Výtvarné umění hraje v našem světě nezastupitelnou roli. Kultivuje společnost, reflektuje současnost a poukazuje na otázky, které je nutné si klást. Co se ale stane, když je umělecké dílo ve světě fyzicky přítomné, avšak lidským očím skryté? Zmizí také z kolektivního vědomí?

Na světě existuje nespočet uměleckých děl. Mnohá z nich patří do sbírek muzeí a galerií, jiná se nacházejí v rukou soukromých sběratelů. Pouze zlomek této tvorby je trvale přístupný veřejnosti. Některá díla putují na dočasné výstavy, díky zápůjčkám mezi muzejními institucemi, jiná visí na zdech obývacích pokojů či ve vstupních halách kancelářských budov. Mnohá se však k lidskému oku nedostala celé dekády – a je jen otázkou času, kdy zmizí nejen ze zorného pole, ale také z kolektivního vědomí.

Mnoho uměleckých děl zůstává lidským očím skryto. Jsou uložena v chladných prostorách, uzavřená mezi čtyřmi betonovými stěnami, upevněna na sítech kovových konstrukcí či uložena v plechových zásuvkách doplněna o evidenční čísla, podle kterých jsou v elektronických databázích dohledatelná. Tato tajemná místa zvaná depozitáře představují ideální materiální podmínky pro zachování uměleckého díla – stálou teplotu mezi osmnácti a dvaceti stupni Celsia, nízkou vlhkost vzduchu a absenci denního světla. Malby, sochy, fotografie či kresby v depozitářích přežívají své autory i desítky generací. Ale je to opravdu to nejlepší prostředí pro život uměleckého díla?

Společnost potřebuje umění a umění potřebuje společnost

Umělecké dílo je nesmrtelné, protože vzniká již jako mrtvé. Ožívá pouze a jedině ve styku s lidskou bytostí. Tento myšlenkový obrat nabídla už na přelomu 20. století německá filozofka Hannah Arendtová. Její představa narušuje tradiční narativ, který akcentuje jednostrannou potřebu společnosti po umění. Poukazuje na vzájemnost tohoto vztahu. Stejně jako příběhy v knihách, které nikdo nečte a leží na zaprášených zadních policích knihoven, zapadají do propasti zapomnění. Tak také duše maleb, na které se nikdo nedívá, se postupně vytrácí. Kontakt s člověkem je pro umění živou vodou, kyslíkem, podmínkou existence.

V posledních letech sledujeme v kulturním prostoru trend zpřístupňování umělecké produkce veřejnosti. Ve veřejném prostoru se objevuje čím dál více soch současných autorů. Soukromí sběratelé zpřístupňují své sbírky veřejnosti a zakládají vlastní galerie. Můžeme se ptát, jaký záměr je k těmto krokům vede a zda jsou úmysly skutečně tak nezištné, jak jsou prezentovány. Jedno je však jisté: demokratizace světa umění prospívá nejen společnosti, ale také umění samotnému.

Zámky na deset západů se odemykají a dveře depozitářů se otevírají

Také již zmíněné depozitáře se postupně otevírají široké veřejnosti. V roce 2021 otevřela v nizozemském Rotterdamu své prosklené posuvné dveře veřejnosti futuristická budova ve tvaru vázy Depot Boijmans Van Beuningen. Jde o depozitář stejnojmenné galerie, která je z důvodu rozsáhlé rekonstrukce dlouhodobě uzavřena. První evropský veřejnosti přístupný depozitář umožňuje návštěvníkům nahlédnout na obrazy předních světových malířů jakými jsou Claude Monet, Vincent van Gogh, Mark Rothko, Salvador Dalí a Jean-Michel Basquiat či instalaci Yayoi Kusama – díla, která by jinak po více než dekádu zůstala mimo zraky veřejnosti. Koncept se zdá být funkční a další evropské muzejní instituce průkopnické kroky následují.

S myšlenkou zpřístupnění umění veřejnosti souzní i ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press. Po vzoru zahraničních muzeí se také Moravská galerie rozhodla ukázat značnou část své rozsáhlé sbírky českého umění, designu a nábytku. V nově otevřené přístavbě na severu Brna mohou návštěvníci na vlastní oči vidět, jak samotný depozitář vypadá a setkat se s patnácti sty velkoformátovými díly ze sbírky moderního a současného umění, které nejsou součástí sbírkových expozic a po dlouhou dobu byly přístupné pouze badatelům a restaurátorům. Návštěvníci tak nyní mohou nahlédnout do zákulisí depozitáře a vidět, jak jsou umělecká díla uložena. Zaměstnanci galerie jim vysvětlí, jakým způsobem se o díla pečuje, jak je připravují na zápůjčku nebo kde se díla digitalizují, čistí či konzervují. Na podzim začnou také dopolední komentované prohlídky pro školní skupiny.

Umění je vztah

Umění není pouze kulturní statek – je to především vztah. Dialog mezi tím, kdo tvoří, a tím, kdo se dívá. Je nositelem důležitých příběhů, které společnost formují. Staví mosty mezi národy, jednotlivými kulturami a přes mezigenerační propasti. Umění lidi spojuje, bez nich se však samo neobejde. Jde o vztah založený na vzájemnosti.

text: Barbora Růžičková

S 61. ročníkem Benátského bienále se pojí sté výročí otevření Československého pavilonu, v němž se od počátku vystavovalo umění, které spíše opatrně dokumentovalo stav doby a zůstávalo věrně konzervativní.

Národní galerie Praha (NGP) a Slovenská národní galerie (SNG), které v současné době zastřešují účast obou zemí na této prestižní přehlídce, vypsaly veřejnou soutěž na návrh a zpracování výstavního projektu. Podmínkou dle zadávací dokumentace bylo, že soutěž může vyhrát pouze kolektiv minimálně tří nebo více autorů a autorek, kterému se adekvátně podaří zpracovat téma výročí a vzájemných vztahů.

Bienále jako diagnóza

K soutěži je na webu zveřejněno 14 souborů, z nichž některé jsou i shodně dlouhé na 14 stran. Aby bylo možné soubory otevřít, je třeba je nejprve stáhnout, nicméně lze se v nich dočíst, že prostorem realizace je Český a Slovenský pavilon (zřejmě míněn Československý), který bude po dovršení první etapy rekonstrukce. Ta zahrnuje položení nové hrubé podlahy z betonové desky. Střecha, kvůli níž byl pavilon dočasně uzavřen, zůstane beze změny.

Je tedy zjevné, že ani sedm let po pádu stromu nebude oprava pavilonu kompletní. Italové navíc trvají na tom, aby práce probíhaly pouze mimo dobu trvání bienále, což omezuje možný termín opravy na několik měsíců v roce. V rámci časové úspory bylo v roce 2022 rozhodnuto, že rekonstrukci bude provádět lokální firma, o rok později NGP vysvětlovala problémy se získáváním financí z výzvy Národního plánu obnovy (NPO), kolizi termínů a zpomalení grantového procesu. V červnu letošního roku na svých online sociálních sítích uvedla, že rekonstrukce probíhá od roku 2025 a bude dokončena na jaře roku 2027.

Krtek v říši entropie

Jen krátce před tiskovou konferencí konanou 20. května a vyhlášením oficiálního tématu pro rok 2026, kterým se stalo In Minor Keys, zemřela hlavní kurátorka bienále Koyo Kouoh. Československé podtéma vzájemných vztahů uveřejnila NGP na svých stránkách už 14. března. Veřejná soutěž však byla vypsána do 1. června a její vyhlášení proběhlo 25. června. Porota tak měla na vyhodnocení návrhů více času, než měli účastníci na jejich vypracování poté, co se dozvěděli oficiální téma.

Konečnou podobu díla mohou vítězové sice dopracovat až do konce srpna, ovšem tou dobou budou muset mít už minimálně měsíc podepsanou smlouvu o spolupráci, ve které je krom jiného chybně uveden rok a z níž může odstoupit pouze NGP.

Případné dotazy ohledně zadání mohli účastníci výběrového řízení podávat pouze písemně, a to nejpozději týden před deadlinem, tj. od doby oficiálního zveřejnění tématu bienále na ně měli pouhých 72 hodin. Navíc bylo nutné podat přihlášku pouze elektronicky prostřednictvím Národního elektronického nástroje (NEN), který si vyhrazuje 48 hodin na samotné přijetí registrace, neboť podléhá schválení provozovatele systému.

Ukázalo se také, že složení devítičlenné poroty se v zadávací dokumentaci liší od jmen zveřejněných NGP na webu u oznámení vítězů. Nově je uveden například generální ředitel SNG Juraj Králik nebo umělecký ředitel Martin Dostál.

Poslední zhasne

Vítězný projekt The Silence of the Mole představuje vyčerpaného herce, který léta ztvárňoval postavu Krtka – politicky neutrální figuru, která zosobňuje otázky identity. Návrh vyvolal výraznou odezvu na online sociálních sítích. Umělec David Böhm, jemuž byla nedávno „demontována“ výstava na Zvolenském zámku, požádal o zveřejnění ostatních návrhů. NGP reagovala, že do nich lze pouze nahlédnout. Zatímco se začali hlásit další zájemci, galerie poskytla v komentáři drobný dovětek, v němž uvádí, že tak mohou učinit pouze účastníci soutěže. Dle dostupných internetových článků se údajně jednalo o 17 projektů.

Tak jen pozor, abychom z těch bezpříznakových figur bienalizace umění nebyli nakonec unaveni všichni a aby se nakonec tichá a blahosklonná oslava nevinnosti a nečinnosti nestala tou, která nejvěrněji reprezentuje věčné téma identity, s níž se potýkáme od samého počátku.

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

Z Vedle Gmailu, SISu (Studijní informační systém) a YouTube mám na liště Netflix, HBO Max, Disney+ a Oneplay, kde mi právě končí týdenní zkušební doba. Účet jsem si založila jen kvůli Králi Šumavy, který není dostupný nikde jinde. Po zhlédnutí ho tedy můžu zrušit. Podle červencové studie WPP Media z roku 2025 tvoří tzv. streaming jumpers, tedy uživatelé, kteří často střídají předplatné, největší část českého publika. Zaplatit si službu jen kvůli jedné exkluzivní show se stalo běžnou praxí – ať už šlo o Squid Game na Netflixu či The Last of Us na HBO.

Od kvality ke kvantitě

Netflix, dnes nejhodnotnější společnost v rámci Hollywoodu, uvedl v roce 2013 Dům z karet (House of Cards) – první titul, který zároveň produkoval i distribuoval. Předplacením streamovací služby nabízel divákům nejen sledování bez reklam, ale i přístup k rozsáhlé knihovně kvalitního obsahu. Kurátorství však bylo nahrazeno algoritmem, originální obsahy rebooty a tzv. high quality TV vystřídaly nízkonákladové reality show a true crime dokumenty. Spisovatel Cory Doctorow tento fenomén postupné degradace kvality obsahu za účelem maximalizace zisku výstižně pojmenoval shittifikace.

„Budou se vám líbit“

Pátek večer. Kurýr mi právě dovezl pizzu. Nastal čas vybrat, co si k jídlu pustím. Netflix: TV drama. Kritiky uznávané východoasijské TV seriály. Chcete se zasmát? Protože jste viděli: Hunger Games. Pizza vystydla, jdu ji ohřát. Zkusím HBO: Vybrané. Když je na letní kino moc ošklivo. Nebo Útěk do nového světa? Nemusím přemýšlet nad tím, co bych si chtěla pustit, algoritmus to udělá za mě (a to už od thumbnailu, který mě zaujme). Co uživatelé vidí, neurčuje na základě kvality či originality, ale podle předpokládaného engagementu – algoritmus analyzuje sledovací návyky uživatele, interakce s tituly i aktivitu účtů s podobnými preferencemi.

Ve zdánlivě nekončícím množství titulů nastává paradox – zahlcení a neschopnost si vybrat. Rozhodujeme se však jen v rámci toho, co je nám předloženo. Konzumovaný obsah je předem vybrán tak, aby udržel naši pozornost a platforma tak co nejvíce profitovala. Na základě popularity nejsou tituly jen doporučovány, ale i editovány či mazány. Upřednostňování stále stejného typu obsahu navíc potlačuje pestrost i experimentální a kontradiskurzivní tvorbu. Volba je pouze iluze.

Digitální (ne)vlastnictví

Digitální „vlastnictví“ nezaručuje trvalý přístup k obsahu. Například Amazon Prime TV definuje zakoupení filmu či seriálu jako poskytnutí „nevýhradní, nepřevoditelné, omezené licence“ – tedy práva, které může být kdykoli zrušeno. V roce 2023 oznámilo Sony uživatelům PlayStation odstranění části obsahu pouhý týden předem.

Streamovací platformy také čím dál častěji mažou vlastní originální tvorbu. Disney+ například odstranil tituly vytvořené exkluzivně pro svou platformu – zcela zmizely z veřejného prostoru a diváci o ně přišli. Streamovaný obsah je pouze digitálním/virtuálním momentem, který je citlivý na změny licencí, poptávky nebo strategie společnosti.

Co smíme sledovat?

Zasahování a editace streamovacích platforem do starších děl představuje další riziko pro digitální formy obsahu. V roce 2023 Disney vystřihl z filmu Francouzská spojka šestivteřinovou scénu – postava policisty v ní použila rasistické slovo. Změna se nedotkla pouze streamované verze, šlo i o úpravu distribuční kopie, která ovlivnila i veřejná promítání.

Zásahy do starších děl z důvodu korektnosti mohou vytvořit nebezpečný precedent: Kdo rozhoduje, co je přijatelné a co ne? Co může být změněno nebo vymazáno? Kulturní teoretik Stuart Hall nevnímal reprezentaci jako odraz reality, ale jako aktivní proces tvorby významů. Pokud platformy upravují a rekontextualizují staré filmy, nemění jen to, co je považováno za přijatelné či problematické, ale i způsob interpretace díla diváky. Platformy se tak de facto stávají institucemi, které regulují diskurz, formují kulturní paměť a spoluurčují kolektivní porozumění minulosti i přítomnosti.

Nedotknutelné nevlastníme

Fyzická média nabývají na významu. Digitální obsah nevlastníme – pouze si ho pronajímáme a nemáme nad ním kontrolu. Pokud se něčeho nemohu dotknout, není to skutečně moje a nemám ani jistotu, zda to zůstane v původní podobě. Vše může kdykoliv zmizet, být upraveno nebo zcela přepsáno a stává se jen streamovaným momentem. Fyzické kopie jsou hmatatelnou formou kulturní autonomie, prostředkem archivace, odporu i svobodného zacházení s obsahem. Jediným způsobem ochrany diverzity hlasů, významů a estetických forem.

Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů

„Je to nějaký ideál. Je to představa toho, že v nějakém prostoru se můžeme nějak cítit,“ objasňuje pojem safe space výzkumník Michal Pitoňák z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pro pořad Vlna Radia Wave. O tom, co všechno může bezpečný prostor znamenat a jak se tvoří, jsem si povídala se Zai Xu, zakladatelem* Světova 1 (S1).

Umělecký prostor na Palmovce se od svého vzniku v roce 2018 postupně proměnil: z galerie vystavující především kamarádstvo z uměleckých škol se stal komunitním a angažovaným místem zaměřeným na současná, queer a sociální témata.

Za klíčové momenty v růstu S1 označuje Zai výstavu Hello, my name is (2022), první s explicitně queer tematikou, a začátek války na Ukrajině, která vedla kurátorský tým společně s vystavujícími k transformaci výstavního prostoru na krizové centrum.

„Prvních čtrnáct dní jsme měli*y otevřeno non-stop, střídali*y jsme se, aby tu někdo byl, když nás nějaká rodina našla na Instagramu a potřebovala nouzové přespání. Měli*y jsme zařízené praní u sousedů, naproti v kavárně Alf & Bet speciální kód, na který jsme mohli*y zdarma vzít jakékoliv jídlo, nabízeli*y jsme asistenci, hlídání dětí. Bylo to tak intenzivní, že nedlouho potom jsme vyhořeli*y… Byli*y jsme totálně unavení*. Myslím, že ta zkušenost byla hodně důležitá. Tehdy jsem byl* v kontaktu Institutem úzkosti došel* jsem k tomu, že existují důležitější věci než umění. Ne, že bych ho neměl* rád, právě naopak, ale tehdy nastala změna – přestat dělat umění pro umění a aplikovat kreativní myšlení na něco jiného.“

Queer safe space

„Queer prostory neexistují. Existují jen prostory, které využívají queer lidé nebo které slouží queer účelům,“ zní v knize Stud: Architecture of Masculinity Joele Sanderse. Zai na to reaguje: „Většinou se neoznačujeme queer prostorem ani bezpečným prostorem. Já si nemyslím, že bezpečný prostor vlastně může existovat. Namísto bezpečného prostoru používáme slovo útočiště. Je to místo, které vzniká z nějaké potřeby, v čase krize. Sám* vidím Světova 1 v pozici ally – tedy v pozici podpory a umožnění aktivismu, což je strašně důležité a často se na to zapomíná. Máme kontinuální program, za který jsme financováni, máme vlastní prostor, takže jsme v pozici privilegia. To spojujeme například se spoluprací s kolektivem Plusko+, Kroužkem Intersekce, pražským SdruŽen nebo Prague Revolutionary Choir a dalšími, kterým nabízíme možnosti využití našeho zázemí zadarmo. S Pluskem+ také děláme zine, který mapuje queer prostory, kde debatujeme, co queer prostory tvoří. Je to místo, kde se queer člověk cítí bezpečně? Nebo je to prostor, který něco nabízí? Kde pracují queer lidé? Nebo ho vlastní? Tohle nemáme stoprocentně vyřešené.“

Podle Zaie i samotné vytváření a udržování prostoru jako S1 může být aktivismem. Dodává: „Děláme to z vnitřní potřeby. Jsou to témata, která jsou nám osobně blízká, sami*y je řešíme. Vytváříme prostor, kde chceme sami*y být – možná i proto, že když jsme začínali*y, taková místa tu skoro nebyla. Neexistuje jeden ultimátní queer bezpečný prostor. Jde o diverzitu prostorů, kde si každý* najde ten svůj.“

Bezpečí je prchavé

Angažovanost ale přináší rizika. Vyvěšení queer vlajky v S1 přitáhlo pozornost krajně pravicové Dělnické mládeže; podpora Palestiny zase vedla k obvinění ze strany zastupitelstva MČ Praha 8 z podpory terorismu a k odebrání finanční dotace.

Zai pokračuje: „Překvapila nás velká vlna solidarity. Darovalo nám peníze strašně moc lidí a díky jejich štědrosti náš rozpočet v tomto roce poprvé přesáhl milion korun. Po sedmi letech jsme se dostali*y do bodu, kdy můžeme lidem, co tady pracují, vyplácet pravidelnou odměnu. Mohl* bych vlastně poděkovat Praze 8 – díky tomu se o nás dozvědělo spoustu lidí, kteří  nás předtím vůbec neznali*y.“

Nebojíte se, že tento safe space přestane být safe?

ZX: Bojíme. Čím víc pozornosti přitahujeme, tím menší je pocit bezpečí… Po kauze s Prahou 8 jsme dostali*y pár výhružných SMS, komentáře a zprávy na Facebooku, e-maily plné nenávisti. I s rasistickým obsahem. Začal* jsem být hodně paranoidní. Pozoroval* jsem každého, kdo šel kolem galerie. Bál* jsem se, protože k nám přišlo pár lidí, kteří byli*y otevřeně konfrontační. Zároveň mám ale pocit, že když nás někdo nenávidí, znamená to, že děláme asi něco správně.

Ve stories na Instagramu jste zveřejnili*y výběr negativních reakcí, kde třeba zaznělo: „Such hypocritical and offensive signage, it’s almost funny. Pretends to be inclusive but is actually quite exclusionary.“ Má inkluze a otevřenost hranice?

ZX: Inkluze je vždycky spojená s nějakou mírou exkluze. Jsou to dvě neoddělitelné věci. Prostory, které jsou do určité míry exkluzivní, mohou nabídnout vyšší míru bezpečí. Nějaké časy si prostě vyžadují něčeho víc. Snažíme se udržovat rovnováhu a vědomě s tím pracovat.

Nevzdávat se

S1 se neustále vyvíjí. Momentálně připravuje prostor pro rezidence, stávající výstavní část se promění na komunitní a výměnou se přesune do prostoru nynější kanceláře, tzv. obýváku.

„Konec konců doufáme, že prostorů jako je Světova jednou nebude potřeba, protože všichni budeme mít stejná práva a respekt. Samozřejmě je to hodně zidealizované a utopické,“ dokončuje Zai.

Po sedmi letech ve vedení S1 Zai přiznává, že nikdo z týmu by tuhle práci nedělal*, kdyby pro ně nebyla hluboce smysluplná. I když to nemusí být úplně zdravé, jak dodává. Plánuje se stáhnout z dramaturgické tvorby programu, ale zatím neví, jak vytvořit místo, které bude dlouhodobě fungovat i bez jeho* každodenní přítomnosti. Světova je útočištěm i pro něj*, což ale neznamená jenom spoustu pozitivních nezapomenutelných chvil, ale také traumata.

Možná nejde o to oblepit místo nálepkou safe space, ale kultivovat udržitelné prostory tam, kde jsou potřeba – a vědět, že se do nich můžeme vrátit, až na to budeme připraveni*y.

text: Lucia Haleková

Každý uživatel digitálního prostoru si vytváří neviditelnou identitu. Ta často existuje v rovině hyperreality – simulované skutečnosti, která může působit přesvědčivěji než realita sama. V digitálním prostoru se tato identita stává trvalou stopou, nezávislou na tělesné existenci.

Digitální technologie tak nabízejí nejen prostředky k tvorbě virtuální totožnosti, ale i k její archivaci a replikaci. Veškeré online záznamy lze znovu přehrávat, upravovat a využívat při vytváření digitálně prezentované entity.

S rostoucím propojením reality s digitálním prostorem se proměňuje i naše představa o životě, jeho trvání a konci. Vyvstává otázka, zda digitální existence může nést skutečný ontologický význam, nebo zda se jedná jen o jeho vizuální napodobeninou. Právě tato nejednoznačnost podněcuje hlubší úvahy o smyslu a trvání digitální podoby člověka – a otevírá tak prostor pro koncept tzv. digitální nesmrtelnosti. Fenoménu, kdy data a digitální otisky jednotlivce přežívají jeho biologickou smrt.

„Digitální nesmrtelnost je metafyzikou naší doby,“ píše Sonja K. Koteska. Ve své eseji The Metaphysics of Digital Death (2021) ukazuje, že smrt již nepředstavuje konec existence, ale pokračuje v podobě digitální přítomnosti. „Smrt se stává rozptýlením do sítě,“ tvrdí Koteska. Zatímco fyzické tělo mizí, digitální stopy přetrvávají.

Digitální dvojče

Zatímco Sonja K. Koteska pojímá téma z kulturně-filosofické perspektivy, dvojice teoretiků Ljupčo Kocarev a Jasna Koteska přináší systematičtější výklad. Ve své studii Digital Me: Ontology and Ethics (2020) definují pojem digital me – autonomní, rozhodující a učící se AI entitu, která přetrvává i po smrti původního člověka. Ve své práci mluví o „praktické nesmrtelnosti“, tedy možnosti přežití biologické smrti díky digitální vrstvě existence. Zároveň zavádějí pojem non-human time concept – život mimo lidský čas, s vlastní logikou bytí.

Představa digitálního dvojníka, jenž zároveň uchovává minulost i formuje budoucnost, otevírá řadu etických otázek. Kdo nese zodpovědnost za jeho jednání? Má právo vystupovat jménem původního člověka, nebo jde o samotnou entitu? A kdo „vlastní“ digital me, pokud jsou jeho data veřejně dostupná?

Koteska a Kocarev upozorňují, že s nástupem těchto technologií se redefinuje samotný pojem smrti. Ta již není ukončením existence, ale bodem oddělení biologického života od digitálního vědomí. V tomto ohledu se jejich přístup výrazně liší od tradiční filosofie. Navrhují, že jsme svědky formování posthumánní etiky – nové etické roviny, která reaguje na proměnu chápání samotného života v kontextu digitálních technologií.

Paměť, která neumírá

Koncept digitální nesmrtelnosti silně rezonuje i v umělecké tvorbě. Belgický umělec Emmanuel Van der Auwera (* 1982) ve své sérii Videosculptures zkoumá, jak obraz uchovává otisk smrti.

Nejvýrazněji se tato myšlenka objevuje v díle Videosculpture XXV. (Archons) (2022), v němž oživuje paměť zesnulé dívky pomocí AI. Technologie umožňuje vytvoření její digitální podoby, se kterou může její matka interagovat prostřednictvím virtuální reality.

Auwera vytvořil simulovaný avatar z online dat dívky, která vypadá i reaguje jako skutečná osoba. Instalace sestavená z osmi LCD obrazovek, umístěná v prostoru připomínajícím kryptu, umožňuje matce sdílet s „digitálním dítětem“ přítomnost i po jeho smrti. Vyvstávají tak další otázky: Co z člověka lze uchovat? Je virtuální přítomnost formou skutečného přežití, nebo jen sofistikovanou iluzí? Můžeme s digitálními reprezentacemi nakládat jako s osobami – nebo spíše jako s postavami v simulaci?

Smrt bez pohřbu

Digitální nesmrtelnost může být na jedné straně znepokojivá, na druhé útěšná. Namísto ticha a prázdna po smrti zůstává obraz. Zesnulí se nadále objevují na obrazovkách, žijí v algoritmech a digitální paměti. Smrt tak nenese tradiční definitivnost. Je to smrt bez pohřbu. A právě v tom spočívá jedna z nejzásadnějších proměn, které digitální éra přináší. Smrt se stává rozostřenou, neuzavřenou zkušeností, bez definovaného konce.

text: Veronika Sedláčková

Česká nezávislá hudební scéna se může pyšnit výraznou tváří. Písničkářka Kvietah zaujala svou niternou tvorbou i porotu letošních Cen Anděl. V srpnu zamíří do Brna a představí se také na festivalu Povaleč.

Kvietah, vlastním jménem Magdalena Fendrychová, se ve svých textech vyznačuje poetickou citlivostí. Křehké verše, ve spojení s výraznou hudební produkcí, vytvářejí komplexní obraz mnohdy komplikovaného světa. Stylově balancuje na pomezí indie rocku a popu. Otevřeně se vyjadřuje k esenciálním tématům osobního i společenského charakteru. Aktivismu se věnuje zejména ve svém posledním albu, v němž hudbou zpracovává své frustrace ze sociálně-kritických otázek – od motivů války po práva LGBTQ+.

Začátkem srpna vystoupí na festivalu Povaleč, den poté také v brněnském Kabinetu MÚZ. Ve druhé polovině září vydá nový singl, který bude součástí reedice jejího alba Díky, včely. To se objeví i na CD. Křest CD proběhne koncem října v rámci koncertu s kapelou Včely v pražském Café V lese.

Bolestivé náměty, medová interpretace

Dokážete říct, kdy hudba „má smysl“ pro vás jako tvůrkyni a kdy pro ty, kdo ji poslouchají?
Dlouho jsem vnímala umění tak, že má mít smysl primárně pro mě a že se nemá přizpůsobovat publiku. Byla jsem vyloženě proti. Tvorba pro mě byla zcela osobní záležitostí, ani jsem nevydávala. Postupem času se mi ale, zejména díky hraní na veřejnosti a následné zpětné vazbě od lidí, zalíbila myšlenka, že by má tvorba třeba mohla někomu pomoct. Tím moje práce dostala nový rozměr. Stále věřím, že primárně nemůže mít smysl pro konzumenta dílo, které nemá smysl pro autora. Zároveň jsem si ale uvědomila, že je v mém vlastním zájmu přizpůsobit své dílo publiku tak, aby pro něj bylo srozumitelné.

V čem dalším se vaše tvorba v průběhu let změnila?
Nejvíce nejspíš v rychlosti a kvalitě nahrávání. Dříve jsem se ve studiu snažila nahrávat co nejrychleji a na co nejméně pokusů. Postupně mi však začalo docházet, jak je samotný záznam skladby důležitý a jak moc nad ním musíte přemýšlet. Poslední dobou při nahrávání více diskutuji s producentem. Kolikrát mi řekne, ať něco zazpívám třeba něžněji, uberu vibrata, pošeptám to. Tohle všechno nesmírně ovlivní výslednou emoci skladby.

Je pro vás důležité, aby posluchač věděl, co bylo námětem písně, nebo mu v interpretaci necháváte zcela volnou ruku?
Ne vždy mám potřebu sdělit, o čem písnička je, ale někdy je to pro mě zásadní. K mé tvorbě osobně to patří. Nedělám umění pro umění, i když je nějaká píseň více poetická, neznamená to, že by v sobě neměla nějaký skrytý význam. Když už o námětu mluvím, tak je to většinou na koncertech. Je to určitá forma interakce s diváky. Písnička, u které to běžně říkám je MPJ, která vypráví o americké bojovnici za práva transgender osob. Obecně mi na tom záleží u angažovaných témat, a to obzvlášť v případě, když mám pocit, že by to publikum nemuselo sledovat. Jsou místa, kde lidé tato témata zkrátka neregistrují a myslím si, že má smysl je s tím konfrontovat, i když to může být třeba i nepříjemné.

Deska Díky, včely je na světě už rok. V čem naplnila, a případně i předčila, vaše očekávání?
Co se týče toho, jak ta deska zní, tak jsem spokojená. Je to teprve má druhá studiová deska a bylo pro mě podstatné prosadit si své představy v rámci hudební produkce. U první desky, jsem mnohem více nechávala prostor producentovi, teď jsem mu do toho více mluvila. Zajímavý proces tvorby měla písnička Herojam sláva, u které jsem si musela prosadit její výslednou rockovou podobu, namísto klidnější klavírní verze. Nevzdávala jsem se svých idejí o výsledném zvuku a stálo mi to za to. Ze strany publika mi často chodí zprávy, že se jim více líbila první deska Hejno černejch koček, čemuž upřímně rozumím. Řekla bych, že není tolik náročná na poslech. Díky, včely vyžaduje váš čas. Ve výsledku z toho ale nejsem smutná, naopak, jsem za to ráda. Já sama mám několik oblíbených alb, která si musím poslechnout víckrát, abych se na ně dokázala naladit a je to tak v pořádku. Mým cílem není psát všemi oblíbené hitovky. Píšu tak, jak to ke mně přijde, inspiraci si nevybírám.

Máte teď v plánu nějaký projekt, na který se obzvlášť těšíte?
V srpnu nás s kapelou čeká naše první soustředění. Jsou to pro mě neuvěřitelně blízcí lidé, mám v nich velkou oporu a těším se, že spolu budeme konečně něco tvořit. Společné album je zatím budoucnost, ale určitě to máme v plánu. Čekají mě také dva sólo koncerty v zahraničí − v Chemnitzu a v Košicích. V září vychází nový singl.

Co byste vzkázala začínajícím songwriterům?
Před několika lety jsem čelila vyhoření. Došlo mi, že je potřeba nejen hodně tvořit a trénovat, ale hlavně si od toho umět odpočinout. Obzvlášť v umění člověk potřebuje množství inspirace, která se hledá těžko, pokud jste neustále pod tlakem. Jako mladší jsem si vytvářela nezdravé workoholické návyky. Každý den jsem chtěla přijít s novou písničkou, což nebylo vůbec nutné. Pomohlo mi chodit za kulturou, hodně číst, setkávat se s lidmi. Myslím, že skrze tohle dokáže člověk tu inspiraci nasávat a znovu dodávám, že opravdu zásadní je ten odpočinek, aby nás to pořád bavilo. Protože umění bychom neměli dělat, abychom byli slavní, ale protože máme nějakou niternou potřebu tvořit. Důležité je tedy si to udržet jako něco, co máme rádi a nenechat si to vzít.

text: Barbora Kalendová

Kvietah
Festival Povaleč (Valeč)
čt 7. 8.

Kabinet MÚZ (Sukova 49/4, Brno)
pá 8. 8. 20:00

Valeriia Murko (* 2001) se narodila ve městě Alushta na Ukrajině. V současné době studuje magisterský program na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v ateliéru Grafický design 2. Její práce na titulní straně a v rozšířeném portfoliu vznikly v rámci 5. letní Artikl akademie a navazují na její bakalářskou práci, ve které se zabývala procesem zpomalení a návratu k sobě v metodě kyanotypie, kterou vytvořila i tento autorský cyklus. Reaguje tak na přehlcení z dnešního světa přesyceného digitálními technologiemi a nekonečným proudem informací, ve kterém myšlenky přeskakují z jednoho tématu na druhé a pozornost se rozptyluje. Ve snaze pustit kontrolu tak užívá původní metodu kyanotypie – fotografický proces, který skrze působení chemických látek a UV záření vytváří zpravidla modrý otisk. Každý takový proces je jedinečný a autor nemá plnou kontrolu nad výsledkem. Souhrou mnoha faktorů, kterými jsou množství roztoku a případně jeho příměsi, působení větru, stínu a v neposlední řadě času expozice, vzniká vždy unikátní obraz. Autorka v tomto procesu vnímá analogii se životem – běžné se stává jedinečným, když projde reakcí. Přestože je digitální pokrok nezpochybnitelný a nelze se mu vyhnout ani není důvod se mu bránit, tím více jsou cesty, jak zpomalit, hledané. Není cílem jít proti technologii. Ale citlivé lidské vnímání vyžaduje svůj specifický čas – a to jak pro tvorbu, tak pro vnímání i rozjímání. Potřeba ticha, doteku, hloubky i prostoru jsou motivy, které autorku dovedly právě k této metodě, skrze kterou vytváří obrazy stvořené z přítomnosti a za příměsi soli nebo citrónu usměrňuje výsledné estetické vyznění.

Milujete kulturu a rádi píšete? Naučíme vás milovat psaní a žít kulturou. ARTIKL otevírá již pátou letní akademii.

Otevíráme letní redakci a zveme vás, kteří píšete, fotíte, ilustrujete, editujete texty, opravujete stylistickou formu a hlídáte gramatiku, abyste se stali na měsíc redaktory Artiklu. Společně vydáme tištěné srpnové číslo!

Zažijte, jak probíhá redakční rada pod vedením šéfredaktorky Artiklu Báry Alex Kašparové, poznejte proces fungování od vytvoření koncepce čísla po finální zpracování článků. Zjistěte, co všechno se děje v redakci, než se k vám dostane jedno vydání Artiklu.

V rámci edukativního ARTIKL programu otevíráme již pátou letní akademii a budeme rozvíjet talent redaktorů, spisovatelů, fotografů, ilustrátorů a editorů. Naučíme vás systematicky pracovat a dojít k jednotnému dílu v podobě tištěného magazínu o kultuře. Každou redakční poradu také navštíví pozvaný host a hostka z oboru a v rámci moderované diskuze pohovoří o své práci v souvislosti s médii.

Do neděle 29. 6. 2025 posílejte registrační mail s předmětem „Akademie 2025“ se svým jménem, činností, kterou byste si v redakci chtěli vyzkoušet, krátké CV a ukázku své práce na adresu akademie@artikl.org.

Kapacita účastníků pro letní ARTIKL akademii je omezena. Edukativní program je zdarma. Reakci na přijetí mailu dostanete 2. 7. a v ní také naleznete více informací o následných redakčních setkáních.

Rezervujte si termín 8. 7. od 18.30, kdy vybrané z vás pozveme na první redakční poradu do unikátního kulturního místa v centru Prahy, kde také budou probíhat i další porady. Mezitím budete samostatně pracovat a poté se znovu potkáme na redakční poradě v úterky 15. 7., 22. 7. a ve čtvrtek 31. 7., vždy od 18.30. Na posledním redakčním setkání už dostanete srpnový Artikl do svých rukou.

V případě, že byste nějaký z termínů nemohli přijít na redakční poradu osobně, vyzkoušíte si, jak dokážete dojít k výsledku skrze telefonáty, maily a virtuální redakci. Absenci ale můžeme tolerovat jen jednou, jinak vás do letního programu nemůžeme zařadit.

Těšíme se na vás!

České Budějovice nakopl akcelerátor v podobě Evropského hlavního města kultury 2028. Díky titulu se podaří proměnit město v živý organismus, který řeší urgentní témata, soustředí se na tvorbu a revitalizaci prostředí a přinutí obyvatele na život pohlížet s péčí, navzájem se spojovat a tvořit udržitelnou kulturní strategii města.

Institut Evropských hlavních měst kultury vznikl v roce 1985 jako vize kulturní spolupráce evropských států. Česká města titul obsadila zatím dvakrát (Praha 2000, Plzeň 2015). V roce 2028 na mapu republiky opět ukázal kompas a do finále se probojovala hned dvě naše města. Derby mezi severním Broumovem a jižními Českými Budějovicemi vyhrálo jihočeské krajské město. Jakým unikátem České Budějovice okouzlily porotu? Na otázky jsem se ptala kreativní ředitelky projektu Anny Hořejší.

Můžete popsat umělecký koncept, který jste pro projekt Budějovice 2028 zvolili?
Koncept nazýváme (PERMA)KULTURA, což je pojem, vycházející ze zemědělství a velmi zjednodušeně jej můžeme definovat jako dlouhodobě udržitelné plánování a vytváření vzájemně prospěšných vztahů.
Pro komisi bylo důležité, aby byl koncept lokálně urgentní a zároveň evropsky relevantní. Permakultura se ukázala jako bytostně evropský koncept, který je založen na základních principech: Péče – Spojení – Tvorba.
Skrze kulturní a umělecké projekty můžeme do veřejného prostoru a do diskurzu přinášet aktuální témata. Pro nás to jsou otázky týkající se životního prostředí, klimatických změn, duševního zdraví, péče o veřejný prostor, práce s komunitami, participace veřejnosti, nebo rovná práva.

Do roku 2028 zbývá několik let. Na co vše se musíte připravit? Budou nějaké akce probíhat již nyní?
V současné chvíli máme šestačtyřicet projektů. Nyní připravujeme velmi podrobné kroky na následující roky. Některé projekty už ale probíhají; jmenovat mohu realizaci instalace Skateholder od U / U Studia, díky níž jsme dostali do veřejného prostoru skateovatlené prvky. Dále máme pobytovou instalaci Hotspot na sídlišti Šumava, kterou kurátoroval Jiří Ptáček a jejímiž autory jsou Jan Fabián a Matouš Lipus. Vytváří v nehostinném místě uprostřed sídliště pobytový přístřešek s vodními a zelenými prvky, jak pro lidi, tak pro živočichy.

Chystá se také celá řada rekonstrukcí či nové výstavby, například rekonstrukce Domu umění, dostavba Kulturního domu Slavie. Do roku 2028 by také měla vzniknout nová budova Alšovy jihočeské galerie. Zpřístupnit se mají i břehy řek a v plánu je revitalizace parků.

Můžete nám představit stěžejní projekty, které vzniknou v roce 2028?
Zásadním projektem je Ars Biologica, který propojuje vědu a umění. Vychází z našeho přesvědčení, že kultura má být partnerem i v takových tématech, jako jsou klimatická krize a její komunikace nebo k přispívání vytváření řešení, v rámci kulturního sektoru ale i třeba toho, že skrze kulturní projekty můžeme změnit myšlení lidí, jak přistupují k agendě problému. Na projektu budeme spolupracovat s Jihočeskou univerzitou, Biologickým centrem Akademie věd a lineckým festivalem Ars Electronica. Ars Biologica začne postupným propojováním vědy a umění v rámci sympozií, stáží, rezidencí, ale také výzkumů na pomezí umění a občanské vědy a bude gradovat ve velikánskou expozici v roce 2028. Ta se bude konat v revitalizovaném areálu českobudějovického Výstaviště, které by se mělo otevřít více veřejnosti a velkoformátovým akcím.

Moje srdcovka je Womenpedia, jehož jsem i spolukurátorkou. Projekt by měl odstartovat jednodenním sympoziem na podzim v rámci Dní otevřených ateliérů, které organizuje Jihočeský kraj. Téma letošních ateliérů je Ženská práce. Sympozium otevře problematiku žen umělkyň, tvůrkyň v regionu, což je pro nás zajímavá a neprobádaná oblast.

V neposlední řadě je to Culture Harvest a sním spojená Sklizeň v Komařicích, vytvářející prostor pro performing arts ve veřejném prostoru, což je tradice, kterou zde nese Jihočeské divadlo již od 60. let. Projekt je propojen s dalšími subjekty jako jsou divadlo Continuo ale i nezávislými divadly. Partnery jsou i velké evropské opery, festivaly Homo Novus v Rize nebo festival Avignonu. Jsou to skvělí tvůrci, kteří se propojí na bienále site-specific a imerzivního divadla. Půjde o zážitek přístupný pro širokou veřejnost, kdokoliv může přijít na pivo s párkem a dostane k tomu naservírované nejlepší evropské divadelní a operní tvůrce.

Program je z velké části naplánovaný, kdo a jak se do něj může ještě zapojit?
Bude několik typů open callů, část bude zaměřena na rezidence a různé stáže v rámci navržených projektů. Otevřeny budou také open cally pro nové projekty jak pro české, tak pro zahraniční tvůrce.

Díky dalším Evropským hlavním městům kultury zahraničním partnerům a evropským sítím můžeme tak dát možnost českým umělcům vyjíždět do dalších evropských měst a zapojovat se do projektů. Z výjezdů budou profitovat sami umělci a kulturní organizace, kteří se stanou odkazem tohoto projektu.

text: Aneta Oulehlová

Novocirkusový soubor Losers Cirque Company, jehož domovem je branické divadlo BRAVO!, se již tradičně přesunul na letní měsíce do prostor pražského Anežského kláštera. Zde každou sezónu uvádí představení přizpůsobené této specifické lokaci. Letos ale „loseři“ přišli s inscenací, které je opravdu ušitá na míru těmto impozantním prostorům.

Sedmdesátiminutové Sancti vypráví příběhy svatých a provází diváky útrobami celého kláštera. Propojením nového cirkusu, působivé scénografie, autorského a současně znějícího hudebního doprovodu i živého zpěvu tak dokázalo představení zaujmout nejen mladé obecenstvo a zprostředkovat mu tak téma, které možná pro mnohé už tak „současně znějící“ není.

O hlavní roli se v této inscenaci akrobaté z Losers Cirque Company dělili. Celým představením totiž provázel zkušený vypravěč Justin Svoboda. Jeho dobře artikulovaný, výrazný a emotivní projev dominoval celému představení a zprostředkoval během něj divákům hned několik příběhů svatých. Zazněly legendy o svatém Václavovi, jeho bratru Boleslavovi, svatém Vavřinci a dalších. Akrobaté spíše dotvářeli atmosféru a jejich výstupy reagovaly na dějový obsah legend. Prostoru dostali více až ve druhé části představení, kdy mluveného slova ubylo.

Justin také v průběhu naváděl diváky skrz stanoviště, na kterých se jednotlivé scény odehrávaly. Co stanoviště, to příběh. Nejlépe se pak jeho hlas rozezněl při scéně v lodi kostela svatého Františka, kde mohl divák při pozornějším poslechu zaznamenat Justinovu bravurní práci se specifickou akustikou tohoto místa.

Zvukových vjemů ale bylo více. Hudební složku tvořil „digitálně“ produkovaný doprovod, jehož autory jsou Radim Genčev a Josefina Horníčková. Ti pracovali s motivy duchovní hudby, které zpracovali do současného stylu. Živě byl také přítomen soubor Marantha Gospel Choir, jehož zpěváci byli přímo součástí děje. Šestičlenná pěvecká skupina se zjevovala v mnoha scénách a umocňovala tak pocit duchovna. Obzvláště, když skupina kroužila po ambitu kláštera zahalena v kápích. Zde dokázali diváka opravdu vtáhnout do děje. Přítomni byli i akrobaté jako jakési „oživlé sochy“. Divák si tak při procházení chodbami připadal, jakoby dějiny s nimi přímo psal.

Sem a tam
Jak už bylo zmíněno, inscenace tentokrát pracovala i s vnitřními prostory kláštera, což nebývalo minulé ročníky zvykem. Je příhodné, že tomu tak bylo zrovna letos, kdy byla část představení věnována i příběhu svaté Anežky, která klášter založila. To ještě více podpořilo už tak silného genia loci tohoto místa.

Zastávek bylo v průběhu představení mnoho, přibližně osm. Úmysl i cíl byly jasné – ukázat divákovi místa, která normálně nespatří a nechat na něj působit jejich podmanivou atmosféru. Přeci jen je to site-specific projekt. Avšak časté přesouvání četného obecenstva mnohdy narušovalo koncentraci a kazilo celkový dojem.

Za zmínku patří rozhodně výkon Tomáše Pražáka a jeho práce s prostorem. Pražák se představil s tanečně-akrobatickým číslem, během něhož se nacházel v prostoru pokrytým papírem, na který po dobu celé performance kreslil uhlem. Divák tak mohl vidět vizuální záznam jeho pohybu. Pozorování pohybujícího se těla a abstraktní kresby mělo velmi uklidňující efekt. Avšak pouze do té doby, než se skupina pozorovatelů nemusela přesouvat na jiné stanoviště.

Následovala velmi kontrastní scéna, která do jinak vážně pojaté inscenace příliš nezapadala. Tím byla zastávka v Rajském dvoře, ve kterém byl přítomen vypravěč na chůdách. Ten jako jediný přímo interagoval s publikem, a to zábavnou konverzační formou. Nejspíše záměrné odlehčení a pobavení se ale nedostavilo, jelikož než se diváci do stísněného prostoru nasoukali, vypravěč je už vyháněl na další stanoviště.

První delší zastávka byla v již zmíněné lodi kostela svatého Františka, kde umělci slovně i pohybově odvyprávěli příběh svatého Václava s bratrem. Pohybovou stránku ztvárnili Tomáš Pražák a Taro Tamura. Ti si jakožto zmínění bratři poměřovali síly skrze expresivní akrobacii s lanem, které mělo roli jakéhosi nositele oné síly a emocí. Následovalo hromadné akrobatické číslo. Justin Svoboda ho nejprve uvedl dopisem Kláry z Assisi pro Anežku Přemyslovnu. Během této pasáže měli artisté poprvé prostor ukázat svůj um v plné kráse. Pasáž vygradovala třípatrovou lidskou věží.

Je třeba také ocenit malé detaily, které nejen této scéně přidaly na zajímavosti – například pohledy artistů do publika, než opustili prostory a přesunuli se na další stanoviště. Tyto drobnosti opět pozvedaly akrobatické vystoupení o krok dále a ukázaly promyšlenost choreografie celé inscenace, tu má na svědomí Michaela Kadlčíková. V těchto gestech byla cítit příjemná lidskost a propojení. I člověk, který je ještě před pár vteřinami tři metry nad vámi je najednou ve stejné úrovni a dívá se vám upřeně do očí. Působivé…
Za vyzdvihnutí také stojí scénografie. Od první zastávky v zahradě, která byla věnována svatému Vavřinci a dominovalo jí rudé osvětlení, až po závěrečnou gradaci umně dokreslovalo atmosféru a celkový dojem. Nejvíce se práce Michaela Bláhy ukázala opět v lodi kostela, kde se prostřídalo hned několik světelných scén, které se prolínaly skoro až bez povšimnutí. Světlo nerušilo, ani nepůsobilo příliš efektně. Vliv na vizuální vjem měly také kostýmy. Ty vytvořila Lucie Červíková. Přirozeně do celé inscenace a prostorů kláštera zapadly a artisty nijak nebrzdily v pohybu.

Konec dobrý, všechno dobré
Tvůrcům se v závěrečné pasáži povedlo spojit všechny disciplíny, které se střídaly napříč představením a vytvořit opravdu příjemně vygradovaný závěr s přiměřenou délkou. Pro diváky, kteří do té doby na stanovištích pouze postávali a posedávali na zemi, byly přichystány sedačky. Bylo tak možné si nerušeně a pohodlně vychutnat show, která pro ně byla nachystaná. Prostor dostali jak zpěváci a vypravěč, tak akrobaté, kteří měli na vystavěném pódiu a trampolíně vhodné podmínky ukázat, co doopravdy umí. Bouřlivým potleskem na závěr pak diváci potvrdili, že opravdu umí, a to bravurně.

text: Marie Šrajerová

Sancti
(Klášter svaté Anežky České, Praha 1)
psáno z představení 17. 7.

Kdo se svým týmem stojí za skleněnou revitalizací pražského Výstaviště a Národního muzea? Sám se prezentuje jako umělecký řemeslník, který se vyhnul akademické půdě právě kvůli lásce k řemeslu.

Skláře Zdeňka Kudláčka znám několik let. V jeho ateliéru jsem absolvovala svou studentskou praxi. I teď na dílně práce běží v plném proudu. Nemůžu se vynadívat. Čtenářům Artiklu předávám alespoň střípek z našeho obsáhlého rozhovoru.

Od kdy začalo kompletní restaurování Výstaviště?
V Průmyslovém paláci jsem stál poprvé v březnu minulého roku. Tomu předcházelo dva roky lobování. Za ta léta, poučen z podobně velkých projektů, vím, že čím dřív tam budu stát, tím líp pro všechny. Byť ta věc byla v přípravách, začal jsem si testovat věci. Je tam tolik provozních etap! Hned na úvod demontáž, to je velké téma, jak ji vlastně udělat v tom rozměru a množství. Pak další velké téma, jak vše vyčistit, jak si vést přehled o tom, kde co máš a jak se to děje. Realizuje vše tým přibližně dvaceti lidí, někdy jen deseti. Práce je různě intenzivní podle toho, jak to stavba umožní. Rozsahem jde tady o největší zakázku za sto let. Opravujeme 2300 m² vitráží se 103 000 dílů skla. Zčásti jsou ještě na stavbě. Jede se postupně. Mně by se líbilo mít lešení po celém domě, vše si sundat a pak se tím zabývat, ale to prostě není možné. Člověk koordinuje operace s oceláři, kteří opravují poškozené rámy a s koordinátorem hlavní stavby. Jsou tam pořád nějaké změny. Všechno vyžaduje permanentní komunikaci.

V jakém bylo Výstaviště stavu?
Alarmujícím. Je to dané tím, jak vyhořela západní strana. Vitráže vypraskaly žárem. Všechny ostatní strany byly taky v žalostném stavu. Za období Rakouska-Uherska se postavilo Výstaviště a Petřínská věž, aby se dohnaly světové trendy a uspořádala se v roce 1891 Zemská výstava ke 100. výročí císařství. Postavili provizorní stavbu na dva roky, která s námi žije přes sto let. Od té doby se v různých etapách opravovala, ale nikdy ne komplexně. Vždycky to bylo záplatování. Konstrukce je ve špatném stavu, protože je nýtovaná podobně jako Eiffelova věž. Momentálně se smí na stavbu jen s povolením a helmou. My pracujeme na lešení dvacet metrů nad zemí a teď si představ, že vypadne sklíčko, letí prostorem a padá dolů… to je gilotina!

Co je charakteristické pro Kolektiv ateliers a.s.?
Je to uskupení vrstevníků sklářů, kteří léta spolupracovali mezi sebou. Pořád jsem chodil za někým, kdo brousí, ryje nebo maluje. Vždycky se mi líbila představa mít ateliéry pod jednou střechou, ale vím, co obnáší dát to dohromady. Byli to vždycky jen takové řeči u piva. Neobětoval bych rodinu, řemeslo, ruce a hlavu pro práci manažera. Jednou si na to pivo se mnou sednul kamarád Michal Vlček. Sklem nedotknutý ryzí obchodník a mně najednou došlo, že s ním by to šlo. Když jsi tvůrčí člověk, tak k tomu, kdo se stará o peníze, musíš mít ohromnou důvěru. Kolektiv už funguje deset let a už pět let má pobočku v Dubaji. Tohle se podařilo a začali jsme z nuly, nepřebírali jsme žádné lidi ani klienty. Jsme soběstační, všechno pod jednou střechou. Broušení, rytí, malování, fusing, vitráž, pískování, kovodílnu, elektro, stříkání barvami atd. Tyhle položky mají ve firmě svoje akcie. Narodili jsme se v den, kdy jsme město požádali o spoluúčast na Mezinárodním sklářském symposiu. Měli jsme tak jasný deadline pro to dát dohromady ateliéry, přestěhovat se a otevřít.

Čím je pro tebe sklo jedinečné?
Na sklo jsem se díval vždycky kvůli světlu. To bylo moje téma. Vybav si, když jde přes vitráž to pravé denní slunce pod správným úhlem. Je to jako promítačka. Barvy jdou prostorem. Když jsem tohle viděl, ještě nepolíben řemeslem, tak mne to fascinovalo, byla to pro mne ohromná výtvarná inspirace. Sklo si mě jako prostředek k vyjádření získalo.

Je Česko pořád centrem sklářské tvorby?
Sklo je jako textil. Pod tím si můžeš představit vše od punčocháčů až po nano technologie. Máme průmyslově vyráběné sklo, tam určitě ztrácíme dech. Umělecké sklo je úplně jiná kapitola. I tam jsou trendy a je to živé. Sklu se pravidelně v sinusoidě daří a nedaří. To je historicky prokázané. Řemeslník ji za profesní život zažije až čtyřikrát. Stojí na vrcholu a má pocit, že se daří a pak padá na nulu, protože ten trh to nechce. Sklo je křehký bussiness. Lidi nechtějí dělat rukama. Osm let je základ, abys na tom mohla stavět. Doba je velmi netrpělivá a sklo je o trpělivosti.

Jsi ten, kdo předává sklářskou tradici dál?
Nejstarší syn fouká sklo. Asi to má určitý vliv, ale nikdy nebyl přímý. Neovlivňoval jsem své děti v tom, co by měly dělat, ani moje žena ne. Syn k tomu došel sám, a dokonce hodně vzdorovitě. Cíleně ho nechtěl dělat kvůli mně. V době, kdy šel v patnácti ze základní školy, tak jsme mezi sebou měli hlubokou krizi. Jako otec a pubertální syn, který mu přerostl přes hlavu. Úplně typická situace. Měl úplně jiný zájmy než já a oklikou se dostal k foukanému sklu. Sám jsem to chtěl kdysi dělat, ale zkrátka jsem si vybral to B, vitráž. Foukání jsem nikdy neopustil v tom smyslu, že ho sice řemeslně neovládám, ale teoretickým způsobem mu rozumím. V huti jsem pořád. Používám foukané sklo do realizací. Lákalo by mě tolik věcí, ale vědomě je nedělám, už jsem dospělý kluk. Mám jiné priority, které mě naplňují. Tohle by mě od nich odvádělo a byl bych o to slabší, ne silnější. Teď když vidím Kryštofa, jakým způsobem o to pečuje, jak uvažuje, jak se učí, tak já jsem vlastně dojatý. Je chytřejší, než jsem byl já v jeho věku. Taky je jiná doba a možnosti. S rodinným zázemím, které má, si může dovolit jít svojí cestou. Nebát se tolik.

Máš sen, který bys chtěl ještě proměnit ve skutečnost?
To je právě ten můj problém. Mám v hlavě víc věcí, než se dá zrealizovat. Vždycky, celý život. Občas mě to dostává do slepých uliček. Mám těch přání a vizí opravdu hodně, ale naučil jsem se o nich nemluvit. Pojďme mluvit jen o tom, co je za mnou.

Na který z projektů rád vzpomínáš?
Národní Muzeum. Vymyslel jsem technické řešení na skleněné stropy, které nebylo jednoduché a dopadlo strašně dobře. Navíc se tam každý může jít na podívat. Aby mě víc bavilo tradiční zadání postav světců do kostela, nad kterým strávím i 150 hodin, nenamaluji už „nounejmy“, tzn. obličeje, které nikomu nepatří. Na vitrážích jsou lidi z Kolektivu, přátelé a rodina. Koukám tak do něčeho, co mám rád.

Co děláš dál?
Rád poslouchám hudbu a podcasty v různých rovinách. Víc při práci, při tvorbě méně. Jsem z práce nadšený, ale kdybych neměl psycholožku při ruce, tak bych to vnímal jako riskantní režim. Uvědomil jsem si, jak jsme se zbavili těch farářů, o co jsme se ochudili. Před pár lety jsem přemýšlel, že to všechno zabalím. Vyhořel jsem a sáhl si na své dno. Nikdy bych neřekl, že se mě to bude taky týkat. Sebeobjevování je fascinující životní rovina. Tím spíš za doprovodu někoho, kdo ti vejde do nitra úplně jinak, než to jsou schopní udělat tvoji nejbližší. V určitém aspektu i víc než ty sama. Ten úvod jsem si oddřel, mám ohromné ego. Zároveň mi to trochu komplikuje život. Vstoupily mi do něj mnohem víc ty nejistoty. Pochybuji o své volné tvorbě, o tom, jestli jsem se správně rozhodl. Řekněme, že teď se snažím být více otevřený. Opustil jsem mnoho totemů, které jsem si pro sebe vystavěl a celý život jsem se o ně opíral. To je momentálně ta největší proměna.

text: Magdaléna Nešněrová

Tento měsíc byla v USA naměřena nejvyšší teplota za více než sto let. Evropa stále čelí strachu z jaderné války. Problematika nukleárního odpadu a klimatických změn se stává stále více aktuální a palčivou. Výstava Blues Explosions zkoumá tyto fenomény a klade nepříjemné otázky.

„Návrh je docela jednoduchý: natřít atomové a vodíkové bomby modře.“ Tímto zásahem zamýšlel Yves Klein na konci 50. let exponovat a mapovat místa dopadů atomových bomb. Umělecko-politickým aktem reagoval na testování jaderných zbraní, a to nejen nad Nevadou, jejichž počet a utajovanou (ne)přítomnost chtěl za pomocí svého patentovaného ultramarínu (Kleinova modř – IKB) vizuálně zviditelnit. Skrytou zkušenost místa zasaženého radiací by modré zbarvení intenzivně zpřítomnilo a zaevidovalo.

Zpřítomněním přehlížených fenoménů vážících se nejenom k nukleárnímu odpadu, ale i k problematice klimatických změn, často vytěsněných z naší každodennosti, se zabývá výstava Blues Explosions v Galerii 35m2 na pražském Žižkově. Svým názvem odkazuje právě ke Kleinovi a završuje sérii čtyř výstav Nukleární kultury. Výstava akcentuje problematiku toxického odpadu, jeho vliv na environment, a „výbušné“ 20. století aktualizuje a posouvá v rámci současného diskurzu klimatických proměn a války na Ukrajině (přítomné skrze žlutě natřenou galerijní místnost, která jakoby simulovala ozáření po výbuších a diváctvo uzavírala v sobě).

Dopady odpadu
Výstavnímu prostoru dominuje tapeta česko-londýnské fotografky Veroniky Lukášové natažená přes celou jednu stěnu, jež zobrazuje lokalitu Trinity Site v USA. Zdánlivou nevinnost pouštního „landšaftu“ podlamuje jednak pletivo v popředí, jednak malá fotografie přichycená na plotu znázorňující testovací výbuch atomové bomby ze dne 16. července 1945. Velkoformátový tisk virtuálně otevírá zeď galerie do prostoru pouště a vtahuje mě dovnitř. Imerzi však narušuje přítomnost plotu tvořící bariéru mezi mnou a krajinou. Vytrhává mě tím z klidné kontemplace a signalizuje cosi zakázaného, nebezpečného. Tento zneklidňující pocit, který nemohu setřást, ono cosi se mi poté konkretizuje při bližším pohledu na malý snímek výbuchu. Lukášová tak konstruuje dialog mezi obrazem současné krajiny (64 let po odpálení atomové bomby) a radikálním nukleárním zásahem, který formoval současnou podobu místa.

Do prostoru dramaticky zasahuje instalace litevské umělkyně Ruty Putramentaite sestávající z fragmentů recyklovaných materiálů zapletených do sebe. V abstraktních kouscích a tvarech rozpoznávám kancelářskou židli a komplikovanost dané formy mě vybízí k pohybu kolem díla. Zapomenuté odpadní materiály (dříve komoditní součásti našeho života) nechává umělkyně znovu promlouvat v syntéze organických a anorganických forem, jejichž společným jmenovatelem se stává plynutí času. Konzumerismus, s ním spjatou politiku plánovaného zastarávání a enviromentální dopady kriticky reflektuje ve svých „junk sculptures“, kterými navazuje na umělecké tendence hojně užívané již ve 20. století. V kontextu tapety Trinity Site, před níž je instalace situována, a v kontextu celkového narativu výstavy, si všímám napětí mezi imateriálním znečištěním (radiace v ovzduší propisující se do prostoru zářivě žlutou barvou stěn) a konkrétní, materiální manifestací konzumní kultury, které na mě intenzivně dopadá. Pohybem skrz prostor galerie, jež emituje různé podoby znečištění, se stávám její organickou součástí.

Kapalná dystopie
Novomediální složka je na výstavě zastoupena videoesejí Toxická voda. Projekt představuje kolektivní práci tří autorek (Zuzana Budzaková, Zuzana Řičářová, Viktória Žigmundová) a autora (Ján Cholvadt) pod záštitou UMPRUM a její transdisciplinární a experimentální praxe Planety B (Modulu pro udržitelnost a civilizační problémy). Kolektiv zde formou videa zkoumá úlohu vody při výrobě jaderné energie z hlediska odkaliště po úpravě uranu v Dolní Rožínce. Kombinuje dokumentárně pojatý vizuál s informativní textovou částí. Pocit nejistoty a možného nebezpečí, zakódovaný v krajině ovlivněné uranovým průmyslem, je artikulován skrze televizní obrazovku, z níž se (toxická) voda pomyslně rozlévá ven do prostoru galerie, a nechává mnou rezonovat otázky rekultivace a přístupu k toxickým látkám.

Dystopickou a tíživou atmosféru pak podtrhuje audio stopa Marie Neal, pouštěná v určitých datech, jež vnáší do galerie zvuky z rumunské skládky. Dochází tak k audiovizuální stimulaci, během níž se ke slovu hlásí aktéři často vytěsňovaní z naší běžné zkušenosti, kteří však radikálně ovlivňují planetu a život na ní.

Kam až jsme schopni v rámci konzumerismu a pohodlí zajít a jakou planetu přenecháme dalším generacím?

text: Denisa Michalinová

Blues Explosions
Galerie 35m2 (Víta Nejedlého 23, Praha 3)
29. 6. — 31. 7. 

Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.

Ležím v trávě. Teplé sluneční paprsky se mi vpalují do kůže. Horko mě tetuje pod kůži a spaluje mi chloupky na povrchu. Chce se mi spát, ale nemůžu. Ale cítím se jako kdybych spala. Cítím se jako ve snu. Všechno stojí na místě a hýbe se zároveň.

Takové je léto
Přemýšlím, jestli někdy přijde léto, kdy se budu cítit příjemně. Kdy se budu cítit hezky. A bylo tady někdy léto, kdy slunce nežhavilo chodníky a kdy jsme se každým krokem neroztékali? Kdy mě nebolela hlava při pětiminutovém čekání na tramvaj? Možná. Teď se ale nemám kam schovat. Nemám kam utéct. Nevím, jestli před sebou nebo před sluncem. Jestli ta nekomfortnost, kterou pociťuji je z horka, anebo z něčeho uvnitř mě samotné. A tak zůstávám ležet v trávě.

A slunce pálí dál
Sluneční paprsek si mě chytí a vtahuje mě k sobě. Čím dál víc mě spaluje a já už nejsem já. Měním se v další paprsek slunce. A už mi není horko, jenom příjemně teplo. Zářím a cestuji rychlostí světla. Zároveň mě ta rychlost nevyčerpává. Je mi hezky. Nakonec dopadnu na květ, který mě absorbuje.

Sedmikráska
Najednou mám stonek, listy a květ. Dříve se mi zdávalo, že jsem květina. Taky jsem jí vždy chtěla být. Teď už ale po ničem netoužím. Už mě nic netrápí. Nejsem šťastná ani smutná. Dopadají na mě sluneční paprsky a já rostu na místě. Růst na místě je koncept, který lidé neznají. Ale jako květina jsem takto spokojená. Nepotřebuji růst nikam jinam. Na mém květu přistane včela. Příjemně to lechtá. Kdybych mohla, zasměju se.

Jak by se květiny smály?
Už nemám listy, ale křídla. Odlétám z květu sedmikrásky pryč. Svůj úkol jsem splnila. Létám mezi květinami, blízko u země. Mám důležitou práci. Mám cíl, moje existence má smysl. A nevím, že je ohrožená. Tak letím zpátky do úlu. Cesta je ale daleká a musím si odpočinout.

Přistanu
Dlaní opatrně odeženu včelu, která mi přistála na koleni. Nechci jí nic udělat. Popolétne kousek dál a já už jí nevidím. Doufám, že v pořádku dolétne domů. Jestlipak je včelám horko? Přemýšlím, jak jsme se k takovému horku dostali. Jak se všechno kolem nás brzy promění, pokud se nezmění nic. Pokud my nic nezměníme. Příjemné léto už nikdy nepřijde a já si říkám, jestli má cenu se hnát za růstem dopředu. Když za chvíli nebude kam růst. Dokonce ani na místě.

A má cenu se tím vůbec trápit?
Kdy se to změnilo? Kdy jsem si léto užívala? Možná jako malá, kdy jsem se ničeho nebála. Jenom velkých příšer, které neexistovaly. Hry na schovávanou tehdy byly zábava. Teď už jsem dospělá a bojím se všeho. Ale těch velkých příšer, co existují, se nebojím. Jenom toho, co způsobí. A toho, že se pomalu měním v jednu z nich. Pokud už se tak dávno nestalo. A i když se schovám, nic z toho nezmizí. Jenže to všechno se stane až za nějaký zítřek. To už mě ale nebude trápit. Cítím, jak mě paprsky slunce pomalu spalují. A já je nechám. Ležím dál v trávě a čekám, až mě země spolkne. Samozřejmě ale jenom do té doby, než mi začne zvonit budík, já se zvednu a vydám se zpátky do práce.

Jsem někým jiným.

text: Aneta Brašničková

Český rap není jen o tom, že „holky jsou p*či a chodit do práce je ostuda“. Na nejnovějším albu mluví Mc Gey ke svým synům a obohacuje žánr spjatý s machismem o citlivou a pečující pozici otce, která ale nepřichází o vtip. Nadsázku a úderné urážky běžné na jeho posledních albech Rap Life (2016) a Rap Life: Epizoda 2 (2019) nahrazují na celkem šesté desce O tatínkovi, který usnul vzpomínky a strachy přibližující rap novému publiku.

Témata, která jsou u každého doma přítomná, ale ne vždy se o nich mluví, přivedla i mě na koncert Mc Geye. V polokrytém prostoru Džungle BKAO nedaleko Výstaviště rapper otevírá koncert jen pět minut po osmé skladbou Až budete spát. Lidé v hledišti se pomalu pohupují do snového beatu složeného ze zvuků hardwarových syntezátorů, který pouští Dj Krudanze za rapperem, a občas doplňují slova na konci jednotlivých bars. „Až budete spát, tak rappeři budou lhát, že značkový oblečení je to, co by sis měl přát.“ Novou desku Mc Gey nahrával hlavně kvůli svým synům, chtěl vytvořit protiváhu k rapperům, kteří si zakládají na ponižování holek a užívání drog, skladby proto místo toho otevřeně a jednoduše vyprávějí třeba o nemoci v rodině, o válce nebo o dospívání a připomínají myšlenky nebo obrazy za zavřenýma očima na konci dne.

Jelikož jsou témata univerzální a zároveň osobní, na koncertě se v pozici dětí ocitá hlediště zaplněné převážně mladými dospělými. Track Možná, že příšery nežijou ve skříních zmiňuje důsledky špatné výchovy, šikany nebo znásilnění, v dialogu skladby Sám s sebou rapper přiznává nejistoty ohledně plnění role rodiče i hudebníka. Když přichází na řadu Čtyřlístek, celkem banální vyjádření podpory z pozice táty mě dojímá: „Svět je hezkej, svět je váš, nikdo nemá právo vám ho brát.“ Vážnosti a sentimentu v textech odlehčuje pro Mc Geye typický vtip, který se na koncertě projevuje i ve vstupech, kdy rapper s nadsázkou žertuje o úspěchu, interaguje s fanoušky v publiku, nebojí se trapnosti a humor často posouvá až za její hranu.

Poté, co zazní celé nové album, přechází koncert do druhé části se staršími tracky z alb Rap Life. Oproti části první je publikum značně uvolněnější a hlasitější, nadšeně reaguje na nejznámější a dnes kontroverzní texty. „Tvá holka je tak tlustá, že nejde nahmatat puls a pusť ji k vodě, možná něco ucejtí, třeba náraz lodě.“ Originální urážky gradující ve zcela pochopitelnou nadsázku jsou v rytmické formulaci zábavné, nicméně na mě působí přežitě.

Posun mezi alby Rap Life a O tatínkovi, který usnul přirozeně doprovází změny v životě interpreta. Žánr se v podání Mc Geye neomezuje na osvědčená témata, čímž vytváří prostor pro ty, kterým rap doposud moc neříkal a potvrzuje, že není předepsáno o čem rap je. Jakuba Rafaela aka Mc Geye jsem se zeptala na pár otázek.

Je podle tebe nějak omezené, kdo může dělat rap?
Hele rap je prostě technika. Moc mě nebaví, když se rap znehodnocuje, když ho používají lidi, co to neumí dělat. Hodně muzikantů třeba furt bere rap jako něco, co může dělat každej. Dřív to bylo tak, že když jsi někomu řekla, že děláš rap, tak začal máchat rukama a myslel, že je to ono, rap je ale složitá disciplína. Dneska máš hrozně moc technik flows, překotný rýmy, nepravidelný rýmování a musí to plavat, musí to bejt dobrý a to ty lidi neuměj. Rap je jako jazz nebo jako když hraješ na nástroj, ten hlas je taky nástroj, kterým vytváříš rytmiku nebo melodičnost. Máš jednoduchej beat a tím hlasem vytváříš tu náplň. Rap je prostě stejně složitá věc jako hrát na housle.

Myslíš, že je nějaké téma, o kterém by se nedalo rappovat?
Rap je právě dobrej v tom, že se dá rapovat o čemkoli. Myslím, že hodně lidí zamrzlo v tom, že rap má být třeba o ulici nebo o bídě, ale tam ten rap začal a bylo to aktuální v tý době. V Bronxu v 80. letech nebo na přelomu 90. let byla reálná bída, reálná šikana, rasismus a byl důvod o tom mluvit, protože ty lidi občas neměli jiné východisko než prodávat drogy. V momentě, kdy to přeneseš o 30 let později do České republiky, je to pro mě mimo. V momentě, kdy se dneska rozhodneš v Čechách bejt dealer, tak to neodsuzuju, ale řikám, že to není něco, s čím bys měl machrovat…

Jo… mně přijde skvělý, když můžeš skrz rap vidět nové pozice a není to furt o tom stejném.
Protože jsme taky všichni vyrostli. Ty borci, který jsem poslouchal já, tak to je dvacet let zpátky a přijde mi, že některý lidi zůstali furt u těch stejných témat. Mě to taky vždycky bavilo, to machování mě baví furt, ty punchlines jsou skvělý, ale když ti čtyřicetiletej borec rapuje o tom, jak hulí nejlepší weed a neřeší věci, tak on ty věci ale řeší. Nevim, přijde mi, že to nemusíš dělat furt, i když tě to baví.

A bylo těžký s tématy, která máš na nové desce, vyjít ven? Nebál ses reakcí ze scény nebo tak?
Mně trvalo dlouho než jsem to ve svým volným čase, kterýho nemám moc, udělal, a už jsem nepřemýšlel nad tím, jestli to bude fungovat v klubech. Už ani nemám čas soutěžit v nějakých příčkách. Za čtyři roky mi bude čtyřicet a říkal jsem si, že chci tu desku udělat hlavně pro sebe a pro ty děti. Samozřejmě mi záleželo na tom, jak to vezmou lidi, ale už jsem nešel do nějaký soutěže, chtěl jsem to vydat s tím, že to třeba může být i poslední deska… Jediná moje vidina u týhle desky byla ta, že si to pustí kluci až jim bude třeba patnáct. Třeba budou v tom věku koketovat na hraně něčeho a já nechtěl dělat manuál do života, ale chtěl jsem, aby patnáctiletý kluci neposlouchali jenom debilní rap, aby v tom portfoliu měli desku, která bude v pohodě, která nebude jenom o tom, že holky jsou p*či a že chodit do práce je ostuda a že jediný, na čem záleží, je vydělávat cash a míchat antidepresiva s kofolou.

text: Natálie Matějková

Po krátké pauze otevírá Galerie Jaroslava Fragnera znovu své dveře a zve na výstavy z pole architektury a urbanismu. Novou éru zahajuje výstavou Architektura jako práce. V ní představuje, jakým nástrahám a výzvám čelí (nejen) mladá generace architektů.

První výstava v galerii pod novým vedením kurátorky Karolíny Pláškové se zaměřuje na současný stav pracovních a životních podmínek architektů. Co vede k oblibě švarcsystému v tomto oboru a je skutečně architektura posláním, i za cenu nezdravého pracovního prostředí a návyků? Na výstavě najdete odpovědi na tyto otázky a zároveň se seznámíte s různými iniciativami a kroky, které bojují proti těmto problémům a snaží se tak zajistit zdravější návyky a pracovní podmínky nejen pro architekty, ale i pro celou společnost. Výstava je zároveň součástí projektu Drazí architekti…, kterým se Plášková zabývá několik posledních let a přináší tak toto důležité téma do veřejné diskuse. Výstava Architektura jako práce chce upozornit na problémy a výzvy, kterým čelí (nejen) mladá generace absolventů a absolventek architektonického oboru ve svém profesním životě. Není však jejím jediným záměrem pouze poukazovat na tyto problémy, ale také o nich iniciovat veřejnou diskuzi. Mezi tyto problémy patří nejisté pracovní podmínky, hierarchie pracovních pozic a obtížnost nalezení rovnováhy mezi prací a soukromým životem – jak pro samotné architekty a architektky, tak i pro jejich zaměstnavatele. Výstava má přispět k hlubšímu zamyšlení se nad budoucností architektonické profese a podpoření kolektivního dialogu a změny v této oblasti.

S příchodem nové generace přicházejí také nové zvyky a výzvy. Mladí architekti (a nejen oni) již nemohou tolerovat toxické pracovní prostředí, špatné pracovní podmínky a neohodnocené přesčasy. Právě proto nastupující generace architektů nemá strach mluvit o těchto skutečnostech, podporovat své kolegy a postupnými kroky iniciovat malé změny, které by přinesly zlepšení současné situace. Jejich cíl má podpořit i výstava, na které jsou představeny problémy prekarizace práce v českém architektonickém prostředí. Současně upozorňuje na existenci mnoha iniciativ, spolků a protestů doma i ve světě, které se s tímto problémem snaží bojovat a mohou sloužit jako inspirace pro českou scénu. Pro mladé architekty a studenty oboru může být výstava zdrojem naděje a inspirace, připomínkou, že nejsou sami. Pro návštěvníky, kteří nemají hlubší povědomí o profesi architekta, může být zajímavým setkáním se skutečností a uvědoměním si, jaká náročná povolání architekti vykonávají. Mýtus o architektech žijících si na „vysoké noze“ se tak může snadno rozplynout.

Galerie zahajuje touto výstavou novou éru po změně vedení. V roce 2020 Nadace české architektury převzalo galerii České vysoké učení technické v Praze. Po výběrovém řízení, které se konalo v polovině minulého roku, byla jmenována ředitelkou galerie Karolína Plášková. Plášková má bohaté zkušenosti, včetně vedení Galerie architektury v Brně. V budoucnu chce zaměřit svůj program na témata, která překračují rámec architektury a dotýkají se i jiných oborů. Mezi tato témata patří například vliv architektů na vystavěné prostředí, otázky gentrifikace, zájem o veřejný prostor a komunitní život ve městě. Plášková chce přispět k diskuzi a rozvíjet dialog v architektonické obci, ale také zaujmout širší veřejnost a vzbudit zájem o architekturu mimo ni.

text: Sabina Ježková

Architektura jako práce
Galerie Jaroslava Fragnera
(Betlémské náměstí 5a, Praha 1)
15. 6. — 31. 8.

Ačkoliv téma smrti, duše a pomíjivosti života rezonuje společností, pietní tradice i rituály vymírají. Všímám si rozdílu a opatrnosti, jak o smrti mluví mezi sebou nemocní, zdraví, malé děti, teenegeři, dospělí, staří lidé, lékaři nebo třeba umělci. Změnil se po covidovém období přístup k ní? Považujeme smrt stále za společenské tabu?

Opomíjené funerální umění znovu ožívá skrze originální díla na výstavě v pražském Umělecko-průmyslovém muzeu. Její název, Skleněná duše, je zároveň spojujícím téma pro dvanáct odlišných tvůrců. Komorní expozice představuje kolekci unikátních skleněných uren. Instalace pracuje s tlumeným světlem, které podtrhuje nejen specifické kouzlo materiálu, ale podporuje celkovou intimní atmosféru výstavy. V prostoru mezi výstavními sokly nechybí doprovodné texty ohledně projektu, přiblížení konkrétních sklářských technik ani medailonky jednotlivých autorů. Bližší anotaci k exponátům bohužel nenajdeme. Máme ale možnost shlédnout video, které zachycuje práci umělců ve spolupráci s řemeslníky. Kamera dokumentuje použité techniky, jednotlivé fáze, komplikace i překvapení v procesu tvorby. Pro návštěvníka výstavy je zde v několika minutách zmapován celý proces, od skicy až po finální úpravy.
V každém díle se autenticky snoubí řemeslo, umění, funkční design i duchovní poselství. Výstava je důkazem, že i smrt inspiruje. Bez výjimky. Ať už se jedná o malíře, šperkaře, designéry, fotografy, architekty, multimediální a streetartové umělce, muže nebo ženy. Vidět můžeme široké spektrum použitých motivů – např. reliéfní struktury, písmo, vesmír, abstrakci, geometrii, lidskou figuru, faunu i floru.

Do projektu skupiny Glaz Bridge se zapojili výrazné osobnosti z různých kreativních oborů, které běžně se sklem nepracují. Jmenovitě tuto výzvu přijali Jakub Janovský, Alžběta Jungrová, Michal Škapa, Tono Stano, Epos 257, Petr Písařík, Michal Cimala, Vladimir 518, Antonín Střížek, Marek Číhal, Filip Kůrka, Federico Díaz, Natálie Dufková, Zdeněk Fránek, Jiří Belda a Viktorie Beldová. Podporou při realizaci skleněných projektů (a zároveň jejich spolutvůrci) byli sklářští výtvarnici Matyas Pavlik a Vladěna Klumpar-Pavlik, designér Maxim Velčovský, technoložka Lucie Švitorková a majitel studia Zdeněk Lhotský nebo celosvětově uznávaný sklář Martin Janecký. Podpořili umělce nejen svými letitými „skleněnými“ zkušenostmi, ale i plně vybavenými dílnami. Společnými silami doslova přetavili odvážné nápady v unikátní skleněné objekty. Každá urna vznikla jako jedinečný originál a pojme cca 2,5l popela nebo může uchovávat např. dopisy zesnulého.
Sklo a lidské tělo mají překvapivě mnoho společného. Obojí lze vnímat jako schránku na duši. Křehké a zároveň pevné. Když projdou ohněm, přetaví se v něco nového. I dnes považuji stále za nutné si s pokorou připomínat: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Memento mori.
Jak moc se vlastně vlastní smrtelností zabýváme za života? Jak o ní smýšlíme? Nahání nám strach nebo dává sílu žít? A co vy? Svěřili byste duši sklu? Nemusíte odpovídat hned. Zajděte nejprve na výstavu. Nevypusťte ale duši při výstupu až do posledního poschodí. Svá slova myslím smrtelně vážně!

text: Magdaléna Nešněrová

Skleněná duše / Pietas. Návrat funerální plastiky
Uměleckoprůmyslové museum v Praze (17. listopadu 2, Praha 1)
18. 5.–17. 9.

Houpu se a jsem slepá. Jdu a vidím bez očí. To, co jsem chtěla, aby bylo jistotou, se vybarvilo a dalo mi tisíce možností. Proměnilo se vše kolem a já se musím měnit s tím. Co se nepoddá, to totiž spadne ze stromu.

Jako první slyším šumění větru. Ševelí mi v uších, ale jeho slovům nerozumím. Jsou v jiném jazyce. Když neodpovídám, začne si hrát s vlnami v mých vlasech. Buch, buch. Ve spáncích mi duní krev silou mořských vln. Buch, buch. Slyším ji téct, cítím ji téct. Mé oči unavené od věčné šedi se pokoušejí přivyknout světlu, a tak mrkám a kloním hlavu. Vůbec to nepomáhá, ba naopak. Proč ale? Proč je dole tolik světla a nahoře žádné?

Když procházíte klidnou boční uličkou lemovanou starými domy, všimnete si, že lidé okolo vás hledí dolů. Dívají se do telefonů, dávají pozor, kam šlapou, nebo nechtějí namáhat krční páteř a nechávají hlavu plnou starostí prostě skloněnou. Kdo ovšem hledí vzhůru? Několik dětí a turisté, kteří si se zaujetím prohlížej – či spíše fotí – vše, co vidí. A tak si jeden turista, cizinec, může několik minut prohlížet fasádu starého domu, obdivovat reliéfy, klenby a okna střežící chrliče, a tím věnovat tomu krásnému domu, kolem kterého jste prošli při cestě do práce snad tisíckrát, mnohem více zájmu a obdivu než vy za celý svůj život.

Oči jsou vždy hlasitější
Slyším, jak se kvílícímu větru poddává starý strom a ohýbá v jeho směru své větve. Zvláštní… Kdybych měla otevřené oči a mohla se dívat, asi bych si těch pohybů ani nevšimla. Oči jsou vždy hlasitější. Smířím se s tím a zhluboka se nadechnu – cítím prach cest a kvetoucí letničky. Určitě cítím i vůni vody z řeky, i když by měla být příliš daleko. Aspoň ještě před chvílí byla. Na ten popud ji v myšlenkách slyším pěnit a šumět a vykreslím si ji pod zavřenými víčky. Teď už určitě daleko není. Ta představa mi osvěžila bolavý zrak. Už se mohu podívat.

Život před vás pokládá události jednu za druhou a zdánlivě je proplétá v naprostý chaos. Nikdy nevíte, co se záhy stane, a proto je vše pokaždé nové. Každý další šálek kávy, každý další krok. I když zrovna snídáte ve své oblíbené kavárně, jídlo, které jíte pokaždé, je nyní nové. Jaké je ještě? Jak vypadá, jak voní a jaký vydává zvuk? A co je za ním schované? Co všechno se muselo stát, abyste nad ním mohli takto dumat? Musely být zasety ovocné stromy a poté je kdosi léta zaléval. Musela se postavit pekárna, v níž se váš oblíbený kousek pečiva upekl vůbec poprvé. Poutníci potom tento recept roznesli do celého světa, až se nakonec jeden malý živnostník rozhodl otevřít podnik, v němž nyní sedíte, a prodávat právě tento váš oblíbený kousek pečiva, pro který se pravidelně vracíte. Dívat se neznamená vidět. Přikyvovat neznamená chápat. A proto je třeba se ptát, možná až příliš heideggerovsky: „Vidím vůbec?“

Houpeme se všichni
Barvy jsou barvitější a tma tmavší. V jediném lístku je snad tisíc odstínů a ty se navíc mění, jak po nich přebíhá světlo slunce. Samou radostí z oživlých barev se zhoupnu, abych na ten lístek dosáhla. Chci si jej nechat. Je příliš daleko! Nemohu jej utrhnout, bude tam muset zůstat. Jenomže co teď, když už se houpu? Houpu se, až se kolébání přesouvá na větev a do celého stromu a ještě dál. Houpeme se všichni spolu, tam a zase zpátky. Představím si, jak bych se na sebe asi dívala z povzdálí, co bych si myslela, a při té představě se musím začít smát. Podívám se nahoru a vidím dno. Podívám se dolů a shlížím na oblohu. Jsem vzhůru nohama já, anebo svět je hlavou dolů? Nevím, jestli mám pravdu jako ta houpající se, nebo jako ta nezúčastněně přihlížející. Vím jenom, že obě pravdu mít nemůžeme – nahoře totiž není dole. Motá se mi hlava a nohy se třesou. Radši seskočím, abych se nemusela svalit.

Někdy si můžete myslet, že víte, jak něco vypadá a můžete se mýlit. Jindy jste přesvědčeni, že se musíte mýlit, a přitom máte pravdu. No a někdy se okamžiky událostí tolik zamotají, že mýlíte-li se či ne, prostě nedokážete určit. Je vlastně důležité mít pravdu? Nestačí někdy pouze věci naslouchat a nechat ji, aby se sama ukázala ve světle, v jakém chtěla? Jedna věc tak může vypadat nějak, a když se na ni chvíli díváte, změní se. Někdy se změní už jenom proto, že se na ni díváte. Potom zmizí a vám nezůstane jinak, než ve vzpomínce. Je proto ale věc méně pravdivá?

Chůze se zdá prazvláštní
Dopad byl tvrdý, ale to bývají přistání často. Nohy stojí pevně, nebo aspoň tak pevně, aby vůbec stály. Podívám se nahoru, jako bych na sebe před chvílí koukala dolů, a přemýšlím, proč vlastně. Proč ne? Pousměji se a nechám to za sebou, vykročím. Další a další krok mě pomalu odnese pořádně daleko. Zpátky, odkud jsem přišla. Myšlenky ale stále zůstávají viset na stromě, daleko ode mě a houpou se ve větru jedna za druhou. A něco tak přirozeného, jako chůze, se nyní zdá prazvláštní.

text: Denisa Ulrichová