U některých filmů vám uteče čas v kině extrémně rychle. A jsou také filmy, po jejichž zhlédnutí máte chuť vyzkoušet něco nového. Nebo ochutnat whisky trochu jinak. Andělský podíl bezpečně zapadá do všech zmíněných kategorií.

Ken Loach je známý realistickými filmy zachycujícími osudy lidí na okraji společnosti. Jeho slavný film Kes byl oceněn Křišťálovým globem na MFF v Karlových Varech roku 1970. Prvky sociálního dramatu si neodpustil ani ve svém posledním filmu Andělský podíl, i když se jedná z větší části o komedii. A to typicky britskou. Takže máte-li slabost pro britský humor (a skotský přízvuk), přijdete si na své.

Hlavním hrdinou je mladík Robbie, tak trochu vyvrhel společnosti. Strávil dlouhou dobu v nápravném zařízení pro mladistvé a teď se chce usadit s přítelkyní a právě narozeným synem. Vést normální život ale pro něj není snadné. Kvůli jizvám na tváři ho nikde nechtějí zaměstnat, rodina jeho přítelkyně jím pohrdá. Zjišťuje, že není tak snadné vytrhnout se z prostředí, ze kterého člověk pochází, a že minulost, jež ho neustále dohání, nejde jen tak smazat. Po opětovném odsouzení, tentokrát k vykonávání veřejně prospěšných prací, potkává další pofiderní postavy. Díky svému vedoucímu Harrymu přičichne, a to doslova, k whisky a nečekaně objevuje dříve netušené schopnosti. V chystané aukci nejlepší whisky světa Robbie zavětří šanci, jak konečně změnit svůj život k lepšímu.

Na filmu je sympatické, že se nesnaží ukazovat hlavní postavu v černobílém světle. Nijak Robbieho neodsuzuje, ale ani ho nelituje. V momentech, kdy by snad divák mohl tíhnout k lítosti a říkat si, „jak těžký měl chudák Robbie život, jak se už změnil a má pořád smůlu“, režisér mu naservíruje scénu, ve které je Robbie konfrontován s klukem, kterého málem zabil. Nechává však na divákovi, aby si o Robbiem udělal vlastní názor.

Andělský podíl je ideální volba pro letní večer, kdy se chcete u filmu především pobavit a odpočinout si. A třeba si po skončení dát pro dokreslení atmosféry i tu whisky. Mimochodem, víte, co je onen „andělský podíl“?

Andělský podíl (Angel’s share)
Velká Británie, 2012, 101 min.
režie Ken Loach
hrají Paul Brannigan, John Henshaw, Gary Maitland, Jasmin Riggins, William Ruane, Roger Allam, Siobhan Reilly a další

O Adolfu Hitlerovi už byl napsán bezpočet knih, natočilo se mnoho filmů. Inscenace brněnského HaDivadla ale ukazuje Hitlera v opravdu odlišné podobě, než jakou znáte z učebnic dějepisu. Máte-li rádi mrazivý humor, přijdete si na své.

Šest groteskních výjevů z Führerova života, jak zní podtitul hry z pera Arnošta Goldflama, hraje brněnské HaDivadlo už několik let. HaDivadlo je součástí Centra experimentálního divadla, kam patří mimo jiné i Divadlo Husa na provázku a Divadlo U stolu. Tedy další významná brněnská alternativní divadla.

Na začátku hry se Hitler jako mladík hlásí na vídeňskou Akademii umění a při cestě na přijímací zkoušky potkává Stalina na brněnském nádraží. Proberou své budoucí vidění světa a jdou každý svou cestou. Eva Braunová je na návštěvě u Goebbelsových, protože si chce půjčit cibuli. V dalším výjevu rozdává Hitler svým pohlavárům lentilky, aby si společně nacvičili pozdější odchod ze světa. V závěru hry vidíme Hitlera jako staříka v Jižní Americe, kde žije s mulatkou, živí se jako malíř a vzpomíná na svou minulost.

Hitler není vyobrazován jako zrůda, spíš jako měšťácká figurka. Například v momentech, kdy peskuje Braunovou za kouření, neustále mluví o svém psovi nebo panicky hledá maso v bábovce od pekařů z SS, které mu tam určitě chtěli propašovat pro posilnění (Hitler byl vegetarián). Černý humor je v této grotesce opravdu všudypřítomný. Například když se Braunová ptá Hitlera, proč ji někdy nevezme na výlet, třeba do té Březinky, kde má prý nějaké lázně. I další nacisté – Himmler, Göring a Goebbels zde vystupují spíše jako tragikomické a mezi sebou rozhádané postavičky.

Samotného Hitlera hraje famózním způsobem Petr Jeništa. Během celého představení budete žasnout, jak věrně se Hitlerovi dokáže podobat. Mimikou, gesty i pohyby. Výkonem tak jasně převyšuje Eriku Stárkovou alias Evu Braunovou. Je zřejmé, že Braunová měla být ukázána v „slepičím“ světle, ale Stárková v některých místech zbytečně tlačí na pilu a přehrává.
Na hře je jasně čitelný Goldflamův rukopis – jeho typický smysl pro sebeironii a osobitý náhled na svět a lidi, který hraničí až s groteskou, tragikomedií a absurditou. Upřednostňujete-li spíše alternativní divadelní scény, budete určitě spokojeni.


Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně
HaDivadlo
Alfa pasáž, Poštovská 8d, Brno
další reprízy v příští sezoně

autor Arnošt Goldflam
hrají Petr Jeništa, Erika Stárková, Simona Peková, Marián Chalány / Jiří M. Valůšek, Martin Siničák / Jan Grundman, Kamila Kalousová, František Kumhala

Jsou filmy, které se dají považovat za opravdu účinnou antikoncepci. Musíme si promluvit o Kevinovi je jedním z nich. Po jeho zhlédnutí vás touha po rodičovství zaručeně a alespoň na čas přejde.

Bylo jen otázkou času, kdy se úspěšný román Lionel Shriver Musíme si promluvit o Kevinovi dočká filmového zpracování. Příběh Evy vyrovnávající se s tragédií, kterou způsobil její syn Kevin, převedla na plátna kin skotská režisérka Lynne Ramsay. Vyprávěn je z pohledu matky, která si přehrává v paměti okamžiky od Kevinova narození. Snaží se zjistit, proč se od útlého dětství bez zjevné příčiny agresivně vymezoval vůči svému okolí a především vůči ní samotné. Postava otce nehraje v příběhu důležitou roli, stěžejní je vztah matka – syn. Film se skládá převážně z flashbacků. Ty přitom nepůsobí vůbec rušivě, jak tomu často bývá, právě naopak. Co vlastně Kevin krátce před 16. narozeninami spáchal, je ale zřejmé až na samém konci. Eva si klade otázku, kde se stala chyba, jestli je ona sama nějak vinná a nemohla tragédii zabránit. Trochu zbytečná je režisérčina „posedlost“ rudou barvou. Tu divákovi servíruje v mnoha scénách v průběhu snímku. Film je silný sám o sobě a nemá zapotřebí tyto „artové“ vsuvky.

Ďábel v lidské podobě
Snímku dominuje především dechberoucí výkon Tildy Swinton. Kevina v různých obdobích života ztvárnili celkem tři herci. Jejich výběr vedla mimořádně šťastná ruka. Je neuvěřitelné, jak moc podobní si všichni tři jsou. Představitel teenagerovské podoby Ezra Miller na sebe však zaslouženě strhává největší pozornost. Do role kluka, kterého byste určitě nechtěli potkat, natož s ním chodit do školy, se vžil úžasným způsobem. Zatímco „malí Kevinové“ vzbuzují v divákovi spíš vztek a rozčilení, z Millera, oplývajícího uhrančivým vzhledem, jde opravdu strach. Při jeho dlouhých, upřených a hrůzu nahánějících pohledech vás bude mrazit.

Musíme si promluvit o Kevinovi není lehce stravitelný film. Z kina budete odcházet s roztřeseným žaludkem a o příběhu ještě dlouho přemýšlet. A rozmyslete si, jestli chcete děti. Může se vám třeba taky narodit nějaký ten Kevin.

Musíme si promluvit o Kevinovi (We need to talk about Kevin)
USA / VB, 2011, 112 min.
režie Lynne Ramsay
hrají Tilda Swinton, Ezra Miller, John C. Reilly

Program zahájí slovenská bluesová kapela ZVA 12-28 Band v klubu Jazztime. O týden později vystoupí největší hvězda festivalu, britská kapela Portico Quartet v Paláci Akropolis. Skupina, která se pravidelně objevuje na předních evropských jazzových festivalech a v roce 2008 byla nominována na prestižní cenu Mercury, představí v rámci evropského turné svou novou desku.

Třetí koncertní večer se můžete těšit na maďarského saxofonistu Tonyho Lakatoshe spolu s německým trumpetistou Axelem Schlosserem v Jazzdocku. Festival bude završen vystoupením Idy Kelarové a křtem jejího alba Šunen Savore v Lucerna Music Baru.

Hlavním cílem pořadatelů je přiblížit jazz mladým posluchačům a nabourat stereotyp ve vnímání jazzové hudby.


Program festivalu:
pá 13. 4. 20:00 – klub Jazztime
3 finalisté soutěže Jazz Fruit
Quattro Formaggi, vítěz 2. ročníku soutěže
ZVA 12-28 Band (SK)

pá 20. 4. 19:00 – Palác Akropolis
Bitosti
Poetic Filharmony
Portico Quartet (UK)

čt 26. 4. 20:00 – klub Jazzdock
Final Vision
Helbock – Frick duo (AU)
Axel Schlosser & Tony Lakatosh feat. czech crew (GE/HU + CZ)

čt 3. 5. 21:00 – Lucerna Music Bar
Vítěz soutěže pro mladé jazzové formace – Jazz Fruit
Ida Kelarová a Jazz Famelíja a křest CD Šunen Savore

Další informace na stránkách www.mladiladijazz.cz

Pokud očekáváte, že film o závislosti na sexu bude jen nekonečnou přehlídkou explicitních sexuálních scén, budete pravděpodobně zklamáni. Snímek Stud sice provází od počátku značně kontroverzní pověst a přístupný je až od 18 let, ale o sex v něm jde až v druhé řadě.

Britský režisér Steve McQueen na sebe upozornil již svým prvním filmem Hlad o vězních IRA, za který získal několik ocenění. Stejně jako do svého debutu si vybral i tentokrát pro titulní roli Michaela Fassbendera.

Ve Studu se objevuje v roli třicátníka ze současného New Yorku. Finančně zajištěný a mohl by mít všechno, přesto je však nešťastný a frustrovaný. Není schopen navázat normální citový vztah. Jeho osamělý život je omezen neustále se opakujícím vyhledáváním nových sexuálních zážitků a nutkavým uspokojováním potřeb. Sex mu ale nepřináší potěšení, jedná se o prázdné zážitky, které jej spíš ničí. Sexuální závislost zcela ovládá jeho život a omezuje ho. Zaběhnutý režim náhle naruší přistěhování mladší sestry. Ale i v jejich vztahu se projevuje totální citová vyprahlost hlavního hrdiny. Postupně se ukazuje, že oba jsou nejspíš poznamenáni něčím z minulosti. Co to „něco“ je, se ale z filmu nedozvíte.

Stud je dokonalá a mrazivá analýza stavu společnosti. Poukazuje na to, že „nemocný“ není jen hlavní hrdina, ale celá generace dnešních třicátníků. Často neumí mezi sebou komunikovat, navazují jen povrchní vztahy. Možná je to z pohodlnosti, nechtějí se příliš vázat, nebo možná nejsou, stejně jako hlavní postava filmu, vůbec schopni vztahu založeného na hlubším citu. Film je dost depresivní, rozhodně nepatří mezi odpočinkové a nedoporučuji jej ani pro schůzku ve dvou. Přesto je to mimořádný filmový zážitek. Je dost pravděpodobné, že se o něm bude jednou mluvit jako o výpovědi jedné generace.

Pokud jste filmovými fanatiky a máte pocit, že každoroční přehlídky německého nebo třeba francouzského filmu jsou už příliš nudné, mám pro vás dobrou zprávu. Od 11. do 15. ledna proběhl v kině Světozor u nás vůbec první Festival íránských filmů. A velký zájem, který u diváků vyvolal, naznačuje, že by nemusel být ani posledním.

Filmy byly rozdělené do tří sekcí – hrané snímky s ústředním tématem Ženy v íránské kinematografii, dokumenty s hlavním titulem Teherán a krátkometrážní filmy mladých filmařů.

Festival zahájilo drama známého režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin. Film získal několik cen na loňském Berlinale a mluví se o něm i jako o žhavém kandidátovi na Oscara a Zlatý glóbus. Není tedy divu, že právě o tento film byl mezi lidmi největší zájem a sehnat vstupenky bylo prakticky nemožné. I já patřím mezi ty, kterým snímek unikl. Vypravit se na něj ale můžete od 9. února, kdy se objeví v běžné distribuci.

Snímek Je to prosté je spíše nenápadný a na první pohled méně dramatický než Rozchod Nadera a Simin. Možná i proto jej íránské publikum přijalo poměrně vlažně, na rozdíl od odborné kritiky. Režisér Seyyed Reza Mir-Karimi také patří mezi pravidelně oceňované tvůrce nejen v Íránu, ale i na zahraničních festivalech. Hlavní hrdinkou filmu je obyčejná žena v domácnosti, kterou však stereotypní život nenaplňuje a sbírá odvahu k nějakému radikálnímu kroku, jak ho změnit. Cítí se osamělá, schází jí porozumění a seberealizace. Její každodenní činnosti můžete sledovat pod drobnohledem. Největší síla snímku tkví právě v jeho jednoduchosti. Nazvala bych ho jako „realistickou studii života íránských žen“. Mám ráda filmy, které musíte nechat po skončení vstřebat a nechat „doznít“. Tento film patří mezi ně. Hrobové ticho při závěrečných titulcích napovídalo, že i ostatní mají podobný názor.

Dobré znamení pro příští rok
Íránské filmy jsou pravidelně oceňovány na mezinárodních filmových festivalech, a přesto nejsou českému publiku dosud předkládány ve stejné míře jako kinematografie turecká, indická nebo korejská. Festival íránských filmů snad tuto skutečnost alespoň částečně změnil, organizátoři nabídli filmy, na které chodí sami Íránci. Za sebe můžu říct, že mě těší, že díky festivalu jsem poznala alespoň trochu z íránského světa – a soudě podle návštěvnosti nejsem jediná, kdo má v Česku zájem o netradiční kinematografie.