Rap zdaleka není doménou kašparů v plandavých teplákovkách nebo chlápků ověšených masivními řetězy, stylizujících se v členy nebezpečných gangů. A nemusí být ani provokativně surovým či egocentrickým tlacháním. Tentokrát to Praze dokázala Little Simz, která svůj koncert odehrála 23. lednové noci v Chapeau Rouge.

Hned na začátku radši vsadím do konkrétnějšího rámu žánrovou orientaci londýnské hudebnice. Jen tak pro pořádek, aby se některý z přísných, ortodoxních raperů přece jen nenafoukl. Dvaadvacetiletá Simbi Ajikawo, jak zní její civilní jméno, stojí za poměrně chytlavou fúzí rapu, hip hopu a elektroniky. Výsledkem je kompaktní, naléhavý projev, který navzdory své razanci postrádá zbytečnou agresivitu. Dosud má Little Simz na kontě několik mixtapů a EP. Do Prahy přijela z Varšavy a další večer už udávala rytmus Vídni. Během aktuálního turné propaguje svou debutovou desku A Curious Tale of Trials + Persons. Naživo si její vlastně už provařené kousky (deska vyšla v září 2015) přišlo poslechnout převážně výrazně mladé publikum, které suterén Chapeau Rouge zaplnilo téměř beze zbytku.

První říjnový víkend vycházelo z Dělnické ulice ven do budovy Paralelní Polis množství lidí. Zdánlivě nesmyslná věta smysl dává. Dvoupatrový prostor vymezující určitou paralelu okolnímu světu je totiž uváděn heslem „vejdi ven“. Ven do útrob budovy tedy vstupovali návštěvníci letošního Hackers Congressu. Přednášky a projekce měly tematicky oscilovat nejen kolem anonymity a svobody ve virtuálním prostoru, ale také kolem decentralizačních nástrojů a kryptotechnologií, které mohou mít potenciál léčit nebo předcházet krizovým situacím, jež nás v blízké budoucnosti nejspíš čekají.

Větev 01
Slovo svoboda je dnes trochu ušpiněné a zejména politické kreatury si jím radostně vytírají řiť. Hodnoty, které slovo zastupuje, jsou tlačeny do pomyslného kouta. Pochopitelně v zájmu bohabojných cílů (potírání terorismu, organizovaného zločinu nebo třeba kriminality v ulicích…). Ve virtuálním světě za sebou zanecháváme stopy a informace, přičemž nevíme, kdo k nim má přístup a jakým způsobem je (zne)užívá. Přesto se i v době sofistikovaných šmírovacích nástrojů spousta lidí stává anonymními, tedy opravdu svobodnými, právě ve virtuálním světě. Většina řečníků se na kongresu shodovala, že šifrování virtuální komunikace by mělo být samozřejmostí. Martin Baroš představil projekt Cryptelo, šifrovací nástroj, který má zejména obchodním korporacím pomoci zabránit finančním ztrátám coby důsledku kybernetické špionáže. O kryptoměně zaručující anonymitu lidem, kteří ji využívají, mluvil Slush (Marek Palatinus), slovutný tvůrce prvního miningového poolu na těžbu bitcoinů. Asi největšího zájmu se dočkal Paul Rosenberg a jeho přednáška o spravedlnosti (včetně té v kyberprostoru). Z prezentovaného vyplývalo, že nástroje pro zachování anonymity jsou v podstatě dobré, musí však být podepřeny silným morálním kreditem toho, kdo jich využívá.

Větev 10
Druhá tematická větev kongresu ukázala propojení umění s moderními technologiemi, umožňujícími realizaci nových přístupů k umělecké tvorbě. Skvělým příkladem, který vzpomněla Viola van Alphen, byla výstava v newyorské MoMA. Umělci do prázdného prostoru vložili nové virtuální patro galerie, které bylo vidět pomocí speciálních brýlí. Jan Nálepa představil vlastní práci. Na pokojové rostliny připojuje senzory snímající jejich biochemické procesy. Nálepa pak získaná data převádí ve zvuky, ze kterých komponuje hudbu. O celkem úsměvném projektu Name Readymade mluvil Janez Janša, jeden ze tří slovinských umělců, kteří se oficiálně nechali přejmenovat podle slovinského premiéra a již několik let pod jménem Janez Janša žijí a tvoří. Podle očekávání se pak velké pozornosti dočkala přednáška umělců ze Ztohoven a debata o současné médii probírané akci rudých trenek jako zástavy muže, co se za nic nestydí. Petr Žilka diskutoval se členy skupiny o tom, jak se dostali na střechu Pražského hradu, aby státní vlajku nahradili rudými trenkami. Jejich akce také možná dokazuje, že to s tou svobodou není ještě tak zlé. Souhlasím nakonec s Ondřejem Neffem, který v úvodní přednášce řekl: „Jsem optimista, budoucnost bude.“ Tak uvidíme. ∞


Hackers Congress Paralelní Polis 2015 se uskutečnil od 2. do 4. 10. v pražských Holešovicích.

Červencové věštby meteorologů se letos naplňovaly. Dle jejich prognóz měla být sobota osmnáctého nejteplejším dnem roku. Vskutku bylo vedro téměř pekelné. Kdo mohl, opustil rozpálenou metropoli. Přesto nebylo málo těch, kteří večer navštívili DNB CLASH v Chapeau Rouge.

V jednom z nejprofláknutějších klubů pražské taneční scény se zase po nějaké době sešli příznivci drum and bassu. Párty ve znamení zlomených beatů neproběhla ve standardně vyjetých kolejích. Zaběhlá představa o střídajících se DJs, kteří pouští svůj set pěkně v lajně za sebou, tentokrát neměla být naplněna. Jak bylo dopředu avizováno, tahouni české elektronické hudby Neuro:lab, kteří většinou nezklamou, nachystali b2b akci. DJs z několika crew tak hráli proti sobě (nebo pěkně pospolu, chceme-li). Zázemí sestavené ze dvou mixážních pultů střídavě ovládali Neuro:lab, Duneni.cz, Latrod3ctus a White Mice. Záda jim po celou dobu kryla videoprojekce. Nedočkavci, kteří do Chapeau Rouge dorazili příliš brzy, by však zpočátku mohli podléhat dojmu, že d’n'b is dead. Před desátou hodinou, kdy už DJs do éteru vrhali uvolněnější liquidy, byla Underground stage klubu téměř prázdná. Parta pohybující se za mixáky početně suverénně převyšovala hlavy v sále. Zdálo se mi, jako by se Chapeau naplňoval lidmi odshora. Postupně návštěvníci zaplňovali všechny prostory a vypadalo to, že ve chvíli, kdy byla hlava na hlavě, začali pomalu přetékat o patra níž, takže před jedenáctou už byl parket a přilehlé místnosti druhého suterénu obstojně našlapaný.

Zřejmě se všichni shodneme, že umění může něco podstatného sdělovat. Pokud se rozhodneme mu naslouchat, musíme být otevření, neboť ne vždy mluví řečí, které rozumíme nebo chceme rozumět.

Jakou řečí mluví dílo Petra Veselého, můžete do dvanáctého července vidět v Rudolfinu na výstavě s názvem Anděl, stín. O brněnském malíři a básníkovi platí, že je jedním z těch umělců, u kterých není hned na první pohled zcela zřejmé, co přesně divákovi svými obrazy vyprávějí. Jím zachycené objekty a kompozice může leckdo ukvapeně označit za všední či bezvýznamné. K podobně zbrklému názoru by diváka mohlo vést malířovo časté zobrazování obyčejných, na první pohled nezajímavých a fádních předmětů – třeba dveří na půdu. Jenže jak to tak bývá, zdání leckdy klame. Veselého malba nejprve zaujme jako abstraktní kompozice bez jakýchkoliv detailů. Ze zobrazovaného bere jen zásadní tvary a obrysy. Minimalistickým způsobem redukuje předměty, zátiší a situace na prosté plochy a linie. Tady je důležité zdůraznit, že se v žádném případě nejedná o abstrakci vycházející pouze z umělcovy fantazie, anebo naopak abstrakci kalkulovanou, matematicky propočítanou. Vlastně je to tak trochu jednoduchá optická hra. Pořád totiž zobrazuje realitu, která je i po uplatnění přísné malířské zkratky v obraze rozpoznatelná. Jeho abstraktně vyhlížející díla jsou vlastně osobitým realismem. Veselý navíc při práci s dvourozměrným médiem (malbou) využívá další rozměr, který výsledný obraz spoluutváří. Hmota samotného pomalovaného podkladu nebo přidaného materiálu (plátna, dřevěné desky, sololitu, kousku skla…) má svou roli. Z dvourozměrné malby se tak při kombinaci s třetím rozměrem stává objekt (socha). V některých případech se tím přibližuje oblasti konceptuálního umění. Pestrými a křiklavými barvami malíř svou paletu příliš neumazal. Pokud sáhne k výraznější barvě, tak se jedná zejména o červenou, jinak si spolehlivě vystačí s odstíny šedé.

Představte si vlastní žebříček hudebních událostí letošního roku. Výborně, a teď se připravujte na to, že jednu z jeho nejvyšších příček se 17. června v Lucerna Music Baru pokusí dobýt The Cat Empire.

Melbournské hvězdy, jejichž záře již dávno překročila hranice australské domoviny, letos vyráží na světové turné. Pro české fanoušky je to významná událost nejen proto, že naživo uslyší písně z nového alba Steal The Light. Během svého více než desetiletého působení na hudební scéně se totiž The Cat Empire ještě v Čechách neobjevili. Jejich pražskou premiérou se tak pro většinu českých fanoušků (kterým nemusím kapelu představovat) splní menší přání. Ostatním, kteří The Cat Empire neznají, rovnou přiznávám, že popsat jednoduše tvorbu tohohle nabuzeného sextetu není zas tak jednoduché. Marná je snaha otevřít příslušnou žánrovou škatulku, do které by jejich muzika pasovala. Samotní The Cat Empire se o nějaké pojmenování své hudby ani moc nesnaží. Proč taky, když nejdůležitější, jak stále zdůrazňují, je dobře se bavit. Pomocí výrazné rytmiky dechových nástrojů se blíží funku, pak se ale rytmus rozkolísá a roztančí vás svižnější ska, a než se nadějete, už jste kolébáni pomocí pomalejší reggae písně. Melodické party mají na starost klávesy, neboť The Cat Empire hrají bez kytar. Další rozměr jejich hudbě naopak dodávají gramofony, zejména v tandemu s vokálními exhibicemi trumpetisty Harryho Anguse. Syntézou zmíněných stylů vzniká chytlavá taneční hudba kořeněná punkovou odvázaností. To všechno dohromady a nikdy ne jen jedno z toho jsou The Cat Empire, jejichž ohromnou devizou je schopnost prorůstat skrz různé hudební žánry. A přesto, že je propojují, stojí zároveň mezi nimi.

Dvě boty v pohybu
Z původních tří zakládajících členů se kapela rozrostla do šestičlenné sestavy (klávesy, basa, gramofony, perkuse, bicí, trubka + doprovodná dechová sekce). V tomto složení vystoupí také v Praze. Předpokládejme, že zazní prověřené fláky jako Two Shoes, Hello, Days Like These, ale hlavně písně z již zmíněného nového alba. Přes celkem slušnou diskografii je síla The Cat Empire hlavně v živém vystupování. Hudba na albu Steal The Light však věrně vystihuje tvorbu kapely, je tady proto, aby lidi prostě bavila a rozpohybovala. Jak říká Harry Angus: „The music is for dancing and feeling good.“ Věřím, že s touto filosofií za zády pražský Lucerna Music Bar dobudou. Zapojte ještě fantazii. Vidíte, jak ten kámen, který právě narazil do vodní hladiny, rozvlnil její plochu a rostoucí kruhy se rytmicky rozeběhly do všech stran? Je to už poměrně dlouho od doby, kdy The Cat Empire rozvlnili hladinu hudebních vod. Vlny se od toho okamžiku dávno šíří do světa. Sedmnáctého června máte konečně možnost stát se součástí tohoto pohybu a rozhýbat se taky. ∞


The Cat Empire (AUS)
Lucerna Music Bar (Vodičkova 36, Praha 1)
st 17. 6. 21:00 • předprodej 740 / 840 Kč

Část společnosti stále nevnímá street art jako plnohodnotné umění. Zásadně tomu nahrávají dva faktory. Nejednoznačnost samotného pojmu a rozcházející se představy o tom, kdo a za jakých podmínek se může ve veřejném prostoru realizovat.

Street art má příliš široké mantinely. Zahrnuje mnoho výtvarných technik a postupů, různou kvalitu zpracování a hloubku myšlenek. Často jsou tedy tímto termínem označovány projevy, které jsou spíše trapným vandalismem. A pak je zde stále vžité přesvědčení, že za uměním se má jít do galerie a nemá být publiku vnucováno. Svévolné umisťování výtvarných děl do veřejného prostoru je spoustou lidí chápáno negativně. Přitom skutečnost, že každé opěradlo lavičky a držadlo v autobuse je oblepené hloupou reklamou, příliš viditelného pobouření nevyvolává. Přesto je dnes, zejména ve světě, street art pódiem, po kterém se pohybuje řada hvězd. Uznávaní umělci, jako Blek le Rat nebo Banksy, jsou ikonami věhlasem srovnatelnými s nejzářivějšími jmény současného „legálního“ umění. V české kotlině patří mezi nejvíce profláknuté nicky Point a Cakes. Položil jsem několik otázek Janu Kalábovi, který za oběma přezdívkami stojí. Pomocí barev si vydobyl pozici jednoho z nejvýznamnějších českých umělců vstupujících do veřejného prostoru. Má za sebou desítky výstav a projektů po celém světě. Kaláb je důkazem toho, že dobré věci na ulici nekončí.

Na úvod se zeptám, proč máš dvě přezdívky? Je to tak, že jedna zastupuje dva rozměry a druhá tři?
Dá se to tak říct. Není to ale programová volba. Nějak se to tak postupem času stalo. Cakes jsou dobrá písmena pro klasické graffiti a Point zas nějak víc fungoval pro 3D písmena.

Mě vždycky nejvíc bavilo potkávat Point. Myslím, že instalaci těchto geometrických nápisů musela často provázet značná dávka akrobacie. Umístil jsi někdy Point někam a řekl sis: „Sakra, jak jsem to tam vlastně dostal“?
Je pravda, že jsem se někdy musel hodně natáhnout, abych Pointa dostal tam, kam jsem chtěl. Nepatřím ale mezi hazardéry, takže mým limitem je většinou délka žebříku. Ale s odstupem času bych do některých míst už znova lézt nechtěl.

Slyšel jsem vyjádření pár zapálených sprejerů, kteří prohlašovali, že pokreslí úplně všechno. Třeba naslouchátka vlastního dědy. Předpokládám, že jsi hlavně v začátcích své tvorby nanesl barvu leckde. Jak se dnes, jako etablovaný umělec, díváš na problematiku umisťování graffiti například na historické památky? Vybavíš si, jestli jsi někde viděl povedenou věc, ale napadlo tě: „Tak tady to někdo podělal“. Jsou ve městě místa, kam graffiti nepatří?
Z objektivního hlediska graffiti na památky a nové fasády nepatří. Ale to, jestli se tam objeví, nezáleží na mém názoru. Ta absolutní svoboda projevu v graffiti je jeho největší krása a zároveň i největší prokletí. O tom, kde se graffiti objeví, rozhoduje kdokoliv, kdo vezme do ruky sprej, a jeho momentální nálada. V tom si je rovný opilý primitiv i ostřílený veterán. Já osobně beru graffiti jako součást městské architektury a čím jsem starší, tím méně mě pobuřuje, kdo zas „zničil“ jakou zeď. Víc mě trápí tupá architektura nákupních center, pseudomoderní bytová výstavba a reklamní megaboardy na každých 50 metrech.

Velkými fanoušky street artu jsou muži zákona, někdy se snaží asistovat přímo u tvorby. Jak vlastně dopadl tvůj konflikt s policií při vybarvování letenských chodníků?
Všechno dopadlo dobře. Zaplatil jsem blokovou pokutu tisíc korun. Jelikož státní zástupce nekvalifikoval moji intervenci jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, vyřešilo se to na městské části a ani nedošlo na soud. Policie není orgán, který rozhoduje. Ta v těchto případech vyjíždí na udání kolemjdoucích.

Street art je respektovaná disciplína. Důkazem jsou publikace, zájem novinářů a také otevřené dveře různých galerií. Nepřichází ale tím, že je tvořen do prostoru, kam za ním diváci přijdou, o ty koule, které má, když člověka přepadá v ulicích?
Galerie a ulice jsou dva úplně odlišné prostory. Dílo, které funguje na ulici, nemusí fungovat v galerii – a naopak. Street art je terminus technicus. Já ten název moc rád nemám.

Jako standardní vývoj umělce, který zasáhne do veřejného prostoru, se jeví: tagy, graffiti, street art, někde při tom třeba umělecké vzdělání, a později snad tvorba pro galerie. Víš o někom, kdo šel proti tomuhle směru? Že by si z galerií postupně začal odskakovat na ulici?
Veškeré sochy, které ve městě potkáváme, jsou, dá se říci, dílem umělců „z galerií“. Najde se i dost velkoformátových maleb nebo mozaik od klasických umělců. A v neposlední řadě jakýkoliv billboard s reklamou na výstavu do galerie.

Tvé jméno je spojeno také s mural artem. Jaký je pocit vědět, že jsi udělal něco velkého, co nelze minout bez povšimnutí a co uvidí spousta lidí, kteří tvou práci jinak neznají?
Je to hezký pocit.

Kam myslíš, že se bude street art vyvíjet? Má vůbec možnost se někam posouvat, nebo se můžou vyvíjet jen formy, které street art využívá?
Street art je jen termín, který se přirozeně ustanovil, aby pojmenoval skupinu umělců vycházejících z podobných kořenů a kultury. Vyvíjet se budou umělci. Ti určují směr. ∞

Prosinec nutil k lehké nostalgii z několika důvodů. Blížící se loučení s uplynulým rokem podkreslovalo ještě trochu listopadové počasí a z Vysočan zazněla industriální labutí píseň.

Nejen umělecká a umění milující veřejnost měla v prosinci poslední možnost navštívit pražskou Trafo Galerii. Jedinečné místo, které skupina umělců proměnila v multikulturní centrum, totiž po osmi letech (tentokrát už definitivně) skončilo svůj provoz. Událost ale paradoxně měla i svůj radostnější rozměr. Nikdo totiž v roce 2007 nepředpokládal, že bagry developerů nechají zdi bývalé trafostanice žít dlouhých osm let. Rozlučka s prostorem a zároveň narozeninová párty galerie zarezonovala celým objektem pátého prosince. A jelikož to byla poslední velká událost na tomto místě, tak proběhla v pompézním stylu. Velká část gratulantů (nebo kondolujících) přišla v maskách. Prostor našlapaný lidmi zhustila ještě hudba DJů a kapel. Tóny a hluky do éteru vyslaly mimo jiné Floex, Ježíš Táhne Na Berlín, Udo Kraft nebo Ondřej Formánek. Tahle závěrečná párty byla navíc vernisáží a odstartovala tedy intimnější loučení v podobě poslední výstavy (ta skončila 14. prosince). Artefakty a instalace dodaly desítky autorů, kteří měli s Trafačkou během jejího pestrého života nějaký vztah.

Rytmy bouracího kladiva
Kdyby nebylo důvodů dost, je zde ještě jeden, proč je tohohle počmáraného bloku budov škoda. Bývalá trafostanice je totiž dalším důkazem toho, jak industriální stavby mizí z Prahy. Ve srovnání s jinými starými průmyslovými objekty, které jsou v hlavním městě v ohrožení, působí bezvýznamně, ale přesto má své kouzlo. Mimo jiné díky tomu, že Trafačka tvořila zábavný ostrov v jinak už celkem nudně zastavěném okolí. Dobře by to vyniklo na nějakém hodně zrychleném osm let snímaném timelapsu. Kaleidoskopický mumraj, který by byl takto zaznamenán, by nejlépe demonstroval, jak objekt převlékal svoje graffiti hávy. Jak pestře, proměnlivě a hlavně živě působil proti přiléhající zástavbě. Centrum metropole se rozšiřuje a Vysočany se (logicky) proměňují v nějakou „výstavnější“ obytnou čtvrť. Jdou stejnou pěšinkou jako kdysi industriální čtvrtě Holešovice, Karlín nebo Libeň. Takže, jak říká popletený klasik: „Nostalgie pryč, nechť vyjedou buldozery.“ Že vyroste na místě bývalé trafostanice něco architektonicky kvalitního, ale zatím pochybuji. Nově vybudovaný bytový dům se svým výrazem zřejmě připojí k okolní zástavbě. Ve Vysočanech zaniklo něco osobitého, tak doufejme, že někde jinde něco podobného vznikne. ∞

Charles Baudelaire se z dnešního pohledu jeví jako takový sympaticky dekadentní typ. Ve své době sbírkou básní Květy zla způsobil nevídaný poprask a zajistil si nesmrtelnost. Ale byla Baudelairova dekadence opravdu kořenem jeho Květů zla? Po formální stránce byl estétem, který přejal prvky romantismu, nesmírně dbal na precizní stavbu svých veršů. Bohatý rým, uzavřený a plný rytmus, důvtipná struktura dvanáctistopých a osmistopých veršů, důraz na zvukomalebnost, ale i nečekaná překvapení určitě nevyvolaly sebemenší pohoršení. Protiklad pečlivě cizelovanému povrchu Baudelairových básní tvoří jejich stavební materiál, tedy bída, lidské utrpení, beznaděj a hnus. Ingredience, které dle některých kritiků neměly v romantické poezii co dělat. Básník, jenž by chtěl dnes vyvolat stejné pohoršení jako Baudelaire v roce 1857, by se musel hodně snažit. Tradičně kontroverzní témata (zejména sex a násilí), dnes už natolik zprofanovaná, pomalu ztrácí svůj účinek. Sáhnout by se zase jednou muselo k urážce něčí víry nebo proroka. Jenže půle devatenáctého století byla pochopitelně umělecky a společensky jinde než současnost. Za vší nechutností, kterou básník ukázal světu, však nehledejme prvoplánovost, ale jeho pocity nejistoty, smutek a zklamání.

Odkud rostou
Théophile Gautier svého přítele Charlese popsal jako milovníka krásných věcí. Také proto zřejmě z Baudelairova pera vzešly květy – nejhezčí část rostliny, v umění tolik opěvovaná a vždy vystavovaná na odiv. Baudelaire však při jejich trhání schválně obnažil a světu ukázal i kořeny zla. Nebyl naivním utopistou, takže špatné lidské vlastnosti a zvrácenost považoval za nevyléčitelné. Svou roli básníka spatřoval jen v možnosti zlo vyvléct z přítmí na světlo a ukázat, ne ve snaze se mu chrabře postavit a vést lidi k nápravě. Součástí přirozeně krásného světa je morální bahno, ve kterém se daří právě kořenům vší špatnosti. Baudelaire viděl půdu, ze které vyrůstaly jeho Květy zla, a přijímal ji stejně jako fakt, že je také spoluodpovědný za stav současné společnosti. Nemoralizoval horlivě, zato popisoval. Zlo se však nesmělo ukázat, aniž by se zároveň neodsoudilo. Což byl také jeden z důvodů, proč sbírka vyvolala takové pohoršení a Baudelairovi mimo věhlasu přinesla také nepochopení a obvinění z ohrožení mravnosti. Přitom je jeho práce plná nejen cynismu a jízlivé ironie, ale také osobního zoufalství, melancholie a frustrující bezmoci.

Zlatý věk nás minul
Za zmínku stojí ještě jedny kořeny, mající s předchozími odstavci přeci jen spojitost. Sestupme k počátkům antické filosofie. Zhruba tam, kde se z mýtů rodí první známější eposy, stojí Hésiodos. Ve svém eposu Práce a dny (přibližně 7. stol. př. n. l.) popisuje svět jako místo, které má svůj zlatý věk dávno za sebou a postupně přes věk stříbrný, bronzový a železný pomalu upadá. Nejen svět, ale také lidská společnost a vztahy v ní již nikdy nebudou na takové výši, jako bývaly ve zlatém věku. Vše pomalu degraduje. Navíc měli staří Řekové rozlehlý panteon bohů, kteří oplývali někdy až překvapivě lidskými vlastnostmi. Vždyť i mocný Zeus podléhal vášním, prudkému hněvu, nebo se prostě urážel. Takže již v prvních mýtech nalézáme vlastnosti, které jsou nízké a lidské, i když přisuzovány božstvu, a které později tak pěkně Baudelaire popsal. Hésiodos pochopitelně věděl, že bohy řízený svět nelze měnit, ale nabízel řešení, jak v něm obstát. Člověk by měl žít ve větším sepětí s přírodou, udržovat dobré rodinné vztahy a poctivě pracovat. Otázkou je, zda jsou jeho východiska dostatečně atraktivní i pro naši dobu.

Kořeny zla?
Sprosťáctví, arogance, primitivismus, sobectví a ničím nepodložená sebedůvěra, ze které vyrůstají ostré lokty a nebezpečně široká ramena. Ve výčtu špatných charakterových vlastností člověka by se dalo pokračovat. Při pohledu na ně už můžeme vidět kořínky budoucího zla. Svárem na agoře to začíná, strkáním ve frontě u kasy v nákupním centru to pokračuje a nesmyslnou agresí na různých úrovních končí. Lidské vlastnosti jsou, a ve všech dobách byly, kořenem palčivých lokálních i globálních společenských problémů. Vyrůstá z nich například fanatismus, okupační tendence, ekologické katastrofy způsobené lhostejností, drancování přírodních zdrojů a další jevy, které zpětně ovlivňují naše životy. Zajímalo by mě Hésiodovo hodnocení dnešního stavu světa. Možná by v něm viděl důkaz o správnosti své filosofie a možná by už ani nevěděl, jak dnešní věk nazvat. Přestože to odporuje logice a časové posloupnosti, už Hésiodos asi tušil, že my všichni jednou budeme Baudelairovi inspirací. Jen pyšnit se tím moc nemůžeme. ∞

Máme v Praze horskou železnici. Přeháním, ale nelžu. Kdo mi nevěří, ať nastoupí na Hlavním nádraží do jiného světa v podobě starého motoráčku vyjíždějícího směrem Zličín.

Pravdou je, že s horskou železnicí protínající rakouské horské sedlo Semmering má česká trať podobný hlavně název. Úsek Pražského Semmeringu je dlouhý zhruba osm kilometrů, ale přesto je z okna hodně k vidění. Trasa totiž protíná několik parků, otvírá panoramatický pohled na Prahu a další do její zeleně. Cesta se liší od běžného přesunu z jednoho místa na druhé. Při jízdě z Hlaváku na Zličín najednou věci vnímám, vidím je detailněji a trochu jinak. Možná za to může také motorový veterán, který je na trati využíván. Jeho obraz by dokreslila už jen teta v šátku a zástěře s kejhající husou v proutěném košíku. Když pak vyjedeme z vinohradského tunelu, dvorky nuselských činžáků, vysloužilá zrezlá klepadla, květináče na oknech a prádlo na šňůrách jakoby ladily s historickým vozem, v němž sedím. To vše mě zkusí přesvědčit, že jsem někde v šedesátých letech minulého století. Po přejetí Vltavy se výjevy plynule mění.

Tak se vezu
Za zády nechám Smíchovské nádraží, pod sebou mám kamenný viadukt a pod ním Dalejské údolí. Tehdy, když se trať blíží k Děvínu, se také nejvíce přibližuje podobě zmíněné rakouské dráhy. Praha-Žvahov. Otevírá se rozhled na metropoli, řeku, Podolí a pankrácké mrakodrapy na horizontu. Výhled je ovšem na kusy sekán vegetací obléhající trať. Podél kolejí se líbí zejména akátům, vidím bezy, planou višeň, sem tam doubek nebo jeřabinu. V místech, kde míjíme několik zahrádek, jsou pak třešně, stříbrné smrčky a túje, záhony, květiny a trávníky. Praha-Jinonice. A další stromy, keře, byliny a plevel. Praha-Cibulka. Zastávka, která se svým názvem mezi tyto věty hodí. Potom se mi všechno to rostlinstvo začne opticky slévat v abstraktní masu neprostupné vegetace. Až mě napadá, že poslední divočina v Čechách je v bezprostřední blízkosti železničních tratí a pak možná na Boubíně. Pomalu se setmí, byť je slunné letní odpoledne. To se vegetace venku ještě víc zahustila. Projíždím Přírodním parkem Košíře-Motol a v podrostu přibyly kopřivy a ostružiníky, vlaštovičník, netýkavka malokvětá a já nevím co ještě. Aby bylo ve vagónu vidět, pomáhají zesláblému dennímu světlu žárovky našroubované ve stropě vozu.

Jízda na kolejích (železničních)
A co fauna? Vyhlížím, ale motoráček zaručeně vyplaší všechny dvounohé a čtyřnohé, beznohé či okřídlené. Vrací se a vylézají až ve chvíli, kdy je červená mašina o kus dál. Beru zavděk skoro klasickým výjevem – mouchou, která vytrvale naráží na vnitřní stranu okna. Je mi jí líto, a tak jako starý flašinetář točím klikou umístěnou pod okýnkem. Tenhle flašinet tóny nevydává, zato okno se sune dolů a moucha, která nastoupila na prašném Hlaváku, teď vylétá do zeleně v Praze-Stodůlkách. Načež mineme geologický úkaz známý jako Motolský ordovik a ve výhledu už probleskne moloch motolské nemocnice, abych třeba nezapomněl, že jsem pořád v Praze. Pak už jen chvíli a jsme na Zličíně. Někdo vystoupí, jiný zůstane a další nastoupí, neboť za chvilku motoráček opět vyjíždí zpět na Hlavní nádraží. Pražský Semmering oceníte, hlavně pokud máte děti nebo jste sami dětmi či milovníky železniční romantiky. ∞

Zkracuji si cestu do obchodu přeběhnutím čtyřproudé silnice. Vyhnu se tím dlouhému treku k páchnoucímu podchodu a následné procházce skrz parkoviště u hypermarketu. Nedávno byl provoz tak hustý, že by silnici přebíhal jen sebevrah. Vydal jsem se pro rohlíky delší cestou, během níž se mi vybavila esej Deprese jako pandemie od Václava Cílka.

Cílek v ní parafrázuje několik tezí amerického psychologa a profesora Martina Seligmana. Mimo jiné tvrdí, že spousta činností, které rádi vykonáváme, je pouhou zkratkou ke štěstí. Přestože se lidem v západní společnosti zlepšuje materiální zabezpečení, stále častěji a snáze podléhají depresím. Naše zhoršující se psychické zdraví nám připomíná kdekdo. Všímám si třeba rozhovorů s různými cestovateli. Často srovnávají život nás Evropanů a zástupců jiné než západní kultury. Třeba Křováci tráví čas především obstaráváním jídla, jsou ale vstřícní, otevření a velikou váhu přikládají udržování vzájemných vztahů ve své komunitě. Naproti tomu my jsme obklopeni materiálním dostatkem, máme tedy tu nejdůležitější starost vyřešenou, můžeme se scházet, radovat, tančit a zpívat. Místo toho se zavíráme do soukromých světů a absenci společenských vztahů klidně nahrazujeme virtuální realitou. Je to zobecňování, ale lidé, kteří byli v některých domorodých komunitách, to interpretují podobně.

Zkratkou ke ztrátě
Navzdory materiálnímu dostatku není spousta z nás šťastná. Cílek uvádí několik příčin a důsledků depresí. Zajímavé jsou zkratky ke štěstí. Rád se každý pátek opíjím do němoty, někdo rozbije cestou z fotbalu skleněnou výlohu, další se tváří oduševněle na výstavě moderního umění. Jenže to je trávení času. K dokonalému a hlavně trvalejšímu štěstí nám pořád něco chybí. Otázka je co. Víte, já bych byl opravdu nekonečně šťastný, kdybych měl velikánskou vilu. Ještě mi vlastně schází zdraví, trápí mě dna, cholesterol a cukrovka. Mezi námi, manželka by přeci jen mohla mít větší prsa, alespoň jako ta sousedova. Projektuji své štěstí do kdečeho. Jenže mezi řádky tohoto odstavce už vykukují zmiňované zkratky ke štěstí, jež často nemáme pořádně definované. Navíc k němu ani nechceme normálně dojít, chceme jej ideálně hned. A z nedostatku energie nebo netrpělivosti volíme to, co se nám zdá být nejkratší cestou. Jsou to zejména takové ty „malé“, celkem snadno dostupné, „radosti“, které v nás vyvolávají pocity krátkodobého uspokojení. Někoho naplňuje nakupování, jiného sledování sportovních zápasů nebo televizních seriálů, návštěva oblíbeného fastfoodového řetězce, ale také kultura.

Dejte mi prachy, budu šťastný
Samy o sobě nejsou zkratky ke štěstí nebezpečné, ale jak píše Cílek, pocit takto dosaženého „štěstí“ velice rychle vyprchává. Tehdy se objevuje prostor pro depresi. Řekl bych navíc, že zkratky ke štěstí mohou, stejně jako fatamorgána, šikovně deformovat naše obzory. Důkazů jsou plné internetové diskuse. Dokonalí šťastlivci, kteří se našli v komentování kdečeho, mají často podivné hodnoty. Tleskají vybagrování archeologicky cenné lokality, neboť je přeci správné, když chce majitel pozemku postavit skladovou halu. Stejně tak je fajn preventivní kácení vzrostlých stromů podél parkovišť, protože padající větve by mohly poškodit naše plechové miláčky. Já například nechápu, proč bych si nemohl koupit popelník ze sloní nohy a afrodiziaka z vorvaního penisu, když na to sakra mám prachy, ne? Že podobný přístup vede alejemi tlustých pařezů k horizontům z hromad odpadků, vidíme všichni.

Kdo se nenajde, jako by nebyl
Hledání štěstí je cesta, kterou je nutné projít bez podvodu. Cíl máme všichni podobný, ale putování k němu se pochopitelně liší. Společné úseky různých cest však najít lze. Eckhart Tolle tvrdí, že k intenzivnímu bytí stačí pouze přijmout přítomný okamžik a neztotožňovat se s naší egoistickou myslí. Anthony de Mello vyzdvihuje duchovní růst člověka a varuje před podléháním sebeklamům a mylným iluzím. Osho prohlásil, že přijde okamžik, kdy už vás bude vašich devadesát Rolls Royců nudit a koupí dalšího nic zásadního nezměníte. Český filosof a mystik Eduard Tomáš řekl, že není trvalého štěstí v žádném z předmětů tohoto světa, je v nás. Výčet podobných filosofií by mohl mít sílu telefonního seznamu a konečně, s učením mystiků se stejně nemusíme ztotožnit. Ale i psycholog Seligman se snaží v lidech prohlubovat vnitřní hodnoty, pocity sebeuvědomění i zdravého sebevědomí a sílu charakteru. Nepřijímejme proto každou zkratku ke štěstí, která se nám sama nabízí. Vyhnout se některým z nich je v našem zájmu. Pro mě z toho plyne minimálně jedno ponaučení. Není vždy nejlepší přebíhat přes dálnici. Už bych pro ty rohlíky nemusel dojít. ∞

Veletržní palác mě ze svých útrob vyvrhl jako špatně stravitelné sousto. A já vdechl vůni kávy, oklepal se, rozhlédl, otočil na prošoupaném podpatku a opět jsem se do budovy vrátil. Tentokrát ne do galerie, nýbrž do Café Jedna.

Do NG nově na cizrnu
Dávám si pivo z Pivovaru u Bulovky a pak další a …, ale to sem nepatří. V nabídce je pochopitelně i víno, a pokud stejně jako já tušíte, že vás při odchodu přivítá červnová neděle ruku v ruce s letním deštěm, můžete se dopředu zahřát něčím ostřejším. Kdo si chce zachovat čistou hlavu a jistý krok, zajásá nad slušným výběrem kvalitních čajů, káv a limonád. Měl bych možná poděkovat slečně, která chválila cizrnový salát tak vehementně, až jsem mu neodolal. Prázdné břicho a mlsný jazyk došly uspokojení. Milovníky utopenců a nakládaných hermelínů však zklamu. Zkusit ale můžete hummus i další mezze a každý všední den ještě polévku. Pod skleněnými poklopy čekají dezerty z pekárny Kosherfood. Vlastně je jedno, zda přijdete na kafe a zastavíte se vedle v galerii, nebo to uděláte obráceně. Každopádně je příjemné to spojit. Zvedám sklenici, abych pateticky připil modernímu umění a všem těm artefaktům, které se nechávají obdivovat hned za zdí. Salut. ∞


Café Jedna
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7
po—ne 9:00—22:00 + dle večerního programu

Snapshot, palba od boku. Stačí mít nabito a čekat na vhodnou příležitost. Neváhat, zbytečně nemířit a prásk. Spotřeba munice je sice příšerná, ale úlovky často stojí za to. Mluvím o fotografiích.

Momentky několika desítek významných autorů jsou až do šestého dubna k vidění v galerii Rudolfinum na výstavě Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited. Tento druh fotografie už jaksi z principu nabízí nesčetné množství potencionálních exponátů, proto je nezbytné ukotvit expozici do jasně vymezené koncepce. V případě výstavy Snapshot se toho zhostil kurátor Michal Nanoru. Vybral snímky autorů pohybujících se na americké umělecké scéně. Téma tak má poměrně široce nastavené mantinely a tato velkorysost nabízí dostatek prostoru k selekci reprezentativních obrázků. Nanoru vede řez dějinami snapshotové estetiky a představuje momentky jako další nástroj a inspiraci k ,,opravdové“ umělecké tvorbě. Očekávání jednoduchých banalit nebo pouze technicky a umělecky nezvládnutých zmetků však není tak úplně na místě. I když se některé fotografie tomuto očekávání hodně přibližují.

Nesmrtelnost momentu – žádný problém
První momentky osvítilo světlo světa na přelomu století – na výstavě je nejstarším snímkem z roku 1911 zastoupen Jacques Henri Lartique. Finančně dostupný fotoaparát Brownie od firmy Kodak se stal oblíbenou, téměř módní záležitostí, která umožňovala větší produkci amatérských snímků. Časem se možnosti pochopitelně ještě rozšířily. Dnes nás momentky obklopují na každém, především virtuálním, kroku. Zachycování každodenních lidských banalit (oslavy narozenin, odvazové večírky, rodinný výlet na Karlštejn) a jejich zuřivé sdílení je jako denní chléb. Leckdo fotografii vnímá spíše jako zdroj rychlých informací, než způsob uměleckého vyjádření. Snapshot samotný, ač často považován za méně hodnotný, je ale primárním zájmem spousty autorů, kteří mu věnují velkou část svého tvůrčího života. Přesto je českými galeriemi stále přehlížen. Vypadá to, jako by si kurátoři nevěděli rady, jak tento fenomén smysluplně uchopit. Jsem přesvědčen, že mnozí galeristé jen s obavami opouští zaběhlý úzus, že stačí stěny výstavního prostoru oblepit obrázky. Návštěvník pak tiše prochází sálem a obdivuje se kvalitám jednotlivých fotek, případně si je zasazuje do kontextu tvorby autora nebo umělecké skupiny. Rudolfinum tento koncept překračuje, podobným způsobem jako v roce 2011 u výstavy Kontroverze. Neobdivuji jednotlivé obrázky, přišel jsem kvůli něčemu jinému. Přednost probíhající výstavy vidím ve snaze o vykreslení širšího kontextu, který jednotlivé fotky spojuje. Jde o způsob myšlení, práce fotografa a jeho vývoj v čase. To vše nabízí poměrně rozsáhlý soubor snímků, které jako správné momentky dokumentují styl života, experimentují s barvou, hrou se světlem, s pohybem a dynamikou. Nanoru představuje formami nesvázaný snapshot jako inspirativní zdroj, protiklad, ale i podhoubí pro respektované umění.

Polapení právě žitého
Hlavní idea výstavy sice nabízí prostor ke spekulacím o správné volbě jednotlivých fotek, ale řekl bych, že Nanoru, věren názvu exhibice, vybral jen ty nejlepší nepovedené. Rozradostnila mě možnost podívat se na velkolepé ,,zmetky“ velikána barvy Joela Meyerowitze. Líbí se mi jeho nezaměnitelný umělecký rukopis, i když to vypadá, že z každého snímku kus chybí. Parketou Jacoba Holdta je v pravý čas zachycený emotivní rozbor okamžiku. Momentka v jeho podání představuje surovou pitvu sociálních problémů. Náhodné mačkání spouště rozhodně nehledejte u Mikea Brodieho, který svými snapshoty píše deník mladých tuláků. Spoušť musí zjevně mačkat proklatě rychle, vždy je však jasné, co má být nejsilnějším momentem snímku. Obrazy Jürgena Tellera jsou lehce inscenované. Naproti tomu pohled na snímky Eda Panara ve mně oživil vzpomínku na bývalou spolužačku, která dělala stejné momentky pomocí mobilu s prasklým displejem.

Ať žije asymetrie!
Poslední dobou ve mně sílí pocit, že galerie navštěvují převážně studenti umění, novináři, kurátoři, nebo samotní umělci. Rozhodně bych ale nezatracoval možnost, že do Rudolfina omylem zabloudí také nějaký náhodný kolemjdoucí. Staří rodiče, kteří přijeli do Prahy za synem. Opilý zahraniční student, kterého už nebaví demolování pražských hostelů. Nebo osamělec, jenž v hlavním městě bydlí týden, nikoho tu nezná, a tak podlehne poutačům na tramvajových zastávkách a výstavu navštíví. Nejen pro tyto návštěvníky by byl rozsáhlejší průvodní materiál vítaným bonusem. Například už zmíněná výstava Kontroverze šla v tomhle směru o hodně dál. Fotky na ní také byly „pouhým“ prostředkem, jak se dostat směrem k hlubšímu poznání problému, který rozhodně nevisel na stěnách galerie. V případě aktuální exhibice se divák o snímcích nedozví žádnou bližší informaci a možná mu uteče nejedna souvislost. Určitě není primárním cílem kurátora představovat autory, ale jejich díla. Nebylo by od věci vtáhnout návštěvníka co nejhlouběji do problematiky, jasněji ukázat smysl výstavy. Nepovšimnuty můžou zůstat například vzájemné vztahy jednotlivých umělců (Dash Snow na fotce Ryana McGinleyho apod.). Nicméně musím uznat, že jsem prezentovanými momentkami příjemně osvěžen. Poslední dobou pociťuji jakýsi vnitřní nedostatek asymetrie a nevyváženosti, naopak se mi zajídají malebná zátiší, zlaté řezy a vyvážené kompozice. Oceňuji, že máme možnost vidět profláknuté autory trochu jinak. A také to, že jsem jednou zhlédl snapshot pro změnu v galerii. ∞


Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
24. 1.—6. 4.

Je to zvláštní, ale trošku se cítím, jako bych opět nazul chlapecké dřeváky a vydal se v nich zpátky časem. Do doby, kdy jsem měl účes střižený podle hrnce (což mi zůstalo) a četl jsem knihy Jaroslava Foglara. Tenhle pocit ve mně nevyvolal nostalgický večer strávený nad albem školních fotografií, ale projekt Radlická 125.

Nápad vybudovat v Praze na Smíchově sportovně kulturní centrum se zrodil v hlavách Jakuba Zajíce a Lukáše Žďárského. Jak sami uvidíte, rozhodně se nejedná o běžné fitko. Jejich představa jde o dost dál. Úsilí, s nímž se kluci spolu s několika dobrovolníky do realizace své ideje pustili, je tím, co ve mně vyvolalo vzpomínku na zmíněné Foglarovy knihy. Hrdinové v nich zpravidla týrají svá těla sportem a sem tam zvelebují své okolí či předělávají staré kůlny v klubovny. Tady se však podobnost s postavami literárních příběhů znatelně rozchází. Jakub s Lukášem si totiž pro svůj záměr nevybrali žádnou dřevěnou boudičku, kterou by stačilo jen zamést, ale starý drážní sklad s podlahovou plochou zhruba 400 metrů čtverečních. Koště sice také přišlo ke slovu, práce tu však bylo o poznání víc.

Konec chimér, už jen realita
Přízemní objekt stojící vedle Smíchovského nádraží bylo nejdříve potřeba vyklidit. Pak přišlo na řadu záplatování děravé střechy, opravy dveří, oken, apod. Působivý vnitřní prostor s volným průhledem do dřevěného krovu by měl po dokončení rekonstrukce nabízet dostatek místa pro lekce bojových sportů, funkční trénink a snad i jógu. Využití se dočká také rozsáhlý suterén. V budoucnu se tady budou konat výstavy, přednášky či workshopy. Do finální podoby sice ještě zbývá spousta práce, ale již nyní je Radlická 125 v lehkém zkušebním provozu. Proběhlo zde natáčení videoklipu, focení svatebních šatů nebo silvestrovská party (pozor, bytelný barový pult unese několik tanečníků najednou). Nejbližší příležitostí k návštěvě Radlické 125 bude koncert plánovaný na 21. února.

Nakonec mě napadá ještě jedna věc. Máte-li nějaký umělecký artefakt, produkt vaší tvůrčí činnosti, zkuste se s Lukášem a Jakubem dohodnout a vystavit jej zde. Pokud umění není středem vašeho zájmu, tak ze skříně vytáhněte skryté sportovní oblečení. Věřím, že v dohledné době budete mít možnost jej tady provětrat. Už teď si totiž myslím, že Radlická bude docela dobrý plácek na hraní. ∞


Radlická 125
Za Ženskými domovy 5, Praha 5
www.facebook.com/radlicka125