Magnesia Litera se stala také veřejnou obhajobou čtení a připomínkou, že literatura není kulturním luxusem, ale jedním ze základů společenské citlivosti i veřejné debaty, je už více než dvě dekády jedním z nejdůležitějších orientačních bodů českého literárního života. Nejde pouze o slavnostní večer a seznam oceněných titulů, ale o událost, která každoročně připomíná, jaké místo má literatura ve veřejném prostoru – a také jak křehké toto místo dnes je.

Cena vznikla s ambicí upozorňovat na kvalitní knihy napříč žánry a kategoriemi, od prózy a poezie přes publicistiku, naučnou literaturu či překlad až po literaturu pro děti. Právě její šíře z ní činí mimořádně důležité ocenění: Magnesia Litera není uzavřenou cenou pro literární odborníky, ale veřejně viditelným signálem, který dokáže nasměrovat pozornost čtenářů, knihkupců i médií.

Pro autory a autorky znamená ocenění nejen prestiž, ale i velmi konkrétní důsledky. Vítězné knihy se vracejí do výloh knihkupectví, rostou jejich prodeje, rozšiřuje se čtenářská obec a často se otevírají další možnosti – překlady do cizích jazyků, zahraniční prezentace, větší zájem kritiků i festivalových dramaturgů. Pro menší nakladatelství může být nominace nebo výhra zásadním potvrzením jejich dlouhodobé práce. Magnesia Litera tak neoceňuje pouze jednotlivý titul, ale vstupuje do celého literárního ekosystému.

Letošní ročník však přinesl ještě výraznější poselství než obvykle. Vedle samotných ocenění se předávání neslo v duchu apelu na čtení a na obhajobu literatury jako takové. Nešlo už jen o podporu konkrétních knih, ale o připomenutí samotné podstaty literatury – její schopnosti kultivovat jazyk, citlivost i veřejnou debatu.

Právě tento posun byl možná nejvýmluvnější. Jestliže se literární ceny musí vracet až k obhajobě samotného čtení, je zřejmé, že problém neleží v nedostatku kvalitních autorů. Česká literatura nadále vzniká v mimořádné kvalitě a rozmanitosti. Krize se týká spíše její společenské pozice: ubývá prostoru pro soustředěné čtení, slábne kulturní prestiž knihy a literatura stále obtížněji soupeří s rychlostí digitálního provozu.

Magnesia Litera tak dnes nefunguje jen jako ocenění nejlepších knih roku, ale také jako obranná linie. Připomíná, že literatura není luxusním doplňkem kulturního života, nýbrž jedním z jeho základních předpokladů. Pokud je třeba tuto skutečnost znovu a znovu veřejně vyslovovat, pak je to zároveň známka toho, že literatura – navzdory své kvalitě – připomíná krále z filmu Byl jednou jeden král, který se pomalu propadá do močálu. Nestačí obdivovat jeho korunu ani připomínat jeho význam; nejprve je třeba jej z bahna vůbec vytáhnout. Stejně tak dnes nestačí oceňovat jednotlivé knihy, ale je nutné znovu obhajovat samotný smysl čtení a místo literatury ve společnosti.

V žurnalistice je práce s informacemi a jejich interpretací zásadní. Právě tyto roviny propojuje výstava HIT BY NEWS, doprovázená obsáhlým katalogem. Vychází v příhodný čas.

V Centru současného umění DOX se dlouhodobě probírají témata kultury, společnosti a vizuálního umění. A co jiného než právě press art může být v současnosti, kdy digitální prostor vytlačuje ten tištěný, více aktuální?

Co přesně press art je, rozkrývá stejnojmenná výstava, která je k navštívení až do 23. srpna. Tuto svébytnou linii moderního umění reprezentuje výběr kurátora Christopha Doswalda, který ji sestavil ze sbírky Annette a Petera Nobelových. Výstava HIT BY NEWS přináší pronikavý a kritický pohled na fascinující téma společnosti, která byla, je a nadále bude utvářena médii. Stejně tak katalog na svých 464 stranách představuje přes 450 koláží, tisků a fotografií od více než 200 umělců a ukazuje, jak média formovala naši představu o skutečnosti. Editorský koncept vychází z logiky samotné výstavy: sleduje průnik umění a médií napříč 20. a 21. stoletím a klade důraz na to, jak se obraz světa utváří skrze tisk, titulky a vizuální zkratky. Nejde však o encyklopedický přehled. Spíše o promyšleně komponovaný celek, v němž se reprodukce děl prolínají s esejistickými texty reflektujícími proměny mediální krajiny. Od avantgardních experimentů přes apropriace až po konceptuální gesta se zde opakovaně vrací otázka: co vlastně čteme, když čteme zprávy?

Co čteme, když čteme?

V katalogu jsou prezentována díla významných osobností světového umění, mimo jiné díla Andyho Warhola, Roberta Rauschenberga, Gerharda Richtera, Sigmara Polkeho či Barbary Kruger. Kromě rozsáhlého textu kurátora, úvahy spolumajitele sbírky Petera Nobela a příspěvku kunsthistoričky Dorothey Strauss, obsahuje katalog také unikátní obsah: dosud česky nepublikovanou esej Jeana Baudrillarda. Katalog, graficky zpracovaný Danielem Korčakem, je tak nejen archivem výstavy samotné, ale přehledně sestaveným celkem mapujícím vývoj press artu od počátku 20. století až po současnost. Včetně kontextu a různých pohledů na vztah umění, médií a obrazu současného světa.

Katalog tak mimoděk nastavuje zrcadlo i současné žurnalistice. Ta se dnes pohybuje mezi snahou o věrohodnost a tlakem na okamžitou pozornost, často za cenu zjednodušení či dramatizace. Umělci zastoupení v publikaci tyto mechanismy odhalují s ironií i skepsí – a právě proto jejich práce nepůsobí jako historické artefakty, ale jako komentář k dnešku. A nemusím se vracet ani o mnoho dní zpět: i současné mediální kauzy ukazují, jak tenká je hranice mezi veřejným zájmem, senzacechtivostí a odpovědnou žurnalistikou. Ani zázemí tiskové agentury Reuters, jejíž redaktoři údajně odhalili skutečnou identitu Banksyho, není neomezeným arbitrem pro kroky, ze kterých se stal etický přešlap a názorná ukázka toho, jak právě investigativní žurnalistika a touha po unikátním obsahu může ohrozit nejen tvorbu a angažované umění, ale v případě konkretizování jména autora, který tvoří vědomě v médiu anonymity i jeho samotnou osobnost a bezpečnost.

HIT BY NEWS v knižní podobě připomíná, že médium není neutrální nosič sdělení, nýbrž aktivní činitel, který realitu formuje. V literární rubrice obstojí nejen díky kvalitě textů, ale i schopnosti tematizovat samotný akt čtení. Katalog se tak stává nejen průvodcem výstavou, ale i výzvou k pomalejšímu, soustředěnějšímu čtení světa, který nás každodenně zasahuje zprávami.

Zapomenutá verze klíčového textu Vítězslava Nezvala (1900–1958) rozkrývá dramatický rozchod s avantgardou i vnitřní zápas básníka na prahu dějin.

Výstava Pražský chodec / Dobře utajená neznámá verze v olomoucké Rub Gallery představuje v kurátorské přípravě galeristy Davida Vody dosud neznámou, dlouho utajovanou verzi Nezvalova Pražského chodce z roku 1938. Text vznikal v době osobního i politického zlomu: Nezval se rozchází se surrealistickou skupinou a přehodnocuje její principy, zatímco Evropu svírá hrozba války. První vydání knihy bylo samotným Nezvalem z opatrnosti kvůli nastupující cenzuře staženo, druhé – zásadně přepracované – vstoupilo do dějin jako jediné.

Expozice doprovází nové vydání editora Milana Blahynky, jenž rekonstruuje původní podobu díla i okolnosti jeho potlačení. Vedle obou verzí knihy představuje i vzácné svazky Bretona, Teiga či Nezvala, fotografie pražských periferií a překvapivě také Nezvalovy postsurrealistické malby. Poprvé je vystaven i válečný „astrologický“ portrét básníka od Jaroslava Dobrovolného. Výstavu vedle knihy „ilustrují“ rovněž další imaginativní práce (Miró, Štyrský, Šíma, Šolc) od konce 20. do 60. let.

Stěžejním dokumentem je kapitola ze „ztracené knihy“, v níž Nezval polemizuje se samotnými základy surrealismu – zpochybňuje psychický automatismus a hledá „dialektickou syntézu“ vědomí a snu. Výstava tak neukazuje jen literární kuriozitu, ale zásadní moment, kdy se poetika střetává s ideologií.

Nezvalův příběh zde vystupuje v celé své rozpornosti: mezi fascinací revolucí a tragickým politickým omylem. Otázka, jak by tato původní verze proměnila český surrealismus, tak zůstává dodnes otevřená. Na její nahlédnutí nyní vybízí galerista a kurátor výstavy David Voda.

text: David Voda, Bára Alex Kašparová

Vítězslav Nezval
Pražský chodec / Dobře utajená neznámá verze
Rub Gallery (Komenského 10, Olomouc)
24. 4. – 18. 9.

Šperk bývá často vnímán jen jako doplněk nebo ozdoba. Publikace Šperk a figura však posouvá jeho význam daleko za hranice estetické dekorace a ukazuje, že šperk je médium, které komunikuje, reflektuje a formuje vztah člověka k prostoru, tělu i kultuře.

Právě vydaná kniha vychází ze stejnojmenné výstavy v Uměleckoprůmyslovém museum v Praze, která představuje téměř tři sta exponátů – od pravěkých artefaktů po současné autorské šperky. Výstava umožňuje návštěvníkovi nahlédnout každý detail okem, zatímco publikace jej uchovává ve vzdušné sazbě a současném grafickém designu, který nechává vyznít každý detail a zostřuje pozornost díky technicky dokonalým fotografiím.

Kniha navazuje na již první knižní soubor věnovaný šperkům s lidskou postavou, který UPM vydalo v roce 2023 s názvem Šperk – forma – obsah. Nové vydání rozvíjí tematiku hlouběji, opět s ohledem na sbírkový fond UPM. V publikaci jsou zastoupeny i objekty, které hranici šperku překračují, a přesto jí zůstávají nejblíže – amulety, devoční, funerální či votivní předměty, ale také závěsy a apliky určené pro jiné prostředí než tělesný prostor nositele.

Figura jako klíčový princip

Autorka knihy a kurátorka výstavy, PhDr. Petja Matějovič, Ph.D., staví pojem figura do centra své analýzy. Nejde jen o doslovné zobrazení lidského těla – figura může být abstraktní, fragmentární, někdy jen naznačená. Šperk se tak stává prostředkem, který propojuje materiál, tvar a myšlenku do kompaktního vizuálního vyjádření. Každý exponát otevírá dialog mezi nositelem a dílem, mezi minulostí a přítomností.

Stejně, jako je výstava členěna podle určitých vztahů a témat, přenáší také publikace koncepci výstavy do své struktury: rozděluje šperky do tematických kapitol, jež propojují historické a současné přístupy k figuraci. Zabývá se také specifickými motivy, které se ve šperkařství opakovaně objevují – například medusa, jablko, ale také voda, nebe či země.

Šperk jako aktivní mediátor

Šperk a figura ukazuje, že šperk není pasivní ozdobou, ale aktivním účastníkem vizuální kultury. Každý kus se stává prostředkem vyjadřování identity, kulturního kontextu a osobního prožitku. Figura v šperku může být poetická, kritická, symbolická – vždy však vtahuje diváka i nositele do interakce a interpretace.

Prostor, symbol a tělo

Kniha zdůrazňuje prostorovou a symbolickou dimenzi šperku: jak interaguje s tělem, světlem a okolním prostředím, formuje jeho významovou hloubku. Figurativní kvalita šperku je dynamická – vychází z materiální skutečnosti, ale zároveň odráží kulturní, sociální a estetické kontexty.

Šperk a figura je více než katalog výstavy. Je to koncepční mapa, která umožňuje vidět šperk nejen jako ozdobu, ale jako figuru s vlastním významovým universem. V propojení těla, tvaru a smyslu spočívá jeho největší přínos pro teorii umění i současnou kurátorskou praxi.

Šperk a figura
Petja Matějovič
UPM, 2025,
272 str.

Přestože původní záměr Johna Miltona (1608−1674) bylo v jeho epické básni Ztracený ráj ospravedlnění Božích cest lidem, jen stěží mohl tušit, že jeho dílo, které bylo poprvé publikované v roce 1667, bude o tři a půl století později čteno především jako text, který Boha problematizuje, Satana humanizuje a člověka staví do role bytosti vržené do světa bez návodu.

Ale právě v tom spočívá jeho podivuhodná vitalita: Miltonovo dílo dnes funguje méně jako teologický epos a více jako politická, psychologická, existenciální — a v českém kontextu i jazyková — laboratoř.

Čtenář roku 2026 v Ztraceném ráji nehledá dogma. Hledá napětí mezi svobodou a mocí, mezi řádem a autonomií, mezi bezpečím poslušnosti a rizikem vědomí. A nachází text, který je v tomto ohledu znepokojivě aktuální.

Revoluce, která se zvrhla

Milton psal Ztracený ráj po porážce anglické republiky, jejímž byl aktivním ideologem. Poprava Karla I., následná restaurace monarchie i Miltonovo vlastní oslepnutí tvoří nevyřčené pozadí tohoto křesťanského eposu protestanského baroka. Satanova vzpoura proti nebeskému absolutismu proto není nahodilým motivem – je ozvěnou revoluční imaginace 17. století.

Z dnešního pohledu však Satan nepůsobí jako jednoznačný tyran. Spíše připomíná revolučního vůdce, který nedokázal unést vlastní porážku. Jeho rétorika svobody se postupně vyprazdňuje, až se z ní stává racionalizace nové formy moci. Peklo, které slibuje jako prostor autonomie, se ukáže být pouze zrcadlem autoritářství, proti němuž bojoval.

Pýcha, sebeklam a rozpad já

Současné čtení Miltona je neoddělitelné od psychologie. Satan je přesvědčivým portrétem ega, které odmítá přijmout ztrátu. Každé selhání přepisuje jako morální vítězství, každou bolest jako důkaz vlastní výjimečnosti. Peklo není místo, ale stav mysli — „peklo v sobě nosím“. Také Adam a Eva nejsou pouhými teologickými figurami. Eva nepodléhá pokušení ze slabosti, nýbrž z epistemické touhy: chce vědět, chce se rovnat. Adam nehřeší ze zvědavosti, ale z emoční závislosti. Milton s překvapivou přesností zachycuje rozdílné motivace lidského selhání — a tím i jejich současnou čitelnost.

Pád jako vznik člověka

Pro sekulárního čtenáře 21. století lze pád chápat nikoli jako katastrofu, ale jako nutnou podmínku lidské existence. Ráj je prostor bez smrti, ale i bez dějin; bez bolesti, ale i bez odpovědnosti. Vyhnání z něj je vstupem do světa, kde svoboda není darem, nýbrž břemenem bez záruky. V tomto smyslu stojí Milton blíže existencialismu než tradiční teologii. Člověk je odsouzen ke svobodě — a právě to je jeho tragédie i důstojnost.

Gender a moc

Z dnešního pohledu nelze pominout ani genderovou rovinu. Eva je hierarchicky podřízená, její vina je zdůrazněna, její hlas oslaben. Stává se symptomem systému. Zároveň je to ona, kdo jako první touží po poznání. Její pád lze číst jako kolizi mezi přidělenou rolí a lidskou ambicí. Milton možná nechtěl patriarchální řád zpochybnit, ale jeho text jej mimoděk odhaluje: jako strukturu, která produkuje vinu tam, kde ve skutečnosti existuje touha po autonomii.

Překlad jako kulturní zkouška

V českém literárním kontextu má Ztracený ráj ještě jednu zásadní dimenzi: existuje především jako překladatelská výzva. Jde o dílo, na němž se opakovaně testovalo, co všechno je čeština schopna výrazově, rytmicky a myšlenkově unést.

Už obrozenecký překlad Josefa Jungmanna, který vznikl v letech 1800–1904, měl charakter kulturního gesta: nešlo jen o Miltona, ale o demonstraci, že čeština je schopná vysokého stylu, abstraktní argumentace a epické šíře. Pro samotný překlad stvořil Jungmann množství nových slov a přestože se jedná o zcela průkopnické dílo, v dnešním čtení už vlivem aktualizace jazyka prostě neobstojí. Ani pozdější překlad Josefa Julia Davida, který vyšel sto let po tom Jungmannově, už neodpovídá současným čtenářským nárokům. A tak přišlo splacení velkého dluhu českého překladatelství v podobě právě vydaného dotisku třetího českého překladu Martina Hilského. Ten dílo překládal z angličtiny čtyři roky a jeho práce představuje posun dnes už od obrozeneckého patosu ke srozumitelné, rytmicky kultivované a interpretačně citlivé češtině. Hilský neusiluje o mechanickou imitaci Miltonova blank versu, ale o funkční ekvivalent: zachování vážnosti, zvučnosti a významové hustoty bez násilí na současném jazyce – a přesto s ohledem na kvality původního díla s jejich citlivou aktualizací pro dnešní čtenáře. Velký napínavý a dramatický příběh počínající od kořenů naší civilizace se tak rozpíná před očima čtenáře i nadále. Ztracený ráj v češtině nikdy není jednou provždy hotový. Každý nový překlad je zároveň novým čtením — jinak modeluje Satana, jinak vyvažuje patos a skepsi, jinak klade důraz mezi řád a svobodu. Milton tak do české literatury vstupuje nikoli jednorázově, ale opakovaně a proměnlivě.

Proč Milton stále bolí

Ztracený ráj přežil staletí ne proto, že by nabízel útěšné odpovědi, ale protože klade otázky, které nelze uzavřít. Je to text o svobodě v nerovném světě, o porážce bez vykoupení, o vědomí, které nahrazuje nevinnost. Pro čtenáře roku 2026 — a v českém prostředí obzvlášť — není Milton památkou, ale znepokojivým zrcadlem. Neptá se, jak se vrátit do ráje, ale co znamená žít poté, co jsme ho ztratili. A právě proto zůstává nepohodlný, živý a překvapivě aktuální.

John Milton
Ztracený ráj
překlad Martin Hilský
Academia, 2025
464 str.

Kniha Sláma i hedvábí Džuničiho Sagy patří k těm nenápadným titulům, které čtenáře neoslní formální virtuozitou ani dramatickou zápletkou, a přesto v paměti zůstávají s neobyčejnou vytrvalostí. Její síla spočívá jinde: v trpělivě naslouchaných lidských hlasech a v přesvědčivém obrazu světa, který už zmizel, aniž by byl definitivně zapomenut.

Do autenticity života původních obyvatel města Cučiura, okresního městečka v Japonsku, položeného severovýchodně od Tokia, zve čtenáře Saga – původním povoláním lékař, který po dobu několika desetiletí zaznamenával jejich vyprávění. V knize Sláma i hedvábí tak nejde o literární fikci, ale ani o suchopárnou etnografii. Autor se pohybuje na hraně mezi dokumentem a vyprávěním: jednotlivé kapitoly tvoří mozaiku životních osudů rybářů, obchodníků, gejš, drobných kriminálníků i lidí stojících na samém okraji společnosti. Každý hlas má svůj rytmus, svou zdrženlivost i své slepé skvrny. A velmi důvěryhodně vtahuje do příběhu města, které už dávno vypadá jinak.

Saga se nespokojí s nostalgickou idealizací „starého Japonska“. Naopak: svět slámy i hedvábí je tvrdý, hierarchický a často nemilosrdný. Chudoba, tělesná práce, sociální stigma i násilí jsou zde přítomny s odzbrojující samozřejmostí. Právě tato nepřikrášlenost však dává knize její etickou váhu. Vypravěči se nelitují a autor je k tomu ani nepobízí; jejich životy jsou líčeny s klidem, který může na západního čtenáře působit až znepokojivě. Obzvlášť, když si v dnešní době nadbytku čte o podobě chudoby, kdy děti ještě před odchodem do školy pomáhaly v brzkých ranních hodinách v rodinném podniku s loupáním rýže a často nosily jen jedny záplatované šaty po celý rok a dvakrát do roka pak dostaly nové dřeváky.

Autenticita bez příkras

Zvláštní kvalitu knihy tvoří autorova zdrženlivost. Saga své respondenty nesoudí, nevysvětluje a zřídka interpretuje. Nechává mluvit paměť – selektivní, subjektivní, někdy rozpornou. Výsledkem není „velký příběh“ modernizace Japonska, ale její lidská mikrohistorie: proměna společnosti viděná zdola, skrze těla, práci, rodinné vztahy a každodenní strategie přežití.

Evropskému nebo tuzemskému čtenáři se Sláma i hedvábí může jevit jako kniha, která vybízí až k fantaziím filmové romantizace, ve skutečnosti je ale až překvapivě univerzální. Přes kulturní vzdálenost se dotýká témat, která známe i z evropského prostředí: sociální mobility, paměti chudoby, vztahu centra a periferie či ceny, kterou jednotlivci platí za „pokrok“. Překlad Vlasty Winkelhöferové navíc tuto blízkost citlivě zprostředkovává, aniž by zahlazoval kulturní odlišnosti. Sebrané výpovědi jsou přeloženy s důrazem na autenticitu jednotlivých aktérů. Jazyk se nesnaží příběh nijak literárně zkrášlovat, často je text strohý, popisný a faktický – a právě to z něj činí občas až mrazivě hluboký čtenářský zážitek. Bez vystrojené estetizace, s přímostí, která neobchází pravdivost.

Sláma i hedvábí je knihou, která se dá číst i ve spěchu dnešní doby. A to právě proto, že dokáže vtáhnout do svého pomalého tempa a přinést klid a hloubku prožívání. Za přijetí tohoto pozvání do světa, který již dávno pominul, nabízí kniha jako odměnu vhled do světa, jenž se nevnucuje, ale o to naléhavěji klade otázku, co všechno z lidských životů mizí spolu s dějinami – a co naopak přetrvává. A pokud budete oddalovat dočtení této knihy, abyste si atmosféru Japonska první poloviny 20. století mohli vychutnávat déle, otevřete stránky knihy Zpověď šéfa Jakuzy, která je volným propojením a druhým svazkem Džuničiho Sagy, který opět skrze vyprávění lékaře přináší autentické zápisy. A tentokrát přímo šéfa japonské mafie.

Sláma i hedvábí – Život na japonském maloměstě před sto lety
Džuniči Saga
K-A-V-K-A knižní a výtvarná kultura s.r.o., 2025,
208 str.

Bilingvní kniha Pražská antroposofická moderna 1907–1953, představuje jeden z nejpozoruhodnějších příspěvků k výzkumu českého umění a esoterických proudů posledních let. Téměř šestisetstránková publikace mapuje období, v němž se Praha stala nenápadným, ale překvapivě vlivným uzlem evropské antroposofické kultury.

Antroposofie bývá v českém prostředí často chápána prostřednictvím její pedagogické nebo terapeutické praxe. Historik David Voda (* 1976) a jeho spoluautoři však ukazují něco jiného: že mezi lety 1907 a 1953 vznikala v Praze svébytná, kulturně i duchovně komplexní vrstva „antroposofické moderny“, jejíž existence překračuje tradiční dějiny umění i duchovních hnutí.

Rudolf Steiner v průsečíku filosofie a spirituality

V průsečíku filosofie, spirituality a praktických společenských inovací stojí Rudolf Steiner (1861–1925) – rakouský filosof, esoterik, pedagog, architekt a zakladatel antroposofie. A právě k jeho 100. výročí úmrtí vychází kniha historika Davida Vody, aby oslavně otevřela tento duchovně-filozofický směr žití a bytí a představila jeho kvality ukotvené v širším kontextu.

Rudolf Steiner Prahu opakovaně navštěvoval a podle svého zvyku vnímal města jako organismy s vlastní karmou a kulturním posláním. Přestože české dějiny umění tuto stopu většinou ignorují, Voda připomíná, že kolem pražských přednášek a setkání vznikla komunita, která spojovala české, německo-židovské, maďarské i rakouské protagonisty.

Publikace rekonstruuje tuto spletitou síť s mimořádnou pečlivostí — od salonu Berty Fantové a okruhu německy píšících intelektuálů přes fotografy, výtvarníky, scénografy a eurytmisty až po poválečné transformace hnutí v represivních podmínkách raného komunismu.

Objevné obrazové materiály i archivní práce

Jedním z velkých přínosů knihy je také zveřejnění souboru bromostříbrných fotografií Rudolfa Steinera od pražského fotografa Carola Nováka. Tyto snímky, dlouho rozptýlené v soukromých sbírkách, představují unikátní ikonografický materiál a zároveň dokumentují, jak citlivě byl Steiner v Praze vizuálně vnímán.

Obrazová část knihy je monumentální: vedle fotografií přináší díla zapomenutých antroposoficky orientovaných výtvarníků, návrhy scénografií, záznamy eurytmických performancí, ukázky šperku či textilu i dokumenty, které dosud kolovaly pouze v interním prostředí antroposofických spolků.

Zvlášť nadčasový se ukazuje způsob přemýšlení kolektivu několika dam ve fenoménu femininní spirituality, kterému se věnuje kapitola Opatrné panny. Ženské okultní umění. Představuje konkrétní představitelky raného ražení – feministky, spisovatelky, filosofky, teosofky a další versatilní osobnosti, které byly podporovatelky umění, vydavatelky, mecenášky, ale také reformátorky ve vzdělávání, humánní péči o postižené, bojovnice za práva zvířat, zdravý životní styl, vegetarianismus nebo protagonistky abstinenčního hnutí. Příkladem takové tehdejší západní okultní influencerky a skandální society lady byla Helena Petrovna Blavatská (1831–1891). Velmi zajímavě tak kapitola rozkrývá, jaké tendence se nesly moderní – po dlouhou dobu zapomenutou – Prahou.

Mezi uměním a esoterikou – nová metodologie čtení

Jedním z nejsilnějších rysů publikace je její metodologická odvaha. Nejde o apologii antroposofie, ale o pokus popsat ji jako kulturní fenomén, který je nutné číst zároveň historicky, esteticky i fenomenologicky. David Voda a kolektiv autorů se vyhýbají zjednodušujícím interpretacím: antroposofie zde není redukována na „alternativní spiritualitu“, ale ukazuje se jako integrální součást pražské moderny, která vstupovala do dialogu s okultismem, expresionismem, mystikou i avantgardním divadlem.

Toto skrývané dějství pražské moderny ukazuje něco, co obvykle v českém bádání chybí: jak silně byly modernistické estetické a esoterické koncepce propojené. Kniha tak nečekaně doplňuje tradiční narativ středoevropské moderny a zasazuje Prahu do širšího evropského rámce.

Mezi výstavou a knihou vzniká nový prostor

Kniha je úzce propojena se stejnojmennou výstavou v olomoucké Rub Gallery, kterou David Voda vede a kurátoruje. Tato paralelnost projektu je formálně i obsahově plodná: publikace poskytuje historický a interpretační rámec, zatímco výstava překládá antroposofické umění do současného galerijního jazyka – od 30. 3. 2025, tedy symbolicky na den stého výročí od Steinerova úmrtí, představuje estetické skvosty: těm dominují fantastické zlacené historizující oltáře – retábly s hedvábnými výšivkami z dílny Hilde Pollak-Karlin a Richarda Pollaka-Karlina. Jde o vzácný případ, kdy vydavatelský a kurátorský projekt tak vytvářejí synergii a tematický prostor, který přesahuje každý z nich samostatně.

Kniha, která vyplňuje slepé místo české kulturní paměti

Pražská antroposofická moderna 1907–1953 je jednou z těch publikací, které přicházejí v pravý čas. Nejenže zpřesňuje dějiny českého a středoevropského umění, ale zároveň ukazuje, že dějiny spirituality a avantgardy nelze stavět proti sobě. Připomíná, jak zásadní roli mohou hrát okrajové a dosud neprobádané proudy při pochopení atmosféry doby.

Tato kniha zároveň otevírá debatu — a je pozvánkou k novému pohledu na Prahu jako místa, kde se modernismus formoval i skrze své progresivní a tehdy tajemné – nebo možná dokonce podivné tendence, které dnes vystupují v dějinách jako samostatné fenomény.

Pražská antroposofická moderna 1907–1953 / Prager anthroposophische Moderne 1907–1953
David Voda (ed.)
Arbor vitae societas, 2024
536 str.

Kutná Hora si z letošního Designbloku 2025 odváží významné ocenění. Fotografická publikace 1318 minut v Kutné Hoře, vytvořená k 30. výročí zápisu města na seznam UNESCO, získala prestižní IMPACT AWARD – cenu určenou projektům, které prostřednictvím designu vytvářejí kulturní či společenský přínos.

Publikace vznikla jako pocta městu, které je nejen historickým skvostem, ale i živým organismem plným kaž-dodenních příběhů. Zachycuje jediný den a noc v Kutné Hoře – 1318 minut, tedy symbolických 22 hodin, které může návštěvník prožít mezi gotickými památkami i obyčejnými okamžiky městského života. Název zároveň připomíná rok 1318, kdy byla Kutná Hora povýšena na město.

Autoři knihy – fotografické duo BoysPlayNice, textař Ondřej Horák a grafické Studio Milan Nedvěd – vytvořili dílo, které se pohybuje na pomezí umění, poezie a dokumentu. Nejde o turistického průvodce, ale o vizuální zážitek, který vybízí k novému pohledu na známá místa.

Kniha zaujala mezinárodní porotu vedenou Yoko Choy, šéfredaktorkou čínské edice magazínu Wallpaper, která ocenila jeho estetickou sílu i kulturní význam.

Kniha 1318 minut v Kutné Hoře bude veřejnosti představena 4. prosince ve Spolkovém domě v Kutné Hoře, kde návštěvníci uvidí i autentickou instalaci z Designbloku. Publikaci lze již nyní zakoupit v Informačním centru v Sankturinovském domě.

text: Michaela Kadečková

Když jsem se v sedmnácti letech chtěla sama vydat na dvoutýdenní poznávání místa, kde jsem ještě nebyla, padla má volba intuitivně na Berlín. Tehdy jsem nevěděla, co všechno mi tohle město ukáže, ale po pár dnech mi bylo jasné, že se tam chci pravidelně vracet. A kromě takových cest jsem měla možnost tam i chvilku žít. Stejně jako aktéři nové knihy Češi v Berlíně, která pojednává nejen o mužích, ale i ženách, kterým toto město změnilo život.

Berlín má svůj rytmus, který nelze napodobit. Hluk tramvají se mísí s hudbou v improvizovaných klubech, staré zdi nesou šrámy historie i uměleckého vyjádření. A právě do tohoto prostoru vstupuje nová kniha Jany Kománkové s podtitulem Život za hranicí a otevírá okno do světa, kde se české osudy mísí s pulsujícím srdcem německé metropole.

Publikace je unikátní nejen svou šíří – 352 stran s 311 fotografiemi –, ale i hloubkou. Kománková skládá mozaiku příběhů od předlistopadových emigrantů po současné tvůrce, vědce a umělce. Setkáme se zde s diplomaty i obyvateli squatů, s lidmi, jejichž životy by se jindy nikdy nepotkaly, a přesto všechny spojuje Berlín. Každý příběh vypráví o hledání svobody, nového začátku a o tom, jak město může člověka proměnit i během jediného roku.

Velký důraz autorka klade na vizuální stránku. Historické fotografie z archivů Ivana Pinkavy či Roberta V. Nováka kontrastují se snímky současných protagonistů – umělců, hudebníků, spisovatelů. Nahlédneme do zákulisí legendárního Tacheles, místa, kde šperky z kroucených příborů nabyly kultovní podoby a unikátní reprezentace uměleckého squatu. Prohlédneme si domy prvních českých emigrantů z 18. století, které tu stále stojí, a pocítíme, jak minulost a přítomnost v Berlíně splývají, přestože jeho východní a západní část je jako dvě různé země.

Kniha také spojuje různé formy umění a tvorby. Jaroslav Rudiš, Petr Borkovec, Michal Cimala, Dagmar Pecková nebo Libuše Jarcovjáková vyprávějí, jak jim město změnilo tvůrčí život. Berlín je zde nejen kulisou, ale aktivním partnerem jejich tvůrčí energie. Dokonce i Kafka, jehož deníky autorka cituje, se zdá být prorokem současných českých migrantů – touha být sám za sebe a svobodný spojuje různé generace.

Svobodně a lowcost

Já jsem tehdy cestovala totálně lowcostově díky platformě Couchsurfing. Ta umožňovala (a dosud stále umožňuje) nabídnout nocleh – přinejmenším v podobě gauče – podobně naladěným dobrodruhům, a to zcela zdarma! Ten jsem skrze zaslanou poptávku nakonec přijala u skvělého průvodce, fotografa, který bydlel ve východním Berlíně. Protože měl toto město nejen prochozené, ale i „profocené“, ukázal mi jako fotografce nejen skvělé galerie, ale také místa, která Berlín charakterizovala. Z těch pak vznikl cyklus mých fotografií Berlin analogem a ten mne dovedl až k redakční práci v časopise, ve kterém jsem fotografie publikovala a která se po pár letech stala i mou prací šéfredaktorskou. Berlín skutečně mění životy.

Mozaika kultury s německým akcentem

Kniha Češi v Berlíně je víc než soubor rozhovorů – je to průvodce, kronika a inspirace zároveň. Nabízí nejen jedinečný pohled na komunitu, která se neustále mění, ale také na město, jež dokáže proměnit osobní sny ve skutečnost. Kománková tak dokazuje, že kulturní mapy nejsou jen o umění či literatuře, ale o lidech a jejich každodenním životě mezi dvěma světy – českým domovem a berlínskou svobodou.

Češi v Berlíně: Život za hranicí
Jana Kománková
Protišedi, 2025,
352 str.

Ve světě zinu, kde se často potkávají experiment, poezie a grafický design, působí publikace Dearest Traude, Beloved Kiki jako jemný, ale velmi osobní zásah.

Autorská dvojice – designérka a vizuální umělkyně Evi Pribyl a spisovatelka Isabella Sedlak – zde propojuje obraz a slovo prostřednictvím formátu pohlednic. A to ne ledajakých. Milostných pohlednic z válečných let 1941/42. Ty objevila jedna z umělkyň v roce 2018 na vídeňském bleším trhu. A učarovaly ji.

Má drahá malá Kiki!
Je mi velmi smutno, když zjišťuji, že ti nějak ubližuji, jak jsi mi napsala v krátkém vzkazu. Víš, že se z tebe vždycky velmi raduji. I když mi nepíšeš dost často. Rád slyším, že staří lidé pro tebe dělají všechno; já jiného nahradit nemohu.
Doufám, že rozumíš mým francouzským slovům, a vroucně tě líbám.
Tvůj Teddy

Tento zin, vydaný platformou papermint.press, se objevil například na festivalu Fanzineist Vienna. Nečte se v klasickém smyslu, ale spíše se prožívá: jako by si čtenář sám držel v rukou svazek cizí korespondence, v němž je dovoleno listovat a představovat si.

Základní myšlenkou projektu je intimita psaného projevu a drobného vizuálního gesta. Pohlednice, médium na pomezí soukromého a veřejného, se tu stává zrcadlem vztahu i vzpomínky. Slova fungují jako fragmenty dopisů, zatímco grafické řešení otevírá prostor pro asociace. Výsledkem je hybridní knižní objekt, který není čistě literární ani výtvarný, ale osciluje mezi obojím.

Zin se obrací k jménům v názvu – Traude a Kiki – jako k adresátům i aktérům. Nevíme, zda jde o skutečné osoby, nebo o fiktivní alter ega, a právě tato nejasnost tvoří jádro půvabu. Čtenář je vržen do role třetího svědka: dopisy nepatří jemu, ale může je přesto číst, a tím se sám stává součástí intimního kruhu. Pohlednice tak odemykají téma paměti, přátelství, queer identity i křehkosti jazyka.

Důležitý je i materiální aspekt. Pohlednice nejsou jen grafickou plochou, ale předmětem, který se dá držet, zaslat, přilepit na stěnu. V tomto smyslu zin navazuje na tradici korespondenční umělecké praxe, ale zároveň ji aktualizuje pro současnou zinovou scénu. Přítomnost na festivalech, kde si návštěvníci mohou exemplář prohlédnout či zakoupit, zdůrazňuje komunitní rozměr: publikace není masově šířená, ale cirkuluje mezi lidmi, kteří ji dokážou ocenit právě díky osobnímu kontaktu.

Nezávislá zinová scéna přitom není jen vedlejší větví kulturní produkce. Představuje prostor svobody, kde mohou autoři a autorky experimentovat bez tlaku institucí či komerčních očekávání. Ziny často vznikají v malých nákladech, v domácích podmínkách nebo v kolektivech, které staví na sdílení zdrojů a přátelských vazbách. Jejich význam spočívá v otevřenosti: umožňují artikulovat témata, jež se do mainstreamu nedostávají, a vytvářejí komunity kolem společného zájmu. Dearest Traude, Beloved Kiki je ukázkou, jak může nezávislá tvorba nabídnout hluboký a osobní zážitek, aniž by se podřizovala konvencím tradičního nakladatelství.

Dearest Traude, Beloved Kiki tak zviditelňuje sílu malých gest. V době, kdy digitální komunikace zahlcuje rychlostí a přemírou znaků, se návrat k intimnímu formátu pohlednice stává aktem zpomalení. Autorky připomínají, že ručně psaný vzkaz i graficky promyšlený design mohou mít hodnotu daleko přesahující obsah samotného sdělení.

Tento projekt je inspirativním příkladem, jak mohou současné umělkyně uchopit médium zinu: nikoli jen jako levnou alternativu k časopisu, ale jako prostor pro experiment a důvěrnost. Dearest Traude, Beloved Kiki není jen publikací k prolistování, ale objektem, který vybízí k dotyku, k představivosti a k otázce, co všechno ještě může znamenat slovo „milá“ nebo „drahá“ v našem vlastním adresáři vztahů.

Dearest Traude, Beloved Kiki
Evi Pribyl, Isabella Sedlak
papermint.press, 2024,
39 str.

V roce 2020 zveřejnila uživatelka @moon-girlreads_ video s názvem Pět knih, které Vás rozpláčou, mezi kterými byla i kniha Colleen Hoover It Ends With Us. Příspěvek se stal virálním, pozapomenutý titul zpopularizoval a za několik měsíců bylo prodáno přes milion kopií. Tímto videem se stal z malé knižní komunity fenomén jménem BookTok.

TikTok je platforma zaměřená na sdílení krátkých videí, která mohou dosahovat délky až deseti minut. Algoritmus preferuje samotný obsah před počtem sledujících, což umožňuje i běžnému uživateli vytvořit video s virálním dosahem. Zároveň dokáže uživatelstvu doporučovat videa přizpůsobená jejich preferencím, a tím se seskupují do tematických subsekcí jako například CleanTok, QueerTok nebo právě BookTok. V každé z nich se mohou rychle šířit trendy i konkrétní doporučení.

BookTok, tedy část TikToku zaměřená na knihy, propojuje čtenářstvo s autorstvem a zprostředkovává veřejnou diskuzi o literatuře. Úspěch knihy nutně nezávisí na odezvě kritiky, cenách ani zavedeném postavení autorstva. Výrazně se tím proměnil přístup nakladatelství i knihkupců, a to způsob propagace i vydávání titulů. Vliv TikToku na knižní trh zdůraznil i James Daunt, CEO sítě knihkupectví Barnes & Noble. Některá knihkupectví v Česku tento trend již následují vymezením sekcí knih popularizovaných na TikToku.

Vzali jste tenhle krásný druh umění…

„… literaturu, prózu, velké lidské příběhy a zkušenosti – a ponížili jste je na takové malé povyražení. Existují romantické příběhy, které jsou prostě jen romantické. Třeba Pýcha a předsudek je geniální!“

Přestože je obsah BookToku rozmanitý, bývá často generalizován a vnímán čistě jako romantická literatura bez hodnoty. Zvláštní pozornost přitahují její subžánry dark romance a romantasy, které obsahují erotické prvky (tzv. spice) a obecně se jim říká smut. Kvůli přítomnosti explicitně sexuálních scén jsou často označovány jako psaná pornografie a čtenářky jsou stereotypizovány jako „závislé na pornu s komplexem nadřazenosti“.

Dark romance obsahuje citlivá a tabuizovaná témata jako znásilnění, mučení, vražda, únos či psychická manipulace. Spojení lásky, sexu a násilí vyvolává znepokojení a obavy z glorifikace a normalizace abusivních vztahů. Kritika má sklony opomíjet samotnou povahu fantazie a fikce. Podobné obavy vycházejí mimo jiné genderových předsudků, podle nichž ženy nedokážou rozlišit fikci od reality a nekriticky přebírají konzumovaný obsah. Přestože jsou postavy v těchto knihách problematické, manipulativní a násilné, stále se jedná o pouhou fantazii.

Brak bez děje

Romance byly od počátku považovány za povrchní a podřadnou formu literatury, a to především kvůli svému ženskému čtenářstvu. Ponižování a zesměšňování romantické literatury vychází z povrchního čtení a interpretace – obsah Pýchy a předsudku se dá snížit na chození postav z domu do domu. Je tím však upřednostňována a vyzdvihována vnější akce, zatímco hybnou silou milostných románů jsou city, touha, prahnutí, vášeň a vnitřní rozpor. Podle literární teoretičky Pamely Regis je jejich principem bariéra zabraňující spojení milenců. Je podstatou příběhu a udržuje jeho dynamiku.

Při jejich čtení zažíváme to, co Dorothy Tennov nazývá limerence. Zdánlivá zamilovanost, všepohlcující a absolutní touha po opětování citů, která ústí v posedlost, agónii a trýzeň, dokonce euforii a zoufalství. Dospělá verze zamilovanosti do staršího kluka na střední, kdy jen pozdrav na chodbě stačil k hodinovým analýzám s kamarádkami. Intenzivní, nedobrovolná, iracionální a někdy bolestivá. Nejistota a sebetrýzeň propojená s nadějí. Proces, kdy napětí střídá uvolnění.

Otevřené projevování ženské sexuality zůstává stále tabuizováno. Při čtení dark romance se čtenářky často s protagonistkou ztotožňují, což může otevřít bezpečný prostor pro naplnění touhy bez nutnosti pocitů viny, studu nebo úzkosti. Pokud je postava k něčemu donucena, oprošťuje to od viny za vlastní sexuální fantazii, neměla totiž na výběr a zůstává „nevinnou“. Situaci má čtenářka navíc pod kontrolou – knihu může kdykoliv zavřít.

Na letošní Svět knihy Praha přijeli tři slibní evropští spisovatelé zapojení do mezinárodního projektu CELA: Gergana Galabova z Bulharska, Luis Díaz ze Španělska a Ioana Maria Stancescu z Rumunska. V rozhovoru pro Artikl mluví o inspiraci Prahou, ale také o roli překladatelů, podpoře literatury a svých přáních.

Jak si tři autoři z různých zemí jako vy sedli? Jste kamarádi? Nebo kolegové?

IMS: Bohužel jsme neměli dost času ani společných akcí na to, abychom se lépe poznali a třeba se i spřátelili. I přesto mě ohromilo, kolik talentu se skrývá ve dvou velmi mladých autorech. Byla bych ráda, kdyby vám jednou vyšla kniha v rumunštině a znovu bychom se potkali třeba v Bukurešti!

GG: Naše programy se dost lišily, takže jsme spolu moc času nestrávili, ale oba vás velmi obdivuju a upřímně doufám, že se naše cesty znovu zkříží. Byla bych víc než šťastná, kdybych vás mohla provést Sofií!

LD: Spíš kolegové. Poprvé jsme se viděli v Turíně na první akci CELA a hrozně mě těší, že jsme v Praze na veletrhu měli společnou akci!

Co nejlepšího se vám na Světě knihy stalo?

GG: Veletrh jako takový byl pro mě velmi zajímavý, protože jsem dříve pracovala pro nakladatelství, takže mě baví sledovat různé trendy na místních knižních trzích. Moje překladatelka Jitka Zárubová mi ukázala knihy nastupujících českých autorů, bylo to opravdu pozoruhodné. A debaty byly úžasné!

IMS: Už jen být na takovém veletrhu byla velká radost. Pro mě to byla hlavně příležitost poznat Kláru Našincovou, mou skvělou českou překladatelku, a navázat kontakt s různými nakladateli jak českými, tak zahraničními. S některými z nich jsem ve spojení dál a doufám, že to přinese něco konkrétního. A v neposlední řadě to byla šance být na jednom místě s některými současnými autory, které čtu a miluji. Moji přátelé v Rumunsku mi záviděli podpis, který jsem získala od Georgiho Gospodinova. Ve skutečnosti je to jeden z nejkrásnějších podpisů, jaký jsem kdy dostala.

LD: Pro mě to byla možnost navázat kontakt s lidmi a mluvit s nimi o knihách, stejně jako přednášet na univerzitě studentům, kteří mají zájem o španělskou literaturu.

Dokážete si představit, že byste někdy napsali příběh, ve kterém by vystupovala Praha? Nebo Česko jako takové?

LD: Určitě, rád bych to udělal, ale myslím, že bych potřeboval město i zemi nejdřív víc poznat. Hrozně by mě ale zajímalo, co by mě tak při psaní o jiné kultuře mohlo zaujmout – co mi nejvíc padne do oka.

IMS: Právě pracuju na knize, kde mám postavu, která byla na dovolené v Praze, jsou v ní drobné odkazy na různé turistické atrakce. Mám to město moc ráda. Objevila jsem ho v roce 2003, kdy jsem tady strávila tři týdny, a pak jsem se několikrát vrátila. Má velmi dobrou energii.

GG: Proč ne? Praha se mi opravdu líbí a určitě se sem ještě vrátím. Dokonce jsem napsala několik básní inspirovaných díly v Národní galerii – ta pro mě byla jedním z vrcholů mého pobytu.

Za Česko projekt CELA zajišťuje České literární centrum. Jak vám ve vaší tvorbě pomáhají vaše národní agentury nebo jiné instituce?

IMS: Naše rumunská organizace se ze všech sil snažila podpořit mou účast v programu. Bohužel už Rumunsko nemá kulturní institut v Praze, což by bylo velmi přínosné. Naštěstí se českých akcí zúčastnil rumunský velvyslanec, včetně těch na stánku rumunského ministerstva kultury.

LD: Ve Španělsku je to Escuela de Escritores, škola zaměřená na kurzy a workshopy pro lidi, kteří chtějí psát. Vždy se snaží propagovat každý literární úspěch, který nás potká.

GG: V Bulharsku existují určité programy Národního fondu kultury, ale v současnosti kolem toho panuje nejistota kvůli změnám ve vedení. Nedávno bohužel oznámili uzavření Národního knižního centra. Upřímně, pro kulturu v Bulharsku to není nejlepší období, ale plaveme proti proudu.

Jakou formu podpory kromě té finanční byste jako spisovatelé nejvíc uvítali?

LD: Myslím, že finanční podpora je důležitá, ale také si velmi cením literárních rezidencí. Nabízejí vám prostředí, kde můžete tvořit, aniž byste museli myslet na cokoliv jiného. Během těch týdnů prostě jen píšete. Takže kromě financí opravdu oceňuji prostor a čas na psaní.

GG: Ráda bych viděla aktivnější spisovatelskou komunitu – workshopy, setkávání, akce pro autory. Některé z našich velkých soutěží pro mladé autory slouží jako centra pro budování komunity, ale v poslední době už tolik nefungují. Bylo by skvělé, kdyby se to obnovilo.

IMS: Literárního agenta, čas jen na psaní, pozvánky na festivaly a literární rezidence. A byla bych moc ráda, kdyby mé romány byly přeloženy, a myslím, že rumunská nakladatelství by se měla více snažit o prodej práv. A když už mluvíme o přáních – moc bych si přála, aby byl podle mého prvního románu natočen film. Jedna francouzská herečka mi totiž řekla, že je to přesně ta role, kterou celý život vyhlíží. Takže čekám i na scenáristu.

text: Tadeáš Dohňanský

Putovní výstava, kde ožívají loutky, recyklované kulisy a sny, má svou knižní podobu. Novinka nakladatelství Kavka přenáší atmosféru Imaginária Divadla bratří Formanů a jejich přátel k čtenářům, kteří tak mohou vstoupit do poetického světa fantazie i bez návštěvy výstavy.

Kdo někdy prošel branami Imaginária, ví, že nejde jen o výstavu. Je to zvláštní země, kde recyklované dřevo a látky získávají nový život, kde loutky vyprávějí své příběhy a kde i odložené harampádí působí kouzelně. Projekt bratří Formanů, který vznikl roku 2010 z potřeby uchovat kulisy a rekvizity, se postupně proměnil v samostatný fenomén. Putuje Evropou, pokaždé jiný, přizpůsobený prostoru i okamžiku – a přesto vždy rozeznatelný.

Kniha Imaginárium Divadla bratří Formanů a jejich přátel, vydaná v srpnu 2025, je pokusem zachytit to, co jinak mizí se závěrem výstavy: atmosféru, poetiku, ruce i tváře těch, kdo stojí za vznikem tohoto světa. Čtenáři v ní najdou rozhovor s Matějem Formanem, ale i desítky setkání s umělkyněmi a umělci, kteří Imaginárium spoluvytvářejí. Manželé Sodomkovi, Lhotákovi, Tereza Komárková, Pavel Macek a další se svěřují s tím, co pro ně znamená tvořit, jak nacházejí inspiraci i proč je přitahuje práce s „obyčejnými“ materiály.

Fotografie Ireny Vodákové vtahují do zákulisí ještě hlouběji. Už čtvrt století sleduje Divadlo bratří Formanů, a tak její snímky zachycují nejen podívanou, ale především tvůrce ve chvílích soustředění i radosti. Dřevo, látky, nátěry a nářadí v jejím podání působí jako malí aktéři vlastního příběhu.

„Přeji si, aby tato knížka i naše Imaginárium byly vyprávěním o tvořivosti a představivosti, o umění i kráse, kterou lze najít i v opršelých prknech či starých loutkách,“ sdělil k nové knize Matěj Forman. Slova, která se stala mottem publikace, vystihují nejen její obsah, ale i filosofii celého projektu: vidět hodnotu tam, kde by ji jiní už nehledali.

Podnět k sepsání knihy dal novinář Jan Šícha, který už dříve připravil katalog pro výstavu v Kasselu. Spolu s hlavním produkčním Jakubem Hradilkem a grafickým designérem Jiřím Troskovem vytvořili dílo, jež se pohybuje na hranici mezi albem, kronikou a uměleckým artefaktem. Historik umění Jiří Fajt Imaginárium označil za výraz české imaginace srovnatelný s vrcholnými díly výtvarného umění.

Imaginárium Divadla bratří Formanů a jejich přátel
Matěj Forman, Jan Šícha, Irena Vodáková (eds.)
K-A-V-K-A knižní a výtvarná kultura s.r.o., 2025, 247 str.

Ke knize debutujícího autora, nadto původně vzešlé z volnočasové zábavy, je na místě přistupovat s obezřetností. Patrik Benda však dokáže všechny obavy rychle rozptýlit.

Mezi nejrůznější literární hříčky, v nichž mezi sebou poměřují síly amatérští psavci i literární profesionálové, patří i drabble, tedy literární útvar vymezený počtem slov, kterých musí obsahovat přesně 100. Většina těchto výtvorů neopustí nejbližší okolí autora či pořadatele dané literární soutěže, na jaře se však do širší distribuce dostala kniha, která nejednoho zájemce o tento specifický útvar jistě potěší.

Pod poněkud komplikovaným a záhadným názvem Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň zveřejnil své texty vzniklé v rámci každoročně se opakující literární soutěže pořádané Společností pro osvětu spisovatelů Patrik Benda, manžel spisovatelky Veroniky Bendové. Název knihy odkazuje na skutečnost, že soutěž probíhala vždy v dubnu, vlastní jména obsažená tamtéž pak odkazují na různá autorova alter ega, která si osvojil např. v rámci jiné populární zábavy, tzv. larpu. Specifikem sbírky Bendových textů je pak skutečnost, že jednotlivé drabbly na sebe navazují a tvoří tak sedm svou formou dosti svérázných povídek.

Tato návaznost je zřetelná zejména u prvních čtyř povídek, u posledních tří už poněkud slábne a v některých extrémních případech je nejspíše zřejmá jen autorovi a jeho nejbližšímu okolí. Ani drabblům obsaženým v druhé polovině knihy však nelze upřít leckdy překvapivou a ostrou pointu.

Duchovní rozměr leč v limitu

Vzhledem k autorovu zázemí (jedná se o syna předního představitele katolického disentu Václava Bendy) nepřekvapí, že v mnoha povídkách najdeme hlubší duchovní rozměr. Ten je někdy vystavený explicitně najevo (jako v úvodní povídce Kolárek za volantem, jejíž hlavní postavou je vesnický farář, který se rozhodně vypomáhat jako řidič na místní ztrátové autobusové lince, aby zabránil jejímu zrušení a tím odříznutí své farnosti od světa), někdy vyžaduje koncentrovanou četbu a ochotu nejen si popisované před očima představit, ale i vcítit se do autorova způsobu myšlení (například závěrečná povídka Comentarii de bello vitae). Z povídek reflektujících vlastní rodinnou zkušenost permanentního střetu s totalitní mocí je tento motiv nejzřetelnější ve Fragmentech totality, mezi řádky pak jasně prosvítá v Nesmrtelnosti podle Dahua Serpense, variaci na Orwellův román 1984. Kontrast různých forem odporu proti komunismu pak zachycuje vůbec nejnapínavější povídka Vraždy z prestiže, literární zpracování únosu účastníků školního výletu provedeného bratranci Barešovými v roce 1978, kteří si tímto způsobem chtěli vynutit volný odchod na Západ. Autor nicméně nezůstává uvězněn v minulosti, reflektuje i události, které byly v době psaní dané povídky aktuální. To je nejvíce patrné u Zápisků o válkách hřbitovních, vytvářených v dubnu 2021 a odrážejících tehdy čerstvou covidovou zkušenost. I o této povídce platí výše uvedené konstatování o duchovním rozměru skrytém mezi řádky, v tomto případě autor na pozadí sporů mezi zastánci klasických hřbitovů a takzvaných e-hřbitovů řeší otázku, jak se nejlépe vyrovnat se ztrátou blízkého člověka.

Od Bible k Vodníkovi

Do omezeného rozsahu jednotlivých drabblů, svázaných nadto ještě názvem a někdy i určeným žánrem zadanými organizátory, dokázal Benda zakomponovat i četné odkazy na nejrůznější klasická i popkulturní díla, od Bible přes Erbenovu báseň Vodník až po filmy typu Chata v horách. Vedle těchto snadno dešifrovatelných narážek kniha obsahuje mnohé motivy identifikovatelné jen pro čtenáře znalých detailů z autorova osobního života, hranice mezi jeho skutečnými zážitky a dnes tolik populární autofikcí nicméně zůstává dráždivě nejasná. Neznamená to však, že by tyto pasáže byly pro ostatní čtenáře nesrozumitelné, jen v daný okamžik nepostřehnou autorovo spiklenecké pomrkávání. I oni však ocení Bendovu bohatou fantazii, schopnost vytvářet nečekané asociace, v závislosti na tématu povídky sklouzávající k pečlivě dávkované ironii i k tragičnosti (ač autor ironií jinde nešetří, ve zmíněných Vraždách z prestiže se jí vyhýbá, aby nenarušila vyznění celého textu).

Hodnocení autorova svérázného debutu nelze zakončit okřídlenou formulací o udržení laťky v další tvorbě, na to se Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň příliš vymyká ustáleným kategoriím a jedinečný vzorec jejího vzniku by bylo velmi obtížné s takto podařeným výsledkem zopakovat. Představuje pozvánku k úniku ze světa každodenní reality do hájemství fantazie svázané přísnými pravidly drabblu, přesto však téměř bezbřehé.

text: Martin Liška

Faob, Vinpike a Palčík, dubnová žeň
Patrik Benda
Nová vlna, Praha, 2024
182 s.

Konečně první monografie se dočkala Naděžda Plíšková (1934–1999). Výtvarnice a básnířka, členka Křižovnické školy, tvůrčí i životní partnerka sochaře a grafika Karla Nepraše. Ale především svébytná a sarkasmem oplývající a vždy svá.

Nová monografie věnovaná osobnosti Naděždy Plíškové je podstatným a výjimečně citlivým příspěvkem k reflexi českého poválečného umění. Autorka – výtvarnice, grafička, básnířka a členka undergroundového okruhu – zde konečně vystupuje ze stínu známějších jmen, která ji po většinu života rámovala. Díky erudovanému kurátorskému vedení Jany Farské Hájkové vznikl plastický a hluboce lidský portrét ženy, jejíž tvorba oscilovala mezi humorem, melancholií a bezohlednou přesností.

Motýli, kolíčky i vyžehlené košile

Naděžda Plíšková se narodila v Praze. Nejprve studovala grafiku na pražské Vyšší uměleckoprůmyslové škole a v letech 1954–1958 pak obor grafika u profesora Silovského na pražské AVU, ale od počátku se vydávala vlastní cestou. Už v 60. letech začala vytvářet své charakteristické grafické listy – především technikou suché jehly – v nichž ironicky zachycovala každodennost, vztahovou tíseň, rodinný život i dobové stereotypy ženství. Její cykly, jako Polibek, Můj muž, či drobná ex libris, často motýli v nejrůznějších absurdních variacích, mají v sobě jakousi kreslenou přesnost i bolestnou úspornost. Právě její tvůrčí období ex libris jí velmi zazlíval teoretik Jindřich Chalupecký. Oponovala mu, stále v úctě, že na chleba je potřeba nějak vydělat. Ve svých grafikách často vystupuje sama jako postava – žena v zástěře, žena u šicího stroje, žena v posteli – obklopená věcmi a stísněností, ale vždy s neúprosným humorem.

Vedle výtvarné tvorby byla také aktivní součástí Křižovnické školy, ale také manželkou Karla Nepraše – vztah s ním byl hluboký – a velmi komplikovaný. Ostatně, komplikovaná osobnost si často najde podobně komplikovanou osobnost. V 70. letech byla vystavena tlaku státní moci a na výtvarné scéně ji režim postupně umlčel. I přesto pokračovala v práci na menších formátech a věnovala se autorské knize, deníkovému psaní a domácí poezii. Vycházela z toho, co bylo možné, v rámci všeho nemožného.

Zlom přinesl rok 1982, kdy po pádu ze schodů utrpěla vážné zranění páteře. Od té doby žila s trvalým postižením a bolestí, což výrazně proměnilo její tvorbu – výtvarné dílo postupně ustupuje textu. Básnické zápisky z tohoto období, publikované později v samizdatových sbírkách jako Hospodská romantika nebo Plíšková sobě, přinášejí čtenáři nemilosrdně pravdivý pohled do vnitřního světa ženy zraněné, ale nezlomené. Plíšková zde píše jazykem úsporným, drsným, místy komickým – záznamy každodenní bolesti, znechucení i tiché radosti z detailu.

Ucelený vhled do života i tvorby

Monografie citlivě vytváří ucelenou mozaiku – výběr klíčových děl, citace z osobních textů a básní, dobové fotografie a přehled výstav, to vše doplněné kurátorským komentářem, který dává prostoru Plíškové hlasu, aniž by ho překrýval výkladem. Už jen text přímo Jany Farské Hájkové vtahuje do prožívání veškeré hořkosti Plíškové života s lehkostí a autenticitou, jako byste Plíškovou sami znali osobně a to ne jen zběžně z vernisáží. Knihu završuje rozhovor s dcerou – Karolínou Neprašovou Kračkovou. Není obsáhlý, ale je veden ohleduplně i obsažně. Publikace je i zásadním příspěvkem k dějinám ženského umění ve střední Evropě. Ukazuje, jak lze tiše a soukromě tvořit něco, co přetrvá hluk i zapomnění. A jak lze i v bolesti najít odstup – a někdy i smích. Nemapuje ale jen životní osud, ale uceleně nechává nahlédnout do díla autorky, jejíž rezonance na sebe opětovně nebude dlouhou čekat – a to nejen v tuzemském kontextu.

Plíšková nikdy neusilovala o veřejnou slávu, a přesto se stala jedním z nejupřímnějších a nejpronikavějších hlasů své generace. Tato kniha ji ukazuje nejen jako manželku umělce zvučného jména, ale především jako samostatnou autorku – důslednou, vtipnou a neuhýbající. Její ironie nebyla jen obranným gestem, ale tvůrčím principem, jímž si přetvářela svět – i bolest – k obrazu svému. Žádný zárodek feminismu, pouze způsob, jak prostě žít – a často i přežít.

Naděžda Plíšková
Jana Farská Hájková (ed.)
Galerie Lázně Liberec, 2025
252 str.

Látka je po kůži samotné jedna z nejstarších forem ochrany těla. Adoraci textilu, látek i jejích vzorů v širokém ohledu a souvislostech přináší také aktuální výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze Kde ty všechny kytky jsou, ke které je vydána obsáhlá publikace. Nahlédněte do jejího představení očima a užijte si její textilní obálku poté i hapticky.

Jednou z nejstarších textilií je právě len, který módní průmysl adoruje i dnes. Výstava, kterou připravila kurátorka Konstantina Hlaváčková, je v UPM k navštívení do 14. září 2025. Vybízí k ponoru do kontextu dobových tisků na textil, výroby oděvů a šátků. A to nejen jako módních doplňků, ale i jako nositelům dobové ideologie, paměti i nejrůznějších sdělení. Obsáhlý materiál, který se k tématu tisku na textil váže, je zpracován v grafickém uchopení Štěpána Malovce a Martina Odehnala ve stejnojmenné knize, která k výstavě právě vyšla.

Publikace dokládá komplex vztahů mezi tištěným textilem, módou i historií, ale také lidskou individualitou. Sleduje vývoj jednotlivých typů vzorů, ať už jde o tečky, pruhy, nebo květiny, do nichž se promítají výtvarné, technické i ideové vlivy. Velká pozornost je věnována šátku jako autentickému historickému dokumentu, jenž slouží též k propagaci a propagandě či jako upomínka, a zároveň dokládá vývoj výtvarného umění. Každá látka má tak svůj příběh výrobní, estetický i lidský. Příběh v určitém smyslu jedinečný. A kniha tak odhaluje tajemství nejen vzorů a obrazců, ale i důvodů jejich užití, které nebylo vždy pouze estetické.

Kde ty všechny kytky jsou
Textilní tisk: oděvy a šátky 1920–1990
Konstantina Hlaváčková
UPM, Nakladatelství Slovart,
Praha, 2025, 416 str.

Dne 27. května v 10.31 hodin uplyne přesně 83 let od atentátu na Reinharda Heydricha. Ve stejnou minutu bude v Muzeu literatury – Památníku národního písemnictví zahájena krátkodobá výstava se skutečně mimořádným exponátem. Bude jím anglické vydání Anglických listů Karla Čapka s podpisy dvaceti československých vojáků, kteří ve výcvikovém středisku ve Skotsku absolvovali v roce 1941 intenzivní kurs útočného boje.

Ano, právě z těchto výcvikových středisek byli vybíráni parašutisté pro skupiny Anthropoid, Silver A, Silver B, Bivouac, Bioscop a dalších vysazených do okupovaného Československa. Mezi podepsanými nechybí ani Jan Kubiš, který se přímo podílel na atentátu, jenž vešel do dějin druhé světové války a československého odboje. Frekventanti kurzu tuto knihu darovali v roce 1941 na památku svému instruktorovi, poručíku Ernestu Van Maurikovi (1916–2012), který ji na sklonku života předal do sbírek Imperial War Museums.

Z tohoto muzea bude za přísných bezpečnostních opatření unikátní kniha dovezena do Prahy jako připomenutí hrdinství, které prokázali nejen vojáci, ale před nimi také Karel Čapek. Svým angažovaným postojem v zásadních otázkách mladé republiky a dílem, které alarmovalo v kritické době, ukázal, jak podstatná je společenská role umělce–intelektuála.

Ač Čapek sám vojenský výcvik neabsolvoval a byl založením pacifista, byl přesvědčen, že některé hodnoty je třeba bránit perem, případně i zbraní. Na sklonku života si byl dobře vědom mračen, které se stahovaly nad evropskou demokracií, a většinu svých pozdních děl věnoval burcováním před tímto zlem. Kromě zmíněných Anglických listů výstava připomene Čapkova protiválečná díla, nebudou chybět ani originály rukopisů či spisovatelovy vlastnoruční ilustrace.

Výstava potrvá jen do 19. června, nicméně v době, kdy na východě Evropy zuří dobyvačná válka a kdy se za hrdinství opět platí životy, ji můžeme označit za klíčovou výstavní událost Muzea literatury.

text: Ivan Adamovič

Anglické listy v Praze
Muzeum literatury (Pelléova 22, Praha 6)
27. 5. — 19. 6

Čím více vizuálního digitálního balastu nás obklopuje, tím více krásných publikací lze objevit. A to nejen formou, ale i obsahem. V systematicky koncipované edici Design – profily – osobnosti vydává UPM již osmou publikaci. Ta se zaměřuje právě na nejznámější postavu novodobé historie výroby československého porcelánu – Jaroslava Ježka.

Je jedním ze zakladatelů tzv. bruselského stylu přelomu padesátých a šedesátých let. Jaroslav Ježek (1923–2002) vytvořil za svůj život třicet devět kompletních porcelánových souprav a více než stovku návrhů drobné plastiky, přestože formální studium samotného keramického umění nikdy nenaplnil a na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou se mu nepodařilo nastoupit. Na radu prof. Eckerta pokračoval z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, kde studoval výtvarnou výchovu a nastoupil do keramického provozu jako dělník. V letech 1949–1955 působil v porcelánce Thun v Klášterci nad Ohří, učil se modelovat, formovat a navrhovat a skrze poctivou práci a píli se mu dostalo až nejpopulárnějšího uznání na Expo ’58 v Bruselu, kde jeho souprava Elka a plastiky hřebečků patřily do kolekce oceněné Grand Prix a zlatou medailí.

Talent do formy vlitý
Jaroslav Ježek, synovec hudebního skladatele stejného jména, nakreslil desítky konvic, hrnků, terin, omáčníků, dekorů a figurek. Věnoval porcelánu celý život a porcelán mu na oplátku umožnil uplatnit vrozený talent. Prostřednictvím jeho porcelánových tvarů lze sledovat celý umělecký vývoj československé porcelánové soupravy i plastiky po období od 50. až do 90. let dvacátého století. Skrze uchované kresebné návrhy, reprodukce samotných produktů i dobové fotografie ukazuje kniha Lenky Merglové Pánkové v citlivé a precizní grafické úpravě Štěpána Malovce Ježkův příběh, jeho práce i každodenní snahy zachycené v pracovních zápisnících a utváří tak představu o běžné praxi a životě v československém porcelánovém průmyslu.

Jaroslav Ježek
Lenka Merglová Pánková
UPM, Praha, 2024, 248 str.