Výstava „Vymezení“, která byla zahájena ve středu 31. 5., je v Galerii Evoluční k vidění po celé léto. Spolupráce dvou autorek, Veroniky Palmové a Markéty Oplištilové, vyústila v instalaci, jež přináší do pražské pasáže nové uvažování o vymezení a vnímání prostoru.

Galerie Evoluční svými specifickými prostory představuje pro vystavující vždy výzvu. Prostředí průchozí domovní pasáže v centru Prahy, kde se většinou „návštěvníky“ galerie stávají náhodní kolemjdoucí, vyžaduje od umělců výrazně odlišný tvůrčí přístup ve srovnání s tradičním prostředím bílé krychle. Skleněné vitríny, které jsou integrované do architektury domu z 30. let 20. století v Revoluční ulici, vyzývají k site-specific instalacím a uměleckým reakcím na prostor, který je už sám o sobě, i ve stavu před kreativním zásahem vystavujících umělců, plný nejrůznějších kontextů. Veřejný prostor setkávání obyvatel domu, místních Pražanů, kteří si tudy pravidelně krátí cestu, a bloudících turistů, objevujících nečekaná zákoutí Starého města, je stejně jako zbytek metropole do nezanedbatelné míry zahlcen vizuálním smogem v podobě rozličných forem inzerce a reklam. A to i navzdory tomu, že v jeho prvním patře sídlí Dům fotografie, jeden z prostorů zavedené kulturní instituce Galerie hlavního města Prahy.

Veronika Palmová, studentka magisterského programu v Ateliéru Přírodních materiálů na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, a Markéta Oplištilová, která je studentkou magisterského programu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v Ateliéru sochařství, ve své realizaci využily této situace jako určujícího výchozího bodu pro společnou autorskou výstavu. V prostoru, kde se v jednom okamžiku mísí tolik protikladných vlivů a významů, od komerčních sdělení po umělecké realizace, hrozí zahlcení diváka natolik, že ten při průchodu pasáží vytěsní veškeré okolní vjemy, jež jsou mu všemi přítomnými výlohami a výkladními plochami prezentovány. Namísto vytváření dalšího obsahu do galerijních vitrín se proto autorky rozhodly prozkoumat a zpochybnit základní význam a možnosti vitríny jako specifického objektu sama o sobě. Opustily obvyklý postup vyplnění výstavního prostoru a zaměřily se na zkoumání fyzických i kontextuálních možností Galerie Evoluční. Svou intervencí uvnitř i vně skleněného vakua, které tradičně slouží jako (do nejvyšší možné míry) neutrální místo pro prezentaci uměleckých realizací, tak do středu pozornosti postavily objekt samotných vitrín ve své obnažené podobě a funkci. Umělecký zásah pohybující se na hranici instalace, sochy a architektonické studie místy expanduje do prostoru v okolí glass boxů, místy je jejich integrovanou součástí. Zároveň pro ně vymezuje nové, širší území významového i hmotného působení. ∞


Palmová + Oplištilová = Vymezení
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
1. 6.—1. 9.

Podzim, temná část roku. Dušičky, smrt, tma. Vyjádřeno jednoduchým symbolem: smutný smajlík.

Eva Jaroňová, absolventka Ateliéru environmentu na brněnské Fakultě výtvarných umění a Martin Cáb, student Ateliéru intermedií na téže škole se pustili do hledání společného průsečíku své tvorby. Styčným tématem, které nalezli, se stala negativita, všudypřítomná ponurost aktuálního ročního období, ale možná i doby obecně. Inspirace dekadencí a romantismem vedla k námětům, které s výchozím navozením atmosféry rezonují více než účinně.
Na výstavě EmoXicon se autoři nicméně pokouší svá mnohdy až výpravná a lyrická témata zredukovat na zjednodušené symboly.

Inspirace současným teenagerským plýtváním emotikony ve virtuálním prostředí přináší spíše ironický pohled na tuto tématiku. Nadužívání vede nutně k vyprázdnění. Dojde-li k vyprázdnění emoce ze symbolického sdělení, jehož jediným účelem bylo zprostředkovat právě tuto emoci, můžeme vůbec ještě považovat daný symbol za platný? Co pak znamená takový obsahově prázdný smutný smajlík? Nebo jakýkoliv jiný obecně srozumitelný symbol určený k tomu, aby co nejjednodušší cestou zprostředkoval libovolně komplikovanou emoci?
Instalace Evy Jaroňové a Martina Cába předvede, jak vypadá doslovně prázdný symbol.

Cáb + Jaroňová = EmoXicon
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
24. 11.—23. 1. (vernisáž 23. 11. 19:00)

Chystaná výstava v Galerii Evoluční se ponese ve společenskokritickém duchu. Konzumem prosáklé centrum Prahy tentokrát pronikne i za sklo vitrín, kde se zhmotní v podobě novodobého symbolu neupřímné srdečnosti a neautentických tradic – staročeského trdelníku.

Instalace Davida Babky, studenta ateliéru Grafický Design II na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, a Jakuba Plachého, který je studentem Ateliéru ilustrace na pražské UMPRUM, chce upozornit na to, v jak absurdní situaci se naše společnost aktuálně nalézá.

Prostředníkem této zkušenosti se stává staročeské trdlo. Populární zákusek, prodávaný za nemalý obnos turistům, kteří navštíví Prahu a další česká města, figuruje jako zástupný znak vzorců chování, které můžeme aktuálně rozpoznat všude kolem nás. Trdlo se v tomto kontextu jeví jako ztělesnění jisté naivity a vypočítavosti zároveň. V podání autorů tato sladká rolka nepředstavuje nic menšího než koncentrát všeho, co je momentálně v naší společnosti špatně: neproblematické obohacování se na turistech, kteří věří, že si opravdu pochutnávají na staročeské specialitě, a přitom si mohou tu stejnou „tradiční“ pochoutku zakoupit v polovině evropských metropolí. Využívání všech dostupných zdrojů k vlastnímu přilepšení bez ohledu na celospolečenský dopad takového jednání. Snahu vyzrát nad ostatními za každou cenu.

Samotný trdelník samozřejmě za nic nemůže. Česká povaha se, zdá se, jednoduše nebrání využít využít kohokoli a cokoli k vlastnímu užitku. Trdlo nevyjímaje. ∞


David Babka + Jakub Plachý: Staročeský trdelník
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
7. 4.—31. 5. 2016 (vernisáž 6. 4. 19:00)

Nová výstava v Galerii Evoluční nabídne návštěvníkům i náhodným kolemjdoucím něco, co se od galerie běžně neočekává. Namísto pasivního prohlížení umělých muzejních exponátů či statických uměleckých děl umožní setkání s unikátním organismem.

Skleněné vitríny galerie nabudou na nadcházející měsíc a půl zcela nové funkce. Poté, co již v rámci jiných výstav představovaly výkladní skříň, výlohu, glass box i white cube, se nyní v rámci společné instalace Anny Symonové a Ondřeje Jirásky stanou teráriem. Dvě pomyslná vakua ohraničená od zbytku okolního světa jen křehkou skleněnou membránou tentokrát nebudou plnit roli pasivního objektu. Stanou se proměnlivým prostorem, přizpůsobeným svým dočasným obyvatelům.

Terárium jako životní prostor pro dvě různé, blíže neurčené formy života může zároveň sloužit jako paralela k životnímu prostoru pozorovatele. Ve své definované ohraničenosti představuje na první pohled snadno nahlédnutelný mikrosvět, který má jeho obyvatel jen pro sebe, i když je přitom neustále vystaven pohledům skrze sklo, pohledům, kterým by podle očekávání neměl být schopen uniknout. Co když se mu to ale podaří?

Plánovaná realizace Terária by měla jasně ukázat, že zahlédnout, natož pozorovat něco konkrétního v uzavřeném a zdánlivě dostupném prostoru není zdaleka tak snadné, jak bychom čekali. Zda nakonec divák opravdu obyvatele vitríny uvidí, není možné zaručit. ∞


Ondřej Jiráska & Anna Symonová: Terárium
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
18. 2.—30. 3. • vernisáž 17. 2. 19:00

Malby, sochy, grafiky, fotografie, instalace, architektura, průmyslový a oděvní design. Národní galerie v Praze od 20. listopadu ukáže návštěvníkům, jakým způsobem se na reprezentaci před- a poválečného Československa podílelo vizuální umění. Výstava Budování státu ukáže poprvé průřez uměleckou tvorbou „krátkého“ 20. století z vybraného hlediska širšího společenského kontextu.

Ambiciózní projekt, jakým bezesporu výstava podobného rozměru je, na jehož realizaci se podílel tým kurátorů, historiků umění a pedagogů pod vedením Mileny Bartlové a Jiřího Vybírala, je výstupem několikaletého výzkumu na téma „Umění, architektura, design a národní identita“. Slibuje tedy vizuální obsah s dostatečným teoretickým podkladem, jenž by měl osvětlit hlavní momenty vývoje československého umění, které formovalo vědomí státní identity.

Výstava bude vzhledem k rozsahu rozdělena do několika tematických celků, a sice Vlast a její hrdinové, Ikonografie státu, Architektura a moc, Životní prostor státu, Tělo národa, Folklorismy, Modernizace: Nové Československo a Internacionálie. Státní reprezentace ve vizuálním umění názorně ukáže to, o čem se dosud příliš nemluvilo – totiž složitou souhru kontinuit a diskontinuit mezi Československem před rozpadem v letech 1939–1945 a po jeho obnovení do roku 1992.

K výstavě je připravena obsáhlá publikace a doprovodný program zahrnující přednášky, filmové projekce ve spolupráci s NFA, architektonické vycházky nebo program zaměřený na práci s historickou pamětí ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Otevřená vernisáž výstavy se uskuteční ve čtvrtek 19. listopadu od 19 hodin ve Veletržním paláci. º


Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu
Národní galerie v Praze – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
19. 11.—7. 2.

Spolupráce dvou autorek z rozdílných zemí a kultur nabízí dva individuální úhly pohledu na specifický prostor skleněné vitríny a na sklo jako materiál obecně.

Styčný bod, který tvoří v první řadě transparentnost, díky níž jsme si navykli pohlížet za sklo, a nikoliv zaměřovat pozornost přímo na něj jakožto na objekt, odhaluje mnohé nejen o našem vztahu k tomuto materiálu. Poskytuje zároveň nečekané podněty k zamyšlení nad způsobem, jakým ho tradičně nahlížíme.

Inspirací pro instalaci Romany Drdové je primárně vitrína jako paralela k obchodním výlohám prezentujícím divákovi iluzorní svět reklamních produktů. Iluze dokonalosti a příslib štěstí, jež v sobě pečlivě naaranžované výlohy obsahují, jsou umocněné fyzickým předělem skla, které – ač neviditelné – stojí jako pevná a zdánlivě nepřekonatelná bariéra mezi vzájemně oddělenými prostory pozorovatele a prezentovaného objektu. Nakolik toto rozdělení ovlivňuje právě ona neviděná a přirozeně přehlížená bariéra a jak by se změnilo naše vnímání vystaveného objektu v případě, že bychom upřeli svůj zájem mimo něj, právě na onu bariéru, která nám brání v přímém kontaktu s ním – to je nosné téma, na něž instalace reaguje.

S myšlenkou skla jakožto svébytného objektu hodného pozornosti sama za sebe se setkáváme i v práci Ju Yeong Kim. Skleněná vitrína zde plní roli okna, kterým pohlížíme na svět okolo nás, mimo náš osobní prostor. Ve vztahu k vitríně se ovšem nejedná o pohled ven, nýbrž dovnitř. Jde o okno vedoucí do uzavřeného prostoru, ve kterém očekáváme výjev, kvůli němuž jsme se rozhodli skrze něj podívat. Při pohledu za sklo, skrze toto okno, nám ve skutečnosti nikdy nejde o něj samé, ale o očekávání toho, co uvidíme za ním. Jaká bude naše reakce v případě, že nám tento pohled „skrz“ umožněn nebude? Pakliže zůstane okno zavřené, nezbývá zdá se nic jiného, než věnovat svůj pohled přímo jemu. ∞


Romana Drdová & Ju Yeong Kim: LookLook
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
22. 10.—23. 11. (vernisáž 21. 10. 19:00)

O tom, čím vším je festival pro diváky zajímavý i co konkrétně by si v rámci aktuálního ročníku neměli nechat ujít, hovoří dramaturg a spolutvůrce programu, vyučující na Katedře divadelních a filmových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci, Mgr. Milan Hain Ph.D.

Noir Film Festival je svým žánrovým zaměřením v českém prostředí unikátní, jaké jsou reakce návštěvníků na kulturní akci tohoto typu?
Reakce na program – alespoň ty, které se ke mně dostávají – jsou velmi pozitivní. Myslím, že návštěvníci oceňují vyhraněnou dramaturgii, která jim nabízí jinak jen těžko dostupné či přímo raritní filmy. Jako velké lákadlo určitě funguje i dějiště celé akce, a sice hrad Křivoklát, který festivalu propůjčuje výjimečnou atmosféru.

Letošní ročník festivalu je již třetí v pořadí, mohou návštěvníci očekávat nějaké změny či novinky oproti předchozím letům?
Festival je stále dominantně zaměřený na americké filmy noir ze 40. a 50. let, které letos doplní výběrové sekce československých a francouzských snímků. Novinkou bude sál věnovaný televizním filmům z archivu České televize, který nabídne například skvělou kriminálku z poloviny 70. let Sám proti městu s Karlem Högerem a patronkou letošního ročníku NFF Hanou Maciuchovou v ústředních rolích. Oproti loňsku bude výrazně bohatší i doprovodný program, v rámci nějž se mohou návštěvníci těšit třeba na inscenaci divadelní hry Leni s Vilmou Cibulkovou nebo na bohatou hudební produkci.

Máte vy osobně mezi letos promítanými filmy nějaké favority, filmy, které byste divákům doporučil?
Jako spoluautor programu si stojím za všemi filmy, které jsme pro letošek vybrali. Dokonce jsem přesvědčený, že třetí ročník se nám dramaturgicky vyvedl zatím nejlépe. Přesto si dovolím několik titulů vyzdvihnout, jakkoliv je to vůči těm ostatním nespravedlivé. V první řadě je to miniretrospektiva geniálního Orsona Wellese, od jehož narození letos v květnu uplynulo sto let. Z jeho filmografie uvedeme čtyři díla včetně slavného Doteku zla a adaptace Kafkova Procesu. Dále rozhodně doporučuji celou sekci tzv. gotického noiru, u které můžu slíbit, že se bude výborně doplňovat s atmosférou hradu. Mimořádně hrdý jsem na to, že se nám podařilo získat práva na úžasný francouzský lupičský film Rvačka mezi muži, kterému bude vyhrazena jedna z večerních projekcí na hradním nádvoří. A konečně vítané odlehčení od všech těch temných příběhů o zločinu a vášni nabídnou noirové parodie. Nebude mezi nimi chybět například komedie s bizarním názvem Mrtví muži nenosí skotskou sukni, která rafinovaně prokládá scény se Stevem Martinem se záběry převzatými z dvou desítek klasických filmů noir 40. let. ∞


Noir Film Festival
www.noirfilmfestival.cz
20.—23. 8. • Hrad Křivoklát

Jako milovnici přírody a jejích tichých zákoutí mě nikdy ani nenapadlo, že by na mě mohlo udělat nějak zvlášť hluboký dojem tak bytostně průmyslové a veskrze umělé prostředí, jakým je areál vysoké pece v Dolních Vítkovicích v Ostravě, kde se ještě donedávna vyrábělo ze surové rudy železo. Ale je to tak.

Pokud si mám vybrat, zda strávit volný den, popřípadě víkend, někde venku v přírodě, anebo ve městě, zvolím si v 99 % přírodu. Na rozkvetlé louce, šumícím lese, pohledu na zurčící průzračnou řeku nebo zasněžené majestátní hory je něco nepřekonatelně lákavého, co žádné množství navštívených výstav, zhlédnutých filmů, ani propitých a protančených nocí v barech nedokáže plně nahradit. Když mě tedy jednou pro změnu čekala víkendová návštěva Ostravy, nepředpokládala jsem zážitek adekvátně silný tomu, jaký většinou dokáže zprostředkovat příroda. Jak už je asi na tomto místě textu zřejmé, mýlila jsem se.

Ostrava kulturní
Netroufám si hodnotit celkově Ostravu jako město. Na to jsem v ní strávila příliš málo času, navíc v neděli, kdy je všude tak trochu (nebo naopak hodně?) utlumený provoz a těžko se dá nasát typická atmosféra každodenního tepu konkrétního místa. Návštěvu areálu Dolních Vítkovic, který je národní kulturní památkou, a konkrétně prohlídku Vysoké pece č. 1 ovšem zhodnotím bez obav, a to s nadšením.

Nakolik odborná a vyčerpávající byla prohlídka s výkladem, asi posoudí každý trochu jinak. S největší pravděpodobností to bude záležet na dosavadních zkušenostech a znalostech obdobného prostředí. I pramálo technicky založený posluchač ale nejspíš dokáže pochopit, o čem je řeč a jak že celý proces výroby železa v areálu probíhal. A to je to hlavní.

A co na to PLATO?
Areál ovšem není určený pouze k procházení s průvodcem. Objekt bývalého plynojemu pojmenovaný GONG, který je jednou z dominant prostoru Dolních Vítkovic, byl přetvořen na multifunkční stavbu zasvěcenou kultuře. Místo, které dřív plnilo čistě praktickou funkci, je tak nyní centrem pro realizaci různých uměleckých projektů. Vrchní část Gongu je přestavěna na víceúčelovou aulu, v níž se konají přednášky, konference i koncerty. V přízemí pak funguje galerie PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava, dávající prostor především současným českým umělcům.

Umění v oceli
Nejen v Trojhalí nebo dole Hlubina, ale i v dalších prázdných prostorech v centru města Ostravy proběhne od 10. června také první ročník mezinárodního fotografického festivalu OstravaPhoto 2015. Ten nabídne širokou škálu pohledů na fotografii. Jeho součástí budou výstavy tvůrčí a umělecké fotografie z ČR i zahraničí, množství přednášek a workshopů, přehlídka fotografických knih, edukativní programy pro školy a rodiče s dětmi, konzultace portfolií a promítání. Bohatý bude i na společenské akce v podobě vernisáží, veřejných pikniků a společenských večerů. Celý festival bude trvat měsíc a už teď je zřejmé, že výrazně přispěje k dalšímu kulturnímu rozvoji města Ostravy a fotografie samotné. Zároveň lze tento první ročník festivalu podpořit už nyní koupí permanentní vstupenky přes portál Hithit. ∞


Dolní oblast Vítkovice
Ruská 2993, Vítkovice, Ostrava
prohlídky denně v 10:00, 12:00, 14:00 a 16:00 • 150 / 90 Kč


OstravaPhoto 2015
Trojhalí, Důl Hlubina a další místa v Ostravě
10. 6.—5. 7.

Instagram je jedním z populárních sociálních médií dnešní doby. Sdílení obrázků čtvercového formátu s přáteli a blízkými, ale i se zcela cizími lidmi má vlastní kouzlo, které očividně žádná z jiných oblíbených internetových platforem zcela nenahradí. Čím na nás čtvercové fotky modifikované některým z mnoha nabízených filtrů tolik působí?

V jednoduchosti je krása. Tak praví odvěké rčení, jehož poselstvím se tvůrci Instagramu inspirovali víc než jen volně, zdá se. Struktura je jednoduchá: čtverec, takové malé okénko do našeho každodenního života, vizuální zachycení výseku toho, co právě sledujeme, co nás zaujalo. Filtr umožňující fotku upravit zabarvením tak, aby kromě samotného výjevu vyjádřila i atmosféru či náladu, která se k zachycenému objektu či situaci z našeho pohledu vztahuje. Označení fotky krátkým komentářem a především „hashtagy“, identifikátory v podobě klíčových slov, podle nichž se pak k dané fotce mohou dostat i ti, kdo pravidelně nesledují celý „feed“ uživatele, jenž fotku zveřejnil. Předpokládané instantní sdílení se zbytkem komunity, která reaguje označením fotky symbolem srdíčka – to značí, že se obrázek uživateli, který ho k němu umístil, líbí. Je možné reagovat také komentářem navozujícím pocit bezprostřední komunikace.

Na hranici deníku a chytré sebeprezentace
Pro mnohé uživatele může být Instagram díky výše popsaným atributům „jen“ dalším ze způsobů, jak být v kontaktu se svým okolím, s přáteli, rodinou. Aplikace umožňuje nastavení dvou verzí přístupnosti – profil může být veřejně přístupný a fotky na něm uvedené si může prohlédnout kdokoliv a kdykoliv. Uživatel si ho ale může nastavit i jako svůj soukromý, a pak se k jeho obsahu dostanou pouze ti uživatelé, kteří zažádají o přístup, a ten je jim vlastníkem daného účtu povolen. Většina profilů nicméně zůstává veřejně přístupná. A to i přes to, že obsahují mnohdy velmi detailní obrazový záznam života konkrétního uživatele. Je možné, že určitá část těchto uživatelů pouze neví, nebo nemá zájem zjišťovat, jak si změnit nastavení soukromí. Zdá se ale, že naprostá většina vědomě stojí o to, aby prezentace jejich soukromého vizuálního světa byla navštěvována a (pozitivně) hodnocena. Toto jednání málo překvapí u profilů veřejných osob či nejrůznějších komerčních značek, které se vizuálně působivou prezentací svých aktivit a produktů chtějí dostat do povědomí veřejnosti a vytvořit si užší pouto se svými příznivci a spotřebiteli. Fotky ze zákulisí módních přehlídek či z nahrávání nových písní ve studiu dávají těm, kdo je sledují, (mylný) pocit sounáležitosti, blízkosti a osobního vztahu s daným návrhářem / firmou / kapelou.

Co ale vede nezávislé jednotlivce k tomu, aby veřejně sdíleli momenty ze svého života s cizími lidmi, ba co víc, hledali u nich uznání a pozitivní ocenění?

Nevěř všemu, co vidíš
Nabízí se několik vysvětlení. Částečně za to pravděpodobně může přirozená lidská tendence sdílet. Sdílet své názory, své pocity, zážitky – Instagram to vše za použití vhodného filtru, a případně fontu pro nápis doplňující fotku, dodá na jednom místě, v intuitivní aplikaci. Touha po uznání a pozitivní vazbě k naší činnosti, či alespoň naší schopnosti zajímavým a atraktivním způsobem zachytit svět kolem nás, je zřejmě také významnou hnací silou. Učit se techniku kresby a malby či práci s jiným uměleckým médiem je časově náročné, na Instagramu ale stačí použít vhodný filtr a během pár sekund máme k dispozici vizuálně výrazné „dílo“, které můžeme prezentovat světu.

Není to tedy doopravdy náš svět, náš život takový, jaký je. Je takový, jaký bychom chtěli, aby byl. Při uplatnění větší míry skepse možná dokonce spíš takový, jaký bychom chtěli, aby si ostatní mysleli, že je. Tomu odpovídá volba námětů fotek: hrnky s kávou, sklenky s drinky – obojí značící, že si užíváme života, s největší pravděpodobností ve společnosti dalších báječných a zábavných lidí. Umně naaranžované pokrmy na elegantních talířích naznačující, že jsme gurmáni hodní vlastního kulinářského pořadu. Motivační slogany dávající najevo, že jsme našli tu správnou cestu ke šťastnému životu. Fotografie nás samotných s rysy dokonale vyhlazenými filtrem a s nenuceným výrazem typu „toto je náhodné foto, v žádném případě neregistruji fotoaparát svého telefonu mířící mi přímo do lichotivě nastaveného obličeje“. Použití již zmiňovaných filtrů, které i obyčejným snímkům dokáží dodat patřičně dramatický nádech, a v neposlední řadě i naše popisky fotek. Z instantního sdílení našich zážitků či zajímavostí, na které narazíme, se tak stává pečlivě kurátorovaná sebeprezentace. Spíše než svůj opravdový každodenní život sdílíme jeho idealizovanou verzi.

Ukaž mi svůj profil na Instagramu, a já ti řeknu, kdo jsi
Žádná z uvedených možností motivace pro užívání Instagramu tímto specifickým, výše popsaným způsobem nicméně není argumentem pro odsouzení této platformy. Mnoho dostupných profilů patří skutečným umělcům prezentujícím své projekty, organizacím bojujícím za společensky přínosné změny, odborníkům v nejrůznějších oborech prezentujícím zjednodušenou a netradiční formou svou práci či výzkum. Jinými slovy, i když je Instagram nejsilnější na poli formy, jakou umožňuje zobrazit různé náměty, nesráží to nutně jeho obsah jakožto informačního a společenského média. A i pokud by se zdálo, že tomu tak přese všechno je, jedno se musí Instagramu nechat – je zdrojem nepřeberného množství vizuálně působivých podnětů, které dokáží zapůsobit jako zdroj plnohodnotného estetického prožitku, nehledě na to, zda odpovídají realitě, či nikoliv. ∞

Poslední patro Veletržního paláce je po roce opět zaplněno směsicí produktů, instalací, objektů, projekcí, šperků, obrazů, modelů a obecně výtvorů všech možných forem a významů. Probíhá zde totiž po roce další výstava nejzajímavějších projektů UMPRUM, letos netradičně „Vysokého času spojování odlišeného a vrstvení materiálů“. Co se pod tímto zvláštním názvem skrývá?

25 různých ateliérů neboli hromad v aktuálním ročníku návštěvníkům představuje celkem 47 prací tradičně různorodého charakteru.

Jak na to?
Jak ale hodnotit výstavu, která nebyla dána dohromady primárně za cílem vyjádřit určitou zastřešující koncepci, respektive, jejíž koncepce je určena v podstatě jediným – a to bytostnou pluralitou školy, na které fungují vedle sebe ateliéry volného i užitého umění, kde vznikají architektonické návrhy, stejně jako oděvy a ilustrace? Odpověď je nasnadě: těžko. Rozhodla jsem se proto vybrat z celé výstavy tři projekty, které, podle mého názoru, vystupují z množství prezentovaných prací a zároveň slouží jako názorná ukázka toho, s jak širokým spektrem děl se návštěvník setká.

Les, výbuch a deka, co tě obejme
„Tacit“ je dílo Dimitri Nikitina z „hromady“ Supermédií. Výstupem přítomným na výstavě je velkoformátová fotografie lesa částečně navinutá na otočných válcích, které ji posouvají v nepravidelných intervalech sem a tam, takže nikdy není k nahlédnutí celá. Vizuální výstup v tomto případě ale není na díle to nejzajímavější, i když tlumená zeleň idylického lesního zákoutí působí v okolním sterilním bílém prostředí galerie impozantně sama o sobě. Pozornosti hodný je především rytmus a styl pohybu plátna, jeho trhané, hypnotické pohyby dopředu a dozadu totiž kopírují proces Nikitinova psaní diplomové práce, který zaznamenal speciálně vyvinutým programem instalovaným v počítači. Díváme-li se tedy na fyzický objekt pohybující se fotografie lesa, sledujeme v podstatě proces vzniku jiného objektu, tentokrát duševního.

Výrazným výtvorem, respektive výtvory, je série keramických nádob nazvaná „Výbuch“ od Adama Železného. Vzhled misek přímo odkazuje k procesu jejich vzniku, kterým je – ano, skutečně výbuch. Nádoby totiž vznikají rázovou vlnou, již vyvolá spuštěná detonace a která následně tvaruje materiál umístěný ve formě. Průběh této výroby nelze plně předvídat, každý výsledek je proto překvapením. Ve všech případech se ale jedná o překvapení s velmi silným estetickým působením.

Třetí prací, která zaujme svou promyšleností, stejně tak jako provedením, je „Darovaný plášť“ Anny Leschingerové. Inspirace v tomto případě vychází z lidské potřeby cítit se v bezpečí. Z potřeby, která se zintenzivňuje v situaci, kdy jsou nějakým způsobem naše bezpečnost a komfort narušeny. Ať už se v takové situaci ocitneme jakkoliv, naším reflexem je co nejdříve z ní uniknout, schovat se před případným ohrožením, cítit se opět bezpečně. K tomu může pro překonání prvotní krize posloužit i deka, která utěší a poskytne provizorní úkryt a ochranu. Aby bylo pocitu bezpečí dosaženo účinněji, Leschingerová modifikovala deku několika vhodně umístěnými popruhy, s jejichž pomocí se z ní může během chvíle stát vrchní vrstva oděvu, která simulací objetí těla látkou poskytne i útěchu psychickou.

Jsem přesvědčena o tom, že na letošní reprezentaci UMPRUM se dají najít skutečně osobitá a nápaditá díla. I když každý může za nejzajímavější označit jinou práci, jako taková podává výstava ucelený přehled o tom, jak rozmanitou platformou škola je. Díky uplatněným kurátorským nástrojům má navíc tentokrát návštěvník možnost kromě pozorování samotných děl odhalit inspiraci stojící za jejich vznikem a porozumět lépe teoretickému pozadí, na základě kterého byla vytvořena. ∞


UMPRUM 2014: Vysoký čas spojování odlišného a vrstvení materiálů v roce 2014
Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
21. 1.—15. 3.

Zeď. Základní architektonický prvek určující vymezení prostoru a ztělesnění omezenosti pohybu, ale zároveň i nedílná součást našich příbytků, rozlišení mezi „venku“ a „vevnitř“, pohodlí a bezpečí. Nebo ještě něco úplně jiného, nečekaného, co se čtyři umělci rozhodli ukázat v MeetFactory.

Zeď a její mnohotvárný potenciál zhmotněný v několika konkrétních dílech, jež reagují na možné proměny nahlížení na tento zdánlivě obyčejný element, na fenomén, který jsme si navykli vnímat jako samozřejmost. Tak by se dala shrnout výstava „Mezi zdmi“ vyplňující syrové prostory Galerie MeetFactory neméně syrovými díly. Díly, která ale zároveň umožňují uvědomit si rozsah neprozkoumaného pole uvažování o tomto základním prvku našeho každodenního prostředí a nahlédnout ho z nových, nečekaných perspektiv.

Tvorba a destrukce
S výtvorem Martina Daška se návštěvník výstavy setká jako s prvním, ať už chce, nebo ne. Jeho dvojitá nakloněná zeď totiž donutí každého, kdo chce vstoupit do prostoru expozice, sehnout hlavu a nakloněné rovině se vyhnout. Odvážnější jedinec se může rovnou vydat úzkým koridorem skrze samotné dílo a pocítit, jaké to je, když se stará známá zeď, kterou jinak, se samozřejmostí člověku vlastní, vnímáme jako nekomplikovaný nástroj pro ohraničení našeho prostoru, změní v dynamický objekt, jenž najednou nutí a diktuje své podmínky pro pohyb v něm nám, jeho tvůrcům. Rampa vonící dřevem napůl vzbuzuje odpor z nuceného uskrovnění a problematického průchodu, asociuje úzkou uličku, kterou by člověk nejradši proběhl a dostal se z ní tak co nejrychleji ven. Na druhou stranu svým zakulaceným dnem a přírodností materiálu, ze kterého je zhotovena, působí v klidovém okamžiku průchodu téměř útulně. Přesto je pohyb skrze ni nepohodlný.

Po vyrovnání se s nakloněnou rovinou „Marka VI.“ následuje setkání s impozantním „Společenstvím“, jehož autorem je Hong Seon Jang. V určité rovině se jedná ještě o znepokojivější srážku zažitých pořádků s jejich přetvořením až do míry totálního znegování. Z důvěrně známých předmětů denního využití, kusů nábytku, které nás v našich domovech obklopují, je zde vystavěna impozantní hora. Hromada stolů, židlí, komod, skříní a taburetů je celá pokrytá hnědou kobercovinou a dobře známé obrysy nábytku tím získávají cizí, indiferentní nádech nedotknutelnosti. Jako by se předměty, které nám běžně slouží, shlukly v tomto monolitickém objektu s cílem dát najevo, že je v nich síla, kterou jsme jim mimovolně vetkli, když jsme z nich učinili naše nástroje.

Když dojde k vyčerpání podnětů skrývajících se pod kobercovinou, pozornost návštěvníka se přirozeně přenese ke zpola přítomným dveřím vyrytým přímo do omítky jedné ze zdí vymezujících prostor galerie. Jedná se o „Nedokončené dveře“, jejichž autorem je Terry Smith, který hlavní zobrazení dveří do nikam doplnil ještě dílčími nárysy dveřních detailů. Rytina sahá pouze do vrchní vrstvy omítky, pod kterou naráží na odhalené cihly, z nichž je tvořena samotná zeď. Při pohledu na dveře, které navzdory očekávání místo vystupování z reliéfu zdi naopak vstupují do materiálu, jímž je tvořena, se neodbytně nabízí otázka, co by se stalo, kdyby se rytina prohloubila a narušila tak definitivně matérii zdi. Zda by se vzniklými dveřmi dalo vstoupit do nějakého skutečného, byť zatím neznámého prostoru.

Finální projekt „Červené tečky“ a „Kráter války“ jednotlivě i dohromady působí nejinvazivněji z celé expozice. Deok Yeoung Gim se inspiroval násilím a agresí, jeho instalace jako by ale právě pro tento prvoplánově čitelný námět získala paradoxně na nejsnazší čitelnosti. Červené lasery jsou snadno identifikovatelným odkazem na zaměřovací hledáčky automatických zbraní. Video, na kterém můžeme ve smyčce stále dokola sledovat ničení opuštěné budovy v režimu napodobujícím počítačové hry, se zdá být pouhou demonstrací prostého destrukčního aspektu fyzické síly. Prvek, který obě části instalace spojuje, jakási brána deroucí se ze zdi ve tvaru hmoty ztuhlé v okamžiku tříštivého výbuchu jen dokresluje pocit stísněnosti z hrozícího a částečně i reálně přítomného násilí.

Společný jmenovatel: síla
Daškova nakloněná zeď násilně staví procházejícího návštěvníka do situace, kdy je i základní schopnost dospělého člověka – vzpřímená chůze – ironicky zpochybněna nutností balancovat a opírat se při průchodu o stěnu. Zdánlivě hravá a rozpustilá motivace se ukazuje být ve výsledku spíše maskovaným plíživým nátlakem na diváka/vnímatele. Chceme-li totiž projít zdí tak, jak je zamýšleno, musíme se jí především podvolit.

Monumentální zeď-hora z nábytku Hong Seon Janga demonstruje spíše nátlak psychický. Vzbuzuje údiv nad možnou proměnou běžných předmětů na působivý objekt budící respekt.

Smithovy dveře vyryté v omítce zdi navozují myšlenky na fyzicky nepřístupné prostory. Skrytá síla, která se může schovávat za napůl materializovanými dveřmi, nabývá díky neurčitým náznakům až jakési nadpřirozené mystičnosti a láká k dalšímu prozkoumávání ve stejné míře, v jaké od něj zároveň svou nedostupností podvědomě odrazuje.

Ztělesnění agrese a rozbití zdi v artikulovaném výbuchu plném trčících hran, rozeklaných okrajů a ostrých třísek je pak nekomplikovaným vyobrazením destruktivní síly, která je přese všechnu svou přímočarost stejně děsivá.

Zeď jako námět pro zamyšlení a polemiku se zaběhnutými vzorci myšlení obsáhla výstava znamenitě. Zbývá jen postoupit ještě o jeden krok dál, než nás samotná expozice vede, a pokusit se podobným způsobem nahlédnout a možná i zpochybnit další ze zdánlivě nekomplikovaných konceptů, kterými jsme dnes a denně obklopováni. Potenciál pro objevení nových perspektiv je ne-li zcela, tedy alespoň téměř nekonečný. ∞


Mezi zdmi
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
3. 12.—8. 2.
vystavující umělci Terry Smith (UK), Deok Yeoung Gim (KO), Hong Seon Jang (KO/US), Martin Dašek (CZ)

Pohled do noci, která v nekončícím koloběhu dennodenně proměňuje a skrývá vše kolem nás. Když se venku setmí a přirozené světlo vyprchá, přichází do popředí světlo umělé. Lustry, lampy, zářivky, svíčky i žhnoucí cigaretové oharky získají najednou na významu a vrhnou světlo na tu intimní část našich životů, kterou prožíváme po setmění, za okny svých bytů.

Právě pozorování proměnlivé hry osvětlených a potemnělých oken městských domů bylo na začátku myšlenky, která podnítila vznik děl Lindy Retterové prezentovaných v rámci výstavy nazvané „Za tmy“. Malby akrylem za pomoci papírových šablon budou moci divákům ukázat a přiblížit dva konkrétní pohledy za tmy – do tmy. Jeden z pohledů nabídne noční sídliště, kde není o množství rozsvícených i zhasnutých oken nouze. Díky koncentraci obyvatel v panelovém domě nabízí tento typ zvlášť dynamické světelné proměny, které, pokud se na moment oprostíme od příběhů odehrávajících se za sklem, mohou vytvářet působivé tvary a obrazce samy o sobě. Jako protiklad k neustále pulsujícím světlům panelového domu stojí – rozměry a množstvím obyvatel skromnější – decentně osvětlený klasický starý činžovní dům, kde se dá ale také vypozorovat mnohé, co nám přes den zůstává skryto. A pokud se zahledíme pořádně, možná zjistíme, že mezi nimi není ve výsledku až takový rozdíl, jaký bychom třeba čekali.

Prohlížení mozaiky rozsvícených oken je ale něčím víc než jen pouhým pasivním aktem nezúčastněného sledování. Pozorovatel rozsvícených oken v protějším domě, který fascinovaně sleduje dění v cizích domácnostech, se zároveň sám vystavuje stejnému pohledu druhých lidí. Tím vzniká zvláštní spojení, jehož základním prvkem je pohled z okna do okna, z vlastního soukromého prostoru do soukromí někoho jiného, vedený přirozenou lidskou zvědavostí balancující až na hranici voyeurismu. ∞


Linda Retterová: Za tmy
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
10. 12.—14. 1. (vernisáž 10. 12. 18:00)

„Vidět a věřit“ je téma Festivalu Fotograf #4, v rámci nějž vznikl projekt, který chce ukázat Nádraží Holešovice doslova v jiném světle. Jedná se o úkol nelehký, protože prostředí nádraží k „dívání se“ příliš nevybízí, spíš vzbuzuje nutkání zrak odvrátit a když přijde na víru, přílišnou naději bohužel také neskýtá. Dokáže jedna netradiční výstava přehodit výhybku?

Výstava maloformátových fotografických snímků na holešovickém nádraží se snaží zachytit nálady tohoto utilitárního / všedního prostoru v portrétu, díky kterému jej diváci mohou poznat jinak, než je obvyklé. I když je myšlenka projektu bezpochyby originální, provedení bohužel trochu pokulhává, a tak si divák musí k výstavě hledat jinou cestu, než je mu předkládána.

V průvodním textu k výstavě přibližuje Aňa Šebelková způsob, jímž dosáhla abstraktní podoby Snímků – svou netradiční techniku práce s fotoaparátem. Při pořizování snímků cíleně narušovala integritu přístroje odstraněním objektivu či otevřením krytu tak, aby na film bylo zachyceno pouze světlo. Dle svých slov se snažila docílit spíše zobrazení nálady místa než konkrétních prostor a bezprostředního okolí Nádraží Holešovice. I když reálně je na fotce zachycený určitý úsek dokumentovaného místa, divák si může jen domýšlet, na jaké zákoutí přesně hledí. Výjimkou je pár snímků, které zachycují objekty klasicky, jak je u fotografie obvyklé, ty ale paradoxně působí v celkovém složení Snímků spíš rušivě.

Ztížené podmínky pro ponor
Když ale dojde na samotný akt prohlížení díla, situace se komplikuje. Myšlence na vytvoření soukromého abstraktního vesmíru, jenž má vzniknout na základě zhlédnutí výstavy, nahrává fakt, že divák, ať chce či nechce, vidí ve skle také svůj odraz. Jako by kurátorova slova platila v určité rovině až fyzicky, tedy že na základě projekce naší odražené siluety a fotografií, které vidíme ve vitríně, vzniká náš osobní svět, probuzený reakcí naší mysli na Snímky. Tím je ovšem kladen vysoký požadavek na divákovu schopnost představivosti. Malý formát kopií nastoupení cesty k bádání po jakémkoliv abstraktním vesmíru také neulehčuje. Je těžké se plně ponořit do obrázku, který má rozměr větší poštovní známky. Snaha nechat se pohltit rotujícím sledem barevných fotek je narušována i umístěním některých z nich na vitrínu zvenku, na divákovu stranu. Tím odpadá možnost vidět je v přímé kontinuitě s ostatními, umístěnými uvnitř. Technické těžkosti způsobené polofunkčním otáčecím mechanismem válců také situaci nezlepšují.

Výstavu tedy rozhodně není lehké pojmout tak, jak byla podle poskytnutých informací zamýšlena. Pokud se divák oprostí od předestřených metafyzických očekávání, dokáže si pravděpodobně alespoň vychutnat vizuálně zajímavou kompozici snímků a náladu, kterou navozují. Ovšem zažít něco naprosto unikátního, na co se dá ještě dlouho vzpomínat, a nahlédnout díky tomu ošumělé holešovické nádraží v poetičtějším světle se bohužel s největší pravděpodobností nikomu nepovede.

A nádraží nenádraží, poetika nepoetika, přes to zkrátka nejede vlak. ∞


Aňa Šebelková: Snímky (Fotograf festival)
Galerie Projektplus (Nádraží Holešovice, Praha 7)
8. 10.—30. 11.

Únik z Prahy, která bývala magická, ale teď už je prý jen šedá. Útěk z věčného shonu, který vládne v této „mašině na prachy“, do tvůrčího světa Chaosu, jenž může být stavem mysli, ale zároveň i konkrétním místem. Obrazová výpověď ženy, která tuto cestu podnikla.

Výstava „Příběh Chaosu“ může asi jen těžko splnit všechna očekávání, jež vzbuzuje svým velkolepě znějícím názvem. Zvolené pojmenování může evokovat teorie o vzniku světa, či naopak o jeho více či méně vzdáleném zániku. Název vyvolává představu šílených vířících barev a vzorů, tajemných nepochopitelných znaků a abstraktních obrazců. Není vyloučené ani očekávání apokalyptických vizí přenesených do reality obrazového média, vyvolávajících nejistotu a obavy. Zvláštní je, že ač se na výstavě výslovně nesetkáme s žádným z výše popsaných motivů, které nám mohla naše obrazotvornost předem nachystat, nepocítíme ani jejich výslovnou absenci.

Série velkoformátových fotografií, několik videosekvencí, inkoustových kreseb, akrylových maleb a prostorových objektů dává dohromady zvláštní mozaiku. Ta otevírá pohled do chaosu jakožto určitého místa, konkrétně stejnojmenné usedlosti v přírodě, kde autorka již několik let žije v souladu s přírodními silami, spolu se svou rodinou a příležitostně i přáteli a návštěvníky. Zároveň ale můžeme pod povrchem vystavených děl, zachycujících mnohdy domněle všední realitu života v Chaosu jako příbytku, vytušit chaos také jako prasílu, která je hybatelem života a obklopuje nás, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.

Chaos v nás, všude kolem nás
Někdy chaos pod povrchem díla jen matně tušíme, jindy, jako například u série portrétů „Přátelé planety Chaos“, rovnou před našima očima proniká do reálného světa a mění takřka v přímém přenosu vzhled jednotlivých postav. V tutéž chvíli tak před sebou vidíme tři různé verze konkrétního člověka – jednu odpovídající zaběhnutému řádu (čistí a oholení muži, upravené a nalíčené ženy), další představující určitý mezikrok, zachycení probíhající proměny, a třetí, poslední verzi, která již dává jasně najevo, že chaos zvítězil (muži se špinavými a rozbitými obličeji, potetovaným tělem a vyholenými vlasy, ženy záměrně zošklivené potlačením atributů ženství, muži nalíčení jako ženy). V kontrastu s touto sérií portrétů pak v téže části expozice narazíme na téměř idylické video dítěte tiše pozorujícího a zkoumajícího déšť.

Protiklady jsou jedním z hlavních atributů chaosu. Proto v další části expozice nalezneme naproti sobě viset poklidný rodinný portrét podobný fotkám, které se vyskytují v každém rodinném albu, a v protikladu k němu surové snímky poražené ovce a jejích vypreparovaných částí. Hned za rohem pak neočekávaně narazíme na skicovité kresby tuší, inspirované duchovním učením taoismu.

Protiklady a skrytý řád ve zdánlivě chaotických obrazech, a naopak nepředvídatelná síla chaosu v prostých a klidných námětech. Pestrost.

Je potřeba se pořádně dívat, pak se nám možná podaří zahlédnout nečekané věci tam, kde bychom již nehledali žádná překvapení. ∞


Veronika Šrek Bromová: Příběh Chaosu
Galerie Václava Špály (Národní 30, Praha 1)
5. 9.—26. 10.

Věnovaná přírodě, tématu růstu a rostlin, které stojí v přímém protikladu ke stálé a neměnné mase města, přináší výstava „Prorůsty“ Terezy Bartůňkové a Lucie Lučanské pohyb do statického prostoru kamenné pasáže v centru Prahy.

V Galerii Evoluční se v průběhu října a listopadu rozroste unikátní umělecké dílo reagující svou netradiční formou na výstavní prostor, kterým jsou dvě vitríny v pasáži domu v Revoluční ulici č. 5.

Vnitřek vitrín bývá určený a vnímaný především jako prostor k prezentaci různých produktů, po jehož obsahu jsme zvyklí jen letmo sklouznout pohledem a pokračovat dál za rutinními povinnostmi. Díky nadcházející výstavě se ale bude náplň dvou konkrétních vitrín Galerie Evoluční průběžně proměňovat a okolo chodícím divákům tak během měsíce nabídne zážitek ozvláštňující každodenní stereotyp, se kterým se setkávají při procházení kolem běžných výloh městských pasáží. Díla tak přenesou opomíjený prostor do popředí zájmu.

Minimalistická instalace bude obsahovat pás křehkého poloprůsvitného rýžového papíru, který budou Tereza s Lucií postupně zaplňovat svými obrazy, až dojde k jeho celému pokrytí a ke kompletnímu vyplnění výstavního prostoru. Prázdné a zdánlivě neporušitelné vakuum vitríny, které vyvolává dojem zapečetěné kapsle, izolované ve své skleněné sterilitě od zbytku okolního světa, se tak bude pozvolně a nenápadně měnit v organický celek, přibližující se stále více zdroji své původní inspirace, napodobujíc cyklické přírodní procesy v podobě opakovaného návratu autorek k jejich postupně dokončovanému dílu.

K rozvíjení obsahu vitrín bude docházet střídavě, společně se tedy autorky setkají pouze na začátku výstavy, kdy dojde k instalaci archů papíru označených jejich vzájemnými portréty. Pak již bude přicházet každá sama, aby však zároveň nalezla přítomnost té druhé v podobě nového výhonku či květu ve vitríně, který tam spoluautorka zanechala předchozí den. Tato setkání v nepřítomnosti a spolupráce v míjení se navzájem tak dají vzniknout dílu, se kterým se v jeho výsledné podobě jak diváci, tak autorky samy budou moci seznámit teprve v průběhu dernisáže. ∞


Tereza Bartůňková a Lucie Lučanská: Prorůsty
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
8. 10. 18:00 (vernisáž) — 5. 11. 18:00 (dernisáž)