Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) připravila ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář unikátní kolekci knižní a grafické tvorby významné umělkyně Toyen (1902–1980). Expozice představuje úctyhodnou ukázku konvolutu z jejího francouzského období, kterou GVUO v loňském roce zakoupila do svého fondu díky finanční podpoře Moravskoslezského kraje.

Na výstavě je obsaženo na osmdesát pět artefaktů. Jedná se o knihy, bibliofilie, knižní vazby a boxy, volné grafické listy, časopisy, katalogy a pozvánky k výstavám, přičemž některé z nich se skládají z více kusů. Celková hodnota činí 2,2 milionu korun.

Ten-Ta-To-yen
Výstavní projekt byl připraven kurátorem Karlem Srpem ke stému výročí vydání prvních manifestů poetismu a surrealismu. Cílem expozice bylo ukázat mnohostranný přístup Toyen ke knize, který od druhé poloviny minulého století postupně gradoval. Knihy začaly ve svých promyšlených a výjimečných úpravách, vazbách, přebalech a kazetách ztělesňovat samostatné objekty. Stávaly se uměním samy o sobě v uzavřeném, tajuplném a emotivně vypjatém světě Marie Čermínové.

TOYEN / Knihy bez hranic
Galerie výtvarného umění Ostrava (Jurečkova 9, Ostrava)
27. 3. — 16. 6.

Knižní debut britské autorky Coco Mellorsové představuje realitu za překypujícími zářivými a líbivými filtry, až zůstane jen surová a jediná pravda.

Román Kleopatra a Frankenstein je v prvé řadě neskutečně poutavý a neuvěřitelně přitažlivý. Jeho hlavními postavami jsou krásná a mladá umělkyně Cleo, pocházející z Velké Británie, a charismatický Američan Frank, který již dosáhl středního věku, nicméně je stále velice pohledný a řídí úspěšnou reklamní agenturu. Tito dva zpočátku zcela odlišní lidé se potkávají hned v úvodu na prvních stránkách příběhu a jejich první rozhovor se změní ve výměnu vtipných poznámek protkaných flirtováním.

Kdyby byl Manhattan drogou, jaká by to byla?
Silvestr, Nový rok, New York, město, které nikdy nespí. Vzájemná atraktivita dvou osob opačného pohlaví, lehká opilost, cigaretový kouř a rozpustilost. Frank a Cleo se setkají za zcela banálních okolností na silvestrovské oslavě společného přítele a jak se zdá, jako v pravé romantické komedii, se do sebe na první pohled zamilují. Přeskočila jiskra, přitažlivost je zcela hmatatelná a nastává počátek nové životní etapy. Nicméně kniha není o magickém láskyplném příběhu, který vyústí v never ending love story a happy end. Román klame hned v úvodu, lidé klamou, mají tajemství, koupou se v hříších a ládují se neřestmi a bolestí ostatních.

Všichni v sobě máme jedno procento s otazníkem
Hned následující kapitola přináší velké překvapení. Ačkoliv jsou spolu hlavní postavy teprve půl roku, připravuje se svatba. Opravdu netradiční svatební den, jež je však zcela v souladu s celým netradičním životním příběhem obou protagonistů. Detaily namlouvání rozjitřené dvojice jsou v mlze, nevyřčené, skryté. Manželství představuje pouze rozšířenou scénu nekonečného večírku. Překvapení a odvaha se střídá s prýštícími stimulanty, na kterých jede většina Frankových a Cleiných přátel včetně samotného páru. Elegantní a přepychové životy ve skrytu ukrývají ošuntělou a proděravělou bytost, která ztratila smysl. Alkohol a drogy hrají prim, New Yorčané jsou na nikdy nekončící party s nikdy nekončícími hranicemi.

Rád by ji miloval o trochu víc nebo nesnášel o trochu míň
Moderní příběh zrcadlí celou řadu bolestných a závažných témat počínajících od alkoholismu, depresí, sebepoškozování, společenské i genderové identity, traumatického dětství, nevěry či drogové závislosti. Přesto vše je však román protkaný nitkami humorných dialogů. Mellors píše mimořádné a chytré věty s obrovským talentem pro svižné a působivé dialogy. Autorka mistrně propojuje životy mileniálů s generací X, jejichž vykoupení se zdá mimo dosah. Všechny příběhy ostatních postav formují Frankům a Clein život. Střetává se zde mládí se zralostí, peníze s finanční negramotností, závist se sebeobětováním, láska se závislostí a touhou. Je těžké určit, zda je tento famózní příběh dojemný nebo překypuje samolibostí.

Kdo vyhrává, ten vyhraje, a kdo prohrává, ten prohraje
Třepotavé pohyby mladých krásných lidí se protkávají se záblesky velkoměstského žití a mnohdy připomínající spíše přežívání. Všechny mladší postavy románu autorka vyobrazuje jako kreativní a snažící se najít samy sebe, svou podstatu. Ti starší představují osoby, které již našli ten důležitý životní průsečík mezi kreativitou a ekonomikou, vytváří krásné věci, získávají za to ohodnocení, mají luxusní byty či domy, mohou si dovolit, na co si ukážou, mají svěřenecké a investiční fondy, otevírají vlastní restaurace, stěhují se do L. A., vyhrávají. Rutina neexistuje, každý den je jedinečný, zábava nekončí, zábava se jen přesouvá. Nicméně cesta k tomuto americkému snu je mnohdy skrytá a dlážděná nočními můrami.

Kleopatra a Frankenstein
Frank a Cleo jsou oba poškození. Pod blýskavým a okouzlujícím vzhledem se uvnitř nacházejí nedoceněné děti, které si prošly špatným dětstvím. Ignorují vnější svět, existuje pro ně jen teď a tady, jen oni sami. Jak se skutečně cítí mnohdy zastírá skutečnost, jak by se cítit a chovat měli. Naoko ideální vztah je děravý, zahořklý a bolestivý. Pár se doopravdy trápí, společné cíle se oddalují a objevují se vedlejší efekty, které mají na Frankaa Cleo dalekosáhlý dopad, což koresponduje s odlišným sociálním kontextem postav. Protože lesklé a honosné předměty nejsou vše a Cleo a Frank si navzájem štěstí přinést nemohli, ať se snažili sebevíc.

Coco Mellors: Kleopatra a Frankenstein
Nakladatelství Slovart
Český Těšín, 2023, 416 s.

Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) připravila výstavu děl malíře Antonína Tomalíka (1939–1968) spolu s vybranými pracemi jeho přátel.

Osud Antonínu Tomalíkovi nadělil pouze necelých třicet let života, nicméně i přesto se tento výrazný malíř dokázal podstatnou měrou zapsat do dějin české výtvarné scény. Rodák z Jablunkova představoval kontroverzní personu, jak v uměleckém světě, tak i v běžném osobním životě. Leitmotivem jeho tvorby se stala především práce s atypickými nevýtvarnými prostředky a ojedinělá forma vyjadřování skrze plátno.

Antonín Tomalík mezi svými
Kurátorka Mahulena Nešlehová koncipovala na výstavě Tomalíkova díla v rámci širších souvislostí s pracemi Zdeňka Berana, Vladimíra Boudníka, Jana Koblasy, Pavla Nešlehy či Zbyška Siona. Expozice představuje také další autory moderního umění a Tomalíkovy současníky jako Jana Steklíka, Miloslava Hotového, Čestmíra Janoška, Jiřího Valentu či Aleše Veselého a další. Tím tak divákovi přibližuje dobový kontext, v jehož rámci se formovala charakteristická autorova tvorba.

Konfrontace temperamentu
V počátcích Tomalíka významně ovlivnil expresionismus, a především pak díla Bohumila Kubišty a Georgese Rouaulta. Zároveň jej zajímaly biblické náměty, v nichž nalézal analogie se svou vlastní životní zkušeností. Zde se opět tematicky setkával se svými současníky a přáteli Zdeňkem Beranem a Zbyškem Sionem, jejichž díla jsou také součástí zmíněné výstavy. Na sklonku padesátých a počátku šedesátých let se autor rozhodl opustit figurální témata a začal se věnovat abstraktní svébytné malbě. V tomto případě byl ovlivněn osobnostmi, jako byli Vladimír Boudník, Mikuláš Medek, Josef Istler a Jan Koblasa. V této době jeho tvorbě dominovala gestická malba souznějící s jeho živelným temperamentem a touhou po svobodě. Materiálová strukturální abstrakce mu spolu s informelem umožňovaly v hlavní roli naplno rozvinout své sebevyjádření naplněné radikálností a výstředností. V tomto období se umělec zúčastnil přelomových výstav Konfrontace I a Konfrontace II, kde se český informel formoval.

Podobenství o anachronismu
Antonín Tomalík zůstal strukturální abstrakci neboli informelu věrný až do své smrti. A to i navzdory tehdy bujícímu totalitnímu režimu. Patřil k nejodvážnějším tvůrcům této doby. Ve svých dílech akcentoval existenciální pocity, kritiku, názory, s nimiž souzněl, zaujetí, sebeidetifikaci. Práce, které tvořil, sdělovaly hloubku, nepřekonatelnou krizi, těžkost, nemohoucnost. Mechanicky do nich zasahoval, překračoval zavedené tradiční postupy a doplňoval je roztodivnými materiály, jako např. asfaltem. Práce, které vystavoval, byly označovány jako anachronické. Tomalík tvořil neotřelým způsobem vyprávějícím tíživost existenciálních pocitů pramenících z prožitků válečných let a tehdejší totality. Životní strasti však překonat zcela nedokázal. ∞

Antonín Tomalík: Mezi svými
Galerie výtvarného umění Ostrava (Jurečkova 9, Ostrava)
18. 10. — 31. 12. 2023

Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) připravila rozsáhlou retrospektivní výstavu nedávno zesnulého umělce a vysokoškolského pedagoga Eduarda Ovčáčka (1933–2022).

Výstava s názvem EDAS: Znaky – 1968 – Groteska, jež je koncipována v rámci celého Domu umění, představuje na sto osmdesát autorských prací. GVUO ve své sbírce vlastní téměř čtyři sta Ovčáčkových prací, které zahrnují malby, grafické práce i objekty. Autor sám věnoval během svého života do sbírky GVUO přes tři sta grafických děl, díky čemuž má galerie jeden z největších konvolutů jeho uměleckých děl v rámci celé České republiky. Formálně je expozice rozdělena do tří tematických částí reflektujících hlavní motivy celoživotní Ovčáčkovy tvorby. Tři sály galerie spolu se třemi kurátory vzdávají poctu takto významnému umělci, který svůj život zásadně sepjal právě s Ostravou a výrazně se zapsal do poválečných dějin celého Ostravska. Nachází se mezi nimi jak jeho ústřední grafické práce, tak vizuální básně, malby, koláže, objekty i tzv. grafo-ready-mades.

Tři výstavy, tři kurátoři, tři místnosti
Postava Eduarda Ovčáčka hrála ústřední roli jak v dějinách regionálních a československých, tak evropských. V širokém středoevropském kontextu nejhlouběji prozkoumával možnosti lettrismu a vůbec jako první na české umělecké scéně se začal touto oblastí zabývat. Tvůrčí hodnota jeho děl spočívá především v plynulém a pozoruhodném propojením umění druhé poloviny 20. století s tím současným. Jeho osobnost je nicméně důležitá zejména ve smyslu pozitivní změny. Ovčáčkova síla je patrná nejen v jeho dílech jako konkrétních případech, ale současně v tom, že si zachoval čisté svědomí, čistý štít. Nevzdal se, jako mnoho jiných, svého přesvědčení a po invazi v šedesátém osmém nebyl přijat do nově vytvořeného svazu výtvarných umělců. Nesměl ani oficiálně vystavovat a kvůli svým aktivitám na neoficiální umělecké scéně jej opakovaně vyslýchala Státní bezpečnost. Graficky zpracoval např. problém antiutopického státu rudé hvězdy značně připodobňující Orwellův román 1984. Později se stal také signatářem Charty 77. Na začátku nového milénia následně patřil k iniciátorům vzniku Fakulty umění Ostravské univerzity, kde poté řadu let vyučoval.

Radost, ne úděl
Grafika spolu s fenoménem poezie neustále prostupovaly životem Eduarda Ovčáčka. Jejich symbióza jej naplňovala a pomohla mu překonat těžké chvíle za totality v drsné realitě všedních dní. Akademický malíř se jednou vyjádřil, že grafika se nestala jeho údělem, ale spíše radostí. Své grafické práce považoval za výtvarnou reflexi událostí kolem sebe a v přeneseném slova smyslu také za specifický způsob komunikace s lidmi, kteří dovedli pochopit poslání alternativní umělecké scény.

Akcentace písma a znakový archetyp
Uznávaný výtvarník a sochař, grafik, básník, fotograf a performer se ve své tvorbě věnoval malbě, grafice, koláži, plastice, vizuální poezii, lettristické fotografii a instalacím. Experimentátorské dílo rodáka z Třince je zastoupeno v mnoha sbírkách v Česku i v zahraničí. Ovčáček se vyznačoval výtvarnou variabilitou a inovátorstvím, ačkoliv patřil především k našim špičkovým umělcům zejména v oboru grafiky. Nejčastějším a páteřním námětem jeho děl byl, jak již bylo zmíněno dříve, lettrismus, jemuž se začal věnovat od šedesátých let minulého století. Využíval také propalovanou koláž a tvorbu ohněm a hořícími lanky spolu s destrukcí ploch, vizuální a konkrétní poezii, abstrakci, geometrii, akci i fotografii. V rozmezí let 1959 až 1968 se soustavně zabýval rozvíjením techniky strukturální a hlubotiskové grafiky a strukturální malby. Později se začal programově věnovat také serigrafii, dřevěným polychromovaným prostorovým formám a digitální technice. Jeho pestrý umělecký život, jeho dílo, občanské postoje a pedagogická činnost byly, stále jsou a dozajista navždy zůstanou nepřehlédnutelné.

EDUARD OVČÁČEK / EDAS: Znaky – 1968 – Groteska
Galerie výtvarného umění Ostrava
(Jurečkova 9, Ostrava)
29. 3. — 21. 5. 2023

Prozaický příběh spisovatelky a novinářky Martiny Leierové zakládá svůj děj na obyčejném činžovním domě skrývající mnohá tajemství ve Městě, kterým protéká Řeka.

Příběh knihy Tohle město, tahle řeka se odehrává v domě s osmi byty ve Městě. Nájemníky jsou zcela obyčejní průměrní lidé tvořící společenství celorepublikové normálnosti. Nikdo z nich na první pohled nevybočuje ze zajetých stereotypů, nicméně každý apartmán má svůj vlastní příběh a svá tajemství.

Dům s příběhem
Obyvatelé domu ve Městě se liší snad všemi možnými způsoby, spojuje je jediné – dům s osmi byty. Tichá fotografka s láskou k ptactvu Róza, plachý a elegantní spisovatel Šimon Hilský, podnikatel Karel Majer, Klára trpící agorafobií, postarší paní Cartierová se svým psem Jacquesem nebo paní Václavková se synem Davidem, pozdějším manželem Rózy. Děj knihy začíná v okamžiku schůze, na níž nájemníci řeší, kdy se záhadně ztratil domovník Vladimír Vrána, průsvitný neviditelný muž, jehož si nikdo nevšiml ani předtím, než se nečekaně vytratil.

Příběhy sdruženy v jednom domě
Autorka svou prózu nezasadila do určitého místa ani času, proto namísto odehrávajícího se děje nazývá Město a řeku protékající v něm Řeka. Osudy skryté za zdmi činžovního domu jsou koherentní a zaměřují se na různá témata hýbající společností. Jedná se například o univerzální a častý motiv nevěry v manželství, dále také sexuálního obtěžování a predátorství vedoucího až k znásilnění nebo i témata spojená s minulým režimem komunismu převládajícím v tehdejším Československu, stařeckou demencí či transgenderovou identitou. Všichni obyvatelé domu žijí navzájem nezávislé životy, dokud je přece jen jeden okamžik nesloučí do jediného spletitého a komplikovaného příběhu gradujícího k nepředvídatelnému konci. Próza je dokladem toho, jak cizí příběh dokáže člověka ovlivnit a změnit mu celý dosavadní život.

Martina Leierová: Tohle město, tahle řeka
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 271 s.

Vanessa Springora v autobiografické knize Svolení vzpomíná na své dětství, kdy ji v pouhých čtrnácti letech zneužíval známý a vážený spisovatel francouzské intelektuální smetánky.

Malé V. (pod písmenem V. se skrývá samotná autorka knihy Vanessa Springora) bude již po celý život čtrnáct let. Autorka knihy Vanessa Springora, jež je v současnosti také ředitelkou francouzského nakladatelství Julliard, v knize odhaleně představuje období svého dospívání, kdy ji podstatně starší a vyzrálejší muž s věhlasnou kariérou spisovatele Gabriel Matzneff zneužíval. Matzneff, jehož autorka v příběhu označuje pod monogramem G. M., vždy nad malou V. zvítězil.

Hranice mezi pedofilií a láskou
S odstupem času podává autorka svědectví predátorského chování charismatického a šarmantního vlivného muže, jehož atraktivitě a manipulaci podlehla. Popisuje svá traumata z dětství, kdy se zamilovala do nesprávného člověka, o několik desítek let staršího. Její pohled je převtělením se zpět do jejího čtrnáctiletého já a své sexuální a erotické zážitky popisuje chladně, bez emocí a s odstupem. Matzneff využíval zranitelnosti dospívajících dívek, vůbec nešlo o lásku ani emoce, chtěl je pouze vlastnit a dokázat svou vlastní převahu a nadvládu nad těmi mladičkými a neznalými, kterým ukradl život a učinil z nich pouhé objekty svých knih a představ. Springora měla komplikované dětství, rozvedené rodiče a otcovský komplex doplněný apatii matky, která na ni neměla dostatek času a zanedbávala její výchovu. Díky své matce se již od raného dětství pohybovala v uměleckých kruzích pařížských bohémů, když o ní ve třinácti letech začal jevit zájem sám G. M. Deviant s přátelskou tváří a přinášející rozptýlení a první lásku.

Démon hebefilie
Matzneffovy neortodoxní názory na sex s dětmi a dospívajícími byly všeobecně známé a sám spisovatel se jimi spíše chlubil a vystavoval je na odiv. O těchto milostných poměrech s nezletilými a sexuálních praktikách psal také ve svých románech a denících, přičemž v nich zmiňuje i sexuální styky s jedenáctiletými chlapci, prostituty, na Filipínách. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let procházela Francie výraznou liberalizací, kdy se podepisovaly manifesty za uvolnění pravidel a větší svobodu s radikálním heslem Je zakázáno zakazovat!. Sám Matzneff vytvořil petici ohledně sexuálního zneužívání dospívajících publikovanou v časopise Le Monde, pod níž se podepsalo mnoho slavných jmen jako například Roland Barthes, Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir či Gilles Deleuze. Nicméně v uměleckých kruzích tehdejší francouzské společnosti bylo na jeho deklarovanou pedofilii, a navíc způsob jejího prezentování, pohlíženo jako na výstřední, nicméně současně také přijímanou a uznávanou součást jeho bytí. V tomto pojetí však mělo umělcovo dílo přednost před vykonanými skutky.

Memento doby
Nejedná se o objektivní příběh. Springora příběh podává syrově, věcně a střízlivě z pohledu první osoby, přičemž uznává, že ke všemu dala své svolení, vše se odehrávalo jen s jejím souhlasem. Do Matzneffa se velice zamilovala, toužila po něm a prala se za něj, a především odsuzuje své slabé a bojácné rodiče, jelikož nezakročili, dává jim to za vinu. Kniha, jež je také politicky i feministicky orientovaná, představuje společenskou vzpouru proti tehdejší francouzské společnosti a pařížské intelektuální vrstvě přehlížející amorální aspekty sexuality. Podstatná část příběhu se pak věnuje otázce, co je v tomto světě přípustné a morální a kam až se dá zajít a nepřekročit přitom hranice normálnosti. Sama autorka se pak ptá, zda umělci a intelektuálové tvoří zvláštní kastu, kde se nezákonný poměr mezi dospělým a dospívajícím toleruje.

Vanessa Springora: Svolení
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 192 s.

Odborník v oblasti parfumerie Dominique Roques napsal působivý příběh o cestě kolem světa po stopách vůně.

Autor knihy a tvůrce parfémů, který pracuje v jedné z největších světových organizací zabývající se vůněmi a aromaty, je zodpovědný za vyhledávání spolehlivých zdrojů přírodních látek a jejich stabilní kvalitu. Dominique Roques již více než třicet let dodává výrobcům parfémů po celém světě vonné esence z více než sto padesáti surovin z padesáti zemí. V knize představuje svá putování za osmnácti surovinami počínaje hedvábným cistem ze španělské Andalusie připomínajícím vlčí mák a somalilandským kadidlem s pronikající vůní spalující pryskyřice konče. Roques popisuje, jak se dané suroviny pěstují a zpracovávají, zmiňuje pohnutou historii jejich výroby i kulturní hodnoty a významy, které představují pro místní obyvatelé.

Příběh vůní, míst a lidí
Autor ve svém příběhu vnímá kromě plejády vůní i odlišné příběhy lidí a zároveň také přírodu kolem sebe. Vždy se soustředí jak na jednotlivé rostliny, tak na osobnosti. Pracuje individuálně s každým materiálem a klade důraz především na kvalitu a šetrnost. Současně se rozepisuje o místech a osudech, které představují nepostradatelnou součást výroby parfémů. Ať už se jedná o sběrače, česače květů, pěstitele, vařiče, dřevorubce, plantážníky či destiléry, podnikatele a byznysmeny, mistry parfémáře, či dokonce mafiánské gangy. Tímto také dokládá upřímné svědectví, na jak křehkém systému celý parfémový průmysl stojí a kde jsou jeho slabá místa. Za výrobou jednoho krásného skleněného flakonku stojí totiž mnohem více úsilí a práce, než si kdekdo dokáže představit.

Cesta naplněná vůní
Roques se s vůní setkával v mnoha zemích, sázel růžové keře, destiloval jejich květy, vyhledával i nakupoval esence z nových odrůd. Procházel se provoněnými čarokrásnými poli oděnými do levandule a lavandinu mezi francouzskými řekami a údolími. V zahradách prokvetlých růžemi i tuberózou, poblíž olivových hájů prozkoumával řady vzrostlých bílých jasmínových keřů. V Kalábrii vyjednával ohledně nákupu plodů bergamotu a dalších citrusů a na Madagaskaru vedle modrookého mořeplavce pozoroval pobřeží země s kaskádovitými rýžovými poli střídajícími se s plantážemi vanilky.

Setkání zeměpisné polohy, typu krajiny, půdy a podnebí
Vůně naznačují mnohá tajemství. Dělí se na tři esenciální části, hlavu, tělo a srdce, jež se rozvoní vždy v přesně daný a určitý okamžik. Roques přibližuje, jak se takové vůně získávají a kde se ve skutečnosti tyto příběhy odehrávají, jací lidé za nimi stojí a na jakých místech se vyskytují. Jeho dobrodružná výprava nabízí pohled na prastaré metody starých mistrů, ale i nejmodernější technologie vyspělého světa. Autor představuje postup vzniku parfému, přičemž jeho líbivé a esteticky procítěné vyprávění začíná přesně od základů. V jeho podání ožívají jednotlivé květy i stonky, větve stromů i kousky kůry. Mámivé, svůdné a podbízivé kombinace rozmanitých esencí, dřevnaté a kořeněné až živočišné vůně agarového dřeva, či smyslné a tajemné esence pačule připomínající až téměř dotěrný pach pižma. Sám Roques uvádí: „Parfémy jsou zároveň důvěrné i tajemné,“ a každá esence má svou historii.

Dominique Roques: Sběratel vůní
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 328 s.

Výstavní projekt ostravského Domu umění představuje umělecký vývoj výtvarné skupiny Přirození, která působila na undergroundové scéně v rozmezí let 1989 až 1992.

Pro osmdesátá léta minulého století bylo příznačné jak oficiální umění, jakožto jediné povolené, tak rovněž umění neoficiální i umění tzv. šedé zóny. Neoficiální směr definovala vyvrženecká subkultura umělců, jež odmítala a zavrhovala tehdejší jedinou možnou pravdu v podobě komunistického režimu a jeho ideologie, která musela být v uměleckých dílech jasně patrná. Tito bohémové působící mimo oficiální scénu měli za cíl jediné – svobodně tvořit bez všudypřítomného stínu v podobě ideologického dohledu. Ve městech tehdejšího Československa tak začala postupně vznikat undergroundová společenství umožňující požadovanou volnost. Ostrava měla své Přirozené.

Ostravští divocí
Důležitým impulsem k vytvoření umělecko-literární skupiny Přirození se stala výstava Ahoj lidé!. Toto umělecké setkání se uskutečnilo v podchodu k Ústřednímu autobusovému nádraží dne 12. května 1989, přičemž se vystavovalo nejen výtvarné umění, ale součástí bylo rovněž divadelní představení, hudební produkce či literární vystoupení. V letošním roce zorganizovala Slezská univerzita v Opavě přesně po třiceti třech letech na totožném místě multižánrový umělecký happening nazvaný Podchod, jímž se studenti snažili především upozornit na v současnosti dosti nevzhledné prostory.

Skupina, jejíž členové představovali od druhé poloviny osmdesátých let minulého století podstatnou roli v rámci celorepublikové svobodné tvorby mimo oficiální scénu, sehrála důležitou a významnou roli v emancipaci současného umění po roce 1989. K zákládajícím členům patřili Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Jiří Surůvka, Petr Pastrňák, Pavel a Helena Šmídovi a Hana Puchová. Klíčovou osobností a teoretikem hnutí se stal literát Jan Balabán, bratr malíře Daniela Balabána. Ještě však před založením skupiny se všichni zmínění pravidelně scházeli ve vinárně U Sudu na Stodolní ulici.

Značka provokace
Dvojakost pojmenování skupiny vychází na jedné straně z potřeby neomezeně tvořit, zatímco na straně druhé představuje určitou syrovost a provokaci. Název odkazující k pohlavnosti v tehdejší době symbolizoval svobodu a v podstatě i odvahu, jelikož přirozenost a přirození jako takové bylo chápáno jako osvobození a očista od tabuizovaných témat i rezignace, kterou postrádala oficiální umělecká scéna. Jediným programem Přirozených se stala subjektivita a svoboda názorů. Tolerance a provokace. Charakterizovala je vzájemná soudržnost, pojilo je vzácné přátelství i odvaha každého nebát se jít proti oficiálnímu umění, proti nepříteli. Výrazná expresivita undergroundových umělců však také zapříčinila i nepochopení a problémy.

Trapnost a sprostota jako společenská konvence konstrukce
Umělci se v prvé řadě chtěli věnovat svobodné tvorbě nespoutané tehdejším režimem. S tím ruku v ruce souvisela i omezená či žádná možnost vystavování svých prací. Přirození tak uspořádávali výstavy v rozmanitých alternativních prostorách, ať už se jednalo o haldy, byty, ateliéry, sklepy či půdy. Mezi nejznámější patří bytové výstavy u manželů Šmídových na Poděbradově ulici či u Vladislava Holce v Ostravě-Přívoze, kdy se celý jeho dům stal jednou velkou instalací. Holec, povoláním mikrobiolog, představoval pro Přirozené důležitou postavu. Stal se jejich předním kurátorem a galeristou a současně i iniciátorem a organizátorem kulturních akcí. Primárním a nejdůležitějším motivem se stal vzdor vůči tehdejšímu komunistickému režimu a jeho manipulaci v kultuře, cenzuře a nepropustnosti oficiální scény. Výstavy by běžně neprošly cenzurou centrální politické správy, nicméně tehdejší ilegální a neuznávání umělci představují v současné době uznávané osobnosti a reprezentanty místní kultury.

Mladí, sebevědomí, a sympatičtí buřiči
Vizuálně nezaměnitelné prostředí Ostravy, v němž se prolínala fascinace i nenávist vůči industriálnímu charakteru, představovalo hlavní námět zde žijících umělců. Výtvarníci, spisovatelé a performeři tyto protiklady spolu s motivy tvrdé a fyzicky náročné práce a s tím souvisejícími otázkami sociální oblasti obtiskli do svých děl. Fakticky s tímto souvisely i neformální akce zvané Haldexiády, na nichž se nonkonformní umělci setkávali, debatovali a vystavovali svá umělecká díla. Název akcí pochází z lidového označení halda představující odvaly hlušin, což tvoří charakter Ostravy a je i součástí zdejších individuálních identit. Cílem a náplní těchto veřejných vystoupení skupiny bylo hledání vlastní identity a zároveň i upozornění na neúprosnou situaci v uměleckém světě. Odvaha umělců se transformovala do snahy o otevření vlastní umělecké cesty a naleznutí pozapomenutého sebevědomí a sebenaplnění v tragickém světě, pod čímž se podepisoval fiktivní kurátor PhDr. Untajtitl, CSc.

Co je to vlastně svobodné umění?
Výstava uspořádaná Galerií výtvarného umění v Ostravě se k tomuto tématu vrací po více než třiceti letech. Dům umění představuje živelné a energické malby autodidakta Janošce Bendy, citlivé a symbolické výjevy Heleny Šmídové, jemné obrazy a látky Elli Tiliu, mystické obrazy a dřevoryty Pavla Šmída, grafické listy Kuse a Puchové, Surůvkovy expresivní a syrové projevy, abstraktní a barvité malby Petra Pastrňáka či náboženské a mystické výjevy Daniela Balabána jako například dřevěná řehtačka či počítadlo v podobě Kristova těla na kříži. Část výstavního prostoru navíc přibližuje uspořádáním nábytku a obrazů i podobu místnosti tehdy tak často pořádaných bytových výstav. Členy skupiny Přirození spojovala především otázka, co je to vlastně svobodné umění? Umělci nevyužívali jednotný výtvarný názor, lišili se, nicméně všichni vycházeli z upřímné a svobodné touhy tvořit poznamenané odkrytím, poznáním a očistou sebe samého. Půvab přirozenosti se střetával s vyzývavostí a pobouřením.

Přirození / 1989–1992 / Ostravští divocí
Galerie výtvarného umění v Ostravě
(Jurečkova 9, Ostrava)
21. 9. — 31. 12.

Kniha Fotbalová válka je výběr z autorových afrických a latinskoamerických reportáží ze šedesátých a sedmdesátých let, přičemž se současně jedná i o velmi osobní a otevřenou zpověď novináře a válečného korespondenta.

Pas, psací stroj, letenka, turbulence, slunce, hvězdy, vesmír, přistání, náraz kol letadla, země, vízum, celnice, taxík, ulice, domy, lidi, hotel, pokoj, dusno, žízeň, odlišnost, cizota, samota, čekaní, únava, život. Těmito slovy by se dalo bezprostředně popsat klasické putování životem polského reportéra Ryszarda Kapuścińského. Jeden z nejznámějších polských reportérů a otec polské reportážní školy žil na cestách po celý svůj život. Kromě novináře stal také zahraničním korespondentem Polské tiskové kanceláře (PAP), sledoval dekolonizaci Afriky a revoluci v Íránu, zúčastnil se rovněž první konference afrických vůdců v Addis Abebě, cestoval po zemích Sovětském svazu a Blízkém východě. Současně jako korespondent působil také v Latinské Americe. Jeho návraty do domácí Varšavy byly, dá se říci, možná jen nuceným čekáním na další mimořádné dobrodružství.

Dělníci pera
Kapuścińského styl práce zahrnuje zejména plné nasazení bez ohledu na ohrožení života a zároveň preciznost literární zpracování ucelených reportáží. Jako zahraniční korespondent expresně zasílal do Polska nejaktuálnější depeše, přičemž za to při pobytu v Hondurasu mohl přijít i o život, jak v knize mimo jiné uvádí. Kapuściński se vždy pohyboval na tenké hranici mezi dvěma soupeřícími národy. Ať už se jednalo například o Salvador spolu s Hondurasem či o území rozsáhlé polopouště Ogaden mezi Etiopií a Somálskem, dále také boje Řeků a Turků na Kypru. Polský reportér stál uprostřed zuřícího a ohrožujícího davu, africké hlídky mu nejednou mířili na hlavu samopalem a v občanské válce se plazil nebezpečnou džunglí. Kapuściński píše syntetické a jednotlivé příběhy, které jsou upřímně a bezprostředně explicitní. Odhalující syrová pravda, jež se neskrývá za jemnými metaforami ani květnatou mluvou. Kapuściński je opravdovým dělníkem pera, jenž nic neskrývá a vše popisuje otevřeně a bez zábran.

Sám v cizí zemi, v cizí válce
Ryszard Kapuściński procestoval Kongo, Ghanu, Nigérii, Jihoafrickou republiku a další země Afriky. Svět, jenž zabírá celkem třicet milionu kilometrů čtverečních zeměkoule a padesát zemí, je ve skutečnosti tak nesmírně rozdílný. „Za měsíc jsem projel pěti zeměmi. Ve čtyřech byl výjimečný stav. V jedné byl právě sesazen prezident, v druhé se prezident zachránil jen díky náhodě, ve třetí se ministerský předseda bojí vytáhnout paty ze své rezidence střežené vojáky,“ píše autor. Kapuscinski zažil úřadující strany upalující lidi zaživa, státní politické převraty, ať už se jednalo o ty krvavé či poklidné, občanské války a sám byl dokonce ohrožen několikrát na životě. Všude byl cítit zápach střelného prachu a bezelstného strachu. Ze všeho nejvíce ho však stále zajímali a fascinovali lidé žijící v určitých oblastech, které navštívil. Jeho zájem o konkrétní osoby všude kolem něj přerostl až v to, že si od lidí nedokázal držet odstup, vše chtěl vidět a pociťovat z první linie. Tvrdil, že reportáž bez emocí neexistuje a svými texty toto zmíněné moto stále dokazoval. „Dole je venkovská masa ve věčném žentouru bídy, žije v neustálém strachu, že bude sucho, a vytrvale se modlí k Alláhovi za misku jídla, kterou jalová půda nemůže přinést. Nahoře v salonech někdo někoho zavírá, někdo někoho sesazuje. Dva světy a žádné viditelné pouto mezi nimi,“ těmito slovy popisoval Kapuściński typickou zemi třetího světa.

Kdo jde na stadion, může přijít o život
V Latinské Americe se fotbal stává šílenstvím, není to jen sport, ale především součást latinskoamerické kultury a jejího myšlení. Rok 1969. Válka mezi Salvadorem a Hondurasem. Přímou příčinou této stohodinové války byly násilné incidenty mezi obyvateli obou zemí, jež propukly poté, co salvadorský národní fotbalový tým zvítězil nad honduraskou reprezentací v kvalifikačním zápase na Mistrovství světa ve fotbale v Mexiku. Ve skutečnosti spolu obě země měly již dlouhodobé problémy. Salvador chtěl především dobýt sousední Honduras, aby měl přístup nejen k Pacifickému oceánu, nicméně i k Atlantickému na druhé straně a zároveň tak blíže k samotné Evropě. Těžké boje, které sváděly životy se smrtí zapříčinily to, že mnoho vojáku bylo ve válce zabito a zraněno. Patriotický nacionalismus současně spolu s politicky motivovanými činy zapříčinili tuto vzájemnou neshodu a nesouhlas. „Patří své matce, patří Bohu,“ tvrdili vojáci, kteří viděli umírat své spolubojovníky. Fotbalová válka trvala celkem sto hodin. Za její oběti padlo šest tisíc zabitých a několik desítek tisíc raněných. Řada vesnic byla zničena a okolo padesáti tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou. Už je po všem, je konec.

Ryszard Kapuściński: Fotbalová válka
Nakladatelství Absynt
Praha, 2021, 264 s.

Výstava Mezičas sochařky a multimediální výtvarnice Adély Matasové představuje celoživotní přehlídku práce umělkyně. Minimalismus se v jejich dílech propojuje s geometrií, tajemnem, ukrytým vnitřním řádem společně s přírodou a fascinací vědy a vědeckými poznatky.

Výstava představuje tvorbu Adély Matasové od raných prací ze sedmdesátých let až po ta současná. Matasová se zabývá vědeckými poznatky a metodami a zajímá se o možnosti pohybu, dynamiky a interaktivity. Její fascinace matematikou, fyzikou a biologií utváří základ pro vznik děl. Projekty autorky vypracované v letech 2000 až 2010 svým svébytným způsobem již relativně s předstihem akcentují tematiku environmentální problematiky. Její zájem a inspirační rámec utváří jak přírodní fenomény, tak i matematicky či společensky podmíněné procesy. Autorčina díla prolínají civilizační metasystém spolu s tím organickým. Matasová pracuje se svým vlastním tělem jako s formou autoportrétu, využívá rozmanité materiály a reaguje vždy na specifickou kvalitu výstavního prostoru vzhledem k instalaci kinetických projektů a videí. Nicméně retrospektivní expozice, kterou připravil kurátor Michal Koleček, není seřazena a nainstalována chronologicky. Výstavní prostor je naopak postaven a uspořádán na základě vzájemných konfrontací prací minulých a těch současných nejnovějších. Není tudíž ani daný přímý a jednotný směr, kterým se návštěvník v útrobách výstavního sálu musí vydat. Je to na osobitém zvážení každého jednotlivce.

Konstrukt zvaný mezičas
Adéla Matasová začínala formovat podobu umělecké scény již od doby šedesátých let minulého století. Posléze v sedmdesátých letech se její tvorba pohybovala v rámci tzv. šedé zóny, kdy umělkyně neměla tolik výtvarných příležitostí a možností vystavovat. Současně se tato výjimečná osobnost dobrovolně distancovala od oficiálního kulturního provozu. Z tohoto období normalizačního režimu vznikla také spíše drobnější díla. Prosazovat se začala opět po roce 1989. Její umělecké instalace však byly a stále jsou nadčasové, a charakteristické vzájemnými kontrasty a prostorovou komunikací. Umělkyně rovněž pracuje s různorodými materiály, což je ihned patrné při pohledu na expozici. Od pryskyřice a papíru, k ocelovým a dřevěným konstrukcím, následovanými zrcadly a kinetikou. V produkci Matasové jsou taktéž patrné antropologické a společenské prvky, obsažené například ve snaze o sebepoznání. Interaktivní instalace Matasové řízené počítačově nebo matematicky a kombinované se statickými objekty opět zkoumají význam a fyzičnost člověka a jeho lidský faktor v souvislosti s jeho ukotvením v daném prostředí a současně i v sociálním kontextu. Projekty kinetického umění tak v prostoru ožívají a komunikují jak s ostatními vystavenými pracemi, tak i s diváky.

Pryskyřice, papírovo-lněná hmota, ocel, železo
Hned na počátku výstavní koncepce je situováno dvoukanálové video nazvané Po sezóně se záznamem rehabilitace s míčkem. Asistují mu dvě trampolíny, přičemž jedna stojí na zemi a je na ní položeno zrcadlo, zatímco druhá je zavěšena na stěně a mechanická hybná síla pohání masážní strojky z ní vystupující. Následuje triptych performance zachycené na digitální fotografii se schematickým zobrazením postavy samotné autorky v černém úboru stojící na parapetu v okně proti světlu a zabalené do vánočních světýlek. Diagonální postoj v otevřeném okně s pozadím zasněžené krajiny, na níž se tyčí netradiční železobetonový kostel sv. Václava ve Vršovicích postavený ve stylu funkcionalismu podle návrhu významného kubistického a funkcionalistického architekta Josefa Gočára, tak vytváří hru se světlem a stínem. Vzápětí se opět mění styl tvorby umělkyně v podobě zavěšeného díla Zátěž ze souboru Zastavené pohyby připomínající pomačkané ložní prádlo odhozené po probuzení, vytvořené ze syntetické pryskyřice. Stejný materiál využila Matasová i v případě Diagonály, kdy jde opět o podobný námět pomačkaného prostředí, z něhož vystupuje tvar připomínající ruce. Z pryskyřice modelovala tvary připodobňující se různým biomorfním elementům. Následně se přesunula ke lněné papírové hmotě, oceli a železu, z nichž tvarovala různorodé fyzikální experimenty. Vytvořila tak předměty podobající se například vzduchotechnice hrající si s prostorem a odrazem.

Příroda v nás
Matasová propojuje přírodní systémy a jevy s těmi urbánními, futuristickými. Leitmotivem její práce je především příroda a přírodní společenství, které doplňují subjektivní krajiny a organické struktury spolu s civilistní citlivostí a lidským faktorem. Její raná tvorba je například inspirována biosystémem lišejníků. Příroda, les a skály jsou pak ale patrné i v novějších performancích zachycených na digitálních fotografiích u trojice prací To, co zůstává, Bez názvu a Hnízdo ze souboru Jak si usteleš. Fotografie zobrazují potemnělé a tajemné schéma s ústřední lidskou postavou oděnou do černé, vytvarovanou do různých pozic. Autorka se zde snaží o splynutí s přírodou. Zobrazuje bujný rozvětvený strom, na němž sedí schoulená žena s opadaným jehličím a kameny rozesetými po zemi, či strom se dvěma dřeněmi, na němž je postava nyní přehnutá. Přírodní úkazy, vady dřeva, propojení lidského společenství s tím přírodním, které jsme si v současnosti zvykli oddělovat od sebe, Adéla Matasová nicméně spojuje dohromady a vytváří z nich jednotný systém. Rostlinné struktury zde prorůstají lidským organismem a stávají se jedním tělem, jednou duší.

Future architecture I. – II.
Instalační prostor vytváří reminiscence na fiktivní architekturu, která je poté ještě více zpracovaná v jejich vystavených kresbách tužkou či perokresbách ze sedmdesátých let. Kresebné návrhy jsou rozděleny podle pohlaví na Území ženy a Území muže. Matasová navrhuje odlišné bydlení pro muže a ženy spolu s urbanistickým řešením, přičemž každý jednotlivý stavební útvar je strukturován prvky příznačnými pro toto pohlavní rozdělení. Domy i svou vizuální podobou připomínají biologický organický tvar kostí a lidskou tělesnost, s trochou fantazie i pohlavní ústrojí či pohlavní orgány žen či mužů. Organická architektura v podání Adély Matasové je vyjádřena expresivně a na svou dobu velmi inovativně a futuristicky.

Každý je součástí uměleckého díla
Pro styl výtvarnice jsou typické také četné situace obsahující zrcadlové plochy. Jedná se především o díla Mluv ke mně a Iluminace čeření, do nichž mohou diváci aktivně vstupovat a stávají se tak jejich nezbytnou součástí. Objekty v podstatě spouští aktivita člověka. Hmotné předměty jsou roztříštěny na mnoho obrazových ploch, jež se při pohybu začnou vlnit a vytvářet tak dojem zčeřené a neklidné vodní hladiny. Při Iluminaci čeření, jehož vznikem se Matasová inspirovala u letohrádku Hvězda, nastává moment tříštění obrazu i lidské siluety a dochází k jakémusi klamu a bezvýchodné situaci. Dostavuje se tím až téměř stav naprosté deziluze a pocit ztráty pevné půdy pod nohama. Mluv ke mně představuje tajemnou zrcadlovou tabuli poskládanou z tisíců malých zrcadlových plošek, které se začnou pohybovat a aktivovat při příchodu diváka blíže, jehož pohyb je následně monitorován. V těchto rafinovaných uměleckých instalacích jsou lidé konfrontování se svým vlastním obrazem. Naskýtá se však otázka, zda je to dáno estetickou záležitostí, nebo sledováním orwellovského typu. Nelze uniknout vnímavému oku práce, ale zároveň upoutává svou bezprostředností a symbolistním významem.

Adéla Matasová: Mezičas
Galerie výtvarného umění v Ostravě
(Jurečkova 9, Ostrava)
22. 6.—4. 9.

Nakladatelství Host vydalo první souhrnnou monografii pojednávající o významné osobnosti české výtvarné scény Janu Steklíkovi. Kniha využívá materiál shromážděný pro výstavu tohoto svérázného a bytostného umělce, kterou přichystal Dům umění města Brna před čtyřmi lety.

Jan Steklík (1938–2017) byl v prvé řadě kreslíř, malíř a performer, nicméně osobnost tohoto významného výtvarníka je dodnes velmi dobře známá rovněž díky jeho vizuálním básním. Mezi jeho nejvýznačnější díla lze považovat takzvané „ňadrovky“, což byly v podstatě drobné kresbičky nebo texty zpracované na téma ženského poprsí. Steklík tematizoval prostou každodenní realitu a zdánlivou utopii v běžném životě, odhaloval krásu všednosti. Ačkoli byl aktivní hlavně v době totalitního režimu, systematicky tvořil díla, jež ho vnitřně uspokojovala, a za která se nemusel stydět. Zajímal se o performativitu a pomíjivost okamžiků. Neuspořádanost i nespoutanost. Jeho umělecké počiny se skrývaly pod nánosem metafory. Umělec povýšil svou údernou a osobitou kresbu s prvky ironie na filozofující způsob myšlení.

Jozef Cseres, Terezie Petišková: Steklík
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 320 s.

Román Zřídlo od autorky Akwaeke Emeziové pojednává o duchovním a psychologickém rozvoji hlavní hrdinky Ady, přičemž duchové uvnitř ní usilují o nadvládu nad jejím tělem. Výjimečný debut autorky představuje skutečný životní příběh zahrnující queer, trans a nebinární tematiku společně s polyteistickým náboženstvím.

Bildungsroman s autobiografickými prvky představuje v hlavní roli problémovou identitu, hledání sebe sama a pochybnosti o vlastní sexuální orientaci. Africká božstva uvázlá v těle mladé dívky Ady se derou do popředí a Adino tělo využívají pro vlastní potěšení. Již po narození malé Ady se jejím rodičům, nigerijskému lékaři, gynekologovi a malajské zdravotní sestře, zdálo, že s ní není něco v pořádku. Její tělo sloužilo jako nádoba pro duchy, jelikož Ada se narodila jako ogbanje neboli duch Igbo, jenž se narodil v lidském těle a chce se co nejdříve dostat zpět do svého původního spirituálního světa.

Dítě krajty
Ada se narodila v Nigérii, nicméně za studiem se stěhuje do Spojených států, kde teprve začíná poznávat své vnitřní bohy, jejichž síla zde sílí a s nimiž dokáže i vzájemně komunikovat. Bohové skrytí v Adině těle se však živí krví, což zapříčiňuje Adino časté sebepoškozování i myšlenky na sebevraždu. Bohové v jejím těle jsou potomci metafyzické krajty Aly a touží dostat se zpět do lůna své matky, tudíž zabít svou fyzickou schránku Adu. Každá jednotlivá osobnost polyteistického božstva se chová jinak, cítí jinak a přeje si něco jiného. Uvnitř Ady tak dochází ke konfliktu identity, genderu i ke špatnému duševnímu zdraví. Ada rovněž střídá milence a ocitá se v toxických stavech, stává se cynickou, bezcitnou, manipulativní a lakonickou. Bojuje s vlastní orientací, nosí binder sloužící k zakrytí prsou a následně si dokonce samotná prsa nechává chirurgicky odstranit.

Polyteismus, sexualita, spiritualita
Příběh dívky a následně mladé ženy Ady v základu lehce připomíná dějovou linku románu Amerikána od Chimamandy Ngozi Adichieové, nicméně ústřední motiv Zřídla se liší především ve své orientací na tajemno, mystično a spiritualitu s náznakem děsivé zápletky. Autorka bravurně popisuje realitu a problémy nigerijské střední třídy zároveň spolu s mytologií igboského kmene. Nigérie a kmen Igbo je rovněž ústředním motivem knih Chimamandy Ngozi Adichieové. Akwaeke Emezi při psaní také plynule přeskakuje mezi rozdílnými perspektivami nemonotónního mnohobožství, přičemž Ada v nich hraje až druhou roli. Liší se také styly vyprávění příběhu i pojetí momentálního bytí. Lyrická a nezkrášlená dějová linka vychází z Emeziny vlastní zkušenosti, přičemž Ada jako autorčino alter ego se zabývá sexualitou, spirituálním světem, mytologií a rodinou.

Akwaeke Emezi: Zřídlo
Nakladatelství Host
Brno, 2020, 229 s.

Sovětský příběh je i po jedenatřiceti letech stále aktuální. Ačkoli se krvavě rudá vlajka se žlutě zbarveným srpem a kladivem roztrhala již na cáry několika samostatných částí, fenomén Sovětského svazu a neslavný kult jeho předních osobností představuje však záležitost i současné situace.

Dřívější mocné a věhlasné impérium nikdy zcela úplně nezaniklo. Zanechalo šrámy na duších i na zemi. Příběh utopie byl prvořadně utopen v tyranii. Bývalé země svazu se potýkají dodnes s postkoloniálními syndromy a komplexy. Impérium zla totiž rozpadem Sovětského svazu a jeho oficiálním smazáním z mapy světy ani zdaleka neskočilo. Nyní mu jen vládne jiná tvář – tvář autokrata Vladimira Vladimiroviče Putina.

Pouť do dějin Sovětské svazu
„Kolik obětí, krve a bolesti je spojeno se záležitosti hranic!“ naříká si autor Ryszard Kapuściński v knize Impérium. A záhy hned dodává, že „hřbitovy těch, kteří na celém světě padli při obraně hranic, jsou nekonečné“ a „stejně bezmezné jsou hřbitovy odvážlivců, kteří se snažili své hranice rozšířit.“ Kniha, jejíž první vydání se datuje již do roku 1993, je však aktuální i v současné situaci. Rusko stále neví, kde doopravdy končí jeho hranice a samo rozhoduje, na čí straně stojí pravda. Polský reportér, novinář a publicista Ryszard Kapuściński se vydal do států někdejšího Sovětského svazu čítajícího patnáct současných republik. Jeho toulky se ubíraly mnoha směry po rozsáhlém území impéria v několika různých časových intervalech, převážně však již v letech ústupu jeho zašlé slávy a směřující až k jeho konečnému rozpadu. Kapuściński cestoval sám trasou kolem šedesáti tisíc kilometrů, přičemž jeho cesta započala v Brestu a skončila až u pobřeží Tichého oceánu.

Nejen Stalin a Berija, ale i strejda Jura a krásná teta Olja
V knize Doba z druhé ruky: konec rudého člověka autorka Světlana Alexijevičová popisuje jedinečné příběhy několika obyčejných lidí. Představuje malé dějiny a osudy pamětníků, které byly utvářeny za novodobé historie Sovětského svazu. Jedná se opět o reportérskou práci přímo v terénu za použití metody rozhovorů s osobami, jejichž životy slouží jako trýznivé svědectví ruského 20. století. Sama autorka vzpomíná na šílený plán komunismu a poznamenává, že „za víc než sedmdesát let vyšlechtili v laboratoři marxismu-leninismu ojedinělý lidský druh: ,homo sovieticus‘,“ přičemž někteří na něj nahlížejí jako na tragického hrdinu a jiní mu říkají pouze Sovět. A ačkoli Homo sovieticus žije v různých zemích a mluví různými jazyky, ve skrytu je vlastně stejný. Ovlivnění socialismem, komunismem a krutovládou země, surovosti a bezmezné víry v rudého člověka. Žili mezi katy a oběťmi a bylo to zcela normální, jak jeden ze zpovídaných uvedl. Udávalo se nejen mezi sousedy, ale i kamarády, rodinou, milenci. „… čisté zlo chemicky neexistuje, takže nejen Stalin a Berija […] Ale i strejda Jura a krásna teta Olja…“

Chvilková demokratizace impéria
Postupný rozpad Sovětského svazu a přechod na kapitalismus proměnil rudou krajinu na šedou. Ne všichni byli za získanou svobodu a relativní demokracii vděční. Stejně jako někdejší reformátor Vladimir Putin se časem vypracoval na autokratického diktátora s neomezenou mocí a mistra propagandy. Putinismem neboli putinovskou érou se zabývá v knize Všetci mocní Kremľa ruský novinář Michail Zygar. Autor zkoumá nakolik je Putin opravdu absolutním vládcem nynějšího Ruska nebo se jedná o tzv. kolektivního Putina zaštiťujícího více možných mocných mužů či nové politbyro. Dokladem tomu jsou i události v Gruzii, na Krymu či současné Ukrajině. Svým výrokem považující rozpad Sovětského svazu za největší geopolitikou tragédií minulého století se současný ruský prezident navrací k nacionalistickému paradigmatu velkého a jednotného státu na úrovni právě bývalého svazu s vůdčí pozicí Ruska, a především pak samotného Putina. Zygar pro svou knihu vyzpovídal téměř všechny Putinovy blízké, jako například dočasného Putinova zástupce Dimitrije Medveděva, podnikatele a oligarchu Michaila Chodorkovského či čečenského bojovníka a organizátora nájemných vrahů Ramzana Kadyrova nebo Sergeje Šojgua, současného ministra obrany.

Temná zákoutí Kremlu
O současných poměrech Ruska píše i investigativní reportér a novinář Ondřej Kundra v knize Novičok nebo kulka: Jak umírají Putinovi kritici, v níž se zaobírá především tím, co se děje politickým oponentům ruské hlavy státu. Součástí knihy jsou pak také významné kauzy vybuchlého muničního skladu v českých Vrběticích a atentát na dvojitého agenta Sergeje Skripala v Salisbury ve Velké Británii, přičemž v obou těchto případech figurovala ruská rozvědka GRU. Kniha dokládá, že se ruské tajné služby spolu se speciálními komandy stále více snaží rozšiřovat svůj vliv směrem na západ a operují i na evropském území, nevyjímaje Českou republiku.

V knize esejů nazvané Tyranie: 20 lekcí z 20. století pak předkládá autor Timothy Snyder dvacet rad či poučení, jak se vypořádat s totalitními režimy zahrnující nacismus, fašismus a komunismus. Historik a přední intelektuál současnosti se tak snaží ubránit svobodu a poskytnout jakýsi manuál proti totalitarismu, z něhož vyvěrá tyranie. Problematické jevy a ideologie autor popisuje na ukázkových příkladech Německa za vlády Hitlera, SSSR a Ruska za Stalina a Putina či na Spojených státech amerických.

Internet jako místo činu
„Vyprávění o tom, jak anonymní jedinci sedící u počítačů dokážou znesvářit celé státy, ničit kritickou infrastrukturu a zabíjet, aniž by vedli jakoukoli bojovou činnost a aniž by měli sebemenší představu, kdo jsou jejich oběti.“ Těmito slovy zakončuje autor knihy Vpád Daniil Turovskij svou předmluvu. Ruský nezávislý novinář, jenž se dlouhodobě zabývá hackerstvím ve své rodné zemi, napsal knihu, která představuje hackerství z několika úhlů. Turovskij v knize vychází v prvé řadě z dostupných materiálů, které následně analyzuje, a rovněž pak z vlastních rozhovorů uskutečněných s předními hackery. Svět byl svědkem již několika hackerských útoků, ať už se jednalo o vydírání nemocnic či vykrádání bankovních institucí, útoků na zpravodajské weby a politické oponenty, tak také především četné ovlivňování voleb i dodávek regionální elektřiny. Virtuální hrozby jsou neustále přítomny a stávají se efektivnějšími, hrozivějšími a důslednějšími prostředky, jak dosáhnout svého. Kybernetická válka jde ruku v ruce s propagandou a manipulací a nahrává populistickým tvrzením a rozdělováním společnosti. A jak příhodně na konci svých rad uvádí Timothy Snyder: „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“

Světlana Alexijevičová:
Vojna nemá ženskú tvár
Nakladatelství Absynt
Žilina, 2015, 328 s.

Daniil Turovskij: VPÁD: Stručné dějiny ruských hackerů
Nakladatelství Pistorius & Olšanská
Příbram, 2021, 312 s.

Kniha Brněnský fenomén Lesná představuje komplexní souhrn historického a stavebního vývoje této městské čtvrti.

Autor Adam Guzdek ve své první knize popisuje vznik jedné ze základních a esenciálních společenských potřeb – bydlení uspokojující jak materiální, tak i kulturní požadavky člověka. Od samotného návrhu, přes typologii jednotlivých objektů a problémy, s nimiž se sídliště potýkalo ve významné době v roce 1989 po politických a společenských změnách, až po potenciál Lesné v rámci jejího možného zahuštění řešeného spolu s otázkou památkové ochrany. Cílem knihy, zařaditelné do kategorie populárně naučné literatury, je v prvé řadě změnit pohled široké společnosti na architekturu a urbanismus ve druhé polovině minulého století. Sám autor v knize vypráví, jak urbanismus za doby režimu komunismu na mnoha místech znehodnotil malebnost a výraz měst a ovlivnil životy několika generací.

O autorovi
Autor knihy Ing. arch. Adam Guzdek, Ph. D., absolvoval Fakultu architektury na Vysokém učení technickém v Brně. Narodil se v Havířově, kde v roce 2012 aktivně zasahoval do záchrany a odvrácení demolice železničního nádraží postaveného v šedesátých letech architektem Josefem Hrejsemnou v tzv. bruselském stylu. Zachování jeho architektonické hodnoty zároveň napomohlo také záchraně brutalistní plastiky Směrník od sochaře Václava Uruby, jež se v současnosti nachází před významnou puristickou budovou ostravského pracoviště Národního památkového ústavu na ulici Odboje 1941/1. V současnosti působí jako odborný asistent v Ateliéru obnovy památek na Ústavu architektury Fakulty stavební brněnského Vysokého učení technického. Ve své disertační práci, obhájené roku 2016, se věnoval právě sídlišti Lesná, v jehož výzkumu pokračoval i nadál a o pět let později o tomto hromadném obytném souboru vydal knihu Brněnský fenomén Lesná.

Adam Guzdek: Brněnský fenomén Lesná
Nakladatelství VUTIUM
Brno, 2022, 336 s.

Na první pohled ideální život nigerijské domácnosti není ve skutečnosti takový, jak se zdá. Pod povrchovou slupkou nekonečného luxusu a štěstí se skrývá tajemství manipulativního a tyranského otce.

Citlivý a intimní příběh knihy Purpurový ibišek představuje rodinu bohatého nigerijského továrníka a mediálního magnáta Eugena Achikeho a jeho sestry Ifeomy, která je univerzitní profesorkou. Vypravěčkou a hlavní hrdinkou knihy je patnáctiletá Kambili, jež nežije klasickým životem africké dívky. Kambili a její bratr Jaja mohou díky svému zámožnému a úspěšnému otci chodit do drahých soukromých škol, mít krásné oblečení, dobře vybavenou domácnost a žít v luxusu, který si její vrstevníci nedokáží představit. V pozadí příběhu přitom probíhají politické aféry i korupční kauzy, které nejsou u zrodu demokratické Nigérie ojedinělé.

Otec jako bůh
Rodina Eugena Achikeho prezentuje privilegovanou vrstvu nigerijské společnosti. Otec rodiny je silně věřící a v kostele, který sponzoruje, jemu a jeho rodině hrdě náleží přední lavice. Současně dotuje vzdělávání několika dětem ve vesnici a rozdává peníze chudým. Nicméně doma v rodinném kruhu se chová despoticky a jakékoli prohřešky proti víře brutálně a bezostyšně trestá, přičemž jeho hněvu nejsou ubráněny ani jeho děti, kterým polévá nohy vařící vodou a bičuje je opaskem. Křehká Kambili, vzpurný Jaja a jejich oddaná matka žijí pod vedením přísné patriarchální ruky dogmatického otce. Obě děti musejí vykazovat nejlepší výsledky a být ve všem první, čímž si teprve zajistí lásku a uznání otce.

Náboženský fanatik i velkorysý dobroděj
Kambili svého otce bezmezně uctívá a miluje a vzhlíží k němu jako k autoritě. Její vnímání se změní, jakmile jsou s bratrem na návštěvě u svobodomyslné a volnomyšlenkářské tety Ifeomy, která vyučuje na univerzitě v Nsukce. Její děti jsou vychovávány zcela jinak a v domácnosti panuje klid a radost, důvěra i otevřenost. Ifeomin příbytek nenabízí luxus ani takovou vybavenost, na niž jsou Kambili a Jaja zvyklí, ale přesto si to tam zamilují a spřátelí se s bratranci a se sestřenicí. Také začnou trávit více času se svým dědečkem, o němž jejich otec tvrdí, že je pohan, přičemž za to Kambili i Jaju stihne tvrdý trest. Napjaté rodinné vztahy se však stupňují a vrcholí.

Vůně muškátového oříšku a kari
Purpurový ibišek je dramatickým románem naplněným emocemi i kritickou úvahou o společnosti. Příběhem zmítá strach i svoboda, těžké dospívání, ale také přísliby první lásky, zamilovanosti a pevných rodinných pout. Zásadním prvkem děje jsou tamější společenské normy a postavení žen ve společnosti, které předpokládají konvence o údělu ženy v domácnosti a umožňují násilné týrání ze strany muže. Společenské i kulturní zvyky tyranů a mlčení žen vykreslují snadnost, jakou ženy tento osud přijímají a svého muže i přesto vidí jako boha. Nicméně na druhé straně stojí teta Ifeoma, která představuje silnou a emancipovanou ženu, která si stojí za svým názorem a nechce být považována za podřadnější, než jsou muži. Kniha tak sděluje podstatné společenské poměry s prvky feminismu a šance na nový život na pozadí pestrého a živého světa Nigérie.

Chimamanda Ngozi Adichi: Purpurový ibišek
Nakladatelství Host
Brno, 2020, 312 s.

Autorská kniha nazvaná Příběhy laku představuje jedinečný malířský materiál a užitou techniku umělce Milana Housera v podobě laku, pigmentu a barviva na plátně. Kniha je především obrazovým příběhem s přiloženým katalogem a závěrečným rozhovorem umělce s teoretikem výtvarného umění.

Malíř Milan Houser pracuje s originální technikou, díky níž jsou jeho díla mimořádná a na první pohled jasně rozpoznatelná. Jedná se o speciálně upravené a vyčištěné laky, do nichž Houser následně přidává různé materiály jako například pigmenty, barviva, namleté kovy či luminiscenční materiály. Posléze v ateliéru do laku podle potřeby ještě navíc přidává změkčovadla, zvláčňovadla a další přísady. Jedná se o složitý, ale pozoruhodný proces, který může trvat až dva roky.

Řízená náhoda
V další části knihy je na fotografiích zachycen způsob tvorby uměleckého díla Milana Housera. Publikace rovněž nabízí částečný pohled do zákoutí malířova ateliéru, v níž jsou zobrazeny papírové krabici podpíraná velkoformátová díla, po zemi roztroušené plechovky od barev a od laků. Fotografie také nápaditě zachycují stékající barvy po stranách plátna, mísení barev, nalévání laků z plastových odměrek, míchání karmínově rudé barvy v kontrastním čistě bílém hmoždíři či vpichování pigmentu obsaženého v injekční stříkačce do plátna. Pro Housera je charakteristické vymýšlení nových metod a téměř až hraní si s díly. Jde mu o pochopení fyzikálních a chemických procesů, jež probíhají v jeho dílech a současně jejich využití při samotné tvorbě uměleckého díla. Experimentuje, pracuje s materiály, které nejsou pro vysokou výtvarnou kulturu zcela běžné a tradiční, což činí jeho díla ještě nápadnější. Houser v knize rovněž popisuje svou metodu práce postupného nalévání laků na plátno, kdy čeká na samotné míchání barev, což pojmenovává „řízená náhoda“, jelikož ví, že k tomu dojde, ale výsledky jsou vždy trochu odlišné. Houser si také posléze vytváří ke každému dílu jakýsi rodný list, kde si zaznamenává informace o daném obrazu jako jsou použité materiály a postup práce.

Hloubka, prostor, objem
Knihu na konci uzavírá rozhovor teoretika výtvarného umění Tomáše Pospiszyla s Milanem Houserem o jeho tvorbě. Rozhovor je proveden kromě české verze také v angličtině a francouzštině. Houser si jako svůj jedinečný malířský materiál zvolil lak, díky němuž svá díla modeluje a obaluje, experimentuje s nimi a okázale i nenápadně předvádí nečekaně skrytou hloubku, prostor a objem. Přidáváním různorodých ingrediencí se složení a konzistence laku nečekaně mění a Houser tak proměňuje a prozkoumává nové interakce jednotlivých vrstev. Houserova umělecká díla tak představují proměnlivé a nestálé lakové kaluže, nicméně jedná se o důmyslnou geo­metrickou abstrakci pohlcující realitu.

Milan Houser: Příběhy laku
Nakladatelství VUTIUM
Brno, 2020, 168 s.

Slovenská spisovatelka a scénáristka Alena Sabuchová ve své knize nazvané Šeptuchy představuje docela jiný svět odehrávající se v regionu Podlasí na hranicích Polska s Běloruskem.

Fiktivní příběh založený na vyprávění místních obyvatel se odehrává v pohraničí na posko-běloruském pomezí. Sabuchová region podlaských kolonií mapovala a prozkoumávala společně s kamarádem a fotografem Robertem Tappertem. Slovenské vydání knihy oproti českému překladu obsahuje rovněž Tappertovy fotografie, jež příběh na pomezí reality a fikce ochucenou magií mistrně dokumentují. Sběr materiálu pro knihu vznikal v rozmezí dvou let, kdy Sabuchová jezdívala na severovýchod Polska a hovořila se zdejšími obyvateli i lidovými léčitelkami zvanými šeptuchy.

Přepravci duší
Příběh je zaměřen na dospívání v kraji se silným geniem loci, jenž je tak trochu zapomenutou zemí v hustých lesích mezi Polskem a Běloruskem. Tajuplná a tajemná oblast se silně věřícími obyvateli, bídnými příbytky a zvláštní zálibou v pohanských praktikách šeptuch, jež zdejší církev odmítá. V každé vesnici žijí minimálně dvě až tři ženy, které provádějí řemeslo šeptuchářství. Jejich zaříkávání spolu se záhadnými zvyky a obyčeji jsou na tomto místě opředeném legendy a mýty již tradicí. Tradicí, která se však současně setkává s výdobytky moderního světa. Tento druhý pohled ztělesňují především dvě dívky – hrobařova dcera Dorota a její kamarádka a spolužačka již zmíněná hlavní vypravěčka děje. Čarovná atmosféra místa je zahalena do mlhy ladně plující nad močály a okrášlená složitými mezilidskými vztahy, pověrami, symboly, religiozitou, nadpřirozenem i zanedbaností některých občanů a neúprosnou skutečností.

Po tom všem
Alena Sabuchová si pro svůj román zvolila mystický prostor v kontrastu úplně obyčejné banality v podobě místní pobočky německého obchodního řetězce Kauflandu, jenž doplnila výjimečnými a autentickými postavami zažívající mnohá dobrodružství s hořkou příchutí. Obyčejní vesničané, děti, teenageři, opuštěné vdovy a alkoholici se míjí na místech hřbitova, hospody, zahrad a ve svých skromných domovech. Kniha je příběhem o smrti a nelehkém životě v rustikální oblasti prorostlé hustými strašidelnými lesy, nicméně intimní a jemné vyprávění o kraji a místních je prodchnuté veselými i nešťastnými historkami dívek i melancholickými vzpomínkami. Sabuchová v popisu využívá také často polské či ruské výrazy, jež jsou graficky odlišeny a vysvětleny ve slovníčku na konci knihy. Mluvu dívek a jejich spolužáků jakožto dospívající mládeže formulují mnohdy rovněž vulgarismy. Autorka místy naznačuje nevyřčené a v podstatě nechává hrdinům knihy i jakési oplývající tajemství, jelikož všichni pod rukávy nějaké skrývají. „Po tom všem se obvykle říká, když by mělo být lépe, když už to všechno je jen špatnou vzpomínkou a my jsme tady, protože jsme to všechno přežili.“

Alena Sabuchová: Šeptuchy
Nakladatelství Host
Brno, 2021, 183 s.
Alena Sabuchová: Šeptuchy
Nakladatelství Artforum
Bratislava, 2019, 192 s.

Výstava Steven Holl: Making architecture konající se v Galerii výtvarného umění v Ostravě (GVUO) představuje celkem jedenáct realizovaných projektů amerického architekta Stevena Holla, přičemž zdůrazňuje charakteristický proces jeho tvorby.

Putovní výstava děl Stevena Holla se poprvé uskutečnila v Muzeu Samuela Dorského v newyorském městě New Paltz. V současné expozici v ostravském Domě umění je kladen důraz na prezentaci osobitých procesů jeho tvorby od prvotních náčrtů a vizí až po modely jím navržených objektů a sofistikované rozmístění jednotlivých realizací. Významnou součástí výstavy je pak především představení Hollova dvanáctého projektu ostravského koncertního sálu, jenž je nyní v přípravné fázi.

Most mezi myšlenkou a světem prožitků
Hollovy realizace se nacházejí na čtyřech různých kontinentech a slouží k rozmanitým účelům. Holl navrhl zdravotnická zařízení, knihovny i muzea a centra umění. Každý jednotlivý projekt se vyznačuje propojením myšlení a praktického načrtávání funkční a esteticky krásné architektury. Sám Holl popisuje kreslení jako svou vlastní metodu myšlení, přičemž na začátku každého dne rituálně kreslí. Pomocí lidských rukou a osobních dotyků vytváří znamenitá, originální a důmyslná díla prodchnutá expresivitou. Hollovu podstatu architektury tvoří styk s prostředím a formou, tahy štětcem, barvy, materiálnost, vytváření modelů ze dřeva, plastů, skla, světlo či prostor. Holl se záměrně vyhýbá počítačové technice a digitalizaci užívané v dnešní době, jelikož podle něj prosté klikání myší a odměřený přístup u počítače nenahradí přímý dotyk s architekturou.

Thinking, building, reflecting
Prezentované projekty, mezi něž patří například The Kennedy Center Expansion ve Washingtonu D.C., dále Winter Visual Arts Center v rámci Franklin a Marshall College v Pensylvánii, Muzeum výtvarných umění v Houstonu, Nekropole Ťin­‑pao­‑san na Tchaj­‑wanu či Maggie’s Cancer Care Center v Londýně, jsou rozděleny do tří tematických kategorií. Thinking neboli Myšlenka představuje především barevné akvarelové skici plánů a praktických náčrtů a projekty drobných pracovních modelů vytvořených z různorodých materiálů. V této sekci je zachycen základ a prvotní tvůrčí exprese a ideje jednotlivých projektů. Expozici tvoří akvarelové kresby s poznámkami a vzory modelů umístěných na šesti stolech seřazených dle Hollových strukturovaných myšlenek, jak jím sám říká. Building, česky Stavba, zachycuje na velkoformátových propracovaných modelech proces tvorby a detailní prozkoumání staveb. Materiálové modely znázorňují rozmanité architektonické prvky s drobnými detaily, kdy součástí těchto projektů jsou i lidské figury či stromy a rozvržení světla. Po stranách objektů jsou pak na zdi prezentované černobílé fotografie pořízeny během výstavby budov. Ve třetí kategorii Reflecting neboli Reflexe jsou prezentovány Hollovy myšlenky a architektonické teorie a vize prostřednictvím mnoha spisů a textů. Součástí jsou také filmové záznamy s Hollovým oficiálním vyjádřením a autorskými komentáři včetně mediálních ohlasů na jeho tvorbu.

Pouzdro hudebního nástroje
Expozici uzavírá prezentace návrhu koncertního sálu v Ostravě. Holl projekt sálu citlivě propojil se stávající památkově chráněnou budovou Domu kultury města Ostravy postavenou v letech 1956 až 1961 na základě projektu architekta Jaroslava Fragnera. Dochází zde tak ke sloučení historické stavby ve stylu socialistického realismu s funkčním moderním a inovativním komplexem splňujícím technické i ekologické parametry dnešní doby. Prostory by měly sloužit orchestru Janáčkově filharmonii Ostrava, přičemž se v novém komplexu bude nacházet kromě koncertního sálu také komorní sál s variantním uspořádáním, hudebně zaměřené edukační centrum, nahrávací studio, divadelní sál, kino či restaurace. Projekt sálu z oceli a skla svým vzhledem příznačně připomíná pouzdro hudebního nástroje.

Architektonická myšlenka Stevena Holla
Jeden z neuznávanějších amerických architektů současnosti Steven Holl se narodil v roce 1947 v Bremertonu ve státě Washington. Absolvoval studia nejprve na Washingtonské univerzitě v Seattlu a později studoval architekturu v Římě a na Architectural Association School of Architecture v Londýně. V roce 1977 založil v New Yorku své vlastní architektonické studio nazvané Steven Holl Architects. V roce 1989 začal vyučovat na Kolumbijské univerzitě a zároveň vydal knihu pojednávající o architektuře pojmenovanou Anchoring. Hollovy stavby představují jeho fascinaci vědeckými fenomény a propojením prostoru a světla spolu s využitím jedinečné hodnoty každého jednotlivého projektu. Inspirují jej pak geometrické tvary přírody, fyziky a trajektorie lidského pohybu. Hlavní ikonické stavby ze studia Stevena Holla se nacházejí v několika metropolích po celém světě.

Steven Holl: Making architecture
Galerie výtvarného umění v Ostravě
(Jurečkova 9, Ostrava)
22. 9.—5. 12.