Zadívá-li se člověk do historie architektury a na její jednotlivé stavební slohy, může pozorovat proměny, které odpovídaly charakteru dané doby a společnosti. Z architektonického tvarosloví, detailů a řádů, jakožto zjevných reprezentantů stylu, může zpětně vyčíst mnohé o inkriminovaném období. Je ale možné, aby stavby samy o sobě vypovídaly o své funkci? Francouzští architekti přelomu 18. a 19. století se o to, alespoň ve svých teoretických textech a návrzích, pokoušeli.

Každá revoluce si klade za cíl převrátit a popřít dosavadní zavedené pořádky a nastolit nový řád, který se většinou od toho původního diametrálně odlišuje. Nejinak tomu bylo také u té Velké francouzské, během níž chtěla i architektura změnit vše, co by připomínalo předcházející systém. Pojem revoluční architektura je málo známý, přesto však skutečně pozoruhodný fenomén ve francouzské architektuře v období mezi lety 1770–1800. Jsou s ním spojena hlavně dvě jména. Claude-Nicolas Ledoux a Étienne-Louis Boullée.

Někdy se v tomto kontextu používá také označení L’architecture parlant, neboli Hovořící architektura, což má odkazovat k její symboličnosti – stavba sama se stává symbolem, znakem toho, co a koho reprezentuje. K tomu však bylo nutné vzdát se všech nánosů historických řádů, oprostit se od vyumělkovaného tvarosloví a ornamentu a soustředit se na základní geometrické tvary. Zde se však přeci jen našla jedna historická inspirace v osobě italského renesančního architekta Andrea Palladia, jehož prosté kubické architektonické tvary a kolonády se staly vzorem pro mnoho architektů i v 19. století.

Nenaplněné sny
Jak už to tak ale u většiny revolucí bývá, hodně z toho, co se v horečném zápalu původně naplánuje, zůstane v pouhých obrysech. Stejně tak i revoluční architektura se dochovala bohužel spíše jen v návrzích. A slovo bohužel je potřeba zdůraznit, protože se jednalo o skutečně bizarní, futuristické stavby, které předběhly svou dobu. Jednalo se však o tak megalomanské, monstrózní projekty, že k jejich realizaci by v danou dobu nemohlo dojít ani při nejlepší vůli. Nicméně návrhy, které se k nim dochovaly a které jsou spíše malířskými díly než architektonickými plány, jsou skutečně dechberoucí. Architekti se v jejich uměleckém pojetí a stínování snažili vytvořit atmosféru, jež by co možná nejemotivněji působila na diváka. V projektech staveb jako Dům výrobců obručí, Dům říčních inspektorů, Dům lesníků, Dům strážců pole nebo v Newtonově kenotafu vznikala fantaskní díla, připomínající většinou spíše UFO, které z ničeho nic přistálo v krajině. Za nejdokonalejší tvar byla považována koule, ve své jednoduchosti nejlépe zrcadlící dokonalost přírody a splynutí s Bohem. Památník, který měl oslavovat velikost slavného vědce, Newtonův kenotaf, tak dostal podobu obří koule, jejíž stěny byly perforovány jen drobnými štěrbinami. Ve dne tak jimi dovnitř pronikalo sluneční světlo v úzkých paprscích, čímž vznikala atmosféra hvězdné noci. A naopak, když se za noci uvnitř památníku rozsvítilo, skrze štěrbiny mohly paprsky pronikat zase ven. Vskutku monumentální působení.

Vskutku revoluční architektura.

„We exhibit: contemporary jewelry and objects“ hlásá hrdě název nové galerie šperku na hradčanském Úvoze. Byla otevřena teprve na konci června a v jejím čele stojí bývalá kurátorka The Chemistry Gallery Monika Hanková.

Za svůj cíl si klade prosazování mladých českých šperkařů – zejména absolventů ateliéru K. O. V. (Koncept – Objekt – Význam) pražské VŠUP a ateliéru Design kovu a šperku Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Spoluprací se zahraničními šperkařskými galeriemi pak i jejich následnou tamní propagaci a naopak – galerie má v plánu představit mladé zahraniční tvůrce českému publiku.

Kurátorka se přitom v malém klenutém výstavním prostoru neomezuje na pouhou stojanovou či vitrínovou prezentaci šperků, ale svůj koncept rozvádí obšírněji. Jak už samotný název vypovídá, jednu část galerie tvoří prostor pro pořádání krátkodobých výstav šperků-objektů. Nové pojetí šperku, na nějž si u nás musíme teprve zvyknout, je totiž jeho další rovina – šperk jako konceptuální umění. Tedy nejen klasický funkční ozdobný prvek či doplněk, ale samostatné umělecké dílo, které je svébytným objektem s vypovídající kvalitativní hodnotou. Tuto linii odstartovala výstava mladého umělce, konceptuálního šperkaře Štěpána Růžičky. Ten zde prezentuje své sešívané kožené objekty. Je to soubor Vanitas, tedy jednotlivé prvky malovaných zátiší z 16. a 17. století, vytvořené však ze sešívané kůže, jimiž autor vyjadřuje svůj vztah k tomuto klasickému žánru. Dalším cyklem jsou pak rovněž kožené „Králičí lebky“, které připevněny na malých stojáncích a tenkých drátcích, poskládány hustě vedle sebe působí jako celek, ale mohou fungovat i každá zvlášť, samostatně, jako druh určitého fetiše. Třetí část tvoří Masky, představující poslední stupeň na cestě k věrnému zobrazení reality. Toho chce autor dosáhnout prostřednictvím sešívání (masky mají podobu jeho ženy).

Ke každé výstavě plánují provozovatelé galerie pořádat večerní setkání s umělci – tzv. Artist Talks – performance, workshopy, a víkendové prezentace, takže o interakci s veřejností bude dostatečně postaráno.

Koncept takové galerie mě zaujal, a tak jsem se zeptala na několik otázek přímo kurátorky Moniky Hankové.

Jak jste se dostala ke šperku a kdo všechno stojí za nápadem otevřít takto specializovanou galerii?
Působila jsem jako kurátorka šperku už v The Chemistry Gallery, když galerie ještě sídlila na Kampě. Již dříve jsem zde pořádala také prodejní akci Chemical Affair, kde se kromě módních návrhářů představilo vícero šperkařů. Poté, co se kamarád, který už měl zkušenosti s galerijním provozem, vrátil ze zahraničí, jsme si říkali, že by bylo zajímavé založit společně vlastní galerii. Pak se k nám přidala ještě moje sestra.

A jak vás vlastně napadla myšlenka galerie s tak netradičním konceptem – tedy prodejní galerie šperku kombinovaná s výstavním prostorem pro krátkodobé expozice?
Ideu galerie zaměřené výhradně na současný autorský šperk „s přesahem“ jsem nosila v hlavě už delší dobu. Jednak tady takový prostor dosud neexistoval a jednak mi přišlo zajímavé propojit šperk právě s volným uměním. V neposlední řadě bychom tímto chtěli podpořit a propagovat mladé absolventy šperkařských a příbuzných oborů a zároveň alespoň částečně přiblížit originální počiny, které vznikají na tomto poli v zahraničí.

Vystavující umělci tedy budou vystavovat spíše svou volnou tvorbu či objekty, jako je to u právě probíhající výstavy Štěpána Růžičky, nebo budou moci prezentovat i své kolekce šperků?
Dočasné výstavy by měly být spíše konceptuálními projekty, kde budou prezentovány šperky méně nositelné a s nápadem. Ale nebráníme se do budoucna ani ukázce zajímavých klasických nositelných šperků, např. výběru tvorby absolventů jednoho ateliéru a podobně. Po skončení „Dotykem vytvářet“ Štěpána Růžičky budou v galerii představeny výrazné objekty-náhrdelníky Jany Rollo, absolventky módní tvorby pražské VŠUP, která v současné době působí dlouhodobě v Paříži. Nyní vymýšlí originální způsob instalace na míru pro výstavní prostor naší galerie. Prozradit mohu pouze to, že zde kromě jiného využije různě barevné písky.

S jakými umělci nejčastěji spolupracujete a jak si je vybíráte? Chodíte například na klauzury nebo jsou to lidi, které znáte či se vám již osvědčili?
Dlouhodobě sleduji současnou šperkařskou scénu, tudíž v prodejní části galerie máme, dle mého, výběr toho nejlepšího z tvorby současných mladých šperkařů. Výzvou je však pro mne nalézat nová jména, která v Praze nejsou moc známá. V této souvislosti bych zmínila první, právě proběhlý ročník Bienále šperku v Železném Brodě, který pořádala Eliška Lhotská. Zde se naše galerie účastnila speciální šperkařské PechyKuchy a bylo zajímavé vidět nové, „fresh“ věci. Bienále je dokladem toho, že existuje spousta kvalitní a atraktivní tvorby mladých mimopražských autorů, z Liberce, Plzně apod. Jak už jsem zmínila, dalším záměrem je ukázat v Praze tvorbu mladých zahraničních šperkařů, která je ve většině případů velmi progresivní a plně odpovídá konceptu naší galerie.

K probíhajícím výstavám plánujete pořádat různé doprovodné programy. Jaké akce to budou a jak budou probíhat?
Ve čtvrtek 18. 7. proběhl první ze série Artist Talks, které hodláme – pokud to bude možné – pořádat ke každé výstavě. Zde autor představí svoji tvorbu, probíhající výstavu, východiska a směřování. Poté mají návštěvníci prostor klást dotazy. Součástí večera byl také video-mapping. Andrej Boleslavský z Mezinárodního centra pro umění a nové technologie (CIANT), umělec a výzkumník v oblasti nových médií, připravil interaktivní sken přímo na míru ústřední instalaci Vanitas Š. Růžičky. Došlo tak k zajímavé interakci – A. Boleslavský svoji projekci nazval „Only The Data Will Remain“, a jelikož Vanitas znamená marnost a pomíjivost, dobře se vše propojilo i v ideové oblasti.

Co se týče dalších připravovaných akcí, na podzim by měla proběhnout víkendová prezentace Radky Kovačíkové, která působí v NYC. V připravované prezentaci bude zkoumat možnosti komunikace prostřednictvím šperku. Jednáme také s Nicole Taubinger, německou šperkařkou, která pro svou tvorbu často využívá odpadních materiálů, o uspořádání podobné akce či performance.


WXHBT – We exhibit: contemporary jewelry and objects
Úvoz 26, Praha 1
po–ne 11:00–19:00
vstup zdarma

Fotografie z koncertů, výstav, rozhovorů, kaváren a párty nejsou však jediným motivem v hledáčku jejich objektivů. Mimo to se každý z nich věnuje i své volné tvorbě, ve které řeší svá vlastní témata a používá k tomu svou specifickou optiku. Jan Dytrych a Lukáš Dvořák se shodli v hledání podstaty člověka a v objevování jeho vnitřních i vnějších krajin. Prostřednictvím svých fotografických pohledů se pokoušejí odhalit a přiblížit to, co je nám ostatním na dosah ruky a přitom mnohdy tak vzdálené – zdánlivě obyčejnou lidskost, zachycenou v každodenním životě. V letmých okamžicích, náhodných setkáních, rychlých gestech i v pouhých otiscích po předešlé přítomnosti člověka se někdy ukrývá víc pravdy než v psychoanalytické rešerši.

Ve čtvrtek 11. 7. v 18:00 na vernisáži společné výstavy v příjemné vinotéce v Benediktské ulici můžete zjistit, jak dopadlo jejich pátrání po stopách lidí.


DUŠEKRAJ
Jan Dytrych / Lukáš Dvořák
Bene víno
Benediktská 5, Praha 1
12. 7.–31. 8.
po–pá 11:00–19:00
vernisáž 11. 7. 2013, 18:00

Co může mít společného syrová černá Ostrava a kanadský Vancouver, Toronto či Montreal sedmdesátých let? Moc toho skutečně není, ale na výstavě v Domě U Kamenného zvonu to vypadá přesně naopak. Jejich dočasným pojítkem se tu stal fotograf Viktor Kolář.

Narodil se v Ostravě v roce 1941 a zažil tu ta nejhorší léta komunistického „budování“ lepšího světa a společnosti, „lepšího socialistického člověka“. O to víc se zdá nepochopitelné, že se sem na konci roku 1973, po pětiletém exilu v Kanadě, sám a zcela dobrovolně opět vrátil. Nepochopitelné pro někoho, kdo dosud neviděl fotografie Viktora Koláře. Snadno uvěřitelné potom, co si skrze jeho pohledy na zdejší krajinu, lidi nebo městská zákoutí uvědomíte jeho bytostnou spřízněnost s tímto prostředím. Potřebu zachycovat a odhalovat všechny boly, smutky i drobné radosti, které život na takovém místě přinášel, dokumentovat měnící se tvář krajiny, znetvořené „industriální revolucí“ socialistické reality. Na první pohled depresivní podívaná na život bez východiska, bez jiskřičky naděje. Ve skutečnosti hluboká sonda do lidského nitra ilustrovaná všedními situacemi, které jeho stav vyjádří nejlépe.

Kanadské intermezzo
Neblahé události srpna roku 1968 a beznaděj, která z nich vyplývala, donutily mladého, tvůrčího muže k radikálnímu kroku emigrace. Jako svůj cíl si vytknul kanadský Vancouver. Zdejší pobyt však nebyl žádná pohádka o českém chlapci, který v Americe ke štěstí přišel. Naopak. Jakožto emigrantovi bez známostí se mu nepodařilo sehnat žádné kvalifikované zaměstnání, takže musel vzít zavděk prací v dolech. Nějakou dobu pak žil v pracovním kempu v indiánské rezervaci uprostřed kanadské divočiny mezi životními ztroskotanci, kteří zde také pracovali. Jeho další kroky vedly zpět do Vancouveru a dále do Toronta, kde se konečně dostal k fotografii, když byl zaměstnán ve fotolaboratořích. I v Kanadě Kolář pokračoval ve své vášni zaznamenávání běžného pouličního ruchu a hledání zajímavých vizuálních obrazů ve zdánlivě obyčejných okamžicích. V neznámém prostředí kapitalistické společnosti na něj však přeci jen čekalo nové, dosud nepoznané téma, kterým bylo konzumentství. Vznikl tak soubor nazvaný Nákupní střediska, fenomén, na který jsme se v našich zeměpisných šířkách mohli „těšit“ až o dvacet let později. Už v tu dobu bylo v Americe toto téma natolik nosné, že na jeho realizaci obdržel dokonce i grantovou podporu. Fotografická kariéra mladého umělce se začala slibně rozvíjet.

Město mezi městy, hořké moje štěstí…
Domov je ale přeci jen domov a pro Viktora Koláře je jím Ostrava. A tak, když v roce 1973 tehdejší Československo vyhlásilo amnestii pro emigranty, bylo rozhodnuto. Přesto, že se mu začalo v Kanadě i ve Spojených státech konečně dařit a uspořádal tu i několik svých výstav, přesto, že věděl do jakých podmínek se vrací a pravděpodobně i to, že už nebude žádná cesta zpět, se 18. prosince opět ocitnul před branami svého rodného města. To, jaká kariéra ho tady, jakožto politického emigranta, čekala, že vystřídal všemožná zaměstnání, většinou podřadného charakteru, je víceméně jasné. Ve své fotografické tvorbě se však nenechal zlomit a dál pokračoval ve své osobní výpovědi o tom, jaké to je být člověkem. A o tom se na výstavě můžete sami přesvědčit.


Viktor Kolář
Retrospektiva
GHMP – Dům U Kamenného zvonu
Staroměstské nám. 13, Praha 1
7. 6.–29. 9.
120 / 60 Kč

Měli jste někdy chuť napsat nebo nakreslit přímo na zeď na ulici to, co vám leží na srdci, ale odradily vás společenské zábrany nebo slušné vychování? Teď k tomu máte příležitost!

Na zdi a vratech starého opuštěného domu v ulici Dukelských hrdinů, přímo naproti Veletržnímu paláci vznikla nová pouliční galerie. Lépe řečeno Uličnická galerie!

Seskupení, které si říká Uliční-ci a které různými originálními zásahy přetváří městský prostor, tu zavěsilo několik obrazů plně k dispozici lidové tvořivosti. Jsou to vlastně obyčejné školní tabule zarámované ve starobyle vyhlížejících zlatých rámech. Přiloženy jsou i křídy a houba na mazání. Každý tu tak může dát průchod své fantazii a uměleckému citu. Výstava je to dočasná, její trvání se bude odvíjet od zásahu vnějších sil, tedy – bude viset, dokud ji někdo neodstraní.

Deprese, smrt, sebevražda. To jsou témata pro umění a umělce často příznačná. A nejen pro motivy jejich děl, ale i pro životy a osudy jich samotných. Seznam těch z nich, kteří svůj život skončili dobrovolně, je hodně dlouhý. Troufám si tvrdit, že v tomto smyslu je umění jedním z nejrizikovějších povolání.

Těch, kteří si tenkou hranici mezi životem a smrtí zvolili jako své hlavní téma, je však již méně. Jedním z nich je italský umělec zdomácnělý v Čechách Eugenio Percossi (*1974). To, čím se zabývá, přitom vychází z jeho vlastního života – deprese, pocity zmaru a myšlenky na sebevraždu. Všechny tyto problematické a většinovou společností často tabuizované niterné zážitky a stavy v Percossiho díle krystalizují na povrch v mnoha podobách a prostřednictvím různých médií. Od klasické malby přes fotografii, video až ke konceptuálnímu projevu. Většinou se jedná o zachycení vlastní osobnosti – v podstatě jsou to nejrůznější formy autoportrétů. Fotografie proleželé pohovky, na níž umělec trávil hodiny a dny svých depresí, soubor drobností bezděčně zdeformovaných jeho neurotickými prsty, velká plátna hustě popsaná nápisy jako I´m depressed či I want to live a I want to die, které mohou připomenout bezduché školní tresty. Stejně jako u nich se pisatel po chvíli oprostí od obsahu věty a soustředí se na pouhý mechanický grafický záznam. Na rozdíl od školního trestu však Percossi ve svých plátnech může dospět až k jakési katarzi.

Po van Goghovi Percossi
V tomto duchu byla laděna i jeho poslední výstava, nedávno uspořádaná v Galerii Entrance – After Van Gogh. Na ní Percossi vystavil sérii autoportrétů, vymodelovaných z materiálu, který není pro umění zcela tradiční – plastelíny. S tou máme všichni bohaté zkušenosti z dětských let, a snad právě proto na první pohled vzbudí lehký nostalgický úsměv. Ten se však vytratí v druhé části expozice, kde jsou stejnou technikou a ve stejně zářivých barvách zpracovány předměty představující umělcovy depresivní stavy – televizní ovladač (věrný kamarád v době, kdy autor není schopen vykonávat nic jiného než sledovat televizi), krabičky různých antidepresiv nebo joint. K van Goghovi, jakožto životnímu ztroskotanci na okraji společnosti, odkazují právě ony jasné barvy a vysoké pasty. Jedinou výjimkou mezi plastelínovými obrázky byl prostý rámeček s usušenými listy podlouhlého tvaru, jež by v jiné souvislosti mohly fungovat jako ozdoba moderního designového interiéru. Tady ale odkazovaly k živé rostlině oleandru, která postávala o kus dál a návštěvník ji mohl snadno přehlédnout, coby okrasu galerie. Tato, v plném květu nádherná, dekorační květina je totiž hypertoxická, což neznamená nic jiného, než že po pozření několika lístků se vydáte takříkajíc „do věčných lovišť“. Sám umělec si tyto účinky rostliny údajně vyzkoušel na vlastní kůži. Zvolené množství však asi nebylo dostatečné, protože byl i na vernisáži a působil velmi živým dojmem.

Podobně jako všechny ostatní Percossiho práce se i tyto vyznačují precizním zpracováním a mocnou působivostí.

Pamatuj na smrt!
Umělec ve svých dílech tematizuje také lidský pohled na smrtelnost, neustálou přítomnost smrti v životě. Tak je tomu například u fotografií krajin s vysokým nebem plným mraků, v nichž můžeme při delším pozorování zahlédnout lidskou lebku – memento mori. I další jeho projekty odkazují k lidem, kteří už nejsou mezi námi – fotografie stovky náhrobků nebo míst, kde se přihodily smrtelné nehody. Zvláštním počinem v této souvislosti je instalace, představená Percossim již na několika místech. Nese název b/w a jde o zdánlivě obyčejný pokoj z jednoho z historických období – třicátá či sedmdesátá léta. Jediné, co dělá místnost odlišnou a zároveň i znepokojivou, je to, že je celá černobílá – lépe řečeno, v různých stupních šedi. A této barevnosti jsou podřízeny i veškeré doplňky, knihy, květiny nebo třeba ovoce na míse. Jako by se divák najednou ocitl uprostřed černobílé fotografie, obklopen dobovou atmosférou a neviditelnými obyvateli, do jejichž soukromí vstoupil.

Třebešické mámení – druhá strana smrti
Obdobu této instalace si můžete vyzkoušet na vlastní kůži. Percossi v tomto duchu totiž zařídil i  jeden z apartmánů svého renesančního zámku v Třebešicích, nedaleko Kutné hory. Ten koupil v dezolátním stavu i s přilehlými pozemky a hospodářskými budovami spolu se svým přítelem, architektem a zakladatelem galerie Futura a Karlin Studios Albertem di Stefanem. V průběhu let zámek i zahrady zrekonstruovali a nyní ho využívají k různým účelům. Nejen, že v něm bydlí, ale nabízejí ho i jako místo uměleckých pobytů, při kterých autoři vytváří díla inspirovaná místním géniem loci. Tyto práce jsou rozmístěny po celém zámku i v okolních budovách, takže dochází k  zajímavému spojení moderního umění a historické architektury. Majitelé sice zámek neprezentují jako hotel, ale je zde k dispozici několik (jak už bylo zmíněno) velmi originálně zařízených apartmánů, které jsou za pár tisícovek k mání. K jídlu se tu podávají plody vypěstované přímo na místě. Další Eugeniovou vášní je totiž jeho zahrada, o kterou se vzorně stará a která se tak vlastně stává uměleckým dílem.

Může za to černá žluč (?)
Jak se tedy k tomu všemu postavit? Umělec, jehož hlavním tématem jsou palčivé otázky smrtelnosti, deprese, úzkosti, sebevraždy – zkrátka nic optimistického. Na druhou stranu člověk působící přátelským a otevřeným dojmem, pečující o stovky růží na své nádherné zahradě. Je to tedy póza, nebo rozpolcená bytost snažící se svými stavy pracovat?

Už v renesanci, v době, kdy se výlučná osobnost umělce – génia utvářela, vznikaly teoretické spisy zabývající se podstatou a důvody odlišnosti umělců. Podle starověkého dělení existují čtyři druhy tělních šťáv a v závislosti na té s nejvyšší koncentrací také rozdělujeme lidi na různé typy temperamentů. Jedná se o choleriky, sangviniky, flegmatiky a  melancholiky. Přičemž umělci jsou podle tohoto dělení přiřazováni k melancholii – černé žluči. Podstata melancholického temperamentu spočívá totiž ve dvojjakosti, dualismu. Na jednu stranu jsou tito lidé nadáni pro vědy a umění, na stranu druhou mají i přirozené dispozice ke zločinu a  šílenství. Spojuje se v nich racionální s iracionálním. To v důsledku vede k jejich zvláštnosti, výstřednosti, bohémství. (Podobně se přitom projevují i vědci.)

Je to tedy i důvod, proč se umělci tak „rádi“ tráví, probodávají, věší a topí nebo alespoň trápí depresemi? Když si člověk vybaví sílu sebezáchovného pudu a energii, kterou jsou schopni vyvinout smrtelně nemocní lidé pro záchranu svého života, kdy jim v mnoha případech pevná vůle pomůže, nezbývá než tuto možnost připustit.

Jdouce po Štefánikově ulici, snadno byste ji minuli. Když ale víte, co hledáte, lehce se jí dopátráte. Na první pohled nenápadná, ale je tam. Ve dvoře, hned za vyhlášeným smíchovským řeznictvím na Arbesově náměstí, se v prvním patře pavlačového domu ukrývá nově otevřená galerie.

V říjnu minulého roku si Filip Polanský po dvanácti letech strávených prací pro Galerii Švestka splnil sen o vlastním výstavním prostoru. Ten tvoří dvě poměrně prostorné místnosti, z nichž první slouží současně i jako místo k posezení a prolistování či nákupu výtvarných publikací a katalogů. Druhá je už určená výhradně umění.

Vzhledem k tomu, že mladý galerista financuje galerii z vlastních zdrojů, má naprostou volnost v dramaturgii výstavního plánu. Jak sám tvrdí, nemá žádná vyhraněná kritéria – jeho jediným vodítkem je kvalita projevu a síla výrazu, které určují směr současného umění. Výběr umělců je tak čistě subjektivní, intuitivní záležitostí, což je patrné i z různosti výstav, které se mu za tak krátkou dobu podařilo uspořádat.

Když na vernisáž, tak rovnou na dvě
Fungování galerie zahájil multimediální projekt již etablované autorky Mileny Dopisové: JÁ, POJĎ, MÁM, JÁ, JDU!, pojmenovaný podle signálů, které si navzájem dávají chlapci promítaní na plátně během zvláštní pohybové hry, tance či rituálu. Touto instalací se umělkyně snažila nastínit vzájemné vztahy mezi jedincem a společností – tedy začlenění, socializaci a chování v kolektivu. Následovala skupinová výstava s názvem Slepá láska, kterou výjimečně připravil kurátor Jiří Havlíček. Filip Polanský si jinak výstavy organizuje sám a externí kurátory přizve jen v případě specifických projektů. Třetí, společná výstava šesti různorodých autorů z Čech i ze zahraničí, byla experimentem pokoušejícím se zachytit jejich možné styčné plochy. Zatím posledním počinem byla expozice čerstvého laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimíra Houdka, který se tu představuje svým oblíbeným motivem kruhu, zpracovaným kombinací malby a koláže. Pokud si Pecku stihnete přečíst během prvních dubnových dnů, ještě tu 2. dubna v 18 hodin máte možnost navštívit vernisáž výstavy berlínského umělce Quirina Bäumlera. A kdyby vám jedna vernisáž nestačila, můžete zajít i o patro výš, kde bude galerie Svit zahajovat výstavu Jiřího Kovandy. Majitelé obou výstavních prostor se totiž dohodli na společných vernisážích, takže návštěvník může na dvou pavlačích strávit příjemný, nezávislý večer.


Quirin Bäumler
Polansky Gallery
Štefánikova 43a, 1. patro, vchod ze dvora
Praha 5
st–so 14:00–19:00
nebo po dohodě
2. 4.–18. 5.
vstup zdarma

Kurátorům Národní galerie se ve Veletržním paláci povedlo uspořádat opravdu pozoruhodnou výstavu. Získali totiž celý soubor dosud nevystavených drobných prací Jiřího Koláře, které až doteď ležely ve velkém kufru francouzské sochařky Béatrice Bizot. Jedná se o koláže, které jí český básník a výtvarník posílal v průběhu jednoho roku, poté, co spolu v normandském Etretat uzavřeli zvláštní smlouvu. Ona, dvacetiletá studentka žurnalistiky, mu bude den co den posílat dopisy, jejichž obsah bude „věrně odrážet její život“, a tím si vypiluje své stylistické dovednosti, on ji na oplátku každý den odmění svou koláží. Smlouva, stvrzená podpisy obou stran, tak byla počátkem korespondence, která probíhala dennodenně mezi létem 1986 a podzimem 1987.

„… a nezapomeň mi napsat!“
Jiří Kolář a jeho žena Běla (taktéž uznávaná výtvarnice) se do Francie dostali tak trochu nechtěně. V roce 1979 jim totiž československé úřady znemožnily návrat do vlasti z ročního studijního pobytu v západním Berlíně. Jejich další kroky tedy směřovaly do centra uměleckého dění – do Paříže. Když se však Běla Kolářová roku 1981 vrátila do Prahy, aby zde vyřídila Kolářovy majetkové záležitosti, stát ji pro změnu nechtěl pustit zpátky. A tak se na dlouhé čtyři roky stala vězněm ve vlastní zemi, daleko od svého manžela, se kterým je pojila jen každodenní korespondence. A právě pravidelnost a jistota těchto listů byla pro oba manžele důležitým pojítkem a útěchou. Běla, která se za Jiřím dostala až roku 1985, udělala za tu dobu v psaní a stylistice velké pokroky.

Když se pak při jedné přátelské návštěvě mladičká Béatrice Kolářovi svěřila, že by se ráda stala novinářkou, ale není si jistá správností své volby, nabídl jí výtvarník korespondenci právě s odkazem na předchozí úspěchy své ženy. V následujícím roce tedy dívka skutečně každý večer vhazovala do schránky třeba jen kratičkou zprávu. A z několika vystavených dopisů je patrné, že i Béatrice do nich vkládala nemalou invenci. Jeden je například napsán na papírové krajkové podložce pod dorty, do dalších vlepila své vystříhané fotografie, nebo místo oslovení připevnila na papír malinký klíček. Občas Kolářovi posílala i různé artefakty, které pak umělec použil do svých koláží. Byly to například staré řecké bankovky nebo krabička drobných klíčků po dívčině babičce.

Možná právě inspirace z Kolářových koláží a zkušenost z vlastní tvůrčí práce Béatrice nakonec svedly z cesty novinařiny a nasměrovaly ji na uměleckou dráhu sochařky. Ukázky jejích prací, na kterých je myslím Kolářův vliv patrný, si můžete na výstavě taktéž prohlédnout.

Rozstříhaná korespondence
Samotné koláže českého výtvarníka jsou zde řazeny chronologicky v jedné souvislé řadě tak, že návštěvník může pohodlně sledovat jejich proměny a různé variace. Zajímavé je, že kurátoři vystavili, až na několik výjimek zpracovávajících stejné téma, skutečně všechna tato dílka. Dohromady jich je tedy něco kolem tří set. Jedná se o koláže většinou pohlednicového rozměru, zpracované nejčastěji Kolářovou autorskou technikou tzv. proláže. Tento název je odvozen jednoduše ze slova „prokládat“, což napovídá, jak takové umělecké dílo vypadá. Výtvarník zkrátka vezme dva většinou naprosto odlišné obrázky, v jednom vystřihne vybraný motiv a podloží ho druhým. Tak se například na návštěvníka zpod vystřižené encyklopedické reprodukce ptáčka na větvičce dívá barokní madona.

Umuchlej si svou muchláž
Celá výstava je dle mého názoru skutečně povedeným netradičním kurátorským kouskem, který dovoluje nahlédnout do intimního dialogu dvou zajímavých tvůrčích osobností. Na mě a na mé přátele působila inspirativním dojmem, takže jsme si dali závazek napsat si po dlouhé době zase dopis. A ne jen tak ledajaký!

Jiří Kolář & Béatrice Bizot
Korespondáž
Národní galerie v Praze – Veletržní palác
Dukelských hrdinů 47, Praha 7
út–ne 10:00–18:00
7. 12.–17. 3.
180 / 90 Kč

František Kupka nebo Vasilij Kandinskij? Kdo z nich jako první objevil tajemný svět, v němž znaky reality ztrácí svou funkci hlavního nositele významu a jejich místo nahrazuje nově osvobozená čistá barva a tvar? Vzhledem k tomu, že abstrakce vznikala ve vícero zemích prakticky paralelně, se takové úvahy o prvenství zdají být liché.

Faktem ale zůstává, že právě František Kupka (1871–1957) patří mezi ty průkopníky, kteří se před sto lety svými výzkumy na poli výtvarného umění zbavili závislosti na reálných předmětech našeho světa a prostorových vztazích mezi nimi. Tento postupný vývoj si může návštěvník Salmovského paláce prohlédnout na výstavě s příznačným názvem „Cesta k Amorfě“. Amorfa – Dvoubarevná fuga a Amorfa – Teplá chromatika jsou totiž názvy dvou obrazů, které Kupka představil roku 1912 na pařížském Podzimním salonu a které znamenaly posun v malířově nazírání skutečnosti. Předcházelo jim dlouhé hledání různých možností tvarů a zkoumání vlastností barvy. Téměř doslovně je tento postup zachycen ve vystavených přípravných kresbách k Amorfě – Dvoubarevné fuze, ke které byl inspiračním zdrojem a prvotním podnětem pohyb červenomodrého míče, vyhazovaného do vzduchu Kupkovou nevlastní dcerou. Malíř, fascinovaný barevnou hrou, vzniklou rychlým točivým pohybem míče, zachycoval rozfázované dráhy jeho letu v čím dál víc abstrahované podobě. A výsledek? Jeden ze zlomových obrazů světového malířství. V expozici je výtvarníkova cesta k nefigurativnímu vyjádření představena skrze jednotlivé Salony, tedy prestižní umělecké výstavy, kterých se mezi lety 1906–1913 účastnil. Nechybí ale ani Kupkovy pařížské začátky, kdy maloval plátna ještě v duchu symbolismu a na živobytí si vydělával kresbami do satirických časopisů.

Opravdu světová výstava
Jedná se o výjimečný výstavní počin – zastoupena jsou plátna nejen z nejvýznamnějších pražských galerií, ale i z pařížského Centre Georges Pompidou, z newyorských předních galerií The Museum of Modern Art a Solomon R. Guggenheim Museum, Philadelphia Museum of Art a Albright-Knox Art Gallery v Buffalu. Několik obrazů pochází rovněž ze soukromých sbírek.

Lektorské oddělení Národní galerie doplnilo výstavu velmi zdařilou edukační částí, která se – jak jinak než hravou formou – snaží návštěvníkovi přiblížit principy abstraktního umění. Pomocí speciálního promítacího zařízení si tu každý může nasvětlováním zavěšených vrstev různobarevných textilií zkusit vzájemné působení světla a barvy, roztočením barevné káči si uvědomit míchání barev nebo si jen tak prolistovat nepřeberné množství publikací o abstrakci a malířích, kteří ji prosazovali.

František Kupka: Cesta k Amorfě
Národní galerie v Praze
Salmovský palác
Hradčanské náměstí, Praha 1
30. 11.–3. 3.
út, čt, pá, ne 10:00–18:00
st, so 10:00–20:00
150 / 80 Kč

Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech. Pro rodáka z české kotliny poněkud otřepaný jazykolam, pro cizince pravděpodobně nepřekonatelná překážka ve snaze ovládnout náležitosti češtiny a proniknout do jejích krás. Stejně tak by si marně lámal hlavu nad uměleckými díly, která od 7. 12. visí v malé galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Společnou snahou zdejších studentů dějin umění a nových médií vznikla výstava s příznačným názvem Ř! Toto písmeno, specifické jen pro několik abeced na světě – a česká je jednou z nich – poukazuje na téma expozice a tím je hledání české identity v současném umění. Týmu kurátorů přitom nešlo o polopatické představení děl, která pracují přímo s národními znaky či symboly. Zajímali se o umělce, jejichž díla v sobě nesou „českost“ mimovolně, jako by v druhém plánu. Vždy se jedná o artefakty a kódy, které má každý „domorodec“ pevně zakořeněné ve své mysli, aniž by nad nimi musel nějak složitě přemýšlet nebo je analyzovat. Má je zkrátka zažité, a tak na první pohled pozná, že se jedná o českou tematiku. Ať už je to krajina, folklórní motivy, historické či literární náměty, nebo prostě jen pohled na rodinu sedící v obýváku. Je to společná národní, kulturní a jazyková zkušenost, společné zažívání času – historie i současnosti, co umožňuje proniknout do rétoriky těchto děl.

Kde domov můj?
Výstava Ř! je součástí dlouhodobého projektu katedry teorie a dějin umění VŠUP, zabývající se českou identitou v umění, který svým grantem štědře podpořilo ministerstvo kultury. Kurátoři si tak mohli dovolit i architekta, který malou výstavní místnost rozčlenil vestavěnými panely tak, že vznikla i promítací kabina. Oproti jiným výstavám v těchto prostorech navíc tato potrvá nezvykle dlouho – až do 9. února tohoto roku. V lednu uplynulo přesně dvacet let od vzniku samostatné České republiky, a tak může být tento projekt i podnětem k sebereflexi. V době, kdy se národní hrdost nebo alespoň sounáležitost nejvíce projevuje při vítězných mezinárodních hokejových utkáních, při kterých vznikají hesla typu „kdo neskáče, není Čech“, stojí za to se nad stavem věcí trochu zamyslet.

Autoři zahrnuli do výstavy vícero uměleckých médií – malbu, fotografii, video art, sochu i konceptuální umění. Asi nejsnáze rozpoznatelným českým námětem v expozici je triptych obrazů Petra Motyčky. Ten si vybral tři nelichotivá témata z české historie (podepisování Anticharty, zradu Karla Čurdy a oběšení Milady Horákové) a pojednal je jako kresby Josefa Lady. Rozpor mezi obecně sdělným a povětšinou přívětivě chápaným Ladovým stylem a stinnými momenty naší minulosti vtipným způsobem divákům nastavuje zrcadlo. České či středoevropské prostředí dobře poznáme i na obraze Ivany Lomové „Nedělní odpoledne“, kde je zachyceno rodinné posezení v obýváku pravděpodobně někdy v sedmdesátých letech. Zařízení pokoje, jednotlivé doplňky, nábytek, ale i lidské typy na obraze přítomné stejně jako celková atmosféra „někde na pomezí vřelé důvěrnosti a nucené vstřícnosti“ (z popisku obrazu) nenechají návštěvníka na pochybách, z jakých zeměpisných šířek dílo pochází.

K výstavě probíhá i řada doprovodných přednášek na téma národní identity a její umělecké reflexe.

Výstava Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění
Galerie VŠUP
náměstí Jana Palacha 80, Praha 1
7. 12.–9. 2.
po–so 10:00–18:00
vstup zdarma

V zapadlé letenské ulici za fotbalovým stadionem se za nenápadným vývěsním štítem a dřevěným obložením vchodu skrývá originální cukrárno-kavárenský podnik. Kdo do něj jednou vstoupí, tomu snadno přiroste k srdci.

Cukrárna Alchymista funguje už od roku 1998 a od té doby se z důvodu velkého zájmu návštěvníků několikrát rozšiřovala. Propojila se s vedlejší galerií Scarabeus a následně s muzeem kávy, které v podzemních prostorách představuje historii pěstování kávy a náčiní spojené s přípravou a popíjením tohoto moku. Díky retro zařízení a kávě, servírované na stříbrném tácku se sklenicí vody, mlékem ve džbánečku a sušenkou, se člověk snadno přenese do prvorepublikových dob. Alchymista má navíc vlastní pražírnu, takže vysoká kvalita kávy je tu zaručena. Podávají se tu také nejrůznější limonády, které překvapí svými neobvyklými příchutěmi, nebo francouzské víno, do kterého vám za nepatrný příplatek přidají zmražené maliny.

Cukrárna? Kavárna? Pohoda!
Označení „cukrárna“ by možná mohlo na první pohled někoho zarazit. Po klasických bílých chladicích skříních naplněných nejrůznějšími dorty a zákusky se tu budete jen stěží pídit. Nabídka laskomin se v tomto směru soustřeďuje spíše na dorty, koláče nebo bábovky. Vždycky jsou to ale originální, lákavé kousky upečené v malovýrobnách. K dortovým klasikám tu patří čokoládový Mont Blanc, Adam a Eva, čokoládový dort s fíkovou náplní, anebo Alchymista se sušenými švestkami, meruňkami a rozinkami, doplněný šlehačkou, hořkou, mléčnou a bílou čokoládou.

Vyvrcholením alchymistického opojení je podle mého názoru doslova kouzelná zahrada ve vnitrobloku, která vznikla podle návrhu zahradních architektů. Stolečky jsou tu rozmístěny mezi roztodivnými květy, okrasnými keři a jezírkem s karásky. Jediným černým puntíkem na jinak vkusné zahradě je sádrová kačena, která trůní na hladině rybníčku. V záhonech jsou kromě rostlin náhodně rozeseté sochy a naprostou pohodu při odpoledním posezení pak dokresluje štěbetání místních andulek a černý kocour, který se občas prožene pod stolem.

Je vidět, že lidé, kteří tu pracují, to dělají rádi a Alchymistou doslova žijí. Často vymýšlí neotřelé novinky a pořádají různé akce jako komorní koncerty, módní přehlídku, knižní bazar nebo speciální nabídky spojené například s Valentýnem, Mikulášem nebo Dnem kávy. Prodávají tu také autorské šperky a barevné ručně pletené košíky.

Cukrárna Alchymista
Jana Zajíce 7, Praha 7
po–ne 10:30–21:30

Vystavovat street art v galerii dnes není žádná novinka. Vyšla o něm už celá řada publikací a v roce 2008, u příležitosti konání prvního ročníku street artového festivalu Names, mu bylo věnováno dokonce celé číslo výtvarného časopisu Ateliér. Že by se ten ilegální, buřičský street art institucionalizoval?

V Městské knihovně můžete právě teď zhlédnout umělecká díla vytvořená přímo na zdi galerie. Autoři výstavy se tak pokouší zmírnit propast mezi autentickým prostředím ulice, kde street art vznikl, a sterilním prostorem výstavní síně. Každý z umělců dostal k dispozici stěnu, nebo dokonce celou místnost. Všechny „piecy“ vznikly přímo k příležitosti výstavy a spolu s ní i zaniknou, čímž je naznačena pomíjivost tohoto uměleckého stylu. K vidění jsou tu jak celé malby, tak pouhé podpisy (tagy), bombing, ale i 3D skulpturální graffiti. Výstava je pak doplněna videi s různými pořady věnujícími se tematice graffiti. Tato část zabere pozornému divákovi asi nejvíce času, který v galerii stráví.

Vystavit či nevystavit, to je, oč tu běží
To, že v Městské knihovně vznikla skutečně „povedená výstava“ s kvalitními uměleckými díly těch nejznámějších writerů, je (dle mého názoru) beze sporu. Otázkou ale zůstává, zda takové umění do galerie skutečně patří. Už z jeho názvu je jasné, kde je jeho původní prostředí, ve kterém zaujme svou silou a barvami. Na ulici, na šedivých betonových fasádách, mostech a stěnách, kde bojuje proti unylé jednotvárnosti takových ploch, je jeho poselství jasné a strhující. Ozvláštňuje, oživuje, ohromuje, zneklidňuje, pobuřuje. Mnohdy jsou to piecy takových rozměrů, že je zapotřebí odstup i několika set metrů. Ale v galerii? Může tam graffiti dílo působit stejně? Může nést to samé sdělení? Asi těžko, ale na druhou stranu je možné si na výstavě udělat v malém průřezu obrázek o graffiti scéně a poznat ta nejlepší jména ve street artovém světě. A v neposlední řadě je zde pro mnohé (zvláště dříve narozené) jednoznačný vzkaz: street art a graffiti je umění, které má svou hodnotu.

Mezinárodní výstavu dvaceti šesti umělců uspořádal kurátor Radek Wohlmut. Tématu street artu se věnuje delší dobu a zmíněné číslo uměleckého časopisu Ateliér sestavil téměř celé.

Městem posedlí / Mezinárodní výstava street artu a graffiti / Ilegální umění v legálním světě
GHMP – Městská knihovna, 2. patro
Mariánské náměstí 1, Praha 1
10. 10.–13. 1.
út–ne 10:00–18:00
120 / 60 Kč

Po dlouhých sporech s dědici, tahanicích mezi hlavními zástupci zaangažovaných institucí a měst a po mediální smršti je konečně možné si Muchovo velkolepé dílo v klidu a tichu prohlédnout ve dvoraně Veletržního paláce.

Alfonse Muchu si asi každý vybaví především ve spojení s bravurní kresbou ornamentů zahalujících polonahá těla lepých děvčat na plakátech epochy fin de siècle. Tyto obrazy se pro svou diváckou přístupnost staly natolik rozšířenými, že se s nimi setkáváme skutečně všude (některá umístění jsou až bizarní). V kontrastu k této popularitě stojí Muchovo srdeční monumentální dílo, ve kterém představuje svou myšlenku panslavismu a které bylo ještě před pár lety široké veřejnosti téměř neznámé.

Zrod myšlenky
První myšlenka na vytvoření cyklu, který by popisoval dějiny veškerého Slovanstva, vznikla v umělcově hlavě poté, co dostal zakázku na výzdobu pavilonu Bosny a Hercegoviny v rámci chystané Světové výstavy v Paříži roku 1900. Zde pojednával v malém epopej jižních Slovanů. Když potom odjel do Ameriky, kde se seznámil s americkým milionářem, rusofilem a slovanofilem Charlesem Richardem Cranem, který mu byl ochoten celou věc financovat, představa Slovanské epopeje získala jasné obrysy. Zamýšlený cyklus dvaceti velkoformátových obrazů měl popsat historii Slovanů od jejich počátečního vzepětí přes útlak okolními národy až po konečnou a vítěznou apoteózu. Tento celkový počet byl přitom předem promyšlený – dvacet pláten bude tematicky rozděleno na deset obrazů z dějin českých a deset z dějin všeslovanských. Další rozdělení (vždy po pěti obrazech) se týkalo charakteru vyobrazení – vznikla tak skupina alegorická, náboženská, válečnická a kulturní.

Na podzim roku 1909 pak malíř zaslal pražskému starostovi dopis, ve kterém nabízí městu Praze darem celý cyklus Slovanské epopeje, s podmínkou, že mu bude vystavěn adekvátní výstavní prostor – nejlépe na Petříně. Od začátku měl přitom představu jednoduchého polokruhového pavilonu s vrchním osvětlením. Nemělo se jednat o klasickou galerii či muzeum – podle Muchových představ by měl tento objekt fungovat jako jakési slovanské duchovní centrum. Městská rada tento velkorysý dar přijala a byla ochotná splnit i zadanou podmínku.

Slovanský trojský kůň
Alfons Mucha si pro práci na tak rozsáhlém úkolu v roce 1910 pronajal od hraběte Jeronýma Colloredo-Mansfelda prostory na zámku Zbiroh, kde si ve velkém sále zřídil ateliér a kde v letech 1912–1928 i s celou rodinou bydlel. O dva roky později zde dokončil úvodní tři obrazy celého cyklu a předal je městu Praze. Nicméně přes veškeré jeho dobré úmysly se ještě před začátkem prací zdvihla proti jeho dílu velká vlna nevole – jak z řad modernistů, tak od zastánců klasického národního umění. Jedni mu vyčítali malířské zpátečnictví a anachronismus, druzí odklon od tradiční mánesovsko-alšovské linie malby, která podle nich jako jediná mohla správně a výstižně charakterizovat tak závažné téma, jako jsou dějiny Slovanstva. Další, co Muchovy současníky dráždilo, byl právě onen požadavek samostatného výstavního pavilonu – vždyť vlastní galerii dosud neměli „daleko významnější umělci“, o moderních autorech ani nemluvě. Josef Čapek nazval Muchův dar dokonce „trojským koněm“.

Podzimní zahrada ve Veletržním paláci
Práce na zbirožském zámku nicméně pokračovaly a kulturní časopis Zlatá Praha pravidelně otiskoval reprodukce dohotovených pláten i s jejich popisy. Roku 1919 se Alfons Mucha rozhodl vystavit pět z jedenácti již hotových obrazů v letním refektáři Klementina a k této příležitosti vyšel i katalog s Mistrovým úvodem. Reakce na výstavu byly velmi rozporuplné – od nadšení po úplné zavržení. Když byl pak o rok později stejný soubor představen divákům v Chicagu, výstavu navštívilo 200 000 lidí.

Roku 1926 přesunul Mucha svůj „slovanský ateliér“ do posluchárny školy U Studánky v Praze-Holešovicích, kde o dva roky později mohutný celek dokončil a 21. 9. 1928 ho oficiálně předal městu Praze. Ve velké dvoraně právě dokončeného Veletržního paláce byla u příležitosti oslav desetileté existence mladé republiky veřejnosti představena Slovanská epopej v celé své kráse. Zajímavostí je, že výstava byla pojata ve stylu 19. století – v kontrastu k modernímu jednoduchému interiéru funkcionalistické stavby byla celá dvorana proměněna v podzimní sad a kolem obrazů vznikly pískem sypané cestičky. O výstavě, která trvala do konce října toho roku, se zmiňuje prakticky veškerý dobový tisk.

Další osudy aneb kam s ní?
Aby nebyla poškozena, byla Epopej za války ukryta v podzemních prostorách Archivu země České v Praze a hned roku 1945 opět přesunuta do školy U Studánky. Další osud cyklu pak vlastně sleduje osudy celé naší země – v roce 1948 bylo dílo jak jinak než zestátněno a ocitlo se – jak se říká – „na dlažbě“. V situaci, kdy nikdo nevěděl, jak se k tomuto dědictví postavit a jak s ním naložit, byl celý soubor roku 1950 dlouhodobě zapůjčen Moravskému Krumlovu, kde do roku 1968 probíhala jeho rekonstrukce. Tady byl vystaven v prostorách místního zámku až do února 2011, kdy byl převezen zpět do Prahy.

Otázka, co si počít se Slovanskou epopejí, vyvstala hned v devadesátých letech. Padaly nejrůznější návrhy, byly pořádány architektonické soutěže na novou budovu pro její uložení, aby se dostálo slibu, který Praha Muchovi kdysi dala. Jedny z nejreálnějších návrhů umisťovaly novostavbu na Vítkov, na Vyšehrad a na holešovické Výstaviště – vždy ale zůstalo pouze u idejí a pracných architektonických vizualizací. V tomto momentě se ozvali dva ze tří umělcových dědiců – vnoučata John a Geraldina Muchovi, kteří si v případě nedodržení dané podmínky na výstavbu výstavního pavilonu dělali na celek dědická práva. Naštěstí pro město se ale Praze nakonec podařilo soubor obhájit.

Další bitvy kolem „nešťastného“ Muchova daru nastaly v okamžiku, kdy Praha projevila zájem o jeho přesun zpět do hlavního města. Moravský Krumlov, který vděčil Slovanské epopeji za svou popularitu, se svého „hlavního taháku“ pochopitelně nechtěl jen tak vzdát. Nicméně na faktu, že dílo bylo stále majetkem města Prahy, se nic změnit nedalo. A tak se Epopej – stočená na obrovské bubny – nakonec přece jen stěhovala.

Moravské loučení
Moravskokrumlovští mají asi oprávněný pocit křivdy a ublížení – poté, co se o soubor padesát let „vzorně“ starali a věnovali mu péči, pořádali zde komentované a speciální kostýmované noční prohlídky, jim byl najednou a bez skrupulí vyrván. Zbyl jen vztek, vzpomínky a prázdnotou zející rozpadající se zámek. Sami občané potvrzují, že „teď už tu nebude nic zajímavého k vidění“, nic, co by mohlo přitáhnout turisty. Zatím asi nevidí, že teprve teď se jim otvírá cesta k zájmu a péči o ostatní a původní památky, které město má a které byly kvůli Epopeji odsunuty do pozadí.

Pravdou zůstává, že i přes veškerou starost, která byla Slovanské epopeji v Moravském Krumlově věnována, prostory místního zámku absolutně nevyhovovaly moderním zásadám uložení díla takového významu. V okamžiku, kdy výkyvy vnitřní teploty kolísaly kolem deseti stupňů, nehledě na vlhkost, která dělá s plátny a barvami divy, nebyla taková instalace nadále udržitelná. Sama jsem měla možnost zhlédnout obě dvě výstavy a rozhodně nemohu mluvit o rovnocenném působení. V moravskokrumlovském zámku byla plátna, jistě i z prostorových důvodů, nepřehledně poskládána bez vnitřní koncepce a návštěvník neměl možnost potřebného odstupu. Celkově na mě instalace působila spíše jako z nouze ctnost. Oproti tomu Veletržní palác poskytl souboru dostatečný prostor a klimatické i světelné podmínky odpovídající moderní výstavní péči. Nemluvě o působení na návštěvníka, které nová instalace nabízí. Zde teprve může naplno vyznít monumentalita celku, která je kromě jiného dána obdivuhodnými rozměry jednotlivých pláten: 6 × 8 metrů.

Danajský dar nebo kulturní dědictví národa?
Alfons Mucha maloval cyklus, kterému přikládal pravou váhu svého umění a jehož vznik pokládal „za svou svatou povinnost národu“, v době, která už fakticky směřovala jinam. Rozvíjely se směry jako kubismus, futurismus a Kandinskij a Kupka přinášeli nové objevy abstraktní malby. Není tedy divu, že Slovanská epopej se svým historicko-secesním provedením neměla jednoznačný úspěch a vzbuzovala spíše rozpaky. Na druhou stranu se jedná o naprosto unikátní, malířskou technikou dokonalé dílo, jehož význam je pro historii českého dějepisu umění nesporný. Se souborem podobného rozsahu, monumentality a pojetí se nemůžeme setkat snad nikde jinde na světě.

Alfons Mucha – Slovanská epopej
Veletržní palác, velká dvorana
Dukelských hrdinů 47, Praha 7
10. 5. 2012–30. 9. 2013
út–ne 10:00–18:00
90 / 180 Kč

Zajet do malebného jihočeského města Tábor a zpestřit si výlet návštěvou výstavy, to může být příjemný způsob, jak strávit některý zářijový víkend. 7. září zde v krásném gotickém sále Staré radnice zahájilo Nové sdružení pražských umělců (NSPU) skupinovou výstavu, která potrvá až do 27. října.

Výstava nabídne ukázky tvorby vybraných členů NSPU, jejichž záběr je skutečně široký. Jedná se totiž o vysloveně volné sdružení bez jakéhokoli uměleckého manifestu či jasně definovaného uměleckého zaměření. Pod heslem „ve dvou – v tomto případě ve čtyřiceti – se to lépe táhne“ se tu dali dohromady autoři převážně střední a starší generace. Jedinou podmínkou členství je kvalita výtvarného projevu. Ta je patrná ze síly výrazu, který na člověka působí. Škála vystavených prací zahrne figuraci i abstrakci, expresivní i lyrickou výrazovou linku, malbu, grafiku, fotografii i plastiku.

Nové sdružení ve Staré radnici
Husitské muzeum
Žižkovo náměstí 1, Tábor
vernisáž: 7. 9. 17:00
výstava: 8. 9.–27. 10.
otevírací doba září: po–ne 9:00–17:00
otevírací doba říjen: st–so 9:00–17:00
20 / 10 Kč

Nové sdružení pražských umělců
galerie Husinecká 8, Praha 3
út–pá 15:00–18:00
vstup zdarma
www.nspu.cz

… Silvie Milková zavolala zpět téměř okamžitě.

Co vás vlastně vedlo k takovému projektu?
Myslím, ze mezi uměním, umělci a diváky je v současné době velká propast. Z vlastní zkušenosti od přátel, kteří se nevěnují žádnému vizuálnímu umění, vím, že ho často vnímají jako nesrozumitelné – příliš intelektuální. V galerii při vernisáži by ale nikdo z nich neměl odvahu jít za autorem a promluvit s ním. To je jeden z podnětů k realizaci mého projektu – komunikace mezi autorem a divákem. Komunikace anonymní s možností ji kdykoli ukončit.

Jste si ale vědoma rizika, že může zavolat opravdu kdokoli – i ten, kdo si nebude chtít povídat jen o umění, ale třeba i osobních věcech.
Samozřejmě taky, proč ne. Jestli má někdo chuť mluvit o něčem jiném, tak proč si o tom nepopovídat. Pokud by někdo volal s perverzními otázkami, nebo kdyby se chtěl bavit na nějaká sexuální témata, jsem tomu otevřená. Může mi i sprostě vynadat – to je mi jedno. Já dávám každému 10 minut. Jak je spolu strávíme, je na něm.

A ozval se vám už někdo?
Byla jste čtvrtá. Všechny předešlé jsem znala, tak doufám, že ještě někdo zavolá.

Hledání zpětné vazby

Zabýváte se fotografií, ale tento projekt i řada dalších vašich počinů spadá spíše do konceptuálního umění.
Zajímají mě různé formy uměleckého vyjádření, třeba i performance. Ty jsem doposud většinou dávala dohromady s Veronikou Daňhelovou. Je to jeden ze způsobů, jak svou činnost oživit, jak získat přímou odezvu, kterou při videoartu nebo fotografii nemáte šanci dostat.

Jak dlouho se konceptuálním uměním zabýváte?
Nemám pocit, že se nějak souvisle zabývám konceptuálním uměním.

Jaké vaše projekty jsou nejzajímavější?
Ty, které ještě nejsou dokončené.

A co vás vedlo k fotografii?
Když mi bylo asi 12 let, mým snem bylo stát se filmovou režisérkou. Nakonec jsem se ale na režii na FAMU ani nepřihlásila. Podmínkou bylo natočit a přinést film – což bylo v době, kdy videokamery nebo digitální kamery nebyly tak běžné jako dnes. Takže jsem se ve finále přihlásila na fotografii, protože mi přišla blízká.

Preferujete spíše digitální nebo analogovou fotografii?
Musím říct, že já osobně raději fotím na film, ale to je zase z jiných důvodů. Fotografie je pro mě víc o přemýšlení. Spíš se rozmyslíte, než tu spoušť zmáčknete, když máte jen omezený počet políček.

Máte nějaké vzory v historii fotografie? Nebo někoho, kdo vás ovlivnil?
Já myslím, že by to bylo asi zavádějící, kdybych někoho takového jmenovala, protože v určitých etapách to může být někdo jiný. Kdybych ale měla aspoň jednu takovou osobu vybrat, tak to byl Pavel Baňka, u kterého jsem vystudovala.

Proč právě Pavel Baňka?
Pro jeho otevřenost.

Zrod Galerie NF

Působíte i jako kurátorka. Co vás k tomu přivedlo a na jaké projekty se zaměřujete?
Já bych se nenazvala kurátorkou, ale spíš organizátorkou nebo provozovatelem. Byla to v podstatě trochu náhoda a takový starodávný příběh. Jednou jsme s Veronikou Daňhelovou dělaly akci v Armaturce, když to ještě nebyla Galerie Emila Filly. Hledaly jsme tehdy nějaký veřejný prostor. Šly jsme kolem vitrínek, které se nám zalíbily. Strašně dlouho jsme sháněly, komu patří, až jsme našly majitele autoservisu a ten nám ony vitrínky půjčil. Celé se to pak rozjelo natolik, že se tam začaly pořádat výstavy. Nebyl to tedy nějaký záměr hrát si na kurátora. Spíš se to samo seběhlo.

Zpracováváte tedy spíš náhodná témata?
Rozhodně nemám žádné kurátorské ambice. Až mě někdy napadá, že je spousta zajímavých lidí, kteří nejsou tak průbojní, nejsou prvoplánově zajímaví a viditelní a že je třeba jim dát prostor. A navíc si myslím, že je chyba, že se v současné době umění bere jako zábava, jako byznys, jako nějaká „image“.

A jak se díváte na funkci kurátora – měl by to být umělec, nebo kunsthistorik?
V Čechách si lidé pletou pojem kurátor s někým, kdo pracuje v galerii. Kurátor je od slova kuratorium, což je opečovávání. Je to ten, kdo se o umělce stará. To neznamená jen, že pošle pozvánky nebo vybere pár umělců k určitému tématu. Náplň práce kurátora je daleko širší a v mnoha věcech mnohem důležitější. V tomto smyslu se já za kurátorku nemohu nikdy považovat. Pro mě to je zábava, nenabízím služby a to, co by kurátor měl splňovat. Nedělám mediální propagaci, nesháním peníze na výstavy.

Kdo by měl ale podle vás výstavy organizovat? Podle zavedeného vzorce se tohoto úkolu spíš zhostí kunsthistorik, ale mnohokrát jsem již viděla výstavu, kterou pořádal umělec…
Ať si je organizuje, kdo chce, třeba prodavačka z večerky. Ale ať je aspoň trochu rozmanitá a nejedná se pouze o 20 ověřených autorů stále dokola.

Dva v jednom. I tak by se dala charakterizovat koncepce výstavy, kterou můžete zhlédnout v prosvětlených sálech Městské knihovny. Na své si tu přijdou ti, kteří stojí o trochu klidného zamyšlení, i ti, kteří se raději nechají znepokojit a vytrhnout ze zavedených jistot.

Po retrospektivě Krištofa Kintery představuje Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně dva jeho vrstevníky: Jakuba Špaňhela a Lubomíra Typlta. Výstava je koncipována do dvou samostatných celků a právě jejich kombinace dá návštěvníkovi možnost vytvořit si obrázek o rozdílných polohách současné malby.

Trocha zamyšlení i trocha agrese
Oba autory oddělují dva monumentální barevně odlišené vchody a nesetkávají se ani v prostorách galerie. Každý si tak může již na začátku vybrat, kterou část zhlédne jako první. Červená barva vás zavede do tajemného světa Jakuba Špaňhela nazvaného Slepice v pekle, podle jednoho z jeho nejnovějších počinů. Pomocí válečků s motivem slepic v něm výtvarník proměnil celou jednu místnost galerie v tísnivou past, v níž lze snadno přijít o zdravý rozum. Válečkovou technikou, kterou si každý spojí s fádními interiéry dob dávno minulých, zde Špaňhel provokativně zpracovává i motivy křížů. Jejich zmnožení vyvolává představu nekonečných hřbitovů amerických vojáků z druhé světové války. Velmi působivá je i další použitá technika, ve které barvy volně stékají po plátně. Tím je dosaženo zvláštní nehmotnosti a pocitu pomíjivosti. Špaňhel tak maluje rozmlžené interiéry kostelů nebo lustry. V gestických malbách na zvířecí motivy mi trochu připomněl čínskou kaligrafii.

Dva světy v jedné galerii
Oba autoři představují dvě odlišné polohy současné české malby. Každý z nich s tímto médiem zachází svým osobitým způsobem. Špaňhel uvolněnými, rozmáchlými gesty vypráví své interní dojmy a zážitky. Typlt se svou expresionistickou malbou v hutných nánosech barvy, nebo naopak precizní hladkou kresbou dotýká spíše obecnějších společenských problémů nebo psychiky ohroženého jedince. Záleží už na každém, která z těchto rovin mu bude více vyhovovat.

Jakub Špaňhel – Slepice v pekle
Lubomír Typlt – Tikající muž
GHMP – Městská knihovna
Mariánské náměstí 1, Praha 1
6. 6.–9. 9.
120 / 60 Kč