Druhý díl článku o Orange Baru na Starém Městě v Haštalské 15 hlouběji nahlédne do historie a vzniku tohoto malého, pozoruhodného baru.

Útulný interiér je výsledkem spontánního „konceptu“, což komentuje majitel baru a spolutvůrce Filip Kazda. „Mým záměrem bylo vytvořit místo s neopakovatelným, ale zároveň ne nutně výrazným interiérem, místo, které bude z hlediska nároků na provoz bezúdržbové a svým způsobem i nadčasové. Chtěl jsem do interiéru začlenit živé květiny s umělým osvětlením, nemám rád květiny vadnoucí ve váze. A také aby všechno bylo příjemně oblé, aby se tu nic nedalo urazit. Kromě barvy jsem už pak ani další požadavky v podstatě neměl.“

K dokonalosti interiéru pomohlo, že Filip Kazda je zároveň současný český výtvarník a že ke spolupráci přizval sochaře Stefana Samiljana. Filipova práce se prolíná celým Orange Barem: barová deska, okenice a některé barové židle spolu tvarově hovoří. Zajímavý je i kryt na vypínače. Pravidelně se zde také objevují Filipovy nejnovější obrazy. Detailem je pak veliké zrcadlo umístěné záměrně tak vysoko, že se v něm celý večer neuvidíte, a tak vám ani nepřijde, že někdy je čas jít domů…

Kdybyste v některém z dosud už ne příliš teplých pražských odpolední zavítali do Orange Baru, který s velkými otevřenými dveřmi působí jako specifická a překvapivě klidná salla terrena v samém centru Prahy, pak je doporučením Ron Abuelo a jeho různé variace: panamský rum číslo jedna, tříletá přirozeně kořeněná láska uzrálá v sudech od Jacka Danielse. Rum se zatím prodává jen na několika místech v Čechách. V „Oranži“ za 75 Kč.

Do Prahy míří šestý ročník festivalu současného umění This Is Not Another Biennial, zkráceně Tina B. Letos s předem daným tématem ART–ECO–BIO. Od 20. října do 13. listopadu budou vystavena nekonvenční „zelená díla“ po celé Praze, a to hned na několika místech zároveň.

Tak jako každoročně se v rámci Tiny B. představí umělci z celého světa a nejnovější umělecké trendy v oblasti nových médií, light artu, video artu, performance a dalších oblastí. Jedním z nich je pro výstavu tak trochu netradiční prostor atomového krytu pod hotelem Jalta, kde se budete moci v době zahajovacích dnů od 20. do 23. října setkat se všemi kurátory, sběrateli, umělci a novináři. V průběhu festivalu zde budou vytvořeny dvě výstavní sekce. První s názvem Eco Bio Goes Around The World obsahuje převážně videa a instalace a druhá Německá sekce nám představuje sedm, jak jinak než německých, umělců, mezi které patří také světoznámá Claudie Robles. Ta k nám přijela se svým dílem Oceanique. Vystavovatelé ze Švýcarska, Izraele a Itálie budou křtít nově otevřený výstavní areál Vernon Depot v Holešovicích, a to v sekci Little Absurdities. Stranou nezůstanou ani umělci z Polska, jejichž díla je možné zhlédnout v druhé zdejší sekci Universal Habitat, My Habitat. Ještě před zahájením celého festivalu 19. října nezapomeňte navštívit vernisáž fotek Mickeyho Smithe. Ten ve Vernon Projektu, výstavním prostoru na rohu ulic Janovského a Heřmanova, představí svou sbírku s názvem Today. A jen kousek vedle, taktéž v ulici Janovského se nachází Galerie Vernon, která celý festival pořádá. Tam se ve stejný den otevírá výstava izraelské fotografky Angeliky Sher. Útočištěm letošních open air instalací se stane více než oblíbená (A)void galery na náplavce pod Rašínovým nábřežím, kde se mj. chystá americký sochař Kal Spelletich zkonstruovat třímetrovou sochu létajícího anděla. S festivalem po celou dobu spolupracuje kino Bio Oko, které poskytuje prostory videoprojekcím, z nichž jedna nás vezme na výlet až do dalekého, exotického Afghánistánu. A komu by to stále nestačilo a chtěl by prodiskutovat problematiku takzvaného ready-made umění, může tak učinit v budovách VŠUP na náměstí Jana Palacha.

Více informací naleznete na webu www.tina-b.cz, Facebooku Tina B. Fest nebo Twitteru @TinaBFest.

S nejšťavnatější atmosférou i v zářijových dnech se můžete potkat kousek od Staroměstského náměstí, kde se nachází velmi příjemný koktejl bar nesoucí název Orange bar.

Hned po první návštěvě jsem zjistila, že název je vskutku trefný. Kolem mě se rozprostíraly oranžové stěny budící svou plastickou strukturou pocit, že opravdu sedím v pomeranči. Obsluha byla vstřícná a ochotná mi vytvořit jakýkoli drink z jejich obsáhlého seznamu. Já ale vsadila na klasické mojito, které mě nakonec opravdu nezklamalo. Máta byla čerstvá, kostky ledu drcené na tříšť a o bílý rum také nebyla nouze. Kamarád si dával whisky sour a záhy se mu po tváři rozlil sladký úsměv. Jejich nabídka je totiž opravdu veliká. Vyberete si long i short drinky, nealko, kávu, čokoládu nebo fresh džusy. Pokud by vás náhodou během návštěvy přepadl hlad, mají tu také svačinkové klasiky jako nachos, chipsy nebo nakládaný hermelín. Co mi bylopo chuti ale ještě víc, byla hudba. Dobrá hudba od drum’n'bassu přes lounge po latino, při které se dalo povídat a která se k tomuhle podniku opravdu hodí.

Bar najdete v ulici Haštalská 15 hned za Roxy. Otevírací doba je od 16:00 do 2:00. Ideální místo na koktejl před párty i po kinu.

Každý středeční večer probíhá v klubu Tingl Tangl jedna z nejznámějších travesti show v Praze. Než jsem vstoupila, netušila jsem, jak vypadají návštěvníci. Ale hned u vchodu mě jedna slečna ujistila, že dnes se jedná o vcelku normální zábavu mladých lidí – poté, co pronesla ke své kamarádce: „Zoo včera byla super, aspoň že jsi dorazila dnes na tu travesti!“

Vystupovaly čtyři slečny: Diana, Chi-Chi, Nancy a Ginger. V půl desáté přišla na podium první, Ginger. Žádná z kolegyň jí neřekne jinak, než malá sladká Ginger, a není divu, vystoupení bylo velice přesvědčivé, autentické a svůdné. Chodila i přímo mezi diváky a jak zažertovala Chi-Chi a varovala: „Koho si omotá kolem prstu, toho si také odvede domů.“

Na podium vchází Chi-Chi Tornádo, nejslavnější a jednoznačně největší bavič celého večera. Nejen, že zvládala ladné pohyby flamenca, ale nebylo jí cizí skotačit ani na Radůzu nebo Shakiru, kterou s jejím hitem Waka waka, perfektně vystihla v oblečku hula hula tanečnice a dala do toho takové energie, že jsem smíchem nemohla skoro popadnout dech. Její následná imitace Tiny Turner, která ji proslavila v novácké soutěži Talent Mánia, byla sázkou na jistotu a sál tleskal jako o život.

Čtvrtá na programu byla slečna Diana, která ohromila diváky dokonalým ztvárněním zlaté slavice Heleny Vondráčkové. A protože tohle je show, která nemusí odpovídat skutečnosti, během vystoupení se k „tetě Heleně“ přidala i její neteř Lucie v podání Nancy. Zazněly tu nejznámější hity jako Pátá, A ty se ptáš, co já nebo Dlouhá noc.

Celý večer nebylo o zábavu nouze, jednotlivá vystoupení byla prokládána vtipnými komentáři účinkujících a dokonce i narážkami na vystupující samotné, o zábavu nebyli ošizeni ani hosté z ciziny, protože „dívky“ se průběžně snažily provázet večerem i v angličtině. Prostor kabaretu je dobře ozvučen a v kombinaci se známými popovými písničkami jsem si musela po celou dobu představení poklepávat se zpěvačkami nohou.

Ale všechno jednou musí skončit, a tak i přes naše usilovné prosby o přídavek se s námi účinkující rozloučili a odebrali do šaten. Do zákulisí nás nepustili, a tak jsme si čas, který nám zbýval do domluveného rozhovoru s Dianou, krátili konverzací s Ginger a ostatními zaměstnanci. Diana totiž na sebe, jak se u správné dámy sluší a patří, nechala čekat. Ostatně – vy byste bez naší nápovědy poznali, že Diana není fyzickou ženou?

Převlékat se za opačné pohlaví může být pro někoho handicapem, pro jiného prokletím. Čtyřicetiletý Tomáš alias Diana to ovšem vnímá jako dar od boha. V travesti show vystupuje přes dvacet let a momentálně působí v jednom z nejúspěšnějších klubů v Praze.

Z jakého důvodu jste se rozhodl/-a pro účinkování v travesti show?
Já bych neřekl, že jsem se rozhodla. To prostě přinesl život. Začalo to v dnes již neexistujícím travesti klubu Agua 2000, pak to byl třeba klub Atmosféra, ale ty nejdůležitější místa v mé kariéře jsou tady v Tingl Tanglu. Letos v červenci to bude dvacet let. Tenkrát jsem přišla do Aguy na oslavu narozenin. Shodou okolností byl jedním z účinkujících můj kamarád, trochu jsme popily, pak mě navlékly do kostýmu – a BUM. Baví mě to, protože je to exhibicionismus, a svojí úlohu určitě hraje i moje bisexuální orientace. Vždycky jsem byla bavič, ráda na sebe strhávám pozornost.

Lišila se nějak vaše očekávání a realita?
Pokud se člověk rozhodne jít směrem travesti, tak má možnost vydat se jedním ze třech směrů. Bavit lidi jako komik, showman, což tedy já nejsem. Potom se můžete snažit vytvořit iluzi naprosto dokonalé ženy, vlastně takové „superženy“, aby lidé museli padnout a ženy závidět. Právě o tohle se já pokouším. A tu existuje ještě třetí směr, kdy se snažíte naprosto ztotožnit s tím člověkem, kterého parodujete. A to se mi, doufám, daří nejlépe.

Na představení nejčastěji napodobujete Helenu Vondráčkovou. Co na to Helena říká? Byla někdy na představení?
Nevím, že by se byla podívat, ale vystupovaly jsme spolu. Natáčeli jsme pro slovenskou televizi hodně silvestrovských pořadů. Nevím, jak k ostatním, ale ke mně byla vždy upřímná a milá. A myslím si, že to bere.

A jak si vybíráte postavy, které ztvárňujete – čím vás přitahují?
V první řadě na mě musejí typově sedět. Nemůžu dělat například Tinu Turner, i když se mi líbí. Takže si spíše vybírám takové ty „žirafoidní“ typy (smích). Také už se mi stalo, že jsem se snažila dělat zpěvačku, která mi byla typově blízká, ale zase mi nešla, nebo mi šla až po dlouhé době, to byla třeba Celine Dion. Člověk se s tou zpěvačkou musí tak trochu duševně spojit.

Vnímáte se jako žena, nebo jako muž – nebo nemáte pocit, že by váš vnitřní člověk musel nutně mít jasně určité pohlaví?
Já bych v životě nechtěl být ženská. Lidé se mě pak ptají, proč se za ní převlékám, ale já se nepřevlékám za ženskou, můj život není karneval. I kdybych se rozkrájel na tisíc kousků, tak ze mě ženská nebude. Tohle si člověk také nevybírá, to přinese život a já za tuto možnost děkuji bohu. Někdo to vnímá jako handicap. Já jsem ale vychovaná stylem „ze svých nedostatků udělej přednosti“.

Jak vnímáte role, které společnost jednotlivým pohlavím přisuzuje? Vidíte posun ke svobodnějšímu pojetí?
Vnímání těchto hodnot dnešní společností hodně ovlivňuje fakt, že stále patříme do postkomunistických zemí, kde bylo lidem vtloukáno „rodina – základ života“. Mamka, taťka a nic jiného; a že existují ještě určité další varianty (nebo jak to mám definovat), to si nikdo nepřipouštěl, protože žádná osvěta v tomto směru nebyla. A dodnes je minimální, když se například v televizi dotknou „ne-hetero“ tématu, je to většinou v rámci nějakého skandálu, nebo show. Nikdy se nejedná o seriózní informace.

Lidé si často pletou travesti a transsexuály. Setkáváte se často s tímhle neporozuměním?
Ano, ale já jim to nevyčítám. Podívejte, mám strašně jednoduché vysvětlení. Travesti je show. Osoba v travesti je herec. Travestita neexistuje. Potom je transvestit, to je v podstatě člověk, který má určité ženské znaky, ženské prvky s jakýmsi sexuálním podtextem, obléká si ženské prádlo, silonky. Transsexuál je člověk, který není ani ženou ani mužem, ale dá se považovat za někoho mezi tím, je to třetím pohlavím a jeho prezentace je součástí jeho životního stylu.

Mate nějaký travesti/dragstar idol?
Vyloženě idol ne, ale obdivuji RuPaula. Je to Američan, dvoumetrový černoch a dělá nádherné blondýny à la Ivana Trump.

Byla byste ochotná vyjít ven oblečená jako žena – například na nákup nebo na výlet?
Z recese v každém případě. Vážně určitě ne, protože si myslím, že lidé stále nejsou připravení na setkání podobného druhu. Ve světě je to úplně o něčem jiném – Amerika, Francie, Anglie, tam je to všem jedno.

Oblékala jste se jako žena v dětství?
Já jsem neměla nikdy přání oblékat si ženské šaty. Měla jsem přání ztvárnit danou populární osobu, trošku si sobecky ukousnout z její slávy.

Opravdu ani z legrace na táboře nebo tak?
Tak jednou na „lyžáku“ jsem měla na karnevalu takové tendence, ale jak říkám, tehdy byla doba trošku jiná a ty mladší jsou teď odvážnější, než jsme byli my.

Z názvu je patrné, že hlavním tématem výstavy byla problematika závislosti u žen, a není teď řeč jenom o drogách. „Každá z umělkyň pojala toto téma naprosto originálně, někdo se zaměřoval na závislost okamžiku, jiný na závislost ženy na muži a někdo to vyloženě pojal jako uměleckou tvorbu pod vlivem drog,“ říká organizátorka akce Eliška Furčáková. Během výstavy zde bylo možné dobrovolně vyplnit dotazník ohledně vašich zlozvyků a také se první den zahájení zúčastnit videoankety, kde se vždy pokládaly dvě stejné otázky: „Na čem jste závislý?“ a „Myslíte si, že ženy jsou k závislostem náchylnější více než muži?“ Pokud máte zájem, reportáž z celé výstavy a rozhovor s organizátorkou najdete na webu ČT24 v archivu pořadu Kulturama.

Kdy a jak festival Malá inventura vznikl?
Festival vznikl před devíti lety z iniciativy občanského sdružení Motus, který provozuje Alfréd ve Dvoře. Motus byl také iniciátorem vzniku našeho sdružení Nová síť, které už momentálně festival pořádá.

Existuje v zahraničí nějaký podobný projekt?
Tento festival je unikátní záležitost, nevím o žádném jiném festivalu podobného typu, který by provozoval nové divadlo.

Jaké jsou principy výběru programu?
Není tady žádná dramaturgická komise. Dáváme svobodu výběru každému produkčnímu domu nebo organizaci. Ty nasadí dva projekty, o kterých se domnívají, že jsou nejlepší. A pak jdou s „kůží na trh“.

Kromě toho, že Malou inventuru organizujete, jste zároveň i producentkou dvou projektů, které tento rok budou uvedeny – mohla byste mi o nich něco povědět blíže? Jaká je historie představení Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát? Jak vlastně vznikl tento neobvyklý koncept?
Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát je velice výjimečná záležitost. Jedná se o divadelní komiks na jevišti, v seriálovém podání má už jedenácté pokračování. Vznikl před lety, přesné datum si nepamatuji, jelikož představení nebyla uváděna pravidelně. Nápad samotný se zrodil v divadle NABLÍZKO, které mělo stálou scénu v Malém Nosticově divadle na Kampě, v rámci představení Monstrkabaret Freda Brunolda. Po skončení činnosti divadla tento projekt pokračoval jako jediný a já mu dělám produkci dodnes, jelikož jsem k němu měla skutečně blízký vztah. Diváci mají letos možnost představení zhlédnout v divadle Komedie, kde se pravidelně každý měsíc uvádí, a v rámci festivalu také v divadle Archa. Specialitou je, že herci dostávají scénáře pár dní před představením, takže na jevišti čtou scénář naživo v podstatě poprvé nebo podruhé, tím pádem je Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát velice živá záležitost. Pro herce i trochu adrenalinový sport. Texty píšou absolventi FAMU Džian Baban a Vojtěch Mašek. Na tohle všechno pak navazují ještě filmy a především komiksy, které vydává nakladatelství Lipnik. Zatím každý rok vyhrály cenu Muriel za nejlepší původní komiksový scénář. Ještě bych ráda dodala, že v rámci festivalu Malá inventura je možné naposled vidět jedenáctý díl tohoto představení, protože od příštího měsíce bude uveden už nový díl. Každý se totiž i přes velký zájem diváků hraje jen čtyřikrát a pak se zderniéruje a jde se dál.

V rámci festivalu Malá inventura uvádíte představení Casablanca Therapy. Proč na toto představení vyrazit, co od něj očekávat a o čem vůbec Casablanca je?
Casablanca Therapy je prvním případem, kdy my jako čeští producenti děláme mezinárodní projekt. Představení má za sebou už tři sezóny po Evropě a teď se podruhé vrací na prkna divadla Alfréd ve dvoře. A čím je dále výjimečné? Režíruje ho slovinský režisér Bojan Jablanovec, který je na divadelním poli velice uznávaný. Jeho pracovní styl vychází z metod Grotowského, což znamená, když to řeknu lidově, že se s herci zavře na pár měsíců a tam s nimi pracuje a snaží se z nich vyždímat maximum. Dodává také velký prostor autorství, což je vlastně základem nového divadla. Tenhle typ představení je vlastně jediný v Čechách, jelikož je velice interaktivní. Herci během představení odkrývají opravdu všechno. Talent, svůj příběh, kreativitu i svá těla – vystupují nazí. Na konci vyzvou diváky na jeviště a ti mají za úkol na ně sahat podle instrukcí, které mají napsané v laptopech. Trošku to připomíná takovou hippie éru. Ale všechno to má hlavu a patu. Jednotlivé příběhy spojuje téma lásky, ať už v negativním nebo pozitivním smyslu, fetiš, touha po lásce, fyzickém kontaktu, prostě takové ty věci, nad kterými často nemáme čas se ani zamyslet.