O květinách…
Lotos disponuje další zajímavou vlastností. Je imunní vůči znečištění špínou ve vodě. Na okvětních lístcích má malé krystaly, které zabraňují usazování tekutých látek na květu. Veškerá špína tak z lotosu steče. Touto „technologií“ se inspirují například i oděvní firmy, jež se snaží ji využít ve výrobě obleků, které by se nedaly ušpinit politím.

V buddhismu je proto lotos symbolem čistoty a osvobození. Symbolika posvátnosti této květiny se objevuje již ve starověkém Egyptě, kde tuto rostlinu považovali za první bytost, která se na světě objevila. V indické mytologii zase celá země pluje na vodě na velkém lotosovém květu. V buddhistické tradici byl prvním květem na světě. Vyrůstá z bahna a špinavou vodou se prodírá k hladině, kde vyjevuje čistý a půvabný květ. Ten symbolizuje osvícení, cestu, kterou může z bahna materialismu projít také lidská mysl.

… a lidech
Dnes je velmi populárním tématem knih, seminářů a životního obsahu obecně osobní rozvoj. Často jsou ale bohužel tato díla primárně zaměřena na zvládání pracovní zátěže a podání maximálního výkonu. Málokdy se soustředí na rozvoj vlastní moudrosti, sebepoznání, řešení životních obtíží. Mnoho lidí si nese menší či větší traumata z dětství, ať už jim je způsobili kamarádi, rodiče, učitelé, nebo cizí lidé. Nahlížena jako bahno, mohou nás tato traumata v dospělosti posílit, pomoci nám najít netušené rozměry vlastních životů a být zdrojem naší síly.

Kladná změna ve vidění světa, sebe sama, svého okolí, vlastních možností a podobně po prožitém traumatu se nazývá posttraumatický růst. Fenomén, jejž studují psychologové, psychiatři a terapeuti. Lidé, kteří v sobě po prožitém traumatu najdou dost sil a vyrovnají se s ním, jsou mnohdy tolerantnější k ostatním, váží si života a radosti z „malých věcí“. Mohou nabýt větší sebedůvěry, lépe zvládat obtížné životní situace.

Otázka kořenů tak nemusí být jen otázkou toho, z čeho co pramení, kde má co počátek, jak se co změnilo ve vývoji. Může být prostou otázkou, co jsme zažili a jak to využijeme. Když se věci nedaří, není potřeba hledat viníky našich potíží, strkat hlavu do písku a vzdávat se svých cílů. Těžkosti můžeme brát jako bahno, v němž se rodí květ. ∞

Člověk za svůj život projde několika stádii. Od bezmocného novorozence přes puberťáka a dospělého člověka až po starce. Říká se, že staří lidé jsou v mnohém opět jako děti. Pokud by se vývoj civilizace dal přirovnat k ontogenezi jedince, stáváme se v leckterých oblastech zase dětmi odkázanými na vedení ostatních.

Tou nejzákladnější oblastí, na jejíž zmáknutí se zaměřuje celá řada návodů, je sám život. Umění žít. Současná doba vypadá, jako kdybychom si snad vůbec neuměli poradit sami bez všelijakých příruček. Obrazem toho jsou nejrůznější knihy, které nám radí, jak žít v přítomnosti, jak neprokrastinovat, jak žít zdravě atd. Není dne, aby se na hlavních internetových portálech neobjevil laciný článek s nějakým tím návodem.

Je váš zubař gay?
Deset druhů zeleniny, co jíst nebo nejíst, deset tipů, jak zvládnout pracovní den, deset tipů, jak potěšit partnera, oživit sex, jak zhubnout, jak se oblékat, jak poznat, že váš zubař je gay, a vím já, co ještě. Bere to někdo vážně? Pokud ano, je potřeba ho litovat. Návodů k použití jsou plné také pulty knihkupectví. Velkým hitem je např. „Konec prokrastinace“ od Petra Ludwiga. Na jejím autorovi je cenné, že si uvědomuje potřebu hledat kvalitní informace. Doporučuje vycházet z primárních vědeckých zdrojů a upozorňuje na množství falešných informací v moři nekvalitních knih o seberozvoji.

Často skloňovaným výrazem je koučink, svět je plný hesel jako efektivita, produktivita. K nim se také všechny ty návody vztahují především. Proč? Doba spěchá kamsi za horizont a nikdo nic nestíhá. V práci jsou na člověka kladeny stále větší nároky. Svět je plný lapačů pozornosti (filmy, reklamy, veselá videa, aplikace v mobilech), které nás odvádějí od naší práce, cílů a od toho, co bychom chtěli. Tady pak vzniká prostor, který se na trhu zaplňuje právě různými pochybnými radami a tipy, jak to všechno ustát.

K čemu je ale lidi použijí? K tomu, aby byli šťastní? Spíš na sebe budou klást další a další nároky. Pak nezbude než hledat nové návody. Přitom stačí vědět, kde má člověk ručník. 42. ∞

„Matrix je systém, Neo. A ten systém je náš nepřítel. (…) Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok. Jako každý ses narodil do zajetí. Žiješ ve vězení, které už ani nevnímáš.“ Jaké systémy máme před očima? Jakou pravdu máme vnímat?

Samsára
Buddhismus považuje hmotný svět za pouhou iluzi. Podle něj neexistuje reálně, jedná se o klam našeho já, které ještě není probuzené, a proto setrvává v nevědomosti. Tento stav se označuje pojmem samsára. Ze snu samsáry se člověk ale může probudit, zbavit se falešných představ a spatřit pravou skutečnost. Pak zažívá stav označovaný jako nirvána.

Buddhismus představuje ukázkový příklad učení o dvojí povaze světa – jedné skutečné, a druhé iluzorní. Zjednodušeně se dá tento směr rozdělit na dvě školy, kterými jsou hínajána a mahájána. V hínajáně jde o dosažení individuálního probuzení, kterým se ukončí kruh reinkarnací v samsáře. Stoupenci mahájány skládají naproti tomu slib bódhisattvy. Po probuzení a prohlédnutí iluzí samsáry koloběh reinkarnací neukončují. Vrací se, aby dál učili, jak se z kolovrátku zrození a utrpení vymanit. Pomáhají ostatním k osvícení, jejich cesta nekončí. Nejznámějším bódhisattvou současnosti je dalajláma.

Jeskyně
Nápadně podobný systém koncipoval jeden z nejvlivnějších evropských filosofů starověku, Platón, který považoval za opravdu skutečný pouze tzv. svět idejí. Ten je věčný a neměnný, zatímco hmotný svět pomíjí a neustále se proměňuje – je pouhým zdáním, nikoli pravým bytím. V říši idejí sídlí lidské duše předtím, než se zrodí v pozemské podobě. Nejblíže k idejím (prapodstatám všech věcí) mají duše filosofů. V průběhu života pak člověk poznává tak, že se vlastně rozpomíná na to, co jeho duše nazírala ve světě idejí.

Svou filosofii a představu o světě vyjádřil Platón slavným podobenstvím o jeskyni. Lidi přirovnává ke spoutaným otrokům, uvězněným v podzemní jeskyni. Nemohou se hýbat a dívají se proto pořád na zadní stěnu jeskyně. Za jejich zády hoří plamen a mezi nimi a ohněm chodí jiní lidé, kteří nosí různé předměty. Vězni tak vidí jen stíny věcí promítané na zeď. Jelikož neznají pravdu, považují stíny za skutečnost. Pokud by se některý z otroků dokázal vyprostit z pout a ohlédnout se, byl by oslněn září ohně a nevěřil by, že stíny nejsou pravou skutečností. Kdyby dokázal dokonce vyjít z jeskyně, byl by zaslepen slunečním jasem a jeho zrak by si musel dlouho přivykat. Za nějaký čas by však začal vidět pravé věci. Kdyby se pak vrátil do jeskyně a vyprávěl ostatním, co pozoroval, vysmáli by se mu. Mysleli by si, podle Platóna, že má zrakovou poruchu, a nestáli by o to, aby je z pout vysvobodil. Prý by ho mohli chtít radši i zabít, než aby podstoupili takové útrapy.

Vystoupení z metaforické jeskyně jsou schopní filosofové, kteří pak mají za úkol se do ní vracet a učit pravdu ostatní. Paralela s bódhisattvy, vstupujícími znovu do samsáry, je zřejmá. Za podobným účelem se do systému vypravuje Morpheův tým ve filmové trilogii Matrix.

Matrix
Mechanismus obrany systému, který nastínil Platón, dobře vystihuje Morpheova řeč k Neovi, když ho seznamuje s fungováním Matrixu: „Tyhle lidi a jejich mozky chceme zachránit. Ale do té doby jsou všichni součástí systému, a to z nich dělá naše nepřátele. Hlavně si uvědom, že většina není na odpojení připravena. Mnozí z nich jsou na systému tak naprosto závislí, že budou ochotni ho bránit.“ Podobně jako u Platónovy jeskyňky jsou lidé v Matrixu otroky: „Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok, Neo.“

Paralely jsou zjevné, a jak se zdá, odvěké. Co ale naznačují? Že vždy existuje skupinka lidí, kteří se snaží ostatní přesvědčit o tom, že znají pravdu, zatímco většina žije ve lži? Taková přesvědčení často zkostnatí, mocenské struktury zaujmou svá místa a už lítáme v nějakém systému. Ten se zuby nehty snaží udržet při životě, brání se změnám.

Na druhou stranu úvahy o dvojí realitě světa, které, jak se zdá, provázejí lidstvo od nepaměti, poukazují na hluboce zakořeněnou touhu po emancipaci, poznání a svobodě. Namísto hledání opravdovosti si ale mnoho lidí v dnešní době nechává rýsovat obrysy svého života současným konzumním systémem. Ten se snaží diktovat, co nosit, poslouchat, kam jezdit na dovolenou, jaké mít postoje k životu a podobně. Otevírá prostor pro vystupování kritiků, kteří poukazují na jeho lži a hlásají jinou pravdu.

Proto je důležité hledat vlastní cesty a pravdy. Bohužel je často pohodlnější se zařadit do nějakého již zaběhlého systému – stát se otrokem, nemuset rozhodovat. Ale pak ztrácíme hravost, svobodné myšlení, chuť dělat věci nově, stavíme si sami v sobě bariéry, přestáváme být otevření novým pohledům. Systém jako systém. Ať už ulpívání v samsáře, nebo oddanost nějaké buddhistické cestě. Být středem vesmíru ve vlastním světě, učit se ze svého života a svých zkušeností, nepřejímat cizí pravdy. Dobře to vystihuje zenové pořekadlo: „Když potkáš Buddhu, zabij ho.“ ∞

Velmi krátká účast na kapitalistické mašinerii mi kupodivu dala mnoho skvělých zkušeností. V call centru jsem pracoval téměř dva měsíce. Zjistil jsem, že s lidmi je to marné. Nadávají, když nemáte práci, nadávají, když ji máte (když jim voláte). V naší každodennosti nepřemýšlíme, jak se systém udržuje v chodu. Prostě žijeme, nakupujeme, bavíme se, nadáváme, souvislosti řeší málokdo. Tak si neuvědomujeme, že mnoho z toho, za co jsme vděční, že na světě je, tu je jen díky tomu, že mimo náš dohled se děje obrovská spousta sviňáren.

Lhát lidem a cpát jim půjčky a kreditky mi skutečně nešlo přes pysky. Nemluvě o vědomém lhaní zamaskovaném do obchodnických formulí a pohrdání managementem, stupidním motivačním programem a neustálými kecy o úspěchu, úsměvech a podobně. Bylo mi hodně líto těch, kteří na trhu práce nemají moc jiných šancí a musejí za 50 Kč základního platu na takových pozicích podávat maximální výkony. Na druhou stranu, několik lidí to žralo a chtěli být dobří v tom, co dělají. Hlavně mladí supervizoři si podle mě připadali jako lidé z katalogu „The best life style ever“ a myslím, že tomu opravdu věřili a žili svůj americký sen. Koneckonců schopnost vydělat prachy se dost cení, no ne? Několik šikovných lidí si tam chodilo přivydělávat, ačkoli věděli, že se podílí na svinstvu, ale co, „…lidi jsou svině, musíš být taky. Když budeš přemýšlet, nic si nevyděláš,“ řekla mi jedna z nich – fotografka, která se s tím „nesrala“ a prodala neuvěřitelné množství kreditek za den. Nepřemýšlet mi ale nikdy moc nešlo.

Dluh jako nová forma moci
Velikou legrací je snaha vyvážet západní štěstí do zemí třetího světa. Když se bývalé kolonie zbavily přímé nadvlády kolonizátorů, začala se postupně prosazovat daleko účinnější a efektivnější forma moci – ekonomická nadvláda v plném rozsahu. Modernizace venkova, štěstí v nově budovaných továrnách, které vyvážejí levné výrobky do našich krajin. Při úvahách o modernizaci zemí třetího světa byly ze stolu smeteny návrhy, které by podporovaly jejich soběstačnost. Prosadila se agresivní politika půjček a radikální modernizace. Snahou je implantovat jim západní vzor života a ekonomiky. Nefunguje to, chudoba narůstá. Jenže cílem není pomoci, ale vládnout. Takže vlastně funguje. Štěstí se tam nekoná, jen manažeři západních nadnárodek si mnou ruce. A mnozí se jim chtějí podobat. A tak se každý snaží vydělávat peníze a nechápe, kde že je ta jeho vila s bazénem a kozatou buchtou. Velké peníze se totiž už netvoří prací, ale vznikají z jiných peněz.

Rozvojové země naprosto nejsou schopny dluhy splatit, platí jen úroky z úroků. Jsou jim stále poskytovány další půjčky na další modernizaci, která jistě vše vyřeší – tvrdí se. Přitom jen pěstujeme armádu otroků a žijeme konzumní životy. Podmínkou dalších půjček je zeštíhlování výdajů na školství, zdravotnictví a další důležité věci. Takže spirála se točí (víme kam) a nadvláda je dokonalá. Na západě si pak jen hýčkáme svoje životy a bojíme se, kdy dojde i na nás. Nebo spíš nebojíme, což je mnohem nebezpečnější. Doufáme, že se posuneme nahoru, budeme mít domy, auta, obří televize a dovolené minimálně na druhé straně modrozelené koule. Někdo jo, většina ne!

Bez peněz se nezavděčíš?
Chceme víc, než máme. Srovnáváme se s „úspěšnými“ – tj. těmi, kdo vydělávají hodně peněz, mají bezva cool práci, jsou in, fresh a happy. Chceme, aby se naše rodiny měly dobře, chceme se zavděčit ženám, mít vysoké sebevědomí – a často si myslíme, že k tomu jsou potřeba peníze. Často jsou, ale jen pokud podléháme iluzi, kterou kolem nás tvoří reklamy a média. Současný svět je mnohem víc zaměřen navenek než dovnitř. To znamená, že štěstí hledáme ve vnější realitě, často ve věcech, jejichž prostřednictvím vyjadřujeme své postavení a podle kterých hodnotíme ostatní a oni nás. Nejhorší je tahle situace pro ty, kdo si peníze vydělat nemohou. A že každý může být bohatý, zkrátka není pravda.

Proto si mnoho lidí půjčuje peníze. Některé půjčky jsou míň zavrženíhodné než jiné. Jde ještě pochopit, pokud si někdo půjčí na byt a splácí hypotéku namísto placení nájmu – jenže z toho bohatnou banky a banky jsou zlo. Půjčit si na nějakou investici, kterou později zhodnotíme ve své kariéře, také dává docela smysl. Jiné půjčky, jako například půjčit si peníze na vánoce, abych rodině a přátelům ukázal, že já na to mám, jsou víc než směšné. Bohužel si dost lidí myslí, že jedině s penězi ho ostatní ocení. I kdyby, tohle ještě není zásadní průser. Zásadní průser je, když si to skutečně začneme myslet sami o sobě a jsme v depresi z toho, že si nemůžeme dovolit všechen ten katalogový „luxus“. Když neumíme ukočírovat svoje touhy a potřebujeme to, na co si nevyděláme. Když na sobě neumíme ocenit svoje vnitřní kvality (a že je to těžké, o tom není sporu). Pak si jsou lidé schopni napůjčovat na naprosté kraviny. Dostat se do dluhové spirály je mnohem snazší, než si na začátku mnoho lidí připustí. A štěstí trvá vzhledem k pozdějším problémům neúměrně kratší chvíli. Bankéři jsou spokojení. Zkratka ke štěstí se mnohdy změní ve zkratku k oprátce. Je to blíž a cesta je snadnější. Náročnější je pracovat s tím, kde jsem a na co mám. ∞

S romantikou se mi pojí povrchnost. Laciné fígle, jak si někoho získat, udělat dojem. Přízemnost a přetvářka. Je to svým způsobem obchod. Když se rozhodneme svého milého či milou něčím romantickým překvapit, často za to něco čekáme – lásku, sex, ocenění, uznání. Opravdová láska je nepodmíněná, založená na pochopení protějšku, nikoli na jeho zblbnutí či okouzlení.

„Lidi by si měli normálně říkat, že se spolu chtějí vyspat,“ sdělila mi jednou svůj názor kamarádka. „Bylo by to všechno mnohem jednodušší.“ Dal jsem jí za pravdu. Jenže většina žen by to považovala za urážku, ačkoli určitě ne všechny. Žena je však stvoření prapodivné. A romantiku vyžadují především ony. Někdy chce žena být děvkou a někdy princeznou. To první většinou nepřizná.

Představy, touhy a přání lidí jsou chtě nechtě ovlivněny médii a konvencemi. Zažírají se nám hluboko do podvědomí a omezují naši kreativitu. V seriálech a filmech vidíme zpravidla prostředí vyšších společenských kruhů – romantické večeře v drahých restauracích, obrazy ideálně oblečených mužů a žen v časopisech, skvěle vybavené byty v katalozích… Naprosto mimo realitu většiny lidí.

V minulých článcích jsem hodně psal o hektičnosti dnešní konzumní doby. Nechci se opakovat, nicméně její povrchnost se odráží v povrchnosti současných vztahů. Kolik lidí jste už v životě kratší či delší čas oslovovali „miláčku“, „lásko“? Koncept miláčka smazává jedinečné rozdíly mezi lidmi, se kterými vytváříme jakési vztahy. Pro mě je to typický příklad nedostatku kreativity. Partnera či partnerku nazveme miláčkem a hotovo. Pokud přestane splňovat naše představy o Miláčkovi – výměna. Ve třiceti jsme stále děti, které v mnoha případech nejsou s to vytvářet dospělé vztahy. Jsme závislí, netolerantní. Snažíme se zapadnout do škatulek.

Laciná romantika znamená zamilovanost, povrchnost a přízemnost. Dnes to vídám u mnoha lidí. Jedno klišé za druhým, vztahy jak přes kopírák. Páry, které znám, si často říkají úplně stejné fráze, chovají se k sobě téměř identicky jako jiné páry. Společné aktivity jak z xeroxu. Z rozhovorů různých dvojic mám často pocit, že se ti lidé vlastně ani neznají. U mnoha vztahů to dost možná ani není cílem. Stačí dávat druhému dostatek pozornosti, zahrnovat ho dárečky, chodit na módní zábavy a krášlit se pro něho. Vytváříme identity, které mají zaujmout. Opravdového poznání svého protějšku je schopno jen velmi málo z nás. Konec konců často když zjistíme, že naše polovička má také své temné stránky, velmi podobné těm našim, neumíme s tím zacházet. Realita mnoho lidí nezajímá. Stačí jakási iluze, která dává pocit, že jsme neselhali. Mnoho lidí nedokáže být samo. A tak přežívají ve vztazích, ve kterých jsou více či méně nespokojeni. Není divu, že se polovina manželství rozvádí.

Barbie a Ken
Po cestě na metro míjím gymnázium. Skupinka mladých lidí míří do školy. Chlapec obdivuje zaparkované BMW. Dívka říká: „Parádně bych mu ho vykouřila a pak se povozila,“ a běží si káru prohlédnout z blízka. Snad z toho vyroste, možná potká stejně jednoduchého kluka a povede se jim naplnit mainstreamový obraz úspěšného partnerství. Jenže ač to nevnímáme, takové vztahy mají obrovský vliv na to, jak vypadá naše společnost. Mnoho takových žen, toužících po pánovi s BMW, bude nakonec sedět v prázdnotě své satelitní vily na předměstí a mít dostatek času na přemýšlení o opravdovosti a povrchnosti. Psychoterapeuti budou aspoň mít na chleba.

Muži i ženy si mezi sebou sdělují zaručené fígle, jak na druhé pohlaví. Některé určitě fungují. Nikoli však proto, že by byly účinné samy o sobě, ale protože se trefují do očekávání druhého pohlaví. A ta očekávání jsou často dost přízemní, ovlivněná duchem doby. Zásadní roli hraje vzhled. Ke Kenovi patří Barbie. Muži chtějí především ženy krásné a svůdné. Budou. Ale tak do čtyřiceti. Z povrchnosti ovšem vyjdou lépe muži. Zatímco žena po čtyřicítce je téměř bez šance, muž ve zralém věku nemá problém najít dvacátnici. Proto by měly především ženy přemýšlet, jestli jim stojí za to nechat se okouzlovat a sklouznout do laciných her.

Problém je především v tom, že chceme. V tom, že očekáváme. Druhé pak posuzujeme podle toho, zda nám dávají, co chceme a čekáme. To může fungovat chvíli, ale člověk se nikdy nepřizpůsobí druhému, zůstává sám sebou. Od raného dětství se dnes děti učí individualismu, do hlavy se jim tlačí, že musí uspět. Od začátku vědí, že jsou nahraditelné. Spolu s tím se ztrácí sociální dovednosti. Neumíme spolu komunikovat, konstruktivně řešit spory a problémy. Vnímáme více sebe než druhé. Uspokojují nás iluze namísto opravdovosti. Vztah Barbie–Ken má sice pozlátko laciné tretky, levný ale není. Ekonomům musí dělat radost, kola se roztáčí.

Emancipace
Jiná známá, přesvědčením feministka, se mnou diskutovala na téma rovnoprávnosti ve vztazích. Jsem přesvědčen, že ženy vlivem dlouhodobého vývoje různých předsudků a klišé nejsou s to chápat, co je rovnoprávnost. Nikoli ve smyslu striktně právním, ale v obecnějším. Především pak ve vztazích. Jsou zvyklé spíše dostávat než dávat. Myslím, že takové představy o vztazích jsou nebezpečným výmyslem, který neodpovídá realitě. Muži a ženy si jsou mnohem blíž, než si myslí. Chtějí od partnera v podstatě to samé jako druhé pohlaví. Nakonec i ta moje známá uznala, že chce mít ve vztahu stejná práva a povinnosti jako její partner, ale přece jen očekává cosi navíc.

Emancipace se nekoná. Emancipovat by se ve skutečnosti měli muži – a to z role šlechetných rytířů, ochránců a dobyvatelů. Ženy pak z role infantilních princezen (ať už ta role vypadá v dnešních dnech jakkoli – třeba jako svůdná lovkyně boháčů). Představy o vztazích mezi mužem a ženou v nás za dlouhá staletí vývoje tohoto tématu zapustily kořeny tak strašně hluboko, že nejsme schopni se navzájem vnímat jako dvě rovnoprávné bytosti, bytosti v zásadě s velmi podobnými potřebami a přáními – primárně se vnímáme jako muž a žena. Se všemi aspekty, které jsou těmto rolím připisovány. Ořežte ty role na kost a zjistíte, že máte společného mnohem víc. Zbavme se očekávání. Prvním krokem je poznat sám sebe. Milovat je potřeba se naučit – je to především práce člověka sama se sebou. Namísto toho dnes podnikáme lovy na opačná pohlaví a chlubíme se úspěchy. Problémy hledáme v těch druhých. Problém je však v hraní her, ve snaze okouzlit, oblbnout, aby se do nás druhý zamiloval bez ohledu na to, jací jsme ve skutečnosti. A návodů na to je plný internet i knižní trh.

Pro opravdové zoufalce
Skutečné zlo ani zdaleka nepředstavují zaručené romantické tipy na Žena.cz. Existuje něco mnohem horšího. Opravdovou třešničkou je server Romantik.cz. Už jen to, že funguje, znamená, že je cosi shnilého v oblasti partnerských vztahů. Na tomto portále si můžete vybrat již zformulovanou esemesku z několika kategorií (např. stýskací, na dobrou noc, k dobrému jitru apod.). Nechci, abyste se pozvraceli, tak uvedu jen jednu: „Uz dal nemuzu takhle krasne snivat, se slzami v ocich na tebe se divat, chci slyset tvuj hlas a hladit ti vlas a byt s tebou ten nejdelsi cas …. jen ti chci rict, ze mi tu chybis zas… miluju te.“ Tohle je prostě konec. Stačí kliknout na tlačítko „odeslat sms zdarma“, zadat telefonní číslo a vykouzlit tak svému čumáčkovi úsměv na tvářičce. Mucinky muck :*. ∞

Báseň v próze. Z větší části monolog rozervance a bitkaře ze sídliště, který nenachází své místo ve společnosti. Snad právě proto chce všechny „poučit o životě“ – pěstními argumenty. Potřebuje řád, starý svět se mu rozpadá, stejně jako se rozpadla jeho rodina. Životní příběh hlavního hrdiny Vandama je příběhem lidské vykořeněnosti. Právě on však toto individuum v očích čtenáře polidšťuje. Potkat ho v hospodě ale nechcete. Jemu podobní strašáci se bohužel v různých typech putyk podobných té, kolem které se točí děj knihy, nachází dodneška.

Právě situování scény do zapadlé hospody na pražské periferii připomíná Rudišovu předchozí knihu Konec punku v Helsinkách. Zde se děj vleče, až nudí. Národní třída zato odsejpá jako dobře našláplá muzika. V Konci punku Rudiš z rozvláčnosti textu vybruslil mistrovským zakončením pomocí starého triku deus ex machina. Ačkoli se v závěru Národní třídy dostane poučení o životě samotnému Vandamovi a je zde patrná snaha o silný konec, v porovnání s Punkem se jeví jako slabší a prvoplánový.

Vandam žije, stejně jako mnoho ztracenců dospívajících v devadesátých letech, ve vlastním světě a vlastní minulosti, jejichž stín nedokázal překročit. Svou roli v tom hrají alkohol, drogy a osobní traumata, rozpory a dilemata. Tento svět se prolíná s fantazijními představami, které si promítá do svého okolí. Hrdinův monolog připomíná jakousi pokřivenou cestu samuraje. Vandam má svůj kodex a vlastní zásady: „Nejdůležitější je koncentrace. A přesvědčení. Musíš do toho jít jako vítěz, jako vojevůdce do bitvy. Odhodlání je půlka úspěchu.“ Je vždycky připravenej bojovat za „správnou věc“. Připravenej tě poučit. Je válečník. Poslední Říman.

Krátké, až heslovité věty, ze kterých autor spřádá strukturu knihy, dobře ilustrují mělkost Vandamova myšlení. Kdo vyrůstal na podobném sídlišti jako on, možná v knize uvidí část vlastní story. V tomto ohledu lze říci, že Rudiš dokázal velmi dobře vystihnout problematiku, která je podložím příběhu a zrcadlí se v hrdinově psychice, vztazích i životním stylu.

Kniha ukazuje, že jsme dnes ještě ani zdaleka nezahnali stíny z minula. Silnými momenty jsou poetické pasáže, kdy Vandam uvažuje o nekonečném koloběhu vznikání a zanikání: „A já už vim, na co se to můj fotr tenkrát díval. Já se totiž už umim takhle dívat taky. V tom lese viděl, co bylo předtím. A viděl i to, co přijde. Jak v tom lese a bažině, ze kterejch sme povstali, zase pomaličku zmizíme. My i celý naše Severní město.“ Děj sám o sobě ale příliš nenadchne.

Jestli je potřeba Rudišovu Národní třídu opěvovat, nevím. Jsem z ní na rozpacích. Chybí mi tam příběh, překvapení, něco s čím bych se ztotožnil, čím by si mě kniha získala, co by mi utkvělo v paměti. Za přečtení kniha stojí – moc času koneckonců nezabere. Od Rudiše by se určitě dalo čekat víc. Hodnocení: „cajk“. ∞


Rudiš, Jaroslav: Národní třída
Labyrint
Praha, 2013, 152 stran

Nevyléčitelný marxista, kritik kapitalismu, jedna z nejvýznamnějších postav českého undergroundu, geniální básník a prozaik. Erich Fromm o něm v knize Mít, nebo být napsal, že byl jedním z nejvýznamnějších, leč málo známých českých filosofů. Autor mnoha básnických sbírek, nespočtu prozaických děl a monumentálního souboru dějin filosofie. Nebál se vybudovat vlastní kult už za svého života. Egon Bondy.

O Bondym (vlastním jménem Zbyněk Fišer) se toho napsalo, nafilmovalo a namluvilo dost a dost. Důvod, proč o něm psát zrovna teď, spočívá v něčem jiném, než v omílání jeho přínosu pro alternativní uměleckou scénu či hodnocení jeho filosofických názorů. A ačkoli by svým způsobem života do dubnového tématu našeho časopisu zapadl lépe než kdo jiný, ani o to zde nejde. Pokud totiž dubnový Artikl otevřete včas, máte jedinečnou možnost oslavit svátek, který se zatím netěší všeobecné známosti.

Svátek všech invalidů
V knize Invalidní sourozenci Bondy popisuje, jakým způsobem tento svátek slavit. Děj knihy je situován do smyšlené společnosti budoucnosti s postapokalyptickým nádechem, ve které není nikterak těžké najít paralelu s naší zemí z dob bolševické totality. Egon Bondy zde vystupuje v podobě mrtvého básníka toho jména.

Za svého klasika ho považují „invalidní důchodci“ – individua, která se společnosti k ničemu nehodí. Žijí ve vlastním světě, toho oficiálního si, až na občasné výsměšky policajtům, moc nevšímají. Mezi jejich největší záliby patří to, že se vzájemně často navštěvují a pořádají nejrůznější akce jako koncerty, výstavy, výlety apod.

Smrt básníka invalidé slaví jako státní svátek, který však není oficiálně uznán. Byl stanoven na den jeho pohřbu na základě dopisu, jež napsal jistému občanu Lopatkovi několik dní před smrtí (která musela logicky následovat poté, co si nevědomky sedl v teplé cele na studený kámen, což mu způsobilo komplikace hemeroidů).

Na život a smrt se vyser
V dopise básník instruuje pana Lopatku, jak zařídit velkou slavnost. Mimo jiné ho také zapřísahá, aby mu na náhrobní kámen zařídil epitaf:
„Na život a smrt se vyser
tady leží Zbyněk Fišer“

Z města i venkova je potřeba důrazným dopisem sezvat tolik lidu, kolik bude jen možno. Má být vydána výzva k vlasatcům ze všech pražských hospod a každý si má na ten den vzít volno. Obřad mají hudebně doprovázet Plastičtí lidé (pokud by se jim nedovolilo hrát na hřbitově, stoupnou si za zeď), čímž se pohřeb spojí s kulturní akcí. Plastičtí lidé nesmí při muzicírování zapomenout na to, že ve stejném okamžiku řvou nadšením všichni vikingové, básníci a filosofové na nebesích v čele s brankářem známého fotbalového klubu Arsenal Karlem Marxem… atd., atd. Zkrátka, rámus musí být co největší a prostupovat mnoho dimenzí. A v tu chvíli prý upadne knoflík od poklopce všem policajtům, ouřadové si budou na hlavu nasazovat nočníky a všichni ministrové dostanou migrénu, takže se nebude moci úřadovat a z pohřbu se stane skutečný státní svátek.

Básník se domníval, že jeho výročí budou ponejprv slavit jen rozptýlené obce vzpomínajících. Časem pak ale stále více a více lidí. Devátého dubna tomu bude sedm let, co zemřel skutečný Egon Bondy. Takže: když nebudete ten den mít nic na práci, můžete si s klidným svědomím říct: „Hovno!“. Nebo sezvat známé a společně oslavit svátek tohoto klasika a udržovat tak tradici A. a B., hlavních hrdinů Invalidních sourozenců. Věřte nebo ne, jsou místa, kde tento odkaz žije a bujaře se slaví. ∞

Kandidátem číslo jedna na tajnou světovou vládu je pochybná skupina nejmocnějších finančníků, politiků, byznysmenů, šlechty a dalších vlivných lidí pojmenovaná podle hotelu v Nizozemí, kde v roce 1954 proběhlo první setkání jejích členů. Řeč je o Bilderbergu. Kolem stovky těchto mocnářů se každoročně na jaře (poslední dobou většinou začátkem června) schází v jiném státě. Bilderberg má stálé jádro, ale seznam pozvaných se každoročně trochu mění. Konference probíhá za zavřenými dveřmi a probíraná témata či závěry jednání nejsou zveřejňovány. Jména účastníků jsou tajná. Aspoň donedávna to ještě platilo.

Prý jde jen o přednášky
Jim Tucker, loni zesnulý americký novinář, sledoval schůzky Bilderbergu přes třicet let. O skupině se poprvé doslechl v roce 1975 a nechtěl její existenci nejprve uvěřit. Do konce devadesátých let se zmínky o ní v tisku vyskytovaly velice sporadicky, většinou jen v podobě několika slov. V roce 2007 spatřil světlo světa dokumentární film Alexe Jonese Endgame: Blueprint for Global Enslavement, který tvrdí, že Bilderberg se chystá na vyvraždění většiny lidí na světě, utvoření jedné světové vlády a zotročení zbytku lidstva.

Film se z velké části věnuje ottawskému setkání z roku 2006. Je z něj patrné, že konferenci přihlížela pouze hrstka investigativních novinářů z alternativních médií (v čele s Jimem Tuckerem a Alexem Jonesem). Ta oficiální o setkání neinformovala. Je s podivem, že večírek cca 120 až 150 nejmocnějších lidí planety pro ně nepředstavuje téma. Ať už se tam probírá cokoli, jen tento fakt dodává půdě tzv. konspiračních teorií živiny.

Samotní účastníci schůzek (z Čechů např. Vondra či Schwarzenberg) vehementně prohlašují, že na Bildebergu nepadají žádná rozhodnutí, která by měla vést k jakékoli akci, nic se zde neplánuje. Ovšem nic konkrétního také neřeknou – prý jde jen o běžné přednášky.

Tajnůstkaření kolem Bilderbergu vyvolává oprávněné otázky. Každý má zřejmě právo scházet se soukromě, s kým uzná za vhodné. Problém ale představuje účast vysokých politiků. A pokud se tito lidé chtějí privátně setkávat (což je celkem logické – všichni se víceméně scházíme převážně s lidmi se stejným postavením a s podobnými zájmy), proč by jejich klid měly, patrně na náklady daňových poplatníků, hlídat zástupy policistů, jako tomu bylo při posledním setkání?

Zlom
Situace kolem Bilderbergu se postupně dost změnila. V roce 2011 proběhlo setkání ve Švýcarsku. Informace o jeho konání nakonec přinesla i hlavní média a tiskové agentury. Nyní již skupina zveřejňuje rámcový nástin probíraných témat a má své oficiální webové stránky. Skutečný obrat pak nastal v červnu roku 2013, kdy se konference odehrála v hotelu nedaleko Londýna. Na místo se sjelo mnoho protestujících, alternativních novinářů a lidí zajímajících se o konspirační teorie.

Atmosféra připomínala festival. O setkání informovala např. i TV Nova a Prima. Mobilní záchody, přímé přenosy z místa konání v alternativních médiích, pódium pro řečníky, občerstvení… Účast kapitánů konspiračních teoretiků v čele s Alexem Jonesem a Davidem Ickem.

Například David Icke na propagování svých názorů vydělal nemalou sumu peněz. Jeho knihy o duchovní transformaci planety v souvislosti s rokem 2012, o tom, že vládnoucí elity jsou mimozemšťané apod. jsou překládány do mnoha světových jazyků a on sám se svými přednáškami objel celý svět. Budiž mu to přáno. Je-li to navíc pravda, jedná se o záslužnou činnost. Na druhou stranu je ale zřejmé, že na konspiračních teoriích se dá také dobře vydělat.

Internet je doslova zaplaven alternativními servery. Konspiračními výklady se to tam jen hemží, stejně jako portály s esoterickou tematikou, která s nimi úzce souvisí. Existují v zásadě tři možnosti, jak to s konspirací může být ve skutečnosti. Buď dochází k nějaké emancipaci lidstva, což skýtá určitou naději na překažení elitářského komplotu, nebo je tento zlom součástí jeho plánu (teoretici spiknutí ostatně tvrdí, že součástí plánu je téměř všechno – ale napadlo je to o nich samých?). Třetí variantou je, že se skutečně o žádné spiknutí nejedná a děcka se vyblbnou na festivalu konspirace.

Je relativně jednoduché a pohodlné tvrdit, že neutěšený obraz dnešního světa je dílem spiknutí mocných. Při střízlivějším zamyšlení je mnohem těžší si představit, jak malá hrstka (sic mocných) lidí dokáže s matematickou přesností plnit své plány, ovládat vlády mnoha států a média, určovat strategie nadnárodních firem apod.

Mnohem pravděpodobnější mi přijde jiné vysvětlení. Jelikož společnost tvoří systém, mnoho skutečností se v ní děje jakýmsi samopohybem systémových mechanismů a procesů, které nejsou závislé na vůli jedince. Příkladem může být třeba trh. Každodenní aktivity milionů lidí pomáhají takové systémové mechanismy udržovat a proměňovat. Elity se pak spíš než na jejich ovládání mohou soustředit na to, jak z nich těžit. A k tomu, aby dobře využily situace, mají jistě mnohem lepší prostředky a informace než běžní občané. Pokud nějaká konspirace probíhá, jde spíše o konspiraci systému (který sami utváříme) než spiknutí elit. Jenže co když…? Pravda je pořád tam venku.

Z alternativy mainstream?
Pokud třída superelity opravdu připravuje nastolení celosvětové totality, jakou roli v tom pak hraje narůstající povědomí o jejich plánu? Z výzkumů volebního jednání je známo, že o tom, koho bude volit, se člověk zpravidla rozhoduje dávno před kampaní. Lidé navíc mají tendenci vyhledávat takové informace, které potvrzují jejich názory. Samotná kampaň a pravicově či levicově zaměřená média na rozhodnutí člověka téměř nic nezmění.

Je zřejmé, že určitým ztransparentněním svého počínání bere bilderbergská skupina část síly svým odpůrcům. Pokud by se držela dosavadní strategie utajování, nahrávala by jim do karet. Z protestů proti Bilderbergu se tak možná stane tradiční festival, který za čas dosáhne svého zenitu a pak začne jeho popularita upadat. V očích běžné populace bude dost možná vnímán jako setkání partičky poblázněnců. Utvoří se subkultura, která bude mít svůj svátek. Bilderberg tím paradoxně může docílit toho, že od sebe odpoutá pozornost nevěřících Tomášů a bude moci skrytě dál vládnout světu. Kdo ví. Napoví letošní setkání. ∞

Co nemá stín, není reálné. Znám docela dost lidí, kteří jsou fascinovaní temnými stránkami lidské duše, přitahuje je například téma sériových vrahů. Každý jistě chováme (v lepším případě) nějakého démonka (v horším pak pořádnou bestii), kterým se nechlubíme na potkání. Některé démony pečlivě zamykáme do třináctých komnat našich duší. Těm méně šťastným vyrostou do obřích rozměrů a pak potřebují krotitele v podobě psychiatra (klinickou stránku věci ale ponechme v této úvaze stranou).

Hrdina povídky Okvětní plátky ze stejnojmenné knihy G. Nettelové chodil čichat k mísám dámských toalet, až se nakonec takto ujetě zamiloval do neznámé dámy, kterou potom stejným způsobem hledal po kavárnách v okolí. Kde se bere nutkání tak silné, že ovládne téměř celou naši osobnost a celý svět jakoby smrští do jediné souřadnice? To je otázka pro odborníky na lidskou duši – psychology a psychiatry. A ti, stejně jako všichni ostatní odborníci, se neshodnou, mají různé teorie a rozdílná vysvětlení. Takže nezbývá než hledat dál.

Každý má svého tygra
Místo toho, abych si kladl za cíl najít vyčerpávající a nezpochybnitelné vysvětlení posedlosti, se zamyslím nad jejím obecnějším rámcem. To, čím jsme posedlí, se mění s naším věkem. Dítě dokáže měsíce myslet na vytouženou hračku, dokud ji nedostane. Puberťák je zcela pohlcen svojí potřebou někam patřit, najít vlastní identitu. Dospělý například potřebou dosáhnout úspěchu.

Poslední myšlenka mě přivádí k další dimenzi, ve které by bylo možné obsesi sledovat, a sice k rovině historické. Sotva mohl být touhou po materiálním high-tech blahobytu posedlý člověk ve středověku, stejně jako moderní lidé jsou málo náchylní k ulpívání na obavě z božího zatracení.

Zkrátka: démonci se různí podle historické doby, věku, pohlaví a sociálního postavení člověka. Jsou součástí lidské identity a jako naše stíny z nás dělají trojrozměrné bytosti. Někdy jsou roztomilí, někdy otravují naše okolí. Dělají nás jedinečnými, a pokud si, jako Mejla Hlavsa, „hlídáme své šílenství v únosných mezích“, není asi potřeba propadat panice.

Esence posedlosti
Krátkou zmínku si zaslouží fenomén dnešní doby – Facebook. Nutí některé lidi mnohokrát denně kontrolovat vlastní status. Podle jednoho výzkumu patří Češi co do frekvence této aktivity ke světové špičce. Démonek virtuálního života je neoddělitelně spjat s rozvojem moderních technologií. Podobně by se dalo uvažovat např. o mobilních telefonech. Jde o výdobytky moderního světa, které jsme sotva znali před dvaceti lety. Zde se ukazuje, že existuje i masová obsese, která na druhou stranu jedinečnost lidí stírá.

Nabízí se závěr, že obsesi může vyvolávat naprosto cokoli. Otázkou, na kterou by možná někteří rádi znali jednoznačnou odpověď, je, zda nám posedlost škodí či pomáhá. Mozarta démoni doslova sežrali za živa. Bez nich by ale svět nejspíš nepoznal jedny z nejkrásnějších symfonií. Posedlost luxusním konzumem chlapíků z Wall Street na druhou stranu nedávno málem dovedla svět k celosvětovému krachu. To tedy znamená, že jistá obsese, zhoubná pro jedince, může přinášet hodnoty pro společnost. Jiná, pro jedince v určitém smyslu přínosná, může být pro širší celek zkázonosná.

Obsesí by se nakonec mohlo stát i samo její zkoumání. Proto se přidržím moudrého pořekadla, že v nejlepším se má přestat. Ony ty nekonečné seznamy knih mi prozatím úplně stačí. ∞

Svět se mění velmi rychle a zítřek už klepe na dveře. Stávající systém se jeví jako neudržitelný a potýká se s obrovskými problémy. Dočkáme se změny k lepšímu, nebo horšímu? Můžeme ovlivnit, v jaké realitě se zítra probudíme?

Rumcajsův postřeh
„Vidím to růžově, Pikaču. Svět je v p**i,“ říká Rumcajs známé kreslené postavičce v jednom komiksu. Analýza dnešní doby, kterou jeho autor implicitně ve třech obrázcích a dvou větách nabízí, je v mnoha ohledech poměrně přesná. Ukazuje mozaikovitost naší reality, ve které se bez problémů potkávají Pikačové s Rumcajsi (globalizace, postmoderní společnost), a mnoho dalších charakteristik dnešní doby. Je ale svět skutečně tam, kde ho chce vidět Rumcajs? Podle mě zatím jen napůl. Což byl sice možná vždycky, má ale stále blíž k tomu, aby se tam už zítra dostal celý.

V jiném pozoruhodném příběhu s prvky komiksu popisuje svět zítřka Egon Bondy. Jde o cyberpunkový román z devadesátých let nesoucí název Cybercomics. V něm se mocenská elita (složená z mafiánů a vůdců obřích korporací) připravuje k přestěhování na Měsíc a plánuje vyvraždit velkou část obyvatelstva Země. Chce ponechat na živu jen tolik lidí, kolik bude potřeba k tomu, aby jí obstarali všechen dosavadní luxus. Hlavní hrdinka, hackerka Vera, se jim v tomto plánu snaží zabránit. Pokud Rumcajs Bondyho četl, mohl odtud odvodit svoje mínění. Tato sci-fi má ke skutečnosti mnohem blíže, než by se chtělo věřit.

Rozevírání nůžek
Ponechám stranou, že v kruzích lidí, kteří se zabývají tím, co se označuje jako konspirační teorie, platí obdobná vize za nesporný fakt. V další úvaze vyjdu z nedávno vydané knihy Tři sociální světy jednoho z významných českých sociologů – Jana Kellera. Ten se opírá především o francouzský výzkum tzv. diskrétních elit. Nejde o top manažery ani politiky. Jsou to více či méně starobylé buržoazní rody, které se spojují se zbytky aristokracie. Jde o lidi, které běžný smrtelník nikdy nepotká. V podstatě o nich nikdo mnoho nemluví, ani neví. Tyto skutečné elity nelze zaměňovat s boháči typu Billa Gatese apod. Nutno podotknout, že v České republice tento typ elity prakticky neexistuje.

Tyto rodiny po mnoho generací úspěšně hromadí všechny druhy kapitálu (sociální, ekonomický, kulturní), a jak se ukazuje, jsou si velmi dobře vědomy svého postavení. V dnešní společnosti jsou v podstatě jedinou třídou v marxistickém smyslu toho slova. To znamená, že chápou své kolektivní postavení a společnými praktikami ho hájí a posilují. Žení a vdávají se výhradně mezi sebou. Ani ty nejúspěšnější podnikatele do vlastních kruhů nepustí v první generaci. Sdružují se v elitních klubech, jejich aktivity jsou pro svět neviditelné. Příjmy těchto lidí nepocházejí z pracovní činnosti, což je spolehlivě odlišuje i od těch nejbohatších podnikatelů, stejně jako velká znalost umění a množství volného času.

Nerovnost se mění v nesouměřitelnost
Sociologové používají pro označení současné společnosti mj. termín společnost postindustriální. Její hlavní charakteristikou je fakt, že v ní většina lidí pracuje v terciárním sektoru, tj. ve službách. K tomu došlo zhruba v polovině 70. let 20. století, kdy také začíná dramaticky narůstat sociální nerovnost. Keller hovoří o přechodu od nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti: „Nejde o to, že existují případy závratného bohatství a na druhé straně neméně ohromující případy beznadějné bídy. To existovalo vždycky. Problém je v tom, že dříve spojitá pyramida majetku, moci a prestiže se rozpadá a na jejích obou koncích se vydělují zvláštní sociální světy“ (Keller, 2010, s. 11). V podobném smyslu lze podle něho jen stěží srovnávat např. situaci elit a středních vrstev, když (pokud jde o Francii) pouze 8 % příjmů těchto elit pochází z profesní činnosti.

Zhruba od poloviny osmdesátých let se v tzv. vyspělých zemích začíná výrazně měnit poměr distribuce společensky vyrobeného bohatství ve prospěch nejvyšších vrstev. Zatímco závratně rostou zisky a odměny řídících pracovníků velkých firem, mzdy středních a nižších kádrů víceméně stagnují či dokonce klesají. Roste nezaměstnanost, přibývá neplnohodnotných forem práce bez jakékoliv jistoty (práce na dohody apod.). Jen samotný rozbor praktik nadnárodních koncernů, kterými zvyšují své zisky, by mohl zabrat celé číslo Pecky.

Tezi o přechodu ke společnosti naprosté nesouměřitelnosti ilustruje Keller na různých místech knihy poměrně zarážejícími daty. Tak např. uvádí, že vedoucí pracovníci čtyřiceti největších francouzských firem vydělají jednotlivě za rok více, než kolik vydělá deset lidí pobírajících minimální mzdu za celý produktivní život. Nebo že jediné horní procento světové populace vlastní čtyřicet procent světového bohatství (horních deset procent pak dohromady vlastní osmdesát pět procent tohoto bohatství).

Bere-li šéf firmy 464krát vyšší plat než jeho zaměstnanec, jako je tomu u největších amerických firem, je to stěží pochopitelné, pokud, jak dokládá Keller, se reálné příjmy zaměstnanců snižují. Ačkoli mohou být podobné praktiky legální, neměly by nás nechat chladnými. V lepším případě vyvolávají etické otázky, které často nejsou k ničemu jinému než k vedení filosofických debat. Těch se ale člověk nenají. V horším případě mohou vést k radikalizaci politických hnutí, posilování pozice komunistů, házení viny na sociálně nejslabší apod.

Pokud se politickou intervencí něco zásadně nezmění, povede podle mého mínění směr současného vývoje k růžovým zítřkům celkem spolehlivě. Takový zítřek může mít podobu rozpadu kapitalistického řádu a neskutečného nárůstu bídy, až nebude mít kdo utrácet peníze a udržovat v chodu impozantní mašinerii zvanou tržní ekonomika. Může také narůstat rozčarování a hořkost, až polarizace společnosti povede k novému znárodňování. Dovedu si dnes jen těžko představit situaci, kdy se např. bude vážně diskutovat o možnosti stanovit omezení manažerských odměn. Připomenu, že minimální mzda se v ČR nedávno zvýšila po sedmi letech. Podivné je, že civilizace stojící jedním krokem nad propastí dokáže samu sebe nazývat vyspělou a pokrokovou.

Svět zítřka
Asi nejpalčivější součást přechodu společnosti nerovnosti ke společnosti nesouměřitelnosti představuje ztráta kontaktu elit s běžnou populací. K tomu dochází prostorovým uzavíráním nejbohatších v opevněných a chráněných čtvrtích. Posilují tak svůj status a svoje kapitály, zároveň se chrání před stykem s níže postavenými. Jejich děti navštěvují speciální školy (velká část jich je ve Švýcarsku), aby se zajistilo, že nahromaděné kapitály zůstanou „doma“. Zde se učí dokonalému sebeovládání, orientaci v umění, několika cizím jazykům apod. Zároveň se učí spolupráci a pěstování dobrých vztahů.

Pro zbytek sociálních vrstev pak platí zcela jiná pravidla. Žijí v iluzi, že sociálního postavení lze dosáhnout vlastním výkonem, vzděláním a tak dále. Běžní smrtelníci jsou nuceni si konkurovat, což jim celkem bezpečně brání v různých formách kolektivního jednání na obranu svých zájmů. Právě z toho pak elita profituje.

Sociologie v podobné souvislosti hovoří o teorii uzavírání, která se snaží vysvětlit povahu procesů, jejichž prostřednictvím se určité společenské skupiny snaží monopolizovat zdroje, privilegia, moc či prestiž a vyloučit z přístupu k žádaným statkům ostatní. S ohledem na nastíněné souvislosti nemusí být cesta na Měsíc, kterou popisuje Bondy, čistou fikcí.

Zatímco se Keller v mnoha svých vyjádřeních (viz např. pořady na YouTube) netají velkou skepsí ohledně budoucího vývoje, jiní sociologové to takto beznadějně nevidí. Jedním z nich je např. Immanuel Wallerstein, který je přesvědčen, že současný kapitalistický systém se dostal do svého konečného stadia a jeho nahrazení jiným systémem je nevyhnutelné. Podle něho se nyní nacházíme v období změn, které může mít velmi dramatický a nepříjemný průběh a trvat až padesát let. Výsledek současného období ovšem nemusí být nijak katastrofální. Každopádně je však nejistý.

Co lidé zmůžou?
V knize Velká transformace analyzuje Karl Polanyi dalekosáhlé důsledky, které mělo pro společnost ovládnutí jejího hospodářství trhem. Tržní logika proniká do mnohých oblastí, které původně neměly s ekonomikou nic společného. Aby mohli lidé uspokojovat své potřeby, musí nejprve prodat pracovní sílu. Mnohé z potřeb, které pokládáme za vlastní, jsou však ve skutečnosti právě potřebami trhu. Firmy, vedeny imperativem maximalizace zisku, jsou nuceny k neustálým inovacím svých výrobků, které za pomoci reklamy potřebují prodat. Nutnost uspět v konkurenci je nutí snižovat náklady. Zde tkví vysvětlení skutečnosti, že platy běžných zaměstnanců stagnují. Jednou ze strategií maximalizace zisku nadnárodních korporací je např. přesouvání výroby do zemí třetího světa, kde je levnější pracovní síla.

V důsledku mechanizace a automatizace výroby přichází mnoho lidí o práci. Jsou nuceni na pracovním trhu prodávat svoji osobnost, kterou musí přizpůsobit poptávce. Proto je dnes přes veškeré proklamace reklamy těžké být sám sebou. Zde podle mého leží kámen úrazu současného stavu světa.

Až příliš snadno totiž podléháme reklamě a konzumním trendům. Současná společnost nám dává jen málo příležitostí se zastavit a skutečně vnímat své niterné já. Od tohoto jsme odváděni všemožnými druhy zábavy a konzumu. Na první pohled se zdá, že ze začarovaného kruhu, v němž se náš svět ocitá, není cesta ven.

Zároveň jsme ale svědky určitého „probouzení“, které může naznačovat, že se snad odehrává nějaká změna k lepšímu. Nedávno proběhly obrovské demonstrace v Řecku, Španělsku, Turecku či Brazílii. Do médií se dostaly také např. akce hnutí Occupy Wall Street. Jejich cíl není zcela jasný, obrysy nové společnosti jsou velmi mlhavé. Mnoho lidí však po změně touží. Roste zájem o ekologické zemědělství, podpora lokálních výrobců, tlak na společenskou odpovědnost firem, existují pokusy o zavedení lokálních měnových systémů apod.

V mnohých analýzách stavu současného systému se zapomíná na jednu zásadní věc. Když ekonomiku začal ovládat trh a peněžní hospodářství, dostala se moc skutečně do rukou „lidu“. S každou utracenou částkou vyjadřujeme jisté hodnoty, schvalujeme či odmítáme praktiky určitých firem. Otázkou zůstává, zda o tom chceme přemýšlet a jaký odstín růžové pro zítřejší realitu zvolíme.

Doba je hektická. Dnes myslíme na včera a zítra. Ráno s myšlenkou na večer. Spěcháme, nemáme čas. Informací je tolik, že se v nich nemůžeme zorientovat. Reklama nám nutí neustálou potřebu něco měnit a zlepšovat. Nejistá budoucnost nás orientuje na přítomnost. Ta protéká mezi prsty.

Život v současné společnosti je značně komplikovaný. Nelze dost dobře odhadovat, které kroky povedou k cílům, jichž bychom chtěli dosáhnout. K jejich uskutečnění potřebujeme složitou soustavu prostředků. Máloco jde udělat přímo. K cílům musíme dojít postupnými kroky, které spolu často souvisí jen velmi zprostředkovaně. V této spleti se může snadno stát, že na svoje původní cíle zapomeneme.

Nejistota a nakupování
Dnešní doba je charakteristická vysokou mírou nejistoty – především pokud jde o oblast práce. Málokdo si může být jist svým místem či dlouhodobou perspektivou s ním spojenou. Mnozí sociologové (např. Bauman, Lipovetsky či Keller) v této souvislosti vysvětlují konzumní orientaci společnosti mj. poukazem na to, že se lidé spotřebou zboží či zážitků snaží ovládat svoji přítomnost. V konzumu podle nich nalézáme prostor pro vlastní sebevyjádření, pocit sebedůvěry a autenticity. V mnoha ohledech funguje jako obrana proti pocitu vlastní bezvýznamnosti. Kromě toho, co si koupíme, můžeme totiž v současném světě ovlivnit jen málo skutečností.

Stále více aspektů života vyjadřujeme věcmi. Lásku dáváním dárků, vlastní sebepojetí oblečením. Namísto sebepoznání vytváříme identity. Velkou roli v tom hraje reklama a princip fungování tržní ekonomiky. Pokud firmy nemají zkrachovat (a chtějí uspět v konkurenci), musí neustále obměňovat svoje výrobky. Ty potřebují prodat, a tak nastupuje reklama, která má za úkol vzbuzovat v lidech nespokojenost. Musí nás přesvědčit o nutnosti nového zboží a zážitku. Nezbytně tak potřebuje odvést naši pozornost od stávajícího k novému.

Tak se stává, že k málu věcí a lidí máme trvalý vztah. Nejistota budoucnosti nás přivádí k přítomnosti. Tu se ale snažíme všemožně nevnímat, nevnímat sebe, zabavit se. Tempo doby nám nabízí jen málo možností zastavit se a soustředit na přítomný okamžik. Time management a dobrá práce s diářem. „OK, příští týden na tebe mám hodinu.“

Teď a tady
Téměř vše je prezentováno jako zábava. Zprávy podbarvené muzikou nás mají pobavit, nikoli informovat. Miliony reklam, videí a nepodstatných informací denně útočí na naše smysly. Pozornost těká od jednoho tématu k jinému. Jíme u televize, nevydržíme v tichu. Televize přítomná v mnoha hospodách nás odvádí od našich spolustolovníků. Často si ji pouštíme, jen aby doma nebylo ticho. Blikající obrazovka má neuvěřitelnou schopnost udržet lidi po celé hodiny v pasivitě. Je to ale vnímání přítomnosti? Stěží. Myšlenky nám běhají všude možně. Přemýšlíme, co vše je potřeba udělat, vidět a zažít, místo abychom vnímali přítomnost.

Na ulici se nám každý den někdo snaží něco prodat. Schránky praskají pod náporem letáků se slevami. Na naše smysly působí neuvěřitelné množství podnětů a informací. Těkáme po Facebooku a sjíždíme naprosto nepodstatná videa. Pozvánek na akce je tolik, že už je mnoho lidí ani nečte.

Naše mysl je tu méně, tu více uvězněna v matrixu informační a konzumní společnosti. Mnozí lidé jsou nervózní, když se ocitnou v klidu, když by mohli přemýšlet. Žít teď a tady znamená dělat to, co právě dělám. Znamená to zalévat kytky, když zalévám kytky. Znamená to jíst, když jím. Znamená to vařit, když vařím. Umíme to ještě? A nepramení odtud mnohé neduhy dnešního světa? Odpověď nechám na vás.

Z iniciativy čtyř nadšenců se na poklidném ostrůvku zahrádkářské kolonie nedaleko pražského Anděla pomalu připravuje k plavbě Zeměloďka. Ještě jste o konceptu tzv. zemělodí neslyšeli? S nápadem přišel svérázný americký architekt indiánského původu Michael Reynolds. Jde o soběstačné ekologické domy bez základů – plují po zemi. Podobně jako loď tvoří ucelený systém.

Zemělodě se staví z velké části z věcí, které běžně považujeme za odpad. Je to krásná činnost, která vychází z ideje spojující principy soběstačnosti a recyklace materiálu jako pneumatiky, plechovky a lahve. Takové stavby nepotřebují napojení na žádné sítě. Zdrojem elektřiny jsou jim solární panely a další technologie na bázi obnovitelných zdrojů. Využívají dešťovou vodu, která se filtruje a několikrát recykluje. Udržují stále stejnou teplotu – obejdou se bez topení a klimatizace. Jejich součástí jsou skleníky na celoroční pěstování jídla.

Stavitelé Zeměloďky se znají již dlouho a mají zkušenosti z mnoha příbuzných projektů na několika kontinentech. Také ze stavby sázavské zemělodi, kterou můžete znát např. z dokumentu České televize (a která byla první zemělodí v ČR). Hlavním posláním Zeměloďky je ukázat, že se v Praze dá bydlet soběstačně, nabízet prostor pro diskuse, setkávání a plánování dalších projektů. Důraz je kladen také na propojenost vnějšího a vnitřního světa člověka, a nedílnou součástí jejich snažení je tak téma seberozvoje.

Pneumatiky a zase pneumatiky
Základním stavebním kamenem Zeměloďky jsou pneumatiky napěchované hlínou. Stejný prvek byl použit také při budování sázavské zemělodi. Pneumatika naplněná udusanou hlínou je tvrdá jako kámen. Má úžasnou schopnost akumulovat teplo, takže zeměloď může fungovat bez vytápění. Pneumatiky jsou obklopeny masou udusané hlíny a termoizolací. Vzniká tak termomasa, která funguje jako jakási baterie, jež dům vyhřívá. V kombinaci s dalšími biologickými systémy, skleníky a systémy větrání mohou pak zemělodě fungovat jako soběstačné celky. Jsou orientovány na jih – na této čelní straně stojí skleník. Ten slouží k pěstování jídla a hraje roli v regulaci teploty v domě. Jeho botanické jednotky zároveň čistí vodu.

Stavby tohoto typu ovšem naráží na několik problémů. Vzhledem k tomu, že nemají základy, nejsou v právním slova smyslu považovány za domy. Nemohou tak mít číslo popisné a těžko v nich můžete mít nahlášen trvalý pobyt. Pneumatiky nejsou certifikovány jako stavební materiál a s potížemi se potýkají i v souvislosti se zákony o ekologické likvidaci odpadů.

Lidé stavějící na Andělu Zeměloďku pracují i na tom, aby pneumatiky naplněné udusanou hlínou jako stavební materiál certifikovány byly. Snaží se přesvědčit oficiální struktury, že recyklace odpadu v podobě stavby domu je vlastně mnohem ekologičtější než běžný způsob recyklace.

Sousedi Zeměloďky z domů odnaproti při pohledu na hromadu pneumatik mysleli, že zde vzniká ilegální skládka. Tým stavitelů proto přišla navštívit policie. Ta se přesvědčila, že o skládku nejde. Vše nafotila a stavba zatím pokračuje bez dalších komplikací.

Až Zeměloďka vypluje
V současné době se stavba nachází takřka na počátku. Pomáhají s ní týmy dobrovolníků a o pomocníky nemají realizátoři projektu nouzi. Jedním z jejich cílů je mimo jiné předávat své znalosti dalším lidem. Na stránkách Zeměloďky se můžete přihlásit na týdenní brigádu. Člověk tak přispěje k dobré věci a získá mnoho užitečných poznatků o stavbě zemělodí a ekologii.

Až Loďka rozvine plachty – což by se mělo uskutečnit na přelomu léta a podzimu – bude na pozemku stát jedna větší obytná budova, která bude sloužit k setkávání lidí, pořádání besed apod. Její součástí bude skleník na pěstování potravin. Dále bude na pozemku ještě jeden skleník, který bude využívat metodu tzv. aquaponie. Ta je založena na symbióze rostlin a ryb.

Zeměloďka bude jakýmsi kulturním, vzdělávacím a poradenským centrem, které bude sloužit k diskusím, prezentaci myšlenek soběstačnosti a plánování dalších staveb. Budou zde probíhat také akce zaměřené na vlastní sebepoznávání a rozvoj. Jelikož se stavba nachází v oplocené zahrádkářské kolonii, bude přístupná pouze v době konání besed, dnů otevřených dveří nebo po předchozí domluvě. Nad nynějším torzem Zeměloďky se tyčí příkrý kopec. Na něm pomalu vyrůstají kaskádové zahrady na další pěstování potravin. Z jeho vrcholu je pěkný výhled na metropoli, na kterou by zde člověk velmi snadno zapomněl.

Další informace na:
www.zemelodka.cz
www.facebook.com/zemelodka
www.nenasilnealternativy.cz

Emilie Mašková, studentka pátého ročníku Fakulty umění na Ostravské univerzitě – obor knižní a obalový design, zahájila 18. 1. 2013 výstavu svých kreseb v pražském Café 3+1, kde je k vidění do 20. 2. 2013. Výstavu nazvala Tvoroš, choroš, listonoš. Povídali jsme si nejen o jejím podivném názvu, ale také o studijním pobytu ve Švýcarsku, inspiraci a dalších plánech autorky.

Tvoroš, choroš, listonoš? Co se pod tím názvem skrývá?
Název vychází ze slovní hříčky, jež mě napadla v souvislosti s mými pracemi. V nich se vyskytují různí tvorové a tvary, které víceméně vycházejí z přírody. Jsou tak trochu lidské i zvířecí, houbovité i rostlinné. Slovo listonoš mě zaujalo, protože mi evokuje třicetiletou pošťáckou kariéru mojí mámy a taky to třeba může být zkratka pro strom. Choroš je houba, co se přiživuje na dřevu a roste velmi pomalu. Tvoroš zase představuje zkomoleninu slova tvor. Není v tom nic složitého. Na výstavě jsou převážně kresby z různých časových rozmezí. Část z nich vznikla na Vysoké škole umění v Bernu a část již za dlouhých podzimních večerů v Ostravě.

Jakým způsobem tvoříš? Kdo nebo co tě inspiruje?
Ztotožňuji se s jednoduchými prostředky. Nechávám proudit tok informací, které se tlačí ven. Důležitá je pro mě jakási minuta zastavení a propojení se s jinou realitou. Jako nástroj používám převážně obyčejnou propisku. Inspirace přichází sama od sebe. Nepracuji konceptuálně, ale spíše manuálně. Téma a technika rostou z procesu, do kterého se dostávám prací v ateliéru. Většinou tvořím přes den, mám ráda denní světlo. Ve Švýcarsku mě zaujaly ženy umělkyně, jako Julia Steiner, Silvia Bächli a Beatrice Gysin. O nich se dá říci, že mě inspirují. Mají společné médium kresby, ale pojímají je každá svým vlastním, intimním způsobem.

Pobývala jsi ve Švýcarsku. Jak se tam žije umělcům?
Nevím, jak se žije umělcům ve Švýcarsku, je to na mě moc obecná otázka. Můžu ale říct, že mně se tam žilo dobře. Na Vysoké škole umění v Bernu jsem byla normální student na ročním výměnném pobytu Erasmus v ateliéru Fine Arts. Rok je ale příliš krátká doba. Zůstala jsem tedy ještě jeden rok a udělala si tam dalšího bakaláře. V bernské škole umění jsem se chvílemi cítila jako v ráji. Abych mohla pohodlně pracovat, nejdříve musím mít připravený stůl s různými barvami, papíry a podobně. A to přesně bernská škola poskytovala. Byly tam k dispozici nejrůznější ateliéry, tiskařské dílny, dílny na zpracování železa a dřeva, medialab, kde byla možnost zapůjčit si fotoaparáty a kamery a jiné technické vymoženosti. Pociťovala jsem tam velkou dávku svobody. Byla to taková řízená svoboda, protože se tam pořádaly různé kurzy, z nichž si mohli studenti vybírat podle zájmu a potřeby. Učitelé byli umělci, kteří jsou tam zaměstnaní pouze na 30 %. Ta škola je vlastně jako takové vakuum, do kterého člověk spadne jako do měkkého. Myslím ale, že švýcarští studenti umění jsou méně připraveni na realitu než ti čeští, kteří si musí od píky platit všechno sami. Švýcarští studenti jsou hýčkaní školstvím, které jim platí kde co. Podle mě je Švýcarsko dobrá země pro život i umění, ale občas mi tam chyběl ten český zmatek, spontánnost, nedokonalost a potenciál něco měnit k lepšímu.

Na čem pracuješ teď? Jaké jsou tvoje další plány?
Právě teď pracuji na opravě maringotky, ve které se chystáme s přítelem od konce února bydlet. Vymýšlíme, jak tam přivést vodu a jak ušetřit co nejvíce energie. Výtvarně pracuji na sérii obrazů k mé diplomové práci. Ta se jmenuje Jiná kra. Vychází z krajiny v krajině. Tři díla z této série jsou k vidění již na výstavě Tvoroš, choroš, listonoš. Jsou to kresby propiskou, kde vrstvím jemné linie na sebe. Ty pak vytvářejí různé tvary, které vyvstávají skrze proces. Proces ve mně evokuje pletení nebo stavění vosích hnízd. Ještě pracujeme s kamarádkou Bárou Kratochvílovou na ilustracích do knížky snů Martina Kyšperského. Bude se jmenovat Chrizácká dobrodružství Christo Bah-n a budou v ní sny, které si Martin Kyšperský zapisoval po probuzení. Měla by vyjít během března.

Oldřich Janota má písničku „Jiná krajina“, kde to sousloví opakuje pořád dokola a v jednu chvíli z toho také vychází „jiná kra“.
Jé a já si myslela, jak jsem originální. Tu písničku si určitě musím poslechnout. Myslím, že u Oldřicha Janoty by se mi mohlo dobře kreslit.