Otázka, zda někoho ještě opera zajímá, je ve skutečnosti špatně položená. Opera už dávno není masovou zábavou jako v 19. století, kdy byla společenským centrem městského života. Dnes představuje spíše koncentrovanou kulturní zkušenost – intenzivní, náročnou a pro své publikum mimořádně důležitou. Velké operní domy jako RBO, Metropolitní opera v New Yorku nebo milánská La Scala pravidelně vyprodávají premiéry, hvězdní pěvci mají mezinárodní publikum a nové inscenace vyvolávají stejné debaty jako významné filmové premiéry.

Zároveň se mění struktura publika. Vedle tradičních abonentů přichází i mladší generace, často nikoli přes klasickou návštěvu divadla, ale prostřednictvím digitálních platforem a kinopřenosů. Právě cinema season patří k nejdůležitějším strategickým krokům RBO posledních let. Přenosy do kin zásadně mění dostupnost opery: divák nemusí cestovat do Londýna ani platit vysoké částky za vstupenky do Covent Garden. Za cenu běžného kina může sledovat stejnou inscenaci ve vysoké obrazové kvalitě, často s českými titulky a doprovodným obsahem.

Kino navíc nenabízí jen „náhradu“ za živé divadlo, ale odlišný druh zážitku. Detailní záběry na sólisty, orchestr i dirigenta umožňují vnímat nuance výkonu, které v sále často zaniknou. Přestávkové rozhovory s interprety a pohled do zákulisí pomáhají lépe porozumět inscenačnímu procesu. Pro nové publikum je to často přístupnější vstupní brána než tradiční večer v opeře.

Hodnota těchto představení ale neleží pouze v technické dokonalosti nebo institucionální prestiži. Opera nabízí něco, co je v dnešní fragmentované době vzácné: soustředění. Několik hodin trvající hudební drama vyžaduje pozornost, trpělivost a ochotu nechat se vést příběhem bez okamžitého uspokojení. Právě tato intenzita je důvodem, proč si opera zachovává své místo i v digitálním století.

Royal Ballet and Opera tak nepředstavuje relikt minulosti, ale model kulturní instituce budoucnosti: respekt k tradici spojený se schopností hledat nové publikum. Opera dnes možná není všude, ale tam, kde je, zůstává mimořádně živá.

V Praze lze tyto unikátní filmové projekce RBO také pravidelně vídat v kině Lucerna: už v neděli 10. května bude odehrán Siegfried Richarda Wagnera a v neděli 7. června pak Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta.

Po třiceti letech si Česko přiváží sošku z Oscarů. Jedná se o vůbec první ocenění za dokumentární film pro Českou republiku, přičemž snímek vznikl v česko-dánské koprodukci.

Dokumentární film zaznamenává život ruského učitele na základní škole Pavla Talankina, přezdívaného Paša, jenž je zároveň hlavním protagonistou i spolu-režisérem filmu. Kromě pedagogické činnosti natáčí videa z různých školních akcí a udržuje blízké vztahy se svými žáky, se kterými rád diskutuje. Svou práci má rád.

Vše se však zásadně změní v únoru 2022. Během takzvané „speciální vojenské operace na Ukrajině“ – jak je v Rusku oficiálně označována invaze – se náplň jeho práce promění. Místo běžných školních aktivit je nucen natáčet propagandistický obsah, který se postupně stává součástí vzdělávacího systému. Tato videa musí pravidelně odesílat na ministerstvo školství.

Postupně v něm roste míra zoufalství, kde se sám podílí na propagandě a cítí se příliš malý na to, aby mohl něco změnit. Postupně tak dochází k závěru, že musí emigrovat; záběry ze školy, které se mu podaří převézt přes ruské hranice, se následně stávají základním stavebním kamenem dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi.

Zakázaný film

Paša je po celou dobu filmu postaven před zásadní dilema: odejít, nebo zůstat. Má svůj život v Rusku rád a nechce ho opustit, zároveň však odmítá být nástrojem propagandy. V prostředí, kde dochází k systematickému zamlčování informací, si navíc není jistý, kam až může režim zajít a kdy už on sám začne být problematický. V jeho kabinetu, kde se dříve scházel se studenty, mu visí bílo-modrá vlajka, která reprezentuje ruské protiválečné hnutí a demokratickou opozici, a ruskými úřady je tedy vnímána jako symbol „teroristické organizace”.

Po svém oscarovém vítězství byl film v Rusku zakázán. Soudní řízení proběhlo bez účasti obžalované strany a snímek byl obviněn z podpory extremismu a terorismu, mimo jiné právě kvůli zobrazení bílo-modré vlajky. Producenti filmu, Alžběta Karásková a Radovan Síbrt, k tomu uvedli: „Paradoxně jde o to nejvyšší ocenění, jaké může dokumentární film o současném Rusku obdržet. Pokud režim označí autentické svědectví o rea-litě v ruských školách za propagandu extremismu, je to jen další důkaz paranoie a strachu z pravdy, o kterém náš film vypráví.“

Hranice mezi svědectvím a propagandou

Přestože byl film oceněn Oscarem, cenou BAFTA i na festivalu Sundance, reakce části veřejnosti ukazují hluboké společenské rozdělení. V komentářových diskusích se objevují tvrzení, že „filmy opět vyhrávají za propagandu jako v roce 1939“. Propasti mezi jednotlivými názorovými skupinami jsou natolik hluboké, že někteří diváci zpochybňují i samotnou podstatu dokumentárního filmu.

Podobné téma reflektuje i snímek Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila, který byl nominovaný na Českého lva. Režisér v něm přiváží skupinu lidí, kteří popírají válku na Ukrajině, přímo do míst konfliktu. Ani přímá konfrontace s realitou a možnost být svědkem na vlastní oči následkům zvěrstev, která se tam odehrávají, u nich nevede ke změně postoje.

Film, jenž pojednává o propagandě, se tak sám stává jejím terčem. Na jedné straně je oceňován nejprestižnějšími filmovými cenami, na druhé je označován za manipulativní dílo. Nabízí se proto zásadní otázka: kde končí svědectví a začíná interpretace? Situaci dále komplikuje rozvoj umělé inteligence, která může ještě více zastírat hranici mezi autentickým a uměle vytvořeným obsahem. Ve chvíli, kdy lidé zpochybňují práci dokumentaristů i očitá svědectví, stává se tato krize důvěry více než alarmující.

Pavel Talankin byl zařazen na seznam tzv. „zahraničních agentů“, kam jsou řazeni kritici režimu na základě velmi vágní definice. Znepokojivé je, že podobná rétorika se začíná objevovat i v českém politickém prostředí. V době, kdy je samotná pravda zpochybňována, budou dokumentární filmy reflektující tato témata důležitější než kdy dřív.

Pan Nikdo proti Putinovi
režie David Borenstein, Pavel Talankin
Dánsko / Česko
2025, 94 min

Po nové filmové adaptaci románu Na větrné hůrce v režii Emerald Fennell se na sociálních sítích strhla úplná bouře. Režisérka se pustila do adaptace jedné z nejznámějších klasik britské literatury a svým odvážným pojetím zároveň znovu otevřela otázku, jak svobodně lze dnes zacházet s literární klasikou.

Emerald Fennell se záměrně pouští do provokativních děl, jak už potvrdila ve svém debutu Nadějná mladá žena (2020) nebo v psychothrilleru Saltburn (2023). I ve své herecké kariéře ztvárnila v britském seriálu The Crown snad tu nejkontroverznější ženu soudobých britských dějin, současnou manželku krále Charlese, Camillu Parker-Bowles.

Ve chvíli, kdy se pustila do adaptace knižní klasiky, nedalo se od ní očekávat nic jiného než to, že svým dílem bude provokovat. Jen možná neprovokovala tak, jak si lidé přáli.

Proč adaptovat klasiku znovu?

Film byl přijat s různými reakcemi – od nadšení a dojetí nad romantikou až po pohoršení a kritiku prázdnoty snímku. Sama Emerald Fennell okomentovala vznik Bouřlivých výšin takto: „Chtěla jsem vytvořit něco, co ve mně vyvolá stejný pocit, jaký jsem měla, když jsem knihu četla poprvé. Je to především emocionální reakce – něco primárního, téměř pudového a se-xuálního.“

Kritika se snesla na casting: Heath-cliffa, v předloze popsaného jako „tmavé pleti“, ztvárnil Jacob Elordi, a náctiletou Catherine, která teprve objevuje svou sexualitu, hraje Margot Robbie, jíž je 35 let. Zároveň největší pobouření vyvolalo to, že snímek vůbec není věrným převedením knihy. Ta už byla zfilmovaná mnohokrát — konkrétně v letech 1939, 1954, 1970, 1992, 2011 a 2022 —, a dostalo se jí tak několik adaptací, které se knižní předlohy držely věrně. Pokud někdo očekával klasické zpracování, šel na špatný film. V čem by spočíval přínos nové adaptace, kdyby šlo jen o další věrnou adaptaci knižní předlohy? A má být cílem filmů pouze převzít knižní dílo a slovo od slova ho převést na filmové plátno?

Emily Brontë a svět Na větrné hůrce

Režisérka pustila uzdu fantazii a – jak mnohokrát v rozhovorech uvedla – její verze filmu má být taková, jakou si ji představovala ve svých čtrnácti letech. Nutno podotknout, že Emerald Fennell vystudovala anglickou literaturu na Oxfordu, tudíž tuto knihu důvěrně zná a velmi dobře věděla, do čeho se pouští. To, že její ambicí ani nebylo udělat „klasický film“, ale vystihnout všechny vjemy a dojmy — dát velký důraz na barvy, kostýmy a atmosféru — snímku naopak vtisklo něco, co kniha nemá.

Příběh nijak nemodernizovala či neupravila, ale značně ho zkrátila a osekala, a snímek tak končí téměř přesně v půlce knihy, která dodávala ději větší intenzitu a hloubku. Možná je to trochu vyprázdněné tím, že jde především o vizuální přínos, ale je na tom něco špatného? Nespočívá právě vytváření nových adaptací v tom, že do nich autor vtiskne něco svého?

Ústředním tématem zůstala nenaplněná láska Heathcliffa a Catherine; film převážně pojednává o tom, jak se dva emocionálně nestabilní lidé, byť se milují, mohou víc zničit, než si pomoci.

Když kontroverze vrací čtenáře ke knize

Kniha Na větrné hůrce, původně vydaná pod mužským pseudonymem Ellis Bell, před dvěma stoletími šokovala veřejnost tím, že ji psala žena. Aktuální filmová adaptace budí možná podobně silné emoce.

Právě silné výtky k tomuto dílu – že nepokrývá celý děj knihy a působí plošeji – vedly ale k alespoň jednomu pozitivnímu výsledku. Spousta lidí začala knihu znovu číst. V Británii podle Penguin Classics vzrostl prodej knihy o 469 %, v Americe se oproti předchozímu roku prodalo více než 180 000 kopií. Právě tato reinterpretace vyvolala zájem – mnoho lidí si knihu chce znovu přečíst, nebo je to naopak motivovalo přečíst si ji poprvé.

Otázkou tedy zůstává: co je u adaptace klasického díla důležitější? Zachovat jí věrnost, a zastínit tak knihu, kterou už nebude potřeba číst, nebo jí dodat vlastní interpretaci a nechat knihu žít dál jako literární text — aby byla dál čtena, nikoli nahrazována filmem?

Bouřlivé výšiny
režie Emerald Fennell
USA
2026, 136 min

Po úspěchu první série Metoda Markovič: Hojer přišla letos na streamovací platformu Oneplay druhá řada, která se tentokrát soustředí na další známý případ – Jiřího Straku, často označovaného jako spartakiádního vraha. Obstojí druhá řada stejně jako ta první, přestože se obměnila část tvůrčího týmu? Jak se dnes vypráví true crime příběh ve chvíli, kdy je pachatel na svobodě – a jaký dopad má takové vyprávění na pozůstalé?

Seriál zůstává věrný tomu, co mu dalo jméno: osobnosti kriminalisty Jiřího Markoviče a jeho specifické metodě práce. Markovič byl známý svým lidským přístupem při vyšetřování těch nejzávažnějších zločinů i tím, že se dlouhodobě stavěl proti trestu smrti.

Mladý pachatel, staré rány: Metoda Markovič podruhé

Druhá série, která se zaměřuje na další závažný případ, jejž detektiv Jiří Markovič úspěšně vyřešil, ho staví před úplně jiné výzvy. Petr Lněnička v hlavní roli tentokrát nečelí pouze samotnému vyšetřování, ale i okolnostem, které případ Jiřího Straky výrazně komplikují. Vraždy se odehrávají těsně před československou spartakiádou — nejmasovější sportovní akcí v dějinách komunistického Československa. Vyšetřování tak provází silný politický tlak: vedení KSČ usiluje o co nejrychlejší uzavření případu, aby se předešlo jakýmkoliv spekulacím a strachu v době spartakiády.

Herecká sestava i v druhé řadě zůstala stejná. Petr Lněnička jako Jiří Markovič tvoří vyšetřovací tým spolu s Václavem Neužilem a Adamem Mišíkem, jejichž nadřízeného ztvárňuje David Prachař. Výkony herců udržují identitu seriálu, přičemž zobrazení doby je velmi autentické a vizuálně podobné tomu z první série. Režie se však ujali Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar, kteří nahradili Pavla Soukupa.

Jak herce ovlivní ztvárnění takové postavy?

Případ Jiřího Straky byl neobvyklý tím, že pachatelem byl velmi mladý člověk, což výrazně zkomplikovalo výběr představitele hlavní role. Tvůrci vybírali z více než devadesáti uchazečů, přičemž řada herců roli odmítla nebo jim účast zakázali rodiče. Strakovi bylo v době páchání trestné činnosti pouhých šestnáct let. Role se nakonec ujal Maxmilián Kocek, veřejnosti známý především z hlavní role v seriálu Sex O’Clock.

Pro herce musí být nesmírně náročné ztvárnit postavu sériového vraha — už představitel Ladislava Hojera v první sérii, herec Petr Uhlík, otevřeně mluvil o psychické i fyzické zátěži při natáčení. Kvůli předepsané dietě a výraznému úbytku hmotnosti se po skončení natáčení ocitl na hraně poruchy příjmu potravy. Maxmilián Kocek v rozhovorech opakovaně zdůrazňuje, že k roli nepřistupoval identifikačně a nesnažil se do postavy vcítit — i to lze číst jako vědomý způsob, jak se před psychickými dopady role chránit.

Kde končí rekonstrukce a začíná zodpovědnost?

U skutečných příběhů vyvstává zásadní otázka: jaký dopad má jejich zpracování na pozůstalé po obětech, a tentokrát i v situaci, kdy je pachatel stále naživu a na svobodě. Metoda Markovič přitom deklaruje jasný záměr: přiblížit práci kriminalistů.

Tvůrci druhé řady seriálu se setkali s dcerou jedné z obětí a konzultovali s ní použití dobových i archivních záběrů. Snažili se co nejvíce respektovat pohled pozůstalých a minimalizovat další zraňující dopady.

Metoda Markovič: Straka není první ztvárnění tohoto případu. Navíc v roce 2005 byla natočena reportáž v Reportérech ČT v době propuštění Jiřího Straky na svobodu, kde se setkal nejen se svými rodiči a mluvil o svém osudu, ale také se synem jedné ze svých obětí.

Případ spartakiádního vraha tak představuje souhru několika mimořádných okolností — politického tlaku spojeného s nadcházející spartakiádou i neobvyklého mládí pachatele. Právě nízký věk mu zaručil, že nedostal trest smrti, a spolu s pádem režimu mu byl výkon trestu zkrácen; po několika letech tak vězení a léčebnu opustil.

Neobyčejně silný příběh, který je dodnes živým tématem, ať co do zpracování, či výborné policejní práce, díky níž se podařilo pachatele dopadnout. Klademe si otázku, zda se z deviací mohou pachatelé skutečně vyléčit, jak konec režimu ovlivnil výkon trestu a zda je věk tím, co by mělo určovat délku trestu. Odpovědi na tyto otázky dodnes nemáme.

Přelom února a března bude v pražských kinech Světozor, Bio Oko, Ponrepo a Kino Pilotů patřit těm nejlepším krátkým filmům z Česka i zahraničí. Jubilejní 20. ročník festivalu Pragueshorts, pořádaný pod hlavičkou MFF Karlovy Vary, se uskuteční od středy 25. února do neděle 1. března, následně od 1. do 22. března pokračuje online na KVIFF.TV.

Národní soutěž letošního ročníku nabídne 15 výrazných zástupců české krátkometrážní tvorby. Mezi nimi i několik kandidátů na cenu Český lev: Pes a vlk Terézie Halamové, První hlídka Vojtěcha Konečného nebo Vlček Philippe Kastnera. Diváci se mohou těšit i na snímky úspěšně uvedené na mezinárodních festivalech: rapovou pohádku Orla (premiéra na MFF v Rotterdamu) nebo En, ten, týky! (premiéra na Berlinale).

V Mezinárodní soutěži se letos představí 28 snímků z 23 zemí světa – od Kambodže, přes Estonsko až po Brazílii. Z festivalu v Cannes na Pragueshorts míří například snímky Mluv mě, Láskyplné hádky, nebo šokující film Mrchožrouti. Program dále nabídne v Locarnu oceněný snímek Hyena a v Sundance oceněný film Oblíbené vnouče babičky Nai. Ze Slovenska pak na Pragueshorts míří držitel ocenění Slnko v sieti za nejlepší krátký film Zpověď.

Vedle tradičních soutěžních sekcí nabídne festival i oblíbené programové stálice, jako je Janem Špačkem živě moderovaná Brutal Relax Show nebo pásmo Pragueshorts dětem. Program doplní speciální bloky včetně spolupráce s prvním ročníkem festivalu alternativní pornografie Pragueshorts meets P*fest, víkendového odpoledne věnovaného modernímu randění Hot Topic: Match Me If You Can či přehlídky argentinských krátkých filmů.

Kompletní vítězové 20. ročníku Pragueshorts budou vyhlášeni v sobotu 28. února během speciálního programu Dlouhá noc s krátkým filmem v Biu Oko, kde diváky čeká více než čtyřhodinový maraton včetně projekce oceněných snímků.

S vybranými snímky z programu festival pokračuje od 1. do 22. března online na streamovací platformě KVIFF.TV.

Kompletní program a předprodej vstupenek najdete na program.pragueshorts.com .

Po čtyřech letech se norský režisér Joachim Trier vrací na filmová plátna se snímkem Citová hodnota. Film je v kinech od konce loňského roku a už stihl posbírat řadu prestižních ocenění — od Velké ceny v Cannes přes Zlatý glóbus pro Stellana Skarsgårda až po triumf na Evropských filmových cenách. Snímek nyní míří i na Oscary. V čem ale spočívá jeho skutečná výjimečnost?

Jednou z hlavních „postav“ filmu není pouze herecké obsazení, ale také dům, v němž se rodinná historie odehrává. Stává se nositelem paměti, samostatnou entitou, kolem níž se točí život jedné rodiny. Nevyřčené příběhy a potlačené emoce se zde setkávají, vrství a odrážejí.

Hlavní roli ztvárnila Renate Reinsve, která zde hraje úspěšnou divadelní herečku a divákům je známá z předchozího Trierova filmu Nejhorší člověk na světě. Její nevyřčené pocity vůči otci, režiséru Gustavovi (Stellan Skarsgård), spolu s prasklinou v domě tvoří ústřední motiv celého snímku. Otec odešel od rodiny před mnoha lety, ale po smrti jejich matky se vrací – tentokrát s plánem zůstat. Gustav, kdysi úspěšný režisér, chce natočit svůj poslední film a nabídne hlavní roli své dceři Noře. Ta ji však odmítá: oponuje, že spolu nejsou schopni ani mluvit, natož aby spolu natočili film. Zároveň se potýká s epizodami deprese a panickými atakami.

Role se nakonec ujímá hollywoodská herečka Rachel Kemp (Elle Fanning), která se s velkou pečlivostí připravuje na první artovou roli. Už během příprav však narazí na překážky: bude „netflixová“ herečka platná v artovém filmu? Problémům také čelí Gustav – kolik kompromisů musí dnes umělec udělat, aby své dílo dokončil a „dobře prodal“? A zůstane tak jeho práce hodnotná?

Režisérova omluva: neschopnost mluvit, vyjádření skrze dílo

Když je Rachel nucená kvůli roli obarvit své blond vlasy na přesnou barvu Gustavovy dcery a roli stále nedokáže přijít na kloub, postupně jí dochází, že tato postava nebyla psaná pro ni – a že ji ani zahrát nemůže. Čtené zkoušky i Gustavův výraz ukazují, že to nefunguje. Role se tak nakonec vzdává.

Nora si scénář přečte až ke konci a čte pasáže, které už dříve zazněly od jiné herečky – vizuálně velmi podobné, nicméně bez příběhu v pozadí. Teprve tehdy si scénář čte a dochází jí, že scénář nebyl psaný pro velkolepost návratu k jeho kariéře, ale že byl psaný pro ni – jako omluva, způsob, jak vysvětlit, co slovy nejde, a vyjádřit své city skrze umění.

Přes neschopnost přímé komunikace Gustav své dceři rozumí hlouběji, než si ona sama uvědomuje. Skrze vyprávění svého vlastního příběhu – včetně traumatu z dětství, mučení jeho matky nacisty a její následné sebevraždy – ukazuje, že hlavním cílem není vyrovnat se se smrtí matky, ale získat odpuštění a pochopení od dcery.

Rodina, čas a smíření

Na rozdíl od filmu Nejhorší člověk na světě, který se soustředí na partnerské vztahy, se Citová hodnota obrací k rodině a času, jenž plyne neúprosně rychle a formuje naše vztahy. Film citlivě zachycuje komplikovaný, mnohovrstevnatý příběh, který nakonec směřuje ke smíření.

Jeden rodinný příběh tak vidíme z několika úhlů, jak jednotlivé prvky zasáhly jednotlivé členy rodiny a kudy se poté ubíraly jejich životní cesty. Důležité je ale to, že se opět jednou setkají. Film tak není ani naivní, ani sentimentálně romantický. Neslibuje jednoduché smíření, pouze hřejivě — a s opatrností — sbližuje lidi, kteří spolu dlouhá léta nebyli schopni ani promluvit.

Citová hodnota
režie Joachim Trier
Norsko / Francie / Dánsko / Německo / Švédsko
2025, 134 min

Když se Pinocchio v klasické pohádkové logice promění v chlapce, vypadá to, že lidskost zvítězila: pravdivost, odpovědnost a svědomí překonaly materiál, který byl příliš tuhý na to, aby se mohl chovat čestně. Nejde ale spíš o přijetí určitého modelu lidství – poslušného, morálně čitelného a společensky použitelného? Nefunguje zde proměna těla jako odměna za internalizaci normy?

PAF 2025 stojí na kritice této morální metafory: Co to znamená být „neživým“ materiálem, a co člověkem? Čím se stáváme, pokud nabýváme podoby ovládaných objektů, předprogramovaných chování a rytmů technologických prostředí?

Festival tento rok postavil téma Pinocchia do středu dramaturgie. Nikoli jako nostalgické gesto, ale jako diagnostický nástroj, kterým lze zkoumat stav současného člověka. A ten se (jak ukazuje především kurátorské pásmo Jiřího Sirůčka) neustále přibližuje částečně autonomní, ale přitom poslušné entitě připomínající NPC postavu – životnou a řízenou zároveň.

Pinocchiovské pnutí se programem prolínalo v různých podobách: obsahovala ho projekční pásma zaměřená na loutku, autonomní média či temnější polohy animované introspekce i workshopy pracující s digitálními nástroji a avatarstvím. Symbolicky festival doprovodily i projekce Pinocchia v adaptaci Walta Disneyho a Čaroděje ze země Oz.

PAF tentokrát tvořil soustředěný experimentální prostor, v němž se otázka toho, co je ještě živé, a co už jen animované, znovu a znovu vracela v různých médiích, měřítkách a kontextech. Zároveň nabídl nesčetně opěrných bodů vybízejících k hlubšímu rozvedení, které by tento článek jen těžko mohl pojmout. Zaměřím se tedy pouze na několik z nich, bohatých na příznaky pinocchiovského syndromu: urputně choreografický film Precursing Niny Davies, video But I Love Human dua Evy & Franca Mattese, snímek Chronicles of Shpongle Paula Gondryho a výstavu Solar Sound System Tomáše Svobody.

Pohyb není odpovědí na přítomný okamžik, ale na jeho očekávání

Ve filmu Precursing (2023) Nina Davies pracuje s lidským tělem jako s nástrojem anticipace. Na obraze sledujeme postavy v redukovaném, neutrálním prostoru, který nepůsobí jako konkrétní místo, ale spíše jako tréninkové prostředí nebo laboratorní zóna. Prostředí je zbavené narativních detailů; nic zde neodvádí pozornost od samotného pohybu postav, respektive spíše systémů reagujících na podněty. Pohyb je fragmentovaný, opakující se a precizní. Postava vykonává gesta, která působí, jako by byla nacvičená, optimalizovaná nebo odvozená z nějakého neviditelného protokolu. Nejde o expresivní tanec ani o spontánní fyzickou reakci; tělo se pohybuje s jakousi chladnou soustředěností, jako by reagovalo dřív, než si samo uvědomí, na co vlastně odpovídá. Některé sekvence evokují trénink, testování nebo simulaci – opakování pohybů, které mají být správné, přesné a efektivní.

Zásadní je pocit předčasnosti, který film vytváří. Jak napovídá samotný název Precursing, tělo se zdá být nastavené na budoucí situace, které ještě nenastaly. Pohyb není odpovědí na přítomný okamžik, ale na jeho očekávání. Divák má dojem, že sleduje tělo, které se učí reagovat na svět definovaný predikcí – svět, v němž jsou chování, gesta i postoje předem modelovány, testovány a upravovány. Film nicméně zůstává zdrženlivý, téměř analytický. Právě tato distance umožňuje, aby se v divákovi postupně usadil neklid: pocit, že sledované tělo je sice živé, ale zároveň formované logikou, která je mu částečně cizí. V kontextu pinocchiovského tématu PAFu působí film jako obraz novodobé loutky: nikoli ovládané provázky, ale algoritmickou představou správného pohybu.

Láska se mění v rozhraní – funkční, dostupné a optimalizované

Ve videu But I Love Human (2024) se v jakémsi video chatu objevují digitální postavy – avatary, které na první pohled připomínají lidské bytosti, ale při delším pohledu působí podivně neukotveně. Mají lidské proporce, tváře, pohled i mimiku, jejich vzhled je však vyhlazený a sterilní. Jde o generické figury, které připomínají výstup systému snažícího se napodobit člověka. Avataři se pohybují minimálně, jejich gesta jsou omezená, kontrolovaná, často zpomalená. Mimika je tlumená, někdy až nepřiměřeně klidná, snad navržená tak, aby nevybočovala z normy. Pohled směřují přímo k divákovi, čímž vzniká dojem intimního kontaktu, který je však okamžitě narušen vědomím, že nejde o skutečné tělo.

Prostředí kolem nich je neurčité, abstraktní nebo redukované – nepůsobí jako konkrétní místo, spíše jako neutrální digitální prostor, v němž může postava existovat bez historie. Právě tento rozpor je klíčový: avataři vypadají jako lidé, projevují emoce v závislosti na příchozí emojis, ale jejich tělesnost je pouze simulovaná. Působí, jako by byli vytvořeni umělou inteligencí, která ví, jak má člověk vypadat a co má říkat, ale nemá přístup k prožitku, z něhož tyto projevy běžně vyrůstají. Emoce jsou zde viditelné, ale nevtělené; vztah je nabízen, ale bez rizika, bez možnosti selhání. Dílo tematizuje vztah mezi člověkem a digitálním systémem, jenž je schopen artikulovat city, porozumění i péči, aniž by je skutečně prožíval. Láska se v tomto pojetí mění v rozhraní – funkční, dostupné a optimalizované. Nejsme už náhodou v bodě, kdy nám stačí pouze dokonale simulovaná podoba prožitku, kdy už jeho esence není potřeba?

Shpongleři – obyvatelé halucinačních světů

Film Chronicles of Shpongle Paula Gondryho, uvedený ve světové premiéře a doplněný o specifický environment, výstavu 1-800 PLUMBER, představuje vykonstruovaný svět kontrakultury a vlastním folklorem, mytologií a rituály. Shpongleři jsou bytosti, které vstupují do halucinačních světů, aby unikly tomu, co nazýváme skutečností. Jejich existence vzniká na pomezí performance, autoparodické identity a důrazem na tělo, které přijímá tvar podle prostředí, do nějž se dostává, a připomíná tak existenci animovaných postav.

Sharon, seniorka zapletená do pseudo-spirituálních dramat, nebo Anton Eckart, alchymista, který se stane posmrtným prorokem po konzumaci houby Shpongos, jsou figurami, které lze chápat jako oživlé mýty či symboly lidské touhy po úniku. Nejde zde o moralistní metamorfózu vedoucí k napravení subjektu, vlastní Pinocchiovi, ale o metamorfózu rituální a sebereferenční, v níž se identita rozpouští ve vlastním vyprávění. Shpongler se nestává skutečným, existuje jako příběh o sobě samém.

Výstava 1-800 PLUMBER v Galerii XY fungovala jako fyzické rozšíření Gondryho filmového světa. Líbilo se mi nad ní uvažovat jako nad prostředím zhmotňujícím potřebu neustálého opravování reality. Instalatér zde není řemeslníkem v doslovném smyslu, ale metaforická figura někoho, kdo zasahuje do porouchaných systémů významu, identity a existence. Provizorní stav příbytků Shponglerů jaksi reflektoval jejich funkci jako pouhých základen pro únik do jiných sfér. Jejich přenesení do fyzické přítomnosti na festivalu zesilovalo groteskní mýtotvornost celého Gondryho díla.

Paměť jako médium, které lze flexibilně přestavovat

Na první pohled se zdá, že těžiště výstavy Solar Sound System, která představuje návrhy na památník CzechTeku 2005, leží mimo tematickou oblast letošního ročníku. Místo loutkového filmu či digitální simulace se ocitáme v krajině subkulturní paměti, politických konfliktů a institucionálních rozhodnutí. Stále se tu ale opakuje stejný motiv: kdo rozhoduje o tom, co je žádoucí, a tedy skutečné?

CzechTek byl vícedenní free techno festival, který se od 90. let odehrával na různých místech v Česku jako dočasná, nekomerční a samoorganizovaná událost mimo oficiální kulturní infrastrukturu. Spojoval rave kulturu, mobilní sound systémy a principy autonomie, sdílení a dočasného společenství. Zásah policie v roce 2005 u Mlýnce u Tachova, který se stal jedním z nejviditelnějších konfliktů mezi státní mocí a subkulturní scénou po roce 1989, proměnil tuto událost v symbol širšího střetu mezi spontánní kolektivní živostí a mechanismy kontroly. Tomáš Svoboda skrze svůj analytický humor sleduje vznik památníku jako formu animace národní paměti. Paměť se jeví jako médium, které lze flexibilně přestavovat, a realita se stává otázkou dramaturgie.

Pinocchio je všude. Zvláštní stav mezi živým a řízeným. Můj operační systém generuje myšlenky o bytostech, které se snaží stát se skutečnými, když vše kolem nich napovídá, že skutečnost je opět jen další formou animace. Nemusí ten, kdo chce být skutečný, pochopit, z čeho je vlastně vyřezán? Myslím, že ne; musí se o to snažit.

Nejočekávanějším snímkem letošního roku bude nepochybně další film Christophera Nolana, režiséra filmů oceněných deseti Oscary, který uvedl svůj velkofilm Oppenheimer teprve ani ne tři roky zpět. Po tak krátké době tak přichází snad s ještě větším počinem – Odysseou.

Jedná se o jeho největší projekt (ano, ten, který natočil atomovou bombu, přichází s něčím ještě větším), ve kterém se objeví řada známých herců – Matt Damon, Robert Pattinson, Zendaya, Tom Holland či Anne Hathaway.

Osobně jsem zvědavá, jakým směrem se Nolan v námětech vydá dál. Oppenheimer vycházel z biografické knihy American Prometheus – lze u něj spatřit určitou fascinaci antickou mytologií? Může přijít ještě s něčím větším?

Film bude opět uveden v IMAXu – sám Nolan říká, že už ani v jiném formátu své filmy vidět nechce a netají se tím, že točí především pro kino. Nerad používá triky a v době nástupu AI si myslím, že to jeho díla činí o to lepšími. Využijte tedy výhodu, že v Praze je jediné kino s IMAXem v České republice a zajděte si na film právě tam. Lístky na premiéru v kině IMAX Flora se daly koupit už rok dopředu a byly vyprodané během 12 hodin.

Domácí scéna přinese pokračování true crime seriálu

Očekávaným pokračováním seriálu je také Metoda Markovič: Straka. Seriál už měl svou slavnostní premiéru na brněnském festivalu Serial Killer, diváci se ho ale dočkají až v lednu na službě OnePlay – kde původní tvorba opět zachází do vod true crime, žánru v České republice nesmírně oblíbeného.

Oproti Hojerovi však spartakiádní vrah dodnes žije, byť pod změněným jménem. Mnoho herců tuto nabídku odmítlo – přece jen jde o poměrně ojedinělý případ vraha, který je stále naživu. Seriál si přitom neklade za cíl vraha bulvarizovat; vychází z policejních spisů a dobových materiálů, a je tak syrovější a autentičtější.

Na obsazení samotného Straky se zvažovalo téměř 90 adeptů a mnozí z nich roli odmítli, často dokonce na popud rodičů – spartakiádnímu vrahovi bylo v době spáchání skutků pouhých 16 let. Hlavní roli nakonec ztvární Maximilián Kocek, představitel hlavní postavy v seriálu Sex O’Clock.

Noví režiséři Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar seriál přebírají po Pavlu Soukupovi (režisérovi mimo jiné filmu #annaismissing) a plánují také třetí řadu seriálu i samostatný dokument o vyšetřovateli Jiřím Markovičovi.

Festivalové artové tipy ze Skandinávie a Jižní Koreje

Joachim Trier přišel na konci roku 2025 se snímkem Citová hodnota, který se okamžitě dostal na shortlist Oscarů. Nový film navazuje na jeho úspěch s Nejhorším člověkem na světě a do hlavní role opět obsadil norskou herečku Renate Reinsve, tentokrát spolu se Stellanem Skarsgårdem. Film byl uveden v Cannes, kde sklidil téměř dvacetiminutový potlesk. Pokud jste fanoušci skandinávských filmů, tenhle snímek by vám neměl uniknout.

Dalším snímkem, tentokrát jihokorejským, který se umístil na oscarovém shortlistu, je film Není jiná možnost. Bizarně temný příběh ukazuje, kam až mohou lidé dojít ve chvíli, kdy přijdou o své stabilní místo v prestižní papírenské firmě a jejich dosud dokonalý svět se začne rozpadat. Film už získal pozornost publika v hlavní soutěži benátského festivalu a v hlavní roli se zde představil Lee Byung-hun ze seriálu Squid Game, to vše pod taktovkou režiséra Park Chan-wooka. Diváci z Benátek i Toronta film přirovnávají k jihokorejské filmové senzaci Parazit.

Ačkoliv článek nepokrývá všechny očekávané premiéry roku 2026, výběr těchto filmů a seriálů ukazuje, že je na co se těšit. Ať už jde o velké kinozážitky, silnou domácí tvorbu nebo festivalové snímky, které si nacházejí cestu k širšímu publiku.

Představte si tohle.

Koupíte si lístek na filmovou premiéru. Všude se o ní mluví jako o události roku.

Střih.

V hlavních rolích Jennifer Lawrence a Robert Pattinson.

Zní to jako slibná romantická komedie.

Nebo…?

Film, který má diváky záměrně vyvést z rovnováhy. Vadí vám, když si v tramvaji přisedne někdo s křičícím dítětem? Nebo když na vás pokaždé, když jdete kolem, štěká sousedův malý pes, který se toho nikdy nenabaží? Zneklidňují vás nehty skřípající o tabuli? Pak vás možná rozruší i záběry, v nichž je zeď rozedraná od nehtů až do krve.

Možná jsou poporodní deprese přeceňované a klidný život na venkově dokáže s psychikou zázraky.

Anebo ne?

Romantika? Ne, trochu TikToku

Přestože má film diváka záměrně rozhodit, první polovinu mého kinozážitku mě rušili lidé v publiku. Asi nikdy nepochopím (a jsem ráda, že tomu ani nerozumím), že si někdo v kině nejenže neztiší či nevypne telefon, ale naopak ho každých pět minut vytahuje s jasem nastaveným na maximum. Někteří dokonce během projekce odepisovali na Messengeru, prohlíželi Instagram nebo projížděli TikTok.

Opravdu jsme už klesli tak hluboko, že jsme ztratili schopnost vnímat, co se kolem nás děje? Přiznávám, i já raději chodím do kina právě proto, že se tam dokážu na film soustředit lépe než doma – tam mám tendenci odbíhat. Ale opravdu si někdo koupí lístek na premiéru a stráví ji na mobilu?

Ještě větším paradoxem bylo, že samotný film má diváka znejistit, vyvést z rovnováhy a nabízet nepříliš líbivé scény. Jenže když si vedle mě lidé povídají a scrollují u toho TikTok, působí to ještě rušivěji – a upřímně, mnohem víc než samotný film.

Tak čím to je? Nepřečtou si lidé vůbec, na co jdou? Zjistili, že v hlavních rolích vystupují Jennifer Lawrence a Robert Pattinson, a tak čekali svatbu ve stylu kombinace Stmívání a Hunger Games? Pak chápu, že je výsledný film trochu zmátl.

„První rok je nejnáročnější“

Film je znepokojivý, odkrývá temnější vrstvy lidské psychiky a chvílemi je nepříjemné ho vůbec sledovat. Od první minuty cítíte, že to nemůže dopadnout dobře. Zatímco jiné filmy o psychóze či duševním úpadku často postupně gradují, tady napětí drží konstantní hladinu – jede naplno od začátku až do konce.

Snímek je poměrně minimalistický. Většinu času si musíte vystačit se dvěma hlavními postavami, které se společně nastěhují do domu po Jacksonově strýci, jenž se střelil – do zadku. Dialogů není mnoho, a tak je potřeba spoléhat spíš na atmosféru a vizuální detaily. Starý dům uprostřed polí, cvrčící cikády, vlhkost zdí nasáklých šílenstvím – to všechno vytváří prostředí, kde se smývá rozdíl mezi realitou a halucinací.

Film zachycuje postupně se zhoršující mentální stav, který Grace (Jennifer Lawrence) jako věčně osamělá matka doma prožívá. Zvládá se sice postarat o dítě, ale chvílemi vidí na poli běhat koně nebo po cestě přecházet motocyklisty s přilbou. Divák si nikdy nemůže být jistý, co je skutečné, a co jen výplodem její mysli. V domě se postupně vrší kupy špinavého nádobí a ten jejich pes… neustále štěká. Dokud ho Grace nezastřelí.

Zároveň sledujeme i matku Jacksona (Roberta Pattinsona), která bydlí nedaleko. Ani rok po smrti manžela, s nímž strávila celý život, nemá své myšlenky zcela pohromadě. Po domě chodí jen s nabitou puškou a snaží se přežít první rok po ztrátě. „První rok je nejnáročnější,“ říká snaše – a my víme, že tato věta platí pro obě ženy.

Finále přichází ve chvíli, kdy se přes všechny eskapády pár rozhodne vzít. Grace mezitím sužují manické záchvaty vzteku, chtíče a pláče, zatímco Jackson stále dává přednost lásce – možná i navzdory rozumu. Když si Grace na svatbě rozrazí hlavu o zrcadlo a uteče s dítětem, končí všechno – jak jinak než v psychiatrické léčebně. I z té se nakonec Grace dostane a chvíli to vypadá, že se věci snad dají do pořádku.

„Welcome home, mommy.“

Na konci se zdá, že dům, ve kterém mladá rodina přebývá, i samotná Grace konečně získávají svůj pověstný glow-up. Na chvíli to vypadá, že všechno přece jen skončí dobře – nebo jsem si to alespoň na chvíli myslela. Protože upřímně, to by mě překvapilo. Jenže i v momentu, kdy se zdá, že se v hlavě konečně rozední, přichází znovu úpadek. Jestli tentokrát už definitivní? Těžko říct.

Smutné je, že mě vlastně mnohem víc než samotný film znepokojily reakce lidí v sále. Opravdu jsme ztratili schopnost cokoli skutečně vnímat a vstřebávat? Nebo jsou diváci jen líní číst synopsi a přišli na něco úplně jiného, než čekali? Zřejmě mnoho lidí doufalo, že uvidí Katniss Everdeen, jak si užívá s Edwardem Cullenem. Jenže tohle nedostali – a tak dvě hodiny strávili scrollováním po sociálních sítích.

Die My Love
Lynne Ramsay
Velká Británie, USA, 2025, 118 min

Jak souvisí pravda se lží a jakou podobu má hranice mezi realitou a fikcí? Letošní 24. ročník mezinárodní Přehlídky filmové animace a současného umění proběhne od 4. do 7. prosince 2025 a právě jeho téma Pinocchio Paradox obrací pozornost k paradoxům pravdy, lži a k tomu, jak v digitální době mizí hranice mezi realitou a fikcí. Pinocchiovo tvrzení „Můj nos právě roste!“ je logickým paradoxem a metaforou pro současné informační prostředí, kde pravdivost sdělení nelze jednoduše ověřit.

PAF Olomouc jako platforma propojující animaci, současné umění, hudbu, teorii i performance nabídne čtyřdenní program plný projekcí, výstav, koncertů, performancí, diskusí a aktivit pro děti. Programové bloky se zaměří na paradox jako tvůrčí strategii, lež jako gesto i pravdu jako konstrukci.

Alasdair Asmussen Doyle uvede světovou premiéru filmu The Original Night o mizející kolonii wallaby na skotském ostrově. Amalia Ulman & Brett Milspaw natáčejí v Luhačovicích film o Claře, průvodkyni muzea Vincentky, která se zaplétá do vlastních lží. Bianca Scout & cajm připravují performance propojující vokální minimalismus a elektroniku, uznávaná hudebnice CTM vystoupí s projektem rozvíjejícím album Vind.

Jack Dove uvede performance Music For Fireworks a RC CARS na pomezí iluze a podvodu. Anonymní projekt GbClifford zahraje ve spolupráci s light designérkou Tasyou. Duo Keiko Sei propojí kytarové smyčky a bedroom pop. Pavel Milya-kov & Jasmine Wood uvedou premiéru společného projektu, Wood vystoupí také sólově.

Miloš Hroch, Obelisk of Light & Oliver Torr uvedou čtení Šeptej nahlas a performance o fragmentované digitální realitě. Resistance Support Club připraví výstavu věnovanou solidaritě a současným formám odporu. Paul Gondry uvede premiéru filmu Chronicles of Shpongle a výstavu v Galerii XY. Tomáš Svoboda představí nový film a výstavní projekt. Festival otevře VENI ensemble skladbou Joy Boy od Juliuse Eastmana ve spolupráci s Different Hearing Ensemble.

text: Anna-Marie Bártová

PAF 2025
Olomouc – různá místa
4.–7. 12.

Letošní česká nominace na Oscara – film Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské – ukazuje, že dokument už dávno není jen formát „mluvících hlav“. V současnosti dokumentární film může být esejí, experimentem, performancí – způsobem, jak nahlédnout svět z jiného úhlu.

V říjnu proběhl v Jihlavě už 29. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Festival, který vznikl jako rozradostněný studentský nápad, se pod vedením Marka Hovorky stal jedním z klíčových míst setkávání dokumentaristů z celého světa.

Láska, perspektiva a odvaha porozumět

Festivalová dramaturgie letos představila několik linií – od intimních příběhů po globální témata. Hlavní soutěžní sekce Opus Bonum se zaměřila na hranice – osobní, duchovní, společenské i geografické.

Ji.hlavu letos znovu navštívil významný tchajwanský režisér Tsai Ming-liang, který během festivalu natočí jeden ze svých „chodeckých filmů“. V nich jeho dvorní herec Lee Kang-sheng ztvárňuje buddhistického mnicha, jenž extrémně pomalu kráčí různými místy po celém světě. Tyto filmy se soustředí na plynutí času, meditační klid a kontemplaci – v kontrastu s rušným prostředím měst. O to zajímavější tak bude výsledný snímek, který vznikne právě během živého festivalového dění.

Sekce Česká radost, která představuje nové české dokumentární filmy a tradičně festival zahajuje, uvedla snímek Virtuální přítelkyně Barbory Chalupové o intimitě a digitální éře OnlyFans a také film Kaprálová Petra Záruby o skladatelce Vítězslavě Kaprálové a nové generaci dirigentek.

Téma paměti a identity přinesl snímek Království mýdlových bublin Taťány Markové o rodině Schichtů – zakladatelích „mýdla s jelenem“.

Současné dění silně rezonovalo i ve festivalové znělce ukrajinského režiséra Sergeje Loznici. Odehrává se v metru města Dnipro – místě, kde se každodennost střetává s realitou války. Kontrast mezi ranní špičkou a okamžiky, kdy se lidé skrývají před nálety, odhaluje napětí mezi zahlcením každodenními starostmi a nejistotou ohledně směřování vlastního života.

Jídlo jako útočiště i zrcadlo doby

Někde jsem četla, že bychom se měli přestat chovat, jako by byla normální doba. Není. O pár set kilometrů směrem na východ zuří už několik let válka. Lidmi hýbe klimatická krize, populisté a extremisté na vzestupu, ochrana lidských práv, neustálá inflace, bytová krize… Možná i proto se letošní Ji.hlava obrátila k tématu, které je všem společné: k jídlu.

„Hledali jsme téma, které lidi spojuje. A vyšlo nám z toho jídlo, vaření, stolování. Ukázalo se, jak moc odráží dobu, v níž vzniká,“ říká Marek Hovorka.

Festivalová retrospektiva se věnuje proměnám československé společnosti prostřednictvím kuchyní od padesátých do osmdesátých let – od poválečného nedostatku, centrálního plánování přes etiketu  stolování, vznik polotovarů až ke kulinářským pořadům s Jiřinou Bohdalovou.

Součástí byla i projekce Repas de Bébé Louise Lumièra z roku 1895 – jednoho z prvních filmů vůbec. Zdá se, že fascinace jídlem provází film od samého začátku.

Proč bude dokument vždy důležitý

Jaké příběhy dnes vyprávějí dokumentaristé o světě, který se mění rychleji, než ho stíháme chápat?

Dřív dokument hledal pravdu, dnes spíš zkoumá perspektivu – odkud a kým je vyprávěn.

Éra klasických dokumentů, jak jsme si je dříve představovali, je pryč. Přesto právě dokumentární film nadále nese původní smysl filmu samotného – zaznamenávat skutečnost.

V době, kdy je možné během okamžiku vytvořit jakýkoliv efekt, obraz či postavu – nejen digitálně, ale i pomocí umělé inteligence, se poctivá dokumentární práce stává o to důležitější.

Dnes, kdy dokážeme uměle vytvořit prakticky cokoli, je dokument jedním z posledních způsobů, jak zachytit realitu. I když vždy jen z jednoho pohledu zůstává autentický – lidský.

Možná právě dokument nejlépe ukazuje, jak hledat smysl v době, kdy jsme o něj přišli.

Ať už skrze talíř polévky, nebo jízdu metrem.

Týmu Robina Kvapila se povedl dokonalý počin. Vytvořili remake legendární Záhady Blair Witch (1999), přelomového díla filmové historie. Zachytili realitu tří lidí, tří úkazů, jejichž záhadnou motivaci, proč se dobrovolně přihlásili do projektu Velký vlastenecký výlet a setrvali v jeho průběhu „na značkách“, luští teď celé Česko. Jedinými vlastenci z této výpravy pak zůstali filmaři sami.

Kvalitní práci mladých dokumentaristů, odkojených klusákovsko-remundovskou školou, tentokrát v pozici válečných reportérů, nutno s vděčností ocenit. Je natolik důležitá, až dohání k slzám. Byť na 14 dní, avšak nasazovali vlastní životy, psychické i fyzické zdraví, jen aby podali tuto zprávu. Film je přehledný obsahově, graficky i hudebně.

Kvapilovo gesamtkunstwerk

Výsledek je geniální. V předkládaném opusu se divákovi naskýtá možnost objevit téměř vše myslitelné. Od obrazů smrti i zrození přes filozofické debaty plné respektu, poetické symboly, ale i politické žvástání, po pietní zastavení, zamyšlení nad psychologickým profilem hlavních protagonistů i nad utrpením válečných obětí. Absurdní rabelaisovskou frašku i neuchopitelné umění surrea-lismu vidíme též. Se znepokojením sledujeme upřímnou zpověď všech zúčastněných, čelících sami sobě i sobě navzájem. Robin Kvapil je neomezený a zastupuje zde několik rolí současně. Je dělníkem myšlenky, romantickým básníkem, stratégem, tichým a pokorným společníkem, průvodcem po planetách, experimentálním inovátorem, podprahovým buřičem i režisérem, který nechává události volně plynout. Ke svým svěřencům se chová s nejhlubším citem a varuje před nenávistí.

Máš problém s identitou? Vítej Putina!

Svoboda slova je tak krásná a přepychová věc, ale možnost brát se vzájemně vážně se nenabízí. Je zde absurdní snaha zavírat oči před surovou pravdou, že Evropa čelí jen ruskému agresivnímu militarismu. Kvapil nabídl účastníkům putování labyrintem světa a profesionální tým s morálním kreditem. Oni jemu nezřetelné a často protichůdné mlžení, dezolátské ptydepe. Nesmírně poučná podívaná. Tohle není jen nedorozumění. Tady jde o život.

Velký vlastenecký výlet
Robin Kvapil
Punk Film, 2025, 100 min

Slovenský snímek Duchoň měl letos slavnostní premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Čím si získal pozornost největšího českého festivalu? Dá se vůbec v našich podmínkách natočit hudební velkofilm, který bude silný, originální a vizuálně atraktivní?

„Duchoň je strhující portrét fascinujícího zpěváka, jehož tvorba se díky mladým slovenským tvůrcům znovu dostává do popředí,“ uvádí umělecký ředitel KVIFF Karel Och. Ostatně – jak často se u nás na filmovém plátně objeví tuzemský výpravný hudební snímek? V záplavě rodinných komedií působí životopisný film o Karolu Duchoňovi – slovenské obdobě Karla Gotta či Toma Jonese – jako vítané osvěžení.

Dějová linka filmu provází životem Karola Duchoně prostřednictvím vzpomínek, které se mu prolétávají hlavou. Objevily se i výtky, že film příliš zkracuje na jednotlivé epizody. Pojednává o jeho hudební kariéře? O alkoholismu? Nebo o tom, jaké to je být umělcem v komunistickém režimu? Možná je o tom všem – ale dá se vůbec shrnout celý lidský život během 99 minut a zároveň se vyhnout nezbytným zkratkám? Cílem filmu není exaktní biografie ani dokument, ale spíše oslava a živá vzpomínka na Karola Duchoně.

Úvodní i závěrečná scéna se odehrává ve studiu, kde Duchoň natočil své poslední vystoupení – Silvestrovskou estrádu. Tento bod se stává klíčovým rámcem celého filmu: začíná jím a na konci se k němu vrací. Hned na počátku diváka vtáhne ruch televizní produkce – desítky tanečnic, ohromný štáb, napjaté očekávání hvězdy. Duchoň přichází na scénu, ale už v těchto okamžicích je divákovi jasné, že již není ve své plné síle. Je malátný, nepřítomný, orosený – alkohol si už dávno začal vybírat svou daň.

V slovenských dolinách

Diváka čeká silný vizuální a hudební zážitek. Karola Duchoně ztvárnil slovenský herec Vladislav Plevčík; jeho proměna maskéry trvala až pět hodin denně. Některé písně zpíval sám herec, nicméně díky technologii AI byl jeho hlas upraven tak, aby co nejvíce připomínal Duchoně, přitom si však zachoval určitou autentičnost. Od barevných tanečních a vizuálních kreací z dob televizních estrád a začátků jeho kariéry spojených s cestováním a hraním na zahraničních scénách se film dostává až do období úpadku Karola Duchoně, kdy problémy s alkoholem už začaly ovlivňovat nejen jeho osobní život, ale také hudbu a vedly poté k zadlužení a nakonec i k jeho smrti.

Film vznikl pod taktovkou slovenského režiséra Petera Bebjaka, českému divákovi známého zejména jako režiséra kriminálních seriálů, například Kriminálky Anděl, Případy I. oddělení či Devadesátky. Právě Devadesátky, které pojednávají o skutečných kriminálních případech z 90. let, ukázaly režisérovu mimořádnou schopnost vystihnout atmosféru doby. A tato schopnost je patrná i v Duchoňovi, kde každý detail dýchá autentičností. Scénář vznikl podle divadelní předlohy Zam pamätá od Jiřího Havelky (scenáristy například Vlastníků, Zahradníkova roku či Mimořádné události).

Karol Duchoň možná pro českého diváka není známým interpretem, zato herecké obsazení může přitáhnout pozornost. Vojtěch Kotek si střihl krátké cameo božského Káji, Vladimír Javorský hraje rádce, který zpěváka odrazuje od zpívání pro režim, a Adrian Jastraban se objeví v roli prototypu komunistického pohlaváře.

Nálady

Zdá se, že vizuální estetika období předchozího režimu a zachycení života z tehdejší doby filmařům stále není vyčerpaná – vzniká pořád mnoho filmů a seriálů z tohoto období. Pokud mohu mluvit za sebe, ani mě jako diváka tato atmosféra neomrzela – naopak, s každým povedeným snímkem si ji vychutnávám stále víc. Částečně proto, že se lépe orientuji v předchozí době, a částečně i z nostalgie po časech, kdy každá dekáda měla své jasně dané trendy, které často vydržely celou dekádu. Možná je pro mou generaci, vyrůstající ve svobodě a zahlcenou nekonečnou nabídkou konzumních možností, právě tato jednolitá podoba věcí – ať už interiérů, oblečení či drobných detailů s nezaměnitelným puncem doby – zvláštním způsobem uklidňující.

Nyní kdy denně vychází tisíce nových skladeb, je zkrátka nepředstavitelné, jak Karol Duchoň v nahrávacím studiu poprvé nahrává píseň Nálady (známou pod názvem Sugar, Sugar od The Archies) a přitom sám v sobě řeší, do jaké míry může být svobodným tvůrcem, který se vzpírá režimu, a do jaké míry musí, pokud chce dál zpívat, ustupovat režimním požadavkům.

Mám ťa rád

Duchoň tedy není jen o vlivu útlaku režimu na zpěváka, který vystupoval v nejprestižnějších západních destinacích, ani o tom, jak alkohol ovlivnil život umělce. Je především o něčem jiném – o životě samotném.

Nejsilněji na mě zapůsobil právě závěr. Když divák očekává, že film skončí smrtí umělce, kamera nás zavede mimo scénu – na vystoupení s jeho nejslavnějším hitem Mám ťa rád. Tam, kde si myslíme, že příběh tragicky končí, přichází připomínka, že hudba přežívá i smrt. A možná právě to je Duchoňův největší odkaz.

Duchoň
režie Peter Bebjak
Slovensko, 2025, 99 min

Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů

Výchova, mateřství, láska. Tyto tři pilíře utváří film Dajori, dokumentární snímek Martina Páva a Nicolase Kourka o Romech, o kterých původně ani jeden točit nechtěli, aby jen nedoplňovali mnohokrát uvedené. Po třech letech natáčení ale nakonec vznikl film, který se přes svou původně investigativní ambici stává intimní výpovědí, která neukazuje, kdo je dobrý a kdo špatný, ale ty malé, obyčejné věci, které jsou nakonec daleko silnější, než jakákoli data a čísla. Martinu Pávovi jsem položila několik otázek, ve kterých nejen tento film přibližuje.

Martine, skrze autentické sledování se vám podařilo přinést vhled do rodiny a nelehké životní situace, která pro ni nastala. Kromě pragmatické vyprávěcí linky film nese i tu poetickou, téměř až vláčilovsky klidnou. Jakou symboliku mají ve filmu havrani, kteří se v jeho jednotlivých částech pravidelně objevují?

Motiv havranů se dostal do filmu v momentě, kdy se rodina našich protagonistů přestěhovala do paneláku, kde měla několik havraních hnízd přímo před oknem. Samotná Marie, jedna ze dvou hlavních protagonistů filmu, přirovnávala havraní hejna k životě Romské komunity – jsou slyšet a vidět, a tak se s nimi ostatní obyvatelé měst těžko vyrovnávají a vyhání je. Jejich život je tak ve věčném pohybu. Toto přirovnání se nám natolik líbilo, že jsme se rozhodli z havranů vytvořit leitmotiv filmu, kde pro mě havraní hnízdo ještě znamenalo symbol rodiny a domova.

Kolik materiálu z rodinného příběhu vzniklo? Bylo náročné včlenit se s kamerou do autentického rodinného prostředí? Jak velký tým byl natáčení v rodině přítomen?

Měli jsme přibližně padesát hodin natočeného materiálu, což u dokumentárního filmu není zas až tak moc. Sblížení se s rodinou bylo poměrně hladké, ale stály za tím dvě důležité věci, které to umožnily. Když jsme se s rodinou seznámili, Marie u sebe doma poskytovala azyl svým třiceti rodinným příslušníkům, kteří uprostřed pandemie přišli náhle o bydlení. Celá situace pro ni byla velice náročná a my jí nabízeli možnost se na chvíli zastavit a vypovídat se. Pak tam asi zahrálo zásadní roli, že jsme s Nicolasem tehdy byli pár. Náš coming out v rodině Hučkových se odehrál poměrně záhy – všichni to tak trochu tušili – a zažili jsme okamžité přijetí. Myslím si, že vědomí na straně protagonistů, že i my jsme menšina a někdy to nemáme jednoduché, nám umožnilo se dostat ještě blíž. První rok a půl natáčení jsme na place byli jen my s Nicolasem. Potom s námi jezdil pouze zvukař a jenom na dvou natáčecích dnech byli i naši dva producenti. Natáčení tak po celou dobu bylo velice intimní. A nebylo to rozhodně jenom o natáčení, ale i o přátelských setkání s protagonisty. Těšili jsme se na sebe. Když jsme se s Nicolasem o čtyři roky později v dobrém rozešli, Hučkovi prožívali náš rozchod víc než naše rodiny.

Režisér je osobnost s pevnou vizí. Jak se vám pracoval ve dvou společně s Nicolasem Kourkem? Jak jste měli rozdělené role nebo přístupy k projektu?

Natáčení nám dohromady šlo moc dobře. Navíc u tohoto filmu jsem se poprvé rozhodl dělat si kameru komplet sám, což nám přirozeně vytvořilo i jakousi „dělbu práce“. V průběhu vývoje jsem se já věnoval obrazu a Nicolas zvuku. Když jsme ve výrobě měli už peníze i na zvukaře, Nicolas vnímal dění kolem a viděl tam, kam já za kamerou neviděl. Mohl mě tak upozornit na spoustu dalších momentů, které by mi jinak ušly. Doma jsme si pak o filmu často povídali a sdíleli jsme nápady, jak by se měl film dál vyvíjet. U postprodukce jsme se rozhodli, že budu víc já, aby jednomu z nás zůstával alespoň trochu nějaký odstup.

Proč film vznikl a co si od jeho existence slibujete nadále?

Původně jsme zamýšleli, že to bude film o bytové krizi ve Varnsdorfu a solidární akci Marie, která u sebe ubytovala své příbuzné. Počítali jsme s tím, že situace bude ještě trvat několik měsíců. Stal se ale opak – čtrnáct dní po začátku natáčení se protagonisté odstěhovali, protože už nezvládali rodinný tlak. Bylo nám ale líto materiálu, který do té doby vzniknul, zachycující především Marii a Samuela v prostředí, které mělo silnou atmosféru a neslo symbolický význam – nacházelo se hned vedle státních hranic. Když se k Marii nakonec dostal Samuel do pěstounské péče ještě se svojí sestrou Anabel, uvědomili jsme si, že až tady příběh našeho filmu začíná. A že na místo filmu o bytové krizi to bude coming-of-age časosběr o rodině, dospívání a také o mateřské lásce.

Při natáčení jsem se rozhodli, že záměrně nebudeme klást velký důraz na problémy týkající se romské identity a skrz to protagonisty určovat majoritním pohledem. Po našich rešerších jsme si uvědomili, že filmů, které tematizují romství a staví ho do popředí bylo poměrně dost a co naopak chybí je film, který ukáže romskou rodinu v jejím každodenním životě. Celou dobu nám navíc přišlo, že se skrz život Hučkových před námi objevují výjevy, které známe z filmů jako Lásky jedné plavovlásky, nebo Homolkovi. Ukázalo se nakonec, že naše cesta vede k filmu o obyčejné české rodině – o každodenních starostech, úsilí vytvořit bezpečný domov, a také o potřebě dělat si život hezčí. Romská témata se tam samozřejmě nakonec dostávají také, ale až v druhém plánu, kdy do příběhu vplouvají skrz situace, které zažíváme s protagonisty v jejich každodenním životě.

Závěr filmu zůstal nedořečený ve více liniích. Je to záměr pro jeho možné pokračování?

Pokračování v současné době neplánujeme. Myslím si, že dalším filmem bychom řekli podobné věci, jako v Dajori a nebylo by etické natolik zatěžovat jednu rodinu. To, že film zůstal nedořečený, je ale zcela záměrné. Během tříletého natáčení jsme pochopili, že jestli něco definuje rodinu Hučkových tak je to, že se zde neustále něco děje. Jakmile se vyřeší jeden problém, přijde pět dalších. A pak je tu Samuel – kluk, který na konci filmu právě vstupuje do puberty a přitom už zažil tolik náročných životních událostí, jako málokdo dospělý. V takovém případě nemůže být jiný konec, než ten otevřený.

Jaké plány s filmem nadále máte?

Film je nadále v kinodistribuci, aktuálně probíhají menší projekce zaměřené na konkrétní cílové skupiny. A teprve ho čeká to hlavní – TV premiéra, kdy film uvidí nejvíce lidí. Jsem velmi zvědavý, jaké film bude mít přijetí. Pevně doufám, že film alespoň u několika diváků vyvolá pocit, že není potřebné stavět další mosty v naší společnosti, ale naopak si uvědomovat, co máme společné. Dajori, alespoň doufám, ukazuje, že toho máme společného opravdu hodně.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary proběhne už na začátku července. Co jeho letošní 59. ročník v období 4.–12. 7. přinese za filmy? Zde je hlavní program:

HLAVNÍ SOUTĚŽ

Cinema Jazireh / Cinema Jazireh / Kino Džazíra
Režie: Gözde Kural
Turecko, Írán, Bulharsko, Rumunsko, 2025, 124 min, Světová premiéra

Afghánistán v době kruté nadvlády Tálibánu. Lejla přežívá masakr své rodiny a její život
získává jediný cíl: najít svého syna Omida. Jenže její vyhlídky jsou v zemi, kde žena
znamená méně než nic, zoufalé, a tak se odhodlává k meznímu a nebezpečnému řešení.
Radikálně mění svou identitu a vydává se vstříc úkolu, při jehož plnění sebemenší
zaváhání může znamenat smrt. Turecká režisérka Gözde Kural i ve svém druhém snímku
Kino Džazíra zúročila své zkušenosti s afghánskými reáliemi, aby s bravurou odvyprávěla
příběh o útlaku, jenž vhání jedince do rolí, které by ve svobodné zemi nikdy nepřijali. Ať už
se jedná o vypůjčenou maskulinitu, nebo vnucenou feminitu.

Divia / Divia / Divia
Režie: Dmytro Hreshko
Polsko, Ukrajina, Nizozemsko, USA, 2025, 79 min, Světová premiéra

Válečné konflikty jsou především lidskou tragédií, přesto by se nemělo zapomínat, že
spolu s člověkem obvykle trpí i příroda. Dokumentární snímek Divia je temně pohlcující
meditací, odhalující bezprecedentní ruskou agresi na Ukrajině a její trýznivé dopady
v místech, která žalují beze slov: lesy proměněné v popel, pole poškozená výbuchy,
zatopená města nebo zrezivělá torza vojenské techniky ve zničených oblastech, ze
kterých se vytratil život. Příroda se ale nevzdává a spolu s ní ani člověk a jeho dvojznačná
existence. Zatímco jedni ničí, ti druzí – odminovači, hledači těl, ekologové – kvantifikují
dopady tragédie a obnovují křehké ukrajinské ekosystémy, přestože horizont stále bouří.

Les Enfants vont bien / Out of Love / Z lásky
Režie: Nathan Ambrosioni
Francie, 2025, 111 min, Světová premiéra

Suzanne a její dvě děti se po letech nečekaně objeví u dveří své sestry Jeanne. Co
zpočátku vypadá jako nesmělý pokus o znovunavázání sesterského vztahu, se s ranním
světlem zcela promění. Suzanne je pryč… Nathan Ambrosioni ve svém intimním snímku
portrétuje ženu, která ze dne na den přebírá mateřskou zodpovědnost za děti, které téměř
nezná. Minimalistické, ale hluboce empatické vyprávění nechává diváka nahlédnout do
pomalého sbližování, váhání a obav nově vzniklé rodiny, i do absurdit, které plodí
nefunkční státní aparát. Francouzské zamyšlení nad tím, jak křehké může být soužití
vzniklé z nutnosti, a jak silné, když se zrodí z lásky.

Jimmy Jaguar / Jimmy Jaguar / Jimmy Jaguár
Režie: Bence Fliegauf
Maďarsko, 2025, 112 min, Světová premiéra

Jimmy Jaguár, nebo prostě jen Jagu… Tak se sám představil. Démon přeskakující z
člověka na člověka, aby ho proměnil v nástroj pomsty. Ale komu se „posedlí“ mstí? Co
mají jejich zdánlivě náhodné oběti společného? Jsou jimi tajuplní lidé bez identity, které
drží naživu jen prostý fakt, že zabít je bylo nezákonné. Sugestivní filmová vize Bence
Fliegaufa, jehož dřívější filmy ocenily festivaly v Berlíně či Locarnu, se odehrává v holé,
nehostinné krajině maďarských nížin. Když se pořádně zaposloucháte, uslyšíte zlověstné
ticho, ale i občasné ozvuky temné minulosti. Nebo volání démona: Jagu totiž potřebuje
nás všechny.

Quan un riu esdevé el mar / When a River Becomes the Sea / Až se z řeky stane
moře
Režie: Pere Vilà Barceló
Španělsko, 2025, 180 min, Světová premiéra

Po třinácti letech se do Hlavní soutěže MFF KV vrací Pere Vilà Barceló, a to s
nekompromisním introspektivním ponorem do duše dívky, která byla sexuálně zneužita.
Hrdinkou jeho šestého snímku je Gaia, mladá studentka archeologie, jejíž vztah k sobě
samé a okolí fatálně poznamenala traumatizující událost. Gaia zprvu nenachází slova k
pojmenování situace, natož odvahu o ní promluvit, posléze ale – podobně jako při
archeologickém výzkumu – začne odkrývat fragmenty minulosti, aby svůj život poskládala
dohromady. Hlavním klíčem k realistickému vykreslení její situace se pro katalánského
tvůrce stal důraz kladený na samotný proces vyrovnávání se s traumatem, který nelze jen
tak urychlit.

Raději zešílet v divočině / Better Go Mad in the Wild / Raději zešílet v divočině
Režie: Miro Remo
Česká republika, Slovenská republika, 2025, 77 min, Světová premiéra

Jedinečnost filmaře Mira Rema spočívá i v originalitě otázek, které jeho filmy vznášejí. Ten
nejnovější, volně rozvíjející motiv stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šibíka,
provokuje dotazem, zda je možné strávit život na jednom jediném místě. Původci této
umanuté volby jakoby z dávných časů jsou dvojčata František a Ondřej Klišíkovi. Jurodiví
podivíni, nebo charismatičtí pábitelé? Zdá se, že nikdy nedospěli, jejich svět vykazuje
optikou takzvané civilizace znaky absurdity, avšak ve své nelíčené bukolické uhrančivosti
nabízí možnost vydestilovat pramen inspirace pro nás všechny, někdy znavené
konformním přimknutím se k řádu.

Rebuilding / Rebuilding / Od základu
Režie: Max Walker-Silverman
USA, 2025, 95 min, Mezinárodní premiéra

Tři roky po lyrické romanci Love Song nás Max Walker-Silverman zve s autentickou
dobrosrdečností k návratu do rodného Colorada. Seznamuje nás se zamlklým Dustym
(Josh O’Connor), jehož ranč právě lehl popelem. Kde vzít sílu na nový začátek? Ukrývá se
snad odpověď v komunitě lidí postižených stejnými ničivými požáry? Kdo ví, možná se
nabízí šance pokusit se navázat silnější vztah s dcerkou, bydlící s matkou nedaleko.
Příběh o síle lidské pospolitosti v těžkých časech, protkaný jemným předivem melancholie,
je stejně odzbrojující a delikátně podmanivý jako režisérova neochvějná víra v lidskou
slušnost.

Sbormistr / Broken Voices / Sbormistr
Režie: Ondřej Provazník
Česká republika, Slovenská republika, 2025, 104 min, Světová premiéra

Začátek devadesátých let. Nadaná třináctiletá adeptka zpěvu Karolína dostává šanci stát
se členkou světově proslulého dívčího sboru, postavit se po bok starší sestry a dalších
konkurentek. Vše nasvědčuje tomu, že její neobyčejný talent zaujal obávaného a
obdivovaného sbormistra. V očekávaném psychologickém dramatu rezonuje nejen smutně
proslulá kauza Bambini di Praga, ale i jiné fatální situace střetu nevinnosti s abusivní
autoritou. Zcela prost senzacechtivosti, se soustředěnou pokorou a mimořádně citlivým
vedením začínajících herců přibližuje Ondřej Provazník exkluzivní svět, v němž jde ruku v
ruce lákavá prestiž a předčasné dospění.

Se meg / Don’t Call Me Mama / Neříkej mi mami
Režie: Nina Knag
Norsko, 2025, 108 min, Světová premiéra

Eva je oblíbená učitelka a manželka starosty, který však zradil její důvěru, když ji podvedl.
I přesto chce Eva podpořit jeho politickou kampaň a začne pomáhat v místním azylovém
centru. Zde se sblíží s osmnáctiletým uprchlíkem Amirem, jenž ji okouzlí svým básnickým
talentem. Čím více si ho ale pouští k tělu, tím méně má nad celou situací kontrolu. Neříkej
mi mami je drama o zakázané lásce, která hrdiny vystavuje morální zkoušce, přičemž
přináší provokující úvahu nad pokrytectvím, které se může vydávat za štědrost. Nina Knag
v něm přitom zúročila své zkušenosti castingové režisérky a dala vyniknout hereckým
výkonům Piy Tjelty, Kristoffera Jonera a Tareka Zayata.

Svečias / The Visitor / Návštěvník
Režie: Vytautas Katkus
Litva, Norsko, Švédsko, 2025, 111 min, Světová premiéra

Je konec léta. Třicátník a čerstvý otec Danielius se vrací od svých nejbližších v Norsku do
rodné Litvy, aby prodal byt po rodičích. Přestože potkává staré známé, kdysi pevná, nyní
však již zpřetrhaná pouta se mu s nimi obnovit nedaří. Místo toho, aby před ohlušujícím
osaměním utekl zpátky ke své nové rodině, rozhodne se zůstat a nechat se jím vést.
Režisér a kameraman Vytautas Katkus svým celovečerním debutem nepřímo navazuje na
vlastní krátkou autorskou tvorbu, v níž sofistikovaně pracuje s autentickým, jemu i jeho
hrdinům dobře známým prostorem a rozvolněným pojetím času. Svět, v němž čas jako by
se zastavil, umožňuje vyniknout křehkosti lidské duše i obrazům domova, který už není
náš.

A Vida Luminosa / The Luminous Life / Průzračný život
Režie: João Rosas
Portugalsko, Francie, 2025, 99 min, Mezinárodní premiéra

Venku právě voní jaro a Nicolauovi je čerstvých 24 let. Na velké oslavy se ale necítí.
Začíná tušit, že se mu rozplývá sen živit se muzikou, stále bydlí u rodičů, a navíc ho
sužuje stesk po bývalé přítelkyni. Přestože nemá energii pohnout se kupředu, osud mu
do cesty připraví několik příležitostí, jak život uchopit do svých rukou. Rohmerovsky
laděný, lisabonským sluncem prozářený příběh o lehkosti i naivitě mládí je celovečerní
prvotinou Joãa Rosase. Jeho přívětivý debut navazuje jak na krátké snímky Entrecampos
(2012), Maria do Mar (2015) a Catavento (2020), v nichž sledoval Nicolauovo dospívání,
tak na odkaz autorské portugalské kinematografie.

SOUTĚŽ PROXIMA

La anatomía de los caballos / The Anatomy of the Horses / Anatomie koní
Režie: Daniel Vidal Toche
Španělsko, Peru, Kolumbie, Francie, 2025, 106 min, Světová premiéra

Poražený voják Ángel se vrací domů, do vzdálené vesnice v peruánských Andách. Když
však dorazí na místo, není takové, jaké ho opustil. Namísto v 18. století se totiž ocitne v
současnosti. Kam se poděly ideály zmařené revoluce, za něž bojoval? Čemu věří a za co
bojují lidé, kteří v Peru žijí dnes? Anatomie koní bere diváka na vizuálně i intelektuálně
stimulující putování časoprostorem, během něhož se režisér Daniel Vidal Toche zamýšlí
nad tím, zda má boj proti útlaku a vykořisťování v Peru vůbec nějaký konec. Skrze postavy
Ángela a Eustaquie, dívky, která hledá svou ztracenou sestru, pak zpochybňuje, že by
revolucionářské myšlení patřilo minulosti.

Avant / Après / Before / After / Před a po
Režie: Manoël Dupont
Belgie, 2025, 80 min, Světová premiéra

Jérémy a Baptiste se potkají jen úplnou náhodou, brzy ale zjistí, že je něco spojuje: touha
znovu se cítit dobře ve své kůži a s tím související ustupující vlasová linie. Společná cesta
do Istanbulu za transplantací vlasů se promění v překvapivě intimní zkušenost, kde vedle
nových kštic roste i křehké přátelství. Ve svém celovečerním debutu sleduje Manoël
Dupont dvojici mužů s empatickým odstupem a smyslem pro drobné detaily i úsměvné
dialogy. Film jemně rozkrývá témata queer identity, zranitelnosti a lidské blízkosti. Toulky
různými kouty turecké metropole podtrhují atmosféru hledání – hledání krásy v tom, co
není dokonalé.

Ayspes asatc qamin / Thus Spoke the Wind / Tak pravil vítr
Režie: Maria Rigel
Arménie, 2025, 92 min, Světová premiéra

Uzavřený Hajk žije s tetou Narine v odlehlé arménské vesnici. Zatímco Narine se o něj
stará jako o vlastního syna, Hajk má potíže se začlenit mezi starší chlapce, kteří se v něm
snaží vyburcovat machistické sklony. Když se po dlouhém pobytu v zahraničí vrátí
Hajkova mladičká matka Anahit, svým výrazným vzhledem i vzpurnou povahou naruší ve
vesnici patriarchální řád a vyvolá konflikt, na který není nikdo připraven. Kryptickému,
vizuálně i auditivně uhrančivému snímku, nahlíženému perspektivou dítěte, jež je nuceno
předčasně dospět, dominuje všudypřítomný motiv větru. Jeho šelest rozechvívá napětí v
radikalizující se konzervativní společnosti a jeho vytí zvěstuje nezvratné důsledky lidských
emocionálních poryvů.

Balur Nogorite / Sand City / Písečné město
Režie: Mahde Hasan
Bangladéš, 2024, 99 min, Světová premiéra

Emma a Hasan jeden o druhém nevědí, přesto k sobě mají blízko. Nejen proto, že obývají
stejné město, ale i proto, že je spojuje stejný zájem: oba totiž kradou písek. Emma pro
kočičí stelivo, Hasan pro domácí výrobu skla. Všední činnost ale rozruší nález jednoho
uříznutého prstu i lidská psychika, která se začne drolit stejně jako praskající střepy…
William Blake spatřil celý svět v zrnku písku, nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.
Debutující režisér Mahde Hasan jako by jeho slova vytrhl z listu papíru a rozfoukal je
Dhákou tak, aby nakonec ulpěla na bedrech jeho hrdinů. Bangladéšský film slévá
dohromady tísnivý portrét města plného písku a formálně vybroušenou elegii o plynutí
času, lidském soukromí, destrukci a slzavých údolích našich vnitřních světů.

Forenses / Forensics / Mapy zmizelých
Režie: Federico Atehortúa Arteaga
Kolumbie, 2024, 91 min, Mezinárodní premiéra

Po mírových dohodách mezi kolumbijskou vládou a guerillou FARC byla v roce 2016
vytvořena Jednotka pro vyhledávání pohřešovaných osob. Akt nalezení a identifikace byl
tak poprvé uznán jako nezbytná součást pro obnovu národa, jehož identita do značné míry
stojí na těch, kteří zmizeli. Experimentální esej proplétá tři příběhy: příběh režisérky
rekonstruující obraz mrtvé trans ženy skrze filmové médium, intimní nahlédnutí do rodiny
režiséra filmu, který se také musel vyrovnat se zmizením jednoho z příbuzných a úvahy
forenzní patoložky Karen Quintero. Formálně neúnavný tvar nalézá působivý balanc mezi
osobním a politickým, nadto přidává konceptuální úvahy o textuře území, kartografii a
nevyřčených traumatech moderních dějin Kolumbie.

Futuro Futuro / Future Future / Budoucí budoucnost
Režie: Davi Pretto
Brazílie, 2025, 86 min, Světová premiéra

Ve svém čtvrtém celovečerním snímku bere Davi Pretto diváka do blízké budoucnosti, v
níž jde pokrok umělé inteligence ruku v ruce s rozvojem neurologických potíží. Trpí jimi
čtyřicetiletý hrdina jménem K, jenž ztratil paměť a nevzpomíná si, odkud pochází. Cesta
zlomeného muže za poznáním toho, kam skutečně patří, je absurdní, až tragická, a vede
nás blíže nespecifikovaným městem. Nízkorozpočtová dystopie skrze panující kastovní
systém tematizuje třídní nerovnost současné Brazílie, nadto naťukává environmentální
otázky a využívá umělou inteligenci k vytváření filmových výjevů. Výsledek je formálně
stimulující, angažovaný a přinejmenším varovný.

Kako je ovde tako zeleno? / How Come It’s All Green Out Here? / Co všechna ta
zeleň?
Režie: Nikola Ležaić
Srbsko, Chorvatsko, Bulharsko, 2025, 114 min, Světová premiéra

Třicátník Nikola se živí jako reklamní režisér, čeká s manželkou první dítě a těší se na to,
až je v budoucnu vezme na výlet starou dodávkou, kterou chce přestavět na obytný vůz.
Během víkendu, kdy doprovází svého otce a širší rodinu do malé vesničky v Dalmácii, kam
mají být uloženy ostatky jeho babičky, se ale musí obrátit spíše do minulosti. Na první
pohled se během cesty nic pozoruhodného neděje. Druhý, autobiograficky laděný snímek
Nikoly Ležaiće se však nenápadně noří do rodinných vztahů, na nichž se podepsal čas i
neschopnost komunikace, a je svým způsobem kontemplací nad vzpomínkami, pamětí i
postjugoslávskou realitou.

Na druhé straně léta / The Other Side of Summer / Na druhé straně léta
Režie: Vojtěch Strakatý
Česká republika, Chorvatsko, 2025, 85 min, Světová premiéra

Uprostřed rybníka leží ostrov – tichý, opuštěný, bez zjevných příslibů výjimečnosti. Bětka,
její starší sestra Marie a kamarádka Alma tu tráví letní prázdniny, které se vlečou pomalu,
jako líná voda. Když ostrov náhodou navštíví, začne se proměňovat nejen krajina přírodní,
ale i ta emoční… Druhý celovečerní snímek režiséra Vojtěcha Strakatého je jemnou
studií dospívání, toužícího po jiném světě. V poetice českého léta, kde bzukot hmyzu
střídá šum trav, sledujeme dívčí přátelství jako něco tajuplného a napůl vysněného. Leží
křehké štěstí v jiných zeměpisných šířkách, nebo ho musíme nalézt sami v sobě? Jediné,
co víme jistě, je, že na druhé straně léta léto skončí.

Neplatené voľno / Action Item / Neplacené volno
Režie: Paula Ďurinová
Slovenská republika, Česká republika, Německo, 2025, 69 min, Světová premiéra

Rok po premiéře svého dokumentárního debutu Lapilli se Paula Ďurinová vrací se zcela
odlišným, ale neméně senzitivním filmem Neplacené volno. Aktivisticky pojatá anatomie
vyhoření, zasazená do berlínské metropole, proplétá observaci komunitního sdílení
s experimentálněji laděnou montáží. Všímá si mýtů spojených s individualisticky
modelovanou společností, současně ale objevuje upřímné momenty sounáležitosti mezi
jedinci, kteří se o svých úzkostech nebojí hovořit. Osobní, zároveň i velice lidský film
nabádá k zastavení v rušných časech, v nichž vyhoření nemusí znamenat konec, ale
naopak nový začátek, a kde se individuální bolest pozvolna proměňuje v sílu kolektivního
sdílení.

Regen fiel auf nichts Neues / Rain Fell On the Nothing New / Nic nového pod deštěm
Režie: Steffen Goldkamp
Německo, 2025, 85 min, Světová premiéra

David si odpykal trest v nápravném zařízení pro mladistvé. Upřímnou snahu o návrat na
výsluní svobodného, perspektivního života ale záhy začne komplikovat nastavení
společnosti, která není schopna přehlédnout záznam v trestním rejstříku a druhé šance
nabízí jen velmi neochotně. Ustojí David narůstající pocity frustrace, nebo znovu podlehne
otevřené náruči zločinu? Celovečerní debut Steffena Goldkampa se opírá o chirurgicky
přesnou režii, pečlivě budovanou atmosféru i nenápadnou empatii, s níž tvůrce objevuje
intimitu svého antihrdiny na okraji společnosti. V hlavní roli exceluje Noah Sayenko a jeho
tiše nuancovaný herecký projev.

Renovacija / Renovation / Renovace
Režie: Gabrielė Urbonaitė
Litva, Lotyšsko, Belgie, 2025, 90 min, Světová premiéra

Devětadvacetiletá Ilona se se svým přítelem právě nastěhovala do nového bytu v
panelovém domě. Její idylické představy o naplněném životě na prahu třicítky se začnou
drolit stejně jako stará omítka, když se dům začne záhy opravovat a ona se sblíží s jedním
z ukrajinských dělníků, Olegem. Celovečerní debut Gabrielé Urbonaité je aktuálním,
bravurně odpozorovaným vyobrazením života mileniálů, kteří jsou na jedné straně
vystaveni modernitě, nekonečným možnostem a neustálému tlaku na výkon podle
západoevropských měřítek, na straně druhé si však s sebou stále nesou traumata
předchozích generací vychovávaných v Sovětském svazu, jejichž stíny jsou tváří v tvář
současnému politickému dění stále živé.

TrepaNation / TrepaNation / TrepaNation
Režie: Ammar al-Beik
Sýrie, Německo, Francie, 2025, 222 min, Světová premiéra

Německo, září 2014. Na předměstí Berlína je otevřen syrský uprchlický tábor. Vizuální
umělec a filmař Ammar al-Beik přebývá v přidělené komůrce sedm měsíců, a aby přežil,
musí filmovat, dokumentovat, bouřit se proti podmínkám života v exilu i proti zavedeným
pravidlům filmů dokumentárních i hraných. Mobilní telefon s kamerou nikdy neodloží,
přetvoří pokojík i neutěšený areál v universum s vlastními zákony. Ammarův výbušný film
je výsledkem desetileté střihačské práce. Intenzivní autobiografie v něm protíná nejen
dějiny Evropy i Blízkého východu, ale i dějiny filmové. Ojedinělý kinematografický tvar je
lemován nezapomenutelnými jedinci, kteří stejně jako exilový filmař Ammar al-Beik hledají
jen svobodu a pravdu.

Vgainoun mesa ap ti Margo / They Come Out of Margo / Vzešli skrze Margo
Režie: Alexandros Voulgaris
Řecko, 2025, 91 min, Světová premiéra

Něžný horor, experimentální melodrama. Jakýkoliv pokus o žánrové zařazení nevšedního
kinematografického zážitku se jeví nedostatečným. Řecký režisér a hudebník Alexandros
Voulgaris, tvořící pod pseudonymem The Boy, přichází s neobyčejně intimní, přesto
výrazově výbušnou studií umělce na prahu středního věku. Všechny obavy, úzkosti i
naděje se vtělují do postavy Margo, hudební skladatelky, dříve slavné, dnes dobrovolně
izolované ve svém bytě. Oslava konaná u příležitosti jejích čtyřicátých narozenin a emoce
tam zrozené nečekaně pomohou vykročit Margo do nové životní etapy.

ZVLÁŠTNÍ UVEDENÍ

Dragonfly / Dragonfly / Vážka
Režie: Paul Andrew Williams
Velká Británie, 2025, 98 min, Evropská premiéra

Křehkou osmdesátnici Elsie a živelnou Colleen dělí nejen půl století věku, ale i zeď
dvojdomku kdesi na anglickém maloměstě. Jednoho dne začnou samotě uvyklé ženy
vnímat vzájemnou existenci a zrodí se neobyčejné přátelství. Pouto, které skýtá útěchu,
ale zároveň alarmuje dosud netečné okolí. „Chtěl jsem vyprávět příběh o přehlížených
lidech na okraji společnosti,“ říká režisér Paul Andrew Williams. „Pokusil jsem se vytvořit
nejistý svět, který bude diváky držet v napětí a neustále atakovat jejich předsudky o
ostatních.“ Britské obdivované herecké hvězdy Brenda Blethyn a Andrea Riseborough, jak
jste je dosud neviděli!

Duchoň / Duchoň / Duchoň
Režie: Peter Bebjak
Slovenská republika, Česká republika, 2025, 99 min, Světová premiéra

Čardáš dvoch srdc, V slovenských dolinách či Mám ťa rád patří mezi hity, které před více
než čtyřmi desítkami let proslavily popového zpěváka Karola Duchoně. V době, kdy mladá
generace znovu objevuje odkaz „československého Toma Jonese“ mimo kontext doby
jeho působení, přichází Peter Bebjak (Čára, Devadesátky) se strhujícím portrétem,
dokazujícím, že pojmy autorský film a velké publikum mohou koexistovat v jednom
mimořádně atraktivním počinu. Filmová verze Duchoňova dramatického osudu se opírá
o divadelní hru Jiřího Havelky a Roberta Mankoveckého Zem pamätá a uchovává si její
unáhlených soudů prosté, zároveň i mírně ironické ohlédnutí za dobou normalizační.

Hore je nebo, v doline som ja / Promise, I’ll Be Fine / Nahoře nebe, v dolině já
Režie: Katarína Gramatová
Slovenská republika, Česká republika, 2024, 93 min, Evropská premiéra

Patnáctiletý Enrique, pro blízké Eňo, tráví prázdniny s babičkou. Pobyt s ní je rytmizován
nepříliš častými návštěvami jeho matky Martiny, která pracuje daleko. Přesto chlapec
doufá, že si ho již brzy vezme k sobě. Kontaktu s mámou ale ubývá a její přítomnost je
pomalu nahrazována ne zrovna lichotivým obrazem tvořeným vesnickými pomluvami.
Enrique se tedy pouští do pátrání, kde je vlastně pravda. Stejně jako předchozí krátký film
Dom Strom (2024) je i celovečerní debut režisérky Kataríny Gramatové zasazen do
vyloučené vesnice Utekáč, kde skrze oprýskané zdi domů prosvítá mnohdy neradostná
realita současného Slovenska. V hlavních rolích excelují neherci, reální obyvatelé
slovenské doliny, ze které se „do nebe“ zdá nekonečně daleko.

Illi baqi minnak / All That’s Left of You / Vše, co z tebe zbylo
Režie: Cherien Dabis
Německo, Kypr, Palestina, Jordánsko, Řecko, Katar, Saúdská Arábie, 2025, 145 min,
Evropská premiéra

1988, Západní břeh Jordánu. Palestinský teenager se horlivě přidává k protestům proti
izraelským vojákům. Najednou však vše strne. Chlapcova matka se obrací na nás, svědky
temných kapitol minulého století, aby vyprávěla. Vroucně a s bolestí vepsanou do tváře
přibližuje sedm dekád v životě jedné vykořeněné rodiny. Začíná v roce 1948. Sionistické
paramilitární organizace tehdy vyhnaly více než sedm set tisíc palestinských Arabů z jejich
domovů. Strhující epická kronika o nezměrném úsilí zachovat celistvost rodiny i osobní
důstojnost navzdory ztrátě svobod a šikaně ze strany mocnějších však nesoudí ani
neobviňuje. Neobyčejně poutavě a s moudrostí se dělí o zkušenost, a o to intenzivněji
proniká k našim srdcím.

Karavan / Caravan / Karavan
Režie: Zuzana Kirchnerová
Česká republika, Slovenská republika, Itálie, 2025, 102 min

Osobnost pětačtyřicetileté Ester je plně pohlcena péčí o syna Davida, který trpí těžkým
mentálním postižením. Výlet do Itálie za přáteli se stává vítanou příležitostí opustit ubíjející
rutinu, avšak ani změna prostředí nezmění fakt, že život s Davidem není jednoduchý.
Ester se impulzivně rozhodne nastartovat starý karavan, který se pro ni a syna měl stát
vyděleným prázdninovým domovem, a promění jej v nástroj svobody. Cesta slunnou Itálií
se stane pro dvojici léčivou. Ester v sobě, byť možná jen na okamžik, objeví znovu
člověka, který má právo lásku nejen dávat, ale i dostávat. Intimní road movie, která po více
než třiceti letech vrátila český celovečerní film na plátna prestižního festivalu v Cannes, se
s něhou i neúprosnou otevřeností dotýká témat tělesnosti i duše, svobody i odevzdanosti,
naděje i bezmoci.

Letní škola, 2001 / Summer School, 2001 / Letní škola, 2001
Režie: Dužan Duong
Česká republika, Slovenská republika, 2025, 102 min, Světová premiéra

Dlouho očekávaný první český celovečerní viet-film je tady! S autentickým pohledem do
komunity, která je organickou součástí novodobé české historie, přichází nepřehlédnutelný
živel Dužan Duong, mimořádně talentovaný zástupce první vietnamské generace, která v
Čechách vyrostla. Třetí tisíciletí sotva začalo a sedmnáctiletý Kien se zářivě červeným
účesem se po deseti letech ve Vietnamu vrací k rodině do tržnice v Chebu. Namísto
vřelého přivítání ho čeká odcizený otec, ustaraná matka a mladší bratr, který mu nic
nedaruje. S lehkostí a vtipem natočený příběh nejen o generačním střetu je vřelým i
přidrzlým milníkem v diskutované sféře kulturní identity.

Projekt český film / The Czech Film Project / Projekt český film
Režie: Marek Novák, Mikuláš Novotný
Česká republika, 2025, 83 min, Světová premiéra
Během canneského festivalu v roce 1982 si Wim Wenders postupně zval do hotelového
pokoje slovutné kolegy a natáčel jejich odpovědi na otázku, jak vidí budoucnost filmu.
Jeho exkluzivní dokumentární anketa Pokoj 666 posloužila jako inspirační zdroj dvojici
českých producentů, kteří s koprodukční pomocí karlovarského festivalu poskytli během
loňského ročníku doslova podobný prostor třicítce českých či v ČR usazených filmařek a
filmařů všech generací. Otázka se tentokrát zabývala tím, co je českého na českém filmu.
Výsledkem je vzrušující leporelo nejen soudů a postojů, ale i chování a povah.

A Second Life / A Second Life / Druhý život
Režie: Laurent Slama
Francie, 2024, 74 min, Evropská premiéra

Paříží, tepající vzrušením v den zahájení olympijských her, se stejně neklidně pohybuje
Elisabeth. Pracuje pro zprostředkovatele Airbnb bytů a tento den je pro ni vzhledem
k množství nájezdů kritický. Elisabeth je unavená nejen z neustálého přebíhání od jednoho
klienta ke druhému, ale i z tlaku, který je vyvíjen ze strany nadřízeného. Překvapivé
zklidnění přichází s mužem jménem Elijah. Ódou na přátelství, městskou pohádkou i
téměř dokumentárním pohledem na město zmítané monstrózní sportovní událostí, tím
vším je Druhý život. Křehká autentičnost prožitků hlavních hrdinů je podpořena intenzivní
zvukovou stránkou snímku, jež téměř hmatatelně zpřítomňuje svět, ve kterém se Elisabeth
kromě svých pracovních problémů potýká i se sluchovým omezením.

Tehran, Kenarat / Tehran Another View / Stíny Teheránu
Režie: Ali Behrad
Írán, Velká Británie, 2025, 92 min, Evropská premiéra

Setkají se na svatbě společných přátel a od chvíle, kdy se pozdraví, je jasné, že to jsou
„staří známí“. Lejli a Paša tvořili pár, něco je však rozdělilo. Přichází čas vzpomínek.
Začátek vztahu byl doslova výbušný a zdálo se, že ho Paša nemá šanci přežít. Vzájemná
přitažlivost se ale nenechala odradit popáleninami a lehkým otřesem mozku a dvojice se
z fáze zamilovanosti pomalu dostala do vážnějšího období, kdy bylo třeba dělat těžší
rozhodnutí než to, kam jít na večeři. A tam přišel okamžik odloučení… Druhý celovečerní
snímek íránského režiséra Aliho Behrada je okouzlující směsicí žánrů, živoucím portrétem
Teheránu a jeho obyvatel, kteří neztrácejí hravost ani tváří v tvář neradostné politické
situaci.

více info na kviff.com

Do kin byla právě uvedena více jak sedmiletá práce režisérky Marie Dvořákové, ve které zobrazuje životní i kariérní příběh fotografky Marie Tomanové a kurátora Thomase Beachdela. V intimní dokumentární práci tak vzniklo čtyřistapadesát hodin materiálu, jehož výsledným portrétem je celovečerní film Svět mezi námi. Nejen o něm jsem si s oběma Mariemi povídala.

Čím je pro Marii vlastně fotka za tu dobu, kdy je její součástí?
MT: To se mne ještě nikdo nezeptal! Asi to první, co přijde na mysl, je prostě celoživotní náplň. Uvědomila jsem si, že fotím od dětství – i když to se samozřejmě nedá počítat za focení. První fotka, kde jsem vyfocená s foťákem a kterou si pamatuju; je mi tam asi osm, stojím na louce s takovým, docela profesionálním rozkročením jako fotograf a fotím daňka.

Tuhle fotku už ale nemáte?
MT: Tu nemám. Další z důležitých momentů, který si pamatuju a kdy pro mne fotka víc znamenala, byl ten, kdy jsem jako malá jela do Anglie, protože moje sestra tam byla au-pair…

Tak to byl možná ten první iniciační moment pro vaší budoucí cestu do Ameriky.
MT: No to je asi pravda. To mi mohlo být asi deset. Sestře bylo dvaadvacet. V Anglii jsem fotila, rodiče mi dali nějaký foťák na film, jak jinak, tenkrát… Pamatuju si, že jsem fotila hodně zámky a bylo to takové tajuplné, zamlžené. Myslím, že jsme tam byli na podzim, všude byla hodně mlha. Fotky byly takové magicko-tajuplné a máma na ně pak doma koukala a poprvé mi řekla, že mám hezké fotky, že to bylo pěkné. Zaujaly jí, že se nad nimi dokonce zastavila – což, popravdě, pro mojí mámu musí už něco být, aby jí to takto uhranulo. Tenhle moment si pamatuju. Tenkrát pro mne strašně moc znamenalo, že se to mojí mámě líbilo.

Brala jste fotografii jako nástroj dokumentace nebo jako prostor pro imaginaci?
MT: Tenkrát jsem jen dokumentovala ten bezprostřední úžas. V dnešní době je to v podstatě vlastně stejný přístup. Úžas lidmi, které potkávám. Úžas místy, kam jezdím. Úžas domovem, který jsem po osmi letech znovu objevovala, aniž bych si představovala, že bych ho ještě někdy mohla objevovat.

A také nutnost si ty momenty uzmout a navždy je uchovat.
MT: Ano, přesně tak. Dnes už mne více než výsledek, fotka, baví proces toho focení. Interakce s lidmi. Baví mě koukat se tím foťákem, který teda nenosím pořád, protože když ho mám, tak stále přemýšlím, co bych si vyfotila a na tu realitu se dívám úplně jinak a hledám. A pak si také říkám, že občas potřebuji jenom být.

Když vás fotka provázela takto přirozeně už od dětství, proč jste nakonec šla studovat malbu?
MT: Asi mne nikdy nenapadlo, že bych byla fotografka. Na gymplu jsem si stále něco kreslila, chodila jsem na hodiny kresby, abych se dostala na tu výšku a chtěla jsem být malířka.

Možná to byla touha po tom, být umělkyně a taková ta prvotní romantická představa o ní.
MT: Chtěla jsem být ta umělkyně a fotka pro mne v té době a z mého úhlu pohledu byla více designová a komerční. Já jsem chtěla být umělec. A umělec je malíř nebo sochař. Tenkrát to byla taková idea, která se mnou dnes už nerezonuje.

Je to ten ustálený kulturní stereotyp, že umělec je ten malíř s paletou plnou barev.
MT: Malba se stále prodává mnohem líp a za víc, než fotka. Je to tak.

V tuzemském prostředí se fotografii lidé ještě stále sbírat učí. Jak je tomu se sběratelstvím v Americe?
MT: Mám sběratelskou platformu hlavně v Americe. Tam jsou sběratelé, kteří sbírají fotku už dlouho a mají úžasné sbírky. Každý sběratel je jiný. Třeba jeden můj belgický sběratel sbírá fotky židlí. Ten má ode mne právě fotografii dvou židlí, na kterých sedávali a sedí rodiče. Tu jsem vyfotila, když jsem se vrátila domů po těch osmi letech.

Fotka se pro vás stala doslova klíčem k otevírání a objevování nových světů.
MT: Určitě. A umožňuje mi i ten kreativní přístup. Když jsem dostudovala malbu a odjela do Ameriky, tak jsem si stále hledala, co bude tím mým médiem, kterým bych se chtěla vyjadřovat. Po malbě jsem byla hodně ztracená, psala jsem si deníky. A pak přišla fotka. Stala se médiem, které pro mne bylo přístupné. V New Yorku jsem neměla možnosti mít studio, kde budu malovat. To prostě finančně nešlo. Focení bylo najednou jednoduché, vděčné a vlastně jsem zjistila, že mne to strašně baví! Vždyť já jsem fotila furt předtím. Akorát jsem si to nedokázala sama v sobě uvědomit. Během studia malířství jsem nafotila tisíce fotek…

Zajímavý paradox může naopak být, že v tuzemsku je jednodušší – z hlediska nabídky i finančních nákladů – sehnat ateliér než soustavně fotit na film a připravit pak obsáhlou výstavu. Jak je to s náklady v Americe?
MT: Focení na film není levná záležitost. Pro mne ale není jiná volba, je to klíčové. Rozhodně bych neměnila za digitál. Ve filmu je obrovské kouzlo. V přístupu, na jaký foťák můžu fotit, jak to pak vypadá, když to vyleze ven. V tom, jak nad tím já přemýšlím, že to od začátku komponuju, protože vím, že je film drahý. Nechci si tam naflákat dvacet stejných snímků a pak vybrat ten nejlepší. Od základů je to pro mne úplně jiné přemýšlení.

Takže když pak máte vyvolaný kontakt, tak tam není těch pět, šest podobných snímků, ze kterých kroužkujete ten jeden výsledně vybraný?
MT: V dřívější době jsem opravdu fotila na jednom focení jednu roli. A právě na mojí nejnovější výstavě Kate, For You v Moravské galerii je vystavená jedna velká rarita, co se týče přístupu fotografa. To mne moc baví a jsem strašně ráda, že jsme to s kurátorem výstavy Thomasem Beachdelem takto koncipovali. Na hlavní stěně jsem vystavila všech 36 snímků z té jedné role, kterou jsem nafotila v roce 2017 s Kate a Odie, když jsme se poprvé setkaly. Pro mne to bylo osudové setkání, protože to focení s nimi mělo tak úžasnou energii a bylo tam napojení. Šimralo mne v břiše. Bylo tam toho mnoho – jejich nová láska, samotné focení, to, že mne pustily do jejich světa. V ten moment mi došlo, že o tomhle je pro mne fotka. Nechci dělat žádné koncipované snímky, pro mne je to o tom napojení na ty lidi, o emoci, kterou cítím, když s těmi lidmi pracuji. Když se na to dívám zpětně a k té roli se všemi snímky jsem se neustále vracela v průběhu let a byla pro mne osudová, tak jsem zjistila, že tam vidím další fotky, které třeba dnes vidím úplně jinak, než v tom roce 2018, když jsme dělali knihu.

Mění se tedy pohled na vaše fotky s odstupem času?
MT: Určitě ano. Myslím si, že je důležité to vystavit právě proto, aby tam ten divák přišel a podíval se. Je to absolutně transparentní. Divák vidí, co předbíhalo té 24. fotce, která byla na obálce první knihy Young American. Také vidí, jak pracuji s fotkou, jak pracuji s lidmi. Zároveň si může říct, kterou fotku by vybral jako tu nejlepší on. Třeba by byla úplně jiná. Myslím si, že v tomhle je to hrozně hezká idea a jsem ráda, že to tam je. Není to o tom, která fotka je ta správná a perfektní. Je to o těch všech malých momentech, které tomu předbíhají.

Skrze fotografie vyprávíte příběhy o druhých. Film Svět mezi námi vypráví o vás. Zkuste teď sama povyprávět, kdo jste byla a kdo jste teď, po těch čtrnácti letech v Americe?
MT: Odjela jsem tam jako strašně naivní mladý člověk, který vůbec neměl představu o tom, co chce, kam jede a co tam bude dělat.

A proč jste vybrala Ameriku?
MT: Nevím. Chtěla jsem někam daleko, kam se normálně nemůžu dostat. Můj sen nikdy nebylo hlídat děti. Ale jako au-pair jsem se dostala někam, kam to normálně nešlo. Neměla jsem žádnou představu o Americe. Chtěla jsem daleko tady odsud, ne ve smyslu Mikulova – ten miluju, strašně mi chyběli moji rodiče, přátelé. Chtěla jsem pryč z té rutiny, ve které jsem byla usazená. Ty první tři roky jsem byla stále nadšená, bavilo mne neustále objevovat. To bylo tak skvělé. Balzám na duši, mnoho energie.

A podobným způsobem stále objevujete jak ty lidi, tak jejich příběhy. I ve vaší fotografické práci je ta permanentní esence objevování přítomná…

Marie, jaká byla vaše cesta k filmu?
MD: Na střední škole jsem založila divadelní soubor, dostali jsme se s ním i do zahraničí na různé festivaly. Tehdy mě divadlo strašně bavilo a k filmu to pak už byl jen krůček. Moc ráda jsem v Jablonci, kde jsem vyrůstala, chodila do kina. Trávila jsem v něm každý víkend. Celé to vlastně začalo tak, že jsem v šestnácti chtěla jít s kamarádkou na diskotéku. Plánovaly jsme to hodně dopředu. Já jsem si už od tří odpoledne připravovala vlnu ve vlasech, bylo to celé dost úsměvné. A když pak přišel můj otec z práce domů a viděl ty masivní přípravy, tak řekl, ať klidně jdu, ale že do devíti musím být doma. A já, připravená na velké dobrodružství, říkám, že to v devět teprve začíná! Na tu diskotéku jsme nikdy nedošly. Jediné, co se tehdy dalo dělat, aby se člověk stihl vrátit domů do devíti, byly kino projekce od šesti hodin.

Takže díky přísnému otci jste se stala filmařkou.
Mládí jsem strávila v kině. Viděla jsem úplně všechny filmy, které se promítaly. Byla to fantastická průprava. Po studiu žurnalistiky se zaměřením na novinářskou fotku jsem věděla, že se chci věnovat filmu a strašně jsem si přála, aby mě přijali na dokumentární tvorbu do dílny k Janu Špátovi a to se podařilo. Práce s filmem byla magická. Tehdy jsme na FAMU ještě měli možnost stříhat některá školní cvičení na střihacích stolech, filmové záběry jsme k sobě lepili páskou. Byla to výborná zkušenost, za kterou jsem dnes vděčná.

Jak na studium na FAMU vzpomínáte?
Na FAMU nás bylo v ročníku pět. Měli jsem velkou kreativní svobodu a podporu od pedagogů. Kritika tam byla taky, ale mě málo co zviklalo, věděla jsem, co chci. Nechala jsem si poradit, ale chtěla jsem vždy dělat věci tak, jak mi velela intuice a to i s vědomím, že se třeba rozhodnu špatně. Moje chyby, moje zodpovědnost.

Myslíte si, že současné studium, které je více o technologii a na film už nepohlíží tolik skrze vědecké prizma, nějakým způsobem redukuje možnosti?
Poznání jednotlivých filmových procesů, včetně práce s filmovou surovinou, považuji za důležité. Je to základ filmového řemesla, přestože je dnes těžké na film točit, protože to je drahé. Když znáte principy práce s filmem, lépe se vám pracuje s digitálem. Práce s filmem mě naučila nejen řemeslo, ale i určité návyky jako přemýšlet dopředu, připravit se, být na place soustředěný a neplýtvat záběry.

Jaký je rozdíl mezi FAMU a Tisch School of the Arts na univerzitě v New Yorku, vysoké škole, na kterou jste po bakalářském studiu na FAMU získala stipendium?
Hlavní rozdíl je, že na Tisch musíte platit školné. Není tam systém kateder jako na FAMU. Na magisterském studiu nás bylo třicet v ročníku, všichni zpočátku studovali všechno a teprve ve druhém ročníku se vyprofilovali do jednotlivých filmových profesí.

Takže takový filmařský lékař.
Přesně. Takový křest ohněm, držíte v ruce kameru, naučíte se stříhat, produkovat. Na realizaci školních cvičení jsme si museli sehnat peníze sami. Vyzkoušíte si vše a pochopíte, co všechno obnáší udělat film.

Což vás skvěle připraví na tvrdý svět a realitu, která pak nastane.
Byla to velká zkouška a potvrdila jsem si, že jsem schopná všechny tyhle věci zvládnout. Když mi dnes někdo řekne, že něco nejde, tak já většinou vím, že se cesty najít dají a nenechám se odbýt.

To je skvělá kvalita. Vytrvalost a nekompromisní odhodlání vede k cíli, minimálně jednomu.
Přesně tak a myslím, že se nám to zúročilo i na tomto filmu. Za těch sedm let jsem musela překonat skutečně mnoho překážek.

Pět let jste sledovala příběh Marie Tomanové. Když jste začala točit, nemohla jste tušit, jak se Mariin příběh bude vyvíjet. Jak vás k sobě cesty svedly?
MD: Byla to vlastně náhoda. V roce 2016 jsem dostala pracovní nabídku na pozici programové ředitelky v Českém centru (ČC) v New Yorku. V Americe jsem tehdy žila už dost dlouho a ta možnost mi přišla zajímavá, tak jsem si říkala, na rok, proč ne. Nakonec z toho byly roky čtyři, ale strašně mě ta práce bavila. A právě tam jsem potkala Marii, která do ČC, jako mnoho dalších krajanů, chodila. V Galerii Českého centra (GČC) potom kurátorovala kolektivní výstavu, ve které vystavovala čtyři své fotografie a tím se započala naše spolupráce. Marie posléze pro ČC začala i pracovat na plný úvazek a staly se z nás kolegyně. Trávily jsme díky tomu velké množství času spolu a měly jsme možnost se dobře poznat. Jsem velice hrdá na to, co všechno se nám v ČC podařilo zrealizovat. Pak přišel moment, kdy Marie dostala příležitost uskutečnit svou první samostatnou výstavu právě v GČC.

Což je moment, který je i ve filmu.
MD: Ano. Tehdy jsem začala točit. Původně jsem si myslela, že natočím nějaké krátké video pro sociální sítě o tom, jak se dělá výstava. Ale Mariin tvůrčí život a kariéra nabrala dost dynamický spád i velice zajímavý směr a já jsem se v natáčení rozhodla pokračovat. Dalším důležitým mezníkem bylo, že Marie dostala po osmi letech povolení vycestovat a mohla se vrátit zpět domů do rodného Mikulova. Když jsem zjistila, že osm let nebyla doma, tak to pro mne bylo natolik stěžejní, že jsem si řekla, že tohle prostě musím točit. V natáčení jsem nakonec pokračovala dalších pět let a z tohoto materiálu vznikl film Svět mezi námi.

Líbí se mi, že vše volně vyústilo. Ve filmu je zajímavá mnohost vašich rolí – jste režisérkou, kameramankou, střihačkou a přesto jste dokázala být ve filmu dokonale nepřítomná a vtáhnout diváka do bezprostřední blízkosti příběhu a jeho intimity i exprese.
MD: Byl to záměr. Chtěla jsem, aby diváci měli pocit, že jsou v mých botách, že oni jsou ten kamarád, který Marii na její osobní i profesní cestě doprovází.

Jakoby to byl hraný film, což je velká kvalita, přestože se jedná o neinscenovaný dokument. Zachycuje autenticitu bez toho, abyste dopředu řešila scénář.
MD: S Marií jsem trávila spoustu času a věděla jsem, co ji čeká. Pro natáčení jsem vybírala ty momenty, které mi přišly zásadní a pro stavbu filmového příběhu klíčové. Třeba čekání na kartu k vycestování.

Výsledný film, střih, velmi plynule přechází od začátku do konce. Na to, že je ze 450 hodin materiálu, tak je neuvěřitelné, že je film tak hladký a konzistentní.
MD: V průběhu let jsem musela pro následné žádosti o finanční podporu připravovat ukázky z natočeného materiálu. Takže jsem si průběžně dělala sestřihy scén, což mi posléze dost pomohlo. Pak jsem projekt nabídla producentům v HBO Europe. Oni ho vzali nejdříve do vývoje, během kterého jsem měla za úkol z již natočených asi 320 hodin materiálu vyrobit přibližně osmi hodinovou kompilaci různých scén.

Takový osmi hodinový trailer. Další Spánek Andyho Warhola.
MD: Stříhalo se tedy už v průběhu natáčení a HBO se materiál natolik líbil, že ho vzali do výroby. To mne zachránilo. Bez nich bych film nemohla dokončit. Film nemá klasický dramatický oblouk. Jedná se spíš o mozaiku střípků z osobního, profesního a tvůrčího života Marie a Thomase. Takový „deník“ pětiletého období. Bylo důležité, aby měl film svižné tempo, které by diváka ponoukalo, aby chtěl vidět víc. Zároveň bylo nutné, aby to bylo zábavné. Chtěla jsem diváky také pobavit.

Buď rozbrečet nebo pobavit.
MD: Přesně tak. A ten dynamický svižný střih zároveň odrážel New York. Odrážel i Mariinu energii. Skvělý nápad měla střihačka Janka Vlčková ohledně Thomasových promluv o umění, které filmem prostupují.

To jsem chtěla zdůraznit – že film je portrétem nejen Marie, ale rovnocenně i kurátora a následně Mariina manžela Thomase.
MD: To je skvělá linie toho portrétu. Thomas tam musel být. On ten příběh dotváří, je to portrét těchto dvou lidí, protože Thomas je nedílnou součástí Mariina uměleckého zrání a jejího úspěchu. Byli všude spolu. Bylo nemožné se mu vyhýbat. Kdybych ho ve filmu neměla, neodráželo by to realitu.

Dává tomu krásný protipól, zasazuje to a kotví to.
MD: Přesně tak to je i v jejich životě. Thomas Marii ukotvuje. Je jejím průvodcem, učitelem, rádcem. Ale i kreativním partnerem.

Dává určité hranice, kdy ten její obsah dává smysl celku.
MD: Ano. Ona je intuitivní umělec, on je intelektuál. Naprosto skvělé spojení.

Celé to gró, proč všechno vlastně vyšlo. Je Thomas feminista?
MD: Ano, věřím, že je. A věřím, že to je zřejmé i z našeho filmu.

Kéž by bylo více takových mužů.
MD: Thomas viděl Mariin talent a pomohl jí ho dále rozvinout. Marie se jeho podporou nijak netají a dává mu zasloužený kredit i v našem filmu.

Tento rok PAF píše deníky! Již 23. ročník mezinárodní Přehlídky filmové animace a současného umění PAF Olomouc proběhne od 5. do 8. prosince a letošní edici zastřeší téma Diaries – Deníky.

Deníky mohou mít formu příběhů nebo poznámek, může se jednat o cíleně investovanou práci do sebereflexe, nezamýšlené důsledky času stráveného na sociálních sítích a nebo o jakékoliv jiné formy repetitivního zápisu. Všechny tyto podoby zaznamenávání ale mimo jiné vzbuzují otázku – jsou deníky určené ke čtení?

Přehlídka filmové animace a současného PAF, dnes fungující jako mezinárodně propojená kurátorská platforma, připravil na prosinec bohatý čtyřdenní program plný projekcí, performancí, instalací, výstav a bohatého doprovodného programu. Propojuje různorodé umělecké formy a prostředí na pomezí umění, pohyblivého obrazu, hudby, teorie i dlouhodobých spoluprací a rezidencí.

Marie a Petr Šprincl představí svůj nový film Satan Kingdom Babylon, který zkoumá konspirační teorie a nenávistné narativy. Film, jenž debutoval newyorském kině Spectacle, je detektivním příběhem o zmizení mladé dívky v postapokalyptickém hotelu. Dvojice je také kurátory soutěže Jiné vize CZ 2024.

Výstava You Make Me Feel v Galerii XY, kurátorovaná Anne Duffau, představí díla Jeanie Crystal, Zein Majali a Emily Pope. Zaměřuje se na auto-vyprávění a deníkové záznamy.
Qow a Theo Alexander, nyní působící v Praze, uvedou světovou premiéru performance So Afraid to Show I Care, která shrnuje rok spolupráce skrze zvukové experimenty.
Londýnská umělkyně Michelle Williams Gamaker připraví výstavu v Galerii PAF a promítne své filmy v kině Metropol.

Irský hudebník Olan Monk, známý spoluprací s kapelou Moin, vystoupí s novou performancí inspirovanou tradiční irskou hudbou a noisem.
Zvukařka Sara Pinheiro představí performance ASYNCH, ve které spojuje ruchy, terénní nahrávky a sonic fiction, evokující akusmatický zážitek z neexistujícího filmu. Projekt vznikl u příležitosti vydání jejího debutového EP, které zve k očistě a kritickému poslechu.

Umělec a hudebník Medard Zeman, zakladatel GobGob, představí svou autorskou operu Maják umění. Dílo čerpá z české grotesky a uměleckých trendů 60.–70. let, reflektuje společenské automatismy a otázky smyslu umění.

Tajuplný projekt Honour, mísí blues, hip-hop, free jazz a yorubský folklór. Jejich hudba, oscilující mezi kinematografickými zvukovými krajinami a emocionálními skladbami, zkoumá témata smutku, identity a duchovna. Na PAFu uvedou světovou premiéru nové performance.

text: Anna-Marie Bártová

PAF Olomouc 2024
Olomouc — různá místa
5.—8. 12.