„Zabývám se tím podstatným. Žitím.“ pronesla Iveta Dušková na první otázku, co právě teď dělá.

Představení Na cestě se věnuje problematice žen a není ve vaší tvorbě ojedinělé. Proč?
Protože jsem žena. A nejlépe vše vidím z pohledu ženy. Nejedná se o nic feministického, mám ráda muže, ale bolí mě, když je trend protiženský. Ráda bych, aby byly ženy hrdé na to, že jsou ženy a samozřejmě muži hrdí na to, že jsou muži, aniž bychom se jeden nad druhého povyšovali. Například představení Blaženka, které také hrajeme v Divadle Kampa, se zabývá velmi aktuálním tématem týraných žen. Nezaměřuje se pouze na samotné fyzické násilí, ale obecně na ženu jakou takovou. Vlastně i v Cylindru, což je divadelní soubor zabývající se autorským divadlem, jsme zbyly samé ženy.

Jak vnímáte mužské diváky? A jak vnímají oni vaši tvorbu?
Muži na naše ženská představení tolik nechodí, a když přijdou, nikdy se k tomu nevyjadřují blíže. Ale mému muži a některým našim mužským kamarádům se to líbí moc. Muži a ženy jsou dva různé světy. Co jedněm může připadat naprosto srozumitelné a jasné, to druzí vnímají jako blábol a naopak.

A neláká vás vytvořit představení o mužích?
Ne. Na to bych si opravdu netroufla. Asi bych nedokázala popsat vztah otce a syna, posuzovala bych to zvenčí. Hodně čerpám ze svých niterných zažitků a zkušeností. Jednoduše nemůžu napsat o vnitřním světě mužů, když nejsem muž. Píší-li muži o ženách, vždy je to nějaká teze, konstrukce či parodie. Není to ono.

Ovlivňujete se vzájemně ve své tvorbě s manželem Jaroslavem Duškem?
Jaroslav ovlivňuje moji tvorbu především finančně. Díky němu si mohu tuto činnost dovolit. A krom toho – když jsme se seznámili, já studovala na DAMU klasickou činohru a on dělal improvizovanou Vizitu. Bavila mě jeho představení a jeho viděním divadla jsem se inspirovala. Dnes už jsme každý někde jinde. Já jsem víc emotivní a jdu po příběhu, Jarda je víc „ulítlej“ a zabývá se totální improvizací.

Vám improvizace není blízká?
To zas nemůžu říct. Vedla jsem sedmnáct let v Černošicích dramatický kroužek, kde jsem měla dceru i syna. A tam jsme hodně improvizovali. Dětem to nedělá žádné problémy. No a jádro tohoto dramaťáku včetně naší dcery a syna se pak osamostatnilo, a tak vznikl soubor „IMPRO samé vody“, kde se věnují totální improvizaci. I v mých hrách je občas prostor pro improvizaci. Ale píšu hlavně texty, které jsou skoro jako básnička. Přestože nejsou veršované, mají jakýsi rytmus, spád. To by se v improvizaci ztratilo.

O jevištní improvizaci by se dalo říct, že je určitou alternativní kulturou. Jak se na tento druh kultury díváte?
Mám k tomu dvojí přístup. Myslím, že je Jaroslav se svou totální improvizací dosti alternativní, což mám ráda. Líbí se mi, že lidé, kteří se zajímají o divadlo, se snaží o jiný pohled než je divadlo klasické. Některá divadla jsou však tak alternativní, že to pro mě hraničí s nějakou exhibicí a touhou dělat jej za každou cenu jinak – a najednou to celé postrádá smysl. Líbí se mi, když má představení v sobě vnitřní opravdovost, a není to jenom nějaký „šoking“. Tíhnu spíš k divadlu komornímu, takové ostatně tvořím i se souborem Cylindr, nenazývala bych to úplně alternativním divadlem, ale spíše tvořivým, otevřeným.

Jaký máte autorský podíl na souboru Cylindr?
S myšlenkou založení tohoto souboru přišla Jana Soprová. Založili jsme jej pro studenty z Vyšší odborné školy herecké, kteří po škole neměli angažmá a my jsme jim tímto umožnili hrát. Cylindr vznikl jako „soubor souborků“, mezi nimi i ten můj, který vlastně jako jediný přetrval dodnes.

Zajímáte se také o filozofii Anthonyho de Mella…
Ano, je to velmi zajímavý člověk, který ve svém díle odhaluje pokryteckou morálku křesťanské církve. Nezpochybňuje Boha, ale církev, jakožto prostředníka na cestě k Bohu. Vztah k Bohu je intimní záležitost. A jestli je nějaký prostředník, tak je to srdce.

Kdy jste se k této filozofii přiklonila?
My jsme s Jaroslavem dělali představení Alaska, představení do Violy. Tehdy se mi do rukou dostaly de Mellovy apokryfy. Tak mě to zaujalo, že jsem měla potřebu se rozdělit s ostatními, a tak jsem ve Viole z této knížky hodně četla.

Čerpáte z díla Anthonyho de Mella při tvorbě divadelních her?
Nečerpám ani tak z nějakých vět nebo názorů, ale spíš z toho, co ve mně po nich zbyde. Něco jiného je, když to člověk slyší a pak když to zažijete. Teprve potom zjistíte, jak to všechno je. Úplně nejdůležitější je pochopení, pochopit toho druhého, vždyť každý jsme tak jiný. A hlavně samozřejmě pochopit sami sebe, a to je vůbec nejtěžší. Nemyslím si, že je dobré upnout se na něco do budoucnosti, tím pak naprosto prošvihneme cestu, neuvidíme to, co nás potkává. A to přece celé je náš život, patří k nám prohry i průšvihy, to všechno jsme my. A tak se učím mít ráda svůj příběh a tím samozřejmě i sama sebe. Protože jinak by to byl smutný příběh.

Představení Ivety Duškové,
s Ivetou Duškovou:

Děvčátko Momo
dramatizace Iveta Dušková
hrají Petra Bílková, Iveta Dušková
19. 2. 17:00, Klub Lávka

Co máš na nohou? Barevné botasky? Pak nosíš dílo Jana Klosse, který navrhl tento originální design. Před třemi lety společně s Jakubem Koroušem oslovili firmu Botas a díky vytrvalosti a jasné vizi se jim podařilo podílet se na určování současných trendů volnočasové obuvi.

Jan Kloss, designér a spoluiniciátor založení značky Botas66, na internetu vystupuje pod pseudonymem Zerwox. Pod tímto slovem také najdete mnoho projektů převážně z oblasti grafického designu, fotografie, módy či designu jako takového. Za některé z nich získal ateliérové či katedrové ocenění a za jiné, jako je i jeho doposud největší projekt – navrhování bot, obalového systému, propagace a mnoha dalších věcí pro značku Botas 66 – dokonce první místo na European Design Awards či umístění v Czech Grand Design.

Jak vůbec začala spolupráce s firmou Botas?
S kamarádem Jakubem Koroušem jsme si vymysleli, původně pro potřeby školního zadání, jakousi reinkarnaci značky Botas, lépe řečeno jejího nejslavnějšího modelu Classic. Když jsme pak oslovili s poměrně jasnou vizí vedení firmy a tím zjistili, že je nápadu nakloněna, dalo se vše do pohybu a po počátečním „oťukávání“ se začala krok po kroku budovat podznačka Botas66 a vše, co k ní dnes patří.

Co konkrétně obsahovala práce na doposud zřejmě tvém největším projektu?
Vpodstatě všechno od myšlenky až po její realizaci. Tedy samotné navrhování jednotlivých modelů bot a jejich názvů, výběr kolekcí, řešení obalového systému, propagace a komunikace jak směrem k prodejcům, tak samozřejmě k zákazníkovi. Dále výběr a oslovování subjektů či osob pro další spolupráci ať už na limitovaných modelech, či interiéru kamenného obchodu, prezentací na veletrzích či výstavách, řešení webových stránek apod. Za důvěru ze strany Botasu děkujeme a vážíme si jí.

Je možné říct, který design je nejpovedenější?
V první kolekci byl velkým překvapením model Insane, u kterého jsme se zpočátku rozmýšleli, zda ho do kolekce vůbec zařadit. Ten se nakonec stal jedním z nejžádanějších vůbec. Podobným překvapením byl i Rainbow maker. Naopak sázkou na jistotu jsou černé modely. Já osobně se moc těším, až obuji některé konkrétní kousky z nové kolekce…

Ovlivníš i materiál, ze kterého Botasky budou?
Samozřejmě. Snažíme se brát produkt jako celek a podle toho k němu přistupovat. Materiál je často o hodně důležitější než barevnost či nějaká myšlenka, kterou se snažíme většině modelům dát. Vše se ale daří vylepšovat pomaleji, než bychom rádi. Nové materiály jsou dost závislé na množství prodaných párů a z toho vyplývajících velikostí objednávek.

K čemu mají tvé boty zákazníkům sloužit?
Botas je, alespoň co se týče kolekce 66, v první řadě lifestyle produkt, který je možné si vzít takřka kdykoli a kamkoli. Nejedná se o sportovní obuv určenou pro velkou zátěž. Doufám tedy, že slouží především k sebevyjádření jejího majitele, zlepšení jeho nálady a v širších souvislostech snad i k udržení jednoho z tradičních místních řemesel doslova na nohou.

Jaká je tvá osobní představa budoucnosti Botas66?
Množství dostupných modelů pro běžný prodej v kombinaci s limitovanými, klidně o mnoho dražšími výrobky, ve spolupráci s různými subjekty od nás či ze světa, které budou k sehnání od sítě vlastních prodejen a galerií až třeba po místa jako jsou Colet v Paříži nebo Dover Street Market v Londýně. To už jsou ale hodně daleké cíle, nicméně ne nemožné.

Je i jiný projekt, jehož realizace tě těší stejně jako Botas66?
Teď mi dělá radost i práce na Pedal Project. Vzniká ve spolupráci s klukama z kreativní skupiny OKOLO. Co se týče vizuální stránky, má ji se mnou na starost kamarád Matěj Činčera, student VŠUP.

Co tě při tvorbě inspiruje?
Bude to znít možná hloupě, ale asi nejvíc hudba, bez které nemohu žít. Pak ulice, příroda, lidé, člověk si vezme hodně na výstavách, ve filmech, na internetu, v knihách. A důležitou složkou je cestování. Není nic lepšího než vidět srovnání s jinými zeměmi či městy, spousta věcí je u nás jinak, než by mohla nebo měla.

Jak by se to dalo změnit?
U každé profese jinak. Nemá cenu cokoli lámat přes koleno, ale určitě jsou, alespoň u poměrně úzkého odvětví, kterému se já věnuji, dobré akce jako Designblok, Design Supermarket apod. Dát lidem možnost kupovat si produkty, které mají duši, za kterými stojí třeba někdo, s kým se mohou ztotožnit. Přimět lidi se před konzumací zamyslet.

Tanečnice, performerka a divadelní režisérka Iona Mona Popovici vstupuje na prkna Alfreda ve dvoře s představením, kde slov není třeba. Osobitá choreografie zaměřená na detaily a podstatu pohybového znázornění děje nenechá ve vzduchu viset jediný otazník. Přesvědčit se můžete sami na listopadovém představení Work in Regress pt I. & pt II.

Vizuálně pohybová představení Work in Regress pt I. & pt II. jsou cestou z prázdného a opuštěného prostoru, kde nic nelze ovládnout ani vlastnit, do místa, kde je vítězství a vlastnictví považováno za neodpustitelný a zásadní prohřešek. To celé se snad může zdát velmi poetické, ale jednoduše, kdo by na vlastní kůži nezažil: „Za úspěch jsi vždy po zásluze potrestán.“ Téma je to tak pro každého z nás velmi blízké, Iona vše dokázala vtěsnat do dvou 30minutových představení. Zasáhnou vás koncentrovanou silou.

Premiéra!
Alfred velký sál
ne 27., út 29. a st 30. 11. 20.00

Bylina známá a užívaná již tisíce let před naším letopočtem zůstává v povědomí české veřejnosti pouze jako něco zakázaného. Festival Cannafest si klade za úkol tento předsudek změnit. Na loňský úspěch navazuje druhý ročník, který proběhne 25.–27. listopadu v holešovickém Výstavišti.

V halách Výstaviště Incheba v Praze Holešovicích se setkáte s předními tuzemskými a zahraničními odborníky, kteří se zabývají blahodárnými účinky cannabisu v nejrůznějších odvětvích. Přednášky, které se zde uskuteční, budou opravdu různorodé a obsáhnou celou škálu využití „trávy“ – od výroby oblečení, kosmetiky, až například po stavbu domu, zdůrazněné bude medicínské využití konopí. Doplní je praktická část, takže si na festivalu můžete prohlédnout a koupit konopnou kosmetiku, oblečení, zdravotní či potravinářské produkty a další.

Organizátoři očekávají velkou účast, a to vzhledem k návštěvnosti prvního ročníku, která se pohybovala kolem 17 tisíc lidí. I druhý ročník je otevřen široké veřejnosti a všem, kdo se chtějí dozvědět více o konopí, všech jeho účincích a širokému využití. Rezervujte si tedy poslední listopadový víkend. Připraveny jsou soutěže o vstupenky, veškeré informace jsou na stránkách www.cannafest.cz.

Cannafest Praha 2011
25.–27. 11.
Výstaviště Incheba
Holešovice, Praha 7

Hlavními tématy Alfreda ve dvoře a produkce Motus pro letošní rok jsou děti, dospívání a rodina. Jedním z projektů, který tato témata divákům přibližuje, jsou „Mraky“ kolektivu Handa Gote Research & Development ve spolupráci s Veronikou Švábovou.

„Jak naši předkové ovlivnili naše životy? Co nám řekli a co zamlčeli? Co z jejich životních osudů se opakuje i v těch našich? A kdo ještě umí upéct »mraky«?“ Pro podněty k zamyšlení na tyto a další otázky si můžete dojít na premiéru 20. října v 19:30 v Alfredu ve dvoře v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Prožijete 70minutové představení odhalující postupně sérii rodinných obrazů, v nichž se promítají důležité momenty i zdánlivé maličkosti. Záměrně je použito slovo „prožijete“, protože jen málokdo z nás nevyrůstal v rodině.

Představení je mozaikou příběhů z historie vlastní rodiny v kontextu komunistického režimu. „Mraky“připravila performerka spolupracující s Handa Gote Veronika Švábová.

Osobní až intimní zpracování rodinné historie obohacené specifickou poetikou a hudebním doprovodem bude možná přitahovat nejednoho diváka k představení i podruhé. K tomu dává Alfred ve dvoře výbornou příležitost ještě o týden později, a to 25.–26. října.

Mraky
Handa Gote Research & Development
Premiéra v rámci 4+4 dny v pohybu
20., 25. a 26. 10.
Alfred ve dvoře
Františka Křížka 36, Praha 7
www.alfredvedvore.cz
200 / 100 Kč

V první říjnovou neděli, tedy 2. října, kdy je ještě teplota únosná i v podvečer se chystá jedna z mála podzimních venkovních kulturně společenských akcí. Pro všechny příznivce originality a přátele českých tvůrců je tu skvělá možnost seznámit a pobavit se s českými designéry, vyzkoušet a zakoupit si ty nejoriginálnější kousky z řad šperků, doplňků, oblečení a vlastníma rukama si vyrobit tašku nebo se naučit, jak tisknout na trička. Vystavovat, prodávat a věnovat se svým zákazníkům bude více než 50 designérů jako LoveMusic, APB Clothing, Vintage Fashion Quasimodo, Mum-ray aj. „Našim cílem je dostat šikovné designéry do povědomí co nejvíce lidí, které zajímá originální tvorba. Snažíme se propojit příjemné kavárny s Dyzajn Márketem a vytvořit tak co nejlepší prostředí pro návštěvníky i designéry.“ Říkají organizátorky Dyzajn Márketu Terezie Tunková (atelier MATE) a Tereza Kupková (ToPotěší). Přijďte si ještě jen tak posedět venku s přáteli za doprovodu příjemné hudby uprostřed designérské komunity. A navíc si pořídit něco pěkného, co rozveselí blížící se pochmurné měsíce. Dyzajn Márket bude pod přístřeškem, takže ani déšť by vás neměl odradit.

Dyzajn Márket
Piazzetta Národního divadla
Národní 4, Praha 1
ne 2. 10. 10:00–22:00
vstup zdarma

Na ruku jim jde mladá značka Ateliér Frou-Frou. Šperky vznikají v malých limitovaných edicích nebo pouze v jednom unikátním kousku. Frou-Frou vytváří bižuterii pro nejrůznější příležitosti – svůj outfit můžete originálně doplnit, ať se jedná o formální večírek nebo kino s kamarádkou. Použité materiáy jsou dováženy z orientálních bazarů a trhů měst z celého světa, což mimo jiné zaručuje i jejich jedinečnost. Jednotlivé komponenty pro výrobu vlastních originálních šperků jako jsou například korálky ze šedesátých let (které se již nevyrábějí) ve Frou-Frou také najdete.

Kam ale jít? Do kamenného obchodu v Jaromírově ulici 25 v Praze 2 nebo do internetové galerie na www.frou-frou.cz. K Folimance můžete zamířit i pokud se vám oblíbený šperk rozbije. Ateliér Frou-Frou dobře ví, že „i ty nejlevnější ozdůbky mohou k člověku přilnout více než briliantové šperky,“ a tak bude-li to v silách dílny, nahradí vám poškozené díly, upraví délku, vymění zapínání, převléknou přetrhnuté korále nebo celý šperk upraví podle vašich představ.

Na webu také najdete malou ukázku věcí, které si můžete koupit přes e-shop, dorazí pak poštou nebo si je můžete vyzvednout v Jaromírově ulici. A dost možná, že budete odcházet o pár pokladů bohatší.


Ateliér Frou-Frou
Jaromírova 25, Praha 2
www.frou-frou.cz

V pondělí zase pršelo. Přesto jsem vyrazila na tanečně-divadelní představení. Na projekt, který tvůrci hodlali zrealizovat v exteriéru prvorepublikové zahrady v Karlíně. Nenadchlo by vás to? Mě teda ohromně. A déšť – ten přece vždycky přejde.

Pražské naplavenině, jako jsem já, se opravdu vyplatí mít založený Facebook. Protože jinak vážně nevím, jak jste se před pár lety vy, již zdomácnělí imigranti, dozvídali o zajímavých alternativních projektech. Výjimkou nebylo ani Rozárium, představení, které mne svojí charakteristikou nadchlo natolik, že jsem se i přes nepřízeň počasí vydala napříč Prahou.

První projekt byl Zah(r)adou
Kamarádka Šárka, tedy ta, co mne pozvala na Rozárium, mi i zároveň sdělila, že se jedná již o druhé představení pěti mladých lidí (Adélie Petákové, Lucie Plaché, Johany Matouškové, Radima Kláska, Davida Rysky). Lucie Plachá, dlouholetá kamarádka Šárky, je absolventkou konzervatoře Duncan Centre v Praze a studentkou HAMU (obor taneční pedagogika). Šárka, stejně jako mnoho z nás kulturně žijících a 2–3 akce za den stihnout toužících, má u sebe vždy diář a jeho přední stranu zdobí citáty z nejrůznějších divadelních představení. Některé z citátů patřily právě k prvnímu tanečně divadelnímu projektu pojmenovaném Zah(r)ada. Protože ty mě zaujaly, po přijetí pozvánky jsem bez dlouhého rozmýšlení odklikla „zúčastním se“.

Neměla jsem to štěstí Zah(r)adu vidět, ale Lucie byla sdílná: „Byl to náš první pokus vytvořit představení, které bylo inspirováno samotným prostorem, překrásnou prvorepublikovou zahradou. Diváci jí procházeli a zahrada díky nám ožívala – na různých místech jsme vystupovali jako přeludy či obrazy, o kterých se nám zdává a které můžeme vídat jen v noci. Putování diváků skončilo v momentě, kdy se všechny fantaskní bytosti shromáždily v největším architektonickém prvku zahrady, v Altánu. Bylo to snové představení, které vizualizovalo naše nejrůznější představy o zjeveních vystupujících ze tmy.“ Vážně jsem litovala, že tohle první představení jsem neviděla. Naštěstí ale za pár minut začínalo to druhé….

Rozárium
Jak jsem řekla, pršelo. Ale když jsme se s ostatními sešli u stanice metra Florenc, spadlo jen pár kapek. Všichni jsme tak nakonec téměř suchou nohou došli k velkým dřevěným dveřím vedoucím do nádvoří. Opravdu vybízely kolemjdoucí k návštěvě. Na dveřích visel plakátek „ROZÁRIUM“ a já okamžitě vyhlížela nějaký ten citát podobný tomu v Šarčině diáři, abych měla taky takový podobný, krásný, k zamyšlení uchovaný alespoň v paměti. A byl tam: „Přizpůsobivost za účelem prospěchářství, ovládání uměle vytvořeného jazyka postrádajícího obsah a následná ztráta vlastní identity v proudu společenských norem a trendů… to je příběh Huga Pludka… Co se stane s »Hugem«, který je v každém z nás?“ Přiznávám, že bez nápovědy bych si Huga nespojila se slavnou Zahradní slavností od Václava Havla, ale bylo to příjemné zjištění, protože Zahradní slavnost jsem viděla a líbila se mi. (Ano, patřím mezi ty, kteří Havlově tvorbě fandí.) Tušila jsem, že pojetí představení Rozárium bude naprosto odlišné, a nemohla jsem se dočkat, jak to tvůrci uchopí. Zaplatili jsme jako studenti pár korun a dostali do kelímku trochu vínka, snad pro otevřenější a čistší hlavu, snad pro uvolnění atmosféry či zahřátí těla, snad jen tak, jako milou pozornost.

Představení začalo zcela spontánně ještě před vstupem do avizované prvorepublikové zahrady. Jakýsi mladý muž vyskočil na stůl a všechny nás srdečně přivítal. Publikum usrkávalo z kelímku zbytek vína a v očích všech bylo vidět očekávání. Když se otevřela další velká dřevěná vrata, neobjevil se hned před námi prostor prvorepublikové zahrady, jak asi mnozí očekávali. Jednak byla naprostá tma, nic jsme tudíž dlouho neviděli, a za druhé jsme museli k „místu činu“ teprve dojít. Pěkně za sebou, mezi keři po blátivé cestičce až k připravenému malému hledišti sestavenému z plastových židliček ve vyšší trávě. A ano, v tu chvíli jsme si ji mohli díky jemnému osvětlení prohlédnout. Byla tam, krásná zahrada, které krom fontánky dominoval altánek porostlý pnoucí se rostlinou. Kolem nás se ze šera objevovaly stěny starého domu s vysokými okny s truhlíky muškátů.

Představení začínalo. V altánku, ke kterému jsme seděli čelem, se začaly objevovat a zase mizet postavy. Zprvu jsem nedokázala vnímat jakoukoli logičnost. Později mi přišlo, jakoby se postavy navzájem stíhaly, jakoby toužily objevit se přesně tam, kde stál před chvíli ten druhý. Vypadalo to kouzelně. Vše budilo dojem, že altánek snad ani nemá podlahu z pevné půdy. Představovala jsem si, že podlahu tvoří hmota, do které se ti lidé vnořují, a náhle, jenom na okamžik, zase vystupují. Pousmála jsem se vlastním úvahám. Najednou mě ze snění vytrhla nečekaná změna, jeden z tanečníků se objevil mimo osvícený altánek. Přibližoval se k nám, divákům a samozřejmě ho následovali další. Vzájemně neustále napodobovali pohyby toho předchozího a vkládali do nich kus osobitého vyjádření. Ten první z nich byl v mých očích nejoriginálnější a pořád o krok napřed – tak už to bývá. Stále zrychlující se pohyb náhle přerušila jedna z dívek, vyskočila na vyvýšenou plochu a vedla krátký monolog. Pro nás? Pro ně? Sama pro sebe? O tom, že my, oni i vy a všichni stále dokola. I v publiku byla cítit změna. Všudypřítomná energie z pohybu se usazovala. Ještě než se však stačila dotknout stébla nejvyšší trávy, tanečníci ji znovu rozproudili po celém prostoru zahrady, až si nakonec každý našel svůj prostor, kde se usadil, uklidnil a vydýchal. Představení končilo.

Následně se nikdo nerozprchl, naopak samotní herci – tanečníci přišli mezi publikum pozdravit své známé a seznámit se s neznámými. Můj pohled už znáte, ale jak to zamýšleli samotní tvůrci? Lucka se rozpovídala: „V Rozáriu jsme si na paškál vzali téma odrazu společnosti v jedinci a jedince ve společnosti. Absurdní situace, jejichž absurditu si však už ani neuvědomujeme. Ve hře Václava Havla se objevuje hlavní postava Huga a v našem představení se tento Hugo projeví v každém z nás, vždy v jiné situaci a je na divácích, zda jej odhalí. Není pro nás ale důležité, aby naše představení bylo divákem racionálně uchopeno. Chceme diváka přimět, aby odcházel s otazníky, které po skončení zůstávají viset ve vzduchu. A druhým, nikoliv nepodstatným cílem pak je upozornit na krásu zákoutí, která jsou na první pohled běžná a přitom nepostrádají mystičnost. Vycházíme z možností, které nám nabízí sám prostor, a proměňujeme je v místa svátečních událostí.“

A to je vše, přátelé?
Celý projekt získal z řad diváků velmi pozitivní ohlas. I já jsem si celý ten večer říkala, že přesně takhle bych chtěla nejméně jednou měsíčně (ideálně i týdně) snít na čerstvém vzduchu, na krásném místě s krásnými mladými talentovanými lidmi.

Snad potěším také vás informací, že Rozárium bude s největší pravděpodobností reprízováno v září tohoto roku. „Rozhodli jsme se udělat tradici zahradních představení, tudíž, pokud to bude jen trochu možné, budeme každý rok v červnu uvádět představení v tomto prostoru,“ dodává Lucie Plachá. A já ji utvrzuji, že určitě přijdu a dám vědět dalším náhodným kolemjdoucím, neboť tento snový zážitek budu moc ráda sdílet s dalšími. Přijdete?

Rozárium – repríza
18. 10. 20.00 – ZMĚNA DATA
Vítkova 6, Praha 8

Grafik a ilustrátor Jan Šafařík, spolutvůrce Coeur la Poem, za sebe jako Colorworks, se rozpovídal o vývoji kreativní osobnosti a uměleckých odvětvích, které objevuje a ve své práci kombinuje, o nových materiálech a technologiích a snaze sledovat umění ve všech dostupných oblastech.

Honzo, jak ses dostal k umění?
Už od útlého věku jsem si rád kreslil, rozebíral věci, zkoumal, proč je to zrovna tak a ne jinak. Pokresloval jsem všechno možné a kupodivu ani nedostal pohlavek.

Jaký význam pro tebe má umění a o čem by mělo být?
Realizace vlastních myšlenek a myšlenkových pochodů, nacházení sebe samého skrze tužku a papír, modelářskou hlínu, plátno a olejovky, pohyb a kontrolu vlastního těla, nastavování uší vlastním přirozeným směrem. Pro mě je to životní příběh, život jako takový a rozvoj vizuálního vnímání skrze vlastní identitu. Nemyslím si, že existuje kýč, klišé nebo špatný produkt. Každý, kdo pokorně tvoří a ukazuje veřejnosti kus svého já, má můj obdiv a respekt.

Měl jsi už od začátku podporu?
Určitě. Mám štěstí, že nejsem tlačen do studia oborů, který dělat nechci, a jdu svou vlastní cestou. V některých aspektech by třeba bylo jistější studovat něco, kde bych rovnou mohl naskočit do pracovního procesu. Ale tak jsem svůj život nikdy necítil. Je pro mě výzvou dělat něco trochu jiného a trochu jinak.

Trochu jinak? Co tím myslíš?
Pracuji tak, aby si v mé tvorbě mohl divák najít svou vlastní představu nebo příběh. Mám rád čistotu, jasně definované linie. Přesto se v každém tvůrčím výstupu snažím rozehrát několik vrstev. Pokud dělám na nějaké konkrétní zakázce, musím se samozřejmě držet v určitých mezích, které nastaví klient.

Když mluvíme o klientech, máš při komerční zakázce šanci dát průchod své fantazii?
Je fajn, když klient ví, co chce. Pokud je to naopak, rozhodně to pro mě není výhoda. Je důležité padnout si s klientem do oka. To ti určitě potvrdí každý. Je důležité naladit se na správnou vlnu. Ale nikdy jsem neměl úplně svázané ruce.

Jaké věci tě při tvorbě vedou a ovlivňují?
Určitě to je umění v ulicích, graffiti, šablony, instalace na veřejných místech. Rád vnímám věci v kontextu s proměnami okolního prostředí. I já jsem chodil na „legály“ zkoušet spreje. Bavilo mě to a jednou za čas si rád tyhle starší časy připomenu a s kámošema proženu trysky. Sleduji dění kolem módy, materiály, hledám jejich netradiční využití – respektive jak bych je mohl využít v neklasickým pojetí a přístupu. Baví mě tedy veškeré umělecké výstupy. Z každého proudu je možné vyjít a inspirovat se.

A ty se inspiruješ například v berlínské Mitte, jak jsme viděli na poslední módní přehlídce Coeur la Poem. Pověz nám víc.
S kamarádem a kolegou Michalem Býmem jsme založili projekt Coeur la Poem, ve kterém se snažíme objevovat nové a zajímavé technologie potisku textilu. Chtěli jsme opět dosáhnout toho, že si divák představí svůj vlastní příběh, nicméně je námi lehce veden. Projekt chceme dál rozvíjet, pracovat na jeho podobě a vytvořit z něho samostatně fungující platformu pro různé imaginace. (pozn. aut. o Coeur la Poem jsme psali v červnovém čísle Kulturní Pecky.)

A jakým směrem jdeš v tuto chvíli?
V současné době se neustále věnuji grafice a začínám objevovat možnosti skulpturních interiérových instalací. K tomuhle „nápadu“ jsem se dostal přes interiérové a exteriérové malby, které v posledních letech dělám, kořeny se dají vystopovat právě v graffiti. Celé to má tedy nějaký přirozený vývoj a mě baví, jak to všechno můžu propojovat.

S jakými materiály nejraději pracuješ?
Nemám jeden oblíbený, záleží na prostředí. Co se týče instalací v exteriérech či interiérech, je nutné si nejprve uvědomit, jak bude daná instalace užívána. Pak teprve může přijít na řadu otázka materiálů. Každý materiál má své vlastnosti, typologii chování v různých podmínkách, určité možnosti dalšího opracování. V dnešní době existuje tak obrovská paleta možností, že vybrat tu správnou se pomalu rovná zázraku. Teď jsou hodně populární karbonová vlákna, různé úpravy kovů, nanotechnologie atp. Na poslední realizaci jsem použil magnetické zrcadlové plochy. Jednalo se o nerezové pláty opracované do požadovaného tvaru písmen optickým laserovým paprskem. Výsledná forma byla typografickou kompozicí, jejíž konkrétní podoba se může měnit podle momentální nálady uživatele prostoru, tedy diváka, a to díky magnetické ploše, která je u instalace umístěna.

Co je tvým cílem? Kde by ses jednou rád viděl?
Že se jednoho dne podívám zpátky na to, co jsem tehdy udělal, a bude mě to pořád bavit. S vědomím, že jsem do toho dal tehdy maximum, a teď po roce to vidím stejně. Rád bych pokračoval ve směru, který jsem si nastavil. Tedy spojovat všechna odvětví, ve kterých jsem získal zkušenosti. A převáděl je do fyzické, existující podoby.

Chápu správně, že celé tvé fungování se tedy točí hodně kolem utváření vlastní osobnosti?
Ano. Baví mě pořád objevovat, zkoušet a přicházet na další možnosti. Každá cesta nabízí několik křižovatek, kterými je pro člověka zajímavé se ubírat. A pokud se několik takových cest zkříží, je jen na každém z nás, jak s tím naloží, a co z toho může použít k vlastnímu rozvoji.

Myslím, že když jde v současné době kdokoli z nás do kina, neoblékne se jinak než běžně a netěší se týdny. Kina se stala již příliš normální součástí na to, abychom je vnímali jako společenskou událost. Jenže – sály zejí prázdnotou, pokud tedy nejde o mohutnou 3D projekci, což by měl mimochodem někdo zastavit, proč ta posedlost 3D?

Lidé z okruhu Aerofilms se rozhodli přivést do sálů něco nového. Inspirovali se zahraničním projektem, který nabízí divákům trochu jiné sledování filmů a přináší ten tak chybějící „esprit“ ze společenské události. Před čtyřmi lety díky Fabienu Riggallovi a jeho inspiraci filmem Ridleyho Scotta, Blade Runnerem, vzniklo „Secret Cinema“. Stejně jako na těchto akcích v ČR, ani tehdejší diváci do poslední chvíle netušili, kam jdou a na jaký film se podívají. O to ale ani primárně nešlo. Fabien Rigall se snažil návštěvníky propojit s filmem natolik, že děj filmu prožívají na vlastní kůži. A tak se kromě Londýna obdobné akce konaly například v Berlíně nebo v Moskvě. Nicméně nemusíte jezdit tak daleko, abyste zažili film na vlastní kůži. Český projekt inspirovaný právě Secret Cinema, který na počátku nesl stejný název (snad proto, aby ti informovanější mohli jásat, že „to“ přišlo konečně k nám), se nyní prezentuje jako Cinema Royal.

Na mojí kůži
V první polovině roku 2010 jsem se i já stala členem „tajného spolku“. V průběhu měsíce přijímám s velkým očekáváním šifrované e-maily. Téma nejbližšího setkání napovídá text a nejrůznější hypertextové odkazy, pak přichází jasný dress-code a nakonec je určeno i místo setkání, avšak stále ještě neznám film, který nakonec budeme sledovat. Mohlo by se zdát, že jsem tím trošku znevýhodněna, opak je ale pravdou. Strávit večer se Cinema Royal je velmi zábavná a zajímavá zkušenost. A tak se jen s pár přáteli, kteří se díky vlastnímu zájmu o alternativní kulturu o projektu dozvěděli, těšíme na film a především na skvělý zážitek.

„Dost bylo strádání! Nabízíme jedinečný výdělek, který vás dokáže plnohodnotně zajistit na dobu několika dalších měsíců!“ Takto oznámili Cinema Royal páté setkání. Do prvního e-mailu vložili odkaz na facebook event, kde jsme my, podléhající sociálním sítím, sledovali další dění. Ale ani nefejsbukáři nepřišli o důležité informace. A když tu byl konečně 3. červen, den setkání, vyrazili jsme směr závodiště Velká Chuchle. Na Smíchovském nádraží jsme potkávali první zasvěcené. Usmívali jsme se na sebe, avšak dělali jakoby nic. Zdálo se mi, že všichni krom mě vědí, co očekávat. Oblečeni do podobných šatů jsme se pomalu dostávali do role ještě dlouho před tím, než jsme dorazili na místo. Pánové netradičně galantní, dámy s koleny u sebe a na nich lehce položené ruce v háčkovaných rukavičkách. V ruce jsem žmoulala vstupenku v podobě sázecí karty a ruličku bankovek v hodnotě 3 000 peněz, kterou jsem obdržela za 220 korun v kině Světozor. Dáma s deštníčkem a muž smekajíc klobouk uvedli naši skupinku přijíždějící stosedmdesátdvojkou v sedm dvacet ihned do centra dění. Nestihli jsme si ani objednat a už nás vyzvali k sázkám na koně. Kde však jsou? Plni očekávání jsme si žádného koně nevšimli. K našemu překvapení tam však byli, dva možná tři hnědáci v celé své kráse, každý se svým Váňou. Nedočkavě poklusávali po trati. Jen co první z nich zařehtal a přesvědčil nás, že to není žert, jsme zamířili k sázecímu stolku. Sázky se jen hrnuly, sázkaři se přetlačovali, překřikovali, ale bookmakeři byli až podezřele lhostejní. Přijímali bankovky, co jsme jim svěřovali, neptali se na jména, psali špatné cifry a zaškrtávali koně, kteří jim přišli zrovna pod ruku. Protesty sázkařů se ztrácely v informacích, kterými jsme byli zahrnováni prostřednictvím reproduktorů v areálu. Mezitím nám jiní, velmi slušně oblečení organizátoři dostihu, nabídli nějaké žetony za malý úplatek. Ve chvíli, kdy jsem se vracela s objednávkou, zaslechla jsem „Dělejte, hlavně je těch prachů musíme do tmy zbavit…“, v tu chvíli zmizela moje tisícovka ze Světozoru do kabelky a já byla rozhodnuta ji za žádných okolností neprohrát.

Vsaďte boty, že to bude stát za to
Začalo se stmívat, stejný hlas, který nás vyzýval k sázení, nás nyní zval na tribuny, upozorňoval, že koně jsou připraveni ke startu. Bylo opravdu krásné sledovat tak nezvykle oblečený dav shromážděný na tribunách. Některé dámy vytáhly kukátka, pánové doutník či placatku a společně jsme vyčkávali. Chvíli před tím, než zazněl první výstřel, se už velká část publika ošívala, někdo podotkl: „Vždyť je tma jak v prdeli, co z toho dostihu budeme mít?“ V tu chvíli se koně rozeběhli, alespoň v našich uších, osvětlovač následoval jejich pomyslné kroky po celém okruhu, komentátor oznamoval každé klopýtnutí. S posledním dusotem se rozsvítilo plátno s názvem filmu. Právě v tu chvíli již nebylo nutno žádné vysvětlení – „Podraz“. Diváci tleskali a jásali. Snímek, který získal několik Oscarů za nejlepší mužský výkon v hlavní roli, kameru a zvuk, myslím všechny potěšil. Úvodní píseň se díky filmu proslavila a je s filmem neodmyslitelně spjata – a pro mě je nyní neodmyslitelně spojena i se Cinema Royal.

Když dnes celý večer vzpomínám, neubráním se nostalgickému úsměvu – bylo to jednoduše skvělé. Nemohu se dočkat dalšího promítání Cinema Royal. Uvidíme se?

Být jiní, originální, nezaměnitelní. Takoví chtějí být tvůrci nejrůznějších doplňků. Alternativní móda v poslední době jenom kvete. V čem je ale zastoupena veškerá ta originalita? Nevím, jak vám, ale mně spousta toho nezaměnitelného začíná splývat.

Bez urážky, mladí designéři, sama u vás ráda nakupuji, ale alternativa rozhodně má spoustu směrů, kam se rozvíjet. Inspiraci je jistě možné hledat všude, možná si ani nedovedu představit, co vše je pro vás inspirativním prvkem a jaká všechna místa mohou být přínosná pro tvorbu módních a všech dalších návrhářů v ČR i mimo ni.

Mitte je ve středu
Jedním takovým místem je však nepochybně berlínská čtvrť Mitte. Jednu část této kultovní části města obsadili squatteři, designéři, architekti a další, kteří si zavdávají s kulturou. Najdete tady všechno. Zdi ozdobené poutavými graffiti, nezávislé galerie, kina, divadla, hudební studia, kavárny. Je tu také spousta loftových bytů, které vznikají rekonstrukcí průmyslových prostor. Ale především je to neskutečná studnice inspirace. Když sem člověk přijde s očima otevřenýma dokořán, odjíždí s jen tak tak zavřeným kufrem plným ultimátních undergroundových nezávislých časopisů na kvalitním křídovém papíře. Jde o ten druh časopisů, které si třeba ani pořádně nepřečtete, ale to nevadí, protože vás budou bavit i tak.

Protiklady v procesu tvoření
Jedněmi z těch, kteří se inspirují v tamním uměleckém centru Tacheles, jsou tvůrci projektu Coeur la Poem. Stejně jako v Berlíně stojí proti sobě a zároveň vedle sebe volnomyšlenkářská čtvrť Mitte a poněkud sešněrované město jako takové, v Cour la Poem stojí proti sobě dva tvůrci, kteří tvoří naprosto odlišnými procesy, ale vzájemně se skvěle doplňují a zaznamenávají v sobě stopy stejné myšlenky. Řekla bych jin a jang v českém módním průmyslu. Dva lidé, dva odlišné pohledy na věc a vlastní realizaci – společná touha dát lidem víc než jen triko s obrázkem. Jejich tvorbu obklopuje několik literárních textů přenesených na trika, kde si tak každý může vybrat příběh, se kterým se ztotožňuje, za kterým si stojí, který ho vystihuje, který snad prožil. Budu-li se i nadále držet myšlenky jin a jang, mohu říct, že jin bude představovat abstraktní, možná lehce depresivní kombinace stupně šedi a jang naopak nabídne typograficky čisté jednoduché tvary, vlastní font písma a jemnou barevnost. Oba tvůrce spojuje kvalita použité látky i barvy, kde uplatňují několikavrstevnost zaručující, že až svůj oblíbený svršek po stotřicáté osmé vyperete, nezbude vám v ruce víc než hadr neidentifikovatelné barvy. Právě barva je tím, na čem si Coeur la Poem tolik zakládá.

Noc ve stínu Slunce
Projekt Coeur la Poem představil svoji první art wear kolekci nazvanou „Naše noc ve stínu Slunce“ na vlastní vernisáži v květnu 2010. Samotné pořadatele a tvůrce v jedné osobě překvapil počet příznivců, kteří zaplnili prostory kavárny Coffee Felows, a večírek propukl se vším, co k němu patří. Při fashion show bylo představeno devět trik, každé s vlastním originálním příběhem. Letos je vernisáž připravována na začátek července 2011. Z předběžných informací víme, že bude zasazena do originálního prostoru v Praze – to tedy moc velká indicie není. Interiérový design by měl natolik korespondovat s trikem, že si budete připadat jako nedílná součást příběhu, který si pak na vašem hrudníku může žít vlastním životem. Více odhalíme na artikl.org, až se více dozvíme. Sledujte nás a sledujte Coeur la Poem!

Markéta Mazlová, studentka oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ pedagogické fakulty v Praze, má trošku jiné zájmy, než je pro dvaadvacetileté slečny běžné. Věnuje se lektorování kojeneckého plavání, díky kterému se od roku 2006 postupně dostala k masážím dětí a kojenců, přírodní kosmetice a zdravějšímu náhledu na možnosti stravování. Příležitostně se účastní seminářů týkajících se waldorfské pedagogiky a v neposlední řadě by ráda dosáhla vzdělání eurytmického.

Co je vlastně eurytmie?
Eurytmii je docela složité popsat slovy, když ji člověk nikdy neviděl a v Čechách je možností zatím poměrně málo – pokud pominu, že je vyučovacím předmětem na waldorfských školách. Eurytmie je mladé umění, velmi souvisí s mluveným slovem, ale také s hudbou. Pomocí gest se snažíme například vyjádřit to, co se projevuje v řeči – jinou kvalitu mají samohlásky a jinou souhlásky. A právě tento rozdíl může eurytmista zohlednit. V hudbě se dá pracovat s tóny, jednotlivými intervaly… Eurytmie může divákovi připomínat tanec, ale liší se tím, že ztvárněná gesta mají určitou zákonitost vyplývající z různých aspektů ať už řeči nebo hudby. Ve svém počátku vznikla jako čistě jevištní umění, ale dnes má i mnoho dalších podob – pedagogickou, podnikovou a sociální a v neposlední řadě léčebnou. Na eurytmii je úžasné především to, že ji mohou dělat děti už od předškolního věku, stejně tak i lidé kolem 75 let.

Pokud by někoho eurytmie zajímala, jak se k ní může dostat?
Seminářů pro veřejnost je u nás zatím jak šafránu. Mnohé z nich pořádala a pořádá Hanka Giteva. Bára Forbaková, další vynikající eurytmistka, bude od září pořádat semináře pro veřejnost v prostorách Waldorfského lycea na Opatově. Pokud by někdo chtěl vidět uměleckou eurytmii, má tu možnost v podání skupiny Theodora. Eurytmistky pracují na různých básních a skladbách, nejnovější je asi zpracování balady Zlatý kolovrat od K. J. Erbena – byla znovu představena při příležitosti ukončení dálkového vzdělávání jedné studentky. Další výjimečnou možností je závěrečné vystoupení studentů 4. ročníku denního studia eurytmie z Norimberku. Proběhne v pátek 10. června 2011 od 19 hodin v Obci křesťanů v Praze.

Ukončení studia eurytmie je tedy možné nějakým titulem?
Státem uznávaným titulem obvykle ne – tato možnost je momentálně myslím asi jen ve čtyřech eurytmických školách v Evropě. Nejznámějším místem, kde lze eurytmii studovat jako vysokoškolský obor zakončený titulem Mgr., je Alfter bei Bonn. Pětileté dálkové studium, na jehož cestu jsem se vydala já, je ukončeno diplomem naší mentorské školy v Norimberku.

Zmiňovala jsi se o waldorfské škole. Co to přesně je a jak jsi se k ní dostala?
Díky práci v Baby clubu Plaváček. Ve čtvrtém ročníku na gymplu jsem se od jedné lektorky na bazéně dozvěděla o seminářích s waldorfskou pedagogikou. Víkendová Waldorfská škola pro dospělé se konala na Ekofarmě ve Ctiboři. Semináři nás provázela především Iva Bečvářová, zkušená učitelka z jinonické základní waldorfské školy. Po prvním víkendu jsem odjížděla domů s pláčem, nechápala jsem, proč to nemůže podobně fungovat na běžných školách. Bylo to snad poprvé, kdy jsem měla pocit, že být ve škole může být smysluplné. Zpátky do výuky na gympl se mi nechtělo. Forma, jakou fungoval, mě moc neobohacovala. Když si vzpomenu na hodiny dějepisu, kdy vyučující zkouší studenta a ten mu odříká slovo od slova látku ze sešitu… to nepovažuji za tvořivou a jakkoliv rozvíjející činnost.

V čem konkrétně se waldorfská pedagogika liší od tradiční?
Má mnohá specifika – třeba to, že od první třídy mají děti předměty jako je eurytmie nebo kreslení forem. Pro hlavní předměty je v tzv. epochové výuce vyhrazen delší čas než v tradičních školách. Myslím si, že je moudré mít více prostoru se s látkou sžít a ne jenom okrajově seznámit. Jedním z dalších principů je například ten, že se učitel nesnaží formovat žáka k obrazu svému. Snaží se dítěti dát dostatek podnětů pro jeho vlastní všestranný rozvoj. Samozřejmě, že i v tradičním školství se náhled na dítě v poslední době proměňuje, ale ve waldorfské pedagogice je tento pohled běžnou praxí bezmála sto let. Neklade se zde stejně jako i v jiných alternativních školách přehnaný důraz pouze na intelektuální stránku osobnosti. Neméně důležitý je i rozvoj umělecký. Tohle je ale jen střípek toho, s čím waldorfská pedagogika pracuje.

Jak se mohou lidé k waldorfské škole dostat, ať už by zde rádi učili nebo nechali studovat své děti?
Aby se člověk stal waldorfským učitelem, měl by absolvovat tříletý waldorfský seminář (předchozí pedagogické vzdělání uznané státem je samozřejmostí – pozn. red.). U nás je tato možnost z toho, co vím, u Ing. Dr. Tomáše Zuzáka nebo při Akademii Sociálního umění TABOR. Další podněty k této tematice jsou ve čtvrtletníku Člověk a výchova. Děti v ČR mohou chodit jak do mateřské, základní, tak i střední waldorfské školy.

Jak se díváš na to, že být přírodní je v současnosti určitým trendem?
Myslím, že mnozí z nás jsme pochopili, že by bylo fajn přírodu tolik nedrancovat a třeba se zamyslet nad tím, jestli bychom nemohli některé věci začít dělat jinak a možná lépe, šetrněji vůči přírodě i sobě samým.

Šetrněji vůči sobě samým? Co tím myslíš?
Třeba přírodní kosmetiku. O ní jsem se dozvěděla při masážích dětí na bazéně, které jsou běžnou součástí jedné lekce v BC Plaváček. S touto velmi jemnou dotekovou technikou je v ČR spojeno především jméno Jany Hašplové, od které jsme načerpaly mnoho znalostí ať už ohledně masáží, ale i aromaterapie, čínské medicíny… A právě při masážích jsme používali přírodní rostlinné oleje, éterické oleje…

Máš nějaké doporučení pro ty, kteří chtějí žít v souladu s přírodou?
Každý jsme jiný a na věci se díváme z různých úhlů pohledu. Kdyby člověk chtěl něco měnit, může třeba začít od oblasti, která ho zajímá. Kdo rád při vaření používá čerstvé bylinky, může ho zaujmou aromaterapie… Kdo nechce dlouhodobě polykat alopatické léky, může se poohlédnou po homeopatii, souvislostech toho, proč je vůbec nemocný – průvodcem by mu pak mohla být čínská nebo antroposofická medicína. Těch cest je, myslím, celá řada. V určitou chvíli pak člověk začne potkávat při různých setkáních stejné lidi a zjistí, že vlastně všechno se vším souvisí a je nějak propojené.

… Tobě se to opravdu dost propojilo a především rozvětvilo.
Na tom asi něco bude. Ale není to tak, že bych se jednoho dne probudila a řekla si „bude ze mě přírodní žena“. Tohle všechno vznikalo postupně. A setkání s různými lidmi mě vždy posunulo na mé cestě o kousek dál.

Každý jsme fanouškem nějakého hudebního stylu, a že raději posloucháme jinou skupinu než kamarádi, je přirozené. Proto, abychom všichni společně mohli jít na festival, který bude bavit všechny, vznikl před osmi lety United Islands.

V jedinečné atmosféře Střeleckého ostrova vyroste hlavní stage, na které by si milovníci elektronické hudby neměli nechat ujít dvojici Audio Bullys, která se právem zařadila mezi kultovní jména elektronické scény ve Velké Británii. Rockeři jistě nezmeškají belgický hardrockový objev Thot. Ojedinělým zážitkem bude vystoupení frontmana kubánské punkové undergroundové kapely Porno Para Ricardo Gorkiho Águila, jeho kapela ale nedostala povolení k výjezdu, a tak bude vystupovat s českými hudebníky. Kdo by tyto odvážné hochy náhodou neznal, jedná se o mediálně nejznámější kubánskou kapelu, která na ostrově není oficiálně povolena, protože je očividným důkazem veřejného nesouhlasu s tamějším režimem.

Nebude to jen hlavní stage, kde se můžeme všichni potkat. Pestrý program je připraven i na dalších pěti scénách, kde vystoupí více než 100 kapel z 20 zemí. Na jižní straně Kampy bude již tradičně Exit Stage Radia 1, kterou budou moci diváci navštívit již v pátek odpoledne. Tato stage nabídne čerstvá jména domácí scény jako jsou Republic of Two, skvěle poslouchatelná indie-folková formace, brněnské Kazety či Ema Brabcová se svojí novou kapelou Luno. V sobotu si přijdou na své i hiphopoví fanoušci. Pozvání přijali čerství držitelé Anděla Prago Union.

Po skončení open air části festivalu se jistě nebude chtít nikomu opouštět tu skvělou atmosféru – a ani to nebude potřeba. Stejně jako v minulých letech platí pozvánka na after party v klubu Lávka, do kterého to máte ze Střeláku jen pár kroků.

United Islands
23.–25. 6. 2011
vstup zdarma
www.unitedislands.cz

Středobodem letošního festivalu Street For Art bude tzv. ZÓNA IDEAL, platforma o rozloze 30 × 30 metrů, která bude ukázkou dobře fungujícího místa pro život ve veřejném prostoru se vším, co takový prostor má obsahovat. V průběhu května se zároveň na vybraných pražských náměstích objeví vídeňské lavice ENZI jako první ukázka možností, jak zlepšovat kvalitu veřejného prostoru.

Street For Art je jeden z mála festivalů v ČR, které se zabývají veřejným prostorem. Jeho čtvrtý ročník se bude konat od 19. do 28. května u stanice metra Opatov a tématem festivalu je veřejný prostor jako místo pro život, které by mělo lidem poskytovat vhodné zázemí pro každodenní společenské aktivity.
„Festival děláme proto, abychom zdůraznili, že veřejný prostor je v prvé řadě o lidech. Tedy ideálně by měl být uzpůsoben potřebám těch, kteří ho užívají. Kdo jsou ti lidé a jaké jsou jejich skutečné potřeby, to jsou otázky, na které chceme v průběhu festivalu nalézat odpovědi,“ říká programový ředitel festivalu David Kašpar.

Architektonickou podobu ZÓNY IDEAL navrhnul architektonický ateliér Mjölk, který se postará i o jeho realizaci. Tato skupina kreativních architektů vstoupila ve známost například guerillově postavenou saunou uprostřed liberecké přehrady, která pak byla několik měsíců hitem zahraničních architektonických časopisů. Konkrétní podoba ZÓNY IDEAL bude však do velké míry závislá na samotných návštěvnících festivalu. Ti budou mít možnost upravit a uspořádat mobiliář ZÓNY IDEAL sami nebo s designéry a architekty během dílen a workshopů, které se budou konat v průběhu festivalu.

Festival zahájí speciální vydání PechaKucha Night 19. května se speciálním výběrem hostů. Součástí programu budou tvůrčí workshopy s osobnostmi jako je Radim Babák (street překážky pro teenagery), Pavel Karous (procházka po normalizačních sochách na JM), dvojice Artamonov + Klyukov (umělecký objekt), Mjölk + Žanda Gebauer (sousedská lavička a bunkr pro děti), Jan Pfeiffer (o veřejném prostoru) nebo Hana Nováková (guerilla gardening). Premiéru na festivalu bude mít venkovní divadelní performance, do které režisér Jiří Havelka obsadil městské sportovce – parkouristy z party In Motion. Tradičně se budou konat projížďky po Jižním Městě s kronikářem a komentované prohlídky děl současných výtvarníků na billboardech. Více na www.streetforart.cz.

Zábava, relax, zážitky s přáteli – to jsou jasná očekávání každého návštěvníka jakéhokoli festivalu. eLnadruhou si klade ještě nejméně jeden vyšší cíl. Sedmým rokem bojuje v České republice proti homofobii, strachu z lidí s jinou sexuální orientací. Na tento cíl upozorní především v poslední den svého konání, 17. května, vypuštěním lampionů štěstí. I den je zvolen symbolicky, jelikož se jedná o den boje proti předsudkům, které pramení především z nevědomosti.

eLnadruhou není obyčejným festivalem a tak ani aktivity, které nabízí, nepatří mezi běžné. V sekci „Zasportuj si s handikepem“, máte příležitost vyzkoušet si tenis ve spojení s invalidním vozíkem. 16. května pak mají návštěvníci šanci vyslechnout a aktivně přispět v besedě o Lesbické identitě Nizozemsko vs. Česko, kterou povede PhDr. Olga Pechová. Celý program zde ale nemá smysl vypisovat, raději se podívejte na www.eLnadruhou.cz, kde najdete podrobný program všech pěti dní.

Heteráči, homo či bisexuálové – květnová zábava je připravená pro vás všechny.

7. ročník eLnadruhou – otevřený lesbický festival PRAHA
13.–17. 5.
dobrovolníci k přípravě festivalu vítáni: info@elnadruhou.cz

Tolerance společnosti vůči módním výstřelkům je dnes už skutečně velká a šokovat dokáží jen ty zcela extrémní, které jsou buď nechutné nebo boří jedny z mála posledních tabu, kterými zůstávají smrt, zrození a sexualita.

Drobný rozruch na módních molech nedávno způsobil Andrej Pejic, který postavil svou kariéru na předvádění ženských modelů. Devatenáctiletý chlapec srbského původu žijící v Austrálii si momentálně užívá toho nejlepšího z obou světů – mužského i ženského. Odmítá jakoukoli změnu svého pohlaví a neodpovídá na otázky týkající se jeho sexuální orientace.

Dělení podle pohlaví jej vůbec nezajímá, on sám však zajímá nejednoho světového fotografa. Známým se stal po pařížské pánské módní přehlídce v červnu 2010, od té doby jeho kariéra raketově stoupá.

Nic nového pod sluncem
Ostatně muži v ženských rolích nejsou novinkou dnešní doby. V antickém divadle hráli muži i ženské role, a to zejména ti s vysokým hlasem. Vzhled nebyl důležitý, neboť byly používány konkrétní masky vždy podle dané role a charakteru celé hry. V Platonově spisu Symposion se dočteme o androgynech jako o bytostech, ve kterých byla spojena mužská i ženská podstata. Protože však tyto bytosti byly příliš silné, rozhodl se je Zeus oslabit rozetnutím na dvě poloviny. Lásku pak nazývá Platón „spojovatelkou staré přirozenosti“, která se snaží rozpolcenou lidskou přirozenost uzdravit tím, že ze dvou učiní opět jedno.

Fascinace bezpohlavností
Možná je Andrej Pejic dnešním slavným androgynem, ale rozhodně není prvním slavným. Nejvýraznějším je pravděpodobně hudebník, herec a umělec David Bowie. Pro mladší generaci můžeme zmínit Billa Kaulitze z Tokio Hotel. Stejně jako mezi muži, tak i mezi slavnými ženami nalézáme bytosti, jejichž bezpohlavnost je pod určitým světlem jasně zřejmá. Kate Moss je důkazem toho, co bylo před lety popsáno jako „chlapecká módní ikona“. Pánský styl se stal u žen sexy, na heterosexuálních mužích nás ale zdůrazněná femininní stránka ještě udivuje. Samozřejmě záleží na každém z nás, jak se k vyjádření sebe sama postaví. V konkrétních případech modelů, zpěváků a dalších tvárných celebrit je výsledek závislý i na lidech, kteří chtějí mít „muže s tváří ženy“ či naopak.

Celá uvolněnost ve společnosti není však pouze otázkou módy. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat každý den kolem sebe. Právě k tomuto tématu se vyjadřuje pro BBC News Magazine módní ředitelka anglických novin The Daily Telegraph Hilary Alexander: „Lidé stále více přijímají transsexuály, homosexuální páry i jejich civilní svazky. Je přirozené, že transsexuálové se objevují i na molech, kde předvádějí pánskou i dámskou kolekci.“

Móda? Už dávno ne.
Jeden příklad z naší domoviny. Na přehlídce CODE:MODE se při předvádění čelenek Jane Bond objevili travestiti a reakcí publika byly nadšené ovace. Z dnešní mladé generace se opravdu už jen málokdo podivuje nebo snad až pohoršuje nad tím, že muž předvádí dámské šaty a doplňky. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat všude kolem sebe. Není to jen otázka gay/lesbické komunity, ale i heterosexuálů. Možná sem v tuto chvíli vstupuje i otázka feminismu – ženy chtějí a vyžadují zvládat to samé, co muži. Opravovat auta, vyměňovat žárovky, programovat a už si nechtějí nazouvat nepohodlné boty a ošívat se v oblečení, které je z mužského pohledu sexy. Stejně tak muži mohou dobře vařit, starat se o děti a dokonce už není ojedinělým případem, že nastoupí místo své partnerky na mateřskou dovolenou. Baví je to? Pokud to dělají dobře, pak asi ano.

A dnešní móda stírání hranic mezi pohlavími jen nahrává. Upnuté džíny nosí kluci i holky, trička růžové barvy už dávno nejsou pouze doménou gayů. Ženskost jako taková v oblasti módy možná ze společnosti mladé generace v dnešní době pomalu mizí, ale to záleží na úhlu pohledu, i tenisky a volné rifle mohou být pro někoho dostatečně ženské. Pokud bychom se však na svět módy a definice pohlaví dívali pod tímto úhlem, pak se mužnost vytratila už dávno a naprosto. Pro koho je dnes znakem mužnosti plnovous, nedbalé oblečení, rozcuchané vlasy? Bez urážky, mnoho zastánců bychom nenašli.

Cesta nemusí být cíl
Možná je tato rozostřenost hranic mezi pohlavími matoucí, a to zejména v problematickém pubertálním a postpubertálním období. Hledání sebe sama trvá déle možná i proto, že nejsme svázáni žádnými dogmaticky stanovenými společenskými pravidly. To je ale pouze jeden z možných názorů. Neochotu pevně stanovit vnitřní pocit vlastní příslušnosti k jednomu z pohlaví můžeme vnímat jako trend, jako přirozený vývoj a možná se za pár desetiletí vrátíme k tomu, že budeme toužit po jednoznačném a jasném signálu, že svým zevnějškem dáme jasně najevo, že je naše tělo a duše v naprostém pohlavním souladu.