V Galerii Františka Drtikola v Příbrami se na konci března otevřela výstava Architektura opravy, která zkoumá, jak (zejména) v prostředí architektury a výstavby vypadá držet se hesla „Prostředí bychom měli raději udržovat a opravovat než stavět nové“.

Přístupy udržitelnosti, nerůstu a péče se v poslední době objevují stále častěji. Teorie opravy (nejen opravy architektury, ale třeba i opravy společnosti) nicméně přináší širší či radikálnější úhel pohledu. Nabízí paradigma, založené na myšlence, že bychom namísto odstraňování nefungujících věcí a nahrazování novými, je měli primárně udržovat a opravovat. Aplikuje jazyk, který známe spíše u předmětů spotřeby, na prostředí architektury, přírody, a nakonec i společnosti.

Přístup zachování existujícího jsme zvyklí uplatňovat na památky, které mají historickou hodnotu. V teorii opravy ale nejde jen o ně. Cena budovy, ale třeba i technické infrastruktury, je v tom, že tady už je. Je tu materiál, stabilizovaná struktura, vynaložená přírodní a kulturní energie či sociální zdroje. Takže když nefunguje, tj. je buď „rozbitá“, anebo není uzpůsobená na potřebné využití, měli bychom ji opravit, anebo pro požadovaný účel využít maximum toho, co už existuje. A aby fungovala, musíme ji udržovat. Architekturu zatím stále chápeme spíše tak, že postavit něco nového, jiného, považujeme za atraktivnější. Upřednostňujeme reprezentaci před reprodukcí.

Výsledkem upřednostňování nového také je, že jsme ztratili nejen ochotu, ale i dovednost opravy, tj. manuální zručnost a řemeslné odbornosti. Oprava zahrnuje nejen stavební úpravy, ale také běžnou údržbu, a dokonce i úklid. Úklidové profese jsou přitom ve společnosti podceňované, neviditelné, a především nepožívají úcty.

Výstava v příbramské galerii představuje několik architektonických realizací z českého a německého prostředí, které se rozhodly se současnými stavbami a podmínkami popasovat, adaptovat je a využít pro současnou potřebu. A to v řadě případů tam, kde by se možná nabízelo stávající a často i nefungující vymazat a začít od nuly.

Výběr prací jednotlivých architektonických studií je zároveň i průřezem širšími tématy, které s otázkou, jak se stávajícími stavebními strukturami nakládat, souvisí. Německé studio Muck Petzet Architekten a čeští RE:architekti představují možné přístupy k typovým stavbám z druhé poloviny 20. století, které nezastupují architekturu vnímanou jako památkově hodnotnou nebo atraktivní, ale jejichž dědictví je v Evropě v různých podobách rozsáhlé. Berlínští Büros für Konstruktivismus pracovali s budovou plnou nánosů oprav a adaptací z průběhu let, které se rozhodli do svého přístupu zapracovat namísto klasického „očištění” do původní podoby. V rámci úprav pražského nábřeží byly v projektu ateliéru YYYY zachovány a různými způsoby využity pozůstatky bývalého překladiště stavebního materiálu. Ateliér ORA se rozhodl pro zachování ruiny venkovského stavení v jejím stavu rozpadu a pohodlné rekreační obydlí vestavět do ní. MCA atelier skrze zachování a úpravy rodného domu (na první pohled již nefunkční stavby) Jana Palacha komunikuje příběh, význam, vzpomínku na zásadní události. AP atelier zase do (v tomto případě „klasicky” památkově hodnotného) prostředí litomyšlského zámku vnáší flexibilní současnou vrstvu nového využití – sezonního festivalového sálu a zdůrazňuje vedle památkové hodnoty formy objektu i hodnotu děje, současné živé funkce.

Kontext architektuře opravy v praxi na výstavě doplňují umělecká díla, filmy a průřez příklady radikálního zachovávání a opravování z každodenního života i řady dalších oborů. Například ve světě spotřebičů a elektroniky se s dilematem vyhodit a nahradit nebo zachovat a opravit setkáváme neustále kvůli neudržitelné praxi plánovaného zastarávání výrobků (tzv. planned obsolence).

Uplatňování architektury opravy je v první řadě o věci hodnotového přístupu a poté o praktických nástrojích jeho naplnění. Rozhodujeme-li se upřednostnit přístup opravy, potřebujeme nejprve chápat jeho hlubší smysl. A to nejenom si rozumově uvědomovat potřebu šetrnosti k prostředí, ale také cítit lásku – k existujícímu, starému, unavenému, opotřebovanému.

Výstava, kterou připravil kurátorský tým ve složení Pavly Melkové, Kateřiny Špičákové, Igora Machaty a Terezy Melkové, se koncentruje právě na samotný smysl opravy a jeho přijetí a aplikování nejen ve společenské rovině, ale také v našich individuálních každodenních životech. A v neposlední řadě pak ukazuje, jakým způsobem to dokáže architektura.

text: Pavla Melková, Tereza Melková

Architektura opravy
Galerie Františka Drtikola Příbram (Tyršova 106, Příbram)
25. 3. – 30. 8.

Umělecké uskupení Ferst Dadler a Loré Lixenberg nabízí účast na performativní akci Zahradníiíiíiíiíi republika v prostoru zahrady Galerie města Pardubic (GAMPA) v období 18.–21. června 2026 a participaci na performativním setkání o vzniku této republikyˈkonfɛrɛnt͡sɛ 23.–25. června v Divadle 29.

Zahradníiíiíiíiíi republika je rhizomatická, nomádská zahradní republika, která prochází různými místy: poprvé byla založena ve Františkánské zahradě, následně se přesunula do trojských zahrad v Praze a v červnu najde své místo v zahradě GAMPY v Pardubicích.

Zahradníiíiíiíiíi republika zve účastníky ke spolutvorbě prostoru, kde se naslouchání stává sdílenou občanskou praxí. Projekt vybízí participanty k představě alternativních způsobů bytí spolu. Vychází z probíhajícího uměleckého výzkumu kolektivu Ferst Dadler & Loré Lixenberg, který se zaměřuje na občanství, materialitu, participaci a praktiky péče.

Otevřená výzva pro připravovaný projekt Zahradníiíiíiíiíi republika je určena pro všechny (nejen) pro umělce, zahradníky, myslitele, performery, sousedy či hudebníky — všichni jsou zváni. Od uchazečů se nevyžaduje specifická zkušenost, ale zájem o experimentální a participativní formy současné praxe.

Účastníci jsou vyzváni, aby společně se členy skupiny Ferst Dadler a operní tvůrkyní Loré Lixenberg vytvořili Zahradníiíiíiíiíi republiku: živé, performativní prostředí formované zvukem, pohybem, dialogem a sdílenou pozorností. Namísto pevně daného scénáře vzniká republika skrze setkání, naslouchání – jeden druhému, prostoru zahrady i jejím obyvatelům. Prostředí republiky je formováno lidskými setkáními stejně jako přírodními procesy. Počasí, půda, hmyz i hlasy sdílejí moc určovat, jak vznikají shromáždění a jak se utvářejí rozhodnutí.

Během setkání se účastníci ponoří do tvorby prostřednictvím série workshopů vedených hlasovou a zvukovou umělkyní Loré Lixenberg společně s členy kolektivu Ferst Dadler, včetně tanečnice a performerky Ingy Zotové-Mikshiny a perkusionisty a skladatele Elia Morettiho.

Projekt poté pokračuje v podobě inscenované ˈkonfɛrɛnt͡sɛ v Divadle 29, který proměňuje známý formát konference v performativní zkoumání. Zde se diváci stanou delegáty účastnící se konference o samotném založení republiky, v níž je republika zkoumána prostřednictvím zvuku, hudby, pohybu a intenzivního naslouchání. Cílem je sdílet s publikem základní hodnoty nově vzniklé republiky a diskutovat o její budoucnosti.

Pracovním jazykem je především angličtina se simultánním překladem do češtiny.
Účastníci jsou vybízeni k účasti na celém období workshopů, aby se kolektivní proces mohl plně rozvinout, i když částečná účast může být individuálně diskutována.

Harmonogram projektu:
18.–21. června Zahradníiíiíiíiíi republika (GAMPA)

čtvrtek 18.6.,18:00–20:00 – Seznamovací večeře
pátek 19.6., 14:00*–20:00 – Workshop v zahradě (pro ty, kteří zůstávají déle v práci, je možný i pozdější příchod)
sobota 20.6., 10:30–17:30 – Workshop v zahradě
neděle 21.6., 9:00–17:30 – Závěrečná performance v zahradě
23.–25. červnaˈkonfɛrɛnt͡sɛ (Divadlo 29)
úterý 23.6. – Workshop středa 24.6. – Workshop
čtvrtek 25.6., 20:00 – Závěrečná performance ˈkonfɛrɛnt͡sɛ v Divadle 29

Účast na workshopu je podpořena honorářem 500 Kč/den.
Závěrečné výstupy jsou podpořeny honorářem 1.500 Kč/performance.
Celkem 6.000 Kč za účast na obou částech projektu Zahradníiíiíiíiíi republika a ˈkonfɛrɛnt͡sɛ.

Pro přihlášení vyplňte formulář na tomto odkazu.
Formulář lze vyplnit v angličtině nebo češtině.
Termín pro podání přihlášek do 31. května.
Kapacita je omezena. Vybraní účastníci budou kontaktováni do 7. června.

O Ferst Dadler
Ferst Dadler je umělecký kolektiv, který tvoří Elia Moretti, Inga Zotova-Mikshina, Roman Zotov-Mikshin. Uskupení realizovalo v roce 2023 a 2024 obdobný projekt v zahradách Trojského zámku a ve Františkánské zahradě v centru Prahy a jeho indoorovou „konferenční“ část poté v Paláci Akropolis. Na základě této performance vzniklo následně rozhlasové dílo Republika Zahradníiíiíiíiíi, které zvítězilo v Neapoli v kategorii Hudba na mezinárodním festivalu Prix Italia 2025, jedné z nejprestižnějších evropských přehlídek rozhlasové a televizní tvorby.
Více o uměleckém uskupení: https://ferstdadler.tumblr.com

O Loré Lixenberg
Lore Lixenberg je mezzosopranistka, zvuková umělkyně a interdisciplinární výzkumnice, jejíž práce zkoumá průsečík digitálních a analogových formátů v opeře a hudebním divadle.
Více informací o umělkyni.

Lokace:
GAMPA – Galerie města Pardubic
Automatické mlýny 1962
Pardubice 530 03
www.gampa.cz

Divadlo 29
Svaté Anežky České 29
Pardubice 530 02
www.divadlo29.cz

Artium by KKCG uvádí výstavu Intervaly přítomnosti – nový, prostorově rozsáhlý projekt sochařky Kateřiny Šťastné, jedné z nejvýraznějších mladých autorek současné české umělecké scény. Výstava vznikla přímo pro specifickou architekturu Artia, kde se lidé míjejí, potkávají a zanechávají po sobě stopy – fyzické i symbolické.

Šťastná zde rozvíjí své dlouhodobé téma tělesnosti, dechu a vzájemného ovlivňování člověka a prostředí. Tentokrát však posouvá svou práci do nové roviny: propojuje monumentální sochy, intimní textilní výšivky i reliéfy do jednoho celku, který návštěvníka vtahuje do fyzického i mentálního zpomalení. Intervaly přítomnosti nejsou klasickou výstavou, ale zkušeností, která se odehrává v těle diváka.

Díla vybízejí návštěvníky, aby zvedli hlavu a prožili s monumentálními sochami pod pulzujícím světlem moment sblížení se. Moment, kdy ve víru tance těla tanečníků splývají a ztrácí jasné kontury. Mezi zelení pak společně se svým pohledem na vodní hladině objeví ticho spojené se spící postavou. Látka uprostřed srdce Artia zaznamenávající odraz těla ve vodě se pohupuje vlivem okolního prostředí. O kousek dál jednotlivé panely svou velikostí vytváří rozšířený rám drobným výšivkám a zvou člověka k interakci.

„Výstava Kateřiny Šťastné odhaluje odpovědnost v rovině schopnosti se zastavit, uvědomovat si svět kolem sebe i ostatní žijící postavy v něm, pochopit význam vlastního otisku, odrazu i stopy, kterou za sebou zanecháváme,“ doplňuje výstavu kurátorka Anna Pulkertová.

text: Eva Grund

Kateřina Šťastná / Intervaly přítomnosti
Artium by KKCG (Evropská 866/71, Praha 6)
15. 5. – 17. 7.

Píše se rok 2033 a Evropou zmítá třetí světová válka. Svaz národů Velkého Ruska okupuje pobaltské země. Francie, Maďarsko a Slovensko se k němu již připojily dobrovolně.

Spojené státy anektovaly Grónsko a Island. V srdci bývalé Evropské unie aktivně vzdorují ruskému obležení pouze Česko a Polsko. Skupině vyvolených z oblasti kultury a humanitních věd obou zemí byl přidělen šílený úkol: vymyslet narativ, který přesvědčí dvě mentálně naprosto odlišná uskupení obyvatel, aby bojovali bok po boku jako jeden národ. A vyhlásili společný stát – jelikož jim nic jiného nezbylo.

Původní hru Marií Wojtyszko s názvem Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce právě připravuje v režii Jakuba Krofty Činohra Národního divadla v koprodukci s Národním divadlem Julia Słowackého v Krakově. Příběh balancující na pomezí sociálně-kritického dramatu a neotřelého politického sitcomu nás zavede konkrétně do přísně tajného vládního střediska mezi českými Orlickými horami a polským Kladskem, odpovídajícího za národní bezpečnost. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu, mladý sociolog, katolický duchovní, oscarový režisér, investigativní novinář a popová hvězda – v takovém složení se elitní pracovní skupina zakousne do fabrikace politicko-kulturní vize a jí příslušné propagandy, která by postsovětské střední Evropě, opět bojující za svou svobodu a suverenitu, snad mohla pomoct zachránit krk. Účel přitom světí prostředky. Žádný trik není příliš špinavý a žádná manipulační technika není příliš nedemokratická.

V kleštích svých morálních rozporů, zda konají správně, či nikoliv, a také mnohovrstevnatých mezilidských konfliktů, vycházejících nejen z diametrálně odlišných názorů na svět, ale i samotných národnostních rozdílů, se postavy zaplétají do série komických, avšak ideově mnohdy zásadních peripetií. Podaří se jim v dostatečném psychickém zdraví přežít chronickou ponorkovou nemoc z nucené izolace s lidmi, se kterými by častokrát nešli ani kafe, a zasloužit se přitom o své vlasti bez výčitek svědomí ze zpronevěry hodnotám západní civilizace?

text: Kateřina Kubák Prášilová, Róbert Štefančík

Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce
La Fabrika (Komunardů 30, Praha 7)
premiéra čt 14. května 19:30

Ve výstavě indického umělce Saheje Rahala Beyond the City of Time, která se do 10. května koná v Galerii Rudolfinum, vás čeká setkání s řadou roztodivných bytostí. Některé žijí v digitálním prostředí AI interaktivních simulací, jiné sídlí v multiplayerové kooperativní videohře, další na vás shlížejí z obrazů.

Při procházení galerijními sály, kdy dělají společnost také obří třínohé černé sochy vypadající jako starodávné bytosti, které v galerii zkameněly, návštěvníka napadá legitimní otázka: Do jakého světa, na jaký zážitek a k jakým úvahám se nás to „za hranice města času“ Sahej Rahal rozhodl zavést?

Pestrost používaných médií je jedním ze znaků vaší tvorby. Jak se projevuje ve výstavě?

Vytvořil jsem ji jako spojení jednotlivých prvků, jako labyrint plný hraček. Během své hry si návštěvníci mohou rekonstruovat, jak vznikají příběhy a jak příběhy formují nás a svět, ve kterém žijeme. Klíčovým tématem této hry se stává otázka jazyka a formy komunikace. Setkáváte se tu s kvazivnímajícími organismy, se kterými můžete v jejich virtuálních světech komunikovat a vytvářet s nimi nové formy jazyka, které místo slov používají pohyb, dotek a zvuk.

Shlukem takových organismů je i Atithi, interaktivní simulace umělé inteligence v podobě klubka tvorů působících téměř jako ekosystém, který se po velkoformátové promítací ploše pohybuje s chapadly bloudícími po opuštěném chrámu. Co se podle vás stane, když narazíme na bytost, nebo dokonce svět, který nemluví naším jazykem, jako je tomu u Atithi? Jaký to má na nás vliv?

Terén, na kterém jako lidé stojíme, je jazykový, ale také kognitivní. Pro komunikaci s Atithi nabízím návštěvníkům dotyk. Na to, jak mají s bytostí komunikovat, musejí ale přijít sami. Před instalací Atithi stojí dvě kovové desky ozdobené rytinami. Musíte si vyzkoušet, jak fungují. Když přes ně totiž přejedete rukama, tvor zareaguje, ale ne vždy stejným způsobem. Interakce je tak trochu jako hladit kočku, někdy se od vás může vzdálit, nebo se shluk začne točit, vytváří spirálovité tvary, nebo je trochu neukázněný a divoký. „Hlazení“ u tvora vyvolává také výrazné zvuky.

Dotyk je dost možná vůbec nejstarší formou komunikace, technologie tou nejsoučasnější. Jak je podle vás náš vztah k dotyku technologií ovlivňován?

Právě na to Atithi upozorňuje. Existuje představa, že díky dotykovým obrazovkám nebo mobilním telefonům máme svět doslova na dosah ruky. Výsledkem ale je, že se svět v podstatě promění v tlačítko, které lze stisknout, poklepat a přejet prstem. Jak víme, svět, ve kterém žijeme, je mnohem bohatější a složitější a vyžaduje trochu víc než jen pár poklepání, je do značné míry nejistý a technologie ho zkreslují.

Další z tajemných bytostí obývající svoji vlastní AI simulaci je Anhad. Spatříme ji na velkém plátně, kde tento pravěký třínohý „krab“ bloudí tropickým lesem, zpívá si hindustánskou melodii rágu a kolem něj se ve vlnách prohánějí bublinovité útvary. Jakým způsobem si s ním lze hrát a komunikovat?

Zvukem. Jakmile Anhad zachytí zvuky, které vydáváte, začne s vámi komunikovat, a to změnou svého pohybu i zpěvu. Program ovládající AI interaktivní simulaci zachycuje zvuky z vnějšího světa prostřednictvím mikrofonu a způsobuje přerušení pohybu bytosti i modulaci její písně. Asi třičtvrtěhodinový zpěv rágy nazpívané mojí kamarádkou jsem rozdělil na menší části a nastavil do programu, který jednotlivé části neustále přeskupuje. Výsledkem je nekonečně se měnící píseň. Někdy uslyšíte Anhad zpívat dvěma, nebo dokonce třemi hlasy. Jedním ze způsobů, jak lze o Anhad uvažovat, je hypotetický předpoklad, že zítra dojde ke kolapsu lidské civilizace a z nějakého důvodu někdo zapomene program vypnout, takže bude dál naslouchat a zpívat, dokud neuslyší poslední zvuky vesmíru.

Použití rágy pro zpěv Anhad není samozřejmě náhoda.

V písni rága jsou podle indického učení o kosmologii a filosofii umění spojené všechny aspekty bytí, rozprostírá se jakoby napříč prostorem a časem. Učení také říká, že lidstvo se od této písně odloučilo, když pojmenovalo věci, a toto odloučení je základem, který vedl ke všem formám civilizačního násilí páchaného člověkem nejen na člověku, ale i na světě, který obýváme. Úkolem veškerého umění je navrátit svět zpět k této původní písni.

Na rozdíl od řady jiných umělců si svá díla sám programujete včetně využití umělé inteligence. Jak ji vnímáte?

U Anhad jde v technickém smyslu o poslech. A také o reakci prostřednictvím zvuku, hudby a pohybu, což nakonec vede k jakémusi oddělení kognitivní vazby, kterou má jazyk na inteligenci. S rozšiřováním umělé inteligence, nebo spíše toho, co se popisuje jako umělá inteligence, se jazyk nyní dokázal oddělit od člověka, jazykové modely se mohou samy vytvářet a možná i myslet rychleji a efektivněji. Ze Silicon Valley je nám prezentováno, že AI vykonává tuto kognitivní funkci lépe než my. A já na to reaguji, protože cítím, že to vyvolává určitý druh tlaku, který se promítá i do všech aspektů bytí, jako by to odstraňovalo lidskost a lidská schopnost myslet také nakonec ustupuje, když je jakoby předána umělé inteligenci.

Jako hračku pro procvičení lidské schopnosti myslet jste pro návštěvníky vytvořil multiplayerovou kooperativní hru Distributed Mind Test (Test distribuované mysli). Jejím hlavním hrdinou je opět tajemná třínohá bytost.

Ano, hrát ji mohou až čtyři hráči-návštěvníci. Myšlenka hry spočívá v tom, že se hráči stanou fragmentovanými myšlenkovými impulsy, které ztělesňují hlavní bytost a společně řídí její pohyby. Jde tedy o sdílení komunikace a spolupráci. Hra se nás ptá, jak sdílíme myšlenky a jak se tyto sdílené myšlenky mohou projevit v herních prostorech. Například právě ve videohrách.

Výstava je tematicky mnohovrstevnatá, sám říkáte, že jí prostupuje také myšlenka předstírání. V čem se projevuje?

Když se podíváš kolem sebe, tak AI simulace předstírají, že jsou živé bytosti, obří sochy Walkers (Chodci) vypadají jako velmi těžké, ve skutečnosti jsou lehké, protože jsem je vyrobil převážně z montážní pěny. I obrazy ze souboru The Book of Missing Pages (Kniha chybějících stránek), vystavené ve dvou sálech, něco předstírají. Čerpají z tradice encyklopedických kompendií, jako jsou staré rukopisy nebo sady kodexů. Tyto knihy obsahují botanické kresby, hvězdné mapy a anatomické kresby zvířat, ale také obrazy imaginárních věcí jako fantastických druhů ptáků nebo krajin, které nikdo nemohl navštívit. Myšlenkou knih bylo sestavit a vytvořit souvislý příběh mezi skutečným a imaginárním a postavit je na stejnou rovinu. A tak se nás kresby a malby na výstavě vlastně snaží doslova přimět k nakreslení podobného rukopisu.

Na závěr mi prosím vysvětlete, proč mají bytosti v AI simulacích a sochy v místnostech tři nohy?

V přírodě ve skutečnosti nic nemá tři nohy, tak proto. (smích)

text: Maja Ošťádalová

Výstavu věnovanou Marii Bartuszové (1936–1996), jedné z nejpozoruhodnějších, a přitom dlouho opomíjených sochařek, zahájí 6. května Muzeum umění Olomouc. Projekt s poetickým názvem Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru navazuje na mezinárodní úspěch její tvorby potvrzený v posledních letech například prezentacemi v londýnské Tate Modern či salcburském Museum der Moderne.

Pražská rodačka Maria Bartuszová, která většinu života tvořila v ústraní slovenských Košic, rozvíjela originální sochařský jazyk založený na vztazích mezi hmotou, prázdnem a dotykem. „Výchozím významovým prvkem pro ni byla nádoba, předmět vytvářející dutý tvar. Nádoba-váza, tvarem podobná ženskému tělu, je archetypálním symbolem mateřství, plodnosti, kreativity, života a rodičovství,“ vysvětluje kurátorka Gabriela Garlatyová.

Návštěvníci spatří klíčové okruhy autorčiny tvorby: od raných biomorfních plastik přes experimenty s tzv. gravistimulovaným či pneumatickým odléváním, díky nimž se hmota proměňuje v tenkou, téměř zranitelnou skořápku. Bartuszová pracuje s fyzikálními principy – tlakem, gravitací či nafukováním. „Kolem roku 1981 začala také experimentovat s dutými formami balonů. Ve stavu tuhnutí do sebe vkládala tenké skořápky vejčitých tvarů a vrstvila z nich Nekonečná vejce,“ doplňuje Gabriela Garlatyová.

Její dílo dnes rezonuje i v širším kontextu – blízké je například tvorbě Louise Bourgeois či Evy Hesse. Přesto si uchovává jedinečnou polohu: tiché, soustředěné zkoumání vztahů mezi člověkem, přírodou a prostorem.

Výstava Marie Bartuszové vznikla ve spolupráci Muzea umění Olomouc s Alšovou jihočeskou galerií v Hluboké nad Vltavou a Archivem Marie Bartuszové v Košicích.

text: Tomáš Kasal

Maria Bartuszová
Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru
MUO – Muzeum moderního umění (Denisova 47, Olomouc)
6. 5. — 13. 9.

Pohledem v mracích
ztrácím hlavu
vůně borovic

–

Stoupám výš
smog i signál
všechno mizí

–

Pod splavem
zoufalá větev
znova a znova tone

–

Na displeji okna
notifikace rána
#uzzasepondeli

–

Soubor nenalezen
srdce bije rychleji
než blikající kurzor

–

Prázdný email
přesto ve mně
neklid doručení

–

Pátek v pět
myší kreslím kruhy
do světla obrazovky

–

Ranní zrcadlo
už se ani nelekne

–

Luhuju čaj luhuju jaro
trochu v šálku
trochu ve mně

–

Zaseknuté přesýpačky
čas si dává na čas

–

Kapky na okně
každá jiným směrem
nakonec přece spolu

–

Večeře
slova těžší
než dezert

–

Světlo zhaslo
naše tváře
najednou stejné

ze sbírky Řeka odnáší stíny stromů (Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2026)

Dům umění města Brna připomene jednoho z nejvýraznějších českých experimentátorů druhé poloviny 20. století. Výstava Slova Dalibora Chatrného se zaměří na specifickou část tvorby umělce, na jeho práce se slovem.

Dalibor Chatrný patří k osobnostem, jejichž dílo vyniká mimořádnou šíří experimentálních postupů i neustálým kladením výtvarných a filosofických otázek. Z jeho rozsáhlé a mnohotvárné tvorby výstava představuje okruh prací vznikajících po celý autorův život, a to od počátku jeho experimentů v šedesátých letech. Autor se systematicky zabýval jazykem – významy slov, strukturou textu i vztahem mezi tím, co slovo označuje, a tím, co skutečně vidíme.

Chatrného přístup však nebyl čistě konceptuální. Přestože analyzoval jazyk a jeho struktury, nikdy neopustil malířské myšlení. V jeho slovních pracích proto hraje zásadní roli také vizuální stránka – barevnost, gesto, expresivní rukopis i samotná kompozice textu. Slova se v nich proměňují v obrazové prvky a text získává podobu abstraktní vizuální struktury.

Umělce zajímalo nejen to, co slova znamenají, ale také jak mohou být viděna. Zkoumal rytmus písmen, vztahy mezi jednotlivými znaky i celkovou strukturu textu, kterou převáděl do obrazového jazyka. Tím otevřel nové možnosti interpretace a ukázal, jak může být hranice mezi obrazem a slovem překračována.

„Chatrného tvorba patří k nejpodnětnějším příkladům dialogu mezi obrazem a jazykem v českém umění. Jeho práce dodnes inspirují tím, jak dokážou propojit analytické myšlení s výraznou vizuální formou,“ říká ředitelka Domu umění Terezie Petišková.

Podle ní je Chatrného přístup aktuální i dnes: „Je fascinující, jak dokázal propojit analýzu jazyka s malířským gestem. Jeho práce nás nutí slova nejen číst, ale také je skutečně vidět.“

Výstava je zároveň poslední akcí připomínající výročí Dalibor Chatrný 100. Kurátorka Alena Pomajzlová při její přípravě navazuje na své nedávné výzkumy publikované v knize Vidět a/nebo číst. Kapitoly o vztahu obrazu a slova v moderním umění, která se věnuje právě vztahu vizuálního a verbálního sdělení.

text: Jana Franchi

Slova Dalibora Chatrného
Dům umění, Galerie Jaroslava Krále (Malinovského nám. 2, Brno)
29. 4. – 7. 6.
vernisáž výstavy út 28. 4. 18:00

Na scéně Studia Hrdinů vzniká nová autorská inscenace Jana Horáka. Trpaslíci v podání Pavlíny Štorkové, Jana Bárty a Jana Jankovského budou mít premiéru již 29. dubna.

Více o inscenaci už prozradí autor jejího scénáře a režisér Jan Horák, kterého doplní scénografka Tereza Beranová a hudebník Dominik Gajarský (Slowmotiondancer).

Trpaslíci jsou, Honzo, tvým autorským textem. Čím ses při jeho psaní nechal inspirovat?

Trpaslíci nemají nějakou přímou předlohu nebo inspiraci. Možná se za ní dá označit obraz Nightmare z roku 1781 od švýcarského malíře Henryho Fuseliho. V procesu zkoušení jsem si uvědomil určité podobnosti i s dalšími literárními a filmovými díly, jako jsou například Leguánka Anny Marie Ortese, Bouře Williama Shakespeara nebo psychologický thriller Prokletý ostrov od Martina Scorseseho. Spíše než že bych vycházel z určitých inspiračních zdrojů, uvědomil jsem si, že nejsem v takovém vzduchoprázdnu, jak jsem si na začátku myslel. Tyto příklady jsou opravdu neskromné, ale pomáhají nám ve chvílích, kdy si snažíme navzájem v inscenačním týmu přiblížit své představy.

Už v inscenaci Zabít člověka jsi v textu pracoval s úryvky z ruských lidových pohádek a s říkadly. Do Trpaslíků jsi zařadil několik bajek. Co tě na těchto krátkých příbězích fascinuje? Jak je vybíráš?

U inscenace Zabít člověka jsem zvolil formu pohádek, protože jsou všem známé a jsou otiskem společensko-historických kódů a konvencí. Ruské pohádky jsou příznačné svou brutalitou.

Bajka je žánr, který s krutostí pracuje sofistikovaně jako se zdrojem poučení, což mě na něm láká. Pro děj Trpaslíků jsou bajky výchozím bodem, který divákům nepřímo naznačuje, jak se děj může dál vyvinout. V případě Trpaslíků jsem si všechny bajky napsal sám.

Text k Trpaslíkům je plný paradoxů, ambivalentních situací a postav. Stejně tak scéna Terezy Beranové je mixem několika nesourodých vizuálních stylů. Co stojí za vaší volbou a rozhodnutím?

JH: Důležitým rozměrem hry je relativnost toho, co nazýváme realitou. Záměrně pracuji s něčím, co jsem si po společném promyšlení se scénografkou nazval „valérami reality“.

TB: Herci jsou svým způsobem uvězněni v prostoru, nad kterým nemají kontrolu. Hodili jsme je někam, kde se snaží přežít, ale v komickém kontextu. Scénografie využívá princip barokního divadla a tuto jevištní realitu násobíme v projekci dalšího snového nebo vnitřního světa postav.

Vyjádřil ses, že hercům byl příběh šitý na míru. Co to konkrétně znamená?

JH: No, s tímto prohlášením bych měl být asi opatrný, ale ano, je to tak. Všichni tři herci jsou pro mě velmi inspirativní, a to jak umělecky, tak lidsky. Ve všech nacházím něco ze sebe, a mám tak pocit, že jim proto víc rozumím a můžu se jimi nechat inspirovat. Jsem vděčný za to, že můžou do příběhu vložit sami sebe. Mohl jsem si dovolit ten luxus, že jsem v původním textu ještě nevykreslil skutečné a plnohodnotné postavy se srozumitelnými motivacemi. K tomu se dostaneme s herci společně v průběhu zkoušení.

Jak probíhala spolupráce se skladatelem D. Gajarským na zvukové/hudební stránce inscenace?

JH: Práce s Dominikem je pro mě vždy inspirativní a zábavná, mám moc rád jeho citlivost a poťouchlý smysl pro humor. Dal jsem mu poměrně velkorysý prostor, tak jsem zvědavý, jak ho využije. Nejtěžší na naší spolupráci je ho vzbudit.

DG: Na práci s Honzou si nejvíc vážím jeho otevřenosti a toho, že mi vždy dá naprostou tvůrčí svobodu. Jediná věc, která mě na něm trochu mrzí, je, že vstává příliš brzy a vyžaduje to i od ostatních.

Pro jakého diváka jsou Trpaslíci?

JH: Věřím, že inscenace je určena všem, kteří chodí do divadla mimo jiné i přemýšlet. Jsme teprve ve fázi vzniku, ale od začátku svůj text vnímám jako komický. Pracuji spíš se sarkastickým, kousavým a nepříliš laskavým humorem, ale snad se tento přístup potká u diváků Studia Hrdinů s porozuměním.

Je v tak tíživých tématech, jako je samota, environmentální krize, smrt nebo násilí, prostor pro humor?

JH: Nějak nevím, jak k těmto zásadním tématům přistupovat jinak, aby si jich lidé ještě všimli. Všichni už jsme vůči některým tématům otupělí a humor je cestou, jak si můžeme připomenout hranu, na které se pohybujeme. Trpaslíci nabízí absurdní řešení toho, jak předat to „nejlepší“ z humanity někomu, kdo přijde po nás, až zde vše zničíme. Proto název „Trpaslíci“, protože to nejlepší z nás zřejmě otiskujeme do sádrové humanoidní figurky, která zdobí naše okolí, domovy a osidluje dříve netknutou přírodu.

text: Pavlína Drnková

Trpaslíci
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra st 29. 4. 20:00

Výstava Outside / Inside představuje výběrovou retrospektivu, která volně sleduje tvorbu Romana Franty od 90. let po současnost. Uvedena je v Galerii umění Karlovy Vary v přípravě kurátora Radka Wohlmutha.

Autor skrze výstavu otevírá odlehčený dialog mezi vnitřním a vnějším světem, mezi osobní zkušeností a kulturní pamětí. Jeho práce jsou sice ukotvené v realitě, ale oscilují mezi hyperrealistickými tendencemi a lapidární malbou, čímž vytvářejí někdy až absurdní kontrast mezi přesností detailu a zkratkou malířského gesta. Lidské vztahy, tváře, odkazy na knihy nebo dějiny umění zpracovává Roman Franta s ironickým nadhledem, ale zároveň s vědomím vážnosti témat, která se dotýkají lidské existence i kulturní tradice. Ironie je u něj prostředkem reflexe, nikoli úniku. Outside / Inside tak není jen prostým přehledem autorovy dosavadní tvorby, ale i sondou do proměn jeho malířského jazyka a vizuálního přemítání během posledních tří dekád. Roman Franta ukazuje, že malba může být současně rozjímavá i hravá, hodnotící i neformální, a také horizonty, které otevírá, jsou vždy dvojí: osobní i univerzální.

Ve středu 22. dubna v 17 hodin proběhne komentovaná prohlídka s kurátorem Radkem Wohlmuthem, 24. května pak komentovaná prohlídka přímo s umělcem Romanem Frantou.

text: Radek Wohlmuth

Roman Franta
Outside / Inside
Galerie umění Karlovy Vary (Goethova stezka 6, Karlovy Vary)
26. 3. – 21. 6.

Zapomenutá verze klíčového textu Vítězslava Nezvala (1900–1958) rozkrývá dramatický rozchod s avantgardou i vnitřní zápas básníka na prahu dějin.

Výstava Pražský chodec / Dobře utajená neznámá verze v olomoucké Rub Gallery představuje v kurátorské přípravě galeristy Davida Vody dosud neznámou, dlouho utajovanou verzi Nezvalova Pražského chodce z roku 1938. Text vznikal v době osobního i politického zlomu: Nezval se rozchází se surrealistickou skupinou a přehodnocuje její principy, zatímco Evropu svírá hrozba války. První vydání knihy bylo samotným Nezvalem z opatrnosti kvůli nastupující cenzuře staženo, druhé – zásadně přepracované – vstoupilo do dějin jako jediné.

Expozice doprovází nové vydání editora Milana Blahynky, jenž rekonstruuje původní podobu díla i okolnosti jeho potlačení. Vedle obou verzí knihy představuje i vzácné svazky Bretona, Teiga či Nezvala, fotografie pražských periferií a překvapivě také Nezvalovy postsurrealistické malby. Poprvé je vystaven i válečný „astrologický“ portrét básníka od Jaroslava Dobrovolného. Výstavu vedle knihy „ilustrují“ rovněž další imaginativní práce (Miró, Štyrský, Šíma, Šolc) od konce 20. do 60. let.

Stěžejním dokumentem je kapitola ze „ztracené knihy“, v níž Nezval polemizuje se samotnými základy surrealismu – zpochybňuje psychický automatismus a hledá „dialektickou syntézu“ vědomí a snu. Výstava tak neukazuje jen literární kuriozitu, ale zásadní moment, kdy se poetika střetává s ideologií.

Nezvalův příběh zde vystupuje v celé své rozpornosti: mezi fascinací revolucí a tragickým politickým omylem. Otázka, jak by tato původní verze proměnila český surrealismus, tak zůstává dodnes otevřená. Na její nahlédnutí nyní vybízí galerista a kurátor výstavy David Voda.

text: David Voda, Bára Alex Kašparová

Vítězslav Nezval
Pražský chodec / Dobře utajená neznámá verze
Rub Gallery (Komenského 10, Olomouc)
24. 4. – 18. 9.

Jak dnes zobrazit město, které už není jen urbanistickým celkem, ale zároveň psychickou krajinou, datovou infrastrukturou i prostorem permanentního napětí?

A jak uchopit metropoli ve chvíli, kdy se její každodennost rozpadá do vrstev osobních projekcí, kolektivních afektů a neviditelných systémů, které formují naše pohyby, vztahy i způsoby vnímání? Mezinárodní výstavní projekt v New Yorku působícího lotyšského umělce Viktora Timofeeva a českého umělce Radka Brousila s názvem The Hammer Strikes the Bell, který spolu s kurátory Borisem Ondreičkou a Pavlem Kubesou připravili pro pražskou Galerii NoD, vstupuje právě do tohoto významového pole. Město se zde neukazuje jako stabilní kulisa, ale jako živý, mnohovrstevnatý organismus, v němž se střetává subjektivní zkušenost s logikou pozdně postmoderních infrastruktur.

Společný autorský projekt Brousila a Timofeeva je koncipován jako komplexní výstavní situace, v níž se obrazy, kresby a prostorová site-specific instalace propojují do scénického celku. Výstava reflektuje specifický chronotop metamoderní gigapole, tedy města, které je současně konkrétním místem i mentálním stavem, souborem materiálních struktur i polem imaginace. Autory zajímá spletitý obraz budov, lidí, technologií a kolektivní psychiky, jež vzniká na strukturách dnešních metropolí.

Výstava tak nestaví na pouhém dialogu dvou médií nebo dvou autorských rukopisů. Důležitější je samotná povaha jejich setkání: Brousil i Timofeev dlouhodobě rozvíjejí citlivost vůči tomu, co zůstává pod povrchem viditelného světa, ať už jde o mocenské režimy, infrastruktury, kulturní kódy, nebo nevyslovené modely identity. The Hammer Strikes the Bell z této perspektivy proměňuje galerijní prostor v situaci, kde se město stává nejen tématem, ale i metodou. Divák nevstupuje do uzavřeného vyprávění, nýbrž do proměnlivé scenérie, v níž se mohou odehrávat nejrůznější individuální i kolektivní dramata.

Viktor Timofeev (* 1984), jehož působení zřetelně přesahuje rámec regionu střední a východní Evropy, je mezinárodně etablovaný umělec žijící a tvořící v New Yorku, jehož interdisciplinární praxe propojuje kresbu, malbu, video, zvuk, software i experimentální hry do komplexních environmentů na pomezí autofikce, worldbuildingu a systémového myšlení. V roce 2025 představil svou dosud nejrozsáhlejší muzejní výstavu Other Passengers v Lotyšském národním muzeu umění v Rize, vystavoval v Hessel Museum of Art v New Yorku, centru Bozar v Bruselu či NG v Praze.

Radek Brousil (* 1980) do tohoto dialogu vstupuje jako autor, který dlouhodobě promýšlí vztah obrazu, materiálu a společenské reality. Ve svém post-fotografickém uvažování kombinuje fotografii s textilem, objektem, videem, instalací i malbou a soustavně se věnuje společenskopolitickým a environmentálním tématům, postkoloniálním tendencím i otázce „nové citlivosti“. Jeho práce vyrůstá z kritického vztahu ke standardizovaným interpretacím pozdního kapitalismu, antropocénu i globálních mocenských vazeb a stále výrazněji se obrací také k politice času. Brousil patří k výrazným osobnostem české scény se silnou mezinárodní zkušeností, což potvrzují jeho projekty v Londýně, Bruselu, Budapešti, Tokiu i dalších institucích.

text: Pavel Kubesa

Radek Brousil & Viktor Timofeev
The Hammer Strikes the Bell
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
16. 4. – 10. 5.
vernisáž výstavy st 15. 4. 18:00

Pražské Švandovo divadlo uvádí první divadelní hru Dívenka na trampolíně inspirovanou osudem Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého.

Zdena Salivarová, spisovatelka a zakladatelka proslulého exilového nakladatelství ’68 Publishers, a její charismatický muž, spisovatel Josef Škvorecký. Dva skvělí romanopisci, překladatelé a současně manželé. Jejich příběh pod názvem Dívenka na trampolíně poprvé ožil jako divadelní hra. Scénář napsal dramatik a filmař Pavel Jurda, režisérem je Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ústřední dvojici ztvárňují Bohdana Pavlíková s Lubošem Veselým, kteří tvoří pár i mimo divadelní prkna.

Zdena Salivarová a Josef Škvorecký prožili mimořádné životy. Jejich společný život v socialistickém Československu, pobyt v kanadském exilu i příjezd do svobodné vlasti po roce 1989 by mohly být námětem na román… O jejich nakladatelství ’68 Publishers (které vydalo 255 knih), založeném manželi Škvoreckými v roce 1971 v Torontu, spisovatel Milan Kundera prohlásil, že „bez něj by tištěná vážná česká literatura přestala existovat“. S čím se ale ve své ideologií sešněrované vlasti museli potýkat? Co zažívali jako literáti i jako manželé, kteří toužili po dítěti? Jak se pak každý z nich uplatnil v emigraci, když je komunistický režim zbavil občanství a zatrhl jim návrat domů? A co je čekalo, když se v 90. letech do svobodného Československa opět směli vracet?

„V našich dějinách byly a jsou opakované snahy o přepisování historie. Ale můžeme sledovat hrstku válečníků, poutníků i strážců majáku, kteří svou milovanou zemi s bolestí opouští, aby jinde vytvořili podmínky pro záchranu a udržení základních lidských i kulturních hodnot. Dívenka na trampolíně vypráví mimo jiné o tom, že svoboda není stálá, nikdo nám ji nedaruje a bývá vykoupená nejistotou a hroznou dřinou. V tom vidím náš úkol i naši naději,“ uzavírá režisér.

text: Kateřina Vodáková

Dívenka na trampolíně
Švandovo divadlo na Smíchově (Štefanikova 57, Praha 5)
premiéra 1. února 2025
nejbližší reprízy čt 2. 4. 19:00, út 14. 4. 19:00

Barokní architektura protkává krajinu v českých zemích od velkolepých chrámů a zámků až k drobné architektuře často jakoby zapomenuté uprostřed polí.

Výraznou stopu zanechalo baroko i v užitém umění, a nelze se tak divit, že se inspirace jím objevuje zejména v průběhu historizujícího 19. století do umění i užitého umění hned několikrát. Aktuální klatovská výstava mapuje opakované návraty barokního tvarosloví a dekorů tak, jak se odrazily ve sklářské produkci.

Souvislosti mezi barokní inspirací a sklem pozdější doby jsou někdy volné a někdy doslovné. Například do skla doby biedermeieru se odráží hra světel a stínů barokní architektury i inspirace broušenými dekory barokního skla. Druhé rokoko vnáší do skla jasné pastelové barvy a kontrasty a znovu objevuje malbu jako dekorativní prvek. Neobarokní a neorokokové sklo vychází z jiných předpokladů a snaží se o více či méně dokonalé napodobení původních předloh nebo jejich ducha. A pak jsou tu práce z nedávné doby, například výsledky vimperského sklářského sympozia uspořádaného v roce 2013 k 330. výročí objevu českého křišťálu, kde se barokem nechali inspirovat například Rony Plesl, Pavlína Čambalová nebo Lukáš Houdek.

Výstava nemůže být v rozsahu, který umožňují výstavní plochy klatovského Pavilonu skla, vyčerpávajícím přehledem barokních reminiscencí v českém skle, ale jejích několik desítek exponátů dokumentuje mnohé zajímavé souvislosti. Řada z nich je veřejně vystavena poprvé a reprezentativní soubor bylo možné sestavit jen díky mimořádné vstřícnosti Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech, Muzea Šumavy v Sušici a Kašperských Horách a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. A budou k vidění od 9. dubna do 8. června 2026.

text: Jitka Lněničková

V(d)ěčné návraty baroka
Pavilon skla Klatovy (Hostašova 917, Klatovy)
9. 4. – 8. 6.

Po nocích

třídím slova do tabulek
manage access
everyone with the link can view

Ráno řeřavý probuzení
vlhká prsť lesa
první matérie
svět povstává v jemným červnovým dešti
a s očima navrch se prodírám
dřu se lokty kvetoucího bezu
koleny ostružin
prsty šípčí

Větve buků svádí vodu po kmeni
ke kořenům
mykorhizní pakty
a
první titanomachie
v čerstvě zrozeným světě, když
hlemýždi svádí boj
proti parazitickým hlísticím

S očima navrch
prolézám
promoklý houští příměstskýho lesa

29–6–18–9–50

Prej, že
příroda se zase vrací do měst
lesní bůžci
na sídlišti Ďáblice
had se
zakousl
do vlastního ocasu

Strůjci vesmíru v hubách převalujou cíga
u vstupu do metra a
podobaji se ti
jako vajgl vajglu
jste ze stejnýho těsta

Jestli mi nevěříš
zeptej se Velkýho kosa

ze sbírky Atlas křoví (LUX – Michal Štěpánek, 2025)

Galerie hlavního města Prahy představuje v Domě fotografie výstavní projekt Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu, který reaguje na dramatické události ve Slovenské národní galerii po roce 2023. Nové vedení resortu kultury zahájilo personální zásahy namířené proti odbornosti a stabilitě instituce. Situace vyústila v bezprecedentní občanský a profesní odpor a následný hromadný odchod více než stovky zaměstnanců.

Nejedná se o klasickou výstavu uměleckých děl. Projekt na pomezí dokumentu, aktivismu a současného umění vytváří živé prostředí „popisu jednoho zápasu“. Architektuře výstavy dominují transparenty, nástěnky, dokumenty, videa či fotografie, které mapují klíčové momenty konfliktu. Kromě výčtu zásadních momentů výstava představuje kreativní formy odporu, jež v reakci na situaci vznikly, včetně projektů a intervencí zapojených umělkyň a umělců (Roman Ondak, Ilona Németh, Jiří Franta a David Böhm a další).

Výstava otevírá otázky role kulturních institucí v politicky napjaté době a ukazuje umění jako prostor solidarity, odvahy a veřejného postoje. GHMP tak navazuje na svůj dlouhodobý zájem o společenský kontext umění a podporu kritického dialogu.

text: Petra Čížková

Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu
GHMP Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
3. 2. – 29. 3.

Co je krajina? Stabilní obraz viděné skutečnosti, romantická projekce, nebo spíše proměnlivé pole paměti, moci a kulturních významů?

Právě tuto otázku si klade výstava Lekce krajinou & Learning from the Landscape, která od 21. března do 24. května 2026 propojí Gočárovu galerii a Galerii města Pardubic v neobvyklém dialogu dvou institucí s odlišnými kurátorskými přístupy.

Kurátorský projekt Pavla Lišky vychází ze sbírek Gočárovy galerie a její dlouhodobé specializace na krajinomalbu. Na vybraných dílech se krajina otevírá jako živý organismus a komplexní systém vztahů – od existenciální zkušenosti Jana Smetany přes soustředěné pozorování struktur a rytmů u Vladimíra Kokolii až po archetypální roviny reflexe v tvorbách Otta Plachta a Adély Součkové.

Site-specific instalace Xénie Poldaufové propojuje malbu s digitálním prostředím a poukazuje na politické mechanismy ovlivňující krajinu i svět, ve kterém se pohybujeme. Její aktivistické vyjádření nenabízí jen kritiku, ale i možné cesty vpřed. Monumentální mural Stacha Szumského a Tosi Kiliś vytváří fiktivní ornamentální jazyk odkazující k symbolickým systémům lidstva napříč dějinami – od stop pravěkého lovu až po varování před radioaktivitou a toxickými dopady průmyslu.

Výstavu doplňují performativní a zvukové intervence Larisy Crunțeanu a Jiřího Žáka, které rozšiřují tematické pole o další smyslové dimenze. Projekt ve spolupráci s Galerií města Pardubic vytváří vrstevnatou výpověď o krajině jako prostoru (po)učení se, kde se střetává minulost, přítomnost i možné budoucnosti.

text: Pavel Liška

Lekce krajinou & Learning from the Landscape
Gočárova galerie (Automatické mlýny 1961, Pardubice)
21. 3. – 24. 5.

Dům umění města Brna otevře 10. března v Domě pánů z Kunštátu kolektivní výstavu Terapie venkovem, která se zaměřuje na současné umělecké reflexe života mimo městská centra.

Autoři a autorky výstavy Vladimír Drápal, Jakub Dvořák a Michaela Nováková, Šárka Janeba, Barbora Lungová, Bedřich Mrkva, Filip Nádvorník, Anna Treterová a Barbora Vovsová ve svých dílech představují venkov jako živý, proměnlivý a významově bohatý prostor, který se vzpírá zjednodušeným představám idyly i úpadku.

Výstava nahlíží venkov nejen jako prostředí zatížené ekonomickými a společenskými problémy, ale také jako možnou protiváhu přetížené rea-lity současného městského života. „Venkov je v naší představivosti stále silně spojený s klišé a stereotypy,“ upozorňuje kurátorka výstavy Marika Svobodová. „Pro řadu současných umělců a umělkyň se ale stává inspirativním modelem společenské proměny a jiného způsobu vztahování se ke světu.“

Prezentovaná díla vycházejí jak z osobních zkušeností autorů se životem mimo město, tak z dlouhodobé práce s krajinou, tradičními materiály a řemeslnými postupy. V jejich tvorbě se objevují motivy přírody, tělesnosti i každodenního rytmu práce, které vstupují do dialogu s aktuálními otázkami současnosti.

Zvláštní pozici v rámci výstavy zaujímá tvorba Vladimíra Drápala, výrazné osobnosti regionální umělecké scény a dlouholetého pedagoga, jehož život je úzce spjatý s obcí Tvarožná u Brna. Jeho obrazy a objekty akcentují každodennost venkovského života a připomínají hluboké, často přehlížené sepětí člověka s krajinou a světem zvířat.

„Dnešní venkov se v umění stále častěji objevuje jako prostor zpomalení, zjednodušení a obnoveného kontaktu s fyzickým světem,“ doplňuje Svobodová. „V době postinternetové zkušenosti a klimatické nejistoty nabízí možnost uvažovat o jiných rytmech života a jiných formách vztahu k okolí.“ Výstava Terapie venkovem tak nepředstavuje pouze vizuální výpověď, ale otevírá širší otázku po tom, jakou roli může venkov sehrát v současné společnosti a co v něm dnes hledáme v době narůstající únavy a nejistoty.

text: Jana Franchi

Terapie venkovem
Dům pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)
11. 3. – 24. 5.