Online propagace patří mezi nejúčinnější. Tvořit umělecká díla nemá primárně za účel vydělat velký obnos peněz, umělci však budou vždy hledat prostor, kde se můžou prezentovat. IT a programátorský svět má také své „umělce“, kteří otevřeněji přiznají, že si za své umění nechají dobře zaplatit. Dokážou ale také otevřít dveře tam, kde se to hemží kontakty i penězi.

Co tě přivedlo k myšlence vytvořit online digitální platformu pro sdílení uměleckých děl? Čím se bude lišit od stávajících platforem?
Když jsem ještě jako student na střední škole zkoušel své fotky nahrávat do již existujících fotobank, zarazilo mě, jaké podmínky nabízejí. Například ta nejstarší a největší Getty Images uděluje minimální provize, konkrétně kolem 20 procent z prodané částky. Shutterstock zase obsahuje spoustu fotek, ale dost nevalné kvality. Tak se pomalu zrodil nápad na digitální platformu, která nebude primárně o kvantitě nabízených děl, ale o férových podmínkách, uživatelsky co nejpříjemnějším prostředí pro umělce i zákazníky a s kvalitním obsahem.

Co si mám představit pod „sdílením uměleckých děl“? Mohl by si vysvětlit, jak to funguje?
Každý autor si bude moci nastavit tzv. licenci, pod kterou své dílo hodlá prodávat. Jakmile si sám určí, jakým způsobem chce své dílo nabídnout, bude jasně určeno, co si kupující zákazník může dovolit. Zda kupovat a kolik kusů, nebo stahovat a v jakém množství, prostě jak dílo využívat. Zabrání se tak znehodnocení děl, která mají zůstat jako jediný originál či omezené množství kopií a nejsou primárně určena pro mnohonásobné šíření například pro komerční účely. Na druhé straně těm, kdo chtějí svůj umělecký artefakt šířit neomezeně, se meze nekladou a budou mít zde také svůj velký prostor.

Co z pohledu programátora a designéra obnáší vývoj takové platformy? Co vidíš jako největší problém?
Pouze webová část platformy se skládá z několika vrstev. Uživatel vidí jen špičku ledovce –  front-endovou část, která se zobrazuje ve webovém prohlížeči. Vytvořit přehledné a intuitivní řešení není triviální úkol. Na designu části pro správu uměleckých děl mohou designéři trávit stovky hodin a nikdy nebude dokonalá. Když máme první verzi návrhu, můžeme ji začít převádět do kódu. Webová část se bude zobrazovat na počítači, tabletu, mobilu nebo i na chytrých hodinkách. A na každém zařízení se web musí chovat korektně. To je nejtěžší z front-endové části.

Veškeré informace, které se na webu zobrazují, musejí být někde uloženy, tomu se říká back-endová část, laicky řečeno serverová část. Back-end je základem celé platformy, zpracovává miliony požadavků od uživatelů každou minutu a každý požadavek musí být správně odbaven. Od zobrazení a aktualizace dat, zpracování finančních transakcí, až po zálohování mnoha terabajtových databází. Infrastruktura na serverech je mnohdy strukturována jako v reálném světě a může docházet ke ztrátám dat, což je neakceptovatelné.

Pokud bych si měl vybrat největší problém z obou vrstev, tak by to bylo navrhnutí perfektního grafického rozhraní a navržení infrastruktury tak, aby byla levná a stoprocentně bezpečná.

V čem je pro umělce výhodné používat online platformu? Je nějak omezená, kdo ji může využít a jaká umělecká odvětví se mohou zapojit?
Pro začínající umělce to může fungovat například jako nonstop open call. Mohou ukázat svá díla, mohou o sobě dát vědět a získat kontakty. Každý má dnes své osobní webové stránky, kde může propagovat, ale spojením mnoha lidí na jednom místě dostávají všichni daleko větší šanci být viděni. Protože to nebude masová záležitost, ale kvalitní a řekněme i výběrová platforma, časem může něco znamenat se na ní objevit. A samozřejmě dávám prostor pro prodej a nákup, to je účel takovéto platformy. Nejen se představit, ale i prodat. Jaká díla budete moci najít na této platformě? Fotografie, ilustrace a krátká videa. Postupně se dostaneme určitě i dál od čistě digitálních forem a nabídneme i fyzická díla jako obrazy, ale nebudu nabízet například služby (fotografování, natáčení videí apod.).

Myslíš si, že online propagace dává umělcům více možností? Jak zajistíš kvalitu?
Online propagace je nejúčinnější. Jsem programátor a mým snem bylo vyprodukovat něco, co zaměstná lidi, bude k užitku a zároveň spojené s kulturou. Proč s kulturou a ne třeba s nějakými stroji? Protože tam jsem viděl nedostatky. Malá nabídka pro online publikování a prodej, špatné podmínky, vlastně to nikoho moc nezajímá. Pokud jsem schopen vytvořit něco lepšího, a myslím, že jsem, tak to chci udělat.

Nad zajištěním kvality přemýšlím už dlouho. Například nad možností recenzí od domluvených odborníků. Zveřejnili bychom je u jednotlivých děl (pokud s tím autor bude souhlasit) a na první pohled by bylo i laikovi jasnější, co si o tom myslí někdo s odborným backgroundem. Chci určitě mít v týmu lidi, kteří jsou schopnější než já v tom určit, co pustíme na naši platformu, a co ne. U začínajících umělců pak určitě musí proběhnout nějaká diskuse. Jsem otevřen nápadům a radám. Například bych velmi ocenil, kdybych tuto otázku mohl prodiskutovat s teoretiky umění, historiky umění, kurátory, lidmi z praxe. Potřebuji propojit to, co umím já, tedy programování a design, s uměním a lidmi, co se jím opravdu zabývají prakticky nebo teoreticky. Když si třeba někdo přečte, o co se snažím, může se mi ozvat s nápady. Budu za to rád.

Kdo bude mít z takovéto online platformy na sdílení uměleckých děl profit?
Všichni. Pro umělce nebo jejich zástupce bude správa jejich obsahu zcela snadná a intuitivní. Návštěvníci a potenciální kupci budou mít na jednom místě kvalitní díla, která budou snadno vyhledatelná a filtrovatelná. Provize pro prodávající budou štědré a spravedlivé.

Jak si představuješ ideální výsledek svého snažení? Popiš situaci za několik let.
Mým snem je vytvořit globální platformu, která bude pomáhat všem umělcům po celém světě k jejich zviditelnění. Vím, že jsem schopen vytvořit platformu, která bude konkurovat všem stávajícím řešením, a chci, aby byla dominantní a určovala směr.

Z lásky zabila cizí dítě, a teď ji od trestu oběšením může zachránit jen jednomyslné stanovisko dvanácti žen, které potvrdí, že je těhotná. Někdy v polovině 18. století si mohly tak sáhnout na břicho, zjistit, jestli teče mléko, nebo podebatovat o dalších příznacích. Žádná z přítomných ale první měsíce těhotenství určit s jistotou nemůže. A dvanáct žen se z principu na ničem nikdy neshodne. Tak se pomodlíme?

Isabela Smečková Bencová (Elizabeth Lukeová) je středem všech konverzací a táhne představení bez zaváhání. Ve dvojici se Zuzanou Černou (obžalovaná Sally Poppyová) lehce střídají intimnější dialogy matky a dcery s drsným ječením a častým fyzickým kontaktem. Černá si v poloze drzé mladé holky našla komfortní zónu, o to výrazněji pak působily okamžiky jejího zasněného klidného vyprávění, kdy se pomalu proměňovala v melancholickou dívku, které někdo ublížil.

Utlučeš máslo a pustíš pračku
Výrazné kostýmy a minimalistická výprava Mirka Kaczmarka dodává inscenaci na vtipu a posouvá ji až do recese. Na jevišti se objevují automatické pračky, žehlička a další moderní stroje a vedle toho stojí dřevěná nádoba na tlučení másla. Některé dámy mají paruky a rádoby drahé šaty, avšak sešité z látek kýčovitých vzorů, podivných materiálů někdy až plastových, které se k sobě vlastně nehodí. Všechny pak nosí různé trendy boty s platformou, co si kupujeme dnes. Když se v jedné chvíli polosvléknou, vidíme, že jejich spodní prádlo rozhodně nepatří do 18. století. Kontrast současných materiálů a střihů s lehce historickým nádechem zvýrazňuje určitou nesmyslnost (plastová zástěra), ale zároveň komediální inscenaci zařazuje do současnosti, kdy byla také napsána (2020).

Sally Poppyová je prohlášena za těhotnou, příběh však nekončí šťastně. Autorka dramatu Nebesa Lucy Kirkwoodová ukazuje na závěr, jak moc a peníze rozhodují o budoucnosti, nikoli pravda. V jejím díle se ženy podělily o spoustu problémů spojených s těhotenstvím a mateřstvím, došlo i na vztahy, genderovou tematiku, třeba proč je lékař lepší než zkušená porodní bába. Vtipně laděný text řeší otázky, kam až člověk zajde z lásky, kdo je žena, když ne matka, v čem spočívá moc, a kdo vlastně může za neštěstí jedince.

Lucy Kirkwoodová – Nebesa
Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo, Malinovského nám. 1, Brno)
premiéra 26. 11. 2021
nejbližší reprízy po 6. 6., út 7. 6.

Od 24. února 2022 se ranní rutina změnila na budík, káva, korona na budík, káva, Zelenskyj. A najednou se z inscenace absolventského ročníku činoherního herectví JAMU Lidé bez vlastností stalo pro mě téma.

Robert Musil (1880–1942), rakouský dramatik a esejista, ve své prvotině Zmatky chovance Törlesse na třídě mladých kadetů zkoumá skrz několik úhlů pohledu charaktery a morálku (podle některých) dobře vykreslující základ třetí říše. Zobrazil „to špatné“ a běžné v lidech s myšlenkou, že špatné věci se dějí a smysl má je pozorovat, hledat limity a důvody tohoto chování. (Dobrou adaptací textu je film z roku 1966 Mladý Törless režiséra V. Schlöndorffa).

Lidé (Zmatky + Muž)
Takovouto třídu zachovávají i Marek David (režie) a Jakub Molnár (dramaturgie) ve své inscenaci Lidé bez vlastností a doplňují ji ještě o ženské charaktery. Prostředí školy se zkostnatělými profesory a dobu s neurčitými hodnotami zobrazili přípravou „paralelní akce“ oslavující konktrétně naprosto nekonkrétní úspěch člověka proloženou přednáškami s komickými tématy. Mezi tím vším se rozvíjejí malé scénky dvojic tematizující lásku, umění, životní úděl, smysl života, které našli inspiraci v Musilově nedokončeném románu Muž bez vlastností.

Brněnský Beineberg (Martin Mihál) se ke staršímu pojetí německého předchůdce přiblížil asi nejvíce. Chybí mu ale poloha leadera, který má silnou vizi a je přesvědčen o svém konání. Šikana pak působí více jako dětská hra a méně jako uplatňování vyššího principu. Nevíme, v co brněnský Beineberg věří. Strojená a bez viditelných emocí se o „německou úzkoprsost“ snažila Tereza Havránková v roli Gerdy, která doplňovala hlavní „jamáckou“ čtveřici spolužáků. Na první pohled zlé Gerdě také chybí vnitřní motiv. Čemu věří a co z toho všeho má? Adam Kořán jako Basini splnil roli nejslabšího článku ve skupině, ale moc jsme se o něm nedozvěděli. No a Törless (Tomáš Slabiňák) byl takovým pozorovatelem. Avšak kde je jeho místo, o čem uvažuje a co je jeho rolí v příběhu, jasné nebylo. Z nějakého důvodu byla Musilova třída a jeho mini obraz společnosti silnou inspirací pro tvůrce Lidí bez vlastností. Možná tvůrčí tým „odebral vlastnosti“ i těm, u kterých byly velmi podstatné a jejich konání následně ztratilo motiv a hlubší smysl. Rozhodně si však přidali hravost, vtip a experiment, který je pro studenty potřeba a celku dodal dynamiku. Zpěv, tanec, perfektní řešení scény (Adéla Szturcová) a kostýmů, zvládnutí složitého textu, to vše stojí za obdiv.

Lid nemorální
Spojení Zmatků chovance Törlesse a Muže bez vlastností se v kontextu posledních událostí ve světě možná stalo znovu, jako před více než sto lety, předobrazem říše, která se snaží pomocí strachu a týrání v čele s „Beinebergem“ bez ohledu na cokoli prosadit vyšší princip. Celý kontext Musila, jeho textů, studentů a současné situace, mi přišel jako jediná kombinace vhodná ke zmínění. Musil ukázal, že lidé jsou nemorální – to ovšem pro něj nebylo otázkou. Otázkou bylo, kde se zastaví.

Lidé bez vlastností: Robert Musil, Marek David a kol.
Studio Marta (Bayerova 5, Brno)
premiéra 24. února 2022

Pásmo rozvíjejících se nápadů v malém prostoru, kde se sešli neživé objekty a člověk. Kusy nábytku dostaly možnost s námi komunikovat. Jako když přepínáte vypínačem. Vidíte, že situaci ovládá lidská bytost a „oživuje“ dřevěný nábytek. Jakmile jim dodá pohyb a zvuk, oprostíte se od reality, kdy skříní šoupe ten borec uvnitř, a po čase vás zajímá, co sama skříň hodlá udělat.

Viděla jsem příběh postavy, která má hlavu jako noční stolek s úchytkami místo očí a pusy. Říkejme mu Šupla. Kvůli velké hlavě a krátkým ručičkám se mu vše hrozně špatně dělá. Na nic nedosáhne, pořád do něčeho naráží a občas mu doma něco nefunguje. Pokoj s ním sdílí Almara. Také to má těžké při pohybu. S lehkou nadváhou a dost krátkýma nohama se prostě nejčastěji šoupe po podlaze, otáčí, leží a občas může někomu jednu vlepit dveřmi.
Šupla se postupně vyrovnává s velikostí a tíhou své hlavy, prozkoumává způsoby, jakými si věci podat, někam vyšplhat, chytit se, sednout si. Nevypadá, že by ho to uspokojovalo, a stále dokola zkouší. Almara znenadání vyrazí dveře a uvnitř ukáže miniaturu přesně toho, co vidíme na scéně – mini Šuplu s mini Almarou, a dokonce minilustr, který se rozsvícený nepatrně houpe. Šupla koukne nad sebe, kde svítí velký lustr. Rozhoupe ho?

Věci hrající věci
Ne všechny předměty na jevišti ožily tak jako skříň a noční stolek. Židle a stůl, kterým chyběla vždy jedna noha, působily spíš jako pomocné rekvizity (i když židle chvíli „brečela“ pískové slzy, co jí padaly z proděravěného čalounění – asi jí bylo smutno po té noze). Hlavní postava je využívá jako věci, které na sebe nestrhávají pozornost nějakou personifikací. Skříň a noční stolek byly vždy na úrovni člověka, jelikož jeden bez druhého by nevytvořily dramatické postavy. Zbytek předmětů byl podřazený, a i když se jim občas změnila funkce, nedostaly se na úroveň hlavních tří. Mírně naznačená hierarchie v jednom pokoji narážela na téma vztahů, kterými se autor dle svých slov inspiroval.

V posledních momentech dostal prostor ožít ještě i malý reflektor. Celé pásmo tak končí menší honičkou s nohama performera, který ovládá reflektor a zároveň se sám sebe snaží chytit. Na potemnělé scéně vidíme pouze to, na co nám svítí reflektorem, takže většinu času zahlédneme právě jen utíkající nohy. Šuplova hlava už leží na podlaze, na ní nestabilně položená Almara a ze světla reflektoru mizí i nohy, co utíkaly a ztratí se ve skříni. Ta zabouchne dveře.

Slovo autora
Autor inscenace Obývací pokoj a performer Lukáš Karásek je absolvent ateliéru Klaunské, scénické a filmové tvorby JAMU. V rozhovoru pro Opera+ vysvětluje: „Pokoj je plný různého nábytku, jsou v něm kusy různých tvarů, velikostí, z různých materiálů a mají mezi sebou vztahy, funguje tam nadřazenost a podřazenost. A to mi připomíná vztahy mezi lidmi. […] já se ve své tvorbě nesnažím určovat význam, ale spíš poskytnout obraz, materiál, situaci a výklad nechat na divákovi.“ (operaplus.cz, 2020).
Jednoduché situace pobavily občasným absurdním vyústěním, a přestože si z nich neposkládáme jednoznačný příběh, jakási dějová linka ke sledování tam stále byla přítomna. Když se něco pohne (anebo naopak zůstane nehybné), má to svůj důvod. Především v divadle.

tYhle/Lukáš Karásek – Obývací pokoj
Psáno z reprízy 14. 12. 2021 (platforma Terén)
Studio CED (Zelný trh 9, Brno)

Když se mluví o současném baletu, je potřeba odrazit se od autora choreografie posílajícího prostřednictvím tanečníků informaci divákům, kteří si utvoří konečný význam. Možná překvapí, že význam není obsažen přímo v provedeném pohybu. Pro tanečníka má pohyb význam proto, že ho provádí a ví proč. Divák musí nejprve vidět, vnímat a interpretovat.

Když vidíte „krok“ jako napsané slovo, musíte ho přečíst, musíte znát kód (jazyk), přiřadit k němu význam a ještě hledět na kontext. Naštěstí je pohyb právě tím kódem, tím jazykem, který známe všichni, a přestože se my sami nehýbeme, dokážeme do určité míry přes pozorování druhých při pohybu vycítit, jak bychom pohyb vnímali ve vlastním těle, a tím pádem stačí jen sledovat proud choreografie a vnímat kontext. Význam se objevuje postupně. Je to někdy těžké, protože jsme zvyklí na pohádkové narativy klasického baletu, které nás vedou předem známým příběhem. Současný balet tak nefunguje. Nejlepší zkušenost se současným baletem můžete získat jen osobně a nejlépe vybaveni informacemi. O inscenaci zkomponované ze tří choreografií The Second Detail, Handman a Eden / Eden je dobré vědět, že jejich tvůrci jsou takové „superstar“ současného tance.

Třicet let neznamená starý
William Forsythe byl ve své době pro klasický balet šok, to samé o generaci později Wayne McGregor i pro směr contemporary balet. Je krásně vidět na choreografii The Second Detail, jak je z velké části zapojena klasická baletní technika, a do toho bum! Tradiční pohyby jsou vedeny do extrémů, tanečníci se vychylují z osy těla, sedí, chodí, kroutí kolenama do sebe nebo si zvrtnou kotníky. Ale stále vše v symbióze s klasickou baletní technikou. Je potřeba si uvědomit, že The Second Detail se zrodila ve stejném roce jako já – 1991, a dodnes je stále důkazem něčeho neobyčejného, co současný balet tehdy šokovalo a co dnes oceňuje.

McGregorův Eden / Eden je dynamická choreografie s nosným tématem „vliv technologie na člověka a estetiku“ kombinující pohyb, videoart a zvukovou složku s mluveným slovem. Video vytvořila Beryl Korot, spoluautorka digitální opery Three Tales, jejíž část Dolly je zakomponována do videosložky Eden / Eden. Na scéně uprostřed stojí strom odkazující na rajskou zahradu a kolem něj se zjevují tanečníci v kostýmech jako bezpohlavní bytosti nejprve v duetu, později ve skupinách. Jeden druhému jsou partnerem, obrazem, ale možná i klonem a není to příjemné. Pohyby jsou stále úsečné a navazují dravě. Občas se ukáže individualita jednoho ze skupiny a pak opět zapadne.

Handman Edwarda Cluga, nejmladšího choreografa a z trojice nejvíce známého spíše narativními balety, je extrémně náročný kus na synchronizaci jednotlivých tanečníků. Pohyb začne v těle jednoho a pokračuje v těle dalšího a hned vede zpět a směruje na prvního. Jako by byl potřeba ke každému pohybu impuls zvenčí a teprve potom je možné následný pohyb provést. Když jeden padá, druhý ho chytá, zvedá otáčí, odnáší… Tanečníci pracují ve dvojicích i větších skupinách jako organická masa, co dodržením tempa a detailů zvládne komplikovaný mechanismus uřídit.

Všichni tři choreografové jsou zároveň i autory scény. Forsythe pracoval také na světelném designu, Clug na kostýmech. Jejich vize není pouze pohybová, se svými týmy vždy pracují na celé vizuální stránce včetně zvuku. Spojují je různě silná témata člověka jako stroje a vliv technologií, se kterými sami pracují. Hlavním zájmem však zůstává lidské tělo jako složitý mechanismus s duší.

Forsythe / Clug / McGregor je k vidění v Praze v podání baletního souboru Národního divadla ještě v prosinci 2021 a v lednu 2022.

Forsythe / Clug / McGregor
Národní divadlo, scéna Státní opery
(Wilsonova 4, Praha)
psáno z festivalu Dance Brno 2021 19. 10. 2021
nejbližší reprízy so 11. 12. a ne 12. 12.

Jsem introvert a poznávání nových lidí je pro mě vždy velkou výzvou. Ale umím vylézt ze své bubliny a jít na rande. Když to ještě někdo popíše jako divadelní experiment na základě psychologického výzkumu, jsem ALL IN.

Co jsem očekávala
Bylo jasně řečeno, že jde o rande s někým z Divadla Husa na provázku. Každá dvojice u jednoho stolu, drink a sada otázek podle vědeckých výzkumů fungující tím správným způsobem. Byla jsem zvědavá jednak na to, kdo se do toho za Provázek pustí, jestli bude naproti mně herec hrát někoho, kdo přišel na rande, nebo tam bude sám za sebe. Také, co se očekává od nás, jestli hrát s nimi, říkat na všechno pravdu? No, napadalo mě mnoho variant. Aby to bylo ještě komplikovanější, schválně jsem přišla se svým dobrým kamarádem, který by na rande rád šel s nějakým sympatickým mužem. Zajímalo mne, jak se k tomu postaví organizátoři.

Co se událo
Stolečky s nachystanými čísly ve tvaru srdíček, drink, příjemné prostředí dvora Divadla Husa na provázku. Po chvíli vyšla skupinka statečných z divadla. Vlastně nebylo podstatné, kdo to konkrétně byl, protože po pár vteřinách si k mému kamarádovi sedla slečna a ke mně paní. A my zamrzli, poněvadž v tu chvíli nám byla naprosto jasné, že tohle žádné rande nebude. Tedy pokud si na to nebudeme prostě hrát. A upřímně, nemám nic proti přátelskému popovídání s velmi sympatickou Evou Yildizovou, ale to bych dorazila na akci Hej pojďme pokecat a poznat se s někým z Provázku. Avšak přišla jsem na akci zvanou Brave new date, ke které psali: „Deset stolů o dvou židlích a přesném počtu nečekaně osobních otázek, po jejichž zodpovězení se do sebe náhodné páry zaručeně zamilují. Tedy… podle vědců. Na jedné straně člověk z Provázku a proti němu…? Třeba právě vy. Hra, sociální experiment, a především zážitek ze setkání a hlubokého rozhovoru s neznámým druhým. Účast, drink i motýli v břiše zdarma.“ (Divadlo Husa na provázku, 2021)
Kolem mě se většinou rozdělili tak, že si k mužům posedali ženy, k ženám muži, ale usuzuji tak až zpětně podle nějakých fotek a nevím to určitě. Třeba se někomu opravdu povedlo něco jako vzdálené rande, možné to je. Zeptala jsem se Evy Yildizové, jak tenhle projekt vznikl a co od toho čekali. Eva mi řekla, že to vlastně mělo být takové přátelské pozvání lidí k osobnímu seznámení s osazenstvem divadla. Měli se pak cítit více vítáni a rádi se tam vracet. OK, pěkná myšlenka, ale špatná reklama.
Nachystané otázky, které jsou opravdu součástí vědeckého výzkumu a mají dané pořadí, aby fungovaly, jsme prošly tak čtyři. Byly tam spíše na pomoc, když už by došla témata k hovoru. Popovídaly jsme si jako dobré známé, bylo to příjemné. Můj kamarád se od slečny dozvěděl, že mají spoustu společných známých, docela se i zasmál, ale odcházeli jsme trochu zklamaní.

Jak bych na to šla já
Kritizovat je jednoduché, takže se pokusím nahodit, jak bych takový divadelní experiment spáchala já. Za prvé, měla bych určitě v záloze více lidí. Nemohu zařídit, aby byla každá sexuální orientace zastoupena, ale určitě bych nad tím alespoň přemýšlela. Proč se nezávazně nezeptat při registraci? A připravit na to herce.
Pro zajímavost, dostala jsem tyto čtyři otázky: 1. Co je tvoje nejhorší vzpomínka? 2. Jaký máš pocit ze vztahu se svou matkou? 3. Vyjmenuj tři věci, které si myslíš, že máte s partnerem společné. 4. Co je důležité, aby o tobě partner věděl? Celý experiment je založen na třiceti šesti otázkách rozdělených do tří sekcí, na jednu sekci je vyhrazeno patnáct minut. My jsme u stolu začaly druhou částí, přešly do první a skončily u třetí. Tedy za druhé, pojďme ten vědecký postup dodržet, ať můžeme hodnotit. Proč ho jinak zařazovat?
A za třetí, dopřála bych návštěvníkům to rande, i když by bylo víceméně hrané. Právě ta hra tomu přece mohla a měla dát ještě další rozměr. Pokud už by tak nezáleželo na těch otázkách, herci se mohli klidně střídat, hádat se o někoho, trochu to nadsadit, prostě dát těm několika lidem na chvíli pocit, že jsou výjimeční. Když se z akce vytratí hra, není přece vůbec důvod být v divadle.

Brave new date
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
Akce se konala 11. 9. 2021

Iniciativa NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET 29. 6. 2021 před budovou DAMU uvedla performanci, ve které zveřejnila výpovědi studentů a studentek DAMU a Difa JAMU o mnoha negativních zkušenostech během studia.

Jsem absolventka DAMU 2018 Katedry teorie a kritiky. Strávila jsem tam pouze něco přes dva roky v magisterském programu. Studentů*studentek a absolventů*absolventek uměleckých škol nejsou desítky tisíc. Je nás ovšem dost na to, abychom něco změnili.
„Domníváme se, že chování, které je na naší škole normalizované a považované za adekvátní, adekvátním není. Často dochází k diskriminaci studentů, ať už na základě pohlaví, nebo z jiných důvodů, zneužívání moci ze strany pedagogů a pedagožek, k překračování hranic a následné psychické újmě. O těchto tématech se mezi sebou někdy studenti a studentky baví, nahlas a veřejně se o nich ovšem nemluví nebo jsou bagatelizovány. Shodou okolností začalo téma poměrů na uměleckých školách v posledních týdnech společností a médii rezonovat. Proto jsme se rozhodli výpovědi zveřejnit a připojit k této diskusi svůj hlas.“ (NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, 2021). S jednotlivými lidmi jsem vedla další rozhovor.

Podle reakcí některých absolventů/absolventek DAMU, především na sociálních sítích, je zřejmé, že prostředí na některých katedrách není pro studenty vyhovující již dlouhou dobu. Co byl ten hlavní impuls jít s informacemi na veřejnost teď a proč formou performance?
Je to důsledek několika stejně podstatných příčin. K jejich protnutí došlo v okamžiku, kdy už nešlo vydržet mlčet. Náš zájem o téma začal na základě vlastních negativních zkušeností některých z nás. Zkušenosti jsme navzájem sdíleli, a díky tomu si začali všímat jejich podobností s různými historkami, které se v kuloárech povídaly, a rozhodli jsme se je sesbírat. Zároveň jsme věnovali pozornost celospolečenskému dění a uvědomili jsme si, že témata jako sexuální obtěžování, sexismus nebo šikana přestávají být tabuizovány a začínají se otevřeně řešit. Cítili jsme, že jsou součástí našeho studia a že je na čase přestat o zkušenostech mluvit jen mezi sebou a otevřít téma nahlas, aby mohlo dojít ke změně. Posledním a velmi silným impulsem pro nás bylo to, že se v průběhu června začalo psát v tomto kontextu o uměleckých vysokých školách. Mlčení nám přišlo jako jeden z faktorů, které udržují stávající chod na fakultě. Naše svědomí nám už nedovolilo nereagovat a donutilo nás jít s nasbíranými informacemi ven.

O formě, jak vystoupit, bylo těžké rozhodnout. Šlo nám o to, abychom na téma upozornili co nejhlasitěji. Strach z bagatelizace, se kterou se často na osobní úrovni setkáváme, byl veliký. Zároveň nám šlo o co nejsrozumitelnější artikulaci tématu. Performance v podobě, v jaké byla předvedena, pro nás tyto požadavky splňovala.

Z reakcí starších generací vyplývá i to, že se o změnu nebo upozornění na problematiku pokoušely. Výsledkem byla právě bagatelizace, anebo osobní pomsta, vyhazov vzpurných studentů a studentek či jen prostě nerealizace kroků ke změně a vyčkání na chvíli, až tehdejší studenti a studentky školu opustili. Doba, ve které žijeme, nám nabídla příznivější podnebí pro možnost se ozvat. Nešlo nám o senzaci, domníváme se ale, že kdybychom problém neotevřeli takto veřejně, nikdo s námi vyjednávat nebude a nikdy neoslovíme tolik lidí, pro které je téma podstatné, kterých se týká a kterým jsme naší akcí dali příležitost se ozvat.

Větší množství výpovědí jste sháněli formou anonymních dotazníků. Při zasedání Akademického senátu DAMU 9. 7. 2021 bylo zmíněno, že to nemusí být validní důkaz. Co pro vás znamená, když desítky tuzemských i zahraničních studentů napíší, že pro ně studium bylo přinejmenším velké zklamání, v nejhorším se stali oběťmi trestných činů? Myslíte, že čtete pravdu?
Sesbírání výpovědí pro nás znamená obrovskou důvěru v nás. Mluvit o tak citlivých zkušenostech je ohromně náročné, nikdy bychom si nedovolili výpovědi zpochybnit a věříme jim. Víme i o studentech či studentkách, kteří se dotazník vyplnit báli. Teď nám chodí soukromé zprávy, ve kterých nám další děkují nebo se s problémy ztotožňují.

Na senátu padla formulace, že jde o interpretaci situací ze strany studentů a studentek. Což je pro nás přesně to, co považujeme za validní. Pokud studenti a studentky vnímají prostředí a zkušenosti ze školy problematicky, pak problematické jsou. Když není interpretace studenta považována za podstatnou, pak už takový přístup k informaci je sám o sobě diskriminační.

Studenti na DAMU jsou dospělí lidé. Proč problémy, které popisují, nedokážou vyřešit? Kdo jim má pomoci?
Za prvé, na školu často studenti a studentky přicházejí ve velmi mladém věku. Nemusejí mít sebevědomí ani povědomí o vlastních možnostech. Podle nás by škola měla být bezpečným prostorem, který, krom jiného, mladého člověka naučí, jak se o sebe má postarat a jak si stát za svými právy. Nabízí se tedy edukace jako možnost prevence problému.

Za druhé, potýkáme se s problémem strachu, který s věkem nijak nesouvisí. Souvisí s manipulací a rozložením moci. Je to právě specifikum pro oběti zneužití či násilí – součástí traumatu je právě sekundární viktimizace, tedy přejímání viny na sebe. Na jednotlivých katedrách studuje většinou malé množství lidí, pedagogové jsou zároveň ti, kteří vám po škole mohou nabídnout práci a sedí i v rozhodujících orgánech školy. Vymezit se proti konkrétnímu pedagogovi znamená vlastně předstoupit před jeho známé z divadelního světa a říct jim o jeho nevhodném chování. Stejný strach mohou mít, mimo jiné, i pedagogové ze svých vedoucích nebo jiných pedagogů. A někdy už pak ani nejde o aktivní strach, spíš o jakési nepsané pravidlo. Panuje aura nedotknutelnosti, a pokud člověk nechce mít problémy, je lepší chování těch mocnějších nekritizovat.

Následující otázku dělím na dvě roviny:
Někteří studenti se ve výpovědích svěřili se svými diagnózami a psychickou nestabilitou, což mohlo špatné pedagogické vedení vyvolat nebo zhoršit. Pedagog asi neví, že v extrémním případě má mezi deseti studenty někoho s depresemi, někoho s panikou, někoho s úzkostmi a jak to řešit? Na začátku studia tak nějak „vybalit“, kdo s čím přišel? Mít ve škole po ruce psychologa? Učit se o psychice a jak ji komunikovat?
Pedagogové mohou sami trpět nějakou diagnózou nebo psychickou nestabilitou. Má takový pedagog učit? Mají se se studenty učit o psychice a jak ji komunikovat? Má pedagog odpovědnost za psychické zdraví studentů?
Celý problém podle nás začíná už u toho, že psychická nestabilita je vnímána jako slabost a diagnóza jako stigma. Myslíme, že je potřeba o takové situaci na začátku studia informovat, na to je ale potřeba cítit, že taková konfrontace nebude hned také traumatizující. Mluvit, učit se o psychice a jak ji komunikovat je tedy rozhodně na místě. Ve škole post psychologa existuje. Zaveden byl však teprve před dvěma lety jako reakce na situaci, kdy student spáchal sebevraždu. Myslíme si, že taková pozice měla existovat už dávno.

Určitě není důvod za křehké psychické zdraví někoho diskriminovat, to platí i pro pedagogy a pedagožky. Takže učit se komunikovat o psychice je rozhodně na místě i pro ně, a dává smysl, aby se to dělo společně se studenstvem. Odpovědnost za psychické zdraví studenta samozřejmě nejde svalit kompletně jen na pedagoga. Jejich odpovědnost však je, podle nás, věnovat psychickému zdraví studentů pozornost. Mnohdy stačí mít jen trochu pochopení.

Častěji mají velmi nepříjemné zážitky studentky. Jak si myslíte, že se chování k ženám dá v tomto kontextu napravit?
I v našem případě je to odraz celospolečenského nastavení. Stále žijeme v patriarchálních strukturách, i když už se na celosvětové úrovni roky bavíme o feminismu a vznikají jeho nové aktuální podoby. Je to těžké téma, o kterém se snažíme vzdělávat, šířit toto vzdělání okolo sebe a sledujeme, jak s ním v různé míře bojují všude na světě. Napravit se to dá jedině změnou myšlení, jejíž součástí je samozřejmě i zahrnutí “gender equality” přístupu v rámci strategických plánů pro strukturální změnu. V praxi je za nás potřeba ale především upozorňovat na špatné chování ke studentkám na základě pohlaví v tu chvíli, když se děje, a říkat, proč je to špatně, popřípadě reflektovat již proběhlé nevhodné situace a tím předcházet jejich opakování.

Na uměleckých školách učí významné osobnosti a uznávaní umělci. Jsou dobrými pedagogy/pedagožkami? Proč? Jsou špatnými pedagogy/pedagožkami? Proč? Kdo má, a kdo nemá učit?
Nemůžeme říct, kdo má, a kdo nemá učit. Na to jsou tady také odborníci a tohle téma by určitě stálo za hlubší prozkoumání. Souhlasíme s tím, že ne vždy je kvalitní umělecká osobnost též kvalitní osobností pedagogickou. Profesní úspěch sám o sobě není měřítkem pedagogické kvality. Nejsme odborníci a ani se do této pozice nechceme stavět, od toho by tu měli být jiní.

Co si myslíte, že je větší problém? Že na DAMU učí jedinci, kteří by měli být okamžitě propuštěni, nebo že fakulta vlastně nikoho pořádně nic nenaučí? (Kolik pedagogů/pedagožek opravdu učí a kolik je pouze v seznamu na webových stránkách? Jak je možné, že sylaby absolutně neodpovídají realitě? Jak je možné, že nikdo nemluví anglicky? Každá katedra to bude mít jinak, prosím specifikujte, za kterou katedru mluvíte a řekněte svůj názor.)
Za problém především považujeme to, že fakulta poskytuje možnost realizovat nevhodné chování na vlastní půdě a že vnímáme nedostatek mechanismů, které by ochránily studenty a studentky. Zbytek otázek patří škole.

Jaký postup nyní žádáte? Mluvíte o třech úrovních diskuse, prosím vysvětlete.
Nežádáme nic. Myslíme si, že ten, kdo by měl převzít odpovědnost, je škola. Domnívali jsme se, že před námi existují problémy, o kterých ani škola nemusí do důsledku vědět. Za úkol jsme si vzali na tuto problematiku školu i veřejnost upozornit. O třech úrovních diskuse jsme se zmínili v kontextu hledání záchranných mechanismů a prevence kritických situací, jde o dělení pro lepší komunikaci, nikoliv přesný plán na změnu (krize, prevence, edukace). Celá problematika má úrovní ještě mnohem víc, včetně té celospolečenské.

Našli jsme společné téma, přestože jsme každý jiná generace. Můj táta si nasadí sluchátka, já si je s ním propojím a moje mladší sestra s nezúčastněným výrazem, mobilem v ruce, na kterém zvládne manageovat školu, konverzace s kamarády a další důležité aktivity pro teenagera, připojí i ta svoje. Na jednom notebooku projíždíme videa vzdálených K-pop skupin, jimž se překvapivě podařilo nás všechny tři sledující něčím zaujmout.

K-pop k nám proudí již nějaký rok, stále to ale není žánr, který by byl (především v ČR) výrazně populární. Z mé zkušenosti vyplynulo, že je potřeba se k němu propracovat. Na první pohled přináší pro někoho přehnaně umělý vizuál, nerealistické standardy a okopírovanou západní hudbu. Což je částečně určitě pravda. Masová produkce nenabízí žádné extra nové postupy ani zcela ojedinělý žánr po hudební stránce. Má relativně striktně nastavená pravidla, která fungují, a proto se opakuje, kopíruje, vykrádá. K-pop své základy postavil na představách a snech o ideálních lidech, kteří žijí pro masy, a to ve dne v noci. Váš idol je mladý, krásný, talentovaný, zároveň víte, kdy spí, co jí, kde se nachází, povídá si s vámi, je přátelský, baví vás svým obyčejným dnem, když pracuje, když cestuje, krmí rybičky… Můžete virtuálně žít vedle něj 24/7 a nikdo vám ho nemůže vzít. K-pop vám nabízí crush, který vám dá, co chcete.

Není divu, že pro generaci mé sestry je to obrovská zábava. Kromě poslechu hudby má stálý content ke komukoli, kdo je jí sympatický. Korejský kluk je navíc exotickým nedostupným zbožím tady v ČR a ve srovnání s jejími spolužáky a kamarády je ve všech trendech o krok napřed. Pravidlem jsou obarvené husté vlasy, žádné vousy, make-up, šperky, designové oblečení a především, což mladé holky kromě upraveného vzhledu velmi ocení, nejsou to sprostí burani. Kulturně zcela jiná mentalita a způsob chování dává těmto idolům jasný náskok před domácími konkurenty. K tomu zpívají, hrají na hudební nástroje a tančí. Postavte přede mě krásného introverta, co umí zpívat a tančit, a minimálně předpokládám, že budu chtít vědět víc.

Žádné milostné vztahy
Já v K-popu hledám příběhy. Podle pravidel se skupiny striktně dělí na chlapecké a dívčí a je zakázáno během kariéry navazovat intimní vztahy. Když fanoušci zjistí, že jejich idol má přítelkyni/přítele, je to pro ně devastující. Zbořil jim jejich představu o tom, že je tu jen pro ně, takže prudce klesne jeho popularita, fanoušci mohou bojkotovat celou skupinu, které je hříšník součástí a výnosy klesají. To si instituce, které idoly „vlastní“ nemohou dovolit. Mladí lidé už kolem dvanácti let nastoupí jako „trainees“ do nějaké company, průměrně pět let jim trvá, než jsou vypuštěni před publikum, bydlí na určeném místě společně, nesmějí mít žádné milostné vztahy a jejich úkolem je bavit lidi. Taková lidská online zoo. Běžný kontrakt se podepisuje na sedm let od debutu. Pak končíte, pokud nejste opravdu dobří. Těch dobrých jsou jednotky. Trénujících, co jsou připraveni vás nahradit, jsou tisíce.

Tzv. první K-pop, kterému předcházel nějaký vývoj od 90. let, se dá zařadit do let 2007 až 2011, kdy vnikly skupiny jako Girls Generation nebo SHINee, které zná každé jihokorejské, japonské či čínské dítě. K-pop průmysl svým idolům přiřkne nějaký styl, který se většinou časem střídá. Pro dívčí skupiny jsou styly charakteristické skladbami, které jsou milé, „cute“ a ve videoklipech či na pódiu vidíte poskakující panenky, nebo naopak jsou dívky situovány do sexy hrdých žen, co rozhodně nepotřebují žádného muže, aby je ovládal. Chlapecké skupiny mají „cute“ styl také a je velice populární hlavně u začínajících idolů, ke kterým se ještě hodí. Druhá verze chlapeckého stylu je takový ten upravený drsňák, co zpívá ženám, že každá z nich je ta pravá. Druhá generace K-popu přišla po roce 2015, kdy již byly na scéně EXO a BTS, vznikly Twice, NCT, WayV, Black Pink, Seventeen a další. Z první generace se selektují sólisté, kteří pokračují ve skupině a k tomu si drží sólové projekty. Roky 2017 až 2019 odstartovaly třetí vlnu a daleko výrazněji se s K-popem potkáváme na západě. NCT spolupracovali s Jasonem Derulou, Black Pink spolupracovaly s Duou Lipou, Selenou Gomez, vznikla skupina výhradně pro západní publikum SuperM sestavená z idolů osvědčených skupin. A stále vznikají nové a nové. Je to celé krásná pohádka, jen ji stále hrají lidé. Tato třetí vlna má za sebou tři mladé talentované idoly, kteří spáchali sebevraždu a desítky mladých a talentovaných idolů s psychickými problémy.

V čem se potkáme
Můj táta si poslechl ten koktejl od roku 2008 po dnešek, a pokud by si měl vybrat, daleko více se kloní k těm starším produkcím. Je to pochopitelné, nejvíce se blíží hudbě, kterou zná z 80. a 90. let, přesně se dají najít postupy, které fungovaly i při zrodu západního popu. Pokud má skladba jednoduchou pochopitelnou linku, zbytečně se netříští a dobře drží tempo, obsahuje třeba i rockovější prvky, pak s tím nemá problém. Nehodnotí celkovou umělost, protože když počítač dokáže do jeho uší pustit něco, co má dobře zkombinovaný a sladěný zvuk, nevadí mu až tolik, že skladbu nenahrály pravé hudební nástroje. Nejvíce ho prostě zajímá, co slyší. Já sama mám ráda celé spektrum toho zvláštního žánru, který vnímám hlavně vizuálně přes složité choreografie a konkrétní obličeje těch od sebe na první pohled nerozeznatelných Asiatů. Moje mladší ségra v tom žije.

Že se K-pop ve svých melodiích a rytmech vrací k začátkům popu je pochopitelné, nemá už totiž kam dál posouvat hranice. Fungovalo to tenkrát, dnešní mladá generace na tom nevyrostla, takže to bude fungovat i dnes. Táta si rád zavzpomíná a poučí nás, co konkrétně mu to připomíná. Já ještě některá jména znám, takže kývu, kdežto mladší sestra raději stále nezúčastněně sleduje svůj mobil. V tu chvíli nás zase spojují pouze dráty od sluchátek.

Když nenásledujeme naše nejtemnější impulsy, když věci, které chceme, nezapadají do rámců, které jsme si vytvořili nebo do kterých jsme byli dosazeni, nejnormálněji a nejšťastněji si pak žije ten kocour. Jen Silvermanová ve své hře Mrk (Wink), kterou uvedlo Divadlo v Dlouhé, postavila moudré zvíře nad lidi.

Takže možná je smysl právě v tom, co říká Jen Silvermanová, že nenásledujeme, co chceme, a uvážeme se k něčemu, co nás ničí. A jako mnoho jiných párů i Gregor a Sofie (Pavel Neškudla, Eva Hacurová) zašli k psychologovi, každý zvlášť, aby zkusili přijít na to, proč se ve vztahu a v životě cítí tak nešťastní. U Sofie to vypadalo jasně – zmizel jí kocour Mrk a byla zoufalá. Gregor ho tajně stáhl z kůže, tu si nechal a všechno mu to způsobilo podivné potěšení. Jenže sám pan doktor Frans (Jan Sklenář) by potřeboval pana doktora, takže jeho vysvětlení problémů Gregora a Sofie muselo zapadat do jeho vlastních vystavěných představ o světě, aby se z toho chudák nezhroutil, a přidává tak jen další nevyrovnanou postavu do celého příběhu. Vždy oběma radil, aby potlačili divná nutkání, lhali v zájmu partnera a vydrželi. Potlačit, zapřít, vydržet. To přece lidé dělají běžně a funguje to. A pak se zjevil Mrk.

Hlavní hrdina
Tereza Krippnerová v kožených kalhotách a bundě, pod kterou má bílé pruhy látky těsně obepínající boky, břicho, hrudník a krk, černé krátké „spiky“ vlasy, kouří a má ráda mléko. Objevila se u doktora Franse zničehonic. Její plán byl počkat si na Gregora a oplatit mu to, co udělal – také ho stáhnout z kůže. S doktorem mluví o svých bývalých majitelích jako by přesně věděla, co je jejich problém. Každý ví, jaký má problém, tak ho stačí vyřešit. Chtěla se najíst, spát a mít klid. Nějaký čas zůstala a doktor si na její společnost zvykl. Najednou se měl ke komu upnout, o koho se starat a nebyl sám. I když se ho Sofie několikrát ptala, jestli Mrka neviděl, vždy zapřel, že by se kocour u něj objevil. Tak si Sofie dál zoufala ve svém chaosu plném rozházených kusů oblečení a Gregor si chodil prohlížet kocourovu kůži, což mu působilo potěšení.

Společná skříň neznamená nic
Sofie začala mít představy o teroristu Ronaldovi, který ji nejdříve děsil, ale jelikož o něm snila a mluvila neustále, postupně se jím začala stávat. Ronald byl kdekoli, mohl udělat cokoli, byl neporazitelný, nepolapitelný, ideální. Tak si ho nechala a Sofii opustila. Gregor si v záchvatu úžasu na sebe vzal staženou Mrkovu kůži, stále se dokola přehraboval v myšlenkách, proč tohle dělá, ale vlastně na nic nepřišel. Oba se měnili a zároveň vedli debaty o tom, že by třeba mohli jet na dovolenou, protože to by mohlo něco vyřešit. Aspoň to jim radil doktor. Sedící vedle sebe ve skříni si vyměňují věty, pokládají otázky, odsouhlasují názor toho druhého, prostě jak se to v rozhovoru dělá. To jen my jsme viděli tu absurdní situaci, kdy se nepotkají vůbec v ničem.

Když se Gregor objeví u doktora Franse, Mrk je připraven se pomstít. Vznikla situace, kdy se doktor snaží přesvědčit kocoura, že s ním má nový život, je šťastný a může to tak zůstat, tak ať se nemstí. Mrk mu připomene, že je kocour. Kocour žádného doktora nepotřebuje, neplatí na něj žádná lidská pravidla a sny. Gregor sice unikl, ale kocour si najde třeba jinou příležitost. Odešel od doktora Franse bez výčitek, pocitu viny nebo odpovědnosti. To doktor byl člověk s potřebou sdílet. To doktor měl rád. To doktorovi to bylo líto. A k čemu. Koukněte na Sofii a Gregora – jsou šťastní? A kocour?

Jen Silvermanová – Mrk
Divadlo v Dlouhé (Dlouhá 39, Praha 1)
Premiéra 19. 1. 2021, nejbližší reprízy podle aktuální epidemické situace

Sešli jsme se dva interpreti, každý z jiného konce spektra. Ona umí vyložit některé části dramatického díla, já zprostředkovávám klasickou hudbu. Dala mi prostor a já ho využil.

Interpret klasické hudby je vzdálen od těch, které si se slovem interpretace spojíme daleko rychleji (překladatel, kritik, psychoanalytik a mnoho dalších). Patří mezi umělce a zároveň mezi vykladače „textu“, ale je svázán možnostmi vlastního těla, svého nástroje a pevně daným notovým zápisem. Zbývá ještě nějaký prostor pro vměstnání vlastní individuality mezi to všechno?

Já jsem flétnista a do této chvíle jsem se příliš nezamýšlel nad tím, jakou roli mezi papírem na stojanu a posluchačem vlastně mám. Vím toto: Vnímám hudbu především jako způsob vyjádření se, což slyšíte od mnoha umělců, ale pokud máte v sobě neuchopitelnou a nepopsatelnou možnost, touhu, energii, kterou chcete vyjádřit, a víte, že tím daleko více ukážete, kdo vlastně jste, najdete způsob, jak to dostat ven. Já našel seberealizaci a komunikační kanál ve hře na příčnou flétnu.

Mnoho vrcholových hudebníků by s těmito výroky nesouhlasilo, jelikož hudba je podle nich přesně to, co skladatel zapsal do not a nic víc, nic míň. Dbají na bezchybnou interpretaci, precizní techniku a naučené výrazové vzorce. Jsem nastavený jinak a když to nějak cítím, odrazí se to v mém dechu, nátisku a prstové technice. Hráči na dechové nástroje neskryjí nic. Jejich myšlenky a citové rozpoložení jsou na tónu vždy poznat právě kvůli dechu. Ostatně tato intimita byla také důvodem, proč jsem si zvolil právě příčnou flétnu.

Potenciál noty
Začíná to přečtením not. Notové zápisy jsou různě složité a trvá různě dlouho, než je hudebník přečte. Záleží na jeho zkušenostech a kvalitách. Já čtu některá těžká cvičení nebo skladby i několik dní. Při čtení musíte dbát na správnost, protože každou notu, takt, větu si ruce a mozek fixují, a pokud si takto uložíte chyby, je velmi složité je odstranit a opravit a naučit se danou pasáž znova. A tak cvičíte a cvičíte a cvičíte…

Po přečtení si hudebník skladbu rozdělí na menší celky, podle kterých se v ní dále orientuje, zaznačí si kritická místa, následují vepsané pokyny skladatele a postupně je hráč doplňuje o své vlastní poznámky, které mu mohou pomoci docílit požadovaného efektu. Po přesném nastudování not přichází čas na to, dostat do hry něco ze sebe. Protože pracujete nejen s hudebním nástrojem, ale především se sebou jako člověkem v celé jeho složitosti, je téměř nemožné říct, že jste jen pouhým zprostředkovatelem skladatelova záměru. Fouknete a naplníte potenciál noty, která má délku a zvuk. Ukážete, jestli jste si jistí, jestli myslíte na něco romantického, dynamického, strašidelného, a protože ten pocit prožíváte, dokážete ho předat. Lidé se na sebe dokážou naladit, pokud jsou dostatečně vnímaví. Toho je třeba využít. Pokud vás při hře ještě navíc vidí, neskryjete mimiku, pohyby do rytmu, které jsou v tu chvíli pro vás přirozené a tím ještě umocníte pochopení toho, co chtěl skladatel říct a co říkáte vy. Netvrdím, že je to jednoduché. Tvrdím, že to jde.

Důležitá je při interpretaci i znalost historického kontextu a hranic. Člověk musí vědět, co si může dovolit, aby to nebylo příliš troufalé, či dokonce neuctivé a nepatřičné. Záměna not obvykle nepřichází v úvahu, takový zásah do skladby musí být buďto dostatečně logicky odůvodněný, nebo nevyhnutelný (např. nemožnost hrát/zpívat daný tón), popřípadě je to třeba konzultovat se samotným skladatelem.

Slyšet ticho
Pokud bych měl popsat, jak probíhá takové interpretování skladby, začnu tím, že je potřeba se nejdříve uklidnit. Nelze dopustit, aby mě strach svázal a ovládl, musím přesně vědět co chci lidem sdělit a jít do toho, pokud možno, s určitým nadhledem a rozhodně. V hlavě si dobře rozmyslím, o čem daná skladba je (pokud má mimohudební děj) a soustředím se na to, ponořím se co nejlépe do melodie. Obvykle se mi to lépe daří, když má klavír předehru. Zaposlouchám se a vím, že musím začít hned takovým tónem, který je přesně zahraný a zároveň je už i můj vlastní.

Velice důležité je v hudbě také ticho. Bez ticha by ani žádná hudba nebyla. Pomlky jsou nedílnou součástí skladby, ovlivňují její tok, její složitost, nápaditost a jedinečnost. Ticho dokáže posluchače uklidnit, nebo je udržovat v mnohdy až nesnesitelném napětí. Interpretuji tedy i ticho, které není nikdy absolutní, protože tehdy může posluchač slyšet můj nádech či slyšet doznívat poslední tón v sále, ale pokud je najednou opravdu ticho, je stejně silné a určující jako všechny noty a značky, co dokážu zahrát.

Je vždy nutné vytvořit příjemný kompromis mezi svou duší a pravou podstatou skladby. Indikátorem kvalitního interpreta je umění dovolit vám do skladby „nahlédnout“ a prožít ji společně s ním.

text: Ondřej Nedorost

Dříve jsme se báli, že nám někdo ublíží a umřeme sami. Teď víme, že nám někdo ublíží, a kdo bude umírat, bude na to sám.

Mohlo by se zdát, že teď přiletělo pár facek z každé strany a ani nevíme přesně odkud. Někdy je nutné přehánět a provokovat, jinak by se mohlo stát, že nás z té letargie už nic neprobudí. Není žádná náhoda, že inscenace Touch německého režiséra Falka Richtera a choreografky Anouk van Dijk naráží úmyslně na dlouhodobou neschopnost člověka 21. století navazovat vztahy, ustát kontakt s druhými, odbourat pěstování své image na sociálních sítích a tvrdě nám ukazuje, že i když stojíme dva metry od sebe, stále si dokážeme ublížit, i přes roušku na sebe prskáme nadávky a k výmluvám, proč jeden druhého nechceme vidět, jsme teď jen přidali slovo korona.

Fronta jako náhražka vztahů
Pohybově činoherní kombinace v inscenaci Touch ukázala člověka jako tělo a duši. Pohyb vždy dotvářel myšlenku sdělenou v textu, nebo ji rozvíjel a následoval. V počátečních částech se po jevišti sklíčeně pohybuje skupina složená z na první pohled obyčejných lidí. Vidíme těhotnou ženu, muže v saku, ženu v nějaké pracovní uniformě, co potkáte ve fastfoodu, muže ve sportovním dresu… Nikdo neinteraguje, všichni se snaží jeden druhému vyhnout a mají dost práce s tím, aby zvládli vlastní tělo postavit na nohy a nenechat ho nervózně se složit. Na scéně jsou stále položeny umělé kusy ledu, po kterých se aktéři kloužou, využívají je jako podstavec nebo překážku. Studené bílé kvádry ladí prostředí do nehostinné roviny, zároveň odkazují na jedno z témat, kterému se Richter věnuje jen okrajově – vliv člověka na klima.

Pohyb je proložen monology několika postav, které se pokoušejí sdělit své pocity a myšlenky, ale jako by mluvili jen sami k sobě. Někdo vypráví o tom, jak se náhodně pokusil mluvit s člověkem ve frontě před lékárnou. Nebyla ani tak podstatná informace, že dotyčný chtěl něco konkrétního říct, ale spíše, že sdílel své pocity s někým, kdo byl v tu chvíli nablízku. Další se rozpovídal o tom, jak doma u své lednice potkává sám sebe, což mu přišlo velmi podivné a zároveň fascinující. Tělesně postižený muž (reálně herec na vozíčku) zapadá mezi ty obyčejné zklamané lidi stejným rozpoložením. Prostě má problém se s někým setkat. A každý z těch mini příběhů ukazoval osamělého jedince, který je zahnán do kouta a ponechán vyrovnávání se s myšlenkami pro někoho absurdními, nebo dokonce paranoidními, pro jiného dobře známými. Každý z vypravěčů měl potřebu své pocity sdílet nervózním rychlým tempem. Možná v domnění, že pak se mu uleví.

V sekci zaměřené na vztahy jsou aktéři po dvou uzavřeni v malých kvádrech. Kvádry jsou průhledné, ale i dvojici v jednom kvádru odděluje průhledná stěna, takže se nikdo nedotýká. Malý stísněný prostor nedovolí více než jedné osobě protáhnout končetiny nebo se usadit. Slyšíme proběhnout několik krátkých telefonátů v němčině, angličtině, španělštině a čínštině. Všechny jsou nepříjemné. Jeden nebo druhý telefonující se snaží vykroutit z osobního setkání a nechce odpovědět na otázku, jak se cítí. Druhý je zas hysterický a dožaduje se vysvětlení. Někdo má moc práce, taky má strach a cítí se sám. Všichni se postupně vymluví na současná omezení se setkávat a hovor je ukončen. A dál se všichni kuklí ve svých čtveratých bublinách.

Follow Marie Antoinetta
Herci se v jiné části objevují jako oživlé sochy v zavřeném muzeu a dotvářejí tak obraz komentovanému historickému vývoji lidské nespravedlnosti k určitým menšinám. Už tak dlouho trvají některé spory a stále je jako moderní společnost nedokážeme vyřešit. Zmiňuje se nadřazenost bílé rasy, problematika sexuálních menšin, sexismus a další. Z muzejních exemplářů vystupuje oživlá Marie Antoinetta, která jako zástupce dnešních vlád pronáší arogantní soudy směrem k těm, kteří si stěžují na různá pandemická opatření. Hloupé rady a výroky odkazují k jejímu známému „Když nemají chleba, ať jedí koláče!“ a přeneseně kritizují laxnost k existenčním problémům těch, kteří ztratili práci a volají o pomoc. Když skončí s proslovem, upozorní na to, že ji můžeme sledovat na sociálních sítích, protože to nás přece všechny zajímá.

Odlehčeně působila několikrát se objevující čtveřice kamarádů, dvou žen a dvou mužů. Muži byli očividně pár a při diskusi od sebe nedodržovali povinné dva metry. Během rozhovoru vyšlo najevo, že žádný konflikt mezi nimi není důsledkem pandemie, ale toho, že se ti dva vůbec neznají, nikdy si neřekli pořádně nic o své minulosti a před kamarádkami to vše vychází najevo. Jedna z žen je neustále konfrontuje s tím, že jim to očividně nefunguje a druhá, vědoma si necitlivosti v narážkách kamarádky, je uklidňuje, že se to zlepší a že teď je vše prostě podivné. Tyto krátké rozhovory byly asi nejautentičtějším znázorněním dnešní reality.

Jedna píseň musela zaznít živě v inscenaci Touch celá. Vybrali This Mess We’re In od PJ Harvey. Tak šťastný nový rok.

Falk Richter, Anouk van Dijk: Touch
V rámci 25. Pražského divadelního festivalu německého jazyka
online 1.—9. 12.

Korona-krize kromě obrovského chaosu přináší jednu příležitost, a to začít se na vzdělávání nutně dívat jinak. A hledat možnosti, řešit problémy, třeba mít strach a chvíli nezvládat a z toho všeho něco pochopit. Že učit se neznamená sedět ve školní lavici.

Zeptala jsem se několika studentů napříč vzdělávacím systémem, jestli si myslí, že kvůli distančnímu vzdělávání budou hloupější. Všichni mi řekli, že rozhodně nebudou. Sdělili mi to přesvědčivě, ať je jim deset, sedmnáct, nebo přes dvacet…Vědí sami dobře, v čem je problém. Problémem je motivace něco dělat.

Devatenáctiletý Dan souhlasí, že nejde primárně o to, že nemohou na vysoké škole na praktickou výuku, nejde o to, že jim učitel občas nedokáže přes PC něco dokonale vysvětlit, ale uvědomuje si postupně, že se učit nechce a nedokáže se ani donutit, pokud nesedí v lavici a nedohlíží na něj učitel se seznamem příkazů, zákazů a úkolů. Někteří přiznávají, že si sami neumějí zorganizovat čas, neumějí si zjistit všechny informace a učení se stává najednou ještě otravnější částí dne, než bývala dřív. Ti starší reflektují tento problém a uvědomují si, že jejich vztah k učení je podivný.

Neviděl někdo moji vnitřní motivaci?
Jsou jedinci, kterým motivace k učení se zůstala a věnují se s nadšením mimoškolním aktivitám nebo excelují v předmětu, co je prostě baví, anebo je jejich chvilkovou motivací sám učitel, kterému se z nějakého důvodu povedlo v žácích vzbudit zájem. Kolik takových máme? Kdyby většina byla stále vnitřně motivovaná se něco naučit, jako když jsme všichni byli batolata, tak se nemusíme bát, že vyroste hloupější korona generace. Kdo nám tu motivaci vzal?

Je překvapivé, že té většině dětí zmizí v procesu nabízeném současným vzdělávacím systémem. Seď, piš, uč se, nemluv, opakuj… Někteří jistě namítnou, že takoví, co se sami učit nechtějí, jsou prostě hloupí. Ale přece i v kategorii premiantů najdete studenty, co se učit nechtějí, ale učí se z jiného důvodu – ze strachu, z donucení. Škola jako instituce se postará o všechny, disciplína udrží pořádek v přeplněných třídách a metodiky a školní vzdělávací programy obrušují všechny děti stejným způsobem, aby pak v budoucnu zvládly vyrovnat se se stresem, zařadit se do nějaké sociální skupiny a fungovat v ní, dodržovat pravidla, nebo je chytře obcházet, a dál? Mně škola jasně vymezila, co nikdy dělat nechci, ale nepřišla jsem díky ní na to, co dělat opravdu chci a v čem vynikám.

David a Jana
Čím jsou studenti mladší, tím méně si uvědomují, co je vlastně učení. Desetiletý David si myslí, že to je plnění úkolu od paní učitelky, který dostal e-mailem. Říká, že ve škole se učí, protože musí, ale rád by se učil jiné věci, třeba něco postavit, protože to ho baví. Doma měl vždy konečně pocit, že má od učení pokoj, ale teď ho nutí i tam, což ho štve. Úkoly se mu jednoduše dělat nechce. A v čem je tedy problém? Že je škola zavřená a musí se s jeho nechutí potýkat rodiče? Ne. Problém je v tom, že jsme učení vytrhli z každodennosti a je z něj nezábavná povinnost, co připomíná pracovní proces dospělých, za který nejste placeni.

Středoškolákům škola nechybí. Sedmnáctiletá Jana říká, že jí chybějí kamarádi, ale že doma to zvládá v pohodě nebo i líp. Může si úkoly zvládnout daleko rychleji a nepotřebuje nad školou trávit osm hodin. K online přístupu dodává, že to pro ni není rozdíl ta nuda přes online hodinu a nuda v lavici. Je to stále stejná nuda! Proč má chtít něco aktivně vědět a učit se? Raději se podvědomě učí jazyk, když kouká na videa v angličtině nebo hledá informace k tomu, aby podváděla na test co nejchytřejším způsobem. Proč má umět teď v tenhle moment obsah těchto stránek v učebnici? Nejčastější otázky obecně bývají: Proč se to musím učit? K čemu to je?

Dvě stě let starý mind-set
Učení je proces, který neukončíme žádným testem. Není to našprtat se, ověřit testem, umět… Škola by mohla studentům dávat nástroje, podněty, prostor pro učení a pro otázky. Místo toho ve většině případů škola děti „děsí“ a trestá neznalost. Chybovat se nesmí, nevědět se nesmí. Když jsme se učili lézt nebo chodit, kdo nás trestal za to, že jsme spadli? Kdo nás strašil že nás o půlnoci vzbudí s otázkou, zda to ještě umíme? Odpovídají školní vzdělávací programy na to, k čemu jsou věci, co se máme učit? Dobrá známka zaručí postup v systému dál, ale nezaručí, že dítě něco umí. Vždyť my nevíme, co vlastně umět má! Kromě čtení, psaní, počítání (základy) pro jistotu lijeme do hlav studentů co nejvíc, aby nikdo neřekl, že jsme jim neposkytli vše­obecné znalosti. Výsledkem je totální guláš a všeobecně zapomenuto téměř vše. Nikdo se do hloubky nezajímá o nic, protože musí aspoň lehce vědět o všem všechno.

Možná nám koronakrize ukazuje daleko hlubší problém vzdělávacího systému, než jen zmatečné přecházení na distanční výuku a na první pohled viditelné problémy s tím spojené. A určitě se ozvou přetížení učitelé s otázkou, co tedy máme dělat. A unavení rodiče se přidají. A já jen můžu říct, že inovace ve vzdělávání nemá být přece cizí slovo. Nejtěžší na tom všem je, že nestačí do třídy rozdat tablety a tvrdit, že jsme inovovali vzdělávání. Musíme se na učení začít dívat jinak, a to všichni! Potřebujeme změnit dvě stě let starý mind-set a více věřit dětem, které dokážou nasměrovat svůj zájem a věnovat se mnoha věcem, a neznamená to anarchii a absenci struktury, ale více svobody, podpory a důvěry. Teď se nám učení vrátilo do domácností a my panikaříme. To se musí změnit.

Co by nám dva brněnští kluci s životní zkušeností středoškoláka asi tak mohli uměleckého nabídnout? Vzali přesně to, co znají – svou zemi, rodné město, svoje zážitky, talent nad tím přemýšlet a už 10. října 2020 proběhne v Brně křest jejich první knihy a premiéra filmu v rámci projektu Kluci a život, jehož obsah můžete najít především na jejich Instagramu. Zábavný minimalistický objev roku 2020 snad naláká i vás.

Proč zrovna knížka? Nepřemýšleli jste i nad jinými možnostmi?
Jiří: Já jsem byl vždy zatížený na knížky. Hodně jsem četl, spousta mých klauzurních prací byla něco jako zážitková sazba, experimentální knihy, interpretace klasických autorů. Mám rád fantasy, převážně britské autory, ale později jsem si oblíbil například Ibsena Paní z moře nebo Škvoreckého a další…

V knize najdeme vždy pro vás typický český pojem, větu, průpovídku, graficky doprovázenou situací. Jak kniha vznikala?
Jiří: Kniha vznikala stránku po stránce. Nemáme dopředu ucelenou představu, prostě se držíme tématu našeho života.
Jakub: Je to celé založené na tom, že stále vedeme nějaký pindy, kecy-prdy a později zjišťujeme, jakou to má váhu. Vzniká dokonce rituálnost v tom, že to začneme používat jako seriózní termín. Například slovo pupíček, což znamená hezký chlapec. Třeba Česká Třebová pro nás má už také svou určitou metafyzičnost, a ani nemusíme jet do Prahy nebo z Prahy proto, abychom se zeptali, jestli „už byla Česká Třebová“. Nikdy jsme tam nebyli, asi tam ani nikdy nedorazíme, ani nevíme, co přesně Česká Třebová znamená, ale občas dobře vystihne situaci.

Když se objevují zavedená slovní spojení, mají pak místo v knize a dáváte je k dispozici ostatním?
Jiří: Ano, kdybyste prostě náhodou nevěděli, tak tohle se nám osvědčilo a můžete to používat taky. Vždycky je to tam někde vysvětlené. Buďto na další stránce nebo ve slovníčku.

Proč jste se rozhodli natočit i film?
Jakub: Šli jsme minulý rok v létě na vandr. Zastřešili jsme to názvem České trajdání. Napadlo mě zapnout kameru a nechat ji volně jet. Bavilo mě, že je to v podstatě plně autentické a přirozené. Nebyl záměr to pak sdílet na sociálních sítích, že koukněte, vaříme tady v přírodě. Měl jsem tehdy období, kdy jsem se sám soukromě zamýšlel nad českou náturou, českým buranstvím, českou exotikou a v rámci nějaké studie tohoto jsem pustil kameru. Bavilo mě, když jsem zaznamenal, že ve vesnicích jsou fesťáky, kde jsou úplně všichni revival, uvidíme tam The Doors, Bowieho, Queen a hlavně Abbu. Tak jsme zaznamenávali a řekli si, že třeba z toho bude film. A nakonec jsme konkrétně od tohoto upustili. I když je film hotový, nikam jsme ho nepustili. Jmenuje se to Dršťková Revival, mám to v počítači, jsme s tím spokojeni. A tak jsem i dál občas natáčel epizodní chvíle z našeho života. Ten současný film je v procesu.

Jak spolu film a kniha souvisí?
Jiří: V těch zásadních tématech spolu souvisí hodně, U knihy, když si člověk prolistuje ty jednotlivé dvojstránky, dozví se ty základní, pro nás už zavedené pojmy. Film se snaží to stejné uvést jinou formou. Témata ve filmu možná nedávají na první pohled tak velký smysl a sami teď hledáme, jak tomu přidat dynamiku, aby to nebylo jen poslouchání knihy.
Jakub: Film je nakouknutí a kniha průvodce. S knihou v ruce jde to celé více pochopit a film je možná trochu ilustrace, jak to doopravdy vypadá. Prali jsme se s nějakou diváckou dostupností, jestli to vlastně dává smysl, jestli je to zábavné, jestli to není zábavné jen pro nás. Lidi nám říkají, že aspoň to, co sledují na instagramu, je baví. Občas je účel, aby to bylo zábavné a občas je to nějaká vážná sračka, jen ironicky podaná. Takže pravděpodobně to zábavné je, ale není to primární účel.

Pro koho tvoříte?
Jiří: Na našem Instagramu, jako hlavní platformě, kterou teď používáme, máme tři procenta sledujících nad 65+. Nejvíce pak lidi v rozmezí 18 až 24. Neděláme ale nic cíleně, prostě se to táhne s tématem Kluci a život.

Ovlivnilo vás výrazněji období karantény?
Jiří: Já osobně jsem měl štěstí, že jsem nemusel řešit finanční zdroje, protože pomáhali rodiče, nebyla škola, nemohl jsem chodit na brigády, byla najednou spousta času. Mohl jsem se dobře zamyslet nad tímhle projektem a rozvést ho. To považuji za velké štěstí v tom volnu, co jsem dostal.

Čekáte kritiku ohledně toho, že jste gay pár?
Jakub: My queer tematiku v projektu neřešíme. Je to tak a mluvíme o tom, že jsme teplí a studujeme umění, a to je vlastně těžké, ale je to stejně těžké jako cokoli jiného.
Jiří: Mně to přijde jako úplně obyčejná věc, která se dá použít do vizitky, je to třeba vtipné. Nedávno nám přišla vtipná zpráva, když jsme se na Instagramu ptali lidí, jak by definovali, co děláme. To nás zajímalo.
Jakub: Já bych jmenoval! Pan prase řekl: „Buzerantská degenerace a úkazy absolutního morálního rozkladu a zvrácenosti dnešní společnosti.“ Tak jsem přemýšlel nad nějakou odpovědí typu: „S tím se dokážeme ztotožnit.“

Takže už víte, co vlastně tvoříte?
Jiří: To je jedna z věcí, kterou my sami nedokážeme pojmenovat. My žijeme. A vzhledem k tomu, kolik času tím trávíme, by to někoho mohlo zajímat.
Jakub: Ztotožňujeme se tady s tou buzerantskou degenerací. A třeba naše spolubydlící to pojmenovala, jako že jsme největší fanoušci svýho vlastního lajfu.

Co plánujete dál?
Jakub: Padli nějaké návrhy, ale nic z toho není ještě pevně dané. Přemýšleli jsme, že bychom vystoupili z té současné autentické roviny a natočili zpodobnění toho, co je Brnosmážolajf. Přemýšleli jsme nad tím, že bychom začali dělat podcast, ale nemáme prostě pětiletku, je to něco, co vyplyne. Když se jednoho dne dobře najíme a zrovna si dobře popovídáme a řekneme si, „ty vole, tyhle pindy jsou fakt už tak dobrý, že to můžeme dát na internet“, tak to tam hodíme.

Je špinavý. Zarostlý. Nemůže se ani postavit. Křičí. Překáží. A tančí. Už mu zbylo jen tělo, které se snaží ovládnout, a možná nám říct „jsem tady, jsem součástí toho všeho“.

Black Piece představil finský performer, hudebník a konceptuální umělec Pasi Mäkelä v rámci projektu Nové sady, sérií jednorázových performativních událostí dramaturgické a produkční platformy Terén pod hlavičkou Centra experimentálního divadla (CED) v Brně. Spojil témata jako bezdomovectví, město, kvantová fyzika zaměřená na elementární částice, společnost a únik z ní do městského tance butó. V něm nachází projev závisející pouze na něm jako tanečníkovi, zároveň možnost stát se anonymním a pak hledat spojení s konkrétní postavou a jejím vnitřním světem.

Klaun a génius
Performance doprovázela živá hudba plná nepříjemným ohlušujících zvuků vytvořených mnoha způsoby a nástroji. Od drnkání na struny houslí přes elektronické pazvuky až po údery vrtačky do kovových kláves. Tam někde jsem hledala tu kosmickou periferii, o které informuje program. Hudebník neustále sledoval Mäkelu a přizpůsoboval jeho akci zvuk. Sám celou dobu připomínal blázna nebo génia s výrazem „něco jsem objevil“ ve svém soukromém koutku laboratoře zvuků.

Nejsilnějším motivem performance Black Piece byl jednoznačně člověk na ulici. Mäkelä pomalu testuje stabilitu svého těla s pomocí zdí pomáhajících jeho tělu vytvořit na několik sekund stabilní sochu v nepříjemné a krkolomné pozici. Následuje tíhu končetin a zákony gravitace, stáčí se po zemi, dokud nenarazí na překážku, a když je opět kolem něj volné místo, natáhne se do maximální délky svého těla. Pomalé povalování střídá nestabilní chůze, která končí opět na zemi téměř s úlevou. Někdy je to námaha, jindy zkouška, co svaly zvládnou. V jeho černém obličeji se neustále odehrává mimický příběh připomínající hru klauna nebo blázna. Vyplazuje jazyk, šklebí se, kulí oči, píská si. Jeho bezdomovec měl prvky toho opilého člověka, co se někde válí, ale právě takové tělo jako by bylo lépe uzpůsobeno k tanci. Vypnutá mysl a soustředění se na to, kam padá, kam se může natáhnout, spadnout, vylézt, kde se opřít, protože už nelze kontrolovat nic jiného. Cítí pouze své tělo podléhající fyzikálním zákonům. A hraje si.

Černá skvrna
Zhruba uprostřed akce se Mäkelä přesunul na vyvýšené místo na nádvoří připomínající jeviště, kde měl nachystány rozložené krabice namísto opony. Na ně pomalu nanesl pomocí mopu a kbelíku s barvou černou skvrnu a roztíral ji po ploše. Pomalu, do všech stran, až pokryl velkou část krabic. Vlastně ji začernil, zašpinil, nabarvil, popatlal. K tomu stále ta někdy uším nepříjemná hudba, před kterou se neschováte. Duní ve vás, tlačí se vám do uší, až si je zacpáváte. Někdy jako by křičela místo toho člověka s mopem, chvíli ho zase následovala a křičela na něj. Tlačila nás někam do kouta. Mäkelä nevytvořil barvou konkrétní obrys, černá skvrna byla jen větší a větší. Zanechal stopu. Kreslil a my chtěli vědět co, a čím víc roztíral, tím víc jsme v tom hledali. Chvílemi v té skvrně něco vidíte a pak se to ztratí. Po čase přestanete chtít něco vidět, protože zjistíte, že to stejně vždycky zmizí. A zůstane jen stopa člověka s mopem, které nerozumíte.

Obyčejně neobyčejné
Prostor nádvoří Domu pánů z Kunštátu dával celému projektu nejprve pocit, že se neděje absolutně nic jedinečného. Několik podniků se zahrádkami dál obsluhuje své zákazníky, procházejí lidé, všichni si povídají. Že se občas někdo povaluje po zemi není důvod k pozornosti. Až teprve, když se ten člověk začne pohybovat nezvykle pomalu, křičí do mikrofonu nesrozumitelná slova, ozývají se nepříjemné zvuky a seskupí se lidé okolo, pak se začne dít něco neobvyklého. V ten moment už jsme všichni součástí hry. Už je tam nějaký vztah, někdo nám chce něco říct, vtáhne vás to. Pak stačí, aby středobod toho všeho dvakrát tlesknul a šel. Všichni se okamžitě zvednou a odchází za ním.

Celek polovičního chaosu a podivných zvuků ukotvilo tělo. Postupně polonahé, špinavé a zavazející. Lidé procházející okolo se divili, policejní auto zpomalilo, děti se chvílemi báli. Proč všichni soustředěně zírají na toho trhana? Aha, protože on tančí.

Od prvních pazvuků k celému slovu, základní významové jednotce jazyka, se pomocí všech svalů v těle probojovává Florent Golfier ve svém sólovém projektu Zápas s jazykem. Spojuje význam pohybu s významem jazykovým a pokouší se ukočírovat několik souběžně probíhajících verbálních a neverbálních dialogů.

Jazyk jako tvor
Ke spojení textové partitury a pohybu, i když s jasnou a pochopitelnou linkou, přidává Golfier ještě další vrstvu k tomuto zacyklenému problému, protože se mnohovýznamovým způsobem snaží pojmout něco komplexního. Vývoj jakéhosi stvoření před námi má jasný začátek – něco
neurčitého a statického se pokouší vydat první zvuk. A vše končí teprve tehdy, když celá vzpřímená pohybující se postava dává dohromady slova, věty a hraje si vědomě s jejich významem. Zodpovězena byla otázka, kde asi začíná ten zrod slova v mluveném jazyce, protože s tím si Golfier poradil promyšleně. Kde se ale vzal význam slova? Jak se ukazuje, slovo získává význam teprve v kontextu, který pomáhají utvořit sami diváci, protože jazyk už znají, rozumějí tedy slovům a významu věty, kterou Golfier využívá ke spolupráci s diváky. Jak ale to pomatené stvoření najednou ví, co přesně má říct a co tím myslí? Tento přechod od slova k jeho významu v procesu chybí.

Vnitřní dialog
Pohyb je dalším samostatným významovým prostředkem. V tomto případě Golfier pomocí pohybu přeskakuje z vysvětlování procesu vzniku slova k doprovázení a reagování na zvuk a diváka. Pohyb nejspíše vyjadřuje toho vnitřního partnera v dialogu uvnitř každého člověka. Golfier převrací postavu naruby a my vidíme jeho vnitřek, neustále pulzující množství asociací a významů, které mu sami o sobě nabízejí odpovědi. Vše je postavené na dualitě – zvuk a pohyb, pohyb a scéna, kostým a tělo, divák a herec. Mezi tím vším nastává neustále výměna informací a může ukazovat na složitý proces jazyka se vším v něm obsaženém – řeč, myšlení, vnímání, pohyb, zvuk, vnitřní řeč a další vědomé i nevědomé procesy.

Hraj si se mnou
Divák se stává aktivnější v momentě, kdy je vyzván jedinou větou, ke které se stvoření skrze boj snaží dospět, aby napsal slova začínající na písmena A, E, I, O nebo U. Když si Golfier připravené kartičky vybere, začne slova nejprve číst a postupně si s nimi pohrává jako s textem, který se dá variovat. Přidáním rytmu a jasnými neverbálními pokyny navádí diváky ke spolupráci. Slova v tomto případě nemají dohromady jiný význam, než že značí určitou abstraktní či reálnou věc. Jejich vyslovená délka a rytmus vyslovování dává možnost utvořit něco jako píseň. A všichni pochopili a všichni zpívají. A tím jsme z jediné skladby slov do věty, která nesla význam, přeskočili o kousek zpět k jednotlivým slovům, avšak neverbální jazyková složka nás vedla o něco dál. Bylo jasně vidět, že pohybem je možné říct vše, co potřebujete.

Dodatek
Při výzkumu k tomuto projektu se Golfier podle svých slov zabýval snad všemi možnostmi jazyka. Potřebné zjednodušení celé kauzy „jazyk“ bylo pro projekt jistě nevyhnutelné. Možná ale námět celkově byl tak rozsáhlý a nepřesný v tom, kam má sdělení zamířit, že se stalo příjemným naťuknutím a potřebuje ještě dále rozvinout. I proto je možné, že avízované následující dva projekty plánované trilogie otevřou prostor dalším odpovědím.
K celému procesu tvorby byla udělána výstava, jako doprovod k inscenaci. Zároveň po představení bylo možné pohovořit s Florentem Golfierem a pokusit se ještě dál hromadit otázky, které nejspíš ani on sám nečekal, že vyvolá. Jeho potřeba nám ukázat aspoň zlomek složitého jazykového systému byla motivována jeho osobními zkušenostmi a aktuální společenskou situací.

Autor sám
„Ten nápad nebo spíš ta chuť vznikla par měsíců po tvůrčím procesu projektu STAFET (štafeta) dánské choreografky Kitt Johnson. Během tří měsíců spolu s dalšími osmi interprety z různých zemí Evropy jsme se ponořili do své různorodé historie a dědictví, abychom objevili skrytá tabu a traumata našich rodin, kmenů a národů. Během tohoto procesu jsem se dozvěděl vícero tajemství, která jsou stále přítomna v mé rodině a která často souvisela s kolonialismem (zejména v Indočíně a Alžíru). Začal jsem přemýšlet nad způsobem, jak bych ve svém umění mohl propojit hlubší společenská témata se scénickou tvorbou bez toho, abych začal dělat dokumentární divadlo. Tak vznikl nápad Babylonské trilogie a práce na dlouhodobém výzkumu kolem tématu jedno- a mnohojazyčnosti. Formát výzkumu mi umožnil se věnovat kreslení, čtení, psaní a celkově tvorbě materiálu, který nemusel souviset přímo se scénickou tvorbou. Skrze to jsem se mohl ponořit do osobních i společenských otázek spojených s kulturou a historií Čech, Francie a Evropy, které pak mohly rezonovat s taneční tvorbou. V představení Zápas s jazykem se přímo tato traumata neobjevují, ale v díle se zrcadlí skrze kulturní komplexitu a rozpory, které jsem podědil a se kterými jsem se do procesu tvorby pustil.“ (Florent Golfier. tanecpraha.cz)

Zápas s jazykem – tYhle / Florent Golfier
Festival Tanec Praha
Buran Teatr (Kounicova 685, Brno)
18. 6. 2020

Dalším důkazem, že kultura nemá karanténu a rozhodně ji neplánuje, je nový projekt Studentského filmového klubu při Creative Hill College ve Zlíně – Festival karanténních filmů. Každému dávají možnost vytvořit krátký snímek a přihlásit ho do festivalu, který se bude konat online 15. května 2020. O podrobnostech a vzniku festivalu jsme hovořili s organizátorem Petrem Chromčákem.

Jak vznikla myšlenka vytvořit festival karanténních filmů? Nebude první ročník zároveň i posledním?
Osobně doufám, že bude! Ne, že bych snad nechtěl festival dělat znovu, ale doufám, že napřesrok už budeme na karanténu jen vzpomínat.
Myšlenka na festival karanténních filmů vznikla docela náhodou. Velmi mě inspiroval španělský Stop Virus Film Festival, který se rozhodl dělat podobnou činnost. My to ale děláme v mnoha směrech jinak. Zároveň jsem měl to štěstí, že jsem zrovna natočil svůj vlastní karanténní film jako cvičení do školy. To mi docela jasně ukázalo, že se to jde, a zároveň musím zpětně říct, že takto točit je velmi obohacující. Někdy prostě není potřeba za ty filmy utrácet majlant, o tom to přeci není. S rušením kulturních akcí přišla taková vlna smutku a negativity, že jsem cítil potřebu vytvořit něco pozitivního. Žádný klasický festival se konat nesmí a mně přišlo jako fajn nápad prostě nějaký udělat.

Chcete lidem umožnit tvořit filmy doma v karanténě. Může se tedy přihlásit kdokoli? Proč by měl?
Může se přihlásit naprosto kdokoli. Míříme více na amatéry a studenty než na profesionální filmaře, každopádně i ti se mohou zapojit. K vybraným filmům se budou v rámci online živého vysílání vyjadřovat profesionálové z oboru, což je skvělá možnost pro amatéry i studenty.
Důvodů pro přihlášení může být několik, ale musím říct, že mým cílem je udělat z festivalu místo, kam se tyto filmy mohou dostat, a trošku doufám, že lidé je budou chtít tvořit z vlastní iniciativy a z vlastní vnitřní motivace. Já jim vlastně jen dávám možnost filmy hned ukázat. Snažím se vytvořit místo pro tyto filmy. Na druhé straně dobrou motivací může být právě zmíněný feedback od profesionálů, protože ten je k nezaplacení. A to nejen pro studenty filmu, ale i pro amatéry, které film třeba zajímá jen okrajově.

Nebojíte se, že témata přihlášených filmů a jejich ladění bude pouze depresivní?
Nebojím. Musím říct, že to tak není – zatím přihlášené filmy depresivní nejsou. Každopádně je to možné, a když to tak bude, tak ať, ono to vlastně není špatně. Ač se jedná o film natočený za doby karantény, vůbec ji nemusí nijak tematizovat. Věřím, že zajímavější budou filmy, kde bude téma karantény cítit jen podprahově, ne-li vůbec. Ale to už jsou osobní preference.

Na co se mohou diváci těšit v rámci festivalu karanténních filmů?
Doufám, že na spoustu zajímavých filmů. Tyto filmy jsou hlavně o myšlence a nějakém kreativním zpracování, prostě o nápadu. Také doufám, že uvidíme několik velmi odlišných filmů. Přístupy k nim mohou být samy o sobě velmi inspirativní. V neposlední řadě se diváci mohou těšit také na feedback od profesionálů. I když se nebude rozebírat přímo váš film, feedback od profesionála k jakémukoli snímku je vždy velmi přínosný. Skrze něj totiž můžete zkoumat, jak se dívá na filmy ten daný profesionál a případně to porovnat se svým názorem. Vždycky je nutné se na filmy dívat kriticky, vytvářet si na ně vlastní názor a poté naslouchat názorům ostatních.

Je festival také soutěžní? Mohou diváci rozhodovat o nejlepším snímku?
Nejde o soutěžní festival, takže diváci nemohou nijak hlasovat. Mým cílem nikdy nebylo ty filmy mezi sebou porovnávat, ale spíše jim dát prostor se ukázat. To hlavně proto, že divácký vkus se liší divák od diváka. Není potřeba vyhlašovat nějaké pořadí. Výhrou je natočený vlastní karanténní film. Navíc nechci případné zájemce motivovat vidinou nějaké výhry, věřím, že ta motivace musí jít odjinud.

Tvoříte i vy sám karanténní film? Jaká jsou jeho specifika? Může se z karanténního filmu stát nový filmový žánr?
Tvořím, jasně. K dnešku mám natočené dva, jeden dokumentární snímek, který jsem dělal jako školní cvičení, a jeden hraný, který jsem si udělal jen tak pro radost.
Specifika karanténního filmu je docela složité definovat. Vymezuje se jen tím, že je natočený v karanténě, popřípadě za jakéhokoli omezujícího opatření. My si k tomu ještě přidali pětiminutovou stopáž. Obecně bych přirovnal karanténní filmy k filmům bytovým. Příkladem bytového filmu je třeba film Lucie režiséra Bohdana Karáska. Nejdůležitějším aspektem karanténního filmu je to, že nehledí na technologické nedostatky. Stejně tak nehledí ani na takové ty „blbé“ chyby, jako odraz mikrofonu v zrcadle apod. Soustředí se na obsah, nápad a na kreativní zpracování. Vše ostatní jde stranou. Troufám si říct, že jde většinou o filmy velmi nízkorozpočtové, kde jsou většinou obsazeni neherci. Každopádně nějaké přesné hranice určeny nejsou, snad jen to, že film musí být vytvořen v karanténě.
Nevím, jestli vzniká nový žánr, každopádně bych byl rád, kdyby tento koncept přetrval. Není to ale tak, že by doposud neexistoval. Jsou lidé, kteří si tyhle karanténní filmy točili již dříve bez karantény. Jestli tomuto kreativnímu odvětví amatérské filmové tvorby karanténa nějak pomůže nebo ne, to můžeme jen hádat. Každopádně já osobně bych velice přivítal více takových filmů. Jsou skvělé.

Když byste laikovi měl dát návod, jak vytvořit karanténní film, co byste mu poradil?
Vezmi papír a tužku, napiš si scénář, pokud nevíš jak, tak tohle přeskoč. Vezmi do ruky kameru nebo mobil a běž točit. Něco z toho bude. No, možná jsem to trochu přehnal. Důležité je zapomenout na vlastní nedostatky a nebát se to prostě zkusit. Nic horšího, než špatný karanténní film z toho vzniknout nemůže, a to přece není žádný problém, natočit špatný karanténní film. Stačí si promyslet záběry, nezapomenout na to, že ve filmu většinou nic není náhodou, vzít mobil a jít točit. Když nebude herec, tak vymyslím film bez herce. Jde to. Stačí to prostě zkusit. Já osobně jsem u toho svého druhého karanténního filmu postupoval tak, že jsem večer dostal nápad, rovnou jsem si šel napsat scénář a den na to jsem to prostě celé natočil. Důležité je moc nečekat. U karanténního filmu nezdarem neztratím spoustu peněz ani čas. Když se to nepovede, tak se nic neděje.

Vzkažte cokoli našim čtenářům – kde hledat informace o festivalu a o vás?
Zkuste to, je třeba se toho nebát. Všechny informace o festivalu a přihlašovací formulář je
k nalezení na webu filmfreeway (http://www.filmfreeway.com/festivalkarantennichfilmu), případně na Facebooku Studentského filmového klubu, pod kterým ten festival jede. Jakékoli dotazy lze směřovat právě tam nebo případně na mail filmovy.klub@post.cz.

Romantický příběh nešťastné lásky Marquerity Gautierové a Armanda Duvala vzbuzoval očekávání srdcervoucích citových vzplanutí, bouřlivých emocí, silných zvratů a celkové dynamiky, která narůstá a klesá s vývojem děje. Z detailů nádherných fotografií Ctibora Bachratého na vás dýchá taková jemná úzkost a ladnost, která se však na obrovském jevišti úplně vytratila. Jako by detail říkal o něco více než celkový obraz.

Detail je pro inscenaci Dáma s kamélie­mi důležitým prvkem. Sama chorvatská choreografka a režisérka nového baletu Valentina Turcu o své práci říká, že věnuje velkou pozornost detailům, dramaturgii, hudbě, kostýmům a scéně. V jejím týmu pro tuto inscenaci jsou slovinská esa – scénograf Marco Japelj, výtvarník Alan Hranitelj a světelný designér Alexandar
Čavlek. Hudebního nastudování se s orchestrem Janáčkovy opery ujal dirigent Robert Kružík.

Mikrosvět v dálce
Na první pohled je scéna potemnělá a kostýmy laděné do černé barvy. Jevišti vévodí vysoký prosklený kvádr ze stran zcela otevřený, rozdělený silnými černými rámy vedoucími kolem dvanácti skleněných oken, kterými lze vidět dovnitř. Silné rámy z mnoha úhlů zakrývají tanečníky, kteří v objektu jednají. Zmenšení a přehrazení prostoru, kde se často odehrává kus příběhu, dodává pocit, že je divák příliš daleko a nevidí vše, co se za sklem děje. Čím jsou gesta menší a pohyb jemnější, tím spíš nedolehne jejich význam přes celé jeviště a působí nevýrazně. Posedávání, postávání a další méně výrazné prvky choreografie mohly sloužit jako protiklad k tanečním variacím a dynamičtějším pohybovým sekvencím, ale chvilkové tanečně propracované zvedačky a duety stále nepřinášely tu energii, která je vidět v detailech fotografie. Zblízka zachytí objektiv práci svalů, mimiky, nasvícení, detail kostýmu…, z dálky naše oko vnímá postavu za sklem s nevýrazným projevem. Prosklený kvádr plnil funkci ohraničení pokoje slavné kurtizány a oddělení soukromých pasáží od veřejných. Sklo a tváře do něj často nahlížející upozorňovali na veřejné tajemství, které celá tehdejší společnost dávno věděla a sledovala vývoj zamilované dvojice i vývoj nemoci, kterou si Marquerita procházela.

Kontrastně k černé, co opanovala jeviště, zazářila intenzivní bílá na svítících panelech s fotografiemi dámských těl s bílými kaméliemi. Skrz oslňující světlo nebylo možné se plně soustředit na tanečníky. Jako celkový obraz nebo instalace to v okamžik vypadalo krásně, ale rozpohybovaný příběh mezi tím vším byl docela upozaděný. Když přišlo na řadu jeviště přestavět, někteří tanečníci posunovali jednotlivými objekty a upevňovali je na své místo. Byl to takový malý zmatek, protože nebylo jasné, zda akce nese další význam nebo jen opravdu posunují věcmi. Minimalistická scéna i kostýmy pak neseděly například k detailnímu zpracování scén léčby Marquerity, kdy si lékař nosí dokonce injekci, což není na dálku skoro vidět.

Pohybem do nitra postav
Scény jsou, jednoduše řečeno, dělené na davové, v nichž jeviště zaplní sbor tanečníků, a sóla pro dva hlavní hrdiny. V davových scénách se u každého páru a někdy i jednotlivce odehrávala malá soukromá taneční variace, a tak se všechno hýbalo a šumělo a bylo to roztěkané a zmatené. Asi jako tomu mohlo být v podnicích, kam pánové chodili za dámami. Hodně se polehávalo a posedávalo, občas se strhla nějaká strkanice, všechno jemné, líné a zpomalené. Hlavní hrdinka i její milenec se často v davu ztratili. Na podsvíceném stole se hrály nějaké karty a v těchto okamžicích zase zůstával divák až moc daleko a jen odhadoval, co přesně se děje. Možná měl být tím zmatkem pohlcen a měl se stát jeho součástí.

Valentina Turcu ve své choreografii začleňuje pohyby, jako je chůze nebo běh, a nedává sólistům k dispozici žádné dechberoucí prvky, jako jsou třeba mnohonásobné piruety a několikanásobné skoky. Pracuje především v páru, začleňuje komplikované zvedačky vyjadřující aktuální stav vztahu milenců s minimalistickými pohyby a nuancemi, které promlouvají o tom, co postavy cítí.

Uladzimir Ivanou jako Armand přetváří emočně nabité nitro postavy do pohybu a energie, vede nás svým okouzlením krásnou Marqueritou, touhou po ní, společnými chvílemi i konečným zklamáním jasněji a příměji. Jako by nepotřeboval vyjadřovat více možností najednou, jako tomu je u Marquerity, která má vždy pod povrchem aktuální emoce ještě několik problémů.

Marquerita ztvárněná Klaudií Radačovskou působí jako relativně uvědomělá žena, zamilovaná, avšak ne bláznivě a bezhlavě, co se už možná smířila se svým osudem a chvilkami se nechá unést mladým Armandem. Není šťastná, a dokonce i ve chvílích štěstí se plně neoddá okamžiku. Do hloubky komplikovaná postava své vrstvy neodhaluje divákovi, ale nechává si spoustu pohybem nevyřčeného. Její vývoj není příliš čitelný. Také vše bere s podivnou samozřejmostí, jako by se s ničím nedalo nic dělat. Jediná scéna, kdy poznáme, že Marquarita nerezignuje a nenechá sebou vláčet, je moment, kdy musela napsat Armandovi z donucení dopis, že ho opouští. Jakmile na scéně osaměla, černý prosklený kvádr se hnul směrem dopředu, tlačil ji před sebou, ona opřená a snažící se zastavit tu horu síly, drhla baletními špičkami o podlahu a napínala všechny svaly proti němu. Symbolicky tlačena do něčeho, co nechce, reálně bojovala a byla z ní cítit všechna síla, kterou do toho dávala.

Momentů, kdy se z jednoho minimalistického prvku stala výborná metafora, bylo v představení více. Ještě jedním příkladem může být skupinová choreografie, kdy tanečníci představují ztěžka se nadechující a vydechující tělo. Uprostřed hlavní hrdinka schoulená do sebe a kolem ní mnoho dalších těl v hloučku vytvořily nadechující se masu pomocí jemných synchronizovaných pohybů vzhůru a dolů.

Detail, který výborně vystihl atmosféru a okamžik příběhu, byla stékající voda po proskleném kvádru na samém konci představení, kdy Marquarita osamocena umírá. Kapky tečou po skleněných oknech jako její slzy, slzy zlomeného Armanda a možná spousty dalších.

Všechny jednotlivé složky inscenace Dáma s kaméliemi (choreografie, světlo, scéna, kostýmy, tanec atd.) byly výborně a do detailu propracované. Inscenační tým nesbírá ocenění zadarmo a všechny považuji za výborné profesionály. Z nějakého důvodu se daleko více soustředili na instalování jednotlivostí, které pak v konečném důsledku na fotografiích vypadají skvěle, ale ze 14. řady je všechno malé, nevýrazné nebo zase příliš velké a rušivé. Samotný tanec nepřináší takovou energii a dynamiku, kterou známe. Odečíst z pohybu příběh, charakter postavy, vývoj emocí atd. bylo v minimalismu a detailismu až příliš náročné. Kdyby se z představení udělal záznam, kde vše uvidíme, jako to může vidět například fotograf, zážitek by to byl zcela jiný.

Na začátku představení stojí na scéně květináč s kaméliemi. Pak ho po chvíli odnesou a už nepřinesou. Tak máte stále takový pocit, že něco chybí.

Franz Schubert, Andrej Puškarev,
Valentina Turcu – Dáma s kaméliemi
Národní divadlo Brno (Rooseveltova 1, Brno)
premiéra 6. 3. 2020,
nejbližší reprízy st 22. dubna a po 11. 5. 2020

V listopadovém Artiklu minulého roku si v laguně zaplavali brněnští studenti DIFA JAMU v Brně. V tomto čísle se konečně dovlnili také pražští čtvrťáci z DAMU. Komedii o dvou spřízněných rodinách, které se kvůli pomluvám na smrt rozhádají, s názvem Poprask na laguně aneb když vypuknou sváry v překladu Rudolfa Součka režíroval Vojtěch Nejedlý.

Ve srovnání s brněnským studiem Marta má Divadlo Disk na zmatené pobíhání a rvačky dostatečně velký prostor. Iva Bartošová a Petr Vaněk jeviště rozdělili na charakteristické poloviny a do každé z nich umístili kulisu domku, mezi ně šňůru s prádlem a do zadní části jeviště zavěsili plachtu s kresbou pokračující ulice městečka Chioggia. Scéna je funkční, ale oproti Brnu, kde museli daleko více pamatovat na nedostatek prostoru a vyhrát si s jeho nedostatečnou variabilitou, připomíná spíše jednoduché pohádkové kulisy a je celkově nevýrazná.

Kostýmy se ovšem povedly v Praze lépe. Brněnský styl „lehce na punk a co dům dal“ není vůbec špatný k celkové stylizaci, ale Praha si pohrává s detaily. Sjednotili materiál šatů ženských postav, které jsou květované a barvou se dobře hodí buďto k mladší, nebo ke starší ženě. Muži rybáři dostávají například (alespoň zdánlivě) pravé rybářské kalhoty nebo klobouky z černého materiálu připomínající tvrdý igelit. Co se úplně nepovedlo u postav paní Libery a paní Pasquy, byly vycpané části těla, kde ženy mají mít své oblé tvary. Účelem nejspíše bylo udělat postavy starší, ale zvětšení některých částí těla tento klam nepodpořilo. Vrátil se naopak dojem pohádky, kterou nacvičily děti ze základní školy s potřebou se stylizovat do dospěláků a vycpat si břicha nebo prsa.

Kdo z koho
Dvojici starších dam Liberu a Pasqu ztvárnily Jessica Bechyňová a Anna Randárová. Dámy posadily hlas níž, zpomalily pohyby, ale jiskra italských temperamentních žen, co si manžela omotají kolem prstu, tam jednoduše nebyla. Jessica Bechyňová má výrazné rysy a její zjev se velmi odlišuje od ostatních. Nedokázala to však využít ve svůj prospěch. Její Libera je pořád někde v pozadí vyčkávající na svůj moment. Anně Randárové pomáhal výrazný kostým Pasquy k tomu, aby byla více vidět, ale ani prací s mimikou, ani energií, se nedostala o moc dále než Bechyňová. Jak si to tak pomalým tempem brouzdají, brněnské kolegyně Klára Bulantová a Hana Drozdová je dynamickým kraulem rychle předeženou.

Eliška Zbranková (Luccieta), Zuzana Novotná (Orsetta) a Barbora Křupková ze třetího ročníku (Checca) už si rozverné Italky daleko více užívaly. Zuzana Novotná je z trojice jako Orsetta nejvíce jemná a vyspělá, přesto však výrazná a skvěle doplňuje dětsky stylizovanou Barboru Křupkovou a namyšlenou dámu Elišku Zbrankovou. Té konkrétně se dařilo udržet temperamentní ukřivděnou slečnu, po celou dobu měla energii a šmrnc. Dětská stylizace byla vytýkána brněnské Checce Elišce Brumovské, jelikož k herečce z nějakého důvodu úplně neseděla a nebyla celkově dotažena. Barbora Křupková lépe držela dětskou Checcu v určitých mezích, a i když občas až přehnaně dávala najevo svou naivitu a mládí, do celkového pohádkového naladění inscenace to více méně sedělo. V cílové rovince o pár temp předhání pražské absolventky v těchto třech rolích ty brněnské.

Takže vítězem se stává…
V obou absolventských ročnících si především mužská část souboru Goldoniho Poprask nenechá přerůst přes hlavu. Kryštof Dvořáček (Toni), David Krchňavý (Beppo), Michael Goldschmid (Tita-Nanne), Jakub Svojanovský (Isodoro vyšetřovatel) jsou hraví, energičtí a není jim až tak co vytknout. Dobře pracují s hlasem i dynamikou, zbytečně nepřehání stylizaci svých postav, ale zároveň tu a tam nadsazením dodají směšnost situaci. Už nejde jednoznačně rozhodnout, zda byli lepší Brňáci nebo Pražáci a každý měl zkrátka něco do sebe. Zmínit ovšem musím výkon Viktora Kuzníka v roli Fortunáta, jehož špatná výslovnost a vynechávání souhlásek je pro postavu charakteristická. Viktor Kuzník krkolomný text zvládl výborně, stylizace do staršího chlapíka mu nedělala žádný problém a diváci nejedenou odměnili jeho etudy s nesrozumitelným monologem potleskem. V pražském kolektivu opravdu příjemné překvapení. Pavel Čeněk Vaculík vynikl jako Toffolo, mrštný a lehce upištěný hubeňour s velkou energií a silným hlasem, nepolevil ani na chvíli. Role mu skvěle sedla. Dá se říci, že muži vynikají jako celek, kdežto u žen jsou vždy jednotlivé postavy velmi výrazné nebo zcela nevýrazné.

Pražská inscenace byla o něco uhlazenější a mírnější než brněnská. Více se dbalo na detaily a rámcově se přibližovala velmi dobré humorné pohádce. V Brně to byl o něco větší poprask s prvky rozjíveného diskopříběhu zaměřeného na výslovnost a práci s hlasem. V jednotlivostech se občas ročníky předhánějí, ale v celkovém výsledku si všichni v nějakém místě trochu lokli a v jiném se drželi pevně nad hladinou. Obě inscenace stojí za vidění.


Poprask na Laguně aneb když vypuknou sváry
Divadlo DISK (Karlova 26, Praha 1)
Premiéra 15. 11. 2019
nejbližší reprízy út 4. 2., ne 9. 2., so 22. 2. 19:30