) Pár let nato, již jako poslanec říšského sněmu, se T. G. M. vložil do Wahrmundovy aféry. Předcházelo jí prohlášení sjezdu rakouských klerikálů. Obsahovalo požadavek, že katolíci musejí získat vliv nad univerzitami. Důvod? Jsou semeništěm zla, revolučních, antiklerikálních, antináboženských a liberálních idejí. Poslanec T. G. M. ve sněmu požadoval po vládě, aby zaručila svobodu vědy a univerzit. Krátce nato profesor církevního práva Ludwig Wahrmund vydává v Mnichově knihu Katolický názor světový a svobodná věda, v níž poukazuje na rozpory mezi papežskými názory a objevy moderní vědy. Přičítá je zaostalým vědomostem a omezenosti poznání papežské kurie. V bigotním a maloměšťáckém Rakousko-Uhersku (o čemž později s oblibou psal Thomas Bernhard) vypukl obrovský skandál. Vydání knihy je konfiskováno, autor perzekvován. 4. června 1908 T. G. M. vystupuje v říšské radě na jeho obranu. (Vzpomeňme též na osudy Egona Schieleho: 1912 je zatčen, jsou mu zabaveny práce a je odsouzen na tři dny žaláře za údajnou pornografii svých kreseb, ohrožování morálky a nemravnost. [Předtím tři týdny strávil ve vazbě. Roku 1918 ve svých osmadvaceti umírá na španělskou chřipku.] Naštěstí hlavního obvinění [únos a znásilnění nezletilé] byl zproštěn. Jen soudce si neodpustil jednu jeho kresbu teatrálně spálit přímo v soudní síni.)

Za humna! Do Uher, resp. maďarské reality
„Jsem v nesnázích. V důsledku jednoho rozhovoru je proti mně v mé vlasti vedena systematická politická diskreditační kampaň. Chodí mi stovky očerňujících vzkazů, stávám se terčem útoků na ulici, moji poštovní schránku někdo naplnil po okraj psími výkaly. Pravicový tisk jmenovitě útočí na mou nezletilou adoptivní dceru romského původu. V médiích je častována rasistickými poznámkami. Můj dospělý syn má strach, neodvažuje se k věci vyjádřit. Bojí se, že také přijde o práci, vyjde­-li najevo, že jsem jeho matka. Je mi znemožněno pracovat, jedno po druhém jsou rušena má pozvání do škol, vzniklá situace ohrožuje mé mentální zdraví. Ani fyzicky se necítím v bezpečí. Prosím své překladatele a nakladatele, aby tento vzkaz doručili na co nejvíce míst. V Maďarsku se dnes dostává do situace ohrožení každý spisovatel, jenž svobodně vyjádří svůj názor. Děkuji Vám za sdílení tohoto vzkazu a za pomoc.“ Prohlášení Krisztiny Tóth z 24. února 2021, překlad Jiří Zeman.

Co za tím vězí?
Spisovatelka byla oslovena (jako mnozí jiní tamní autoři) internetovým Knižním magazínem (Könyves Magazin, 11. 2. 2021), aby odpověděla, jaké knihy by vyřadila ze seznamu povinné četby a naopak jaké tituly by tam nově zařadila. „Zvolila bych knihy autorů, kteří letos opustili tento svět. Géza Szőcs, László Bertók, Christopher Tolkien, Per Olov Enquist a další. Chtěla bych vidět, jaké to bude, až se jejich díla vrátí do jiného, radikálně odlišného, nového světa, co jim v té době čtenáři budou říkat.“ Naopak dva tituly by vyřadila: „Jókaiho román Zlatý člověk. V první řadě ne proto, že se těžko čte a studenty odrazuje, ale kvůli zobrazení ženských postav. Protože, co se o nich dozvídáme? Tímea svého muže nemá ráda, ale pokorně mu slouží. Stará se o dům i o mužovy obchodní záležitosti, když zrovna není doma. Nikdy nic ani slůvkem nenamítne. Noémi je zamilovaná, ale o muže se dělí. Mihály Tímár se občas objeví na ostrově, a zase odjede. Noémi se nikdy na nic neptá, jen se raduje. Nebouří se, ale hezky upravená čeká na Tímára, když se mu to zrovna hodí. Podobný problém mám i s Beránkem Baltazarem [autorky Magdy Szabó, pozn. autora], který je doporučenou četbou pro první stupeň. Vyjmenuji vám vlastnosti maminky Borbály: je skromná, tichá, pilná. Před muže vždy staví horkou polévku. Stará se o dům, a jakmile má chvíli čas, tak spěchá k holiči. Nikdy si nesedne. Má zlaté ruce, rozuměj – vždycky vaří dobroty. Otec Bertalan je naproti tomu nevlídný a nemluvný. Když se Baltazar zatoulá, zasmušile si sundá pásek. Má dcera Lili naštěstí vůbec nechápala, proč to dělá, myslela si, že se jenom přejedl. Hrůza… Z děl, která čtou ve škole, si naše děti budují představu o genderových rolích.“ (odpověď K. T. přeložil J. Zeman) Zřejmě kdyby zůstalo jen u slov o genderových rolích a zobrazení ženy (v její tvorbě jsou leitmotivem), tak by to z pohledu mnohých ještě tolik nevybočovalo z té spousty zmatených řečí všech pravdoláskařů, sluníčkářů a libtardů o rovnosti pohlaví, emancipaci etc. Krisztina Tóth však šlápla mnohým na kuří oko – dotkla se „nedotknutelného“ klasika Móra Jókaiho – a tím už zašla opravdu daleko. A všechno má své meze!

Mnozí čtenáři si vzpomenou na teatrální povyk jedné „dámy“ v maďarském parlamentu, kdy demonstrativně skartovala knihu pohádek. (Poslankyně Dóra Dúrová skartovanou knihu, jejíž součástí jsou například homosexuální princové a lesbická Popelka, zničila se zdůrazněním, že homosexuální princové nejsou součástí maďarské kultury a jasně naznačila, že homosexuální vztahy nepovažuje za maďarské rodiny, pozn. red.) Autora této reflexe by dosti zajímalo, co si zajisté ctihodná a všemi ctnostmi oblouzněná poslankyně Dóra Dúrová myslí o Michelangelu Buonarrotim, Oscaru Wildeovi nebo třeba Petru Iljiči Čajkovském a spoustě jiných umělců „třetího“ pohlaví? Co se smí o jejich životech a díle říkat na školách v Maďarsku? Co si myslí o svém soukmenovci v boji za tradiční rodinu, který z večírku (à la úpadek Říma, možná i Sodomy) byl donucen svým „svědomím“ v čase přísné karantény prchnout před bruselskou policií oknem?

Epilog?
„Používají protofašistické metody. Fotografie mé osoby, body shaming, rasismus, nechali čtenáře hlasovat, zda jsem, nebo nejsem spisovatelka. Moje osmiletá dcera musela změnit školu. Syn tyto materiály z médií sbírá a shromažďuje pro případný soudní proces. Já je číst nechci a nechci se ani soudit, protože v maďarskou justici nevěřím,“ říká Krisztina Tóth. A dále pokračuje: „Tady o literaturu vůbec nejde. Je to průhledná dezinterpretace mé odpovědi. Já jsem jen řekla, že ten Jókaiho román by neměl figurovat v povinné literatuře, protože to, co čteme, určuje to, jak vnímáme svět. A také jsem navrhla alternativy. Tady jde o to, jak zpochybnit kredibilitu a pověst spisovatelů, obzvláště těch, kteří jsou známí v zahraničí. Podívejte se, jak přede mnou dopadl Péter Krekó (tento politolog čelil v lednu denunciační kampani v médiích po své kritice vládního tlaku na očkování ruskou a čínskou vakcínou proti covidu-19, pozn. JMH). Nepochybuji o tom, že další budou následovat, a dalším v řadě může být kdokoli: nezáleží na tom, zda jste uznávaný vědec nebo uznávaný spisovatel. Jsem přesvědčena, že je to organizováno. Literatura je pouhá záminka, snaha nalézt obětního beránka. V Maďarsku stoupá hysterie, protože máme rok do voleb. Už rok trvá pandemie a není žádný Soros, na kterého by se dala hodit současná mizérie. Propast mezi sociálními vrstvami se neustále zvětšuje, ale společnost jako celek se bohužel moc nezměnila. Tyto metody vzbuzují v lidech pocit, že mohou rozhodovat o umělcích nebo vědcích a že mají právo je kdykoli zničit jako gladiátory v cirku. Je to tak provinční – a tak smutné.“ (z článku Jana M. Hellera na iLiteratura.cz, 1. 3. 2021)
P. S. O Krisztině Tóth a Maďarsku dneška se zvídavý čtenář více dozví i v loňském zářijovém Artiklu v článku Mateřský jazyk a otcovský jazyk (dostupný na artikl.org).

V loňském jurodivém roce to bylo sto let, kdy drama Karla Čapka R. U. R. spatřilo světlo světa. Vzniklo krátce po skončení první světové války. Mělo být mementem nesmyslnosti válečných konfliktů a nenávisti mezi lidmi, jednotlivými národy.

Příběh nabízí i mnohé paralely s dnešní dobou. Pamětníci i historikové srovnávají dnešní nálady ve společnosti, její rozštěpenost, rozhádanost mezi lidmi, mezi odlišnými názorovými proudy a vzájemné osočování, mnohdy i křik po krvi uprchlíků, lidí jiné barvy pleti, náboženského vyznání s vyhroceností v Evropě v druhé půli třicátých let. Tehdy to bylo reakcí na světovou hospodářskou krizi a asi i jejím důsledkem. Mnoho lidí bylo bez práce, úspor, žilo v hladu s obavami o holou existenci. Jak odvést pozornost od skutečných příčin? Za viníky a obětní beránky byli v Německu označeni Židé a tato nenávist se časem ještě rozšířila. Ve výsledku byla i předzvěstí blížící se války. Kolik nenávistných urážek si tehdy musel vyslechnout humanista Karel Čapek? Byly to výrazy mnohem peprnější než sluníčkář a pravdoláskař etc. Zprvu se pokoušel vymezovat, napsal Válku s mloky, Bílou nemoc a Matku. Útoky se stupňovaly, navíc vidina příchodu hitlerovských vojsk jej vedla k rozhodnutí raději se ukouřit k smrti. Zemřel 25. prosince 1938 na zápal plic. Jak dopadl jeho mladší bratr Josef?

Po sto letech od napsání
Asi není náhodou, že divadelní soubor Buchty a loutky nastudoval a 27. listopadu 2020 premiéroval svou streamovou verzi tohoto věhlasného utopistického opusu (ve své době byl přeložen do třiceti jazyků a obletěl skoro celý svět). S humorem a poetikou sobě vlastní, bez zbytečného patosu (oproti předloze) v představení pro dospělé nápaditě a ve zkratce Buchty a loutky vystihují podstatu Čapkova dramatu a v mnohém ji rozšířily o současné aktualizace ze světového, ale i tuzemského dění: „Aby se roboti nespojili proti lidem, začali jsme vyrábět nacionální roboty, kteří nesnášejí roboty jiné barvy pleti, jiného jazyka, jiného náboženství, přesvědčení…“ Na Zemi vzplály požáry válečných konfliktů, pralesů i lesů a vyvstala hrozba ekonomické smrti. Vždyť koho baví koukat na divadlo zprostředkované kamerou? Je-li na výběr, tak asi každý touží po jedinečnosti okamžiku teď a tady, navíc sdíleného s ostatními diváky a s geniem loci Studia Švandova divadla. Jen je třeba vydělat si na chleba, zaplatit nájem a přežít dnešní mizérii, tak nezbývá než improvizovat… Ostatně to je princip, na němž je představení zdánlivě vystavěno: Režijní záměr jako by to celé z části bylo improvizací a příběh mnohdy vznikal divákům přímo před očima. Je tak vytvářen prostor pro komiku i činohereckou, kterou zvládají s umem, nápaditostí a vtipem. (Coby loutkoherci jsou za třicet let své existence zkušenými a světem protřelými mazáky a získali mnoho ocenění na mezinárodních festivalech v Česku, a ještě více v zahraničí). Příkladem onoho umu může být stvoření prvního robota ( v podání Víta Bruknera) nebo mimická show s kávou a robotickým koulením očima (Marek Bečka) či konečné vyúčtování s posledními žijícími lidmi. Představení velmi zdařile využívá filmovou i autorskou hudbu, rozličné zvuky a ruchy. Pohyby a chůze robotů? Akušroubovák může být užitečný nejen divadelním a jiným technikům. Plavba plachetnicí a následné objevení ostrova, místa budoucích továren robotického života? A závěrečný milostný akt zamilované Sulii a Primuse za smyslného zpěvu Brigitte Bardot? Podmanivý! Ve výsledku i dojemný, když na svět přivedou svého potomka. Loutky a výprava Báry Čechové si rovněž zaslouží pochvalu. Nápaditou parafrází je i epilog o zákazu hraní této hry jinými divadly než národními. Připomíná to rétoriku dnešních nařízení, příkazů a odkazuje ke skutečnosti, kdy světovou premiéru hry uvedl 2. ledna 1921 královéhradecký ochotnický spolek Klicpera, protože se nedozvěděl o tom, že Národní divadlo posunulo termín prvního uvedení.

Lidí nešetřete, uchovejte továrny, výroba se nesmí zastavit
Tato výzva je součástí rozkazu všem robotům světa, aby jednou pro vždy zúčtovali s lidskou civilizací, zároveň je paralelou k dnešnímu dění. Umění a kultura vždy měly funkci očistnou a přispívaly k psychohygieně lidí i společnosti, zároveň i zprostředkovávají poznání. Je zajímavé, jak jednotlivé země Evropy přistupovaly k omezování kulturního dění v rámci ochranných opatření před „dárkem“ z Číny. Je překvapivé uvědomit si, že ve Francii vyhlásí v říjnu zákaz nočního vycházení, přesto tamní divadla a kina mohou hrát, jen musela začínat dříve, aby diváci byli do devíti doma. Když to náhodou nestihli včas, tamní policie vstupenku považovala za akceptovatelné vysvětlení. Tady zařízli kulturní život už v půlce září (pokračování z jara), přitom obchoďáků se to netýkalo, byť tam kolikrát byla hlava na hlavě… Zato galerie a malé obchody, většinou živnostníků, musely být zavřeny. Naštěstí to skončilo u ústavního soudu a ten se jich zastal. ( A v prosinci jste si v kavárně nekoupili ani kafe do kelímku, pokud jste netvrdili, že jej máte do auta…) Přitom těsně před podzimním zákazem hlavní hygienička tvrdila, že hygienické stanice nezaznamenaly zdroj nákazy v kinech ani v divadlech. Výsledek? Vztah ke kultuře – především té nezávislé – jak za bolševika (výroky a uvažování mocných, jejich „logika“ tento pocit jen umocňují). Organizátoři kulturních akcí vymýšlejí oddělené sektory a vchody, počty lidí na metr čtverečný, aby mohly být dodrženy dvoumetrové rozestupy a jiná pravidla. Celé soubory a štáby, technický personál se nechávají testovat, aby večer mohly hrát, když kvůli trasování někdo z nich skončil v karanténě. A sic? V jednu chvíli hygienické stanice nestíhají, tak se změní pravidla a setkání dvou lidí s rouškou najednou oproti dřívějšku není považováno za rizikové…). Pak dokonce přijde zákaz zpěvu i na ulicích a další absurdity. Produkčním v kultuře se div hlavy nezavařily, když se snažili splnit nesystematická, kolikrát protiřečící si nařízení. Ve výsledku to stejně nepomohlo. O čem a o kom to svědčí? O prioritách, vyznávaných hodnotách, neschopnosti – nejen komunikovat, vysvětlovat a pak ještě lidi drze osočovat, že za to můžou oni ( a taky hospody – do 22 h byly v prosinci otevřeny pět večerů; na webu SZÚ se dočtete, že inkubační doba je pět až šest dní) a neodbytné touze sankcionovat drakonickými pokutami, protože jinak vládnout asi neumějí a potřebují přeci nějak zakrýt svou nekompetentnost a populismus, podle nějž se rozhodují namísto racionálního úsudku a odborných rad. Kéž by se to obešlo bez postranních soukromých zájmů!

Tajemství života
„Člověk je něco, co cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku… A tak mladý Rossume odstranil většinu těchto zbytečných věcí a vytvořil robota. (…) Roboti jsou méně než tráva, méně než mandelinka bramborová.“
Začal nový rok, plný příslibů a víry, že snad bude opravdu líp a bude obnoven řád světa, jak jsme donedávna byli ještě trochu zvyklí. O našich životech po budoucí čtyři roky se rozhodne na podzim. O svém životě se mohu rozhodnout už teď, když si uvědomím, čemu chci věnovat svůj čas, energii, a to naplno a tak, jak nejlépe umím. V okamžiku, kdy roboti byli obdařeni citem, začali si uvědomovat jevy dosud neznámé, dokázali myslet i na druhé a prožívat. Snad většině z nás ten loňský rok pomohl otevřít oči, být k sobě navzájem vstřícnější, vážit si setkání, kouzla vlídného rozhovoru a uvědomit si, že to, co jsme donedávna považovali za samozřejmé, zas tak samozřejmé není. V závěru R. U. R. roboti dojdou k poznání, že bez toho druhého jejich život nemá smysl. Co je víc než žít v lásce; milostné, k bližnímu i k přírodě?

R. U. R.
Studio Švandova divadla (Štefánikova 6, Praha 5)
ve spolupráci s Českým centrem PEN klubu
online stream premiéra 27. 11. 2020

Tato promluva jedné z hlavních postav filmu Nic ve zlým režiséra Faraze Shariata plně vystihuje drama hrdinů jednoho příběhu odehrávajícího se na „promítacím plátně“ a velmi věrně zachycuje rozdílnost životů emigrantů hledajících bezpečné prostředí pro život, svůj nový domov. Snímek rovněž trefně poukazuje na konflikty a překážky dané odlišností kultur, náboženskými předsudky, mírou asimilace, generačními rozdíly a také byrokracií a pravidly pro přijímání uprchlíků. Film získal na letošním Berlinale cenu Teddy Award za nejlepší debut a zahájil letošní již 21. ročník Mezipater.

Nic ve zlým
režie Faraz Shariat
Německo 2020, 92 min.

V dnešní vyhrocené a vystrašené době na okamžik zapomenout na iracionální dění všedních dní má účinek ozdravný i očistný. Chvíli nemuset myslet na přízemní, avšak nezbytné starosti každodennosti, nestydaté kupčení se zdravotnickým materiálem, zapomenout na tváře jizvené strachem a obavami o holou existenci. Naopak nechat se unášet hudbou, tancem, divadelním uměním, geniem loci: krásou okolní krajiny, Alliprandiho architektury a Braunových soch – pocit tak intenzivní a niterný, jako byste se hvězd dotýkali…

Spříznění duší
„Naším záměrem bylo vrátit do Kuksu scénická umění, která tu neprávem chyběla. Ve Šporkově době byla rovnocennou složkou těm zázrakům Braunova sochařského mistrovství, ale hudba, divadlo a spojené umělecké obory měly tu smůlu, že se okamžitě vytratily, když doznělo poslední slovo nebo tón. Hrabě Špork budoval celý Kuks jako prostor, kde se počítalo s tím, že bude pro návštěvníky lázní. Ty zde vznikly díky léčivému prameni, jenž tu vyvěrá. Bez vody by Kuks nebyl, a to je jeden z hlavních principů, na němž areál lázní vznikal. Symbolika pramene jako pramene života (a moudrosti ve spojení s múzami, pozn. autora) je tu všudypřítomná. Architektura se odvolává na vodu, její sílu a krásu. Neptuni, kteří lijí vodu po kaskádovitém schodišti, jsou symbolickým pramenem Labe. Vodotrysky a fontány, které jsou v bývalé kukské oboře (tiergarten na dobových rytinách) a v okolí, hra s vodou, spolu se sochařskou výzdobou, řezbami tváří, dokonce polychromovanými, do živých kmenů – to všechno jsou divadelní prvky – a zachycují pohyb.“ (Stanislav Bohadlo pro ČRo Vltava, 2014)

Byl to boj. Oslavme vítězství!
Tak zněl podtitul letošního ročníku. A vskutku jeho přípravy a realizace musely být dosti náročné a plné nejistoty, zda spousta hodin práce a olbřímího nasazení organizátorů nepřijde vniveč a festival bude moci vůbec proběhnout. (To vše v kontextu politických rozhodnutí, která spíš působí jako zmatené a populistické výkřiky před blížícími se volbami, než jako systémová opatření vycházející z odborného úsudku, který se občas taky zmýlí. Dvojí metr, vyvolávání strachu a mediální hra s čísly bez kontextu k úmrtím z ostatních příčin, nemocí, zanedbání, resp. odkladu lékařské péče skvěle živí covidbyznys některých vyvolených a zúčastněných. Za kolik stát nakupuje např. jednorázové roušky – nejen pro důchodce, když před počátkem covidéry stála jedna dvacet haléřů? Dnes v maloobchodě stokrát tolik, i víc. Rukavice, ceny testů? Půllitr tuzemské vodky, režné [taky má antibakteriální etc. účinky, a není to vtip] je levnější než půllitr, litr dezinfekce. Přitom na ni není uvalena spotřební daň a daň z alkoholu – předpokládám… V Jižní Koreji přijali již na jaře mezi prvními opatřeními zákon, který přísně trestá šmelení s ochrannými pomůckami. Co myslíte, zavede tato vláda miliardářskou daň pro covidbarony? Zatím tady hladový jde sedět za krádež pěti housek a malé děti nutíme ve škole nosit roušky ve stylu knížete Potěmkina… Zeptejte se na zkušenosti učitelů. Kolik času jim zbývá na výuku? Opravdu si zodpovědní myslí, že nandat, sundat, žmoulat v ruce, v kapse, z legrace na hlavě má něco společného s funkční hygienou? Doporučovaný systém igelitových pytlíků možná zvládne dospělý, na dětský temperament a bezprostřednost je to přespříliš. Jen vláda se potřebuje tvářit, že se o každého postará… Kolik v září bylo zrušeno divadelních představení kvůli vytrasování a nařízené karanténě některého ze členů divadelních souborů? Snad produkčním nepraskne hlava… A pak se dozvíte, když hygie­nická služba nestíhá, že najednou kontakt dvou lidí s rouškami se při trasování oproti dřívějšku považuje za bezpečný… A pokud prosakující informace, že jistý svěřenecký fond nedávno koupil 60 pivovarů a Ticketpro, není drb, tak to připomíná novodobý vítězný únor, jen poněkud sofistikovanější… Raději zpět do světa umění!)

„Hrabě Špork bojoval celý svůj život za pravdu a spravedlnost, přel se s advokáty a táhlé konflikty řešil i s žirečskými jezuity. V barokním světě spolu bojují i ty nejzákladnější hodnoty jako život a smrt, pravda a lež nebo ctnost a neřest. Přímo v Kuksu dokresluje Alliprandiho architektura již přirozené napětí protilehlých břehů Labe, které představují souboj duchovního a světského. (…) Vítězství je vždy relativní – záleží na úhlu pohledu – a hlavně je pomíjivé. A proto zanechme sporů a šarvátek a pojďme společně slavit!“ (z prologu programu Kateřiny Bohadlové)

Skoro jako doma
Soudě dle zhlédnutého programu festivalu, úrovně jednotlivých vystoupení, to byla oslava života nanejvýš důstojná a spravedlivá, žádná okázalost, přitom výkony velmi profesionální, zároveň lidsky bezprostřední a upřímně prožité. Úroveň hudební dramaturgie je srovnatelná s jinými vyhlášenými festivaly staré hudby. (Samozřejmě Berlínští filharmonikové do Kuksu asi nepřijedou.) Oproti např. Tage Alter Music v Regensburgu ještě diváka potěší „přidaná hodnota“, jíž myslím komorní a přátelskou (vlastně až rodinnou) atmosféru. Tu pomáhal vytvářet krom laskavého a nadšeného přístupu organizátorů i poměrně stálý okruh účastníků (Žádné davy: na denních produkcích a večerních s programem „pro fajnšmejkry“ byla spontánní účast do sta lidí, na hlavních večerních představeních se počet diváků pohyboval odhadem mezi dvěma až třemi stovkami. Záleželo, zda se odehrávala v plenéru či v šapitó. Všichni ocenili, že většinu vystoupení mohli vdechovat atmosféru s plně okysličeným mozkem a bez zavlhlé roušky na obličeji. [A přitom bez výčitek svědomí, že se protiví vládním nařízením.]) Čtvrteční společný výlet, přesněji pouť krajinou po stopách a památkách židovské kultury v okolí Kuksu, s několika kulturními zastaveními (např. koncert v jidiš u zdi bývalého židovského hřbitova za Velkou Bukovinou, kratochvilná píseň drozda kvíčaly v bokoušském háji, loutkové představení pro děti Golem aj.) pociťovanou atmosféru festivalu jen posílil.

Vysoké i nízké, světské a sakrální
Z hudebních souborů: muziku k poctě rakouského císaře Ferdinanda III. (Monteverdi, Buonamente aj.) zahrála Capella ornamentata, vystoupil cembalový virtuos a hráč na klavichord Josef Tůma. Carissimiho, Michnovy, Smrčkovy a Brixiho skladby přednesla Akademie staré hudby Brno. Dále vystoupili Delizie musicali, Tereza Bortlová a Ondřej Holub aj. Světskou hudbu zastupovala charismatická Hana Frejková se svým Jidiš ve třech, perly Balkánu zahrálo uskupení Sarraf a spontánní i družný zpěv a hra na nástroje účinkujících i hostí v baru BarOko z ďůlku (který pro účastníky celého pětidenní byl pohostinným útočištěm i bezpečným azylem). Z divadelní produkce nelze opomenout Badiovu barokní operu o lásce a nenávisti La psiche ve skvělém podání spolku Ensemble Damian, vyznačujícím se precizností a profesionalitou v hudebním provedení; výpravou a hereckými výkony překypujícími nadsázkou a groteskním vtipem, s vyzněním však závažným až moralistním. (Nezapomenutelný byl Giove Michala Marholda a jeho baryton.) Aplaus publika byl dostatečným důkazem. Na své si přišli i milovníci nového cirkusu. Myslivecká romance Lov kolektivu Bratři v tric­ku & holektiv, skvěle vystihovala pojetí a zaměření festivalu a nadchla malé i velké diváky. Divadelní poetika spolku VI.TVOR a jejich nonverbální hry Lázně svým humorem, rozmarnou atmosférou s živou hudbou může leckomu připomenout filmy československé nové vlny šedesátých let.

Geisslers Hofcomoedianten
Sami o sobě jsou nepřehlédnutelnou kapitolou nejen v programu festivalu, ale i na české a moravské divadelní scéně. A to díky své hravé tvůrčí kreativitě, divadelnickému umu, inteligentnímu a spontánnímu humoru, scénické pestrosti a přitom jednoduchosti (minimalismu). Soubor i jeho jednotlivá představení by si zasloužily, aby se staly tématem samostatných textů. Tři ženy a osamělý lovec jsou uhrančivé svou vizualitou, nápodobou barokního osvětlení, hrou světla a stínů, živých obrazů, v nichž ožívají sochy Matyáše Brauna. (Hra vznikla ve spolupráci s Národní galerií). A zachycené životní peripetie malíře Petra Brandla? Ty jsou servírovány na platinových podnosech, vrchovaté laskavého humoru i ironie osudu. Porozumí jim každý (soudě dle výbuchů smíchu v publiku), ale i zkušený divák je kolikrát překvapen salvou dějových zvratů a dynamikou příběhu. Předpremiéru zde v Kuksu měla i trefná a nanejvýš aktuální moralita (LK3P) 2: Zelenavý ptáček. Je volným pokračováním Lásky ke třem pomerančům (LK3P) a obě inscenace se vyznačují jedinečnou minimalistickou výpravou, divadelní hravostí par excellence a vyhlášeným gaisslerovským vtipem. Lechtivá lesní erotická němohra V borůvčí jen potvrzuje výše řečené a doplní nedořečené: Láska hory přenáší, ale vášeň dělá z lidí… co?

Stanislav Bohadlo o Geisslers Hofcomoedianten říká: „Soubor usiluje o nový barokní styl, není to typ autentického barokního divadla (#novebaroko, pozn. autora). Hledají divadelnost v barokních textech všeho druhu ,(tj. i v nedivadelných, např. poezii, operním intermezzu). Jejich představení jsou velice poutavá, je to velmi často na hranici slzí a smíchu – což je vždy velká ekvilibristika, ale nikoli vypočítavost. Snaží se prostě z textu udělat živé divadlo, u kterého se lidi baví, smějou a přitom se dostávají do situací, kdy uvažují o velmi vážných věcech.“

Anděl všudypřítomné smrti (představení, u něhož se netleská)
„Umění není jen záležitostí intelektu, ale i těla a smyslů (barokní koncerty byly společenskou událostí, při níž se jedlo, pilo – a nesedělo se strnule v křesle. (…) Tehdejší představou pohybu planet byl tanec, tzn. vesmír i svět tančí. (…) Taneční kroky byly v baroku chápány, jako by tanečník plul na vlnách…,“ říká věhlasná barokní tanečnice Andrea Miltnerová na Barokování vol. 3. (diskuzi nejen o barokním tanci). Premiéra jejího večerního vystoupení Anděl všudypřítomné smrti v rodinné hrobce Šporků byla pověstnou třešní na dortu. V příšeří ohraničeném kupolovitou klenbou a obličeji přihlížejících plápolají plameny svící. Z cárů mlhy pomalu vynořuje se postava dámy s tváří v závoji. Soustředěné pohyby hledajícího? Tanec na hladině vzpomínek vlastního života? Též stesk a tíseň osamělého. Milovaný již dříve odešel asi. Přípravy zbavit se nepotřebného. Již jen v kabátci, bez závoje a šatů – poslední zastavení u lucerny, v níž zrcadlí se záblesky lásky a věčného světla. V zapomnění, trvalém zatracení? Podle pozemských skutků a tíhy svědomí. To asi v případě jiných. Ona odchází průzorem k věčnosti s lehkostí a hlavou zpříma vztyčenou, přitom s pokorou…

„Otcovský jazyk je jazykem moci. Můj otec má moc, jeho se musíme bát, on je mírou všeho. Mně neodmlouvej! Ať mi ten pes nenasere v zahradě! říká můj otec. Všechno se děje pro něj, po jeho chuti, nebo proti ní a měří se podle toho, jakou oblibu v tom nachází…“

Tak začíná druhý z textů, který v Brně na Měsíci autorského čtení (MAČ 2020) 25. července představila Krisztina Tóth. (Čestným hostem letošního již 21. ročníku festivalu bylo Maďarsko.) Autorka jej vybrala kvůli genderovému tématu. Domnívá se, že by nemělo v literatuře chybět. (Když už o něm nelze přemýšlet na akademické půdě; oboru gender studies byla odebrána akreditace na budapešťské Univerzitě ELTE, pozn. autora.) Zprvu nečekaně, přitom dosti věcně koresponduje s textem Věčně na cestě, jímž spisovatelka své čtení v Huse na provázku zahájila. Napsala jej speciálně pro tento festival, jeho organizátoři ji požádali, aby se zamyslela nad tím, jaká je současná situace v Maďarsku a jak si země stojí i v rámci Evropy.

Jako z dob šťastných zítřků?
Současný režim se snaží ukázat trochu jinou minulost, slavnou a velmi historizující. Příkladem mohou být nové školní učebnice a čítanky apelující na vlasteneckého ducha už od útlého dětství. Došlo k rozdělení kultury na tu podporovanou, s režimem loajální, a tu nechtěnou, jíž byla státem odňata finanční podpora. Dalším příkladem jsou sochy, jimiž vládnoucí garnitura zaplňuje veřejný prostor. Krisztina Tóth o nich mluví s neskrývaným despektem: „V posledních letech vzniklo výrazně mnoho hnusných soch (…) a myslím, že oproti současnému pojetí v sochařství jsou to neuvěřitelně konzervativní a historizující sochy. A vůbec nechápu, jak je to možné, že jsme se vrátili o mnoho desetiletí zpět. Jsem strašně smutná, když vidím tato ‚díla‘, protože mezitím se stalo tolik věcí… Mají lidem ukázat obraz minulosti, slavné minulosti, která vlastně ale nikdy neexistovala. Je to mnohem jednodušší než se zabývat problémy současnosti nebo lidem nabídnout platný náhled, reflexi. Většinou se jedná o státní zakázky. Vidím mezi nimi strašně málo soch, které by byly moderní a měly dnešní koncepci. Hlavně jsou to takové tetky a strejcové z bronzu, a množí se…“ (Jako trpaslíci; v českém kontextu; pozn. autora.) Krisztina Tóth vystudovala obor sochařství na střední uměleckoprůmyslové škole, v roce 1993 absolvovala obor maďarština-historie na budapešťské Univerzitě Eötvöse Loránda. Počátkem devadesátých let strávila dva roky v Paříži, zčásti na stipendijním pobytu. Ve druhé polovině devadesátých let pracovala pro Francouzský institut v Budapešti. V současné době se kromě psaní, publicistiky a překladu z francouzštiny věnuje také výrobě vitráží a restaurátorství. Tato renesanční a prozíravá žena je matkou dvou dětí (druhé adoptovala). Pestrost svých pracovních aktivit komentuje následovně: Když nebudu dělat i rukama, budu nešťastná. Navíc jsem zažila období, kdy bych se jen psaním neuživila. Vydělávat si tím, co je „mus“ a co člověka nebaví, ubírá každému energii. A na rozdíl od některých mužů-spisovatelů, nemůžu doma říci: Od desíti do čtyř mě nerušte, pracuji na novém románu…

Traumata z dětství jako podobenství?
„Může mi být tolik, jako nyní mému synovi, řekněme šestnáct, když si místo starého drapového plátna koupím na okno svého pokoje barevný, pruhovaný indický závěs. Můj otec řve: ty mi tu žádné hipísácké doupě dělat nebudeš, opovaž se mi tu něco věšet! – ,Tobě jsem tu nic nevěšela, kreténe pitomej. Ale sobě.‘ – Mohutná facka, zavrávorám. Tečou mi nudle, nad umyvadlem si myju napuchlou tvář, ale nesplaskává. – ‚Na tvém místě bych radši ustoupila,‘* radí matka a rovná mýdlo. – ‚Na mém místě?‘ otcovský a mateřský jazyk se potkají v koupelně. V hlavě mi buší. Když vyjdu, oni se objímají…“
Následují ještě dva mikropříběhy z dětství, kdy pocit křivdy a bezmoci jsou neoddiskutovatelné, avšak síla přesvědčení stát si za svým, neohnout hřbet, vyslovit nesouhlas a případně jej zdůvodnit má účinek, někdy i komický, jindy tragikomický; což druhou stranu znejistí, občas i přivede do rozpaků. Rozsahem kratičký text, strukturou precizně vystavěný a sevřený; některé motivy se vracejí a variují, až se „jazyk hihňá, jindy tančí…“ Závěrečná příhoda, už z dospělosti, poukazuje i na rozdíl v užití otcovského jazyka a jeho adekvátnost. Vnímá tento rozdíl i tamní ministerský předseda? (Zoltán Gábor jiný večer během diskuze po svém čtení říká: „Po pádu komunistického režimu jsem si naivně myslel, jako mnozí jiní, že budeme žít v normální zemi, kde budou pravidelné parlamentní volby, ale nebudou mít takovou váhu a my nebudeme ani muset vědět, jak se jmenuje ‚náš‘ premiér. Ale obávám se, že vy víte, jak se jmenuje, a to není v pořádku. Je to člověk, který chce, aby celý svět znal jeho jméno… On neomezuje svoji činnost na stát, kde byl zvolen, on ‚vyváží‘ svoji činnost do ciziny, v prvním kole to byly státy, kde žijí maďarské menšiny [Slovensko, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko], ale teď postoupil dál, protože už úspěšně ovlivňuje politiku i v Makedonii a ve Slovinsku, kde nakupuje fotbalové kluby, televizní stanice, a tak skutečně dokáže ovlivňovat, co se tam děje. To, jak dokázal rozštěpit maďarskou společnost, se mu povedlo ‚exportovat‘ i do zemí, kde žijí maďarské menšiny. Část menšiny si získal penězi, mnoha penězi [resp. maďarská vláda si je získala]. A komu se to nelíbí, kdo názorově nesouhlasí, tak se snaží vymezit a něco proti tomu dělat. Takže tam vznikají stejně ostré názorové konflikty jako v Maďarsku. Důsledkem je, že v některých zemích rozštěpená maďarská menšina ztratila parlamentní zastoupení, příkladem může být Slovensko.“)

Věčně na cestě
Jak již bylo řečeno na začátku, text byl napsán speciálně pro MAČ 2020 jako reflexe současné společenské i politické situace v Maďarsku. (Na podzim by všechny texty, které vznikly na zakázku festivalu, měly vyjít v antologii Atlas myšlení.) „Vyhmátnout podstatu. Chci být přesná, hustá i hutná,“ říká Krisztina Tóth v rozhovoru pro LN, a tak svůj text v próze pojala jako sociologickou sondu v čase mezi řidiči budapešťské taxi služby, s nimiž cestovala (resp. vypravěč příběhu). Jednou vystoupila dříve, když došlo na konečné řešení uprchlické krize. Jindy padla řeč i na Györgye Sorose nebo se jí dostalo rad, jakého si má najít muže, a příhoda s „recyklací“ pytlíků heřmánkového čaje? Polechtá bránici nejednoho čtenáře… „Když chce dnes řidič dát cestujícímu najevo svou politickou preferenci, umístí na zrcátko nebo na přístrojovou desku trikoloru. Aby milý cestující věděl, že má co do činění se slušným maďarským člověkem. V otázkách řidičů se pravidelně vyskytují tito a tamti. A mým úkolem je, abych citlivě odhalila, kdo je my a kdo je oni. Abych v této do extrémů rozpolcené, schizofrenní zemi rozhodla, kam se vedle mě sedící neznámý člověk řadí a kam se snaží zařadit mě. (…)

V poslední době taxikáři vyzvídají také ohledně stavby stadionů. Maďarsko má nyní za ministerského předsedu fotbalového maniaka, který buduje gigantické, ultramoderní a neskutečně drahé kulaté haly jednu za druhou. [Např. ve své rodné vsi Felcsút čítající všeho všudy 1688 duší nechal postavit stadion s kapacitou 3816 diváků. Asi až jednou na přátelský zápas přijde celá vedlejší dědina i s kojenci a početná vládní delegace…; pozn. autora.] Shodou okolností bydlím v těsné blízkosti jednoho takového vznikajícího monstra a řidiči mi pravidelně pokládají otázku, co tomu říkám. Jejich zájem je samozřejmě symbolický a nevztahuje se na samotnou budovu. Nejde jim o to, jestli se mi líbí aerodynamická forma stadionu a jestli se podle mě hodí do okolní zástavby a krajiny, ale jestli já, jako soukromá osoba, podporuji, nebo ne, že vedoucí činitel země vede pomatený, nacio­nalistický boj proti Evropské unii. V otázkách mi našeptávají, ať přiznám barvu, ať prozradím, kdo tedy jsem, jestli přítel, nebo nepřítel. Většinou odpovídám vyhýbavě, například že fotbalu nerozumím.“

Epilog
„Podívejte se, v Maďarsku dnes žije obrovské množství lidí ve skutečně velké chudobě. Cestuji po zemi velmi často a vidím tak zblízka, jak žijí lidé v menších, zapadlých vesnicích. Vidím, že nemají dost jídla, nemají čím topit, že děti chodí do škol z neuvěřitelných míst, v zatuchlých šatech a ve špatných botách. Vidím, že jejich možnosti jsou strašně zúžené, prakticky neexistuje společenská mobilita. Vidím, že chudoba plodí další chudobu a děti v podstatě nemají šanci z té situace najít východisko. Nemohou se učit, protože jejich pracovní síla musí být využita, nepřipravují se na zítřek, protože musí řešit problémy s hladem a obyčejnými starostmi všedních dnů. Nemají žádnou vizi, nemají víru, nevěří světu dospělých. Já tomu dokonce ani neříkám běžně chudoba, je to horší. To je skutečná bída, protože v ní už není žádná lidská důstojnost. Chudoba nahlodá integritu osobnosti, demoralizuje. Od hladovějícího člověka nelze očekávat perspektivní uvažování a v takové zemi, kde žije mnoho takových lidí, kteří nemají žádnou dlouhodobou vizi, je velmi těžké oslovit lidi tak, aby začali uvažovat alespoň o své současnosti. Ale literatura by se o to přece jen měla pokusit.“ (Krisztina Tóth v rozhovoru Tadeáše Dohňanského na iLiteratura.cz)

Měsíc autorského čtení 2020
texty Krisztiny Tóth v překladu Roberta Svobody
https://www.autorskecteni.cz/

další texty k tématu
https://artalk.cz/2017/07/12/21-pametni-rok-a-jejich-odraz-v-madarskem-verejnem-prostoru/
https://artalk.cz/2018/10/08/staronova-era-temny-podzim-kritickeho-umeni-v-madarsku/

Křehká diktatura interpunkce, závrať z věty vedlejší…* Kdyby dospělí i školský systém dokázali naslouchat úvahám a fantaziím malého kluka, možná by život i dílo Franze Kafky vypadaly poněkud jinak. Reakcí na vnější deformování vnitřního světa dítěte bývá někdy únik, někdy svéhlavost, pro někoho vnímaná jako frackovství.

Stohy popsaného papíru o životě a díle
F. K. by se daly několik hodin, možná dní, přehazovat vidlemi. Malý stvořitel (s podtitulem Der kleine Fratz) Egona Tobiáše v nastudování Divadelního spolku Jedl (Nebeský – Trmíková – Prachař) se vyznačuje nebývalou stručností a přitom až ohromující celistvou znalostí díla a života F. K. Nejde jen o věcnou rovinu, za pozornost stojí zpřítomňování pocitů, jež známe z Kafkových knih a dopisů: niternost a uzavřenost do sebe, tíseň z existence, z „logiky“ úřadů i ouřadů, z absurdity světa, do níž jsme vhozeni, resp. rozeni. Hra se slovy, s motivy, odkazy, citacemi, s historickými reáliemi a současné aktualizace s dějinným nadhledem vyvolávají ironii a absurditu ještě jiného druhu, a především to, co v Kafkově díle nenajdeme – humor a smích. Přítomná nadsázka (slovní i ve výpravě), rovněž tak vtip jsou specifickým klíčem režiséra Jana Nebeského (který zřejmě i navazuje na poetiku Petra Lébla). Ale dost obecných řečí, raději k věci…

Co na to vrchní rada Vacátko?
V příběhu z pera Egona Tobiáše se objeví postavy historické i fiktivní. Lucie Trmíková s magnetismem sobě vlastním a očima barvy chrpy, s nimiž ladí i její elegantní šaty s prostřihy, není jen matkou ve stínu otce, je i dívkou, která Franze okouzlí. Felice? Julie? Milena? To není podstatné. Zato repliky s milostnými dopisy na tváři diváka nejeden úsměv vykouzlí. Martin Dohnal je představitelem otce Hermanna, jemuž je košile bližší než kabát. V extravagantním kostýmu či s nečekaným (ale významově zcela pochopitelným) kostýmním prvkem je náhle Maxem Brodem či vyhlášeným prvorepublikovým policistou, jenž má „hasit“ Franzovo zmizení. Místy trochu groteska i féerie se zpěvy, nikoli však samoúčelná. Intermezzo rodičů o chlebu a jeho podobách zaujme svým rytmem i významy, které nabízí. Rovněž tak působí Franzovo vyznání Já věřím v talíř, můj otče, prázdný talíř! Tato úsměvná parafráze jednoho spirituálu je podmanivá nejen díky své lehkosti a nápaditosti obrazů, ale i vyzněním podobenství a metafor. Zpěv i nezaměnitelná barva hlasu Karla Dobrého a jeho zralý charismatický herecký projev i virtuozita v roli Franze jsou tak přesvědčivé, že až nevěřícně zíráte s otevřenou pusou. Nejen nad jeho odstátýma ušima… V sportovním trikotu, barevně „laděném“ po vzoru i vzdoru dospívajících (kostýmy: Petra Vlachynská) vyzařuje z postavy vnitřní mládí a svěžest, o niž mnozí z mnohem mladší generace již přišli. Majstrštyk hodný nejedné divadelní ceny, snad. To se týká i scénáře. Uvidí se…

Vytvořit nový svět?
„Chtěl bych se přestat skrývat, ale moje skrýš je všude se mnou. Chtěl bych vyjít ven, ale na to tento svět není navržený. (…) Zemřu a povstanu z popela jako Národní divadlo. (…) Procházím branou do Nového světa. Dvojitá šroubovice z písmen se kroutí nekonečně vysoko. DNA románu, k němuž se ani nepřiblížím, k němuž se ani přiblížit nesmím, a přesto mě přitahuje, jako světlo lampy přitahuje nočního… – (spálí se) au! Všechno musí být spáleno! Protože TAM už slova nebudou k ničemu…“

Epilog
„Rána v tichu / tiše bolí / rány ráno / sypu solí / rána k ráně / tiše sedá / za okny se / mlha zvedá. (…) Psaní je má modlitba. (…) Mám plán!“
*autorem Egon Tobiáš, ostatní citace též ze scénáře či z programu.

Malý stvořitel (Der kleine Fratz)
Divadelní spolek Jedl in Skautský institut (Staroměstské náměstí 1, Praha 1)
premiéra po 22. 6.
další reprízy st 2. 9., pá 4. 9., so 5. 9. , po 7. 9.

Jaké to je nahlédnout někomu do soukromí? Mohou věci, místa mluvit? Nebo jsou jen otiskem života svých majitelů? Jak souvisí pohádkový střet dobra a zla s každodenností a všedností našeho žití? Stačí projít šatní skříní – onou pověstnou branou mezi dvěma světy – a příběh se rodí…

Slovy tvůrců
„Za dveřmi č. p. 21 má podobu tzv. narativního prostoru, tedy výtvarné instalace bez herců, která vypráví určitý příběh. Tento konkrétní se odehrává v současnosti a nabízí civilní vhled do života jedné rodiny. Divák bude postupně procházet sedmi prostory, které může svobodně zkoumat. Na každý prostor má omezený čas, takže bude záležet na jeho aktivitě, nakolik pronikne do detailů jednotlivých osudů i celého příběhu. Za dveřmi č. p. 21 vypráví atmosférický komorní příběh, který je určen pro jednoho až dva diváky. Každý divák navštíví prostor samostatně. Pokud přijdete ve dvojici, každý z vás absolvuje odlišnou cestu.“

Modří i moudří již vědí…
Pro ostatní je výzvou navštívit tento či mnohé jiné projekty divadelního uskupení Pomezí. Jeho činnost stojí na rozhraní nejen interaktivního a imerzivního divadla (tj. založeného na divákově zapojování se do průběhu představení), hledá a prozkoumává jeho odlišné podoby a způsoby, jak rozvíjet současné divadlo méně obvyklými přístupy. Jinými, snad srozumitelnějšími slovy: Snahou tvůrců je vytvořit komplexní, alternativní svět, do kterého může divák vstoupit a objevovat jej. Diváci jsou zapojeni do děje, ocitají se na hranici divadelní inscenace, hry a výtvarné instalace. Je to specifický typ divadla, který se vyznačuje volným pohybem diváků po scénickém prostoru, v němž se může paralelně odehrávat více scén. Divák se musí rozhodnout, kam se vydá, do jaké místnosti se podívá, čemu bude věnovat svou pozornost, protože nemůže vidět všechno. Zároveň se někdy stává i aktivním spolutvůrcem představení.

Prázdniny ve městě? Nemusí to být nuda!
Autor těchto řádků objevil Projekt Pomezí z. s. teprve na začátku června t. r.

A bylo to pro něj soukromé zjevení. Vydal se zatím na dvě výpravy. Druhá byla v rámci formátu 1 : 1 (jeden herec a jeden divák) Milý Karle! + Výlety. Dopisoval si s dívkou svého srdce z kasáren a zákopů za dob c. k. mocnářství a nechal se plně unést autentickou atmosférou příběhu i scény. Ve Výletech plul po vlnách fantazie provázen svým ptačím průvodcem, toulal se přírodou v krajině zdejší i zemí orientálních, spoléhat se musel především na svůj sluch a hmat… Těší se, že o prázdninách nakoukne do Domu v jabloních (Winternitzova vila), vyrazí na výpravu Nad městem, kdy průvodcem po okolí pražské Palmovky bude hlas ze sluchátek… A nejspíš bude svědkem, možná i aktérem prvních demokratických voleb v jedné asi dost „divnozemi“… Lístky, prosím.

Projekty Pomezí jsou příslibem netušených dobrodružství, nejen o prázdninách! Přidáte se? Stačí kouknout do programu na www.pomezí.com.

Za dveřmi č. p. 21
Koncept a realizace: Barbora Klapalová
(též námět), Ondřej Levý, Martin Sucharda,
Matěj Sybr (Za Poříčskou bránou 7, Praha 8)
první uvedení 19. října 2019, 80 minut
www.pomezí.com.

Film Dokud se tančí (Gruzie, Francie, Švédsko, 2019) byl uveden v české předpremiéře 28. dubna v rámci on-line projektu Moje kino LIVE. Na MFF v Cannes po projekci následoval patnácti minutový potlesk, Švédsko jej vybralo za svého kandidáta na Oscara. A v Gruzii proti snímku protestovaly nacionalistické a ultrakonzervativní skupiny a snažily se zabránit jeho promítání, zasahovali i těžkooděnci.

Očima Středoevropana (bez předsudků a náboženských pseudodogmat)
Hlavním hrdinou příběhu je mladý tanečník Merab, okouzlující svým pohybovým nadáním, zápalem pro tanec, též veselou a dobrosrdečnou povahou, citlivostí, zodpovědností a v neposlední řadě i úsměvem a postavou. Je členem poloprofesionálního souboru gruzínského tradičního baletu. Ten vede taneční mistr Aleko – přísný, autoritativní muž, jenž nepřipouští diskuzi a svým přístupem a postoji charakterizuje podstatu tradičního národního tance.

(Tou je mužnost a není v něm místo pro slabost, jemnost, natož náznaky jakékoliv sexuality. „Gruzínský tanec není lambáda…“) Zároveň mistrův přístup až ikonicky vystihuje konzervativní smýšlení, hodnoty a pojetí ducha národa, tradic a v mnohém i společenských předsudků. Již zde je patrný blížící se střet dvou světů, resp. dvojího pojetí života v jedné zemi (a na jedné Zemi). Protiklad hodnotových systémů (staří versus mladí, tj. tradice, síla zvyku a jejich zákonité zpochybňování v dospívání) je předzvěstí nevyhnutelného konfliktu.

Zamilování nejtěžším proviněním?
Marie a Merab. Taneční partneři. Věrní a blízcí kamarádi, v mnohém souznějící duše (ne však bez občasných konfliktů). Tančí spolu již od svých deseti let. A vlastně spolu i chodí, nepřekročí však fázi platonického randění. Ne kvůli „dobrému“ mínění společnosti, natož pavlačových drben… (V Gruzii je ještě stále pro starší generace předmanželský sex tabu a představuje i ohrožení cti rodiny.) Jejich taneční soubor, vztahy mezi tanečnicemi a tanečníky se zpočátku jeví dosti harmonicky až idylicky. Jednoho dne se však otevřou (i zavřou) dveře zkušebního sálu a vstoupí Irakli. Rovněž charismatický a usměvavý muž, obdobných povahových vlastností jako Merab, který svým talentem a zvládnutou taneční technikou dokonce mnohé z přítomných převyšuje (jak se ukáže později). A od té doby se zdánlivě idylický svět souboru začíná krystalizovat… Jsme svědky, jak sám Merab zpočátku vnímá Irakliho jako rivala (když se na mistrův příkaz stává Mariiným partnerem v jednom duetu).
Co však především může zaujmout, okouzlit vnímavého diváka? Je to způsob, jakým je naprosto autenticky, cudně i rozpačitě zachycena rodící se náklonnost a okouzlení mezi oběma tanečníky, jejich postupné sbližování, nesmělé náznaky a letmé doteky, umocněné naprosto věrohodnými detaily (vzájemné pohledy, ztráta náušnice, přivonění k tričku druhého, společně vykouřená cigareta aj.) Merabova panická zamilovanost se zračí v očích i úsměvech obou. (Herecké výkony jsou odzbrojující, především Levan Gelbakhiani v roli Meraba [nominace na European Film Awards 2019], stačí připomenout nervozitu při oznamování jmen vybraných tanečníků do konkurzu národního souboru, Merabovo laškování s babičkou, když mu dochází, že je zamilovaný až po uši, hra očí a úsměvů v autobuse MHD nebo pocity toho, jemuž bylo zlomeno srdce…)

Queer romance i balada
Hledání identity a následný coming out v západní kinematografii není v posledních desetiletích naštěstí nijak zvlášť ojedinělým a zas tak překvapujícím tématem. „Sečtělý“ divák, může mít výhrady, že scénář filmu místy působí šablonovitě. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, pravil kdysi Hérakleitos. Pro dospívajícího diváka, jenž sám řeší podobné trable, a především pak pro celou gruzínskou společnost musí být tento film zjevením (byť pro mnohé nechtěným, záleží na míře konzervativismu a předsudků, nejen o Arménech). Skutečné umění se vždy vyznačovalo jistou mírou provokace, zpochybňováním většinového vkusu, hledáním nových principů a pokoušelo se tematizovat tabu. (Jaké urážky, nálepky, dehonestace musel snášet např. Vincent van Gogh, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, v českém kontextu Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Jiří Karásek ze Lvovic a celý okruh autorů Moderní revue i mnozí jiní?) Režisér a scénárista Levan Akin sám říká, že film Dokud se tančí je jeho reakcí na násilně rozehnanou první pride v Tbilisi v roce 2013. A pokud zde v souvislosti s filmem mluvím o umění, tak se to netýká jen teoretických východisek. Primárně mám na mysli citlivě a věrohodně vystavěný příběh, jeho pozvolna gradující tempo vyprávění, euforii pramenící ze zamilovanosti i osudový zlom, kdy se Merabovi začne bortit celý jeho svět. Po prvních ranách chce na chvíli zapomenout, krátkodobým vytržením se stane zcela náhodná návštěva gay klubu. Záhy však zjistí, že to pro něj znamená ránu osudnou… Víc se nesluší prozrazovat. Charakteristiky vedlejších postav rovněž umocňují výsledek, Mariina intuice, Irakliho výsledný pragmatismus a především katarze Merabova sourozence Davida (ad rozhovor bratrů na jednom polštáři) svědčí o nápaditém scénáři a zdařilé režii (oceněné na MFF v Sarajevu; v Oděse nejlepší film). Kamera a výtvarné kompozice záběrů, cit pro barvu a měkké světlo ve spojení s hudbou působí až uhrančivě. Příkladem může být zátiší dvora a pavlačí porostlých vinnou révou, s pověšeným prádlem a Merabovým polonahým tělem, vše zalito ranním slunečním svitem (evokuje to vizualitu filmů Xaviera Dolana) nebo zátiší prostřených jídelních stolů, motiv rozkrojeného granátového jablka… A dlouhý záběr provázející Meraba místnostmi na svatební veselici? Ten má sílu! A husí kůži i nevyslovitelné dojetí vyvolá tanec v kožešinové čepici – samozřejmě pro Irakliho. Aby ne, když je upřímným láskyplným i smyslným vyznáním odvěké touhy milovat a být milován.

Epilog
Levan Gelbakhiani (představitel Meraba) o scénáři filmu říká: „V Gruzii máme mnoho problémů a kvůli tlaku vlády je obtížné o nich otevřeně a veřejně mluvit. Film je dobrý způsob, jak něco říct nahlas, jak začít diskuzi o určitých tématech, která jsou důležitá. Například o tom, že řada transgender lidí se v Gruzii stane obětí ortodoxních ultrapravicových šílenců. LGBT lidé mají kvůli své sexuální orientaci problém sehnat byt, práci i dobré vzdělání. Náš film k tomu ukazuje i další problémy, třeba ekonomické a vztahové. V Gruzii totiž stále panuje přesvědčení, že sex můžete mít až po svatbě. My mladí Gruzínci víme, jak chceme žít. Nemáme pro to ale prostor. Jsme otevření a snažíme se otevřít i zemi. Jenže vedle nás žije starší generace, která vyrostla v dobách SSSR, má vymyté mozky tehdejší propagandou a chce, abychom se chovali podle jejích představ, jako ,správní Gruzínci‘. Ale přece to, že jste Gruzínec, neznamená, že musíte dělat jen to a ono a cítit to samé, co ostatní Gruzínci. Každý může být tím, kým chce. O tom všem film Dokud se tančí mluví. A díky tomu není důležitý jen pro Gruzii.“
P. S. Levan Gelbakhiani roli opakovaně odmítl. (Pětkrát…)

Dokud se tančí (Da cven vicekvet)
režie Levan Akin
Švédsko / Gruzie / Francie, 2019, 106 min

Ve stavu nouze se tříbí lidské povahy. Jsme svědky vytržení společnosti ze zaběhnutého řádu, síly zvyku a zpochybnění základních jistot. Je to výzvou. Budeme na své činy hrdí, či nám za ně bude stydno? Když je jednání lidí motivováno strachem (kolikrát úmyslně šířeným) o životy blízkých, obavami o holou existenci, dějí se někdy věci iracionální…

Stačí si všimnout maličkostí, kdy v této zemi nejvíce kvetlo udavačství? Za Protektorátu a v éře šťastných zítřků! Někdy bylo motivováno zištně, někdy slepou vírou v propagandu, někdy vnucené strachem (zachráním sebe, potopím druhé). Strach nemusí být vždy nástrojem moci, avšak udavačství je jeho důsledkem téměř vždy (spolu s lidskou záští). A tak jsme dnes svědky až nekritické víry v roušky, jejího „uctívání“. V MHD, v obchodech, v těsném kontaktu mezi lidmi jejich prospěšnost nikdo nezpochybňuje (samozřejmě za předpokladu, že si ji člověk během dne několikrát vymění, nesahá na ni [jedno zda v rukavicích či bez], aby si vzápětí promnul oči etc.) Co však budí podiv? Kolik osamělých chodců, běžců, cyklistů, řidičů v liduprázdném městě je utemováno vlhkým hadrem, místo čeho by plnými doušky nasávali jarní vzduch tak prospěšný pro lidský organismus a jeho imunitu. Jak je to s bezpečným dvoumetrovým odstupem a 15 minutami kontaktu? Působí prazvláštně, když v parku vidím manželské, milenecké páry, které spolu kolikrát žijí v jedné domácnosti či minimálně sdílejí dost intimní prostor, a sedí-li ve dvou v parku na dece v trávě,tak jsou vyzývány policií, že musejí mít plátěný náhubek… Není to tak dávno, co toto „opatření“ platilo i při pohybu v otevřené krajině a v lese. Kolik padlo pokut za porušení slepé povinnosti nařízené shůry, kdy však nikomu žádné reálné nebezpečí nehrozilo? Ti, co mají pomáhat a chránit, tak snad mají vlastní mozek, který by jim pomáhal vyhodnocovat jednotlivé situace podle reálné hrozby pro ostatní? Nebo jim chybějí instrukce nadřízených? [A pak vám příslušník městské policie řekne, že roušku musíte mít nasazenu, i když kouříte cigaretu v parku na náměstí... : ) Nejbližší člověk byl tři metry daleko a jen procházel kolem. Osobní zkušenost.] A vrcholem této hysterie je, když se dozvíte o agilních spoluobčanech, co neváhají informovat příslušné orgány, pokud někdo roušku náhodou nemá. A ještě se kolikrát tito honci čarodějnic (udavači) srocují na sociálních sítích, kde prezentují své úlovky? Fuj, vzpomínám si na jednu domovnici z 80. let,tolika lidem svým ostřížím pohledem (pomalu až do ložnic) dokázala zatopit… [A ještě jedna paralela oklikou se nabízí, naštěstí úplně v náznaku, bez fatálních důsledků. Tentokrát platí pro všechny bez rozdílu, ne jen pro jednu ostrakizovanou skupinu jako tenkrát. Ale i tak je to dost děsivé zjištění, jemuž najednou rozumím mnohem více, než když jsem jej měl zprostředkováno jen knihami a filmy. Jak se museli cítit Židé, když jim dle Norimberských zákonů nezbylo než si na svůj oděv našít žlutou hvězdu a byli zcela vyloučeni ze společenského života, který tehdy víceméně mohl probíhat dál?]

Jak z toho ven?
A tak utíkám do světa krásy a umění, abych na chvíli zapomněl… Současnou situaci to nevyřeší, duševní hygieně to však výrazně pomůže. Každému. Osvěžit si mysl, hledat inspiraci a paralely v příbězích dávných, současných i fiktivních, na chvíli zapomenout na peripetie dneška. Animovaný film Lajka Aurela Klimta (2017) je dobrým příkladem propojení reálného a fikčního světa. Dokáže reflektovat poměrně nedávnou historii, soupeření mocností za studené války, motivace lidí i zvířat (zejména vládne-li světu hlad, bída a bezútěšnost). „Nelehký je život fenky Lajky na periférii ruského velkoměsta. Po svém odchycení je násilně přeškolena na průkopnici kosmonautiky. Záhy po startu Lajku do vesmíru následuje množství dalších zvířat překotně vypouštěných z Hustonu a Bajkonuru. Zvířata bloudí vesmírem až nakonec za pomoci černé díry šťastně obydlí vzdálenou planetu. Po nějaké době jejich harmonického nikým nerušeného soužití s místními živočichy k nim však doputují i dva lidští kosmonauti a harmonický i ten holý život zvířat je rázem ohrožen.“ (anotace na dafilms.cz) Film Lajka nabízí netušené konotace, odhaluje bezohlednost lidského jednání a kořistnictví ve vztahu k přírodě, k ostatním živočišným a rostlinným druhům, přitom v divákovi vyvolává upřímný smích, který může vést k zamyšlení: Kam tento přístup a jeho tempo vede a co za pár desetiletí s takovýmto přístupem ze zeměkoule zbude? Těžko si v této souvislosti nevzpomenout na zprávu ČTK (z 11. 2. t.r.): „Klíčovou roli v přenosu nového typu koronaviru na člověka mohli sehrát luskouni. Podle čínských vědců z Kantonu jsou chybějícím článkem v řetězci mezi člověkem a netopýrem, jehož považují za přirozený rezervoár nákazy.“ (Odkaz na konci textu.)

Luskoun je přitom i v Číně chráněné zvíře, je ve velké míře pašováno a dodáváno na tamní trhy se zvířaty jako vyhlášená specialita, je s ním zacházeno a je usmrcováno dost krutým způsobem (ostatně jako ostatní živočišné druhy, včetně netopýrů, které tam lze zakoupit). A pak se ani ne v půli dubna dozvíte, že ve Wu-chanu zas otevřeli trhy se zvířaty, nic se nezměnilo, jen se dbá zvýšené ostražitosti, aby nikdo nepořizoval obrazové záznamy… Říká se, že pýše předchází pád, a je dost možné, že příroda má vlastní mechanismy, jimiž se dokáže „bránit“. (Jen „literární“ hypotéza, k úvahám o tématu může však být prospěšná. [Samozřejmě že příroda není myslící entita. Nemá potřebu se bránit nebo mstít. Za rozšíření viru může lidská bezohlednost, totální kašlání na hygienické standardy a žádná úcta k těm nebohým zvířatům.])

Raději zpět do světa krásy…
Animovaný film Lajka je po všech stranách povedený film, především řemeslně. Výtvarný rukopis (František Lipták, Martin Velíšek, Aurel Klimt) je nezaměnitelný a okouzlující. Stačí vzpomenout na absolventský film autora O kouzelném zvonu (1998) či z pozdějších na Fimfárum (2002, 2006). Navíc Aurel Klimt (námět, scénář, režie, produkce, střih) v sobě nezapře skvělého a nápaditého vypravěče sršícího vtipem a chytrým humorem. Hudba filmu jen tyto pocity umocňuje (písně Josef Čermák; hudba Marek Doubrava [Kdo zná kapelu Hm..., ví o čem je řeč.]). Hlasy propůjčené hrdinům i antihrdinům příběhu (Helena Dvořáková, Karel Zima, Petr Čtvrtníček, Jan Vondráček, Miroslav Táborský, Čeněk Koliáš, Robert Nebřenský, Jan Budař aj.) jen dotvářejí vnímání filmu jako dokonale konstruovaného soukolí.

Epilog
Až na vás zas někdy dopadne kostrbatá „logika“ úředního šimla, můžete si společně s Janem Werichem zazpívat píseň Talisman z desky Tam za tím mořem piva…
Od pradávna říkali si páni,
že se musí ohlupovat lid.
Aby pro ně pracoval, aby přitom nereptal,
aby se zkrátka bál, aby byl klid.
Aby nesáh´ pánům na pohodlí,
ať dře v potu tváře a pak hlavně ať se modlí.
Ať se krčí v prachu a ať žije v strachu.
Vymýšleli pro něj stále nové modly.
Chátra, říkali si páni,
ta nám vždycky na špek naletí.
Jednou se klaní dvojhlavé sani,
podruhé zlatému teleti…

Pozn.: https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/koronavirus-na-cloveka-nejspis-prenesli-luskouni-40313063
Pro vědeckou obec odkaz na abstrakt původního článku: https://www.nature.com/articles/s41586-020-2169-0

Lajka
režie Aurel Klimt
Česká republika
2017
87 min.

Je dětské přání asi většiny nově přijatých studentek pražské taneční konzervatoře. Málokteré z nich se však podaří školu dokončit, a pokud absolvují, tak to ještě neznamená splnění vytouženého snu. Přitom byly ochotny přinášet až nadlidské oběti. V potu, bolesti i krvi…

Krása v bolesti a ponížení?
Desetileté děvče z malého města přichází od rodičů do stověžaté metropole, místa zaslíbeného i plného nástrah. Středobodem je konzervatoř a internát, svatyní jeviště Národního divadla. Odosobněný a nemilosrdný svět, kde nezbývá než se spolehnout sám na sebe, později jistou útěchu nabízí sesterstvo z intru (ale často je i smečkou s drsnými pravidly či „holčičáckou mafií“), krátkodobý únik ze světa „práva a pořádku“ nabízejí kamarádi (často teplí, ale většinou empatičtí). Konzervatoři vládne pevnou rukou autokrat Želva se suitou učitelů, pro něž je pozitivní motivace zřejmě pojmem z Měsíce a osvědčené „pedagogické“ metody představuje křik, urážky a ponižování všeho druhu, a to nejlépe před ostatními studenty. Jisté techniky a praktiky mohou připomenout Mengeleho či středověkou torturu.
„Tvoje dispozice k úspěšný budoucnosti se pečlivě zkoumají. Procházejí mnoha prohlídkama, jsi předváděná před očima odborný komise mistrů, zepředu, zezadu, zespoda, vleže na zemi, ve stoji na jedný noze, zkoumají ti kopýtka, jestli jsou narostlá do správnýho tvaru a budou vypadat před publikem dostatečně esteticky, mistři ti páčí nohy do různých stran, aby zjistili, kam až vydržíš, nahou tě měří, váží a speciálním kovovým přístrojem ti nabírají množství podkožního tuku.“

„Každej tejden v pondělí ráno je vážení. Celá třída před začátkem hodiny nastoupí před zraky profesorky na klasiku na váhu a ta pečlivě zapisuje, jestli jsi náhodou nepřibrala, a pokud jo, dostaneš pokárání a doporučení něco s tím udělat anebo rovnou pohrůžku, že tě na partneřině nikdo zvedat nebude, dostaneš sníženou známku anebo prostě zákaz vstupu na jeviště. Jenom ty prsa se děsně špatně hubnou…“
„Když je ti jedenáct, přestaneš jíst jídlo ze školní a internátní jídelny. Ve dvanácti začneš využívat přístroj na hubnutí, kterej máte na intru (…) Ve třinácti začneš o pauzách kouřit, protože to zahání hlad, ve čtrnácti začneš na střídačku držet nejrůznější diety (jíš jen tukožroutskou polívku), v patnácti jsi jenom na ovoci a müsli tyčinkách, v šestnácti objevíš projímadlo, v sedmnácti začneš zvracet a v osmnácti už nejíš skoro vůbec, protože chceš na jeviště a tam tě s nevhodnou postavou rozhodně nepustěj.“
„Jsi tělo, nic jinýho. Skvěle vycvičený tělo, skvěle vypadající tělo, skvěle zkrocený tělo. Všechno se točí kolem něj. Přesný proporce, přesný výkony, přesná vizáž, přesný funkce. Co je uvnitř, nikoho nezajímá.“

„…Baltazarová, u který nikdo nemůže věřit, že má co dělat s baletem a není vězeňská dozorkyně, vysoká kostnatá kobyla, ve vlněný sukni do půli lejtek, teplejch punčocháčích a hnědejch pantoflích, krátkej šedivej sestřih jak trestankyně z lodi zasažený morem, obrovský obroučky brejlí a tlustý skla, pod kterýma jsou ty velký vlkovy oči potom, co sežral babičku, a hlas jak třaskavina, když na vás řve: ,Výdrž!!!‘ A pak s celým procesím mazáků obchází jednoho po druhém, co stojíme v zadržený pozici na jedný noze s druhou ve vzduchu, a ukazuje vaše chyby. Štípe vás do zadku: ,Zastrč ten špek,‘ píchá vás do hrudníku: ,Cheche, ty máš čtyři prsa,‘ anebo nad váma rovnou láme hůl: ,Tak tady chybí hlavně inteligence‘. “
„…Franzová při cvičení na volnosti (což není cvičení se ve volnosti, ale naopak) řvala, že můžete jít prodávat párky v rohlíku na Václavák, že jste amatéři, nic z vás nebude, jste líný, na závěrečných známkách se to určitě projeví…“

Toto s notnou dávkou sebezapření lze snad ještě snést. Co však působí krutě a nelidsky, je způsob, jak jsou studentky ze školy vyhazovány, jak se jim bortí a hroutí svět a vytoužený sen. Pád z výšin baletního nebe do každodennosti obyčejného žití. Celoživotní trauma ze selhání. Nemožnost a neschopnost vrátit se na běžnou střední školu (protože vědomosti z matematiky a jiných předmětů získané na konzervatoři neobstojí ve srovnání s požadavky středních odborných škol, natož gymnázií). Ty šťastnější odmaturují na večerních školách pro dospělé, většina se však protlouká životem se základním vzděláním a v zaměstnáních nijak prestižních, či přímo v nekvalifikovaných. Slabší povahy se snaží najít útěchu v alkoholu, pervitinu… Řadové číslovky za křestními jmény a výčty vyhozených působí až děsivě. Miřenka Čechová nastupovala do prvního ročníku s devatenácti spolužačkami, v průběhu osmi let do třídy propadly další, někdo přišel později (asi zářné talenty). Školu však absolvovalo jen osm z nich a profesionální baletkou se stala jen jediná.

„Evu vyhodili ze školy! Už sis zvykla, že vyhazujou kvůli nedostatečnosti v technice, kvůli velkejm prsoum, tlustejm stehnům, kvůli malejm nártům a napouklejm zadkům nebo že se celkově do všech stran zvětšíš, ale Eva neměla nic z toho. Prostě jí dali v pololetí kouli a musela jít. Eva byla talent, ale měla prořízlou hubu. Několikrát si dovolila argumentovat, odmlouvat, mít na všechno odpověď, dokonce zpochybňovat nařčení, který se pak kupily v indexu.“

Na konzervatoři, kde autorka knihy studovala, se „vyučovalo“ dle principů ruské baletní školy. „Přitom balet je možno dělat i jiným způsobem. Ruská škola se liší od francouzské, anglické nebo americké. A třeba jsem měla možnost vidět, jak se v Americe trénuje klasický balet. Přijde mi, že zdaleka není tak krutý a tvrdý, že je více atletický, více technický, jde samozřejmě také na výkon, ale určitý princip demokracie nebo diskuze se studentem je tam přítomný. Tamní tanečnice nejsou tak vychrtlé a podvyživené, jejich pohyb je dynamičtější. A mohou mít prsa.“ ( z rozhovoru M. Č. pro Reflex)
Jaké jsou zkušenosti Nikoly Márové, primabaleríny ND, z dob jejích studií na tomtéž ústavu o pár let později? Říká, že měla štěstí na skvělé pedagogy, dril byl přítomen, ale bylo to v rámci únosnosti
a v rámci toho, co absolventy čeká v divadle, resp. jak drsný svět baletu bude i tam. Nicméně dodává, že někteří pedagogové by nemuseli být tak tvrdí. Dále říká, že se jedná o školu s enormními nároky, kde obstojí jen ti nejsilnější. Po konci své kariéry v ND by si ráda otevřela svou baletní školu – s podstatně vlídnějším přístupem. (z rozhovoru M. Č. a N. M. pro ČT)

Vychny, pichny
A pak druhý středobod – internát. Tomu vládnou vychny (tj. vychovatelky, už jejich označení zní zlověstně). Jak se v takovém prostředí cítí deseti- jedenáctileté holky? Učebnice vývojové psychologie říkají: Děti ve školním věku (6 až 11 let) potřebují prostor pro vlastní aktivity a hry (rozuměj vlastní, ne organizované dospělými). Hra je v tomto období stále nezbytná, rozvíjí fantazii a má relaxační funkci. Děti v tomto věku potřebují zažívat úspěch, pokud se jim tohoto pocitu nedostává, může to narušit jejich další vývoj. Rovněž by děti neměly být přetěžovány (rodiče by je měli přihlásit maximálně na dva až tři kroužky týdně). Na konzervatoři výuka probíhá od rána do večera, šest dní v týdnu. (sic!) A o víkendu je intr zavřený. Autor těchto řádků se domnívá, že to musel být život jak na zámku… Jen místy podle Kafky, bohužel.

„Ty máš zatím jenom jednu důtku za to, že v prostěradle lítáš po cizích pokojích a hraješ si na ducha, jak to vychny nazvou. Přitom vůbec nepochopily, že se jednalo o originální taneční performanci, na níž se poprvý projeví tvoje inklinace k angažovanýmu divadlu ,šoku a překvapení‘.“

Próza Baletky není jen chmurné čtení o deformování dětské individuality a nártů tanečnic či výpovědí (i zpovědí) o traumatech a patologických rysech osobnosti některých „pedagogických“ pracovníků. [Viď, Želvo, i v školním časopise se o tom psalo, než si jej teatrálně zatrhl.] Kniha je poskládána z krátkých příběhů, protkána autentickými deníkovými záznamy – jak střepy mozaiky zrcadlí životy svých postav, jejich dospívání, hledání sebe sama v situa­cích krušných, tak i bezstarostných a naplněných veselím a euforií 90. let minulého století. [Kam se všechna ta bezprostřednost a vlídnost za ani ne třicet let vytratila? Lidská zášť, bezohledná touha po moci, intriky, lži a nespravedlnost je do kouta zatlačily – že by taky ruská škola?]

Dokud je veselo, ještě se neumřelo
„Takže je úplně přirozený, že když v neděli ráno s Natáliinou partou vylejzáš po houbovým mejdanu z bohnickýho lesa, začneš s nima na křižovatce tančit Labutí jezero, přičemž zastavíte dopravu, týpci vylejzaj z aut a pobaveně sledujou pět holek, který velice profesionálně s dvousetprocetním nasazením a obrovskou vášní skáčou etrechatquatre, passé, etrechatquatre, passé (…) Obal pak říká, že prej všichni tleskali, ale na to už si nepamatuješ.“

Jak už je patrno z úryvků zde uvedených, jazyk autorky je uhrančivý, vyznačuje se neotřelostí, nepřehlédnutelnou nápaditostí (ve všech jazykových rovinách, i v osobě vyprávění), náramným vtipem a sarkasmem. Svébytná a umná rytmizace strhává čtenáře do proudu i peřejí vyprávění. Témata a motivy se rozbíhají jak pavučina a vytvářejí tak naprosto věrohodný otisk psýché hlavní postavy příběhu, jejího prožívání toho, co život přináší: První zamilování, randez-vous s kluky, kdy někteří si uvědomí svou odlišnou orientaci; přemítání o jejich povaze v kontrastu s machistickým uvažováním, domácím násilím. Neobyčejně citlivě a upřímně je vyprávěn příběh o nalezení sourozence. Vede k pochopení, že to není „věc“ volby, nýbrž už je rozhodnuto v okamžiku narození. Je v naprostém kontrastu s dnešní antiLGBT hysterií (viz Rusko, Polsko, místy Slovensko, ojediněle i ČR [Kam ztratila se láska a milosrdenství, Mons. Piťho?]), a to díky osobní zkušenosti, setkání a následné ztrátě předsudků. Každý chce žít šťastně, v souladu se svou přirozeností. A pokud to nezasahuje do svobody druhého, tak proč by kdokoliv měl toto přání svým bližním upírat, veřejně je stigmatizovat, natož je týrat či ohrožovat na životě?
Baletky jsou svým rozsahem útlým románem, myšlenkově však pestrým a po okraj naplněným. Stručně, výstižně a působivě a žádná doslovnost! To je premisa moderní literatury, nejen.

Epilog
Miřenka Čechová studovala na konzervatoři osm let a odnesla si odtud dvojky z chování, nenávist k baletu, tanci a všemu, co s tím souvisí. Když skončila, byla přesvědčena, že už nikdy nebude tancovat. Tak se přihlásila na DAMU (alternativní divadlo) a HAMU (nonverbální divadlo), studovala paralelně, roku 2012 obhájila doktorát (režie fyzického a mimického divadla). Získala prestižní Fulbrightovo stipendium na American University ve Washingtonu DC, kde vůbec jako první vyučovala fyzické divadlo. Založila divadelní soubory Spitfire Company a Tantehorse. Její autorská představení získala několik významných zahraničních ocenění, byla nominována na cenu Thálie. Její krédo zní: Život nekonzumovat, ale přetvářet.

Baletky
Miřenka Čechová
Paseka, 2020, Praha, 221 s.

A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.

Z antiky do současnosti, detektivky
Zde začíná příběh Krále Oidipa, jejž na začátku prosince uvedlo Národní divadlo. V nastudování Jana Friče. Lze tušit, že výprava bude ve velkém stylu a s notnou dávkou provokace. Obojí však není samoúčelné a bez významu. Příkladem může být největší kadidelnice světa (do premiéry držela primát ta v Santiagu de Compostela) či obří plotter, „tovární“ tiskárna zabírající téměř 2/3 šíře jeviště), vizuální dojem je však velkolepý a v náležitém světle jen podtrhuje významové vyznění. Fričovy aktualizace a odkazy vytvářejí paralely k současnosti, v rovině běžného každodenního, ale i politického života. (Např. turisté a čumilové, přemoudřelí glosátoři, rádci či divadelní kritici. [A pak vládci, kteří své zemi škodí a jsou jí jen pro ostudu, oba by si po vzoru Oidipa měli přiznat pravdu a odejít. Ne se dál zamotávat do svých nekonečných lží, kdy jeden se zaštiťuje ohledem na své děti a za nějaký čas, když mu do bot teče zas, tak neváhá a neostýchá se své děti veřejně zostudit a označit za psychicky nemocné. Druhý málem pozvrací korunovační klenoty, ohýbá ústavu, zákony, mstí se za staré křivdy. Oba nadřazují vlastní zájmy nad zájmy státu a společnosti, neostýchají se nevybíravě urážet své oponenty a mluvit před veřejností, tj. i dětmi, vulgárně. Přitom Masaryk postavil Československo na ideji dodržování morálních a etických principů. Tragigroteska po česku.]) Režie Jana Friče má nápaditost a vtip, svérázný. Jen konzervativní divák, je-li navíc bez znalosti antického kontextu (např. že slepý věštec Teiresiás byl bohy za trest na několik let proměněn v ženu), může mít problém. Komu jej však má vyčítat? Postava věštce, posla, pastýře (žena/muž) je samozřejmě i zřejmou provokací, narážkou (na téma genderu, transgenderu, možná i hledání identity), ale podstatné je, co postavy říkají, jak zasahují do příběhu, jaké dramatické zvraty přinášejí. Kdo to říká (žena/muž), zas tak podstatné není. Zde se Jan Frič dotýká nešvaru dnešní doby – povrchnosti – potažmo i principu bulváru: Místo toho, aby se každý staral o svůj život (hledal svou míru – dle antického uvažování), tak hodně lidí se „stará“ o životy druhých a svůj odsouvá do pozadí. Je to jednodušší, je to i zdroj zábavy (byť poněkud pokleslé) nahlížet jiným do soukromí a šířit klepy… (Pavlače už se nestavějí, naštěstí je tu televize etc.)

Má reflexe představení je zatím letmá mozaika a tříšť dojmů, asociací. Co je však spojnicí, co vytváří ten nepřehlédnutelný drive (dynamičnost) představení? Je to samotný Sofoklův text a jeho rytmus. A samozřejmě i práce s ním (režie, dramaturgie, herci, kapela). Skvělý překlad kongeniálního tandemu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce je základním stavebním kamenem (či poleny do hučících kamen). Fričův Král Oidipus má tah, příběh přenesený do současnosti neztrácí nic z vyznění klasické antické tragédie (dle Aristotela). Rytmus verše (ve skvělém podání: Batěk, Stryková, Orozovič, Prachař, Preissová, Štréblová, Polišenská, Kaňkovský aj.) dokáže z představení vytvořit sevřený svébytný kus, a propojit tak i nemálo režisérových odboček, odkazů a vzkazů do příběhu vložených. A hlas chóru? Jednou sakrální, jindy v hip-hopovém rytmu, vždy však v rytmu od plic, a že má sílu! Metalové skandování Člověk je nic, jeho nihilismus je pocitově tak blízký antickému pesimismu (lidská existence je pomíjivá a je přeplněná utrpením).

Pavel Batěk v roli Oidipa je tak přesvědčivý a uhrančivý, že chvílemi skoro nevěříte vlastním očím. Výkony ostatních nezůstávají pozadu. Rvačka Oidipa a Kreóna (Igor Orozovič) je naturalisticky působivá (připomene Hamleta Thomase Oster­meiera, Pražský divadelní festival německého jazyka, 2016), Iokasté (Jana Stryková) ji utíná s grácií přirozené autority…
Scéna Dragana Stojčevského, kostýmy Kateřiny Štefkové a světelný design Tomáše Morávka jsou náramnou podívanou, přispívá k tomu i kontrast scén, které se odehrávají před zataženou oponou a na jevišti (umě a s uměřeností je využito i hlediště). Úvodní scéna v papežském paláci ve Vatikánu (soudě dle přítomnosti švýcarské gardy) je vizuálně i svým vyzněním dosti působivá (uvažování Františka I. je blízké tomu Oidipovu: Co shnilého je ve státě, společenství, které spravuji?). Následuje úsměvný nápad, kdy se Oidipus u tovární skříňky (s náležitou výzdobou) převléká do montérek detektiva Colomba a vyráží na stopu zločinu.

Zdravá míra drzounství
Jan Frič se nechce zalíbit, rád provokuje, hraje si s kontexty, spojuje zdánlivě nespojitelné, zároveň cílí na otevřené publikum bez předsudků a síly zvyku (převážně asi mladou generaci). V Oidipovi nepřekračuje míru únosnosti a jeho režie se naopak vyznačuje pozitivní mírou drzounství. Vzpomeňme na Petra Lébla! Nejsou oba z obdobného těsta? Navíc v Oidipovi se projevuje Fričův jemný dramatický cit, smysl pro detail, kdy dokáže beze slov v divákovi vyvolat nesmírně působivý dramatický vjem. Příkladem může být okamžik, kdy se Oidipus sám oslepí, či úplný závěr, kdy Oidipus málem rozdrcen tíhou svého osudu se schoulí jak nenarozené děcko v děloze své mámy. A též to může být jin hledající jang.

Epilog
Oidipus Rex je součástí Sofoklova thébského cyklu. Oidipova pouť životem pokračuje, slepý stařec hledá v pokání smíření se svým osudem, hledá svůj hrob, provázen dcerou – sestrou Antigonou. Světlo v temnotě nachází nedaleko Athén na kopci Kolónu, kde žijí bohyně pomsty Erinye. Setkáním s proměněným Oidipem (slepým, přitom hluboce vidoucím) se samy promění v bohyně milosrdenství – Eumenidy. Sofoklés psal svůj thébský cyklus pro své athénské spoluobčany jako barvitý příběh o rozvíjení demokracie a překonávání tyranie, stanovoval i etická pravidla lidského chování, přispíval k obnovení řádu a dotýkal se života v chaosu (tj. života bez přítomnosti morálních a etických principů, bez řádu). Dnes texty z této doby čteme jako prózu, stále však pro nás mohou být cennou inspirací. Když Sofoklés Oidipovi (Oidipus na Kolónu) vkládá do úst slova:
„Nikdy se nenarodit je nejlepší, ale když musíme spatřit světlo, další nejlepší věcí je rychle se vrátit tam, odkud jsme přišli. Když mládí odejde s celým jeho bláznovstvím, kdo se nepotácí pod tíhou zla? Kdo mu unikne?“

Poučený čtenář může namítnout: „Moudrost začíná poznáním vlastní konečnosti a nejistoty veškerého lidského života. Jde tedy o to těžit z toho, co skýtá přítomnost: mládí, zdraví, fyzické radosti a příležitosti vyniknout. To je poučení Homérovo: žít plně, ale vznešeně, v přítomnosti.“ (Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení I).

Král Oidipus
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
premiéra: 5. a 6. 12. 2019
nejbližší reprízy: po 17. 2. a so 22. 2.

Jeviště Národního divadla je někdy dějištěm zázraků. V případě tanečních choreografií Jiřího Kyliána to není tvrzení nijak nadnesené. Představení Kylián – Mosty času je díky své dokonalosti až božskou podívanou…

21. srpen 1968 byl fatálním zlomem nejen pro nadaného jednadvacetiletého tanečníka. Rozhodnutí emigrovat mu sice umožnilo věnovat se tomu, co je pro něj bytostně nejbližší, zároveň však znamenalo kruté odloučení od rodiny a přátel. Po kolika letech se mohl znovu setkat např. se svou maminkou?

Mosty času v čase
Představení uváděné v ND je průřezem tvorbou tohoto jedinečného choreografa. Spojnicí jeho jednotlivých choreografií je absolutní preciznost a soulad všech divadelních složek, zejména hudby a pohybu. Jiří Kylián má rovněž neuvěřitelný muzikální cit. Jím zvolená hudba (klasická i moderní – Beethoven, Stravinskij, Mozart, Britten, Haubrich) ve spojení s ladným i dynamickým pohybem tanečníků, tanečnic i subtilními záškuby jejich těl téměř ožívá, vizualizuje skoro jednotlivé tóny a takty. Zároveň v některých choreografiích (Zapomenutá země, Gods and dogs) hudbu citlivě propojuje se zvuky přírody (fučení vichru, tlukot srdce) či do choreografií vkládá až industriální ruchy. Vytváří tak elektrizující významové kontrasty, znásobuje emociální účinek na diváka. Okamžiky, kdy v choreografiích zazní první tóny skladeb ( a nejen tam), mají takovou sílu, že si najednou uvědomíte, že v koutku oka máte slzy či cítíte mrazení po celém těle. Rovněž uhrančivě působí pohled na jeviště, na minimalistickou výpravu, kdy vám dojde, že světelný design a hra stínů mohou být nejlepší kulisou. Vzdušnost scény a využití několika vertikálních úrovní pozadí a jeho závěrečné rozpohybování (Gods and dogs) působí impozantně. Kostýmy i odhalená těla tanečníků vytvářejí další druh magnetismu, jenž si diváka lehce podmaní, navíc fungují i významově (např. v Zapomenuté zemi bílá, červená, černá jsou barvami naděje a nevinnosti, ryzí vášně či všudypřítomnosti smrti). V tematické a významové rovině se Kyliánovy choreografie dotýkají „věcí“ obecně lidských, jakými jsou láska, smrt, vzájemnost a osamění, hledání hranice mezi normalitou a abnormalitou, bláznovstvím. Jsou ptaním se po smyslu lidské existence, lze je vnímat jako meditaci, očistný rituál či jako mši (kde božským principem jsou různé podoby krásy). Tento příměr se přímo nabízí u vyznění poslední choreografie Šest tanců.

Mozart vážně i „nevážně“
Dříve však krátká zmínka o Petit Mort, jež Šesti tancům předchází. Obě choreografie spojuje jednak Mozartova hudba, jednak téma. Petit Mort ( v překladu malá smrt) je pojem, jímž bývá označováno milostné vyvrcholení, orgasmus. Tomuto okamžiku předcházejí námluvy, dvoření, sbližování se a různé podoby milování a též následuje chvíle ex post, kdy se lidé propadají zpět, vracejí se do reality a světa společenských konvencí. V Kyliánově poetickém pohybovém slovníku, obrazech, vidíme šestici mužů s kordy (se svými žihadly), kteří se s bravurní synchronicitou prvně „poměřují“ mezi sebou, pak se snaží okouzlit své partnerky (jejich nástup na scénu pod hedvábnou vlnou je rovněž impozantní, rovněž tak svist kordu protínajícího vzduch), dění postupně spěje k vyvrcholení. A to s noblesou a fascinující kreativitou. Podobně působí okamžik těsně „po“, kdy zazní valčík a objeví se dámy v černých šatech s korzety (asi poslové světa konvencí). Příběh plyne a přináší sem tam probodnuté srdce dámy v černém. Závěrečné odhození šatů je úsměvnou pointou.
V Šesti tancích Jiří Kylián tematicky navazuje na předchozí choreografii, rozvíjí však situace v jiném duchu. Traduje se, že humor je nejlepším kořením života, a zde se to jen potvrzuje. Šest příběhů smyslného, hravého i něžného laškování (těžko si nevzpomenout na Formanova Wolfiho z Amadea), kdy vzduchem víří pudr z paruk a obličejů tanečníků. Nadsázka, vtip i fraška. Kdo by čekal, že na baletním představení bude v hledišti znít smích? Opakovaně. A zde Jiří Kylián mluví ústy proroka: Vstaň a choď, s radostí a úsměvem!

Epilog
O Gods and dogs autor říká: „Během našich životů se v nás usadí nespočetné množství zážitků, kladných i záporných, které se stanou našimi nerozlučnými společníky. A pak najednou, když na tu chaotickou směsici pohlédneme, začneme si klást otázku, zdali se ještě nacházíme v pásmu normálnosti, anebo už tak trochu mimo… Jestli je naše bláznovství prospěšné, nebo zničující. Jestli je už nutné nás označit za vyšinuté nebo dysfunkční. Otázka je, kdy přesně nastává ten okamžik, který nás postrčí přes tu neviditelnou hranici do temného světa abnormality, a kdo je ten, který o jejím průběhu rozhoduje?
Být bláznem je v nejlepším případě to nejčistší, co člověka může postihnout. Ale lidské bláznovství má tolik kategorií, kolik je na světě lidí…
Každá nová generace by měla tuto hranici znovu prozkoumat a znovu určit. Ale měla by tak činit s vědomím, že žádného pokroku nelze dosáhnout bez pomoci zdravé dávky bláznovství.“
P. S. Zapomenutá země v podání Korejského národního baletu byla uvedena jen 13., 14. a 15. listopadu. V dalších reprízách diváci uvidí choreografii Bella figura (a je na co se těšit).

Kylián – Mosty času
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
Premiéra 13. 11. 2019,
nejbližší reprízy so 8. 2. a út 11. 2. 2020

V divadle Komedie mělo premiéru představení Lazarus s podtitulem Zpátky ke hvězdám. Jedná se o muzikál autorské dvojice David Bowie a Enda Walsh. Je předposledním počinem, zároveň rozloučením i odkazem muže mnoha tváří, hudebního chameleona, inovátora, který neustále porušoval hranice a zažil vzlety i hluboké pády. Kdo se někdy našel v melodiích a textech Davida Bowieho, tak ani nemusí číst dál a rovnou ať vyrazí do divadla… Nebude litovat.

Pozoruhodný příběh rozevírá vějíř možných interpretací, vyprávění je to snové, něžné i mrazivé. Působivě představuje svět uvnitř i vně hlavy Thomase Jerome Newtona. Hovoří o jizvách, které nejsou vidět, zlomeném srdci, o uvíznutí mezi dvěma světy. Základní linkou jsou osudy muže, který spadl na Zemi, resp. který opustil svou planetu, rodinu, aby se pokusil najít místo k životu pro své blízké a své společenství. Jeho domovská planeta totiž vysychá a hrozí, že život na ní jednoho dne zanikne. Na Zemi se dokáže hravě prosadit, nashromáždí obrovský majetek, o co se pokusí, to se mu podaří (americký sen jak vystřižený). Zlom nastává ve chvíli, kdy je nucen prozradit svou identitu, aby se mohl vrátit domů. Lidé propadnou strachu z neznámého, někteří nevěří, jiní chápou jeho přítomnost jako ohrožení, následuje ponižování, ubližování, verbální i fyzické, tajné služby jej krutě vyslýchají a nedovolí mu Zemi opustit. Výsledkem je ztráta Mary Lou a možná i ztráta rozumu, uzavření se do světa představ uvnitř své hlavy a světa ukrytého v láhvi ginu… Příběh odcizení se, ztráty motivace, vyhoření… (Záleží na interpretaci každého.)

Jediné, co zbývá, je naděje
A právě zde začíná příběh muzikálu Lazarus, v režii Mariána Amslera. Příběh o naději a uvědomění si toho, co je v životě opravdu důležité. Je volným pokračováním či epilogem osudů T. J. Newtona z filmu Muž, který spadl na Zemi, v němž D. Bowie ztvárnil postavu mimozemšťana. V mnohém koresponduje s Bowieho osobním i uměleckým životem, s nutností prozkoumat životní situace až na dřeň, hledat svá alter ega. (Schopnost tázat se, hledat bez ohledu na následky a užasnout je základní intelektuální silou zdravého lidského ducha, zároveň jsou to principy, bez nichž by nebylo umění, filozofie etc.)
Bowie ve svém testamentu rekapituluje pozemský život, podtrhává to podstatné. Zároveň popouští uzdu své fantazii, odhaluje svět ušpiněných mezilidských vztahů, který může být pro citlivé bytosti místem k nežití, a proto se snaží utéct či se uchylují do oázy světa umění (jeden vzhlíží ke hvězdám, druhý zas spřádá sen o říši krásy, jiný se uzavírá do věže ze slonoviny či věří v Lazarovo i Kristovo vzkříšení). Ohlédnutí muže umírajícího na rakovinu jater má svou sílu. (V den svých 69. narozenin vydává ještě album Blackstar a dva dny poté umírá, pár týdnů po premiéře muzikálu.)
„Rozčiluje mě konečnost života. Teď, když konečně pochopím sebe i ostatní, bych měl umřít – co je to za pitomou hru? To tady není nikdo, s kým by se dala předělat pravidla? Rád bych, aby mi bylo dvě stě tři sta let,“ vyjádřil se o deset let dříve při projevu svých prvních vážnějších zdravotních komplikací. Smrt je jedním z druhů odpojení se. Bowieho přání dlouhověkosti se může vyplnit v životnosti jeho odkazu. (Vřele doporučuji přečíst si program k představení.)

Se zatajeným dechem…
Příběh T. J. Newtona na jevišti v Komedii lze interpretovat i pohádkově. V této souvislosti přímo uhrančivě působí herecké výkony dívky–anděla (Erika Stárková) a Valentina, šviháka v zeleném s havraní hřívou (Pavel Smolárik), který myslivecký klobouk ani nepotřebuje. Není však pokušitelem, jen mu nezbývá než reagovat na přemíru lidského sobectví (Ben a Michael). Je zástupcem temných sil (spolu se svými stíny), zároveň je představitelem chladného pragmatického uvažování bez jakéhokoliv citu. Ošetřovatelka Elly (Nina Horáková) se svým IT manželem (Michal Bednář) sehrají etudy (cítíte je až do morku kostí), které byste ve svém vlastním životě zažít nechtěli, a přesto se nezřídka stávají. Ústřední postava pana Newtona (Igor Orozovič / Ondřej Ruml) se v přesvědčivosti nejvíce liší odstínem barvy vlasů. Každý svůj, každý jiný, oba talentovaní zpěváci, jeden ještě navíc činoherec (jeho subtilní polohy role jsou neuvěřitelně věrohodné). Pohybovou choreografii vystihuje slovo souhra (Stanislava Vlčeková). Dojem náramně umocňuje i minimalistická scéna, přitom tak členitá, že chvílemi nestíháte postřehnout všechno, co se na jevišti děje (Juraj Kuchárek). Projekce (František Pecháček) s režisérovými obrazy, např. Japonky se slunečníkem a Banksyho dívkou s červeným balonkem, skvěle podtrhují vizuální dojem, jinde i významové vyznění (nůž s dvojím ostřím v rukou Thomase).
Sluší se neprozrazovat děj, nepřipravit diváka o moment překvapení. Jediné, co zbývá, je vřele doporučit: Zpátky ke hvězdám! (Několikaminutový aplaus ve stoje je též dobrou vizitkou.)
Podmanivá syrovost, poetičnost a někdy ponurost textů Bowieho písní je slovy těžko vystihnutelná.* Totéž platí i o vyznění dialogů, které kolikrát tlučou jako zvon… (dramaturgie Jana Slouková).
Valentine: „Já nikoho soudit nebudu. Víte, jak je to ničivý? Když se lidi usnesou, že jste zasranej blázen – zaškatulkujou vás! Co takhle projevit trošku laskavosti? Je strašně snadný zadupat někoho do bláta – to svede kdejaký zvíře – ale dopřát člověku šanci najít naději někde, kde žádná není – v tom je pravá laskavost.“

P. S. (český překlad v titulcích – tady by to ani jinak nešlo, jen škoda, že jindy [ve filmech, na divadle] se na překlady písňových textů zapomíná)


Lazarus
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)

Vše začalo v okamžiku jeho narození, kdy mu ruce ukousl čáp, jak sám o svém postižení s oblibou a nadsázkou hovořil. Řeč je o Františku Filipovi alias bezrukém Frantíkovi, narozeném roku 1904 ve vísce Jamné nad Orlicí.

Svou olbřímí silou vůle dokázal svůj hendikep překonat. Nemám ruce, nohy ano. Chci, a proto umím, znělo jeho krédo. Vlastní pílí, houževnatostí a důvtipem se dokázal postarat sám o sebe, na stará kolena i o svou maminku, podnikat, sportovat, psát knihy, vystupoval ve zcela vyprodané Carnegie Hall. Stal se ikonou první republiky. A pak přišla lidská zášť, nacisté a bolševik…
Děti ve vsi a občas i dospělí (asi IQ tykve) se mu někdy posmívali a říkali mu Špunte, což neměl rád. Vyřešil to tak, že se naučil nohou házet kamením ještě lépe než starší děti rukama, stal se v této disciplíně přeborníkem obce. Získal si tak respekt, a myslel si, že bude mít klid. Naučil se dokonce i prát, a to tak, že útočníka nabral plnou parou hlavou do břicha, aby dotyčný upadl, pak si jej jednou nohou přidržoval a druhou jej zfackoval. Zúčastňoval se všech her s dětmi ve vsi, nedokázal jen jediné – lézt po stromech. To ještě netušil, co jej čeká ve škole…

Znožnost alias nožní umění
František měl štěstí na učitele, a do jisté doby i na jejich nadřízené, kteří považovali za přirozené, že i takto postižené dítě se musí vzdělávat. Už v obecné škole zásluhou pana učitele Citty, který s přispěním okresního lékaře vymyslel speciální lavici, se naučil všechno dělat nohama. Potom v Jedličkově, pak v Bakulově ústavu dovedl tuto dovednost k dokonalosti. Naučil se řemeslné dovednosti, uplést košík bylo pro něj hračka, vyráběl loutky, se kterými hrál dětem divadlo (vyrazil i na turné po českých školách). Sám se dokázal oholit, zapnout si knoflíček u límce, připevnit si motýlka a ve velké večerní vyrazit do společnosti… Rovněž se naučil jezdit na koni, psát na psacím stroji. Samoukem byl i v plavání a Vltavu dokázal přeplavat tam a zpátky. V roce 1929 vydal vlastním nákladem knihu Bezruký Frantík píše o sobě (vzpomínky na svých prvních dvacet let života). O dva roky později napsal ještě druhý díl. Své knihy s pomocí asistenky osobně rozesílal a psal do nich krasopisná věnování. A největší senzací bylo jej vidět za volantem jeho závodní fordky (vůz byl samozřejmě přizpůsoben možnostem šoféra, dostal jej osobně od Henryho Forda). Mnozí nechtěli věřit novinovým a časopiseckým článkům, proto jeho jízdu Prahou natáčely filmové štáby, vznikl např. krátký film Bezruký šofér, promítal se v kinech v tuzemsku i cizině.¨

František a František
Dalším osudovým učitelem Františka byl po mnoho let František Bakule, inovátor práce s postiženými, zastánce do té doby netradičních postupů, svobodomyslný a radostný člověk, na jehož hodiny se jeho svěřenci těšili tak, že mnohdy nemohli ani dospat… Založil i divadelní a pěvecký sbor, s nímž na pozvání dr. McCracka (z Newyorského ústavu pro mezinárodní výchovu) vyrazili na turné po Spojených státech amerických (na cestu jim přispěl T. G. M. nemalým osobním darem). Bakulovi zpěváčci (jak se jim přezdívalo) vyprodali nejeden koncertní sál. František si potřásl „svou ukousnutou“ pravicí, resp. nohou i s tehdejším prezidentem USA, i slovutným indiánským náčelníkem. František Bakule byl bezpochyby zásadový a statečný muž, který dokázal jít za svým přesvědčením. V okamžiku, kdy si uvědomil, že přístup vedení Jedličkova ústavu se rozchází s jeho profesním přesvědčením a je nadále neslučitelný s jeho svědomím, založil ústav svůj. Podle toho, jak popisuje svou třídu v Jedličkově zařízení, tak založil instituci, která se vymyká významu slova ústav, jak jej chápeme dnes. „Naše škola byla rozhodně proti jiným abnormální. Už také proto, že jsme tu neměli stupínku ani katedry, ale pořádnou hoblici, která byla daleko užitečnější. Hodiny tu také scházely. Neodměřovali jsme čas k vyučování, k práci a odpočinku. Každý pracoval, učil se a zahálel, kdy se mu zalíbilo. My jsme měli hodiny nakreslené na prkénku, abychom se je naučili znát. Pravých jsme nepotřebovali…“¹ O nově založeném Bakulově ústavu říká: „Náš ústav nebyl založen pro léčení zmrzačených dětí [jako Jedličkův, pozn. autora], nýbrž pro výchovu zvlášť nadaných dětí zmrzačených i zdravých.“¹Tento osvícený učitel založil i výrobní družstvo. Bylo mu jasné, že jeho chráněnci nemohou obstát před konkurencí kvantitou výroby, nýbrž kvalitou, řemeslným a uměleckým umem. Prvním ředitelem výrobního spolku se stal František Filip.František Filip o svém učiteli říká: „Pro nás chovance byl Bakule naším sluncem […] všichni jsme jej měli rádi, byl pro nás vším. Často jsme si my malí košiláčci sedávali panu řediteli na klíně. Ti, kteří se tam nevešli, seděli v kruhu na podlaze. Takové večerní pomazlení obvykle začínalo pohádkou. Pak nám Bakule vyprávěl, jak nás chtějí v ústavu léčit a napravovat, abychom jednou v budoucnu mohli chodit a pracovat jako jiní lidé. A také, co z nás, jednou, až vyrosteme, bude…“²

Začleňování sociálně a zdravotně znevýhodněných aneb inkluze před sto lety
Když vypukla první světová válka a přibývalo válečných invalidů, dostal Jedličkův ústav příkaz pečovat i o takto postižené. Prozřetelného Bakuleho napadlo nechat postižené děti pracovat společně s válečnými invalidy. Dítě v této dvojici bylo nejen jakýmsi instruktorem výrobního výcviku, ale mělo to i psychoterapeutickou roli. Bakule byl zároveň první, kdo propagoval sblížení dítěte-mrzáka a dítěte zdravého. Umožňoval dětem radovat se ze života tak, jak to činí zdravý člověk.

Když František Bakule poprvé přišel na úřady s těmito myšlenkami, musel dokazovat, že styk dětí s invalidy neohrozí mravní výchovu mládeže a že je skutečně prospěšný. (sic! Skoro jako dnes, když slyšíte toho pomstychtivého záštiplného hada, který málem pozvracel korunovační klenoty, když si neodpustí vyjadřovat se k inkluzi v českém školství a mnoha jiným tématům, kdy vůbec netušíte, zda to jsou ještě pojmy, či už jen dojmy.) [Pozn.: autor tohoto textu pracuje jako učitel v mateřské škole, absolvoval mj. kurz asistenta pedagoga] Poslední Bakulův výchovný projekt počítal i se vzájemným propojením dětí chudých rodičů s dětmi z rodin zámožných a také přibíráním dětí i jiné národnosti než české. (Jak stále aktuální…)

Lidská zášť
Po odchodu z ústavu začal František Filip podnikat. V Praze otevřel obchod s uměleckými a řemeslnými předměty (hospodářská krize v 30. letech jej donutila krámek zavřít), v Brně na Kobližné ulici provozoval reklamní agenturu, v Rožnově pod Radhoštěm otevřel vyhlášený bufet (později jej rozšířil na zájezdní kavárnu) Letní ozdravovna bezrukého Frantíka. „Když byl lepší než zdraví lidé, měl větší hospodu a vydělával víc […], přišla taková krásná česká vlastnost – závist. Úspěch se neodpouštěl před sto lety stejně jako dnes.“³ Místní konkurence se proti němu spojila ve společné žalobě s odůvodněním, že nemá na hostinskou činnost koncesi. Odolával několik let, zavřít podnik byl donucen až v roce 1939 po obsazení Československa nacisty. Z této rány se dlouho vzpamatovával, prvně ve svém rodišti, pak v Praze a roku 1942 se odstěhoval do Brna, kde otevřel další pohostinské zařízení. A přišel únorový převrat… Činnost mu byla zakázána, podnik znárodněn. František Filip to komentoval slovy: „Už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák.“³ Soudruzi mu totiž vyměřili invalidní důchod a nabídli umístěnku v ústavu, kde o něj přece bude nejlíp postaráno…
Dvakrát se oženil, byl otcem tří dětí. Ve vztazích s ženami nebyl nikdy úplně spokojený, resp. ztratil důvěru, když jej partnerky, manželky několikrát opustily. Rok 1948 byl též jedním z důvodů rozpadu jeho prvního manželství. A podle jeho slov to byl jediný moment, kdy mu v životě chyběly ruce – když nemohl obejmout svou milou. František Filip zemřel náhle 9. února 1957 ve věku třiapadesáti let.

Cit, laskavý i černý humor a opravdové lidství
V Divadle pod Palmovkou můžete zhlédnout představení zachycující životní osudy Františka Filipa a jeho učitele Františka Bakuleho. Je dost možné, že jej budete chtít vidět podruhé (jak se to poštěstilo pisateli těchto řádků). Hravé, chytré i něžné představení, téměř minimalistický nový cirkus s rukama za zády (herecký výkon Jakuba Albrechta je obdivuhodný a dechberoucí, výkony ostatních nezůstávají pozadu). Zároveň se jedná o subtilní drama i černočerný kabaret, jenž nás provází poměrně nedávnou historií. Nezbývá než tvůrcům představení vyseknout hlubokou poklonu, s jakou poctivostí, smyslem pro detail, dramatičnost, dynamičnost sledu obrazů – zkrátka s jak okouzlující kreativitou a profesionalitou k příběhu Františka Filipa přistoupili. Cítíte mrazení v zádech, když vidíte scénu s milostným dopisem pro Evu, její následky, nebo když slyšíte autorskou skladbu Igora Orozoviče Holoubku bez křídel. Hudbu k představení složili Ivan Acher a Igor Orozovič. Bránice se trhá smíchy nejen ve scéně se snědenou čokoládou či při iniciační opilosti Frantíka a Evy, kdy se probouzí jejich tělesnost, nebo když se na jevišti objeví chovanci Jedličkova ústavu a později váleční invalidé (senzační kostýmy a výprava Lenka Odvárková). Tolik vtípků, narážek se sexuálním podtextem, přitom žádná oplzlost (vyjma laciného humoru Vlasty Buriana). Potěší vás satisfakce, kdy se Frantík po letech setká s Bedřichem, který jej v dětství nevybíravě šikanoval. Zjistíte, kolik tváří a podob dokáže mít lidská zášť (ať už se jedná o učitelku, která nemá ráda děti a léčí si na nich své komplexy a frustrace (sic!), či soud a jiná kárná řízení s učitelem Bakulem a mnohé další. Bezruký Frantík (autorské dvojice Tomáš Dianiška a Igor Orozovič) by mohl být – bez nadsázky – jedním z hlavních lákadel v programu Letní Letné a mohl by pomoci překonat období ekvilibristiky artistických čísel, jež mohou být zprvu úchvatná, ale s postupem času zjistíte, že jejich smysl je občas kdesi rozostřen…
A pokud ještě dnes někdo stále zastává názor, že autorská fikce (týká se divadelního ztvárnění v Divadle pod Palmovkou) je neslučitelná s pedantskou až obsesní potřebou historického realismu, tak je dost pravděpodobné, že nepochopil podstatu umění.

¹) Boris Titzl.František Filip aneb Bezruký Frantík (1904–1957).In: sborník Františka Peroutky Hitler je gentleman, str. 50–64. Milošovo nakladatelství kramářské písně, Pyšná báň 2015, ∞ s.
²)Sobotka Richard.Bezruký Frantík.Šenov u Ostravy: Tiliaa, 2003, 206 s.
³) Tomáš Dianiška v rozhovoru na webu České televize z 18. 6. 2018

Bezruký Frantík
Divadlo pod Palmovkou
(Zenklova 34, Praha – Libeň)
režie: F. X. Kalba
27. 10. a 29. 11.

Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Odpovědí může být pasáž z třetí knihy Radostné vědy
„Pomatenec. – Neslyšeli jste o tom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: ,Hledám Boha! Hledám Boha!‘ – Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. ,Snad se neztratil?‘ pravil jeden. ,Což se zaběhl jako dítě?‘ řekl druhý. ,Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se?‘ tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy. – ,Kam se poděl Bůh?‘ vzkřikl, ,já vám to povím! My jsme ho zabili – vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – I bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži – kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu – a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!‘ – Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla.

,Přicházím příliš brzy,‘ řekl potom, ,ještě nenastal můj čas.’

Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí – a přece je to jejich čin!

Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: ,Čím jsou ještě kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?‘ “

(úryvek z Radostné vědy převzat: https://radicalrevival.wordpress.com/)

Nevyznívá text spíš jako obava a varování?
Podobenství o lidstvu, které má sklony propadnout své pýše a jež ztrácí úctu k nadčasovým principům, případně je ohýbá dle svých individuálních zájmů a prospěchu. Zároveň letitou „polovičatou“ interpretaci Nietzscheho myšlenek lze vnímat jako paralelu k současnosti, k době, kdy je těžké rozlišit, co je pravda a co lež, účelová manipulace. Okurková sezóna? Letní čas může být i příležitostí ke zpomalení, přemítání a úvahám, na něž v hektickém pracovním tempu dneška mnohdy nezbývá čas. Nechť si čtenář utvoří svůj úsudek sám…

P. S. Pisatel této kratičké úvahy měl to štěstí, že se kdysi jednoho dne ocitl na přednášce literárního historika Jaroslava Meda, jenž většině přítomných odhalil souvislosti dosud neznámé. Zároveň je tento text tichou vzpomínkou na neobyčejně eruduvanou a charismatickou osobnost české literární historie, jíž Jaroslav Med bezpochyby byl.

P. P. S. Jaroslav Med (1932–2018) se též věnoval literární kritice, podařilo se mu vydat několik knih: Spisovatelé ve stínu (o autorech, o nichž se během komunistického režimu u nás nesmělo veřejně mluvit), Od skepse k naději (soubor literárněhistorických studií a kritik; největší pozornost je věnována autorům křesťanské orientace /Reynek, Durych, Čep, Zahradníček/), Texty mého života (knižní rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase), Literární život ve stínu Mnichova; Viktor Dyk (monografie), s Jiřím Šerých připravil k vydání Korespondence Bohuslava Reynka (např. s Josefem Florianem, Josefem Čapkem, Václavem Vokolkem, Jiřím Kolářem, Vladimírem Holanem, jeho budoucí ženou Suzanne Renaud) aj. Krom děl spisovatelů spirituální orientace a ruralismu se zabýval tvorbou dekadentních autorů, českou anarchobohémou, symbolismem, expresionismem (jak v domácím, tak i světovém kontextu). Přednášel na FF UK a KTF UK.

Literaturu považoval za svoji celoživotní lásku, kvůli níž je nezbytné mnohé podstoupit… A to již od útlých let – kdy si před rodiči musel schovávat dobrodružné romány v láhvi od okurek v koruně stromu. Jindy – v 50. letech – během vysokoškolských studií na semináři o historické próze citoval ze Šaldova zápisníku: „Durych je bronz a Jirásek je hlína“. Po udání spolužáka (že prý znevážil svým referátem soudruha Gottwalda, soudruha Nejedlého a Aloise Jiráska) byl málem vyloučen z fakulty.

Krátce po smrti Stalina se Jaroslav Med vrátil od Bohuslava Reynka ze selské usedlosti v Petrkově na kolej v Dejvicích. Atmosféru zde komentuje: „Představte si něco nepředstavitelnýho. Tady plná chodba kluků. Drtivá většina z nich brečela. Tekly jim slzy jako hrachy. Já jsem nemohl ze sebe vymáčknout ani slzu, protože tatík dávno mi říkal, jaká je to mrcha a zločinec,“ a raději si našel podnájem v Karlíně.

Jeho dědeček byl konzervativec, tatínek demokrat, ale ke komunismu měli odpor všichni. A Jaroslav Med dodává: „Díky teda té rodinné výchově… jsem byl uchráněn toho levicově-komunistického bacilu. Nikdy jsem neměl tuhletu tendenci, jako spousta mých vrstevníků, se nějakým způsobem ztotožňovat s tou komunistickou ideologií, což ale svým způsobem bylo hrozné.“

Svůj život během epochy ‚šťastných zítřků‘ shrnuje slovy: „Připadal jsem si jako v absurdním dramatu.“


(více na https://www.pametnaroda.cz/cs/med-jaroslav-1932)

Dvě setkání s CAMP Q na pražské Štvanici. „Galavečer“ s osudovou tombolou ve stylu TV reality show, druhé pak komentovaná prohlídka intergalaktického adaptačního tábora, kdy už si nikdo moc nepamatoval (možná raději ani nechtěl), jak to „tenkrát“ vlastně bylo…

CAMP Q bez života je skanzen. Vyprázdněné místo, téměř němé kulisy: vnitřní a vnější zóna, oddělené ploty, svět ve světě, kdysi místo paralelní reality. Dispozicí totožné s uprchlickými tábory v jiných evropských zemích. Nemocnice, škola, zázemí pracovníků tábora a ostrahy, pódium pro galavečer, showroom technicky nejvyspělejší a nejdravější civilizace Zeyris, kde bylo možno ochutnat vodu extrahovanou z plastu, kávové želé (chuťově jednoznačně převyšující instantní náhražky pozemšťanů). Do vnější zóny měli „klienti“ tábora přístup jen přes den v jasně daném režimu a v případě výjimečných situací (ad nemocnice) i jindy. Ve vnitřní zóně se nacházely ubikace všech vesmírných civilizací, které dorazily na Zemi po zániku životadárné hvězdy v jejich galaxii. Země poskytla azyl či útočiště (záleží na úhlu pohledu) zástupcům čtyř vesmírných civilizací, resp. třem, které mohly podstoupit dvouletý adaptační program, jehož závěrečnou fází měla být integrace vybraných (a prověřených) mimozemských jedinců do lidské společnosti. Krom ubikací se v této zóně tábora nacházela kantýna, univerzální kaple, resp. prostor pro meditaci a duchovní potěchu, vědecká laboratoř kmene Zeyris (legálně zřízená s vědomím vedoucích tábora), křišťálová „knihovna“ Fénických žen, kde uchovávaly své kolektivní vědomí, a žároviště, kde tyto ženy završovaly svůj dvouletý životní cyklus – obdobně jako bájný Fénix –, aby následně mohly povstat z popela a opět vstoupit do svého znovuzrozeného těla. Fénické ženy vytvořily i botanický „skleník“ ukrývající všechny krásy světa navzdory smrti a pomíjivosti. Královna mravenčích Attas měla své komnaty (přesněji kokony) v ústraní na opačném konci vnitřní zóny. Mravenčí lid pak obýval ubikace (kontejnery) v sousedství příbytků Zeyris a Fénických žen. Tam se nacházel i sklad s proviantem kmene Attas, regály plné nejkvalitnějšího kaolinu, který ve svém těle produkovala královna a jenž byl jedinou potravou tohoto lidu.

O stravování Attasanů už byla řeč. Éterické Fénické ženy vyhledávají samotu, nežijí ve společenství, ani netouží být integrovány a opustit brány tábora. Vnímány očima lidí mohou připomínat poustevníky či asketický ženský řád. Tomu odpovídají jejich obydlí i jejich nehmotná potrava, žijí pozemským uměním, kulturou, resp. z nich. Aby zahnaly hlad, vdechují kouř z uměleckých děl, artefaktů, reprodukcí etc. Můžete být svědky vybraného gurmánského až orgastického zážitku nad hořícími verši Václava Hraběte, zároveň přemýšlíte, co může vyvolat tak prudký záchvat dusivého dávivého kašle po jednom „přivonění“. (Jediné slyšitelné slovo v kakofonickém chóru kašle prozradilo spartakiádní text písně českého krále nevkusu, banality a laciného štěstí, mimochodem nedávno oceněného medailí Za zásluhy naším králem Ubu, veličenstvem ohyzdnosti a služebníkem temných sil Mordoru.)

O potravě a stravovacích návycích kmene Zeyris se autorovi zápisků mnoho zjistit nepodařilo. Podle nabídky v showroomu by člověk řekl, že co se týče stravy, budou národem uměřeným a ovládajícím své chutě… Tento pocit posiluje i skutečnost, že cukr v jakékoliv podobě a jakémkoli skupenství představuje pro tento mimozemský druh smrtelnou hrozbu, resp. působí většinou jako prudký jed, v ojedinělých případech vyvolává těžkou závislost (nabízí se srovnání s alkoholismem v indiánských kulturách Severní Ameriky).

Zdání někdy klame
Sympatie vyvolávali příslušníci kmene Zeyris ve více ohledech. Zdvořilí a kultivovaní, zdravě sebevědomí i asertivní, inteligentní jedinci, nadmíru přizpůsobiví, navíc svým vzhledem nejpodobnější lidem, šik oblečení, trochu fintiví (to, co zprvu působilo jako vkusný šperk či módní doplněk, se časem sice ukázalo jako nezbytné zdravotní pomůcky (výztuhy, dlahy), zemská gravitace totiž tomuto druhu způsobovala řídnutí kostí – vyznění však jakoby načasované, soucit má blízko k sympatii.) Navíc během slavnostního večera, kdy návštěvníci v CAMP Q měli rozhodnout o tom, kdo z internovaných vzbuzuje největší sympatie mezi publikem a kdo nejlépe zvládl integraci, a tudíž jako vyvolený první opustí brány tábora, Zeyřané uspořádali svatbu. A nebyla to ledasjaká veselka, šlo o spojení dvou vysoce postavených rodin, navíc lidskýma očima netradiční podoba svazku i lásky. (V této souvislosti nelze nevidět duševní spříznění Zeyris a Julia Zeyera, jenž ve své tvorbě často reflektoval netradiční podoby lásky.) Jedna nevěsta, dva ženichové, jeden ochráncem rodiny… Dojemný svatební obřad, jen s poněkud hořkým koncem, rundou becherovky od šéfa tábora Hraničky. Jedna strana mince. Pak přijdete k příbytkům kmene a žasnete nad až poněkud nevkusnou okázalostí interiéru (trochu připomíná obývací pokoje jednoho dříve kočovného etnika či domácí oltáře panny Marie v jistých slovanských i románských zemích). Dozvíte se, že Zeyris vyznávají kastovní rozdělení společnosti, kdy vyvolení žijí v palácích a ti méně šťastní v čeledníku, chlévu pro služebnictvo. A úplnou náhodou se ocitnete v jejich laboratoři ve chvíli, kdy je přístupná i tajná laboratoř ukrytá v podzemí té legální. Podle informací pracovníků tábora zde Zeyřané zkoumali technologie, které by jim měly získat trvalou nadvládu nad lidskou civilizací. V kuloárech se šeptalo, že to je důvod, proč byli Zeyris diskvalifikováni v hlasování návštěvníků, oficiálně však příslušníci jiných kmenů nasbírali více hlasů… (snad jisté způsoby nebudou brzy vlastní celému vesmíru). Ve výsledku však toto rozhodnutí Bubu Yirovi zachránilo život (získal o sto hlasů více než oficiální vítěz), poněvadž výhra v této soutěži se stala danajským darem… a dost zhořkla i hlasujícím návštěvníkům.

Kam poděla se zdvořilost?
Když byla řeč o zdvořilosti a kultivovanosti kmene Zeyris, nutno podotknout, že i ostatní mimozemské kmeny se vyznačovaly těmito vlastnostmi. Někdy to mohlo být asi trochu zištné, podmíněné okolnostmi (režim uprchlického tábora je dost blízký vězeňskému režimu), přesto však nebylo pochyb, že by to byla zdvořilost falešná. Fénické ženy navíc tento dojem umocňovaly svou rozvážností a přemýšlivým vyjadřováním. Jejich pomalé tempo jako by vyřezávalo hrany a plošky diamantu – oproti žoviálnímu, častokrát banálnímu plkání či obhroublému povýšeneckému projevu (bez jakéhokoliv náznaku taktu či ohleduplného chování vůči druhému) některých zaměstnanců tábora, ostrahy, televizních moderátorů… (Stačí si vzpomenout, jaké situace každý z nás někdy zažil např. v tramvaji či v jiném veřejném prostoru.) Kolektivní sdílení a transmise pocitů mravenčích Attas (mezi lidmi na Zemi se tomu asi nejvíce přibližuje schopnost empatie) a jejich geneticky zakódovaný altruismus působí jako oáza v poušti sobectví. V tomto ohledu bylo velkou radostí poznávat mimozemské kmeny, jejich mentalitu, kulturu, zvyky. Díky srovnání s jinými vzorci chování si uvědomíte, že byť jste pozemšťan, tak si občas ve svém životě připadáte jak mimozemšťan.

Apokalypsa?
Jak bylo naznačeno výše, ke konci „galavečera“ dojde k incidentu, který dost zásadně změní situaci. Je velmi pravděpodobné, že to souvisí s iniciativou „Mimozemšťany v ČR nechceme!“, jejíž zastánci občas protestovali před branami tábora. Co dokáže způsobit zákeřný a zbabělý čin? Fénické ženy popřou svou přirozenost být samy sebou a samy se sebou, propadnou kanibalismu. Pro Zeyris byla ochota k totálnímu přizpůsobení málem osudná, vyváznuvší Bubo Yiro však získá zbraň a podaří se mu snad v táboře vyvolat vzpouru… Pisatel těchto řádků o tom však mnoho neví, když může, vyhýbá se davu. Raději trávil čas ve skromném hloučku u královny Attas, představoval si, jaké to asi bylo, když se před dvěma lety královna ocitla na Zemi jen v doprovodu dvou zástupců mravenčího lidu (ostatní se již narodili na „naší“ planetě). Jaké by to bylo nebýt popela Fénických žen? A jak jsou jejich jména zvukomalebná a co znamenají? Onomatopa, Fábula, Múzis, Harmonia… Přemítání a vzpomínky. Nebylo těžké pochopit, proč kantýna zela prázdnotou a jediné využití měla při lidské kuchařské show, kterých je v televizi plno. Bylo zajímavé sledovat, který z lidských zástupců má větší svazek klíčů u pasu a co to asi znamená… Úsměv na rtech vyvolalo zjištění, že kapli, místo určené pro duševní potěchu, nikdo z přechodných obyvatel tábora nevyužíval, resp. někteří jedinci napříč kmeny ji začali používat jako místo pro potěchu tělesnou, jako hodinový hotel. Čtvrtou mimozemskou civilizací byli Ježci, černé krystaly, které dokázaly růst, zprvu z pozitivní energie (samy ji i vytvářely podobně jako mláďata domácích mazlíčků), když však dorostly do určité velikosti, začaly žít z negativní energie lidí, dokázaly i člověka pohltit. Ti jediní na Zemi zůstali. Nedalo by se jich využít jako „odsávač“ negativní energie extrémistů z obou stran politického spektra, náboženských, vlasteneckých fanatiků, zkrátka všech, co by si potřebovali na chvíli odskočit a trochu „ulevit“? Vytržení z těchto úvah způsobil hřmot startujících motorů, oslnění kužely světla a vzkaz: Země je krásné místo pro život, není však určeno pro nás, starejte se prosím o ni, aby taková co nejdéle zůstala…

To zažil a sepsal mimopozemšťan Nailik
P. S. Česká expozice Pražského Qquadriennale 2019 se šestihodinovou imerzivní inscenací do níž se opravdu ponoříte, vnoříte… (význam slova imerzivní) je vskutku unikátní. Vytvářel ji mnohočetný tým, čtyři autoři (dva z Katalánska), čtyři režiséři, sedm scénografů, podílelo se na ní skoro sedmdesát herců z několika souborů. Inscenace vznikla v koprodukci Tygra v tísni, Divadla Letí a Jihočeského divadla. Za zmínku ještě stojí působivá hudba a sound-design Ivana Achera. (Více o představení a jeho tvůrcích si lze přečíst na www.campq.cz.) Scénář měl přes 230 stran, primárně však byl kostrou výstavby fikčního světa příběhu, jeho soudržnosti a věrohodnosti, profesionální improvizace herců pak představení dotvářela. Výsledek je nesmírně působivý a přesvědčivý. V některých situacích bylo až nemožné určit, kdo je herec a kdo divák (ad vnoření se do příběhu). Je radost vidět, že reprezentace České republiky může být vysoce profesionální i důstojná. ∞


CAMPQ – Tygr v tísni / Divadlo LETÍ / Jihočeské divadlo
ostrov Štvanice (Praha 7)
premiéra 6. 6.
náplavka u Dlouhého mostu (České Budějovice)
repríza 13.—14. 9.