Laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dáváme jim prostor i další rok. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme tedy položili tři otázky. Třetí odpovídá Dominik Adamec.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?

Zpočátku jsem to hodně prožíval, ocenění vnímám především jako velké symbolické gesto, jímž se člověk stane součástí minulého i budoucího laureátstva. Ocenění ale nevnímám jako potvrzení směru, jakým jsem se ve své tvorbě vydal či toho, co dělám. To musím vědět sám. Určitě mě to ale povzbudilo a dodalo odvahu k tomu se dále rozvíjet, nebát se experimentu a umět si říct, co už nechci.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?

Jsem soutěživý, mám rád výzvy. Účast na soutěžích, nebo chcete-li otevřených výzvách, vyžaduje schopnost reflektovat to, co děláme, pojmenovat to důležité a na základě toho přijít s konceptem přihlášky. Vyžaduje to upřímnost sama k sobě, ale také strategii. Někoho to stresuje. Mě taky. Ale taky mě to vede k tomu zamyslet se nad sebou, být kritický a někam se posunout, což mi na konci přináší vedle stresu spoustu radosti a dobrý pocit. Co se konkrétně CJCH týká, v Česku je to jedna ze dvou smysluplných cen.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Jídlo a kanibalismus. Ve své instalaci poukazuji na rozličné roviny toho, co s jídlem souvisí. Ukazuji, že jídlo je především předmětem interakce. Interakce, která je z dnešního pohledu hodně extraktivistická – nebo spíše kanibalistická. Vedle toho je jídlo symfonií, něčím krásným, co nám způsobuje radost, slastný zážitek. V tom je jídlo něčím až perverzním. A to chci sdílet s diváky. 

Laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dáváme jim prostor i další rok. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme tedy položili tři otázky. Druhá odpovídá Barbora Lungová.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?

Potvrzení toho, že jsem byla celou dobu na správné cestě. Také nejprestižnější a nejzásadnější cenu, která se v českém kontextu vizuálního umění udílí. Přispívá k tomu jak renomovaná mezinárodní jury, tak spolupracující instituce, tak dlouholetá historie ceny, která vygenerovala řadu zásadních umělkyň a umělců. Jinak je to pro mě úžasná příležitost zrealizovat si komplexní dílo podle mých představ, a navíc v jedné z našich nejprestižnějších výstavních institucí, jakou NGP je.

Proč jste se přihlásila?

Kdybych nebyla nominována, ani by mne to nenapadlo. Ale nominace mi vnukla naději, že bych mohla mít šanci. Myslím, že snem drtivé většiny vizuálního umělectva je cenu získat. Takže zatímco jsem v době, kdy ještě věkový limit 35 let byl a já do něj spadala, jsem věděla, že se svým typem umění v tehdejší konstelaci nemám šanci. Ale od té doby se proměnila cena, stejně jako já jsem přibrala do své praxe mnohem více přístupů než jen figurativní malbu, takže se věci staly ve správný čas.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Je to zahradničení jako forma emancipace vztažená na queer existenci. Dílo je náhledem do mé Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova, která je dedikována queerness. Práce sestává z autorské knihy, fotodokumentace, zvukové krajiny v zahradě a to vše vnímá diváctvo z interiéru modelu zahradní chatky, z jejíhož nitra zahradu reprezentuji.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Karolína Rossí.

Co pro vás CJCH znamená?

CJCH je pro mě určitým potvrzením/povzbuzením, že má dosavadní práce dává smysl nejen mě, ale i dalším. CJCH mi rovněž umožnila vyzkoušet si práci na velkém projektu ve spolupráci s týmem lidí, kterým bych chtěla moc poděkovat. A samozřejmě taky cenu vnímám jako prostředek, skrze který se mé jméno – a především má tvorba, dostane k většímu spektru diváků.

Proč jste se přihlásila?

Na základě nominace. Přijala jsem jí jako impuls k tomu, abych vyšla ze své ulity a vyzkoušela něco, co je trošku mimo moji komfortní zónu.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Instalace volně navazuje na moji dosavadní práci, která je dlouhodobě propojená s texty knihy Universální súfismus. Je to v podstatě zmodernizovaná forma starobylého učení, které má kořeny až ve starověkém Egyptě. Vytvořil ji indický mystik, učitel a hudebník Hazrat Inayat Khan, který chtěl šířit tyto myšlenky dál na západ, aby byla čitelná i pro naše prostředí. Hlavní myšlenkou je harmonie a rovnováha mezi vnitřním a vnějším světem.

Momentálně pracuji s pasáží o vibracích, které představují formu mezidruhové komunikace neverbální cestou. Vše kolem nás ve světě vibruje, vytváří nějaký zvuk, tón, drobný pohyb a to nás nevědomě ovlivňuje. Jsme takto schopni předávat i přijímat informace. Celé pojednání o vibracích není pouze o našem fyzickém těle, ale také o našich myšlenkách a pocitech.

V rámci instalace jsem si kladla dvě otázky: Co se děje ve světě a co se děje světu? Žijeme v těžké době plné válečných konfliktů, ekologických problémů, valí se na nás přemíra informací, často v negativní formě a my se v reakci na tyto jevy odpojujeme od našich těl. Žijeme v hlavě a zapomínáme vnímat svou celistvost. Proto jsem pracovala na vytvoření prostoru, kde se bude možné zastavit a setkat se sami se sebou. Místo, kde si můžeme sednout a na chvíli zažít pocit bezčasí. Svoji instalaci vnímám jako nutnou připomínku toho, jak je důležité pečovat o sebe sama, abychom měli dostatek sil tuto péči věnovat těm, co si sami poradit neumí.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídají No Fun kolektiv.

Co pro vás CJCH znamená?
Milý důkaz, že videoherní umění je relevantní i v rámci širší umělecké scény – a taky to, že témata, která do Česka přinášíme a metody, jimiž to děláme (včetně těch vzdělávacích, které nejsou jen o tvorbě původních děl), jsou pro ostatní zajímavé a mají smysl. V praktické rovině pak možnost udělat zatím nejvelkolepější věc, co jsme jako kolektiv vytvářeli, a taky intervenovat do mimopražského kontextu. A pochopitelně je to ocenění taky dobrá motivace tvořit dál, a to jak na nějaké duševní rovině, tak na té čistě praktické vzhledem k finančnímu ohodnocení, protože dobré umění se těžko dělá zadarmo nebo skoro zadarmo.

Proč jste se přihlásili?
Nevěděli jsme, jaké máme šance, vzhledem k tématům a formám, s nimiž nakládáme. Ale nakonec nám přišlo fajn to zkusit, zejména proto, že bychom pak mohli vytvořit o poznání ambicióznější výstavní projekt.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Site-specific instalace 14 dní v květnu představuje ucelený fikční svět, z něhož jednotlivá díla v různých podobách vychází. Je to svět trochu jako ten skutečný, ale má (vratké) utopické a dystopické prvky. Prošel tzv. velkou transformací, ekonomika, volný čas i třeba městský prostor v něm funguje o dost jinak. Na jedné straně je to opatrná projekce našich vlastních tužeb i společenská kritika, na druhé ale doufáme zjevná radost z vymýšlení motivů na hraně realismu a fantastiky. Jednotlivá díla jsou pak jak videohry, tak fyzická hra s umělým kamenem, videa, řada tištěných materiálů, role-playing scénář, malby, ilustrace nebo gamebooky.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídá Judita Levitnerová.

Co pro vás CJCH znamená?
Je příjemné být oceněna, v tomto případě současného umění tomu je ale potřeba jít trochu naproti. V době, kdy jsem začala umění sledovat a studovat jsem si myslela, že CJCH prostě někoho osloví a on nebo ona pak vyhraje. Postupem času jsem samozřejmě zjišťovala, že takto to nefunguje. Součástí umění je také určitá prezentace vůči diváctvu ale i vůči odborníkům, teoretikům a kurátorům.

Proč jste se přihlásila?
Z předchozí odpovědi se může zdát, že moje přihláška do CJCH byla čistě nějakou vypočítavostí. Do určité míry to byl ale také automatismus. Jako začínající umělkyně se prostě přihlašujete na všechno. Doufám, že do budoucna opravdu zafunguje letošní změna v pravidlech „hry“, tedy zrušení věkové hranice. Myslím, že se tím rozvolní tempo a znormalizuje se, že nemusíte vše stihnout do 35 let.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Ústředním tématem mé instalace je zastarávání technologie. Dalo by se říct, že o ne­ustálém pokroku ale i prioritách. Zajímá mě ta nepřebernost přístupů a materiálů a proč pro jisté věci volíme určité postupy. Moje práce zapadají do tzv. trendu řemeslného obratu, tedy uchýlení se k rukodělnému (často tradičnímu), to ale zase souvisí s určitou pohodlností člověka a přirozenou touhou si vyrábění věcí ulehčovat. Snažím se zachytit tuto bilanci. Téma vrcholí doprovodným programem – sympoziem o technice art protisu a vlně jako materiálu budoucnosti, které připravuji společně s Kateřinou Žák Konvalinovou.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Oskar Helcel.

Co pro vás CJCH znamená?
Cenu Jindřicha Chalupeckého vnímám jako institucionální podporu nezávislé umělecké tvorby, které není úplně jednoduché se věnovat, zejména v takovém tom vakuu shánění uplatnění po vysoké škole. Je to také kvůli tomu, že umění není širší veřejností příliš vnímáno jako plnohodnotná práce. To pak například u mě osobně znamená, že jsem odkázaný na hledání časových (a prostorových) skulin, kdy se umění můžu věnovat. Tak nějak ale věřím, že pokud se něčemu člověk věnuje opravdu, tak se to dříve, nebo později projeví. CJCH je snad v tomto případě toho důkazem. Díky ní tak tento rok můžu projektu, na kterém dělám, věnovat mnohem více času a to je skvělý.

Proč jste se přihlásil?
Pro mě důvod, proč se do CJCH hlásit, byl asi vcelku jasný, je to právě ta podpora umělecké tvorby, respektive lepší podmínky pro vývoj uměleckého projektu, který by za normálních okolností vznikal mnohem složitěji anebo by nevznikl vůbec. Nicméně rozhodnutí, že se do CJCH přihlásím, přišlo myslím už před dvěma nebo třemi lety, kdy se mezi laureáty začali objevovat lidé z mého okolí, jako např. bývalé spolužačky a bývalí spolužáci. Došlo mi, že už to není nějaká vzdálená síň slávy, kam patří jenom dospěláci, ale že je to legitimní cesta, jak se ucházet o jistou formu podpory a pozornosti. Protože té v rámci umělecké scény u nás tolik není.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Tématem mého projektu je privatizace města, je toho tam ale mnohem více. Nechci to příliš prozrazovat, protože to ještě není hotové, a když by o tom člověk moc mluvil, může to přinést smůlu… Asi bude nejlepší, když se přijdete na podzim podívat do Moravské galerie v Brně.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídá Stony Tellers.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
Chápeme CJCH jako prostor pro zviditelňování praxe současných umělců*kyň širší veřejnosti a zároveň jako jednu z forem podpory začínajících umělců*kyň. Pro nás konkrétně to byla možnost vytvořit výstavu ve spolupráci se společností s podobnými hodnotami, v galerii Plato Ostrava, která má podobné tematické zaměření. Cenu vnímáme jako jednu z mála cest jak se kariérně posouvat na české umělecké scéně, i proto, že je to jediná soutěž tohoto typu a tedy i jedna z mála možností zviditelnění a validizace praxe umělců*kyň, kteří se dostanou do laureátstva. Je ale důležité dodat, že umístění či neumístění nepovažujeme za skutečnou reflexi kvality tvorby přihlášených a to, že se kolektiv stal součástí ceny neznamená, že naše tvorba je kvalitnější či nosnější než tvorba kohokoliv jiného.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásily?
Důvody, proč jsme se do soutěže přihlásily, jsme popsaly v první otázce. Dodáme, že účast v soutěži pro nás rovněž představovala možnost užší a dlouhodobější kurátorské spolupráce s výraznými postavami umělecké scény, která může v rámci vytváření výstavy poskytnout důležitou oboustrannou zpětnou vazbu. Chtěly jsme také vyzkoušet produkci projektu v bezpečném prostředí, ve kterém je zodpovědnost za vytváření díla rozložená mezi více aktérů a je zde přítomná vyšší míra (například produkční či kurátorské) podpory, než v běžné výstavní praxi.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete
Hlavním motivem naší práce je vyhoření. Tento pojem často používaný v psychologii vracíme k jeho původnímu významu v přírodě a skrze metaforu požáru se snažíme hledat možné pozitivní významy této události. Snažíme se osobní či společenské „vyhoření” chápat jako příležitost k pozastavení a přehodnocení způsobu jakým fungujeme v současném světě zaměřeném na produktivitu, výkon a úspěch, v systému, který většinu z nás vykořisťuje, vyčerpává a vede k frustraci, izolaci, fyzickým i psychickým problémům.
Odkazujeme se na fakt, že například v Českém Švýcarsku rozsáhlé požáry přispěly ke zvýšení biodiverzity tím, že otevřely fyzický prostor a vytvořily podmínky, aby se uchytily v oblasti nové typy stromů, další flóry, potažmo fauny a vytvořily tak podmínky pro vznik zdravějšího lesa.

Tematizujeme kriticky i podmínky práce ve kterých fungujeme, v našem případě podmínky práce umělců*kyň, které jsou vyčerpávající a v podstatě vylučují širokou škálu osob bez různých privilegií a druhů kapitálu. To je situace, se kterou se dlouhodobě jako kolektiv potýkáme a kvůli které musíme zvažovat, zda se svou uměleckou praxí můžeme pokračovat, vzhledem k tomu, že nám dlouhodobě přináší vyčerpání a je momentálně jen těžko časově i finančně udržitelná. Tento problém samozřejmě není omezený jen na náš kolektiv a chápeme tedy jako zásadní jej aktivně reflektovat v rámci našich děl.

V návaznosti na zmíněná témata je důležité dodat, že naše dílo v Platu má být z spíše místem pro setkávání a zastavení, které se snaží reflektovat podmínky, ve kterých vzniká a existuje, než samostatným uzavřeným uměleckým dílem v tradičním slova smyslu, je spíše prostředím, jehož význam je naplňován tím, že je využíváno návštěvnictvem galerie.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídá Gabriela Těthalová.

Co pro vás CJCH znamená?
Ocenění pro mě představuje signál, že se ve své tvorbě a snad i v životě pohybuji správným směrem. Znamená pro mě důležitou zpětnou vazbu, prohloubení a navázání profesních vztahů v rámci české i mezinárodní umělecké scény.
V širším kontextu uvažuji nad uměním jako nad proměnlivou entitou, která spojuje v jádru každého z nás. Tvorbu vnímám jako přirozenost, ale i závazek a Cena tento můj postoj ještě podpořila – pokračovat dál, rozvíjet se, neustrnout a podílet se na formování přívětivějšího světa (umění).

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Do soutěže jsem byla opakovaně nominována, poprvé v roce 2018, a moc za to děkuji. Ačkoliv jsem Cenu sledovala dávno před tím, než jsem se sama věnovala umění, byl to pro mě i v tomto ročníku zásadní impulz, bez kterého bych se možná sama od sebe neodhodlala přihlášku vyplnit, protože jsem byla v daném termínu plně zaměstnaná prací na výstavu v rámci umělecké rezidence v New Yorku.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Můj výstavní projekt jsem nazvala Přelévání časoprostoru. Ve své práci se věnuji abstrakci, kterou vnímám jako zobecnění, snahu o vztahování se ke složitosti dnešního světa. V jednotlivých obrazech sleduji jasné cíle, které často napoví názvy. Inspirací mi byly např. hudební skladba, vědecký princip, historické umělecké dílo anebo moje vlastní prožívání v rámci fyzického těla. Soubor maleb je doplněn prostorovými objekty a hudební instalací. ∞

Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Třetí odpovídá Kryštof Brůha.

Co pro vás CJCH znamená?
Cenu vnímám jako důležitou součást české umělecké scény, která má schopnost rozlišovat kvalitu ve výtvarném umění. Díky své prestiži a programu pro lauráty je cena akcelerátorem, který má potenciál posunout umělce kupředu.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Důvodem, proč se účastním uměleckých soutěží a tedy i CJCH, je získání zpětné vazby od diverzifikované odborné komise. Ta hraje klíčovou roli v kritickém pohledu na moji tvorbu a je nezbytnou součástí její evoluce.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Hlavní témata, se kterými pracuji ve svých dílech, bych pojmenoval jako mapování prostředí, jeho transformace v čase a celkové působení na diváka. Mnohdy se jedná o jevy, které jsou našemu vnímání skryté, a to buď z důvodu jejich velikosti nebo pro rychlost přeměny.

Tyto náměty se propisují i do mé instalace s název Aurei Montis, která se zaměřuje na místo Zlatý vrch v severních Čechách. Zde v rámci expedice s kinetickou sochou Inter Solaris vznikla série hornin přetavených slunečním zářením. Přetavená linka v horninách funguje jako materiální záznam času, prostředí a podmínek daného okamžiku.

Horniny zavěšené v nerezových rámech komunikují s částmi rozloženého objektu Inter Solaris, které jsou zavěšeny v horní části instalace.

Dále jsou v instalaci zavěšena skla opatřená polarizační vstvou a fungující jako průhledy, skrze které může divák pozorovat pohyblivé generativní grafiky generované na základě datasetu sondy Landstat 8 společnosti NASA za období 2013–2023 odhalující teplotní transformaci Zlatého vrchu.

Průchod instalací tak divákovi umožní nahlížet na proměnu Zlatého vrchu v různých měřítkách a časových horizontech.

Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Druhá odpovídá Lenka Glisníková.

Co pro vás CJCH znamená?
Osobně je to pro mě velký impuls k pokračování v tom, co dělám.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Uvědomila jsem si, že se přibližuji k věkové hranici, kdy už to nebude možné.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Limity našich těl. Napětí mezi fyzickým a digitálním, živým tělem a neživým objektem, přírodním a technologickým, přirozeností a konstruktem, minulým a budoucím, prací a její automatizací, kutěním a nudnou rutinou, apokalypsou a emancipací, krizí i příležitostí.

Dílo vytvořené v rámci ceny Jindřicha Chalupeckého navazuje na mou dosavadní praxi, jejíž prvopočátky lze dosledovat až k mým prvním klauzurám na UMPRUM. Tehdy jsem poprvé vyfotila nenápadný ale významný nástroj – počítačovou klávesnici. Její tlačítka jsem pak začala z fotky v digitálním prostoru vyřezávat a klonovat, transformovat, množit, dělit, pozměňovat a zase dál replikovat. Tyto rytmické ‘mechanické úhozy’ klávesových zkratek a příkazů pak postupně přetvářely můj vizuální jazyk v to, čím je dnes.

Ve své práci transformuji médium fotografie, které vystavuji procesu neustále metamorfózy mezi digitální a fyzickou existencí. Fotografie tisknu na plastové materiály, které využívám k tvorbě objektů a doplňuji o další materiály jako jsou drátky, vyřazené součástky elektronických zařízení nebo je třeba barvím lakem na nehty a zase fotografuji. Fotka se stává objektem, který se zase zploští v obraz, aby se mohla zase zhmotnit v nové fyzické podobě. Každý takový objekt na sebe nabaluje další a další vstupní data, která se v průběhu let na sebe vrství a mutují. Je to koloběh a neustálý proces, v němž se ztrácí původní symboly a významy, aby vznikly nové nečekané formy a spojení.

Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Petra Janda.

Co pro vás CJCH znamená?
Platformu pro podporu a kvalitní zviditelnění mladých umělkyň a umělců. Pro mě osobně určitě znamená ocenění, příjemný pocit, že něco padlo na úrodnou půdu a podporu v další tvorbě. Je to příležitost dále rozvíjet svou práci, myšlenky, umění. Myslím, že v českém prostředí pracovat komplexně na uměleckém projektu za finanční, kurátorské, produkční a PR podpory je celkem unikátní příležitost.

Proč jste se přihlásila?
Upřimně, byla to náhoda a přihlásila jsem se na pošťouchutí v poslední chvíli. Měla jsem v plánu jít konečně na mateřskou, ale osud tomu chtěl jinak. Vše se transformovalo v příležitost, jak si nastavit život, mysl a hranice tak, abych měla spokojené děti, rodinu i kariéru.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
V podstatě to výše zmíněné. Mé hlavní téma je láska. Původně jsem měla koncept o veřejném sebepřijetí a kralování svému životu skrz performativní vizi, ale v průběhu spolupráce se můj koncept proměňoval v reakci na různé situace a to i nesouhlasné s fungováním instituce a tlakem na politickou angažovanost, která mou práci uhýbala zcela jiným směrem. Vše vyústilo ve finální instalaci, kde ústřední téma pro mě stále zůstává láska, ale skrz nastavení si osobních hranic. V instalaci jsou symbolizované ústředním motivem, který nese název Petra. Je to rostlina, mandorla, která ochraňuje jádro symbolizované pštrosím vejcem se slaměnou intarzií. Na symbolické úrovni jde o myšlenkovou integritu, zdravý rozum, rodinu, či dítě, které chovám pod srdcem. Celá instalace jde číst na mnoha úrovních, osobní, mateřské či ekologické. Je to modlitba za integrování stínu, plodnost a ochranu.

… laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 33. ročníku jsme proto položili tři otázky. Jako třetí odpovídá Vojtěch Radakulan.

Co pro vás CJCH znamená?
Znamená skupinu lidí, která má ráda umění a poskytuje podporu pro tvorbu.

Proč jste se přihlásil?
Čas od času spamuju téměř vše, kam se dá přihlásit. Ještě jsem neobjevil klíč, podle kterého bych mohl přihlášky kamkoliv lépe připravovat, tak to dělám na kvantitu, a zatím vždy něco vyšlo a letos to bylo zrovna toto. Obecně tedy spíš hledám důvody, proč se někam nepřihlásit, a tady jsem žádný nenašel. Člověk v ceně nalezne podporu, prostor pro vyjádření a možnost říct co si myslí.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Mísí se zde jaderná energie, digitální část našeho světa a lidé a jejich interakce v ní.
V rámci instalace může návštěvník navštívit čtyři různé výklenky. Ve třech z nich se skrze různé prostředky (počítačová hra, VR brýle, mikrofon) dostává do virtuální kopie řídicí místnosti jaderné elektrárny Zwentendorf. V ní se hraje za různé charaktery, které hráli v historii Zwentendorfu roli (aktivistický, inženýrský a politický charakter). Skrze ně a jejich možnosti interakce vstupuje návštěvník do místnosti, kde se setkává s ostatními diváky, hrající za jiné charaktery. V rámci jejich interakce je jednoduché se dostat do konfliktu, nicméně poté, co párkrát upadnete na zem, si snad při pohledu na čas strávený ve hře uvědomíte, že snad existuje i jiné, pozitivnější východisko. Najít ho však vyžaduje větší úsilí a spolupráci. Ve čtvrtém výklenku je fakticky popsáno, co se stalo, což je absurdní sled událostí, stejně tak jako fakt, že dolní Rakousko má stejnou vlajku jako Ukrajina.

…laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata letos zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků tohoto 33. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá odpovídá Olga Krykun.

Co pro vás CJCH znamená?
Pro mne je to nejznámější cena pro mladé umělce v České republice. Sledovala jsem ji ještě v době začátku studia na vysoké škole.

Proč jste se přihlásila?
Myslím, že pro umělce má cena hlavně funkci zviditelnění se na umělecké scéně a přináší šanci posunout se ven z užší bubliny, než je ta, ve které se pohybuje. To byl také důvod, proč jsem se přihlásila.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Ve svém projektu se zaměřuji na události posledních měsíců: pozorování a prožívání války na Ukrajině z pohledu chytrých telefonů a sociálních sítí, které se staly archivem válečných zvěrstev. Pro mnoho lidí jsou sociá­lní sítě prvním zdrojem informací o vojenské situaci, organizované pomoci, zkušenostech a výpovědích obětí ozbrojené invaze Ruska nebo o kultuře a historii Ukrajiny. Brutální obrazy mrtvých těl a zdevastovaných měst a budov se prolínají s prosbami o pomoc a hlasy z politiky. V sérii nových obrazů, které mimo jiné zobrazují květiny, ukazují pocity napětí, vnitřní konflikty a touhy, které vznikají v procesu trávení online obsahu. Jsou to jak slunečnice – symboly Ukrajiny, umělcovy vlasti, tak i z názvu projektu – pomněnky, které vypovídají o nutnosti pamatovat si válečné události. Kromě obrazů vystavuji také objekty: dívčí podobizny lidské velikosti a také performance s účastí uprchlíků z Ukrajiny. Skrze dílo bych chtěla poukázat na to, že #russiaisaterroriststate a připomenout již z války unaveným lidem, že stále běží a týká se nás všech.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Každému z účastníků 32. ročníku jsme položili tři velmi obecné, a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené, otázky. Páté v pořadí odpovídají členky ne-kolektivu Björnsonova.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
Pred prihlásením to boli predovšetkým možnosti, ktoré sme v nej videli – realizovať väčší projekt, spolupráce, sieťovania a prepájania sa nielen lokálne, ale aj medzinárodne, možnosť (dočasnej) viditeľnosti. CJCH znamenala tiež prísľub naplnenia našich očakávaní. V priebehu práce na projekte najmä obrovský tlak a stres, predovšetkým asi dôsledkom pandémie, kvôli ktorej sa do jedného roka nahromadili projekty posunuté z predchádzajúceho roka. Znamenala však aj možnosť pokračovať v našom dlhodobom projekte, znova sa prepojiť, zamyslieť, posunúť ho (aj Björnsonovu) ďalej. Momentálne (po otvorení výstavy a jury weekende) pre nás CJCH znamená skúsenosť a očakávanie, čo Björnsonovej táto skúsenosť do budúcna prinesie.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásily?
Kvôli všetkému čo sme popísali v prvej otázke.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Pokračujeme v našom dlhodobom projekte – Čosity kartách – kombinácii hracích a divinačných kariet životnej veľkosti. Pre tento projekt je však zásadný skôr proces ako samotné karty, tie sú práve jeho dokumentáciou. Použité koláže symbolov vznikajú na základe tzv. common vision, čo je divinátorská (veštecká) technika zdieľaného storytellingu, alebo skrze spoločné zážitky, či čítania. Pre karty sme vytvorili v Moravskej galérii prostredie – obývačku, ktorá sa aktivuje práve prostredníctvom zdieľaného zážitku – ako je spoločný výklad kariet, ktorý odhaľuje skryté významy či príčiny udalostí, a tak nám pomáha pochopiť prítomnosť, v ktorej žijeme. Súčasťou je tiež glosár, ktorý mal byť výkladovým slovníkom pojmov spojených s kartami, ale postupne sa z neho stal akýsi denník, súbor partitúr, kniha poznámok, nový jazyk prostredníctvom, ktorého si chceme zapamätať čo sme urobili a čo nie – stal sa nástrojom, ktorý potrebujeme na to, aby sme mohli zdieľať a písať (o tom), čo robíme.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč? Protože si všímáme, jak se soutěžení v umění stává kontroverzním, vzbuzuje mnoho otázek a původní význam ocenění zcela mění svou hodnotu. Každému z účastníků 32. ročníku, které vybrala mezinárodní porota, jsme proto položili tři velmi obecné – a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené – otázky. Čtvrtý odpovídá Robert Gabris.

Co pro vás CJCH znamená?
CJCH je vynikajúcou platformou pre realizáciu umeleckej práce, ktorú vykonávam. To znamená pre mňa poskytnutie rôznych zdrojov, čas, financie a priestor na implementáciu mojich myšlienok fyzicky prekladať, prepájať sa s (nielen) českou scenou a nadobudnúť nové kontakty pre budúce projekty.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?
Moja aktivistická činnosť a angažované umenie akútne potrebuje viditeľnosť pre spoluprácu. Toto ocenenie jedno z dôležitých posunov v mojej činnosti. Kooperatívnosť a nesúťaženie ma pre mňa zmysel v pomáhaní a podporovaní si navzájom.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Predstavujem sériu Error, rómska nebinárna telesnosť a jej bezpečne priestory. V spolupráci s queer rómskou komunitou, ktorú som poznal na umeleckej rezidencii v Košiciach, sme vytvorili niekoľko komplexných častí, z ktorých sa projekt Error skladá. Najprv sme spísali spolu manifest, ktorý vedie celou inštaláciou v Moravskej Galérii. Pritom sme spoločne vyhotovili fotografie, kde hľadáme naše vlastné, telesné a mentalne nebinárne priestory, v ktorých sa cítime bezpečne. Do týchto priestorov nevpúšťame nikoho z majoritnej spoločnosti. Tento priestor nazývam exkluzívnym, pretože ho potrebujete na riešenie dôležitých tém, ako napríklad, queernes, chudoba, vylúčenie zo spoločnosti ale aj z vlastných rodín, fyzicky a duševné zdravie, atď.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč? Protože si všímáme, jak se soutěžení v umění stává kontroverzním, vzbuzuje mnoho otázek a původní význam ocenění zcela mění svou hodnotu. Každému z účastníků 32. ročníku, které vybrala mezinárodní porota, jsme proto položili tři velmi obecné – a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené – otázky. Třetí odpovídá Anna Ročňová.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
CJCH mi umožnila intenzivně a v klidu pracovat na projektu, který má velkou podporu nejen v produkci, ale i v propagaci. Což není běžné, ale současně to přináší odpovědnost, protože celá událost je hodně sledovaná a podléhá přísné kritice.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Myslím, že CJCH je i přes všechny rozpory pro umělce určitý posun v kariéře a účast v ní má rozhodně význam nejen osobní, ale pomáhá umělci lépe se etablovat v širším uměleckém provozu.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
V rámci CJCH navazuji na svůj projekt, který jsem nazvala Rozšířená příroda. V něm umisťuji své objekty přímo do přírody a sleduji, jakým způsobem se mění jejich působení na diváka. Mé objekty vycházejí z přírody a jejich navrácení nebo vystavení v ní vytváří jejich úplně novou interpretaci, která odkazuje k jejich povrchu, splynutí s prostředím a přírodními procesy jako schnutí nebo uvadání. Naopak v galerii díla odkazují spíše na existencionální kvalitu, kdy instalace reflektuje spíše rozklad a smrt.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč? Protože si všímáme, jak se soutěžení v umění stává kontroverzním, vzbuzuje mnoho otázek a původní význam ocenění zcela mění svou hodnotu. Každému z účastníků 32. ročníku, které vybrala mezinárodní porota ve složení představitelek a představitelů předních mezinárodních uměleckých institucí – Ivet Ćurlinová (Kunsthalle Wien), Anna Daučíková (umělkyně a pedagožka), Charles Esche (Van Abbemuseum, Eindhoven), João Laia (Muzeum současného umění Kiasma, Helsinky) a Jan Zálešák (kurátor a pedagog), jsme proto položili tři velmi obecné, a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené otázky. Druhý odpovídá Jakub Jansa.




Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
Menší mindrák z vlastní práce. Třeba až mi bude padesát, tak budu méně toxická bytost (úsměv).

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?
Abych udělal radost rodičům.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Jde mi o zvědomnění třídní příslušnosti. Příběh sociálního přeběhlíka, co se z malého záhonku vyšvihl mezi highlighty ovoce a zeleniny.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč? Protože si všímáme, jak se soutěžení v umění stává kontroverzním, vzbuzuje mnoho otázek a původní význam ocenění zcela mění svou hodnotu. Každému z účastníků 32. ročníku, které vybrala mezinárodní porota ve složení představitelek a představitelů předních mezinárodních uměleckých institucí jsme proto položili tři velmi obecné – a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené – otázky. První odpovídá Valentýna Janů.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
Hodně práce, ale i nápadů, nový film a na závěr výlet do Brna.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Samotné přihlášení jsem příliš nepromýšlela, je to asi přirozený krok pro většinu mladých umělců. Motivací je určitě příležitost podílet se na společné výstavě a spolupracovat s kurátorským týmem Společnosti Jindřicha Chalupeckého, který se snaží dopřát nám maximální podporu pro nové umělecké projekty.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
V novém filmu navazuji na svá dosavadní témata, jako je zkoumání vlastních i obecnějších vztahů k genderové politice, environmentalismu nebo současným technologiím. Aktuální projekt se zabývá především prvním z jmenovaných a ohledávám v něm možnosti performování sebe samých.