Potom došlo ke změření prstů na rukou, dle metody 2D4D. Toto testování se událo poté, co jsem ohodnotila několik desítek fotografií mužských obličejů. Na číselné stupnici se zápornými i kladnými hodnotami, jsem měla určit, jak moc mi zobrazený člověk připadá fyzicky silný. Zobrazovaly se různé typy mužů, bělochů a černochů. Intuitivně jsem automaticky hodnotila velké a širší obličeje jako silnější, oproti ostatním, protože na mně tak přirozeně působily. Po dokončení celého výzkumu jsem se dozvěděla, že šířka lícních kostí, má co dočinění s testosteronem a potažmo i fyzickou silou člověka, zejména právě u mužů, takže intuitivní hodnocení na základě tohoto pocitu nebylo mylné, ačkoliv u mě samotné, coby ženy, evidentně rozměry obličeje o fyzické síle nevypovídají.

Celý výzkum měl však primárně za cíl zjistit, jak moc mají lidé (zejména muži) v souvislosti s jejich osobními naměřenými hodnotami, tendenci podceňovat nebo přeceňovat druhé na základě fyzických znaků. Výzkumu jsem se zúčastnila na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde asi týden předtím probíhal i poněkud bizarní výzkum s názvem „Studie atraktivity tělesné vůně“. Respondent dostal k dispozici kolem dvaceti lahví se vzorkem tělesných vůní, ke kterým měl přičichnout a na stupnici ohodnotit jejich intenzitu, atraktivitu, případně připojit, co/koho mu vůně/pach připomíná a označit barvou, kterou mu evokuje. Na konci měl zpovídaný seřadit barvy pastelek dle obliby. Studie se snažila zjistit, zda se mění atraktivita tělesné vůně jedince (sportovce) před zápasem a přímo po něm v případě výhry nebo prohry. Ani u jednoho z výzkumů ještě nejsou výsledky známy.

Podobných experimentů se můžete zúčastnit i vy na Katedře filosofie a dějin přírodních věd, kde je pořádá výzkumný tým Pokusní králíci pod vedením prof. Jaroslava Flegra, kterého může veřejnost znát například na základě dlouholetých výzkumů ohledně toxoplazmózy. ∞

Jak dlouho už bosou chůzi praktikuješ?
Jsou to už skoro čtyři roky, co jsem se o bosou chůzi začala zajímat a zkoušet ji. Chodím bosa ale jen, když je tepleji.

Proč tě napadlo zout si boty a jít bez nich?
To si přesně nepamatuji, možná to bylo i z nějaké rebelie. Je ale docela vtipné pozorovat někoho, kdo jde bos poprvé. Můj bratr třeba vyloženě nemohl chodit, jen našlapoval po špičkách.

Chodíš bez bot i ve městě? Jak se na to lidi tváří?
Pokud nikam nespěchám a nemusím nad ničím konkrétním přemýšlet, tak se zouvám často i ve městě. Bosé nohy jsou totiž trochu jako další oči. Získáš další vjemy, ze kterých se skládá tvé celkové rozpoložení. Ale je to další věc, které musíš věnovat energii a pozornost, takže není dobré chodit bosa, když třeba spěcháš nebo musíš svou mysl soustředit na jinou aktivitu. A lidi? Ti se na to tváří prostě blbě. Nebo spíš hledí víc než kdy jindy. Když jdu bosa, a koukám se okolo sebe, vidím jen obličeje, které skenují mé tělo. Někteří se až šokovaně pohledem zastaví na mých nohách. Jsem na to už zvyklá, ale je nepříjemné reakce cítit a vidět je. Musím mít ten den dost síly to přecházet, doslova. Nedávno byla dokonce moje kamarádka přímo pohoršena, vůbec bosou chůzi nechápala. Bylo to pro ni jako kdybych šla nahoře bez. Pro mě už je to prostě přirozenost, ale zároveň chápu, že to není běžné. O to lepší je ale potkat ve městě jiné bosonohé šílence. Musím se na ně usmívat i přesto, že jdu ten den v botách.

Není pro chození bosa spíš vhodnější krajina, než město?
Ano, město je hrozně špinavé. A v létě jsou některé povrchy tak moc rozpálené, že je prostě nepřejdu. Někteří bosonozí kamarádi mají asi nižší práh citlivosti, ale já jsem měla často z města spálené nohy. Uvědomuju si tak, jak je město jen velká rozžhavená plocha. Nikde nic zeleného. Je to hrozně nepřirozené. Od té doby si vážím mnohem víc každého zeleného kousku nebo kašny. Když si ušpiníš nohy, není to zas tak velký problém – stačí se chvíli projít trávou a nohy se zase vyčistí. Dokonce jsem se setkala s tím, že někdo očekával, že budu mít hrozně špinavé nohy z lesa, ale je to přesně naopak. Z přírody mívám pravidelně nohy úplně čisté i přesto, že prolézám vším možným. Z města skoro černé.

Jaký vidíš největší přínos chození naboso? Cítíš nějaké změny?
Rozhodně cítím změnu v celkovém postavení těla, má to na to velký vliv. Jsme zvyklí chodit přes patu, vyloženě dupat. Když člověk chodí pata špička, můžete ve větší či menší míře cítit, jak se otřásá zevnitř celé tělo. Já to cítím hodně ve spáncích. Správně by se mělo chodit špička pata. A to se dobře učí právě při chůzi naboso. Noha má totiž mnohem víc svalů, než kolik jsme zvyklí používat. Když chodíme pata špička, je zbytek nohy v podstatě jen takovou plácačkou pro udržení rovnováhy, ale když zkusíme vědoměji chodit špička pata, začneme cítit, že nohu používáme celou. Je to ze začátku až nepříjemné, protože je to dost nezvyklý pocit. Taky aby ne, když celý život chodíme v botách a nikdy jsme tyto svaly nepoužívali. Když chodíš bosa v přírodě, šlapeš na plno různých kamínků, šišek, mechu a povrchů, které masírují akupunkturní body na noze. Člověk dostane množství nových vjemů o teplotě, struktuře, hrubosti či jemnosti. Když si zvykneš, vytrénuješ svaly, můžeš pak nohu a její adaptabilitu k povrchu daleko více využívat. Noha může být časem úžasně ohebná a uvědomělá skoro jako ruka. To se dobře uplatňuje například při lezení. Končetina je citlivější a vzniká mnohem menší pravděpodobnost, že odněkud uklouzneš. Taky je menší pravděpodobnost, že na něco šlápneš a zapíchneš si to do nohy, protože jak máš chodidlo citlivější a našlapuješ opatrněji, danou věc ucítíš dřív, než se ti do nohy stihne cokoli zabodnout. Chodidlo je složené z obrovského množství kostí, kterým uzavřená forma boty nedovolí pohyb a často pak i deformuje růst prstů. Po bosé chůzi na svém těle cítím určitě změnu. Když jsem chodila ještě z jara hodně v botech, dost mě bolelo v zádech kolem bederní páteře. Cítila jsem, jak jsem pokřivená, jak moc tlačím zadek dozadu. Potom jsem začala chodit do přírody bosa a po pár výletech už jsem cítila, jak jsem se krásně narovnala. Bolest se mi zatím nevrátila. Cítím celkové uvolnění a narovnání celého těla. Bosým chozením se vždy dorovná to, co je potřeba.

Jaké musí být počasí (teplota), aby sis zula boty?
Mám nízký tlak a tudíž věčně studené nohy, takže to často střídám. Jeden den je pro mě slast běhat bosa, druhý den je pro mě uvolnění obout si obuv a mít nohy víc v teple. Snažím se řídit intuicí. Chodím bosa když je hezky, teplo a chce se mi. V extrémním letním teple je to horší, to je lepší schovat se do lesa nebo boty ve městě zout až k večeru. Země je pak vyhřátá a příjemná.

Vlastníš barefoot obuv? Zkoušela jsi ji někdy?
Nevlastním, protože je výrazně dražší. Rozhodně si ale myslím, že je to skvělá kombinace potřeby chůze naboso a nepotřeby budit pozornost. Pár kamarádů si vyrábělo takové vlastní letní „barefoot sandálky“ z nalezeného kusu tvrdší gumy a provázků. Já zrovna teď šetřím na boty Akita. To jsou takové dámské baleríny z konopí se šňůrkami kolem kotníků. Dělají je ženy v Himalájích a jsou na principu barefoot. Mimo jiné jsou i moc krásné. Určitě bych ale uvítala, aby barefoot boty byly časem běžnější, dostupnější a levnější.

A tvůj nejnepříjemnější a naopak nejoblíbenější povrch pro bosou chůzi?
Jako nejnepříjemnější povrch bych vybrala štěrk, zvlášť ten hrubší. Nejpříjemnější mech, či vyhřátý písek. ∞

Přicházím domů unavená po celém dni, zastavuji se u poštovní schránky a v ní na mě čeká pohlednice. Otáčím jí a vidím, že je ze Švýcarska, jindy zase z Japonska, Spojených států nebo Finska. Na její přední straně je Monetův Východ slunce, váza Van Goghových slunečnic nebo Warholova sítotisková kráva. Lidi, od kterých mi pohlednice přišly neznám a oni mně také ne. Tak jak k tomu došlo?

Může za to Postcrossing – celosvětová platforma pro výměnu pohlednic. Ta vznikla v roce 2004 s mottem „send a postcard and receive a postcard back from a random person in the world!“. Princip je jednoduchý, začnete bezplatnou registrací, při které vyplníte profil, ve kterém se krátce (nebo dlouze) představíte, sdělíte, jaký typ pohledů byste rádi obdrželi a nakonec to nejdůležitější – zadáte svou adresu a dobrodružství může začít. Jedním kliknutím si vygenerujete adresu jiného uživatele, dost pravděpodobně z druhého konce světa a tomu zašlete pohlednici, ideálně dle preferencí z jeho profilu. Adres si můžete vygenerovat hned několik, rozeslat na ně pohledy a pak už jen čekat, až je adresáti obdrží. V ten moment se přidělí vaše adresa někomu jinému kdekoliv po světě, a vy můžete napjatě kontrolovat svou schránku. První pohled přijde většinou do dvou týdnů. A vy brzo poznáte přímou úměrnost, která zde funguje – čím víc posíláte, tím víc dostáváte a je jen na vás, jak moc se necháte strhnout vlivem Postcrossingu.

Zábava pro všechny
Mezi nejaktivnější země ve světě patří Rusko, Taiwan, Čína, USA nebo Německo. V Čechách je Postcrossing také oblíbený, svědčí o tom celosvětová statistika z června 2016, dle které jsme v počtu registrovaných a aktivních uživatelů na 11. místě, za námi je Japonsko a Spojené království. Postcrossingu se u nás věnuje přes sedmnáct tisíc lidí.

Dle průzkumu, který jsem si mezi českými Postcrossery udělala, mají zasílání pohlednic v oblibě hlavně ženy, kterých je jasná převaha. Co se věku týče, je tato záliba rovnoměrně rozložena napříč všemi věkovými kategoriemi. Jen o pár procent v mém průzkumu vítězí lidé mezi 21–25 lety, za kterými jsou hned v závěsu lidé od 40 let výše. Postcrossing je tedy oblíbeným koníčkem všech generací, což vypovídá o tom, že vztah k papíru a dopisování nemá jen generace našich (pra)rodičů, pro které byl tento způsob komunikace zcela běžným. Je evidentní, že i tzv. generace Y a Z mají tendenci se od chatování a mailování navracet k původní hmatatelné formě písemného projevu.

Hlavní je trefit se do vkusu
Kdo si myslí, že stačí koupit pohlednici „na rohu“ v trafice, ten je na omylu, pokud se totiž Postcrossingem začnete zaobírat více, zjistíte, že jen tak ledajaká pohlednice nestačí a příjemce jí neuspokojíte. Většina uživatelů má na svém profilu vyplněné motivy, které preferuje, a které je potěší. Já jsem dnes již Postcrossingově neaktivní, ale mívala jsem na profilu uvedeno, že ocením pohledy s uměleckou tématikou. Občas mi tak dokonce přišly i reprodukce děl, které jsem do té doby neznala, ač byly od mých oblíbených autorů. Jiní uživatelé mají ve svých preferencích například vintage pohlednice, pohledy na města, černobílé obrázky nebo kočky. Ale najdou se i tací, kterým spíše než na pohlednici záleží na známkách. A tak často, čím více a čím exkuzivnějších známek nalepíte, tím více příjemce potěšíte. Většina mnou dotázaných Postcrosserů se však zmínila, že jim nejvíce záleží na motivu pohlednice, hned poté na osobním vzkazu od odesílatele, dále na místě, odkud pohled přišel a až v závěru na známce. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že ideální kombinací je spojení motivu i vzkazu od odesílatele. Nejednou mi takové překvapení ve schránce zlepšilo den!

Co bys nechtěl dostat, neposílej
Dát si na pohlednici záležet je zkrátka základ, což potvrzuje většina českých Postcrosserů. Nikdo nechce, aby druhá strana jeho pohled odbila, a tak se většina lidí snaží vydat ze sebe to nejlepší, tak jako to vyžadují od druhých. Začíná to výběrem správné pohlednice, pokračuje osobním vzkazem, na řadu může přijít i drobná výzdoba v podobě washi pásek, samolepek nebo kreseb. Na závěr přijdou známky. Dle mého průzkumu polovina respondentů věnuje jedné pohlednici zhruba čtvrt hodiny, další čtvrtina lidí se jim zabývá třicet minut. Třicet procent lidí odesílá pohledy několikrát týdně, zbytek jednou týdně, po čtrnácti dnech nebo méně častěji.

Turistika v obýváku
Nejen o tom, kde pohledy sehnat se čeští Postcrosseři radí na Facebooku, kde vznikla skupina, ve které uživatelé aktivně diskutují o svém koníčku. Řeší se zde vše od již zmíněného nakupování pohlednic, poštovních známek, názorů na obdržené pohledy, až po společné srazy nebo „mimopostcrossingové“ výměny, tzv. „swapy“.

Právě na základě této skupiny jsem uspořádala menší průzkum, do kterého se zapojilo 232 milovníků pohlednic. Mimo jiné mě zajímalo, co jim tento koníček nejvíce přináší. Většina lidí se shodla skoro „jednohlasně“, že radost. Radost dostávat, ale často i radost být jejím nositelem. Dát si záležet na potěšení někoho jiného, věnovat výběru té správné pohlednice pro jiného člověka čas a energii. Někteří uživatelé se zmínili, že vlídnost prostoupená celým Postcrossingem jim dává naději, že svět je v pořádku a lidé se k sobě dokážou chovat hezky.

Dalším přínosem je pro mnohé procvičení si angličtiny nebo jiných jazyků a poznávání nových kultur, jak se zmínila jedna z uživatelek „je to taková turistika v obýváku“. ∞

Zahrádkaření v současné době zažívá svou renesanci. Pravděpodobně proto, že čím dál více začínáme řešit, co jíme, a chceme vědět, odkud jídlo pochází. Je to přímá cesta k tomu, začít si sám některé plody pěstovat, což se zdá být v centru velkoměsta skoro nemožné. Řešením jsou však komunitní zahrady, které v uplynulých letech začaly vznikat i v Praze. Jednou z nich je spolek Prazelenina, sídlící v pražských Holešovicích, o kterém jsem si povídala s jejím předsedou Filipem Volavkou.

O Prazelenině jsme již před lety psali, co se od té doby změnilo?
Pár lidí se obměnilo. Pořád řešíme, kde otevřeme následující sezónu. Myslím, že spoustu provozních a administrativních věcí máme ale již zvládnutou. Postavili jsme hřiště na petanque a zase o něj přišli. Nebo vybudovali pec na 15 pecnů chleba, tu naštěstí stále máme – nyní v Přístavu 18600 – a co nevidět zahájíme workshopy pečení chleba.

Kdy a proč vás napadlo založit Prazeleninu?
Prazeleninu založil v roce 2012 architekt Matěj Petránek společně s kavárníkem Jiřím Novákem. Inspirací pro Matěje byla komunitní zahrada v Helsinkách.

Jaká je nejčastější věková skupina, která využívá vaší komunitní zahrady?
Chodí k nám všichni od kojenců po důchodce. Mnoha členům je mezi třiceti a čtyřiceti lety.

Chodí lidé jen z Prahy 7 nebo i z jiných částí?
Nejvíc je „Holešovičáků“, ale navštěvují nás i z jiných čtvrtí.

Jak moc náročné jsou začátky pro někoho, kdo se zahradničením nemá žádnou zkušenost?
Je to úplně jednoduché, stačí chtít. S tím, jak založit záhonek, co kdy zasadit a sklidit, na naší zahradě vždy někdo poradí.

Je možné získat v rámci členství nějaké poradenství?
Důležitým prvkem naší zahrady je pěstování sousedských vztahů. Zahradníci se radí mezi sebou, co a jak, a pokud mají nějaký konkrétní dotaz, vždy najdeme někoho povolaného. Řeší se, jak si poradit se škůdci bez chemie, jaká odrůda rajčat je vhodná pro pěstování na Prazelenině a podobně.

Každý, kdo na Prazeleninu začne docházet, dostane přidělený vak k pěstování. Jak dlouho trvá uzpůsobení vaku před tím,
než člověk začne sázet?
Za půl hodiny je pytel plný zeminy a může se začít.

Co se u vás nejčastěji pěstuje a co bylo naopak za dobu působení Prazeleniny raritou?
Ze zeleniny jsou to asi saláty, ředkvičky, mrkve, dýně, hrášek, rukola, rajčata. Dále jsou oblíbené bylinky – bazalka, oregano, petržel, pažitka. Někdo pěstuje pár jahod a jiní si záhonek zkrášlí květinou. A co bylo raritní? Na jednom záhonku byl k vidění maják, který v noci svítí, na jiném veliký trpaslík a na dalším byla zelená kostra.

Je městské zahradničení spíše volnočasová aktivita nebo důvod k setkávání s ostatními zahradníky?
Naše motto je „Pěstujeme zeleninu a sousedské vztahy“. Myslím, že ten prvek setkávání je velmi důležitý.

V čem vidíte největší přínos vašeho projektu?
Podle mě je největším přínosem Prazeleniny to, že se lidé potkávají ve školkách, v obchodech, na úřadě a zdraví se s úsměvem, protože se znají z Prazeleniny. A to mi přináší největší radost. ∞

Národní galerie v Praze v únoru oslavila svých 220 let. Při této příležitosti otevřela výroční výstavu „Velkorysost. Umění obdarovat“, jež připomíná bohatou historii této nejrozsáhlejší umělecké sbírky v Česku. Její centrální expozice se nachází v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Na výstavu však zároveň navazují i intervence ve všech šesti budovách Národní galerie, čímž se výstava stává vůbec prvním projektem, který propojuje všechny její sbírky.

Kořeny v štědrosti
Počátky Národní galerie sahají až ke vzniku Obrazárny vlasteneckých přátel umění v Čechách roku 1796, za nímž stála aristokracie a osvícení intelektuálové, kteří se ve Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách sdružovali. Důvodem založení byla touha pozvednout „pokleslý umělecký vkus“ místních obyvatel. Tato skupina lidí založila dvě do té doby postrádané významné instituce, a to Akademii umění a již zmíněnou Obrazárnu, která byla veřejně přístupná. K Obrazárně v roce 1902 přibyla ještě Moderní galerie království českého, která začala následně vytvářet kolekci českého umění 20. století. Národní galerie jako taková vznikla až v roce 1949.

Hlavní část expozice je situovaná do druhého patra paláce Kinských, který už klasicky nabízí krásné výhledy na Staré Město a kostel svatého Mikuláše. Výstava představuje výběr nejzajímavějších a nejvýznamnějších darů a zápůjček, které instituce v průběhu svého fungování získala. Expozice se tak stává nejen přehlídkou darů, ale zároveň i stručným exkurzem do vývoje výtvarného umění, neboť vedle sebe můžeme spatřit zástupce nejrůznějších vývojových slohů a směrů. Visí zde vedle sebe Fila, Kupecký, Braque, Picasso, Škréta, Grund či Toyen.

Vůně pomíjivosti
Výstava se skládá z šesti částí, které mají co do činění se štědrostí nebo velkorysostí. Jednotlivé oddíly expozice spojuje příjemně působící výstavní panel v tlumených pastelových barvách. Žádné šedivé nebo olivové tóny, ale čirá oslava velkorysosti. K oslavě patří neodmyslitelně i květiny, a právě těmi výstava v první kóji začíná. Otevírá ji zde obrovský živý pugét nizozemského umělce Willema de Rooije, který na projektu květinových pugétů pracuje již několik let. V Národní galerii je vhodně zvolena kytice číslo IX, která svou něžnou elegancí i vůní nádherně pozvedá prostředí výstavy.

De Rooije svým dílem odkazuje ke klasickým motivům historie umění, a to hlavně k holandským květinovým zátiším. V minulosti byly květiny vnímány jako touha po exotice, která byla krocena jejich nařezáním a seskládáním do pugétu. Zároveň je kytice ze své podstaty symbolem pomíjivosti, a toho si je de Rooij při popírání této vlastnosti vědom.

Pomíjivost je v souvislosti s uměním velkým tématem, což může být další optika, kterou se dá dívat na vystavená díla.

Kam dál?
V rámci oslav velkorysosti zařadila Národní galerie do všech stálých expozic více než dvě desítky výjimečných intervencí. Jednou z nich jsou i polaroidy a fotografie amerického umělce se slovanskými kořeny Andyho Warhola, které galerie získala před nedávnou dobou darem. Díla jsou prezentována v Salmovském paláci mezi malbami Josefa Mánesa.

V Malé dvoraně Veletržního paláce je možno shlédnout monumentální plastiky rakouského umělce Franze Westa. Ve Veletržním paláci je dále intervence dvojice Prinz Gholam, která zde prezentuje vlastní autoportréty, na nichž umělci přebírají role a pózy Gauguinových postav. Jejich další dílo je zastoupeno ve Schwarzenberském paláci.

Zahrnuta byla i díla současných asijských umělců, jako jsou Yoshihiro Suda, Hiroshi Sugimoto a Lee Kit, s jejichž dílem se lze seznámit v paláci Kinských a ve Štemberském paláci.

V rámci výročních oslav byly zahájeny i další výstavy. Před Veletržním palácem byl odhalen Zvěrokruh čínského umělce a občanského aktivisty Aj Wej-weje. Přímo uvnitř objektu je pak zastoupen senegalský umělec El Hadji Sy svou retrospektivní výstavou a k vidění je i instalace Apoteóza Jiřího Davida, která sklidila velký úspěch na loňském bienále výtvarného umění v Benátkách.

Celá výroční výstava je pro návštěvníka milým a štědrým darem, který je ovázán pomyslnou zlatou stuhou v podobě jednotného vstupného do všech objektů galerie. Jedná se o 220 korun za zhlédnutí 220 let fungování instituce. ∞


220. výročí Národní galerie v Praze: Velkorysost. Umění obdarovat
Palác Kinských (Staroměstské náměstí 1, Praha)
5. 2.—3. 7. • 220 / 110 Kč

Nastala doba, kdy za nás básně píší počítače, a to nespočetněkrát za den a zcela samozřejmě. Všimli jste si někdy, že zatímco zadáváte heslo do vyhledávače, nabízí vám často absurdní kombinace, kterým se zasmějete? Vězte, že nejste sami, protože tyto výplody začali na sociálních sítích shromažďovat lidé po celém světě. Jedním z nich je správce české facebookové stránky Google poezie Tomáš Miklica, kterého jsem se zeptala na několik věcí z e-zákulisí tohoto fenoménu.

Kdy jste Google poezii založili?
Google poezii jsme spustili v březnu 2013, takže letos oslaví tři roky existence.

Kdo ji založil?
Založil jsem ji já se svým kamarádem Danem Poláčkem, který byl mým spolužákem na žurnalistice na Univerzitě Karlově a v té době také můj spolubydlící na koleji Arnošta z Pardubic. To tlačítko „zveřejnit stránku“ jsem nakonec stiskl já, Dan se díval. A dneska se taky spíše dívá, takže jsem zhruba před rokem přibral třetího admina, shodou okolností také Tomáše. Bez něj by tam dneska básniček nebyla ani polovina.

Kdy jste si potenciálu vyhledávače všimli?
Bylo to na Facebooku, v nějaké prokrastinační vlně mezi proměnou Daniela Landy v Žita a stopadesátým zhlédnutím zremixovaného náborového videa od McDonald’s.

Co vás na tom nejvíc baví?
Že aspoň nějakým způsobem překlenujeme propast, která za poslední dekády vznikla mezi většinovým čtenářem a poezií.

Zjišťovali jste, kam sahají počátky Google poezie?
Sahají na Google Poetics, což je anglický (respektive americký) vzor naší stránky. Ti sbírají Google poezii na Facebooku i na vlastním webu od října 2012.

Našeptával Google vyhledávač vždycky?
Vždycky ne, funkce je tam někdy od roku 2008, přičemž Google ji neměl jako první.

Našeptává každému uživateli něco jiného?
Ano, i proto, že dneska už je spousta lidí na Googlu permanentně přihlášená kvůli Gmailu nebo YouTube, kde funguje historie vyhledávání, která se do našeptávání promítá. Na druhou stranu máme zkušenost, že individuální rozdíly jsou spíše malé – například jeden odlišný řádek, a většině lidí se zobrazí totéž. Spoustu starších básniček, z našeho archivu Google poezie, by už dneska Google samozřejmě „zarecitovat“ neuměl.

Jak moc se do chodu stránky svými příspěvky zapojují čtenáři?
Stále výrazněji. Dneska už není týden, kdy by nám od nich nepřišel nějaký objev, a my se snažíme dávat čtenářským příspěvkům prostor. Nově i těm ve slovenštině, takže čas od času máme slovenskou sobotu.

Máte informace, zda společnost Google na tento fenomén nějak reaguje?
Jak Google poezie, tak Google Poetics vznikají bez spolupráce s Googlem, což je v podstatě odpověď na podobné otázky. Když se připravovalo vydání e-sbírky Google poezie, vydavatel se pokoušel získat nějaké stanovisko ohledně právní stránky věci. Přece jen stavíme na algoritmech Googlu, ale údajně to v českém Googlu nebyli schopni posoudit a z centrály se vůbec neozvali.

Je to dadaismus 21. století?
Existují kousky Google poezie, které na zařazení k dadaismu dávají až moc velký smysl. Jestli je však něco dadaismus 21. století, pak to musí být tohle. S tím, že je to ale dadaismus, jakého ani sám Tristan Tzara nebyl schopen – oproštěný od jakýchkoliv motivací, čistý a upřímný ve svém nonsensu. Neodadaismus par excellence.

Jak velký je zájem o vámi vydanou e-knihu Google poezie?
V rámci e-sbírek české poezie je to za minulý rok druhá nejprodávanější kniha na Kosmas.cz. Pochopitelně je to úspěch relativní – stačí se podívat, kolik se zhruba prodá poezie obecně, natož v elektronické podobě – ale i za něj jsme vděční.

Plánujete i jiný způsob prezentace básní než Facebook a e-knihu?
Neplánovali jsme ani tu e-knihu – to byl nápad Martina Tomana z vydavatelství Backstage Books. Nebýt jeho, asi bychom ještě dlouho neměli tu drzost tlačit se na knižní trh. Stejně tak by nás nikdy nenapadlo Google poezii prezentovat na autorském čtení, ale i tuhle nabídku jsme dostali, ač to nakonec neklaplo. A nedávno si od nás jedno odborné vydavatelství vyžádalo povolení použít screen v připravované publikaci o propojení nových médií a české literatury, takže už i akademická sféra se o básnící Google zajímá. Ono to plánování možná vůbec není potřeba. Jestli ovšem v budoucnu překonáme hranici deseti tisíc fanoušků, něčím speciálním to určitě oslavíme. ∞

V listopadu loňského roku byla na plzeňském sídlišti v Lochotíně odhalena rozměrná socha králíka oficiálně nazvaná „Panoptikum“. Jedná se o růžové monstrum, které požírá lidské torzo, na motivy obrazu Francisca Goyi, na němž Saturn pojídá svého syna. Dílo má v prvé řadě narážet na dnešní konzumní společnost a je realizací bakalářské práce sochaře Adama Trbuška. Já sama jsem sochu původně nevnímala příliš pozitivně, a tak mě zajímalo, co a kdo za její existencí stojí.

Pověz mi nejdřív, co umístění sochy předcházelo.
Sochu jsem dokončil jako bakalářskou práci, kterou jsem kvůli prostředkům zhotovil pouze v sádře. Už v průběhu prací se ke mně dostaly informace, že se možná bude vypisovat soutěž a že městská část Plzeň 1 má zájem o sochy do veřejného prostoru od naší fakulty. Takže už tehdy jsem si říkal, že kdyby se ve výběru objevila i moje věc, bylo by to moc hezké. Přesně už si nevzpomenu, kdy mi oznámili, že by moje práce měla být vybrána, ale bylo to někdy v době, kdy už byla hotová. Takže ti, kteří rozhodovali, mohli vybírat z dokončených děl.

A potom už se to jen táhlo, volilo se místo a dohadovalo se, zda se instalace vůbec uskuteční.

Jak moc jsi mohl zasahovat do umístění sochy? A souhlasíš s ním?
Původně jsem si místo i sám hledal. Plzní vybrané Lochotínské sídliště bylo pro výběr místa omezené, protože oblast, která byla k dispozici, neobsahovala žádné obchodní komplexy. Je tvořena převážně paneláky. Socha měla být zasazena spíše někam do komerčního prostoru, ideálně do blízkosti obchodního centra. Chtěl jsem ji umístit k obchodnímu centru na Rondelu, kde je Kaufland a velký kruhový objezd.

Nebyly by z toho autonehody?
To je přesně důvod, proč to nevyšlo, původně to bylo schválené, ale nakonec to údajně stopla policie, kvůli tomu, že by to rušilo řidiče a způsobovalo nehody. A nakonec se to stejně umístilo na jinou křižovatku (křižovatka ulic Gerská a Studentská – pozn. red.).

Na samotné umístění se čekalo rok po tom, co jsem bakalářskou práci obhájil.To bylo v roce 2014. Práce vznikala od roku 2013 a dodělal jsem ji o rok později na podzim. To byla první etapa celého příběhu. Zvolilo se místo, to se následně zamítlo a nevědělo se, jestli socha nakonec vůbec někam půjde. To už jsem do umístění nemohl zasahovat, nakonec volba místa vzešla od města, které vytipovalo ideální prostory pro naše práce. Ještě je dobré říct, že to celé se týkalo i mých dvou kolegů z ateliéru – asistent vedoucího ateliéru Benedikt Tolar a spolužák Petr Filip, jejichž práce Plzeň rovněž umístila (sochy „Krychle“ a „Chybička“).

Jak je to s konečným materiálem sochy?
Ta, která dnes stojí, je už celá betonová. Původně jsem měl hotové v betonu jen lidské torzo. Dále jsem pracoval jen na zajícovi, u kterého zůstalo polystyrenové jádro a místo sádry přišel beton.

V bakalářce jsi zmínil orwellovské vize. Viděl jsi výstavu „Skvělý nový svět“ v DOXu? Mám pocit, že například do takového projektu by se socha hodila více než na sídliště.
To já si taky dovedu představit. Původně, ještě před současnou situací, jsem přemýšlel, co s dílem dál, chtěl jsem sochu odlít třeba do nějakého lehčího materiálu a vystavovat to spolu s dalšími svými figurami.


Ohlodávání

Myslíš, že socha na sídlišti zůstane stát déle než rok?
Nevím, nevím… Upřímně řečeno o tom tak trošku pochybuji. Ale myslím si, že ti, kteří se teď silně zasazují o to, aby nestála, na ni za ten rok možná pozapomenou. Nemyslím si, že je to věc, která by strašila někoho celý život.

A jak neseš jako autor tyhle ne úplně pozitivní reakce na své dílo?
Většina reakcí mi přišla spíše humorná, ty, které byly opravdu výlevy, nad ty jsem se povznesl. Občas tam byla nějaká palčivá poznámka, ale to je samozřejmě v pořádku.

Když jsem si procházel diskuze, tak tu hromadu záporných reakcí pár kladných vyvážilo, takže dojem z diskuze je vesměs dobrý. Ale o to, co kdo „řve“ na internetu, ani tolik nejde. Až časem se ukáže, jak to opravdu na lidi působí a jakou má socha hodnotu.

Akorát už se na ní někdo hned po odhalení vyřádil. Když jsem na ní pracoval, tak už ve fabrice, kde mi ji vylévali, se protrhla forma a upadla ruka. Tu jsem potom dodělával až úplně nakonec, když zbyl čas. Tedy ve chvíli, kdy jsem se mohl věnovat něčemu jinému než zpevňování. A v průběhu připevňování upadlé ruky se tam někdo prodral a ulomil prst. Což možná mohla být nehoda… No a týden nato byla urvaná nově udělaná ruka.

A zůstala tam ležet?
Našly se jen střepy, a zbytek zmizel. Ale možná to k tomu patří, že lidé, kteří ji nepřijali, ji budou takto postupně „ohlodávat“…


Duševní vlastnictví místa

Kdybys od začátku tvořil sochu cíleně na toto konkrétní místo (sídliště), byla by jiná?
Ne, nebyla, byla by úplně stejná.

A kdybys dostal konkrétně vymezený prostor a pro ten bys měl něco udělat?
Asi bych to bral víc analyticky. Ale takhle to zadáno nebylo, nemusel jsem o tom přemýšlet, takže nedokážu říct, co bych na daném místě udělal dnes.

Hlavní náplní našeho ateliéru (FDU ZČU, ateliér Socha a prostor) je právě prostor, od čehož se potom všechno odvíjí. Ale tohle konkrétní dílo bych udělal stejně, ať by stálo kdekoliv.

A je možné, že kdybys dělal objekt přímo pro konkrétní místo, že bys šel do něčeho víc abstraktního jako tvoji kolegové?
Určitě to možné je. Ačkoliv všeobecně dělám víc figury, taky mi do tohoto prostředí více sedí něco abstraktnějšího a možná i monumentálnějšího než „Králík“. Ale s tím, jak socha teď je a kde je, nemám problém. Jsem rád, že vůbec je.

Myslíš, že průměrný obyvatel Lochotínského sídliště je schopen bez výkladu dešifrovat význam sochy? Protože z toho, co jsem četla v médiích, tamní obyvatelé sochu považují za „vtipnou“, „veselou“, nebo jí vnímají jako „protest proti požívání masa“. Nemíjí se dílo takto bez výkladu účinkem?
Součástí instalace ještě bude informační cedulka, která bude teprve dodána. Kolem projektu byla hodně krkolomná komunikace, informace ke mně šly přes školu. Všechno se to teď ještě musí dořešit, je to na dlouhé lokte a ještě chvíli potrvá, než to bude ideální. Ale jinak si myslím, že není nutné vykládat význam sochy slovo od slova, tak jsem ji popsal ve své práci. Myslím si, že základní myšlenku člověk pochytí, ať se na to koukne jakkoliv. Ten základní princip tam je.

Možná jde o to, zda si ho chce člověk připustit.
O to jde. Problém byl v tom, že jsme instalací sochy narušili osobní prostor obyvatel. A lidi na to reagují přehnaně v sebeobraně. Nechtějí na to koukat.

Já když jsem sochu viděla poprvé, přemýšlela jsem nad tím, zda by na sídlišti nemělo být umístěno něco pozitivnějšího, nepřišlo mi dobré připomínat si denně cestou z práce, že jsem obětí konzumu.
Asi jo, ale to by sochu musel dělat někdo jiný. Bohužel (pro obyvatele) jsem byl já zvolený jako jeden z autorů.

Jde mi spíš o ten pohled, zda umění má jen těšit a stimulovat, nebo něco sdělovat. Já si myslím, že umění, které chce něco náruživě říci, patří spíš do výstavního prostoru.
Je to trošku drzý, takhle to lidem předhazovat, to přiznávám, ale zase spousta umění je dnes jen řešení si sama sebe, jen se v sobě pitvá a nikdo tomu moc nerozumí. A lidi na výstavy nechodí, protože tomu nerozumí, nechtějí rozumět, je to pro ně složité, náročné. A kdybych to měl jen jako galerijní věc, tak by se to k veřejnosti vůbec nedostalo, a zrovna u takového počinu jde zejména o veřejnost. Přijde mi lepší být drzý a něco veřejnosti předhodit.


Umění jako komunikační nástroj

Myslíš, že tvoje socha je způsob, jak lidem umění přiblížit?
Já nevím, jestli se tady ještě bavit o umění, tohle je spíš o nějakém sdělení problému, a to, že je to sdělováno přes umělecký předmět nebo sochu, je vedlejší.Je dobré, že umělecký předmět – dílo má možnost mluvit, a já se toho snažil využít. Moje socha je spíš nástroj ke komunikaci než umění.

Mluvil jsi o soše přímo s konkrétními obyvateli v okolí?
Mluvil a trochu mě překvapilo, že většina lidí, které jsem přímo na místě při práci potkal, reagovala pozitivně. Asi až na pár lidí. Dokonce na mě někdo při dokončování zavolal policii, protože si někdo z domu, před kterým socha stojí, myslel, že sochu ničím.

Měl jsi nějaká svá očekávání v souvislosti se sochou?
Já do poslední chvíle ani nevěděl, zda ji tam vůbec stihnu přivézt. Jen jsem myslel na to, až bude hotovo. V závěru jsem byl rád, že jsem ji stihl dopravit, a moc mě nezajímalo, co lidé řeší. Po převozu jsem byl šťastný, že si můžu odpočinout, a ani jsem nevěděl, že se strhla nějaká „mediální smršť“. Na prvních pár dní jsem od toho utekl.

A jak proti konzumu bojuješ ty sám, kromě toho, že děláš sochy?
Já sám taky nakupuju v Tescu a žiju jako jakýkoliv jiný člověk, ale snažím se o tom přemýšlet, nedělat, co nemusím. Ale je těžké se dneska konzumu zcela vyhnout.

Je vůbec reálné se z něj vymanit?
To asi není na mně, abych takovou věc zodpověděl. Je to na lidech. Myslím, že na každém z nás.

A ještě se vrátím k ateliéru, ve kterém studuješ. Je běžné, že umísťujete sochy po Plzni?
Spíš v okolí Plzně. Už pár let běží projekt profesora Beránka „Ohrožené a zaniklé kostely“, který se snaží tato místa kultivovat. Ale přímo v Plzni ne, to běžné není.

Pokud dobře počítám, tak už brzy budeš pracovat na diplomce.
Příští rok. Mám několik námětů, a teď je otázka, zda je budu zpracovávat nebo začnu něco nového, ale rozhodně je z čeho vybírat. Nevím, jestli se budu ještě držet plyšových hlav, ale figury asi ano. Baví mě to, a to je to hlavní, potom všechno jde. ∞

Jedním z problémů dnešní fotografie je fakt, že samozvaným fotografem může být vlivem technického pokroku každý. Tento pohled by se mohl zdát pouze problémem dneška, ale aktuální byl již v druhé polovině minulého století. A právě Jan Svoboda byl jedním z těch, kdo na tento fenomén v negativním smyslu poukazovali a záměrně se proto od označení „fotograf“ distancovali.

Jak moc Svoboda byl, či nebyl fotografem, můžete posoudit čtvrt století po jeho smrti v Moravské galerii v Brně, kde právě probíhá výstava s názvem Jan Svoboda: Nejsem fotograf.

Výstava je rozdělena do tří místností, přičemž chronologicky mapuje umělcův profesní vývoj. Celá expozice je vystavěna na rekapitulaci jednotlivých výstav, kterých se Svoboda za svůj život zúčastnil, ať už skupinově, nebo samostatně. Kromě volné tvorby je zde představena i užitá fotografie, kterou se autor část života živil a stala se tak neodmyslitelnou součástí jeho díla.

Výstava je situována do přízemí Uměleckoprůmyslového muzea a začíná zmínkou o Svobodově členství v umělecké skupině Máj, se kterou v roce 1964 poprvé vystavoval. Svoboda byl ve skupině jediným zástupcem fotografie a je o něm známo, že záměrně nevyhledával přítomnost ostatních fotografů. Na čemž má pravděpodobně podíl i fakt, že zpočátku tvořil v malířské, nikoliv fotografické, tradici.

Kromě výtvarných děl byl ovlivněn i literární tvorbou. V mládí sám psal básně, jejichž fragmenty později používal jako názvy svých děl.

Na začátku expozice je zmíněna i první samostatná výstava, kterou měl moravský rodák v roce 1968 v galerii na Karlově náměstí v Praze. K výstavě se dochoval informativní plakát a snímky z vernisáže, které jsou v expozici promítány a zpestřují tím její instalaci.

Sdílet prostor s fotkami
Svoboda vnímal fotografii jako živoucí objekt, ke kterému přirozeně patří známky opotřebení, z čehož vyplývá, že si nedával příliš záležet na jejich archivaci. Příkladem vlivu času a vnějších podmínek na jeho tvorbu je zde prezentovaný napříč přetržený snímek „Nejsmutnější zátiší“, kterému právě onen zásah dodává na intenzitě vyznění. Mimo to po vzoru malířů své snímky mnohokrát datoval přímo do obrazu. A zajímavý je i jeho přístup ke konečné prezentaci děl, odmítal totiž následnou adjustaci v podobě rámování. Jediné, co dělal, bylo lepení pozitivů na dřevěnou desku. Díla poté volně prezentoval na stěně. Zmíněným přístupem se svou tvorbu snažil přiblížit spíše plastickým objektům fungujícím v prostoru.

V Sudkových šlépějích
Výstavu v první místnosti ukončuje dílo Josefa Sudka, ke kterému fotograf v počátcích tvorby choval nesmírný obdiv a několikrát se s ním osobně setkal. V jednom rozhovoru dokonce uvedl: „Láska je krásná věc. Mou láskou byl pan Sudek. Já jsem si to tak vybral.“ Pro vykreslení zbožného obdivu je zde vystaven originální strojopis básně, kterou Svoboda o Sudkovi napsal.

Geometrie a vzpomínky na dětství
Druhý rozsáhlejší prostor expozice přímo naráží na Svobodův přístup k fotografii a je rozdělený na dvě části. V první jsou představena díla zabývající se geometrií, která by se nabízelo nazvat minimalistickými. Svoboda s tímto označením důrazně nesouhlasil. Zdůvodňoval, že nemá potřebu do obrazů vkládat více, než je potřeba, a vypomáhal si českým rčením, že méně je více. Autoři výstavy jej naopak označují za maximalistu, protože věcmi, na kterých pracoval, se zabýval důkladně, koncepčně a dlouhodobě. Vystavené snímky působí velmi klidným dojmem a je zde možnost se před nimi posadit a „zameditovat si“.

V druhé části je také prezentována spolupráce Svobody se sochařem Stanislavem Kolíbalem, pro kterého zachycoval jeho tvorbu. Nabízí se zde otázka, do jaké míry šlo pouze o fotografický záznam informačního charakteru a do jaké o užití k vlastnímu vyjádření.

V druhé polovině místnosti jsou představeny materiály propagačního výtvarnictví vedle užitých fotografií, které pořizoval (nejen) pro pražské Uměleckoprůmyslové muzeum, kde byl zaměstnán.

Poslední částí výstavy je místnost, která reaguje na umělcovo období působení v Uměleckoprůmyslovém muzeu a dává nahlédnout do vývoje jeho volné tvorby, která vznikala souběžně s prací pro muzeum.

Jsou zde vystaveny další z mnoha kulatých stolů, které stejně jako ovocné plody fotograf velmi často zaznamenával. Užití tohoto vyobrazení je pro něj symbolickým návratem do dětství na moravské vesnici a do maminčiny kuchyně. Svoboda po třiceti letech života prožitých v Praze vzpomínal na stůl, u kterého se rodina scházela a jedla. Na stůl, kde si kreslil, psal úkoly, a kde maminka mlela mák a maso. Stejně jako vzpomínal na ošatky s ovocem, které rostlo na zahradě a maminka je pravidelně aranžovala do mísy. S nevratným časem, který jej trýznil, se vypořádával alespoň zpětným vyvoláváním těchto momentů do svých fotografií.

Na výstavu v prvním patře paralelně navazuje výstava, která představuje o téměř generaci mladší fotografy a fotografky, u nichž jsou rozpoznatelné vyjadřovací formy a postupy reagující na Svobodu.

Světlo oslepuje
Autoři výstavy zcela respektovali Svobodovy ideje ohledně vystavení děl a představují je tedy volně umístěné na zdech bez jakýchkoliv rámů. Nicméně prezentaci hned v první místnosti degradují dvě věci. Tou první je příliš intenzivní nasvícení fotografií z protilehlé stěny, působící na snímcích světelné odrazy, které znepříjemňují jejich čelní pozorování. Což působí jako jakási ironie vůči Svobodovu výroku, že světlo oslepuje. Naštěstí se tento problém týká pouze první části výstavy, na rozdíl od druhého, kterým jsou nízko umístěné popisky, jež v průběhu celé výstavy znemožňují jejich pohodlné čtení. Jinak je výstava velmi povedeným a důležitým počinem, který Svobodu ukazuje i z ostatních dosud neznámých úhlů pohledu, a to hlavně z lidské stránky.

Zadostiučinění
Svoboda poukazoval na to, že tvořivý aspekt se ve fotografii ještě pořád nebere vážně, protože hlavní práci odvede stroj. A zároveň doufal, že se fotografie jednoho dne stane součástí naší kultury, přál si, aby existovaly výstavní síně věnované fotografiím, v nichž se člověk bude moci procházet a „vnímat tamní klid a mír“.

Za svého života byl frustrován postavením fotografie v tehdejším uměleckém světě a despektem, se kterým byla v druhé polovině 20. století přijímána.

Výstava se jeví jako in memoriam reakce na Svobodovy myšlenky a přání. Možná, že kdyby ji shlédl, měl by radost, že disciplína, které se věnoval, má dnes své pevné místo ve výstavních programech renomovaných galerií. ∞


Jan Svoboda: Nejsem fotograf
Moravská galerie v Brně – Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
20. 11.—21. 2. • 80 / 40 Kč

S designérem šperku Hanušem Lamrem jsem se sešla v jeho ateliéru na Malé Straně, kde jsme zapředli příjemný rozhovor nejen o jeho tvorbě. Hanuš se do povědomí veřejnosti dostal hlavně díky realizaci brože pro Madeleine Albrightovou, ale známý je i pro své šperkařské zpracování vegetativních a zoomorfních motivů.

Na začátek, kdy došlo k přerodu ve vaší tvorbě?
Největším přerodem pro mě byla doba, když jsem začal dělat rostlinné a zoomorfní motivy. Měl jsem k tomu nakročeno už od dětství, kdy jsem jako kluk chodil do botanického kroužku. Ale mělo na mě vliv i rodinné prostředí.

V čem?
Můj pradědeček byl švec, který později cestoval po Jižní Americe a lovil zvířata. Udělal si kurz a dovážel vycpaniny zvířat lodí do Čech, kde jsou dodnes ve sbírce olomouckého muzea.

A dědeček byl architekt, takže měli nádhernou zahradu, babička se o ni starala a já tam měl svoji skalku. Takže už tehdy se mě příroda týkala. A zároveň jsem na základní škole hodně dělal věci ve stylu svého táty (malíř Aleš Lamr, pozn. red.), což se do mě promítlo tak, že jsem se ještě na střední mnohem více vyjadřoval pomocí abstraktních a geometrických tvarů. Pak jsem šel studovat na UMPRUM k Vratislavu K. Novákovi, který taky hodně pracoval s geometrií. Později už tolik ne, ale bylo to tam. Šel jsem pořád tedy tímhle abstraktnějším směrem, a potom někdy ke konci mých studií, což bylo někdy mezi lety 2000‒2002, jsem pomalu začal pracovat s přírodou v tom smyslu, že jsem se vrátil k tomu, co mě v dětství bavilo, tedy k botanice, kterou jsem spojil s výtvarnem a řemeslem. Což byl pro mě prozatím nejdůležitější přerod a od té doby se toho držím.

Tedy jste si tímto přerodem našel svůj vyjadřovací jazyk?
Vlastně ano, nevím, jestli je to úplně dobře, ale nemám z něj prozatím touhu vybočit a měnit ho. Je sice možné, že se stane, že vybočím, ale prozatím to neplánuji.

Zmínil jste, že zpočátku vás hodně ovlivnila tatínkova tvorba. Můžete o tom povědět víc?
Určitě. Můj táta maluje hodně barevně. A vzpomínám si, že třeba v prváku na střední jsme dostali za úkol pracovat se špejlemi, které jsme měli lepit na papír. A já jsem do té vzniklé kompozice zarputile maloval fixy, za což mě paní profesorka napomenula. Prý jsem tím popíral přírodu. K čemuž se teď vracím znovu. (Zvedá se a přináší z poloviny kolorovaný zlatý šperk na krk.) A vůbec to nevnímám tak, že bych tou barevností popíral přírodu, to ne. Vždyť v minulosti, v antice i baroku, se sochy také barvily.

Baví mě teď dělat tak trochu „prasárny“. Tedy, že to jemné a citlivé částečně „devastuji“. Nejsem samozřejmě první, kdo to dělá, ale dělám to v rámci své práce, protože mi to nedá a vracím se k tomu, co mě dříve bavilo, zpátky, protože cítím, že ta potřeba výrazného barvení ve mně byla odjakživa.

A kromě toho mi lidé říkají, že způsob, jakým barevné části vyjímám, je vlastně strašně čistý, díky čemuž tam někteří vidí spojitost s dílem mého táty.

Při své šperkařské práci vycházíte převážně z přírodních motivů. Také příroda se pravidelně mění. Které roční období vás nejvíce inspiruje?
Asi mám nejraději léto, vedro prostě. Ale nemám to tak, že by mě nějaké období inspirovalo vyloženě víc než jiné.

Teď mi k vám sedí podzim, jak jste povídal o té barevnosti…
V tomhle nemám žádnou prioritu. Všechno mi to splývá. Ten přechod mezi obdobími už není tak zřetelný. Nejsou to taková ta ladovská období z kalendářů.

Jedna z mých oblíbených kolekcí ve vašem portfoliu jsou prsteny Angelica (prsteny inspirované strukturou stvolu anděliky lékařské). Jaká fáze výroby je pro vás nejnáročnější?
Pro mě byly u tohoto šperku nejtěžší asi ty začátky. Protože dnes už mám modely, ale dřív jsem to řezal ze stvolů, které jsem nacházel, oloupal, a zpočátku jsem z nich vyráběl i krabičky. Ale ten nejdůležitější bod je udělat kvalitní formu. Dobře to z ní sejmout a odlít, čemuž předcházelo strašně moc experimentů. Spousta druhů formiček.

Takže u každého výrobku je zásadní hlavně kvalita formy?
Vlastně ano, protože pro každý prstýnek, pro jinou velikost, musím odlít jiný rozměr stvolu, takže dodneška tu formu pořád odlévám znovu, ale už je to jednodušší.

Jak vypadá pracovní den designéra šperku? Chodíte do ateliéru pravidelně, nebo pouze když máte vizi toho, na čem chcete pracovat?
Chodím pravidelně, každý den. Jako do práce. A ačkoliv by to bylo fajn, tak ne vždycky mám nějakou vizi. A jelikož dělám hodně na zakázkách, tak musím chodit denně. I když bych rád nepravidelně a dělal si jen to, co chci, a to, co mě baví stoprocentně. Ale i takhle je to fajn.

Já v rámci zakázek vycházím jen ze své práce. Takže zákazníci si vybírají z mých věcí, které třeba jen nějak pozměníme nebo přizpůsobíme na míru, ale nedělám něco v úplně jiném stylu, takže mě to baví.

A jak moc cítíte omezení při tvorbě na zakázku?
Někdy velice. Občas si lidé hodně „vymýšlí“, někdy mi to sedne, někdy ne, což je potom velký problém. Takže se učím nebrat si zakázky, u kterých cítím, že mi nesednou. Což je těžké, protože člověk samozřejmě musí hledět na peníze. Od čehož je potřeba se v takových chvílích oprostit, vykašlat se na zisk, který z toho kouká, a opravdu to nechat být, protože to většinou stejně nedopadne dobře ani z pohledu zákazníků. Protože se může stát, že ani oni nejsou spokojení, a pak je to všechno vlastně k ničemu.

Prosinec. Vánoce. Jaký vztah máte k vánočním ozdobám? Někdo je dokonce sbírá.
My se ženou určitě sbíráme. Nesbíráme tedy nějaké vyloženě historické kusy, ale chodíme po Vánocích do výprodejů do IKEA, kde zůstávají ty skoro nejzajímavější ozdoby, a tam hledáme.

A co Váš vánoční stromeček? Je „vyšperkovaný“?
Stromeček máme většinou plný, takový trošku „přeplácaný“, různými ozdobami. Bývají tam skleněné, ale i nějaké staré, ke kterým občas něco přidají i děti.

A pak taky tady před ateliérem vždycky ozdobím opadaný fíkovník.

K Vánocům jako takovým máte tedy kladný vztah?
Určitě. Dříve jsem byl aktivně věřící a to jsem je vnímal úplně jinak. Dnes, ne že bych věřící nebyl, ale vnímám to jiným způsobem. A Vánoce prožívám hlavně kvůli dětem.

Tady možná nastává nějaký další přerod?
Možná ano. I děti už jsou větší, je jim devět a sedm. Takže uvidím, co přijde.

A pomáhají vám děti při tvorbě? Mají tendenci se zapojovat?
Je to těžké, protože stejně jako všechny dnešní děti mají spoustu kroužků a do ateliéru se za mnou dostanou většinou jednou za čas, jelikož nebydlíme tady blízko.

A po škole mají většinou nějaký kroužek, takže se doma sejdeme v šest, sedm, udělají si úkoly a jdou spát. Takže na cestu do ateliéru není čas. Možná až budou větší a zvládnou sem dojet sami metrem, budou se zapojovat víc. Ale syn mi vlastně pomáhal dřív, když byl menší, dal jsem mu pilku s pilníkem a bavilo ho to. To mi přišlo fajn.

Tento ateliér máte po tatínkovi. Vy sám jste ho v něm jako malý navštěvoval?
Táta to tady měl spíš jako depozitář. Protože maloval hlavně velké formáty, na které mu to tu bylo malé. A hlavně si myslím, že to tu pro jeho malířskou práci bylo stinné. My jsme tehdy měli velký půdní byt, kde bylo hodně světla, takže maloval hlavně tam.

Asi se cítil lépe doma než tady. A i když je to krásné místo, tak když se tady zhasnou všechna světla, je tu tma. A potom je tu taky velká vlhkost, což nevím, zda bylo pro obrazy úplně dobré. Tohle místo měl asi spíš z důvodu, že do bytu se mu všechny jeho obrazy nevešly.

A kam přišly obrazy po tom, co jste sem přišel vy?
On nám táta opravil takový dvojdomek na kraji Prahy, a tam se mu už všechno krásně vešlo.

Momentálně můžeme vaše dílo najít na výstavě „Skrytá řeč rostlin“ v Národní galerii. Co přesně tam máte?
Mám tam vystavenou jednu věc. Bílý květ. Což je odlitek z plodu mochyně. Šperk s řetízkem, který je řešený provléknutím přes hlavu. V bílé barvě textura rostliny krásně vynikne, protože má tendenci působit jako kost. A společně se slečnami kurátorkami jsme ji vybrali pro výstavu, právě z důvodu rostlinné tématiky. Šperk mám nainstalovaný na stvolu bolševníku, který je z porcelánu a působí trochu jako antický sloupek.

A symbolicky na závěr. Na konci uběhlého roku lidé většinou zpomalí a rekapitulují jej. Jaký byl pro váš šperk uběhlý rok?
Teď hodně přemýšlím, kam dál. Zda zůstat sám, nebo založit malou firmu. Je to takové období, kdy se nic zvláštního neděje, všechno už funguje a já dumám, co dál a jak to pojmout. ∞


Skrytá řeč rostlin. Florální symbolika v asijském umění a její odraz v současném umění a designu
Národní galerie v Praze – Palác Kinských (Staroměstské náměstí 12, Praha 1)
12. 6.—3. 1. • 100 / 50 Kč

Jela jsem popřát dědovi k narozeninám. Dovezla jsem dárky a těšila se na klasické sledování videokazet z dětství. Jenže videopřehrávač vypověděl službu a tak v televizi běžely pouze večerní zprávy. Tragédie, autonehody a uprchlíci. A zejména to poslední zmíněné rozpoutalo bouřlivou diskuzi na dosud poklidné rodinné oslavě. Do té doby jsem jen četla v článcích, jak si uvědomili, že největším zlem nejsou běženci, jako spíš lidi v jejich bezprostředním okolí. A já to v tu chvíli pochopila taky. Sledovala jsem své příbuzné, které jsem celý život považovala za hodné a dobré lidi, jak jim z úst vychází slova, jimiž by netitulovali ani nejhoršího nepřítele. Ve vzduchu najednou létalo tolik nenávisti, že jsem ji nestíhala vstřebat. Přišlo mi, jako by se diskuze na sociálních sítích zhmotnila a odehrávala na živo. Najednou jsem neseděla v obýváku svých prarodičů, ale v komentářích na Facebooku.

Reálnou situaci bohužel nezavřete tak snadno jako okno prohlížeče, a tak jsem se musela sama zvednout a odejít pryč. Vzala jsem psy a šla do lesa. Dívala jsem se na ty bezstarostné tvory a hlavou mi svištěly všechny ty věty:

„Vy je budete živit, my ne! My už dožijeme s tím, co máme!“

„Vás budou vraždit a znásilňovat, vy na to doplatíte!“

„Jsou horší jak cikáni, jsou to zvířata!“

Letmé čtení internetových diskuzí k tomuto tématu jsem nenesla lehce, ale slyšet ty fráze vibrovat vzduchem bylo najednou mnohem horší. Bylo to reálné. Ony fráze se mnou seděly v místnosti a kolovaly jim krví stejné geny jako mně.

Jak jsem tak šla polní cestou, pořád jsem měla před očima tu třesoucí se bradu, výraznou gestikulaci, svraštěné obočí a upřený pohled býka útočícího na červený hadr. Ten hadr jsem byla já. Stejně jako zvíře, vycítila druhá manželka mého dědy, že s ní nesouhlasím, a v rámci mého „dobra“ se ze mě rozhodla můj naivní postoj „vytlouct“. V tyto chvíle vlastně už nejde o žádného abstraktního uprchlíka, ale o nás samotné. Tedy o lidi, kteří nesouhlasí s rasismem, xenofobií a lhostejností k lidskému neštěstí. Jsme pro tyto býky reálným terčem, na kterém si mohou vybít svůj strach z jinakosti. Zastupujeme jim při těchto střetech názorů Syřana, kterého většina z nich stejně nikdy nepotká. Bojí se všeho, co je jiné a nestandardní, a preventivně se vůči tomu vymezují. A v tyto chvíle jim i my svými názory o sobě říkáme, že jsme jiní. Děsí se v tuto chvíli snad i nás a o to víc šermují s „fakty“ získanými prostřednictvím TV Nova.

Tito lidé nebojují za svou vlast. Nebojují za dobro mladších generací. Jediné, s čím bojují, je vlastní strach. Strach z toho být lidmi. A to je pro mě deprese. ∞

Klára Zahradníčková a Lucie Králíková spustily před třemi lety projekt Efemér, pod jehož hlavičkou se zabývají alternativním přístupem k práci s řezanými květinami. Jejich filosofie stojí na využívání květin z lokálních zdrojů, jako je vlastní zahrada nebo městská divočina. To vše navíc propojují s folklórem, lidovými zvyky a rituály. A právě o tom jsme si společně povídaly.

Ve své tvorbě se inspirujete tradicemi a rituály. Co pro vás osobně znamená slovo rituál a jak byste jej definovaly?
Rituál chápeme jako obřad, který má předem stanovený postup, koná se podle určitých pravidel a slouží k naplnění nějakého žádoucího cíle. Pro nás osobně je rituál a lidový zvyk důležitý z více důvodů. Úplně na začátku se nám líbila atmosféra na místě, kde se konala nějaká lidová slavnost. Všímaly jsme si výtvarného zpracování rituálních převleků, krojů, různých obřadních nástrojů, poslouchaly jsme texty písní a fascinovalo nás sebevědomí tanečníků. Taky tu byla silně cítit hrdost lidí a jejich náležitost k určitému místu, ke společenství a ke krajině. Připadaly jsme si trochu jako turistky ve vlastní zemi, nerozuměly jsme souvislostem a to nás motivovalo začít se folklorem zabývat hlouběji. Studiem knih, cestováním, seznamováním se s místními a návštěvami lokálních malých muzeí jsme se dostaly k úžasnému zdroji výtvarné inspirace.

A co následovalo?
Vymyslely jsme projekt Efemér, jehož cílem je mimo jiné mapovat a rozšiřovat povědomí o lidových zvycích, protože je považujeme za důležitou součást kulturního dědictví naší země. Při tom všem zkoumání a hledání se náhle objevila jedna věc. Bylo to uchopení a prožívání času v tepajícím městě, v roztěkané současnosti, v chaotické době. Přišlo to s tím, že jsme si pořídily zahrady téměř uprostřed města, abychom si tam mohly pěstovat rajčata, kytky do vázy, abychom mohly sedět u ohně a dívat se do něj. Začaly jsme obdělávat půdu a dostaly se do podobné situace jako kdysi hospodář na svých polnostech. Najednou nás začalo zajímat počasí (studujeme i pranostiky) a rok se rozdělil na období intenzivní práce a odpočinku. V předjaří plánujeme, co nového budeme pěstovat, nakupujeme semena a cibule, na jaře sejeme, vysazujeme, v létě vše udržujeme a zachraňujeme při tropických vedrech (nadáváme na vedra a vyvoláváme déšť), na podzim sklízíme, slavíme, děkujeme za úrodu a zlepšujeme půdu a v zimě víc přemýšlíme, prožíváme daleko silněji advent a konečně si můžeme číst a studovat. Dnů k oslavám a k usebrání je daleko víc než v chaotické době, kdy se jen honíme za prací a radostný odpočinek se scvrkne na slova pátek, sobota, neděle.

A jak byste definovaly pojem rituál v rámci své výtvarné tvorby? Jakým způsobem s ním nakládáte?
Rituál a zvyk, tak jak se odehrává na svém přirozeném místě, ctíme a snažíme se jeho princip, základ, přenést do své tvorby. Zvyk či rituál zásadně nekopírujeme, protože se už odehrává v jiném prostředí, v jiné době, v jiných souvislostech. Nejlépe když uvedeme nějaký příklad. Krásným tématem byla svatba naší kamarádky Barbory, která se vdávala na počátku června. Vždycky se snažíme představit si, co by v naší době dělal náš předek. Pracoval by na poli a slavil zrovna v této době letnice, svatodušní svátky. Charakteristické pro tento čas byly také hry na krále a královničky, spojené s různými zvláštními rituály jako honění a stínání krále. Královničky chodily v průvodu o Svatodušním pondělí, měly rozpuštěné vlasy a na nich věnečky, hlavní královnička jela buď na koni nebo šla skryta pod baldachýnem. Dívky procházely vesnicí, zpívaly a tancovaly a za obchůzku dostávaly různé dárky. Tento zvyk se začal vytrácet už v průběhu 19. století. A postavu hlavní královničky jsme proměnily v naši nevěstu Barboru, která jela na obřad na koni, na hlavě věnec, uvitý podle dávné tradice s rudými stuhami, které nesly její družičky. Pracovaly jsme přirozeně se stejnými rostlinami jako tehdy, nacházely jsme stejné plodiny jako naši předci. Jen jsme přidávaly květiny, které manželskému páru zajistí plodnost. I to lze nalézt v knihách.

V projektu Efemér se věnujete hlavně vazbě květin, pokud si ale zvolíte výtvarné zpracování některého z obyčejů, dáváte přednost těm, kterých jsou květiny součástí, nebo to není podmínkou?
Hned u zrodu projektu Efemér stála myšlenka vyjadřovat se výtvarně pomocí rostlinného materiálu. Všechny plodiny ovšem musí pocházet z našich zahrad nebo z naší krajiny. Tím se logicky připojilo zahradničení, hledání toho, co pěstovali naši předci a jaké rostliny se vyskytují v naší krajině přirozeně. A od života předků a zahradničení se už dostáváme k průběhu celého hospodářského roku a k výročním zvykům a rituálům, k mezníkům lidského života, ke křtinám, narozeninám, svatbám, výročím, pohřbům. Začaly jsme vymýšlet kytice a objekty, které čerpají z minulosti, ale fungují už v současnosti. Takže ano, rostliny jsou základem Efeméru. Je to určité omezení, zaměřovat se na zvyky, kde rostliny figurují, ale určitě větší dobrodružství při hledání.

Na podzim se slaví svátek zemřelých, jak by vypadala oslava tohoto svátku ve vašem pojetí?
Svátek Všech svatých a Památka zesnulých se slaví vždy 1. a 2. listopadu. Tyto dva dny splynuly v lidové pojmenování Dušičky. Je to jeden z našich nejoblíbenějších svátků. Temný den, mihotání svíček, úklid hrobu, tichá rozprava s blízkými, kteří už nežijí. Setkání s rodinou. Účastnit se svatodušní mše za naše blízké. Je to tak posvátný den, že bychom určitě nevymýšlely nic navíc. Jen si vždycky ještě vybereme nějaký opuštěný hrob a dáme na něj kytici, kterou jsme uvázaly, a na ty další opuštěné pokládáme svíčky. Večer z 1. na 2. listopadu rozsvěceli naši předci na oknech svíce (svítily až do rána), aby duše jejich předků našly aspoň tuto jedinou noc cestu domů.

Máte ve svém podzimním itineráři nějaké další lidové obyčeje, ke kterým se v tomto období chcete navrátit (případně pravidelně navracíte)? A jakým způsobem?
Máme v plánu uspořádat dožínky u nás v městské divočině v centru města, kde máme pracovnu. Sklízení městských trav a divokého máku. Z trav pak budeme vyrábět různé objekty pro nevěstu z Jižního centra. Určitě budeme vycházet z ducha místa, naše nevěsta bude Romka, která tu bydlí, a bude mít na sobě kroj, jenž se původem nebude vázat k žádnému kraji. Taky se snad znovu zúčastníme svatomartinských hodů v Kyjově, kde přetrval ještě hodně zvláštní rituál mlácení kačera. Koupíme si domů větévku rozmarýnu ozdobenou stuhami a papírovými květy (příspěvek na zábavu pro chasu) a příští rok nám snad už neuteče zarážení hory, které snad pak taky uspořádáme v nějaké malé vinici. Určitě chceme taky jet na Horňácko, tento kraj nás nesmírně přitahuje. Po svátku svatého Martina se už stáhneme do tepla pracovny, budeme se scházet s přáteli a dohánět resty, které jsme nezvládly dokončit během teplé části roku. Někdy tomu říkáme přástky, i když už dávno nespřádáme len.

Jste z Brna, objevily jste během svého hledání nějaký specifický lidový zvyk, který se váže vyloženě k této oblasti a dá se dobře výtvarně pojmout v rámci vaší tvorby?
Brno je velké město, a snad právě proto už dávno ztratilo vazbu na venkov, kde se konalo hodně obyčejů souvisejících se zemědělstvím. Populární vinobraní, vánoční trhy a jiné akce na náměstí nás spíš odrazují a vyhýbáme se jim velkým obloukem. V okrajových částech Brna, jako je Komín nebo Stará Líšeň, se konají hody, na které jsou místní hrdí. Tam rády jezdíme a pozorujeme renesanci krojů a chuť opět slavit, podporovat společenství a sousedské vztahy. Hody také svérázně pojali obyvatelé městské čtvrti Kamenná kolonie, která prošla určitým vývojem. Dříve se zde pořádaly průvody v kyjovských krojích, ale o těch nám dnes mohou vyprávět už jen pamětníci. V Brně proto máme své vlastní svátky a rituály, které souvisejí s minulostí a vazbou na venkov, ale odehrávají se v městské divočině. Takto jsme například postavily polní oltář na svátek Božího těla, trhaly jsme květy zplanělých a invazivních rostlin jako obětinu a prosbu za úrodu. O Smrtné neděli jsme vynášely v této krajině smrtku, objekt z větve pajasanu a suchých, mrtvých rostlin, které jsme nespotřebovaly během zimy. Plastiku jsme zapálily a hodily do Svratky. Očista po zimě, vítání jara, začátek nové sezóny.

V čem podle Vás tkví přínos znovunavrácení se k lidovým tradicím pro člověka jednadvacátého století?
Nemůžeme soudit obecně. Všímáme si, že se lidové tradice staly inspirací pro různé oděvní ateliéry, a ta práce se nám moc líbí. Pro nás je důležitý přenos a zachování části kulturní tradice, a také i hlubší prožívání dní v roce. Každý rok najdeme něco nového a naše dny jsou daleko pestřejší. Už se moc těšíme na advent, dřív symbolizovaný hlavně honbou za dárky v kulisách divokých adventních dekorací. V zimě zpomalujeme, zavíráme se doma, čteme, píšeme, já (doplňuje Lucie) si chodím přemýšlet do kostela. Advent je protknutý bytostmi v bílém, které v tichosti navštěvují příbytky a kontrolují, zda je v nich čisto. Na úklid ve věcech, i ve své hlavě, rozjímání, pálení kadidla, usínání v horké vaně, na to se moc těšíme, a snad i vzkřísíme svatou Lucii a znovu budeme zahřívat větvičky třešní – barborek, aby nám na Vánoce vykvetly.

Jaké rostliny by v dnešních dnech pravděpodobně sbírali naši předci? A jaké sbíráte vy?
Říjen je doba sklizně plodů. Takže i my už sbíráme. Ze zahrady si nosíme domů hvězdnice, sasanky, jiřiny, verbeny, chryzantémy, poslední růže, které máme rády, i když přemrznou. Kvetoucí břečťan, sluncem vyšisované květy dobromysli a třapatek, je toho ještě pořád hodně, co se dá použít. Naši předci by si určitě dělali zásoby šípků, dřínů, sirup z trnek, které jsou nádherné i ve váze, dlouho vydrží a trnka zavěšená nad dveřmi ochraňuje obydlí. Dále by si domů nosili divoký chmel, mišpule, kdoule, jeřabiny atd. A my to nějak tak přirozeně děláme taky a k tomu hledáme zvláštní městské rostliny rostoucí na opuštěných místech.

A na závěr, doporučíte nám nějakou vám osvědčenou kombinaci rostlin pro vytvoření podzimní kytice/dekorace?
Upřímně, slovo dekorace nám nahání hrůzu. Máme vlastně nejraději jen klacíky v kádince z chemického skla. Teď máme doma pokřivenou větev borovice lesní z výletu a větévky trnky s plody, pověsíme je nad dveře. Krásná je kombinace větévek s květy břečťanu (bez listů, musí se obrat, aby vynikl květ) a černých bobulí svídy. Máme rády jednoduché věci. A na mezích můžete ještě najít impozantní bodlák máčku ladní, která je nádherná ve váze jen tak. Nejlepší rada je výlet do jakékoli krajiny a hledání. Cokoli pokorného v čistém prostoru nádherně vynikne. ∞

Když je něco nezařaditelné, znamená to, že je to nedůležité? Nebo špatné? Ne, pouze je to jiné. A v určitou konkrétní chvíli jedinečné. Je to samo. Je to jediné. Prozatím nepojmenovatelné.

Když František Kupka vystavil svůj první abstraktní obraz, návštěvníci pařížského Salonu si s oním dílem nevěděli rady. Nebyli schopni jej přiřadit k čemukoliv, co dosud vzniklo, co do té doby znali. Neměli možnost jej pomocí předchozích zkušeností zpracovat. Ten obraz nikam nepatřil. Vyčníval. Nebyl součástí žádné skupiny obrazů, ačkoliv visel mezi desítkami dalších. Byl obklopen jinými plátny, ale netvořil s nimi jednotu.

Nestálost nezařaditelnosti
Co je nezařaditelné dnes, nemusí být nezařaditelné zítra. Situace se rychle mění. Vše se vyvíjí neskutečným tempem. Dnes už Kupkova Dvoubarevná fuga dávno není ve své škatuli sama. Má své „doma“ mezi dalším množstvím abstraktních obrazů. Prvenství tomuto obrazu už nikdy nikdo nevezme, avšak nezařaditelnost ano. Ta je relativní, pomíjivá a nestálá.

Nezařaditelnost prostupuje celým naším světem. Napříč lidskými životy a příběhy, skrz věci. Je primárně otázkou mozku a myšlení. My lidé jsme ji vytvořili. Pojmenovali. Neboť to je naší přirozeností. Označovat a popisovat. Dříve jsem si myslela, že je to špatně. Dnes už ne, protože řád a systém potřebujeme k životu. Máme neustálou potřebu sortování. Rozřazovat vše dle určitých náležitostí a společných znaků. Přiřazovat k sobě, párovat a družit. Je nám to tak vlastní. Podvědomě vyžadujeme pořádek. A to, co nemůžeme z jakéhokoliv důvodu nikam umístit, je pro nás matoucí.

Jenže nikdy nevíme, co se skrývá pod prvotní slupkou nezařaditelnosti. A tak buďme k takovým lidem a věcem otevřeni. V první chvíli netušíme, jaký přínos pro nás mohou skýtat. Stejně jako před sto lety nikdo nemohl vědět, jak zlomovým dílem bude Kupkův obraz v barvě české trikolory. ∞