Některá současná divadla často rezignují na klasické vyprávění a místo něj nabízí divákům spíše zážitek, atmosféru nebo sled obrazů, které si každý může interpretovat po svém. Inscenace Trpaslíci režiséra Jana Horáka, uvedená ve Studiu Hrdinů, je právě takovým případem.

foto: Ivan Svoboda

Představení se pohybuje na pomezí snu, bajky a existenciálního dramatu a prostřednictvím tří postav zkoumá témata osamělosti, identity, lidské bezmoci i touhy po blízkosti. Přestože inscenace není vždy snadno čitelná a místy vyžaduje od diváka značnou trpělivost, zejména kvůli pomalejšímu tempu a některým situacím, které se déle rozvíjejí bez výraznějšího posunu, nabízí řadu působivých obrazů a podnětů k zamyšlení.
Již po vstupu do sálu zaujme scénografie, která působí chladně a dobře koresponduje s celkovou atmosférou Studia. Tato záhadnost odpovídá i celkové poetice inscenace. Děj se podle anotace odehrává na opuštěném majáku a v zahradě, tedy na místech, kde se člověk snaží ovládnout přírodu. Na jevišti však nejde o realistické zobrazení těchto lokalit. Prostor funguje především jako symbolické prostředí, v němž se odehrává střet lidských emocí, vzpomínek a obav.

Úvodní obraz působí téměř jako ilustrace světa obrů a trpaslíků. Jan Bárta sedí vedle malého domečku, z jehož částí skládá maják, a svou velikostí nad ním výrazně dominuje. Vzniká tak zajímavý paradox – člověk zde vystupuje jako obr schopný vytvářet a ovládat svůj vlastní svět. Inscenace však postupně ukazuje, že tento pocit nadřazenosti je pouze zdánlivý. Jakmile na scénu vpadne Pavlína Štorková a naruší dosavadní klid, začíná se rozpadat i představa o řádu a kontrole. Z obrů se postupně stávají trpaslíci ztracení ve světě, kterému ve skutečnosti nerozumějí. Z pomalejšího začátku se inscenace postupně posouvá k větší propojenosti jednotlivých situací, které se skládají do ucelenějšího, i když stále nejednoznačného významového celku. Právě pomalé tempo úvodu však může být pro diváka náročné – některé situace působí, jako by se jejich význam odhaloval příliš dlouho, aniž by se během nich výrazně proměňoval vztah mezi postavami nebo samotná situace na jevišti.

Právě Štorková se stává jednou z nejvýraznějších postav celého představení. Její energický nástup okamžitě promění atmosféru na jevišti a upozorní na jednu z největších předností inscenace – herecké výkony. Zatímco Jan Bárta a Jan Jankovský zpočátku působí spíše staticky, jejich herectví se opírá o výraznou mimiku a u Jankovského také o specifickou intonaci hlasu, Štorková naopak od počátku pracuje výrazně pohybově, čímž se jednotlivé herecké přístupy odlišují a zároveň doplňují. Inscenace tak získává až groteskní charakter. Humor se zde neobjevuje ve své tradiční podobě, ale jako prostředek ke zvýraznění tragiky lidské existence. Směšné situace se rychle mění v nepříjemné a bolestné momenty. Divák se ocitá v prostoru, kde je obtížné rozlišit, zda se má smát, nebo cítit soucit.

Důležitou roli hrají projekce. Na oponě se objevují názvy jednotlivých kapitol, které dávají představení strukturu a pomáhají s orientací v ději. Zároveň se v nich objevují zvířata z vyprávěných bajek. Tyto obrazy rozšiřují význam inscenace – bajky zde nefungují jako moralizující příběhy, ale spíše odhalují krutost a bezmoc lidského světa. Jejich význam však není vždy stejně výrazný a v některých momentech může množství symbolických rovin působit spíše jako další vrstva, kterou musí divák rozklíčovat, než jako prvek, který by situaci na jevišti zpřesňoval.

Nejzajímavější je však samotný motiv trpaslíka. Stává se symbolem lidské duše, našich slabostí, nejistot i charakterových vlastností. Trpaslík představuje něco malého a zdánlivě nevýznamného, co však přetrvává uvnitř každého člověka. V průběhu představení jsem stále silněji vnímala myšlenku, že všichni jsme určitým způsobem trpaslíci ve světě obrů. Ve srovnání s rozlehlostí světa, přírody i času se lidské snažení zdá být nepatrné a často absurdní. Přesto se člověk neustále snaží najít smysl svého života, navazovat vztahy a překonávat vlastní osamělost.

Inscenace Trpaslíci rozhodně není divadlem pro každého. Vyžaduje otevřenost vůči symbolům, pomalejšímu tempu i nejednoznačnosti. Po skončení představení ve mně zůstala směs různých dojmů – některé pasáže dle mého názoru mohly být kratší, především ty, v nichž se situace opakuje, aniž by přinášela nový význam nebo výrazně posouvala vztahy mezi postavami. Právě v těchto momentech se pomalejší tempo stává spíše překážkou než prostředkem k budování atmosféry. Výrazněji by mohl být využit také prostor Studia Hrdinů. Přestože některé obrazy pracují s prostorem velmi působivě, velká část jeviště zůstává statická a potenciál prostoru tak není využit naplno. Přesto jde o pozoruhodný autorský projekt, který nabízí originální pohled na současného člověka a jeho místo ve světě. Studio Hrdinů znovu potvrdilo svou orientaci na experimentální a náročnější divadelní tvorbu, která nestaví na jednoduchém příběhu, ale spíše na atmosféře. I týden po zhlédnutí se k příběhu stále vracím v myšlenkách a znovu ho promýšlím, a právě v tom dle mého názoru tkví síla celé inscenace.

Trpaslíci
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra 29. dubna 2026
příští repríza po 19. října ve 20:00

text: Veronika Zemanová