Erik Truffaz je legendární trumpetista, který svým hudebním působením přesahuje hranice jazzu. S lehkostí obchází žánry jako hip hop, funky, rock či jungle, ze všech je schopen pochytit inspiraci a každému z nich vrátit oživující, rozjasňující prvek. Dokáže hrát seversky zasněně, subtilně a mrazivě klidně a dokáže taky burácet a burcovat, rozjuchaně, řízně. Na společném koncertě s beat-boxovým bohem Sly Johnsonem představil všechny uvedené polohy; zůstal nicméně upozaděn, jako mentor, který kritickým okem dohlíží na svého favorizovaného studenta.

Sly Johnson JE gramofon. A k tomu řádný šoumen. Na rozdíl od nenápadného Erika, který trávil většinu času krok dva vzadu opřený o židli, Sly Johnson v tyrkysových teniskách svůj um rozbalil naplno: celým koncertem se nesl jeho sebevědomý, radostný projev. Vybaven pouze svým hlasem (a mikrofonem) znamenitě kontroval bicím i trubce ve vyváženém hudebním rozhovoru. Svými ústy skrečoval, pobrukoval, basoval, troubil, pěl jako dívka i jako big fat mama, rapoval a smál se.

Hudebníci začali energickou peckou, jejich spontánní jam byl možná pečlivě připraven (debata na toto téma se spustila na divadelním baru hned po skončení koncertu), rozhodně mu to ale neubralo na hravosti a invenci. A pokračovali, jako když plyne voda v potoce: chvíli se oddávali klidným, hlubokým tónům, po čase přeskočili do svižného tempa, které se sem tam zvrhlo v divoký drum’n'bassový úlet. Oblíbená trubková echa Erika Truffaze zavlnila sálem tu v hororově roztříštěném kvílení, tu v poklidně pramenících tónech. Nakonec se mi zazdálo, že Erik se po všech svých hudebních výletech rozhodl prozkoumat i vody r´n´b, byť modifikované. Rytmus některých skladeb tomu napovídal, stejně jako vokální doprovod Sly Johsona.

Koncert jistě potěšil příznivce rozmanitosti žánrové i hudební, fandy jazzu i hip hopu. Erik Truffaz se sice uskrovnil ve výrazu, o to více však věřme v jeho budoucí počiny. Z pozice bystrého pozorovatele se účastnil hudebního jiskření na pódiu, sem tam si nahrál smyčku svého nástroje a než aby násilně vstupoval do koncentrovaného dialogu vokál-bicí, pozorně mu naslouchal. Těšme se na plody jeho inspirace!

Palác Akropolis přímo přeje přátelským setkáním. V takovém vřelém duchu proběhl i koncert rumunské romské superskupiny Mahala Rai Banda, na který jsme upozorňovali v minulém čísle. Přítomní hudebníci uctili folklór černými košilemi a vyleštěnými lakýrkami, extravagantní bubeník oblékl komplet z rudého saténu, nechyběly zlaté kříže a samozřejmě – nablýskané žestě.

Hudební znalci považují skupinu Mahala Rai Banda za opravdovou lahůdku. Stejný názor lehce získá i běžný posluchač. Mahala (slovo, které označuje živé romské čtvrti balkánských měst) se do povědomí širší veřejnosti vtiskla díky soundtracku k filmu Borat; skladba Mahalageasca rozvířila balkánské taneční nadšení na nejednom parketu. Stejná melodie se stala ústředním motivem koncertu v Akropoli. Ještě nutno zmínit ve všech směrech poctivě cikánskou „cantareata“, zpěvačku Florentinu Sandu vyzařující bolestnou vášeň, a všudypřítomná bavičská gesta všech zúčastněných hudebníků. Směs všeho dohromady nabila sál energií a jižanskou roztoužeností.

Ale – problém kapely Mahala Rai Banda spatřuji ve skutečnosti, že se citelně podobá ostatním balkánským dechovým uskupením. Oproti bandu Gorana Bregovice nebo fenoménu Fanfare Ciocarlia hráči Mahala Rai Bandy předvedli více jazzového zaujetí, jaksi modernější sound (v jednu chvíli došlo i na rap…) a lehký ústup dechů ve prospěch vokálů, houslí a akordeonu. Notorická Mesecina i rozjuchaný Kalashnikov však přitakaly zdání žánrové zaměnitelnosti produkce romských virtuózů.

Čtvrtek 28. ledna. Vzduch byl toho dne skutečně mrazivý, atmosféra v sále citelně roztála až po vystoupení úvodního interpreta selFbrushe, který dojemně poděkoval za „včasný příchod“ poloprázdnému sálu. Jeho trýznivým písním se vlastně dostalo adekvátní atmosféry: tíseň v prázdnotě zněla o to naléhavěji. Druhá hvězdička, mladá islandská písničkářka Lay Low, nakazila sál až dětskou radostí. Texty jejích písní, laskavě poetické, podráždily smyslové receptory přesně do momentu nejzazšího očekávání.

A pak se ozval reprodukovaný, nadpozemský hlas Emiliany Torrini. Prostor se naplnil charismatem. Vstoupila na pódium a něžně, svébytně a skromně vyrukovala s historkou
o kvalitě českého absintu, po němž se kdysi zpila do lehce halucinačního opojení. Od té chvíle patřila publiku a publikum patřilo jí.

Působivým zpěvem a svérázným pohybovým doprovodem vyjádřila rozličné polohy svých nálad a citů, které divákům předestřela. Mnoho skladeb uvedla historkou; vždy s vtipem
a nonšalancí, s něhou jí vlastní. (Dvoumetrový čahoun vedle mě plácal do dlaní a pobaveně se smál každé z nich.) V průběhu večera nám dala nahlédnout jak do hloubi těžce zkoušené duše, tak do srdce rozkvetlého novou láskou. Šťastný život, překonaná bolest a až naivně důvěřivá otevřenost se staly poselstvím večera, které z půvabné drobné žínky učinilo bohyni.

Koncert Emiliany Torrini byl doslova úžasný; dojem z této malé-velké ženy ve mně přetrval po několik dní. Stále nemohu přijít na to, zda mne omráčila čarovným zvukem svého hlasu, vtipem a bystrostí, zda mne uchvátily její půvabné šaty nebo bezmezná upřímnost, se kterou se vydala posluchačům naproti. Její pražské vystoupení pro mne však zůstane zážitkem životním.

Jaga Jazzist fungují již od roku 1994. Jejich koncert tedy vytrhne z šedé současnosti zanícené pamětníky, nicméně rozsahem svých hudebních fantazií jistě osloví i leckterého neinfikovaného fajnšmekra. Jaga Jazzist se inspirují kdejakým zvukem, výsledná mixáž  je unikátní a – dokonale ladná.

Hudebníků je v kapele tolik, že si lze stěží představit soulad všech jejich nástrojů. A nejen nástrojů: za zdroj inspirace považuje kapela stejně tak Charlese Minguse jako Beach Boys či Sonic Youth (obšírný seznam všech múz najdete na webových stránkách kapely). Jejich pódiová (i studiová) spolupráce vykazuje jak asketickou umírněnost a  krotkou souhru, tak nepotlačitelný výbuch emocí a ruchů. Večerníčková znělka koketuje tu s noisovými frekvencemi, jinde s přímo ambientním pozadím. Nikdy však na úkor harmonie. Většinou v podobě úžasného vytržení.

Za veškerými melodiemi se skrývá zvláštní, (do)jímavý smutek, emoce hluboká a vlastně příjemná. Právě ta způsobuje, že kapele lze uvěřit. Posluchač je oním vytržením na koncertě povýšený na spoluhráče a partnera, celým tělem vstřebává vzrušující příběhy, které norští mistři zvuku převádějí v akustickou matérii. A stejně jako v životě neprocházíme jen okamžiky klidu a potýkáme se s bouřemi, útlumy a pády, hudba Jaga Jazzist ilustruje rozličnost životních poloh, přičemž z každé z nich dokáže vyždímat emoce jdoucí na dřeň.

Specifická poetika tohoto norského uskupení způsobila, že experimentální band složený
z elektrických kytar, basy, dechů, kláves a elektronických hraček se stal hvězdou na mezinárodním hudebním poli. Kaleidoskopická směs elektroniky, jazzu, rocku, popu, subtilních melodií a tvůrčího nadšení může strhnout i vás – stavte se počátkem března v Paláci Akropolis!

Palác Akropolis
Kubelíkova 1548/27, Praha 3
so 6. 3. 2010 19:30
590 / 690 / 750 Kč

Ač je to k nevíře, první placka jakožto plíšek na zavíracím špendlíku byla uvedena mezi lid již koncem devatenáctého století; tehdy jako laciná alternativa ke klasickým kovovým odznakům. V Evropě se pak objevila v roce 1897 u příležitosti diamantového výročí královny Viktorie. Později placky zabodovaly v době první světové války – většinou vyjadřovaly patriotismus či sounáležitost s vlastí/svého nositele.

Be cool

Skutečnou popularitu placky získaly v šedesátých a raných sedmdesátých letech. Pro tehdejší hippies vzešlé z baby boomu se staly symbolem osobního protestu proti chodu světa. Od té doby jsou placky tak řečeno „cool“. Vnímavý pozorovatel nemůže nevzpomenout éru Sex Pistols: tato punková kapela je nadobro proslavila a učinila z nich plnohodnotnou součást módy.

Jak se vrací trendy a styly, vrací se i preference různých doplňků: skokem do současnosti zjistíme, že placky jsou náhle opět v kurzu. A nikoliv jen k vyjádření politické orientace (OF, TOP09), k hrdé prezentaci populárních idolů či k provokativnímu apelu na kolemjdoucí (vzpomínáte na bonmot „Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak!“). Placky dnes nahrazují funkci brože čili dekorativní ozdoby. Prodávají se v módních buticích, obchůdcích s doplňky, ale i v galeriích.

Be art

Pro ty z vás, kteří esteticky cítí a rádi osvěží svůj outfit, nebo prostě pro ty, kteří se pídí  po tipu na dárek či pozornost, zmíníme některé zajímavé brože současné doby. Velmi vydařenou kolekci zajímavých brož  nabízí Galerie hlavního města Prahy: několikabarevnou sérii vtipných komentářů o umění (např. art is art, art is past či art is what). Lákavý výběr velkých i malých placek přináší Leica Gallery Praha – vždy k tematickým výstavám. Nadpřirozenými barvami hýří odznáčky z výstavy Ruuda van Empela, černobílá naopak převažuje na kulatých reprodukcích fotografií Roberta Vana. Suvenýry k výstavám vydává i Galerie Rudolfinum – můžete se blýsknout odkazem na Damiena Hirsta nebo vyjádřit svou podporu expresivnímu Georgu Baselitzovi.

A pak samozřejmě existují designová pojetí originálního doplňku: jedny z nejlepších u nás vyrábí umělecká skupina Urban Legend (ano, je to ta skupina, do které patří i letošní kandidáti na Cenu Jindřicha Chalupeckého Jiří Franta a David Böhm). Originální brože také najdete na každé přehlídce současného českého designu (jako byl např. prodejní designSUPERMARKET), zakoupit je můžete jak v e-shopech, tak v kamenných obchodech (Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, krámek Modernista, nakoupeno, Fler, apod.).

Webové stránky galerie jsou trojjazyčné (CZ, EN, DE), což naplňuje ideu kulturního přátelství, ke které se organizace hlásí. První dojem návštěvníka galerie ve virtuálním prostoru je však poněkud odrazující: fotografie nezachycují ani tak díla, kvůli kterým snad galerie vznikla, ale lidi. Celebrity. Úvodní výstavu navíc charakterizují slova „politické, provokativní, existenciální“, což vyznívá poněkud prvoplánově.

Prvoplánové pokušení

Proslov zmíněného profesora Stölzla se jaksi topí v klišé, byť ideově správných: hovoří o „nezávislých uměleckých iniciativách“ (co tím ale myslí?), přeje si „Evropu spontánnosti, Evropu neplánovanou a překvapující“ (míní tím politickou anarchii nebo svobodný tvůrčí prostor?), zmiňuje „dialog překračující hranice oborů“ (jak jinak se dá charakterizovat současné umění?).

Ženský element

Jakmile ale opustíme prostor virtuální, dojem kýčovitosti a poplatné medializace se vytrácí. Zahajovací výstavu OPENING připravila dvojice kurátorů (sama Dadja Altenburg-Kohl a Jürgen Kaumkötter) a skutečně v ní naplnila proklamovaná poslání muzea MuMo.

Na výstavě jsou prezentována díla jednadvaceti umělkyň (můžeme se dohadovat, zda výlučné zastoupení ženského pohlaví aktivně přispívá k genderové diskusi propagací společensky znevýhodněné skupiny, či zda může být chápáno naopak jako feministické znevážení mužského pohlaví). Vedle známých jmen jako Katarzyna Kozyra či Adriena Šimotová jsou zastoupeny umělkyně, v jejichž potenciál kurátoři věří: gruzínská malířka libozvučného jména Sopho Chkhikvadze; mladá polská umělkyně Dorota Nieznalska; poetická performerka Mona Hatoum z Libanonu, apod.

Multikulturní mnohoforma

Výstava je zajímavá nejen různorodým národnostním složením zúčastněných autorek, ale také tím, že ukazuje současné umění ve své komplexitě. Žádné médium není diskriminováno; vystaveny jsou malby, kresby, fotografie, instalace, videa. Divák tak skutečně absorbuje pocity nejen z různých kulturních prostředí, ale i z odlišných forem umění, reflektuje odlišnosti i společné rysy. Můžeme hovořit o vydařeném a stravitelném exkurzu po rozmanitých podobách a obsazích aktuální tvorby.

Pokud se  vydáte na nedělní procházku starou Prahou, stavte se v Nerudově ulici 13 v MuMo. Potěšíte tím sebe a podpoříte zároveň i nadšení pro kulturní a společenský rozkvět. Tato vzácná snaha si zaslouží ocenění.

Muzeum současného umění MuMo je dítětem nadace DrAK, jejíž název v sobě nese iniciály své zakladatelky, doktorky Dadjou Altenburg-Kohl. Ta se tímto způsobem snaží přispět k realizaci projektů v oblasti kultury a umění, ale i zdraví a prevence. Za sebou má již několik prospěšných akcí (podpora prevence rakoviny prsu v projektu Ruku na prso, podpora činnosti Národního divadla v Praze nebo charitativní akce pro dětský domov či nemocnici).

Kurátor výstavy Dušan Šimánek, sám aktivní fotograf (jeho práce jsou zastoupeny například v Centre Pompidou v Paříži či v JCA v Tokiu), vybíral vystavené autory na základě svého subjektivního obdivu, svých vlastních uměleckých sympatií. Všem šestnácti prezentovaným autorům (a autorkám) je tak společná nefigurální, nemanipulativní tvorba: všichni představují svůj jedinečný pohled na okolní svět. Je až s podivem, o jak nadčasová zobrazení jde; trvanlivost a zároveň aktuálnost zachycených momentů možná ovlivnila kurátorův výběr.

Dušan Šimánek preferuje minimalistickou formu, kterou, dle svých slov, chápe jako „omezení obrazové skladby na co nejnižší počet prvků“. Hned první fotografie divákovi nabízí příklad této definice: Jan Svoboda je autorem asi nejminimalističtějších fotografií celé přehlídky. Jeho „Pokus o ideální proporci III“ zachycuje okenní rámy opřené o zeď.  Přestože jde o zobrazení velmi jednoduché, dojem z díla je harmonický. Zdání náhodnosti snímku je vyvráceno zažloutlými, okousanými rohy fotografie – dodávají obrazu důstojnost. Subtilní, abstraktní „Růžová krajina“ v černobílém provedení je dalším (úsměvným) vystižením Svobodova (a Šimánkova) přístupu.

Cyklus „Ma France“ Marie Kratochvílové připomíná obrázky z reklamních katalogů. Její drobné fotografie asociují pohled do (vydařeného) alba z dovolené; zaměřují se na detail, na zachycení jedinečnosti okamžiku. Vzniklé mikropříběhy pohlcují dychtivého diváka silnou atmosférou místa. Některé momenty jsou jakoby „ukradené“, jiné vyjadřují statičnost zachycených objektů. Marie Kratochvílová je skutečným estétem, hraje si s písmeny, s nápisy, s přirozenou geometrií okolních předmětů. Právě ona je Šimánkovi způsobem svého zobrazování velice blízká.

Miroslav Machotka na rozdíl od Marie Kratochvílové geometrii ve svém okolí nehledá, ale nachází. Škoda jen, že své kompozice ponechal bez názvů; mohly by obohatit jeho okleštěný fotografický svět. Příběhy ulice Vratislava Hůrky vynikají kontrastní dynamikou; autor v každém momentu zachycuje svět betonu či cihel na jedné straně a pohyb, život (či stopy po něm) na straně druhé. Pomíjivost života koreluje s pevností, daností a trváním kamene. Název cyklu „Narušení“ ilustruje zmíněnou ideu.

„Záznamy“ Bořivoje Hořínka jsou barevné, prapodivně rozostřené, fantazii podněcující plošné fotografie. Pokud bychom hovořili o ideji plynoucího času, pak právě zde je vystižena nejpatrněji. Tak neuchopitelný, abstraktní a fantastický čas je. Štěpán Grygar mistrně vytváří napětí – hrou se stíny, zachycením pohybu. Jiří Poláček ve svých fotografiích provokuje zdáním lacinosti. Svým nevybíravým zobrazením obnažuje na kost městská nároží  – což je tísnivé. „Cesty“ Bohdana Holomíčka rozehrávají motiv ubíhajícího času (silnice v zúžené perspektivě, šmouhy stromů podél cest). Záběry fotografované z interiéru auta jsou samovolně orámovány, z fotografií tak čiší intimnost přímo pokojová.

A tak dále; nehodlám prozrazovat vše. Výstava je určena nejen pamětníkům, ale také těm, jejichž paměť je krátká. Mnohá díla na diváka zaútočí hnusnou, naturalistickou ponurostí doby ne tolik vzdálené. Přináší hrozivá svědectví o necitlivosti komunistického režimu, připomínají absurditu autority, proti které nebylo odvolání. Motiv času tedy není pouze abstraktní; v době výročí Sametové revoluce podněcuje k zamyšlení nad otázkami aktuálními a nutí k oživení paměti.

Všem fotografiím je společný výrazný moment zakonzervování času; moment, který je obtěžkán osobitou interpretací. Každý z autorů samozřejmě vnímá svět jinak; všichni ale pro nás zaznamenali zlomek světa, ukrojili realitu (místa a času) tak, že se jim podařilo přenést diváka právě do dimenze svého vnímání. Exkurz zajímavý, vynikající i strašný. Bez ohledu na počet cvaknutí spoustě se písek v hodinách sype dál…

Street artu snese člověk víc, než kolik může spatřit v galerii G35. Jeho posláním je osvěžit prostor ulice, přimět kolemjdoucího k (bezděčnému) zamyšlení, probudit chodce k vnímání jeho běžného, každodenního okolí jinak. Přesunutí děl některých (českých a francouzských) legend street artu do interiéru tedy vnímám trochu jako násilí, ačkoliv mě výstava potěšila.

Česká strana je mj. zastoupena dvěma známými jmény; jsou to Epos a Pasta. Epos uvádí Urban Paintings – obří abstraktní plátna v městském prostředí, která stvořil střelbou paintballovou pistolí na bílé plochy billboardů. Na výstavě jsou představena v podobě fotografií hotových děl a videem (v době mé návštěvy byla ale obří Tesla vypnutá). Pasta prezentuje svou pop artovou podobu, která se, upřímně řečeno, hodí do galerie více než na ulici (alespoň v případě portrétu zmrzlinového muže). Naopak jeho obří černou tubu by venkovní prostor vděčně pohltil; jako alternativní lavičku pro pokuřující teenagery, atraktivní prolézačku pro děti či jen jako zajímavý, náhodně pohozený objekt. Pastův retro rukopis sdělující divákovi „fast food is my life“ by na zdi ulice mohl být stejně tak  reklamou, jako glosou na současný životní styl mnohých z nás. A co víc, jeho čisté, až pastelové provedení by mohlo zaujmout i chodce, kteří ve street artu vidí vandalství.

Produkce francouzských umělců je možná ještě zajímavější. Žena tvořící pod jménem YZ, ve světě známá především svými nejasnými, angažovanými portréty (např. muže s označením „born in slavery“), vytvořila v prostoru galerie útulný pokojíček. Pohled do půvabného, vytapetovaného interiéru, v němž si čte knihu papírová holka s „afrem“, by rozněžnil i zarputilé. YZ je esteticky střídmá, avšak její práce rozhodně nadchnou.

Díla umělce tvořícího pod zkratkou C215 jste si jistě již někde všimli; C215 hodně cestuje a značkuje teritorium svými výtvory  (např. na zdi parku De les aigües v Barceloně – street artové zdi par excellence). Populární a zároveň odstrašující je trojrozměrný objekt nabouraného auta, kterým se v galerii prezentuje (v odkazu na známého bristolského Banksyho). Navíc jako jeden z mála zde vystavuje své obrazy na plátně, což ideu street artu trochu stírá. Ale jeho portréty starých lidí či vousatých bezdomovců jsou technicky pozoruhodné a efektní.

Posledním street artovým guru přehlídky, narozeným v roce 1961 a provázejícím tak celou francouzskou street artovou historii, je Speedy Graphito. Jakožto pravověrný, obsadil většinu galerijní zdi svými kolážemi parodujícími spotřebu, např. symbol dolaru umisťuje mezi své bláznivě barevné komiksové figurky. Je také autorem koláže utvořené ze všeobecně známých ikon, jako jsou loga Google, Visa, Fuji, Milky Way a dalšími. Speedy Graphito se nestydí, tvoří vášnivě a hravě.

Úžasně streetově působí zeď, na jejíž vizuální podobě se podíleli všichni zúčastnění. Vyjadřuje tak jakousi nepsanou ideu street artu: toleranci, spolupráci, kreativitu a svobodu. (Mně se zeď tak líbila, že její foto používám jako pozadí ve svém mobilu.) Stejný pocit, který mě provázel cestou z galerie, bych chtěla prožívat i při střetu s odvážnými, barevnými, tvůrčími podobami současného umění přímo na ulici. V místech, která jsou mi natolik známá, že je přehlížím. Protože uměním je možné sdělit leccos.