Otázka „kde se člověk cítí skutečně doma?“ se může zdát naprosto banální, ale řekněme si narovinu, kdo z nás si na ni dokáže upřímně odpovědět? Své by o tom mohla vyprávět spisovatelka, publicistka a dokumentaristka Dora Kaprálová, jejíž texty inspirovaly režisérku Kamilu Polívkovou k inscenaci s výstižným názvem Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna uvedené v brněnském Divadle Husa na provázku.

Inscenace z velké části staví na Berlínském zápisníku Dory Kaprálové, který doplňují další autorčiny texty, přičemž režijně-dramaturgický koncept si zakládá zejména na motivu cesty a putování z města B. do města B. (Berlín–Brno), ale rozvíjí také téma každodennosti a svým způsobem i „všedních hrdinů“. K tomu se rafinovaně odkazuje uprostřed jeviště nenápadně pověšená šipka, kterou se nijak nedisponuje. Prostě tam je, protože každý z nás máme nějaký směr, nebo v něj alespoň doufáme. Tento detail tak krásně kontrastuje s dalším vybavením scény, jako je obrovský gauč, hromada stolů, židle a korálkový závěs představující naopak něčí domov a stálost. Právě totiž rezonance mezi stálostí a dynamikou života je to, oč tu běží.

Má každodennost odstín šedi?
Dramaturgyně Viktorie Knotková s Kamilou Polívkovou totiž akcentují dokumentaristický styl Kaprálové v módu observace bez zbytečného hodnocení, jehož prostřednictvím se každý kolemjdoucí míjející se s hlavní postavou – Dorou Kaprálovou – může stát hrdinou, například chlapec toužící rozumět vyhynulé řeči ptáků. Tomu opět přispívá i scéna, respektive civilní kostýmy plné zářivých barev kombinované s pastelovými a šedými odstíny vyskytujícími se napříč prostorem. Pro inscenaci není ani tak důležitá dějová linie, jako právě exprese, okamžiky a vjemy narušující kontinuální logické uvažování, stejně jako tomu je například ve zmíněném Berlínském zápisníku, což autorka výstižně nazývá stroboskopickým myšlením. Samotné představení začíná stand-upem Terezie Maračkové o cestě vlakem do Brna, kterým povedeně rozehrává obyčejně-neobyčejné dobrodružství každodenního života Dory Kaprálové v Berlíně, ale také v Brně. Jednou inscenace připomíná reportáž, jindy báseň. Někdy akce srší energií, někdy pro změnu zpomaluje.

O post Dory Kaprálové se dělí šestice herců (Matouš Benda, Růžena Dvořáková, Milan Holenda, Dušan Hřebíček, Tereza Marečková a Markéta Matulová), která určuje směr a rychlost představení, při čemž každý autorku pojímá originálně. Nejvýraznější je zmíněná Tereza Marečková, jejíž projev doprovází spontaneita a určitá komická lidovost, kterou baví diváky. Ve vší zmatenosti a chaosu se jí daří vypointovat autorčiny historky, které vypráví s důležitostí velkého eposu. Podobně ale s narací pracují i další její kolegové, kterým lidová prostořekost padne téměř na míru, čímž se jim daří vytvořit nejen portrét Dory Kaprálové, ale také Berlína a Brna.

Lidskost, barevnost, hravost, poetično, komika a smysl pro detail představují ingredience, ze kterých z inscenace Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna udělala Kamila Polívková dezert ozvláštňující otupělost diváckých chuťových buněk. Stačí skutečně pozorovat, a i denní rutina může zářit barvami.

Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna
Divadlo Archa (Na poříčí 26, Praha 1)
premiéra čt 16. 11. 2023
nejbližší repríza so 6. 4. a so 20. 4. 2024

Případ pro začínajícího kata, Postava k podpírání, Ikarie XB 1 nebo Konec srpna v hotelu Ozon, to je jen neúplný výčet filmů, na kterých se podílel Pavel Juráček jako režisér nebo scénárista. Bezesporu se jednalo o talentovaného českého filmaře, ale jaký byl mimo filmový plac? O tom pojednává inscenace O Pavlovi v Divadle Na zábradlí inspirovaná stejnojmennou knihou Dani Horákové v režii Anny Klimešové.

Již od první minuty představení režisérka Anna Klimešová společně s dramaturgem Petrem Erbesem jasně upozorňují, že rozhodně nepůjde o emočně nezaujatou výpověď o Pavlu Juráčkovi. Naopak, na jeviště, prozatím zakryté dlouhými bílými záclonami, přichází totiž herečka Anežka Kubátová alias Daňa Horáková, nejen manželka Pavla Juráčka, ale také neméně úspěšná spisovatelka, novinářka a později i politička, která vítá diváky a již v úvodním slovu předjímá i Juráčkovu předčasnou smrt. Právě skrze perspektivu Horákové bude český filmař snímán a rozhodně zde nebudou zaznívat jen ódy, ale spíše elegie, stejně jako tomu je i v předloze. Tvůrci nic nezatajují, tahle inscenace zkrátka bude subjektivní, ale možná o to upřímnější.

Nutno podotknout, že impulzem pro její vznik se stalo období covidu, kdy se ocitlo v izolaci více párů, počež jsou dva (anti)hrdinové skrze svůj emigrantský pobyt v Mnichově plný napětí a osamocení publiku bližší. Inscenace totiž mapuje jednak začátek jejich vztahu v Československu, ale později i jejich koexistenci v jedné mnichovské garsonce, kde žili po emigraci, a v níž Juráček propadá do područí deprese, alkoholu i vlastní ješitnosti a egoismu. O Pavlovi tak není „pouze“ sentimentálním ohlédnutím do minulosti, jak by mohlo vzhledem ke svému tématu představení evokovat, ale nabývá také podobenství o mezilidských (především partnerských) vztazích.
Do malého bytu se stylizuje celý prostor hlediště složený ze tří stěn z bílých záclon, přičemž zadní část tvoří pro světlo polopropustné plexisklo, za kterým se také něco skrývá, ale přesně nelze rozpoznat co, což zdařile přispívá posílení divákově představivosti. Dále se zde nacházejí matrace, stůl, skříň, lampa a pokojová rostlina v květináči. To vše ve stylu a barvách zlatých šedesátých, čemuž jsou jednoduše uzpůsobeny i kostýmy. Zároveň stísněný prostor vystihuje nejen životní situaci ústřední dvojice, ale podporuje hereckou akci dua zmíněné Anežky Kubátové a Michala Bednáře v roli Pavla Juráčka, která si zakládá na velmi intimních rozhovorech.

Bez zbytečných příkras
Možná šlo o tvůrčí záměr Anny Klimešové, možná ne, ale excentrikem v představení se stává skrze podané výkony především Anežka Kubátová. Ta jednak částečně kopíruje dikci samotné Dani Horákové, ale na rozdíl od svého kolegy disponuje pestrým hereckým rejstříkem od hyperboly přes vážný výraz a rozhodně není monotónní. Daňa Horáková se tak v podání Kubátové stává nejen tahounem Pavla Juráčka, čemuž možná tak i bylo, ale i celého představení. To ona ovlivňuje to, zda se právě divák cítí z dění zděšeně, nebo naopak pobaveně, protože buď využívá napjatá gesta, nebo uvolněně glosuje danou situaci. Naopak výkon Michala Bednáře je nevýrazný a jednolitý, herec nejlépe pracuje s vážnou rovinou svého (anti)hrdiny a přesvědčivě skrze gesta, ale i hlas demonstruje jeho duševní rozklad, ale byť se snaží stejně jako Kubátová vtipně komentovat, zní jeho repliky prázdně. Kubátová jej svým zapálením pro hru zastiňuje natolik, že dokonce ve vedlejších rolích spíše vyniká neméně energický Vojtěch Vondráček, který například bravurně paroduje Jiřího Menzela nebo vystihuje plachou povahu Miloše Formana. Podobně jako Kubátová má totiž podobný drive. I přesto však herci společně podávají divákovi strhující výpověď o patologii ve vztazích, která může vést až ke ztrátě vnitřní svobody, protože si libují v expresivních replikách plných nejen slovní agrese.

Inscenace Anny Klimešové rozhodně objektivně neodpovídá na to, kdo to byl Pavel Juráček, ale spíše k poskytuje nápovědu. Především však povedeně demytizuje kult talentovaného umělce a Juráčka ukazuje i v jeho (ne)llidskosti. Každý z nás má přeci i svůj stín… A kdo se občas necítí osamocený, i když má po boku svého partnera.

O Pavlovi
Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra pá 28. 4. 2023
nejbližší repríza út 13. 2. 19:00

Pražské Divadlo X10 na sebe upozornilo v tomto roce mnoha úspěchy, ať už se jedná například o druhé místo v Cenách divadelní kritiky v kategorii Divadlo roku, nominaci Moskoviády, nebo Cenu Thálie pro Martin Pechláta za herecký výkon ve zmíněné inscenaci. Kam scéna směřuje a v čem spočívá její podstata? Nejen o tom jsme hovořili s jejím uměleckým šéfem Ondřejem Štefaňákem.

Divadlo X10 bezesporu svým repertoárem velmi jasně reaguje na aktuální společenské dění. Proto mě zrovna u tebe zajímá, co se ti jako první vybaví, když se řekne divák.
Divák je pro mě výzva k dialogu. Je to někdo, kdo si vyhradí čas, aby se osobně dostavil na představení, a tím v nás vkládá vlastně nějakou svoji důvěru. Nemyslím tím ale, že by tvůrci měli být podbíziví, naopak. Já osobně mám rád provokaci, střet s realitou, se sugestivním obrazem, konfrontaci s názorem. Často mi připadají až nesmyslné různé řeči o tom, že divadlo skončí. Máme přece streamovací aplikace a nemusíme nikam chodit. Ale divák chce přijít a živé umění hovoří na jevišti vždy svým specifickým jazykem, kterým žádný Netflix nikdy mluvit nebude. Umění je pro mě tak trochu vertikála, kterou potřebuje, myslím, každý člověk.

Jak bys ve zkratce představil vaši scénu někomu, kdo ji vůbec nezná a nikdy o ní neslyšel?
Když jsem vyrůstal na malém městě, jezdili jsme s jednou paní učitelkou do divadla. Tak alespoň tomu říkala ta učitelka. Znělo to dost ctnostně, ale byly to vlastně hodně špatné muzikály. A já si od té doby říkal, že divadlo musí být přece něco jiného. Postupem času jsem takové divadlo hledal. Mám rád současné divadlo, které odráží obsah doby, klade otázky, nenechává tě chladným a je v něčem o krok napřed. A takové divadlo se snažíme v Divadle X10 dělat. Dominantní dramaturgickou linii tamního repertoáru zastupují právě literární adaptace (trilogie Feuchtwangerovy Čekárny, Destrukce Stanislava Billera, nově Workshopy smrti Katarzyny Boni Ganbare atd.), ke kterým přistupujete autorsky. Jaká kritéria jsou rozhodující pro váš tým (složený z dramaturga Ondřeje Novotného a ředitelku Lenku Havlíkovou) při výběru titulů?
Každá volba titulu je dlouhý proces, který sestává z mnoha faktorů. Scházíme se jako dramaturgická rada každý týden a přemýšlíme, bavíme se a glosujeme, co se kolem nás děje. Scházíme se pracovně, ale i mimo práci a myslím, že je to důležité. Jsme souborem (a teď nemyslím jen dramaturgickou radu, ale i herce, výtvarníky a další personál) z přesvědčení, máme podobný pohled na svět, i když se třeba v některých věcech rozcházíme. To dodává našemu vztahu určitou dynamiku. Snažíme se pojmenovávat univerzální témata světa v konkrétních příbězích a situacích. To bude zřejmě i důvod, proč tak často saháme po literárních předlohách, které jsou velkými společenskými freskami. Jsme skupina lidí, která nějak přemýšlí nad světem a o tom dělá divadlo. Není v tom žádný kalkul a to si myslím, že k nám táhne diváky.

U většiny inscenací X10 se často využívá jako scénografický prvek live cinema nebo promítaní videa. Jak podle tebe jakožto tvůrce, který s nimi hojně pracuje, divadlo a film společně komunikují?
Můžu mluvit za sebe jako režiséra a scénografa: Použití kamery umožňuje pracovat s hercem v detailu a v obraze jinak než v samotném prostoru jeviště. Kamera je vynikající artikulační prvek, síla je v jednoduchosti a zároveň v nekonečné variabilitě. Myslím, že se v užívání kamery na jevišti také nějak odráží fenomén „scénovanosti“, toho, jak se pořád ukazujeme na sociálních sítích, a protože je divadlo dost živé umění, které absorbuje svoje okolí, tak se logicky častěji objevuje na jevišti. Je ještě rozdíl mezi live cinema, které je poměrně složité na výrobu, protože se jedná nejen o živé natáčení, ale i živý střih materiálu, který se rovnou promítá, a užitím kamery třeba herci. Použití kamery může vypadat formálně jako film, ale ta média se naprosto liší ve svých funkcích. Ale rozhodně se mohou navzájem inspirovat.

S tím souvisí ještě jedna otázka: Kromě divadla také často spolupracuješ s Českým rozhlasem. Dokonce na letošním ročníku Prix Bohemia Radio v kategorii Drama získalo 3. místo dílo Sleduj!, které jsi režíroval. Jak celkově obohacuje tvoji tvorbu tohle „mediální pendlování“?
Mě to strašně baví. Divadlo i rozhlas, a doufám, že se časem dostanu i k filmu. Každé médium má jiné prostředky a jejich pojmenování je naprosto zásadní. Jsem hodně vizuální člověk, tíhnu k obrazu, se kterým mám také nejvíc zkušeností. Ale teď třeba píšu pro rozhlas scénář a dost mě baví přemýšlet ve zvuku. Ovládáním prostředků daného média se člověk učí, zásadní je, abych měl co sdělit.

Jedenáctá sezóna Divadla X10 je v plném proudu. Na co bys diváky rád pozval?
Úplně na všechno, jsem dost pyšný na náš různorodý repertoár. Ale samozřejmě udělám reklamu na tři inscenace, které budou mít premiéru v této sezóně, a nejlépe můžu přiblížit inscenaci, kterou připravuji já. Celý rok se zabýváme člověkem v kritickém bodě existence, kterou může být válka, měnící se svět nebo environmentální krize. První je inscenace Workshopy smrti v režii Štěpána Gajdoše, která vychází z reportáží, v nichž se Japonci vyrovnávají s různými katastrofami. Myslím, že to bude velmi citlivé a zároveň vtipné. Druhým titulem je překvapení v režii Dušana Davida Pařízka, to bude mít premiéru na konci kalendářního roku. A třetí titul sezóny je inscenace Filoktétes v mojí režii. Jedná se autorskou variaci na antickou Sofoklovu hru. Filoktétes je voják řecké armády, který vlastní zázračný luk. Byl před deseti lety vysazen na pustém ostrově kvůli příšernému smradu, který vycházel z jeho zranění. A tak žije sám se svými strachy a hrůzami. Už mnoho let zuří trójská válka a nebere konce. Proto se vyčerpaní Řekové vydávají za Filoktétem, aby ho přesvědčili, že se musí vydat k Tróje a konflikt svým zázračným lukem ukončit. Ten příběh je mystický a má mnoho paralel. Nejdůležitější obraz ale pro mě osobně je, že vyčerpaní Řekové vkládají osud světa do rukou smradlavého bezdomovce. Takže je toho dost, dorazte.

Ostrava je bezesporu nevyčerpatelnou líhní poezie, stejně tak ale i Brno, například díky nakladatelství Větrné mlýny a jeho edice Mlat určené debutující autorům. Jaká shoda náhod, že právě jedním z nich se stal v Brně žijící a původem ostravský básník Filip Klega se svou sbírkou Andrstán. Tu si „nadělil“ minulý rok ke svým třicátinám a rozhodně nekončí u hranic Brna a Ostravy, ale jde mnohem dál.

Muž s kloboukem na hlavě
Kdo zná Filipa Klegu osobně, ten si asi jako první vybaví jeho velký klobouk, kterým upoutává pozornost. Stejně tak však umí upoutat i skrze své verše, při čemž právě Andrstán připomíná poeticky laděné tulácké zápisky, v nichž autor leží na zemi opřený o strom a tiše, jindy i aktivně pozoruje dění kolem. A je jedno, jestli právě pobývá v Brně, v Ostravě nebo v Rumunsku. Jak sám Klega píše v básni Listy (str. 15): „Na zahrádce dělám sbírku / Nezáleží jestli Morava nebo Francie / listy jsou všude stejné.“ Sbírka se dělí do pěti oddílů, přičemž v každém dominuje trochu jiné téma. V Jen verzi pro turisty se autor velmi lidsky soustředí na specifika cestování a věnuje se především sociálním aspektům, pro změnu v Pro mě za mě si dává do hledáčku politiku. Další dva oddíly Když seš blbej, musíš pracovat a Starej Vondrous se věnují fiktivním postavičkám s jistě reálnou předlouhou pivních povalečů. V poslední části s názvem Drahé město poodhaluje skrytá nebo do očí bijící zákoutí Brna a rafinovaně na závěr i vysvětluje, co je to ten Andrstán.

Lidé na periferii
Všechny texty spojuje autorův citlivý zájem o ostatní jedince, kteří se často ocitají na periferii, územní i společenské. O tom svědčí i báseň Tiergarten (str. 9): „Našel jsem vhodné místo pod stromem / a ulehl / Kolem rejdí králíci / Stromy bombardují zem žaludy / V remízku za mnou / dvě podivné existence / ukrývají poklad: / tašku cinkajících flašek / (A ty říkáš že mě máš ráda?).“ Na okraji žijí také zmíněné Klegovy fiktivní postavičky a v básni Ivošek a Dub (str. 39) se píše: „Dub se s Ivoškem jednou nepohodl / když zabředli do jisté / politické geografické historické / vlastně asi geopolitické / pře / a nerozuměli si natoli k/ že nakonec každý okupoval opačný konec hospody.“ Kromě citlivosti si Klega velmi rád notuje se sarkasmem a ironií, jako je to mu například v Přátelích v Brně (str. 51): „Všichni se spolu / tak trochu / bavím e/ i když se třeba / úplně nemusíme / Jsme takový lidský vzorek / Evropské unie.“ Zároveň autor nešetří kritikou západní civilizace a ve 28. říjnu (str. 25) rozčarovaně spílá: „Kde jste všichni? / Kam jste šli? / Mojžíš vybírá koše / Římané hrají šach // Svoboda padá z nebe a stéká do gulagů / Mír se hrozí pancéřové pěsti / Demokracie má šat ušitý z bankovek.“

Máničky a underground
V poslední řadě je pak velmi pozoruhodnou postavu Andrstánu stará mánička, na níž si lze povšimnout, že ačkoliv autor srší nadšením pro underground, neztrácí nad ním ani určitý nadhled. V básni Starý Vondrous (str. 41) onu podivnou existenci Klega popisuje následujícím způsobem: „Hele tamhle jde! / Kdo?/ Přece starej Vondrous! / Který to je? / No ten s těma vlasama a vousama a dělá takhle –.“ Jeho charakterizaci pak rozšiřuje dál v básni Starej Vondrous na fesťáku (str.42): „Starej Vondrous jezdí na fesťáky / poslouchat bigbí t/ a čumět na mladý holky / Lemtá tu břečku / které říkají pivo/ a před nástupem kapel na plac / sežere aspoň jednu kuřecí polívku.“ I přes určitou nicotnost a bezčasí spojené s povalečstvím však Klega ze své jinakosti neustupuje a na pomyslný chmelově hořký undegroundový dortík pokládá třešinku v titulní básni Andrstán (str. 59): „Založíme hrad který pojmenujem / Bigbít / Plány načrtne Petr Čichoň / ve Švandě / a na stavbě bude otrocky dřít / ranec mániček /… / Tohle všechno / městys / ves / i hrad / se tak liší od okolního světa /že se z toho stalo / autonomní stát / Andrstán.“

A co vy? Chtěli byste žít v Andrstánu? Ať je tomu jakkoli, zakuste alespoň skrze četbu ten Klegův. Pokud to jde, ulehněte do trávy a louděte očima po verších stejně, jako to dělá starej Vondrous po mladých holkách.

Filip Klega: Andrstán
Nakladatelství Větrné mlýny
Brno, 2022, 64 stran

Léto a s ním spojené vysoké teploty nás (nejen kvůli globálnímu oteplování) v těchto dnech nešetří. Není proto na škodu dát si chlazený drink, anebo studené a mrazivých básní v podobě sbírky Lazarská v zimě a jiné básně Elsy Aids. Autora skrývajícího se pod pseudonymem, který ve svých textech osciluje nejen mezi vedrem a zimou, ale také mezi epikou a lyrikou.

Elsa Aids patří k těm, kteří se skrze sad poezie prodrali až na horizont prózy. Začínal totiž jako tvůrce deníkových básních ve sbírce Trojjediný prst, pokračoval nenávistně-milostnou poezií v podobě Nenávisti a Knihou omezení, až přešel k novele Přípravy na všechno, která se dočkala i rozhlasového zpracování. Tyto tendence se společně protínají v jeho zatím poslední sbírce Lazarská v zimě a jiné básně, v níž coby performer, ale také divák vnímá tmavá zákoutí nejen ulice Lazarská, ale třeba i svého svědomí. Spíše než lyrické obrazy se snaží autor sociální prostředí vykreslit reálně a autenticky bez zbytečných příkras a slovních obratů. Chvílemi tak verše připomínají spíše zápisky z deníku než básně. Sbírka se dělí na šest oddílů, které dohromady spojuje leitmotiv cesty i ve smyslu tápaní a návratu do starých míst, a to: Špatný začátek, Tlumený pád, V zemi ubytoven a skladů, Šetření, Lžička z benzínky a Jako Seifert. Celou knihu solitérsky uvozuje báseň V tom bytě býval prach (str. 9), která se odkazuje k ústřednímu tématu vzpomínek: „V tom bytě býval prach, / ale také hodně světla. / A staré kompoty, které jsem dojídal, / když se mi nechtělo ven. //…/ Když si to vybavím, / nejradši bych se schoval do peřin / a zůstal tam navždycky –/ jako prázdninová pohlednice založená do knížky“. Autor se také často ocitá nejen v uhranutí myšlenkami, ale také v pohybu a v Transitu (str. 53) popisuje: „Sedím na nárazníku / a jím jogurt lžičkou z benzínky. / Představuju si brigádnici v pracovní kšiltovce, / jak dolévá mléko do stroje na kávu, / a cítím smutek a únavu. / Smutek mi pomáhá s odjezdem.“

Stopy na ulicích a na těle
Právě ulice, jak už název sbírky napovídá, je tím největším dějištěm, který Elsu Aids fascinuje, a to i negativně. Jeho jazyk hýří naturalismem a přímočarostí, ze které mrazí i milovníka černého humoru, jako jsem já. Nebojí se například hovořit o prostituci, jak se tomu děje v titulní básni Lazarská v zimě (str. 17): „Jestli chci, / za pět stovek mi to udělají / v křoví před Novoměstskou radnicí. / Smály se a naznačovaly rukama, o co jde. / Trochu se mi chtělo a trochu ne, / sněžilo a byl jsem opilý. //…/ Ve vagónu se topilo, / na podlaze tál našlapaný sníh / a já litoval“. Černočernou barvou a ironií, se kterou si Aids pohrává, překypuje báseň Dárek (str. 14): „Setmělo se a začalo jemně sněžit. / Uprostřed chodníku ležela krabice od dortu / jako dárek / a pomalu ji pokrýval sníh. / Uvnitř jsem našel mrtvou kočku / stočenou do klubka.“
Kromě ulice se Aids také často navrací do svého dřívějšího partnerského života, čím se dostává, jak jinak, na úroveň milostné poezie, v níž kromě chladu přece jen panuje i pořádné horko. V Příběhu o lásce (str. 24) píše: „Po období dešťů nastaly tropy. / Já neměl práci, ona si vzala dovolenou. / Vymyli jsme kelímky od jogurtu / a vydali se k teplovodu / sbírat ostružiny. //…/ Sladká šťáva nám stékala po rukou, / rozpálené potrubí / stříbřitě zářilo.“ Pocit partnerského osamění a vzdálení pak přibližuje pro změnu v básni Potřeba dálky (str. 65): „Žili jsme spolu jako dvě kočky. / Noc na našich tvářích / skoro nezanechávala stopy. //…/ Naši domácnost rozfoukal ranní vítr, / chomáče chlupů z odkvetlých osik se rozlétly.“

Svět Elsy Aids je rozmanitý, ale zároveň skrze básně z něj vytváří jednu dlouhou nekonečnou ulici, v níž každý dům už na první pohled něco zatajuje. Vtahuje do sebe, někdy více, někdy méně, že se stačí dívat jenom skrze skleněné tabule oken, anebo člověk musí zkoumat malé věci s velkým zájmem, jak se píše například v básni Zásnuby (str. 49): „V balení houbiček na nádobí / jsou všechny barvy duhy, / i světle růžová, / barva nesmělého štěstí.“

Elsa Aids: Lazarská v zimě a jiné básně
Nakladatelství Fra
Praha, 2023, 76 stran

V posledních letech si u audiodokumentu můžeme povšimnout nového trendu a to, že se přestěhoval ze světa rozhlasu do podcastového prostředí. Co se ale dělo před tím? A jak se tento žánr během posledních dekád proměňoval? Právě na to se rozhodla soustředit ve své publikaci Autorský rozhlasový dokument i docentka Andrea Hanáčková se svým kolektivem z Katedry divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Ačkoli některé čtenáře může odrazovat fakt, že se jedná o publikaci z akademického prostředí, svým vědecko-popularizačním pojetím se otevírá široké veřejnosti, zpřístupňuje jí nové obzory a je velmi čtivá. Kniha se dělí do tří pomyslných částí, a to teoreticko-historické, analytické a do rozhovorů s autory dokumentů, které čtenáři přibližují nejen tvůrčí proces, ale také instituci Českého rozhlasu. Předmětem výzkumu se totiž staly dokumenty produkované tvůrčí skupinou Dokument od 90. let do současnosti, při čemž nejvíce Hanáčková akcentuje období 2014 až 2020, kdy byl vedoucím tvůrčí skupiny Daniel Moravec. Tamní produkci vnímá jako velmi progresivní, i s ohledem na zahraničí, a charakterizujte ji otevřeností k pestré škále témat (např. environmentální a sociální problematika, životní styl, generační rozdíly, psychická i duševní onemocnění), ale i k autorům a narativním experimentům.

Metodologicky Hanáčková čerpá z knihy Introduction to Documentary filmového teoretika Billa Nicholse, při čemž autory zkoumá skrze performativní modus, který je na str. 22 pomocí citace charakterizován následovně: „Performativní modus zdůrazňující subjektivní a expresivní aspekt tvůrcova vlastního vztahu k subjektu a přímé oslovení vnímatelů.“ V aplikovaném módu dochází k autorově rezignaci na objektivitu, protože většinou se zpracovává autobiografická látka.

Představy posluchače
Kromě teorie, historického exkurzu a autorské práce publikace zkoumá také příjemce daného obsahu – posluchače, respektive jeho imaginaci a empatii. Hanáčková totiž konstatuje, že dokument skrze tyto dva zmíněné aspekty je problematickým žánrem, protože ne každé publikum dokáže přistoupit na těžká témata i způsob jejich zpracování. O tom, jak nad komunikací s posluchačem přemýšlejí sami tvůrci, se čtenář dozvídá právě z rozhovorů. Zároveň se v nich výzkumnému týmu potvrzují, nebo vyvrací poznatky, čímž se vyvažuje objektivita publikace a čtenáři je umožněno si vytvořit vlastní názor.

Je však nutné zohlednit, že publikace mapuje období do roku 2020. Během podcastového boomu od roku 2019 a vlivem covidu se mediální svět značně proměnil a došlo k vysokému nárůstu podcastů nejen v soukromé sféře, ale také veřejnoprávní.

Publikace Autorský rozhlasový dokument tak skvěle mapuje pomyslné „podhoubí” před podcastovým boomem a dává ho do souvislosti s trendy, které přišly s rapidním nárůstem poslechu on demand. Čtenáře přímo vtahuje nejen do sebe, ale také ho láká k poslechu zmíněných rozhlasových děl. Já sama jsem si během četby sepsala velmi dlouhý „seznam potravy pro své uši”.

„Zas přicházíš o něco dřív, tmo, / všechny ty dny chceš mi krátit? / Ještě nemáš dost?“ píše v básni Tma (str. 70) své nové sbírky Nemocný měsíc Ewald Murrer (vl. jménem Michal Wernisch), nejen talentovaný básník, ale také prozaik a žurnalista. A právě tma se stala jejím leitmotivem, který čtenáře i autora provází v různých podobách a na různých místech.

V krajině veršů
Sbírka se dělí do dvou částí, a to Zítra se stane všechno a Nemocný měsíc, ta je podstatně kratší. Obě spojuje určitá dávka melancholie spjatá s vnitřním zastavením, jež může vést, ale nemusí, ke katarzi a odpočinku. Murrer rovněž v obou částech / oddílech používá kromě lyrického líčení i jakýsi poetický reportážní styl plný věcnosti se smyslem pro detail. Oba postupy však vedou k vytvoření představy o obrazu, který zrovna básník sleduje, a to i optikou připomínající dětské pojetí světa se všemi přeludy a strachy. První část se spíše věnuje vzpomínkám a rozjímání nad každodenními okamžiky s příměsí někdy až infantilní fantazie, jež se projevuje i v druhém oddíle, v němž autor charakterizuje jednotlivé měsíce. Ten svou hloubkou a vytvořením jakéhosi bezčasí zaměřeného jenom na jednu konkrétní atmosféru lehce připomíná sbírku Měsíce ostravského básníka Petra Hrušky, který mimo jiné svou vědeckou práci coby literární teoretik a historik zasvětil Murrerově otci a rovněž básníkovi Ivanu Wernischovi.

„Na holém kopci s nízkou suchou trávou/ stojí malá skupina dívek, / oděných do bílé, žluté a červené /, kopci s nízkou suchou trávou/ stojí malá skupina dívek, / oděných do bílých, žlutých a červených košil /… // Z nedalekého kopce nám mávají krásné dívky / téměř nahé,“ popisuje proměny Murrer v básni Dívky (str. 12). Metamorfózy, změny a transformace ve sbírce fungují jako nástroj pro vykreslení komplexnosti života, jenž stejně jako měsíc na nebi se může z lidí vytrácet a opět v nich objevovat. Autor jej líčí ve světlých i tmavých odstínech, při čemž neopomíjí vyšší sílu, která člověka přesahuje. A v básni Půjdeš-li za tmy (str. 22) píše: „Ohlédni se přes rameno, / půjdeš-li kolem remízu, / v čase, kdy v keřích stíny probouzí“. Stejně tak autor bojuje, nebo se spíš smiřuje s lidským údělem, když kromě bdění zachycuje sny a v Kdy vzbudím se? (str. 21) sděluje: „Sny hlavu trýzní / jak špendlík v podušce. / Kdy vzbudím se? /…/ Válku jedné noci jsem přežil, / a už je tu jiná. / Kdy vzbudím se zcela?“. Mezi řádky zve Murrer čtenáře i do svých vzpomínek, zvláště do míst, kde dříve pobýval, a jsou opředeny tajemnou aurou. Například v Příkré hoře času rozjímá (str. 62 – 63): „Ve schránce v domě, kde už dávno nebydlím, leží pohlednice, kterou mi někdo napsal / strašně dávno, / je na ni rezavá kočka na starých schodech. /…// Teď se z oblaků vyklonil plyšový tygr, / který mi šeptával do snů slůvka“. V Nepokoji (str. 64), jedné z posledních básní první části, na závěr sám sebe přirovnává k místu a charakterizuje se slovy: „Možná je noc a možná není, / v cele mé hlavy není času. /…/ Mé srdce je malý pokoj, / pokoj nepokoj. / Jsem večer, / jsem tma, / jsem zima v peřině.“

Koloběh roku
V druhé části se Murrer snaží originálním způsobem zachytit esenci každého měsíce, jako by však tušil, že jeho snaha je marná a slova omezují skutečné vidění. V Červenci (str. 86) se tak trochu sám sobě za to vysmívá: „Nemocný Měsíc sestoupil do lánu hořčice, / nařkl mne z bláznovství: ‚Ničemu nerozumíš.’ /…/ Monotónně šeptám nad časem sňatým z kříže. / Je konec, už nikdy nebude žádné jaro“. I přes to však díky nasazeným dětským brýlím autor dokáže odhalit čtenáři u každodenního nevídané a v Dubnu (str. 82 – 83) píše: „Z lesa jdou mlžné postavy, / na zajících rarášci jedou. / Z borového pařezu dazule / tykadla vystrkuje.“. Ačkoli Murrer příliš rýmem nedisponuje, občas se ve sbírce objeví i výjimka, jako je tomu například v Září (str. 88): „V křídlech ukrývá září / ospalý anděl s dětskou tváří. / Nevinný, kdo nezná viny, / osamělý, kdo je jiný,“. Druhý oddíl sbírky tak celý rok zahaluje do tajemství, do kterého čtenář může proniknout, pokud bude nejen veršům naslouchat.

„Napiš slovo do plamene. / Do plamene planoucího, do plamene svíce mžitné. / Básní všechno prosvětli“, píše Murrer v básni Světlonoš (str. 20). Nezbývá než s těmito verši souhlasit. Sbírka je totiž jako ušitá právě na toto období, kdy světlo pomalu vítězí nad tmou. Není tak nad to usednout do křesla při večerním smrákání a nechat se unášet Murrerovou básnickou krajinou plnou nevšedně všedních věcí a vjemů.

Ewald Murrer: Nemocný měsíc
Nakladatelství Odeon
Praha, 2022, 96 stran

Každý má v sobě dva vlky je nová inscenace Divadla Archa, která se zabývá životem vietnamské komunity v České republice, a to očima mladé generace. Jak se hledá společný jazyk a který to je? Jde o vietnamštinu, češtinu nebo nějakou alternativní verzi? Kde vůbec vznikl nápad se touto problematikou zabývat? Na to nám odpověděla režisérka Hana Kokšalová.

Co ti dalo impuls zpracovat právě téma vietnamské komunity?
Věděla jsem, že mladí Vietnamci sami sebe nazývají „banánové děti“, že na ně mají rodiče vysoké nároky a vychovávají je české chůvy, ale do hloubky jsem se tomuto tématu nevěnovala. Rozhodnutí pracovat s touto komunitou přišlo z Divadla Archa, já jsem ho přijala a vydala se na cestu poznávání. Můj přístup ke spolupráci s komunitou nezahrnoval extenzivní rešerše ani předem jasně stanovená témata, která bych chtěla řešit, ale stál hlavně na osobním kontaktu se zúčastněnými jednotlivci a naslouchání jejich konkrétním individuálním příběhům. Cílem celé inscenace není prezentovat dějinná fakta komunity jako celku, nýbrž citlivě vyprávět příběhy skupiny mladých lidí, kteří se od nás „Čechů“ liší minimálně.

Jak jsi sama naznačila, generace banánových dětí má sice vietnamský původ, ale žije v Česku. Jaký je podle tebe mezi nimi a jejich rodiči zásadní rozdíl, který jsi v průběhu sdílení jejich příběhů vypozorovala?
Myslím, že jejich rodiče hodně trvají na tradičních rolích a mají sklony k pověrčivosti. Celá životní trajektorie člověka je dle nich určená tím, že je třeba prvorozený syn ve znamení Krysy. Mladí Vietnamci si chtějí své životy určovat sami, mít svobodu zkoušet různé věci, chybovat, učit se a hledat tak vlastní cestu. Rodinné prostředí je pro ně často svazující, ale zároveň jsou svým rodičům nesmírně vděční.

Jak sama zmiňuješ v úvodu představení, přípravy zahrnovaly víc než rok, protože ses s vystupujícími aktéry setkávala v rámci společných aktivit a workshopů. Jakou měly formu a na co se zejména zaměřovaly?
Na základě otevřené výzvy zaměřené na mladé Vietnamce, kteří by se chtěli zapojit do procesu tvorby dokumentární inscenace, vznikla skupina zájemců, kteří se vůbec neznali, neměli divadelní zkušenosti a nevěděli, co od procesu čekat. Pásmo výtvarných a divadelních workshopů, k jejichž vedení jsem přizvala své kolegy Martina Krupu, Lauru Fiľákovou, Martina Marka a Pavla Kotlíka, sloužilo k tomu se vzájemně poznat a vyzkoušet si práci s různými médii a materiály, ze kterých později vznikl náš vlastní autorský divadelní jazyk. Během workshopů jsme se snažili v účastnících kultivovat citlivost vnímání a samostatnost v jednání, aby byli připraveni pro situace na jevišti, kde společně naživo vytvářejí jednotlivé obrazy.

Východiskem inscenace se stává právě hledání společného jazyka. Během představení zaznívá jak čeština, tak vietnamština, která se nepřekládá. Jak se vám ho společně podařilo najít? Co se stalo klíčem vaší komunikace?
V prosinci loňského roku jsme měli takovou work-in-progress verzi představení, ve které chyběla performerka Lili, takže „živí” performeři byli dva, Thang a Diana. Já jsem byla na jevišti s nimi, pomáhala jim s určitými úkony a občas řekla nějakou větu převzatou z Liliina příběhu, která se mnou rezonovala. U stolu na jevišti tak na mě performeři mluvili vietnamsky, já jim česky odpovídala. Bavilo mě si hrát s iluzí toho, že jim rozumím. Je taky zajímavé, že každý z performerů mluví trochu jinou vietnamštinou, jak úrovní, tak přízvukem. Vietnamština je v představení jednak více na vietnamské publikum, jednak na české jako taková spiklenecká tajná řeč, kterou, když divák dobře poslouchá, může taky porozumět. Během inscenace se také zpívá ve vietnamštině a texty písní jsou do češtiny přeložené v rozšiřujícím programu, který se stane součástí balíčku představení od druhé reprízy 22. května 2023.

Týna, jedna z performerek, se prezentuje jako silný introvert, vystupuje on-line skrze videozáznam. Jak se ti dařilo skloubit její projev s ostatními aktéry?
Týna byla ve finální části zkoušení představení na Erasmu v Tchaj-wanu, ale předem projevila velký zájem se i přes to nějakým způsobem zapojit. Vznikl nápad ji natočit na video a pouštět na obrazovce (skoro) v životní velikosti. Obrazovka na stojanu se tak stala výraznou částí scénografie, Týna v obrazovce se stala takovým průvodcem celým představením a živá akce se jí často podřizovala.

Každý má v sobě dva vlky je tvůj debut. Co bys ráda zpracovala jako další téma?
Jsem ráda, že jsem si zkusila design a řízení celého procesu spolupráce s komunitně specifickou nehereckou skupinou. Chtěla bych pokračovat v dokumentárně performativní tvorbě, v nejbližší době ale spíš v užším uměleckém týmu. Zajímá mě teď téma podzemí, ve smyslu toho, jak se vyvíjelo naše kulturní porozumění tomu, co jsou všechny ty hluboké vrstvy zeminy pod našima nohama, které nedokážeme lidskýma očima poznat.

Olomouc beze sporu představuje nevídanou líheň poezie, ze které pochází i Radek Malý – nejen básník, ale také překladatel, autor knížek pro děti a vysokoškolský pedagog. Jeho básně patří mezi ty, které prosluní i ten nejtmavší kout v místnosti, ať je třeba zimní šero, nebo právě řádí pandemie. O této dovednosti svědčí jedna z jeho nejnovějších sbírek Básně na děrné štítky, jež vznikla právě v období lockdownu.

Zaznamenávat verše do počítače je nuda, alespoň pro Radka Malého, který Básně na děrné štítky raději napsal na psacím stroji na tenké kartonové kartičky. A jak se uvádí v ediční poznámce, právě děrná hlavice byla tím médiem, díky kterému vzniklo více než čtyři sta básní, z nichž sbírka tím pádem obsahuje jen malý vzorek. Ovšem to nic nemění na jeho poutavosti a pro Malého typické hry se slovy i významy. Že autor neseděl během koronaviru jen u stroje, ale také trávil čas na zahradě, je více než znatelné. Často se totiž v básních snoubí biologie se slovními hříčkami a pestrou paletou metafor. Vše velmi nenápadně lemuje covidová stísněnost, na kterou však Malý reaguje humorně a rozhodně se v ní neutápí. Naopak, lockdown se topí v jeho verších. Například v básni Ještě je to mezi nimi (str. 42) píše: „Ještě je to mezi nimi / krvavé mezistěny plné drobných oček / rozsypané jako perly do některých buněk /…// Už na to existovaly léky / ale prodávat se ještě nesměly“.

Zvířecí nebo lidská bytost?
Jak bylo lehce výše naznačeno, další společné pojítko všech básní představuje název, který vždy sestává z jejího prvního verše. Rovněž Malý coby autor literatury pro děti i dospělým rád pokládá v Básních na děrné štítky hádanky. Například v básni Uhodni zvíře: (str. 22) se ptá: „Uhodni zvíře: / žije v monogamních párech na vymezeném území/ avšak vazba mezi dvěma jedinci je poměrně slabá/ tráví jen málo času společnou činností /…// velkou spoustu času dává pozor na predátory /
nebo před nimi utíká/ ale jinak žere všechno, co se mu vejde do úst“. Právě lidská (ne)sounáležitost, která vyvstala v covidovém období jako podstatná otázka, se ve sbírce připomíná několikrát. Ve smyslu pomoci bližnímu svému o ní Malý píše v básni Co s lany, která byla vržena (str. 62): „Co s lany, která byla vržena / potřebným z jednoho tonoucího korábu / k druhému, rovněž tonoucímu?“.

Malý rovněž klade důraz na rodinná témata, ať už z partnerské, či mateřské perspektivy, při čemž nad tímto horizontem udržuje dostatečný nadhled. Vše ukotvuje do určité krajiny nebo místa, které však čtenáři přibližuje jen v náznaku. Například v básni Z pekárny představ se linula omamná vůně (str. 46) líčí: „Z pekárny představ se linula omamná vůně / přeci jen něčím jiná než ta z cukrárny vzpomínek / A právě proto, že to s námi matky myslí tak dobře / jsme téměř povinováni je neposlechnout“. Pro změnu v básni Přišel k nám kocourek (str. 13) se médiem k porozumění stává zvíře: „Přišel k nám kocourek / má tvoje jméno / a spoustu dalších jmen / má tvoji barvu / a velkou spoustu dalších barev / má touhu, abychom se usmířili“. Naopak komunikační kolize způsobená potřebou přítomnosti druhého se objevuje v To rendezvous probíhalo od začátku zvláštně (str. 58): „To rendezvous probíhalo od začátku zvláštně / ale jak jsem dlouho nikoho neměl, ztratil jsem přehled / a byl jsem rád, že můžu někam vypadnout /…// To samé, řekl jsem a pomyslel si/ že tohle nemůže dobře dopadnout“. Stejně tak glosuje „partnerské patálie“ v básni Bude se mazlit v teple (str. 59): „Budem se mazlit v teple / řekl on / Budeme se smažit v pekle / rozuměla“.

„Jsou věci, o kterých se nemluví / myslím, že patřím mezi ně“ píše Malý v básni Slyšnatka smavá: divný druh parazita (str. 24). Právě určitá tajemství, biologická lyrika a libování si ve slovních hříčkách činí z Básní na děrné štítky sbírku, o které by se nemělo jen psát, ale především by se měla číst. Malý tak pojal obludu jménem lockdown jako příležitost nasadit do olomoucké básnické zahrádky nevídaný a vskutku omamný druh květin – své verše vyťukané na psacím stroji.

Radek Malý: Básně na děrné štítky
Nakladatelství Odeon
Praha, 2022, 80 stran

Film Michala Nohejhla Okupace z roku 2021 patří beze sporu mezi nejoceňovanější a také nejpovedenější díla tuzemské kinematografie z posledních let, která velmi neotřele reflektují hledání české národní identity během normalizace. Zároveň je výjimečný tím, že se odehrává především v prostoru divadla, čímž kombinuje výrazové prostředky obou médií. Možná díky jeho popularitě, možná pro jeho téma se ho rozhodlo na své jeviště adaptovat Divadlo Bez zábradlí.

Režisér Adam Skala a dramaturg Kryštof Pavelka vycházejí z podobné dějové zápletky jako předloha postavená na principu „divadlo na divadle“, ve které pouze na místo představení se ocitáme na noční zkoušce souboru oblastního divadla, a v níž se připravuje inscenace čerpající z Fučíkových Reportáží na oprátce narážející i na ideály hrdinství. Právě to se totiž stane tím zásadním tématem nejen ve smyslu uměleckém, ale také lidském. Děj se odehrává v 70.  letech, tedy v období tvrdé normalizace. Mezi jednotlivci to vře, každý má na hru vlastní názor, ale i na jevišti si herci mezi sebou vyřizují účty. Kdo je tady vlastně hrdina, a kdo zbabělec? Kdo se nebojí vzepřít systému, a kdo naopak raději mlčí? Na tyto otázky pomůže odpovědět právě příchozí opilý ruský důstojník s kanystrem benzínu, který všechny z dané problematiky vyzkouší.

Avšak na rozdíl od filmové předlohy akcentují Skala s Pavelkou osobní rozpory mezi jednotlivými postavami především komickým způsobem a nesnaží se za každou cenu být vážní. V jejich podání normalizace představuje terč jízlivých narážek na českou povahu, zatímco ve filmu se jedná o hotovou tragédii tlumočenou černým humorem. Velmi vtipně fungují originální vsuvky kulisáka, který aktérům vždy zapůjčí nějaké rekvizity a pak se dožaduje o jejich navrácení. Naprostou katastrofu pro něj například představuje rozbití čtyř skleniček, které byly určeny pro inscenaci Višňový sad. Je to opravdu náhoda, že se tvůrci právě tady odkazují na Čechova? Nemyslím si. Přece jen, kdo trefně pojal ve svých dramatech lidskou neschopnost žít přítomností a putovat minulostí či budoucností?

Zatímco film má k dispozici mnohem více prostředků k pohybování se mezi prostory, divadelní Okupace je o tuto možnost ochuzena, ale i přes to pracuje s dvojím plánem. Jeviště se skládá ze tří pódií dekorovaných fašistickými symboly a uprostřed je pouze stůl se dvěma židlemi. Pokud se má děj odehrávat mimo toto prostředí, stačí zatáhnout oponu a už vzniká nový prostor, ve kterém například dochází ke střetu ruského důstojníka s rebelujícím provokatérem –
hercem Petrem, který ho přesvědčí, že se právě ocitá ve druhé světové válce. Nakonec totiž právě tento nepřítel / okupant se stává obětí krutých hrátek zdánlivě slušných českých občanů.

Naprostým triumfem inscenace je však herectví, a to především Karla Heřmánka ml. v roli herce Petra coby hlavního hybatele děje. Heřmánek, stejně jako jeho filmový předchůdce (Pavel Neškudla), používá šklebivou mimiku, hýří pohyby i slovy, dění glosuje, a především je ve svém projevu spontánní. V kombinaci s Kryštofem Bartošem v roli Antonína se jedná o velmi výraznou komickou dvojici, protože právě tyto postavy vzhledem ke svému studentskému backgroundu spolu soupeří. Zatímco pro Bartoše je rovněž charakteristická spontaneita, zároveň do svého herectví přidává i špetku patosu, čímž vyniká souboj rebelanta a udavače. Oba napomáhají udržet děj konzistentní a držet se právě otázky, kdo je národní hrdina. Fučík? Petr, nebo Antonín? Anebo nikdo?

Abyste si na poslední otázku odpověděli, budete muset zřejmě navštívit představení sami a v ideálním případě se zároveň podívat i na film. Mám totiž pocit, že tvůrci Divadla Bez zábradlí počítali s tím, že půjde o trefu do černého, kterou však ničím novým příliš neobohatili. Nelze však popřít, že vzhledem k politickému a společenskému dění inscenace pracuje s velkým aktuálním tématem, kterému je třeba věnovat pozornost.

Okupace
Divadlo Bez zábradlí
(Jungmannova 31, Praha 1)
premiéra 28. 11.  2022
nejbližší repríza pá 24. 2.

Znáte to, muži jsou od přírody lovci a ženy jejich kořisti předurčené k péči o domácnost a děti. Co by si také bez síly a statečnosti mužské hlavy rodiny počaly, že? A co když tento obraz neodpovídá současnosti, a možná ani minulosti? Co když jsme všichni prostě jen lidé, kteří prožívají své emoce a myšlenky bez ohledu na pohlaví? S úvahou o genderu přichází již podruhé ve Studiu A Rubín režisérka Barbara Herz, tentokrát v inscenaci O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso.

V roce 2020 Barbara Herz na sebe upozornila upřímnou a groteskní sondou o mateřství s vystihujícím názvem Jenom matky vědí, o čem ten život je, ve které velmi empaticky a nedirektivně poukazovala na nesmyslnost společenských konvencí a očekávání směřované k ženám a k jejich „klasickým rolím“. Znatelně, ale ne násilně, dávaly společně s dramaturgyní Annou Hoprich najevo i svůj postoj jakožto nejen ženy–umělkyně, ale také jako matky, což činilo inscenaci lidskou a okouzlující. Po dvouroční prodlevě na druhou misku váhy spravedlivě staví tentokrát muže, kteří beze sporu rovněž čelí genderovým stereotypům a diskriminaci, ale pořád se jedná o společenské tabu. Zatímco první inscenace byla kvalitní tragikomická řachanda, v druhém případě, ačkoliv se usiluje svým způsobem o totéž, bohužel tak trochu klouže po povrchu, ale nepředbíhejme.

Rámcem inscenace se stává spílání patriarchy (Hanuš Bor), směřované nejen k publiku, ale také k samotné Barbaře Herz, ve kterém se jasně snaží definovat „opravdové mužství“. Jak sám říká: „Když budeme pozorovat Froda Pytlíka, jak prochází Stromovkou a největší drama je, že mu upadne zmrzlina, tak z toho asi moc nevypotíš“. Právě absence akce nebo dobrodružství je pro představení naprosto emblematická, protože z ní sálá, jak by řekl asi sám patriarcha, nicota postmoderního světa. Děje se tak v blíže nepopsané čekárně sestávající ze dvou lavic, pár židlí, televize, nefungujícího automatu na kávu a zavěšených hlav zvířat. Zde se ocitá s dalšími archetypy mužů, a to například se sběratelem umění, dobrodruhem, fotbalistou, řidičem kamionu, elfem bojujícím proti dezinformacím a hráčem počítačových her. Každá z postav postupně odkrývá vlastní příběh a doplňuje mozaiku mužské, nebo spíše lidské identity, a to i v souvislosti se společenskými očekáváními. Protipól patriarchy představuje PR markeťák (Michal Bednář), který z pozice liberála celé dění komentuje a záměrně si dobírá patriarchovy konzervativní názory, ba co víc je paroduje, což místy působí zbytečně násilně. Jejich soupeření připomíná pohádkový boj dobra se zlem nebo hrátky Boha a ďábla. Kdo představuje jakou stranu, si vyhodnoťte sami.

Jak dlouho ještě budeme čekat?
Problematickým se však stává, že jak diváci, tak ani aktéři nevědí, na co všichni vlastně v sále – respektive v čekárně čekají, což svým způsobem připomíná Kafkův Proces nebo Becketovo Čekání na Godota. Tomu nasvědčují intermezza v podobě gagů, ve kterých muži mezi sebou vedou utkání a snaží se překřičet jeden druhého, při čemž se jedná o výjimečně povedené části představení. I přes to nejde nepátrat po tom, na co všichni čekají? Na to, až se vyřeší krize mužství? Na konec války, kterou v současném světě nikdo nečekal? Odpovědí samozřejmě může být, že zkrátka muži nevědí, co mají od současného světa očekávat a co se očekává od nich a inscenace má za cíl tento úzkostlivý pocit vystihnout, lze však na tomto vystavět narativ celého představení? Kdyby se mělo jednat o spílání v Handkeho stylu, pak snad ano, avšak inscenace si příliš na komunikaci s divákem nezakládá.

Každý máme právo být sám sebou, ne?
Co však nelze beze sporu inscenaci upřít jako pozitivum je zkoumaný vzorek mužů, při čemž by si s ním nezadal ani tak populární film či kniha jako Prvok, Šampón, Tečka a Karel, která svým způsobem zpracovává podobný námět. Barbara Herz v inscenaci velmi citlivě divákům odhaluje různé podoby mužství, které si však právě nehrají do noty s patriarchátem či šovinismem, a je jasné, že jen tak by si postavy v běžném životě společně nesedli u piva. Naopak, stejně jako matky či ženy, i muže líčí režisérka jako citlivé bytosti, takže rozhodně inscenaci nelze označit za feministickou frašku, protože dokonce paroduje knihu Pauline Harmange Já muže nesnáším plnou misandrie. Ostatně dokonce i svými názory velmi nesympatický patriarcha v podání Hanuše Bora působí pod režijním vedením jako sympatický chlapík, který je jenom člověk, a svět, do kterého se narodil, prostě mizí a on zkrátka neví, co s tím. Hanuš postavu zbytečně nehyperbolizuje, občas jenom deklamativně zdůrazňuje nějaký jeho kontroverzní názor, ale jinak po celou dobu hraje v civilním módu a snaží se udržet s publikem neverbální kontakt. Stejným způsobem uchvacuje diváky Pavel Neškudla, který stejně jako jeho dva další kolegové (Václav Rašilov a Michal Bednář), ztvárňuje vícero postav, ale nejlépe mu sedí transsexuální řidič kamionu František. Neškudla disponuje klidným a příjemným hlasem a úspornými gesty. Když vypráví Františkův příběh, rozhodně si nepohrává se stylizací, ale naopak se ho snaží podat i lidsky.

Ačkoliv inscenace úplně nenabízí dějovou linku a občas dokonce diváci ztrácí nit, nelze ji upřít její aktuálnost, protože zkrátka nejen na ženy, ale i na muže se dnes vyvíjí poměrně značný tlak, co se týče výkonu. Barbara Herz se tak ukázala jako „genderově spravedlivá režisérka“, která, na rozdíl od patriarchy, nevnímá svět jen svou (ženskou) perspektivou a její inscenaci i s výhradami rozhodně do veřejného prostoru patří.

O bílých heterosexuálních mužích,co jedí maso
A studio Rubín (Malostranské nám. 9, Praha 1)
premiéra 31. 5. 2022
nejbližší repríza ne 15. 1. 2023

S tématem radikalizace a extremismu ve společnosti se v poslední době setkáváme velmi často, ať se jedná o otázku migrace, nebo o postoj k válečnému konfliktu na Ukrajině. Nutnost řešit tento problém nedávno zvýraznil říjnový útok na LGBT skupinu na Slovensku, při čemž vraždil teprve devatenáctiletý mladík, který ke svému činu sepsal i manifest. Napadlo vás, jaké myšlenky takovému člověku běží hlavou? Jaké jsou jeho motivace? Velmi nevybíravý a upřímný vhled do této problematiky nabízí multižánrová a intermediální inscenace Commander souboru Farma v jeskyni, jejíž repríza dne 25. října byla pořádána právě na počest obětí již zmíněného útoku.

V dubnu 2020 dopadla estonská policie lídra krajně pravicové teroristické organizace s názvem Feuerkrieg Division (FKD), který si nechal přezdívat Commander a jemuž bylo teprve třináct let. Jak je to možné? Odpověď zní: Uplatnění gamifikace v rámci propagandy, což znamená zvyšování zájmu o konkrétní věc za pomocí herního prostředí. Apel na výkon funguje jako páka nad zmocněním se mladého jedince. Zrovna tato událost se stala inspirací pro vytvoření inscenace, která je pojmenovaná po hlavním aktérovi a citují se v ní fragmenty dialogů z komunikačního kanálu FKD. V režii Viliama Dočolomanského a dramaturgii Sodji Zupanc Lotker a Markéty Hrehorové se představení dělí do dvou částí, a sice filmu a fyzického divadla, které mezi sebou vedou velmi funkční konverzaci.

Prosím, snažme se o vzájemný dialog!
Obě zmíněné části představuji svébytná díla, která se však navzájem doplňují a mají společné barevné spektrum i leitmotivy. Například akvárko či prut, protože všichni aktéři jsou jakoby rybami, které někdo chytá na svoji udičku. Zároveň v obou prostředích panuje ponurost a studená barvitost, ať se jedná o černou, nebo tmavě zelenou. Projekce filmu visí nad jevištěm, které zeje téměř prázdnotou. Pouze v levé části je vytvořen prostor pro živý hudební doprovod, jenž někdy velmi nepříjemnými, ale opodstatněnými zvuky zdůrazňuje surovost celého tématu inscenace. Projekce zobrazuje jakési akvárko, ve kterém postupně dochází k proměně několika mladých lidí/ bytostí ve štvance radikálních myšlenek, jež pohlcují nejen je, ale jsou nebezpečné pro celou společnost. Divák poznává různé lokace od dětského pískoviště přes opuštěné budovy, ve kterých se zradikalizovaní jedinci schází. Frekventovaně se opakuje motiv ryby a volně se houpajícího herního ovladače v dětském pokoji, které odkazují ke všudypřítomné manipulaci vyvolané slovním psaným i mluveným projevem. Fyzické divadlo pak pod ním vytváří studii natočeného a citovaného, a naopak klade důraz nikoli na verbální výrazové prostředky, ale právě na emoční a fyzické pochody. Jednotliví aktéři mezi sebou v rytmu hudby vedou souboj, jeden se snaží druhého podmanit, a to například za pomocí využití zbraní a agrese. Lze se vůbec vyznat v tom, kdo je viník, a kdo oběť? V inscenaci se nesoudí, ale pouze předkládají podněty ke společenskému dialogu. Přece další soud vyvolává zas další, před čím tvůrci citlivým způsobem varují.

Kromě dialogu obou částí jsou pozoruhodné herecké výkony zejména dětských aktérů, kteří figurují v projekci, protože velmi mrazivé repliky podávají s ještě mrazivějším odhodláním a autenticitou, při tom do všeho dodávají paradoxně špetku lhostejnosti. Místy mluví jako stroje naprogramované nenávidět, čímž apelují na publikum, aby ztratili iluze o dětském světě plného dobra a naivních myšlenek. Zkrátka Viliam Dočolomanský dokazuje, že patří mezi režijní špičky a dokáže obdivuhodně pracovat i se zhmotněným zlem. Rovněž taneční kreace pracují akcentem na metamorfózy agrese, ať už intelektuální, či fyzické, a nelze se od nich odtrhnout. Černobílé vidění světa se v nich neuplatňuje, ale ten, kdo v jednom čísle představoval oběť, v druhém pokořuje agresora se stejnou dávkou násilí a negativní energie. Do toho všeho film i představení na sebe odkazují společně a vzniká jakási velmi otevřená výpověď o zlu panujícím v současném světě, před kterým se nedá skrýt ani ve vlastní ložnici. Je všude, i když ho nechceme vidět. Commander představuje jednu z nejpovedenějších sociálních sond, kterou jsem kdy měla možnost zhlédnout. Viliam Dočolomanský společně se svým týmem opravdu virtuózně předvedl, jak lze vést funkční dialog nejen napříč společností, ale i v rámci různých druhů umění.

Farma v jeskyni: Commander
DOX (Poupětova 1, Praha 7)
premiéra 13. 6. 2022

Básnický rukopis Petra Hrušky jednoznačně vystihuje smysl pro okamžik, pohled nesoudícího svědka, slovní hravost i dravost, ale také shromažďování veršů do kratších útvarů. Ve své nejnovější sbírce Spatřil jsem tvou tvář se autor rozhodl pro experiment. Společně se čtenářem vyplouvá na záhadnou cestu blíže nekonkretizovaným světem, kterou zaznamenává do celistvé rozsáhlé básnické skladby připomínající deníkové zápisy.

Dne 8. září 1522 zakotvuje po dlouhé cestě Magalhãesova flotila v Seville a po pěti stech letech nechává vyplout na knižní trh Petr Hruška zmíněnou sbírku. Co mají plavby společného? Hledají klidné místo pro lidskou rozbouřenou duši ve světě bez kotev. Jak daleké jsou naše vyhlídky? Nikdo neví, ani Magalhães či Hruška. V této meditaci se nesou obě části knihy s názvy Papoušci v zrcadlech a Přetížená loď, která v aktuální neklidné době s příjemnou surovostí omývá zjizvené břehy lidské naděje či víry, a to včetně ideje v lepší zítřky, k čemuž napomáhají i působivé ilustrace Jakuba Špaňhela. Místem pro relaxaci, ale zároveň pro boj sám se sebou se stává básníkem vymyšlený ostrov, který na straně 20 charakterizuje slovy: „Muži i ženy chodí nazí, / život je velmi klidný. / Tapíří maso se vaří celý den. / Tlučou do plechů / tvaru srdce, / aniž by byli ochotni říct / proč.“

Člověk bojuje s…
Jako by se Hruška na pozadí Magalhãesova příběhu a vlastního smyšleného ostrova ptal, jestli prostá přítomnost má ještě cenu a například na straně 42 píše: „Ti nazí lidé ze všeho nejvíc touží / po knoflících! / A červených čepicích… / Z dobrých důvodů / předstíráme nezájem o zlaté náramky. / Neustále chtějí vědět, / proč mluvíme o zítřku a kdo / nám ho dal.“ Sbírka je postavena právě na kontrastu mezi neznámým domorodým kmenem a rádoby moderní civilizací, čímž v jistém ohledu připomíná antropologickou studii o diferencích mezi západní a východní kulturou. S tím se váže otázka, zda lze najít společný jazyk, zbavíme-li se slov? Na tuto problematiku naráží Hruška často a například na straně 43 se můžeme dočíst: „Na loď jsme se vrátili bez tlumočníka. / Přikrývka nepomáhala, / chvěl jsem se pod ní. / V noci mne o spánek připravil / úplně prázdný sen.“ Zároveň se Hruška téměř jako vždycky odkazuje ke slovům jako ke zbraním, které mohou člověka ranit a například na straně 23 sdílí se čtenářem tento postřeh: „Zdejšího krále chrání před slovy. / Když mu chce někdo něco / říct, / sdělí mu to jeden z náčelníků. / Ten pak chodí / po tři dny v hluboké pustině, /…// Nakonec se žena s čistými slovy / pomalu / odebere ke králi.“

I přes hmotné či duchovní objevy se odkazuje Hruška k určitému fiasku nejen Magalhãesovy výpravy, ale možná i nás samotných o pět set let později a na straně 57 píše: „V té době / poslední zbídačená loď Magalhãesovy flotily, / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí.“ Co s tím, když naše moře je rozbouřené a jak se vypořádat s tíhou, která může znamenat i volnost? Jedny z posledních veršů sbírky na straně 65 zní téměř katarzně: „Svět je obeplutý. / Prší do ulic a dvorků / drobným písmem. / Zbývá najít / ještě jeden den.“

Hruškovy verše šumí příjemně jako poměrně klidná mořská hladina, která si trochu troufale pohrává s pomalu přicházejícím vichrem. Která loď zůstane celá, a která se potopí? Jako ochranná vesta před děsem z neznáma i pocitem úzkosti funguje Spatřil jsem tvou tvář, která nabízí klidné spočinutí ve světě bez zastavení.

Petr Hruška: Spatřil jsem tvou tvář
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 70 stran

Hudební skupina Lunetic patří k symbolům divokého přelomu milénia, ačkoli její vzestup se téměř nedá vysvětlit. Co stálo za jejím úspěchem? Jak se staly z obyčejných kluků z Mostu hvězdy tehdejší pop music? A nemůže za to náhodou pád meteoritu? Nejen na tyto otázky s určitou mírou nadhledu, ale i nostalgie hledají odpovědi režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová ve své autorské inscenaci The Legend of Lunetic Divadla NoD.

Při sestavování scénáře si režijně-dramaturgická dvojice dala záležet především na rešerších a pracovala s pestrou škálou pramenů, zejména s dobovými tiskovinami, jako bylo například Bravíčko. Získané informace se konfrontují s osobními zkušenostmi tvůrců i účinkujících (Láďa Karda, Janek Lesák, Martin Cikán a Jan Strýček), kteří tuto éru zažili jako žáci základní školy. Právě zde se možná začínají bortit kvality inscenace s velkým potenciálem a originálním tématem, protože paměť je selektivní a umí fakta s odstupem času měnit. Herci zdařile zaplňují jinak téměř prázdné jeviště svými výkony, které oscilují mezi stylizovaným a civilním herectvím. Povedeně vystupují ze svých rolí, avšak kromě nadsázky ovládá jejich komentář sentiment, tudíž představení nejistě osciluje mezi nostalgií a ironií. Na jedné straně se jeví jako satirická společenská sonda, na druhé jako oslava divokých devadesátých let.

Výlet do minulosti
Podstatným prvkem, který devadesátky optimistickým způsobem konzervuje, je fakt, že tvůrci příliš míří na divácké emoce. Ty podněcují skrze technicky i esteticky velmi působivé taneční výstupy New Kids in the NoD za doprovodu nejen písní Luneticů, ale i jiných tehdejších zahraničních interpretů. V sále se tak navozuje dobová autentická atmosféra, která možná nezáměrně utlumuje nadsázku, o kterou tvůrčí tým rovněž nepochybně usiluje. Éra The Legend of Lunetic natolik ožívá, že na závěr představení se rozpohybuje do rytmu písní Luneticů téměř celý sál. Kritický modus ustupuje, minulosti se sice tvůrci jízlivě vysmívají, ale rovněž jí dávají dostatečný prostor. Kritický komentář současnosti pod náporem hvězdné show mizí.

Když se zamyslíme, Janek Lesák a Natálie Preslová nejsou jediní, již pracují se žánrem mockumentu a snaží se z představení vytvořit atraktivní podívanou pro všechny generace. Neméně o to usiluje například i Tomáš Dianiška, který obdobným způsobem v ostravském Divadle Petra Bezruče zpracoval osud zpěvačky Věry Špinarové v inscenaci Špinarka. Čím se liší od The Legend of Lunetic? Že mezi všemi těmi reflektory a známými songy nezapomíná na kritický komentář a na závěr nabízí divákům děsivé vyznění zasahující i současnost. V případě inscenace Janka Lesáka a Natálie Preslové se můžeme děsit maximálně toho, jak si šílenou poslední dekádu 20. století dokážeme i přes přinejmenším zarážející fakta idealizovat.

The Legend of Lunetic
Divadlo NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
premiéra 27. 11. 2021
nejbližší repríza čt 27. 10. a pá 28. 10.

Znáte generála Jana Šejnu, který nelegálním prodejem semen jetele doslova pohnul českými dějinami minulého století? Že ne? Herci Marek Cisovský a Vlastimil Burda vám jeho příběh osvětlí v inscenaci Zápas o generála, v níž tuto kontroverzní osobnost ztvárňují oba dohromady a najednou. Jaké je hrát jednu roli ve dvou a v čem je Šejnův příběh aktuální? Nejen na to jsme se obou herců zeptali.

Pro začátek by mě zajímalo, zda jste znali postavu Jana Šejny ještě před zkoušením inscenace?
MC: Tomáš Vůjtek vyhledává postavy, které nejsou moc známé. Já jsem nevěděl o Šejnovi vůbec nic, ale když jsem se ptal rodičů, okamžitě řekli: „Jo, semínkový generál. Toho jsme zažili, toho známe.“
VB: Já jsem ho neznal třeba vůbec. A ano, když jsem se pak ptal některých mých starších rodinných příslušníků, tak si ho hned vybavili.

Představení Zápas o generála se odehrává v prostoru Komůrka, který má mnohem menší rozměry než původní sál Komorní scény Arény. Jak se vám v něm účinkuje?
VB: Je to jiné. Pro mě je Komůrka téměř na hranici bytového divadla. Takže i přesto, že podmínky ze začátku nebyly úplně ideální, těšil jsem se. Chtěl jsem si to vyzkoušet. Divák je přece jenom ještě blíž. Takže za mě asi spokojenost.
MC: Pro mě je ten prostor úžasný v tom, že jsem si najednou vzpomněl na úplné začátky Arény. My jsme v podstatě v podobném prostoru začínali. Já jsem si to tam zamiloval hned. Zatím tam máme bojové podmínky. Nevím, jak se to bude vyvíjet dál, ale mně ta větší blízkost diváka naprosto vyhovuje. Holkám jsme přenechali místnost vedle jako šatnu a sami jsme s Vlastíkem zůstali za horizontem. Tam máme stůl a kanape, kde si tak jako ležíme. Opakujeme si texty, zatímco diváci přicházejí. Ležím si, přijde inspicient, ať jdu. Tak vstanu, udělám dva kroky a jsem na jevišti. Je to pro mě takové kouzlo.

Jaké je to pro vás ztvárňovat jednu postavu takhle ve dvou a ještě simultánně?
VB: Za mě asi dobrý. Mám pocit, že po tom urputném začátku máme s Markem příležitost a čas se na sebe naladit. A když k tomu dojde, tak pak už hrajeme jednu postavu a zároveň si tak ve všem přitakáváme. Možná se teď trochu ztrácím v myšlence…
MC: Neztrácíš, protože ono to tak je napsané. Proto je to Zápas o generála, jako bychom my dva začali mezi sebou zápasit, kdo to líp řekne, kdo postavu líp obhájí. Ale v jisté chvíli se nějakým způsobem spojíme do jednoho a jsme jakoby jeden člověk. Jedna postava. Je to zápas, ke kterému ale nedojde.
VB: Vždycky, když si teď o prázdninách vzpomenu na Šejnu, tak mi vyraší na hlavě jedna šedina.
MC: Jinak musím pochválit Vlastíka, že je to s ním moc fajn a strašně mě to baví.

A už jste někdy takhle sdíleli jednu postavu ve vícero lidech?
VB: Ne.
MC: Myslím, že ne. Já už si to tak moc nepamatuju… A jo! Kdysi. To jsme hráli takhle Krále Leara ve čtyřech. To je ale dávná historie.

Víte, proč jste do role Jana Šejny byli obsazeni právě vy dva?
MC: No – tak nikdo jiný už nezbyl. Tahle hra se měla dělat před covidem v alternativním prostoru ve foyer divadla a původně do toho byl obsazený někdo úplně jiný. Pak se to zastavilo. Dva roky jsme nehráli a pak se na to zapomnělo. A možná díky tomu, že vznikla Komůrka, se tato inscenace realizovala. A možná, protože jsme nejlepší, já nevím. Ne, to je otázka na realizační tým, ale ta anabáze byla dlouhá.

Podobá se nějaké roli z vašeho současného nebo minulého repertoáru?
VB: Upřímně, nemám takové zkušenosti jako Marek. Takové letité myslím, těch rolí zatím tady tolik nebylo. Takže za mě asi ne.
MC: Já mám zas naopak nějaké roky za sebou, takže už začínám zapomínat… Co by to mohlo připomínat? Vlastně tématem, formou i obsahem každou Vůjtkovou historickou hru. Já mám v podstatě to štěstí, že jsem dělal zatím ve všem, co napsal pro naše divadlo, ať už to bylo Smíření, Slyšení, S nadějí i bez ní. Ale přímo ta postava – nevím, jestli jsem hrál takového sebestředného egoistu. Jo, sebestředný egoista byl divadelník Bruscon, ale to je zas odjinud.

A tak Eichmann ve Slyšení taky ne?
MC: Ano. Ten to taky měl trochu v povaze.

Kde jste pro Šejnovo ztvárnění hledali inspiraci?
VB: Těžko říct. Někde v samotném procesu inscenace. Ať už v přípravách, čtení, zkoušení. Hodně mi pomohl Marek, takže jsem na to hledání nebyl sám.
MC: Zpracovával jsem informace a historická fakta od autora plus zkušenosti z politického působení našeho režiséra, o které se s námi dělil.

Jak Jana Šejnu vnímáte po tom, co jste inscenaci nazkoušeli?
VB: Pro mě bylo samotné zkoušení docela zběsilé. Mám pocit, že jsme na to měli hodně krátký čas a toho textu není málo. Vnímám to tak, že nejsem v tu chvíli úplně schopný udělat si odstup od postavy, takže je těžké Šejnu pojmenovávat. Vidět ho jako osobnost. Mě zajímá zevnitř, ale zvenčí je to úplně jiný pohled. Pro mě na tu dobu – skvělý. V podstatě s tou dobou dokázal manipulovat a prošlo mu to. Zároveň to v sobě nese takovou jednoduchost. Když se na to člověk podívá zpětně, tak to jsou docela primitivní a triviální věci. Co a jak udělal, aby dosáhl toho svého, například, jak kradl a lhal. To je až hrůzně komické. A je to právě asi to, co se neustále opakuje dodnes.
MC: On byl svým způsobem geniální. Geniá­ní podvodník, hochštapler, mafián.
VB: Já právě pořád polemizuju, jestli byl génius, nebo geniální blb.
MC: Geniální. Nevím, jak to popsat jinak. Jestli to nějak promýšlel? Určitě, ale hlavně dokázal využít situace a doby, a to bez skrupulí.

A myslíte si, že příběhem Šejnova šibalství to skončilo? Na tuto otázku si určitě zodpovíte po zhlédnutí samotného představení, ve které není geniální jen on, ale i jeho obě alternace. Marku Cisovskému a Vlastimilovi Burdovi děkujeme za milý rozhovor.

Zápas o generála
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra so 7. 5. 2022
nejbližší reprízy čt 15. 9. 18:30, so 17. 9. 11:00

Narodil se v roce 1998. Potuluje se mezi rodnou Ostravou a Haagem, kde studuje sonologii. Mezi jeho zájmy patří hudba a poezie. Od malička se pohybuje v uměleckém prostředí možná proto, že jeho otec Petr Hruška je uznávaný básník, spisovatel a literární vědec. Už víte, o kom je řeč? Ano, o Františkovi Hruškovi, kterému v roce 2021 vyšel básnicky debut Převážná doba.

První Hruškova sbírka představuje směsici drásavých, ale i hravých básní, ve kterých panuje prázdnota i poutavost všedního dne. Slova, respektive verše jsou prožitkem, který spočívá v hledání místa, které se stane oázou klidu pro člověka znaveného rychlým tempem současnosti. Sbírka se dělí do šesti částí a to Tak zaprvé, Zadruhé, Zatřetí, Jen pokyny, Začtvrté a A zapáté, při čemž všechny oddíly spojuje téma domova, víry a koloběhu života. Velmi zvláštní jev představuje pojmenování básní, protože v některých případech se jimi stávají jejich první věty, jak tomu je například zde: Ledový vítr krade (str. 28): „Ledový vítr krade / rohlíky / z rukou/…// Ale ještě / před smrtí máme ty ruce“. Právě k tématu tajemství stáří a s ním spojenou smrtí Hruška často inklinuje, například v básni To je fajn. (str. 26) píše: „Nechceš žít z cizí smrti / ale přece ti možná pohřeb uleví / zatoužíš být ten starý člověk / který už zemřel / ale pořád se směje“.

Je téměř až patetickou zvyklostí srovnávat tvorbu potomků známých osobností s dílem jejich rodičů, a i v případě dua Petr a František Hruškovi se toto hledání jistě nabízí, avšak v jejich verších lze nalézt jak společnou řeč, tak odlišný jazyk. Oba jsou mistry pozorování každodennosti, kteří hojně naráží na otázku víry, ale rovněž hranic v mezilidských vztazích, které gradují v kulisách Ostravy a v případě Františka speciálně také v Haagu. To se děje i ve Františkových verších, které reagují na otcovu báseň Chlapče ze sbírky Darmata (2013, str. 11 – 13): „Lhal jsem ti po celý čas, / chlapče, / že se netahám s marností. /… // Lhal jsem. / Jen rajčata na betonu / jsou pravda.“. František mu v básni Karel Gott vydal všechny svoje myšlenky na CD odpovídá (str. 62): „Křičel jsi na mě / z obavy / něco jako / jestli mi padne moje helma /… // Lhal jsem ti / otče / ze strachu o tvůj strach / Lhal jsem ti, že mi helma není malá“. Právě empatie k lidem je rovněž pro oba tvůrce signifikantní a projevuje se i ve vztahu k ženám, v básni Lásko (str. 35) píše: „Lásko, / když se ohlížím / po jiných ženách, / není to důvod k žárlivosti. / Jen Bůh je vševidoucí, / tak mu dovoluji / svýma očima / dívat se po vší té kráse, / kterou stvořil“.

Oproti svému otci však František Hruška nešetří ostrými a mnohdy cynickými komentáři současného světa, které se opět často dotýkají lidské víry a naděje vůbec. V tomto ohledu velmi výrazně vyčnívá Vešel jsem do kostela (str. 25): „Vešel jsem do kostela / na mši / tam, kde se odehrává víra / a stejně byl Ježíš blíž / když jsem si zabouchl dveře / zaklel“. Stejně tak pracuje s kritickou perspektivou, když citlivě popisuje prostředí, ve kterém se pohybuje a v básni Almere (str. 48) líčí: „Almere, / osmé největší město Holandska, / umělé vystavěné v posledních čtyřiceti letech. /… // umělí lidé bez umění / prý tady nemají co dělat, / tak jsme sem byli povoláni / přinést kulturu, / zatímco oni dál / nebudou vědět, / co mají dělat.“.

„Někde musí být / mezi vlákny dřeva / dokonalý verš / Třeba jej protlačit / do té místní politiky“ píše František Hruška v básni Někde musí být (str. 64). Domnívám se, že tyto verše jsou skvělým shrnutím celé sbírky, která revoltuje proti bídě hranic ať slovních, místních, nebo vztahových. Po jejím přečtení se totiž domnívám, že v české krajině poezie se objevil nový v kmeni pevný strom, který se stále rozrůstá o další větve a jmenuje se František Hruška. Nezbývá než se těšit na jeho následující básnické počiny.

František Hruška: Převážná doba
Nakladatelství Větrné mlýny – Edice Mlat
Brno, 2021, 72 stran

Divadlo na cucky představuje nejprogresivnější divadelní scénu v Olomouckém kraji, zejména pro své politicko-společenské zapálení, ale také autorské inscenace a navazování kontaktů se zahraničními tvůrci (hlavně ze Slovenska). Dramaturgií reaguje především na současné problémy s regionálním přesahem. V posledních dvou sezónách se jednalo především o téma covidu a dezinformací. Kam směřuje nyní a o čem budou vypovídat nové inscenace v nadcházející sezóně? Na to nám odpověděla umělecká šéfka Silvia Vollmann.

Silvia Vollmann (* 1991) vystudovala režii a dramaturgii loutkového divadla na VŠMU v Bratislavě. Inscenací s prvky dokumentárního dramatu Hola, Madrid! (2013) zaujala divadelní veřejnost a byla nominována na prestižní cenu Dosky v kategorii Objev roku. Věnuje se autorským projektům zejména pro mladé publikum: budbabkar (2015), Chlap(c)i (2014; Štúdio 12 Bratislava), Jasne, v pohode (2016; Městské divadlo Žilina) nebo HOAX (2018; Divadlo Andreja Bagara Nitra). V pražském Divadle X10 pohostinsky nastudovala hru Kryptogram (2020) dramatika Davida Mameta. Věnuje se rovněž divadelní tvorbě pro děti, hostovala na renomovaných slovenských loutkových scénách – Loutkové divadlo Žilina, Loutkové divadlo v Košicích a Bratislavské loutkové divadlo. V období mezi lety 2015–2020 externě pracovala pro RTVS (Rozhlas a Televíziu Slovenska) na tvorbě zábavně-vzdělávacích programů pro děti a mládež. Od sezóny 2017/2018 je uměleckou šéfkou olomouckého Divadla na cucky, kde dosud uvedla autorské inscenace Můj BF (2015), MATE (2016), Jsem do tebe (2018) a 1993 (v koprodukci s bratislavskou formací DPM; 2018). Inscenace Zatrolleno (2020) je jejím pátým zdejším počinem, který obdobně jako předešlé projekty vznikl metodou kolektivní tvorby.

O repertoáru Divadla na cucky se obecně ví, že je společensky aktivistické. Co je pro tebe jako uměleckou šéfku určující, když hledáš téma nebo námět pro novou inscenaci?
Usilujeme o určitý typ angažovanosti – skôr než o čistý aktivizmus, nám ide o vyzývanie k uvažovaniu a k debate nad aktuálnymi spoločenskými témami, alebo témami, ktoré momentálne polarizujú spoločnosť. Preto sa v našej dramaturgii objavujú témy ako vplyv sociálnych sietí, národná identita, konšpirácie, trolling, feminizmus, stereotypizácia historických idolov, nacionalizmus… Aktivizmus je často založený na odborných argumentoch, zatiaľ čo v divadle ide o umeleckú reflexiu – tento princíp je pre mňa určujúci. Za najdôležitejšie považujem reflektovať aktuálne témy a témy, ktoré rezonujú v regióne, obzvlášť v ktorom sme a v ktorom pôsobíme. Je dôležité prinášať do neho nové témy a reflektovať tie, ktoré v ňom rezonujú. To pokladám sčasti za našu povinnosť – osveta je podľa môjho názoru jednou zo základných úloh divadla a aj kultúry všeobecne.

Snažíš se, aby inscenace na sebe navazovaly, například jen tématem, anebo jde spíš o náhodný výběr?
V našej dramaturgii máme niekoľko tematických liniek, alebo skôr okruhov. Jeden z nich tvoria lokálne témy a témy z regiónu (napríklad inscenácie Opletal, Otisky alebo Zatrolleno), potom ženské témy a feminizmus (napríklad inscenácie Zkáza totálního myšlení, alebo Pravidla úklidu) a politicko-spoločenské témy, kam by som zaradila inscenácie Opuštěná společnost, Úvod do současné trapnosti, už zderniérovanú 1993 a pripravovanú novinku Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg v réžii Michala Hábu, ktorú premiérujeme už o pár dní. Samozrejme, nie je to striktné zadelenie, myslím si, že tieto tematické linky sa vzájomne stále prepletajú a tým sa snažíme ukotviť náš vlastný divadelný jazyk.

Divadlo na cucky nemá svůj stálý soubor, podle kterého klíče oslovuješ herce a režiséry ke spolupráci?
Tým, že sa zameriavame na autorskú tvorbu, oslovujem režisérky a režisérov, ktorí sa autorskou tvorbou zaoberajú a sú im blízke témy, ktoré nás zaujímajú. Herecké obsadenie závisí potom už od konkrétneho projektu. Aj napriek tomu, že nemáme stály súbor, vždy sa snažím, aby naše herečky a herci u nás pravidelne hrávali a boli obsadení aspoň v dvoch repertoárových inscenáciách. Je to dôležité aj z toho dôvodu, že tvár divadla budú vždy formovať herecké tváre. Stále sme však otvorení všetkým novým spoluprácam, či už hereckým, alebo režijným, pretože aj vďaka nim stále môžeme rásť a posúvať sa.

Ty sama režíruješ inscenaci Zatrolleno, ve které se naráží v souvislosti s covidem na výsostně aktuální problematiku dezinformací. Co pro tebe bylo impulsem k jejímu vzniku?
Východiskom inscenácie Zatrolleno bola reálna kauza z neďalekého Jeseníka, ktorý roku 2020 vyhral verejnú súťaž a ako v jednom z piatich miest v republike tam mali zavádzať 5G siete. To sa však stretlo s ohromnou vlnou nevôle miestneho obyvateľstva, čo vyústilo do verejných zhromaždení plných konšpirácií, verejnej prednášky bio-hackera iniciovanej tamojšími občanmi, až po reportáže v štátnej televízii. Na tomto reálnom príklade staviame ďalej fiktívny príbeh bežných ľudí, ktorí sa stanú obeťami konšpirácií a trollingu (nielen) o 5G. Táto situácia je totiž univerzálna –
vďaka hoaxom o covide a očkovaní sa takisto zradikalizovali bežní ľudia. Vždy ide totiž o citlivé spoločenské témy, v ktorých dominuje najmä strach z neznámeho, nakoľko sme veľmi homogénna spoločnosť. Práve preto takáto situácia môže nastať kdekoľvek; v akomkoľvek meste v našich končinách, nielen v Jeseníku.

Jak je pro tebe při výběru inscenace určující publikum?
Tvoríme a pôsobíme v regióne – prioritne sme tu pre ľudí, ktorí tu žijú, študujú a pracujú. Samozrejme, že by sme chceli byť progresívnejší v dramaturgii a mať výrazné meno v divadelnej obci. Ale v prvom rade musíme tvoriť pre ľudí, ktorí sú tu, inak by naša existencia vôbec nemala zmysel. Nemuseli by sme byť v regióne a tým pádom by sme teda nemuseli byť vôbec. Preto sa snažím uchopiť oba tieto konce a spojiť ich do jednej koncepcie tak, aby sme tvorili pre naše publikum a aby sme do českej nezávislej divadelnej scény stále mali čo priniesť.

Na co nového se mohou diváci těšit v nadcházející sezóně?
V budúcej sezóne pripravujeme autorskú inscenáciu v réžii Tomáša Loužného na lokálnu tému súvisiacu s bývalým vojenským újezdom Libavá, ktorý sa nachádza len kúsok od Olomouca a má nečakane zaujímavú históriu. Tým doplníme našu dramaturgickú linku tém z regiónu a následne pripravujeme ďalšie dva projekty, ktorými doplníme ostatné dramaturgické linky – ženských tém a spoločensko-politických tém. Obzvlášť sa teším, že v budúcej sezóne budeme spolupracovať s režisérkou Barbarou Herz, spoločne v tvorivom tandeme s Annou Smékalovou, s ktorou sú nominované na Cenu Marka Ravenhilla 2020 a 2021.

Ve světových i českých moderních dějinách najdeme spoustu rozporuplných osobností, jejichž příběh působí jako bláznivá nebo černá komedie. Právě oni jsou v posledních letech inspirací pro dramatika a dramaturga Tomáše Vůjtka, jenž jejich osudy zpracovává do žánru grotesky. V minulých letech se jednalo o nacistického funkcionáře Adolfa Eichmanna a zpěváka Slávka Nováka. Nyní jde o komunistického politika a generála Jana Šejnu, o němž Vůjtek vytvořil s režisérem Ivanem Krejčím inscenaci Zápas o generála, kterou otevřeli nový ještě menší prostor Komorní scény Arény s příznačným názvem Komůrka.

Nejlepší z nejlepších
Autorská hra Tomáše Vůjtka vypráví o vzestupu a pádu prominentního komunistického politika Jana Šejny, jehož osobní i profesní život prošel tragikomickými změnami. Například z experta na obranu Československa se stal kvůli nezákonnému obchodu s nedostatkovými semeny odpadlík, který po emigraci získal v USA pozici odborníka a analytika u CIA. Stejně paradoxní bylo i jeho soukromí, protože jeho mladá milenka Evženie, studentka FAMU, se nakonec provdala za jeho syna, s nímž založila rodinu. Kromě politických ambicí se Šejna hojně věnoval umění, zejména literatuře a filmu, v rámci kterého navázal kontakty s talentovaným Pavlem Juráčkem. Ve volném čase poslouchal hudbu, což ovlivnilo i strukturu inscenace, protože se dělí do pěti vět souvisejících s označením tempa, a to allegro ma non troppo, allegro molto, allegro assai, allegro moderato a presto, které od sebe oddělují jednotlivé etapy Šejnovy kariéry. Představení prokládají krátké komediální písně, v nichž je Šejna zesměšňován svou manželkou Viktorií a milenkami Mílou a Evženií. Hudební složka kontrastuje se slovním projevem, jelikož zatímco samotný Šejna se prezentuje jako ten nejlepší expert na vše, písně, ale také výpovědi jeho blízkého tento předobraz vyvrací. Hra se tak cynicky vysmívá prospěchářství a politickému egocentrismu, čímž se stává vzhledem k současnému politickému dění výsostně aktuální.

Složka pro každého
Představení se odehrává v potemnělém prostoru připomínajícím sklad, v jehož středu se nachází pohovka s konferenčním stolkem, nalevo je umístěn pojízdný regál se složkami a napravo věšák. V pozadí stojí tři židle, na nichž sedí pouze trojice Šejnových „femme fatale“, a plátno, na kterém se promítají ukázky z Juráčkovy tvorby nebo autentické záběry z jednání tehdejších politiků. V jednoduchém stylu jsou i kostýmy, které charakterizují jednotlivé postavy. Šejnova manželka Viktorie (Tereza Cisovská), která byla česko-ruského původu, je oděna jako carevna do červených dlouhých šatů doplněných černým pozlaceným kabátcem a výraznou květovanou čelenkou, armádní zapisovatelka milenka Míla (Zuzana Truplová) do vojenského dámského úboru a bohémka Evženie (Kristýna Panzenberger Krajíčková) do bílých elegantních šatů. Šejna je pak ztvárňován dvěma herci, proto Šejna jedna (Marek Cisovský) má na sobě černou košili, bílé kalhoty a boty, zatímco u Šejny dvě (Vlastimil Burda) je tomu přesně naopak. Vedlejší postavy, které ztvárňuje pouze Burda, charakterizují pokrývky hlavy, které herec střídá. Vizuálně se tak jedná o trefnou metaforu života Jana Šejny, který se sám sobě stal banální složkou s nemilým kádrovým posudkem.

Karikatura karikatury
Nejpodstatnější je však, jak jinak, herectví. Zmíněná pětice herců podává nadprůměrné, ale vyrovnané výkony postavené především na groteskním šklebu, hyperbole a funkční kooperaci. Jevišti vládnou zejména Marek Cisovský a Vlastimil Burda, verze starého a mladého Šejny, kteří se patologicky usvědčují ve svých názorech, zatímco trojice hereček jde proti jejich nabubřelosti a egocentrickému výstupu. Oba Šejnové využívají výrazná gesta a velmi rychlé tempo mluvy, proti tomu ženská část ansámblu naopak hovoří poklidnými hlasy bez nadměrné gestikulace, přičemž oba způsoby herectví se navzájem doplňují a napomáhají k vytvoření Jana Šejny.

Inscenace Zápas o generála vzhledem k vynikajícímu autorskému textu Tomáše Vůjtka, ale také skvělému scénografickému návrhu Marty Roszkopfové a brilantním hereckým výkonům pětice účinkujících představuje jedno z nejpovedenějších představení letošní sezóny Komorní scény Arény. Kdy jindy než teď by se mělo reflektovat, co dokáže zdánlivě nevýrazný a průměrný člověk, jako byl Jan Šejna, když začne využívat intrik?

Zápas o generála
Komorní scéna aréna (28. října 2, Ostrava)
premiéra 7. 5.
nejbližší repríza pá 3. 6.