Letošním byl posuzovatelem básnické smršti Petr Borkovec. Z celkem 115 anonymních básní, jež prošly předvýběrem básníka a redaktora Hostu Tomáše Gabriela, složil mozaiku nejlepší české poezie čítající 22 básní. Novum současné sbírky představují krátké medailony jednotlivých autorů a jejich vlastní interpretace či komentář textu. Toto obohacení knihy je však i jejím limitem. Jednotlivé interpretace a komentáře „předbíhají“ vlastní autorské texty a je jen na disciplinovanosti a vůli čtenáře, zda se nechá ovlivnit směrem čtení a začne jednoduchou cestou od vysvětlení a „receptu“, zda bude číst „odzadu“ a své vlastní čtení otevře autorské interpretaci až posléze, či zda ji skutečně vůbec k vlastnímu čtení potřebuje.

Pro Petra Borkovce se zdá být ustanovujícím prvkem, který zajišťuje básni místo mezi nejlepšími, obraz. Akcentuje okolnosti vzniku textu i aktuálnost určitých motivů. Obsažnost obrazů naší každodennosti a jejich působivost v básni jsou tím, co ho (alespoň podle postupu jeho volby) oslovuje. Z celkového souboru básníků od Elzy Aids, Olgy Pek a Petra Maděry až po Matěje Lipavského, Luboše Svobodu a Jonáše Zbořila vyvstává z „Nejlepších básní“ podobizna jednoho básníka, lavírujícího mezi dvěma póly. Někdy rozervaného, navracejícího se do starých dávno zapomenutých mýtů: „Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek. / Jsou dávno pryč. A přece si říkám – / v dětství byl Bůh úplně jiný.“ (Marie Iljašenko, Muškáty, str. 27). Jindy se stylizuje do pozice cizince ve vlastním životě a stroze hodnotí svou vlastní odcizenost a jinakost, jež pro něj vede k větší autenticitě, k pravdě, kterou před sebou nebezpečně skrýváme v automatismu, jemuž říkáme život: „Jsme s bratrem v bytě kde nahozené věci / tak leží dlouho až jeho mapu nadepíšeš / „doma“ / v troubě se peče levná pizza / ve hře zpívají ptáci a o mrtvé mámě / se prostě mlčí“ (Jonáš Zbořil, postal 2, str. 67). Právě důraz na civilnost básnického vyznání a reflexe cykličnosti a stereotypnosti soudobé existence oslovuje. V básních bez harmonie se ukazuje vlastní nucenost našeho bytí a absurdita maximy „jednej tak, jak se má“. Nakonec jsme v tom sami a vykořenění. Ať už je tato „věcnost“ motivována čímkoli (jednotlivé argumenty podává v závěrečné eseji Tomáš Gabriel), je působivá a jako jednotící princip textů funguje. ∞


Petr Borkovec a Tomáš Gabriel: Nejlepší české básně 2015
nakladatelství Host
Brno, 2015, 112 stran


Jitka N. Srbová

Les cestou tam

I.
Vidím, jak se natahuje do oken. Jedeme, kontury vlaku
svědí krajinu, muž přede mnou to nevidí, nevidí nic,
je sám sobě krajinou i vlakem, pomalu do tunelu
krátkých textových zpráv. Už dávno nejsou krátké,
už dávno to nejsou zprávy.

II.
Brzdíme v nádražích, která nemají význam,
les hmatá po dveřích,
rve za pevně zatažené kliky, a ty se nesmí otevřít.

III.
Čekáme na přípoj. Cíp lesa lapil druhý vagón,
chce se vysemenit za krk pasažérů;
až se vyhrnou do připravených náručí,
vystraší náletem celý perón.

IV.
Hledím vystoupit dřív, než mi nohy stáhne
bludný kořen. Už nikdy se nepotkáme.
Závěr, který nikoho nevyděsí.

Brněnský, v alternativě zběhlý soubor letos na podzim již poněkolikáté navštívil pražskou scénu Alfreda ve dvoře a – jako vždy – dojem zanechal.

Inscenace „Vše, co je krásné, rozmnožit se má“ pracuje s dekonstrukcí recipientského očekávání. Ničí jak hranice trichotomie zákulisí – jeviště – hlediště, tak hranice času mezi všednodenní realitou a představením. Tradiční kontury začátku i konce se rozpadají, divák od chvíle vkročení do sálu do jeho opuštění tápe („Skutečně už je začátek?“ „Tímhle to končí?“). Třeskutý proud scének (parodie stand-upu, tradičního ruského dramatického kusu, klišovité oslavy narozenin) agresivně nutí k pozornosti stejně jako hudební doprovod, vlezlá discosmyčka, která na diváka útočí a postupně ho doslova zabíjí. Jediným prostorem patřícím pouze hercům je sytě zelené plátno, táhnoucí se od zákulisí až k divákům, ale i to je v závěru staženo. Herci (Zdeněk Polák, Radim Brychta, Janet Prokešová, Zuzana Smutková…) nemají před divákem žádná tajemství, všichni jsou součástí jednoho prostoru a jedné intimity hraničící až s kýčem (kromě plátna aktéři stahují i kalhoty).

„Přijdete na moje narozeniny, parto?“
Hlavním tématem inscenace jsou bujaré slavnosti a organizované zábavy. Ukazuje lidskou schopnost slavit v syrovém světle: Doba, kterou věnujeme oslavám jako času určité tradice mimo každodenní život, zbanálněla, devalvovala, a stala se jen další trapnou konvencí. Trapnost záměrná i vyhrocená prochází celým dějem – ať už je realizována šílenými kostýmy, banálními dialogy, či až nechutně afektovaným tancem.

„Vše, co je krásné, rozmnožit se má“, režijně nepochybně propracované do nejmenších detailů, působí nehotově a plytce a příznivci klasického dramatického formátu musí nutně připadat trapné, nesnesitelné a odpuzující. Na D’Epog prostě musí být divák naladěn.

Musí pasivně přijmout roli: divák není zapojen, jen uveden do nejistoty a unášen proudem gradace představení, na jehož konci před ním herci stojí nazí. Ti na tomto kusu nechají pot, slzy i ty zmiňované kalhoty. A nakonec jim jde spíš o vlastní herecké zkoumání a ohmatávání limitů než o diváky. Přes to všechno jsou samy ambivalentní pocity, které inscenace budí, okamžiky překvapení i entuziasmus aktérů zábavným vytržením z reality. ∞


Vše, co je krásné, rozmnožit se má
D’EPOG
premiéra: 23. 4., nejbližší repríza zatím neuvedena

Dlouholetý výzkum a autorovo intenzivní zaujetí Blatným přineslo své ovoce – román o tomto „ztraceném“ básníkovi se stal Knihou roku. Reiner pro českou veřejnost Blatného znovuobjevil, vyzvedl ho na světlo, zpřítomnil novým čtenářům a způsobil svým detailním zachycením jeho života poprask. Rok po tomto výkonu se však zdá, že je Blatný znovu / stále ještě zapomenut.

A že je tento básník mimo literární kruhy téměř neznámý, potvrdil i jemu věnovaný večer nazvaný „Básník, který nebyl ztracen, znovu nalezen“, jenž byl součástí listopadového programu Dne poezie a uskutečnil se v podzemních prostorách holešovické kavárny Liberal.

Ve ztemnělém podzemí se sešlo jen pár jednotlivců patřících mezi básníkovy o generaci mladší obdivovatele nebo mezi několik málo zasvěcenců do jeho života. Studentů a mladých lidí bylo poskrovnu. Česká literatura svůj přerod (ještě) nezaznamenala. Nejen pozdní dílo Ivana Blatného, soudě podle účasti na tomto večeru, na své čtenáře stále ještě čeká.

Literární hrdina, nebo geniální básník
Martin Reiner básníka ve svém textu neodmytizoval, naopak „blatnovské“ legendy svým familiárním způsobem vyprávění a historkami spoléhajícími na paměť účastníků mnohdy přiživil. Zkonstruoval obraz osobnosti Blatného, nikoli obraz geniálního autora. Jistě, jeho „dobrodružný“ život k podobné recepci vyloženě svádí, nicméně honba za pikanteriemi a rozmazávání ne zcela doložitelných faktů (ať už je to onanie a obtěžování na veřejnosti, či společná sebevražda s Ortenem) odvádí pozornost od něčeho jiného – od výjimečného a moderního díla, jež na svou širší a veřejnější reflexi i dvacet pět let po básníkově smrti teprve čeká. Ivan Blatný je do současnosti rozpůlen ve dví. Jako autorovi patřícímu do avantgardních časů se mu dostalo dostatek pozornosti, jako nepochopenému „pacientovi“ psychiatrického zařízení daleko v Anglii se mu sluchu dostává jen pomálu. Přesto jeho pozdější poezie vyrůstá z týchž kořenů. A dodnes dokáže oslovit. První vlaštovkou, která měla čtenáře k tomuto dílu zpět přivést, bylo kritické vydání Pomocné školy Bixley (2011), kterou edičně připravili literární historici Antonín Petruželka a Adéla Petruželková spolu se Zbyňkem Hejdou a Vratislavem Färberem. Zůstala však zatím osamocena.

Dědictví Blatného poezie
Naproti tomu Martin Reiner využil všechno své studium obrovského penza materiálu a své vlastní nasazení spíše umělecky a z perspektivy Blatného díla spíše planě. Veškerý svůj výzkum, jenž by byl schopen položit obstojné základy budoucí monografie, zapustil do biografického románu.

Listopadový literární večer, jak jej komponoval britský publicista David Vaughan, měl přispět k druhému: k prezentaci Blatného jako výsostného básníka, k přiblížení jeho osoby a k postihnutí specifik jeho pozdějších textů. Vaughan nechával co nejvíce promlouvat fakta. Součástí čtení Blatného pozdní poezie byla reprodukce dlouho zapomenutých audio nahrávek a rozhovorů s básníkem z doby jeho hospitalizace v Ipswichi i vůbec poslední kamerový záznam jeho rozhovoru s Bohumilem Hrabalem, pořízený jen pár měsíců před Blatného smrtí v psychiatrické léčebně Saint Clement’s Hospital. Audiovizuální záznam i Vaughanova recitace básníkových veršů byly působivé. V prvním se ukázal zesláblý a stařičký Blatný, který ovšem neztratil nic ze svého citu pro (melo)drama a poezii, a byl evidentně rád, že může přednést své verše. V druhém pak obrovská pokora a úcta, kterou Vaughan k Blatného poezii cítí, a zároveň jemné pochopení a pobavení, s nímž akcentoval autorův smysl pro ironii. Pro nezaujatého posluchače navíc z přednesu vyvstala ještě jedna perlička: Vaughanův britský akcent, který jako by k vícejazyčným básním Ivana Blatného patřil. Za tím vším v neposlední řadě stojí rytmická melodičnost jeho poezie, strohost přesných obrazů, doslovnost i její opak, nedořečenost. Dědictví, které nám Blatný zanechal, je nesamozřejmým úkazem, je to poezie moderního hlasu a gesta cenícího si pravdivosti a civilnosti. K tomu obraťme pozornost. ∞


Martin Reiner: Básník (Román o Ivanu Blatném)
nakladatelství Torst
Praha, 2014, 600 stran

„Básník, který nebyl ztracen, znovu nalezen“, večer věnovaný Ivanu Blatnému se konal 11. 11. v kavárně Liberal, provázel jím David Vaughan.

Poezie na zkoušku, dveře otevřené začínajícím autorům: Eliška Vágnerová.

Zářijový Artikl zprostředkoval příležitost vyzkoušet si redaktorskou práci nejmladším autorům. Lidem, kteří si práci s jazykem i textem teprve osahávají a hledají své možnosti. Podobný experiment z druhé strany nyní nabízíme v literární rubrice – přinášíme reportáž o textech mladé, zatím nepublikující autorky Elišky Vágnerové.

Juvenilní poezie se nutně potýká s klišé. Samozvaní básníci hledají svůj výraz, ohmatávají tvar básně, často ohýbají jazyk a přebírají obrazy. Přinejmenším v tomhle ohledu se zdají být první pokusy Elišky Vagnerové neobvyklé. Práce s jazykem se u ní projevuje ne samozřejmou zručností a leckteré její obrazy jsou překvapivé, příjemně jiskrné a imaginativní („Uteč / a úder žezla zastesklé paměti tě vřadí v průvod jedné v nedohledno jdoucí / samoty“).

Její texty postrádají přemrštěný patos, charakteristický pro literární začátky, a spíše chladně „demaskují“ okolní svět. Lyrický subjekt se v nich ukazuje v poutavých záblescích, pozoruje okolí a popisuje ho rádoby bez hodnotové perspektivy, přesto je proti němu výrazně vymezen: „je / zde, pohledem zapřen o kamenné nebe, když déšť po jeho odraze v okně / nádražní haly nechává stékat obrysy bolestně se míjejících chodců“.

Tíha vyřčeného
Z básní je patrná tíha slov, nejistota postavení člověka ve světě, bázeň z vyřčeného („jak tiše našlapují slova“) a v neposlední řadě i nejistota tvůrčí. Pronesené slovo a hlas vůbec ve všech jeho podobách jsou jedním z ústředních témat Eliščiny poezie: je latentně přítomný v nevyřčeném, je součástí neslyšných myšlenek a paradoxně explicitně promlouvá v momentech setkání s nevyslovitelným („Jen ve společnosti zrcadel / stává se pusto pulsujícím odrazem / – jen s vámi / jsem / ve všeobjímajícím království / nevyslovitelného“). V tom vidím nejsilnější i nejzrádnější moment této poezie, lyrický subjekt je nadán hlasem, který vede k pnutí: ačkoli jsou básně niterným vyznáním, nikoho nepouští za hranici sebe sama. Vše je orientováno vně, vypravěč chladně rozkládá a otevírá svět a pouze skrze něj můžeme poznat jeho samého. Dává se všanc skrze popis vnějšího prostoru a čtenář zůstává na okraji této bariéry (básnické já – svět). Výjimkou je tematizování komplikovaného vztahu k matce jako k té, která ve své roli často neobstála, ale přesto po její přítomnosti básnické já stále touží.

Texty Elišky Vágnerové se dosud nevyvarovaly všech úskalí, jež první literární pokusy provází. Obsahují i naivnější reminiscence dětství, okázalé rebelování a místy také až příliš prosvítá terapeutická funkce, kterou psaní pro autory, obzvláště mladé, často má. Přesto její poezie dokáže zaujmout a osvěžit. Užijte si tedy její první básně. ∞


3. 1.

dva
v manických barvách topí bílou pustinu
…
náhlý pád
sdílených hodin

stěny sna
rozpité v realitu

– jeden
není tu


2. 1.

odešla

kamsi do sebe
utopit zbytky dcery
…
odešla

a přeci ji tuším
snad přímo tady
skrytou za nepřekročitelným valem chladu

kde je stále mou matkou


22. 2.

MA-TKA

dvojslabičný bol
osmnáct let zde
byť ona

ne


13. 2.

růže

cele celována
nemohoucím odrazem
prázdné vázy

v pádu slzy

Dárek pro všechny jeho příznivce ovšem při bližším zkoumání spíše bohužel zklame, než že by nějak výrazně zaujal. Jedním z méně podstatných důvodů je nešťastně zvolené zavádějící označení na žluté pásce přebalu „Václav Hrabě 1940–1965“. Hrabě vysokou školu navštěvoval (s vynucenou přestávkou na vojnu) mezi léty 1957 a 1963, a tak je mnohoslibný nápis, evokující zejména pohled na celý život básníka, spíše připomenutím výročí než podtitulem knihy.

Promarněná pocta?
Torst chtěl vzdát holt Hrabětovi, básníkovi, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 75 let a který patří do vždy nutně tajnosnubné skupiny autorů předčasně zemřelých. Místo toho dal ovšem prostor spíše útržkovitým vzpomínkám Václava Kalouse na dobu jeho mládí. Hrabě není přímým předmětem jeho vyprávění, je mu partnerem, kumpánem na toulkách městem i ve školních lavicích. Kalous se nesoustředí na konkrétní zážitky, jde mu spíše o celkovou náladu a do vyprávění se dostává především nostalgie mládí.

Odhlíží od Hraběte jako fenoménu beatnické generace a čtenáři přibližuje spíše všeobecnou atmosféru prostředí, ve kterém se s „Vaškem“ na přelomu padesátých a šedesátých let pohybovali. Vzpomíná si pečlivě a přesně na jednotlivosti, ale zážitky příliš nekomentuje, neupozorňuje a nevyzdvihuje ty „důležité“. Spíše vše tematicky a chronologicky řadí. Smývá z Hraběte auru prvního českého beatnika a představuje ho jako člověka, kamaráda, s nímž se denně potkával a s nímž si byl po určitou dobu svého života blízký. Celé jeho vyprávění s sebou pak nutně nese (i mnohdy nepříjemné) pnutí: vzpomíná vypravěč na výjimečného českého básníka a jeho počátky na pozadí doby, nebo spíše na dobu svého mládí, v níž se i s tímto básníkem setkal? Patrně obojí, rovnováha se v tom čtenáři hledá těžko. Nevyrovnanost vyprávění nadto zpomaluje čtení, odvádí pozornost od knihy a místy odrazuje.

Neopominutelný jazyk
Podobně na mě působí i osobitý styl vyprávění. Autor má zálibu v pasivních konstrukcích („Jistěže mi bylo vyslechnouti o mé vině.“ [s. 145]), v následných otázkách („Vaška jsem za jeho útrpné škleby stihl při jedné z posledních příležitostí vytočit s přispěním stále oblíbeného Amise, kam že si může zasunout nástroj. V předloze se jednalo o hoboj. A pak jsme spolu táhli krásnou ranní Prahou na Malostranské k spánku spravedlivých. Jak jinak asi?“ [s. 280]) a celkově v archaičtějším, často až krkolomném jazyku. Knížka ze sebe zcela vědomě dělá další pokračování Bylo nás pět, tentokráte z počátku druhé poloviny dvacátého století, které je okořeněné „vykrádáním“ dalších autorů. Kalous sám rád používá obrazy či fráze z jiných děl, pokud se mu zdají přiléhavější, a vzápětí se k tomu přiznává. I to umocňuje dojem vypravěče, který mnoho zažil i přečetl a chce to v díle doložit. V textu to však ruší a příliš dobře nefunguje.

Vzpomínky ve zkratce
Svou předčasnou smrtí se Václav Hrabě stal básníkem tajemným, možná i nesmrtelným. Hraběcí roky dávají možnost ho poznat jinak. V jeho každodennosti. Bohužel se mi zdá, že je v knize mnoho omáčky a málo slov. ∞


Jiří Kalous: Hraběcí roky
nakladatelství Torst
Praha, 2015, 319 stran

Ivan Wernisch je všechno jiné než rozervaný a intimní poeta, jeho poezie je drsná, banální, hravá i vychytralá. Odvádí pozornost od toho „za“? Nebo žádné „za“ není?

V přítomné sbírce se stejně jako v jiných Wernischových dílech musíte mít na pozoru. Nikdy nevíte, jestli si z vás autor střílí přímo, nebo jste nepostřehli, že přešel do vážné tóniny, či jste se nechali napálit na druhou falešnými odkazy k hluboké pointě kdesi na dně vyschlé staré studny. V každém případě činí tento rozkol četbu útlé zelené sbírečky napínavou. Wernischova poezie není poezií formy jako spíše obsahu, respektive dosahu. Každé jednotlivé číslo sbírky se vrství v trsech interpretací a promlouvá hlasem různých odstínů. Křičí skřehotavě jarmareční písně, vypráví odvěký mýtus, pluje v nostalgickém tónu tragického příběhu či stroze a suše komentuje grotesku. Z jednotlivých hlasů si někde nelze vybrat, jinde se možní mluvčí slijí a někde vystupuje jako dominantní pouze jeden z nich. Všechny jednotlivé hlasy však zatlačují básníka do pozadí a nechávají zaznívat příběhy z doslechu. Na místě svědectví stojí (umělá, ale dokonale zdařilá) ústní lidová slovesnost. Ta ovšem budí otázku po motivech příběhu. Obsahuje v sobě skrytou pravdu? Nese nějaké poselství?

Talířem proti zdi
Wernischova poezie je stejně překvapivá jako bezmyšlenkovité vrhnutí talíře proti zdi. Talíř se roztříští na tisíc kousků a hlasitá rána vyvolá šok. Celá akce zanechá obrovský dojem. Vzápětí se ale začneme ptát po příčině. Byl to výbuch vzteku, euforie nebo recese? Nebo ránu vyvolala jen snaha podložit váhu svých slov? Působivé „na břehu“ je právě to zjišťovat. Ohmatávat to „za“. „Šly jsme ze školy Aranka a já / A před nádražím / U studny / Na cestě leží / Kolečko salámu / Zvednu je / A o kus dál / Hele další / … / Přijdeme na kraj lesa, / Tam pod sehnutou břízkou klečel / Oběšenej.“ (str. 24) Každá báseň odkryje vposled syrovou, groteskní a často neveselou pointu.

Ve sbírce se přelévají jednotlivé verše jako vlny a ve vlnách se mění i témata básní. Ve chvíli, kdy vypravované příběhy, krátké epizody a legendy ustupují, odhaluje lyrický subjekt sebe sama: „Stačí tak málo, stačí vzpomenout si, / jen si vzpomenout, / Aby se mládí vrátilo / A já vzal na sebe opět svoji podobu / … / Mladý muž, / Je to můj otec, / Plazí se mezi drátěnými zátarasy / Táhne raněného.“ (str. 45) Zdá se, že za básníkovým absurdnem, které vehementně „přeplácává“ konkréty, stojí něco dalšího, vyššího, co přerůstá a co nelze odhalit jinak než ostrým pohledem a břitkou pointou. V básni „Sen“ nechává Wernisch snít paradoxně toho, jemuž patří absolutno s veškerou jeho realitou: „Bůh na chvíli usnul a teď sní o světě. / … / Sám neučiním ani krok. Smím pouze čekat, co nastane, a dočkám se nanejvýš toho, že bůh, nějaký bůh, který se skrývá kdovíkde, procitne a bude všemu konec.“ (str. 34–35)

Básník představuje lidské mýty jako fakta, každodenní skutečnost, a postupně rozhlodává jeden po druhém. Až zůstaneme opět jen my a naše „povídačky“. Stojíme tak „na břehu“, na břehu univerza, které se nám dává jen natolik, nakolik se mu jsme ochotni odhalit my. A které nám spíš utíká v odlivu, anebo nás naopak topí, než že bychom mu rozuměli. A projevuje se tak absurdní realitou, že vyrovnat se s ním můžeme jen skrze stejné naladění. ∞


Ivan Wernisch: Na břehu
nakladatelství Aula a Druhé město
Praha a Brno, 2014, 51 stran


Soud

Hodil kabát přes drátěný zátaras
Růže vypadla z klopy

Končil horký letní den

Vzal si poslední morfium
Zdálo se mu, že spal několik vteřin,
Probudilo jej troubení

Anděl? Taková blbost

A proč jenom já

V neobyčejném jasu měsíce

Mrtvý se v díře smál

Mezi zuby kmín od oběda


Na bílém papíře

Vlevo nahoře začít
Úplně znova

Úplně znova
Zakusit všechno,
Co jsem kdy napsal

Noci k nepřežití,
Krátké dny,
Dlouhé čekání na nic

Ptáci krouží kolem černé věže
V zimním parku
Ústavní prádlo se modrá mezi stromy

Vidím ji,
Jako by tu byla
Jenom na jméno si nemohu vzpomenout

Doléhají sem hlasy
Chovanců, kteří
Dole přede dveřmi
Kouří

Svým stylem je vyprávění Evy Zábranové zahořklé, uštěpačné a prudce nesmlouvavé, přesto neodrazuje. Naopak bere dech a jedním dechem se čte (má jen 140 stran)… a nutí k zamyšlení.

Vzpomínková próza ve formě krátkých skic doprovázených autentickými fotkami zpřítomňuje život a osud výjimečného českého básníka a překladatele Jana Zábrany bez pozlátek. Autorka se po více než čtvrt století vyrovnává se smrtí svého otce (kniha vyšla loni v září u příležitosti 30. výročí Zábranova úmrtí), se starými křivdami a s celkovou ohavností doby. O svých prožitcích mluví přímo, bez zábran, konfrontuje se s ikonami tehdejší literární společnosti, a nutno říct, že mnozí z jejích vzpomínek nevycházejí lichotivě: „Snažím se pochopit, KDO, JACÍ LIDÉ a Z JAKÝCH DŮVODŮ vytvořili seskupení, které nazvali Charta 77, a pro koho z nich šlo o přesvědčení a o nutnost něco udělat. Jací lidé, s jakými ambicemi, osudy a charaktery se pod jedním deštníkem sešli. Idealisté, zklamanci, vážní…, nevážní…“ (s. 57). Jestliže tato kniha obsahuje silné a neoddiskutovatelné gesto, pak je jím právě ono ostentativní odmítnutí idealizace minulosti a rozmělňování odpovědnosti jednotlivých „(anti)hrdinů“ příběhu za vlastní chování.

Na druhou stranu se však pod tímto gestem do textu vkrádá idealizace jiná: bezmezná láska dcery k otci, který ji celý život ochraňoval. Dceřina bolest z jeho ztráty je i po třiceti letech stále bezmezná. Toto nemenšící se utrpení staví autorčina otce na piedestal, vzdává mu úctu a nechává ho v textu samém promlouvat. V jednotlivých črtách ze Zábranova života se vedle přímé řeči vypravěčky objevuje text kurzívou, který zprostředkovává výroky básníka i otce v jedné osobě. A činí z knihy téměř „zvukový“ záznam Zábranových názorů, povzdechů, rozčilených výkřiků i postesknutí: „Já jsem býval veselý, venku s lidma jsem se pořád smál…“ (s. 30), „Já si tohle prostě nemůžu dovolit a nedopadnu jako ti dva blbci, abych tě tady nechal samotnou.“ (s. 59), „…a už mě za tu ruku nedrž, vypadáme pak jak siamská dvojčata.“ (s. 70)

Marnost a vztek
Autorka ve svých vzpomínkách představuje jednotlivé členy své rodiny i „bývalé“ tátovy kamarády. Ve vyprávění postupuje chronologicky od svých prvních krůčků až k otcově smrti. Její kniha ale nemá jen hodnotu řekněme historickou, je zdařilá i po stránce literární. Strohé, krátké věty paralelně řazené za sebou, suché komentování událostí, napětí mezi časem vyprávění a současností dodané striktním užíváním přítomného času z Flashek nedělá jen příležitostnou knihu, ale svébytný umělecký text. Přesto mě osobně oslovily ještě něčím jiným: generační výpovědí. Dílo je o generaci lidí, kteří se do minulého režimu narodili (nezažili už jeho vznik jako jejich babičky a dědečkové či matky a otcové) a které tento režim svou odvrácenou stranou „vychoval“. Eva Zábranová k nim patří (dospívá na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let) a poskytuje nám na ta léta mnohdy opomíjenou perspektivu: svědčí o tom, že v totalitním systému nežijí jen kolaboranti a hrdinové, ale také lidé, co se nezaprodali, ovšem odmítli i veřejně vystupovat proti. Ti stále cítí křivdu a vnímají svůj osud jako dluh, který jim společnost nebude ochotna, ale ani schopna nikdy splatit. A jejich výpověď o marnosti boje a vzteku je stále hlasitější. ∞


Eva Zábranová: Flashky
nakladatelství Torst
Praha, 2014, 140 stran

Je pravda, že Allan Edgar Poe podváděl svou slabou a těžce nemocnou ženu s básnířkou, již potkal na literárním salonu? Lynn Cullen vás přiměje věřit, že ano. Píše se rok 1845 a autor Havrana je na krátkou dobu hvězdou newyorské literární společnosti a měřítkem tehdejšího literárního vkusu. Poe udává směr a své o tom ví i nesmělá básnířka Frances Oswoodová. Soudobé americké literární prostředí není ženskému psaní příliš nakloněno, a přestože Frances nepatří mezi Poeovy nadšené obdivovatele, nenechá si ujít příležitost se s ním setkat. Doufá, že by jí jako začínající autorce mohl pomoci k vlastní kariéře. Setkání je to osudové, nicméně v jiném ohledu, než si Frances představovala… Podlehne vlivu Poeovy magické osobnosti a zaplete se s ním. Bohužel Poe je ženat se svou výrazně mladší sestřenicí a také Frances má své závazky: dvě děti a manžela malíře, věčně zaneprázdněného svými milostnými aférami. Své lásce se ale bránit nedokáže a následky jsou zničující. Odsouzení veřejným míněním ve chvíli, kdy jejich vztah vyjde najevo, je obtíž nejmenší. Frances se ocitá na nebezpečném území a brzy zjistí, že nejde jen o pověst, ale přímo o život. Jako by se ocitla v jedné z Poeových hororových povídek… Těžce nemocná Poeova žena se svého muže nechce za žádnou cenu vzdát a ani Poe není zřejmě tak nevinný, jak se zdá. º


Lynn Cullen: Mrs. Poe
nakladatelství Metafora
Praha, 2015, 376 stran

Knižní rozhovor na objednávku nemusí být nijak vynucený či strojený. Pokud si zpovídající i zpovídaný sednou, je výsledný tvar více než příjemný.

Líbivý titul, který bych jindy považovala za marketingový a podbízivý tah, zde přiléhá. „Pracovní“ setkávání Petra Placáka s Ladislavem Horáčkem totiž věta „Přece tady nebudeme sedět nasucho“ dokonale vystihuje. Kniha se hlásí k tradici plodného hospodského tlachání, přestože toto spojení může znít paradoxně. Hospoda je pro oba aktéry živým a tvořivým prostorem. Není to jen nějaké soukromé útočiště, ale především veřejné místo, kde se rodí zajímavé nápady, a „kancelář“ těch, kteří se nebojí své myšlenky realizovat. Jejich rozhovor rozhodně není planý, naopak v téměř ztracené formě pábitelského vyprávění probouzí svět minulý i současný, oba zároveň tak známé. Čtenář zakouší sílu vyprávění o životě člověka, který v sobě má kromě jiného špetku undergroundu (ovšem hojně přisypávanou zejména Placákovými otázkami). Jako představitel mladší generace je Petr Placák zvědavý, jak Horáček prožíval dobové milníky, rok 1968 i normalizaci, také do jaké subkultury patřil, za jakých okolností potkal Havla, Magora a podobně. Pokud budeme brát v potaz pouze Horáčkovo vyprávění, vypadá to, že byl na režimu i době spíše nezávislý, což nakonec v úvodu k rozhovoru uznává i Placák. Zakladatel Paseky nepatřil k lidem snažícím se aktivně a záměrně tvořit nějakou druhou kulturu, žil si svůj život a sváděl drobné i větší boje s každodenní absurditou komunistického režimu i s lidmi, kteří spoléhali spíše na partaj než na vlastní rozum. Stejné boje pak sváděl dál i po sametové revoluci. Určitá hořkost a nekompromisnost v něm zůstala dodnes. Pevnost tohoto postoje je hodna ocenění. V době smývání viny a alibistických tendencí ke kolektivní odpovědnosti je hodnocení morálního postoje jednotlivce jako takového (v době komunismu i vůbec) téměř společensky nežádoucí. S tím si zpovídaný hlavu neláme. Jeho vyprávění je zpravidla sympaticky věcné a břitké, proto si s Placákem více než rozumí.

Nevyváženost tvaru
Patrně i toto vzájemné příbuzenství přispělo k výslednému tvaru knihy a její jisté nevyváženosti. „Přece tady nebudeme sedět nasucho“ představuje spíše útržkovité a přerývané vzpomínání než interview v klasickém smyslu. Jejich rozhovor nerespektuje hranice žánru a patrně je ani nevnímá. Je živelný, zanícený, přeskakuje z tématu na téma, málokdy je naopak plytký či hluchý. Občas se tomu nicméně nevyhne. Zejména ve chvíli, kdy se témata několikrát opakují nebo kdy tazatel pokládá Horáčkovi pro něj možná trochu banální otázku typu: „Měl jsi dlouhé vlasy?“ Tehdy zpravidla následuje sled jednoslovných odpovědí, který občas působí jako osvěživá slovní přestřelka, v delším měřítku však čtenáře spíše otráví svou „formulářovou“ strohostí.

Rekapitulace
Původní impuls k rozhovoru byl dán zvnějšku. Nakladatelství Paseka loni oslavilo jubileum, 25 let své existence, a k této příležitosti vydalo bilanční rozhovor s jeho zakladatelem. Brilantní je, že na knize to není znát.

Odhlédneme-li od jisté neučesanosti, je rozhovor pro jistý okruh čtenářů objevný. Vedle Ladislava Horáčka nakladatele se v něm zpovídaný představuje zejména jako nadšený propagátor Josefa Váchala a odhaluje širšímu publiku osobu tohoto kontroverzního umělce v celé její šíři. Srovnává ji s jinými osobnostmi té doby: „… Váchal si dělal srandu i sám ze sebe, a dost velkou, ale nevím, jestli tohle svedl Klíma – myslím, že ne. Klíma byl opilec, kdežto Váchal se se zlými duchy kamarádil.“ (str. 43) Josef Váchal byl pro Horáčka celoživotním učitelem, inspirací a příkladem. Po postavě z Váchalova kultovního Krvavého románu pojmenoval i své vysněné nakladatelství.

Největší předností pro mě ale zůstává otevřenost, se kterou dotazovaný bilancuje. Přiznává, že jeho život je jako na houpačce, složený ze správných příležitostí, náhodného nachomýtnutí se i špatných rozhodnutí. Málokdy se v knize objeví nostalgický tón, Horáček bere věci tak, jak přijdou (nebo se tak alespoň tváří), a rozhodně ví, že svoboda něco stojí. ∞


Přece tady nebudeme sedět nasucho
nakladatelství Paseka
Praha, 2014, 192 stran

V souvislosti s Hájíčkovými prózami je často skloňovaná banalita, patos, obyčejnost… v kladných i záporných polohách. Nejinak je tomu u loňského výboru z jeho povídek.

Držitel Magnesie Litery za Knihu roku 2013 je vnímán jako autor venkovských próz, u něhož lze tématiku každého dalšího díla předvídat. Jak moc je to ale na škodu? Jisté je, že Hájíček očekávání svých příznivců prozatím nezklamal a ty, kteří vezmou jeho knihu do ruky poprvé, překvapí svou tematickou jinakostí, neokázalostí stylu a lapidárností dialogů. Konečný názor, zdá se mi, si však čtenáři udělají až po přečtení některého z jeho dalších děl. Teprve potom si je autorova jednotvárnost buď získá, nebo je naopak odradí.

Odcizené „Vzpomínky“
Z tohoto pohledu jsou cenné Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, které představují výbor z Hájíčkových starších povídek. Kdo by očekával dříve nepublikované texty, bude zklamán. Kniha obsahuje pouze tři, dříve neotištěné, povídky Lvíčata, Driving Home for Christmas a Vesnickej román. Přesto jsou „Vzpomínky“ svým způsobem jedinečné, mezi nejmladší a nejstarší povídkou je zhruba osmiletý rozestup a na textech je to vidět. Lyrizované pasáže a vnitřní monology životem bloudících hlavních hrdinů jsou postupně nahrazovány věcností a okleštěností příběhu.

Silní a slabí hrdinové
Jeho postavy nežijí přítomností, jsou neustále drženy chapadly minulých událostí, starými křivdami anebo „jen“ prostým vědomím nezadržitelného plynutí času, který se ani kvůli jejich bolestným ztrátám nezastaví. Většina hrdinů si nechává utíkat svůj život mezi prsty. Stejně se k životu staví padesátiletá, synem opuštěná vdova Jaruna (povídka Bay Watch) i kdysi nadějný fotbalista, nyní rozvedený třicátník Martin, který po zranění přišel o všechno (Popel nejlepšího záložníka). Jednotlivé postavy však nespojuje zahořklost, spíše zakořenění v monotónnosti jejich životů, smířenost s daným stavem věcí a nevíra v možnost změny. Na pozadí historických či „jen“ životních změn se rozehrávají jejich trpké osudy, které dohromady utváří vesnickou ságu a vypráví příběh „jedné (a to jakékoliv) malé vesnice“, v níž každý zná střípek příběhu toho druhého.

Panoramatický obraz vesnické ságy ještě podtrhují další autorovy postupy: některé postavy prostupují vícero povídek, jedna událost je nahlížena z odlišných perspektiv a také závěry příběhů, jakkoli vypointovaných, přinášejí totéž nostalgické a sentimentální poselství: většinou nikdy nic neskončí tak, jak si to člověk maloval. ∞


Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
nakladatelství Host
Brno, 2014, 356 stran

Jedna bilanční. Opět pro poměrně úzkou skupinu „uživatelů“. Kruh se uzavírá.

Když jsem začala v loňském dubnu psát pro Artikl, moje první recenze byla o „znásilňované“ poezii Elzy Aidse a o distanci, kterou k takovému básnickému pojetí cítím. Kauerova poezie na mě působí podobným dojmem. Něčím se však přeci jen od té Aidsovy liší: je obrácena k mužům, nabitá milostnou touhou muže po muži a lyrický subjekt se k ní nestaví ironicky jako Aids, nýbrž ji niterně prožívá a skrze ni reflektuje svoje místo a postavení ve světě.

Zapadlý vlastenec
Aleš Kauer je všestranná osobnost. Je to výtvarník, básník a hudebník, přičemž na pořadí nezáleží. V předminulém století bychom ho označili za zapadlého vlastence, dnes ho můžeme označit za organizátora nejrůznějších kulturních akcí, zarputilého propagátora regionálního umění (v současné době působí v Jihlavě), zviditelňovatele homoerotické poezie a svérázného vydavatele, kterému jde o vše, jen ne o zisk. Básník si v roce 2007 sám založil „samizdatové“ nakladatelství Adolsecent a v něm od roku 2010 vydává převážně bibliofilské tisky v nákladu několika kusů. Každá kniha je originál, a to s podstatným výtvarným podílem (o ilustrativním doprovodu se v tomto případě s ohledem k uměleckému zaměření a přesvědčení autora mluvit nedá). Výtvarná stránka není jen podporou díla, ale jeho svébytnou součástí. Stejným způsobem je vyvedena i jeho čtvrtá autorská sbírka poezie s názvem Vně mně. Jde o útlou knížečku obsahující čtyři rozsáhlejší básnické skladby (Lehká nevolnost, Vně mně, Dubáj, Praha… To be continued), která je svým nákladem padesáti kusů přístupna jen zasvěceným čtenářům. Textová a výtvarná stránka díla je však obohacena o další dimenzi – součástí sbírky je audiokniha, v níž se propojuje básnický text (realizovaný autorovým vlastním přednesem) s hudbou. Zážitek pak může ještě gradovat, na youtoube jsou k jednotlivým skladbám k dispozici videa, takže čtenář (divák) může vposledku vnímat báseň ve třech různých kontextech – jako čtený text, jako hudební skadbu či jako performance.

Texty mají charakter intimní a naléhavé reflexivní lyriky. Básnické já zoufale touží pojmenovat situaci a vyznat se ze svého života. Jednotlivé texty jsou vnitřními monology a vzpomínkami lyrického subjektu na uplynulé, převážně milostné zážitky podané s odzbrojující doslovností: „A pak už ses jen odtahoval / od okraje postele k útesu, / nezbývalo než letět, okřídlený hade / s jazykem hluboko v tvých ústech, / s ocasem v mém zadku.“ (str. 18). Volný verš a naprostá syrová prozaičnost jsou základními prostředky básníka.

A právě doslovnost dráždí, na jednu stranu je zřejmý autorův záměr odtabuizovat homoerotickou poezii, na druhou stranu zůstává otázkou, nakolik jde v tomto případě ještě o autonomní poezii a nakolik o pouhý manifest. Podobnost jednotlivých básní a jejich poselství vede ke ztrátě čtenářské pozornosti a utopení v básnické monotónnosti. Jednotlivá vyznání jen žřídkakdy protne působivý verš, o to více však zafunguje jako elektrický výboj: „Toužím vytrhnout z kontextu všechny podmiňovací věty, / jejichž podmínkou je nezraňovat.“(str. 9), „Zase toužím být popisný jako černý papír. / Z úplného ticha se snažím poučit.“ (str. 13) nebo „Dotýkáme se svých úzkostí jak břitvy.“ (str. 32).

Kauerova poezie rozhodně není pasivní, chce vyjít ven na světlo, odkrýt stále ještě ne bežná témata. Takové gesto vítám, jeho naplnění však v tomto případě není mým šálkem čaje. Kauera shledávám zajímavého spíše pro jeho pestrou uměleckou činnost než pro poezii sbírky Vně mně. ∞


Aleš Kauer: Vně mně
nakladatelství Adolescent
Jihlava, 2014, 32 stran


PRAHA… TO BE CONTINUED

Praha.
Děvka stará a otrávená
a ochotná jít s každou generací znova.
Jsem jako Praha
žadonící o fotku,
jako cizinec o lásku,
jako turista věřící ve virtuální hodnoty.
Jsem explodující něha a pošetilá imaginace.
Sladím hořký lógr dvěma kostkami z vedlejší ulice.
Na okně včerejšího výbuchu.
Slávie.


Usínáš s ipodem v ruce.
S rozkoší, zábavou a neurózou na dosah.
S ujištěním, že existuje ještě další
místnost plná světla.


Zářivá pomlko mezi dvěma životy.
Chci být tvé sebevědomí,
chci být tvůj talent se skutečnou vnitřní složitostí,
se spektrem svých cynických,
kousavě vtipných a bleskových postřehů.
Chci být tvojí adresou v žlutém moleskinu,
tvůj artefakt i adrenalin.

Mrkni na mě, ať vím, že víš, o čem mluvím!

Dotýkáme se svých úzkostí jak břitvy.
Neoholení zbloudilci v polárních mapách.
Ale v celé té prožité melancholii
je tolik pravdy, ošklivosti, humoru, krásy,
že existuje jen jedna jediná odpověď…
Jít ven a žít!

Miroslav Černý je pražskému prostředí na hony vzdálený. Žije v Opavě a působí na Ostravské univerzitě. Provinční básník, dalo by se říct, jeho poezie však k periferii nepatří.

Naopak, je součástí něčeho hlubšího, univerzálního lidského pocitu: směsi marnosti nad neměnností osudu, hořkosti nad pomíjivostí věcí, našich životů i životů našich blízkých a snahy mezi tím vším nalézt alespoň malou útěchu či útočiště. Tímto nikdy nekončícím hledáním básník přibližuje svou poezii čtenářům. Verše Černého poslední sbírky Karavansaraj působí sympaticky. Jeho hledačství se v nich obrací mnoha směry, odstředivě do světa kolem i dostředivě do nás samotných. Útočiště není však nikdy součástí přítomnosti, nikdy nepatří do tohoto prostoru a času a vždy nám utíká skrze prsty. Útěcha je pouze součástí našich předávaných mýtů, nalezneme ji v dějinách či v minulosti. Je nám přítomná jen skrze předávané vypravování (bezprostředně evokované cyklem Mytologická I–IV), legendu či písničky patřící k životu našeho kmene v přeneseném i doslovném významu. Mnoho básní následně osciluje mezi mytickým životem člověka a naší bezprostřední žitou zkušeností. V básni Rio Bravo se střetává čas mýtu s časem dětství, který je nositelem nezkaženosti a dobrodružství: „Navzdory věku / na oblíbené westerny / koukáš dál. // Hlavně v noci, / v čase vyprávění mýtů, / a nikdy sám. // Vždycky jste / u toho tři: your rifle, / pony and thee.“ (s. 37) Černý nechává ve sbírce promlouvat typizované hrdiny: muže přejícího si být opět chlapcem, ostříleného námořníka ženoucího se celý život za dobrodružstvím i větrem ošlehaného horala, jenž dobře ví, kde je jeho místo i co život obnáší. Každý z nich je zakotvený ve svém nehostinném životě a pozbyl jakoukoli naději na změnu, přesto touží nalézt něco jistého a neotřesitelného, co by mu přineslo ulehčení a povzbudilo ho v jeho další cestě. V našem světě však podobný lék neexistuje. I láska je jen slovo a lyrický subjekt si s ní v básni s názvem Milostná cynicky hraje: „No vidíš / tak ses dočkala / konečně je to tady / po všech těch letech / jsem ti napsal / milostnou báseň // alespoň podle názvu.“ (s. 53)

Tři „s“ sbírky: síla syrové skutečnosti
Černého sbírečka je navzdory své útlosti (obsahuje necelých 40 básní) kompozičně i rytmicky členitá. Básně jsou rozděleny do čtyř oddílů a jsou rytmicky rozmanité. Střídají se krátké vázané verše s delšími téměř prozaickými zápisy. A právě tam, kde Černý směřuje od epického vyprávění mýtu k prozaizované skutečnosti, vnáší do svých textů působivé poselství. Síla bezprostřední zkušenosti přecházející do mytické polohy funguje, opačný postup mi připadá strojený. Černého kvality tkví v jeho tendenci k syrovosti spíše než v jeho bájesloví. Možná je mi jen bližší košile než kabát, avšak básně s explicitně přítomným mýtem mě nepřiměly hledat dál. Pokud vychází z takového příběhu, působí jako básník-pohádkář, pokud ovšem začíná skutečností a až z ní vyzdvihuje mytickou povahu, je člověkem odkrývajícím podstatu. A tyto básně rezonují. ∞


Miroslav Černý: Karavansaraj
nakladatelství PLOT
Praha, 2014, 79 stran


Jeseníky (úryvek)

Ty hory nejsou pro každého
a nikomu pro legraci.
Přežít tam chce mít tu správnou náturu.
Lesy jsou těžké, vlhké chlupy,
které se při poryvech větru o sebe otírají
a čvachtají tak,
že jen otrlí se z toho nezblázní.
Pokud si nezlomíte na bahnitých stráních vaz,
utopíte se v mokřadech
nebo vás zastřelí novodobí werewolfové.
Čas tam běží neurvale pozpátku
a jako kotník vyvrtnutý z dráhy kosti
kříží dráhy hvězd.


Sázka do loterie

Vánoce jsou nejistá sázka do loterie.
Ty dny radosti a chtěné apatie jsou jako
politické strany. Nabídnou jak střepy,
tak obroušené hrany, ohňostroj v krbu
i zradu na varhany. Naději nešikovně
vysekanou z knih.

A těžký sníh je nepokojná milenka,
co teče, kdy se jí zachce. A donutit ji
v kleče udělat, co a jak se patří, je běh
na dlouhou trať. Přespolní levirát se
zvrtnul a traperské pasti padají prudce
do propasti.

Vzpomínka na ramínka dětství tak
ztuhne v jeho tlustém břiše. Opavská
abatyše se tiše usměje, všem požehná
a směle označí ty, kdo svá svatá těla
již nikdy nesmí vpustit do kostela.
A sdělí jim to mírně.

Už přes rok sbírá Jan Němec ocenění za svůj první román a s trochou nadsázky tvrdí: „Cenu je vždy lepší dostat než nedostat.“

Dějiny světla byly v nominaci na Magnesii Literu za prózu i na Cenu Josefa Škvoreckého, staly se Českou knihou roku 2014 a nyní na podzim za ně autor dostal Cenu Evropské unie za literaturu. Románový kalkul, který Němcovi beze zbytku vyšel, zpracovává přitažlivé téma vcelku neokázalým a osvěžujícím způsobem. Kniha si získala přízvisko „ta o Drtikolovi“ a autorovi se podařilo něco neuvěřitelného – skrze propracovanou kompozici a vysokou míru stylizace sám paradoxně ustoupil do pozadí a nechal ostentativně promlouvat příběh. Dějiny světla nejsou biografickým románem v pravém slova smyslu, nepostihují osud Františka Drtikola v celé jeho šíři, jsou selektivní a mísí se v nich historická fakta s reflexivními a značně iluzivními pasážemi.

Perspektivy, ne plytká chronologie
Přesto (či právě proto) významným dílem přispívají k osvětlení, použijeme-li drtikolovský slovník, této kontroverzní osobnosti. Zachycují zrod fotografa, umělce a posléze mystika, který byl svědkem velkých historických událostí konce 19. a první poloviny 20. století a na pozadí těchto změn prožil podstatnou část svého života. Právě díky výraznému autorskému gestu a rozhodnutí vybírat si není román rozplizlou ságou plnou více či méně nepodstatných epizod, ale sevřeným dílem, které mapuje dějiny světla v mnohých ohledech. Nezabývá se dějinami ve smyslu zrodu fotografie, ale také z hlediska vypovídání o minulosti středoevropského prostoru (a splňuje tak i kritéria pro udělení Ceny Evropské unie). V neposlední řadě nadto příběh přesahuje konkrétní určení a zachycuje dějiny lidského bytí vůbec. Mnohovrstevnatost a možnost neustálého přechodu mezi jednotlivými perspektivami patří mezi úhelné kameny knihy.

Oslovující hlas
Dalším takovým je vlastní zpracování. Drtikolův příběh se odehrává v přesných mezích, začíná důlním neštěstím v Příbrami a končí fotografovým dvojím „osvícením“, buddhistickým a komunistickým. Promyšlená kompozice časových hranic románu a styl vyprávění strhnou ke čtení hned v prvních větách, a další pomaleji proudící pasáže lze pak „Dějinám“ zlehka odpustit. Monumentální obraz popisující příbramskou katastrofu je umocňován fatalitou všudypřítomné du-formy. „Nezbývá než mu ty čelisti vypáčit, soudí samaritán. Vrazím mu mezi zuby špachtli a ty mu do chřtánu naliješ dávku rumu. Rozumíš? A snaž se mířit pěkně hluboko. [...] Nejdřív mu rumem bryndáš po bradě a po krku, ale pak už zamíříš přesně do té temné jámy vprostřed bezmála lidského obličeje. [...] Vůbec nevíš, jak bys tady v tom všeobecném mumraji mohl někoho najít, a ani se o to nesnažíš. Stojíš uprostřed toho mumraje jako u vytržení, nic takového jsi dosud nespatřil.“ (s. 24–25) Du-forma nedává čtenáři příliš na výběr, evokuje mu jakousi predestinaci hlavního hrdiny či moc autora, který postavu neomylně vede k předem danému cíli, zároveň však tento všudypřítomný a oslovující hlas není „kunderovský“, autoritativní a svévolný, aby odmítal jakoukoli jinou možnost čtení. Jan Němec na Večeru evropské literatury, který se konal 4. listopadu 2014 v Evropském domě v Praze ku příležitosti udělení ceny EU, přiznal, že si sám pro sebe musel román něčím ozvláštnit, aby ho bavilo dlouhou fresku psát.

Velký ohlas, jaký kniha vzbudila, jen naznačuje, že román tím zživotnil a zintimnil i pro celou řadu čtenářů. Du-forma zpřítomňuje události románu přímo před očima a čtenáře udržuje v neustálém napětí, vtahuje ho do dění a činí ho rozpolceným, oslovujícím i oslovovaným. Tím, kdo spolu s autorem rozhoduje, i tím, kdo je spolu s hlavním hrdinou veden předurčeným osudem.

Širší tendence
Němcův román však není ničím novým, je součástí širšího trendu současné české literatury. Vedle děl jako jsou Básník Martina Reinera či Medvědí tanec Ireny Douskové se také Dějiny světla navracejí k osudu velkého českého umělce a jeho kontroverzního osudu. A stejně jako tato díla chce Němec zachytit vyhasínající paprsek jejich doby. Právě jeho styl je to, díky čemu mají Dějiny světla nad podobnými díly navrch. ∞


Jan Němec: Dějiny světla
nakladatelství Host
Brno, 2013, 488 stran

Na konci září otevřela vršovická radnice v tamní Galerii DESET na pouhý měsíc výstavu se špetku nadsazeným názvem „Návštěva u Karla Čapka“. O Čapkovu osobnost v ní šlo jen povšechně.

Hlavní motivací výstavy bylo zřejmě alespoň částečně naplnit dlouho slibovaný projekt. V roce 2013 odkoupila městská část Praha 10 polovinu legendární vily bratří Čapků od dědiců z rodiny Olgy Scheinpflugové a od té doby veřejnost čeká na slíbené zpřístupnění stavby. Z domu by měl být vytvořen podobný památník, jaký již má Čapek ze svého letního sídla ve Strži u Dobříše. Radnice Prahy 10 ovšem vychází ze „zásluhy“ (jak se lze dočíst v letáku k výstavě), že díky ní „mají možnost milovníci díla Karla Čapka spatřit Čapkovo tvůrčí zákulisí a soukromí“ v jeho, řekněme, stálém bydlišti. Momentálně však plní přísliby pouze obrazně. Věc neběží příliš rychlým tempem a podle všeho se do vily, kterou si nechal Karel Čapek spolu s bratrem Josefem na Vinohradech v roce 1924 postavit, hosté ještě hodný čas nepodívají. Zatím jim musely stačit fotografie interiérů, či dokonce fotografie fotografií. „Návštěva u Karla Čapka“ působila jen jako chudá a narychlo připravená ochutnávka pro nečekané hosty.

Čtyři místnosti pro „patrona“
Prezentace působení Karla Čapka ve vinohradském domě byla tematicky rozdělena do několika částí: přibližovala Čapka nejen jako literární osobnost, ale i jako fotografa, kutila-samouka, zahradníka a také jako reprezentanta národní elity. Každému z těchto „Čapků“ byla pak věnována samostatná místnost. Jako celek však výstava o Čapkovi nepřinesla nic navíc ani nic překvapivého (snad jen odhalení, že byl vášnivým sběratelem etnické hudby). Směřovala spíše k místním obyvatelům a snadno by snesla popularizační podtitul „Seznamte se s naším slavným rodákem“. Milovníky Čapkova díla nadchnout příliš nemohla. Ve snaze obsáhnout spisovatelovu osobnost v co nejširší míře se rozpadala do rozplizlosti a nešla do hloubky. Byla by tak vhodným programem spíše pro školní exkurzi či odpolední výlet klubu důchodců.

Její největší devizou paradoxně bylo to, co na ní dráždilo nejvíce – reprodukce Čapkových nikdy nepublikovaných fotografií (originály byste na „Návštěvě“ pohledali jen těžko) a poměrně zdařilé propojení autorovy dobové korespondence či úryvků jeho textů s jednotlivými tématy výstavy. Čapek vždy psal o tom, čím zrovna byl – ať už zahradníkem, novinářem, či majitelem nového domu, svou situaci vždy reflektoval a se zvídavostí o ní uvažoval. A právě nápad propojit spisovatelovy soudobé myšlenky s konkrétními „předměty“ z jeho života kurátorovi výstavy Petru Koudelkovi vyšel. Učinil z „Návštěvy“ vcelku příjemný zážitek. Expozice ukazuje Karla Čapka jako „obyčejného člověka“, který se také ryl v záhonu, také občas nesnášel svého psa, i on se dokázal vytočit nad prací dělníků a i on prožíval své strachy. Oproti běžným smrtelníkům však podobné věci snášel s jistou noblesou a dokázal o nich humorně psát. Díky tomuto poselství bych všechny nedostatky a povrchnosti výstavě odpustila, kdyby na jejím závěru nenásledovala skutečná „degustační lahůdka“ – pětatřicetiminutové video z vily. Dokument o Čapkově domě, kterým provází Ondřej Kepka, byl patrně vytvořen, aby se návštěvník necítil podveden a měl alespoň titěrnou možnost spatřit prostor vily v jeho celku.

Zabitý genius loci
Ondřej Kepka s přehnaným nadšením prochází „žitým prostorem“ domu i zahrady a líčí obecně známé Čapkovy osudy. Otřesným diváckým zážitkem je jeho přehnané nadšení pro konfrontaci „ještě teplých“ předmětů patřících předchozím majitelům vily s duchem doby a věcmi Karla Čapka, stejně jako prkenné pokusy o vtipkování s dalšími aktéry dokumentu, památkáři katalogizujícími Čapkův majetek. Nervozita některých, když měli mluvit před kamerou, vzbuzovala až lítost. Touto prezentací i Kepkovým výstupem, který tlačí diváka do pozice, že je mu zhruba osm let, nebo jednoduše že je to primitiv, byl téměř dokonale pohřben genius loci pražského domova Karla Čapka. Nezbývá než doufat, že branku vinohradského domu otevřou pro veřejnost co nejdříve a člověk si bude moci kouzlo místa vychutnat na vlastní oči. ∞

Až donedávna všechny mé znalosti o čínské kultuře vyvěraly hlavně z kung-fu filmů. Když jsem narazila na letošního laureáta Kafkovy ceny a jeho Čtyři knihy, jako bych objevila Ameriku. Byla jsem uchvácena a obohacena.

V tomto měsíci přijede do Prahy čínský spisovatel Jen Lien-kche (* 1958) převzít Cenu Franze Kafky. Jejím posláním je ocenit umělecky výjimečnou literární tvorbu současného autora, jehož dílo oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu, tak jako dílo Kafkovo. Ano, tyto vlastnosti bychom mohli přiřknout i Jenovým knihám, ovšem ne tak úplně všem. Jen Lien-kche na začátku své kariéry viděl spisovatelství jako jediný možný únik z chudého vesnického prostředí do města. Vstoupil do armády i do strany a několik let psal v souladu s vládnoucími uměleckými a politickými požadavky, jeho díla z této doby vyšla pouze v Číně a překladu a světového ohlasu se pravděpodobně nedočkají.

Psáno do šuplíku
K zásadnímu obratu v Jenově tvorbě došlo v devadesátých letech. Jeho novela Západ letního slunce byla cenzory zakázána a od té doby jako by autor oficiálně neexistoval – neúčastní se aktivit spisovatelského svazu, v Číně nevychází jeho knihy a v médiích o něm není téměř ani zmínka. Nicméně chybou by bylo spojovat změnu jeho přístupu k literatuře s politickou motivací, Lien-kche sám říká, že ho ovlivnily především nové zkušenosti s četbou modernistických a postmoderních románů. Postupně začal osvobozovat a obohacovat svůj styl psaní, díky tomu zároveň stoupala jeho umělecká kvalita, takže se stal světově známým a uznávaným. Nezájem domácích oficiálních struktur mu ovšem paradoxně umožnil plně se oprostit od jakékoliv autocenzury a výsledkem je jeho nejnovější román Čtyři knihy. Autor dokonce označil práci na této knize jako „spisovatelské prázdniny“, protože ji psal bez skrupulí, jen podle sebe a pro sebe.

Čtyři knihy tematizují období „Velkého skoku“, Mao Ce-tungovy radikální reorganizace čínské ekonomiky, která měla z jeho země udělat velmoc, ale skončila největším hladomorem ve světových dějinách. Samotný příběh sleduje osudy intelektuálů v převýchovném pracovním táboře v údolí Žluté řeky. Ačkoliv Jen Lien-kche ve svých knihách záměrně čelí čínské minulosti, bylo by omezující vnímat jeho dílo jednostranně pouze skrze toto „disidentské“ poslání. Kromě reality, kterou popisuje, je neméně významný také způsob, jakým to dělá.

Zrádce literární tvorby
Jen ve Čtyřech knihách vytvořil učebnicový postmoderní román a zajímavý stylistický experiment. Střídají se zde čtyři samostatné vrstvy textu, které jsou zároveň propojeny, a celou knihou prochází nepřeberné množství aluzí na asijskou i evropskou literaturu, kulturu a historii. První ze dvou stěžejních vrstev napodobuje biblický styl vyprávění a vykresluje mýtický pohled na svět převýchovného tábora pod vedením Dítěte. Druhá je stylizovanou autobiografií táborového intelektuála – Spisovatele, osobním deníkem a zároveň naplněním literárních ambicí. Další vrstvu tvoří udavačský román psaný Spisovatelem na rozkaz Dítěte podle oficiálních vládních požadavků. Všechny tyto části popisují tytéž události, variují principy narace a stylu, každá svým vlastním způsobem manipuluje s textem. Jen Lien-kche se v předmluvě označuje za „zrádce literární tvorby“, protože odhaluje zaběhlé postupy a zahrává si s literárními zvyklostmi. Jako svého druhu dovětek pak stojí na konci „nový mýtus o Sysifovi“, tematizující absurditu lidského konání, s nezvyklým vyzněním.

Čína v Čechách
Čeští čtenáři mají to štěstí, že překlad Čtyř knih leží na knihkupeckých pultech již od minulého roku. Nakladatelství Verzone je vydalo v rámci edice Xin, která se zaměřuje výhradně na moderní čínskou literaturu. Zdařilost tohoto překladatelského skvostu z dílny Zuzany Li potvrdila i letošní nominace na Magnesii Literu.

O nebezpečí knižních miss jste si již v Artiklu mohli přečíst, proto je nutné zdůraznit, že Jen Lien-kche není jediným kvalitním čínským spisovatelem, ačkoliv je o něm mnoho slyšet a rozhodně stojí za přečtení. Alespoň tedy přitáhl trochu pozornosti k čínské literatuře, jejíž okruh je bohužel na českém knižním trhu poněkud prořídlý. S povzdechem můžeme konstatovat, že je to přinejmenším nešťastné. Ačkoliv literatura nezobrazuje realitu jiné kultury přímo, možná právě proto je nejvhodnější k jejímu poznání. Určitý, ať už dobový či národní, způsob myšlení a pojímání světa je skryt v podhoubí veškeré umělecké tvorby, z níž se mnohdy dá vyčíst mnohem více než z encyklopedií nebo učebnic historie. Takzvaně objektivní fakta je možné změnit či přinejmenším zmást relativně snadno, zatímco výtvory subjektivity zůstávají autentické.

I když je situace moderní čínské literatury výrazně ovlivněna tamním politickým režimem a velká část tvorby je neoriginální a podléhá oficiálním restrikcím, můžeme doufat, že pro nás budou čeští odborníci vybírat a překládat stále více kvalitních moderních děl čínských autorů. K četbě neexistuje žádný zaručený návod, snad jediné, co skutečně potřebujete, je vnímavost – a začnou se otevírat nové rozměry. ∞


Jen Lien-kche (Yan Lianke): Čtyři knihy
nakladatelství Verzone
Praha, 2013, 308 stran

Číst před publikem, či nečíst – otázka, před níž stojí každý autor.

Veřejná autorská čtení otevírají čtenářům perspektivu reálného autora: jeho hlas, intonaci, vzezření i osobnost. To je vnější stránka „života uměleckého textu“, ovšem neméně důležitá. Hlas, přednes a vystupování autora jsou tím prvním, čeho si posluchač na čtení všimne, co v něm probouzí zvědavost a co ho na text (ne)naladí. Osobnost autora, je-li tomu posluchač otevřen, ho může posunout na další intimnější rovinu ve spojení s textem, která zprostředkovává dílo jinou (pro někoho atraktivnější) cestou a obohacuje, nebo přinejmenším ovlivňuje, jeho prožitek.

Vizitka autora
Autorský přednes ale není jen událostí žádanou ze strany čtenářů a obdivovatelů daného umělce, třeba pro začínající básníky je dnes zejména prostředkem ke kontaktu s jejich (potencionálními) čtenáři a k prezentaci jich samých i jejich poezie. Autor tak může dosah svého textu umocnit, prohloubit prožitek z něj, ale i text dokonale pohřbít.

Možnost autorského čtení poskytla umělcům během léta (A)void Floating Gallery. Loď na Výtoni hostila pod dramaturgickým vedením Domu čtení MKP množství básníků a stejně tolik rozličných způsobů čtení a prezentace textů. Mezi nimi se objevovala i tendence bořit očekávání. Tradiční způsob čtení ve zšeřelé místnosti u stolku, který by mohl odrazovat svou „klasičností“, je nahrazován sklonem autorů rozmývat hranice prezentace textu a zkoušet jeho možnosti. Využívají přitom zvláště intermedialitu – propojují čtení s přítomným prostorem, například pomocí na míru vytvořených vizuálních artefaktů, akustickou hudbou a performancí. V případě Jana Kunzeho (na „Avoidu“ četl 24. července) až s překvapivě extatickými výkřiky. Jeho vystoupení bylo členěno na části, kdy ani v jedné neprobíhalo tradiční čtení básní z knihy v sedě u stolku, ale bylo zajímavou koláží přednesu a hudby, která nefungovala jako pouhý doprovod textu či ilustrace mluveného, ale naopak se stávala bytostnou složkou „díla“ a posilovala jeho výsledný efekt. V širším ohledu však produkce od tichých básnických čtení připomínala až hereckou etudu či kázání zvěstovatele. Aktualizované podoby „experimentálních“ čtení, vedené snahou bouřit nebo pouze posouvat konformní, jsou stále častou formou prezentací v základu verbální formy. Ovšem o text na nich jde (bohužel) až na druhém místě. Hlavní je performance.

Text versus performance
Představa umělce jako jediného svobodného (čti na penězích nezávislého) v konzumní společnosti míří k pokoušení mezí, k jejich destruování a zejména k nabízení „jiného, alternativního“ pohledu. Je to vzdor, který jde s tím tradičním pospolu už několik desítek let. Umělecký étos ale mnohdy zachází příliš daleko – za hranici sdělitelnosti, či naopak ke kořenům, k minulým básníkům, jež autor obdivuje nebo napodobuje. Některá čtení pak zcela nejsou tím, v co autoři patrně doufají – nejsou experimentem, který by bořil očekávání, s nimiž posluchač na čtení přichází. U Hičhaikum projektu Jana Kunzeho nebyl posluchač svědkem čtení, které by bylo doplněné hudebním podkresem, ani neozkoušené a původní performance, ale svébytného propojení básnického textu s elektronickou hudbou a živými vstupy saxofonu nebo příčné flétny. Čtení, které v této komplexní formě dosahuje zcela odlišného vyznění než na papíru orámovaném knihou a připomíná návrat k beatnickému či undergroundovému představení. Takové autorské čtení se nezáměrně konfrontuje s texty a vystoupeními literárních i hudebních ikon, k nimž se v dnešním kontextu jen těžko může přiblížit.

Uniformita experimentu
Tento článek byl zamýšlen jako postřeh k dnešním autorským čtením a k jejich podobám, respektive k jejich experimentálnosti a alternativnosti. Současná podoba čtení může k poezii přivést i „nečtenáře“, nabízí nové možnosti vnímání textu. Nicméně bránila bych se pro ně použít slovo „experiment“ či „alternativa“. Zdá se mi, že nelze mluvit o experimentu tam, kde jsou víceméně využívány minulé, kdysi efektivní principy, a rovněž o alternativě v prostoru, kam se pomalu vkrádá uniformita. Žít undergroundem ještě není samo o sobě uměleckou hodnotou.

Závěrem: Současný autorský přednes se od textu pomalu odděluje, stává se autonomním dílem. Stále si ale myslím, že dobrá poezie se předvádět nemusí. ∞


Jan Kunze & Hičhaikum projekt vystoupili na (A)void Floating Gallery 24. 7.


léčba neklidem

už nejsi malá holka
a velká ještě taky ne
pro jistotu jsme legalizovali
náš vztah jako přátelství
hned ze začátku
říkáme si věci tak napůl upřímně
nejasně
korektně
jsem z toho jak couravá myš
ukolébaný vleklým neklidem
chtěl bych tě
od začátku
až do konce
ale nahlas to neřeknu
klidně objednám kafe
zaplatím čaj
projdeme se parkem
budeme se do nekonečna bavit o umění

naštěstí mám načteno

Dekadent dezert, Perplex, Opava, 2008, 2012, 72 stran


nějaký pohyb
nějaký nový zázrak
nebo odhalenou existenci
neznámého tvora
něco takového by to chtělo
narušení pokojného řádu
náboženskou extázi propašovanou ven z kostela
totální úžas
bezbřehou radost
sbírku básní jako bestseller
nový neslyšený tón
a hudbu, která tě pošle do kolen
krok blíž
větší odstup
pohon na všechny čtyři
novou Mekku a Betlém
nový život
lepší než ten tady

dosud nepublikováno


plátna, fotografie, propasti,
možná jsi zapnula rádio
možná jsi včas zaplatila nájemné
možná posloucháš komorní hudbu

už není žádný důvod
pěšáci padají, kůň skáče
dáma bere

dosud nepublikováno

V domovském nakladatelství Pavla Kolmačky Triáda vychází jeho čtvrtá básnická kniha. Tentokráte nemá v titulu hloubku předchozích (Viděl jsi, že jsi, Moře), přesto obsáhla vesmír.

Kolmačkova nová sbírka Wittgenstein bije žáka zpočátku působí jako soubor citátů či imaginární výtvarno. Obrazy čtenáři jeden po druhém doslova vyvěrají před očima, dva tři osamocené verše na stránce evokují izolovaný obraz, který dostává s každým slovem výraznější kontury a… v dalším okamžiku je utnut. Mizí s otočením stránky. Před očima se střídají zneklidňující představy: Zem? Mrtvá. (s. 8), Bůh rozsápán, rozházen. / V červáncích dopadá / do trávy v zahradách. (s. 23). A pocit zneklidnění a ohrožení se nese téměř celou sbírkou. Lyrický subjekt přenáší na čtenáře svou úzkost, imanentně přítomný strach, pro který zdánlivě není žádný důvod. V každé vteřině si uvědomuje svou křehkost, vratkost svého místa ve světě i možnost pádu. Před tím vším se snaží ukrýt, zjišťuje však, že je to jen nikdy nekončící útěk před sebou samým: Sám sebou spoután ležím jako mrtvý. / Dokážu se však zmenšit. / V noci vyklouznu. / Uniknu do krajiny. I krajina je však v tomto světě ohrožena, podléhá civilizaci, která se do ní sousto po soustu zahryzává. Co bylo před chvílí ještě nedotčeným místem spočinutí, to teď připomíná jen poslední výkřik lesa či opuštěná divizna na kraji průmyslové zóny. Tím oslovuje Kolmačka nejvíc: pokorou k zemi, krajině, ke světu i tomu, co je nad ním.

Moře vesmíru
V Kolmačkových verších je to „nad“ neustále přítomno. Vystřeluje k němu každý obraz. Čtenář je z mělčiny každodenního života plynule unášen do nekonečného moře hvězdného nebe a možná (dovolí-li to) i dál k poklidu víry. Moře a významové trsy spojené s vodou a hloubkou (moře, proudy, batyskaf, ponorka, řeka, déšť) se přenášejí z autorovy předchozí sbírky a jsou významně zastoupeny i zde, stejně jako „vznášení“, „plutí“ či „houpání se“, ovšem nikoli někde na hladině, ale uvnitř bezedného světa.

Kolmačkova každodennost, přítomnost, jež je nezastupitelně obsažena ve všech jeho verších, není nikdy zaručená. Žádné „nyní v tomto okamžiku“ si nemůže být jisté samo sebou, ani tím, co přijde dál. Atmosféra básní ve čtenáři budí neukotvenost a nejistotu. Lyrický subjekt jen tak plyne v prostoru s rozmlženými hranicemi, není jasné, zda se vznáší u hladiny či se topí v hloubce. A ani jestli se všichni netopíme či nerozpouštíme spolu s ním – jestli nejsme odsouzeni k záhubě. Ačkoliv básníkovy verše poukazují k vyššímu, vždy se o své vůli navrací nebo jsou sraženy zpět. A navrací se i veškeré motivy.

Návrat a naděje
Právě na návratných motivech je postavena kompozice sbírky. Systematicky se zde proplétají opakující se cykly básní, jež korespondují s jednotlivými obdobími roku a pro ně typickými událostmi. Ale opětovně se vynořují i cykly jiné, snad ještě naléhavější (Chůze, V bytosti), které zpřítomňují motiv cesty a údělu člověka. Básník svou sbírkou putuje, směřuje odněkud někam, a přesto je jeho pohyb planý, chodidla mu zarůstají do země, a i když se vydá na cestu, nepřibližuje se k cíli: Neustávám. A nejsem dál a nejsem blíž. A přece, ať jsem kde jsem, ať jdu kam jdu: Jeruzaléme, stále se přibližuji (str. 71). Jediným východiskem je tedy přiblížení k Bohu, které však nikdy není jen záměrné: Vocatus atque non vocatus Deus aderit (Volán nebo ne, Bůh přijde). Toto tiché osudové spění nejen k víře, ale i k uklidnění a kontemplaci je podle mého konečným poselstvím celé sbírky, jež nás, „odbržděné vozy“, vposled uchrání před nejistotou vlastní existence. ∞


Kolmačka, Pavel: Wittgenstein bije žáka.
Triáda
Praha, 2014, 120 stran


Chůze

Most klene se do tmy,
v níž poštěkávají lišky.

Jdu bublinou osvětlení
s pažemi vzdviženými,
rozpřaženými jako provazochodci,
vědom si vratkosti,
vědom si výšky.


Toto se nedá zvrátit:
Vítr, ať chytán či poháněn, vane.
Porod, ať chtěn či nechtěn, začne.
Jablko, viděno nebo neviděno, spadne.


Toto je útěcha,
jíž konejšíme děti:
I my jsme to zažili,
brečeli s rozbitými koleny,
s třískami pod nehty.
I my jsme klackem ubili zmiji u cesty.
I my jsme vzali čepici slabomyslnému chlapci
a hodili ji do řeky.

I my, když jsme osaměli,
stáli jsme zdrceni
s otevřenými ústy.
My také jsme ztratili skleněnky,
zapomněli své tajné poslání.

Útlý básnický debut Tomáše Čady je zaplněn městem až po okraj. Ne však konkrétními věcmi, ale vnuceným životním osudem.

Je snadné jít ulicí a ve skutečnosti se nedívat, nezúčastněně se namáčknout na zcela cizího člověka v davu a jinému dovolit, aby se přitiskl na nás, potom jen musíme uhnout pohledem, abychom si navzájem neporušovali svůj vnitřní svět, abychom se vyhnuli jakémukoliv kontaktu. Město je zvláštní prostor, každodenně nás vrhá do mezních situací, kterým jsme se kolektivně přizpůsobili a které kolektivně řešíme. Existují konvencemi dané postupy, jak se k sobě v městě navzájem chovat… Nakonec však zjistíme, že si jako součást jednolité masy nedokážeme poradit s člověkem. Jednotlivcem, jehož hlas prořízne obrannou vrstvu naší anonymity. Kolik úsilí nás stojí pouhá myšlenka na podání pomocné ruky, se snaží vyslovit Spodní patra.

Jsme v tom sami
Titul sbírky neodkazuje tolik k sociálnímu vyloučení jako k paradoxnímu osamocení uprostřed společnosti či k vyloučení z běžného života vůbec. Sbírka je obydlena osudy lidí, již si už odvykli o něco se starat a jen si pomalu uvědomují, jak se jim život ztrácí mezi prsty. Jediné, co však mezitím skutečně ztrácí, jsou oni sami.

Ve spodních patrech bývá obvykle zasuto to, co nechceme prozradit nahlas či o čem víme, že by vyjít na světlo nemělo, skutečnost totiž i sami často reflektujeme teprve tím, že na ni upozorníme slovy. Ve sklepních prostorách pak za hromadami vzpomínek ukrýváme věci sami před sebou. A právě z těchto Spodních pater vystupuje lyrický subjekt jako poukaz. Osvětluje to, co mělo být pohřbeno nejhlouběji, totiž lidskost, která se ztratila v kontaktu s městem. Město člověka vychovalo k netečnosti, k neúčasti na životě druhých. Ústředním motivem sbírky je provinění a hanba. Provinění z toho, že jsem zaslechl, co jsem neměl, ale i z toho, že jsem nedovedl jednat ve chvíli, kdy bylo pro druhého potřeba: Dvůr tepe křikem Přesto / je mrtvý všudypřítomnou netečností / … / Horečně kouřím / Ještě před koncem utíkám / Zamykám balkónové dveře / Pouštím rádio / I kdyby se zabili Já u toho nebyl (str. 30). Hrůznost takového poukazu je ve sdílené zkušenosti, v tom, že si nakonec sami před sebou naše (ne)jednání dokážeme obhájit nebo alespoň na situaci rychle zapomenout. Toho si je vědom i básnický subjekt. Stojí uprostřed města rozpolcen: na jedné straně trpí, cítí se provinile, na druhé se do sebe alibisticky uzavírá. Přestože ve sbírce nechává promlouvat jiné, vždy je předem usvědčuje z pokrytectví a falše: Válí ta moudra Jako by jim věřil… (str. 15), Byl obrovský ve své lži (str. 16). Nikdy tak nepronikne až k jádru osudu člověka.

Nelibá skutečnost
Tomáš Čada artikuluje, co se mu nelíbí. Zůstává však bohužel u pouhého konstatování. Čtenář s lyrickým subjektem tíhu skutečnosti neprožívá, hlas sbírky ho dovede leda k povzdechu: „no jo, no, je to tak“. Z básní se stávají záznamy a zprávy a z kritického hlasu pouhý komentátor. Ačkoli zdánlivě jednoduché verše svou tíhou a intenzitou obrazů připomínají verše Magorovy, se čtenářem dál nekomunikují.

Jirousova poezie je bytostná, naléhavá, dotčená i dotýkající. Ta Čadova taková prozatím není. Jednotlivé verše příjemně zaskočí, obrazy vzbudí zvědavost, ale dále již nerezonují. Tato odlišnost tkví zejména v perspektivě. Zatímco Magor byl součástí světa, o němž psal, a spoluprožíval ho, Čadův hlas stojí na kraji a s odstupem komentuje: „To že zde mám kořeny Neznamená / že zde rostu“ (str. 33). Člověk dnešní doby žije ve své bublině a současně nechce vybočit z davu. To nechce ani Tomáš Čada, který je tak skutečným člověkem dneška, jedním z masy. Je součástí světa, v němž je jirousovská účast a prožívání na obtíž. Ovšem právě ta hlásající distance jeho básně ochuzuje. Pouhá tematizace deformovaných vztahů a nemožnosti kontaktu pak staví hráz i mezi čtenáře a text.

Na obálce sbírky je vyzdvihováno autorovo zaujetí člověkem a snaha o překonávání bariér. To bych podtrhla. Přestože pro mě sbírka ve větší míře obsahuje spíše jen jejich tematizaci, tam, kde Čada naráží na třecí plochy a kde se lyrický subjekt neodpoutává od viděného světa, ale je přímým účastníkem dění, je jeho poezie nejsilnější a osvěží. ∞


Čada, Tomáš: Spodní patra.
Perplex
Opava, 2013, 59 stran


Je snadné

Je snadné jít ulicí
Kde nápis KINO označuje biograf
Když tentýž může značit hřbitov
Přichází nejistota

Lze se bát slov Významů Stejně
jako se bojíme lidí Tváří Posunků
V takové ulici pak můžeme být živí
I pouhé projekce znuděného promítače


Skripta z fonetiky

Zatvrzele jsi volil komunisty
Já měl důvod proč se hádat
Politika nám ale nepřekážela
Spíš moje touha být jakoby dospělý
A tvoje přání mít správného vnuka

Nebyl jsem s to tě pochopit
Říkals třeba: „Dobrého nepálí.“
A kůrou dlaně ledabyle zabil vosu

Říkals třeba: „Dones skripta,
ať vím, proč jsi musel skončit.“
Pár dní nato bez rozloučení umřel


Samaritán

Ze dvou nádechů vyčaroval
prázdnou dlaň
Obviňovala už svou špinavostí

Byl obrovský ve své lži:
„Nemáš ňáký drobný, šéfe?“
Teď mě pustili z krimu.
Nevim kam jít. Co dělat. Mam hlad.“

Tolik zubožených příběhů
A všechny liché
Jak dávno vytržený zub
který přesto pobolívá

Sklopíš svědomí
Jdeš si koupit cigarety