Franz Kafka napsal povídku V kárném táboře během vzplanutí první světové války v roce 1914. Autor v ní nastoluje otázku morální odpovědnosti ohledně trestu smrti v jednom z kárných vězeňských táborů. Poměrně rozsáhle, přesto věcně a „kafkovsky“ stroze zjišťuje, jak je složité stát se hybatelem osudu bez drtivé morální újmy. Adaptaci této povídky aktuálně inscenuje Katharina Schmitt ve Studiu hrdinů pod názvem Aparát.

Problematikou, která je probírána v samotné předloze, je stroj, aparát, který vykonává trest smrti, ovšem nejen jako takový. Během procesu exekuce, než je odsouzený usmrcen, má dospět k poučení a „napravení se“. Zřízenec tábora definuje, čím se odsouzený provinil, následně mu kárnou sentenci vyřeže do zad a pak jej probodne. Samotný proces trvá několik hodin a jeví se spíše než jako bezvýznamná poprava jako „rituál očisty“.

Aparát jako nástroj doslovnosti
Schmitt k povídce přistupuje jemně a obezřetně. Spolu s tvůrčím týmem vytvořila její adaptaci výběrem stěžejních pasáží, které spojila dohromady a po většinu času je nechává zaznít reprodukovaně podobou voice­‑overu Ivany Uhlířové. Téma je soustředěné na onen aparát. Herci (Jakub Gottwald a Pasi Mäkelä a zmíněná Ivana Uhlířová) jednají nonverbálně, až na několik krátkých úseků, ve kterých zřízenec skrze monolog obhajuje existenci a účel smrtícího stroje.
Hlas Uhlířové popisuje základní fabuli povídky. Cizinec přijíždí do kárného tábora, kde ho důstojník obeznámí s fungováním popravčího mechanismu. Celý proces demonstruje na odsouzeném a během něho žádá cizince o důvěru a podporu ohledně budoucí existence stroje. Cizinec však neguje jeho přání a následně se stává svědkem situace, která vzbudí děs i určitou míru fascinace. Důstojník propustí odsouzeného, vysvobodí jej ze stroje a následně se do něho upoutá místo něj a exekuci provede sám na sobě. Cizinec tomu nezabrání a stává se tak částečným strůjcem oné fatální události.

Sledovat a trpět
Inscenace s vcelku jednoduchou zápletkou pracuje jako s apelem, který jistým způsobem s diváky manipuluje. Dosazuje je do pozice pozorovatelů, snad až voyerů, kteří nečinně přihlížejí násilným činům a jejich přesvědčivé obhajobě. Mám dojem, že tento fakt by nebyl zas takovým emočním hybatelem, následná exekuce popravčího však ve mně vyvolala nechuť a děs. Již od samého začátku je Uhlířová v roli cizince silně účastná s diváky, navazuje s nimi snad až přátelský vztah pomocí groteskního a velice jemného nonverbálního jednání. Oproti ní hrubý dozorce působí nesympaticky, neuchopitelně a vysoce nesympaticky. Kvůli tomuto kontrastu je pak hraniční moment, kdy cizinec smrti dozorce jen nečinně přihlíží. Fakt, že je cizinec jistým způsobem sympatický, je náhle zničen.
Zmíněnému voyerismu dost dopomáhá i scénografie (Pavel Svoboda). Obrovský prostor Studia hrdinů zůstává, až na monumentální konstrukci umístěnou ve středu jeviště, netknutý. Aparát v sále trčí jako gilotina a poprava je akcentovaná extatickou hudbou a briskní světelnou změnou. Herci se pohybují po celém prostoru sálu, Uhlířová jedná i mezi diváky v hledišti. Krom pocitu očí, které mne sledují, jsem neměl jistotu, zdali dalším popraveným nebudu právě já. Tísnivá atmosféra byla v některých momentech až nesnesitelná.

Tíseň v pozitivním světle
Schmitt nám umožňuje sledovat transparentní přepis Kafkovy povídky. Dává nám možnost volby, zdali se přikloníme na stranu dozorce, či cizince. Přesto ukazuje, že ona pravda silně záleží na okolnostech a generalizační úsudky ohledně viny se musejí podrobit důkladné etické diskusi. Proto je důsledek inscenace dlouhotrvající, emoce z ní uchovávající. Její síla tkví ve faktu, že je třeba důsledně prověřovat a vyhodnocovat, jednat, nikoliv nečinně přihlížet.

Aparát
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra 15. 4. 2025
nejbližší repríza út 6. 5. 20:00