Inscenace Sága rodu Marxů z produkce Divadla Husa na provázku, dostupná na platformě Dramox, představuje typický rukopis režiséra Jana Mikuláška: ironický, obrazově silný a myšlenkově provokativní. Už samotný výchozí materiál – román Juana Goytisola – naznačuje, že nepůjde o lineární biografii, ale o rozvrstvený, postmoderní obraz jedné z nejkontroverznějších osobností moderních dějin.

Zásadní otázkou inscenace není jen „kdo byl Marx“, ale spíše „co z něj zůstalo“. Tvůrci se dotýkají problematického dědictví jeho myšlenek – včetně toho, zda lze Marxe činit odpovědným za pozdější totalitní režimy.

Představení však nenabízí jednoznačné odpovědi. Místo toho pracuje s ironií a relativizací. Každý výklad je zpochybněn, každá jistota rozložena. Právě tato otevřenost činí inscenaci aktuální a intelektuálně provokativní.

Marx jako groteskní mýtus i lidská figura

Mikuláškova inscenace se od počátku vysmívá pietě. Karl Marx zde není „otcem komunismu“, ale proměnlivou figurou – prorokem, podvodníkem, otcem i klaunem. Tato mnohoznačnost je základním principem celé inscenace. Tvůrci vědomě rozkládají mýtus, aby jej mohli znovu složit – tentokrát jako koláž rozporů, paradoxů a ironických komentářů současnosti.

Dramaturgická struktura připomíná sled výjevů, které spojují Marxův život s jeho „posmrtným“ vlivem. Historické události se tu prolínají s dnešní popkulturou, vysoká filosofie s groteskou. Marx se může objevit jako revolucionář i jako DJ komentující kapitalismus – a právě tato schopnost skákat mezi rovinami činí inscenaci živou, ale zároveň záměrně roztříštěnou.

Estetika přebytku a vizuální fascinace

Jedním z nejsilnějších aspektů inscenace je, po intenzivních hereckých bravurách, především její vizuální stránka. Scénografie a kostýmy (Marek Cpin) vytvářejí svět, který je přehlcený, stylizovaný, a místy až excesivní. Obrazy se střídají často bez jasné logické návaznosti – jako by divák listoval živým, chaotickým albem dějin.

Tato estetika odpovídá samotnému tématu: Marxův odkaz je dnes rozptýlený, fragmentární a často dezinterpretovaný. Inscenace tuto roztříštěnost nepřekonává, ale naopak ji zdůrazňuje. Výsledkem je vizuálně podmanivá podívaná.

Herectví karikatury i existenciální výpovědi

Herecké výkony (zejména Dušan Hřebíček, Dalibor Buš a Dominik Teleky) stojí na pomezí stylizované nadsázky a civilního projevu. Postavy nejsou psychologicky prokreslené v tradičním smyslu – fungují spíše jako nositelé idejí, komentářů či archetypů.

Zvlášť výrazná je práce s dvojznačností: Marx je současně geniální myslitel i selhávající člověk, který nedokáže zajistit vlastní rodinu. Tento kontrast mezi veřejným ideá-lem a soukromým selháním patří k nejpůsobivějším momentům inscenace.

Slabiny: obsah v zajetí formy?

Přes veškerou formální nápaditost se nabízí otázka, zda inscenace není až příliš zahleděná do vlastní estetiky. Zatímco kabaretní forma je hravá a invenční, obsah místy zůstává povrchní či nedotažený. Fragmentárnost, která je zpočátku osvěžující, se postupně může proměnit v opakující se únavu. Některé motivy zůstávají pouze naznačeny, aniž by byly následně rozvinuty. Divák odchází s množstvím dojmů, které už někdy někde viděl či slyšel. Toužil by spíše po pointě s ucelenou myšlenkou.

Sága rodu Marxů
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 17. května 2024
příští repríza st 27. května v 19:00

Píše se rok 2033 a Evropou zmítá třetí světová válka. Svaz národů Velkého Ruska okupuje pobaltské země. Francie, Maďarsko a Slovensko se k němu již připojily dobrovolně.

Spojené státy anektovaly Grónsko a Island. V srdci bývalé Evropské unie aktivně vzdorují ruskému obležení pouze Česko a Polsko. Skupině vyvolených z oblasti kultury a humanitních věd obou zemí byl přidělen šílený úkol: vymyslet narativ, který přesvědčí dvě mentálně naprosto odlišná uskupení obyvatel, aby bojovali bok po boku jako jeden národ. A vyhlásili společný stát – jelikož jim nic jiného nezbylo.

Původní hru Marií Wojtyszko s názvem Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce právě připravuje v režii Jakuba Krofty Činohra Národního divadla v koprodukci s Národním divadlem Julia Słowackého v Krakově. Příběh balancující na pomezí sociálně-kritického dramatu a neotřelého politického sitcomu nás zavede konkrétně do přísně tajného vládního střediska mezi českými Orlickými horami a polským Kladskem, odpovídajícího za národní bezpečnost. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu, mladý sociolog, katolický duchovní, oscarový režisér, investigativní novinář a popová hvězda – v takovém složení se elitní pracovní skupina zakousne do fabrikace politicko-kulturní vize a jí příslušné propagandy, která by postsovětské střední Evropě, opět bojující za svou svobodu a suverenitu, snad mohla pomoct zachránit krk. Účel přitom světí prostředky. Žádný trik není příliš špinavý a žádná manipulační technika není příliš nedemokratická.

V kleštích svých morálních rozporů, zda konají správně, či nikoliv, a také mnohovrstevnatých mezilidských konfliktů, vycházejících nejen z diametrálně odlišných názorů na svět, ale i samotných národnostních rozdílů, se postavy zaplétají do série komických, avšak ideově mnohdy zásadních peripetií. Podaří se jim v dostatečném psychickém zdraví přežít chronickou ponorkovou nemoc z nucené izolace s lidmi, se kterými by častokrát nešli ani kafe, a zasloužit se přitom o své vlasti bez výčitek svědomí ze zpronevěry hodnotám západní civilizace?

text: Kateřina Kubák Prášilová, Róbert Štefančík

Nečekané VÍTĚZSTVÍ POLSKO-ČESKÉ UNIE ve III. světové válce
La Fabrika (Komunardů 30, Praha 7)
premiéra čt 14. května 19:30

Na scéně Studia Hrdinů vzniká nová autorská inscenace Jana Horáka. Trpaslíci v podání Pavlíny Štorkové, Jana Bárty a Jana Jankovského budou mít premiéru již 29. dubna.

Více o inscenaci už prozradí autor jejího scénáře a režisér Jan Horák, kterého doplní scénografka Tereza Beranová a hudebník Dominik Gajarský (Slowmotiondancer).

Trpaslíci jsou, Honzo, tvým autorským textem. Čím ses při jeho psaní nechal inspirovat?

Trpaslíci nemají nějakou přímou předlohu nebo inspiraci. Možná se za ní dá označit obraz Nightmare z roku 1781 od švýcarského malíře Henryho Fuseliho. V procesu zkoušení jsem si uvědomil určité podobnosti i s dalšími literárními a filmovými díly, jako jsou například Leguánka Anny Marie Ortese, Bouře Williama Shakespeara nebo psychologický thriller Prokletý ostrov od Martina Scorseseho. Spíše než že bych vycházel z určitých inspiračních zdrojů, uvědomil jsem si, že nejsem v takovém vzduchoprázdnu, jak jsem si na začátku myslel. Tyto příklady jsou opravdu neskromné, ale pomáhají nám ve chvílích, kdy si snažíme navzájem v inscenačním týmu přiblížit své představy.

Už v inscenaci Zabít člověka jsi v textu pracoval s úryvky z ruských lidových pohádek a s říkadly. Do Trpaslíků jsi zařadil několik bajek. Co tě na těchto krátkých příbězích fascinuje? Jak je vybíráš?

U inscenace Zabít člověka jsem zvolil formu pohádek, protože jsou všem známé a jsou otiskem společensko-historických kódů a konvencí. Ruské pohádky jsou příznačné svou brutalitou.

Bajka je žánr, který s krutostí pracuje sofistikovaně jako se zdrojem poučení, což mě na něm láká. Pro děj Trpaslíků jsou bajky výchozím bodem, který divákům nepřímo naznačuje, jak se děj může dál vyvinout. V případě Trpaslíků jsem si všechny bajky napsal sám.

Text k Trpaslíkům je plný paradoxů, ambivalentních situací a postav. Stejně tak scéna Terezy Beranové je mixem několika nesourodých vizuálních stylů. Co stojí za vaší volbou a rozhodnutím?

JH: Důležitým rozměrem hry je relativnost toho, co nazýváme realitou. Záměrně pracuji s něčím, co jsem si po společném promyšlení se scénografkou nazval „valérami reality“.

TB: Herci jsou svým způsobem uvězněni v prostoru, nad kterým nemají kontrolu. Hodili jsme je někam, kde se snaží přežít, ale v komickém kontextu. Scénografie využívá princip barokního divadla a tuto jevištní realitu násobíme v projekci dalšího snového nebo vnitřního světa postav.

Vyjádřil ses, že hercům byl příběh šitý na míru. Co to konkrétně znamená?

JH: No, s tímto prohlášením bych měl být asi opatrný, ale ano, je to tak. Všichni tři herci jsou pro mě velmi inspirativní, a to jak umělecky, tak lidsky. Ve všech nacházím něco ze sebe, a mám tak pocit, že jim proto víc rozumím a můžu se jimi nechat inspirovat. Jsem vděčný za to, že můžou do příběhu vložit sami sebe. Mohl jsem si dovolit ten luxus, že jsem v původním textu ještě nevykreslil skutečné a plnohodnotné postavy se srozumitelnými motivacemi. K tomu se dostaneme s herci společně v průběhu zkoušení.

Jak probíhala spolupráce se skladatelem D. Gajarským na zvukové/hudební stránce inscenace?

JH: Práce s Dominikem je pro mě vždy inspirativní a zábavná, mám moc rád jeho citlivost a poťouchlý smysl pro humor. Dal jsem mu poměrně velkorysý prostor, tak jsem zvědavý, jak ho využije. Nejtěžší na naší spolupráci je ho vzbudit.

DG: Na práci s Honzou si nejvíc vážím jeho otevřenosti a toho, že mi vždy dá naprostou tvůrčí svobodu. Jediná věc, která mě na něm trochu mrzí, je, že vstává příliš brzy a vyžaduje to i od ostatních.

Pro jakého diváka jsou Trpaslíci?

JH: Věřím, že inscenace je určena všem, kteří chodí do divadla mimo jiné i přemýšlet. Jsme teprve ve fázi vzniku, ale od začátku svůj text vnímám jako komický. Pracuji spíš se sarkastickým, kousavým a nepříliš laskavým humorem, ale snad se tento přístup potká u diváků Studia Hrdinů s porozuměním.

Je v tak tíživých tématech, jako je samota, environmentální krize, smrt nebo násilí, prostor pro humor?

JH: Nějak nevím, jak k těmto zásadním tématům přistupovat jinak, aby si jich lidé ještě všimli. Všichni už jsme vůči některým tématům otupělí a humor je cestou, jak si můžeme připomenout hranu, na které se pohybujeme. Trpaslíci nabízí absurdní řešení toho, jak předat to „nejlepší“ z humanity někomu, kdo přijde po nás, až zde vše zničíme. Proto název „Trpaslíci“, protože to nejlepší z nás zřejmě otiskujeme do sádrové humanoidní figurky, která zdobí naše okolí, domovy a osidluje dříve netknutou přírodu.

text: Pavlína Drnková

Trpaslíci
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra st 29. 4. 20:00

Pražské Švandovo divadlo uvádí první divadelní hru Dívenka na trampolíně inspirovanou osudem Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého.

Zdena Salivarová, spisovatelka a zakladatelka proslulého exilového nakladatelství ’68 Publishers, a její charismatický muž, spisovatel Josef Škvorecký. Dva skvělí romanopisci, překladatelé a současně manželé. Jejich příběh pod názvem Dívenka na trampolíně poprvé ožil jako divadelní hra. Scénář napsal dramatik a filmař Pavel Jurda, režisérem je Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ústřední dvojici ztvárňují Bohdana Pavlíková s Lubošem Veselým, kteří tvoří pár i mimo divadelní prkna.

Zdena Salivarová a Josef Škvorecký prožili mimořádné životy. Jejich společný život v socialistickém Československu, pobyt v kanadském exilu i příjezd do svobodné vlasti po roce 1989 by mohly být námětem na román… O jejich nakladatelství ’68 Publishers (které vydalo 255 knih), založeném manželi Škvoreckými v roce 1971 v Torontu, spisovatel Milan Kundera prohlásil, že „bez něj by tištěná vážná česká literatura přestala existovat“. S čím se ale ve své ideologií sešněrované vlasti museli potýkat? Co zažívali jako literáti i jako manželé, kteří toužili po dítěti? Jak se pak každý z nich uplatnil v emigraci, když je komunistický režim zbavil občanství a zatrhl jim návrat domů? A co je čekalo, když se v 90. letech do svobodného Československa opět směli vracet?

„V našich dějinách byly a jsou opakované snahy o přepisování historie. Ale můžeme sledovat hrstku válečníků, poutníků i strážců majáku, kteří svou milovanou zemi s bolestí opouští, aby jinde vytvořili podmínky pro záchranu a udržení základních lidských i kulturních hodnot. Dívenka na trampolíně vypráví mimo jiné o tom, že svoboda není stálá, nikdo nám ji nedaruje a bývá vykoupená nejistotou a hroznou dřinou. V tom vidím náš úkol i naši naději,“ uzavírá režisér.

text: Kateřina Vodáková

Dívenka na trampolíně
Švandovo divadlo na Smíchově (Štefanikova 57, Praha 5)
premiéra 1. února 2025
nejbližší reprízy čt 2. 4. 19:00, út 14. 4. 19:00

Divadlo Petra Bezruče má inscenaci, která se neohlíží po pietě shakespearovských tradicí. Režijní koncepce Dodo Gombára zde staví na radikálním zcivilnění klasiky a na výrazné herecké osobnosti Josefa Trojana. Jeho Hamlet není romantický melancholik ani intelektuální estét. Je to mladý muž rozleptaný depresí a vyčerpaný světem, který se mu rozpadá před očima. Láska či naděje zde tentokrát chybí úplně.

Shakespearova hra Hamlet patří k nejoblíbenějším dramatům světového repertoáru. Od svého vzniku v roce 1600 se stala zrcadlem různých epoch, které v ní znovu a znovu hledají a spatřují vlastní pochybnosti. Romantici viděli v Hamletovi citlivého snílka, pozdější doba rozervaného intelektuála a existencialisté člověka paralyzovaného vědomím odpovědnosti. Snad každá generace si vytváří svého Hamleta – podle míry naděje, kterou je ještě schopna unést. Právě tato otevřenost interpretacím činí z tragédie o dánském princi stále živý text. Ostravské Divadlo Petra Bezruče přidalo další, výrazně současnou kapitolu.

Morální instinkt vyčerpaného jedince

Trojanova osobní zkušenost s depresivními stavy, o níž herec otevřeně hovoří, se do role promítá s mrazivou autenticitou. Tíživé jsou momenty ticha – krátké herecké pauzy, během nichž se zdá, že se Hamlet propadá sám do sebe. Publikum je nuceno sdílet jeho únavu i bezvýchodnost. Nejde o efektní herectví, ale o vnitřní, až bolestně civilní, přitom krutě cynický projev. Když se rozbíhá k akci, nepůsobí to jako triumf, ale jako poslední výboj energie před definitivním pádem.

Josef Trojan hraje mladého prince jako osobní krizí zkroušeného a nesnesitelným utrpením paralyzovaného mstitele, který už sice v dobro nevěří, přesto ještě ve jménu morálky jedná. Inscenace pracuje s postavou Hamleta jako s někým, kdo už přišel o víru v lidskou důstojnost, ale který svádí boj o vlastní duši. Marně. Boj s vnitřním zlem prohrává. Od prvních výstupů je uzavřený, pohybově úsporný, fyzicky toporný a s očima, které bodají jako dýky. Slova pronáší jakoby mimochodem, bez patosu, s ironickým podtónem, který řeže do masa. Slavné monology nepůsobí jako filozofické eseje, ale jako vnitřní záznamy člověka, který se snaží přežít další den. „Být, či nebýt“ tu není otázkou metafyziky, ale praktickou úvahou někoho, kdo už nemá sílu pokračovat – a přesto ještě pokračuje.

Bezruči ukazují Hamleta jako cynickou svini

Inscenace akcentuje Hamletovu vyčerpanost světem plným pokrytectví. Dvůr je zde chladný, sterilní, téměř korporátní prostor, kde se city nahrazují strategií a vztahy kalkulem. Claudius není démonický tyran, ale uhlazený manažer moci. Nečekaně dojemná Gertruda Markéty Harokové působí spíše jako něžná a odevzdaná žena, která se rozhodla přežít za každou cenu, než jako chladně odhodlaná milenka, která má situaci pod kontrolou. Hamletův cynismus a krutost vůči Ofélii Anny Červeňové není pouhou maskou šílenství, ale výrazem člověka, který nevěří, že by láska mohla obstát v prostředí totální morální eroze.

Režie pracuje s rychlým tempem a úsečnou dikcí, která text zbavuje ornamentu. Dialogy mají místy až surovou současnost, aniž by bylo nutné aktualizovat jazyk. Mezi herci vyniká také Lukáš Melník v roli Oféliina otce Polonia nebo hrdý Oféliin bratr Laertes v podání Jáchyma Kučery. Humor, pokud se objeví, je černý a suchý. Smích publika zní spíš jako obranná reakce. Scéna i kostýmy Hany Kelar Knotkové podporují dojem světa bez iluzí – chladné barvy, ostré světlo, minimum dekorací. Vše je podřízeno soustředěné herecké energii. Na scéně vidíme čtyři stěny chladného středověkého hradu, nebo snad obraz duševní samoty a opuštěnosti. Do celku perfektně zapadá scénická hudba Jakuba Krajíčka, která je hudbou zvuků, nikoli melodií.

Nezralý prevít jako zrcadlo mladé generace

Ostravský Hamlet je po všech stránkách nezralá bytost. Je protivný, sebestředný, krutý a nesnesitelný. Jinou tvář nemá. Cítí odpovědnost napravit křivdu a pomstít otce. Ale je natolik zlomený, že v záchvatu paniky sám nevěří v možnost narovnání pokřivených věcí. V době, kdy cynismus bývá pohodlnou výmluvou nečinnosti, a cool trendem zlaté mládeže, je jeho vyčerpané, ale vytrvalé jednání paradoxně ještě obdivuhodným gestem. Je to princ posledního vzdoru, labutí písně, dopisu na rozloučenou. Jeho příběh je příběhem nezralého jedince, který navzdory svému původnímu záměru apokalypsu sám způsobí. Nastavuje tím zrcadlo generaci, která vyrostla v permanentní krizi a pro niž je únava ze světa výchozím stavem. Shakespearova tragédie v Ostravě získává podobu temné generační výpovědi.

Hamlet
Divadlo Petra Bezruče (28. října 120, Ostrava)
premiéra 22. září 2023
nejbližší repríza pá 6. 3. 18:30, st 18. 3. 19:00

Římský básník Publius Ovidius Naso učinil ve 2. roce n. l. něco neobyčejně impozantního: shromáždil klíčová mytologická vyprávění pozvolna končící antické epochy a seřadil je do jednoho chronologického celku.

Přibližně o dva tisíce let později uvede režijní tandem SKUTR ve Státní opeře vlastní výběr z nepřeberných textů antického klasika jako současnou jevištní báseň. Proměny se budou v Národním divadle hrát vůbec poprvé, snad i proto, že jak říká jeden z režisérů Lukáš Trpišovský, „ta kniha se v podstatě na divadlo převést nedá,“ a dodává: „A to je to, co nás zajímá.“

Cyklus notoricky známých příběhů od pohanské verze stvoření světa a následného souboje Titánů až po individuální osudy dobových hrdinů, bohů či polobohů, představující dnes již nejvlastnější kulturně-historické podloží západní civilizace, má jednoho pozoruhodného společného jmenovatele – motiv proměny. Ať už jde o proměny fyzické, nebo metafyzické, nepatrné, nebo zdrcující, intimní, nebo celospolečenské, vždy poukazují na to, jak moc jsme se od Ovidiovy doby ve skutečnosti nezměnili.

Jak je pro SKUTR typické, můžete se těšit na řadu jevištních kouzel a metamorfóz spočívajících ve výtvarném překvapení díky scénografii Jakuba Kopeckého a kostýmům Simony Rybákové. Nejen jako bohy a bohyně v nových Proměnách uvidíte Zuzanu Stivínovou, Františka Němce, Zdeňka Piškulu, Pavlínu Štorkovou, Filipa Březinu a další.

text: Kateřina Kubák Prášilová

Taneční inscenace Second Practice, vzniklá pod hlavičkou platformy ME-SA a uvedená brněnským kulturním centrem CO.LABS v rámci projektu věnovaného nezávislým ženám-umělkyním s dětmi na i po mateřské dovolené, je výpovědí, která se nepodbízí efektem, ale obstojí silou osobní zkušenosti.

Tanečnice Martina Hajdyla Lacová spojila své síly s polskou choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret a vytvořily pohybové zamyšlení nad otázkou, zda je nutné volit mezi rodinou a kariérou. Jejich Second Practice je inscenací, která nehledá velká gesta ani jednoznačné odpovědi. Nabízí spíše prostor k empatii a pochopení – jak ze strany publika, tak ze strany samotné performerky vůči sobě samé. Je to návrat k původní profesi, který není triumfální, ale pravdivý.

Možnosti návratu

Inscenace pracuje s motivem přetíženosti – fyzické i mentální – nikoli však dramaticky, ale spíše analyticky. Tělo si pamatuje své vrcholy, technickou jistotu a energii minulých let, zároveň však klade odpor, vyžaduje péči a nový druh disciplíny. Právě v tomto napětí se rodí nejzajímavější momenty večera. Retrospektiva dřívějších tanečních poloh a vrcholů Martiny Hajdyly Lacové není nostalgickým ohlížením, ale reflexí, která plynule navazuje na současnost: pohyb se proměňuje, zjednodušuje, místy ztišuje, aniž by ztrácel intenzitu nebo vnitřní logiku.

Choreografická struktura Second Practice je vystavěna tak, aby umožnila vnímat proces, nikoli jen výsledek. Divák sleduje cestu – návrat do kondice, znovunalezení jistoty i radosti z pohybu, ale také přijetí toho, že forma se mění a že zralost může znamenat jiný druh síly než dřívější virtuozita. Lacová nepůsobí jako interpretka, která by chtěla něco dokazovat; spíše jako umělkyně, která se znovu ladí na své tělo a jeho ak-tuál-ní možnosti. Právě tato otevřenost činí inscenaci přesvědčivou a lidsky sdělnou.

Klidná odhodlání

Second Practice není jen sólovým výstupem jedné tanečnice, ale výsledkem partnerské spolupráce, v níž se profesní a osobní roviny přirozeně prolínají. I to koresponduje s hlavním tématem projektu: hledáním udržitelných modelů tvorby pro umělkyně, jejichž životní role se neomezují pouze na uměleckou identitu.

Z performerky je cítit něha a citlivost vůči rodinnému zázemí, které není tematizováno přímo, ale je přítomno v pozadí a pro tanečnici na scéně je už navždy integrální součástí jejího dvojího života, směru, smyslu i prožívání.

Lacové zápas o novou identitu pocítí divák v projevech opatrnosti, stejně jako ve vnitřních odhodláních, v dynamickém rytmu dechu nebo v drobných váháních i v okamžicích zrychlené rozhodnosti. Mateřství zde není překážkou ani romantizovaným symbolem, ale konkrétní zkušeností, která proměnila způsob, jakým tanečnice vnímá čas, únavu i vlastní výkon. Mateřské povinnosti držitelky ceny Thálie jsou na „cenu“ nominovány v inscenaci Second Practice.

Second Practice
CO.LABS, Kounicova 22, Brno
premiéra: 18. 12. 2025
příští uvedení: jaro 2026

Poslední inscenace Divadla Continuo s názvem Cracks je pohybovou jednohubkou, která nemá myšlenku ani pointu a působí jako spánková paralýza.

Když Divadlo Continuo oznámilo premiéru nové inscenace, očekávání byla tradičně vysoká. Tento ansámbl, jenž si za tři desetiletí existence vybudoval v českém prostředí (s různým hereckým obsazením) mimořádně stabilní pozici, bývá oceňován pro svou fyzickou preciznost, výtvarné nápady, intuitivní poetiku a schopnost vtáhnout diváka do rituální jízdy na hraně reality a snu. Fyzický výkon performerů je také tentokrát profesionální a přesný, hudební složka Anny Luňákové a Jakuba Štourače přirozeně podporuje rytmus představení. Divák tak dostává vizuálně i pohybově kvalitní zážitek, který je esteticky jednotný a řemeslně velmi dobře vypracovaný. Celkové vyznění inscenace Cracks však bohužel zůstává krajinou bez příběhu.

Když se fyzické divadlo tříští o vlastní limity

Samotná inscenace se otevřela typickou continuovskou energií: hutná práce těla, přesné rytmy, pulzující organická akce, práce s maskou. Herci opětovně dokázali to, co umí nejlépe – vést dialog tělem, nikoli slovem. Série fyzických obrazů však připomíná spíš geologický proces než divadelní vyprávění: vrstvy, tlak, trhliny, obnažování struktur. Obraz za obrazem se na jevišti střídaly fragmenty vztahů, náznaky lidského zápasu i momenty smíření, ale vždy se vracela stejná energie, stejný rytmus, stejná amplituda. Opakování stejných obrazů má být symbolem tíhy každodennosti. Působí však jako obraz myšlení člověka, který trpí úzkostnou poruchou a overthinking zblázněním. Vyznění je chladné a smutné.

A právě v tom se objevuje největší slabina Cracks. Přes všechnu technickou bravuru soubor tentokrát nenabídl výraznější dramaturgickou linku, která by jednotlivé sekvence spojila do silnějšího oblouku. Výsledkem je monotónnost, která začala vynikat už po první třetině představení. Divák měl místy pocit, že se ocitl v esteticky krásné, ale stále se opakující smyčce – jako by Continuo sáhlo po svém osvědčeném rejstříku, aniž by riskovalo nový, neprobádaný krok.

Trhliny v dokonalosti, které Continuo nechtěně odhaluje

Cracks se proti očekávání neodehrává v opuštěné továrně, stodole či krajině – jak je pro Continuo typické – ale v klasickém divadelním prostoru, v takzvaném blackboxu, který známe z menších divadel. Už tato volba naznačovala, že soubor chce opět ověřit, jak jeho jazyk funguje v tradičním prostoru s přesně definovanou hranicí mezi „jevištěm“ a „hledištěm“.

Scénografie Heleny Štouračové přichází s okouzlujícím nápadem střídat scény v rychlém tempu pomocí vysunování a vracení kratších opon, kterých je na scéně umístěno několik a které plní funkci filmové klapky. Herci jsou za nimi vždy připraveni a spouští svůj taneční obraz ve chvíli odhalení opony. Velmi artistně se zde střídá v rychlém sledu jeden obraz za druhým a celá kompozice působí svižně a hravě.

Význam existence Divadla Continuo pro jižní Čechy a pro celou ČR je nezměrný. Jejich přínos není jen na poli autorského avantgardního divadla, ale i v jejich schopnosti spolupráce s jinými subjekty, jsou svého druhu divadelní kotvou regionu, jak umělecky, tak pedagogicky. Zabývají se dlouhodobě prací s místní komunitou, podílí se na workshopech a mezinárodních rezidencích. Jejich inscenace zanechávají v českém prostředí výraznou stopu experimentálního uměleckého vyjádření.

Cracks však mezi těmito inscenacemi působí spíše jako návrat k čisté fyzické formě bez většího obsahového rizika. V chybějícím programu se divák mohl dočíst alespoň, které básně Sylvie Plath, Vladimíry Čerepkové, Antonina Artauda či T. S. Eliota autory inspirovaly k této realizaci. Program však nestihli vytvořit, jak se nám vyjádřil principál Pavel Štourač. Inscenací Cracks nám Continuo připomíná, že dramaturg není v divadle zbytečná osoba.

Continuo mezi poezií a únavou

Ačkoliv je Cracks řemeslně precizní a některé momenty doslova mrazivé, především díky výjimečné práci performerů a performerek Kateřiny Šobáňové, Ivana Vanka, Američana Matthewa Wilkse a španělských tanečnic Granady Gallego a Nur Giménez Villarroya, představení jako celek působí dojmem, že se soubor ocitl na prahu vlastního stínu, který zatím odmítl překročit. Po letech, kdy Continuo určovalo směr výtvarně-fyzického site-specific divadla v Česku, by možná stálo za to promýšlet, kam dál. Cracks je kvalitní, ale nepřináší novou otázku, nový impulz, nové riziko. V době, kdy fyzické a taneční divadlo prochází výraznými posuny, by bylo inspirativní vidět Continuo opět překvapovat – nikoli jen svou dovedností, ale i odvahou měnit sebe samo.

Cracks
Švestkový dvůr (Malovice)
psáno z premiéry 8. 11. 2025

Napjatě očekávaný dramatický debut Petra Šestáka se na prknech Divadla Husa na provázku proměnil v divokou estrádu, která nastavuje zrcadlo všem přítomným, a přitom baví hravostí, dravostí i vycizelovanou pointou.

Představení Darwin & co. je typický „provázek“: myšlenkově nabitých 90 minut plných vášně a odhodlání, s ekologickým podtextem, zároveň nekompromisně zaměřených na diváka a problémy současnosti. Atmosféra inscenace je dynamická – účinkující střídají polohy od jemného humoru až po mrazivou ironii. Často se pracuje s nadsázkou, dojde i na přímé oslovení publika, takže divák není jen pasivní pozorovatel, ale nedílná součást experimentu. První část inscenace ukazuje v rychlém sledu skutečné příběhy hodné vyznamenání Darwinovou cenou. V závěrečných minutách ale přejde smích i posledního diváka. „Tolik bizarních úmrtí na jednom jevišti jako v Petrově existenciální grotesce diváctvo jen tak neuvidí,“ láká umělecký šéf Divadla Husa na provázku a dramaturg inscenace Martin Sládeček.

Podprahové myšlenkové proudění

Silným momentem představení je způsob, jakým klade otázky: Co si ještě můžeme dovolit? Nakolik se lišíme od ostatních živočichů? Čemu se klaníme? Proč pácháme hromadnou sebevraždu? A dokážeme jako lidstvo „evolučně obstát“, nebo se sami zničíme? Dramaturgie není moralizující, spíše nabízí zneklidňující prostor k zamyšlení. „Od chvíle, kdy mi z Provázku nabídli možnost odrazit se při psaní od Darwinových cen, mě bavila představa divadelního groteskna a absurdity, které v sobě tento fenomén automaticky nese. Zároveň se mi ale hned ukazovala přesahová témata a aktualita námětu vzhledem k dnešní době. Příznačné je taky to, jak je propojená s kapitalismem a ideologiemi volného trhu. Námět otevírá i téma rostoucích obav z toho, že se vlastní superschopností či superblbostí vymažeme z evolučního řetězce jako celé lidstvo,“ přibližuje oceňovaný český prozaik a nově také dramatik Petr Šesták.

Vědí, co činí

Herecké výkony jsou energické a přesné, typické pro soubor Provázku – každý člen či každá role má jasný herecký tvar, výraz, vyjádření, názor, ale fungují skvěle i dohromady, jako živý organismus. Výrazným obohacením souboru je zde Pavel Gajdoš, který se zhostil role Darwina s elegancí a alarmujícím apelem. „Jako inscenační tým usilujeme o to nezůstat u vyprávění a řetězení černých anekdot, ale stvořit povídkové postavy, které nenalézají v tomto světě smysl a nekonečnou sebeoptimalizací tvarují sebe k obrazu světa. Chceme naší inscenací mluvit o lidské konečnosti, ale zároveň najít nadhled,“ napovídá režisérka Anna Davidová.

Nutí přemýšlet, zároveň nic nevnucuje

Myšlenku podtrhuje minimalistická scénografie Marka Cpina. Stále stejná scéna (bazén z měkkých matrací cihlové barvy) a několik rekvizit dokáže během chvíle měnit významy tak šikovně, že se stává zábavným kabaretem sama o sobě. Hudba, světla a rytmus scén posunují příběh kupředu a ženou herce s diváky koridorem protichůdných myšlenek.

Darwin je inscenace, která baví i provokuje. Pokud má divák rád divadlo, které není jen příběhem na jevišti, ale myšlenkový prožitek a sebereflektující pobavení, je to silný zážitek. Nepřináší pohodlné odpovědi, ale nutí přemýšlet.

Darwin & co.
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 7. 11. 2025
psáno z reprízy 10. 11. 2025
nejbližší představení st 3. a čt 4. 12. 19:00

V záplavě podzimních kulturních událostí patří Pražské křižovatky k těm, které není radno minout. Letos se jejich program rozprostřel mezi říjen a listopad a právě teď přichází druhá festivalová vlna – dvě inscenace vycházející z osobních zpovědí, divadlo s důrazem na důležitost empatie a naši schopnost naslouchat.

Korejský performer Jaha Koo v divadelně-kulinářském projektu Haribo Kimchi vylíčí pocity člověka vykořeněného z vlastní kultury – na jevišti postaví mobilní stánek s pouličním jídlem a během intimního vyprávění o pocitech emigranta bude pro diváky zároveň vařit. V závěrečných festivalových večerech se v Praze poprvé představí Alexander Zeldin s francouzskou adaptací své slavné hry Opatruj se (Beyond Caring). Zeldinova tvorba se vyznačuje realistickým stylem a hlubokou empatií k sociálním tématům a lidským osudům. Inscenace, již přiveze na Pražské křižovatky, vypráví příběh několika brigádníků, kteří se setkávají během noční směny v balírně masných výrobků. Realistické prostředí hry odhaluje podobu prekarizované práce – uklízeček a uklízečů, kteří během krátkých, pouze desetiminutových pauz, na něž mají během směny nárok, prožívají své osobní i pracovní starosti. Po každém představení bude následovat diskuse s tvůrci.

Celá druhá půlka Pražských křižovatek se odehraje v Centru současného umění DOX, které je partnerem letošního festivalu, a se vstupenkou na představení získáte v týž den volný vstup do všech tamních galerijních prostor. Užijte si s Pražskými křižovatkami podzim plný umění!

text: Kateřina Prášilová

Pražské křižovatky
DOX (Poupětova 1, Praha 7)
14.–25. 11. 2025

Místo převyprávění Kafkova života či interpretace jeho děl ztvárňuje baletní inscenace Kafka v podání Národního divadla Brno klíčové okamžiky a vztahy, které formovaly spisovatelův život i činnost. Vzniká emocionální koláž, v níž se stírají hranice mezi jeho prožíváním a tvorbou. Franz, Josef K. a Řehoř Samsa tak splývají v jedno.

Za koncepcí stojí režisérka Markéta Pimek Habalová, na choreografii však spolupracuje s Barborou Raškovou a Glenem Lambrechtem, přičemž každý z nich ztvárnil část inspirovanou díly Proměna a Proces. Raritou je i účast všech složek baletního souboru, různorodost věku i zkušeností tanečníků dodává inscenaci další dimenzi.

Habalová pracuje se širokou škálou figur a výrazových prostředků – od jemných gest naznačujících psychické rozpoložení přes repetici pohybů, jimiž hlavní sólista napodobuje gesta otce (aniž by musel být na jevišti přítomen), až po doslovnou a zcela explicitní choreografii dívenky, která skáče panáka, láskyplně objímá panenku a poté truchlí nad její ztrátou. Doslovnost tohoto obrazu umožňuje porozumět méně známému příběhu, který ukazuje Kafkovu lidskou stránku lišící se od jeho zobrazování jako sužovaného génia. V síle této scény se skrývá i její slabá stránka – pokud diváci příběh neznají, ztrácí na intenzitě a může se zdát nadbytečnou či nemístnou.

„Celé moje psaní je o Tobě“

Kafka sedí na kraji jeviště před šedou oprýskanou stěnou, na hlavě má buřinku. Bledá tvář, uhrančivé oči a tmavé sčesané vlasy; sólista je mu velmi podobný. Tanečníci byli obsazováni tak, aby typově odpovídali svým postavám.

První jednání představuje Kafku jako člověka a zázemí, z něhož vycházel, čímž nastiňuje motivy objevující se po celou dobu inscenace. Zaměřuje se na milostné a hlavně rodinné vztahy, které se silně projevovaly v jeho dílech. Členové rodiny se od ostatních postav odlišují choreografií i kostýmy v ponurých barvách. Autoritativní otec Hermann vodí po jevišti svou až rigidní rodinu, ta jeho důrazné a ostré pohyby opakuje. Jeho pokusy o přesné napodobení kontrastují s hravou interakcí s přítelem Maxem Brodem a sestrou Otýlií.

Pocit odcizení a mechaničnost pohybů se stupňují při zobrazení jeho práce v pojišťovně. U nekončící řady stolů úřednictvo v buřinkách hlasitě klape do imaginárních psacích strojů. Nejprve přirozený pohyb za stále zvyšující se hlasitosti a rychlosti úderů přeměňuje v křečovité těkání. Synchronizovaná mechanická gesta byrokratické mašinérie přivádí Kafku do agónie, až se zhroutí na zem. Proměna přichází. Její zpracování vyniká především použitím karikatury. Řehoř Samsa, připomínající více než brouka neurčitou nelidskou kreaturu, je v obležení stolů, za každým z nich verze jeho rodiny s ohromnou kašírovanou hlavou.

Druhé jednání otevírá lyrický duet Kafky s Dorou zrcadlící intimní povahu jejich vztahu. Na jevišti je pouze Kafkovo lůžko v sanatoriu – negativní prostor emotivně scénu. Postel je využita nejen jako rekvizita v rámci choreografie, ale i jako prostředek pro orientaci v dějové linii.

Nejsilnějším momentem inscenace je zpracování Procesu. Bezradného Kafku/Josefa K. obklopují tanečnice s buřinkami a celotělovými trikoty, které jim skrývají i část tváře. Temné siluety vláčí a pohazují hlavního sólistu po jevišti. Za anonymní byrokratickou mašinérií se na pojízdném schodišti zjevuje všemocný soudce v tmavém taláru a s rudou kůží, v rámci choreografie je jasně zřetelná jeho mocenská převaha. Společně se sborem soudců připomínajícím noční můry Josefa K. odsoudí.

Část od Glena Lambrechta v rámci inscenace vyniká a silně kontrastuje s předchozími choreografiemi, kde pohyb jako by tekl, gesta paží byla výrazná a vliv moderny zřetelnější. Lambrechtův Proces působil jako neoklasický balet na špičkách s výraznou vertikalitou a striktnějším dodržováním techniky.

Tři autoři, jeden Kafka

Výsledkem spolupráce tří choreografů je kombinace různých pohybových rukopisů a různorodost pohybového jazyka, dramaturgie je ale přesto ucelená. Scénografie, kostýmy a světlo propojují jednotlivé části inscenace. Barevná paleta pracuje s chladnými šedými, tmavě modrými a hnědými odstíny, zatímco rudá kůže soudce či barevně výraznější šaty ženských postav upozorňují na klíčové vztahy. Práce se světlem podporuje atmosféru obrazů a jejich střídání. Oslepuje diváctvo, zatímco se Kafka choulí ve středu jeviště, za doprovodu mohutných tónů se rozsvěcí a zhasíná. Hluboký tón a světlo odhalí tanečníky ve strnulé poloze, se zhasnutím zmizí. Přerod v Proměnu a Proces ukazuje ohromný světelný rám, který oslňuje diváctvo a Kafku vtahuje do světa jeho tvorby. Inscenace zprostředkovává Kafkův vnitřní svět a propojuje jeho život a tvorbu v jeden celek.

Kafka
Národní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo (Rooseveltova 31, Brno)
psáno z premiéry a reprízy 24. a 25. 11.
nejbližší repríza so 8. 11. 19:00

Co dokáže divadlo s myslí člověka? Nečekaně mnoho. Má v sobě sílu dodat energii do života, probudit fantazii, vyvolat otázky, které se bojíme vyslovit, nebo odlehčit vlastním těžkostem diváka.

Dobré divadlo dokáže zvednout hladinu dopaminu stejně jako setkání s něčím hluboce lidským. Ale když se nepovede přenést na diváka vnitřní život postav, když herci nehrají, ale jen recitují, když mizí emoce i smysl – tehdy se i nejmocnější médium promění v pouhou dekoraci. A to místo, které mělo rezonovat, zůstane jen ozvěnou prázdnoty.

Anton Pavlovič Čechov nikdy nebyl autorem, který by spoléhal na dějové zvraty nebo dramatické vrcholy. Jeho síla spočívala naopak v drobných gestech, v nevyřčeném napětí a v melancholii z promarněných šancí či rovnou životů.

Racek (1895) je hra stále populární, která je aktuálně hrána hned v několika českých divadlech (Městské divadlo Zlín, Divadelní spolek Posun, Volné divadlo a další), a v posledních letech úspěšně uváděná v Dejvickém divadle (od premiéry v roce 2013 až k derniéře 10. dubna 2025, jež byla jako událost online promítaná do českých a slovenských kin) a v Mahenově divadle v Brně (2021). Na Dramoxu je k vidění Racek Divadla v Dlouhé, v režii tandemu SKUTR (2017). Racek v podání Divadla Na zábradlí ovšem dokazuje, že i tato jemná psychologie může být zcela rozmělněna, pokud chybí vnitřní zápal. Výsledkem je představení, které se ztrácí ve vlastní nudě – zcela paradoxně vzhledem k tématu hry.

Bardi zklamali, ostatní nestojí ani za zmínku

Herci, jindy tahouni souboru, se v této rozvleklé mizérii topí. Jiří Vyorálek, obvykle charismatický a výrazný, působí unaveně, bez vnitřního života, jako by jej hra vůbec nebavila. Každé gesto je mechanické, slova prázdná. Jeho Trigorin se mění spíše v karikaturu rozporuplného umělce než v tragickou postavu, s níž by divák mohl soucítit.

Alespoň Jana Plodková představuje světlý bod jinak mdlého večera. Dokáže zachytit jemné vibrace Čechovova textu a vdechnout mu autentický život. Její Arkadinová je hystericky křehká i silná zároveň, a jako jediná na jevišti skutečně působí, že rozumí, co její postava prožívá. V jejím podání se krátce mihne emoce, kterou by si divák přál cítit celou dobu.

Opačným pólem je Jakub Žáček, jehož výkon se sice snaží o energii, ale výsledkem je nepřirozené přehrávání, které vyčnívá z jinak apatického ansámblu jako nepatřičná výjimka. Tam, kde by měl být kontrast, vzniká pouze nesoulad.

Nakloněná scéna

Scénografie Dády Němečka nabízí několik vizuálně zajímavých momentů, z nichž nejvýraznější je nakloněné pódium, evokující potápějící se Titanic. Tato metafora by mohla nést význam, kdyby se ji podařilo propojit s dějem. Hudba Martina Hůly, byť zdařilá, už celek také nezachrání. Všechno, co by mělo a mohlo rezonovat, onen potenciál jednotlivých komponentů inscenace, vyšumí do prázdna. Divák pak může děkovat Bohu, že byl text tak markantně zkrácen.

Racek létá vysoko

Čechov ve svých hrách nabízí potenciál velikosti antického dramatu, v ďábelské kombinaci se schopností gogolovsky zesměšňovat sami sebe. Ovšem atmosféra Čechovových her zásadně závisí na autorském vkladu režiséra – bez něj nemá šanci fungovat. Archivní černobílou fotografií nad futry dveří na scéně se aktuální inscenace Racka odkazuje na tu legendární, kterou v roce 1994 inscenoval ve stejném divadle Petr Lébl v obsazení Zarečné Bárou Hrzánovou, Trepleva Radkem Holubem a Trigorina démonickým Karlem Dobrým (s hudbou Filipa Topola). Tehdy jako první ze tří po sobě jdoucích úspěšných čechovovských premiér (Ivanov 1997, Strýček Váňa 1999), které utvářely živoucí poetiku Divadla Na zábradlí devadesátých let.

Zatímco Léblův Racek představoval radikálně osobní výpověď o sebereflexi, sebeironii a pocitu vlastního selhání, Havelka volí analytický a odcizený přístup, který celkovému vyznění inscenace nepomáhá, neboť zde nevzniká potřebný přenos na diváka. Nefilosofuje a nenachází zde nic existenciálního. Jen pokus o humor.

Není to málo, Jiří Havelko?

Režie Jiřího Havelky se tentokrát minula účinkem. Právě Havelka obvykle dokáže z klasických textů vydolovat překvapivou současnost, ale zde jako by nevěděl, proč se do Racka vůbec pouští. Jeho pojetí je bez směru, bez rytmu a bez srdce. Celek působí dojmem inscenace, která vznikla z povinnosti – nikoli z potřeby sdělit něco podstatného. I mistr tesař se někdy utne. A v případě Jiřího Havelky se to stalo právě tady.

Racek
Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra 10. 7. 2024
psáno z reprízy 20. 10. 2025
nejbližší představení út 4. 11. 19:00

Splynutí snu a reality. Absurdita i krása, tíha i hravost. Představení Play Dead kanadského kolektivu People Watching drží diváctvo v napětí a nedovolí mu / nenechá ho vydechnout.

Sedím v šapitó, hypnotizovaná a neschopná pohnout se či odvrátit pohled. Husí kůže střídá vzrušení v konečcích prstů. Hlediště utichlo, místy spontánně propuklo ve smích. Se zatajeným dechem čekám na katarzi, která nepřichází.

Představení Play Dead patřilo mezi hlavní hvězdy festivalu nového cirkusu, divadla, hudby a vizuálního umění Letní Letná. Dramaturgie představení je vystavěna jako epizodická koláž, v níž jednotlivé scény/obrazy fungují jako střípky většího příběhu, který není zcela odhalen a směřuje k nevyhnutelnému konci. Některé epizody připomínají retrospektivní pohledy do minulosti, zamlžené vzpomínky postav odhalující část jejich charakteru. Přestože jednotlivé scény působí odděleně, dohromady vytvořily organický celek.

Poetika těla

Play Dead zkoumá risk, vztahy a absurditu lidské existence v rámci fyzického divadla, tanec a akrobacii propojuje i s prvky tradičního cirkusu. Šestice artistů hledá hranice fyzických schopností lidského těla a pracují s ním jako s vypravěčem i nástrojem. Dohromady fungují jako jeden organismus – vzájemně do sebe narážejí, odráží se a splývají. Každý pohyb je precizní a zároveň spontánní, křečovitá posedlost střídá lehkost a plynulost. Příliš silná gravitace v mžiku mizí a artisté připomínají marionety vláčené prostorem. V jedné ze scén se artista za pomoci dlouhých tkaniček stává loutkou, kterou sám ovládá. Ruben Ingwersen se později zoufale snaží udržet talíře rozmístěné napříč jevištěm v pohybu, zatímco zbytek účinkujících uhrančivě sleduje dění v zamrzlém obrazu. Vztahová dynamika je jedním z ústředních témat od první scény inscenace, kde v místy až komické scéně Jérémi Levesque nepřestává vyprávět, zatímco Natasha Patterson postupně ztrácí zájem – její zdvořilé přikyvování se zintenzivňuje a mění v křečovité záklony. Monolog skončí až jejím několika vteřinovým výkřikem.

Mimo tento svět

Významným prvkem je souhra světla a stínu, která společně s repeticí pohybů a hudební dramaturgií dodává představení rytmus a dynamiku. Mimo jemných melodií, klasické hudby a popu, je představení doprovázeno i ruchy a noise music (například v podobě škrtání gramofonové jehly o desku). Nejvýraznější je práce s těmito prvky v destruktivní scéně podkreslené Čajkovského klavírním koncertem č.1 b moll, op.23, v níž samotní artisté osvěcují segmenty scény lampou visící ze stropu a mohou se neviděni přesouvat z místa na místo. Emočně nabitý výstup tak vytváří syrovou chaotickou montáž.

Vizuálně poutavé představení maže hranici mezi snem a realitou, diváctvo ani na okamžik nepouští a nutí ho k vlastní interpretaci. Vtažení do snu (ať příjemného, či nikoliv) a zdánlivé proměny vlastností času a prostoru doprovází celé Play Dead a právě prací s imaginací bez přímého narativu a nejednoznačnosti sdělení přináší hypnotický prožitek.

Play Dead
Letní Letná (Letenské sady, Praha 7)
premiéra 10. 7. 2024
psáno z reprízy 17. 9. 2025

Vtahující, ojedinělá, ale hlavně opulentní show, která na tuzemských prknech nemá obdoby – The Saturn Revue. Nové představení, které je propojením hned několika scénických světů, zve do galaxie plné třpytu, tance, akrobacie, ale i humoru – a to vše za doprovodu živého hudebního tělesa. Inscenace byla právě uvedena na kulturní scéně Nová Spirála v Praze a více o ni prozradí samotný autor David N. Jahn a Jan Cina, který celým představením provází.

Davide, žánr burlesky je vám více než vlastní. Před lety jste založil The Prague Burlesque, která je stále aktivní a v níž vystupujete jako Mr. Sonny Vargas – postava, se kterou se divák setkává i v The Saturn Revue. Nyní přicházíte s tímto unikátním rozšířením. Dá se říci, že jde o nový žánr? Co všechno v sobě The Saturn Revue propojuje?

Kabaret Saturnů je především varietní show s prvky hudební revue, zasazená do retro-futuristické stylizace a tematicky propojená kosmickým milostným příběhem. Burleska je zde jen jednou z ingrediencí – vedle ní se na scéně objevuje groteska, akrobacie, balet, zpěv i plnokrevný big band. A Sonny Vargas? Ten je stejně šarmantní a vtipný jako vždy, tentokrát ovšem výhradně v roli zpěváka.

Kdybyste měl The Prague Burlesque a The Saturn Revue popsat jako dvě planety – jak by se lišily atmosférou, obyvateli a gravitací?

Prague Burlesque je svou velikostí nejblíže Venuši, zatímco Saturn mluví svou velikostí sám za sebe. Kolem něj krouží množství „měsíců“ – od kostymérek, maskérek, rekvizitářů, techniků, inspicientů, osvětlovačů, zvukařů, šatnářek, uvaděčů, číšníků až po produkční. Nová Spirála je obrovský dům a divadelní prostor, který v Evropě nemá obdoby. Saturn Revue je jeho vlajkovou lodí a novým pražským lákadlem.

Z čeho vzešla představa o novém formátu? Přestala vás „tradiční“ burleska žánrově naplňovat?

Formát se vlastně nabízel sám. Plně kruhové pódium s otočnými a zvedacími prvky přímo vybízelo ke komplexnímu scénickému pojetí. Od začátku bylo nutné přemýšlet ve více dimenzích. Jádrem večera je vizuální i emotivní zážitek diváka – mnohovrstevnatý jako cibule, která vás potěší a možná i dojme. Burleska sama o sobě je spíše noční barová zábava; tady jsme chtěli jít dál.

Jak vnímáte české publikum u kabaretního formátu – je jiné než například francouzské nebo britské?

České publikum bývalo tradičně nejkritičtější – a často až příliš pasivní. Poslední roky se to ale zlepšuje. U nás si lidé bohužel stále berou věci osobně, zatímco zahraniční publikum si představení umí opravdu užít, odpustit drobné chyby a být přející. Často se u nás hodnotí spíše kvantita než kvalita a vkusné provedení. Ale věřím, že se to změní.

Show je plná efektů. Může divák čekat i nějaké „libůstky“, jako je v burlesce pověstná sklenka s vodou, ve které Miss Cool Cat tančí?

Kromě pohyblivého pódia máme výraznou scénografii od Marka Cpina, umístěnou přímo ve středu scény. Sklenka nebude chybět, ale dostane ještě další rozměr, který nebudu prozrazovat. Velkou „libůstkou“ je pro mě také živý orchestr hrající evergreeny Counta Basieho a Duka Ellingtona. A nesmím zapomenout na dvanáct úchvatných baletek – Zodiak Dancers.

The Saturn Revue je výlet do jiné galaxie. Na scéně se potkávají burleskní ikony, jazzoví hudebníci, akrobati i komici – jak jste skládal tento „kosmický orchestr“?

Moje kolegyně Terézia Bělčáková, se kterou jsme dělali například Prague Burlesque Festival, má skvělý cit pro výběr umělců. Podařilo se jí sestavit silný ansámbl, který se vzájemně respektuje a inspiruje. Všichni mají společný cíl – aby se show povedla a běžela až do roku 2027, jak máme v plánu.

Když jste vybíral jednotlivé umělce, co bylo hlavní – technická dokonalost, osobnost, nebo schopnost improvizace? Probíhal konkurz?

Oslovovali jsme hlavně umělce, se kterými už jsme spolupracovali nebo o kterých jsme věděli, že by do konceptu skvěle zapadli. Hlavním kritériem je osobnost, profesionalita a zkušenosti, které do projektu přinesou. Konkurz proběhl pouze na baletky a tanečníky. Jana Cinu a jeho alter ego Kryštofa Krhovjáka jsme získali na doporučení. Jasmína Houf nám už dříve dělala uvaděčku v Royal Theatre, takže i tady byla volba jasná.

Proč jste show inscenoval právě v kruhovém prostoru Nové Spirály a jak to ovlivnilo scénář i režii?

Jak už jsem zmínil – kruhové pódium Spirály mi okamžitě evokovalo prstenec Saturnu. To ostatní pak přirozeně navázalo. Nejvíc to ovlivnilo režii účinkujících, protože musejí hrát do všech stran. Často se tak děje několik scén současně, aby žádný divák nepřišel o zážitek.

Co pro vás osobně znamená The Saturn Revue – splněný tvůrčí sen, nebo začátek nové etapy?

Rozhodně začátek nové etapy. Burleskní show produkuji od roku 2007 a většinu času jsem se živil jako barový zpěvák. Nastal čas posunout se dál a udělat některé věci profesionálněji. Opulentní show jako The Saturn Revue byla vždycky můj sen. Teď uvidíme, kam nás zavede.

Je pro vás důležitější ohromit, nebo překvapit?

Není to vlastně totéž? Samozřejmě chci diváky ohromit, příjemně překvapit – a pokud se povede, tak i okouzlit.

Pokud byste měl po premiéře říct jedinou větu, aby divák pochopil, proč jste to celé dělal, jak by zněla?

My si to zasloužíme!

Jane, The Saturn Revue zní pro aktéra enigmaticky, dobrodružně, ale také jako výzva. Jak zněla nabídka, skrze kterou jste se nakonec stal součástí této unikátní show?

Nabídka přišla osudově a zároveň nejvíc lidsky a obyčejně jak bylo možno. Po světě burlesky a kabaretu jsem pokukoval už delší dobu. Jedna z hlavních osobností, která za The Saturn Revue stojí, Miss Cool Cat – Terézia Bělčáková, před nějakou dobou hledala byt a šla se podívat na můj, který jsem opouštěl. A na první prohlídce mi řekla o The Saturn Revue. A já jsem rovnou kývnul. A teď jsme tady.

V jednom ze svých rozhovorů jste zmiňoval, že vás už od mala fascinovalo tajemno, záhady a paranormální jevy a doufal jste, že jednou v životě uvidíte alespoň UFO. A nyní se ocitáte ve vesmírné love story, kde se potkáváte s Michielem coby mimozemšťanem, který působí opravdu jako z jiné planety. Plní se vám s trochou nadsázky ve Spirále vaše dětské sny?

Samozřejmě. Divadlo, umění obecně je o snění a toho bude v naší revue požehnaně. Zároveň se budeme pohybovat mezi světy. A nemám na mysli jen ten lidský a nelidský, mimozemský a pozemský, noční a denní, nízký a vysoký. Ale mluvím i o konkrétních vrstvách, protože už prostor Spirály je magický a poskytuje mnoho proměn a překvapení.

Když se vrátíme k show, jak byste popsal svou roli a jakou „energií“ diváky provádíte?

Je to takový spojenec diváků a performerů. Z podstaty je něco mezi člověkem a vesmírnou entitou. Škádlí, provokuje, uklidňuje, sám se nechává spolu s diváky překvapovat.

Je něco, co jste se během zkoušek musel úplně nově naučit?

Zaprvé nastupovat a vystupovat bezpečně na točny. To je základ. Pak pracovat s 360° prostorem Spirály. Myslet na každého diváka. A protože jsme stále v procesu, uvidíme, co nás ještě čeká.

The Saturn Revue je představení plné lesku, třpytu, kostýmů, líčení, extravagance a zároveň neskutečného osobitého šarmu. Užíváte si tento svět?

Ano. Už od malička mě všechny zmiňované komponenty fascinují. Mým idolem byl Dan Nekonečný v jeho nejzářivějším období se Šumem svistu. A na The Saturn Revue pracují špičky českého set designu a módy. Zuzana Kubíčková a Marek Cpin.

Co pro vás bylo při přípravě na tuto show nejnáročnější?

Asi to, že zkoušení probíhalo a probíhá separátně, každá složka se připravovala zvlášť a až ve finiši se vše spojí. To má v sobě napětí a možnost zázraku.

Do jaké míry je scénář pevně daný a kolik prostoru jste měl pro vlastní herecko-performativní invenci?

Scénář byl daný celkem pevně autorem námětu Davidem N. Jahnem a scenáristou a režisérem Tomášem Procházkou. O všem jsme samozřejmě diskutovali a opět prostor Spirály má to hlavní slovo.

Našla by se ve vaší postavě nebo v příběhu představení paralela s vaším vlastním životem?

Po tom stále pátrám a objevuji. Myslím, že určitá víra v lidstvo je nám určitě společná.

Jste herec, zpěvák, tanečník i moderátor. Jak si mezi těmito disciplínami udržujete rovnováhu a co vás momentálně profesně nejvíc naplňuje?

Upřímně někdy snáze, někdy náročněji. Nejvíc se cítím hercem. A na ostatní si spíš jen hraju.

Máte za sebou zkušenosti z české i zahraniční scény. V čem vidíte největší rozdíl v přístupu k tvorbě u nás a ve světě?

Těch zkušeností ze zahraničí není mnoho, nejcennější byla asi spolupráce s berlínskou režisérkou a choreografkou Constanzou Macras na představení Open for Everything. Myslím, že obecně v Evropě jdeme více po podstatě a významu a sdělení, a třeba v USA, kde jsem teď chvilku pobýval, je na prvním místě forma a profesionalita. Mě osobně baví určitý mix.

Je podle vás české publikum připraveno na představení světového formátu, jako je The Saturn Revue?

Samozřejmě. A my jsme připraveni na něj. Česká kulturní historie byla bohatá na kabarety a revue, tak se ničeho nebojme a nechme se unést.

Kdybyste měl pozvat čtenáře do tohoto unikátního vesmíru jednou větou, jak by zněla?

Náš společný večer je oslavou našich a vašich příběhů a toho, čeho jsme schopni..!

The Saturn Revue
Nová Spirála (Výstaviště 170/00, Praha 7)
6. a 7. 9. 19:00

Vztah otce a syna v inscenaci _____tati připomíná Lynchův film Mazací hlava. Ale je ještě brutálnější, smutnější. Nenabízí lehkost, spíše utonutí v beznaději. Je flashbackem do častých rodinných vztahů v dobách před rokem 1989, jejichž stín si s sebou stále táhneme.

Kulturní platforma CO.LABS vytváří prostor pro nezávislou scénu a rozšiřuje možnosti experimentálního divadla. Podporuje angažované umění, které se nevejde do kamenných divadel. Reflektuje témata z nezvyklých úhlů pohledu a posouvá hranice žánrů. Jejich autorská inscenace _____tati je citlivá, něžná i syrově krutá a je to jediné skutečné coolness drama na české scéně.

Absence lásky aneb chlad, ve kterém to nejvíc pálí

Režie Alexandry Bolfové společně s perfektní dramaturgií Marka Horoščáka a s neskutečně sehranými herci vytvořila v inscenaci _____tati zoufale bolavou a intimní studii o odcizení. Nabízí se tu hluboký prostor mezi slovy, ve kterém se divák buď ztrácí, nebo naopak okamžitě nachází. Následně pak až do konce svoji emoci silně prožívá. Text je fragmentární, záměrně neúplný. Věty se lámou, herci se přerušují, konverzace se objevuje a zase mizí, stejně jako vztahy mezi postavami. Právě v tomto stylu vyniká Mark Kristián Hochman, jehož herectví je přesné, strohé a sevřené, jindy citlivé a dojemné. V hlavní roli vedle něj přímo exceluje Ondřej Kolín.

Výstižná scénografická metafora

Scénografie Elišky Drastíkové je postavená na site-specific prostoru, odehrává se v soukromém bytě, na adrese Bratislavská 1, v brněnském Bronxu. Místo navozuje civilní atmosféru, návštěvu u otce ve starém bytě, kde jsou neopravená okna, vitríny s nepotřebnými věcmi nebo letité dřevěné židle. Hra se divoce a odvážně pohybuje na pomezí rodinného dramatu a existenciální výpovědi jednotlivce.

Celý ten chaos je přesně namířená myšlenka, dokonale sladěný obsah a forma. Ostatně ani pomlka v názvu není náhodná – je to místo ticha, smutku, nostalgie, mlčení a viny. Věty, která nikdy nebyla dokončena.

_____tati
Laboratoř CO.LABS (Kounicova 20, Brno)
premiéra: 17. června 2023
příští uvedení: podzim 2025

Před třemi lety vznikla v brněnském Divadle Radost nevídaně krásná loutková podívaná. Vaudeville, comedia dell’arte, groteska a kramářská road movie, klauniáda, funerální muzikál, komedie a tragédie v jednom, mexický karneval mrtvých, pouťová crazy show, kabaret i alžbětinské divadlo, to vše v inscenaci Hamlet on the Road.

Autor scénáře, dramaturg Pavel Trtílek, zachoval příběh prince Hamleta ve starobylém českém překladu a při šikovně upraveném textu, ve kterém nic důležitého nechybí ani nepřebývá. V inscenaci pro dospívající vytvořili, společně s režisérkou Joannou Zdradou, vášnivě živoucí postavy, které nebezpečně žonglují se smrtí. Depresivní Hamlet je v každém člověku, který se zajímá o skutečnou pravdu a příliš dobře chápe souvislosti. Zároveň ale celý svět hraje divadlo a Hamlet je taky jenom kašpárek, který by nemusel brát sám sebe tak vážně. Důležitým sdělením pro mladé diváky zůstává, že puberta je i není tragédie. Ofélie, zdá se, vzdává svoji existenci příliš brzy. Vždyť nemusela podlehnout prchavému rozpoložení ze ztráty smyslu života, které může sužovat i současné teenagery. Na pódiu viděná energetická smršť má s tragédií sice společný onen karneval smrti, kdy všechny postavy postupně zemřou, ale jinak tato charismatická inscenace přímo nabádá k chuti žít, navzdory překážkám osudu.

Dopamin, hodně dopaminu
Od prvních minut představení diváka zaplaví gejzír kreativity a nadšení z umně zosnované parodie, která se směje hlavně sama sobě. Celá herecká skupina je perfektně sehraná a umělecky připravená. Vkusně dávkovaný černý humor je podepřen kouzelnými hereckými, hudebními i pohybovými výkony. Nade vším vládne oslnivá scénografie Pavla Hubičky, která je inspirována alžbětinskou dobou, estetikou Tima Burtona, ale také 19. stoletím či první republikou československou. Dech berou překrásné marionety či výtvarně pojatý pohřební vůz – kočovná maringotka – divadlo na kolech. To vše doplněno hudbou Tomasze Lewandowkeho, připomínající něco mezi rockovým koncertem a hospodským šramlem, která se se vším ostatním slévá v dokonale sladěnou kompilaci. Divoká stylizace dává divákům všech věků možnost nahlédnout starou shakespearovskou legendu novýma očima a z různých úhlů pohledu.

Jděte na to, než bude derniéra
Radost dělá čest svému jménu. Za Hamleta si divadlo odvezlo prestižní ceny z festivalů v Toruni či v Gdaňsku. Interiérová verze je uváděna na Velké scéně Divadla Radost, exteriérová se odehrává na nádvoří divadla na divadelním voze, který v podobě pojízdného jeviště může přijet jako kočovné divadlo za svými diváky kamkoli. V posledním období je Divadlo Radost ve vynikající formě, dramaturgicky na vrcholu svojí sedmdesátipětileté existence.

Hamlet on the Road
Divadlo Radost (Bratislavská 32, Brno)
premiéra 18. června 2021
nejbližší představení čt 5. 6. 18:00

České antické drama Maryša vyznělo v Pardubicích jako očistná lázeň. Východočeské divadlo totiž pojalo tuto stařičkou hru s laskavým pochopením ke všem postavám, bez štiplavého sarkasmu a jako hru o lásce, kterou chová k Maryše nejen Francek, ale i Vávra sám.

Ještě 129 let po svém prvním uvedení se drama Maryša opakovaně vrací na česká jeviště. Čím je hra bratří Mrštíků pořád tak přitažlivá? Romanticky nešťastnou láskou, vynucenou povinností, psychickými problémy hned několika postav, generační propastí, dokumentárním popisem skutečného příběhu, soubojem řádu s jednotlivci či tragickým zakončením. V posledních letech zaujalo uvedení Maryši ve Zlíně, v Ostravě nebo v Jihočeském divadle, kde si titulní roli zahrál František Hnilička. Aktuálně se tato mistrně napsaná divadelní hra hraje v divadlech v Praze, v Brně, v Pardubicích a v Šumperku. V Brně dokonce ve dvou divadlech. Zatímco Dodo Gombár v Mahenově divadle upravil závěr hry a proložil inscenaci filmovou anketou o domácím násilí, v ostatních provedeních se inscenační týmy drží pevně původní předlohy. Nikde ji však významově neposunuli tak daleko k současnému divákovi, jako ve Východočeském divadle v Pardubicích.

Něžná i syrová režie
V Pardubicích ožila klasická Maryša v překvapivě něžné a zároveň syrové interpretaci režisérky Kashy Jandáčkové. Místo očekávaného realistického dramatu dostáváme inscenaci, která osciluje mezi romantismem, vnitřní introspekcí a krutou bezmocí. Dvě Maryši (Eliška Jechová a Martina Sikorová) symbolizují nejen vnitřní rozpor jediné ženy, ale také neschopnost sladit city s realitou. Celé herecké obsazení je perfektně sehrané.

Výstižná scénografická metafora
Jak scéna Jána Tereby, tak kostýmy Petry Vlachynské zanechávají hlubokou stopu v divákově prožitku. Vlachynská prostřednictvím kostýmů nejen podpořila dramaturgii inscenace, ale vytvořila i silné výtvarné obrazy, které se divákům vryjí do paměti. Kostým zde není ozdobou, ale nese příběh. Dvojí Maryša je oblečena v kontrastních barvách: Jedna v modrých šatech s bílým srdcem představuje nevinnost, zatímco druhá pozvolna mizí v temnějších tónech, jak její duše tvrdne. Vesnické ženy jsou uzavřeny do stylizovaných krojů s přehnaně strukturálním tvarem, připomínají klece – metaforu společenských rolí a očekávání, jež drží ženy v rolích poslušných dcer, matek a manželek. Otec Lízal i manžel Vávra svými těžkými, zemitými oděvy působí jako zosobnění autority s neústupnou tělesnou i psychickou převahou. Pardubická Maryša je silná káva.

Maryša
Východočeské divadlo (U Divadla 50, Pardubice)
premiéra 17. 6. 2023
příští repríza a současně derniéra 22. 5. 10:00

Umělecké začátky tvůrčího dua SKUTR jsou spojeny s metaforickým autorským divadlem. V inscenaci Don Quijote. Pustá země se k takovému divadelnímu uvažování vrací, poprvé na půdě Národního divadla.

T. S. Eliot vytvořil Pustou zemi, jednu z nejvlivnějších básnických skladeb 20. století, v reakci na první světovou válku. Krajina na rozhraní města, moře a pouště, která je spletena z historického vědomí lidstva a tvoří ji hlasy evropské literatury. A v téhle otevřené, opuštěné krajině po rozpadu státu se ocitá i don Quijote. Bludný rytíř, který v sobě nese rytířské hodnoty a především nepřestává věřit v sílu lásky. Je to zpátečnické, pošetilé? Rozumem sice neumíme Quijota pochopit, ale v srdci mu přesto všichni fandíme… Prostřednictvím těchto dvou literárních východisek se inscenace pokouší hledat základní hodnoty v čase, kdy se zemí prohnala válka. Je také o naivní víře v Dulcineu z Tobosa i o tisících dalších hrdinech naší fantazie, těch velkých duchů doby na cestě krajinou… A na cestě krajinou divadelní budovy se ocitne i publikum. „Chtěli bychom, aby se diváci spolu s námi mohli podívat na prostor Státní opery z jiné perspektivy. Z tématu básně pak vyplynulo, že diváky posadíme přímo na jeviště na točnu. Ona totiž i samotná báseň připomíná tanec v nehybném bodě světa, jenž se točí,“ přibližuje motivaci k netradičnímu site­‑specific přístupu Martin Kukučka, polovina dua SKUTR.

Na poetickou pouť ve Státní opeře se spolu s Denisou Barešovou, Pavlou Beretovou, Vladimírem Javorským, Markem Danielem a mnoha dalšími hrdiny můžete vydat od 30. dubna 2025.

text: Kateřina Prášilová

Don Quijote. Pustá země
ND – Státní opera (Legerova 75, Praha 1)
premiéra 30. 4. 2025
nejbližší repríza út 6. 5. 19:00, so 10. 5. 19: 00