Minulost nebývá pevně uzavřeným archivem faktů, ale spíše souborem příběhů, které si neustále znovu vyprávíme. Právě na této hranici mezi dokumentem, rodinnou pamětí a autorskou imaginací vzniká multimediální představení Kopta, absolventský projekt studenta JAMU Martina Jandy.

Inscenace Kopta otevírá dialog napříč časem i kontinenty a vrací do současnosti téměř zapomenutou osobnost houslového virtuosa – Václava Kopty.

Výchozím bodem inscenace je skutečný životní příběh hudebníka, který patřil k výrazným českým houslistům 19. století. Václav Kopta se narodil roku 1845 v Praze do hudební rodiny a už od mládí projevoval mimořádný talent. Studoval na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1864, a pohyboval se mezi významnými osobnostmi své doby. Hrá v orchestru na Žofíně pod vedením Richarda Wagnera a byl v osobním i uměleckém kontaktu s Antonínem Dvořákem. V roce 1866 odešel do Spojených států, kde působil mimo jiné u New York Philharmonic a spolupracoval s dirigentem Theodorem Thomasem. Podílel se tak na formování americké hudební scény v době, kdy se její podoba teprve ustalovala. Přestože dnes jeho jméno širší veřejnost téměř nezná, ve své době byl respektovaným interpretem a součástí generace, která ovlivnila evropskou i americkou hudební kulturu.

Pro Martina Jandu však Václav Kopta nepředstavuje pouze historickou osobnost, ale také přímého předka. Projekt proto vyrůstá z dlouhodobého výzkumu rodinné orální historie, korespondence a archivních materiálů, které se vztahují k jeho životu. Rodinné vzpomínky se postupně staly impulsem k několikaletému pátrání, jehož cílem bylo propojit fakta, fragmenty a osobní vazby do jednotného uměleckého celku.

Právě neúplnost historických pramenů se stává jedním z klíčových principů inscenace. Chybějící informace a „bílá místa“ nejsou vnímány jako překážka, ale jako prostor pro interpretaci. Kopta tak vzniká na pomezí dokumentu a fikce, kde se minulost neukazuje jako definitivní pravda, ale jako otevřený příběh, který lze znovu číst, přepisovat a vztahovat k vlastní přítomnosti.

Autor Martin Janda, student čtvrtého ročníku multimediální tvorby na JAMU, pochází ze Spojených států a ve své tvorbě dlouhodobě pracuje na průsečíku zvuku, obrazu a performativity. Věnuje se elektroakustickým kompozicím, multikanálovému i ambisonickému zvuku, performancím, happeningům i instalacím. Umění chápe jako otevřený proces, v němž se smyslová zkušenost propojuje s konceptuální rovinou a společenským přesahem.

Také Kopta není pouze biografickou rekonstrukcí. Je spíše úvahou o tom, co pro nás minulost znamená: zda jde o soubor ověřitelných dat, nebo o vyprávění, která nám pomáhají porozumět přítomnosti a zároveň se stávají inspirací pro budoucnost. V tomto smyslu se osobní rodinná historie proměňuje v univerzální téma sdílené paměti a identity.

Multimediální představení, které bude uvedeno 12. května připomíná, že zapomnění nemusí být definitivní. Někdy stačí nový pohled, aby se zdánlivě uzavřený osud znovu rozezněl — podobně jako housle, jejichž tón se po letech vrací do prostoru, nyní do brněnského Divadla na Orlí.

Kopta – multimediální představení
Divadlo na Orlí (Orlí 19, Brno)
út 12. 5. 19:00

„Já jsem si nikdy do rapu nechodil pro nasměrování nebo pro informace, ale pro juice mezi řádky, flavour, music, pro vibes,“ říká český rapper Hugo Toxxx v rozhovoru pro Studio Alarm+. Na rapu ho baví fantasy, wordplay, kreativita, nikoli realistická výpověď o světě. Pokud je rap fantazie, může si dovolit všechno? Včetně sexismu, který se často považuje za tomuto žánru fundamentálně vlastní?

Morální panika tehdy i dnes

Nejsme první generací, která se ptá, zda může umění škodit společnosti. Platón chtěl básníky vyhnat z ideálního státu, příliš totiž působí na emoce: oslabují rozum a mohou kazit charakter občanů. V 18. a 19. století moralisté varovali před sentimentálními romány, které prý kazí ženy a mládež. Pro patriarchální společnost představovaly riziko; kritici varovali před tím, že čtenářky mohou propadat přehnaným citům, ztrácet soudnost a odmítat „přirozené“ společenské role. Ve 20. století se terčem podobných debat stal komiks. Pak přišel rock, heavy metal nebo videohry.

Jednotlivé epizody z historie morální paniky mají každá svůj specifický kontext a nedají se navzájem zcela ztotožňovat. Pokud však lze poukázat na jednu společnou věc, jedná se o obavu, že fikční obsah přeroste do reality. Ať už to bylo násilí, nebo emancipace. Je sice pravda, že umění nám dává specifické poznání světa i sebe sama, které nemůžeme nabýt skrze faktické informace či analytické myšlení, že by se ale člověk kazil čtením knihy o tyranovi nebo se dopustil násilných činů v důsledku hraní stříleček, se nikdy spolehlivě nepotvrdilo.

Také se vyjevovala otázka o tom, jak moc autory*ky ztotožňovat s jejich dílem. Na ni reagovala moderní estetika důrazem na autonomii umění. Francouzský literární teoretik a filosof Roland Barthes představil teorii smrti autora – text se od svého tvůrce odpoutává a žije vlastním životem. Literatura může simulovat perspektivu rasisty nebo násilníka, aniž by ji legitimizovala nebo byla přímo vyjádřením názoru spisovatele*ky. Román o feťákovi neznamená, že s postavou autor*ka sympatizuje nebo přímo vychází z vlastní zkušenosti.

Autenticita jako žánrová past

Pokud je tedy rap fikcí, mohl by si nárokovat stejnou ochranu. Jenže rap není jednolitá kategorie – a právě na gangsta rap, ze kterého čeští rappeři násilné či sexistické prvky přejímají (vliv gangsta rapu na sexismus v českém rapu zpracoval Petr Adámek v bakalářské práci Maskulinita a sexismus v českém rapu), nelze takovou ochranu uplatnit. Než vkročím do historie amerického gangsta rapu a jeho rekontextualizace v evropském prostředí, je třeba zmínit, že stranou záměrně nechám sexistický rap žen – ten může plnit naopak subverzivní funkci a zasloužil by si samostatný text.

Rap zahrnuje různé žánry a styly: někde rapper pracuje s vyfabulovaným alter egem, jinde jde o čistou zvukovou a jazykovou hru. Gangsta rap ale (na rozdíl od románu nebo filmu) staví do popředí autenticitu jako základní hodnotový kód – být pravdivý, mluvit o vlastní zkušenosti je zde kvalitou výsledného celku. Tento žánr vznikal v afroamerických komunitách Bronxu v 80. a 90. jako kulturní odpověď na deindustrializaci, segregaci, policejní brutalitu a systematickou chudobu.

Hudba americké hiphopové skupiny N.W.A a jejích následovníků byla otevřeně konfrontační reakcí na rasovou nerovnost. Estetizovaná hypermaskulinita, demonstrace moci, bohatství či sexuální dominance fungovala jako symbolické převrácení hierarchie v prostředí, kde byla černá maskulinita systematicky ponižována. Misogynie v tomto kontextu rozhodně není ospravedlnitelná, ale měla jiný kontext: byla součástí širšího diskursu přežití a vyjádření odporu vůči statu quo.

Pokud se ale podíváme na rap bílých mužů střední či západní Evropy, institucionální rasismus a chudoba srovnatelná s americkými ghetty nemůže být jeho reálným zázemím. Čeští rappeři však, bez ohledu na svůj původ, často přebírají macho pózu včetně sexistické hypermaskulinity. Často je zkušenost z dětství, kdy rodinu opustil otec, tou nejhorší, ze které daný umělec dokola těží. V rámci toho se přidává ponižování žen nebo queer lidí jako součást jejich životního stylu na dně, kdy se „musí“ vymezit vůči zlému vnějšku. Důvody například pro dealování drog, které je často součástí takového životního stylu, jsou přitom v obou historicko-politických kontextech diametrálně odlišné. Proto si myslím, že ptát se, zda je misogynie v textech českých rapperů „obhajitelná“ jako důsledek traumatu z ulice, je zcela legitimní.

Muž hodnotí, žena je hodnocena

Zdá se, že sexismus v českém rapu se dnes a v našem prostředí projevuje spíše jako jazyková rutina. Ženy se v textech objevují redukované na sexuálně dostupné tělo a trofej potvrzující mužský status a tvoří tak jakousi kulisu úspěchu, měnu prestiže.

Nejde o jednotlivé vulgarismy, ale o celkové dekorum: muž jedná, mluví a vlastní. Žena je označována, hodnocena a přivlastňována. Tato opakovaná struktura, spíš než izolované nadávky, vytváří obraz světa, který může být brán jako samozřejmý. Bezpochyby se míra sexismu u konkrétních umělců, alb nebo bars liší a my sami si můžeme zvolit hranici, kterou odmítneme překročit a za kterou naše podpora daného umělce končí. Pro někoho cesta nepovede přes kritiku ženské promiskuity, pro jiného až přes násilí páchané na ženách. I když je třeba připomenout, že normalizace domácího násilí nebo znásilnění (pokud odhlédneme od žánrů, jako je horror core, kde je fikční rámec součástí žánrové smlouvy), není otázka osobní tolerance. Nejedná se o pouhá kontroverzní témata, kde má každý právo na svůj názor, ale o trestný čin, který má reálné oběti. Pokud rapper v ego tracku mluví za sebe, za co se vlastně staví, když normalizuje bití nebo znásilnění?

Pro dospívající, kteří si teprve utvářejí představy o intimitě a vztazích, může sexistický jazyk fungovat jako cool scénář. U mladých mužů může posilovat tlak na výkon a potlačování zranitelnosti. U mladých žen může internalizace objektifikujícího pohledu vést k přijetí asymetrických vztahových vzorců jako nutných a běžných.

Může mít feminist*ka rád*a sexistický flavour?

Mnoho lidí, kteří se s obsahem rapových textů obsahově neztotožňuje, je přesto poslouchá. Sexistické bars jim nevadí, nebo je přinejmenším neodrazují. Proč?

Pokud se zamyslím nad analogií – neonacistickými texty –, domnívám se, že člověk, který nacismus upřímně odsuzuje, by je neposlouchal, ať už by byly zvukově jakkoli vytříbené. Vypadá to ale, že ponižování žen ještě není tak kontroverzní, aby bránilo spoustě lidí takovou hudbu oslavovat. To samo o sobě vypovídá o stavu mentality naší společnosti, o tom, nakolik je sexismus stále považován za neproblematický normál.

Rap má ale více rozměrů a přístupů, jak se se sexismem vypořádat. S jedním z nich jsem se setkala na youtubovém kanále Filosofie rapu, kde Jakub Tichý přichází se zajímavou myšlenkou – rozděluje rap, který je osobní a popisuje konkrétní události z rapperova života, a ten, který je svým způsobem „kazatelský“ a diktuje nám, jak bychom se měli chovat. K prvnímu z nich pak přistupuje s určitou mírou shovívavosti s komentářem, že nemá právo hodnotit něčí zkušenosti nebo životní situace.

MC Gey otevřeně pracuje s tématem šikany – přes svoje bars o tlustých holkách, které jsou ústředním motivem jeho tracků, na koncertech nabádá své (často dospívající) posluchačstvo, aby se nikomu neposmívalo a nikoho neuráželo na základě vnějších atributů.

Sara Rikas, slovenská rapperka na labelu Milion plus (jehož rappeři jsou také známí ponižováním žen), dokazuje, že ženy se v rapu mohou prosazovat v jiných polohách než těch podřízených. A někteří rappeři, kteří jsou v jednom tracku machističtí, ve druhém přiznávají bolest z toho, že nebyli pro svou ex dost dobří. Lidé jsou komplexní a stejně tak i jejich tvorba. Samozřejmě je potřeba brát v úvahu i jejich umělecký i osobnostní vývoj a celkový kontext. I přes ně si ale myslím, že rozhodně máme právo na kritiku aspektů jejich hudby, které nám nepřijdou morálně v pořádku.

Symptom, ne příčina

Zaměřovat se výhradně na konkrétní rappery a vyčítat jim ten nebo onen bar je snadné, ale otázkou je, jak moc produktivní. Odvádí nás to od systémové situace, ve které se jako společnost nacházíme. Jak to, že představa dominance spojená s mužem a podřízenosti spojená se ženou jsou natolik zakořeněné v každodenní realitě, že je mnoho lidí vnímá jako přirozený stav věcí? Sexismus v rapu tento stav nevytvořil, spíše ho odráží, reprodukuje a utvrzuje. Rozhodně ale není jeho zdrojem.

Problém se zároveň stává individuálním v tom nejcitlivějším smyslu. Člověk, jemuž bylo dáno dobré vzdělání, zázemí a prostor pro kritické myšlení, může problematické texty zpracovat jako materiál pro úvahu, ne jako vzor. Ale jedinec, jemuž bylo kvalitní vzdělání odepřeno, stejně jako láska a přijetí rodiny či okolí, a který je machistickému prostředí včetně (rapové) mluvy vystaven jako jedinému modelu světa, v nich může najít potvrzení obrazu, v němž se musí chovat zle, aby obstál a ukázal svou dominanci.

Kritika rapu a označování rapperů za sexisty má tedy smysl právě v tom: vyvolat otázky pro posluchače. Proč rap poslouchám? Vadí mi dané texty? Co pro mě znamenají? Co ignoruji, abych si mohl užívat zmíněný „juice“?

Jinak by to nešlo?

Rap může být eskapismus, ego boost, emoční flow. Útěk do světa odděleného od problémů každodennosti. Může nám dodat sebevědomí nebo nás ujistit, že ve svojí melancholii nejsme sami. Tak jako každé umění. A kontroverze táhne – mít erotické sny o znásilnění rozhodně neznamená, že po něm skutečně toužíme, a estetizace drogy ve filmu ještě neobnáší, že ji chceme vyzkoušet.

Přesto si myslím, že je čas brát moment diskusí o sexismu v rapu jako výchozí bod pro jeho další vývoj. Možná by byl cool i bez sexismu. Možná by wordplay, flavour a juice mezi řádky fungovaly stejně dobře – nebo lépe – bez struktury, v níž je ženská subjektivita systematicky upozaďována.

Pro spoustu rapperů by připuštění si vědomé volby o obsahu písní mohlo být impulsem ke zvážení, jak to dělat jinak. Ne z donucení, ale proto, že ten juice, kreativita, technická preciznost, emoce, vibe, flow se sexismem dost možná vůbec nesouvisí. Možná se doberou k tomu, že sexistická struktura jejich tracků není nutnou podmínkou žánru, že bezmyšlenkovitě ji reprodukovat kvalitu samo o sobě nepřináší. (Spousta rapperů to ostatně ví a tvoří skvělou hudbu.) A možná zjistí, že si za ponižováním žen stojí.

V současném světě se ale postupně mění i percepce toho, co je řečeno. Domnívám se, že změna těchto kulturních narativů tak nezávisí na tom, co ten který rapper do písně pustí, ale především na tom, jak se mění mentalita společnosti. Možným scénářem je, že sexistické vnímání lidí spolu s bars, ve kterých se odráží, budou ustupovat do pozadí (a u některých rapperů se zdá, že k této trajektorii dochází, stačí porovnat minulá alba Ektora s tím současným). Není to ale scénář jediný a o jeho pravděpodobnosti v době, kdy sílí konzervativní pravice, můžeme pouze spekulovat.

Kompilace Moderna, kterou v březnu uvedl ČRo Vltava, propojuje osm českých autorů. Kurátor a dramaturg Pierre Urban a skladatelé Beata Hlavenková a Mikuláš Tichý mluví o formě, tichu a o tom, co zůstává nedořečené – o hudbě, která nechce vést, ale nabídnout prostor k vlastní zkušenosti.

Pierre Urban

Když jste kompilaci Moderna sestavoval, přemýšlel jste víc jako dramaturg, nebo jako budoucí posluchač?

Jako dramaturg. K původnímu konceptu jsem přiložil širší seznam skladatelek a skladatelů. Nakonec jsme společně vybrali osm jmen kvůli kapacitě vinylu.

Je v celkovém díle nějaký moment nebo konkrétní skladba, u které jste měl pocit, že „láme“ celé album — že bez ní by Moderna dávala jiný smysl?

Žádný konkrétní. Naopak mám radost, že celá kompilace působí kompaktně, přestože má každý svůj vlastní styl. Sedlo to za mě skvěle.

Vaše kurátorská práce tady není neutrální — je slyšitelná. Jak moc je Moderna obraz scény a jak moc je osobní kompozicí vybraných umělců?

Myslím, že v tomto ohledu dokáže kompilace jak vytvořit „obraz scény“ (i když je daleko pestřejší), tak charakterizovat jednotlivé umělce. Jejich aktuální rukopis je znatelný. Pokud posluchač/ka jejich tvorbu zná, dá se autor/ka odhadnout. Ostatně já jsem všechny skladby úplně poprvé slyšel jako nepojmenovaný master pro vinyl a bylo mi hned jasné, kdo je autorem.

Máte pocit, že české publikum už umí tuto hudbu poslouchat? Nebo je Moderna i trochu pokus, jak ho to naučit?

Umí tuto hudbu rozhodně poslouchat. Nils Frahm, Ólafur Arnalds a další mají v Česku tisíce posluchačů. Bez problémů vyprodají Forum Karlín nebo Sono. Věřím, že kompilace Moderna díky ČRo Vltava rozšíří základnu posluchačů lokálních skladatelů a skladatelek. Je to zároveň rok od doby, kdy jsme vytvořili kolektiv Calmake, který tuto scénu podporuje, a Moderna je nám v tomto ohledu velmi nápomocná.

Beata Hlavenková

Vaše hudba často pracuje s velmi jemnou emocionalitou. Jak jste u skladby pro Modernu hledala hranici mezi křehkostí a tím, aby si udržela formu?

Domnívám se, že každá hudba v sobě emoce nese a též je jitří. Pro skladatele není dobré sebedojímání. Skladatelská činnost je racionálnější, než se zdá. Autor má psát hudbu, která emoce vzbuzuje, má mít umělecký odstup. Hudba je svět sám o sobě se svým příběhem, či jakýmsi zrcadlem toho žitého. Nikdy mě nenapadá dopředu nebo během skládání řešit míru křehkosti, nebo naopak síly, ale forma a proporce jsou pro mě základním stavebním kamenem.

Ticho a pauza u vás často fungují jako rovnocenný materiál. Přemýšlela jste o nich v téhle skladbě jinak než obvykle?

Nepřemýšlela. Ticho je stejně důležité jako tón. Stejně jako když mluvím, musím se nadechovat. Opět i hudební řeč má tuto přirozenou dynamiku.

Máte pocit, že se dnes posluchač umí zastavit u subtilní hudby, nebo se i vy někdy přistihnete, že přemýšlíte, jak ho v kompozici „udržet”?

Nepřemýšlím. Dnešní doba nabízí nepřeberné množství jakékoli hudby. Od hudby vážné přes experimentální, jazzovou po alternativní pop, elektroniku, ambient či ambientní pop – od hudby dobře a kvalitně napsané přes hudbu s velkými ambicemi bez řemeslné stránky. Doba je takovým kvízem, jak dobře hledat a nenechat se ukonejšit právě něčím laciným. Hledat poctivě svůj vkus, mít přehled, mít na zřeteli literaturu velikánů, nechat se inspirovat. Se svou hudbu se nepodbízím, nehledám cesty, jak posluchače udržet. Dělám to poctivě sama k sobě a k tomu, co jsem studovala, slyšela, k čemu jsem v této chvíli došla. Není to skladba artificiální, vnímala jsem, že album bude spíše jakýmsi ambientně popovým počinem, vložila jsem tedy Ženu u klavíru, která je jakousi impresí a lehkým závanem vážnosti.

Jak poznáte, že už je skladba hotová — zvlášť u hudby, která stojí na jemných posunech, a ne na výrazném gestu?

Hledám čistotu formy. Ve chvíli, kdy mám pocit, že byla dosažena, ukončuji proces. A k té druhé části otázky – věřím, že kompozice by měla obsahovat obé. I hudba minimalistická, kterou vnímáme právě v intencích jemných posunů, naopak přichází s velikým gestem, a to tím, že „to je a bude takto, a ne jinak”.  Výsledná podoba skladby přichází samozřejmě po pečlivém uvážení proporcí, formy a nakonec se zase vracíme na začátek – i k dobrému pocitu z celku. Pokud aspoň na chvíli vylezeme z té věčné a klasické tvůrčí pochybovačnosti.

Mikuláš Tichý

Ve vaší tvorbě je cítit práce s napětím, které ale ne vždy vyústí. Je pro vás důležité nechat některé kompoziční celky nedořečené?

Určitě mě baví práce s nedořečeností, ale neřekl bych, že k ní přistupuji záměrně a promyšleně — spíš intuitivně. Pokud v daný moment posluchač cítí prostor jít hlouběji a nevnímat hudbu jen jako jasně vedené téma, které někam směřuje, pak je to pro mě správně. Otevírá to další roviny pohledu, jakési zrcadlení — v tomhle případě skrze posluchače, který se „dívá do skladby“, a každý takový odraz je jedinečný. Často se ale stává, že se v tom odrazu potkávám sám se sebou — a tenhle pohled už bývá důvěrně známý.

Máte při komponování tendenci víc vrstvit, nebo naopak ubírat? Co je pro vás signálem, že už je hudba „příliš“ plná?

Nevnímám to tak, že bych měl sklon k jednomu nebo druhému. Každá skladba si žádá vlastní přístup, jako by vznikala poprvé — i když se v ní přirozeně promítá určitá míra zkušenosti. Jakmile se do ní ponořím, postupně sama naznačí, co potřebuje. Moment, kdy mám pocit, že je hudba „příliš“ plná, pro mě vlastně znamená, že ještě není dokončená.

Do jaké míry pro vás hraje roli posluchač? Přemýšlíte o něm jako o partnerovi, nebo spíš o někom, kdo do hudby vstupuje až zpětně?

Mám pocit, že jsem se toho dotkl zčásti už při vaší první otázce. Ve skutečnosti platí obojí. Při živém hraní se posluchač nevyhnutelně stává partnerem — je součástí celku. Zároveň ale jeho přítomnost většinou vědomě neřeším, i když vím, že tam je a že hraju i pro něj. Nejvíc si cením okamžiků, které skoro působí jako zázrak — kdy se dostanu do takové míry soustředění, až zapomenu na prostor i okolí. V tu chvíli cítím, že hraju nejautentičtěji, jak dokážu. Přiznám se ale, že se to zatím stává jen zřídka.

Když slyšíte svou skladbu v rámci celku Moderny, změní se váš pohled na ni? Začne fungovat jinak, než když existuje samostatně?

Asi jo. Věřím a jsem hluboce přesvědčený, že všechno i všichni jsou vzájemně propojeni a ve výsledku společně utváříme celek jakési mozaiky. Možná se v něčem opakuji, ale právě díky přítomnosti ostatních v čase, který tu máme na chvíli společný, vzniká to důležité zrcadlení. A skrze něj se možná zase o něco přibližujeme k nějaké úplnosti. Tato kompilace je pro mě vlastně dobrým příkladem.

Jak se buduje hudební kariéra v době sociálních sítí, algoritmů a neustálého srovnávání? Rozhovor s mladou autorkou Teri o psaní z vlastních emocí, tlaku na výkon, hledání autenticity i o tom, proč je někdy důležitější zůstat svůj než být vidět.

Tvůj třetí a právě vydaný singl „never again“ vznikl z jedné konkrétní vzpomínky, která pro tebe znamenala pochopení vlastní hodnoty. Jaký moment nebo pocit byl tím skutečným impulzem k napsání písně – a změnilo tě to i mimo hudbu?

Vzpomínám si na ten konkrétní moment jen matně, protože jsem písničku složila zhruba před dvěma lety. Proběhlo to ale určitě v jeden den, kdy jsem si tak trochu zavzpomínala na mojí první lásku a urovnala si tím i myšlenky v hlavě. Ten den mě pohltila taková nostalgická nálada, sedla jsem si ke klavíru a snažila se to ihned zaznamenat a promítnout do melodie i textu písničky. A řekla bych taky, že každá moje písnička mě pokaždé trochu změní. Ne lidsky, ale myšlením a nadhledem nad popsaným tématem. Cítím se pak mnohem silnější, protože jsem emoce zpracovala trochu v jiné formě než je běžné.

Tahle píseň má dvojjazyčnou stopu a původně se jmenovala „jamais plus“. Jak se liší emoce, které pro tebe nesou jednotlivé jazyky – a máš pocit, že se význam písně s přechodem do angličtiny nějak posunul?

Různé emoce u jednotlivých jazyků odlišuju dost. Například moje jediná česká písnička Čas a my, kterou hrajeme s kapelou živě, je pro mě nejvíce intimní a osobní, tím jak je právě v češtině. Párkrát se mi stalo, že mi i během koncertu ukápla slza. Plné Rock Café lidí svítilo telefony do poklidného rytmu písničky a to mě hodně dojalo. Nicméně konkrétně u songu never again mám rozlišené právě dvě roviny. V jazyku lidem vzdálenějším, tedy ve francouzštině, popisuji svou životní zkušenost mnohem konkrétněji než v angličtině. Ta má pak v refrénech působit přímočařeji a obecněji.

Spolupracuješ s labelem RedHead Music a tvůj singl vyjde v rámci projektu NEXT GENERATION pod hlavičkou Fajn Radio. Co pro tebe znamená vstup do „institucionálnějšího“ světa hudby – a kde si chceš i nadále hlídat vlastní nezávislost?

Vstup pod label jako je RedHead Music mi otevírá nové možnosti, spolupráce a posouvá mě dál. Za to jsem opravdu vděčná, protože v dnešní době, kdy se hraje jen na „čísla na sockách”, se musí každý opravdu hodně snažit o to, aby měl čím zaujmout. Prostor ve Fajn rádiu, kde mám občas i možnost pouštět vlastní písničky a hudební tipy ve vysílání, právě v rámci NEXT GENERATION, mi tak umožňuje oslovit nové potenciální posluchače. A na mé nezávislosti se určitě nic nezmění. Hudbu tvořím od počátku po finální vydání jen podle sebe za pomoci mých kamarádů v kapele nebo producenta. Nejsem a ani nikdy nechci být v pozici, kdy bych musela skládat podle něčích příkazů. Dělám hudbu pro radost a chci se toho určitě držet.

Otevřeně mluvíš o tlaku dnešní doby, srovnávání se a falešných vztazích, ale zároveň říkáš, že se nechceš stylizovat a přehnaně se propagovat na sítích. Jak se dnes podle tebe dá budovat hudební kariéra bez toho, aby člověk musel hrát roli, která mu není vlastní?

Dost navážu na předchozí odpověď, protože budování hudební kariéry je dnes hodně složité, když denně na streamovací hudební platformy vychází 100 000 až 150 000 nových skladeb. Každopádně myslím, že zásadní je být svůj. Někdo hltá přetvářku a ty, kteří vystupují pod určitou rolí, ale věřím, že jsou tu stále lidé, co budou radši sledovat přirozené a autentické tvůrce. Takže na tom já si zakládám a je mi pro to obrovským vzorem například Ewa Farna.

Jsi v posledním ročníku gymnázia a zároveň pravidelně koncertuješ s kapelou Teri & The Sights. Kde dnes cítíš větší tlak – ve škole, nebo v hudbě? A co ti hudba dává, když je toho všeho najednou prostě moc?

Aktuálně cítím větší tlak ve škole. Zanedlouho mě čeká maturita, přijímačky na vysokou a je toho celkem dost. Proto také teď nemám úplný klid na to tvořit nové skladby nebo se plně soustředit na svou tvorbu a budování jména. Mám kolem sebe spoustu skvělých hudebníků, konkurence je vysoká a cítím tlak, že není čas na nic čekat a musím se dál zlepšovat, tvořit, vydávat a vystupovat. Maturitu ale nepřesunu, takže se teď učení moc nevyhnu, přesto nás každý měsíc s kapelou čeká aspoň jeden koncert! Hudba mi jinak dává obrovský prostor k relaxu. Ať v podobě toho, že se můžu z veškerého tlaku, stresu nebo jen náročného dne vypsat při skládání u klavíru nebo posloucháním oblíbených písniček doma nebo fitku, kde mi energetické písničky dodávají motivaci.

Ve svých textech mluvíš o tom, že je v pořádku pustit lidi, kteří se k nám chovají sobecky nebo povýšeně. Máš pocit, že se v tomhle mladá generace učí nastavovat hranice jinak než generace před ní? A co to pro tebe osobně znamenalo říct si „už nikdy víc“?

Upřímně nevím, jaké hranice nastavovala dřívější generace a jestli jinak než dnes, ale v dnešní době potkávám hodně lidí, kterým je úplně jedno, jak se chovají k ostatním. Buď jsou sebestřední až sobečtí, nebo naprosto neochotní, ale ještě víc mi u některých vadí přetvářka a taková ta strojená póza. Tomu se snažím vyhýbat. A to je také mé „nikdy víc”. Je občas dobré se i zamyslet, zda v určitých přátelstvích dostáváme stejné množství energie, kolik do nich vkládáme.

Píšeš hodně z vlastních zkušeností a emocí. Stalo se ti někdy, že jsi zpětně litovala, že jsi byla v písni až příliš otevřená – nebo naopak, že bys dnes něco řekla ještě přímočařeji?

Zatím jsem se do takové situace nikdy nedostala. U něčeho si držím větší odstup, ale co je potřeba říct jednoznačně, tedy přímočaře, píšu přímo tak, jak mám na jazyku. Možná ale právě angličtina mi dodává pocit, že nejsem tak odhalená právě tím, že to není můj mateřský jazyk.

S někým nemusíte být v kontaktu každý měsíc, abyste si ověřili vaše vzájemné porozumění. Někdy je mezi jednotlivými setkáními i několik let a přijdou zrovna v době, kdy dávají větší smysl, než kdyby šlo o pouhé rutinní kávičky.

S Janem Ryantem Dřízalem nás pojily už středoškolské chodby hudebního gymnázia, přestože v dialogu jsme se míjeli. O pár let později nás spojovalo společné sdílení kulturních večerů, které jsem pořádala u sebe doma. A nyní, o notnou řádku let dále, se setkáváme nad dialogem o Janově nejen tvůrčí, ale i hodnotové životní cestě. Právě ta je základem pro kvalitu práce, kterou Jan představuje ve svých hudebních kompozicích. Je mi ctí, že vám mohu předat vhled do přemýšlení soudobého hudebního skladatele a nechat rezonovat představy nejen o kompozicích skrze náš rozhovor.

Soudobá, vážná, klasická hudba. Běžný posluchač jen těžko rozliší, jaké nuance leží pod těmito pojmy. Jsi skladatel soudobé klasické, nebo současné vážné hudby?

Kdo dnes nemůže být současný? Všichni žijeme v současnosti. Nemohu být barokní skladatel současné hudby. Každý, kdo tvoří v dnešní době, je současným autorem. Přídavné jméno „současný se používá hlavně k vymezení mezi tvorbou historickou a tvorbou autorů stále žijících. Dávám si pozor na umělce, kteří si zakládají na své „soudobosti“, neboť to bývá často póza, v současnosti přece žijeme všichni – ať už pracujeme v jakémkoli stylu. Pokud to někdo demonstrativně zdůrazňuje, bývá to spíše snaha o nabytí vážnosti a určité exkluzivity. Teprve budoucnost prokáže životaschopnost našeho snažení, a věřím, že bychom byli překvapeni.

Sousloví „vážná hudba“ je přejaté z německého kontextu, kdy původně odlišovalo hudbu určenou ke koncentrovanému poslechu (tedy vážnou) od hudby účelové či zábavné (tedy lehké). Vždy, když se přistihnu v pokušení rozdělovat umění na vysoké a nízké, vzpomenu si na velikány minulosti, kteří se s nenucenou lehkostí zpravidla pohybovali na obou pólech. Klasická hudba zahrnuje bezpočet žánrů a stylů od gregoriánského chorálu až po třeba avantgardní elektronickou hudbu. Dívám se na to tak, že to, co dnes nazýváme klasickou hudbou, je vlastně celý korpus historických evergreenů, které ještě stále z nějakého důvodu zajímají současníky. Je to živý proces, přičemž mnohé skladby velkých mistrů třeba již vlivem času zapadly. Jsem přesvědčený o tom, že odstupem se pohled na jinak rozmanitou hudbu 20. století stmelí, větší část repertoáru bude zapomenuta, ale leccos přetrvá. A dost možná, že čestné místo vedle Messiaena a Ligetiho bude patřit Bobu Dylanovi či Beatles.

Zpětně vidíme, že v různých obdobích převládaly v kompozici konkrétní postupy, které autor naplňoval a ani nebylo chtěné je překračovat inovací. Můžeš tedy říct, že skladbu v současné době charakterizuje široká diverzita?

Pro dnešek je typická široká pluralita přístupů, která v sobě však skrývá past v podobě nezvladatelné bezbřehosti a relativizace tradičních hodnot. Pro tvůrce to může být na první pohled osvobozující, neboť se již nemusí svazovat principy, které po staletí vyznávali autoři minulosti, na druhé straně to může být zhoubné v tom smyslu, že přílišná svoboda někdy vede k nekoncentrovanosti a roztěkanosti, v nichž se posléze ztrácí autenticita.

Jakou podobu má současná hudba? Dáváš si ty sám nějaké mantinely v komponování, aby ses v té bezbřehosti nezratil?

To je nezbytné. Stravinský třeba říkával, že se v kompozičním procesu cítí tím svobodněji, čím přísněji si předem omezil materiál. Já ve své hudbě často hledám nějakou abstraktní ideu, ke které se přibližuji skrze předem stanovená „pravidla hry“. Promyslím si dopředu stavební materiál, se kterým chci pracovat a pak se nechávám překvapovat nečekanými situacemi, které mi hra s tóny přináší. Samozřejmě, dokážu díky zkušenostem a technice vybudovat účelně třeba gradaci, instrumentovat různé barvy, či tvarovat hudební čas, avšak největší potěšení přichází vždy z objevování neznámého. Kompoziční proces mě musí překvapovat. Paradoxní na tom je, jak často zjišťuji, že vyprávím svou hudbou stále totéž – akorát pokaždé jinými prostředky. Zřejmě to způsobují nevědomé vzory uložené v duši, které touží být „stvořené“.

Možná je to právě ta esence. To neustálé pnutí něco opakovaně sdělovat.

To je, myslím, samotné jádro autenticity. Umělci mívají bohatý vnitřní svět, který touží jakýmkoliv způsobem stále znovu uchopovat, což vysvětluje jejich kreativitu. Není divu, že často říkají „totéž“, akorát jiným způsobem. Opakování „téhož“ právě vytváří jejich nenapodobitelný styl. Krásně to můžeme vidět u Janáčka nebo Martinů. Mají svá témata – stačí pár tónů a vy uhádnete autora. Uvědomil jsem si, že mé vnitřní vzory pocházejí z dávného dětství – z nepopsatelných vjemů, které mě kdysi upoutaly. Ani si už nevzpomenu na konkrétní situace, ale výrazně mi utkvěly třeba vůně. Rád používám konkrétní sled „vonných“ akordů, který obměňuji a variuji. Anebo specifický polyrytmus, který mi evokuje zvuk pohupování zrezivělých dětských houpaček. Tyto motivy se mi pořád vrací a já je stále znovu komponuji. Nejsou odkoukané, jsou niterně mé, a proto jim věřím.

Možná ten zážitek, když tě napadne úžasná melodie, ale v tu chvíli si ji nezapíšeš, a když se jindy opět vrátí, tak je známkou toho, že byla melodie pravdivá. Taková ta, která se umí znovu objevit, bez ohledu na to, jestli jsi ji zapsal nebo ještě ne.

Nechci, aby to znělo nadneseně, ale věřím, že existuje svět idejí, kde jsou uloženy pravzory všeho poznatelného a jež se různými způsoby otiskují do našeho hmotného světa. Koho to zajímá, tak se může inspirovat například učením kabaly. To, co skutečný umělec podle mého názoru dělá, je vlastně nevědomé naladění vnitřní frekvence, na kterou může a nemusí odpovědět patřičný vzor ze světa ideí. Funguje to jako rádio, musíte se zkrátka naladit a čekat, zda vám bude seslána inspirace. To pochopitelně nejde vždy a všude, proto zbývající čas musí skladatel tvrdě řemeslně pracovat na zpodobení takové myšlenky, tj. na její zachycení v partituře. Někdy mívám hmatatelný pocit, jako by ideální řešení nějakého kompozičního problému leželo přede mnou ve tmě. Tušíte obrysy, ale ještě se vám ten tvar neukazuje v celistvosti. Musíte ho stvořit.

Když jsi na začátku svého kompozičního a tvůrčího hledání objevoval tohle, co teď zcela srozumitelně popisuješ slovy, dokázal sis to už tehdy takto formulovat, nebo to takhle pregnantně dokážeš popsat až zpětně?

Všechno se již dřív dělo nevědomě, ale čím víc člověk provádí sebereflexi a uvažuje o tom, jak komponuje a proč tak komponuje – což považuji za naprosto nezbytné, tak začne selským rozumem chápat, jak to celé funguje. A když si ještě přečtete patřičnou literaturu, která vám nabídne třeba i šťastnější terminologii, tak už pak víte, že v tom nejste sami, že neplácáte jen o svých dojmech.

Na to jsem se zrovna chtěla zeptat. Byl jsi také ty i v období dojmů?

Samozřejmě. Ale nechci, aby to vyznívalo, že mám nyní již odpověď na vše. Člověk se neustále učí, a hlavně se nikdy nesmí přestat podivovat. Údiv je pro mne motivací tvorby.

Takže teď jsi již v období zralého skladatele, který už je schopen svoji tvorbu uchopit i slovy a nezůstává pouze u intuice a dojmů, ale chápe procesy i to, jakým způsobem skládá, aniž by to byl program, který si osvojil uměle.

K tomu mi značně pomohlo pedagogické řemeslo, protože tam skutečně platí, že co člověk sám dokonale neumí a neovládá, tak ani nemůže vysvětlit druhým. S tvorbou je to podobné, když nerozumíte sami sobě, co byste chtěli říkat druhým? Není žádná hanba odstupovat od svého díla a snažit se ho zhodnotit, snažit se s odstupem času pochopit, o co vám šlo. Např. v určitém období, asi v horizontu pěti let, jsem napsal skladby, které nějakým způsobem souvisely se sluncem, což jsem si uvědomil až zpětně. Nejdřív vznikl Slunovrat, symfonický obraz evokující svatojánskou noc. Pak jsem psal na zakázku Vánoční kantátu. Vánoce jsou také zimním slunovratem, takže z astronomického hlediska přesným opakem předešlé skladby, zrozením „nového“ slunce. Nyní pracuji na skladbě s názvem Splendor Solis, Sluneční záře, která se shodou okolností jmenuje podle slavného alchymistického traktátu a jejíž koncepce zaujala dramaturgy Janáčkovy filharmonie. A opravdu zdůrazňuji, že v tom nemám nějaký plán. Zpětný pohled mě nutí se zamyslet – vždyť ty píšeš samé sluneční věci! Co takové téma může ve tvém životě a díle znamenat?

S Jungem bys měl tedy velmi zajímavý dialog!

A nejen s ním, vždyť tvorba je mocným nástrojem k poznávání sama sebe. To byla první podmínka na cestě k dozrávání duše už od antiky. C. G. Jung např. tvrdil, že prvních čtyřicet let věku člověka se jedná pouze o přípravu duše. Na co? To ponechám na každém zvlášť.

Cítíš to tak?

Cítím.

A v začátku, ještě před tou čtyřicítkou, potřeboval ses na svou činnost, na tvůrčí práci, nějak ladit? Nějakým způsobem se zklidnit, meditovat, abys nedělal „jako“, že skládáš, ale abys skládal?

To je zcela přirozená cesta. Prochází si jí všichni studenti, a právě na nich je krásně vidět, jak se hledají. Jde to ruku v ruce se sebepoznáním. Znovu opakuji, když nevím, kdo jsem a nevím, co chci, tak ani nevím, co dělám. Jako student jsem si touto fází také prošel, chvíli jsem byl sebou nadšený, ale s odstupem času jsem zjistil, že jsem stvořil blábol bez konzistence a názoru. Ale to vše je v pořádku. Tato fáze může trvat klidně deset i patnáct let a její součástí bývá i tzv. „mistrovské období“, kdy pokročilejší student nabude dojmu, že ví vše nejlépe. I to je žádoucí a v pořádku, neboť se sebe potvrzuje, nabývá integrity. A postupně, jak se člověk poznává, uvědomuje si také to, co již vytvořil, získává odstup a může bilancovat – aha, tohle nebylo nic moc, tady jsem selhal, ukvapil jsem se, spokojil se s levným řešením. A najednou se ptáte – kudy chci jít dál? Tuto otázku si tvůrce vážně položí kolem čtyřicítky, neboť je přinejlepším v polovině života.

Už se to neobhájí k příslušností k alma mater.

Je třeba si vybrat vlastní cestu a tu prohlubovat. Opak je jen rozmělňování.

A nedává proto smysl studovat hudební kompozici právě až ve zralejším životním období, kdy už člověk nezkouší něco jen rádoby, ale když už alespoň trochu ví, kdo je a co chce sdělit?

To je dobrá otázka. Myslím si, že je možné obojí. Historie nám předkládá různé scénáře. Iannis Xenakis začal seriózně studovat kompozici, až když mu bylo přes třicet let a stal se z něj fantastický umělec. Mendelssohn-Bartholdy nebo Mozart byli hotovými skladateli v deseti letech. Ale tady nejde o dostihy, kdo dříve vytvoří mistrovské dílo. Janáček začal komponovat své vrcholné skladby až po padesátce. Do té doby by nikdo neřekl, že bude jednou z nejoriginálnějších postav světové hudby. U něj právě proběhla ta ohromná vnitřní příprava, která pak v krátkém čase vydala úžasné plody. Každý potřebuje jiný čas k dozrávání. Mně trvalo skoro dvacet let, než jsem se začal cítit suverénně jako skladatel, který má co říct.

Tvůj první nástroj, na který jsi začal hrát, bylo piano?

Ano, klavír a později kontrabas. Měl jsem takové malé elektrické piano, asi se čtyřmi oktávami. Tak vypadaly mé počáteční hudební ambice.

Minimalimus.

Vyprosil jsem si ho a rodiče byli svolní s nejlevnější variantou. Zprvu mě neměl kdo učit, tak si se mnou hrávala babička a já jen tak bohémsky improvizoval. Nebyly to úplně metodicky optimální podmínky pro budoucího skladatele, vyrůstal jsem jako dříví v lese. Na druhou stranu od rodičů ne-hudebníků se mi vždy dostalo laskavé podpory a pochopení, i když vůbec netušili, co to tam pořád u toho klavíru smolím.

A tušil jsi už tehdy, že budeš skladatel? Jak ses vlastně k tomuto uvědomění dostal? Je to docela solitérní cesta.

Poznal jsem to poměrně záhy. Mohlo mi být tak sedm let. Byl jsem kreativní dítě co píše básničky, maluje a leccos vyrábí, ale hudba svou emocionální silou mě naprosto strhla. Miloval jsem ji poslouchat z gramofonu a představoval si různé vnitřní scénáře. Nejraději jsem měl tajemné pasáže, jako např. ze začátku Smetanova Tábora.

Jak jsi hudbu tehdy vnímal?

Vnímal jsem ji hodně vizuálně. Noty jsem ještě neuměl, tak jsem si své melodie zapisoval takovými vlnovkami, podle toho, jestli šla melodie nahoru nebo dolů. V tomto zcela neumětelském stádiu mě nenapadlo nic praktičtějšího, než se rovnou pustit do opery a pak jsem ji skutečně asi dva roky po večerech skládal. Námět byl na staroegyptský mýtus o Isidě a Osiridovi. Specifikum té opery bylo, že se v ní vůbec nezpívalo. Zřejmě první opera bez zpěvu, jaká kdy vznikla.

Tak to už byla inovace žánru hned v začátku kariéry!

Byla to těžká avantgarda, ale vynucená situací, vždyť jsem neznal žádné zpěváky!

Zpětně mi ale opět dává smysl výběr tématu. Nebyla to žádná pohádka, ale hluboký iniciační mýtus, který v sobě skrýval kosmologické poznání o přesunu duší. Kdeže jsem to tenkrát vnímal, nicméně zpětně si říkám – co sis to vybral, chlapče…

Byl jsi zralejší, než jsi sám tušil…

To nikoliv, námět mě lákal intuitivně svojí neuchopitelnou tajuplností. Teprve dnes jsem schopen zpětně dohlédnout, na čem jsem vlastně pracoval a to mě jen utvrzuje v přesvědčení, že mi už tehdy byla předurčena cesta, po které kráčím dodnes.

Osobní konzistence je pro tebe zadostiučiněním, že dává smysl to, kým jsi a odkud kam jdeš. Jsi pravdivý sám k sobě.

Snažím se o to stále znovu a znovu. To, že je mi v životě umožněno dělat to, co miluji, mě naplňuje štěstím.

Víš, kolik lidí jen hledá, kdo jsou a aby alespoň trochu byli integrovaní sami v sobě a aby alespoň trochu byli někým?

Na věšteckém chrámu v Delfách stálo „Gnóthi seautón“ – Poznej sám sebe. První mantra, kterou si má probuzený člověk vštípit.

Ono to samozřejmě prakticky nejde, protože je to celoživotní proces až do chvíle poslední, paradoxně životní, zkušenosti – smrti.

Je to způsob, jak život prožívat spirituálně. Věci, které se nám přihodí, pak dávají hlubší smysl. Nemáme pocit zmaru nebo chaosu, ale vnímáme i negativní zkušenosti jako životní zkoušky, výzvy, šance do budoucnosti.

Jako kroky navazující na sebe.

A teprve poté začne fungovat proslulá jungovská synchronicita, kdy se podobné věci navzájem přitahují a nápadně se vyjevují.

A pak i kumulují a dávají smysl ve větších celcích.

Já tomu říkám turistické značky duše. V určitý – a nikoliv náhodný moment, se nám třeba něco ukáže. V kratším časovém horizontu se to „něco“ ukáže znovu, ale v jiném a často překvapivém kontextu. Takto fungují ony „turistické značky“ – ano, ušel jsi tři kilometry nějakým směrem a nejsi si jistý, jestli jdeš správně, ale teď najednou jasně vidíš, že jsi na dobré cestě, neboť náhody neexistují. Jediné, co potřebuješ, je vnímavost k takovým náznakům a schopnost je správně interpretovat.

Říkal jsi, že je za tebou nějakých dvacet let tvůrčí cesty. U jaké skladby, jako první skladby, můžeš říct, že jsi to UŽ skutečně ty?

Tohle je těžká otázka. Stojím si za všemi skladbami, protože všechny jsem stvořil s láskou, mluvíme-li tedy o autentické tvorbě, nikoliv o účelových aranžích a studiích. Na všech jsem si dal záležet a mám je svým otcovským způsobem rád. Dokázal bych popsat určité příznačné rysy, ale ve skutečnosti nevím, co přesně vytváří alchymii mé hudby. Skutečně „já“ jsem v ní přirozeně odjakživa.

Pak bychom už mohli začít čekat kopie tvých skladeb, když bychom rozkryli kompoziční postupy.

Pokud někdo nechce hledat svou autenticitu, tak se akorát sám šidí o radost z tvůrčího procesu, z hledání a nacházení. Někdy mě však baví vypůjčovat si historické styly, ve kterých pak svobodně tvořím. Nejde o napodobování, spíše mi přináší radost poměřit se s technikami starých mistrů. Vždy tím objevím i něco nového pro sebe. Nedávno jsem dokončil taneční suitu, ve které jsem záměrně zachovával staré formy jako rondo, variace, dvojitou fugu. Nešlo o to zhotovit historické studie, jako – hele, já to umím stejně jako Händel, ale šlo o to se po svém popasovat s tradičními idiomy. Tento přístup k tvorbě má ale i své kritiky – je snadné takové dílo onálepkovat jako „neoklasicismus“, ve smyslu čehosi konvenčního a šablonovitého. Já s tím však nesouhlasím. Vždy záleží na konkrétním řešení.

Možná, že když v tom hudebním zážitku pro posluchače příliš převažuje forma, tak skladbu automaticky zařadí jako nějakou anachronickou kompozici – jako něco, co už bylo překonáno. Přitom naplnit formu, která byla ve své době precizní a dokonalá na tehdejší možnosti, ve srovnání s dneškem to s prací s formou umí skutečně málokdo. Jaké jsou dnešní formy současné hudby?

O žádných ustálených formách 21. století nevím. Skladatelé se většinou více či méně přibližují formám tradičním. Mnoho moderních kompozic má procesuální průběh, to znamená, že skladatel si stanoví určitý hudební proces, který trvá, dokud se nevyčerpají všechny jeho možnosti. Poté skladba končí. Vidíme to u minimalistů, anebo i Arvo Pärta.

Funguje forma s invencí dohromady?

Forma je neoddělitelná od obsahu. Čím dál tím víc jsem přesvědčen, že kompozice je hra sui generis a dílo je právě tak dobré, jak dobře si umí skladatel hrát s tóny. Dnes už se nejedná jen o umné naplňování nějakého známého schématu, které kreativní tvůrci samozřejmě nejrůznějšími způsoby variovali. Tak to fungovalo dříve a umožňovalo to napsat kvanta hudby, neboť skladatelé se ještě nepovažovali ani tak za umělce, jako především za poctivé řemeslníky.

Fungovalo to až genericky, dneska bychom to nazvali algoritmem.

Velcí skladatelé takto tvořili též, ale vždy dobový rámec něčím překročili. Byli nad formou. U Beethovena je to nádherně vidět.

Dá se říct, že i dnes, aby kvalita skladatele vystupovala nad ostatní „konkurenty“, tak musí přinést nějakou invenci i ve formě – ale tak, aby byla v souladu jak forma, tak obsah. Musí pak přinést i něco, co nebylo ještě slyšet?

Dnes už si naštěstí nemusíme hrát na „neslýchané“ a „zcela nové“. To bylo v módě v polovině 20. století. Hudbu to zavedlo do různých slepých uliček a vznikla obecná frustrace, kam ještě dál? Je to past lineárního myšlení, proto také nastoupil postmodernismus se svým pluralitním pojetím. Na nekompromisním lineárním postoji k dějinám hudby jsou založeny avantgardní hnutí. Já se namísto fanatické víry v neustálý pokrok přikláním spíše k mírně stoupající spirále, kdy se určité principy cyklicky vrací. Mnoho současných skladeb je výrazně technicistních, což lze obdivovat, jenomže to podle mě nestačí. Je to jednostranné. Musí být zohledněn i emocionální aspekt. Úspěšné jsou pak ty skladby, které jsou brilantně technicky vyvedené a zároveň mají silný emocionální náboj. Schnittkeho a Ligetiho hudba je toho příkladem. Ještě mě napadá třetí možná kategorie – to, co má dobrá filmová nebo scénická hudba: obraznost. Pro mě je ideálem, když se tyto tři aspekty snoubí dohromady. Když hudba zasáhne naráz rozum, cit i obrazotvornost.

Taková hudební alchymie, v jakém poměru to správně namíchat.

Všimni si, že když převažuje jedna z těch složek a zbytek tam není, tak to vždycky nějak pokulhává.

Záleží ale také na kulturním kontextu – třeba v otázce interpretace. Zcela jinak zahraje danou skladbu japonský pianista oproti italskému. Tam je pak i alchymie kulturního kontextu, jak se to všechno potká, aby to rezonovalo i s posluchačem.

Říkáš to zcela přesně. Interpret dělá skladbu. A potažmo skladatele, což je jedna z velkých bolestí soudobé hudby. Vždy si vzpomenu na Schönberga, který si posteskl: „Má hudba není ošklivá, je jen špatně zahraná!“

Skladatel musí už pak své dílo nechat být. Už ho nemáš pod kontrolou.

V současnosti máme v naší zemi desítky talentovaných skladatelů, ale ne každý měl štěstí na provedení svých skladeb, na příležitosti spolupracovat s profesionálními tělesy a potažmo na vznik reprezentativních nahrávek. Nedávno jsem si dal závazek, že si poslechnu díla, která byla oceněna Grawemeyerovu cenou. Když pominu klasiky, jako György Kurtág, nebo Lutoslawský, tak tam byla většina jmen, která jsem neznal. Poslechl jsem si jejich skladby a řekl si – fajn, tohle zní dobře na nahrávce, ale už nevím, jak by to vyšlo naživo, a když jsem poslouchal dál, uvědomil jsem si, že by mnozí čeští skladatelé snesli srovnání. Možná, že určité limity malého českého prostředí mohou být v některých případech naopak výhodou, jak je to nádherně vidět třeba na Janáčkovi.

Máš tedy pocit, že tento „limit“ může být ve výsledku kvalitou? Kromě toho, že jsi skladatel, jsi také pedagog. Říkáš svým studentům o těchto limitech, nebo se snažíš tuto stránku spíš nezdůrazňovat?

Ke svým studentům jsem maximálně upřímný. Mají nárok se o praxi dozvědět vše podstatné, neboť je to velmi tvrdý a nevděčný boj.

Možná je dobře zkusit je co nejvíc odradit, aby vydrželi jen ti, kdo tu skladbu skutečně potřebují vytvářet.

Ono to tak stejně nakonec dopadne… Ale já nechci nikoho odrazovat, chci je spíš připravit na realitu bez falešných iluzí. Ukázat jim, jak skladatelská praxe ve skutečnosti funguje, dodat jim naději a vštípit určité cechovní zásady.

Měl jsi v době svých studií podporu od pedagogů?

Ano. Dodnes jsem velmi vděčný Otomaru Kvěchovi a Jiřímu Gemrotovi, kteří nám zajistili velkolepé absolutorium na Pražské konzervatoři. I pedagogové z katedry skladby hudební akademie, z nichž v posledních pěti letech bohužel mnozí zemřeli, Hanuš Bartoň, Ivana Loudová, Václav Riedlbauch, Marek Kopelent, Juraj Filas a stále tvořící Ivan Kurz. To byli lidé, kteří nás strašně moc podporovali a fandili nám. Juraj Filas mi jednou zdůrazňoval u klavíru: „Jeníku – víš, my jsme dnes s naší klasickou hudbou úplně na chvostu společnosti. Ta už bohužel málokoho zajímá. Oprav si tam ty kvinty a uvidíme se zase za týden.“ Byli schopni nám zajistit koncertní provedení i zajímavé příležitosti v profesionálních institucích, hezky o nás mluvili. To bylo naprosto jedinečné.

Jak může dnes skladatel dostat svou skladbu ven, na pódia? Kromě toho, že začne tím, že ji složí…

Tradičně museli být hudebníci velmi všestranní, takže nestačilo pouze, že cosi zkomponovali, museli být schopni to i předvést, a hlavně tím být nějak užiteční, třeba při liturgii. Ti nejpilnější a nejschopnější se hudbou pak mohli živit. Dnes je to podobné, skladatel nemůže být jen zalezlý doma, ale musí být přirozeně aktivně vetkán do hudební obce. Je pak otázkou času, kdy dostane příležitost k živému provedení. Jinak je tu také dnes možnost tvořit hudbu elektronickou a sdílet ji na sítích, což je nový model, který je velmi populární pro svou finanční nenáročnost. Platformy jako YouTube nebo SoundCloud jsou dnes přeplněné novou hudbou. Mít však provedení u zavedeného hudebního tělesa – to je privilegium.

Tenkrát taky neskládali tolik z vlastní ambice, ale protože to byla konkrétní zakázka.

Byli to všestranní muzikusové. Netrápili se nějakou vyumělkovanou koncepcí umění tak, jak si tím pleteme hlavu my dnes. Pokorně tvořili a ani nepočítali s tím, že by se jejich díla hrála i po smrti. Většina hudby vznikala pro jedno použití. To se zlomilo až někdy ve dvacátých letech 19. století, kdy Felix Mendelssohn-Bartholdy vytáhl Bachovy Matoušovy pašije a znovu je koncertně provedl. Něco jako: znovu si jdeme poslechnout antikvární tvorbu. Znovu si jdeme přečíst toho Jiráska. A ukázalo se, že to funguje. Ve dvacátém století vlivem průmyslové výroby a šíření zvukových nosičů se to překlopilo takovým způsobem, že převládl zájem o starou muziku nad zájmem o tu novou. Proto si také myslím, že aby dnes skladatel v konkurenci uspěl, nesmí být levný, obvyklý, napodobitelný. Skladby, které vytvoří, musí být událostmi. Musí se o nich mluvit.

Funguje tedy ne umělý marketing, ale autentický zážitek, který rezonuje mezi publikem a rozšiřuje povědomí o díle.

Dílo by mělo vzbuzovat úžas, mít auru. Posluchač by měl mít pocit, že byl svědkem něčeho opravdu výjimečného.

Jaké tvé dílo, za oněch pětadvacet let, vzbudilo největší úžas?

Není to směrodatné, některé skladby zapůsobily ve velkých koncertních síních, jiné možná zaujaly jen pár posluchačů ve skromnějším prostředí. Mohu snad doufat, že úžas a rezonanci vzbudily ty velké věci, počínaje Alenkou v říši divů po Kuře melancholik, Narcise, Vánoční kantátu. Tam jsem dostal mohutnou zpětnou vazbu. Alenku v říši divů jsem psal v roce 2010 jako absolventskou skladbu v pátém ročníku na konzervatoři, takže by se dalo říct, že ještě není zcela zralá, ne s tím rukopisem, který mám dnes. Ale je velmi autentická, velmi má. Vložil jsem do ní úplné maximum. Ve třetině práce na partituře mi odešel harddisk a o veškerou dosavadní práci jsem tak přišel. Začal jsem tudíž psát znova od začátku. Když člověk začne znova, tak je to ve výsledku vždycky lepší. Alenkou jsem se symbolicky rozloučil se svým dětstvím.

Takže občas programově smazat harddisk může být cesta k lepším výsledkům. Do jaké míry můžeš ovlivňovat podobu svých skladeb? Jsi součástí nácviků, koriguješ dirigenta, nebo přenecháváš list s kompozicí k životu těm dalším?

Pokud jen trochu mohu, snažím se být přítomen na zkouškách. Tuzemská interpretační škola je stále spíše zahleděná do minulosti, proto se snažím pohlídat si balanci zvuku, výraz, případně vysvětlit specifické technické požadavky a zejména vychytat chyby, které mohou v partech být. Mezi desetitisíci not a posuvek se vždy nějaká chybka najde. Jsem ale rád, když mě interpreti „překvapí“ svým osobitým pojetím. Užívám si, když jejich hudební názor funguje. Nejsem despota jako byl Carl Orff, který hudebníky driloval tak dlouho, dokud vše nebylo dokonalé. Tomáš Jamník jednou prohlásil, že spíš dělám „Bohouška“, což byla narážka na Bohuslava Martinů, který byl k interpretům velmi shovívavý. Očekávám ale, že interpret mou hudbu oživí. Že ji na hluboké emocionální úrovni pochopí a ukáže mi ji jako v zrcadle.

Byly v tvé kompozici momenty, které tě právě skrze interpretaci překvapily?

Mnohokrát. Obyčejně trpím, když poslouchám své skladby v živém provedení. Ne snad proto, že by byly tak špatně hrané, ale automaticky mám hned spoustu vnitřních postřehů a komentářů, co bych chtěl změnit a co bych udělal jinak – a už nemůžu. Jsem obětí zvuku. S odstupem času jsem schopen si interpretaci ze záznamu i užít. Na vysvětlenou – my tu skladbu dlouhé měsíce nosíme jen v hlavě, precizujeme ji a do poslední chvíle nevíme, jak bude fungovat. Reálný poslech je pak vždy překvapením – a tak to musí být.

Jak v kompozici pracuješ s pomlkami? Co ticho v kompozici?

Ticho je klíčovou zvukovou kvalitou. Myslím, že už jsem se dopracoval do stádia, kdy nemám nutkání jen zaplňovat prázdný notový papír. Vystačím si i s řídkou sazbou, ale musím k tomu mít důvod. To přichází se zkušenostmi. Nezkušený skladatel má pocit, že musí pořád něco předvádět. Nemusí. Když si člověk vyslechne skladby třeba Arvo Pärta nebo Antona Weberna, tak žasne, jak jednoduše jsou napsané. To vyžaduje odvahu, každá nota je přesně na svém místě.

Brzy tě čeká tvá další premiéra. A to už 19. listopadu. Suita Mortale.

Velmi se na ni těším! Jedná se o taneční suitu, uvedenou v Rudolfinu při příležitosti desetiletého výročí Akademie komorní hudby. Objednal si ji u mě Tomáš Jamník, kterému jsem napsal exponovaný violoncellový part doprovozený poměrně štědře obsazeným ansámblem dřevěných a žesťových hudebních nástrojů, harfy a kontrabasu. Svita tematicky odkazuje na proslulý „tanec smrti“, který už od středověku fungoval jako „memento mori“, pamatuj na smrt, a pokud se nepletu, tak to bude první česká kompozice, která podobný námět zpracovává. Nechtěl jsem moralizovat, ale spíš podtrhnout grotesknost fenoménu smrti. Využil jsem tradiční tance jako tarantela, tango, valčík a kvapík. Světská zábava se ve skladbě snoubí se závažným tématem – smrt je sice vykreslena pitoreskně, ale zároveň neztrácí svůj respekt. Vždyť život je jen jedno velké divadlo!

Colours of Ostrava, Rock for People, Metronome nebo Beats for Love se předhánějí s headlinery a cílením na co nejširší publikum. Rock for People si vybudoval monopol u ro-ckových fanoušků a letos lákal na Slipknot, Sex Pistols, Fontaines D.C., navrácené Linkin Park či Guns N’ Roses. Kampaně na takové festivaly startují už rok dopředu a postupně odhalují vizuály i headlinery. Reklamy útočí ze všech stran – z billboardů, tramvají, ze zastávek i sociálních sítí. Po konci sezony ale jako by se po nich slehla zem.

Open-air koncerty mají své kouzlo. Když se však podíváme na starší akce, působily mnohem víc jako oslava hudby a interpreta, nejen jako barevná podívaná, jejímž hlavním cílem je přitáhnout pozornost. Festivaly přitom mají sílu představit i interprety, které by publikum jinak minulo. Kratší sety jsou pro kapely příležitostí dostat hudbu k lidem, kteří původně přišli na někoho jiného.

A to vše je jen české měřítko. U obřích akcí, jako jsou Coachella, už je cítit, že se z hudební události stává spíš věc prestiže a přehlídka influencerů než setkání s cílem poslechu hudby.

Blízkost a komunita: podzim v klubech

Na malém prostoru klubu se setkává větší koncentrace hudebních nadšenců. Blízkost k interpretovi i publiku vytváří pocit komunity a skutečného setkání. Dramaturgové tu mají volnější ruku: místo honby za největšími jmény mohou objevovat nové žánry a dávat prostor začínajícím umělcům, ať už domácím, nebo zahraničním. Hudba je tu vždy na prvním místě – teprve potom přichází vše ostatní.

S podzimem začíná klubová sezona, která se oproti festivalům drží vlastního konceptu a necílí na davy, ale na lidi, kteří chtějí hudbu opravdu poslouchat. Kluby nabízejí prostor k setkávání s podobně laděnými fanoušky, možnost potkat interpreta napřímo, odnést si merch nebo desku. Zatímco pro rozběhnutější kapely je výhrou být na festivalovém line-upu, v klubech vzniká prostor hlavně pro ty, kteří si svou základnu teprve hledají.

Pražské Roxy je synonymem divokých devadesátek i ikonou dnešní klubové scény. Kromě hudby se zde v Galerii NOD odehrávají výstavy, autorská čtení či divadelní představení. Hudební dramaturgie odráží současné trendy nezávislé scény, podporuje komunity, mikroscény i umělecké školy. Kluby tak stojí na žánrové rozmanitosti a komunitní energii.

Hudební introverti a extroverti

Přestože se festivaly a kluby liší přístupem, atmosférou i výsledkem, cílová skupina je podobná – mladí lidé mezi 18 a 35 lety, většinou s vyšším vzděláním, aktivní na sociálních sítích. Právě online se jejich zkušenost často završuje: Rock for People má přes 239 tisíc sledujících, během festivalového týdne narostl počet fanoušků o 20 tisíc a příspěvky zasáhly až 22,5 milionů uživatelů po celém světě.

Festivaly se zároveň snaží pracovat i se svou ekologickou stopou – od třídění odpadu přes gastroodpad až po větší podíl veganských a lokálních jídel. Festivaly se ve svém programu snaží oslovit i různé cílové skupiny – od dětí prostřednictvím rodinných či dětských zón a programů pro mladší publikum až po seniory, kterým bývají určeny třeba koncerty lokálních cimbálovek.

Je to jako rozdíl mezi hudebními extroverty a introverty: festivaly zosobňují konzum a touhu po zážitku spolu s co nejvíce lidmi, zatímco kluby kladou důraz na blízkost a hudbu samotnou.

Zážitek vs. prožitek

Festivalová dramaturgie se často řídí požadavky sponzorů a honbou za velkými jmény. Zážitek se měří návštěvností, velikostí stage a dosahem na sítích, zatímco realitou zůstávají fronty a prázdné areály po zbytek roku.

Oba světy – festivaly i kluby – fungují paralelně, ale přinášejí naprosto odlišné zážitky. A možná právě v malých sálech lze zaslechnout to, co by pod nánosem světel a decibelů festivalových areálů zůstalo neslyšitelné. To, co zde zaslechnete, se nedá zachytit do krátkého reelsu – ale v člověku zůstane mnohem déle a hlouběji.

Česká nezávislá hudební scéna se může pyšnit výraznou tváří. Písničkářka Kvietah zaujala svou niternou tvorbou i porotu letošních Cen Anděl. V srpnu zamíří do Brna a představí se také na festivalu Povaleč.

Kvietah, vlastním jménem Magdalena Fendrychová, se ve svých textech vyznačuje poetickou citlivostí. Křehké verše, ve spojení s výraznou hudební produkcí, vytvářejí komplexní obraz mnohdy komplikovaného světa. Stylově balancuje na pomezí indie rocku a popu. Otevřeně se vyjadřuje k esenciálním tématům osobního i společenského charakteru. Aktivismu se věnuje zejména ve svém posledním albu, v němž hudbou zpracovává své frustrace ze sociálně-kritických otázek – od motivů války po práva LGBTQ+.

Začátkem srpna vystoupí na festivalu Povaleč, den poté také v brněnském Kabinetu MÚZ. Ve druhé polovině září vydá nový singl, který bude součástí reedice jejího alba Díky, včely. To se objeví i na CD. Křest CD proběhne koncem října v rámci koncertu s kapelou Včely v pražském Café V lese.

Bolestivé náměty, medová interpretace

Dokážete říct, kdy hudba „má smysl“ pro vás jako tvůrkyni a kdy pro ty, kdo ji poslouchají?
Dlouho jsem vnímala umění tak, že má mít smysl primárně pro mě a že se nemá přizpůsobovat publiku. Byla jsem vyloženě proti. Tvorba pro mě byla zcela osobní záležitostí, ani jsem nevydávala. Postupem času se mi ale, zejména díky hraní na veřejnosti a následné zpětné vazbě od lidí, zalíbila myšlenka, že by má tvorba třeba mohla někomu pomoct. Tím moje práce dostala nový rozměr. Stále věřím, že primárně nemůže mít smysl pro konzumenta dílo, které nemá smysl pro autora. Zároveň jsem si ale uvědomila, že je v mém vlastním zájmu přizpůsobit své dílo publiku tak, aby pro něj bylo srozumitelné.

V čem dalším se vaše tvorba v průběhu let změnila?
Nejvíce nejspíš v rychlosti a kvalitě nahrávání. Dříve jsem se ve studiu snažila nahrávat co nejrychleji a na co nejméně pokusů. Postupně mi však začalo docházet, jak je samotný záznam skladby důležitý a jak moc nad ním musíte přemýšlet. Poslední dobou při nahrávání více diskutuji s producentem. Kolikrát mi řekne, ať něco zazpívám třeba něžněji, uberu vibrata, pošeptám to. Tohle všechno nesmírně ovlivní výslednou emoci skladby.

Je pro vás důležité, aby posluchač věděl, co bylo námětem písně, nebo mu v interpretaci necháváte zcela volnou ruku?
Ne vždy mám potřebu sdělit, o čem písnička je, ale někdy je to pro mě zásadní. K mé tvorbě osobně to patří. Nedělám umění pro umění, i když je nějaká píseň více poetická, neznamená to, že by v sobě neměla nějaký skrytý význam. Když už o námětu mluvím, tak je to většinou na koncertech. Je to určitá forma interakce s diváky. Písnička, u které to běžně říkám je MPJ, která vypráví o americké bojovnici za práva transgender osob. Obecně mi na tom záleží u angažovaných témat, a to obzvlášť v případě, když mám pocit, že by to publikum nemuselo sledovat. Jsou místa, kde lidé tato témata zkrátka neregistrují a myslím si, že má smysl je s tím konfrontovat, i když to může být třeba i nepříjemné.

Deska Díky, včely je na světě už rok. V čem naplnila, a případně i předčila, vaše očekávání?
Co se týče toho, jak ta deska zní, tak jsem spokojená. Je to teprve má druhá studiová deska a bylo pro mě podstatné prosadit si své představy v rámci hudební produkce. U první desky, jsem mnohem více nechávala prostor producentovi, teď jsem mu do toho více mluvila. Zajímavý proces tvorby měla písnička Herojam sláva, u které jsem si musela prosadit její výslednou rockovou podobu, namísto klidnější klavírní verze. Nevzdávala jsem se svých idejí o výsledném zvuku a stálo mi to za to. Ze strany publika mi často chodí zprávy, že se jim více líbila první deska Hejno černejch koček, čemuž upřímně rozumím. Řekla bych, že není tolik náročná na poslech. Díky, včely vyžaduje váš čas. Ve výsledku z toho ale nejsem smutná, naopak, jsem za to ráda. Já sama mám několik oblíbených alb, která si musím poslechnout víckrát, abych se na ně dokázala naladit a je to tak v pořádku. Mým cílem není psát všemi oblíbené hitovky. Píšu tak, jak to ke mně přijde, inspiraci si nevybírám.

Máte teď v plánu nějaký projekt, na který se obzvlášť těšíte?
V srpnu nás s kapelou čeká naše první soustředění. Jsou to pro mě neuvěřitelně blízcí lidé, mám v nich velkou oporu a těším se, že spolu budeme konečně něco tvořit. Společné album je zatím budoucnost, ale určitě to máme v plánu. Čekají mě také dva sólo koncerty v zahraničí − v Chemnitzu a v Košicích. V září vychází nový singl.

Co byste vzkázala začínajícím songwriterům?
Před několika lety jsem čelila vyhoření. Došlo mi, že je potřeba nejen hodně tvořit a trénovat, ale hlavně si od toho umět odpočinout. Obzvlášť v umění člověk potřebuje množství inspirace, která se hledá těžko, pokud jste neustále pod tlakem. Jako mladší jsem si vytvářela nezdravé workoholické návyky. Každý den jsem chtěla přijít s novou písničkou, což nebylo vůbec nutné. Pomohlo mi chodit za kulturou, hodně číst, setkávat se s lidmi. Myslím, že skrze tohle dokáže člověk tu inspiraci nasávat a znovu dodávám, že opravdu zásadní je ten odpočinek, aby nás to pořád bavilo. Protože umění bychom neměli dělat, abychom byli slavní, ale protože máme nějakou niternou potřebu tvořit. Důležité je tedy si to udržet jako něco, co máme rádi a nenechat si to vzít.

text: Barbora Kalendová

Kvietah
Festival Povaleč (Valeč)
čt 7. 8.

Kabinet MÚZ (Sukova 49/4, Brno)
pá 8. 8. 20:00

Oceňovaný slovenský festival Pohoda slibuje víkend plný zážitků. Druhý červencový týden na něm vystoupí legendy jako trip-hopoví Massive Attack, Queens of the Stone Age, Iggy Pop či jedna z nejžádanějších punkových kapel současnosti Fountains D.C., a mnoho dalších.

Letiště Trenčín se ve dnech 10. až 12. července 2025 opět promění v epicentrum hudebního dění. Pohoda Festival, největší slovenský multižánrový open-air festival a držitel ocenění Nejlepší středně velký festival podle European Festival Awards 2023, přivítá návštěvníky na svém 29. ročníku s pestrou paletou umělců z celého světa.​

Mezi hlavní hvězdy letošního ročníku patří legendární britská trip-hopová skupina Massive Attack, americký rocker Iggy Pop a kalifornská formace Queens of the Stone Age. Dále se představí irská post-punková senzace Fontaines D.C., americká zpěvačka Ashnikko, rapper FERG, experimentální hip-hopový umělec JPEGMafia a energický performer Marc Rebillet. Fanoušci se mohou těšit i na vystoupení britské trip-hopové legendy Morcheeba, synth-popového dua Magdalena Bay, polské DJky a producentky VTSS, rappera Action Bronsona, australského DJ a producenta Luude, britsko-amerického rockového dua The Kills, jazzového saxofonisty Kamasi Washingtona a japonského DJ Yousuke Yukimatsu. Představí se také francouzský DJ Folamour, britský grime rapper JME, singapurská zpěvačka Yeule, britská sitáristka Anoushka Shankar, polský kytarista Marcin a ukrajinská ethno-chaos skupina DakhaBrakha.

Z domácí scény vystoupí Richard Müller, Jana Kirschner, Peter Lipa, Korben Dallas, Katarzia a Bad Karma Boy, všestranná DJka SJ Yellow, oceňovaní Berlin Manson a miláček taneční scény FVLCRVM představí nový audiovizuální set.

„Máme rádi místo, kde se festival koná, a pečlivě o něj dbáme. Usilujeme o to, aby atmosféra připomínala návštěvu u dobrých přátel – připravíte chutné jídlo a pití, uklidíte, zkontrolujete koupelny a toalety, pustíte si dobrou hudbu, zajdete na dobré divadlo nebo film,“ říká ředitel festival Mišo Kaščák.

„V oblasti ekologie se snažíme jít dál než je běžný standard. Kromě vratných kelímků, kompostovatelných talířů a příborů a nadstandardního počtu toalet s biologickým koncentrátem využíváme mobilní solární elektrárny a solární osvětlení, nabízíme osobní kapesní popelníky, třídíme odpad a sbíráme druhotné suroviny. O areál se navíc stará tým čítající přibližně 120 osob. A tím naše úsilí zdaleka nekončí.

Už na začátku jsme si uvědomili, že existuje něco, čemu říkáme ,festivalový paradoxʻ – chcete-li lidem nabídnout svobodu a bezpečný prostor, musíte je nejprve uzavřít za plotem. Připadá nám to absurdní, a proto areál v noci nezavíráme. Návštěvníci se mohou volně pohybovat a trávit čas v prostoru festivalu kdykoli chtějí. Právě to považujeme za jednu z našich hlavních výjimečností.

Před několika lety jsme se také rozhodli zakázat prodej tvrdého alkoholu. Díky tomu je možné poslat dítě přes areál i ve tři hodiny ráno – a máte jistotu, že nenarazí na opilé postavy připomínající ,zombíkyʻ. Mluvím z vlastní zkušenosti,“ dodává Mišo Kaščák.

Pohoda Festival je známý svou unikátní kombinací hudby, umění a společenských aktivit. Kromě hudebních vystoupení nabídne bohatý doprovodný program zahrnující divadelní představení, literární čtení, filmové projekce a diskuse na aktuální společenská témata. Festival klade důraz na ekologii a udržitelnost, což mu vyneslo pověst „zeleného festivalu“.

text: Anna-Marie Bártová

Pohoda Festival
Letiště Trenčín (Slovensko)
10.–12. 7.

Více informací o možnostech ubytování, vstupenkách a kompletní aktualizovaný line up najdete na www.pohodafestival.sk
VSTUPENKY - https://www.ticketlive.cz/cs/event/pohoda-festival-2025
Sledujte POHODU na IG a FB.

Jen málo hudebnic vystřelilo za poslední rok ke hvězdám tak výrazně jako francouzská zpěvačka Zaho De Sagazan.

V lednu 2024 hrála na showcasovém festivalu Eurosonic, letos tam už působila jako porotkyně hodnotící jiné hvězdy na vzestupu. Její tvorba už možná zdolala nejeden milník, zamiloval si ji i magazín Vogue, zároveň ale jakoby blyštivosti velkého světa showbyznysu vzdorovala. V čem spočívá její kouzlo?

Když loni na ceremoniálu filmového festivalu v Cannes zpívala Bowieho klasiku Modern Love, přivedla Gretu Gerwig k slzám. A režisérka Barbie není jedinou, která na koncertě Zaho de Sagazan zažila něco podobného. Na setkání s tímto jedinečným hlasem se totiž nedá zapomenout. Teď se autorka strhující a dojemné nahrávky La Symphonie des éclairs poprvé představí i u nás. „Můj kreativní proces začíná samotou. Nedokážu skládat, když jsem obklopená lidmi,“ říká.

Její začátek byl stejně tak nenápadný jako raketový. Když v roce 2023 vyšlo album La Symphonie des éclairs, měla za sebou první vystoupení a renomé naprosto uhrančivé zpěvačky. Necelý rok a půl poté už je album bráno za fenomenální příspěvek nejen do kánonu francouzského šansonu a vychází v rozšířené verzi. A tak se není čemu divit, že během roku 2023 odehrála přes sto vyprodaných koncertů a zakončení pařížské olympiády ozdobila svou interpretací ikonické skladby Sous le ciel de Paris. „Můj tvůrčí proces je dlouhý, velmi dlouhý. Mám to tak ráda, strávit hodiny nad jedinou větou. Miluju, když si při skládání můžu dát načas.“

Když jí bylo třináct let, objevila tvorbu Toma Odella a schopnost hudby ponořit během chvíle posluchačstvo do smutku a záhy ho utěšit. Dekádu poté s Odellem nahrála srdceryvné duety včetně zbrusu nové skladby Old Friend. „Jsem tou kamarádkou, které se ozvete, když se potřebujete tři hodiny vypovídat,“ říká Zaho de Sagazan, která nejprve plánovala životní dráhu zdravotnice, než našla své poslání a naplnění v umělecké tvorbě. A jakkoliv pateticky to může znít, její debutová deska – oceněná mimo jiné čtyřmi výročními French Music Awards – má opravdu hojivé schopnosti a její autorka nadání promlouvat ke každému z nás jako ta nejbližší duše.

Její schopnost navodit pocit dokonalé blízkosti je výsledkem promyšlené práce, ale samozřejmě i přirozené empatie. „Jsem trochu control freak. Od skládání u piána, přes mix, mastering, klipy, jsem v tom ponořená až po uši. Chci to mít pod kontrolou, protože to jsou moje písničky, moje děti, je důležité, aby na mém názoru záleželo,“ říká s tím, že složitější je pro ni píseň dokončit, nikoliv přijít s prvním veršem, výchozím motivem. „Říct si, že mám hotovo, to je ta nejtěžší část.“ Pokud jde o její tvůrčí dráhu, ta je naopak teprve na začátku.

text: Viktor Poláček

Zaho De Sagazan
ARCHA+ (Na Poříčí 26, Praha 1)
so 8. 3. 20:00

Vyrůstala v hudebním prostředí a svůj první debut zažila ve svých 18 letech na jazzovém festivalu v USA v Sacramentu. Založila a aktuálně připravuje třetí ročník festivalu VOCAL, který dává prostor výhradně ženským hlasům a především – učí, jak z hlasivek vykřesat zpěv. Mluvím tak o Petře Ernyeiové a ona sama již sdělí více nejen o festivalu, ale o zpěvu jako takovém.

Začnu právě jednou z nejtěžších otázek – co je zpěv?
Zpěv je zázrak. To, že se nadechneme a dovedeme opřít vlastní nádech do svých kostí a dutin a vydáme tón, to je přeci kouzlo. Je to také velice osobní záležitost, je to odraz momentálního stavu, ve kterém se nacházíme. Pokud se smíříme s vlastním hlasem, může být pro nás i okolí velmi léčivý. Někdy je třeba se navrátit až do dětství, do miminka, které nemá žádné předsudky a dělá to, co je mu vlastní. Křičí, vříská, žvatlá, zpívá si. A všechno dělá správně a má z toho ohromnou radost. Hlas nám otevírá cestu k naší podstatě, k našemu já. Hlasový vývoj ovlivňuje náš osobnostní rozvoj. Hlasový projev má vliv na duševní i tělesné zdraví nás samotných.

Co vás zaujme na hlase, čím se pro vás stává výjimečnější, než ostatní?
Fascinuje mě to, že každý zníme úplně jinak. Zpěv má tolik možností. Záleží na tom, jak o hlas pečujeme, co prožíváme, co po sobě chceme. Je tam tolik možností a mě baví pozorovat a poslouchat, jak to lidé mají. Jak profesionálové tak amatéři.

Několikrát jsem byla u mé kamarádky a úžasné zpěvačky Markéty Cukrové na pěveckých kurzech a kromě toho, že jsem sama zpívala, tak jsem po zbytek dne poslouchala ostatní a sledovala, co se jim vše děje uvnitř těla. Získala jsem vhled a jemnost, se kterou pozoruji každého studenta i interpreta. To je pro mě opravdu výjimečné, sledovat neviditelné.

Jaké kvality vnímáte u výrazněji talentovaných zpěvaček či zpěváků?
Co je pro mě zásadní, měli by mít zvládnutou techniku. A to je vlastně jednoduché. Základní principy – správné dýchání, brániční opora, vnitřní ucho. To je pro mě asi nejdůležitější. Pak je důležité neustále na sobě pracovat a rozšiřovat si povědomí o tom co dělám, o tomto kumštu. A další důležitá věc – neztratit sám sebe. Možná se napřed člověk musí znovu nalézt a to občas znamená, vrátit se na začátek, rozbořit to zažité a začít znova a správně. Pak to jde už rychle. Cením si osobitosti, učenlivosti a pokory.

Může se člověk začít věnovat zpěvu i v dospělosti nebo je předpokladem k tomu, aby byl někdo dobrým zpěvákem, průprava od dětství?
Záleží na tom, co chce člověk zpívat. Pokud mám ambice zpívat operu, nelze v pozdějším věku začínat, abych se stala profesionálem. Ale svým přátelům určitě zazpívat mohu.
To se týká i muzikálů, velkých koncertů, prostě profesionálních produkcí.

Ano, musí se začít dříve, je to trénink, např. jako sport. Čím častěji a déle věc děláme, tak to podle toho pak vypadá. Předpoklad je, že se to musí dělat správně.
Když je člověk v hudbě od dětství, je tam také větší sebevědomí, zažitá muzikálnost, prostě na vše je více času a lépe se člověk učí, když je mladší. Čím je člověk starší, je více kritický sám k sobě, ztrácí hravost a lehkost a to se odráží ve zpěvu.

Ke mně chodí na zpěv i starší studenti a vidím, že každý může dosáhnout určité úrovně, ale nesmí se bát a musí se obrnět trpělivostí. Učení se zpěvu je běh na delší trať.

Jak najít vlastní podobu projevu bez toho, aby zpěvák zcela následoval styl svého hlasového pedagoga?
Vždy je to spolupráce učitele a žáka. Je to společné objevování, diskuze, zkoušení, omyly a návraty. Správný učitel by neměl studenta štelovat do svých představ, ale najít to, co je na tom druhém jedinečné. A to podporovat. Základ je ale jeden – správný dech, opora a vnitřní pohled. A to ostatní je předmětem zkoumání. Učitel by měl svého žáka podporovat, respektovat a jít po tom, co mu jde a co ho baví. To je pro mě jako pro lektorku zpěvu zásadní.

Co všechno práce s hlasem přináší? Je prospěšná i pro duševní zdraví?
Jsme zpěvačka a mám určitá pravidla, jak se o hlas starat. Nekouřím, dobře spím, piju vodu a trénuji zpěv, buď dělám hlasová cvičení nebo si zpívám, učím se nové písničky, mluvím se správnou oporou a na nikoho nekřičím. Jako lektorka se mým studentům 100% věnuji, jsem stále přítomná, pozoruji a naslouchám. Občas jsem hodně unavená, nevydržím sedět, pořád něco předvádím, skáču, máchám rukama, nohama a po šesti hodinách jsem úplně vyřízená. Zpěv je naprosto zásadní pro zdraví a nejen duševní. Pokud se správně dýchá a zpívá, je to opravdu léčebné. Také se zpěvem aktivuje důležitý nerv – Nervus vagus, nejdelší nerv v těle, který má léčebné a uklidňující účinky.

Je rozdíl mezi zpěvákem a interpretem?
Zpěvák je vždy interpret – buď zpívá písně převzaté nebo vlastní – a v tom je velký rozdíl.
Např. v jazzu interpretujeme písně, které byly napsány od roku cca 1917, jsou jich tisíce a jsou přenádherné – zpívaly je úžasné zpěvačky – Ella Fitzgerald, Billie Holiday a mnoho dalších – to byly skvělé interpretky. Nebo přezpívané známé či méně známé písně.

V dnešní době je plno skvělých zpěvaček autorek a zpěváků autorů. Sama se teď’ pouštím do skládání, je to pro mě úplně nová věc. Celý můj zpívací život jsem zpívala písně převzaté. Teď mě čeká práce na autorském projektu, který bych chtěla představit příští rok v prosinci.

Jakým způsobem vedete růst hlasu? Jaký je způsob vaší pedagogiky?
S každým je to individuální. Když ke mně někdo přijde poprvé, zjistím, co očekává, co chce. Zeptám se, jakou poslouchá hudbu, od toho se můžeme odrazit dál. Zjistím hlasový rozsah, poslechnu si barvu hlasu, podívám se, jak dýchá. Takový sken, abysme mohli správně začít. Pracuji hodně s představami, nejde vysvětlit jednoduše, jak hlas pracuje. Vše je ukryté v nás, nic nevidíme, jen slyšíme výsledek toho, co tvoříme. Záhada, co?

Tělo je jako nástroj – klarinet – do kterého foukáme a ozvučujeme ho nebo housle, které rozezníme tak, že zmáčkneme strunu a zvuk se nese ozvučený krásným dřevem.
A hlavně je potřeba zapojit všechny smysly a také tělo. Nic nefunguje odděleně.

Založila jste festival VOCAL – NOC ZPĚVAČEK, kde dáváte výhradně prostor ženským hlasům. Jak účinkující vybíráte a které hlasy představí třetí ročník?
Ano, tento festival je moje dítko. Vždy jsem měla touhu spojovat, sdružovat a dát prostor talentovaným a skvělým zpěvačkám. Začalo to těsně po covidu, kdy jsme vyzkoušeli pilotní ročník, do kterého jsem pozvala mé kamarádky a skvělé zpěvačky – Martu Kloučkovou, Ridinu Ahmedovou, Simonu Hulejovou, Markétu Foukalovou a Janu Koubkovou, která je zároveň patronkou festivalu. Každý rok vybírám nové zpěvačky – české, jedna slovenská a objev roku. Je nás tady hodně a já si myslím, že je potřeba představit naší vokální scénu divákům, kteří je kolikrát vůbec neznají a po koncertě jsou nadšeni, co tu máme za poklady.

Pro rok 2025 jsou to tyto pěnice – skvělá Lenka Novotná z kapely Colorful People, slovenská hvězda Julia Kozáková, jazzová Elena Sonenshine, cenou Anděl oceněná Dorota Barová, Yellow Sisters, které budou slavit 25 let vzniku svého tria a jako objev roku talentovaná Barbora Kafková.

Dá se nějakým způsobem definovat tuzemské hudební prostředí, které sledujete? Co v něm převládá oproti jiným zemím a tamní scény?
Sleduji pečlivě, co se děje na naší pěvecké scéně a jsem mile překvapena, kolik kvalitního materiálu tu máme. To samé platí pro slovenskou scénu. Obdivuji zpěvačky autorky, vyprávějí příběhy, skládají hudbu, to je obdivuhodné! S příchodem hudebních platforem a možnosti poslechnout si aktuální hudbu ze světa, se ohromně zlepšily pěvecké dovednosti interpretek a z toho mám velkou radost. Když je zpěv v pořádku, můžete se věnovat poslechu toho podstatného a to jsou texty a hudba. A tak si i vybírám zpěvačky pro můj festival. Všechny své řemeslo perfektně ovládají a vy se tak můžete ponořit do hudby a užít si večer.

Abychom nemuseli čekat až do dubna, kdy proběhne festival VOCAL, kde vás můžeme slyšet dříve?
V Unijazzu uvádím 17. prosince premiéru svého nového pořadu vol. 1 s Janou Vebrovou Povídání o zpívání. A v prosinci mne bude ještě možné slyšet na Štědrý den, 24. prosince od 22 hodin, v pražském Jazz Docku.

Lidová píseň, současný přístup. Ukrajinská kapela DakhaBrakha je už dvacet let vyslancem tamní kultury, kterou láskyplně, ale někdy i docela nekompromisně přetváří pro 21. století.

Z uměleckého hlediska mohou být krátce před vydáním nové desky spokojeni, válka v rodné zemi však dává jejich hudbě nežádoucí twist. 21. listopadu přijedou do Prahy na svůj dosud největší koncert, ten navíc doprovodí nové projekce vytvořené ukrajinskými umělci i válečnými fotografy. Na otázky Artiklu odpovídal Marko Halanevyč.

Představovat tradiční hudbu novému publiku je výzva, není snadné znít současně a zároveň nedeformovat to tradiční. Jak k tomu přistupujete vy?
Naším cílem vlastně nebylo adaptovat anebo nějak překládat etnickou hudbu modernímu publiku. Jednoduše jsme s etnickou hudbou experimentovali a snažili se ji v prvé řadě dělat zajímavou pro nás samotné. Že se k tomu ve výsledku vztahuje tolik lidí po celém světě, je pro nás obrovským potěšením. Jako hudebnictvo jsme šťastni.

Vaše hudba je občas nálepkována jako folk punk, co je na DakhaBrakha nejvíce punkového?
Asi to bude nějak souviset s naší svobodomyslností. Nenastavujeme si žánrové hranice. Řídíme se jen vlastním vkusem, který se ale s postupujícími roky vyvíjí. A pak si uchováváme i nezávislost na labelech a trendech.

DakhaBrakha je jedním z nejvýraznějších reprezentantů ukrajinské kultury ve světě. Cítíte nyní, co se odehrává barbarská ruská invaze do vaší země, ještě větší zodpovědnost?
Je naší povinností, abychom o válce hovořili a zdůrazňovali důležitost podpory ze strany civilizovaného světa. Toto je válka mezi totalitarismem a mladou demokracií, jejíž porážka by představovala velmi zlý precedent.

Je skvělé, že nás Češi i vaše vláda podporují, zvláštní poděkování si pak zaslouží česká iniciativa, díky které se na Ukrajinu dostaly zbraně, které zachránily mnoho životů a pomohly letos na jaře zabránit možné katastrofě.

Netřeba říkat, že válka má vliv na všechny na Ukrajině. Je to obrovská tragédie pro každého z nás. Vědomí, že každý den může být tím posledním, nás neopouští a přestavuje už skoro tři roky každodenní realitu. Není snadné jít na pódium, vědět, že na tvou zemi, kde se nachází tvé děti a rodiny, zrovna míří rakety, a až do konce show nevědět, kam dopadly. Je to složité a traumatizující. A nešlo nezohlednit tyto události a zkušenosti v naší hudbě.

Kdybys měl doporučit jednu ukrajinskou spisovatelku nebo spisovatele, jednu malířku nebo malíře a jednoho skladatele nebo skladatelku, kteří lidé by to byli?
Na Ukrajině dnes žije tolik progresivních a talentovaných tvůrčích lidí… Nechce se mi vypichovat jedno jméno a tím přehlížet jiná. Ale pokusím se.

Určitě chci zmínit Mariju Prymačenko, ikonu naivního malířství. Její díla má u nás doma každý u srdce: jsou to archetypální díla, která jsou zároveň naprosto srozumitelná, protože vznikala za použití jednoduchých technik.

Z literatury bych asi zmínil básníka Serhije Žadana, skutečného mistra slova. Není skvělý jen tím, jak dokáže vystihnout sociální posuny v zemi, ale taky je velmi subtilně reflektovat a reinterpretovat. Jsme hrdi na to, že v repertoáru máme i jednu skladbu vycházející z jeho slov.

A pokud jde o hudbu, pak bych rád zmínil Valentyna Sylvestrova – žijícího klasika, jehož tvorbu nemusí být úplně snadné vstřebat, ale stojí za to věnovat mu dostatek snahy, abychom ho docenili ve vší velikosti.

Je v ukrajinském folklóru prostor pro humor?
Naše folklórní písně charakterizují především polyfonie. Vícehlasy jsou vlastní folklóru většiny ukrajinských regionů, byť samotný zpěv na západě je jiný než ten na východě.

A humor? Určitě je naší součástí. Pořád si čas od času s radostí otevřu knihu lidových pořekadel a potichu se jim směju. Myslím, že nám humor pomáhal celá století naší složité historie, kdy jsme neměli vlastní stát. I v současné situaci, která je tak těžká, nám memy a internetový humor pomáhají zůstat příčetnými a nepřestávat věřit v univerzální hodnoty a triumf světla nad temnotou.

Přijde ti, že svět věnuje stále dostatek pozornosti tomu, co se u vás děje? Protože lidi dokáže válka unavit a jejich zrak i pozornost se otočí jiným směrem…
To se nepochybně děje a je to tak přirozené. Lidé se nedokáží příliš dlouho soustředit na jednu tragédii, zvlášť když se jich přímo nedotýká a na mapě světa se objevují nová epicentra konfliktů.
Naše ukrajinská tragédie ale nikam nezmizela a jestli se rozšíří dále do světa závisí na tom, jak to celé dopadne pro Putina. On a jeho spojenci na ose zla chtějí rozdělit svět a Ukrajina je pro ně jen začátek. Jednota a odhodlání demokratického světa určí, jakým směrem se vyvine budoucnost lidstva.

Jaký vliv má válka na kulturní dění na Ukrajině? Ve válce umřelo i nemálo umělců a umělkyň, kulturní dění ale nezhynulo, což by mohlo svědčit o tom, že by mohlo být ještě hůř…
Ale ono je velmi špatně. Rusové z ukrajinských území oficiálně unesli přes dvacet tisíc dětí, ale ve skutečnosti jich bude mnohem víc. Počet zdokumentovaných válečných zločinů je nekonečný. Počet neoznačených hrobů objevených po znovuzískání části území vypovídá o systematické genocidě. Po osvobození charkovské oblasti bylo v jednom z těchto hrobů nalezeno i tělo dětského spisovatele Volodymyra Vakulenka. Jeho deníky z časů okupace později pomohla vydat spisovatelka Viktoria Amelina, která sama několik měsíců poté zemřela po raketovém útoku Rusů na obytný dům.

Rusové ničí knihovny, divadla a muzea, vypálili a se zemí srovnali třeba rodný dům Marie Prymačenko. Bylo obrovským štěstím, že místní obyvatelé jen hodiny předtím schovaly její cenná díla u sebe doma a tak je zachránili.

Ve všem tom smutku se ale snažíme žít naplno, obrovský boom zažívá čtení. Dostat se na knižní veletrhy a festivaly je skoro nemožné, o divadlech a koncertech to platí taky, plus vznikají nové kapely i umělecké kolektivy. Znovu se tak potvrzuje, jak je kultura klíčová nejen pro duchovní život, ale i samotné přežití.

Co teď čeká vás? Už jste dlouho nevydali nové album.
Určitě se těšíme do jednoho z nejkrásnějších měst na světě – do Prahy. Určitě tam v premiéře zazní některé písně, protože už na začátek příštího roku chystáme vydání nové desky. To jsou naše sny a plány. Na té desce budou úplně nové skladby, které jsme složili letos, ale i pár starších. Budou dost rozličné – jako naše životy teď.

text: Viktor Poláček

DakhaBrakha
SaSaZu (Bubenské nábřeží 306, Praha 7)
čt 21. 11. 20:00

Festival Hear Me! je putovní akce zaměřená na volnou improvizaci a experimentální hudbu, která v roce 2024 proběhne ve dnech 25. až 27. října ve Veřejném sále Hraničář v Ústí nad Labem. Program nabídne rozmanité zvukové performance, participativní procházky a přednášky zaměřené na témata spojená se zvukovým uměním, rádiovým šumem a analogovými technologiemi.

Festival zastřešuje kurátorský tým pod tématem „PROUDĚNÍ“, který spojuje návštěvníky s myšlenkou odhalení skrytých zvukových polí a prostředí prostřednictvím analogového přístupu a radioamatérství. Událost se zaměří na propojení experimentálních zvukových umělců, radioamatérů a veřejnosti, kteří se zajímají o kutilství a alternativní hudbu.

Mezi účinkujícími prvního dne je berlínský pianista Max Arsava, který svou improvizaci kombinuje s elektroakustickými zařízeními, kontaktními mikrofony a smyčkami. Dalšími umělci jsou Jan Krtička, který využívá krátkovlnné vysílání k tvorbě improvizovaných zvukových krajin, a Francesco Corvi, známý svými algoritmickými a improvizovanými sety. Slovenská producentka Nina Pixel představí své rituálně laděné ambientní skladby a večer uzavře DJ set drum and bassového producenta TITLE.

Druhý festivalový den nabídne program zahrnující zvukové instalace projektu „Alles im Fluss“, který zkoumá řeku jako objekt imaginace pomocí elektroakustických kompozic. Dále proběhnou přednášky Pabla Torrese Gómeze a polského dua Marcin Olejniczak a Tomasz Misiak, které se věnuje rádiovým experimentům. Workshopy a zvukové procházky pod vedením Jana Sůsy a Martina Hurycha poskytnou interaktivní zážitky zaměřené na elektromagnetické vlny a městské prostředí.

Večerní program zakončí řada živých vystoupení, mimo jiné od umělců Ladislava Železného a Stefana Tiefengrabera, jejichž tvorba spojuje hybridní DJ sety s experimentálními zvukovými krajinami. Festival uzavře Mika Bankomat svou anti-hudební performancí.

Tento víkend zvuku a improvizace slibuje jedinečné propojení různých forem zvukového umění a neobvyklých přístupů k hudbě a zvuku.

text: Polina Khatsenka

Hear Me! ~ 12. ročník putovního festivalu volné improvizace a jiné hudby
Veřejný sál Hraničář (Ústí nad Labem)
25. — 27. 10.

Vstupenky:
https://goout.net/cs/hear-me-2024/szjsxkx/
https://phonon.cz/hear-me!-2024
https://www.instagram.com/phonon.crew/
https://www.facebook.com/events/470888712605347

Irské kapely v sobě vždy měly tak trochu jinou míru zloby a autenticity – a je jedno, zda se bavíme o mainstreamovém rocku, folku anebo třeba punku.

Hladomor, kolonialismus, útlak – do irské hudby se vždy propisovaly těžkosti, jimž tamní lidé museli čelit. Mladá postpunková kometa Gurriers na tom není jinak – ve své hudbě ale dává prostor otázkám, které jsou nadmíru aktuální a jejich platnost univerzální. Když si připočtete strhující energii jejich hudby, je na úspěch zaděláno.

Gurriers zaujali mixem postpunkových kytar s intenzitou noise rocku, odjeli společné koncerty s londýnskou kapelou Goat Girl a na koncertech doma v Irsku předskakovali i shoegazovým legendám Slowdive. A jen před pár týdny jim vyšel debut Come and See, který nenese shodné jméno s film Elema Klimova z roku 1985 nadarmo. Podobně jako je otvírák jejich debutu – song Nauzea (tedy Nevolnost) – pokývnutím směrem k Sartrovi. „Come and See je výpovědí pěti přátel, kteří nechtějí chodit po špičkách kolem chaosu kolem,“ píše se v souvislosti s jejich pražskou koncertní premiérou (v létě v Česku úspěšně debutovali na brněnském festivalu Pop Messe).

Všech pět členů mělo před vznikem Gurriers zkušenosti z hraní v jiných kapelách, až tentokrát ale pocítili, že jejich tvůrčí spojení dává vzniknout něčemu novému a silnému. Jak přiznávají v rozhovoru pro magazín Rolling Stone, Gurriers od začátku neskrývali ambice, ty ale dočasně zabrzdila pandemie. Kde by jiné kapely – anebo tito muzikanti ve svých dřívějších kapelách – rezignovaly, Gurriers byli přesvědčeni, že se jim vyplatí na svou příležitost počkat. Co je přesvědčilo? Vědomí síly skladeb, které jim vznikaly pod rukama. Když pak v roce 2021 odehráli první – a rovnou vyprodaný – koncert v dublinském podniku Workmans Club, bylo nadmíru jasné, že deviza téhle kapely bude i v živých vystoupeních.

Come and See je energií probublávající deska, na které Gurriers zpívají o mizerných vyhlídkách na budoucnost, svých emigrantských přátelích z Dublinu, nárůstu krajní pravice, ale i sníženém prahu vnímavosti vůči všudypřítomnému násilí. „Z té desky čiší zloba, zklamání a deziluze ze světa, katolické církve, ale i nočních klubů. Titulní skladba vykresluje snovou krajinu o lidech, kteří se noří do knih a filmů, aby zapomněli na všecky ty sračky, které je jinak obklopují,“ říká frontman kapely Dan pro časopis Rolling Stone. S obrovským množstvím vjemů, které nás setrvale atakují, se naše životy přesouvají do digitálního světa – a naše mozky si říkají o další a další infuze dopaminu. Když v souvislostí se skladbou Dipping Out odkazují k hutnému dílu dokumentaristy Adama Curtise, není to náhoda. I Gurriers totiž zvládají pojímat velké množství vjemů a přetvářet je ve sdílný a nabitý umělecký tvar.

Na zvuku debutu se podepsal i Alex Greaves, v jehož studiu The Nave nahrávali a společně dokázali, že punkový étos a kreativní nové postupy si neprotiřečí. Výsledek vzešlý ze studia, které se nachází v bývalém kostele, snoubí noise rock, punk i experimenty s kytarovým zvukem a popovou chytlavostí. Ne nadarmo najdeme mezi vlivy kapely ranou tvorbu The Strokes, Arctic Monkeys, ale i Black Midi.

Na Come and See se potkávají drsnost s okamžitou přitažlivostí. Katarzní deska se ve světě plném odcizení zjevila s nebývalou silou, z Gurriers je cítit průbojný hlad a prostor, který si pro sebe vytváří v situaci, kdy není čas na plané poplachy, je imponující. Navíc v systému, který má tendenci jakýkoliv rozpuk spíše zadusit, než podporovat.

text: Viktor Poláček

Gurriers
Cross Club (Plynární 1096, Praha 7)
po 21. 10. 20:00

Festival Hudební fórum Hradec Králové, pořádaný od roku 2005 Filharmonií Hradec Králové ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava a v posledních letech také se stanicí ČRo D-dur, je jedinečnou kulturní událostí zaměřenou na současnou orchestrální hudbu. Jeho hlavním posláním je představovat posluchačům reprezentativní průřez symfonickou tvorbou druhé poloviny 20. a počátku 21. století.

V letošním roce slaví festival 20. jubileum, přičemž se za dobu své existence etabloval jako důležitý prvek na české hudební scéně a získal si renomé jak mezi odborníky, tak i mezi hudebními nadšenci. Díky inovativní dramaturgii a vysoké interpretační úrovni se festival stává stále známějším také v mezinárodním kontextu. Kromě přímých přenosů na stanicích Českého rozhlasu Vltava a D-dur, přebírá záznamy některých koncertů do své sítě i Evropská vysílací unie.
Dramaturgická koncepce festivalu se zaměřuje na orchestrální díla současných skladatelů z celého světa. Tato díla často přesahují tradiční hudební formy. Součástí Hudebního fóra Hradec Králové bývá také spolupráce s uměleckými katedrami univerzit, které se podílejí na tvorbě a realizaci různých souvisejících projektů, čímž festival získává nejen nové talenty, ale i inovativní přístupy k umělecké tvorbě.
Hudební fórum Hradec Králové se může pochlubit bohatou historií českých premiér děl předních světových skladatelů, vystoupila zde také řada renomovaných interpretů, jejichž umělecké výkony výrazně obohatily atmosféru jednotlivých ročníků. Českému publiku se tak pravidelně představují významné hudební osobnosti mezinárodní scény, což z festivalu činí důležitou platformou pro setkávání s aktuálními světovými trendy v oblasti soudobé hudby a přitahuje pozornost hudebních kritiků i široké veřejnosti.
Za dobu své existence si festival vydobyl uznání v oblasti soudobé orchestrální hudby a každoročně nabízí nevšední zážitky, které oslovují jak milovníky klasické hudby, tak i ty, kteří hledají netradiční formy uměleckého vyjádření.

text: Alois Neruda

XX. ročník festivalu Hudební fórum Hradec Králové
Hradec Králové
12.–21. 11.

Lunchmeat Festival, každoroční přehlídka věnovaná nezávislé elektronické hudbě a novým médiím, slaví letos 15 let. V době neustále rostoucích cen si klade za cíl zpřístupnit objevování nových AV projektů co nejvíce divákům bez ohledu na jejich ekonomické zázemí a možnosti.

Organizátoři představili několik zásadních změn v programu a cenách vstupenek: hlavní program v Národní galerii Praha bude probíhat od čtvrtka do neděle. Před Veletržním palácem se bude nacházet veřejnosti zdarma přístupná open-air stage. Představují také festival pass, který jeho držitelům zaručuje vstup na čtyři hlavní večery za cenu tří.

Hudebně jako každý rok představí výrazné světové osobnosti i domácí talenty.

Během své 15leté existence si Lunchmeat vydobyl pozici přední mezinárodní akce, na níž představuje pečlivou kurátorskou selekci audiovizuálních vystoupení, která momentálně hýbají elektronickou scénou. Velký důraz klade festival na lokální a východoevropské umělecké projekty, které na jiných evropských scénách neuvidíte.

Mezi ohlášenými jmény je francouzská producentka spojovaná s progresivním labelem NUXXE Oklou, na festivalu představí nový studiový materiál v audiovizuál­ním setu. Egyptský producent Rami Abadir společně s vizuálním umělcem Nicolò Cervellem odehrají světovou premiéru AV live setu nazvaného Kitbashing. Londýnský power couple, producentka object blue & výtvarnice Natalia Podgórska, uvede v další světové premiéře projekt Ghosts.
Audiovizuální zážitek slibuje i matador tanečních beatů Machinedrum. V Praze představí nejnovější album 3FOR82 vydané na zásadním labelu Ninja Tune. Ke spolupráci na vizuální podobě živého vystoupení přizval Davida Wexlera (aka Strangeloop), který má na kontě spolupráce např. s Flying Lotusem, Bonobem.

Lunchmeat Festival odstartuje 23. září speciálním večerem v CAMPu. Ukrajinská houslistka Katarina Gryvul a v Berlíně žijící výtvarník Alex Guevara přenesou diváctvo do momentů paniky a zoufalosti, které Katarina prožívala v prvních okamžicích po ruské ofenzivě na Ukrajinu. Projekt byl uveden v rámci festivalu CTM. AV act je speciál­­ně adaptován na 24 metrů dlouhé plátno.

V koprodukci s prostorem Archa+ představí Lunchmeat Festival v úterý 24. září a ve středu 25. září performance kanadských umělců Louise-Philippa Demerse a Billa Vorna. Konceptuální představení Inferno, inspirované Dantovou legendární cestou peklem, spojuje kybernetiku, robotiku a současný zvuk. Návštěvníci si budou moct zakoupit speciální lístky a stát se součástí představení, a to tak, že se obléknou do kyberpunkových skeletů a umělci budou ovládat jejich pohyby.

text: Anna-Marie Bártová

Lunchmeat Festival
Praha – různá místa
23.—29. 9.

Pražská divadelní scéna Studio Hrdinů letos prvně organizuje hudební festival s názvem Sanatorium sonorum. Jedná se o festival zvukových umění a nové hudby v obci Pěčice u Mladé Boleslavi. Poslechový festival s mezinárodní účastí prezentuje skladby a umělecké projekty, které vznikly přímo v místě konání při rezidenčních pobytech.

Událost se koná v okolí hájovny, v které Studio Hrdinů v roce 2023 otevřelo rezidenční centrum pro umělce a kulturní profesionály s názvem Cabin Studio. Kurátorkou festivalu je hudební skladatelka a sonická umělkyně Natálie Pleváková, která zastoupené umělce vybírala tak, aby reprezentovali soudobé tendence na poli sonických umění. A jak vznikl zvukomalebný název festivalu? „Mladoboleslavsko je významně spjaté s hudebním skladatelem Bedřichem Smetanou, který patří do kánonu české klasické skladby. Méně už se ovšem ví, že pro něj byla důležitá hudební osvěta a že měl potíže se sluchem. V názvu jsme chtěli odkázat k myšlence klidného místa k poslechu,“ říká Natálie Pleváková. Návštěvníci se mohou těšit na poslechovou procházku, operní zpěv i skladbu pro 3D tiskárnu. Studio Hrdinů nabízí v předprodeji vstupenky se zajištěnou dopravou na akci i po jejím skončení, ale také sponzorské vstupné. Předprodej Goout.net.

text: Madla Horáková Zelenková

Sanatorium sonorum 2024
Samuel van Ransbeeck /BEL/
Thistle – Matěj Kotouček /CZE/
a Simo Hakalisto / FIN/
Richard Grimm /SK/
Vojtěch Šembera a Medard Zeman /CZE/
Mudaki – Polina Khatsenka /BLR/
Manuel Lima /BRA/
Anna vs June – Anna Papaioannou /GR/
Cabin Studio Pěčice (Pěčice 31)
so 24. 8. 15:30
www.studiohrdinu.cz

Nejoblíbenější festival na Slovensku Pohoda slibuje nezapomenutelný víkend. Vystoupí Queens of the Stone Age, Peggy Gou, Skepta, Pendulum, Royal Blood, James Blake, Morcheeba, Black Pumas a spousta dalších.

Druhý červencový týden, od čtvrtka 11. do soboty 13., se již tradičně na letišti v Trenčíně koná festival Pohoda, který se letos pyšní prestižním oceněním Nejlepší středně velký festival, udělovaným European Feastival Awards 2023. Na Pohodě se letos představí přes 100 hudebníků, kapel a umělců. Ve slovenské premiéře vystoupí rockový band Queens of the Stone Age, držitel Grammy James Blake či drum & bass legendy Pendulum. Těšit se můžete i na bohatý doprovodný program.

Cenu za Nejlepší středně velký festival Pohoda získala nejen díky hudebním profesionálům, kteří vybírají vítězné kandidáty, ale také díky hlasování návštěvníků, kteří rozhodují o svých festivalových favoritech v prvním kole hlasování. „Sme šťastní, Pohoda zažíva historický moment. Byť vyhlásený odborníkmi a odborníčkami zo svetovej hudobnej scény za najlepší európsky festival je fantastické. Som presvedčený, že ide o dobrú správu pre celú hudobnú scénu na Slovensku. Ďakujeme všetkým, ktorí sa na príbehu Pohody podieľajú, sme obklopení úžasnými ľuďmi – od tých ktorí na festivale pracujú, cez dodávateľov, agentov a agentky, umelkyne a umelcov až po tých, ktorí Pohodu definujú najviac – naše návštevníčky a návštevníci. Tí nás hlasovaním dostali do užšieho výberu, z ktorého nás potom vybrala odborná porota. Opakujem to často, ale teraz je ten najsprávnejší čas – ak by existovala cena pre najlepšie festivalové publikum, Pohoda je jednoznačný víťaz a sme za to vďační. Osobne chcem poďakovať všetkým z nášho tímu – viem, koľko úsilia festivalu dávajú, ako dôsledne a srdečne ho pripravujú, výsledkom je aj táto cena. Prišla navyše v pravý čas – dodáva nám silu a odhodlanie, veľmi sa tešíme na spoločné stretnutia na ďalších ročníkoch,“ dodáva k ocenenění šéf Pohody Michal Kaščák.
Na trenčínském letišti se letos představí jedna z nejznámějších drum & bassových kapel 21. století Pendulum, opěvované duo Black Pumas, kultovní Morcheeba; James Blake, držitel ceny Grammy a jedno z nejskloňovanějších jmen současné světové hudební scény. Rockovou nálož předvede ikonické duo, tvořené Mike Kerrem a Benen Thatcherem – Royal Blood, ostrovní sound bude reprezentovat Skepta, producent, MC, šéf labelu Big Smoke Corporation a zásadní osobnost na poli grimu. Roztančené beaty zajistí producentka Peggy Gou a australský vtipálek Partyboi69. Na line upu, který stále není kompletní, jsou dále City Morgue, Thievery Corporation, Emilíana Torrini, Noname, Genesis Owusu, Ezra Collective, Jockstrap, Soft Play, La Priest, The Armed, ¥ØU$UK€ ¥UK1MAT$U, The Oozes, JFDR, Deadletter, English Teacher, Descartes a Kant, Meta and the Cornerstones, Aquaserge, BSÍ, Ndox Électrique, Ni, Bazzookas, Pražský výběr, Richard Müller, Para, Le Payaco, Berlin Manson, Smack One, Katarzia, Sunnbrella, Fvck_Kvlt, Saténové ruky, P/\ST, Catastrofy a SJ yellow a další.
Jako každý rok nabídne Pohoda i bohatý doprovodný program pro všechny věkové kategorie. Návštěvníci se mohou těšit na divadelní představení slovenských souborů, audiovizuální intervence, debaty a diskuze, program pro děti, literární stan nebo nejrůznější workshopy.

text: Anna-Marie Bártová

POHODA
Letiště Trenčín
11.—13. 7.

Chromatická synopsie neboli barevné slyšení označuje neurologický jev, při němž jedinec vnímá akustický vjem opticky. Je přímo schopen vidět hudbu, jednotlivé tóny k sobě vážou různé barevné odstíny. Kombinaci hudby a výtvarného umění zpopularizoval již Vasilij Kandinskij, ruský průkopník abstraktního umění, který ve svých dílech vizualizovat hudbu. Zvuk se tak materializuje v médiu malby.

Obdobnou strategii zvolili současní čeští umělci a umělkyně (Daniel Vlček, Milan Grygar, Ira Svobodová, Petr Nikl, Jakub Roztočil a Ivan Pinkava), kteří byli kurátory Janem Kudrnou a Milanem Dospělem vyzváni zvýtvarnit Mou vlast Bedřicha Smetany u příležitosti oslav Pražského jara a 200 let od jeho narození. Nesourodou šestici – jedná se o osobnosti napříč generacemi, uměleckými technikami a médii – pojí v jednu koherentní kolekci právě jejich interdisciplinární práce na pomezí výtvarného umění a hudby. Cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany tudíž nalézá svou podobu v estetice výtvarné praxe. Číslo šest pak symbolicky odkazuje k šesti básním a vpisuje se i do některých obrazů.
Pražské jaro Art Salon představuje unikátní kolekci putovních děl, která cestují mezi Obecním domem a Rudolfinem pod vlivem koncertní činnosti. K vidění jsou na daných lokalitách vždy v rámci doprovodného programu k festivalovým koncertům. Jedná se o pilotní počin festivalu, jež si klade za cíl propojit hudbu a výtvarné umění. Šestice děl byla poté dražena v rámci 91. aukce Galerie KODL dne 26. 5. 2024 v Paláci Žofín a na Artslimit.com, přičemž veškerý výtěžek této benefice bude věnován na financování dalšího ročníku festivalu Pražské jaro.

Obraz v tónině G dur
Každý obraz představuje vlastní poselství. Ptám se sama sebe: „viděla bych hudbu bez kontextuálního ukotvení a předchozího výkladu? Vidí jí ostatní?“ V díle Daniela Vlčka spatřuji gramofonovou desku vystupující do popředí. Konceptuální umělec svou sférickou událost konstruuje za užití vinylové desky Mé vlasti, která mu slouží jako matrice. Fyzický nosič akustického jevu tak přímo figuruje v procesu tvorby i ve výsledném díle a ustanovuje geometrickou formu výjevu, jež v mých očích zanechává dynamický, pulsující dojem. Jako jednotlivé melodické rytmy se vrství a vlní napříč plátnem.
Podobně na mě působí Antifona Milana Grygara. Plocha obrazu jakoby se chvěla v nepravidelném tempu. Antifona označuje krátkou liturgickou skladbu obvykle zpívanou jako část bohoslužeb. V Grygarově pojetí ožívá za pomocí barevně kontrastního prostoru plátna, přeložená z hudebního prostředí do jazyka vizuálních forem, kde plynule krystalizuje optická iluze třetího prostoru.
Jemnému obrazu Šárka Iry Svobodové, inspirovanému stejnojmennou symfonickou básní, dominuje sladce béžová stuha. Plasticita zobrazené stuhy, jež se podmanivě vine kolem šesti kopí, dodává obrazu pocit hloubky a ve spojení s hroty utváří napětí mezi polaritou lásky a nenávisti či slasti a bolesti. Stuha se zde stává vizuálním kódem původní tóniny a na vztyčeném kopí spočívá jako rozmotaný houslový klíč.

Ve víru synestezie
Osobité technické řešení utilizuje Petr Nikl a Jakub Roztočil. Nikl v díle Moje Má vlast kombinuje tuš o šesti barvách, jež po plátně nanášejí mechaničtí „broučci“ – primitivní robotizovaní aktéři, na které Nikl deleguje finální podobu obrazu. Vzdává se tak absolutní kontroly a nechává prvek náhody převzít iniciativu. Dílo tak můžeme číst jako posthumanistickou spolupráci, symbiózu lidského a nelidského určující výslednou podobu abstraktní skrumáže barev a tvarů. Sám Nikl pak obraz pojímá jako vizuální přepis Mé vlasti, kde každá z šesti barev (počet částí symfonické básně) utváří vlastní vizuální stopu a subjektivní pohled na vnímání zvuku. Subjektivní tendence zde však nabourává a obohacuje anorganická složka, která čistě subjektivní apel problematizuje.
Zcela idiosynkraticky poté operuje se zvukem Jakub Roztočil, který na základě vlastní invence sestrojil stroj, jež na plátno nanáší barvu. Strojový mechanismus distribuující (opět) šestici barevných odstínů však nepodléhá čisté náhodě, ale vychází z hudební skladby, jež mu slouží jako zdrojový dokument. Hudební podklad tudíž stojí nejenom v základu finální sférické abstrakce, ale stává se mechanismem, který celý proces tvorby pohání. Podobně jako v případě Niklových „broučků“ se stává jakýmsi dirigentem výsledného vizuálu.
Poměrně ponurou estetikou oplývá poslední z šesti děl, fotografie My Fatherland předního českého fotografa Ivana Pinkavy. Výjev sestává z černých fragmentů rozmístěných napříč plátnem v nichž se zaměřuje na svůj vztah k „Mé vlasti“ (jako symbolu). Fragmentarizovaný vír mi asociuje trhliny; trhliny v čase, prostoru, ve vnímání vlastní existence a vazbě k vlasti. V uších mi šumí Vltava a před očima se mi z rámu vylévají potemnělé barvy. Tak takové to je, zaposlouchat se do obrazů. Už je slyším…

Pražské jaro Art Salon
(Obecní dům a Rudolfinum)
12. 5. – 3. 6. 2024