Studenti Filozofické fakulty UK se v poslední době dočkali dvou velkých změn. Ne všechny byly k lepšímu. Co je ale důležité: zápas je vyrovnaný.

I v největším anarchistovi se probudí konzervativní koutek duše, když zjistí, že změnili – nebo nedejbože zrušili – jeho oblíbený podnik. Přesně tak nejspíš zaplakalo srdce leckterého svobodomyslného studenta Filozofické fakulty, když se dozvěděl, že K4 už víc nebude tím místem, kam mohl zajít na odpolední kávu, dát si k ní vlastní svačinu a půl hodinky si zdřímnout na gauči; kde mohl při večerních čteních naživo potkat ty, o kterých se učil na seminářích literatury 20. století; kde se mohl při koncertech podivných kapel zpít Démonem za tři pětky do němoty. Ale pořád byla naděje: vždyť přece co v takovém prostoru udělat jiného, než znovu studentský klub?

Jenže naděje tentokrát neumřela poslední. Mnohé opustila již ve chvíli, kdy zaregistrovali zprávu, že novým provozovatelem budou Koleje a menzy UK, ty optimističtější pak při první návštěvě staronového studentského klubu, tentokrát již s velkým S. Rozličnou směsku stolů a stolků nahradila univerzálnost z IKEA, gauče zmizely v nenávratnu, o milých studentkách-barmankách nemluvě. Pódium zůstalo, ale většinu večerů zeje prázdnotou. A nejspíš to tak ještě chvíli zůstane. Nezbývá než doufat, že stávající řešení je opravdu jen provizorní, ale to byly ruské tanky taky a víme, jak to dopadlo.

Ale všechno zlé je prý pro něco dobré. Mnoho studentů proto jistě zajásalo, když se dozvěděli, že dlouho diskutovaný a kritizovaný bufet Platón v budově na Palachově náměstí má taky šanci na změnu. Někdo možná uronil slzu, když viděl vynášet bájný obraz nahého Tarzana, ale většina byla plná očekávání. Doufali, že i na fildě vznikne něco, jako je KAFE DAMU, nebo aspoň kavárna Na Hollaru.

Daj mi náděj…
Není to extravagantní prostor ani magnet na hipstery. Stěny zatím zůstávají holé, ale brzo by se měly proměnit v galerii. Nabídka jídla je slušná a na hladině kávy neplavou jarová očka, jak se to v Platónu občas stávalo. Leckoho potěší domácí zákusky, ty méně vybíravé třeba pravidelná dávka chemie v ZON originál.

Nové Bistro Bazaar provozuje obecně prospěšná společnost Rozlet; její členové od roku 2009 provozují Café Bazaar, sociální firmu s tréningovým programem pro mladé, vyrůstající v dětských domovech. Díky bistru na FF můžou rázem pomoci dalším: od otevření 1. října se v zázemí bufetu střídají čtyři nadějní „klienti“. Až si dáte zákusek, můžete mít – kromě výčitek svědomí z nedodržování diety – radost, že pomáháte.

Ještě to není ideální místo a upřímně: vybudovat bufet lepší, než byl Platón, asi nedá tolik práce. Ale buďme shovívaví, funguje teprve dva měsíce. Důležité je, že má velké plány a lidi, kteří se nebojí práce. Už teď byl Bazaar svědkem několika akcí – proběhlo zde pasování prváků v rámci Lekce FFaust, z bývalé K4 se sem přesunuly Gaučoviny Jirky Pilipa. V rámci oslav 17. listopadu se, jako celá fakulta, bistro posunulo o čtvrt století zpět: strojem psané jídelní lístky a výběr jak za komančů.

A 17. prosince tu proběhne dobročinný bazar, jehož výtěžek pomůže klientům „ópéesky“ k dalšímu rozletu. Držme jim palce. ∞


Bistro Bazaar
Palachovo náměstí 2, Praha 1
po—so 11:00—22:00

Pokud usoudíte, že někdo z vašich blízkých touží po tetování, není dobré ho odtáhnout do studia s větou „zavážu ti oči a nech se překvapit, co to bude.“ Ano, i takoví dobrodruzi jsou. Ale vězte, že srdce s vaším jménem pyšně umístěné na rameni vašeho partnera nemusí být to, co si pod pojmem „prima dárek“ vlastně představoval. I když zážitek to bude rozhodně.

Výběr poukazu na tetování provází často několik otazníků. Nejčastějším problémem je trefit se výběrem tatéra do vkusu obdarovaného. Jak to udělat? Odpověď je jednoduchá – nijak. Málokdo si troufne předem vybrat umělce, který se tetování zhostí nejlépe. Zvlášť když často předem nevíme, co to bude a kam to bude. Chytře vymyšlené poukazy mají například v Hellu. Tam pracuje sedm tatérů a tatérek, kteří ovládají všechny možné i nemožné tetovací styly, takže se trefí do vkusu snad každému. Navíc je super nechat se tetovat někým, kdo za svoji práci posbíral ceny na českých i světových tetovacích konvencích.

A co když bude obdarovaný potřebovat ještě chvíli, než si tetování pořádně rozmyslí? Tím lépe! Na tetování se nesmí spěchat. Je to rozhodnutí na celý život a proto si zaslouží čas na přípravu. Právě kvůli tomu mají dárkové poukazy neomezenou platnost, takže vám dají dost času si tetování pořádně promyslet.

Cena tetování
Cenu lze předem často jen přibližně odhadnout. Ve většině případů to funguje tak, že se předem stanoví cenový limit, kterému se tatér přizpůsobí. U větších kousků, které se tetují na více sezení, ale není přesnější odhad možný. Proto není problém na poukaz vložit sumu, která pokryje jen část tetování. Nejpopulárnější jsou poukazy ve výši 1000 Kč, ale je možné na poukaz vložit jakoukoliv sumu. Pokud se obdarovaný rozhodne pro nákladnější tetování, může zbytek bez problémů doplatit. Na poukazy zakoupené před Vánoci v Hellu přidávají navíc 10 % z vložené sumy, jako dárek.

Tetování a koťátka
A abychom se vrátili k těm zvířátkům. Pokud máte nutkání zachraňovat koťátka a štěňátka z ulice, dělejte to efektivně. Můžete přispět na transparentní konto kočičího depozitu Devět životů nebo psího útulku Toulavé Tlapky. Buď za sebe, nebo příspěvek pojmout jako užitečný vánoční dárek a poslat jej jménem obdarovaného. Tak to dělají i tatéři v Hellu, tak proč si z nich nevzít příklad. Anebo si nechte nějaké zvíře rovnou vytetovat. Nepotřebuje venčit, nepouští chlupy a nevadí ani alergikům. º


text: Adam Zlatý

Na počátku bylo nadšení, nápad a stará garáž na dvorku budovy Hollar.

To se psal rok 2012, kdy vzniklo na Fakultě sociálních věd myšlenkové hnutí Oživme Hollar, jež se poprvé představilo na akci Inspirátor s projektem, který neexistoval. Za cíl si stanovilo přetvořit nevyužité místo plné harampádí na multifunkční prostor vhodný k setkávání, klábosení a dalšímu využití pro studenty i nestudenty.

Následovaly dva roky plánování, anabáze s úředním šimlem, bourání, natírání a kutění. O tvůrčí zápal a trochu té tvrdé práce se autoři neváhali podělit na workshopech. Přestavba započala loni v zimě akcí „Rozbij garáž“, kde mohl každý zasadit ránu starému zdivu. Nábytek do kavárny vznikal svépomocí v prostorách Bohnické prádelny. Kdo přišel, mohl si zarelaxovat nad dřevěnou paletou se šmirglpapírem v ruce.

V těsné blízkosti Národního divadla tak vzniknul prostor pro setkávání, kde se každý může pohodlně uvelebit na gauč, odpočívat, diskutovat a případně se alespoň na chvíli vrátit do zlatých studentských let. Třeba u výborné domácí limonády. ∞


Na Hollaru
Smetanovo nábřeží 6, Praha 1
po—pá 8:00—18:00

Mezinárodní veletrh konopí a léčivých bylin Cannafest se letos bude konat už popáté. Své brány otevře tradičně v listopadu, konkrétně 7.–9. 11., na Výstavišti Incheba v pražských Holešovicích. Jelikož do jeho zahájení zbývá pouze pár dnů, přípravy na celou akci jsou již v plném proudu.

Loni se na Cannafestu představil rekordní počet vystavovatelů z 21 zemí světa a svým rozsahem dokonce pokořil světový konopný veletrh Spannabis, který se každoročně koná v Barceloně. A jak bude vypadat Cannafest 2014? Své místo na veletrhu budou mít i letos vystavovatelé nabízející pěstební techniku, hnojiva nebo semena, kuřácké potřeby a vaporizéry. Chybět nebudou ani výrobci kosmetiky, oblečení, potravin nebo média zabývající se konopnou osvětou či instituce sdružující firmy, které využívají konopí jako přírodní zdroj nebo bojují za legalizaci a využití konopí v medicíně.

Konopí se týká všech
Organizátoři veletrhu chystají pro návštěvníky také celou řadu novinek a vychytávek, aby jim účast na veletrhu co nejvíce zpříjemnili. Jednou z nich je například změna v organizaci odbavení návštěvníků. „Chceme, aby lidé, kteří na veletrh zavítají, nemuseli dlouho čekat před vchodem, ale aby byli hladce a bezproblémově odbaveni. S tím souvisí i zlepšení informačního systému veletrhu,“ říká ředitel veletrhu Lukáš Běhal. Ten také prozradil, že letošní Cannafest bude ještě více než v předešlých letech zaměřen na využití konopí v medicíně.

Přesvědčit se o tom budou moci všichni, kteří navštíví třídenní konferenci, na níž vystoupí se svými přednáškami odborníci z celého světa nebo lidé, kteří mají vlastní zkušenost s léčebným využitím konopí. Letos na Cannafest opět zavítá profesor Lumír Hanuš, přední odborník na výzkum léčebného konopí, který v současné době působí na Hebrejské univerzitě v Izraeli. Společně s ním se představí na veletrhu také další odborníci z Izraele, kde již několik let funguje program prosazující konopí v lékárnách. Z USA, které právě zažívají „konopný boom“, zavítá na konferenci šest odborníků. Za pozornost stojí také přednáška profesora Manuela Guzmána z univerzity Complutense v Madridu na téma Terapeutické aplikace kanabinoidů v onkologii. Odborná konference, která nabídne přehled o světových trendech využití konopí v současné vědě i praxi, bude simultánně tlumočena z angličtiny do češtiny a naopak.

Cannafest po pěti letech změnil i svou reklamní kampaň, ta letošní má tak doslova novou tvář. Na jednotlivých vizuálech se totiž objevují reální lidé, kteří využívají konopí v běžném životě. „Nová kampaň Cannafestu vystihuje především fakt, že konopí se týká všech lidí napříč vrstvami společnosti. Není to jen kratochvíle teenagerů či revolta mániček a alternativců. O konopí a jeho všestranné využití se dnes zajímají (a jsou ochotni otevřeně mluvit) úspěšní manažeři, dívky s tváří modelek, maminky vzorně plnící svou úlohu či kterýkoliv z našich rodičů nebo prarodičů,“ vysvětluje Lukáš Běhal.

Těšte se na vapo lounge nebo kino
Tím, že si na Cannafestu užijete také spoustu zábavy, si můžete být jistí. Po všechny tři dny totiž veletržní rej oživí pestrý doprovodný program. Vyzkoušet můžete oblíbenou Vapo Lounge, kde máte možnost otestovat si na vlastní kůži jednotlivé druhy vaporizérů od předních výrobců. Inhalovat můžete léčivé byliny, které zde budou k dispozici. Nejen filmoví fandové ocení již tradiční Cannafest Cinema, promítající jak dokumentární, tak hrané filmy s konopnou tematikou. Chybět nebudou ani módní show konopného oblečení nebo degustační soutěže konopných nápojů. Organizátoři myslí také na rodiče malých dětí, pro které připravují dětský koutek s hlídáním – zatímco dospělí budou obhlížet novinky na konopné scéně, jejich ratolesti zabaví profesionální vychovatelky. Maminkám zde bude k dispozici také koutek, ve kterém si budou moci své miminko v klidu přebalit, nakojit nebo nakrmit. Od náročného festivalového dění mohou návštěvníci „utéct“ do odpočinkové zóny Rolls and Smoking Chillout Zone, která bude umístěna před veletržním palácem. Nejen vyznavači zdravého životního stylu si na veletrhu budou moci pochutnat na konopném cateringu, který na Cannafestu nemůže chybět. Novinkou letošního ročníku bude navíc stánek s propagačními materiály veletrhu, na kterém seženete stylová trička, mikiny, kšiltovky nebo různé doplňky.

Kompletní seznam vystavovatelů a informace o odborných a doprovodných programech jsou průběžně k dispozici na oficiálních webových stránkách www.cannafest.cz nebo na Facebooku www.facebook.com/Cannafest. º


Cannafest 2014
Výstaviště Incheba Praha (Holešovice, Praha 7)
pá 7. 11. 11:00—19:00
so 8. 11. 11:00—20:00
ne 9. 11. 11:00—18:00


autor: Markéta Matějková

Všechno by to znělo jako další kapitola sci-fi knihy nebo filmu – jak je libo, jen kdyby to nebyla realita. Skutečnost, na kterou si opravdu můžeme sáhnout, kterou můžeme žít.

Byly doby, kdy se lidstvu nesnilo o čemkoli (fungujícím) na principu měny. Ovšem postupem času i toto lidstvo zjistilo, že výměnný obchod, dneska bych použila spíš slovo barter, by mohl fungovat jedině ve státě, kde by všechno bylo všech, a tedy by vlastně nikdo nic nevlastnil, za nic nezodpovídal, a tudíž neměl žádnou moc. Moc je ale opravdu slovo mocné, a tak jsme dnes v jednadvacátém století, v nedalekých státech probíhá válka a v těch vzdálenějších třeba hladomor. Moc a touha po ní je motorem k nevyváženosti společnosti, protože kdo má hodně, chce najednou ještě víc. Lidstvu chybí ukázněnost a pokora. A častokrát vlastní názor.

Umělecká skupina, či spíš myšlenková platforma Ztohoven, přichází s dalším projektem. Domem, kde se sice pije káva z hrníčků, ale neplatí se standardizovanou měnou. Místem, kde se potkávají hackeři a vyvíjí nové technologie. Prostorem, kde se propojují projekty různých oborů a lidé se vzájemně konfrontují se sociopolitickou situací. Paralelní Polis, tedy politologicko-společenský koncept, který byl vytvořen již roku 1978 českým disidentem a myslitelem Václavem Bendou v souvislosti s hnutím Charta 77, se snaží o teoretické uchopení společenského dění. Jde svou cestu, paralelní k té oficiální systémové.

A jestli očekáváte další atomový hřib, tak se možná dočkáte. Institut kryptoanarchie, tedy de facto druhý pražský hackerspace, který je součástí Paralelní Polis, je otevřenou platformou hackerů, digitálních umělců, geeků a dalších hardwarových mágů, kteří netráví svůj čas za počítači, k čemuž prvotní asociace může vybízet. Institut je platformou pro diskuze a vzdělávání, otevírající témata svobodné společnosti 21. století. Poukazuje na možnosti kryptoměny, svobodného trhu a paralelní ekonomiky. Chce konfrontovat návštěvníky s otázkou, proč by ekonomické chování lidstva, které je součástí systému, mělo být bedlivě sledované. Proč by se veškeré transakce měly přemístit na internet a být permanentně dohledatelné. Proč by stát měl upírat možnost jednoduše lidsky směňovat bez jakéhokoli zásahu – například v podobě daní. Institut kryptoanarchie se zabývá i politickým uměním nebo vývojem hackerství. Taková témata zazní na prvním hackerském kongresu, který se uskuteční bezprostředně po otevření Paralelní Polis, tedy od 10. do 12. října.

Kafe za 0,003226 BTC
Třípatrový prostor budovy v Dělnické 43, která byla symbolicky natřena načerno, bude dál propojovat pracovní openspace na celém jednom patře a Coffee Library v přízemí, kde si kafe koupíte za již zmíněnou kryptoměnu – tedy bitcoiny. Nebude vás stát nějakých třicet korun, ale zhruba 0,003226 BTC, jestliže kurz bude 1 BTC = 435 USD. Za vše zaplatíte většinou tisícinu běžné částky, což už je samo o sobě výsměchem standardní měně a vůbec celému systému finančního měřítka. Bitcoin ale není úplnou novinkou na „trhu“ – jedná se o měnu, kterou roku 2009 vytvořil Satoshi Nakamot. Ten nebo ti (dosud není jasné, zda za tímto projektem stojí jedinec či skupina) se po větším rozšíření měny od roku 2010 odmlčel. A v čem se Bitcoin liší od peněz v našich peněženkách? Tím, že jde o digitální měnu fungující pouze v internetové síti. Unikátnost bitcoinu spočívá v jeho plné decentralizaci; je navržen tak, aby nikdo – ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády – nemohl měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněžní toky nebo způsobovat inflaci. Tedy nemá žádnou centrální autoritu, žádnou centrální banku. Je to celosvětová měna, která nezná hranice, úroky ani transakční poplatky. A směňovat ji lze za jakoukoli jinou světovou měnu. Celá koncepce domu v Dělnické chce být otevřenou platformou pro rozvíjení svobody a uvědomování si aspektů tohoto slova. „Ztohoven – Vejdi ven“ je pak pobídkou vycházející z loga Paralelní Polis, která naši společnost vnímá jako tu uzavřenou a vybízí k opuštění přístupů a akceptovaných skutečností daných systémem. Paralelní Polis přináší zázemí pro přemýšlení o svobodě nezatížené systémem a zároveň zkoumá její funkčnost. To demonstruje kavárna Coffee Library, která je striktně bitcoinová. Tedy nejedná se o žádnou hru, ale o ukázku toho, že i v realitě funguje ta paralelní. ∞


Hackers Congress Paralelní Polis 2014
Paralelní Polis (Dělnická 43, Praha 7)
10.—12. 10. • vstupenky je možné koupit online
www.paralelnipolis.cz

Jsou záležitosti, které ze svojí podstaty fungují zcela nesystematicky a nepředvídatelně, ač se často vyvíjejí ze stejné modelové situace. Typickým příkladem je věta „Jdeme na jedno“.

Důvodů, proč to u jednoho obvykle nekončí, je nepřeberné množství. Lidé nemají rádi lichá čísla a jedno liché opuštěné pivo je smutné pivo. Lahodné nápoje se v naší zemi neprolévají trávicím traktem, ale končetinami. Pokud na to ve světě ještě nepřišli, je to jejich hloupost. My víme, že pivo i kořalky je třeba dávkovat stejnoměrně do obou nohou, protože nikdo nechce kulhat. Také se nescházíme proto, abychom jenom tak tlachali, nýbrž po restauracích, hospodách a barech řešíme důležité věci. Až jednou světové politiky konečně napadne jít se o zásadních otázkách poradit do průměrné české knajpy, zavládne klid, mír a prosperita. Bohužel je autorita těchto zasedání elity národa často ze strany obsluhujícího personálu zcela nesmyslně podkopávána nepříjemným rituálem s ještě nepříjemnějším názvem „Zavíračka“. Problémy světa nemohou zůstat nedořešeny a často je nutné se v zájmu obecného blaha přesunout jinam. Za jednu noc, která je stále mladá bez ohledu na blížící se ráno, lze stihnout i několik zavíraček. Bylo zjištěno, že úroveň navštívených podniků klesá přímo úměrně ke stoupajícímu počtu absolvovaných zavíraček a hladině alkoholu v krvi. Mnoho spoluobčanů se po prohýřené noci podivilo, kde to vlastně skončili poté, co zcela nevinně šli na jedno.

Čtyřková nálevna jako záchrana filozofických seancí
Praha nabízí mnoho roztodivných míst, odkud se lze s ranním kuropěním navracet nejen v doprovodu opice, ale i zážitku z nevšedního prostředí. Nálevny, kde se v nikotinovém oparu skrývá výčep a mlhu občas místo stroboskopů protínají světla hracích automatů. Štace, kde se v poledne obědvá rum a stoly mají lepivou patinu z pivního laku. Tam, kde někteří svoji pouť končí, jiní začínají. Příkladem může být šenk naproti bývalému hotelu Internacional na Podbabě, známému ze Šakalích let. Již od brzkých ranních hodin tam postávali šakalové čekající na otevření jejich nory. V pozdějších hodinách je možné najít útočiště ve Špeluňce u náměstí bratří Synků. Zařízení nabízí nejlevnější Braník v Praze a je domovskou putykou popelářů ze širokého dalekého okolí. Na opačném konci města k posezení vybízí hospoda U sv. Antoníčka v Holešovicích. Klasická čtyřka bez větráku, která nikdy nezklame. Intelektuální hipsterská posezení na náplavce zas často končívají v nedaleké hospodě U Suchý Dásně. Podnik se vyznačuje tím, že je nutné obsluze oznámit, kdy si dáváte poslední pivo. Jinak jsou nekompromisně měněny prázdné půllitry za plné bez ohledu na stav konzumenta. Legendou mezi pražskými pajzly je ale bezkonkurečně nádražka na Hradčanské. Zdá se, že ji znají všichni, včetně těch, kdo se do ní bojí vstoupit. Údajně ztratila mnoho ze svého lesku rekonstrukcí toalet, po které již není nutné chodit na koleje, ale i tak si drží svůj status. Místní starousedlíci rádi vypráví příběhy o tom, kterak se v knajpě odehrávají souboje se vším, co přijde pod ruku, a z jejích útrob je v lítém boji vyvržen tu štamgast, tu letící židle.

V rámci moderních tendencí začaly zavedené pajzlíky vytlačovat nonstopy. Lákavý název podniku slibuje, že pokud do něj osazenstvo hospodského zasedání zavítá, může v klidu dokončit své rozpravy bez nebezpečí konfrontace se zavíračkou. Bohužel zdání občas klame a minimálně v jednom případě se ukázalo, že i nonstopy potřebují pravidelnou údržbu bez cizí spoluúčasti. V loňském roce tak bylo osazenstvo podniku ve Veletržní ulici bestiálně vyhnáno v brzkých ranních hodinách obsluhou s vysavači. Co se v prvních okamžicích zdálo být obrovskou újmou, se později stalo téměř nedostižnou metou v oblasti pijáctví. Do onoho červnového rána si celý svět myslel, že pít v nonstopu do zavíračky zvládnul jenom Chuck Norris.

Ať se naše společnost posune jakýmkoli směrem a módní trendy budou diktovat to či ono, existence vyuzených smrdutých pajzlů, kde můžete strávit neobyčejný večer v přítomnosti kdejakých vágusů, je konstantní. Pajzly byly, jsou a budou. ∞

Máme v Praze horskou železnici. Přeháním, ale nelžu. Kdo mi nevěří, ať nastoupí na Hlavním nádraží do jiného světa v podobě starého motoráčku vyjíždějícího směrem Zličín.

Pravdou je, že s horskou železnicí protínající rakouské horské sedlo Semmering má česká trať podobný hlavně název. Úsek Pražského Semmeringu je dlouhý zhruba osm kilometrů, ale přesto je z okna hodně k vidění. Trasa totiž protíná několik parků, otvírá panoramatický pohled na Prahu a další do její zeleně. Cesta se liší od běžného přesunu z jednoho místa na druhé. Při jízdě z Hlaváku na Zličín najednou věci vnímám, vidím je detailněji a trochu jinak. Možná za to může také motorový veterán, který je na trati využíván. Jeho obraz by dokreslila už jen teta v šátku a zástěře s kejhající husou v proutěném košíku. Když pak vyjedeme z vinohradského tunelu, dvorky nuselských činžáků, vysloužilá zrezlá klepadla, květináče na oknech a prádlo na šňůrách jakoby ladily s historickým vozem, v němž sedím. To vše mě zkusí přesvědčit, že jsem někde v šedesátých letech minulého století. Po přejetí Vltavy se výjevy plynule mění.

Tak se vezu
Za zády nechám Smíchovské nádraží, pod sebou mám kamenný viadukt a pod ním Dalejské údolí. Tehdy, když se trať blíží k Děvínu, se také nejvíce přibližuje podobě zmíněné rakouské dráhy. Praha-Žvahov. Otevírá se rozhled na metropoli, řeku, Podolí a pankrácké mrakodrapy na horizontu. Výhled je ovšem na kusy sekán vegetací obléhající trať. Podél kolejí se líbí zejména akátům, vidím bezy, planou višeň, sem tam doubek nebo jeřabinu. V místech, kde míjíme několik zahrádek, jsou pak třešně, stříbrné smrčky a túje, záhony, květiny a trávníky. Praha-Jinonice. A další stromy, keře, byliny a plevel. Praha-Cibulka. Zastávka, která se svým názvem mezi tyto věty hodí. Potom se mi všechno to rostlinstvo začne opticky slévat v abstraktní masu neprostupné vegetace. Až mě napadá, že poslední divočina v Čechách je v bezprostřední blízkosti železničních tratí a pak možná na Boubíně. Pomalu se setmí, byť je slunné letní odpoledne. To se vegetace venku ještě víc zahustila. Projíždím Přírodním parkem Košíře-Motol a v podrostu přibyly kopřivy a ostružiníky, vlaštovičník, netýkavka malokvětá a já nevím co ještě. Aby bylo ve vagónu vidět, pomáhají zesláblému dennímu světlu žárovky našroubované ve stropě vozu.

Jízda na kolejích (železničních)
A co fauna? Vyhlížím, ale motoráček zaručeně vyplaší všechny dvounohé a čtyřnohé, beznohé či okřídlené. Vrací se a vylézají až ve chvíli, kdy je červená mašina o kus dál. Beru zavděk skoro klasickým výjevem – mouchou, která vytrvale naráží na vnitřní stranu okna. Je mi jí líto, a tak jako starý flašinetář točím klikou umístěnou pod okýnkem. Tenhle flašinet tóny nevydává, zato okno se sune dolů a moucha, která nastoupila na prašném Hlaváku, teď vylétá do zeleně v Praze-Stodůlkách. Načež mineme geologický úkaz známý jako Motolský ordovik a ve výhledu už probleskne moloch motolské nemocnice, abych třeba nezapomněl, že jsem pořád v Praze. Pak už jen chvíli a jsme na Zličíně. Někdo vystoupí, jiný zůstane a další nastoupí, neboť za chvilku motoráček opět vyjíždí zpět na Hlavní nádraží. Pražský Semmering oceníte, hlavně pokud máte děti nebo jste sami dětmi či milovníky železniční romantiky. ∞

Poslední květnovou neděli se slavnostně otevřela první komunitní zahrada na Praze 2. Návštěvníci se mohli těšit na bohatý program. Sázely se první sazenice a ochutnávaly se sousedské dobroty v rámci Smetanka Food Festivalu. Zkušenější zahrádkáři radili těm méně zkušeným a DJ Little Frank hrál z vinylů zahradnický mix.

Zahrada se nachází na místě nepoužívaných volejbalových kurtů na rohu ulic Italská a Na Smetance, které si spolek Zelená zahrada pronajal od městské části. Prozatím na jeden rok. Mezi vinohradskými činžáky tak vznikla zelená oáza fungující na principu pěstování rostlin v dřevěných kontejnerech, hliněných nádobách nebo jen pytlích naplněných hlínou. Vize provozovatelů však sahají dál než k pěstování vlastních bylinek, zeleniny a květin uprostřed velkoměsta. Zahrada by se měla stát místem k setkávání a utužování sousedských vztahů. Uskuteční se zahradnické workshopy a různé kulturní akce. Program se ve spolupráci s neziskovými organizacemi zaměří i na seniory, jimž se bude snažit přispět k jejich návratu do aktivního života. Část pozemku chtějí provozovatelé vyhradit přilehlé základní škole, jíž bude sloužit k pěstování zeleniny.

Zkrátka nezůstanou ani nejmenší návštěvníci, kteří se mohou vyřádit na pískovišti. Jedno z volejbalových hřišť bylo ponecháno v původním stavu ke sportovnímu vyžití. To na sebe nenechalo dlouho čekat. V posledních týdnech se pořádalo pétanquové odpoledne a několik ranních lekcí jógy. A protože nejen sportem živ je člověk, proběhlo i opékání buřtů a pár hudebních večerů.

Zájemcům o komunitní zahradničení jsou k dispozici různé druhy členství. Jak pro ty, co si chtějí pronajmout svůj záhonek, tak pro ty, kdo se chtějí pouze stát součástí komunity a účastnit se pořádaných aktivit. Snahou je pro lidi z okolí napříč sociálními vrstvami vytvořit zajímavý prostor, který jim dá možnost věnovat se činnostem, pro něž se ve městě mnoho příležitostí nenajde. ∞


Zelená zahrada Smetanka
Na Smetance 3, Praha 2
www.zahradasmetanka.cz

Veletržní palác mě ze svých útrob vyvrhl jako špatně stravitelné sousto. A já vdechl vůni kávy, oklepal se, rozhlédl, otočil na prošoupaném podpatku a opět jsem se do budovy vrátil. Tentokrát ne do galerie, nýbrž do Café Jedna.

Do NG nově na cizrnu
Dávám si pivo z Pivovaru u Bulovky a pak další a …, ale to sem nepatří. V nabídce je pochopitelně i víno, a pokud stejně jako já tušíte, že vás při odchodu přivítá červnová neděle ruku v ruce s letním deštěm, můžete se dopředu zahřát něčím ostřejším. Kdo si chce zachovat čistou hlavu a jistý krok, zajásá nad slušným výběrem kvalitních čajů, káv a limonád. Měl bych možná poděkovat slečně, která chválila cizrnový salát tak vehementně, až jsem mu neodolal. Prázdné břicho a mlsný jazyk došly uspokojení. Milovníky utopenců a nakládaných hermelínů však zklamu. Zkusit ale můžete hummus i další mezze a každý všední den ještě polévku. Pod skleněnými poklopy čekají dezerty z pekárny Kosherfood. Vlastně je jedno, zda přijdete na kafe a zastavíte se vedle v galerii, nebo to uděláte obráceně. Každopádně je příjemné to spojit. Zvedám sklenici, abych pateticky připil modernímu umění a všem těm artefaktům, které se nechávají obdivovat hned za zdí. Salut. ∞


Café Jedna
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7
po—ne 9:00—22:00 + dle večerního programu

Někdo teprve trénuje na letní vysedávání venku, ale projekt Containall už je tu s další sezónou. Na začátek si pro nás připravil přehlídku mladého umění. Ubytovaná je opět v Pokojích v Cihelné ulici na Malé Straně.

Minulé léto byl pražský veřejný prostor obohacen o další zajímavý počin. Na dvoře v Cihelné ulici na Malé straně se usídlil kontejner, který aktivizoval prostor kolem sebe řadou výstav, přednášek a diskuzí, i možností dát si i nějaký ten produkt malých pivovarů. Celá sezóna pak byla zakončena velkou přehlídkou mladé architektury, jež se usídlila v přilehlém objektu. Prostory bývalých kanceláří se proměnily v útulné pokojíky, kde se zabydlely různé modely, projekty a instalace.

Představují se zde například UMPRUM a AVU Praha, VUT Brno, ZČU Plzeň, UJEP Ústí nad Labem, OU Ostrava, TU Liberec, UTB Zlín, Scholastika a mnoho dalších. Vedle klasického volného umění se zde prezentují i ateliéry designu, módní tvorby a obuvi, multimédií a mnohé další. Každý ateliér si svůj pokojíček zabydlel po svém a vytvořil tak jedinečnou site-specific instalaci. Prostory jsou opět doplněné o občerstvovací stanici a v programu nechybí ani doprovodné koncerty. Celá akce má ukázat stav mladé umělecké scény a reflektovat i sféru akademickou. Zároveň to může být inspirace pro mladší z nás, kteří uvažují o studiu nějakého uměleckého oboru. V neposlední řadě znamenají Pokoje 2 pro umělce skvělou příležitost, jak navázat kontakt se širokou veřejností.

Po skončení výstavy začne dvůr v Cihelné zase ožívat pod taktovkou Containallu, který si také tentokrát připravil bohatý cyklus přednášek, filmů i workshopů, kde se třeba dozvíte, jak správně pečovat o dvoukolého mazlíčka nebo jak si založit zahradu na niti. Nově také budete moci ochutnat a podpořit kuchyni, připravenou lidmi bez domova. S rozšiřujícím se programem roste i společenský význam této oázy v historickém skanzenu Prahy. A protože podobné projekty vždy na svém začátku svádějí tvrdý boj o otevření další sezóny, držíme Conatainallu palce i do budoucích ročníků. ∞


Containall
Cihelná 4, Praha 1 (ve dvoře)
od 16. 5.

Pokoje 2
Cihelná 4, Praha 1 (v domě)
2.—11. 5

Při procházce Vinohradami cestou míjíme činžovní domy, které po chvíli vystřídají luxusní vily, které přesně reflektují složení místních obyvatel. A pak je tu jedna vila v ulici Vlašimská č. 13, která svými aktivitami i složením nájemníků naprosto vybočuje z okolního kontextu. Co-housingové bydlení tu jde ruku v ruce s kulturně vzdělávacím centrem a příznačně si říká Vila Flora.

Zeměloďaři a ti další
Hlavní idea, která projekt odstartovala, byla, že stavitelé smíchovské Zeměloďky hledali kolektivní bydlení. K tomu se přidali další lidé, kteří nebyli dostatečně spokojeni se stavem dnešní společnosti a rozhodli se zvolit cestu obrody skrze kulturně vzdělávací centrum, pro které hledali prostory. Inspiraci našli především na zahraničních studiích a v různých univerzitních Societies a spolcích. Vila Flora se ukázala jako ideální řešení, které svou velikostí a zahradou plně vyhovovalo. Funkční uspořádání je opravdu pestré, od pokojů pro stálé rezidenty přes pokoje k pronájmu pro zahraniční studenty a domácí kavárnu až po přednáškovou místnost pro širší publikum. V plánu je i obchůdek s rukodělnými výrobky nebo již připravovaná šicí dílna. Největší zajímavost se však skrývá v domácí kavárně. Je jím Aquaponie, která je speciálně nasvícená a do místnosti proudí harmonie z tekoucí vody a bujících rostlin. Opodál na vás idylicky vyhlížejí plata plná klíčící zeleniny a sazenic. Bio potraviny a eko-lifestyle však nejsou jediným posláním zdejších obyvatel. Hlavní síla se skrývá v již zmíněném centru, které má pestrý program téměř sedm dní v týdnu. Můžete se zde účastnit přednášek, workshopů, ale i filmových večerů, a dokonce si i prostor pronajmout pro vlastní aktivity. Za zmínku stojí Klub soběstačnosti (který díky názvu asi není nutno dál představovat), Nestereo (které se snaží bojovat proti zajetým stereotypům), Divadlo utlačovaných atd… Další významná sekce má název Veřejný prostor, ten ovšem zde není chápán pouze jako zpopularizované uchopení hmotného kusu města, které by potřebovalo péči, ale spíš jako platforma pro potkávání, výměnu názorů a předávání zkušeností na různá témata.

Na konci května loňského roku se z třetího patra Domu hudebnin začala linout vůně kávy mísená s výhledem na Jungmannovo náměstí. Nátalie Steklová vyhrála v boji s náročnou rekonstrukcí a otevřela sluneční terasu, která obklopuje její showroom a kulturní prostor.

Dům hudebních nástrojů architektů Vlastimila Brožka a Karla Polívky je jednou z mála staveb, která nezměnila svůj účel od původního záměru. Jeho chodbou zní tóny piana a já jsem ráda, že si je mohu vychutnat krátká tři patra, než otevřu dveře do prosvětleného funkcionalistického místa olemovaného terasou. Odměnou za nevyužití výtahu je mi koncert a následuje kvalitní káva. Prostor dýchá příjemnou atmosférou. Původní parkety se harmonicky doplňují se světlým interiérem, kterému dominuje v jeho středu sloup. Ten je nosníkem pro Natáliinu hlavní práci – nese její oděvní modely, jež díky kruhovému zavěšení doslova levitují prostorem. Modely Natálie Steklové oblétly světová mola a její vizuální cit stylistky se uplatnil i v showroomu. Na jeho podobě původně pracovala s architekty, ale protože se prostor nepovedlo propojit s jejími představami, chopila se realizace sama. Podpořila vzdušnost místa a díky výběru vhodného nábytku z něj učinila multiúčelové. U kávy, bylinného čaje nebo moštů se sedí na původních sedadlech z kina nebo originálních indických židlích, které jsou skládací, a umožňují tak kavárnu proměnit třeba v sál pro cvičení jógy. Nejedná se tedy jen o showroom prezentující oděvní kolekci Natálie Steklové, ale o konceptuální prostor propojující mnoho aktivit. Taková koncepce už poměrně dlouhou dobu funguje v městech za hranicemi naší země a jsem ráda, že se tento způsob propojování propojitelného objevuje už i u nás.

Páteční rána Natálie organizuje cvičení jógy s následnou snídaní, každé poledne otevře prostor klidu pro práci doplněné třeba domácím štrúdlem. S přibývajícími hodinami hostí muzikanty nebo herce při jejich produkci. Večer se konají projekce filmů ve spolupráci s Artcam. Ty středeční naplňují degustace tapas a přívlastkového vína. Natálie nechává žít prostor i o víkendu, kdy pořádá kursy origami, vyšívací semináře ke kursu Evy Adamcové nebo propůjčí místo soukromým večírkům a dalším akcím, jako byl například bazar oblečení stylistek a blogerek z Blogesrobes.

Terasa je samozřejmě nejpříjemnější za vyšších teplot, ale výhled na Národní divadlo a Petřín je fascinující každou chvíli. Shop&Café Natálie Steklová je tam, kde se práce stává snem. ∞


Shop&Café Natálie Steklová
Jungmannovo náměstí 17, Praha 1
út—ne 12:00—21:00

„Spousta lidí si myslí, že mám uši nasazovací,“ směje se Míša Štefcová, recepční z tetovacího studia Hell. Podstoupila totiž zákrok, kdy poměrně komplikovaným a téměř chirurgickým zásahem z jejích „lidských“ uší vznikly krásné a elegantní špičaté uši, které by jí mohla závidět nejedna elfka.

Na tento zákrok, kterému se v hantýrce tělesných modifikací říká ear pointing, si troufají jen ti nejlepší světoví modifikátoři. Ty bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Patří mezi ně i SHE-MON z pražského studia Hell. Elfíma ušima se u nás mohou pochlubit zatím pouze tři lidé, dva muži a Míša, jako první žena s touto změnou.

Míša, která má za sebou spoustu piercingů i tetování, se k ear pointingu odhodlávala asi rok. „Řešila jsem, jak to přijme rodina, i když jsou zvyklí na ledacos, a taky jak moc bude modifikace překážkou, kdybych někdy hledala jinou práci než v tetovacím studiu. Nakonec jsem si řekla, že dlouhé vlasy to vyřeší.“ Na samotný zákrok, který může někomu nahánět strach, se Míša naopak těšila. „Je to krásný pocit nad tím přemýšlet. A nejintenzivnější je od chvíle, kdy se člověk dozví termín zákroku. S novýma ušima se cítím skvěle. Lehce mi změnily obličej, cítím se teď mnohem hezčí. Spousta kamarádů a známých mi říká, že mi sedí, jako bych je měla odjakživa.“

Při zásahu se odstraní část ušní chrupavky, tkáň se vymodeluje a sešije. První měsíc jsou uši celkem bolestivé, takže na spaní na boku zapomeňte. Asi po pěti týdnech je možné vyndat stehy. „Uši je ale třeba nosit dál zavázané, takže na vás lidi koukají jako na blázna,“ říká Míša. Celý proces hojení trvá nejméně půl roku.

Ear pointing je nejen komplikovaný zákrok náročný na hojení, ale je i nevratný. Proto jej v Hellu rozhodně neprovádí každému. Na elfí uši mohou pomýšlet jen starší 21 let, kteří projdou důkladným osobním rozhovorem, kde s modifikátorem SHE-MONem diskutují nad svojí motivací, riziky zákroku a nevýhodami toho, běhat po světě se špičatýma ušima. º


autor: Adam Zlatý

Je to zvláštní, ale trošku se cítím, jako bych opět nazul chlapecké dřeváky a vydal se v nich zpátky časem. Do doby, kdy jsem měl účes střižený podle hrnce (což mi zůstalo) a četl jsem knihy Jaroslava Foglara. Tenhle pocit ve mně nevyvolal nostalgický večer strávený nad albem školních fotografií, ale projekt Radlická 125.

Nápad vybudovat v Praze na Smíchově sportovně kulturní centrum se zrodil v hlavách Jakuba Zajíce a Lukáše Žďárského. Jak sami uvidíte, rozhodně se nejedná o běžné fitko. Jejich představa jde o dost dál. Úsilí, s nímž se kluci spolu s několika dobrovolníky do realizace své ideje pustili, je tím, co ve mně vyvolalo vzpomínku na zmíněné Foglarovy knihy. Hrdinové v nich zpravidla týrají svá těla sportem a sem tam zvelebují své okolí či předělávají staré kůlny v klubovny. Tady se však podobnost s postavami literárních příběhů znatelně rozchází. Jakub s Lukášem si totiž pro svůj záměr nevybrali žádnou dřevěnou boudičku, kterou by stačilo jen zamést, ale starý drážní sklad s podlahovou plochou zhruba 400 metrů čtverečních. Koště sice také přišlo ke slovu, práce tu však bylo o poznání víc.

Konec chimér, už jen realita
Přízemní objekt stojící vedle Smíchovského nádraží bylo nejdříve potřeba vyklidit. Pak přišlo na řadu záplatování děravé střechy, opravy dveří, oken, apod. Působivý vnitřní prostor s volným průhledem do dřevěného krovu by měl po dokončení rekonstrukce nabízet dostatek místa pro lekce bojových sportů, funkční trénink a snad i jógu. Využití se dočká také rozsáhlý suterén. V budoucnu se tady budou konat výstavy, přednášky či workshopy. Do finální podoby sice ještě zbývá spousta práce, ale již nyní je Radlická 125 v lehkém zkušebním provozu. Proběhlo zde natáčení videoklipu, focení svatebních šatů nebo silvestrovská party (pozor, bytelný barový pult unese několik tanečníků najednou). Nejbližší příležitostí k návštěvě Radlické 125 bude koncert plánovaný na 21. února.

Nakonec mě napadá ještě jedna věc. Máte-li nějaký umělecký artefakt, produkt vaší tvůrčí činnosti, zkuste se s Lukášem a Jakubem dohodnout a vystavit jej zde. Pokud umění není středem vašeho zájmu, tak ze skříně vytáhněte skryté sportovní oblečení. Věřím, že v dohledné době budete mít možnost jej tady provětrat. Už teď si totiž myslím, že Radlická bude docela dobrý plácek na hraní. ∞


Radlická 125
Za Ženskými domovy 5, Praha 5
www.facebook.com/radlicka125

Vohoz – oblečení, oděv, šaty. Votočit – něco ukrást. Znalec argotu a nespisovné češtiny by si nejspíš nebyl jistý, jestli je portál votocvohoz.cz vůbec legální. Jenže on je dokonce víc než to. Jak může obohatit život dvěma stům tisícům svých uživatelů, nám prozradila manažerka VotočVohoz Veronika Kellnerová.

Proč bys mi doporučila navštívit raději votocvohoz.cz než nějaký z „klasických“ kamenných sekáčů?
Dvě hlavní výhody jsou široká nabídka a pohodlný nákup. Velké plus znamená fungování online – na vesnicích, kde je možnost nákupu v sekáči omezená, ale i pro lidi ve městech, kteří jsou moc zaneprázdnění na obcházení, hrabání, hledání ideálních kousků… Pro někoho jsou sekáče dobrodružství, ale na votocvohoz.cz je možné si nastavit filtry na velikost, značku nebo cenu a vybírat mezi tím, co si opravdu přeješ.

Kdo na „votoči“ nakupuje a vyměňuje?
Projekt je cílený spíš na ženy, například webové stránky jsou uzpůsobené jim, muži tvoří asi pět procent všech uživatelů. Dívky víc využívají VotočVohoz jako platformu pro sociální vyžití. Většině uživatelek je okolo dvaceti, ale jejich profily jsou velmi různorodé, stejně jako nabídka oděvů.

Tvoří se mezi uživateli nějaké subkultury?
Převládající komunitou jsou mladé holky, ale i mezi nimi je možné rozpoznat zájmové skupiny. Jedno z témat na fóru je zdravý životní styl, takže bychom mohli mluvit například o určité subkultuře „bio lidí“…

Takže na fóru se neřeší jenom móda?
Častým tématem jsou třeba vztahy. Holky si taky často pomáhají s různými školními povinnostmi. Fórum vedle prodeje a nákupu věcí tvoří další – komunitní – rovinu projektu VotočVohoz.

Všimla sis, jestli nějaká komunita přesahuje mimo internet? Stýkají se holky mezi sebou?
Určitě. My sice nezprostředkováváme transakce, ale jsme rádi, když se holky při výměně sejdou. Pak se nezřídka stává, že si padnou do oka a začnou se scházet častěji. Největší radost máme, když si – hlavně mimo Prahu, kde není možnost, abychom něco zorganizovali sami – začnou pořádat svoje výměnné akce.

Jak často pořádáte vlastní akce a v čem spočívají?
Pořádávali jsme je třikrát až čtyřikrát za rok, ale mrzí nás, že se jich může zúčastnit hrozně malé procento lidí, protože do Prahy se nedostanou všichni. Ve spolupráci s BIO OKO jsme organizovali třeba charitativní sběr oblečení pro bezdomovce. V průběhu celého měsíce mohl kdokoli posílat nevyužité oblečení, odměnou byla velká párty.

Takže od offline akcí spíš upouštíte?
Ano, ale hodně se teď snažíme, aby měly přesah online projekty. V září proběhla kampaň „Vohákni se v gipsy stylu“, kam holky posílaly fotky, jak si tento styl představují. Chtěli jsme ukázat, že jakákoli diskriminace nemá v naší různorodé komunitě místo.

Mluvila jsi o gipsy stylu. Vypozorovala jsi na VotočVohoz, co dalšího dneska frčí?
Jak jsem říkala – komunita je hodně různorodá, takže se prodává a vyměňuje ledasco od úplně specifických věcí, např. gothic, po zavedené značky. Snažíme se ale reflektovat trendy, ukazovat uživatelům, co je v módě nejaktuálnější, a nabízet jim to.

Co nejoriginálnějšího jsi na VotočVohoz zaznamenala? Prošel vám už „pod rukama“ nějaký opravdový poklad?
Občas se něco objeví. Některé uživatelky dokonce soustavně sledujeme, protože víme, že nabízejí neuvěřitelné věci. Napadá mě slečna, která má senzační vintage šaty, kabáty i jiné oblečení. Často ji propagujeme na facebooku, protože má i naprosto originální fotky. Předmětů v nabídce je ale v současné době téměř půldruhého milionu a pořád se točí. Je pravděpodobné, že spousta krásných věcí se prodá, než si toho stačíme vůbec všimnout.

Chápu správně, že kladete důraz na kvalitní fotky? Snažíte se uživatelky v tomto ohledu nějak navádět?
Líbí se nám, když stránky vypadají hezky, a i pro uživatelky to znamená větší šanci předmět prodat. Vytvořili jsme manuál, který se zobrazí pokaždé, když se něco nahrává k prodeji, a který obsahuje jednoduché a užitečné instrukce, jak udělat dobrou fotku. Na facebooku sdílíme jenom ty nejhezčí fotky, splňující určitá kritéria. To je myslím dost motivující. Stejně tak máme předem dané podmínky pro publikování na blogu.

Co přesně musím dodržet, abych mohla psát na váš blog?
Požadavky formulované v manuálu. Pošleme ti ho, když budeš mít zájem pro nás psát. V současné době máme asi čtyři nebo pět pravidelně přispívajících blogerek, které jsou v komunitě populární a zdaleka se nesoustředí jen na módu.

Jak se bráníte proti tomu, aby si na VotočVohoz někdo nerozjel vlastní byznys?
Nabídky poctivě hlídáme, a když na cokoliv podobného narazíme, okamžitě to mažeme. Jsme v tomto ohledu dost radikální. Takové věci na VotočVohoz prostě nepatří.

Co ještě na VotočVohoz nepatří?
V katalogu smí být jenom oblečení, doplňky a kosmetika. Naprosto zakázané jsou léky včetně antikoncepce, drogy a alkohol. Základní myšlenka vychází z ideje recyklace nepotřebného, ale zároveň nemažeme drobné „do it yourself“ věci. Na VotočVohoz ale vlastně patří všechno, protože máme i kategorii blešáku, kde můžeš nabízet cokoliv. Jeden člověk tam dokonce prodával dům. V duchu jsem si říkala „good luck“… º


autor: Vlaďka Klíčová

Myslíte si, že polévka je jen pouhý předkrm či dobrá záchrana při kocovině? V nově otevřené polévkárně u Florence vás snadno přesvědčí o tom, že pravá poctivá polévka vystačí na pořádné jídlo. Zasytí a navíc příjemně zahřeje za těchto chladivých dnů.

Já osobně polévky přímo miluji. V jídelním lístku je vždy vyhledávám jako první. Většinou ale narazím jen na česnečku a cibulačku v drobné mističce. „To víte, že žádný maso v tom není, slečno, je to jenom vývar,“ ochotně vysvětluje bodrý hospodský. Právě proto, když jenom zahlédnu z okna autobusu slovo „polévkárna“, mé srdce radostně poskočí. Co teprve až se tam konečně vypravím osobně.

Polévkárnu paní Mančo, která navazuje na původní podnik v Karlíně, najdete teď v Křižíkově ulici, přímo naproti Karlínskému divadlu. Z frekventované silnice se dostanete do zářivě, ale neagresivně nasvícené místnosti s menšími stolky, jíž vévodí pult s bohatou aktuální nabídkou polévek. Všechny jsou již hotové, některé přímo k přičichnutí za pultem, některé schované vzadu v kuchyni. Denně se nabízí 5 až 9 lahodně znějících druhů. Základ vždycky tvoří Kuřecí s estragonem a Boršč s hovězím masem a smetanou, zbytek se obměňuje. Na výběr máte menší mističku za 39 Kč anebo správně hlubokou za 59 Kč. Můžete si dát i denní polévkový speciál za 79 Kč – náročnější polévku s dražšími ingrediencemi jako Lososová s citronem nebo Kuřecí charčo s ořechy. Největší oblibě se těší kombinace polévky a gruzínské sýrové placky Chačapuri. Za necelou stovku tak máte vynikající oběd. O polední pauze podnik plní zástupy lidí, kteří této možnosti nadšeně využívají.

Pokud máte více času a honí vás mlsná, můžete se pustit do ochutnávání dalších dobrot: chlebíčků, hummusu, nejrůznějších salátů a dezertů. Všechno je poctivé, skvěle ochucené, z kvalitních surovin – žádné polotovary a vegety. Přátelská obsluha ráda poradí, ale i trpělivě počká, než si člověk vybere. Příjemnou atmosféru dokreslují slunné obrazy od Meraba Jalagonia, ze kterých vás pozorují vykrmení kocouři a blahobytné postavičky. Pokud se vám poštěstí zahlédnout drobnou energickou blondýnu proplouvající prostorem, vězte, že jste právě potkali hnací motor polévkárny – šéfkuchařku Mananu Toidze, paní Mančo osobně. Díky jejímu gruzínskému původu a dlouholetým zkušenostem s českou i mezinárodní kuchyní vznikl tento osobitý domácí podnik, do kterého se rádi budete vracet. ∞


Polévkárna paní Mančo
Křižíková 11, Praha 8
po—so 7:30—22:00

Tichá kavárna se rozhodně nepyšní svým názvem proto, že by byla oázou klidu. Ne, rozhodně zde nečekejte ticho. Obzvlášť, pokud sem zavítáte během odpoledne.

Kavárně v odpoledních hodinách kralují děti. Nejsou jen ve vyhrazeném koutku, ale je jich všude plno. Pracovní schůzky si zde plánujte spíše na večer. To je i více klidu na přátelské popovídání. Své jméno kavárna získala kvůli neslyšícím zaměstnancům. Tím je toto místo výjimečné. Jak si u neslyšících objednáte? Jednoduše. Stačí ukázat prstem na jídelní lístek. Nebo můžete využít své znalosti znakové řeči. A jak obsluhu přivoláte? K tomu slouží dvoubarevný váleček, který dostanete na stůl. Když ho postavíte zelenou částí nahoru, dáte najevo, že jste si vybrali, nebo že máte nějaké další přání. Červená nahoře znamená, že se chystáte platit. Tenhle způsob objednávání by se hodil ve všech kavárnách a restauracích. Ušetřil by číšníkům zbytečné dotazy a zákazník by neměl pocit, že je na něj vyvíjen tlak a že je vyrušován z probíhajícího hovoru.

Slané, sladké, výborné
Nabídka kavárny je pestrá. V nápojovém lístku vás mohou zaujmout Lhenické ovocné šťávy či vína z vinařství Kosík. Jídelní lístek nabízí sladké i slané palačinky, sladké zákusky a poháry. Mně osobně nejvíce přitahuje pohár zvaný Irské pokušení. Tři kopečky zmrzliny, baileys a sekané mandle. Lahoda! Z teplých pokrmů dávám přednost slané palačince se sýrem a vajíčkem. Rozhodně doporučuji! Chuťově neodlišitelná od profesionálních palačinkáren, zato v ceně je zásadní rozdíl. Tady si na ní pochutnáte jen za osmapadesát korun.

Dalším lákadlem pro návštěvníky jsou různé kulturní akce, které v kavárně probíhají. V měsíci říjnu se například promítaly filmy Lovci hlav, Šmejdi a Polski film. Od 10. října jste mohli navštívit výstavu Tváře plné záře malířky Markéty Černé. Co vás v kavárně potká v prosinci, najdete na internetových stránkách. Věřím, že pokud vás žádná z akcí neupoutá, nahlédnutí do jídelního či nápojového lístku vás k návštěvě kavárny přesvědčí. Pochutnáte si a ještě tak podpoříte handicapované.


Tichá kavárna
Burešova 12, Praha 8
po–pá 13:00–21:00
so, ne 11:00–21:00

Doslova za dveřmi je další ročník mezinárodního konopného veletrhu Cannafest. Ten se na Výstavišti Incheba v Praze Holešovicích zabydlí ve dnech 8.–10. listopadu 2013. Těšit se můžete na expozice více než stovky vystavovatelů z 19 zemí světa. Samotnou kapitolu potom tvoří pestrý odborný a doprovodný program.

Cannafest každý rok představuje nejnovější trendy v oboru především prostřednictvím zastoupených vystavovatelů, kteří si i pro letošní ročník připravili spoustu novinek. Vysokou úroveň celé akce zajišťuje odborný program, který pořadatelé rok od roku zkvalitňují. „Návštěvníci se mohou těšit na odbornou konferenci, v rámci které vystoupí například prof. Lumír Hanuš, přední odborník na výzkum léčebného konopí. Z USA zavítá Steve DeAngelo, provozovatel nejrozsáhlejší legální banky léčebného konopí na světě, zajímavá bude i přednáška Howarda Markse jako Mr. Nice, který představí společně se Shantibabou společný projekt CBD Crew,“ vyjmenovává část odborného programu ředitel veletrhu Lukáš Běhal.

V rámci doprovodných programů stojí za zmínku rozsáhlé workshopové dílny o. s. Konopa se zaměřením na potenciál konopí jako přírodního zdroje, mlsné jazýčky se můžou zapojit do soutěží o nekvalitnější konopný olej či nejlepší konopný nápoj. K dispozici bude i nabídka relaxu v podobě uvolňující konopné masáže. Samozřejmostí jsou již tradiční Rolls & Smoking Chillout Zone se soundem DJs či doprovodná stage se zábavným programem po celé tři dny veletrhu. Po loňském úspěchu přicházíme i letos s oblíbenou Cannafest Vapo Lounge, kde si návštěvníci můžou vyzkoušet vaporizéry předních výrobců, k dispozici budou nejrůznější lékařské byliny, jako je meduňka, heřmánek, máta či šalvěj. Aktivit je na veletrhu opravdu dost, pro více informací je nejlepší průběžně sledovat již oficiální stránky Cannafestu www.cannafest.cz nebo Facebook.


autor: Markéta Matějková