Sex o páté

Soulož mezi jedinci opačného pohlaví byla na základě učení proroka Romula tabuizována. Jediný všeobecně uznávaný styk je koitus o páté s plechovými sexboty. S tím chce ale skoncovat sám velký prorok, který se po tisíci letech probouzí – přijíždí na scénu v gigantickém penisu, v němž byl zamražen, aby obnovil přirozený mezilidský pohlavní styk. K tomu mu mají pomoci Šišáci, tajemná stvoření z nepřátelské planety Šiška, kteří pomocí svých dráždivých končetin údajně dokáží uspokojit i frigidní stařenku. O Romulově plánu „Šišák do každé rodiny“ se na vládním vesmírném křižníku Libido vedou dlouhé spory a triumvirové říše se prostřednictvím televizních přenosů snaží udržet sexuální život obyvatel Země pod kontrolou. Šišákům se však podaří Romula obelstít. Zneužívají jeho důvěry a nechávají nenáviděnou planetu Zemi vybuchnout. Pohony Libida se následně zastavují a Romulus s triumvirkou Erektrou prchají na Planetu kytek, kde se mohou nezřízeně oddávat sexu.

Dekadentní disko zábava

Celá hra je postavena na základech klišé sci-fi žánru a ve scénáři naleznete spoustu odkazů na ty nejohranější vtipy, co za posledních pár desetiletí proběhly kultovními filmy. Právě tyto béčkové hlášky, které jsou vloženy do úst avantgardně vykresleným postavám hlavních hrdinů, dělají z představení neuvěřitelně legrační podívanou plnou vtipných poznámek a kritických referencí na moderní zábavní průmysl.

Příběhem se také prolínají krátké video prvky (propagandistické shoty, televizní přenosy, rozhovory atd.), které výborně dokreslují futuristickou vizi života jako jednu velkou reality show. Zbrusu nově vytvořená jevištní scéna ve tvaru vagíny pak připomíná spíše televizní studio než interiér kosmické lodi. Kabaret Caligula si pro diváky připravil hned několik „předělávek“ osmdesátkových hitů Abby nebo Bonnie M, jejichž texty a podání dodávají celé hře absurdní disko nádech.

Na závěr bych snad jen vzkázala členům souboru, že opakování je matka moudrosti a že by nastudování textu měli věnovat více času. Je totiž velká škoda, že si tak brilantně dekadentní scénář příliš nepamatují.

Zkáza vesmírné lodi Libido
Palác Akropolis
Kubelíkova 1548/27, Praha 3
21. 3. a 23. 3. 20:00

Kultura může být chápána ve dvou odlišných rovinách: jako prostředek, s jehož pomocí si člověk přizpůsobuje okolní prostředí a vyděluje se tak z přírody. Nebo jako sféra pozitivních hodnot, do které spadá například umění, věda a literatura.

Jak máme tedy chápat kulturu, o které se tu bavíme? Tedy v první řadě kulturu zadarmo? Někteří z nás ji chápou spíše jako soubor hodnot a schopností, jenž tvoří základní kámen naší společnosti. Ty jsou zpravidla bezplatně předávány z generace na generaci. Jiní ji naopak vnímají jako kulturní produkci spíše zábavního charakteru, která si klade za cíl naplnění volného času svých konzumentů. Tato je pak většinou placená.

Myslím však, že nutně nemusíme tyto dvě na první pohled protikladné roviny kultury vnímat jako vzájemné protipóly. Umění jako součást kulturní produkce přeci také utváří naše ideje, názory a návyky. Na druhé straně postoje a tradice ovlivňují kulturní produkci a promítají se do ní. Mnohé schopnosti se v průběhu času učíme v placených institucích. Naproti tomu máme možnost si bezplatně užívat kulturní tvorbu v mnoha jejích podobách – zde nemám na mysli jen architekturu či pouliční umění, ale veškerou kulturní produkci, která je bezplatně představována veřejnosti. Zdravá společnost ve smyslu duševního bohatství pak stojí na základech obou těchto pomyslných sfér kultury.

Důležité v našem kontextu je, že kulturní produkce, ať už v jakékoliv formě, by si neměla klást za cíl zisk, ale veřejný prospěch. Měla by totiž respektovat symbolický charakter uměleckého kapitálu, který patří společnosti jako celku. Ačkoliv „nejlepší věci v životě jsou zadarmo“ a za naše nejsilnější kulturní prožitky nutně nemusíme zaplatit ani korunu, obecně se „za kvalitu platí“ a hodnotná kulturní tvorba často zdarma být zkrátka nemůže. Nelze předpokládat, že by se nadaný umělec nebo vědec dobrovolně stal asketou ve jménu veřejného blaha. Jde spíše o to, aby se umělci těžící z úpadkového vkusu společnosti vystavované uniformní masové kultuře neobohacovali na úkor vysokého umění, které zpravidla nebývá tak urputně protlačováno. Aby se kreativita, talent a nadání nestaly položkou na účtence. Aby cena vstupného odrážela spíše kvalitu a náročnost produkce než životní nároky umělců a jejich manažerů. Dostupnost kultury je tak závislá na vítězství veřejného užitku nad ziskem!

V druhé polovině loňského roku vyšla z iniciativy volné video edice DOst DObré DOkumenty unikátní kolekce čtyř DVD s výběrem dokumentů Jana Špáty.

Tato selekce, nazvaná Jan Špáta – 18 dokumentárních filmů klasika české kinematografie, je zaměřena nejen na milovníky dokumentárních filmů, ale i na běžné diváky. Díky výjimečnému talentu tohoto mistra dokumentárního filmu můžeme být svědky originálního pohledu na český (a slovenský) národ v době vlády totalitního režimu. Máme tak možnost hlubšího poznání české společnosti druhé poloviny minulého století.

Součástí výběru jsou nejen sociologicky laděné dokumenty a filmové eseje (Největší přání; Respice finem) vyzývající k hlubšímu zamyšlení, ale i cestopisy (Japonsko, má láska; Země svatého Patricka) nebo reportáže z hudební branže (Jdi za štěstím; Hallo Satchmo). Dokumenty jsou chronologicky uspořádány a divákovi přehledně zprostředkovávají průřez Špátovou tvorbou (která současně odráží samotný vývoj české společnosti). Jak totiž sám autor dokumentů říká: „Dokumentární film a život jedno jsou.“

Přestože se námět i kvalita jednotlivých snímků značně liší a každého z nás pravděpodobně osloví jiné téma či žánr, kolekce jako celek je pro autorovo osobité zpracování a vizuální cítění jistě hodnotnou sondou do české minulosti i dokumentaristiky samé. Rozhodně se tedy můžeme těšit na další skvosty českého dokumentárního filmu z edice DOst DObré DOkumenty, které mají být v budoucnu zpřístupněny.

Vesnici Bussana Vecchia si pro osobitého genia loci vybrala za svůj domov komunita mezinárodních umělců. Ti již po desetiletí žijí a tvoří v oficiálně neobyvatelných domech.

Pochmurná historie

Středověké městečko Bussana Vecchia v severní Itálii bylo v průběhu své historie několikrát zasaženo zemětřesením. V druhé polovině devatenáctého století byla většina obce vlivem otřesů půdy srovnána se zemí. S ohledem na hrozbu dalších ničivých katastrof byl vydán příkaz k vyklizení Bussany a pro její obyvatele se postavila nová vesnice. Lidem tudíž nezbylo než sbalit veškerý majetek a opustit své domovy. Učinili tak kolektivně roku 1894.

Druhý dech

Více než půl století byli jedinými návštěvníky městečka vítr, déšť a příležitostní vandalové. V padesátých letech pak přišli Italové z jihu, hledající na severu práci. Úřady po letech opět vydaly rozhodnutí o vyklizení a jako pojistku pro uposlechnutí výzvy byly zbořeny všechna schodiště vedoucí do prvních pater, krovy i podlahy domů.

V roce 1959 do Bussany Vecchie přišel první umělec s vizí založení uměleckého centra. Postupně se připojovali volnomyšlenkáři z celé Evropy a pomocí valounů začali opravovat poničené stavby. Přesto je ale i dnes městečko bez elektřiny, bez vody a není zde ani kanalizace.

Koncem šedesátých let tu žilo na třicet lidí. Přesto bylo znovu úředně nařízeno opuštění domů pro jejich neobyvatelnost. Nicméně zasahující policie se při snaze o vystěhování umělců setkala s barikádami. Přes neustálé problémy s autoritami se nakonec podařilo založit mezinárodní umělecké centrum a Bussana Vecchia se stala nejen útočištěm pro ty, kteří si chtějí žít po svém, ale i populární turistickou atrakcí.