Architektura kulturních institucí není neutrální – ovlivňuje, jak vnímáme umění, jak se v prostoru pohybujeme a kdo se v něm cítí vítán. Tento text porovnává tři typy výstavních prostor v Praze – státní, soukromé a alternativní – a ukazuje, jak se v nich odrážejí různé podoby moci, estetiky i přístupu k publiku.

Kulturní instituce nejsou jen obsahem, jsou i formou. Architektura galerie, typ vstupu, rozmístění exponátů, ticho sálu, výška stropu, to vše utváří, jakým způsobem divák vnímá umění a jakou roli v tom sám hraje. Prostor není jen kulisou. Je aktivním činitelem, který nese mocenskou logiku: Odděluje, směruje, legitimizuje. Často nenápadně, právě svou zdánlivou samozřejmostí.

Tento článek se zaměřuje na tři různé typy kulturních prostor v Praze: státní, soukromý a alternativní. Každý z nich reprezentuje jiný vztah ke své architektuře a tím i jiný způsob komunikace s publikem.

Veletržní palác: monument jako dědictví

Sídlo sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze je příkladem toho, jak architektura může zároveň inspirovat i odrazovat. Funkcionalistická budova z 30. let minulého století je svou monumentalitou výjimečná, ale také komplikovaná. Prostor, který by měl být otevřený a srozumitelný, na mnohé působí chladně, uzavřeně, neosobně. Orientace je složitá, vztah mezi návštěvníkem a dílem často přerušovaný prázdnými plochami nebo nejasným značením.

Na některé působí tento typ prostoru vznešeně, na jiné odtažitě. Představa „národní galerie“ jako autoritativní instituce je zde doslovně vtělena do architektury. Otázkou zůstává, zda je tento rámec přístupný skutečně široké veřejnosti, nebo zda spíše posiluje dojem, že umění je záležitostí odborníků a znalých.

DOX: designovaná neutralita

Centrum současného umění DOX sídlí v bývalé tovární hale, která byla zrekonstruována do podoby světlého, čistého a vizuálně přehledného prostoru. Architektura zde působí moderně a vstřícně, návštěvník se v ní cítí komfortně. Prázdné stěny, otevřené výstavní sály a doplňující kavárna či knihkupectví vytvářejí prostředí, kde je kultura propojena s volným časem, občanskou vybaveností a estetikou současného designu.

Tato estetika však zároveň může působit jako nová forma exkluze. Jde o prostor, který implicitně sděluje, jaký typ chování, návštěvníka i obsahu se od něj očekává. Umění zde není konfrontační, ale součástí širšího „kulturního zážitku“. Prostor je uhlazený – a s ním i způsob, jakým umožňuje vnímat umění.

Off-spaces: prozatímnost a svoboda

Mimo oficiální instituce existuje síť alternativních prostor, které se často nacházejí v bývalých skladech, bytech, ateliérech nebo jiných „neutrálních“ místech. Jejich společným znakem je prozatímnost a s ní spojená pružnost. Výstavní formáty se přizpůsobují konkrétním podmínkám, místo nevytváří iluzi nadčasovosti, ale přiznává svou mate-riál-nost.

V těchto prostorách není návštěvník oddělen od díla, ale stává se jeho součástí. Chybí zde recepce, směrové cedule, katalogy. Setkání s uměním je přímé, často i neformální. Tato blízkost s sebou nese intenzitu, ale také určitou zranitelnost: Bez rozpočtů, bez technického zázemí, bez institucionální opory jsou tyto prostory závislé na entuziasmu jednotlivců a kolektivů.

Zároveň právě zde vznikají nové formy výstavnictví: Site-specific instalace, performativní intervence, komunitní aktivity, které by v tradičních institucích nebyly možné. Architektura těchto míst není dopředu daná, ale rodí se s každým novým projektem.

Architektura jako rámec, který utváří obsah

Prostor není jen pasivním kontextem – aktivně formuje způsob, jakým umění vnímáme, interpretujeme a komu je určeno. Veletržní palác, DOX a off-spaces v Praze představují tři rozdílné přístupy: od autoritativní monumentality přes uhlazenou neutralitu až po experimentální otevřenost.

Každý z těchto přístupů nese své výhody i svá omezení. Společně však ukazují, že architektura kulturních institucí není nikdy jen estetickým rozhodnutím, ale je také politickým gestem. Určuje, kdo má přístup, jak se může pohybovat, co smí očekávat.

Jedním z oborů, který je připisován primárně spíše mužům, je právě architektura. A právě kniha Ženy v architektuře ukazuje mýlku, která rozporuje pravidlo.

Mistrovství si žádá čas, píli, nasazení, vůli i talent. Prosazení v oboru pak ostré lokty, kterými nedisponuje ani každý muž, natož každá žena. Úspěch ale není vždy podmíněn pouhou dravostí, kvalitou vedoucí k cíli je i vytrvalost a pracovitost. Ta ovšem vyžaduje neústupnost a často velký časový náklad. Do něj lehce vstupují nejrůznější okolnosti, které neplánuje aktér, ale život. A tak se z mladé architektky, která začíná budovat svou kariéru, stává žena s novým příjmením svého manžela a jakoby snad veškerá její dosavadní práce pod jejím jménem za svobodna měla začít znovu. V současné době digitálních evidencí a množství dat z mnoha zdrojů, není problém rychle hledanou aktérku dohledat a identifikovat i bez koncovky –ová, ale v době fyzických kartoték, tužky a papíru byla kvůli pouhé změně příjmení orientace ve veškeré práci dané ženy ztížená. Nejen na tento aspekt myslí výzkum, ze kterého právě kniha Ženy v architektuře ústí a obsahuje ve svém závěru rejstřík přehledu příjmení. Tento ohled si v kariéře muž neuvědomí a práci tak buduje kontinuálně pod svým jménem, de facto svou značkou. A takové „přerušení“, kterým je změna příjmení z důvodu manželského svazku, může být pro ženu značně frustrující mezník a fakticky – skutečně, matoucí.

Očekávaně hutnějším obsahem knihy je pak obrazový doprovod s komentářem, který se daným autorkám věnuje v širokém spektru – předkládá jak studie a skici, tak samozřejmě fotografie realizací, ale i další různé reprezentativní materiály. Stěžejní části jsou eseje a odborné studie, které se tématům žen v architektuře druhé poloviny 20. století věnují v mezioborových souvislostech, z teoretického i praktického hlediska. Petra Hlaváčková publikuje text Mlčení o genderu, Karina Hoření s Barborou Vackovou pokračují s textem Nedokončená emancipace. Rovnost, která stále uniká, sepisuje Mary Pepchinski a další autorky rozvíjí knihu až k jejím 416 stranám.

Summa summarum – pro zařazení této knihy do osobní knihovny snad neexistuje jediný záporný argument – a to ani od muže. Knihovna čekala na svou žlutou knihu.

Ženy v architektuře / Kritické studie a genderové analýzy českého architektonického prostředí po roce 1945
Klára Brůhová, Helena Huber-Doudová, (eds.)
UMPRUM, NGP, Praha, 2024, 416 str.

Architektura, konkrétně ta brutalistní, vzbuzuje mnoho rozporuplných emocí napříč tuzemským společenským spektrem. Ačkoliv dochází ke snahám edukovat veřejnost o těchto výjimečných stavbách, spousta z nich stále strádá nebo je přímo likvidována. V chatrném stavu se nachází například budova banky od Karla Pragera, kterého připomíná letošní festival Den architektury.

V pořadí již 13. ročník festivalu s mottem Objev konstrukce!, jenž proběhne na přelomu září a října, tematizuje problematiku unikátních konstrukčních řešení. Pozornost zaměřuje na zajímavé architektonické počiny utilizující konstrukci jako klíčový funkční a estetický prvek. Dané fenomény pak otevírá v rámci bohatého programu sestávajícího z přednášek, odborných procházek a prohlídek, workshopů, projekcí, divadelních představení, happeningů a performancí či cyklovyjížděk a plaveb. Programová pestrost festivalu koresponduje s jeho širokým záběrem, co se zapojených lokalit týče. Vytváří tak spletitou síť akcí pokrývající sakrální i profánní architekturu na území celé České republiky i na Slovensku. Se Dnem architektury pak úzce souvisí sesterský festival Film a architektura (29. září – 4. října) přibližující motiv konstrukce skrze filmové plátno.

Jako každý ročník, i v tomto organizátoři a organizátorky akcentují vybrané historické osobnosti, kterým se během festivalu věnují více do hloubky. Letos představí dílo barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela (1677–1723), představitele tzv. barokní gotiky, jehož notoricky známé stavby doplní o méně reflektované realizace. Apel na jeho postavu souvisí s výročím 300 let od jeho smrti. Dále festival připomene 100 let od narození Karla Pragera (1923–2001), architekta spojovaného s brutalistním názvoslovím v moderní architektuře. Díky kontaktu se samotnou architekturou doplněnou o odborný výklad vzniká dialog mezi těmito zdánlivě nesouvisejícími osobnostmi, vykreslující styčné plochy jejich východisek.

Po stopách Pragerova brutalismu
„Surovost, jakási ignorace všeho, absolutní tvrdohlavost.“ Těmito slovy charakterizoval v 50. letech historik architektury Reyner Banham brutalismus. Poetickou surovost materiálů, důmyslně řešené konstrukce a inovátorské narušování městské matérie nacházíme v díle již zmiňovaného revolučního architekta Karla Pragera, který svými realizacemi z druhé poloviny 20. století radikálně transformoval tvář Prahy. Monolitickou hmotu, tak typickou pro brutalistní architekturu, Prager často prolamoval skleněnou konstrukcí, čímž vizuálně exteriér odlehčil (jako jednu z výjimek uvádím budovu Nové scény, kde skleněné tvarovky pokrývající konstrukci fasádu unifikují a opticky činí „těžší“). Vytvářel tak více subtilnější formy za užití nových technologických přístupů a adekvátních materiálů odpovídajících době, jež posouvaly hranice někdejší československé architektury (jako příklad jmenuji Bývalé Federální shromáždění – dnes Nová Budova Národního muzea, Ústav makromolekulární chemie nebo Sdružení projektových ateliérů).

Mezi jeho ikonické stavby, které do svého repertoáru festival začlenil, řadím právě Novou scénu Národního divadla, bývalé sídlo Sdružení projektových ateliérů (tzv. „Pragerovy kostky“), Ústav makromolekulární chemie AV ČR či areál Matematicko-fyzikální fakulty UK. Mimo tyto již kanonické stavby však festival mapuje i jeho celkové tvůrčí období, od rané tvorby bytových domů z 50. let ve stylu socialistického realismu, s kterým Prager osobitě nakládal, až po vizionářské projekty, jež rozdělují společnost i v současnosti. Stranou není ponechána ani jeho mimopražská činnost (Otrokovice, Strakonice, Ostrava-Poruba, Veselí nad Lužnicí, Březnice) a architektovy rekonstrukce (Dům U Černé Matky Boží, Rudolfinum).

Brutalismus: ohrožený druh
U brutalismu zůstanu, neboť festival mimo Pragerův odkaz rozvíjí povědomí i o dalších kontroverzních (ve smyslu recepce publika) stavbách na našem území. Zmiňuji především obchodní dům Kotva od manželů Věry a Vladimíra Machoninových, jedinečný úkaz na mezinárodním poli soudobé moderní architektury, který byl v roce 2018 prohlášen kulturní památkou. Během festivalu dále proběhne komentovaná prohlídka Karlova s fokusem na brutalistní architekturu, jakožto ohrožený a dodnes nedocenění symbol 2. poloviny 20. století.
Lidé si na nové věci teprve musí zvyknout. Cituji zde podtitul publikace věnované právě životu a dílu Karla Pragera, jenž odráží celkovou debatu ohledně brutalismu v Čechách. Osud těchto staveb je nejasný, zkreslující antikomunismus, nahlížející na tyto stavby pouze prizmatem minulého režimu, nebyl stále opuštěn, a tak se táži, jak dlouho bude trvat, než si lidé „zvyknou“ a namísto jejich demolice, následované developerskými zástavbami, dojde k přehodnocení našeho vztahu k těmto nepochopeným „monolitům“ minulých let. Můžeme doufat, že letošní Den architektury vytvoří kultivované prostředí pro setkání s těmito díly a reartikuluje převládající narativy.

Den architektury: Objev konstrukce!
29. 9. — 5. 10.

V následujících dvaceti letech přinese plánovaný rozvoj území na pravém břehu Vltavy v sousedství Karlína, Libně a přes řeku Holešovic nejen výstavbu nových bytů, ale hlavně jednoho z největších parků v metropoli. Proměnu bývalého vltavského ostrova na pražskou čtvrť představuje výstava Rohanský ostrov: nový Karlín? v Centru architektury a městského plánování (CAMP).

Skrze unikátní 24 metrů širokou projekci, která se za pomoci datové analýzy pokouší předložit objektivní přínosy a dopady rozvoje území, se návštěvníci seznámí s tím, jak se znovu po více než sto letech vrátí území jeho původní podoba ostrova, a to díky vybudování nového říčního kanálu, který bude součástí protipovodňových opatření Prahy. Fyzický model v měřítku 1 : 1000 a dotykové obrazovky s informacemi o jednotlivých stavebních projektech obeznámí návštěvníky o tom, kolik přibyde v ulicích nových stromů, jak bude řešeno parkování, kde je v plánu postavit pobřežní promenádu, cyklostezku nebo školu.
Území Rohanského ostrova má rozlohu 44 hektarů, což je pro představu plocha deseti Václavských náměstí. A na více než polovině tohoto území vznikne nová zástavba. V souladu s platným územním plánem lze zbudovat 1750 nových bytů pro cca 4 tisíce lidí. Rohanský park, který představuje hlavní veřejnou investici v území, vznikne na celém území nového fyzického ostrova, který má přes 100 000 m2. První fáze přeměny začne již příští rok a realizace nového parku a bytové zástavby proběhne v letech 2030 až 2040. Máme tedy před sebou zelenou budoucnost, na kterou už se nyní lze podívat na výstavě.


Rohanský ostrov: nový Karlín?
Centrum architektury a městského plánování (Vyšehradská 51, Praha 2)
15. 10.—20. 12. • vstup zdarma

Helena Třeštíková nemusí být dlouze představována – uvedly ji desítky jejích filmů. Zatím nejdelší časosběrný dokument Soukromý vesmír bylo možné zhlédnout v kinech od ledna loňského roku. Ve své filmové tvorbě si vybrala dlouhou cestu nejistoty, kde scénář píšou její vlastní postavy. Nejen o nich mluvila na pražské PechaKucha Night.

Jak hledáte a vybíráte postavy pro vaše filmy?
Většinou se jedná o náhodné setkání. S mladými páry z cyklu „Manželské etudy“ to bylo na matrice. Katku z filmu „Katka“ jsem potkala v terapeutické komunitě, Reného z filmu „René“ zase ve vězení pro mladistvé. Ze začátku o svých protagonistech nevím téměř nic – jen potřebuji, aby byli komunikativní, upřímní a otevření. Dál jen čekám, jak se budou vyvíjet jejich osudy, a vše zaznamenávám. I když se třeba jejich příběh ubírá zcela jiným směrem, než bych si přála.

Musíte být velmi empatická, abyste dokázala získat důvěru svých potenciálních filmových postav a ty vám doslova odevzdaly vlastní životní příběhy. Jak dlouho trvá fáze získávání důvěry?
Důvěra se rodí postupně. Musím být vždy otevřená a seriózní. Nikdy netočíme nic proti jejich vůli. Často se stává, že vím o zajímavých peripe­tiích jejich životů, které oni nechtějí zveřejnit. Nijak na ně netlačím, byť vím, že by to pro film bylo zajímavé a přínosné. Snažím se být vždy slušná a ohleduplná.

Odráží se ve výběru postav filmů nějaké vaše osobní životní téma?
„Soukromý vesmír“ je moje hodně osobní téma. Je to téma usilování a jeho smyslu. Téma mateřství kontra seberealizace. Životní jistoty a nejistoty. Téma jak žít. A nakonec i téma změn v naší společnosti.

Co pro vás znamená autenticita, pravdivost, syrovost?
To jsou hodnoty, které vyznávám a o které usiluji. Nic nearanžuji, neinscenuji. To nemám ráda a asi to ani neumím. I jako divák preferuji autentické a syrové příběhy.

Trávíte s „herci“ více času na obrazovce ve střižně nebo při samotném sbírání materiálu?
Sbírání materiálu, tedy natáčení, tvá několik let, během něj se setkáváme v různých intervalech. Ve střižně jsem pak v kuse několik desítek dní. Poté si většinou dáváme se střihačem pauzu a odstup, po kterém vidíme střižený tvar kritičtěji a ještě jej upravujeme do konečné podoby. Ale se svými protagonisty jsem většinou v kontaktu i dále po natáčení.

Co vás vedlo k volbě sázet na nejistotu, čímž časosběrný dokument bezpochyby je?
Dospěla jsem k tomu intuitivně a po prvním větším projektu, což byly „Manželské etudy“. Rozhodla jsem se, že chci metodu časosběrného natáčení dál rozvíjet. Od té doby je to záměrná aktivita, která mě nepřestává bavit a zajímat. Není vždycky snadné na takové projekty získat finance, trvá to většinou dost dlouho, ale zatím se to vždycky nějak, byť s potížemi, podařilo.

Když se zpětně zamyslíte nad vaší časosběrnou prací, lákalo by vás někoho dokumentovat souběžně s vlastním životem?
Myslím, že to je případ Soukromého vesmíru – akorát o mých životních peripetiích film nemluví. Ale já si je velmi dobře uvědomuji. Tenhle projekt mě asi nejvíc ze všech nutil přemýšlet nad vlastním životem.

Jak vypadá moment, kdy zvažujete ukončení filmování v započatém dokumentu – konkrétně třeba u Soukromého vesmíru?
To je většinou dané konkrétními dohodami s financiéry filmu – na začátku každého časosběrného projektu musím stanovit na několik let dopředu termín jeho dokončení a ten také dodržet.

Takže jste dobu natáčení, po kterou jste měla finanční podporu, v Soukromém vesmíru překročila? Nezamýšlela jste předem, že se natáčení protáhne na 35 let?
Ano, máte pravdu. Protáhlo se, protože hlavní hrdina Honza plánoval přesun do úplné samoty do domku, který rekonstruoval v horách. Kvůli tomu jsem požádala o posunutí termínu o dva roky. Honza ale nakonec svou ideu nerealizoval. Takové posunutí termínu je ovšem zcela výjimečné.

Od jedenácti let jste si začala psát deníky. Na jakou stránku byste se vrátila, kdybyste mohla? Co byste ten den zažívala?
Asi na stránku s datem 12. dubna 1961. To byl můj první deník, bylo mi 11 let, ležela jsem v nemocnici s tyfem, už mi bylo líp a do vesmíru vyletěl první kosmonaut – Gagarin. Tehdy jsem cítila velkou euforii a věřila, že v dospělosti se do vesmíru podívám taky…

A kdybyste si mohla už zapsat stránku, kterou teprve nalistujete, co by na ní bylo?
Asi to, že jsem babička několika zdravých vnoučat.

Svůj život zaznamenáváte výhradně písemně. Z jakého důvodu?
Mně ta forma vyhovuje a zdá se mi, že tak zaznamenávám operativně a pohotově vše, co zrovna potřebuji.

Dokumentujete v současné době něčí příběh?
Asi tak dvacet různých příběhů…

Aby mohla scénografka Iva Němcová alespoň nastínit, co všechno má v režii, limitům pražské PechaKucha Night by musela posunout všechny meze. Aktivně se zabývá jak divadelním, tak veřejným prostorem. Pro řadu inscenací u nás i v zahraničí vytvořila scénickou a kostýmní výpravu. Založila skupinu „V pozadí“, která se zabývá mapováním opuštěných budov před rekonstrukcí či demolicí a intervencí do nich. Má ráda design. Ten hledá na neobvyklých místech a citlivě jej rekonstruuje. A v neposlední řadě vytvořila interiér pro bouřlivé noci spousty z nás – café V lese.

Kdy jste zjistila, že byste jednou chtěla být scénografka? Slučují se vaše tehdejší představy s praxí?
Byla to víceméně náhoda. Po střední škole jsem tápala a nevěděla, co by. Skončila jsem dokonce chvíli na Pedagogické fakultě. Hledala jsem obor, který by spojoval výtvarné umění s prostorem. Líbila se mi představa postavit svět, který si sama vytvořím. Nejen prostor, ale i postavy, které se v něm pohybují a dávají mu život. Ta svoboda a nekonečné možnosti. Scénografie spojuje několik výtvarných disciplín dohromady, a to se mi líbí. Nutí mě přemýšlet nad textem a postavami, takže se občas dotknu i psychologie. Moje práce vychází přirozeně ze mě, tím pádem mě baví a neznásilňuje. Myslím, že jsem nezaměstnatelný člověk, který potřebuje tvůrčí svobodu, a proto si nedovedu představit lepší zaměstnání.

Jak koliduje vaše prvotní představa scény s výslednou realizací? Býváte limitována něčím nebo někým jiným, než jste vy sama?
Jsem intuitivní typ člověka. Když čtu hru, dám na první asociace a představy, které se mi z textu vyplaví. Pak už je jen rozvíjím v závislosti na textu, situacích a konzultací s režisérem. Snažím se v představách ničím nelimitovat. Pak ale dojde ke střetu s realitou, takže musím stát nohama na zemi a vědět, co si na jevišti mohu dovolit z hlediska financí, techniky, výrobních dílen atd. Musím vše dobře vymyslet, tak aby se věc dala realizovat i za málo peněz, a přitom to na výsledku nebylo vůbec patrné. To je práce scénografa, udělat tzv. „z hovna muškát“.

Jakým způsobem studujete hru, než si utvoříte vizi o scéně? Je to dialog s režisérem?
Koncept hry vymýšlím společně s režisérem. Každý z nás má nějakou představu a režisér navíc požadavky, které do prostoru musím zapracovat. Od prostoru se pak většinou všechno ostatní odvíjí (kostýmy, hudba aj.). Mám štěstí, že mohu pracovat s režiséry, se kterými si rozumím a kteří mi dávají volnou ruku.

Odráží se ve vašich návrzích scény prostředí, ve kterém jste vyrůstala?
Pocházím z Vysočiny, což je kraj, který má specifickou drsně melancholickou atmosféru a hluboké lesy. Tenhle kraj mám nějakým způsobem pod kůží. Mám ráda sníh jako hmotu, která náhle změní prostor, a na Vysočině bylo sněhu vždycky dost.

Jsem náruživý pozorovatel, to je základ, ze kterého vycházím. Pozoruji lidi na ulici, sleduji jejich chování, výraz v tváři, postoj, chůzi, oblečení. Pozoruji situace, do kterých se lidé dostávají ve veřejném prostoru. Ráda šmíruju lidi za oknem, kde jsou ponořeni ve svém vlastním světě. Ráda chodím k lidem domů na návštěvu, to o nich spoustu prozradí…

A jak vypadala „scéna“, na které jste prožívala své dětství?
Zasněžená pláň, šedá obloha i sníh.

Baví vás více vytvářet prostor – scénu, nebo obal – kostýmy? Jaká forma vám více sedí?
Scéna a kostýmy spolu úzce souvisí, nejraději dělám oboje dohromady.

Jak na vaše realizace reagují samotní herci? Míváte nějakou zpětnou vazbu?
Většinou komentují jen to, co se jim nelíbí a v čem jim není dobře. Spíš ale koncept bez velkých ovací přijmou, nic jiného jim ani ve výsledku nezbývá (smích).

Říkáte o sobě, že hledáte zanesenou estetickou hodnotu. V kontejnerech. A ve kterých?
To záleží na tom, v jaké části Prahy momentálně bydlím. Nejlepší nálezy mám z dejvických kontejnerů, ale i na Vinohradech se dají najít slušné kousky.

Jakou vaše nálezy mívají podobu? Chodíte hledat s konkrétní představou?
Mým koníčkem není záměrně šmejdit v kontejnerech, jen ráda věci nalézám a dávám jim druhý dech mírnou opravou. Stejně tak ráda chodím do bazarů a na bleší trhy. Mám slabost pro židle a svítidla všeho druhu.

Na 16. ročníku festivalu 4+4 dny jste realizovala prostřednictvím cestovní kanceláře CK Last minute zájezd na Barrandov. Zájemci si mohli zakoupit jízdenku a navštívit kultovní skanzen Barrandovských teras. Atraktivní zážitková exkurze tak spojovala netradičním způsobem živou performanci s audiovizuální instalací v autentickém prostředí. Jak vás tento projekt napadl? Nepředpokládám, že jste tam chodila tančit foxtrot nebo jste se v tamním bazénu naučila splývat.
Bydlela jsem nějaký čas v Braníku a okna našeho bytu směřovala přímo na Barrandovské terasy. Ta stavba mě svou zchátralou monumentalitou fascinovala. Začala jsem se o ni zajímat a sbírat informace. Spojila jsem síly se svými kolegy Lucií Škandíkovou a Matějem Samcem a společně jsme vymysleli a zorganizovali site-specific projekt, který alespoň na čas otevřel téma osudu Barrandovských teras. Důležitou součástí projektu byly záznamy vzpomínek na kdysi funkční objekt, které jsme pořizovali v ulicích Prahy a v domovech důchodců. To setkávání s pamětníky pro nás mělo velký význam, poznali jsme spoustu zajímavých lidí, z nichž už část pravděpodobně nežije.

Vedl ateliér architektury na VŠUP. Jeho práce byla oceněna řadou cen. David Kraus v 6 minutách, 40 vteřinách a na 20 obrázcích prezentoval vlastní alternativní cestu, na které se snaží narušovat zaběhnutý základní princip architektury – lpění na skladbě konstrukce, obalu a vnitřním vedení.

Na akci PechaKucha Night v Praze jste hovořil o zadání, které spočívalo v návrhu sta bytových domů, jež by měly být stejné, ale pokaždé jiné. Jsou pro vás takováto zdánlivě absurdně znějící zadání výzvou, nebo preferujete pevnější základy pro tvorbu vaší vize?
Jsou výzvou. Jsem raději, když má každá zakázka svůj vlastní příběh, který ji odlišuje od ostatních. Tyto příběhy mě posunují a utvářejí zkušenost. Absurdní věci jsou pro mne výzvou obecně neb rozšiřují mou představu reálného „správného“ světa. Mám rád protimluvy a nejasná zadání.

V jakém roce žijete? Z některých vašich návrhů nejen realizovaných projektů, ale především pro výstavu VIZE, kde jste představil futuristickou architekturu a kterou jste v roce 1998 uskutečnil ve Fragnerově galerii v Praze, to působí, že daleko v budoucnosti.
Snažím se žít teď a tady. Výstava VIZE pramenila z mého přetlaku v srdci, potřebě něco říci ven. Čím dál více mám potřebu věci říkat dovnitř. Přítomnost je má jediná realita. Neutíkám od ní. Pokud někdo vytváří věci, které vypadají, že jsou z minulosti nebo budoucnosti, znamená to, že ten člověk má prostě posunutou svou osobní přítomnost. Všichni žijeme nyní, možná cestujeme v čase skrze naše inkarnace a naše činy pak mají dopad do budoucnosti i minulosti, naše činy jsou však hmotné v přítomnosti. Byl bych rád, kdybych uměl postavit základnu na Mars a prodejnu potravin na vesnici zároveň, lehce a s radostí. Mám rád lidi, kteří jsou rozkročeni v čase. Jako třeba moji oblíbení Psychic TV – u nich nepoznáte, z jaké doby jejich hudba vlastně je.

Jakým způsobem pracujete? Nejtěžší může být už začátek, kdy musíte dokázat od klienta zjistit, co si vlastně přeje.
Pracuji tak, že se snažím vycítit onen příběh zakázky. Ten je pro mne především tvořen klientem, jehož vklad do průběhu projektu je klíčový. Vnímám svou práci jinak než dříve, více skrze cestu, kterou spolu s klientem kráčíme (i při vzájemném neporozumění). Klient přináší vše – místo, atmosféru průběhu práce, způsob komunikace. Nevím dopředu, jakou architekturu budu navrhovat. Nejprve si skládám dům, aby fungoval. Jeho vizáž přijde sama. Ale máte pravdu, nejtěžší je začátek, první dojem z naší spolupráce, dojem nás obou z toho druhého. Říká se, že při prvním setkání s člověkem se vše dopředu nastavuje během prvních tří sekund. A někdy klient sám neví, co si přeje. To ale není známka jeho hlouposti, od toho jde za architektem. Také nevím přesně, co si přeji, když jdu kupovat auto.

Baví vás navrhovat na zelené louce, ve vašem případě často i do zeleného lesa, nebo raději rekonstruujete již postavené stavby? Když zasahujete do díla někoho před vámi, cítíte pokoru, nebo jste kritický a všechny nedostatky chcete předělat podle své představy?
Raději navrhuji na zelené louce, neb se moc neumím přizpůsobovat. Bohužel. Snad se to časem naučím a má „zelená louka“ budou i příběhy, které napsal někdo jiný. Umět se rozplynout v něčem hotovém je pro mne známka vyspělosti. V tomto ohledu jsem ještě dítě. Když ale zasahuji do díla někoho jiného, už nekritizuji, neboť nevím, co vedlo toho člověka k tomuto výsledku. Neznám vůbec jeho příběh. Známka pokroku… (smích)

V Rokytnici jste rekonstruoval dům s pečovatelskou službou. Pojal jste ji poněkud netradičně a použil do jednotlivých pater komiksové prvky. S ohledem na věkovou kategorii, která dům využívá, je to poněkud kontroverzní tah. Byl jste konfrontován s reakcemi na vaši práci?
Starý člověk je podle mne dítě. Už je uvolněný, nemá co ztratit, málokdy je arogantní. Stejně jako děti. Takže si myslím, že komiksové obrázky mohou v tomto domě napomoci pocitu, že o nic nejde. Práce se starými lidmi pro mne byla zvláštní kapitola a reakce nebyly zprvu moc kladné. Postupně se vylepšovaly v průběhu stavby. Lidé, kteří celé dny pasivně leželi na lůžku, začali scházet dolů, začali nakukovat do místnosti, kde probíhaly kontrolní dny, začali si chodit pro jídlo, oslovovali nás. Sestřičky za námi chodily a říkaly, že průběh stavby spoustu lidí probudil. Z ležáků stavba udělala aktivní staříky. Hodně jsme to tehdy s kolegou prožívali. Pěkně se nám to ale tenkrát navrhovalo, když nás nic nebolelo a chutnalo nám jíst. Co já budu považovat za kontroverzní, až budu starý? Těžko říct, nedokážu to odhadnout.

Jakou roli hraje ve vašich návrzích materiál, tvar a barva? Když vám klient nezadá své preference, jaké jsou vaše priority a podle čeho volíte?
Materiál pokud možno v jeho původní syrové podobě. Mám rád nelakované dřevo, nedokonalý beton, černý plech, čiré sklo. Co se týče tvarů, mám radost, když je vidět, že vychází z funkce, je neagresivní a kompaktní. Mám rád „nebarvy“ – khaki, šedou, bílou, zelenou, béžovou. Ale to může být přechodná věc související s tím, že nyní vnímám svět spíše přírodně a oceňuji obyčejnost a nenápadnost. Kdoví, jak to bude za deset let.

Je vám blízká spíše minimalistická forma? Ta je zastoupena u některých vašich realizací, kdy kladete důraz především na funkčnost stavby a její praktické dispozice, jako je třeba zakomponování velkých oken kvůli prosvětlenosti jednotlivých prostor. Jak byste charakterizoval přístup, který je vám nejbližší?
Minimalismus je slovo, které má dnes více významů. Vidím módní minimalismus, kde funkce věci je podřízena jejímu image modernosti. Je to okatá jednoduchost, která podle mne způsobuje spíše diskomfort a rozhodně neznamená zjednodušení. Mini Cooper jako auto je drahá věcička s velkou spotřebou, kladoucí důraz na design a styl. Slovo „mini“ zde má jiný význam, než když řeknete – udělal jsem to s vynaložením minimální námahy. Nicméně toť můj subjektivní pohled pramenící z toho, že design, styl a módu spíše odmítám. Opravdový minimalismus je pro mne dům z Ytongu s plastovými okny, sedlovou střechou a podlahou ve slevě z Hornbachu. To my architekti ale nemáme rádi. Je mi blízká jednoduchost, přímočarost, prostota. A horko těžko tyto věci promítám do své práce i do svého života. Minimální den je ten, kdy obyčejně přežívám (to slovo stále nezískalo svůj opravdový význam), jím, spím, čtu, jdu, s někým mluvím. Není jím pro mne to, že medituji u horského jezera, počítám plynoucí mraky a záměrně nic nedělám. Minimalismus je pro mne zřejmě něco zcela jiného než pro ostatní lidi z branže.

Jak pracujete s přáním klienta, kdy musíte zakomponovat vaši vizi do již strukturované oblasti, která už má definovaný určitý charakter? Snažíte se návrh přizpůsobit okolnímu architektonickému stylu, nebo rád vybočujete?
Snažím se klienta vnímat v celku. Jako člověka, s jeho příběhem, s jeho povahou, místem. Pokouším se přijít na to, co nám neřekl a proč. Chci se dozvědět, jak on vidí mě. Pokud musím zakomponovat mou utkvělou vizi do něčeho daného, beru to jako výzvu ke svému sebezdokonalení. Asi mě to má naučit něco, k čemu bych se sám nedokopal. Mám tím překročit svůj malý stín. Když navrhuji, okolí nepřehlížím. Jsem rád, když mé domy nejsou naschvály, ani gesta, ani ukázky mé umíněnosti. Na druhou stranu, někdy je potřeba místo prosvítit, nebo naopak ztmavit. Pouhé přizpůsobování se, myslím, může někdy to okolí definitivně zazdít a zastavit ve vývoji. Je velmi těžké najít onen rovnovážný stav, kdy mírně posunete pokrok. Neříkám, že drastický pokrok není správný, jen vidím svět méně konfrontačně a osobně. Pokrok ano, ale v jiných věcech, uvnitř sebe, neviditelně, ve věcech, jež se nedají popsat…

Vnímáte v současné architektuře nějaký trend, který se pravidelně objevuje a který je od klientů i vyžadován?
Vnímám, jak velký vliv mají média o bydlení, o životním stylu. Naši klienti jsou skoro všichni lidé, kteří o mé práci něco vědí, což může být i kontraproduktivní, neboť pak něco očekávají. Lámu si hlavu nad tím, jak věci dělat pokaždé jinak a jde to ztuha. Architektonické trendy nevnímám, protože bych se musel úplně rozsekat na kousíčky. Trendy přicházejí a odcházejí. Tolik toho je, tolik dobrých věcí, tolik inspirativních postupů. Nemá cenu to sledovat, protože pak bych nedělal soustředěně svou práci a hlavně bych neměl čas na život. Vidím, že jsem jeden z mnoha a budu spokojen, když budu regionální kapela, kvůli které stojí za to do toho regionu jet. Navíc kromě architektury mám i jiné plány…

Chtěl byste i vy sám bydlet v domech, které navrhujete?
Čím dál více ano. Ale ty domy jsou pro jiné lidi, slouží jejich příběhům.

Strávený čas je zde přímo úměrný neuvěřitelnosti výsledku. Hovořím o soutěžích o nejkrásněji nasvícený dům vánočními světly. Odpověď, zda je to skutečně krásné, ponechávám na vás.

„Je to propojené se zvukem, naprogramoval jsem to na asi osm vánočních písní, takže střecha, to jsou basy, při sólech se postupně rozsvěcují okna a v některých pasážích přejíždí světelná vlna přes celý dům,“ popisuje jeden ze soutěžících svůj letošní příspěvek v jednom z amerických rádií. „Musel jsem si pořídit nový mixpult a software, protože loňské vybavení by mi letos nestačilo. A už vím, jak to příští rok rozšířím, letos mi prostě nezbyl čas.“ dodává.

Hledání harmonie a symbiózy je hlavním tématem ateliéru KA architekti Kamily Amblerové. Harmonie mezi interiérem a vnějším celkem, symbióza mezi architektem a investorem. Nepodaří se to vždycky, ale je potřeba se o to snažit.

Vaše stavby působí dojmem, že jen tak mimochodem rozdělují prostor na exteriér a interiér, jako by vnější a vnitřní prostor byl totožný. Je to jen můj pocit, nebo to je záměr?
Prolínání exteriéru a interiéru považuji zejména u domů pro bydlení za velmi důležité. Vznikne tak jakýsi ne přesně definovaný „meziprostor“, který bývá příjemně obyvatelný po většinu roku. Trochu zastřešený, trochu nezastřešený. Trochu přistíněný, trochu prosluněný. Trochu oddělený od okolí, ale třeba s nějakým pěkným výhledem. Trochu trávy, trochu zpevněné plochy. Funguje to jako extenze interiéru směrem ven, zvětší se tím vnitřní obytný prostor. Říkám si, že obývat a užívat dům by měl být také zážitek, ne jenom potřeba a nutnost.

V prezentaci na PechaKucha jste hovořila o „pravdivosti materiálů“. Jak tento termín vnímáte vy sama, bez ohledu na definice?
Konstrukce ze dřeva má jiný konstrukční princip než konstrukce z oceli nebo betonu. Jednoduše využít správně konstrukční potenciál daného materiálu, a když už se to podaří, uplatnit konstrukci i vizuálně. Ale je to boj. Porotherm světu vládne! (smích) Je to pro mě trošku bezpohlavní materiál, ale stejně jsem nucená ho často použít. Jen to není tak radostné navrhování. Týká se to samozřejmě i povrchových úprav. Moc třeba nerozumím dlažbě s dekorem dřeva, zejména když k tomu uděláte dlážděný sokl. Občas se mi také na stavbě stává, že někdo řekne: „Popište nám, jak chcete, aby to vypadalo zvenčí, a my ten zbytek doděláme. Vám je to přece stejně jedno, co je za tím, když to není vidět.“ To mi pak vře krev v žilách. Protože to samozřejmě jedno není.

Co na procesu „návrh-projekt-realizace“ považujete za nejsložitější a proč?
Složitost není v jednotlivých fázích, ale je závislá spíš na tom, jakého klienta/investora potkáte a jaké lidi kolem sebe seskupí. Všechny fáze od projektu až k realizaci mohou být buď příjemné, inspirující a objevné, nebo těžkopádné a lopotné. Každopádně, budu-li muset vybrat, tak asi realizace, neb ta je nejméně závislá na mně. Je tam velmi důležitá kooperace investor – realizační firma – architekt / projektant – TDI. Každý musí dělat dobře svou práci, a zároveň všichni táhnout za jeden provaz, což se někdy z různých důvodů (většinou ekonomických) jeví až nereálně. Pokud se všichni pro věc zapálí, je v podstatě vyhráno. Jen ten plamínek se ne vždy podaří zažehnout. Většinou jsem to jen já, kdo vidí dopředu a všechny na stavbě „otravuje drobnostmi“ ve fázi, kdy se obrazně řečeno teprve lije beton do základů. Prosazuji v danou chvíli rádoby malicherné věci, které pokud neohlídám, ve výsledku už nepůjdou napravit. A na to optimálně potřebujete součinnost s každým řemeslníkem, který na stavbě pracuje. Tak, aby svou práci dělal rád, i když mu prší za krk a je zima. To je moc těžké. Zásadní je také právě ta komplexnost. Dostat šanci dělat všechny fáze od začátku až do konce.

Hraje místo či veřejný prostor zásadní roli při práci na návrhu?
O tom snad nemůže být pochyb! Architektura je součást veřejného prostoru a vznikne vždy na nějakém místě, tedy je určitě velmi důležité místo i prostor vnímat a pracovat s nimi. Prvotní signál, impulz, který ucítím, když na místo poprvé přijdu, je pro mě velmi důležitý. Většinou mě napadnou věci, ke kterým se nakonec zase stejně ve výsledném návrhu vrátím. Jen mě mrzí, že ne vždy je šance věci v rámci celého návrhu řešit komplexně. Už na to většinou nezbývá investorům dech.

Ve vašich návrzích hraje velkou roli zeleň. Proč?
Stále věřím, že zeleň je vlídným prvkem zejména v městské architektuře. A asi je to i tím, že do přírody často ráda unikám. Z toho plyne pravděpodobně můj pocit, že mít svůj kousek zeleně pro sebe může být pro lidi uvnitř domu příjemné a stejně tak i pro náhodné kolemjdoucí. Navíc zeleň má velmi dobré stínící vlastnosti, které žádné lamely, rolety, ani slunolamy nenahradí.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Ráda bych, aby měla významnější. Bohužel je to stále pro většinu lidí nadstandard. Je důležité, v jakém prostředí žijeme, a to prostředí tvoří zásadním způsobem architektura, domy, veřejný prostor. Podceňovat je se určitě nevyplatí.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné a proč?
Kdybyste se ptala, na kterou z otázek je nejsložitější odpovědět, tak určitě na tuto. (smích) Spousty návrhů a projektů za poslední 2–3 roky zůstalo nezrealizovaných, což mě pochopitelně trápí. Navíc mám pocit, že by bylo třeba stavět a projektovat daleko víc domů, než se dá vůbec reálně stačit, aby člověk mohl nějak bilancovat. Já tomu dám s dovolením ještě čas, než začnu mluvit o významnosti staveb z vlastní tvorby.

Architektonické studio Vallo Sadovský Architects stojí za projektem, který dnes zasáhl už mnoho měst i architektonických studií. Městské zásahy jste mohli vidět i v Praze na stejnojmenné výstavě v roce 2010. Byl jedním z popudů, kterým se rozhýbala veřejná debata.

Rozhodla jsem se podívat se „za“ tento projekt, na studio jako takové a první kroky, které k Městským zásahům vedly. Za Vallo Sadovsky odpovídal spoluzakladatel Matúš Vallo.

Lze vysledovat první popud k projektu Městské zásahy?
Celé roky som chodil na návštevu ku mojej frajerke po ulici, ktorá bola totálne nefunkčná: chodníky boli príliš úzke a parkovalo tam zbytočne veľa áut. Tam vznikol pocit že riešenia existujú – akurát úradníci nie sú schopný sa k nim dostať. Prvotná idea bola, že stačí len nápad ukázať niekomu na meste.

Jaké máte další plány s tímto projektem?
Projekt sme po mestách Bratislava, Praha, Brno celkom otvorili a teraz si môže zorganizovať Mestské zásahy u seba v meste každý sám, stačí aby nám napísal a my mu pomôžeme s rozbehom a vysvetlíme mu základná pravidlá tejto akcie. Riešia sa Košice, Prešov, Kladno, Ostrava a iné.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Ťažká otázka. Určite ju stále má veľkú, my sa skôr zamýšľame nad tým akú úlohu má architekt. Určite to pre nás nuž nie je len o budovách. Byť architektom je aj záväzok a poslanie. Stále hľadáme nové cesty, preto sú projekty nášho občianskeho združenia Mestské zásahy pre nás veľmi dôležité.

„Považuji navrhování domů za velmi osobní záležitost, proto jsem se rozhodla vás seznámit spíše s tou druhou částí, tedy s realizací navržených plánů a projektů,“ byla první věta prezentace Markéty Veselé na PechaKucha Night Prague. Těžko mohla moje první otázka znít jinak.

Proč považujete navrhování domů za velmi osobní záležitost?
Osobní je můj přístup k činnostem, které si sama volím. Navrhování k nim jednoznačně patří.

Co na procesu „návrh-projekt-realizace“ považujete za nejsložitější?
Návrh je za odměnu, projekt za trest a realizace je složitá cesta k cíli. Myslím, že je to po staletí pořád stejné. Dnešní problém tohoto procesu tkví zejména v realizaci. Projekt nemá takovou váhu jako dřív, protože architekt nemá tak významné slovo. Většina stavebních firem projekt uzpůsobuje svým zvyklostem, a je velmi důležité ho tedy proti těmto zvyklostem ubránit. To je možné, jen když klient za svým architektem pevně stojí.

Ale podpora ze strany klienta je snad samozřejmá – vždyť přece on si vás vybral.
Ano, většinou to tak je. Ale problémem bývají developerské projekty, o kterých nerozhoduje jen jedna autorita. Navíc zde často vítězí levnější řešení nad řešením vhodnějším. Kvantita nahrazuje kvalitu.

Jakou roli hraje místo při práci na návrhu?
Zásadní, ale ne nejdůležitější – tou je pořád zadání. Když je špatné zadání, sebelepší místo ho nezachrání. Zadání tvoří klient, architekt ho může dobře či špatně zpracovat. Vážnou roli však místo hraje v návrhu územních plánů.

Druhá lokalita, kterou na rozdíl od první realizujeme, představuje zástavbu bytových domů namísto původních kasáren, které byly srovnány se zemí. Zde výstavba může prázdnému místu na předměstí jednoznačně prospět. Ovšem opět nejdůležitější úlohou je stanovení zadání klienta, které by nemělo být jen o maximální zastavěnosti území. Zde by měl bytovou výstavbu obklopovat park a sportoviště.

Mělo by být samozřejmostí, aby každý investor kromě zisku ze své stavby myslel i na její přínos danému místu.

Velká část vašich projektů má ploché střechy a v průběhu prezentace na PKNP (viz archiv) zazněla slova, ze kerých by se obhajoba plochých střech dala vyvodit. Co za tím stálo?
Nešlo mi o obhajobu plochých střech, ale o zdůraznění nutnosti tvůrčí svobody a zodpovědnosti architekta za svůj návrh. Souvisí to trochu s předchozí otázkou. Pokud máte dobré zadání od klienta i dobré místo, a přesto nejste schopni navrhnout dům tak, jak nejlépe umíte, je to špatně. A to je právě problém špatných regulativů územních plánů. Velká většina těchto plánů, zejména v malých obcích, za jediný vážný regulativ uvádí sedlovou nebo mansardovou střechu a vůbec nebere v potaz velikost nebo situování domu. Kolem obcí pak vznikají domy o ploše 250 m² na pozemcích o velikostech 400 m². Myslím, že je vedlejší, jakou mají střechu, ale rozhodně je špatná jejich hustota a absolutní absence veřejných prostranství. To se zlepší, až i územní plány budou navrhovány opravdu zodpovědně a s důrazem na místo, a nikoli pouze s ohledem na zvyk.

Nicméně historku o projednávání malého domku jsme si nemohly odpustit. Použily jsme ji v naší grotesce o projektování „Nesplněný sen“.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné?
Ze svého „osobního“ hlediska považuji za významnou každou dokončenou stavbu, protože je to vždy dobrá zkušenost. Než přišla první větší zakázka, kterou byla regenerace panelových domů v Bystrci, zabývala jsem se zejména rekonstrukcí staveb a rodinnými domy. Nejdůležitější je pro mě ten první, vila v Hodkovičkách. Z poslední doby to byl polyfunkční objekt Kozí v centru města, kde byla realizace v proluce a se dvěma podzemními garážemi opravdu složitá.

Jak byste definovala směřování ateliéru Maura?
Přestože nyní pracujeme i na větších objektech než je individuální bydlení, považuji právě je za základ naší práce. Naše směřování je pořád stejné, snažíme se zpracovat zadání co nejlépe a pak ho zuby nehty bráníme před zákroky našich investorů a zejména pak před záškodnictvím stavebních firem. Tímto směrem budeme kráčet pořád dál, dokud to vydržíme.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Měla by být nezastupitelná – a to není. V první řadě souvisí s úlohou architektů, kteří už i u malých zakázek nebývají osloveni kvůli návrhu domu, ale jen z důvodu vyřízení nezbytného stavebního povolení domu. Dokud klienti nebudou zadávat práci z nutnosti splnění daných podmínek a nezačnou ji vnímat jako potřebnou službu, nic se nezmění. Podobně je tomu i u větších zakázek a výběrových řízení, kde kritériem je pouze cena.

Architekturu netvoří jen architekti, ale i jejich klienti a stavitelé.

Na obrazu architektury se také velkou mírou podílí redaktoři a novináři a v neposlední řadě i politici a zastupitelé měst. Ti by mohli poskytovat podporu zejména pro studentské projekty a činnosti neziskových organizací, které se architekturou zabývají.

Před měsícem jsem se v A2 dočetla, že vedení galerie architektury v Brně bude muset opustit sdružení 4AM (www.forum4AM.cz) pro alternativní způsoby prezentování architektury. A to zrovna není podpora, kterou mám na mysli!

Okurková sezóna se podepisuje na zprávách o okurkových rozhlednách. Takže se rozhlédněte i vy, protože architektura je na každém kroku a stačí se jen pozorně dívat.

Krok 1: Nejdříve se najezte
Právě v srpnu by měla být znovuotevřena restaurace v žižkovském vysílači. Tedy přesněji tři nové restaurace a vyhlídková observatoř s multimediálním programem. Ze všech místností by tak měl být 360° pohled, za dobrého počasí až na Sněžku. Podoba interiéru vznikla ve spolupráci s ateliérem SAD.

Krok 2: Něco si přečtěte
Ráda bych upozornila na právě vyšlou knihu Třetí město, která se soustředí na současné město z hlediska prožívání času a nakolik struktura místa utváří sociální realitu. A když už se bavíme o městech, vzpomínáte na ta Šumná?


Krok 3: Jeďte na výlet
Třeba do Heřmanic, kde právě probíhá výstavba nové rozhledny ve tvaru okurky či penisu. Rozhledna stojí poněkud neobvykle ve volné krajině. Dřevěná stavba by měla být hotová do září, návrh pochází z libereckého ateliéru Mjölk, kterými jsme tuto rubriku započali v lednu 2011.

Krok 4: Tam jděte do muzea
Muzeum či centrum architektury nebo designu se nachází v každém větším evropském městě a často stojí za návštěvu. Zhusta se jedná o poměrně malé výstavní prostory, které ale zanechají výraznější stopu než několikapatrové paláce.

Červencové dny jsou ideální k prožívání architektury zvenku i zevnitř na vlastní kůži. Proto jsem se rozhodla místo rozhovoru poslat vás do terénu. Příležitostí je spousta.

Krok 1: Vybavte se
Zajděte do Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí a kupte si knihu o architektuře, která vás zaujme. Při té příležitosti se můžete podívat i jak vypadá současná norská architektura.

Krok 2: Běžte ven
Příležitostí je spousta. Zajímavý program nabízí projekt CULBURB (www.culburb.eu), který se zabývá veřejným životem v současných středoevropských suburbiích, tedy předměstích. Na projektu spolupracuje sedm organizací ze šesti zemí střední Evropy, dohromady tak bude vytvořeno téměř 30 akupunkturních zásahů. Cílem není jen pojmenovat konkrétní problémy každé lokality, ale otevírat obecnější témata, která se dotýkají podstaty dnešních satelitů.

V České republice byla pro tento projekt vybrána obec Psáry a Dolní Jirčany, kde v červenci bude působit laboratory.cz, tedy Jan Matoušek, Václav Matoušek, Anna Štembergová a Jakub Havel. Více na www.culburb.eu/localities/prague-psary.

Krok 3: Ohlédněte se
Architectural Institute in Prague: Výstava mezinárodní architektonické soutěže Skanska: Bridging Prague Award, pořádáné v rámci festivalu reSITE, 26. 5. 2012, piazzetta ND.

Krok 4: Napište nám
Kde jste byli, co jste tam dělali a jak se vám to líbilo a co byste udělali jinak. Diskuze pod článkem na této stránce je otevřená nebo můžete využít www.facebook.com/kulturni.pecka.

Zodpovědnost je téma, které se v rozhovorech s architekty objevuje často. Méně často je ale zdůrazňovaná proměna společenské pozice i samotného oboru.

Téma, které reviduje dříve tak elitní pozici, se objevuje ojediněle snad i proto, že společnost stále hodnotí úspěšnost v „prostavěných metrech čtverečních“ a málokdo zmíní historické souvislosti, obohacení veřejného prostoru nebo rozvíjení možností daného místa. Těch metrů čtverečních totiž ubývá a úloha architektury se tak postupně proměňuje. Richard Sidej ze studia Znamení čtyř říká: „Výtvarné umění i architektura, v podobě řádných vysokých škol, se stalo snadno dostupným zbožím, to je jistě skvělé, ale nikdo by si neměl stěžovat, že pokles společenské prestiže je realitou.“

Jakou úlohu má tedy architektura v dnešní společnosti?
Architekt sám má chtě nechtě značnou společenskou zodpovědnost. To u nás v ČR stále mnohdy neplatí a lehkost bytí je nesnesitelná. Částečně okrajová pozice architektury odpovídá jak stavu české společnosti, tak možná i úrovni odvedené práci architektonické – či mnohdy inženýrské práci projektantů samotných, v celkovém statistickém souhrnu všech provedených staveb.

Lze vnímat i zjednodušeně – jsme služba, plnění potřeb. Architekt tak může být dokonce společensky krátkodobě postradatelný. Proto bych čekal, že se bude jednat o jaksi výběrové povolání. Nejsme doktoři, kde prostě školy musí každý rok na trh odevzdat své. Nemyslím, že stále větší počet fakult architektury je řešením. Studenti stejně budou povětšinou úměrně tak dobří, jak dobří budou jejich profesoři.

Obliba a především dostupnost „krásných povolání“ jasně roste. Ve společnosti panuje jaksi luxusní nálada, kdy se obor studia volí hlavně srdcem a pocitem, zatímco realita zařazení do společnosti přichází až následně a s časovým odstupem. Školy jsou totiž povětšinou stále zdarma, a tak vliv rodičů či kontinuita například rodinného podnikání jde stranou. Těžko dnes nějaký rodič řekne: tak, architekta tu už máme, kdo ale převezme zavedený obchod? A potomek by pak musel prokázat řádný tah na věc. Stále platí: žijeme, v čem žijeme, a každý má v prvé řadě zodpovědnost za sebe a svoje chování.

Jakou roli hraje minulost místa při zpracovávání projektu?
Dozvědět se možné patří k povinným cvikům, následně se v informacích utopit je věc druhá… Důležitější je dokázat jít s projektem dál, neztratit se v moři těžko uchopitelného. Samozřejmě co víte a zjistíte, zůstává, takže to je jistě i součást otisku místa.

Zejména při rekonstrukcích hraje velkou roli přání zadavatele. Většina studií zadavatele pouze letmo zmíní, ale vy jste je na prezentaci pro PechaKucha Night Prague zdůrazňovali.
Podle zpětné vazby většinou nově příchozích klientů jsme možná zařazeni jako poměrně „klientské studio“. Obecně z podstaty samozřejmě platí, že dialog v jeho plné hodnotě můžete vést pouze s tím, kdo je ho ochoten, potažmo schopen. Věřím, že si vždy uvědomujeme, že uživatelem a vlastníkem stavby nejsme my. Uděláme svoji práci a jdeme dál.

Na druhou stranu, pokud klient nedá architektovi důvěru a není ochoten naslouchat, případně věci řešit a modifikovat, spolupráce nemá cenu a bez ohledu na peníze je „rozvod“ dobrým řešením. Proto je vyhraná soutěž nebo výběr architekta vždy tím nejlepším vstupním kreditem od klienta.

Architekturu tvoří jak řemeslná stránka, tak i poskytování odborné porady. Není onen pokles prestiže daný i tím, že první si nezískává obdiv tak snadno jako to druhé?
Neviděl bych tady souvislost. Řemeslná stránka věci by měla být automatická, mimo diskuzi. Něco, co je předem jasné, že bude. Je věcí druhou, že realita je jiná. O věcech lze hovořit bez limitu, mít krásné vizualizace. Vše ale nakonec skončí stavbou, na kterou se dá sáhnout, a tam se už nic neschová a nedovysvětlí. Dělat si v klidu stranou a dobře svoji práci asi dnes v české společnosti obecně není žádný šlágr. Vše se zrychluje, medializuje. Máme mladé investory, mladé teoretiky, mladé učitele… svět jede. Ale cesta je dlouhá a faktor času nemá jiný ekvivalent. V řemeslech a kultuře stavění, u stavebních firem to platí stejně. Navíc vše se nakonec vždy váže na otázku personální.

Marek Štěpán je architekt, jehož realizace sahají od Freedomku, „fungujícího, příjemného domku, který dává pocit svobody od zedníků, řemeslníků, stavění, pocit svobody od systému médií i díky malým nákladům na provoz“ přes práci pro Kancelář prezidenta republiky až po sakrální stavby.

A právě sakrální stavby dokážou obohatit současný veřejný prostor o hloubku, která přítomně prožívaný prostor propojí s minulostí i budoucností. Rozhovor je zároveň pozvánkou na přednášku Marka Štěpána ve čtvrtek 7. června v KC Vltavská.

Jaký význam mají sakrální stavby ve společnosti, která se ráda označuje za „nejvíce ateistický národ na světě“?
Označení nejvíce ateistický národ světa svědčí pouze o dost úzkém pohledu Čechů na sebe. Vůbec si nemyslím, že je založeno na objektivních faktech, podíváme-li se na statistiky aspoň v Evropě.

Při pohledu na naše statistiky se k víře všech denominací hlásí cca 20 procent obyvatel. Zamíříme-li na konkrétní typ sakrální stavby – kostel, pak je podle statistik pravidelně navštěvuje 10 procent Čechů, občas pak 28 procent, což jsou skoro 3 miliony. Toto číslo už poměrně jasně říká, že sakrální stavby jsou pro nás něčím důležité.

Opakem ateismu, tohoto ne-božství nebo spíše bez-božství, je věřit v Boha nebo v boha. A ti, co v něj věří, již po tisíce let stavějí stavby k setkávání s ním i mezi sebou. To se zcela přirozeně děje dodnes. Pohled na sakrální stavbu se ale po krůčcích posunuje od monumentality k poetičnosti a komornosti. Nezbytnou součástí dnešní sakrální stavby je i společenské zázemí pro schůzky menších sociálních, kulturních a zájmových skupin. Příkladem může být kostel sv. Ducha v Ostravě. Kapacity největšího porevolučního kostela a společenského centra jsou 5 let po otevření vyčerpány. Velmi rychle si našly své místo uprostřed sídliště.

Myslíte si, že sakrální stavby stále definují veřejný prostor nebo jsou spíše ztělesněnými vzpomínkami na historické pojetí veřejného prostoru?
Sakrální stavby mají dnes podobnou úlohu stejně jako ostatní občanské stavby. Vzhledem k měnícímu se životnímu stylu a nárokům prochází jejich vnímání změnou. Danost archetypu stavby a jejího čtení nemá v tuto chvíli pevné kontury a trochu se ztrácí v jakési pluralitní mlze. Vlastně je vše možné. A právě tato bezbřehost ovlivňuje veřejný prostor. Mnozí zadavatelé podlehli zdání novosti svých záměrů a myšlenek.

Jsou zde známá negativa typu uzavřených satelitů kolem měst a vesnic, kde veřejný prostor chybí, a jsou zde všudypřítomná auta ničící průchodnost míst. Jsou zde ale i mnohé moderní stavby fungující spíše jako černé díry veřejného prostoru. Ty jej zcela vysávají svou vlastní existencí. Vytvořily kolem sebe pro člověka agresivní prostředí (prašné, hlučné, nebezpečné) a vstup do jejich útrob je vlastně vědomým i podvědomým útočištěm z tohoto prostředí.

Objevují se i časově labilní využití typu soudobé studentské zásahy do veřejného prostoru. Ty jej sice hravě zabydlí, ale většinou velmi dočasně, a proto labilně. Tyto happeningy jsou přínosné spíše svou vzpomínkou – uchováním místa v mysli zúčastněných.

Současný veřejný prostor tak můžeme nazvat nestabilním a nekonkrétním.

Z tohoto pohledu jsou sakrální stavby pro veřejný prostor přínosem, protože jasně (aspoň v naprosté většině) definují okolní prostor. Ať už blízký okolo stavby, nebo vzdálenější u viditelných hmotových dominant či věží. Obrovským přínosem nových sakrálních staveb na sídlištích je jejich pravidelné využití. Sakrální stavby dokážou veřejný prostor zakotvit v čase. Fungují pak dlouhodobě ne v řádu let, jak se počítají ekonomické návratnosti, ale v řádu století, tedy stabilně. Sakrální stavbu bych tedy rozhodně nepovažoval ve veřejném prostoru za historickou vzpomínku, ale nazval bych ji aktuálním tématem.

Jiná věc je samotná architektonická forma sakrálních staveb, jejího měřítka, téma její otevřenosti či uzavřenosti. Ty mají na její vnímání velký vliv a z hlediska veřejného prostoru už menší.

Jak vy sám veřejný prostor chápete?
Současný veřejný prostor je jakýmsi plazmatickým médiem mezi stavbami. Je v područí majetkoprávních a ekonomických vztahů a tlaků. Ty pak mají vliv na politické a územně-plánovací rozhodování o tomto prostoru. Většinou je pak o něm uvažováno velmi krátkodobě. Tato nestabilita je jeho největší slabinou, jak jsem se pokusil naznačit dříve.

Pro mne je důležité nazývat věci správnými, přesnými jmény, správně je identifikovat, definovat. Poté je možná myšlenková i prostorová orientace v prostoru a v tématu. V těchto intencích uvažuji i o veřejném prostoru. Podíváte-li se na obrazy Giorgo de Chirico, je v nich ukryto mnoho z toho, jak veřejný prostor chápu. Nemyslím tím jeho úplně klasickou formu. Spíše uvažování v kategoriích slunce-stín, jasno-temno, chůze-zastavení, průhled-stavba, stěna-otvor, plné-prázdné. Veřejný prostor musí být vícevrstevnatý.

Není na místě vkládat do veřejného prostoru přehnané ambice, spíše jej tak nějak podpořit. Například při navrhování kostela sv. Ducha v Šumné takový prostor nově vznikl, i když v kategorii „veřejný prostor“ vůbec nebylo uvažováno. Pouze byly definovány vztahy mezi stavbami, vztahy před-za, geometrie, měřítko a velikost.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Asi obdobnou jako krejčovina, ševcovina a kadeřničina.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné – a proč?
Boží muku na Pražmě, protože byla první, je na místě, které mám rád, a protože jsem ji postavil s kamarády vlastníma rukama.

Kostel sv. Ducha v Ostravě, protože je veliký a donutil mě přemýšlet v nejširších souvislostech o sakrální architektuře.

Projekt rekonstrukce a dostavby Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě, protože jsem se při práci na něm setkával s nejzajímavějšími situacemi.

Viktor Vlach, Erika Vašutová a Vladimír Vašut tvoří od roku 2004 kancelář under-construction architects. Malou a mladou. Setkali se na škole a efektivně se brání okorání neotřelým způsobem a zajímavými realizacemi.

„Obecně rádi máme projekty, u kterých dojde k tomu kýženému souznění duší s investorem. Možná ani tak nejde o projekty samotné, jako o setkání s lidmi, kteří naši práci posouvají dál a nesrážejí ji do kolen. Taky bychom si zase chtěli udělat čas na zajímavou soutěž, koncentrovat soustředění na práci bez omezení konkrétními představami zadavatele. Jsme tvorové společenští, zejména poznávání soutěžních lokalit nám přináší zvláštní druh rozkoše a tvoří důležitou součást společného života,“ shrnují svůj způsob práce.

Mezi vašimi projekty je poměrně dost návrhů týkajících se veřejného prostoru. Je to součástí vaší filozofie nebo se to „jen tak stalo“?
Projekty na veřejný prostor jsme nastartovali naší spolupráci. Byli jsme ještě na školách, soutěží tohoto typu bylo tenkrát nesrovnatelně víc než dnes a my si tím dobrovolně krátili prázdniny. V první řadě jsme hledali místa, kde jsme nikdy nebyli a kde by bylo příjemné pár dní strávit.

Zajímala nás náměstí jako historická srdce měst, dnes zasažená jakousi arytmií, se spoustou nezacelených jizev a šrámů. Oběti špatných a neodborných rozhodnutí, bezhlavého bourání a dravého stavění čehokoli. Zjednodušeně možná interiér města. A my, mladí architekti plní ideálů a energie, jsme do nich vstupovali a snažili se zjednat nápravu. Hledali příběhy, odkrývali historii, dekódovali prostorové a funkční uspořádání, vzpupné bourali a potřebné doplňovali. Oproti školním zadáním, která se často soustřeďují na projekty pro určitou sociální skupinu, jsme najednou měli možnost navrhnout něco pro všechny bez rozdílu.

Hledáte příběhy při práci dodnes, nebo jste našli jiný přístup?
Odkrývání a domýšlení příběhu je pro nás důležité u všeho bez rozdílu. Dokud nemáme jasnou odpověď na otázku „proč“, nezačínáme se zabývat následným „jak“. Způsobů řešení daného problému je nepřeberné množství, ale cílem je dostat se k tomu jedinému správnému. U zadání typu rodinného domku, který má většinou skromný a často podobný program, je pro nás příběh složený ze vstupních ingrediencí. Způsobu života investora, daného místa, jeho kontextu, výhledu, sluníčka. Tam jsou ty příběhy prozaičtější, přesto je každý jiný.

Jakou roli hraje veřejný prostor v jednotlivých zakázkách?
Myslíme si, že téměř každé zadání je svým způsobem součástí veřejného prostoru. I malý domek, který z ulice zahlédnete utopený v zahradě, vás buď mile potěší, nebo zamrzí jako promarněná příležitost, případně vytočí k nepříčetnosti. Podle toho se k úkolu snažíme přistupovat. Rádi bychom se pohybovali jen v rámci té první možnosti, i když pohledem tendenčně smýšlejícího spoluobčana spadáme do té třetí škatulky. Ale tak to je v pořádku, práce by měla donutit k zamyšlení, ať je jakéhokoli rázu. Děsíme se toho středního bezbarvého kašovitého proudu, který minete bez povšimnutí.

Pokud otázku zobecníme na prostory, ve kterých se každodenně pohybují nebo tráví čas masy lidí, podléháme asi větší tíze zodpovědnosti. Otřepaná slova jako koncept, funkčnost, trvanlivost, jednoduchost tu platí o to větší měrou. Pokoušet se tyto hodnoty promítnout do mizerného vymezení architekturou je pošetilost a hraničí s plýtváním silami. Prostory a činnosti musí fungovat v symbióze. A stejně jako kdysi i dnes nás bolí každý nepromyšlený a nevratný zásah, se kterým se setkáme. Podívejte se třeba na současné zmatení pojmů – náměstí a ulice fungují jako odstavná parkoviště, partery domů jsou zaneřáděné prázdnými a nic neříkajícími výlohami bank nebo telefonních operátorů. Můžete se přetrhnout, stejně tam nebude nikdo trávit delší dobu než nezbytně nutnou. Prohlédněte si historické fotografie s ulicemi plnými lidí, zajeďte do kteréhokoli italského městečka. To je veřejný prostor. Nakonec ani tak nezáleží na formě, jako na lidech, kteří se na veřejném prostranství pohybují a jakých prostředků k tomu užívají.

Jak vnímáte architekturu v současné společnosti?
Na jednu stranu nás uklidňuje přístup menších investorů, kteří se spolu s námi snaží hledat ta nejlepší řešení, proces vzniku je baví, jsou schopní reagovat kritickými připomínkami, posouvat návrh dál, pochválit, pokárat, dát najevo, že o něco jde. Tady hraje architektura roli velikou a nezastupitelnou. Na stranu druhou se děsíme lehkovážného přístupu státu, měst a obcí k zásadním rozhodnutím, která nevratně ovlivňují podobu měst i volné krajiny. Tam je architektura (ať už to slovo chápeme jakkoli) odsunuta na slepou kolej. Sledují se prazvláštní zájmy neznámých investorů, vyhledávají se rychlá, levná a nekvalitní řešení. Měřítkem úspěchu se stává schopnost získávání dotací, aniž by si někdo lámal hlavu s tím, jestli je to vlastně potřeba. Naštěstí i v tomto sektoru existují výjimky, které nás naplňují optimismem a vírou v návrat k selskému rozumu.

Snažíme se jej nezničit. Cena veřejného prostoru spočívá mimo jiné i v jeho dlouhodobém neobsazení, smyslem mohou být i krátkodobé aktivity. Tak zněla odpověď na otázku, jak zachází architekt Petr Hájek s veřejným prostorem. Mnohem obšírnější odpověď najdete v pracích jeho studentů na výstavě [anastomosis], která se právě teď koná v DOXu.

„O výstavě jsme s kolegou Jaroslavem Hulínem a se studenty začali uvažovat už před dvěma lety,“ hovoří o přípravě náročně, a přitom elegantně pojaté výstavy. „Původně jsme měli představu prezentace v prostorách fakulty architektury nebo Národní technické knihovny. Nakonec jsme se rozhodli, že téma představíme širší veřejnosti, a tak jsme zvolili instituci mimo prostředí školy.“

Byl omezen počet návrhů na jednoho studenta?
Teroreticky nebyl, ale obtížné bylo zvládnout více než jeden návrh. Vlastně se to stalo jen jednou. Na úkolech se pracovalo v průběhu čtyř semestrů. Když u nás studoval někdo více semestrů, dostal se k práci na více lokalitách.

Výstava má dobrý ohlas v médiích i mezi mladými lidmi. Máte pocit, že po měsíci, co je výstava k vidění v DOXu, se rozhýbaly ledy ohledně debaty o veřejném prostoru a odpovědnosti za něj?
Cílem výstavy je, jak říkáte, rozhýbat veřejný dialog o městě a životě v něm. Ne že by před tím nic takového neprobíhalo, ale děje se tak izolovaně. Univerzity výsledky prací nezveřejňují skoro vůbec a diskuse se odehrávají uvnitř akademického světa. Na úrovni veřejné správy jde spíše o technické debaty a řeší se aktuální problémy. Většinou se „z ruky“ zadávají různé studie nebo analýzy. Téměř se nevypisují žádné veřejné architektonické a urbanistické soutěže. Jak ale chcete získat kvalitní řešení, když místo architektonické soutěže vypíšeme výběrové řízení, kde je hlavním kritériem cena projektu?

Budete v podobných výstavách pokračovat?
Ano, ale nechceme se opakovat, takže to podruhé zkusíme udělat jinak. Pro hledání nových přístupů v oblasti urbanismu jsme založili Laboratoř Experimentální Architektury. LEA již druhým rokem pracuje na výzkumu strategií pro využití řeky Vltavy jako veřejného prostoru. Studentské práce její teorie prověřují na konkrétních místech s konkrétním zadáním.

Jste jedním z těch, kdo ovlivňují budoucí architekty. Jak byste definoval českou architekturu?
Já českou architekturu jako fenomén nebo nějakou obecnou kvalitu zatím nevnímám. Máme dobré architekty a některé návrhy mají světovou úroveň, ale bohužel se většinou nezrealizují. Pro vznik něčeho jako je národní, chcete-li česká, architektura, je zapotřebí mimořádného výkonu celé generace. To u nás není. Možná je to i tím, že architektura je všeobecně vnímána jako řešení vizuálního problému. Že jejím cílem je nadesignovat fasádu, aby vypadala hezky, nebo udělat příjemný interiér. Takže je něčím navíc, protože stejně neřeší podstatné problémy. Je to také dáno tím, jak se architektura vyučuje, jakou ji žádají klienti a jakou produkují architekti. Jenže potenciál architektury je mnohem větší. Jen se nevyužívá.

V únoru 2007 přivítala PechaKucha Night Prague své první diváky v kině Aero. Po pěti letech se jedná o respektovanou událost, která pravidelně mapuje práci nových i časem prověřených talentů z mnoha oborů, nejen architektury.

Jana Kostelecká, která stojí za pražskou edicí, „přivezla“ PechaKucha z Londýna, kde ji poprvé viděla v režii architektů Astrid Kleinové a Marka Dythama. Ti tento projekt založili v únoru 2003 v Tokiu a dnes je organizován ve 469 městech po celém světě, u nás v Praze, Brně a Ostravě.

„Byla jsem vlastně na dvou PechaKucha v Londýně. Na té úplně první (v únoru 2005) a pak na výroční se spoustou slavných jmen a 1500 lidmi v hledišti londýnského Sadler’s Wells. První byla naprosto skvělá. Setkali se tam lidé z technických oborů, kteří realizovali nápady designérů a ukazovali nejrůznější technické finesy s matematickou přesností. Mark s Astrid hrozně rádi spolupracují s výtvarnými umělci, takže tam pak byla například melancholická malířka a poetický fotograf. Právě pestrost byla na téhle PechaKucha úplně skvělá.“

Když jsi přijela z Londýna, rozhodla jsi se něco podobného vytvořit i v Praze. Jak se na celý projekt díváš dnes?
Vývoj byl velmi zajímavý. Když jsme začínali, vůbec jsme nevěděli, zda bude fungovat – jestli bude zájem přednášejích, jestli budou chodit lidi. Já jsem tomu věřila, začali jsme velmi nadšeně a bylo to skvělé od začátku.

Ukázalo se, že je velké množství autorů, které si dokážeme najít. V průběhu času jsme ale dospěli k jistým změnám. Snažíme se například zvát architekty nebo umělce s konkrétním projektem. Průřez celým portfoliem je pro publikum informačně velmi náročný. Samozřejmě záleží, jaký je samotný člověk, co prezentuje a jak přemýšlí. Někdo si například vymyslí koncept, na základě kterého postaví celou prezentaci – a je to v pořádku. I když je tam jeden člověk víckrát, pokaždé se prezentuje s jiným projektem, takže se lidé zatím moc neopakují.

Výhodu máme i v publiku. Na PechaKucha chodí lidé, kteří se o umění, design a architekturu zajímají. A aktivně si po prezentaci přednášející vyhledávají, zkoumají, co dalšího dělají.

Vzniká spolupráce mezi jednotlivými přednášejícími?
Určitě, ale my to nesledujeme, takže konkrétní jména teď neřeknu. Zpětně se nám lidé ozvou, často si berou kontakty. Takže vím, že spolupráce vznikají.

Největší deviza PechaKucha je, že přinášíte nové informace lidem, kteří by se s nimi jinak nesetkali. I my už jsme v sestavování programu hodně ponoření, a tak si občas neuvědomíme, že lidé se navzájem neznají. Jednotlivé obory žijí odděleně, jsou to komunity. Navzájem se znají malíři, architekti, grafici – ale jakmile je promícháte, často se stane, že nevědí, kdo prezentuje po nich nebo před nimi. A tady se setkají.

Co mi říkají ti, kteří přišli poprvé, i ti, kteří chodí i několik let a pravidelně, je celková atmosféra večera. Koncentrovaná energie, která je inspiruje a řeknou si „tak tohle, co máme tak dlouho rozpracované, to dotáhneme“.

Opustili jste některé oblasti, kterým jste se věnovali, a naopak máte ještě „bílá místa“?
Určitě. Například jsme opustili koncept jen čistě studentských edicí. Stejně tak se místo speciálů budeme soustředit na pravidelné PechaKucha Night, aby mapování podhoubí bylo důkladnější, a zejména toho pražského (když už nejsme jediní v republice).

Naše největší ambice – a která se nám ještě úplně nepodařila realizovat – je rozevřít záběr co nejšířeji. Od začátku řešíme, že bychom chtěli na PechaKucha dostat oblasti, které velmi souvisí s kreativním procesem ve volném umění. Například věda, zejména exaktní obory. Ale je to docela problém, jen málo lidí je totiž schopno překročit hranice oboru a pochopit, o co nám jde – výjimky jsou Václav Cílek nebo Stanislav Komárek. Na druhou stranu takové prezentace mají obrovský ohlas, pro publikum jsou přínosné, vždyť lidé chodí na PechaKucha se něco dozvědět.

Na letošek jsme si dali předsevzetí, že bychom v rámci rozšiřování záběru chtěli postoupit dál. Například na poslední PechaKucha byla Iva Němcová, scénografka, což už jsme dlouho chtěli a doposud se nám moc nedařilo. Další z takových oborů je třeba restaurátorství. Mnohdy je ale problém dané osobnosti přesvědčit, aby vystoupily – zejména pak ty, kteří PechaKucha neznají.

Oslovují vás lidé sami?
Moc jich není, spočítali bychom je na prstech. Myslím, že PechaKucha je vnímaná jako dramaturgický výběr. A možná je to také dáno, myslím, českou vlastností, kdy se lidé neradi někam hlásí.

Jakmile lidi oslovíme a vybereme na základě nějakého projektu, už jim do ničeho nemluvíme. Pokud se nakonec rozhodnou neprezentovat projekt, na základě kterého jsme je oslovili, tak je to v pořádku. My do prezentací nijak nezasahujeme.

PechaKucha je tak vlastně archivem zajímavých tvůrců…
To je přesně náš cíl. Já jsem od začátku věděla, od prvního večera, jaká je kapacita Aera, že ne pokaždé se každý dostane, a tak jsme všechno archivovali. Videa teď spousta lidí používá i na svoje prezentace. Formát totiž nezabírá moc času a řekne se to podstatné. Spousta lidí z agentur je zvyklá používat náš archiv jako adresář i místo pro výběr. I já sama archiv používám podobně. Koneckonců – prezentovalo už přes 360 lidí. Takže teď chceme zlepšit vyhledávání na webu, ten je momentálně v hanebném stavu.

Chceme udržet pestrost. Nejen co se zastoupených oborů týče, ale i v rámci protínání generací. Navzájem si tak rozšíří obzory a je větší šance, že se setkají zajímaví lidé a projekty.
Po pěti letech už můžeme poukazovat na posun. Až tady budeme sedět za dalších pět let, tak budu moct třeba říct „poprvé jsme ho pozvali a bylo mu 25 a teď je mu 30 a podívej, co dělá teď a je tam obrovský rozdíl“. A na to se těším.