Dá se vůbec v dokumentárním filmu zachytit realita (pokud pomineme tu o lvech, horách a letadlech)? Nedá. Alespoň částečně? Nedá. Nebo jde vždy o vytvoření filmové reality, která je pokroucena skrz hledáček kamery, skrz povely režiséra a skrz sociálního herce, jenž je vystaven, obnažen a předložen? Ano. Je dokumentární film opravdu natolik odlišný od filmu hraného, že jej můžeme považovat za vhodný nástroj pro zpracování toho, co by mělo být skutečné? Ne. A co představitelé „direct cinema“, kteří se chtěli skutečnosti přiblížit nadosah, ale zároveň pořád věděli, že usilují o nemožné… Ano, dobře, že to věděli.

Konečně s volnýma rukama, o to víc obtěžkáni detaily světa
Dokumentování bylo dlouhou dobu limitováno technikou. Velké stroje, náročná manipulace, zdlouhavá práce při postprodukci. To vše drželo autory poněkud stranou od toho, co bylo předmětem natáčení. Místo před kamerou a za kamerou bylo nekompromisně odděleno. Poté, co se objevily lehké kamery, bylo možné experimentovat více i s tvůrčím přístupem. Kamera se snáze dostala do intimní zóny sociálního herce, zvuk mohl být bez větších obtíží zaznamenáván synchronně. Reakcí na to byl přirozeně styl usilující o zachycení větší míry skutečnosti. Detail, moment, jednotlivost, všednost, blízkost byly přijímány s nadšeným potleskem.

Byl to odklon od předchozích filmů, jejichž obsah byl do velké míry vysvětlován ex post. Záběry se stávaly samonosnými. Ideálně žádné vyšperkování hudbou, režisérovými vstupy, zaranžovanými situacemi, překombinovaným střihem… Krása jednoduchosti formy, krása jednoduchosti sdělení, krása jednoduchosti interpretace? Pokud se najednou divákovi předložily záběry bez vysvětlení, návodu, ukazatele, který by sděloval proč, jak, kam, kdo, … bylo porozumění opravdu snazší? Není syrově podaná realita náročnější než ta, která je doplněna o jakýkoli rámec? Nejen dokumentaristé začali být fascinováni záběry na dění, jež divák vnímal autenticky, nikoli zprostředkovaně. Podobnými principy se nechal inspirovat třeba i Miloš Forman – momenty nicnedělání, trapnosti, nicotnosti a banality dával na odiv a byl za to obdivován. Voyerství ve své nevinné podobě.

Režisér nepozorovatel, režisér činitel
Současný (nejen) český autorský dokumentární film většinou neusiluje o skutečnost, nýbrž o autorské pojetí skutečnosti. Neboť pracuje s přiznanou subjektivitou. Jednoduché se stává v pojetí režiséra komplikovaným, banální se mění v náročné, neutrální v kontroverzní, jasné v nejednoznačné, intimní ve veřejné. Režisér odkazuje, manipuluje, spojuje, analyzuje, konfrontuje, paroduje, ilustruje, hodnotí, ale stále méně pozoruje. Film je jeho mentální mapou. Sleduje, kdo je pro něj podstatný a čím, jaký má k němu postoj, autor dokonce obhajuje svou práci na veřejných projekcích filmu. Nelze říct: „Viděli jste přesně to, co jsem viděl já. Nic víc v tom nehledejte.“ Tyto filmy naopak zobrazují režiséra, jenž často nezůstává u pozorování, ale velice rád koná. Je aktivním sociálním hercem a svou aktivitou zanechává otisk ve filmové skutečnosti, jež je pouze inspirována tou skutečnou skutečností. V tomto případě jde spíše o krásu komplikovanosti autorovy mysli.
Observace se objevuje méně a když už se objeví, její tichost bije do očí a poutá. Přitom dát sociálním hercům možnost zapomenout na to, že jsou objektem, otevírá prostor k tomu je opravdu vidět, nikoli pouze modelovat. Není to ale pouhá chiméra? Může člověk zcela zapomenout na přítomnost kamery, která na něj míří? A když už, může za dohledu kamery jednat, jakoby nebyla? Může herec před kamerou mluvit, aniž se cenzuruje, může se před ní pohybovat, aniž koriguje své pohyby, může před ní být tak, aby skutečně byl? Nebo je to jen marná snaha režiséra, který usiluje o tuto krásu jednoduchosti „zachycené reality“?

Zachytit skutečnost není v našich silách. ∞

Dokumentární filmy, které oslovují tématy – nevzhledná, nechutná, pohoršující, nebo příliš hluboká na to, aby se o nich mluvilo veřejně – společenským územ je o nich veřejně mlčet.

Někteří tvůrci se rozhodli překročit komfortní zónu diváka, vlastní komfortní zónu a dostali se do oblasti tvorby, jež bude vždy diskutovaná a pro někoho vždy diskutabilní. Dokumentární filmy, které se noří do hlubiny, snímky, které bolí, štvou a provokují.

Po kolena v bahně a ještě to není dost hluboko
Rakouský režisér Ulrich Seidl je nejspíš pomyslnou klasikou mezi filmaři, kteří jsou pro některé diváky jako „rudej hadr na bejka“. Ve hraném filmu „Ráj: Láska“ popisuje například snažení obtloustlé turistky, hledající na exotické dovolené nejen na troud spálenou evropskou kůži a Piňa Coladu ve vydlabaném kokosu, ale také náruč svalnatého Keňana.

Jedním z jeho nejdiskutovanějších filmů je ale dokument „Zvířecí láska“ z roku 1995 – téměř dvouhodinový snímek, k jehož dokoukání až do konce jsem se nepřinutila a poslední část jsem už zvládla jen ve zrychleném módu. A rozhodně jsem nebyla sama, podobně prý reagovali i někteří diváci v kinech. Tam neměli možnost zrychlovat, ale rovnou odcházeli. Popravdě si Seidlovu mizérii na velkém plátně taky dovedu představit jen po přechozí konzumaci, kdy by se obraz slibně rozmazal a hrany milosrdně otupily.

Sociální herci jsou zaznamenáni v momentech, které si většina lidí nechává jen pro sebe. Vzhledem k Seidlově tvůrčí metodě je otázkou, do jaké míry je to zachycení jejich skutečného života a do jaké míry jen zachycení režisérovy představy o něm. Jako divák se ošívám, odbíhám, mračím se, okatě nesouhlasím s tím, co je mi podáváno. Seidl narve divákovi oči ke špehýrce – sleduj něco, co je příjemnější mít za zdí a nevědět – a nemilosrdně sype.

Kamera sleduje lidi a jejich extrémní vztahy se zvířaty, které jim nahrazují člověka – mluví s nimi tak, dotýkají se jich tak, chovají se k nim tak a zvíře touhle opičí láskou někdy trpí, ale vydrží to, co by člověk neunesl. Stejně silného citu by hlavní postavy vůči lidské bytosti nejspíš schopny nebyly… Snad ze strachu, protože láska ke zvířeti je na rozdíl od lásky ke člověku vždy bezezbytku opětovaná.

Po špičkách kolem smrti
Umírání se stalo něčím nepřirozeně tabuizovaným. Jako by se o něm ani nemělo mluvit nahlas, před svědky, společně. Návštěvy hřbitovů, přihlížení pohřbům, zapalování svíček, vše, co kdysi patřilo k bolestným, ale o to přirozenějším tradicím, se pomalu vytrácí.

Přítomnost smrti proniká do kinematografie jen ve formě přibarvené patetické sentimentality, nebo je naopak smrt zobrazena v naprosto odlidštěné podobě. Střílečky, v nichž se zabíjejí desítky lidí, krev teče proudem, haldy mozků se blýskají na slunku a divák si přitom spokojeně sosá limču. Samá mrtvola – a tragika umírání nikde. Před divákem se přitom našlapuje po špičkách, aby se nevyděsil, aby byl věrný. Smrt musí bavit, na její reálnou podobu není nikdo zvědavý.

Přesto existují filmové projekty, které s motivem smrti a umírání přišly. Vzaly toto intimní téma a předělaly ho na veřejné téma, jež může být viděno. Olga Sommerová v dokumentu „Přežili jsme svoje děti“ (2006) citlivě přibližuje smutek těch, kteří nezemřeli, ale naopak zůstali. A tady už dokumentarista nemůže být pouhým dokumentaristou, ale musí být téměř psychologem, protože otevírá témata bolavá, co víc, otevírá je pro další lidi.

Filmař může necitlivým přístupem ublížit, v tomhle případě by měl být zájem o dílo přeci jenom až za zájmem o člověka, jehož příběh používá. Sommerová se nestává hyenou přiživující se na neštěstí druhých, hned v úvodu snímku přiznává, že téma dokumentu je i jejím osobním – režisérčina máma pohřbila dva syny. Otevírání bolestných zážitků je v tomto případě opodstatněné, existuje pro další, kteří prochází tou samou zkušeností.

Ke smíření se smrtí dítěte nedojde, ale možnost vidět schopnost jít dál je posilující. Autorka se s odvahou pustila do něčeho náročného nejen filmařsky, ale především lidsky. Čím hlouběji jde, tím pečlivěji našlapuje, tím větší má tato tvorba smysl…

Není hlubina jako hlubina. ∞


Ráj: Láska
režie Ulrich Seidl
Rakousko / Německo / Francie, 2012, 120 min.

Zvířecí láska
režie Ulrich Seidl
Rakousko, 1995, 118 min.

Přežili jsme svoje děti
režie Olga Sommerová
Česká republika, 2006, 57 min.

Rozpálená Praha je zabijákem jakékoli dobře směrované aktivity. Ploužíš se ulicema, sedíš na zaplivaný zahrádce. Čekáš, až to pekelný šílenství odpadne, aby ses mohl odploužit domů a zaspat to. Taky jde ale vyrazit do podzemí, zapomenout na tu venkovní apokalypsu a zažít bassové běsnění. Červencový program téhle akce se o tebe postará.

Přímo v centru, bez potřeby dojet kamsi až na kraj mezi pole louky lán, je možné poslechnout si současné DJ, od house přes trap k dubstepu. Už skoro legendární akce Dubstep Wednesdays má svoje pokračování. V pražském klubu Chapeau Rouge se připravují červencové WED BASS, které dovezou zajímavé hosty. Hned šestého se objeví DJ Cyper. Týden na to to bude nizozemský dubstep DJ Baromar. Poslední středa v měsíci je pak opět v rukou nizozemských hráčů. Alkmaarsko amsterdamská dvojice spojila síly a teď David a Shen produkují společně. Jejich drum’n'bassové Mind Theory se společně s dalším hostem předvede 27. července. Pravidelně se na programu vedle zahraničního osazenstva objeví i dubstepový DJ Hlava, který je už v Chapeau zaběhnutou stálicí.

Zažijte nejlepší bassové akce Prahy, klub je otevřený do brzkých ranních hodin. Stepovat je dobré před branami Chapeau vždycky od desíti a příjemným povzbuzením je každopádně vstup zdarma. º

Nevěděla jsem to. Netušila jsem, že se něco děje. Nevnímala jsem, že někde ubylo těch, kteří postávají na pražské ulici a tvoří, reprodukují nebo boří (záleží na osobě, která se na ně zrovna dívá). Většinou se takovým místům aktivně vyhýbám: turisté, davy, Rusové prodávající kýčovité předměty, jež by měly připomínat Prahu a připomínají Moskvu, orloj, davy, davy a mezi tím vším buskeři, kterým v tuhle chvíli nateklo do jejich nezávislých bot…

„Jsem jako všeumělec, který je mistrem ničeho“
Od prvního března platí v hlavním městě vyhláška, která busking, neboli pouliční vystupování, upravuje, a bohužel pro ty, jichž se týká nejvíc, upravuje jej podivně. Jeden z paragrafů například omezuje produkci podél břehů Vltavy: „Pouliční uměleckou produkci ve formě akustické produkce lze provozovat na místech nacházejících se na levém břehu Vltavy pouze v hodinách označených lichou číslovkou, na pravém břehu Vltavy je možno tuto produkci provozovat pouze v hodinách označených sudou číslovkou…“ Jdu na sever, jdu na jih. A nedocházím nikam. Pouličnímu umění se věnuje projekt Busking = Asking současných rezidentů Archa.labu Spielraum Kollektiv (dvojice Linda a Mathias Straubovi), a to i formou dokumentárního divadla. Diváci mají například v rámci představení Busking un/limited možnost seznámit se s reálnými příběhy buskerů a sami se vyjádřit k aktivitě buskingu formou hlasování u stolků, u kterých sedí. „Je busking jen pro turisty? Jste pro to, aby mohl hrát ve veřejném prostoru každý, bez ohledu na kvalitu?“ Já seděla u stolku reprezentujícím Mosteckou ulici a vyšli jsme jako „probuskově naladění občané“.

A mimochodem, co na to buskeři? Nebo spíš, co na to jedna buskerka?


rozhovor s Tessie, pražskou hudebnicí

Považuješ se za buskerku. Když si představíš normální den běžného člověka, který jde ráno do práce, jak vypadá ten tvůj pracovní den?
Ono už to takhle od prvního března nevypadá, ale jak vypadalo… Spala jsem třeba do desíti, protože jsem spíš noční pták. Když bylo hezky, tak třeba do devíti, protože jsem věděla, že bude fronta. Vzala jsem věci, přijela jsem na Staromák, tam jsem se s ostatními domluvila na časech, kdy kdo bude hrát. Pak jsem byla třeba na Staromáku s lidma, nebo jsem šla někam na oběd, na kafe, učila jsem se a čekala, až si budu moct zahrát. Zahrála jsem si, sbalila se a šla domů.

Říkáš, že takhle to fungovalo do prvního března a potom změna; v jakém smyslu ji vnímáš?
Já jsem chtěla jít po prvním březnu hrát jednou jedinkrát. Nemohla jsem z psychických důvodů. Třetího jsem tam přišla a složila jsem se… Tři hodiny jsem jenom brečela, musela jsem počkat čtrnáct dní, pak jsem se odhodlala, ale prostě jsem nenašla místo. Šla jsem v šest večer a přišla jsem před Mikuláše, říkala jsem si, že si zahraju akusticky, sice vydělám míň, ale co se dá dělat, zahraju si prostě pro ten pocit, že jsem na Staromáku. Začala jsem hrát, jenže přišli nějací houslisté, že už tady na místo čekají dlouho, tak jdu na Můstek, tam taky někdo hraje, jdu k Palladiu… Pak jsem začala přemýšlet o alternativách, ale třeba Železná je zakázaná a já chtěla hrát na rohu v Havelské, jenže se nemůže hrát dvacet pět metrů od místa, které je pro busking zakázané. Hodinu jsem chodila centrem a brečela. V tu chvíli jsem to vzdala úplně, protože jsem ztratila odvahu.

Kdybys měla zhodnotit největší průšvih nové vyhlášky, co buskerům nejvíc zavařilo?
Strašně moc věcí. Mám kamarády, kteří hrajou na didgeridoo a na další etnické nástroje, úplně je to zrušilo, protože hráli třeba na bonga. Byli jedni z nejlepších buskerů v Praze. Nemůžou hrát. A pak ty hodiny, to je totálně v háji, s tím už člověk ani nemá chuť hrát. Ve vyhlášce je to popsané divně, člověk si ji může vyložit různě, a to je ten problém. Třeba etnické nástroje – i kytara může být etnický nástroj. V tom případě zakázali veškeré nástroje. Každý policista to může vzít jinak; jeden projde kolem harmonikáře a řekne „V pohodě, hraj,“ druhý přijde a dá mu pokutu za to, že hraje moc vysoké tóny. Doplatili na to i hodný buskeři, ale byli i takoví, kteří hraní na Staromáku dost prasili. Třeba se stávalo, že když byl prostor, hrál tam jeden pianista pět hodin to samé a já se nedivím, že lidem vadil, jde o lidskost. Některý buskeři šli jenom za penězma a tak hráli a hráli a hráli… Lidi, co psali vyhlášku, vůbec nevědí, jak busking funguje, takže nevědí, jak to udělat, a je jasné, že vyhláška vypadá tak, jak vypadá.

Vnímáš ale, že nějaká regulace potřeba je?
Určitě, vzhledem k lidem, co toho hodně využívali. Znám lidi, kteří si prostě každý den vybojovali místo, hráli tam třeba tři hodiny, nahrabali si peníze a teď se dloubou v nose, protože mají peníze a nemusí nic dělat, a já jsem byla slušný člověk, který počkal celý týden a přišel si zahrát třeba o víkendu.

Pojmenováváš, že existují různé typy buskerů, „slušní“ a „špatní“.
Určitě, a to nejsou zlí, že zabírají moc místa nebo hrají moc nahlas, ale třeba, že i vědí, že neumí hrát, ale jdou za penězma. V říjnu se v Arše pořádala diskuze, kde se sešli rezidenti, zastupitelé a my buskeři, a mluvilo se o problémech. Já jsem tam promluvila a jako první bod jsem uvedla, že jsou dvě skupiny buskerů, a za tím si stojím. Nějaká regulace by být měla.

Ale nesouhlasíš s formou, která je teď…
To určitě. Ne.

Připouštíš, že jsou lidi, které buskování obtěžuje, bavili jste se o nějakém vhodném řešení?
Mě to napadlo, až když to někdo řekl, ale je to geniální, je to o tom udělat si s tím práci, což lidi, kteří vyhlášky sepisují, neudělají. Fakt se zaměřit na problematická místa, říct si, tady jsou třeba kanceláře, takže tady to bude vadit ve všední dny, takže buskování povolíme jenom o víkendu, a tady zase bydlí hodně lidí, tak ho povolíme zase přes všední dny. Pokud na Staromáku bydlí lidi, kteří chtějí mít večer klid, tak to povolíme s kombem třeba jenom do šesti večer, ale těch pár hodin bych povolila přece. Praha je jedno z nejnavštěvovanějších míst a přijde mi škoda, že má přijít o dobré muzikanty.

Co s tebou teď bude?
Jsem na pracáku, učím se, cvičím, flákám se, ale v létě se chystám vyjet, risknout to, jet do Evropy. Už si plánuju cestu, kde budu a kdy budu. Vždycky se to nějak zvládne, ale ještě se dost bojím, nechce se mi jet samotné. Mám kamarádku v Dánsku, která taky buskuje, tak třeba pojedu s ní. Chci to risknout.

Do budoucna si dovedeš představit chodit do klasické roboty od osmi do čtyř?
Fakt nevím. Podle mě se jednou uklidním, jednou přijde rodina a v tu chvíli se to zastaví. Do té doby, minimálně dalších pět let, to bude takový. Předpokládám, doufám, že to půjde… ∞

Vyprahlý pohled kamsi. Sucho v ústech. Prsty se lepí. Nikde nikdo. Popadneš toho, koho máš zrovna vedle sebe, a aby sis ty pocity nezabil, potvrdíš je hudbou. Sáhneš po Cigarettes After Sex, protože Nothing’s Gonna Hurt You Baby ti tu tvoji ložnicovou aférku doladí. Jak ale může dopadnout koncert těch, které nejspíš většina z nás poslouchá potajmu pod peřinou… s někým?

Zvláštně. Kapela, která byla ve vašich představách vždy zahalena kouřem, nebo se minimálně matně rýsovala v mlze, je najednou zřetelně přítomna. A mlžný opar chybí, pokud nepočítám cigaretový kouř, jenž není dost silný na to, aby to bylo dost. Nekouřím. Kývám se v kotli vizuálně připomínajícím emo sraz u táty v garáži. Na pódiu se objevuje čtveřice hudebníků tak nesourodých, že bych jejich začátky přisoudila setkání na inzerát, které osudově vyšlo. Odlišnost poutá. Phillip Tubbs se za synťákem roboticky pohupuje v modrém svetru s autíčky, odlesky jeho kovových náušnic oslepují publikum a já si říkám, že takhle vypadala zlatá mládež na diskotékách za ČSSR. Basák Randy Miller v pohorkách zase působí, jako by si odskočil ze zemitého agrofestu. Před nimi u mikrofonu zpěvák Greg Gonzales. Z jakéhosi důvodu jsem ho podezřívala, že naživo nebude umět zpívat. Chyba – jako jeden z mála popových zpěváků zpívá naprosto skvěle.

Ráda si od nich doma zase něco pustím, klidně si budu pořád dokola pouštět Affection, ale vůbec nejlepší na tom bude vědomí, že je můžu kdykoli vypnout. Tahle hudba se totiž musí dávkovat po troškách. Je to jak s Pedrem, máš na tu růžovou žvejku děsnou chuť, ale když se jí chceš zbavit, zůstane ti na botě a ne a ne se odlepit. Stejně jako melodie Cigarettes, které už pak nemají začátku ani konce, jenom se táhnou, jako ta růžová guma. Rozloučení slovy Love you beru jako poprášení cukrové homole moučkovým cukrem. Tuhle hudbu prostě musíš poslouchat s prstem na tlačítku stop, jinak tě čeká hypoglykemický šok. ∞


Koncert kapely Cigarettes After Sex se uskutečnil 3. 3. v Chapeau Rouge.

Nemít starost si zasluhuje trest, nebo alespoň další obavu, kterou si zaplnit svobodný prostor v hlavě.

Jak úlevná by byla lehkost.

Lehkost = přijetí.

Sám sobě záškodníkem.

Těžkost = nepřijetí = boj.

Nepřijímám sebe, nepřijímám ostatní, svět je nepřátelské místo, důvěřuji jen tomu, s čím mám bezprostřední zkušenost. Čím je něco od mé zkušenosti dál, tím větší mám problém. Nepřijetí není s pochybami, je automatické, bezmyšlenkovité – jediná lehkost, kterou si v myšlení a chování dovoluji.

Důvody a důkazy, jež promlouvají, neakceptuji, komplikují mi mou jedinou lehkost, zpochybňují mi tuto mou jedinou jistotu. Jistotu hrozícího ohrožení. Úzkostná snaha kličkovat mezi nebezpečím, které existuje jen proto, že jsem se pro něj rozhodla. Do života jejž vidím, si svobodně dokreslit, co si myslím, to, co je nebezpečné jen kvůli tomu, že má hlava nepřijala koncept lehkosti, lehkého zacházení se svým bytím. Že nedovoluje přijímat, aniž zároveň předpokládá, předvídá, konstruuje a požaduje komplikaci, zádrhel, retardér na cestě za čímkoli a kýmkoli. Hlavu ovládá úzkost, hlava si vytváří úzkost, hlava, která je všechno, jen ne lehká. Opomíjím teď, hledám a ztrácím se v minulosti a budoucnosti.

Lehkost, když se někdo neptá, když pouze odpovídá podle šablony…
Bojovat proti něčemu, co neznáme, nevidíme, ale představujeme si podle představ těch nejhlasitějších. Vidět terč své kličkující nenávisti bolí. Pro někoho je podstatné útočit, ideálně proti někomu, kdo se liší natolik, že není třeba svoje činy vysvětlovat. Důvod je zřetelný, komentář by byl navíc. Držet v ruce kámen. Hodit. Následky jsou nedůležité, protože příčina je odůvodněná? Jak lehké je pro člověka konat, když ví, že si svoje činy nemusí obhajovat, protože většina je při něm. Je to lehké, protože částečně posvěcené hlučícím davem, který už ani nemusí být anonymní, přestože bojuje proti strachu tím, že ho vytváří. Jak lehké je stavět se hlasitě proti menšině, která nemluví, o které je pouze mluveno. Cítit se silný v chumlu jiných – „myslím si to, co oni, jich se zeptejte“. Je tak lehké být tím, kým jsou ostatní, myslet si to, co ostatní, vkládat si do hlavy myšlenky jiných a nestarat se, proč. Nevidět důsledky, vnímat jen své právo, za každou cenu, za cenu toho, že tím schvaluji krutost.

Úzkostně se vyhnout nejjednoduššímu ukazateli správnosti našeho chování – lidskosti, a je jedno, jaký kdo má názor, každý je v první řadě člověkem, stejně jako ti, vůči nimž, ať už z jakéhokoli důvodu, brojí. Jen se na to někdy zapomíná. V ten moment se přestávám smát i já, cynik velkolepý.

Kéž bych měla zpátky svou hlavu dětskou, nedotčenou, nad všechno bych se vyletěla… Kéž by mi na všechno, co nechápu, stačila odpověď 42. ∞

Pátek osmého ledna, 16:00, kino Světozor: „Dva lístky na Zkázu krásou.“ Bohužel, je vyprodáno. „Prosím?“ Do začátku představení zbývají dvě hodiny. Někdo mi klepe na rameno. „To je vyprodáno?“ Poklepání na rameno. „Počkejte, ona je ta Třeštíková vyprodaná?“ Poklepání na rameno. „To už nejsou žádné lístky?“

„Ani dva? A na zemi sedět nemůžeme?“ dotazuje se u okénka starší žena. „Nebo můžeme stát.“ Čekám, jestli dodá „nebo můžeme stát přede dveřmi na jedné noze a jenom poslouchat,“ nestalo se. Zklamaně odchází a frontou před pokladnou putuje zpráva o vyprodané Třeštíkové… Vyprodaná je i Lucerna.

Tentýž den, 20:30, Bio Oko: Usedám, sál je úplně plný, o sedačku se takřka dělím s velkým neznámým mužem.

Silná žena se silnými náměty
Jen málokomu se v oblasti dokumentárního filmu daří vyprodat sály několika pražských kin v tentýž večer. Zcela jistě tomu dopomohla i vlna zájmu, kterého se v současné době dostává hlavní postavě dokumentu Lídě Baarové, její příběh je zpracován i formou hraného filmu, jenž je v kinech právě k vidění. Zároveň je třeba přiznat, že Třeštíková v nevelké české produkci skutečně vyčnívá. Cyklus Manželské etudy, filmy jako Marcela, René nebo poslední Mallory představují její nezaměnitelný autorský styl. Režisérčino dílo obvykle reprezentuje takzvaný časosběrný dokumentární film, o němž v nedávné době napsala společně s manželem Michaelem Třeštíkem i knihu. V ní principy natáčení popisuje na konkrétních příkladech své tvorby.

Dokumentaristka sbírá plody své práce opravdu se značnou časovou prodlevou. Málokdo si možná uvědomuje, jak náročné musí být pro tvůrce sbírat materiál, o němž ví, že bude plně využit až v nedohlednu. Rozhovor s Baarovou natočený roku 1995 režisérka využila v televizním snímku Sladké hořkosti Lídy Baarové, ve Zkáze krásou pak tento materiál využívá opět s časovým odstupem a doplňuje ho o další záběry z filmových archivů. Z klasické časosběrné tvorby se ale dokument zcela vymyká.

Byla jsem účastna několika diskuzí s tvůrkyní a vždy se objevovaly otázky, jak režisérka zvládne nezasahovat a sledovat utrpení protagonistů filmu. Jen silná osobnost se dokáže věnovat citlivému zobrazování životů jiných, kterým se nežije většinově dobře, tedy spíš se jim žije opravdu špatně. Třeštíková neopustila téma vrtkavosti lidského bytí ani tentokrát, její podobu však nezkoumá pouze za vlastní přítomnosti, ale především skrze materiál, jejž zachytili jiní. Není tedy jako obvykle přímým svědkem a posluchačem, ale posluchačem a sběratelem stop.

Milujem to, co ztrácíme
Na svém novém filmu spolupracovala s Jakubem Hejnou, který se na autorčiných předchozích snímcích podílel jako střihač. Film o Baarové pracuje s významovou hodnotou střihu do větší míry i s ohledem na to, že se opírá o archivní záběry. Hlavní linkou je rozhovor, jejž vedla Třeštíková se stárnoucí herečkou v devadesátých letech v jejím bytě. Baarová s fialovými očními stíny na vrásčité tváři vypovídá třesoucím se hlasem zážitky ze svého života a s až zarážející jistotou sama sebe občas charakterizuje slovy jako „Já jsem nebyla jenom krásná, já jsem měla talent.“

Značná pozornost je přirozeně věnována období největší filmové slávy Lídy Baarové, kdy se začala stýkat s Josephem Goebbelsem. „Byla jsem do něj zamilovaná, nebo možná do jeho lásky.“ Pokuřující žena odpovídá na otázky jako „Jaký byl Goebbels vlastně člověk? Byl chytrý? Myslíte, že byla některá z vašich dramatických rolí tak dramatická jako váš život?“ Její výpověď je doplňována nejen záběry z jejích filmů, ale i těmi dobovými, ukazujícími například velkolepé prostory Barrandova, kde se tehdy scházely všechny významné osobnosti filmu. Jako slovní doprovod je využíváno citací z knih, které se životu filmové hvězdy věnovaly. Hlas patří Aleně Šislerové, bývalé biochemičce, jejíž hlas si prý tvůrci vyhlédli v čínském bistru.

Zatímco v začátku dokumentu působí skládání materiálu, navíc doplněného o hudbu, zdařile, v následujících částech je toto „lepení“ v některých místech příliš násilné a v dalších je snaha o ilustraci toho, co Baarová vypráví, natolik urputná, až doslovnost zaráží. Příkladem jsou momenty, ve kterých herečka vypráví o zážitcích s Goebbelsem – o tom, jak s ním poslouchala gramofonové desky, a objevuje se záběr gramofonu. Když popisuje, jak zdrcující pro ni byla nemožnost se s Goebbelsem vídat, objevuje se úryvek z jednoho z jejích filmů, v němž oděna v černém sestupuje s tragickým výrazem ze schodů. Tedy uvozovky, podtrženo, vykřičník a ještě jednou dokola.

Jakub Hejna k zvýšení dramatičnosti využívá i střet záběrů s původně odlišným obsahem, po spojení ale mířících stejným směrem. Nejvýrazněji se tato metoda uplatňuje, když jsou vedle sebe poskládány části z filmu s Lídou Baarovou a do toho jsou vkládány obrázky hajlujících davů a další momenty dokumentující vzestup nacismu – život herečky se tak proplétá s dějinami; stejně jako v období komunismu, kdy se stala oficiálním nepřítelem státu.

Film je v podstatě postaven na odpovědích získaných z rozhovoru režisérky s filmovou hvězdou, které jsou obohaceny o zajímavé materiály, jež se autorům podařilo získat z různých zdrojů a které podtrhují dramatičnost některých období významných nejen pro život herečky, ale ovlivňujících celý svět. Baarová není dokumentem nijak hodnocena ani souzena, byl jí dán prostor otevřeně mluvit k tématům, s nimiž je spojována. Ostatně tak, jak to má Třeštíková ve zvyku – nekritizovat, nesoudit, neadorovat, ale s pochopením naslouchat. ∞


Zkáza krásou
režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna
Česká republika, 2015, 94 min.

Současné dění ve světě už nás něžně neobchází, ale nemilosrdně nás do sebe vtahuje. Většinová společnost vnímá, že hranice společenské a kulturní identity jsou narušeny. Mnohem víc jsou ale v nebezpečí naše osobní hranice. Protože jsou křehké, vystavěné na neúčastné pohodlnosti středoevropského blahobytu, který je nyní ohrožen. Může být v takový moment nápomocné umění? Bláhovost? Jen z části.

Necelé tři dny jsem strávila zavřená v jedné místnosti s dalšími skoro třiceti neznámými lidmi v prostorách Divadla Archa – workshop s Jessicou Litwak na téma sociálně angažovaného divadla. Ač toto spojení může navozovat představu pochodující mládeže s mávátky v rukách a radostným úsměvem na tváři, podstata spočívá naštěstí v něčem jiném. Angažovanost v tomto případě znamená účastnost – na něco je poukazováno, něco je kritizováno, něco je řešeno přímo na scéně (jež může být kdekoli). Úryvek z reality je vytržen a vtažen do divadla. Oběť, která není v realitě vyslyšena, se na scéně stává středem pozornosti. Problém, který se zdá být v realitě neřešitelný, je na scéně zkoumán. Divadlo přestává být tichým uměním a stává se aktivismem, což se projevuje i tím, kde se odehrává – válečné zóny, vyloučené lokality, malé vesnice, ale i nijak významné prostory. Tím nejpodstatnějším, co mi workshop přinesl, nejsou jednotlivé techniky a poznatky, ale konkrétní zážitky Jessicy. Připomínaly problémy, s nimiž se současná česká společnost potýká, a zároveň inspirovaly k jejich řešení.

Mise: Sociální a osobní změna
Jessica Litwak je uměleckou ředitelkou skupiny H.E.A.T. Collective, přičemž H.E.A.T. je zkratkou pro Healing, Education, Activism a Theatre. Pracuje například s principy dramaterapie a psychodramatu, divadlo ale využívá i jako prostředek ke kritice, jako prostředek ke změně.

Čím častěji se člověk setkává s lidským utrpením, čím častěji je svědkem nespravedlnosti, nezájmu a bezmoci, tím víc může pohlížet na umění i jako na nástroj, který by měl pomoci řešit, a ne pouze kličkovat, aby se náhodou „nenamočil“. Každá forma divadla je v určitém směru cenná, bezcenná je pouze ta, jež nemá žádný smysl, pro nikoho – ticho po pěšině, ticho po divadle. Je laciné myslet si, že lze divadlem změnit svět, ale jak říká Litwak, je možné jeho prostřednictvím ovlivnit jednotlivce i komunity.

Námět na hru, která se nás dotýká
Divadlo může zprostředkovat setkání a tím způsobit posun, který se projevuje možná „jen“ v rámci dané lokality nebo skupiny, může způsobit změnu „jen“ v jednom jediném člověku, to ji ale nedělá méně hodnotnou. V otázce sociální problematiky dnes v naší zemi vystupuje do popředí téma uprchlíků. Strach. Strach z neznámého je přirozený, to, jak s našimi strachy naložíme, je věcí individuální. V momentě, kdy dáváme najevo, že se něčeho obáváme, stává se z nás automaticky oběť. Je to jakási forma obrany. Bojím se, jsem zranitelný, mám právo na to schovat se v koutě, mám právo se bránit, jako by strach člověka opravňoval k čemukoli – k nenávisti, neúčasti, nebo zdánlivě neškodné apatii. Jako by byl strach omluvou pro všechno. Do jaké míry je ale role oběti skutečná a do jaké míry je to jen manipulace, nebo výmluva k chování, za něž kvůli našemu strachu „nemůžeme“?

Pozvat strach na scénu a sledovat, co se stane
Divadlo může být právě tou křehkou spojnicí, jež umožní řešit problém zespodu, tedy nikoli formou nekonečného proudu zpráv šířených skrze neosobní média kamsi do vesmíru, ani skrze prohlášení politiků, kteří taktéž promlouvají ke všem a zároveň k nikomu. Sociálně angažované divadlo pracuje s konkrétními lidmi, pomáhá jim překonávat traumata, formuje komunitu, zbavuje předsudků. Jessica například uváděla zkušenost, kterou zažila v Iráku. Při práci s místními ženami se v jeden moment rozplakala: „Omlouvám se za to, co udělala má zem té vaší.“ Uvědomovala si, že reprezentuje něco, co jejich utrpení přímo způsobilo. Odpovědí jí však bylo přijetí, ženy ji nevnímaly jako nepřítele, ale jako lidskou bytost. Už samotné setkání lidí z dvou různých kultur, z dvou zemí, jejichž vztahy jsou mírně řečeno problematické, umožnilo změnu. Svědkem takovýchto „malých“ proměn prostřednictvím divadla je prý Jessica neustále, změny díky drobnému lidskému kontaktu, díky vlastní zkušenosti, osobnímu prožitku.

Je to volba
Podle Litwak je práce s každou skupinou jedinečná, proto využívá různých technik – někdy práci s hlasem, jindy psaní, improvizaci… V rámci workshopu jsme například vytvářeli loutky. Každý modeloval svou vlastní postavu, utvářel její charakter. Hrdina, nebo oběť? Kým je? Jak vystupuje vůči ostatním? O čem přemýšlí? Jak se pohybuje, jak mluví, co říká? Měli jsme možnost se skrze loutku vyjádřit, ať už představovala nás samotné, historickou postavu, nebo jen fantaskní bytost. „Myslím, že je mým životním posláním inspirovat ostatní, aby se sami svobodně vyjádřili,“ říká Litwak. Uznává, že je její práce náročná. Podle ní se člověk jako statečný nerodí. I ona se často bojí, a proto se neustále musí vědomě rozhodovat pro to být statečnou. Je to volba každého z nás, každý z nás může být sociálně angažovaný (nebo raději „účastný“). ∞


Workshop Sólové a skupinové techniky sociálně angažovaného divadla proběhl v rámci mezinárodního festivalu Akcent. Workshop vedla Jessica Litwak, americká herečka, dramatička, lektorka, dramaterapeutka a aktivistka; umělecká ředitelka H.E.A.T. Collective a New Generation Theatre Ensemble.

Nápad vznikl v roce 2009 o obědové pauze v kantýně. Tak trochu klasika. Pak následovalo natočení cesty vlakem po ose Oslo–Bergen. Program trval zhruba sedm hodin. A diváci kupodivu vydrželi. Nový typ televizního kanálu s názvem Slow TV se zdá být překvapivě snesitelný. Norské kochání se zdánlivou všedností.

Živá televize. Sledovat na obrazovce několikahodinový pohled z vlaku a zažívat pokojné napětí. Nejenže vy nevíte, jak to dopadne, neví to ani tvůrci. Divák programu absolvuje vše, bez ohledu na to, zda je to zajímavé či ne. Veškeré nudné momenty, které se v běžné televizní produkci snaží autoři vystříhat, jsou u Slow TV naopak nosnou částí. Jako když očekáváte, že se každou chvíli stane něco vzrušujícího. Nic vzrušujícího se nestane, ale vy jste přesto absurdně spokojeni. A něco na tom zřejmě je – jak jinak si vysvětlit obrovskou popularitu několikahodinových pořadů, ve kterých je hlavním tématem například výroba svetru, lov lososů nebo pálení dřeva v krbu? Jeden z autorů konceptu, producent Thomas Hellum, byl hostem na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

Zmínil jste, že divák Slow TV sleduje věci, které může sledovat běžně v realitě. Nemůže se stát, že bude tato forma suplovat životní náplň člověka? Není vlastně trochu nebezpečná?
Ne, nemyslím si, že by mohla být televize nebezpečná. Slow TV je pro lidi taková ochutnávka, a když se jim líbí, vyrazí ven a chtějí stejné věci. Můžu vám dát jeden komerční příklad: když jsme vysílali plavbu kolem pobřeží, měla další rok firma, která onu loď provozuje, o dvanáct procent rezervací více než rok před tím. Samozřejmě, že to nebyl náš záměr. Navíc jsme dostali různé dopisy a e-maily od starých lidí, kteří už nemůžou jít ven a sami vše zažít. Byli vděčni, že díky nám můžou. Celkově, když někdo bude chtít sedět doma před televizí, tak tam bude sedět stejně, ať už vysíláme cokoli. Když bude chtít vyrazit ven, vyrazí ven.


Trpělivý divák ještě žije

Dovedete si představit, že natočíte v duchu Slow TV třeba dvanáct hodin toho, jak se někdo dívá na televizi?
Dalo by se to natočit jako experiment, ale nemyslím si, že Slow TV znamená, že někam jenom postavíte kameru a natáčíte. Nemůžete natáčet nezajímavé lidi, nemůžete jen tak postavit kameru na roh ulice nebo do místnosti. Samozřejmě, lze to udělat a pak dát někam na internet, takových věcí je na internetu spousta. Videa si pak můžete pouštět kdykoli, ale to není Slow TV. Ta musí mít nějaký příběh, který je zajímavý. Takže pokud by ti lidé, kteří se dívají na televizi, byli pro mě zajímaví – například by to byla královna, král nebo nějaká celebrita – tak bych to možná natočil, ale jak říkám, program musí mít nějaký příběh, musí lidi nějak zajímat, něco jim říct.

Zároveň jste ale zmiňoval, že vás může dění před kamerou překvapit, že se může například v rámci toho obyčejného sledování televize něco odehrát. Něco, co příběh přidá, co dopředu nemůžete znát.
Nic neplánujeme, nemůžeme nic předvídat – kromě záznamu cesty po železnici, který byl sestříhaný, jsme ostatní programy vysílali živě. Nejde říct: tohle chceme zažít, tohle ne. Ale to je normální, v životě se moc věcí neděje, takový je prostě život. Občas se může něco stát, a proto člověk před televizí sedí – protože si říká: takový je život, možná se něco stane. Je na divákovi, aby si řekl, co je nuda a co ne. Pro každého je nuda něco jiného.

Do jaké míry máte osahané limity, abyste odhadnul, jakou délku ještě divák vydrží a jaké téma je vůbec vhodné?
Tak třeba teď chceme natáčet migraci stáda tří tisíc sobů v severním Norsku, abychom trochu přiblížili historii menšiny Sámů, která v Norsku žije. Někteří sobové takhle migrují až tři týdny. I já si myslím, že to už by bylo dlouhé. My chceme najít nějakou cestu, která má pět až sedm dní. Myslím si, a možná se pletu, že zhruba týden je hranice, kdy to ještě je zajímavé. Samozřejmě, že se na celý pořad nikdo nedívá bez přerušení, ale lidé se k němu vrací, baví se o něm a tak podobně. V létě jsme sice dělali projekt, který měl osm týdnů, ale dělali jsme ho přerušovaně, každý večer jsme byli na jiném místě.


Čím delší záběr je, tím víc funguje fantazie

Je nějaká minimální délka pořadu, aby mohl být charakterizován jako Slow TV?
Myslím si, že když má dvě hodiny a méně, je to normální film. Samozřejmě, pokud budou lidé stále častěji natáčet filmy nebo programy, které budou mít pět hodin, tak my budeme muset natáčet třeba něco, co má deset hodin. Ale jak říkám, musí to být něco neobvyklého. Třeba když jsme natáčeli dvěstěminutovou přednášku, tak jsme si řekli, že už nechceme kratší Slow TV; nemusí být ani delší, ale těch dvě stě dvacet minut bylo tak akorát, aby byl program zajímavý. Když jsme ale třeba natočili osmnáct hodin lovu lososů, tak za námi potom přišel hlavní editor a ptal se „Nebylo to nějaké krátké?“.

Poukazoval jste na to, že na základě vašeho vysílání se objevila na YouTube nová videa. Například někdo zacpal umyvadlo a natáčel, jak se plní. Je i toto forma Slow TV?
Nemyslím si, takových videí je hodně. Lidé je mají třeba jako spořiče obrazovky, kde je nějaké zvíře, které chodí a něčím se krmí, ale podle mě to není Slow TV. Video by muselo být v televizi, navíc dobře produkované, v HD kvalitě, nepřerušované a s nějakým zajímavým příběhem. Většinou některá z těchto charakteristik u těchto záznamů chybí. Například je natočeno jen ruční kamerou, takže má špatnou kvalitu, není vysílané v televizi a tak podobně.

Tématem prosincového čísla Artiklu je přerod. Dovedete si představit, že by touto metodou mohl být zachycen přerod člověka?
Dovedu si představit, že se dá Slow TV natočit na spoustu témat, o spoustě věcí. Záleží na tom, jestli diváka příběh zajímá. Pokud by byl člověk, kterého bychom natáčeli, nějakým způsobem zajímavý, lidé by si kvůli němu před televizi sedli a sledovali ji, tak proč ne, určitě můžeme natočit Slow TV o jednom člověku. Na tom nepřerušovaném zachycení, tedy na Slow TV, je zajímavé právě to, že je tam všechno. Nedávno jsem viděl německý film Victoria, který je natočen v jediném záběru, je to sice fikce, hraný film, ale stejně byl pro mě hrozně zajímavý, protože jsem věděl, že je v něm úplně všechno a že ničemu neuniknu. ∞

Jít po dálnici a přitom si přát jít lesem. Všechno špatně. Směr cesty, důvod cesty i ten, s kým na té cestě jdeš. Ty sám jsi v ten moment špatně. Víš to, cítíš to. Nejsi, existuješ jen jako matný odraz, šumící obrazovka. Ztratil jsi se. Jdeš bezcílně, bezradně, jdeš bez sebe. Strach, protože to víš, strach, protože nevíš co s tím.

Zvažuješ, hodnotíš, obklopen bezvýchodným „co kdyby“. Neposloucháš se, posloucháš to, co na tebe přenesli jiní. Všechny strachy, úzkosti, co je správné, co nepřípustné. Tvé sebepojetí se odvíjí od toho, jak jsi byl hodnocen, jak jsi byl nastaven, nevědomky, brutálně.

Dlouho jsi schopný žít vědom si toho, že míříš úplně špatně. Popření. Životní trans. Pochod ze setrvačnosti. Pochod marnosti. Potřeba něčeho, co bude dost silné na to, abys přestal myslet a znovu začal vidět. Trpět, zažívat bolest, abys skutečně pochopil. Vše se děje z nějakého důvodu. Musí. Bezdůvodnost utrpení a bolesti je děsivá. Věřit v jejich význam je jediná možnost, jak přežít, posunout se, nezhořknout, nevzdát se. Náhody nejsou, náhody nesmí být. Nastává přerod. Přerod, jenž si člověk pro sebe dobrovolně nepřipravil – jako by byl pro něj připraven. Dle Junga něco jako synchronicita. To, že někoho potkáš, někoho nepotkáš, něco uděláš a neseš následky. Přijmout, nebo odmítnout / přijmout se, nebo odmítnout se.

Já?
Vše řešit radikálně, žádné postupné krůčky. Tlusté čáry za minulostí a vše chtít změnit hned. Nepokora? Nechat se zanést, čím dál víc se vzdalovat. Čím dál víc se snažit pochopit a čím dál méně mít pochopení pro sebe samotného. Rozhodnout se pro experiment. Vykřičník. Změna. Potřebuju. Chci. Musím. Co ale? Co je to špatně? Jaký mám být? Jaký jsem? Hledat u jiných. Zoufale se ptát všech okolo a čekat, že ti odpoví. Odpoví, s tebou ale nemají jejich odpovědi nic společného.

Oni.
Prý dělat věci jinak, malovat se, oblékat se, chodit jinam, potkávat jiné lidi, číst jiné knihy, jíst jiné věci. Vše jinak, jako by nic z toho, kým jsi dosud, nebylo dobře. Roste v tobě nejistota. Poslechneš je. Změnit se, přerodit se, zkoušet, přesahovat, zkoumat… Nebo jen dokazovat? Jak moc musí být člověk ztracený, aby měl potřebu sám na sobě experimentovat? Aby si byl tak moc nejistý, že dovolí, aby jeho kroky řídili další. Aby se opustil. Dopustit to. Dopustit to, že se zaprodáš mínění jiných. Mínění jiných o tobě. Mínění jiných o tom, jaký bys měl být.

Oni.
Snažit se po kouscích, zkoušet na sobě věci, kterými jako bys potvrzoval, že jsi vadný, že to, jaký jsi, je třeba změnit. Bolest z toho, jak lehce jsi schopný se zkoušet, testovat, přeskupovat. Oblékat se do věcí, do kterých by se mělo. Bezmyšlenkovitě. Měla bys. Škrtí, řežou. Dusíš se. Barva na řasy, víčka, tváře, rty. Měla bys. Obličej pálí, barva se roztéká. Pohřbít se pod nánosem nepravdy. Bílé víno ve sklence se stopkou. Místo červeného. Měla bys. Cizí lidé, cizí místa. Prý hlavně nic z toho, co už znáš, hlavně nic z toho, co jsi ty. Vědomě si ubližovat. Bolest z té vědomosti. Sebesabotáž. Krutost.

!
Odmítnout. Stát na své straně, bez ohledu na přijetí ostatních. Přerod… Poslouchej „Erik Truffaz – Let Me Go“.

Já. ∞

Současný dokumentární film je dobrý. I přesto, že může tato věta znít stejně hloupě jako věta „každé tepláky jsou na gumu“, nevynechám ji. Skutečně si to myslím. Když je něco dobré, neznamená to, že je to věčné. Bude to dobré i příští rok? Možná ano – tedy, jak budou vypadat nadcházející roky v dokumentu?

Na večeru pořádaném v druhé polovině září Institutem dokumentárního filmu, Českým filmovým centrem a za podpory DAFilms.cz byly představeny dokumentární snímky (v různých fázích produkce), od kterých se očekává, že budou v nedaleké době i dokončeny. Celkem režiséři představili deset projektů, z nichž mohl divák zhlédnout i krátkou ukázku. Výsledkem byl pro mě jako pro příznivce dokumentárního žánru slovutný hřejivý pocit u srdce a konejšivý pokoj v duši. Tuzemský dokumentární film totiž, zdá se, zůstává různorodým, co se týče tématu i co se týče zpracování.

V českém dokumentu je třeba takový „náročný“ Vachek a pak je tu „drzý“ Klusák, ale i „empatická“ Sommerová. Deset počinů prezentovaných na zmiňovaném panelu připravovaných českých dokumentů naznačilo, že by mělo být ono jedinečné autorské zpracování významné i pro další směřování české dokumentární kinematografie. Obdobně různorodá byla i témata prezentovaných filmů, a to od sociální tematiky zastoupené například projektem Miroslava Janka Normální autistický film přes esejisticky pojatý snímek Planeta Česko (režie Marián Polák) pojednávající o fenoménu nové divočiny až po experimentální Relikty socialistické architektury (režie Haruna Honcoop). Pokud se vrátíme k onomu autorskému přístupu, pak o ukázkovém příkladu můžeme mluvit v případě připravovaného dokumentu Modlany Akbar režiséra Martina Duška. Ten patří, podobně jako třeba Vít Klusák, do kategorie filmařů, jimž se daří poukázat na problém skrz nelaskavý humor. Publikum pak tento typ režisérů ve snímku nejen cítí (tedy cítí, že je zrovna onen autor za kamerou), ale dokonce jej často i vidí. Režisér totiž nejen pozoruje, ale v dokumentovaném dění i sám jedná. Tento přístup, alespoň dle prezentované ukázky, využívá Dušek i tentokrát, když se zaměřuje na prostředí vesnice Modlany, kam se na značnou část roku přemisťují kuvajtští návštěvníci nedalekých lázní.

Zajímavým projektem se zdá být i dokumentární cyklus Česká fotka, věnující se různým tendencím fotografie. Mezi tvůrci jednotlivých dílů je například Jan Gogola ml., Lucie Králová nebo Lukáš Kokeš. A právě důraz na osobité zpracování částí je předpokladem toho, že se bude vymykat klasickému pojetí dokumentárního cyklu a každý díl bude jedinečný už jen tím, že je dle tvůrců podstatné zachytit, proč a jak fotografové fotí, spíš než zachycení toho, kdo fotí a co je foceno.

„Jsme tu doma“
Součástí večera byla i předpremiéra dokumentárního snímku Češi proti Čechům režiséra Tomáše Kratochvíla. Ten se ve své předešlé tvorbě věnoval romské komunitě, a to filmy Shakespeare v ghettu (2012) nebo Gadžo (2014) – uvedený v rámci cyklu Český žurnál. Češi proti Čechům mají stejné téma, jaké zpracovával už ve zmiňovaném Gadžovi. Otázku rasismu, netolerance a sociálního vyloučení Kratochvíl opět představuje z pohledu člověka, který se ve snímku odkrývá stejně jako sociální aktéři, na něž míří. Oproti předchozímu filmu však pojímá téma rasismu komplexněji.

V místech, kde se děj z velké části odehrává, se konaly protesty namířené právě proti menšinám žijícím v městských ghettech. Do jednoho z těchto ghett se rozhodl na určitou dobu přestěhovat i režisér, aby si místo zažil a mohl předávat vlastní zkušenost. Důvodem však nebyla pouze tato altruistická myšlenka, ale i režisérova „sobecká“ potřeba udělat něco se svým vlastním životem, což se divák nemusí nijak složitě „dovtipovat“, neboť režisér to sám přiznává hned v úvodu. Dokument, který má pomoci řešit problém, a to nejen společenský, ale i ten tvůrcův. Odvážně upřímné.

Zažít, abych pochopil a předal dál
Není ničím novým, když režisér zasahuje do dění před kamerou, není novinkou ani to, pokud se rozhodne před objektivem naprosto odkrýt a stát se hlavním objektem. Už méně obvyklé je to, když se intimní linka spojí s onou linkou angažovanosti a navíc to funguje. Tomáš Kratochvíl nevyužívá svůj osobní příběh pouze k jakémusi zarámování filmu, ale daří se mu jej začleňovat jako právoplatné téma snímku. To, co natáčí, propojuje s aktuálními problémy, jež jako člověk prožívá. Celý film je doprovázen jeho vyprávěním. Ač by mohlo skládání dvou tematických linek působit rušivě, neděje se tak. Jedinou obavu jsem zažila v momentě, kdy se v začátku filmu objevuje záběr na režiséra sedícího na parapetu s pohledem upřeným do dáli. Další levitující sebekýč se však již naštěstí neobjevil.

Autor natočil a představil i to, co si většina lidí raději nechává pro sebe. K zobrazení rasistických postojů využívá například i svou vlastní rodinu, i těm klade otázky a jejich negativní postoj vůči Romům veřejně publikuje. V obecné rovině je vidět, že se při dotazování napříč celým dokumentem zaměřuje na příčinu rasistických názorů, s nimiž se setkává, a doptáváním poukazuje na to, že často lidé vycházejí ze zkušeností, které jim byly předány buď sousedem, strýcem, nebo „sestrou bratra tchána ženy“, tedy, že nevychází ze zkušenosti vlastní. Tento aktivistický přístup k natáčení, který je navíc posilněn o záběry z protiromských demonstrací, je výraznější až v druhé polovině dokumentu, první polovina je více ovlivněna postavou režiséra, jeho životem v ghettu.

Kratochvílova role je v podstatě rolí smírčího, ukázkově se mu daří ji naplnit v momentech, kdy svou vlastní rodinu přizve do svého dočasného bytu v ghettu nebo když nechává do kamery namluvit vzkaz své „romské rodiny“, který poté pouští své rodině biologické a naopak. V obecné rovině se mu daří ilustrovat, že předsudky jsou mocné, nebezpečné a zároveň dost často „vadné“, a z osobní roviny příběhu se k divákovi dostane zpráva, že teď už se autorovi jako člověku snad daří lépe.
Je to dobrý dokument. ∞


Češi proti Čechům
režie Tomáš Kratochvíl
Česko, 2015, 88 min.

Označit se? Být pro ostatní přeložen skrz několik názorových / charakterových / patologických banalit?

Mám rád všechno, co je staré = retro; Mám rád všechno, co je mrtvé = nekro; Mám rád všechno, co je mrkev = bio; Mám rád staré mrtvé mrkve = retronekrobio.

STOJÍŠ ztracený v záplavě možností, žádná směrovka, kudy bys měl jít zrovna ty? Co by pro tebe bylo to nejlepší? Kam bys měl patřit? Patřit někam? V moři všeho je dostat nálepku tak úlevné? V době nefunkčních vztahů, pokřivených hodnot, v době relativizování všeho je to „být součástí čehokoli“ jedinou možností, jak být v bezpečí? Integrita získaná na úkor vlastních odlišností, vlastních chyb a pochyb? Zapadnout někam? Nemít se proti čemu bouřit? Všechno můžeme, každý náš boj je předem vyhraný?

Tvoje matka je to jediný, čeho se můžeš bát?
LEŽÍŠ doma… samota… pochybuješ… potřebuješ zvukovou kulisu… soundtrack k tvýmu neuspokojivýmu životu… říkáš, že teď by se hodila nějaká patetická… Johnny Cash – „Hurt“, říkáš? Zařazen? Mocný YouTube (ano, doslova „ty trubko“, neboť s ním trávíš příliš mnoho času) ti sešle další, další desítky, další stovky, další tisíce, který bys měl poslouchat, protože tě na to odhad? Nebráníš se? Je to pohodlné? Nemusíš se dál rozhodovat? Bylo rozhodnuto? Oponovat je zbytečné?

Provazochodec, co balancuje, a i když ještě nespadl, už teď je mrtvý… strachy?
SEDÍŠ ve starý putyce na konečný, piješ pivo, jsi vděčný za ty sepraný ubrusy, za to, že tě tam nikdo nekontroluje? Po pár pivech si přisedneš k místním, bavíš se s nima o pěstování petúnií v období středočeského sucha? Je ti tak dobře? Cítíš se tak opojně sám sebou? Tak opojně sám za sebe? To nestačí? Prý bys o tom měl psát? Jinak je to k ničemu? Prý? Takhle nezapadneš, chlapečku? Nic už nemůže být jen tak? Náš osobní svět, naše sny, touhy, nápady, nenápadné momenty intimity, které se díky sdílení ve světě kolektivním (tedy tom, ve kterém jsme vždy jaksi lepší), nikoli tom našem, stávají skupinovým samožerstvím?

Piluj si svůj život? Piluj si sám sebe? Lépe se pak zapadá? … do homogenního chumlu.
Někdo tě poslouchá, neznáš ho, ale věnuje čas jenom tobě, jsi pro něj podstatný? Lákavé, chceš víc? Čím čitelnější budeš, tím raději tě bude mít? Zařaď se? Líp se pak hledáš? Líp se pak nacházíš? Jsi si jistější? Tvořit pro vlastní jistotu… tvořit pro jistotu ostatních je jako cyklická masturbace, zamažeš si ruce, ale nezplodíš nic?

A staré rčení praví: Kdo se bojí, sere v koutě? Naopak? Hrdina je každý, kdo má na to být v tom koutě sám, osamocen ve své skutečnosti? Bát se být sám za sebe? Zvolit cestu „my všichni společně za nás – my všichni společně za mě“? Otáčet se neustále přes rameno a hledat, jestli ti někdo jistí záda a se zvednutým palcem říká „pokračuj“?

Patřit k někomu, patřit někomu? Nezvládne každý? Někdo selhává? Selhávám?
Proč ty otazníky? Protože nevím, jestli si to samé budu myslet i zítra? Příliš možností, příliš všeho? Každý den jsem někdo jiný? Nezařaditelný. Nebo jen nezařazený? ∞