Kreativní narušení společenských kódů. Tvorba z vlastního nitra. Originalita. Básnický akt pojmenování skutečnosti. Všechny tyto heroické aktivity spojuje filozofie posledních dvou staletí s postavou uměleckého génia. Nenajdeme je však také za hranicemi světa umění, v životech marginalizované skupiny lidí, která se konečně hlásí o slovo?

Co médium fotografie nabízí a do jakých poloh nechá lidské existence zabrousit? A kde se naopak zachycující a zachycovaná bytost vytrácí a zbývá jen médium samotné, které tak získává, sice prostřednictvím subjektů s ním pracujících, svůj pedestal, význam svého bytí?

Zdraví mě kluk, kterému jsem za pandemie řekl, že by neměl být v knihovně, když kašle a troubí jak na lesy. Navíc pořád chodil sem a tam. Zdá se, že na mě nezanevřel.

Vlahá noc. Ticho. Dnes ani nekuňkají žáby, nezpívají svou každonoční píseň. Vzduch je vlhký po několika nočních deštích. Hoří svíce a svítí obrazovka počítače. Co nás čeká následující den? Nechávám se unášet kouzlem okamžiku. Naděje a radost se snoubí s obavami a nejistotou někde zarytými v povědomí. Ty se pak spláchnou sklenkou vína a kozlíkovými kapkami. Je po půlnoci. Zapínám rádio. Vysílají Smyčcový kvartet číslo 8 od Jana Kapra.

Krajnost, extrém. Hranice se posouvají, jak společnost píská. Doba přeje odchylkám, které jsou z prizmatu pozitivní diskriminace naopak vyzdvihovány a udávají podobu akceptovatelného pole. Mimo světla reflektorů jsou ale postoje většinové společnosti stále konzervativní ba dokonce xenofobní. Je to probém.

Červnový horký podvečer, vše ztichlo, blíží se letní slunovrat a magická svatojanská noc. Zpívají cikády a chrousty přitahuje světlo ze zapomenuté lucerny. Pouliční lampy se už na noc zhasínají. Nalévám si víno do toho medového klidu, voní lípy. Dnes asi budu ponocovat.

Kim Kardashian zhubla kvůli tomu, aby si na pompézní přehlídku Met Gala mohla obléknout šaty Marilyn Monroe. „Chce to změnu!“ říkáte si každé ráno při lamentování nad svým účesem? Change your destiny!

Chtěla už jít, ale vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Původně měl tento článek zcela odlišný záměr, jiné směřování, specifický cíl. Jenže v době vzniku tohoto článku byla situace natolik fluidní, že psát něco se čtrnáctidenním odstupem od vydání je přinejmenším složité, nejisté, a skoro bych řekl, až hloupé. Jenže vyjadřovat se směrem k východním hranicím Evropské unie a k tomuto kolosálnímu selhání autokrata, jehož činy ovlivní celý svět možná na desítky let dopředu, mi nepřísluší, jelikož k tomu existují povolanější osoby. Proto mi tedy dovolte hovořit v následujících odstavcích o fascinaci, která sémioticky pableskuje okolo středu, nukleárního jádra lidského prožívání.

V posledních týdnech nelze zůstat v nečinnosti s ohledem na válku na Ukrajině. Temný závan aktuálních událostí se propisuje do našeho každodenního života, někdy jen jako úzkost na jeho pozadí. Domnívám se, že i kulturní dění se musí k tomuto tématu jistým způsobem vztahovat, a tak se tento článek opírá o konstanty, které od (válečného i vnitřního) konfliktu nelze oddělit: zlo a morálka.

Zrovna v této době je každý důvod k oslavě rozporuplný, o to více je právě proto nutné si takových důvodů vážit, když – a dokud – jsou. Jeden důvod k oslavě je další vydaný Artikl, tentokrát ale právě s pořadovým číslem sto. Je mi tedy potěšením, že nyní budete čtenáři devátého ročníku Artiklu s číslem, jenž se právě dostalo do trojciferného rozměru.

Doslova každý den jsme vystavováni novým výzvám. Svět se od doby našich prarodičů totálně proměnil. Vinu velmi často připisujeme zvýšené rychlosti života, která v posledních desetiletích nebývale akcelerovala. Komunikujeme s naprostou samozřejmostí s celým světem během přípravy jídla. Doslova instantně jsme se naučili ignorovat geografickou vzdálenost a své plány budujeme bez ohledu na ni. Každý z nás toho v průměru ví víc než jednotlivec v jakémkoliv předchozím historickém období. Možnosti poznání jsou v podstatě bezbřehé, ale ukrývají paradoxy. Všichni toužíme, jen nevíme po čem.

Campová vnímavost vidí svět jako divadlo. Převrací společenské hierarchie, cokoliv vážného a autentického ironicky odmítá a frivolně si užívá exces formy. Jak najít dobrý vkus pro špatný vkus?

Hledáme­‑li v etymologickém slovníku slovo porozumění, většinou vycházíme z jeho kořene – rozum, které se vyskytuje takřka ve všech slovanských jazycích a vzniklo z praslovanského umъ. Předpona roz- pak vyjadřuje rozlišovací schopnost myšlení. Viz Jiří Rejzek, Český etymologický slovník, Voznice: Leda, 2001. s. 548. S pojmem um pak souvisejí slova umět, umění, umělec, umělecký, umělý, umělost, vyumělkovaný. Pozůstatek českého um ve smyslu fortel má pak příbuznost (nikoli významovou) s ruským um, srbochorvatským ûm, staroslověnským umъ, které tvoří uskupení au­‑mo- ve významu (smyslového) vnímání a nejvíce se přibližují litevskému aumuõ, tj. rozum, (smyslové) chápání. Viz tamtéž, s. 690.

Svíjím se ve slepé uličce. Sebe samé – lichý koncept. Ty i já jsme chomáček drátků. Jsme pouze v souvislostech.

V okamžiku, kdy se marně pokouším se soustředit na únorový text Artiklu na téma velkorysost, nad hlavou se klene modrá lednová obloha posetá bílými obláčky. Popíjím kávu s mlékem a kouřím několikátou cigaretu, ačkoli jsem si alespoň stokrát říkala, jak by bylo skvělé přestat. Nebýt na ničem závislá, na kávě, cigaretách, odpovědích na e-maily.

Je kritika znakem velkorysosti, nebo naopak malověrnosti?

Víš to? To o těch hvězdách? To, co právě teď vidíme na obloze, neexistuje. Například z druhé nejbližší dorazí světlo k nám za víc jak čtyři roky. To znamená, že některé z nich mohly zkolabovat v černé díry a v tuto chvíli žádné světlo nevyzařují.