Jakým tématům se dokumentaristé právě věnují? A jak se proměnila samotná forma dokumentárního filmu?

Letošní česká nominace na Oscara – film Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské – ukazuje, že dokument už dávno není jen formát „mluvících hlav“. V současnosti dokumentární film může být esejí, experimentem, performancí – způsobem, jak nahlédnout svět z jiného úhlu.

V říjnu proběhl v Jihlavě už 29. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Festival, který vznikl jako rozradostněný studentský nápad, se pod vedením Marka Hovorky stal jedním z klíčových míst setkávání dokumentaristů z celého světa.

Láska, perspektiva a odvaha porozumět

Festivalová dramaturgie letos představila několik linií – od intimních příběhů po globální témata. Hlavní soutěžní sekce Opus Bonum se zaměřila na hranice – osobní, duchovní, společenské i geografické.

Ji.hlavu letos znovu navštívil významný tchajwanský režisér Tsai Ming-liang, který během festivalu natočí jeden ze svých „chodeckých filmů“. V nich jeho dvorní herec Lee Kang-sheng ztvárňuje buddhistického mnicha, jenž extrémně pomalu kráčí různými místy po celém světě. Tyto filmy se soustředí na plynutí času, meditační klid a kontemplaci – v kontrastu s rušným prostředím měst. O to zajímavější tak bude výsledný snímek, který vznikne právě během živého festivalového dění.

Sekce Česká radost, která představuje nové české dokumentární filmy a tradičně festival zahajuje, uvedla snímek Virtuální přítelkyně Barbory Chalupové o intimitě a digitální éře OnlyFans a také film Kaprálová Petra Záruby o skladatelce Vítězslavě Kaprálové a nové generaci dirigentek.

Téma paměti a identity přinesl snímek Království mýdlových bublin Taťány Markové o rodině Schichtů – zakladatelích „mýdla s jelenem“.

Současné dění silně rezonovalo i ve festivalové znělce ukrajinského režiséra Sergeje Loznici. Odehrává se v metru města Dnipro – místě, kde se každodennost střetává s realitou války. Kontrast mezi ranní špičkou a okamžiky, kdy se lidé skrývají před nálety, odhaluje napětí mezi zahlcením každodenními starostmi a nejistotou ohledně směřování vlastního života.

Jídlo jako útočiště i zrcadlo doby

Někde jsem četla, že bychom se měli přestat chovat, jako by byla normální doba. Není. O pár set kilometrů směrem na východ zuří už několik let válka. Lidmi hýbe klimatická krize, populisté a extremisté na vzestupu, ochrana lidských práv, neustálá inflace, bytová krize… Možná i proto se letošní Ji.hlava obrátila k tématu, které je všem společné: k jídlu.

„Hledali jsme téma, které lidi spojuje. A vyšlo nám z toho jídlo, vaření, stolování. Ukázalo se, jak moc odráží dobu, v níž vzniká,“ říká Marek Hovorka.

Festivalová retrospektiva se věnuje proměnám československé společnosti prostřednictvím kuchyní od padesátých do osmdesátých let – od poválečného nedostatku, centrálního plánování přes etiketu  stolování, vznik polotovarů až ke kulinářským pořadům s Jiřinou Bohdalovou.

Součástí byla i projekce Repas de Bébé Louise Lumièra z roku 1895 – jednoho z prvních filmů vůbec. Zdá se, že fascinace jídlem provází film od samého začátku.

Proč bude dokument vždy důležitý

Jaké příběhy dnes vyprávějí dokumentaristé o světě, který se mění rychleji, než ho stíháme chápat?

Dřív dokument hledal pravdu, dnes spíš zkoumá perspektivu – odkud a kým je vyprávěn.

Éra klasických dokumentů, jak jsme si je dříve představovali, je pryč. Přesto právě dokumentární film nadále nese původní smysl filmu samotného – zaznamenávat skutečnost.

V době, kdy je možné během okamžiku vytvořit jakýkoliv efekt, obraz či postavu – nejen digitálně, ale i pomocí umělé inteligence, se poctivá dokumentární práce stává o to důležitější.

Dnes, kdy dokážeme uměle vytvořit prakticky cokoli, je dokument jedním z posledních způsobů, jak zachytit realitu. I když vždy jen z jednoho pohledu zůstává autentický – lidský.

Možná právě dokument nejlépe ukazuje, jak hledat smysl v době, kdy jsme o něj přišli.

Ať už skrze talíř polévky, nebo jízdu metrem.

text: Barbora Pavlů