Proměna člověka nebývá jednorázový zlom, ale proces, který si často uvědomujeme až zpětně. Výstava Jany Zhořové v Galerii Půda pracuje s tímto motivem jako něčím, co lze prožít, přestože to nelze přesně zachytit. Skrze videa z rodinného archivu, práci se zvukem i specifický prostor vzniká instalace, která vybízí k přemýšlení o tom, co zůstává – a co se v čase mění.

V únoru letošního roku byla Galerie Kaple ve Valašském Meziříčí rozšířena o nový výstavní prostor pojmenovaný lakonicky Galerie Půda. Jeho zaměření je nasnadě – podobně jako v jiných institucích je místo vyhrazeno pro site-specific projekty vycházejících či studujících výtvarníků.

Prostorová situace Půdy je poněkud komplikovaná – kromě zkosených stěn a množství všudypřítomných trámů se zde nenachází klasická podlaha, ale něco, co by se dalo nazvat vyvýšeným molem levitujícím nad zemí. To vše dohromady klade na autora a jeho invenci jiné nároky než klasická galerie typu white cube.

Jako první se s místem popasovala výtvarnice Jana Zhořová (1986) autorskou instalací I Was One Thing, Now I Am Being Another. Malířka, designérka a absolventka ateliéru Františka Kowolowského na Fakultě umění Ostravské univerzity se do uměleckého provozu plnohodnotně vrací po několikaleté odmlce způsobené péčí o děti. Již názvem výstavy autorka naznačuje, jakým směrem by se naše uvažování nad jednotlivými díly mělo ubírat. „Byla jsem nějaká, nyní jsem jiná” můžeme vztáhnout nejen na proměnu ženy podnícenou zkušeností s těhotenstvím, porodem a mateřstvím, ale odkazuje k tématu proměny člověka v čase vlivem různých životních okolností obecně.

Půda jako mezisvět
Půdy se běžně vyznačují specifickou atmosférou, na které se podílí řada faktorů. Je dána vyvýšeností místa (kterou si návštěvník podvědomě uvědomuje), omezeností přístupu světla i charakteristickou vůní dřeva. Člověk si připadá skrytý před světem a zároveň ho nějakým způsobem vnímá (doléhá sem hluk ulice, hučení motoru projíždějících aut, rozhovory a dětské štěbetání). Dovnitř vchází již s tímto vědomím, podobně jako když vstupuje, naladěn jinak, například do kostela. Dalo by se říci, že toto všechno dohromady vytváří intimní a kontemplativní náladu.

V nepříliš velkém prostoru jsou symetricky zavěšeny čtyři objekty – dalekohledy a v centru stojí (v pomyslném kosočtverci tvořeném trámy) piedestal s nasvícenou obětinou – svazkem několika stonků šalvěje, který slouží jako vykuřovadlo. Prostorem se nese klidný hlas autorky odříkávající jednotlivá slova jako „klid… láska… zranitelnost… hranice… pravda… paměť… subjektivita… vzpomínka” aj. Když divák přiloží oko ke kukátku dalekohledu, spatří smyčku čtyř různých videokompilací.

Kurátorský text výtvarníka Libora Novotného poukazuje na dvě hlavní témata výstavy – jedno naznačené v úvodu, druhé související se základní filozofickou otázkou, zda existuje objektivní realita bez pozorovatele, a tedy výstava bez diváka. Dovolím si v rámci tohoto textu věnovat se tématu prvnímu, tedy proměně člověka. Nabízí se širší čtení proměny identity, pro mě však výstava nejvíce rezonuje skrze zkušenost mateřství.

Čas, který nelze změřit
Čtyři dalekohledy přehrávají čtyři různé videosmyčky, jež mají zastupovat čtyři druhy času: minulost, přítomnost, budoucnost a tzv. Kairos. Zhořová za tímto účelem zpracovala záběry z rodinného archivu – vidíme tedy momentky z jejího domova: manžela, děti, domácí mazlíčky, vánoční stromeček apod. V případě videa představujícího minulost jde o pouhé výstřižky částí těl a výjevů. Je to podobný princip, jako když si vybavujeme nějakou konkrétní vzpomínku – některé momenty vidíme ostře, kdežto zbytek můžeme vnímat rozostřeně a mlhavě.

Naše přítomnost je vjemy zahlcena, ať již jde o virtuální či fyzický prostor. Dnešní člověk je vystaven většímu objemu senzorických a informačních podnětů než kdykoli v historii. V tomto bodě si však dovolím polemizovat s kurátorským textem Libora Novotného, který tvrdí, že „věnujeme pozornost jen tomu, co nás zaujme, a v paměti nám ulpívá to, co je nejvýraznější nebo nejsnadněji pochopitelné.” Náš mozek zpracovává mnohem více podnětů, nejen ty, které si uvědomujeme. Informace se ukládají i nevědomě a mohou se později vybavit díky určitému podnětu, například nějaké vůni. Právě vůně jsou silně propojeny s oblastmi mozku odpovědnými za emoce a paměť, takže dokážou vyvolat velmi staré a zdánlivě zapomenuté vzpomínky. Chápu, že vykuřovadlo ze šalvěje nese v rámci výstavy jiné poselství, ale v tomto kontextu mi dává smysl i tato rovina.

Video o budoucnosti je v podstatě sestavené z toho, co se již odehrálo (stejně jako i my stavíme na naší dosavadní zkušenosti) a prázdná místa pak značí něco nového, o čem ještě nevíme, že vůbec přijde.

Poslední čas, Kairos, je pravděpodobně pro mnohé méně známý termín, ale o to zajímavější. Pochází z antické mytologie, kde představoval boha příhodného okamžiku. Zatímco bůh času Chronos zastupuje lineární plynutí času, jež lze měřit, Kairos značí kvalitu času. Je to charakteristika, která mu nepřísluší automaticky, ale kterou ho musí obdařit každý člověk sám a pro každého bude pochopitelně jiná. Zatímco Chronos nám řekne, kolik je právě teď hodin, Kaira se můžeme zeptat, zda je ten správný čas (například na to mít děti).

Zvuková instalace v podobě pronášených slov pak rezonuje témata, o kterých výtvarnice dlouhodobě přemýšlí. Je zajímavé si uvědomit, jak se jejich význam proměňuje pro ženu s nově nabytou zkušeností mateřství. A tento motiv mi přijde jako stěžejní a nejsilnější bod výstavy, i když autorka svoje poselství pravděpodobně nezamýšlela takto zúžit.

Být jinou
V nedávném rozhovoru pro ČRo Plus spisovatelka Kateřina Tučková v souvislosti se zjitřenými emocemi kvůli sjezdu sudetských Němců v Brně zmínila, že by svůj román Vyhnání Gerty Schnirch napsala se svou aktuální zkušeností s mateřstvím jinak – dokázala by popsat hloubku mateřského pudu i ochotu obětovat cokoli pro záchranu potomka autentičtěji. V jejím úvahách jsem zaznamenala podobnou intenzivní myšlenku jako v konceptu výstavy Zhořové. A na ni navazují otázky, v kolika ohledech se žena mění pod vlivem mateřství; v kolika zůstává stejná? A zůstává vůbec v něčem stejná?

Po návštěvě výstavy mi došlo, že na téma mateřství a rodičovství vzniká v dnešní době absurdně velké množství platforem, kde se o něm debatuje, vzdělává i analyzuje. Zároveň mám pocit, že se většinou klouže po povrchu a hlubší uchopení směřující k jádru problému často chybí. Výstava Zhořové se jej dotkla bravurně.

Její provedení vnímám jako vymezení se proti současnému trendu zahlcení člověka vjemy všeho druhu. Výstava nabízí kontemplativní prostor, menší množství objektů a multisenzorickou zkušenost, ale ve velmi jemném provedení. Zároveň nese výraznou vizuální kvalitu, která její účinek ještě umocňuje.

Pokud byste chtěli bohu Kairovi položit otázku, zda je nejvhodnější čas vyrazit do Valašského Meziříčí na výstavu, určitě by vám dal kladnou odpověď.

text: Martina Šišková

Jana Zhořová
I Was One Thing, Now I Am Being Another
Galerie Půda (Komenského 733, Valašské Meziříčí)
18. 2. — 16. 8.

Jako silně emocionální a vizuální celek působí výstava věnovaná Arnoštu Lustigovi. Přestože je expozice vystavěná na rozsáhlých textových blocích, jejich hutnost vyvažují pečlivě vybrané fotografie, které návštěvníka přímo vtáhnou do jeho vzpomínek.

Výstava Lustig: Svědek rozvratu lidskosti, se na začátku května otevřela v pražském Muzeu literatury u příležitosti 100. výročí narození tohoto významného spisovatele a publicisty. Kurátorka Klára Krásenská a produkční Zuzana Čerňáková pojaly expozici jako propojení autorovy literární tvorby s jejím filmovým zpracováním.

Lustigův život je chronologicky představován od dětství přes zkušenost s koncentračními tábory až po exil. Velká část je věnována tématu holocaustu a z tohoto důvodu výstava zaujme notně návštěvníky se zájmem o historii. Výklad doplňují podrobné historické a literární kontexty i edukativní programy pro školy a rodiny s dětmi, díky nimž se muzeu daří přiblížit složité téma i mladším návštěvníkům.

Úvodní část výstavy je postavena na ostrém kontrastu mezi bezstarostným dospíváním a náhlým nástupem nacistické brutality. Právě tato konfrontace s realitou rasových zákonů a následný útěk z transportu smrti do Dachau formovaly Lustigovo specifické vnímání světa. Ztráta rodiny a zázemí se stala ústředním motivem jeho poválečného života. Ten na výstavě ilustruje biografický blok s časovou osou, který mapuje jeho novinářskou kariéru, vnitřní konflikt s komunistickým režimem po procesu s Miladou Horákovou i klíčovou zkušenost válečného reportéra v Izraeli v roce 1948.

Kurátorky tuto část doplnily o mnohé obrazové materiály, ve které jsou fotografie hlavní dominantou a zprostředkovávají silné emoce. Díky tomu výstava nepůsobí jako strohý dějepisný výklad, ale dokáže návštěvníka sugestivně vtáhnout do osobního příběhu autora.

Poválečné hledání štěstí

Poválečná léta znamenala pro Lustiga dohánění ztraceného mládí i studia. Jako novinář prošel dramatickým vývojem – od počáteční podpory socialismu, přes klíčovou zkušenost válečného reportéra v Izraeli v roce 1948, až po konflikt s komunistickým režimem. V uvolněných 60. letech 20. století se stal uznávaným spisovatelem, autorem děl jako Můj známý Vili Feld a redaktorem Mladého světa. Slibnou kariéru v Československu však definitivně utnula srpnová okupace roku 1968, která ho vyhnala do exilu.

Literatura jako svědomí společnosti

Hlavním záměrem výstavy je ukázat Lustigovo dílo, kterým jsou také umělecké knihy, a nikoliv jen detailně vyložit historické události. Výstava tak podrobně rozebírá jeho klíčové prózy, které v 50. letech minulého století spoluutvářely novou vlnu válečné literatury a brzy přitáhly pozornost filmařů. Expozice připomíná novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, napsanou v intenzivním tvůrčím vzepětí za dvanáct dní, která zachycuje psychologický střet mezi důstojníkem SS a zajatými obchodníky. Následuje reflexe románu Dita Saxová, zaměřeného na poválečné existenciální tápání mladé generace, a prózy Colette: Dívka z Antverp, jež skrze příběh milostného vztahu v osvětimském táboře zkoumá hranice lidské touhy po přežití. Součástí výstavy jsou také audiovizuální upoutávky na Lustigovy knihy či čtenářská hodnocení jeho děl.

text: Jesika Vrbovcová

Lustig: Svědek rozvratu lidskosti
Muzeum literatury (Pelléova 44/22, Praha 6)
6. 5. – 19. 7.

kdy ses naposledy díval na krajinu?
já vím, že tvé ruce jsou dvě nekomplementární železné hutě
tvé nohy bezútěšně vytěžený důl
teprve když uleháš
jsou tvá víčka největší zásobárnou čistého vzduchu

kdy jsi naposledy zvedl oči od monitoru?

pouště Zaragozy

jestli odletíme, záleží na tom
zda se obloha a žíly
zbarví do fialova
nebo jestli pouště Zaragozy začnou hořet
tehdy vzlétnu
a světelný pavouk nočních měst
mě chytne do svých ulic

kdybych byla betonem

kdybych byla betonem
rozpadala bych se na cukr
pod čerstvými dopady ukradených bot

nezlob se, že má hlava zapadá přesně do tvého ramene

kdybych byla betonem
zalili by mnou náměstí
zvedly by mě kořeny stromů

nezlob se, že má ruka zapadá přesně do té tvé

věrno městu

mé prsty na nohou prorůstají koláží zastávek a fontán
mé žíly tvoří kořenový systém stromů
pod koly aut
sklepy kostelů jsou položeny na lůžka nehtů
a ty jsi věrný městu jen tehdy
když srůstáš s perónem

ze sbírky Odplouvám, nečekej (Bílý Vigvam, 2025)

Umělecký prostor Artium by KKCG i letos uvádí sérii benefičních koncertů s názvem Když hudba odpoví. Tři večery nabízejí komorní vystoupení výrazných osobností české a slovenské hudební scény v nevšedním prostředí.

Letošní dramaturgie Artia tematicky pracuje s motivem odpovědnosti – osobní i společenské – a ukazuje, jak může být hudba citlivou reakcí na svět kolem nás. V březnu vystoupila hudebnice a producentka Sára Vondrášková (Never Sol). Dubnový koncert patřil zpěvačce a autorce Janě Kirschner.

Posledním koncertem série bude 27. května vystoupení Igora Orozoviče & Co. Herec a hudebník, člen Činohry Národního divadla a trojnásobný nominant na Cenu Thálie, představí svou autorskou tvorbu v citlivém akustickém pojetí. Jeho hudba propojuje šanson, pop, jemný jazz i blues a přináší emotivní hudební výpravu plnou příběhů, melancholie i hravosti.

„Jako někoho, kdo hraje na klavír tak dlouho, že už si ani nepamatuje, kdy to začalo, mě hřeje u srdce, že výtěžek z koncertu podpoří projekt Piana do škol,“ říká Igor Orozovič.

Celá koncertní série má benefiční charakter. Výtěžek ze vstupného je věnován na podporu projektu Piana do škol Nadace Karel Komárek Family Foundation, konkrétně rozvoj hudebního vzdělávání a podporu mladých talentů ze základních uměleckých škol. Ostatně většina z účinkujících hudebníků tímto vzděláním prošla a stejně jako rodinná nadace si přeje, aby každé dítě mělo stejnou možnost a dobré podmínky rozvíjet svůj talent.

text: Eva Grund

Igor Ozorovič & CO. – benefiční koncert
Artium by KKCG (Evropská 866/71, Praha 6)
st 27. 5. 19:00

V Galerii Františka Drtikola v Příbrami se na konci března otevřela výstava Architektura opravy, která zkoumá, jak (zejména) v prostředí architektury a výstavby vypadá držet se hesla „Prostředí bychom měli raději udržovat a opravovat než stavět nové“.

Přístupy udržitelnosti, nerůstu a péče se v poslední době objevují stále častěji. Teorie opravy (nejen opravy architektury, ale třeba i opravy společnosti) nicméně přináší širší či radikálnější úhel pohledu. Nabízí paradigma, založené na myšlence, že bychom namísto odstraňování nefungujících věcí a nahrazování novými, je měli primárně udržovat a opravovat. Aplikuje jazyk, který známe spíše u předmětů spotřeby, na prostředí architektury, přírody, a nakonec i společnosti.

Přístup zachování existujícího jsme zvyklí uplatňovat na památky, které mají historickou hodnotu. V teorii opravy ale nejde jen o ně. Cena budovy, ale třeba i technické infrastruktury, je v tom, že tady už je. Je tu materiál, stabilizovaná struktura, vynaložená přírodní a kulturní energie či sociální zdroje. Takže když nefunguje, tj. je buď „rozbitá“, anebo není uzpůsobená na potřebné využití, měli bychom ji opravit, anebo pro požadovaný účel využít maximum toho, co už existuje. A aby fungovala, musíme ji udržovat. Architekturu zatím stále chápeme spíše tak, že postavit něco nového, jiného, považujeme za atraktivnější. Upřednostňujeme reprezentaci před reprodukcí.

Výsledkem upřednostňování nového také je, že jsme ztratili nejen ochotu, ale i dovednost opravy, tj. manuální zručnost a řemeslné odbornosti. Oprava zahrnuje nejen stavební úpravy, ale také běžnou údržbu, a dokonce i úklid. Úklidové profese jsou přitom ve společnosti podceňované, neviditelné, a především nepožívají úcty.

Výstava v příbramské galerii představuje několik architektonických realizací z českého a německého prostředí, které se rozhodly se současnými stavbami a podmínkami popasovat, adaptovat je a využít pro současnou potřebu. A to v řadě případů tam, kde by se možná nabízelo stávající a často i nefungující vymazat a začít od nuly.

Výběr prací jednotlivých architektonických studií je zároveň i průřezem širšími tématy, které s otázkou, jak se stávajícími stavebními strukturami nakládat, souvisí. Německé studio Muck Petzet Architekten a čeští RE:architekti představují možné přístupy k typovým stavbám z druhé poloviny 20. století, které nezastupují architekturu vnímanou jako památkově hodnotnou nebo atraktivní, ale jejichž dědictví je v Evropě v různých podobách rozsáhlé. Berlínští Büros für Konstruktivismus pracovali s budovou plnou nánosů oprav a adaptací z průběhu let, které se rozhodli do svého přístupu zapracovat namísto klasického „očištění” do původní podoby. V rámci úprav pražského nábřeží byly v projektu ateliéru YYYY zachovány a různými způsoby využity pozůstatky bývalého překladiště stavebního materiálu. Ateliér ORA se rozhodl pro zachování ruiny venkovského stavení v jejím stavu rozpadu a pohodlné rekreační obydlí vestavět do ní. MCA atelier skrze zachování a úpravy rodného domu (na první pohled již nefunkční stavby) Jana Palacha komunikuje příběh, význam, vzpomínku na zásadní události. AP atelier zase do (v tomto případě „klasicky” památkově hodnotného) prostředí litomyšlského zámku vnáší flexibilní současnou vrstvu nového využití – sezonního festivalového sálu a zdůrazňuje vedle památkové hodnoty formy objektu i hodnotu děje, současné živé funkce.

Kontext architektuře opravy v praxi na výstavě doplňují umělecká díla, filmy a průřez příklady radikálního zachovávání a opravování z každodenního života i řady dalších oborů. Například ve světě spotřebičů a elektroniky se s dilematem vyhodit a nahradit nebo zachovat a opravit setkáváme neustále kvůli neudržitelné praxi plánovaného zastarávání výrobků (tzv. planned obsolence).

Uplatňování architektury opravy je v první řadě o věci hodnotového přístupu a poté o praktických nástrojích jeho naplnění. Rozhodujeme-li se upřednostnit přístup opravy, potřebujeme nejprve chápat jeho hlubší smysl. A to nejenom si rozumově uvědomovat potřebu šetrnosti k prostředí, ale také cítit lásku – k existujícímu, starému, unavenému, opotřebovanému.

Výstava, kterou připravil kurátorský tým ve složení Pavly Melkové, Kateřiny Špičákové, Igora Machaty a Terezy Melkové, se koncentruje právě na samotný smysl opravy a jeho přijetí a aplikování nejen ve společenské rovině, ale také v našich individuálních každodenních životech. A v neposlední řadě pak ukazuje, jakým způsobem to dokáže architektura.

text: Pavla Melková, Tereza Melková

Architektura opravy
Galerie Františka Drtikola Příbram (Tyršova 106, Příbram)
25. 3. – 30. 8.

Umělecké uskupení Ferst Dadler a Loré Lixenberg nabízí účast na performativní akci Zahradníiíiíiíiíi republika v prostoru zahrady Galerie města Pardubic (GAMPA) v období 18.–21. června 2026 a participaci na performativním setkání o vzniku této republikyˈkonfɛrɛnt͡sɛ 23.–25. června v Divadle 29.

Zahradníiíiíiíiíi republika je rhizomatická, nomádská zahradní republika, která prochází různými místy: poprvé byla založena ve Františkánské zahradě, následně se přesunula do trojských zahrad v Praze a v červnu najde své místo v zahradě GAMPY v Pardubicích.

Zahradníiíiíiíiíi republika zve účastníky ke spolutvorbě prostoru, kde se naslouchání stává sdílenou občanskou praxí. Projekt vybízí participanty k představě alternativních způsobů bytí spolu. Vychází z probíhajícího uměleckého výzkumu kolektivu Ferst Dadler & Loré Lixenberg, který se zaměřuje na občanství, materialitu, participaci a praktiky péče.

Otevřená výzva pro připravovaný projekt Zahradníiíiíiíiíi republika je určena pro všechny (nejen) pro umělce, zahradníky, myslitele, performery, sousedy či hudebníky — všichni jsou zváni. Od uchazečů se nevyžaduje specifická zkušenost, ale zájem o experimentální a participativní formy současné praxe.

Účastníci jsou vyzváni, aby společně se členy skupiny Ferst Dadler a operní tvůrkyní Loré Lixenberg vytvořili Zahradníiíiíiíiíi republiku: živé, performativní prostředí formované zvukem, pohybem, dialogem a sdílenou pozorností. Namísto pevně daného scénáře vzniká republika skrze setkání, naslouchání – jeden druhému, prostoru zahrady i jejím obyvatelům. Prostředí republiky je formováno lidskými setkáními stejně jako přírodními procesy. Počasí, půda, hmyz i hlasy sdílejí moc určovat, jak vznikají shromáždění a jak se utvářejí rozhodnutí.

Během setkání se účastníci ponoří do tvorby prostřednictvím série workshopů vedených hlasovou a zvukovou umělkyní Loré Lixenberg společně s členy kolektivu Ferst Dadler, včetně tanečnice a performerky Ingy Zotové-Mikshiny a perkusionisty a skladatele Elia Morettiho.

Projekt poté pokračuje v podobě inscenované ˈkonfɛrɛnt͡sɛ v Divadle 29, který proměňuje známý formát konference v performativní zkoumání. Zde se diváci stanou delegáty účastnící se konference o samotném založení republiky, v níž je republika zkoumána prostřednictvím zvuku, hudby, pohybu a intenzivního naslouchání. Cílem je sdílet s publikem základní hodnoty nově vzniklé republiky a diskutovat o její budoucnosti.

Pracovním jazykem je především angličtina se simultánním překladem do češtiny.
Účastníci jsou vybízeni k účasti na celém období workshopů, aby se kolektivní proces mohl plně rozvinout, i když částečná účast může být individuálně diskutována.

Harmonogram projektu:
18.–21. června Zahradníiíiíiíiíi republika (GAMPA)

čtvrtek 18.6.,18:00–20:00 – Seznamovací večeře
pátek 19.6., 14:00*–20:00 – Workshop v zahradě (pro ty, kteří zůstávají déle v práci, je možný i pozdější příchod)
sobota 20.6., 10:30–17:30 – Workshop v zahradě
neděle 21.6., 9:00–17:30 – Závěrečná performance v zahradě
23.–25. červnaˈkonfɛrɛnt͡sɛ (Divadlo 29)
úterý 23.6. – Workshop středa 24.6. – Workshop
čtvrtek 25.6., 20:00 – Závěrečná performance ˈkonfɛrɛnt͡sɛ v Divadle 29

Účast na workshopu je podpořena honorářem 500 Kč/den.
Závěrečné výstupy jsou podpořeny honorářem 1.500 Kč/performance.
Celkem 6.000 Kč za účast na obou částech projektu Zahradníiíiíiíiíi republika a ˈkonfɛrɛnt͡sɛ.

Pro přihlášení vyplňte formulář na tomto odkazu.
Formulář lze vyplnit v angličtině nebo češtině.
Termín pro podání přihlášek do 31. května.
Kapacita je omezena. Vybraní účastníci budou kontaktováni do 7. června.

O Ferst Dadler
Ferst Dadler je umělecký kolektiv, který tvoří Elia Moretti, Inga Zotova-Mikshina, Roman Zotov-Mikshin. Uskupení realizovalo v roce 2023 a 2024 obdobný projekt v zahradách Trojského zámku a ve Františkánské zahradě v centru Prahy a jeho indoorovou „konferenční“ část poté v Paláci Akropolis. Na základě této performance vzniklo následně rozhlasové dílo Republika Zahradníiíiíiíiíi, které zvítězilo v Neapoli v kategorii Hudba na mezinárodním festivalu Prix Italia 2025, jedné z nejprestižnějších evropských přehlídek rozhlasové a televizní tvorby.
Více o uměleckém uskupení: https://ferstdadler.tumblr.com

O Loré Lixenberg
Lore Lixenberg je mezzosopranistka, zvuková umělkyně a interdisciplinární výzkumnice, jejíž práce zkoumá průsečík digitálních a analogových formátů v opeře a hudebním divadle.
Více informací o umělkyni.

Lokace:
GAMPA – Galerie města Pardubic
Automatické mlýny 1962
Pardubice 530 03
www.gampa.cz

Divadlo 29
Svaté Anežky České 29
Pardubice 530 02
www.divadlo29.cz

Artium by KKCG uvádí výstavu Intervaly přítomnosti – nový, prostorově rozsáhlý projekt sochařky Kateřiny Šťastné, jedné z nejvýraznějších mladých autorek současné české umělecké scény. Výstava vznikla přímo pro specifickou architekturu Artia, kde se lidé míjejí, potkávají a zanechávají po sobě stopy – fyzické i symbolické.

Šťastná zde rozvíjí své dlouhodobé téma tělesnosti, dechu a vzájemného ovlivňování člověka a prostředí. Tentokrát však posouvá svou práci do nové roviny: propojuje monumentální sochy, intimní textilní výšivky i reliéfy do jednoho celku, který návštěvníka vtahuje do fyzického i mentálního zpomalení. Intervaly přítomnosti nejsou klasickou výstavou, ale zkušeností, která se odehrává v těle diváka.

Díla vybízejí návštěvníky, aby zvedli hlavu a prožili s monumentálními sochami pod pulzujícím světlem moment sblížení se. Moment, kdy ve víru tance těla tanečníků splývají a ztrácí jasné kontury. Mezi zelení pak společně se svým pohledem na vodní hladině objeví ticho spojené se spící postavou. Látka uprostřed srdce Artia zaznamenávající odraz těla ve vodě se pohupuje vlivem okolního prostředí. O kousek dál jednotlivé panely svou velikostí vytváří rozšířený rám drobným výšivkám a zvou člověka k interakci.

„Výstava Kateřiny Šťastné odhaluje odpovědnost v rovině schopnosti se zastavit, uvědomovat si svět kolem sebe i ostatní žijící postavy v něm, pochopit význam vlastního otisku, odrazu i stopy, kterou za sebou zanecháváme,“ doplňuje výstavu kurátorka Anna Pulkertová.

text: Eva Grund

Kateřina Šťastná / Intervaly přítomnosti
Artium by KKCG (Evropská 866/71, Praha 6)
15. 5. – 17. 7.

Píše se rok 2033 a Evropou zmítá třetí světová válka. Svaz národů Velkého Ruska okupuje pobaltské země. Francie, Maďarsko a Slovensko se k němu již připojily dobrovolně.

Spojené státy anektovaly Grónsko a Island. V srdci bývalé Evropské unie aktivně vzdorují ruskému obležení pouze Česko a Polsko. Skupině vyvolených z oblasti kultury a humanitních věd obou zemí byl přidělen šílený úkol: vymyslet narativ, který přesvědčí dvě mentálně naprosto odlišná uskupení obyvatel, aby bojovali bok po boku jako jeden národ. A vyhlásili společný stát – jelikož jim nic jiného nezbylo.

Původní hru Marií Wojtyszko s názvem Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce právě připravuje v režii Jakuba Krofty Činohra Národního divadla v koprodukci s Národním divadlem Julia Słowackého v Krakově. Příběh balancující na pomezí sociálně-kritického dramatu a neotřelého politického sitcomu nás zavede konkrétně do přísně tajného vládního střediska mezi českými Orlickými horami a polským Kladskem, odpovídajícího za národní bezpečnost. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu, mladý sociolog, katolický duchovní, oscarový režisér, investigativní novinář a popová hvězda – v takovém složení se elitní pracovní skupina zakousne do fabrikace politicko-kulturní vize a jí příslušné propagandy, která by postsovětské střední Evropě, opět bojující za svou svobodu a suverenitu, snad mohla pomoct zachránit krk. Účel přitom světí prostředky. Žádný trik není příliš špinavý a žádná manipulační technika není příliš nedemokratická.

V kleštích svých morálních rozporů, zda konají správně, či nikoliv, a také mnohovrstevnatých mezilidských konfliktů, vycházejících nejen z diametrálně odlišných názorů na svět, ale i samotných národnostních rozdílů, se postavy zaplétají do série komických, avšak ideově mnohdy zásadních peripetií. Podaří se jim v dostatečném psychickém zdraví přežít chronickou ponorkovou nemoc z nucené izolace s lidmi, se kterými by častokrát nešli ani kafe, a zasloužit se přitom o své vlasti bez výčitek svědomí ze zpronevěry hodnotám západní civilizace?

text: Kateřina Kubák Prášilová, Róbert Štefančík

Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce
La Fabrika (Komunardů 30, Praha 7)
premiéra čt 14. května 19:30

Ve výstavě indického umělce Saheje Rahala Beyond the City of Time, která se do 10. května koná v Galerii Rudolfinum, vás čeká setkání s řadou roztodivných bytostí. Některé žijí v digitálním prostředí AI interaktivních simulací, jiné sídlí v multiplayerové kooperativní videohře, další na vás shlížejí z obrazů.

Při procházení galerijními sály, kdy dělají společnost také obří třínohé černé sochy vypadající jako starodávné bytosti, které v galerii zkameněly, návštěvníka napadá legitimní otázka: Do jakého světa, na jaký zážitek a k jakým úvahám se nás to „za hranice města času“ Sahej Rahal rozhodl zavést?

Pestrost používaných médií je jedním ze znaků vaší tvorby. Jak se projevuje ve výstavě?

Vytvořil jsem ji jako spojení jednotlivých prvků, jako labyrint plný hraček. Během své hry si návštěvníci mohou rekonstruovat, jak vznikají příběhy a jak příběhy formují nás a svět, ve kterém žijeme. Klíčovým tématem této hry se stává otázka jazyka a formy komunikace. Setkáváte se tu s kvazivnímajícími organismy, se kterými můžete v jejich virtuálních světech komunikovat a vytvářet s nimi nové formy jazyka, které místo slov používají pohyb, dotek a zvuk.

Shlukem takových organismů je i Atithi, interaktivní simulace umělé inteligence v podobě klubka tvorů působících téměř jako ekosystém, který se po velkoformátové promítací ploše pohybuje s chapadly bloudícími po opuštěném chrámu. Co se podle vás stane, když narazíme na bytost, nebo dokonce svět, který nemluví naším jazykem, jako je tomu u Atithi? Jaký to má na nás vliv?

Terén, na kterém jako lidé stojíme, je jazykový, ale také kognitivní. Pro komunikaci s Atithi nabízím návštěvníkům dotyk. Na to, jak mají s bytostí komunikovat, musejí ale přijít sami. Před instalací Atithi stojí dvě kovové desky ozdobené rytinami. Musíte si vyzkoušet, jak fungují. Když přes ně totiž přejedete rukama, tvor zareaguje, ale ne vždy stejným způsobem. Interakce je tak trochu jako hladit kočku, někdy se od vás může vzdálit, nebo se shluk začne točit, vytváří spirálovité tvary, nebo je trochu neukázněný a divoký. „Hlazení“ u tvora vyvolává také výrazné zvuky.

Dotyk je dost možná vůbec nejstarší formou komunikace, technologie tou nejsoučasnější. Jak je podle vás náš vztah k dotyku technologií ovlivňován?

Právě na to Atithi upozorňuje. Existuje představa, že díky dotykovým obrazovkám nebo mobilním telefonům máme svět doslova na dosah ruky. Výsledkem ale je, že se svět v podstatě promění v tlačítko, které lze stisknout, poklepat a přejet prstem. Jak víme, svět, ve kterém žijeme, je mnohem bohatější a složitější a vyžaduje trochu víc než jen pár poklepání, je do značné míry nejistý a technologie ho zkreslují.

Další z tajemných bytostí obývající svoji vlastní AI simulaci je Anhad. Spatříme ji na velkém plátně, kde tento pravěký třínohý „krab“ bloudí tropickým lesem, zpívá si hindustánskou melodii rágu a kolem něj se ve vlnách prohánějí bublinovité útvary. Jakým způsobem si s ním lze hrát a komunikovat?

Zvukem. Jakmile Anhad zachytí zvuky, které vydáváte, začne s vámi komunikovat, a to změnou svého pohybu i zpěvu. Program ovládající AI interaktivní simulaci zachycuje zvuky z vnějšího světa prostřednictvím mikrofonu a způsobuje přerušení pohybu bytosti i modulaci její písně. Asi třičtvrtěhodinový zpěv rágy nazpívané mojí kamarádkou jsem rozdělil na menší části a nastavil do programu, který jednotlivé části neustále přeskupuje. Výsledkem je nekonečně se měnící píseň. Někdy uslyšíte Anhad zpívat dvěma, nebo dokonce třemi hlasy. Jedním ze způsobů, jak lze o Anhad uvažovat, je hypotetický předpoklad, že zítra dojde ke kolapsu lidské civilizace a z nějakého důvodu někdo zapomene program vypnout, takže bude dál naslouchat a zpívat, dokud neuslyší poslední zvuky vesmíru.

Použití rágy pro zpěv Anhad není samozřejmě náhoda.

V písni rága jsou podle indického učení o kosmologii a filosofii umění spojené všechny aspekty bytí, rozprostírá se jakoby napříč prostorem a časem. Učení také říká, že lidstvo se od této písně odloučilo, když pojmenovalo věci, a toto odloučení je základem, který vedl ke všem formám civilizačního násilí páchaného člověkem nejen na člověku, ale i na světě, který obýváme. Úkolem veškerého umění je navrátit svět zpět k této původní písni.

Na rozdíl od řady jiných umělců si svá díla sám programujete včetně využití umělé inteligence. Jak ji vnímáte?

U Anhad jde v technickém smyslu o poslech. A také o reakci prostřednictvím zvuku, hudby a pohybu, což nakonec vede k jakémusi oddělení kognitivní vazby, kterou má jazyk na inteligenci. S rozšiřováním umělé inteligence, nebo spíše toho, co se popisuje jako umělá inteligence, se jazyk nyní dokázal oddělit od člověka, jazykové modely se mohou samy vytvářet a možná i myslet rychleji a efektivněji. Ze Silicon Valley je nám prezentováno, že AI vykonává tuto kognitivní funkci lépe než my. A já na to reaguji, protože cítím, že to vyvolává určitý druh tlaku, který se promítá i do všech aspektů bytí, jako by to odstraňovalo lidskost a lidská schopnost myslet také nakonec ustupuje, když je jakoby předána umělé inteligenci.

Jako hračku pro procvičení lidské schopnosti myslet jste pro návštěvníky vytvořil multiplayerovou kooperativní hru Distributed Mind Test (Test distribuované mysli). Jejím hlavním hrdinou je opět tajemná třínohá bytost.

Ano, hrát ji mohou až čtyři hráči-návštěvníci. Myšlenka hry spočívá v tom, že se hráči stanou fragmentovanými myšlenkovými impulsy, které ztělesňují hlavní bytost a společně řídí její pohyby. Jde tedy o sdílení komunikace a spolupráci. Hra se nás ptá, jak sdílíme myšlenky a jak se tyto sdílené myšlenky mohou projevit v herních prostorech. Například právě ve videohrách.

Výstava je tematicky mnohovrstevnatá, sám říkáte, že jí prostupuje také myšlenka předstírání. V čem se projevuje?

Když se podíváš kolem sebe, tak AI simulace předstírají, že jsou živé bytosti, obří sochy Walkers (Chodci) vypadají jako velmi těžké, ve skutečnosti jsou lehké, protože jsem je vyrobil převážně z montážní pěny. I obrazy ze souboru The Book of Missing Pages (Kniha chybějících stránek), vystavené ve dvou sálech, něco předstírají. Čerpají z tradice encyklopedických kompendií, jako jsou staré rukopisy nebo sady kodexů. Tyto knihy obsahují botanické kresby, hvězdné mapy a anatomické kresby zvířat, ale také obrazy imaginárních věcí jako fantastických druhů ptáků nebo krajin, které nikdo nemohl navštívit. Myšlenkou knih bylo sestavit a vytvořit souvislý příběh mezi skutečným a imaginárním a postavit je na stejnou rovinu. A tak se nás kresby a malby na výstavě vlastně snaží doslova přimět k nakreslení podobného rukopisu.

Na závěr mi prosím vysvětlete, proč mají bytosti v AI simulacích a sochy v místnostech tři nohy?

V přírodě ve skutečnosti nic nemá tři nohy, tak proto. (smích)

text: Maja Ošťádalová

Výstavu věnovanou Marii Bartuszové (1936–1996), jedné z nejpozoruhodnějších, a přitom dlouho opomíjených sochařek, zahájí 6. května Muzeum umění Olomouc. Projekt s poetickým názvem Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru navazuje na mezinárodní úspěch její tvorby potvrzený v posledních letech například prezentacemi v londýnské Tate Modern či salcburském Museum der Moderne.

Pražská rodačka Maria Bartuszová, která většinu života tvořila v ústraní slovenských Košic, rozvíjela originální sochařský jazyk založený na vztazích mezi hmotou, prázdnem a dotykem. „Výchozím významovým prvkem pro ni byla nádoba, předmět vytvářející dutý tvar. Nádoba-váza, tvarem podobná ženskému tělu, je archetypálním symbolem mateřství, plodnosti, kreativity, života a rodičovství,“ vysvětluje kurátorka Gabriela Garlatyová.

Návštěvníci spatří klíčové okruhy autorčiny tvorby: od raných biomorfních plastik přes experimenty s tzv. gravistimulovaným či pneumatickým odléváním, díky nimž se hmota proměňuje v tenkou, téměř zranitelnou skořápku. Bartuszová pracuje s fyzikálními principy – tlakem, gravitací či nafukováním. „Kolem roku 1981 začala také experimentovat s dutými formami balonů. Ve stavu tuhnutí do sebe vkládala tenké skořápky vejčitých tvarů a vrstvila z nich Nekonečná vejce,“ doplňuje Gabriela Garlatyová.

Její dílo dnes rezonuje i v širším kontextu – blízké je například tvorbě Louise Bourgeois či Evy Hesse. Přesto si uchovává jedinečnou polohu: tiché, soustředěné zkoumání vztahů mezi člověkem, přírodou a prostorem.

Výstava Marie Bartuszové vznikla ve spolupráci Muzea umění Olomouc s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou a Archivem Marie Bartuszové v Košicích.

text: Tomáš Kasal

Maria Bartuszová
Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru
MUO – Muzeum moderního umění (Denisova 47, Olomouc)
6. 5. — 13. 9.

Pohledem v mracích
ztrácím hlavu
vůně borovic

–

Stoupám výš
smog i signál
všechno mizí

–

Pod splavem
zoufalá větev
znova a znova tone

–

Na displeji okna
notifikace rána
#uzzasepondeli

–

Soubor nenalezen
srdce bije rychleji
než blikající kurzor

–

Prázdný email
přesto ve mně
neklid doručení

–

Pátek v pět
myší kreslím kruhy
do světla obrazovky

–

Ranní zrcadlo
už se ani nelekne

–

Luhuju čaj luhuju jaro
trochu v šálku
trochu ve mně

–

Zaseknuté přesýpačky
čas si dává na čas

–

Kapky na okně
každá jiným směrem
nakonec přece spolu

–

Večeře
slova těžší
než dezert

–

Světlo zhaslo
naše tváře
najednou stejné

ze sbírky Řeka odnáší stíny stromů (Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2026)

Dům umění města Brna připomene jednoho z nejvýraznějších českých experimentátorů druhé poloviny 20. století. Výstava Slova Dalibora Chatrného se zaměří na specifickou část tvorby umělce, na jeho práce se slovem.

Dalibor Chatrný patří k osobnostem, jejichž dílo vyniká mimořádnou šíří experimentálních postupů i neustálým kladením výtvarných a filosofických otázek. Z jeho rozsáhlé a mnohotvárné tvorby výstava představuje okruh prací vznikajících po celý autorův život, a to od počátku jeho experimentů v šedesátých letech. Autor se systematicky zabýval jazykem – významy slov, strukturou textu i vztahem mezi tím, co slovo označuje, a tím, co skutečně vidíme.

Chatrného přístup však nebyl čistě konceptuální. Přestože analyzoval jazyk a jeho struktury, nikdy neopustil malířské myšlení. V jeho slovních pracích proto hraje zásadní roli také vizuální stránka – barevnost, gesto, expresivní rukopis i samotná kompozice textu. Slova se v nich proměňují v obrazové prvky a text získává podobu abstraktní vizuální struktury.

Umělce zajímalo nejen to, co slova znamenají, ale také jak mohou být viděna. Zkoumal rytmus písmen, vztahy mezi jednotlivými znaky i celkovou strukturu textu, kterou převáděl do obrazového jazyka. Tím otevřel nové možnosti interpretace a ukázal, jak může být hranice mezi obrazem a slovem překračována.

„Chatrného tvorba patří k nejpodnětnějším příkladům dialogu mezi obrazem a jazykem v českém umění. Jeho práce dodnes inspirují tím, jak dokážou propojit analytické myšlení s výraznou vizuální formou,“ říká ředitelka Domu umění Terezie Petišková.

Podle ní je Chatrného přístup aktuální i dnes: „Je fascinující, jak dokázal propojit analýzu jazyka s malířským gestem. Jeho práce nás nutí slova nejen číst, ale také je skutečně vidět.“

Výstava je zároveň poslední akcí připomínající výročí Dalibor Chatrný 100. Kurátorka Alena Pomajzlová při její přípravě navazuje na své nedávné výzkumy publikované v knize Vidět a/nebo číst. Kapitoly o vztahu obrazu a slova v moderním umění, která se věnuje právě vztahu vizuálního a verbálního sdělení.

text: Jana Franchi

Slova Dalibora Chatrného
Dům umění, Galerie Jaroslava Krále (Malinovského nám. 2, Brno)
29. 4. – 7. 6.
vernisáž výstavy út 28. 4. 18:00

Na scéně Studia Hrdinů vzniká nová autorská inscenace Jana Horáka. Trpaslíci v podání Pavlíny Štorkové, Jana Bárty a Jana Jankovského budou mít premiéru již 29. dubna.

Více o inscenaci už prozradí autor jejího scénáře a režisér Jan Horák, kterého doplní scénografka Tereza Beranová a hudebník Dominik Gajarský (Slowmotiondancer).

Trpaslíci jsou, Honzo, tvým autorským textem. Čím ses při jeho psaní nechal inspirovat?

Trpaslíci nemají nějakou přímou předlohu nebo inspiraci. Možná se za ní dá označit obraz Nightmare z roku 1781 od švýcarského malíře Henryho Fuseliho. V procesu zkoušení jsem si uvědomil určité podobnosti i s dalšími literárními a filmovými díly, jako jsou například Leguánka Anny Marie Ortese, Bouře Williama Shakespeara nebo psychologický thriller Prokletý ostrov od Martina Scorseseho. Spíše než že bych vycházel z určitých inspiračních zdrojů, uvědomil jsem si, že nejsem v takovém vzduchoprázdnu, jak jsem si na začátku myslel. Tyto příklady jsou opravdu neskromné, ale pomáhají nám ve chvílích, kdy si snažíme navzájem v inscenačním týmu přiblížit své představy.

Už v inscenaci Zabít člověka jsi v textu pracoval s úryvky z ruských lidových pohádek a s říkadly. Do Trpaslíků jsi zařadil několik bajek. Co tě na těchto krátkých příbězích fascinuje? Jak je vybíráš?

U inscenace Zabít člověka jsem zvolil formu pohádek, protože jsou všem známé a jsou otiskem společensko-historických kódů a konvencí. Ruské pohádky jsou příznačné svou brutalitou.

Bajka je žánr, který s krutostí pracuje sofistikovaně jako se zdrojem poučení, což mě na něm láká. Pro děj Trpaslíků jsou bajky výchozím bodem, který divákům nepřímo naznačuje, jak se děj může dál vyvinout. V případě Trpaslíků jsem si všechny bajky napsal sám.

Text k Trpaslíkům je plný paradoxů, ambivalentních situací a postav. Stejně tak scéna Terezy Beranové je mixem několika nesourodých vizuálních stylů. Co stojí za vaší volbou a rozhodnutím?

JH: Důležitým rozměrem hry je relativnost toho, co nazýváme realitou. Záměrně pracuji s něčím, co jsem si po společném promyšlení se scénografkou nazval „valérami reality“.

TB: Herci jsou svým způsobem uvězněni v prostoru, nad kterým nemají kontrolu. Hodili jsme je někam, kde se snaží přežít, ale v komickém kontextu. Scénografie využívá princip barokního divadla a tuto jevištní realitu násobíme v projekci dalšího snového nebo vnitřního světa postav.

Vyjádřil ses, že hercům byl příběh šitý na míru. Co to konkrétně znamená?

JH: No, s tímto prohlášením bych měl být asi opatrný, ale ano, je to tak. Všichni tři herci jsou pro mě velmi inspirativní, a to jak umělecky, tak lidsky. Ve všech nacházím něco ze sebe, a mám tak pocit, že jim proto víc rozumím a můžu se jimi nechat inspirovat. Jsem vděčný za to, že můžou do příběhu vložit sami sebe. Mohl jsem si dovolit ten luxus, že jsem v původním textu ještě nevykreslil skutečné a plnohodnotné postavy se srozumitelnými motivacemi. K tomu se dostaneme s herci společně v průběhu zkoušení.

Jak probíhala spolupráce se skladatelem D. Gajarským na zvukové/hudební stránce inscenace?

JH: Práce s Dominikem je pro mě vždy inspirativní a zábavná, mám moc rád jeho citlivost a poťouchlý smysl pro humor. Dal jsem mu poměrně velkorysý prostor, tak jsem zvědavý, jak ho využije. Nejtěžší na naší spolupráci je ho vzbudit.

DG: Na práci s Honzou si nejvíc vážím jeho otevřenosti a toho, že mi vždy dá naprostou tvůrčí svobodu. Jediná věc, která mě na něm trochu mrzí, je, že vstává příliš brzy a vyžaduje to i od ostatních.

Pro jakého diváka jsou Trpaslíci?

JH: Věřím, že inscenace je určena všem, kteří chodí do divadla mimo jiné i přemýšlet. Jsme teprve ve fázi vzniku, ale od začátku svůj text vnímám jako komický. Pracuji spíš se sarkastickým, kousavým a nepříliš laskavým humorem, ale snad se tento přístup potká u diváků Studia Hrdinů s porozuměním.

Je v tak tíživých tématech, jako je samota, environmentální krize, smrt nebo násilí, prostor pro humor?

JH: Nějak nevím, jak k těmto zásadním tématům přistupovat jinak, aby si jich lidé ještě všimli. Všichni už jsme vůči některým tématům otupělí a humor je cestou, jak si můžeme připomenout hranu, na které se pohybujeme. Trpaslíci nabízí absurdní řešení toho, jak předat to „nejlepší“ z humanity někomu, kdo přijde po nás, až zde vše zničíme. Proto název „Trpaslíci“, protože to nejlepší z nás zřejmě otiskujeme do sádrové humanoidní figurky, která zdobí naše okolí, domovy a osidluje dříve netknutou přírodu.

text: Pavlína Drnková

Trpaslíci
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra st 29. 4. 20:00

Výstava Outside / Inside představuje výběrovou retrospektivu, která volně sleduje tvorbu Romana Franty od 90. let po současnost. Uvedena je v Galerii umění Karlovy Vary v přípravě kurátora Radka Wohlmutha.

Autor skrze výstavu otevírá odlehčený dialog mezi vnitřním a vnějším světem, mezi osobní zkušeností a kulturní pamětí. Jeho práce jsou sice ukotvené v realitě, ale oscilují mezi hyperrealistickými tendencemi a lapidární malbou, čímž vytvářejí někdy až absurdní kontrast mezi přesností detailu a zkratkou malířského gesta. Lidské vztahy, tváře, odkazy na knihy nebo dějiny umění zpracovává Roman Franta s ironickým nadhledem, ale zároveň s vědomím vážnosti témat, která se dotýkají lidské existence i kulturní tradice. Ironie je u něj prostředkem reflexe, nikoli úniku. Outside / Inside tak není jen prostým přehledem autorovy dosavadní tvorby, ale i sondou do proměn jeho malířského jazyka a vizuálního přemítání během posledních tří dekád. Roman Franta ukazuje, že malba může být současně rozjímavá i hravá, hodnotící i neformální, a také horizonty, které otevírá, jsou vždy dvojí: osobní i univerzální.

Ve středu 22. dubna v 17 hodin proběhne komentovaná prohlídka s kurátorem Radkem Wohlmuthem, 24. května pak komentovaná prohlídka přímo s umělcem Romanem Frantou.

text: Radek Wohlmuth

Roman Franta
Outside / Inside
Galerie umění Karlovy Vary (Goethova stezka 6, Karlovy Vary)
26. 3. – 21. 6.

Zapomenutá verze klíčového textu Vítězslava Nezvala (1900–1958) rozkrývá dramatický rozchod s avantgardou i vnitřní zápas básníka na prahu dějin.

Výstava Pražský chodec / Dobře utajená neznámá verze v olomoucké Rub Gallery představuje v kurátorské přípravě galeristy Davida Vody dosud neznámou, dlouho utajovanou verzi Nezvalova Pražského chodce z roku 1938. Text vznikal v době osobního i politického zlomu: Nezval se rozchází se surrealistickou skupinou a přehodnocuje její principy, zatímco Evropu svírá hrozba války. První vydání knihy bylo samotným Nezvalem z opatrnosti kvůli nastupující cenzuře staženo, druhé – zásadně přepracované – vstoupilo do dějin jako jediné.

Expozice doprovází nové vydání editora Milana Blahynky, jenž rekonstruuje původní podobu díla i okolnosti jeho potlačení. Vedle obou verzí knihy představuje i vzácné svazky Bretona, Teiga či Nezvala, fotografie pražských periferií a překvapivě také Nezvalovy postsurrealistické malby. Poprvé je vystaven i válečný „astrologický“ portrét básníka od Jaroslava Dobrovolného. Výstavu vedle knihy „ilustrují“ rovněž další imaginativní práce (Miró, Štyrský, Šíma, Šolc) od konce 20. do 60. let.

Stěžejním dokumentem je kapitola ze „ztracené knihy“, v níž Nezval polemizuje se samotnými základy surrealismu – zpochybňuje psychický automatismus a hledá „dialektickou syntézu“ vědomí a snu. Výstava tak neukazuje jen literární kuriozitu, ale zásadní moment, kdy se poetika střetává s ideologií.

Nezvalův příběh zde vystupuje v celé své rozpornosti: mezi fascinací revolucí a tragickým politickým omylem. Otázka, jak by tato původní verze proměnila český surrealismus, tak zůstává dodnes otevřená. Na její nahlédnutí nyní vybízí galerista a kurátor výstavy David Voda.

text: David Voda, Bára Alex Kašparová

Vítězslav Nezval
Pražský chodec / Dobře utajená neznámá verze
Rub Gallery (Komenského 10, Olomouc)
24. 4. – 18. 9.

Jak dnes zobrazit město, které už není jen urbanistickým celkem, ale zároveň psychickou krajinou, datovou infrastrukturou i prostorem permanentního napětí?

A jak uchopit metropoli ve chvíli, kdy se její každodennost rozpadá do vrstev osobních projekcí, kolektivních afektů a neviditelných systémů, které formují naše pohyby, vztahy i způsoby vnímání? Mezinárodní výstavní projekt v New Yorku působícího lotyšského umělce Viktora Timofeeva a českého umělce Radka Brousila s názvem The Hammer Strikes the Bell, který spolu s kurátory Borisem Ondreičkou a Pavlem Kubesou připravili pro pražskou Galerii NoD, vstupuje právě do tohoto významového pole. Město se zde neukazuje jako stabilní kulisa, ale jako živý, mnohovrstevnatý organismus, v němž se střetává subjektivní zkušenost s logikou pozdně postmoderních infrastruktur.

Společný autorský projekt Brousila a Timofeeva je koncipován jako komplexní výstavní situace, v níž se obrazy, kresby a prostorová site-specific instalace propojují do scénického celku. Výstava reflektuje specifický chronotop metamoderní gigapole, tedy města, které je současně konkrétním místem i mentálním stavem, souborem materiálních struktur i polem imaginace. Autory zajímá spletitý obraz budov, lidí, technologií a kolektivní psychiky, jež vzniká na strukturách dnešních metropolí.

Výstava tak nestaví na pouhém dialogu dvou médií nebo dvou autorských rukopisů. Důležitější je samotná povaha jejich setkání: Brousil i Timofeev dlouhodobě rozvíjejí citlivost vůči tomu, co zůstává pod povrchem viditelného světa, ať už jde o mocenské režimy, infrastruktury, kulturní kódy, nebo nevyslovené modely identity. The Hammer Strikes the Bell z této perspektivy proměňuje galerijní prostor v situaci, kde se město stává nejen tématem, ale i metodou. Divák nevstupuje do uzavřeného vyprávění, nýbrž do proměnlivé scenérie, v níž se mohou odehrávat nejrůznější individuální i kolektivní dramata.

Viktor Timofeev (* 1984), jehož působení zřetelně přesahuje rámec regionu střední a východní Evropy, je mezinárodně etablovaný umělec žijící a tvořící v New Yorku, jehož interdisciplinární praxe propojuje kresbu, malbu, video, zvuk, software i experimentální hry do komplexních environmentů na pomezí autofikce, worldbuildingu a systémového myšlení. V roce 2025 představil svou dosud nejrozsáhlejší muzejní výstavu Other Passengers v Lotyšském národním muzeu umění v Rize, vystavoval v Hessel Museum of Art v New Yorku, centru Bozar v Bruselu či NG v Praze.

Radek Brousil (* 1980) do tohoto dialogu vstupuje jako autor, který dlouhodobě promýšlí vztah obrazu, materiálu a společenské reality. Ve svém post-fotografickém uvažování kombinuje fotografii s textilem, objektem, videem, instalací i malbou a soustavně se věnuje společenskopolitickým a environmentálním tématům, postkoloniálním tendencím i otázce „nové citlivosti“. Jeho práce vyrůstá z kritického vztahu ke standardizovaným interpretacím pozdního kapitalismu, antropocénu i globálních mocenských vazeb a stále výrazněji se obrací také k politice času. Brousil patří k výrazným osobnostem české scény se silnou mezinárodní zkušeností, což potvrzují jeho projekty v Londýně, Bruselu, Budapešti, Tokiu i dalších institucích.

text: Pavel Kubesa

Radek Brousil & Viktor Timofeev
The Hammer Strikes the Bell
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
16. 4. – 10. 5.
vernisáž výstavy st 15. 4. 18:00

Pražské Švandovo divadlo uvádí první divadelní hru Dívenka na trampolíně inspirovanou osudem Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého.

Zdena Salivarová, spisovatelka a zakladatelka proslulého exilového nakladatelství ’68 Publishers, a její charismatický muž, spisovatel Josef Škvorecký. Dva skvělí romanopisci, překladatelé a současně manželé. Jejich příběh pod názvem Dívenka na trampolíně poprvé ožil jako divadelní hra. Scénář napsal dramatik a filmař Pavel Jurda, režisérem je Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ústřední dvojici ztvárňují Bohdana Pavlíková s Lubošem Veselým, kteří tvoří pár i mimo divadelní prkna.

Zdena Salivarová a Josef Škvorecký prožili mimořádné životy. Jejich společný život v socialistickém Československu, pobyt v kanadském exilu i příjezd do svobodné vlasti po roce 1989 by mohly být námětem na román… O jejich nakladatelství ’68 Publishers (které vydalo 255 knih), založeném manželi Škvoreckými v roce 1971 v Torontu, spisovatel Milan Kundera prohlásil, že „bez něj by tištěná vážná česká literatura přestala existovat“. S čím se ale ve své ideologií sešněrované vlasti museli potýkat? Co zažívali jako literáti i jako manželé, kteří toužili po dítěti? Jak se pak každý z nich uplatnil v emigraci, když je komunistický režim zbavil občanství a zatrhl jim návrat domů? A co je čekalo, když se v 90. letech do svobodného Československa opět směli vracet?

„V našich dějinách byly a jsou opakované snahy o přepisování historie. Ale můžeme sledovat hrstku válečníků, poutníků i strážců majáku, kteří svou milovanou zemi s bolestí opouští, aby jinde vytvořili podmínky pro záchranu a udržení základních lidských i kulturních hodnot. Dívenka na trampolíně vypráví mimo jiné o tom, že svoboda není stálá, nikdo nám ji nedaruje a bývá vykoupená nejistotou a hroznou dřinou. V tom vidím náš úkol i naši naději,“ uzavírá režisér.

text: Kateřina Vodáková

Dívenka na trampolíně
Švandovo divadlo na Smíchově (Štefanikova 57, Praha 5)
premiéra 1. února 2025
nejbližší reprízy čt 2. 4. 19:00, út 14. 4. 19:00

Barokní architektura protkává krajinu v českých zemích od velkolepých chrámů a zámků až k drobné architektuře často jakoby zapomenuté uprostřed polí.

Výraznou stopu zanechalo baroko i v užitém umění, a nelze se tak divit, že se inspirace jím objevuje zejména v průběhu historizujícího 19. století do umění i užitého umění hned několikrát. Aktuální klatovská výstava mapuje opakované návraty barokního tvarosloví a dekorů tak, jak se odrazily ve sklářské produkci.

Souvislosti mezi barokní inspirací a sklem pozdější doby jsou někdy volné a někdy doslovné. Například do skla doby biedermeieru se odráží hra světel a stínů barokní architektury i inspirace broušenými dekory barokního skla. Druhé rokoko vnáší do skla jasné pastelové barvy a kontrasty a znovu objevuje malbu jako dekorativní prvek. Neobarokní a neorokokové sklo vychází z jiných předpokladů a snaží se o více či méně dokonalé napodobení původních předloh nebo jejich ducha. A pak jsou tu práce z nedávné doby, například výsledky vimperského sklářského sympozia uspořádaného v roce 2013 k 330. výročí objevu českého křišťálu, kde se barokem nechali inspirovat například Rony Plesl, Pavlína Čambalová nebo Lukáš Houdek.

Výstava nemůže být v rozsahu, který umožňují výstavní plochy klatovského Pavilonu skla, vyčerpávajícím přehledem barokních reminiscencí v českém skle, ale jejích několik desítek exponátů dokumentuje mnohé zajímavé souvislosti. Řada z nich je veřejně vystavena poprvé a reprezentativní soubor bylo možné sestavit jen díky mimořádné vstřícnosti Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech, Muzea Šumavy v Sušici a Kašperských Horách a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. A budou k vidění od 9. dubna do 8. června 2026.

text: Jitka Lněničková

V(d)ěčné návraty baroka
Pavilon skla Klatovy (Hostašova 917, Klatovy)
9. 4. – 8. 6.