Na podzim vyšla prvotina Martina Juna – Doživotí. Díky svému tématu již stihla vyvolat mediální kauzu, a strhla tak na sebe notnou dávku pozornosti. Ačkoliv je pro začínajícího spisovatele jistě kýžená, zdá se být v tomto případě spíše danajským darem.

Martin Jun se rozhodl zpracovat téma, které v soudobé společnosti rezonuje, a vybral si kauzu pro zúčastněné strany dosti citlivou – údajné udavačství Milana Kundery z 50. let. Ačkoliv se Jun spolu se svým vydavatelem z Labyrintu snažil předejít nedorozumění, se samotným Kunderou titul konzultoval a přidal podtitul „román, kde není ani slovo míněno vážně“, přesto se nevyhnul rozhořčeným reakcím jak od slavného spisovatele, tak od českých médií.

Můžeme se přít o to, jak daleko sahá umělecká licence, tedy nakolik je (ne)korektní zpracovávat životní příběh bez vědomí jeho majitele, nebo o to, zda Junova volba nevyvěrala z jeho upřímné touhy nastavit zrcadlo české společnosti, ale byla především promyšleným marketingovým tahem. Tyto otázky ovšem pouze nutí začínajícího spisovatele, aby se neustále obhajoval, a odvádí pozornost od toho, co by mělo být pro něj, jeho čtenáře i recenzenty důležitější – literární kvality románu.

Nakladatelská anotace uvádí, že kniha díky svému lehkému stylu nabízí skutečný požitek z četby, což by se dalo parafrázovat jednoduše tak, že je „čtivá“ a můžete si u ní po dva či více večerů příjemně odpočinout. Nedá se popřít, že Martin Jun je stylisticky obratný a s vyprávěním umí svižně zacházet. Skeptičtější jsem k prohlášení, že existenciální zápletka přináší silné téma k zamyšlení. Ano, silné téma přináší, ale od zamyšlení nad ním spíše odvádí, protože gros knihy se zdá být především Junovo spisovatelství jako takové.

Stylistická show
V několika samostatných částech se odehrávají dva příběhy – tajné zatčení a soud slavného spisovatele K. a životopis mladého neúspěšného spisovatele Michala. První je podán z různých úhlů, očima novinářky Anny, záznamem ze soudní síně a nakonec rekonstrukcí inkriminované události z 50. let. Tato linie by mohla tvořit samostatný soudržný celek, snad jen Annino vyprávění, které tvoří celé kauze vstupní bránu a pozadí (nebo spíš popředí), se rozbíhá do nesouvisejících širších okolností a je otázkou, zda slouží i k něčemu jinému než zapojení populárních prvků krimi a erotiky.

Ve dvou částech věnovaných životu Michalovu je kromě hrdiny příběhu neustále přítomen vypravěč, který vede dialog s nepřítomným čtenářem, hádá se s ním, trochu se mu i zpovídá. A hlavně ho poučuje, osočuje a v předstírané obraně se vyžívá ve své moci nad textem. Nadsázka a ironie je patrná, ale v rozsahu, v jakém se jí využívá, působí na příjemce až trochu sadisticky.

Vypravěčský důvtip a nadšení, které je možné ocenit na jednotlivých částech, ale v souhrnu selhávají. V celkovém sledu se román rozpadá, chybí mu srozumitelné vyznění a působí spíše jako soubor povídek volně spojených postavou K. Do popředí tak vystupuje sám autor a jeho psaní. Neubráním se dojmu, že chtěl především udělat dojem a román Doživotí pojal jako stylistická cvičení na zadané téma podle svých oblíbených, mimochodem snadno rozklíčovatelných, inspiračních zdrojů. Bohužel se zdá, že literární postupy jejich autorů odkoukal, zdárně napodobil, ale už zapomněl přemýšlet o tom, proč to udělali, jak to funguje a co to pro text znamená.

Troufám si tvrdit, že pokud bude chtít Martin Jun v budoucnu vytvořit dílo k zamyšlení, bude muset vzít svou „hru na spisovatele“, jak o tom píše, trochu vážněji a pokorněji. Pokud je jeho cílem čtenáře svou hrou bavit, práce se mu daří a já jen doufám, že se z něj nestane dvorní šašek literárních kritiků. ∞


Martin Jun: Doživotí
nakladatelství Labyrint
Praha, 2014, 304 stran

Archetyp ženy-pečovatelky je ten tam! Připomenutím buďtež díla velkých Dam.

Jméno Věry Linhartové (* 1938) je neodlučitelnou součástí dějin české literatury. I když někdo by mohl namítnout, že to není autorka tak úplně naše – vždyť od osmašedesátého žije v Paříži a tvoří jen ve francouzštině a japonštině. Dle svých vlastních slov Česko opustit chtěla a češtinu musela, protože už ji vyčerpala, vyždímala, došla k její nejzdeformovanější podobě. Není třeba se za to na ni zlobit, protože nám odhalila mnohá zákoutí jazyka a kam až je možné v řeči zajít.

Nakladatelství Akropolis nyní znovu vydává jedno z jejích posledních českých děl – básnickou sbírku Ianus tří tváří. Je rozdělena do tří částí, které vznikaly v letech 1962–1966. Básně citlivě doprovází ilustrace z díla další velké české umělkyně – Adrieny Šimotové. Společně se zdařilou grafikou, která nechává text dýchat na velkorysém prostoru, a s tlumenou šedou barvou písma tak vznikla vkusná knížka, příjemná pro oči i na dotek. Přesně to si obě dámy zaslouží.

Matematika hlásek se hlásí
Ve svazku jsou spojeny vlastně všechny básně, které kdy Věra Linhartová, jejíž „domácí platformou“ je próza, napsala. I když toto druhové rozdělení nehraje příliš velkou roli v její tvorbě, která metodicky stírá rozdíly mezi poezií a prózou, přece jen forma tu rozhoduje. A to nejen v otázce rozložení textu na stránce do veršů. I jazyk je brán jako forma, do které teprve člověk nalévá obsah. Akorát že tentokrát nejde o to, jak bude výsledná bábovka chutnat, ale právě o to, jaký bude mít tvar.

Ve spisovatelčiných textech není slovo jen nositelem významu, prostředníkem, který označuje něco vnějšího, ale stává se svou vlastní realitou. Řeč je prostředkem a zároveň normou. Prohledáváním prostoru řeči, který si uměle vytvořili lidé a kterým se zmocňují světa, narážením na jeho hranice, jejich překračováním a prorážením se snaží dostat na kloub opravdovosti.

Linhartová převrací formu jazyka naruby, natahuje ji na skřipec, nutí k složité akrobacii, říkáte si, že už se slova musí každou chvíli zlomit…! Je to úžasné, kouzelné, závratné a zároveň děsivé představení. A pak, když skončí, oddechnete si. Vše už je zase normální, artisti stojí zpříma na pevné zemi tak, jak jste zvyklí je znát. Ale ten zážitek, ten už ve vás zůstane a říkáte si, co když? Celý život chodím zpříma, protože mě tomu tak naučili, ale s tělem se toho přece dá dělat daleko více. Co když jejich způsob pohybu je ten pravý? A musíte se jít dívat znovu a znovu. A musíte číst dál a dál.

I když básně nejsou tak bombastické jako cirkusová show. Naopak, vyvěrají z ticha, z prostoru odněkud za zdí. Ústředním motivem je vždy jedno slovo. Vnímáním své ozvěny se přelévá do slov jiných, hláskově souvislých, a vytváří svůj odraz v jazyce. Linhartová se v tomto bodě přibližuje k surrealistické metodě automatického psaní, i když nesměřuje dovnitř, dolů, do osobního pudového podvědomí, ale naopak vně, za, do vzdáleného společného nadvědomí. Otevírá nám možnost splynout stejnou vnímavostí, sama označuje své básně za chladný vysledovatelný kalkul jazyka. Já bych dodala: s velkou dávkou citu.

Popis pracovního postupu
Ale více z jejích motivací nebudu prozrazovat, to udělá autorka sama v komentáři (Máchovské variace) ke druhému cyklu sbírky „Dům pro mé lásky“. Obdivuhodným způsobem v něm reflektuje své psaní a tematizuje sama sebe, podobně jako to dělají její beletristická díla. Vznikl tak upřímně stylizovaný metatext, který vás provede hlubinami tvořivé duše. Tato spisovatelská konfese představuje vskutku úžasný dokument a artefakt. Zdá se, jako by v čase psaní byla Linhartová v transu, řízená jen slovy a hláskami, neschopná svou práci ovládat, ale schopná se střízlivou jasností ji pozorovat. Teprve v přiloženém komentáři může s klidem rozklíčovat zaznamenané a hledat, jaký to má všechno původ, průběh a smysl. S chladnou hlavou bez jakékoliv emocionální vázanosti rekonstruuje a interpretuje své básně.

Ianus je římský bůh přeměny se dvěma tvářemi. Linhartová mu přidala třetí – svou vnitřní tvář. A všechny je na dřeň obnažila. ∞


Linhartová, Věra: Ianus tří tváří.
Akropolis
Praha, 2014, 136 stran

Oživování veřejného prostoru a kreativní recyklace nepotřebných krámů poslední dobou fakt frčí. A kdo sleduje trendy, měl by znát Knihobudku. Pavel Železný a Monika Serbusová dali dohromady tým a společně přetvářejí vyřazené telefonní budky na veřejné mini-knihovny.

Proces je jednoduchý – z budky vymontují telefonní přístroj, designově ji přemalují a přidělají poličky. Pak už jen stačí převézt na místo a nechat knihovničku zaplnit. Knihy může jednoduše přinést kdokoliv, budky nejsou svázány žádnými pravidly – můžete vyměňovat, půjčovat si, přinášet a odnášet dle libosti. Všeho ale s mírou, organizátoři spoléhají na slušnost uživatelů, i když si jsou vědomi rizika zneužití.

Žádné vážné problémy se ale zatím neobjevily, možná i proto, že většina z deseti doposud zprovozněných budek je uvnitř areálů (nemocnice IKEM, Dům dětí a mládeže Ulita, VFN Karlovo náměstí), kde na ně může někdo dohlížet. Svůj podíl mají na hladkém provozu také sami organizátoři, kteří se spolu s dobrovolníky o své budky starají i po umístění, opravují je a z přeplněných převážejí přebytečné knihy do těch prázdnějších. Dokonce přizpůsobují výběr literatury konkrétním prostředím, třeba v DDM tak naleznete převážně dětské čtení.

V budoucnu by se měl projekt více rozšířit přímo do ulic, budky by se mohly stát zdrojem sítě wifi nebo i nabíjecí stanicí pro mobily. Vše záleží na ochotě sponzorů, zapojení dobrovolníků, (zlo)vůli úřadů a výdrži organizátorů. Jistě i ohlas a přístup veřejnosti může projekt knižních krmítek vyzvednout ke slávě nebo naopak „poslat do kytek“. Takže jestli se vám tenhle nápad líbí, zapojte se a třeba vyjednejte místo pro další knihobudku ve vaší obci! ∞

Na konci minulého roku vyšla v nakladatelství Fra nová básnická sbírka Chůze po dunách. Od té doby se kniha i její autorka Kateřina Rudčenková těší zvýšené pozornosti – již vyšly čtyři recenze, tři rozhovory, básnířka byla hostem několika čtení i literárního pořadu U zavěšené knihy na ČT art. A ohlasy jsou vesměs pozitivní, dokonce se zdá, že sbírka jde na odbyt. V malém rybníčku současné české poezie, kde plave mnoho vzácných ryb, ale loví jen málo rybářů, je to úkaz spíše ojedinělý. Čím jsou její básně tak přitažlivé?

Kateřina Rudčenková (* 1976) publikuje již od konce 90. let. Před Chůzí po dunách vydala tři knihy básní (Ludwig, Není nutné, abyste mě navštěvoval, Popel a slast) a jednu knihu povídek (Noci, noci). Také napsala několik divadelních her, z nichž jedna (Niekur) byla inscenována v divadle Ungelt a autorka za ni dostala Cenu Alfréda Radoka. To bylo před pěti lety – dlouhá pauza… Nyní se spisovatelka navrátila do mateřského lůna poezie a znovu je o ní slyšet.

Někdo by tomu mohl říkat klišé
Sbírka začíná cyklem „období rudé“. Jak již název napovídá, jednu z hlavních úloh v něm hraje symbolika barev. Starší poetický motiv snad ani nelze najít. Barvy člověka obklopovaly vždy a vždy byly prostředkem, který umožňoval vyjádřit slovy nevyjádřitelné. A nejsou to jen barvy a jiné zrakové vjemy – své místo ve sbírce mají i další smysly, a to především hmat a dotek. V tomto ohledu by se poetika Rudčenkové dala označit za výrazně klasickou.

Stejně tak základní pocity a myšlenky člověka stojícího na předělu životní dráhy, které básně nesou, neobjevují nic nového. Záludná lidská povaha se svou potřebou jednou za čas se zakrýt maskou, aby mohla popustit uzdu svým pudům. Střet lidských ideálů s nemožností jejich naplnění. Utíkání od zodpovědnosti za svůj vlastní život. Určenost obývaným prostorem čtyř stěn. Zdlouhavá cesta životem po nejisté půdě pod nohama. Provinění rodičů na dětech. A další a další. Většinu z nich lze celkem snadno pochytit a dešifrovat, autorka je nehalí do složitých obrazů a metafor, ani nepoužívá specifické a neprostupné subjektivní motivy.

Tato podstatná dávka klasičnosti a srozumitelnosti (a jistě i senzačnosti, protože autorka se nevyhýbá erotice) hraje pro prodejnost a čtivost sbírky. Ovšem není to tedy jen mix již stokrát ohraných klišé?

Kouzlo osobní poetiky
Jakkoliv by některé prvky v Chůzi po dunách bylo možné označit jako klišé, tak jistě ne všechny ty další, které je doplňují, a zcela jistě ne výsledek, ve který se skládají. Z básní sálá pečlivě promyšlená a připravovaná osobní výpověď. Výpověď o pocitech nově objevených a opravdově prožitých. Zvláštní na ní je, že i když cítím jasnou spojitost s realitou, připadám si, jako by mi někdo vypravoval pohádku. Proud vjemů ze skutečného světa je prosíván přes kouzlo osobní poetiky básnířky, a vzniká tak soukromá odrůda magického realismu.

Celou sbírkou prolínají malé dávky fantastična, exotična a hravosti – ohňostroj, karneval, smyslní lodníci, mofety, autodrom, pugety… Odlehčují náměty, které jsou ve své podstatě trýznivé a trpké. Vedle stání ve frontách a ježdění tramvají dávají naději alespoň na vzrušení, když už jinak život uplývá mezi prsty a ideály jsou zbořeny.

„Příběhy“ jednotlivých básní se odehrávají převážně v přírodě, nebo v jiných „veřejných“ prostorách, ale hlavně mimo hlavu a tělo lyrického subjektu. Možná i proto je tak snadné nechat se unést a procházet se barevnými krajinami, ulicemi, domy a byty s ním… ∞


Chůze po dunách
Fra
Praha, 2013, 74 stran

Prý patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace. Prý již od své prvotiny je to hotový básník. Prý je to citlivý a sympatický člověk. Někdo tvrdí, že Cena Jiřího Ortena, kterou dostal za sbírku Suť (2007), mu prý udělala spíše medvědí službu. Na konci minulého roku mu vyšla již třetí knížka, lakonicky nazvaná Básně 3. Jak se zhostil Jonáš Hájek (* 1984) svého statusu „ověřeného“ autora?

Již od pohledu provází Hájkovy nové Básně 3 několik změn, dalo by se říci, že snad i zlomů. Zaprvé opustil nakladatelství Fra, své rodné hnízdo, a vylétl do světa na zkušenou. Ovšem na Petra Borkovce, který ho jako básnické ptáče vzal pod svá křídla, nezapomněl a sbírku mu alespoň věnoval. Přistál v Triádě u Roberta Krumphanzla – v podniku, který si ostře hlídá kvalitu svých knih. Již to by mu v některých očích mohlo dodat na vážnosti. Uvidíme, jestli tam najde své stálé působiště.

Napodruhé překvapí název sbírky. Po předchozí Suti (2007) a Vlastivědě (2010) je nečekaně schematický. Připadá mi, jako by jím autor říkal: „Nebudu vás, ani sebe tahat za nos. Prostě jsou to básně. Nic víc, ale ani nic míň.“ Možná jen ve sbírce není žádný silný nebo pojící motiv, ale spíše se mi zdá, že básník má potřebu dát věcem jejich určité místo. Málokdo dnes umí nazývat věci pravými jmény. A to obzvláště v umění, které se často snaží být senzační a ohromující, aby bylo prodejné.

Básnictví Jonáše Hájka evidentně prochází přerodem. A to nejen navenek. Autorské sebeuvědomění a přehodnocování se odráží i v básni Přechody (str. 12): „Pojem Hájek jako takový není / jednoznačný a má následující // významy.“

Já. Ty. Oni. A vy všichni
Oproti prvotině, která je plná osobního intimního prožitku a zřetelně tlumočí právě básníkovo mladistvé okouzlení a rozčarování, v Básních 3 se začíná již horizontálně rozpínat a snaží se do své tematiky obsáhnout obecnější hodnoty. Konkrétními historickými postavami, událostmi, místy a díly se sbírka jen hemží. Dokonce dojde i na politiku, v básni Na přímou volbu (str. 24): „ … / Bude prezident krotký? / Bůh dá. // … / Sníh rozpouští sněmovnu. / Navečer lze klít: / je to ku hovnu.“ A jak je vidět, lyrický mluvčí přitvrzuje, kritizuje a neštítí se vulgarit. Již nenahlíží svět jen ze své pozice a více si všímá ostatních a světa jako celku v jeho zákonitostech.

Stále ale zůstává zachována jistá rozbíhavost, těkavost a uplývavost Hájkovy poesie. Jeho básně se nezdají jako pečlivě konstruované celky. Spíše je v nich cítit snaha o zachycení opravdovosti. Otisky zážitků a pohledů, svých i cizích, které vyplývají na povrch a skládají se do slov. Jejich spojením vznikají tlumené lyrické momentky. Takové texty jsou hodně subjektivní a je v nich mnoho výrazně osobních motivů, které mohou být pro čtenáře myšlenkově neprostupné. To by ovšem u poesie nemělo být překážkou, pokud nemá bouřit davy k revoluci. Poesie má hlavně znít a být vytržením z všedního náhledu věcí kolem nás.

V tomto bodě může nastat ovšem malý zádrhel. Básník opustil zřetelný rým a rytmus, s kterými začínal, a nechal se unést veršem volným. Bohužel neprokázal jazykovou vynalézavost, kterou by ztrátu prozódie nahradil. Jen v některých místech se mu podařilo posunutím hranic větných celků a veršů docílit i zajímavého významového posunu, nad kterým je možné se zastavit a vychutnat ho. Hrozí tak nebezpečí, že člověk celkově sbírkou propluje a četba v něm nezanechá žádnou, nebo jen mělkou stopu. Ani dráždivé lyrické „ty“ ho nemusí vtáhnout, naopak se může bránit takovému podsouvání.

Ačkoli Hájek na své tvůrčí cestě místy trochu bloudí, stále hledá směr a jde odhodlaným krokem dál – „Odvaha bloudit, která zůstala, / i když neměla záruku.“ (Večírek, str. 25). Má v sobě nepopiratelnou básnickou citlivost a postupně se ji učí ovládat a rozpínat do všech směrů. I když jeho nová sbírka trpí jistou tematickou a formální rozkolísaností, je v ní dotek upřímnosti, který čtenáře nenechá plně lhostejným. ∞


Básně 3
Triáda
Praha, 2014, 44 stran