Co dokáže divadlo s myslí člověka? Nečekaně mnoho. Má v sobě sílu dodat energii do života, probudit fantazii, vyvolat otázky, které se bojíme vyslovit, nebo odlehčit vlastním těžkostem diváka.

Dobré divadlo dokáže zvednout hladinu dopaminu stejně jako setkání s něčím hluboce lidským. Ale když se nepovede přenést na diváka vnitřní život postav, když herci nehrají, ale jen recitují, když mizí emoce i smysl – tehdy se i nejmocnější médium promění v pouhou dekoraci. A to místo, které mělo rezonovat, zůstane jen ozvěnou prázdnoty.

Anton Pavlovič Čechov nikdy nebyl autorem, který by spoléhal na dějové zvraty nebo dramatické vrcholy. Jeho síla spočívala naopak v drobných gestech, v nevyřčeném napětí a v melancholii z promarněných šancí či rovnou životů.

Racek (1895) je hra stále populární, která je aktuálně hrána hned v několika českých divadlech (Městské divadlo Zlín, Divadelní spolek Posun, Volné divadlo a další), a v posledních letech úspěšně uváděná v Dejvickém divadle (od premiéry v roce 2013 až k derniéře 10. dubna 2025, jež byla jako událost online promítaná do českých a slovenských kin) a v Mahenově divadle v Brně (2021). Na Dramoxu je k vidění Racek Divadla v Dlouhé, v režii tandemu SKUTR (2017). Racek v podání Divadla Na zábradlí ovšem dokazuje, že i tato jemná psychologie může být zcela rozmělněna, pokud chybí vnitřní zápal. Výsledkem je představení, které se ztrácí ve vlastní nudě – zcela paradoxně vzhledem k tématu hry.

Bardi zklamali, ostatní nestojí ani za zmínku

Herci, jindy tahouni souboru, se v této rozvleklé mizérii topí. Jiří Vyorálek, obvykle charismatický a výrazný, působí unaveně, bez vnitřního života, jako by jej hra vůbec nebavila. Každé gesto je mechanické, slova prázdná. Jeho Trigorin se mění spíše v karikaturu rozporuplného umělce než v tragickou postavu, s níž by divák mohl soucítit.

Alespoň Jana Plodková představuje světlý bod jinak mdlého večera. Dokáže zachytit jemné vibrace Čechovova textu a vdechnout mu autentický život. Její Arkadinová je hystericky křehká i silná zároveň, a jako jediná na jevišti skutečně působí, že rozumí, co její postava prožívá. V jejím podání se krátce mihne emoce, kterou by si divák přál cítit celou dobu.

Opačným pólem je Jakub Žáček, jehož výkon se sice snaží o energii, ale výsledkem je nepřirozené přehrávání, které vyčnívá z jinak apatického ansámblu jako nepatřičná výjimka. Tam, kde by měl být kontrast, vzniká pouze nesoulad.

Nakloněná scéna

Scénografie Dády Němečka nabízí několik vizuálně zajímavých momentů, z nichž nejvýraznější je nakloněné pódium, evokující potápějící se Titanic. Tato metafora by mohla nést význam, kdyby se ji podařilo propojit s dějem. Hudba Martina Hůly, byť zdařilá, už celek také nezachrání. Všechno, co by mělo a mohlo rezonovat, onen potenciál jednotlivých komponentů inscenace, vyšumí do prázdna. Divák pak může děkovat Bohu, že byl text tak markantně zkrácen.

Racek létá vysoko

Čechov ve svých hrách nabízí potenciál velikosti antického dramatu, v ďábelské kombinaci se schopností gogolovsky zesměšňovat sami sebe. Ovšem atmosféra Čechovových her zásadně závisí na autorském vkladu režiséra – bez něj nemá šanci fungovat. Archivní černobílou fotografií nad futry dveří na scéně se aktuální inscenace Racka odkazuje na tu legendární, kterou v roce 1994 inscenoval ve stejném divadle Petr Lébl v obsazení Zarečné Bárou Hrzánovou, Trepleva Radkem Holubem a Trigorina démonickým Karlem Dobrým (s hudbou Filipa Topola). Tehdy jako první ze tří po sobě jdoucích úspěšných čechovovských premiér (Ivanov 1997, Strýček Váňa 1999), které utvářely živoucí poetiku Divadla Na zábradlí devadesátých let.

Zatímco Léblův Racek představoval radikálně osobní výpověď o sebereflexi, sebeironii a pocitu vlastního selhání, Havelka volí analytický a odcizený přístup, který celkovému vyznění inscenace nepomáhá, neboť zde nevzniká potřebný přenos na diváka. Nefilosofuje a nenachází zde nic existenciálního. Jen pokus o humor.

Není to málo, Jiří Havelko?

Režie Jiřího Havelky se tentokrát minula účinkem. Právě Havelka obvykle dokáže z klasických textů vydolovat překvapivou současnost, ale zde jako by nevěděl, proč se do Racka vůbec pouští. Jeho pojetí je bez směru, bez rytmu a bez srdce. Celek působí dojmem inscenace, která vznikla z povinnosti – nikoli z potřeby sdělit něco podstatného. I mistr tesař se někdy utne. A v případě Jiřího Havelky se to stalo právě tady.

Racek
Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra 10. 7. 2024
psáno z reprízy 20. 10. 2025
nejbližší představení út 4. 11. 19:00