Ty boty jsou značkový. Pamatujete na tu větu? Moje máma ji vždycky říkala, když mi chtěla koupit nijaké neforemné obrovské šedivé sportovní boty, zatímco já jsem chtěla barevné kolotočové s mašličkou a flitry. Doufala, že prosazuje kvalitu a šetření peněz, a snad i zodpovědné nákupní chování, protože pak pár let žádné křusky kupovat nebudeme, ale ve skutečnosti to byla blamáž. Výraz značkový byl pro mě stejně vyprázdněný jako slizký.

A tak to mám do dneška. Je mi jedno, kdo má jaký fejm, jakou značku na nohou, kolik bodyguardů a kolik cashe na párty. Baví mě lidi, kteří mají sen, pečlivě na něm pracují, a když se daří, radují se jak malí kluci. Baví mě lidi, kteří, když mají špatnou náladu, neusmívají se. Protože když máš blbou náladu, tak se prostě neusmíváš. Nemusejí se hned rozčilovat a nadávat mi do zbytečných krav, ale prostě to s tou sociální korektností musí mít srovnané v hlavě. Slušnost ano, přetvářka ne.

A tak si hledám pečlivě lidi, kteří mají sny a k tomu černé tenisky na vyšší platformě, které najednou nikde nejsou k dostání. Byly, nejsou. Zřejmě je někdo skosil mačetou. Asi prostě odešly z módy, zatímco jsem prošlapávala botičky s mašličkou a flitry. Ale já stejně hledám v ulicích, a pak čekám, občas projdu internety, a pak zase čekám. Na těch internetech na mě totiž vyskakují jenom nějaké síťované tenisky ve tvaru platýse, nebo prostě nějakých podivných ryb. Barvy mají různé a technologie a ceny vesmírné. A lidé je chtějí a šetří na ně z výplaty hned vedle nového telefonu, kterým je pak budou fotit, než je ušpiní.

Nedávno mě pobavil příběh chlapce, který se naštval na jednoho českého rappera a jeho manažerku. Jí sprostě nadával, a když došlo na společnou konverzaci, řekl rapperovi: Tobě nadávat nebudu, protože to by mi jednou bylo líto. Tak přátelé, mít stažené půlky před někým jenom proto, že má pár zfanatizovaných fanoušků a příště by vás nemusel kamarádsky poplácat po zádech, to asi vyžaduje slušný pocit méněcennosti. Doporučuju si na to koupit značkové boty. ∞

Být výjimečný. Jedinečný. Zapamatovatelný. Nezaměnitelný. Jediný. Ambice opravdového designu. Módní značky na tohle dnes nehrají, protože potřebují zisk, a tedy co nejčastější nákupy. Jejich cílem je proto vytvářet trendy. Něco, co na konci sezóny vyhodíte do charitativního kontejneru a vzpomenete si, až se to za deset let vrátí do módy. Ale netrapte se, že jste ty zvony před lety vyhodili. Pokud jste si je koupili v módním řetězci, stejně by je dnes roztrhlo rukou malé dítě.

Design, který svým významem překonal ostatní, poznáme např. podle toho, že názvem značky dnes označujeme produkt samotný. Notoricky známý je lux, kecky nebo české botasky. Co ale v módě považuji za opravdu nadčasové stálice, jsou produkty, které za dobu své existence v podstatě nezměnily svůj vzhled.

Femme fatale mezi sneakerskama
Converse All Star vypadají od svého vzniku v Americe v roce 1917 skoro stejně. Jejich první verze byla světle hnědá a na kotníku už tenkrát měly nepostradatelnou pěticípou hvězdu. Basketbalovou botu proslavil v následujících letech obchodník a basketbalista Chuck Taylor, jehož jméno v roce 1932 k hvězdě přibylo. Conversky přežily Masaryka a přežijí i Zemana.

Džíny, které to za vás odpracujou
Levi’s 501 jsou ještě o pár let starší než conversky a zatímco v legendárních sneakerskách můžete v pohodě sportovat, v leviskách můžete dělat v podstatě všechno. Tyhle kalhoty pro dělníky se zrodily díky nápadu zpevnit kapsy měděnými nýty. V roce 1873 si jej nechali společně patentovat obchodník Levi Strauss a krejčí Jacob Davis. Ve dvacátém století se dostaly z USA do Evropy a i přes těžkou konkurenci (Lee, Wrangler) zůstaly díky své kvalitě denim ikonou. V roce 2000 je americký Time vyhlásil módním kouskem 20. století.

Paradoxně si vy sami můžete připadat o to méně výjimeční, pokud si pořídíte kus, který nosí celá planeta, a ještě k tomu je to už více než sto let. Ale milovníci kvalitního designu jistě pochopí, že když něco přežilo velkou hospodářskou krizi, obě světové války i nástup rychlokvašených „umělců“ a ještě rychlejších trendů, něco na tom je. ∞

Potřebuji přesně jeden šampón, jedno mýdlo a jeden kartáček. Prostor mezi nimi není prázdnota, ale volnost. A místo, kam můžu složit hlavu, když mám špatný den. Volný prostor po rozdaném oblečení mi umožňuje trochu lépe dýchat mezi smogem z aut a potahy z cigaret. Každý prázdný kout v mém bytě mě uklidňuje. Říká mi, že jsem se spokojila s tím, co mám.

Pomalu se zbavuju věcí a připravuju se na cestu. Ne, ještě nemohu odejít a nemít nic. Ještě si tu něco potřebuji vyřídit. Ještě nemohu utéct do divočiny, ještě nemůžu po zbytek života surfovat. Ještě nemůžu na samotě psát knihu delší než můj život. Nemůžu ještě prodat počítač a zrušit bankovní účet. Ještě mám úkoly.

Pomoct rozjet byznys, který neomezuje vůbec nikoho. Jde to? Poznat Afriku. Adoptovat dítě, které je všem na obtíž. Namalovat obraz, už jenom jeden. Přenést v Praze do jednoho domu úplně všechno, co jsem na světě viděla. Naučit lidi, jak (ne)nakupovat. Zavolat mámě. Poradit těm, kdo o to stojí. Naučit se říkat co chci. Objednat si pizzu do postele a jíst čerstvé artyčoky.

Nelpět na šatech z módního řetězce, a později ani na jiných. Ještě ochutnat pár nových vín. Dovzdělat se v současném umění. Poznat všechna vysněná evropská města. Dát si kafe v jakoukoliv denní dobu. Nebát se samoty. Má mnoho podob.

Emocionální nomádství
Potkala jsem člověka, který byl ve své vlastní samotě uzavřený. Byla jako výtah do třetího patra, ve kterém je pořád chladno. Jezdila jsem s ním každý den nahoru i dolů. Ale z blízkosti zbyla jen spolujízda. Některé úkoly odkládám na neurčito.

Až bude po všem, odjedu s klidem, srovnaná se svojí vykonanou rolí. Nebude to tahle zasmrádlá výtahová prázdnota, nebude naplněná strachem. Jedna věc se nezmění. Nikdy si nevyberu život bez sdílení. A některé úkoly budu plnit z dálky. ∞

Vycházím z toho, že melancholie je pasivní postoj. Podzim. Čekání na zimu, na sníh (ten asi nepřijde), na vánoční koule v obchoďácích, na koledy (když je nemusíte zpívat), na Krakonoše a lyžníky (a jejich ústřední píseň), na dušičky, na světlo, které se vrátí až na jaře, na prémie (ty taky asi nepřijdou), na pár dní volna (ještě nepřišly, a už jsou skoro pryč), na vůni cukroví (letos bude drahé, nebo hnusné, protože máslo znamená chuť), na sezení s teplým čajem u okna (to stejně nikdy neuděláte, kdo to proboha dělá?).

Miluji melancholii. Jsem melancholie. Moje kamarádka říká, že když nejsi progresivní (agresivní?), tak jenom čekáš. A to je špatně. Něco ti utíká mezi prsty, kluci si najdou raději holku, která je bude agresivně držet, dávat jim pravidla, bude vědět, jak má jejich vztah vypadat a tam je bude sunout. V práci nepostoupíš. Okolo tebe budou lidi dostávat nové macy a víc peněz, budou rozkazovat více lidem a ty budeš pořád sedět na jednom místě a jezdit myší dokola. Jsem taková? Melancholie, která čeká, až ji někdo s tahem na branku kopne do sítě a všichni okolo budou křičet gól a já budu vědět, že ten úspěch není můj? Že jsem byla jenom součástí, a tak se můžu chvilku culit se zbytkem týmu do kamerky?

Budu čekat dál
Vidím to jinak. Moje melancholie, moje čekání, je vlastně důvěra. Přijde každý, kdo má přijít, a přijde i s tou velikou omluvou na čele. Moje melancholie možná sedí tiše v rohu, ale díky poctivému pozorování už dávno ví to, co spěchající lidi neměli možnost zachytit. Nevydává zbytečnou energii na špatných místech a sbírá sílu, aby neměla později touhu Vánocům ty koule urvat.

Pomocí minima otázek pozná dobré úmysly a ví, že svoboda se nerozdává jako koblihy. Svobodu prostě máš. Tohle ví i Blade Runner. Moje melancholie sice občas fňuká, že jsou replikanti lidštější než lidé a že domov je tam, kde máte klubovou kartičku, ale mezi obrovskými neony z roku 2049 tancuje ve stejném dešti jako dneska. Moje čekání je kyberpunková jistota, že nejlepší je to právě teď. ∞

Z IKEA tašek se šijí šaty, a kdo na zádech na módní akci nikdy neměl nápis, že je mu móda ukradená, jako by nebyl. V tričku, ve kterém jste v osmé třídě spali, dnes zazáříte. Na hlavě můžete mít perníkovou chaloupku, misku s velikonočními vajíčky nebo třeba čápa. Na módní akci to nikomu divné připadat nebude. A ani se nikdo nepozastaví nad tím, že přes vašeho čápa lidé za vámi nevidí na molo.

Aktuální trendy z fast fashion řetězců zase říkají: noste ponožkové kozačky (Opravdu, je to bota, která postupně přechází do ponožky, je na tom snad něco divného?). Noste veliké kabáty / pláštěnky / zimníky (Ať vypadají, že vám jsou o tři čísla větší, nejen o dvě, jako vloni.). Noste samet (buďte honosní.). Ale vy chcete mít pořád tu svoji modrou parku s lehce nefunkčním zipem a samet vidíte raději na křeslech při prohlídce Karlštejna. A teď co. Cítíte, že ani jedné z těchto podob módy už nerozumíte. Nevíte, kam máte jít a s kým, abyste si nepřipadali jako outsideři, protože máte kozačky, které vypadají úplně jako boty.

Volte podle sebe
A víte co, já to mám ráda. To, co nám předkládají trendsetteři, je totiž obrovský švédský stůl. Můžete si z něj vybrat cokoliv. Můžete zkusit tu tekutou věc s francouzským názvem, ale pro jistotu si jí dát jen trochu. Můžete si dát krevetu i kalamáru. Nebo deset vajíček, pokud vám krevety nechutnají. Můžete vytvářet fakt divné kombinace, protože pokud máte vkus, tak to klapne a před okolím je ani nebudete muset obhajovat.

A jestli na tom stole nenajdete tenhle rok fakt nic (ale zase zkuste něco, co ještě neznáte), tak si můžete zajít do svého oblíbeného krámu a udělat si toust šunka sýr. A na něj kečup. Protože je naprosto legitimní nebýt výstřední a nechávat si svoji oblíbenou parku 2013, a to i pokud jste módní fanoušci. A naopak – pokud to vaše osobnost unese, můžete si dát s kečupem i tu krevetu. A teď bonusová otázka: Byla jsem ta slečna s čápem na hlavě já? ∞

Najít ten správný se počítalo. V Praze musel být zásadně mimo centrum, spíš hrabárna než ramínka. Nejlepší byly sekáče na váhu, nebo dny, kdy bylo všechno za deset. Vyplatilo se kvůli tomu o víkendu vstávat. No, to zas kecám. Na to jsme byli moc mladí. Navíc, tenkrát ještě byla Wakata, a z té se před pátou neodcházelo.

Vracím se na Zatlanku, kde se za modrými vraty skrývaly tisíce triček a šatů anglických značek, které u nás nejsou do dneška (!!!) a stály něco mezi třiceti a čtyřiceti korunami. Zatlanka byla důstojný důkaz, že i ramínkové sekáče nás dokázaly obléct. Vracím se na Ruzyni, kde se ve dvou podlažích mohli obléct nejen hippíci a pankáči, ale i moje máma.

Názory, co koupíš v obchodě
Vracím se do doby, kdy oversized outfit vzniknul tak, že jste si koupili větší velikost. Ne, že se S tvářilo jako XL. Pokud jste chtěli tričko s názorem, museli jste si na něj ten názor napsat. Všechno bylo prostě homemade, aniž byste na takový výraz někde natrefili. A tak se vracím, i když jen ve fotkách a hovorech s kamarády, se kterými jsme tohle všechno zažili. Zatlanka už totiž není a vlastní názor si dnes vyberete z nabídky v obchodě.

Ale my jsme si to udělali sami
Ještě, že můžu ty novinky v podobě „Udělali jsme to všechno za tebe, nic nás to nestálo, protože jsme těm dětem moc nezaplatili, tady to máš a přijď brzo zas, protože se ti to do dvou měsíců rozpadne“ ignorovat a pořád si názory na trička psát sama. Kdo máte podobné choutky utíkat do minulosti, vězte, že dvě patra výběrové módy z druhé ruky na Ruzyni pořád stojí. Je to kousek od Ruzyňské věznice, kde lidé za svoji minulost pykají, a mají tam věci šité v době, kdy se Walshovi přistěhovali do Beverly Hills. ∞

A samozřejmě za to může internet, média a sociální sítě. Jako za všechno. Protože se jí její jméno nelíbilo, dala si instagramovou přezdívku gorpcore. Hádáte správně – na vrchol se vysápala po zádech své starší ségry normcore. A jestli byl normcore nic moc, tak tohle je, co se týče vkusu, spíš nic než moc.

Všechno, čemu jste se smáli, pokud se zajímáte o módu, je v rámci gorpcore legitimní oslava osobitého stylu. Nejde ani tak o lacláče a ledvinky, na které budou mí kamarádi nadávat do konce života, jde spíš o slavné rýdžojsy, funkční bundy a pohorky. Největšími fanoušky dlouho opomíjené a šikanované holky z malého města jsou tak horolezci na vrcholu Grossglockneru.

Jedno velké přehlídkové molo
Mysleli jsme si, že v horách tahle holka navždy zůstane, ale ne ne ne, překvapila, a prodrala se do návrhářských kolekcí pro rok 2017. Oficiálně se tak z celého světa stalo jedno velké přehlídkové molo. A protože v ulicích měst není potřeba, aby funkční oblečení fungovalo na úplných 100 %, gorpcore do nich pokoutně propašovala svůj majstrštyk – tepláky.

Karl Lagerfeld řekl, že tepláky jsou známkou porážky. Když ztratíte kontrolu nad svým životem, jedny si koupíte. Když nedává nic smysl, nikdo vás nemá rád, váš kluk se čtyři hodiny neozval, holka, která s vámi měla jít večer pít, je kvůli bolesti hlavy raději doma, vám se udělal beďar na bradě a v podstatě je konec světa, kupte si tepláky. Zatímco v dobách minulých to znamenalo „Vzdala jsem to“, dnes to znamená, že vyrážíte dobýt další vrchol. Tak honem honem, za patnáct minut tenhle trend vyprchá. ∞

Když se potřebuji uklidnit, počítám do deseti. Když potřebuji usnout, počítám ovečky. Když se potřebuji dobře obléct, počítám do tří.

Yves Saint-Laurent řekl, že aby žena byla krásná, stačí jí k tomu černý svršek, černá sukně a náruč muže, kterého miluje. A dle jeho vlastních slov tu byl se svým návrhářským talentem pro ženy, které ještě nenašly tu správnou náruč. Christian Dior připustil, že je potřeba se trochu vypracovat. Základy dobrého oblékání podle něj tkví v jednoduchosti, dobrém vkusu a upravenosti. Tuhle trojku je obzvlášť fajn si pamatovat, protože je zadarmo. Dior měl také rád hubené holky. Připomínal, že každé sousto nám zůstane dvě minuty v ústech, dvě hodiny v žaludku a dva měsíce v bocích. Moje boky to říkají samy, ale i tak děkuji za připomenutí.

Valentino vnímá eleganci jako rovnováhu mezi proporcemi, emocemi a překvapením. To jsem přeložila vcelku bezmyšlenkovitě, ale aspoň je z toho citát elegantně překvapivý. A překvapivě docela elegantní. Ale ne všem šlo „jen“ o eleganci a krásu. Jestli někdo znamenal pro módu něco jako David Bowie pro hudbu, byl to Alexander McQueen. Rád připomínal to, co se nedá shrnout v jedné debatě a na co lidé hledají odpovědi celý život. Válku, náboženství a sex. McQueen navrhoval šaty, které své nositele i pozorovatele nutily podívat se do očí téhle svaté trojici. A ve své volné duši se nebál postavit se vlastní rozpolcenosti. Osciloval mezi životem a smrtí, smutkem a pocitem štěstí, dobrem a zlem.

Když je hledání u konce
Jak je to číslo tři někdy úplné. Kolik podobných svatých trojic už mi prošlo životem. Kolik zkratek už se mi zdálo výstižných natolik, že bylo hledání zdánlivě u konce. Je mi TŘIcet, mým favoritem je tedy Coco Chanel se svým optimismem: Ve třiceti můžete být nádherná, ve čtyřiceti okouzlující, a do konce svého života neodolatelná. A k takovému vývoji podle mě stačí moje osobní svatá trojice: Orgasmy, zmrzliny a sluníčko. ∞

Jen si to představte. Máte za sebou nedělní snídani v posteli, líně jste se vystřídali ve sprše, pustili jste si pár nostalgických songů, a teď se procházíte po prosluněném městě. Nepotřebujete k dokonalému dni ani odjet do přírody, protože jste zamilovaní. On se na vás podívá, sebere veškerou odvahu, vykouzlí ten úsměv, kterému nikdy nemůžete odolat, a řekne: „Mám tě rád takovou, jaká nejsi.“

Rozpláčete se? Dáte mu facku? Přejdete to s vtipem? A on pokračuje: „Není na tom přece nic špatnýho. Prostě se zkus trochu přetvařovat. Proč bys nemohla mlčet, když tě něco trápí?“ Zní to jako epizoda seriálu Black Mirror. Svět, ve kterém budete lepší, když nebudete sama sebou. A právě scénáristé Black Mirror z podobného tématu už párkrát stvořili příběh, ve kterém je to norma. Lidé zapomenou na svoji podstatu a dělají všechno tak, jak jim někdo přikáže. Už to není vztah mezi dvěma milenci. Už je to společenská situace. Najednou to nezní jako utopie.

Byznysplány, které jen kopírují ověřený koncept, vyhovují poptávce a nemají vlastní názor, nás totiž obklopují ze všech stran. Ale mezi nimi probleskují záchranné světlice projektů, které si na nic nehrají. Místa, značky, služby, které někdo založil z vášně nebo třeba z pocitu, že našel svou úlohu mezi lidmi.

Mejdan, který nikomu neleze do zadku
Byla jsem na launchi nové kolekce Wolfgang Store. Brněnští milovníci futuristické unisex módy se rozhodli dobýt Prahu. Na jeden večer osídlili neskutečný barák DUP39 a udělali mejdan, který nikomu nelezl do zadku. Přivezli DJs z Evropy, které fanoušci Addictu neznají, vsadili na promo na svých vlastních kanálech a namísto módní přehlídky do prostoru nainstalovali lidské figuríny. Hudba tepala, světla oslňovala, projekce provokovala. Ale lidí přišlo méně, než se čekalo. A bez těch to moc nefunguje.

Spousta lidí šla raději někam, kde potká víc známých. Já jsem šla tam. Říkala jsem si: MĚ ta akce zajímá. Kdy na tuhle větu tolik lidí zapomnělo? Vás možná napadne jiná otázka: Kde je hranice mezi hrdostí, osobitostí a naivitou? Stálo to přece prachy. Je potřeba to zaplatit návštěvností. A máte pravdu. Jenže jedinečnost nebývá součástí hlavních stran zpravodajských serverů. Kdo neslevuje ze svých nároků, musí si klestit cestu déle, vedlejšími uličkami. Ale možná pár kiláků od vás vystřeluje světlice, tak se kolem sebe rozhlédněte. ∞

Dlouho se mi nechtělo všímat si, v jakém stavu je moje duše. Neposlouchala jsem intuici a nechala se tlačit do výběru. Přebírala jsem štendry plné nových kolekcí. Oblékala jsem tělo, objekt marketingových masáží. Duše zůstávala nahá.

Je potřeba ji konečně obléknout. Do všech smyslů, které mám. Že prý ženy s postavou basketbalistek mají mít parfém, který voní jako veliké květy. Jako kouzelné rostliny, které jsem viděla v asijských džunglích. Subtilní žena má vonět jako malé kvítky. Drobně, lehce, bez tíže. V mojí malé duši je temno a klid zároveň. Míchám do parfému vanu plnou fialek, vůni pohřbů, podzimního deště, prosecca s citronovou šťávou, zvlhlého tabáku a čistotu lilie. Nakonec přidávám sodu, protože přichází letní sezona.

Vybírám jí šperky. Po dlouhém hledání zvolím kámen, který je na dotek ledový jako neprokrvené prsty. Vypadá trochu jako řeka s bílými a šedými proudy, které se v místech s největší hloubkou mění v tu nejsmutnější černou. A smutek je krásný, protože je tak jednoduchý. Kámen jí pověsím na krk. Celá ztěžkne.

Vymýšlím šaty, ve kterých se bude cítit sama sebou. Nešiju. Maluju a vyprávím. Existuje báseň o světě, kde vláda přikázala lidem používat maximálně 167 slov, aby se namísto mluvení více dívali do očí. Když na konci dne jeden muž zavolal své slečně a hrdě jí řekl, že dnes použil jen 59 slov, aby si zbytek nechal pro ni, ona do telefonu mlčela. Věděl, že všechna slova dala někomu jinému. A tak jí řekl, že ji miluje, více než třicetkrát. Oblékám duši takovou láskou, která si pro ni nechala skoro všechna svá slova.

A maluju. Sladkými stopami javorového sirupu i hořkou kávou. Rozmachuju se stále rychleji, pak zase zpomalím a dodávám tahům všechnu něhu a trpělivost. Na malbě si dávám obzvlášť záležet. Šaty musí být dotažené k dokonalosti. Musí ohromit Alexandera McQueena i Basquiata. Nejsem žádný toy, aby mou duši někdo přemalovával. Bude taková, jakou ji chci mít. Oblečená do blízkosti, malby a prosecca s citronem. ∞

V březnu proběhl Sustainable Fashion Day, tentokrát ve Vnitroblocku. Na akci se představily (nejen) módní značky, které nabízí etické produkty. A já o tom píšu hlavně proto, abyste věděli, že etický-udržitelný-bio-fair trade nemusí znamenat hnědý.

Pro nezasvěcené: Když je něco hnědé, je to asociováno s táboráky a kytarou, malými bubínky, písněmi od Boba Marleyho a Posmrtných zkušeností, kabelkami s korálky, dready, batikou, plátěnými košilemi a trekovými sandály. Nic proti. Ale pokud takový styl není váš šálek čaje (mimochodem, asi ani nechodíte do čajoven), stejně si můžete vybrat oblečení, jehož nákupem nepřispějete byznysu založenému na laciné pracovní síle.

Za mě v současné době nejsmysluplnější udržitelná varianta módy, která nese autorskou stopu: upcycling, neboli upcyklace. Přeměňování starých věcí v nové originální kousky. Vzhledem k množství odpadu, ve kterém se naše planeta topí, je to geniální způsob tvorby. A znám minimálně dvě značky, které to dělají skvěle.

WIN WIN Love. Pečlivě vybírané kousky ze second handů, které mají kvalitní materiál, ale nenositelný střih. WIN WIN holky z košilí, kabátů nebo džínů šijí minimalistický šatník, z něhož se obléknete do práce i na fashion week. Někdy jen vypasují XXL halenku, jindy si s věcí pohrají víc. Značka je propracovaná od čistých fotek pro e-shop přes vychytané názvy po výsledné produkty, které dokonale kopírují aktuální trendy.

Ľubica Skalská slow fashion. Návrhářka pocházející ze Slovenska postupuje podobně, ale původním kusům oblečení v podstatě nenechává možnost do výsledku promluvit. Ze starých pánských riflí šije košilové šaty, batohy nebo halenky. Staré kusy oblečení jsou pro ni čistě pracovním materiálem. Koho ale nechá mluvit, jste vy, takže pokud se vám její styl zalíbí, můžete se domluvit na zakázce. A pozor, ráda využívá i batiku, ale ta je ve spojení s přešitým designem naprosto trefná.

Dvě značky, dva styly, jeden cíl
Věci od těchto návrhářek pro mě nesou obrovský význam v tom, že jejich poselství není na první pohled vidět (ve smyslu nadsázkové úvahy nad hnědostí), a že si najdou různé fanoušky. Udržitelný způsob nakupování a života by měla být norma, a měla by se týkat každého, ať nosí denně malé černé, nebo triko a džíny.

Dostali jsme se za hranici, kde se dalo množství odpadu přehlížet. Vracení starých věcí do hry dává mnohem větší smysl než vyrábění nových. Nemusíme být snad hnědí na to, aby nám došlo, že naše vlastní chování opravdu se stavem našeho okolí tak trochu souvisí. ∞

Módní bloger je u nás pejorativní výraz. Širší veřejnost považuje blogerky za holky, které nic neumí, a tak aspoň píšou o tom, jak vypadají. Nebo ani nepíšou. Jen se vyfotí, přidají k fotce popis, kde si co koupily, a příspěvek proženou všemi sociálními sítěmi.

Podivná předpojatost až zášť koresponduje s celkovým přístupem Čechů k módě. Stále máme pocit, že vnější vzhled je něco, co nemá s hygienou duše nic společného. Každý, kdo se v módě pohybuje, je nucen ji v rozhovorech nějak obhajovat. To se mi dnes nechce, omlouvám se, mám za sebou dlouhou noc a vy jste určitě čtenáři, kteří si váží módní kreativity stejně jako té filmové nebo literární. Sečteno, podtrženo, že takové povrchní zábavě, jako je módička, někdo věnuje vlastní webovou stránku, tomu už slušný Čech opravdu nerozumí.

Food blogy, které se u nás těší velké oblibě, jsou obecně považovány za něco přínosnějšího. Pokud někdo umí vařit, má přece právo to zveřejnit, a navíc díky jeho receptům mnoho domácností nevaří oblíbené Troškovo rizoto-karbanátky-rizoto. Takže to jde. Není problém v tom, že si „obyčejný člověk“ založí blog. Problém je v tom, že módní blogerky přece „nic nedělají“.

Blog na plný úvazek
Tak popořadě. STYLING je plnohodnotná součást každé módní přehlídky, fotoeditorialu, televizního pořadu, divadelního představení, filmu nebo koncertu. Dobrý stylista z vás svou prací udělá Madonnu nebo Jacqueline Kennedy. Vymýšlet funkční a stále nové stylingy je makačka. KVALITNÍ FOTKY znamenají: správné světlo, dobrý záběr, dostatek fotek, ze kterých vyberete ty nejlepší, umění retuše, foťák, který za něco stojí. Samotné focení a úprava trvají docela dlouho. OBSAH je potřeba promýšlet a plánovat. Kvalitní blog chce v každém příspěvku přinést něco nového, ať už informaci, tip nebo vizuální inspiraci. SPOLUPRÁCE s firmami je něco, co si každý dobrý bloger zaslouží. Pokud propaguje produkty, které má rád, je fér, že je může získat výhodně nebo zadarmo. Nikoho ale nebaví spolupracovat s blogerem, který se neumí včas ozvat, splnit podmínky nebo jednat na rovinu. Blogerka tedy musí být zodpovědným „freelancerem“. MARKETING po celé šíři internetových sociálních sítí zabere dalších x hodin. Na Instagram je potřeba dát hezkou fotku, na Facebook spíš něco, co v lidech vzbudí zvědavost, na Snapchat nejlépe něco hodně „raw“. Nemusím snad připomínat, že si na to firmy najímají specialisty.

Dobré módní blogerky vše výše uvedené zvládnou samy. Většina se tím u nás ještě neživí. Tráví prací na blogu několik hodin denně jen proto, že je to baví. Pojďme jim už prosím odpustit, že se umí skvěle upravit a mají cit pro styling, a berme je jako seriózní 1) garanci vkusu, 2) médium (možná jediné reálné), které odráží trendy ve světě i v ČR, 3) schopné podnikatelky.

A abych nebyla moc vágní, tady jsou tipy na Češky a Slovenky, které výrazům blogerka i móda dávají koule, jaké si představuju: marketabartova.com, timetofit.com, sjuloves.com nebo melisaminca.com. ∞

Moje dětství byla džínová laclová sukně s barevnými kytičkami. Byla slavnostní. Znamenala, že dnes se bude dít něco speciálního. Jednoho rána jsem si ji oblékala s takovým nadšením, které ve mně už nikdy žádný kus oblečení nevyvolal. Ve školce bylo FOCENÍ. Budu ji mít na sobě na přední židličce. Šťastná, že budu nejhezčí holka na fotce (i přesto, že budu v sukni a bílých punčocháčích mít nevhodně roztažené nožičky), jsem se běžela před odchodem do školky vyčůrat.

V tu chvíli přišlo zoufalství. Nekončící pálivá bolest, která mě málem rozpůlila podél laclů. Propukla jsem v pláč. Myslím, že jsem věřila, že umírám. Ve své rakvičce jsem na sobě chtěla mít tuhle sukni. Utrpení. Bezmoc. Zánět močových cest. Místo školky jsme šly k paní doktorce. Plakala jsem celou cestu a ještě několik dalších dní. V ten rok jsem na focení chyběla. Další rok už jsem byla školačka. Na focení jsem měla černobílé kostkované šaty s volány, jakousi ubrusovou krajkou a dvěma drobnými červenými mašličkami. Byly sváteční a tak trochu country. Ale moji džínovou sukni, do které už jsem se v tu dobu nevešla, nikdy nepřekonaly. Byla jedinečná. Nikdy jsem se v ní nevyfotila. Nenaplněná láska.

Přišly pupínky, Kelly Family, fyzika a chemie. Vyházela jsem šaty i sukně a oblékala jen mikiny ke kolenům a dost divné džíny. Střídala jsem trička s Mickey Mousem s basketbalovými motivy a občas si nebyla jistá, jestli už nejsem na ulici moc vidět. Jenže ve skutečném experimentu si nemůžete dovolit opatrnost. Může dávat odpovědi, ale musí také klást otázky. Jeho podstatou je, že je bezprecedentní. Máte proto nárok ho pochopit později, nebo lépe, poučit se z něj. Máte nárok omluvně se usmát. A máte nárok ho neopakovat.

Holka z gymplu
A tak jsem se stala opravdovým průkopníkem vlastního stylu. Puntíkaté tričko s domácí batikou (ach, ty pytlíčky s barvou ze spodních regálů drogerií, které stály devět korun) a otrhaným výstřihem k pruhovaným kalhotám. Dvoje silonky přes sebe – vespod černé, na nich hnědé s velkými oky. Protože punk. Každá bota v jiné barvě byla samozřejmostí. Školní batoh se sedmdesáti dvěma sichrhajskami a dvaceti osmi plackami. A indický pytel. Protože mír. Vlasy vlastnoručně ostříhané, vlastnoručně obarvené na Ibalgin a na temeni jedenáct trčících dreadů. Vlastnoručních. Protože hácéčko.

O pár let později mě cvakli před Designblokem v Karlíně a dotáhla jsem to až do knihy Czech Original Fashion. Moje poznávací znamení, signifikantní ofinka s autentickými zuby, byla zvěčněna, a já jsem mohla začít upouštět od experimentů. Prodala jsem barevné šaty s potiskem spodního prádla i turecké kalhoty s krajkou na kolenou. Stal se ze mě nudný, nevýrazný obyvatel Prahy, a začala jsem pracovat v módní branži. A lidé se mě ptají na rady. Co si mají vzít k okrovým šatům a jestli má ještě smysl kupovat si flanelku. Protáhla jsem svoji kreativní mysl takovými omyly, že jsem časem našla svoji jistotu. Podobně jako vhodné sezení v sukni, i vkus se dá do určité míry vycvičit. A může to být sranda. Protože experiment. ∞

Všechny hlučnější trendy jsou taková zkouška naší silné vůle. Chvíli se bez nich nemůžeme obejít, ale za pár měsíců si na ně sotva vzpomeneme. Pak si teprve uvědomíme, že jsou to jenom více či méně atraktivní zastávky na cestě, ať jedeme kamkoliv. Když budeme hodně přísní, tak jedinou jistotou, kterou ve světě (módy?) máme, jsou uniformy.

Průvodčího poznáme. Díky uniformě víme, co od něj máme čekat. „Přistoupili.“ Pozdraví nás, zkontroluje nám lístek. Víme, že se nás nebude ptát, kdy jsme byli naposled na preventivní prohlídce nebo kde jsme zaměstnaní.

Doktora poznáme. „Kdo je další na řadě?“ Pozdraví nás, zeptá se, co nás trápí, dá nám prášek. „Za čtrnáct dní si zavolejte na výsledky.“ Víme, že nám nebude kontrolovat lístek a ptát se, kam jedeme.

Policajta poznáme. Moc nezdraví. Je-li všechno v pořádku, baví se s námi, jen když si ho zavoláme. Když se něco děje, je pro nás jeho úloha významnější. Všechno se zdá být v klidu, dokud ho na jeho místě na ulici nevystřídá voják.

Vojáka poznáme. Doufáme, že se jedná o cvičení. Ve střední Evropě jako kdyby pro nás vojenská uniforma byla spíš vzpomínka. Máme dokonce takové štěstí, že to není vzpomínka na válku, ale spíš na hodiny dějepisu nebo hry s cínovými vojáčky. Ale až bude potřeba, bude zachraňovat naše životy.

Rozpoznatelnost je jejich podstata
Bílou helmu poznáme. Jsou to White Helmets, kdo přichází do rozbouraných domů jako andělé. Bohužel ne andělé svobody, ale aspoň naděje na bezpečí. Bílé helmy jsou lidé jako my. Dobrovolníci, kteří vstupují do sutin v kdysi nádherném Aleppu s vědomím, že další bomba už je možná nad jejich hlavou. Prochází domy velmi pozorně, kus po kusu. Protože co kdyby právě za tímhle torzem zdi bylo dítě, které už není slyšet, ale ještě žije?

My, tady ve střední Evropě, si můžeme na kterýkoliv večírek pořídit uniformu sexy sestřičky, zatímco dobrovolníci White Helmets patří do kolonky s reklamním sdělením „Znáte z televize“. Užijme si tenhle mír. Přišel rok 2017 a my stále vstáváme do rán plných jistoty. Že můžeme jít do práce, protože ji nikdo nesrovnal se zemí. Že když se opijeme, budeme mít kocovinu. A že když pojedeme vlakem, potkáme průvodčího a ne člověka s bílou helmou. ∞

O ženách, které nechtějí mluvit před ostatními, něco vím. Mají pocit, že nemají komu co přednášet. Jejich práce hovoří za ně. Stydí se. Doufají, že každý, kdo se o ně zajímá, se přijde zeptat sám mezi čtyřma očima. Nechtějí se předvádět. Dlouze přemýšlí, než něco řeknou. Raději poslouchají.

Zdá se mi, že takovým člověkem je i Lenka Štěpánková. Návrhářka značky Jsem, která na launch své nové kolekce Něžná pozvala tak akorát lidí, aby se v jejím showroomu v Karmelitské nemačkali, ale aby nikdo nebyl sám. Atmosféra byla snová. Trochu zabalená do igelitu, který propouští světlo, trochu březová a trochu ginová – ať už s rozmarýnem nebo s tymiánem.

Kolekce je černobílá. Něžná neexperimentuje s barvami ani vzory, protože zná „svoji ženu“ – ta už má dávno jasno a chce mít záruku toho, že se bude cítit ve své kůži. Něžná kolekce funguje jako celek. A tím myslím to, že obsahuje vše, co ve své skříni Něžná žena potřebuje. Přírodní materiály jako viskóza, hedvábí, bavlna nebo kašmír dohromady obstarají šatník na léto i na zimu. Žádný z nich vás totiž nebude škrábat, dusit nebo se příliš lepit na zpocená záda.

Sova
Kromě monochromatických modelů jeden vzor v kolekci najdeme. I tady se značka drží inspirace přírodou, protože se jedná o imitaci zbarvení sovy sněžné. Ručně ji malovala grafická designérka Helena Jiskrová a vzor je stejně něžný, jako všechno okolo – březové kmeny, peříčka na vizitkách, hedvábné halenky, splývavé kalhoty i tenhle článek.

A proč na začátku ten zbytečný text o nemluvení? Majitelka značky chtěla nejdříve příchozím ke své tvorbě něco říct, ale nakonec se rozhodla nás v tom nechat. Líbí se mi, jak ženské to celé je. Nemluvit, proplouvat a v klidu sledovat, jak lidé reagují na kolekci, která vypadá sice uvolněně, ale je za ní tvrdá práce. Myslím, že jenom žena může mlčky s hrdostí říkat Jsem, a ještě u toho vypadat něžně. ∞

Máme s Ježíškem dobré vztahy. Letos jsme s ním vybarterovali oboustranně výhodnou záležitost. My mu uděláme hezké PR, aby přestali pochybovači tvrdit, že chudák neexistuje, a on na oplátku nechá nejlepší dárky u nás na MINT: Prague Fashion Marketu v Pražské tržnici.

Dalo se s ním skvěle domluvit, protože si uvědomuje váhu naší dohody. Lokální designérské a módní kousky vyloží v halách 13 a 40 v Holešovicích tak, abyste si mohli od 25. do 27. listopadu projít pohodlně víc než 150 stánků v teple a pod střechou. Nevybíráme žádný vstup, zato vybíráme kvalitní design.

Souhlasil, že všechna esa letošních Vánoc (tylové sukně, barevné knihy, voňavé olejíčky na cokoliv, papírové království z blogů a sešítků, pruhované ponožky…) nechá právě u nás, protože se mu líbí, že tu není nuda. Doprovodný program a dobré jídlo naše návštěvníky většinou zdrží na místě déle než hodinu. Navíc u nás pořád hrají DJs, protože si rádi podupáváme.

A teď to PR. Myslíte si i vy, že Ježíšek neexistuje? Kampaň naplno rozjedeme až od prosince, ale zatím naznačíme, že kdyby neexistoval, nebyl by náhodou už dávno na seznamu hoaxů? º


Více informací na www.mintmarket.cz.

Někdy nevím, jestli jsme víc oběťmi současného přebytku, nebo řečí o tom, že se mu musíme postavit. Motivačních článků na téma „Jak si uklidit v pokoji i v hlavě“ nebo „Jak mít méně, a tím vědět více“ vidíme každý den několik. Co se týče osobního stylu a minimalismu v oblékání, aktuálně se hodně mluví o kouzelné formulce capsule wardrobe. Mně jsou kouzelné formulky vždycky trochu protivné už z principu. Ale pak se zastydím a řeknu si, dej tomu aspoň šanci. Takže tady malá sondička – kdo na to přišel, k čemu je to dobré a udělá z vás capsule wardrobe spokojenějšího člověka?

Capsule wardrobe se zdá být zatím nejfunkčnějším zjednodušením šatníku, který nám módní média a znalci předložili. Bez dlouhého vysvětlování tedy palec nahoru. Původní význam, který vyšel v sedmdesátých letech od Susie Faux, majitelky módního butiku v Londýně, se do dnešního dne ale znatelně proměnil. Susie viděla ideální šatník jako sbírku pár nadčasových kousků, které nijak nesouvisí s trendy a navzájem jsou jednoduše kombinovatelné. V roce 1985 pojem oprášila Donna Karan, když svou přehlídkou „7 Easy Pieces“ opět ukázala, že šatník žádné ženy by neměl být komplikovanější než její život. To je moc pěkná hláška na Pinterest, ale v realitě to zní trošku nudně.

Přeměna pojmu je docela zajímavá. Dnešní definice capsule wardrobe se vlastně trendům nevyhýbá, ale naopak z nich vychází. Nedá se totiž ignorovat, že ta nízká a přízemní touha mít hned teď to, co včera měla na sobě ta hrozně hezká holka, kterou vůbec neznám, ale vždycky chci být jako ona (a samozřejmě vím i jak se jmenuje, protože sleduju její Instagram, ale nepřiznám to), módu zkrátka pohání. Čert vem číslo 37, které z jistě složitých výpočtů ve sklepě na Harvardu vyšlo jako optimální počet věcí, které byste měli mít ve skříni. Pointou je, že snížením množství se nemusíte omezovat ve svých touhách. Jak na to?

Jednoduchost jako lék
Naplánujete si na následující módní sezónu (v podstatě roční období) přesně to, co nutně potřebujete. Doporučuje se třeba polovinu věcí pořídit ve dvou základních barvách, se kterými pak dobře zkombinujete zbytek (tedy nejčastěji bílá, černá, šedá nebo navy). Ostatní věcičky si pak dokupte klidně s větší kuráží – spontánně, bezhlavě, bláznivě, protože pozor: za tři měsíce svůj šatník třiceti sedmi věcí můžete celý obměnit. Staré kousky rozdáte a rozprodáte (recyklujte prosím, nevyhazujte) a hurá na hon na další sezónu. Zásadou je si na sebe v průběhu sezóny nekupovat vůbec nic.

Stylisti propagující capsule wardrobe se shodují na tom, že ušetříte peníze (navíc, pokud vybíráte dobře, obměníte po sezóně třeba jen polovinu), nebudete ztrácet tolik času s vybíráním outfitu, vytříbíte si svůj styl, stanete se prakticky módní ikonou (ano, i vy můžete být ta holka z Instagramu). Ale nebojí se zajít mnohem dál – uvolníte svou mysl, pochopíte, co je pro vás opravdu důležité, naučíte se zbavovat toho, co vás tíží. Moderní žena nepotřebuje psychoterapeuta, potřebuje jen dobrého stylistu. ∞

Praha není jenom most a hrad, říkali už PSH. V posledních letech se zaplňuje farmářskými trhy zaměřenými na lokální potraviny nebo jednorázovými designovými akcemi. Spojení všeho dohromady a dostupnost takového pel melu každý týden, to tu ale zatím nebylo.

MINT: Weekend Market bude prvním pravidelným lokálním trhem, na kterém bude VŠECHNO. Každou sobotu v Pražské tržnici nabídne od devíti do šesti občerstvení, kafe, autorskou módu, design, knihy nebo domácí kosmetiku. Vstup bude zdarma, yaaay.

Market je inspirován trhy v Bangkoku a v londýnském Camden Town, které tak moc milovala Amy Winehouse, takže od MINT: Weekend Marketu kromě stánků čekejte i tvůrčí atmosféru, všudypřítomnou hudbu a trochu toho punkového uvažování. Startuje 1. října.

Pražané i turisti budou mít důstojnou alternativu k nakupování v obchodních centrech a čeští výrobci budou zase dostupnější. A proč právě Pražská tržnice? Kromě toho, že do tržnice Pražané chodí na jednu z nejlepších Pho Bo ve městě a v posledních letech se tu rozvíjí svébytná kulturní scéna (Jatka 78, přesun Trafačky, večírky v hale 36), se aktuálně plánuje ještě Vnitroblock – oživení starého domu i s přilehlými ulicemi, které ovládnou umělci a kavárníci. Organizátory baví atmosféra, která se v Holešovicíh rodí, a zakladatel MINTu Omri Goz k tomu doplňuje: „MINT: Weekend Market považujeme za pilotní projekt do konce roku a uvidíme, jak budou zákazníci reagovat. Je možné, že později naše pole působnosti rozšíříme na více dní i aktivit. V našich hlavách se totiž rodí smělé plány na oživení Holešovic. Takže, přijďte na MINT!“ º