Západočeská galerie v Plzni poprvé veřejnosti představuje výjimečný a velkorysý dar, který získala v roce 2025 od Marie Christine Sekal, vdovy po předním českém sochaři, malíři a překladateli, žijícím od roku 1970 ve Vídni, Zbyňku Sekalovi.

Mimořádná kolekce 102 děl zahrnuje prakticky celé období Sekalovy tvorby, od prací z první poloviny 50. let přes klíčová díla 60. let až po tvorbu vznikající od 70. let do umělcovy smrti v roce 1998 v emigraci.

Každý časový úsek obsahuje klíčová díla, k jejichž porozumění jsou důležité i autorovy deníkové poznámky, které jsou součástí výstavy. Poskytují cenné informace nejen o tvůrčí sebereflexi umělce, ale také o procesu jeho tvorby a osobním dialogu s materiálem, který nalézal v civilistním odpadu. Odtud také získala výstava svůj název: Zbyněk Sekal: Milované bytosti. Dar z umělcovy pozůstalosti – pro Sekala byl jeho materiál („látka“) souborem živých a milovaných bytostí, s nimiž hovořil a které ho pobízely, aby se jich ujal.

Výstavu připravila přední znalkyně Sekalova díla Marie Klimešová, která ji koncipovala jako strukturované zamyšlení nad cenným darem. Expozice vytváří orientační rámec, v němž Sekalovy sochy, závěsné asambláže (tzv. skládané obrazy) a cenná řada trojrozměrných dřevěných konstrukcí označovaných autorem jako schránky spolu s výběrem jeho deníkových úvah ukazují nejen složité vnitřní vazby napříč etapami umělcova života a jeho tvůrčími tématy, ale především velkou uměleckou sílu tohoto díla.

text: Kateřina Štulc Modrá

Zbyněk Sekal: Milované bytosti. Dar z umělcovy pozůstalosti
Západočeská galerie v Plzni (Pražská 18, Plzeň)
7. 10. 2026 – 7. 3. 2027

Co dnes určuje skutečnou hodnotu designu? Estetická kvalita, inovace, nebo schopnost ovlivňovat společnost? Cena Ladislava Sutnara již patnáct let oceňuje osobnosti a instituce, které posouvají hranice oboru. Její současné směřování však odráží i zásadní proměnu samotného uvažování o designu. Děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Vojtěch Aubrecht hovoří o společenské odpovědnosti, odvaze překračovat zavedené přístupy i potřebě zachovat rozmanitost tvorby. A také o radosti, která by se z ní neměla vytratit.

Výjimečnost tvůrce často dokážeme plně rozpoznat až s odstupem času. Jakou odvahu musí mít instituce, která se rozhodne tuto výjimečnost ocenit už dnes?

Nejsem si jistý, jestli zcela platí ta základní teze – v segmentu užitého umění a designu, ve kterém se s Cenami Ladislava Sutnara pohybujeme, je kvalita nebo výjimečnost patrná poměrně rychle. Není to ale vždy pravidlem. Ostatně samotnému Ladislavu Sutnarovi se docenění dostalo až postupně, což bylo především důsledkem politických okolností. Když se ale zaměříme na letošní laureáty, jsou to tvůrci, kteří už ve své době zanechávají velmi patrnou a hlubokou stopu. Proto pro nás není nutné být vizionáři a odhalovat okolnímu světu skrytou kvalitu.

Cena Ladislava Sutnara upozorňuje na osobnosti, které významně ovlivňují podobu současného designu. Podle čeho ale poznáme, že někdo svůj obor skutečně posunul dál?

Cena procházela výrazným vývojem – v průběhu let kolísal počet udělených cen i okruh laureátů. Před šesti lety jsme si stanovili, že budeme udílet stálý počet cen, který se ustálil na třech, a to ve třech kategoriích: osobnost působící na poli užitého umění a designu, instituce v obecné rovině a vzdělávací instituce.

V institucionální rovině je cena udílena na základě zhodnocení dlouhodobého působení dané instituce, tedy jejího impaktu. Můžeme sledovat její historii, činnost i umístění v žebříčcích. Důležitým okruhem je také filozofie dané instituce. Přesunuli jsme se od ikon k institucím, které v současnosti reprezentují hodnoty, jež pro současnost vnímáme jako extrémně důležité. Například udržitelný design. Letos je to instituce, která podporuje komunitní design. To jsou výrazné posuny, které probíhají nejen u nás na fakultě, ale v rámci designu a užitého umění obecně. Pozornost se přesouvá od estetické stránky k důsledkům, které má design v širší společenské rovině.

Cena Ladislava Sutnara je samozřejmě odkaz, ale vnímáme ji i jako možnost budování elitní profesní sítě – společenství.

In memoriam bych chtěl poděkovat také člověku, který se významně zasloužil o prestiž ceny – synovi Ladislava Sutnara, Radoslavu Sutnarovi. Byl velkým přítelem naší fakulty a propůjčil jí otcovo jméno. Zároveň stál za vizí ceny a prostřednictvím své profesní sítě nám otevřel dveře do těch nejprestižnějších institucí.

Důležitá je také podpora města Plzně a Západočeské univerzity, které si velice vážíme.

Má dnes design ještě schopnost měnit způsob, jakým přemýšlíme o světě, nebo především reaguje na svět, který se mění rychleji než on sám?

Určitě obojí. Svět se na jedné straně vyvíjí velmi rychle a design musí na tyto proměny průběžně reagovat. Designér ale už není nutně osobností, která na určitou problematiku reaguje víceméně individuálně a izolovaně. V současnosti je velmi často součástí většího týmu. Akcent na výzkum a vědu je nejen v oblasti designu, ale i výtvarného umění velice významný.

Letošní laureáti – Tony Brook, Politecnico di Milano a kolektiv Assemble – reprezentují velmi odlišné přístupy k designu. Existuje mezi nimi společný hodnotový jmenovatel, který charakterizuje současné směřování ceny?

Záleží na úrovni, z níž na tyto subjekty nahlížíme. Jde o uznání hodnot, které jsou v současném designu velmi aktuální a ke kterým máme blízko. Je to také ocenění přístupu k tvorbě a otevírání nových možností pro designéry v mnohem širším kontextu. Letos tak oceňujeme tři různé roviny – individuální originalitu a inovace, empatii a společenský přesah a také institucionální ambice a evropský kontext. Bavíme-li se ovšem o společném jmenovateli, řekl bych, že je jím odvaha a zodpovědnost.

Pro současné studenty a studentky fakulty je pak velkým přínosem být s těmito laureáty v kontaktu a lépe porozumět, co z jejich kvalit a přístupů mohou přejímat, ať už jako praktický, nebo inspirační zdroj.

Je to také formování hodnot. Dnešní doba zplošťuje kvality. Informací je mnoho a často je obtížné překročit určitou úroveň, na které věci vnímáme. Pohybujeme se na určité hladině a to, co je nad ní, se z naší úrovně těžko posuzuje. Pro fakultu je důležité toto pole neustále sledovat v celé jeho šíři, a to i ve vertikálním směru, a prostřednictvím živého kontaktu ho zprostředkovávat studujícím.

Nejde jen o to uvažovat nad potřebami uživatele a nad tím, co mu přináším – ať už komfort, nebo vyšší hodnotu –, ale také nad tím, jestli je vůbec ve společenském zájmu určité věci vytvářet. Každá vyrobená věc má nějakou stopu, nějaké důsledky.

Tím se vracíte opět k té udržitelnosti designu – k otázce, jestli je skutečně zapotřebí produkovat stále více, nebo spíše pracovat na dlouhodobé kvalitě již vyrobených nebo existujících produktů.

Anebo vůbec k hodnotám – jestli je opravdu nutné tak akcentovat oblast materiálů a jejich udržitelnosti na úkor otázky, co skutečně potřebujeme k hodnotnému životu.

Právě tato hodnota tedy aktuálně rezonuje nejsilněji?

Je to jedna z nejdůležitějších otázek, která se stala přirozenou součástí palety, s níž pracujeme.

Jaké další hodnoty v současném designu rezonují nejvíce, a to i ve studentském prostředí?

Nerad bych upozadil nějakou z cest. I v designu je to nakonec velmi podobné jako ve výtvarném umění. Jeden umělec je velice angažovaný, ať už politicky, nebo společensky, což v dnešní době považuji za velmi důležité. Stejně tak ale nesmíme opomíjet badatelský a výzkumný přístup k designu. Díky němu dokážeme komunikovat s jiným spektrem společnosti, například na akademické půdě.

To jsou v současnosti již velmi vyprofilované a viditelné cesty. Zároveň ale nesmějí bránit lidem, kteří se vyjadřují prostřednictvím ryze experimentálního, intuitivního nebo intimního projevu. Jsou designéři, kteří se soustředí na oblast, jež je jim velmi blízká a která možná nezahrnuje širší společenský dopad. Vedle nich existují autoři, kteří inklinují k multioborovému nebo výzkumnému řešení určitých otázek. Je tady celé spektrum těchto osobností, a to jak v řadách studujících, tak i pedagogů.

Vzájemně se tak rozvíjejí a redukce této rozmanitosti by byla kontraproduktivní.

Jednoznačně. I Cena Ladislava Sutnara oslavuje a otevírá celé široké spektrum přístupů.

Hodnota ceny tedy spočívá především v tom, že otevírá prostor pro širokou konfrontaci různých přístupů v oboru a není jen razítkem či položkou do životopisu.

To je mé přesvědčení a vnímám to i jako závazek vůči Ladislavu Sutnarovi, ale také jeho synovi Radoslavovi.

Kdybyste mohl letošním laureátům položit jednu otázku, jaká by to byla?

Tonyho Brooka, ale i dalších dvou laureátů bych se zeptal na něco ohledně radosti. Mám pocit, že se z každodenního světa vytrácí. V tvorbě je důležitá. Nemám na mysli humor. Skutečně radost a uspokojení z tvorby. To by byl okruh, ve kterém bych s nimi rád započal rozhovor. Ptal bych se na jejich vnitřní motivaci.

Podzim zalévá semínka soustředěnosti. Dodává vláhu suché hmotě, kterou v létě udusávají kopyta divokých dobrodružství, cestování, konzumu, zábavy. A především bezstarostnosti, která se po nějaké době stává nesnesitelnou.

Podzim tuto lehkomyslnost přichází zchladit chvíli předtím, než by se ona neúrodná půda rozprášila a její částice nenápadně ulpěly na laku aut, v nichž se jejich majitelé schovávají před nepříznivými podmínkami. V této půdě se tak objevuje schopnost, která se v horkých letních dnech snadno vypaří. Jeden z prvních lijáků letos přišel v podobě festivalu Lunchmeat a semínka soustředěnosti začala v jeho zatemnělých sálech klíčit. Nechme se k jeho zpřítomnění dovést přes tělově orientovanou psychoterapii – biosyntézu.

Ta pracuje s teorií pulzace – přesvědčením, že zdraví udržujeme plynulým přecházením mezi polaritami, jako je otevření se vnějšímu světu a spočinutí v sobě. Na workshopu, jehož jsem se účastnila, zazněly i další protilehlé pozice – koncentrace a rotace. Jak jsem je pochopila, první z nich si můžeme představit jako zaměření na cíl, následování jasné linky bez odboček, dravost, jednosměrnost. Opakem tohoto pólu je pak rotace – pohyb vybočení z pravidel, otáčení bez tahu na terč v dálce, hravost, vykloubení z obligátních předurčení, vykroucení z plánu. Oba pojmy mě zaujaly natolik, že si je s prominutím odborné obce vyjmu z původní oblasti a v popsaných významech uplatním v úvaze o performativním umění.

Líbí se mi zkoumat obě polohy ve vzájemné provázanosti. Naprostá rozvolněnost někdy vyžaduje přesný řád. Nejen proto, aby mohl být porušován, ale i proto, že jen její ohraničení umožňuje plné uvolnění. Rotující těla se ve veřejném prostoru musí respektovat, následovat směr, aby na sebe nenarazila. Jen pokud pocítíme, že nějaký směr existuje a že je více či méně dodržován, dokážeme rotovat.

Rozpustit ego

Uvolnit se můžeme v moshpitu, jehož zákonitosti proměňují společenskou regulaci. Lidé do sebe zběsile narážejí, jejich kůže se na sebe lepí, podrážky dopadají na boty spoluúčastníků, ale vstupem do kotle akceptují jeho pravidla – pouštějí do své tělesné zóny cizí elementy a nevyřčeně se zavazují, že při úrazu nebo pádu druhým pomůžou. Řečeno jazykem zmíněné polarity: rotace dominuje, ale koncentrace se musí v nouzi neprodleně aktivovat.

Bolavé posturální svaly, těžké nohy plné nahromaděné krve a vibrace prostupující orgány tvoří kolektivní zážitek koncertů na stání. Diváctvo ale nesdílí jen tyto fyzické stavy – hudba ovlivňuje i jeho tep, dýchání a kožní vodivost. Vnímá-li stejné podněty naráz, mohou se funkce těl synchronizovat.1 Jiný, spíše duchovní rozměr kreace velkého kolektivního organismu popsal představitel francouzské sociologie Émile Durkheim. Jednotlivci ve shromáždění podle něj prožívají stav sdíleného vzrušení a jednoty, v němž se dočasně rozpouští jejich individualita. Právě v takových chvílích nacházel zrod náboženské myšlenky. „Až poté, co se shromáždění rozejde a my opět zůstaneme sami se sebou […], můžeme poměřovat výšiny, do nichž jsme byli povzneseni,“ píše.2 Po utišení události a opuštění místa setkání zbystříme kontrast s jasně vymezenou cestou každodenního života. Následující řádky tak spustím po proudu své paměti a pokusím se vystihnout sakrální povahu audiovizuálních představení letošního festivalu Lunchmeat.

Rozrušit tělo

V setmělém sále Veletržního paláce nabývá dynamika davu celistvosti i přes odlišnosti v pohybu jednotlivých osob, nebo právě díky nim. Společným zaměřením pozornosti na audiovizuální podněty se formuje svébytné těleso. Aktivní fyzické zapojení, ať už pozorovatelné, či odehrávající se uvnitř těla jako změna tepu nebo frekvence dechu, provází vystoupení napříč žánry. Výchylky jsou v normě, těleso nepoškozují, pouze jemně přetvářejí, nebo snad neustále znovuutvářejí jeho charakter. Skrze monumentální sound systém jej rozeznívá KMRU ambientním setem, v němž terénní nahrávky usedají na táhlé zvukové plochy. Kinetické dílo Nicka Verstanda zastřešuje těla účastnictva expanzivními vlnami plujícími vzduchem, delikátní membránou, která se zdá být nadosah, ale zároveň působí dojmem nedotknutelnosti, až posvátnosti. Součástí světové premiéry je i vůně Mareike Bode. Kadidlo současného umění umocňuje propojení všech přítomných.

Estetický prožitek může ve výjimečných případech získat charakter změněného stavu vědomí.3 Ten se mimo jiné vyznačuje pocitem rozplynutí hranic těla a novým prožíváním jeho konzistence, velmi intenzivními emocemi, pocitem hlubokého smyslu a nepopsatelnosti či netradičním vnímáním času.4 Tělesnou integritu narušuje dunění setu Kevina Richarda Martina. Hluboké basy pronikají svalstvem hrudního koše, odrážejí se o jeho stěny a vyvolávají příjemný dojem jeho očekávaného rozpadu. Třes podlahy spojené s chodidly, těkání tkání, téměř nepostřehnutelná deformace kůže nás zavádějí ke zkoumání existence naší vnitřní krajiny. Zklidnění, které pomalá skladba vyvolává, je zároveň prostoupeno vibrujícím neklidem. Tělo absorbuje, je přítomné. A tep času nelze nahmatat.

Poskládat střepy

Zanedlouho jako element kolektivního tělesa putuji virtuálním lesem díla Passage z perspektivy kamery Kevina Petera He, jejíž oko se pohybuje v reálném čase občas až hororovým environmentem pomocí speciálně navrženého ovladače. Zvuk mu naživo dodává losangeleský projekt FITNESSS. Jedna z jeho postav vbíhá do publika v kostýmu připomínajícím Predátora ze stejnojmenného filmu, avšak v současné kyborgské estetice. Dav, hypnotizovaný její bezprostřední blízkostí, se za řezavých zvuků v kruhu kolem ní napojuje na tuto neidentifikovatelnou bytost. Zároveň se propadá do zahlcujících vizuálů synesteticky splývajících s hudební vřavou. Neklidné tóny ustupují kontemplativním pasážím, které jsou následně rozsekány násilnými vstupy zvukové smrště. Obrazoborectví: jeden výjev rozbíjí druhý. Kontinuita úlomků, kterou v jejich chaosu musíme vytvořit sami. Moje soustředěnost je podrobována zkoušce a já se stále snažím neztratit cíl z očí, dychtivě k němu směřuji zrakem kamery, hledám záchytné body neexistujícího světa, má pozornost neuhýbá, protože by to znamenalo ztrátu smyslu.

Koncentraci vzápětí přikrmí úžas z psychedelického představení italského dua Voronhil a Kuthi, které vyvolává příšery v podobě molitanových objektů, jež se postupně integrují do davu, když jím kolují a nutí jednotlivé články publika předávat je dál, tam a zase zpátky. Projekce se otřásá rychlým střídáním kreslených obrysů a symbolů. Ocitám se v kruhu zaříkávání bars, kterým nerozumím; tajemno a vtip se přetahují o prim. Tyto dva odlišné jevy tvoří z performance hrající všemi barvami, tvary a hloubkami podivuhodnou událost, která se vymyká běžnému chápání. Zaujetí je zde povinné. Pohádkové či rurální melodie protkává rapový dialog účinkujících, který zní jako slovní souboj. Nemůžeme si ale být jistí, zda jsme se jen nepropadli do opakování kletby. Pozemští tvorové, podzemní či mořské bytosti povstávají ze zásvětí, o kterém nemáme ponětí. Možná je jím lidské nevědomí a v něm uzamčené archetypy. Příležitost k bezprostřední rotaci, k opuštění vytyčeného cíle, únik z našich předsevzetí a prosté bytí. Žádné racio, jen kouzlo nonsensu, do jehož údů můžeme vplout a zmítat se v absenci směru.

Smrštit se a povolit

Podzim kolébá letní povyražení, ale rotovat nepřestáváme. Přes den se opět upínáme k cílům, teskné večery však patří kulturním norám, v nichž se z definovaných struktur vymotáváme. Zalézáme do klubových doupat, abychom se znovu stali kolektivním organismem prožívajícím ritualitu a soustředěnost smíšenou s divokou nevyzpytatelností. 

Poznámky
1 Wolfgang Tschacher a kol.: Audience synchronies in live concerts illustrate the embodiment of music experience (Scientific Reports, 2023).
2 Émile Durkheim: Elementární formy náboženského života (česky Praha: Oikoymenh, 2002, přel. Pavla Sadílková), s. 233.
3 Thijs Vroegh: The Pleasures of Getting into the Music (Goethe-Universität Frankfurt, 2018).
4 Výčet znaků změněného stavu vědomí viz Arnold M. Ludwig: Altered States of Consciousness (Archives of General Psychiatry, 1966).

Judita Levitner Studénka (* 1994) se narodila v Opočně, žije v Polabí. Studovala malbu u Daniela Balabána na Ostravské univerzitě a intermédia u Pavla Sterce na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. V roce 2024 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Ve své tvorbě překračuje hranice malby prostřednictvím textilu. Zkoumá jeho materiálové vlastnosti, historii výroby i společenské souvislosti lidské práce. Textilie vrství, taví a spojuje pájením, čímž narušování materiálu proměňuje v prostředek vzniku obrazu. Její přístup otevírá otázky vztahu mezi rukodělností, automatizací a hodnotou času. V tvorbě i výzkumu se věnuje také československé technologii netkaných tapiserií art protis, kterou zkoumá v historických a feministických souvislostech. Na její výtvarné principy navazuje vlastními experimenty s pájením syntetických textilií.

V nových dílech rozvíjí techniku pálení lupou, při níž koncentrované sluneční paprsky zanechávají na textilu vypálenou kresbu. Trojice komorních prací Díra, Dlažba a Dům zachycuje drobné figurativní výjevy v architektonicky vymezených prostorech. Úsporné linie, kruhové motivy a kontrast světlých ploch s tmavými stopami propálení vytvářejí napětí mezi přítomností a prázdnotou. Rozměrnější kompozice Joking Sun naproti tomu pracuje s dynamickým vrstvením abstraktních tvarů a výraznou materiálovou strukturou.

Koncentrace zde prostupuje samotným tvůrčím procesem. Soustředění pozornosti se setkává s fyzikálním soustředěním energie, která dokáže materiál současně formovat i ničit. Levitner Studénka tak prostřednictvím světla, času a koncentrovaného gesta zkoumá křehkou hranici mezi tvorbou a destrukcí.

Drazí čtenáři a čtenářky.

V době, která naši pozornost nejen vyžaduje, ale také systematicky spotřebovává, jsme každodenně vystavováni množství informací, obrazů a podnětů. Jejich intenzita převyšuje naši schopnost je skutečně zpracovat. Rychlost se stala měřítkem výkonnosti a nepřetržitá aktivita společenskou povinností. Koncentrace tak přestává být pouhou schopností soustředění a stává se vědomým rozhodnutím, čemu věnujeme svůj čas a energii.

Právě umění nabízí možnost tento mechanismus narušit. Vyžaduje od nás něco, co se stává stále vzácnějším – setrvání. Před obrazem, v prostoru instalace nebo při četbě literárního díla se otevírá zkušenost, jejíž význam se často odhaluje až prostřednictvím opakovaného pozorování a proměnlivých interpretací. Koncentrace zde není prostředkem k rychlejšímu dosažení výsledku, ale podmínkou hlubšího porozumění.

Ani kulturní prostředí však není imunní vůči ekonomice pozornosti. Instituce soutěží o návštěvnost, umělci o viditelnost a média o dosah. Hodnota se nezřídka zaměňuje za schopnost vyvolat okamžitou reakci. Kultura, která má rozšiřovat naše vnímání světa, se tak paradoxně přizpůsobuje mechanismům, jež toto vnímání zjednodušují.

Koncentrace ovšem znamená také zhuštění myšlenek, zkušeností a významů. V jediném díle se mohou koncentrovat celé dějiny i společenské konflikty. Jeho síla nespočívá v množství sděleného, ale v přesnosti, s jakou postihuje podstatné.

Právě proto potřebujeme větší schopnost rozlišovat. V době, kdy se o naši pozornost uchází téměř všechno, se rozhodnutí, čemu ji věnujeme, stává projevem naší svobody.

V OSTRAVĚ NENÍ NA LYRIKU ČAS

v Ostravě není na lyriku čas
město se potí protrpěnou rzí
zaražený kahan v páteři
bdi
všichni už usnuli
jsi kanárek v dole
nešťastné rodiny

PRAHA ZE SEKÁČE

Praha je kapitalismus ze sekáče
Ostrava je děcko co krvavé saze pláče
Praha je nasáklá
koksem
a Ostrava
potem
dá se pražský koks vypotit?
nevím
ale ostravský pot se nedá
smýt

TINDER, KAPITALISMUS A PÁREK V ROHLÍKU

jediná hluboká emoce je utrpení
on sám hodně trpí
má úzkosti
má úzkosti
když před ním jím maso
nelíbí se mu když zvíře trpí
nelíbí se mu když trpí systém
ale on sám hodně trpí a můj párek v rohlíku manifestuje
kapitalismus
začali jsme raději rozebírat náš filmový
vkus
řekl že koukat na Felliniho je pozérské
on se kouká na nezávislé filmy
vytáhl ze sáčku amfetaminy
dal si lajnu
řekl že z filosofů má rád Hegela
kdo má rád Hegela
nemá rád sebe
odešel čůrat
chtělo se mi taky
a tak jsem
šla
našla
jsem ho brečet v koupelně pod umyvadlem
„zkurvený mainstream
zkurvený kapitalismus
zkurvený život“

DUŠEVNÍ ROVNOVÁHA

z koutku duše vytahuju zbytky porcelánových střepů
a se zbrklostí kolibříka v letu
čmárám na její stěnu
slibuju
už se
znovu
nerozbiju

Milujete divadlo a rádi píšete? Naučíme vás milovat psaní a žít divadlem. Tentokrát v Brně.

ARTIKL otevírá podzimní redakci v Brně. OPEN CALL do 28. 10. 2026.

✨✨✨

Otevíráme podzimní redakci v Brně a zveme vás, kteří milujete divadlo a chcete o něm psát, abyste se stali na dva dny redaktory a redaktorkami Artiklu.

Vydáme se na tři divadelní inscenace s lektorským úvodem, probereme úskalí kritických textů, nahlédneme pod pokličku divadelnímu dramaturgovi, prozkoumáme zákoutí divadla a nakonec v něm můžete i přespat. Ale pozor – spacák vlastní.

Dvoudenní Artikl akademii v Brně povede šéfredaktorka Artiklu Bára Alex Kašparová a vy můžete poznat proces vzniku článku od námětu, konstruktivní zpětné vazby, zapracování redakční korektury až k jeho publikování.

✨✨✨

ARTIKL podzimní akademie Brno 2026
open call do 28. 10.

2. 11. začátek 14.30 (konec po večerním divadelním představení)
zajištěna možnost přespání
3. 11. začátek 11.00 (konec po večerním divadelním představení)

✨✨✨

Do středy 28. 10. 2026 (23.59) posílejte registrační mail s předmětem „Akademie 2026 Brno“ se svým jménem, krátké CV a ukázku svého textu z oblasti divadelní recenze a kritiky na adresu akademie@artikl.org.

Kapacita účastníků pro podzimní ARTIKL akademii je omezena. Možnost bezplatného přespání bude preferenčně zajištěna účastníkům a účastnicím, kteří svým zázemím v Brně nedisponují. Žádost o zajištění ubytování uveďte v registračním mailu slovy „žádám ubytování“.

Edukativní program je zdarma. Reakci na přijetí mailu dostanete 30. 10. a v ní také naleznete více informací o následném dvoudenním redakčním setkání.

Těšíme se na vás.

Co se stane, když básník přestane být jen jménem z učebnic? Stálá expozice Jiřího Wolkera, otevřená v roce 2024, přibližuje jeho životní příběh prostřednictvím umělé inteligence a současného způsobu vyprávění. Wolker tu nevystupuje pouze jako postava z černobílých fotografií. Stává se také tvůrcem digitálního obsahu.

foto: Vendula Burgrová

Návštěvníka vede expozicí časová osa, do níž vstupují úryvky z Wolkerových básní. Jejím výrazným prvkem je monumentální konstrukce zprostředkovávající kontakt s básníkem. Aplikace #JiriWolkerMGP umožňuje Wolkera oživit, vést s ním rozhovor, ilustrovat jednu z jeho básní nebo s ním skládat rýmy. Vzniklé výstupy lze prostřednictvím QR kódu stáhnout a sdílet.
Moderní technologie prostupují celým prostorem. Audiovizuální projekce převádí Wolkerovy verše do současného obrazového jazyka, zatímco sedm krátkých videí dostupných přes QR kódy přibližuje jeho osobní předměty. Právě tato videa získala v roce 2024 ocenění Černý Janek v přehlídce Musaionfilm. Současné pojetí výstavního prostoru doplňuje lightbox s Wolkerovou podobiznou.
Zážitek pokračuje i mimo digitální rozhraní. Návštěvníci se mohou posadit do repliky Wolkerova křesla nebo si odnést jednu z jeho básní. V bílo-modrém prostředí se mohou na chvíli stát Wolkerem a zamyslet se třeba nad osobnostmi, které toho dokázaly mnoho, přesto zemřely v mladém věku.
#JIRIWOLKER propojuje minulost, přítomnost a budoucnost. AI vrací Wolkera mezi nás a otevírá prostor pro poznání, emoce i vlastní tvorbu. Autorem expozice je Ing. arch. Petr Jakšík. Její kvalitu potvrzuje také zařazení do ročenky České architektury 2023–2024.

foto: Vendula Burgrová

#JIRIWOLKER
Muzeum a galerie v Prostějově (nám. T. G. Masaryka 2, Prostějov)
stálá expozice od roku 2024

text: Filip Gregor

Dal jsem ptákům zrní a ježkům vodu. Frau kverulovala, tak jsme jeli na procházku.

Na Žabě jsem potkal holku, co říkala, že mě zná ze základky. Chodila o dva roky níž. Měla vykastrovaného labradora z útulku z východního Slovenska, o kterém si myslí, že je z Ukrajiny. Nina si s ním hrála. Frau se hárající Ninu pokoušela obskočit. Panička kokršpanělky, kterou jsme pak potkali, říkala, že ji obskakuje proto, že Nina je teď žádaná a sebevědomá, tak aby ji hodila do latě. Pravda je, že Nina je teď vždycky první, kdo na zahradě začne štěkat, když někdo jde. Frau až sekunduje.

Zalil jsem a orval cukety. Pohladil jsem Manon. Maur snědl Nině celé jídlo do posledního drobku, zatímco klidně ležela vedle něj a sledovala ho. Vzápětí Maur zase kňučel, jako když jsem ho coby vyhladovělé a promočené kotě našel před rokem u silnice. Vypadal jako Výkřik od Muncha. Když jsem si získal jeho důvěru, ležel s ním bok po boku, on přestal vrnět a usnul, cítil jsem se jako na začátku své první a poslední naplněné lásky. Takové to rozhřešení. Člověku dojde, že nezáleží na slovech, ale na pohybech.

Chtěl jsem pohladit Roberta, ale lehl si do kočičího záchodu. Maur si lehl na schody, tlapkou Roberta otravoval a Robert vrčel jako pes. Před barákem šel po silnici Říman s žábou v hubě. Nina na něj zaštěkala a on ji pustil. Žába začala skákat pryč a Říman poskakoval vedle ní. Pro kočky je to hodně poutavý pohyb. Hodně jsou z toho někde. Římana jsem vzal dovnitř a žábu odnesl na loučku.

Hrůza třepe kurníkem

Zalíval jsem rajčata a zdálky uslyšel štěkot Niny. Čmuchala na loučce, kam chodí koně. Pod brankou je díra, kterou se protáhla. Šel jsem pro ni. Vedle stojí barák plný harampádí, tak jsem chvíli volal na Trysku. „Sem chodí hodně koček,“ ozvala se paní z vedlejší zahrady. „Jednu postrádám.“ „Jakou má barvu?“ „Želvovinovou.“ „To neznám.“ „Taky jsem to dřív neznal. Už pár dní se neobjevila, tak jestli tu třeba někde nezapadla.“ „No, majitel je nemocný. Nedokáže nic vyhodit.“

„No, když jsem tu jednou hledal jinou kočku, narazil jsem na rozpadlý vysavač s nalepeným nápisem ,nevyhazovat’. A přitom takový pěkný barák.“ „Byl by, kdyby měl architekta, ale on si ho projektoval sám. Neustále ho přestavoval. Pořád něco boural a přistavoval. Teď ho dal svým dcerám, ale chodí sem každý den.“ „Já myslel, že to je správce.“ „Nejhorší je, že je to můj švagr. Bývalý. Bratr manžela. Manžel zemřel.“

Belmondo v pastvinách

Když se Robert vrátil po pěti nocích, Tryska by mohla dát aspoň dvakrát tolik. Jen mě děsí představa, že je někde zabouchnutá. Měl bych zazvonit u sousedů a říct jim, ať se podívají, ale nemůžu se dokopat. Donesl jsem zvenku Maura, který terorizoval žábu. Cestou na Žabu jsem před Lukovem uviděl u cesty přejetou želvovinovou kočku. Jen o kousek dál, než jsem před rokem našel Maura. Právě skončila Barumka. Šel jsem se na ni podívat. Byla tlustá a hodně světlá. Tryska to nebyla.

Na Vlčkové Nina uháněla do kopce za jeleny. Byl jsem U konce s dechem. Myslím ten film od Godarda. Jednomu průseru člověk čelit dokáže, ale dvěma? Pak ještě neochvějně štěkala na krávy. Doma jsem vzal foťák a jel vyfotit tu přejetou kočku, abych ji dal na Psího detektiva. Tryska dorazila druhý den v poledne. Po deseti dnech. Mňoukala, pila, žrala a běhala po baráku. Pohladil jsem ji. Předla.

Den předtím, než zmizela, vyskočila na plot a odrazila se od kliky branky tak šikovně, že se otevřela. Všiml jsem si díky tomu, že jsem v zámku zvenku nechal klíč. Dal jsem si ho do kapsy, pak si lehl někde na zahradě a klíč mi vypadl. To se mi stává často, ale vždycky ho pak zase najdu. Tentokrát jsem ho najít za boha nemohl. Říkal jsem si, že se Tryska možná vrátí, až ho najdu, ale nikde nebyl. První věc, kterou jsem udělal po tom, co se vrátila, byla, že jsem odnesl shnilé ovoce na kompost. Cestou v trávě vidím klíč.

Network Valoch v Moravské galerii.

foto: Jiří Valoch, Za horizont, 1970, archiv Moravské galerie v Brně

Je prokázáno, že většina čtenářů klikne na článek o výtvarném umění pouze v případě, že se v něm píše o horentních sumách utracených za obrazy v aukcích. Proto začínáme astronomickou částkou, neboť hodnotu 150 milionů má podle střízlivého odhadu umělecká sbírka s archivem a knihovnou, kterou umělec, kurátor a sběratel Jiří Valoch v několika vlnách daroval českému státu. Nejprve pražské Národní galerii, později i Moravské galerii v Brně. Zařadil se tak po bok nejvýznamnějších donátorů českých muzeí umění Vincence Kramáře a Arnolda Skuteckého. Po roce 1989 nemá Valochův dar obdoby vůbec.
V čase Valochových osmdesátých narozenin se obě paměťové instituce spojily v projektu Network Valoch, scelily obě části sbírky a vytvořily podmínky pro její zpracování i prezentaci. Výsledkem pětiletého úsilí bude soupisový katalog, monografie, badatelna s přístupem do archivu a knihovny Jiřího Valocha. A především: Moravská galerie postupně ukáže zásadní části kolekce formou samostatných výstav i obměn v dlouhodobé expozici Pražákova paláce v Brně. Takto už byl představen slovenský konceptualista Rudolf Sikora: Za a Proti (17. 4. – 13. 9. 2026); následuje výstava o výstavě Adriena Šimotová: Brno ’86 (16. 10. 2026 – 28. 2. 2027). Souběžně akcelerují stálou expozici ART IS HERE vol. 2 Valochovi umělečtí přátelé Radek Kratina, Dalibor Chatrný a Ladislav Novák. Na podzim roku 2027 otevře Moravská galerie ve svém Uměleckoprůmyslovém muzeu velkou retrospektivu Milanu Knížákovi. A i když touto anoncí výčet prozatím končí, je jisté, že stopadesátimilionový Network Valoch neříká poslední slovo. °

text: Ondřej Chrobák, Eva Kadlčáková

Jsme tu jen my, nebo je tu i něco víc? Lidé již od nepaměti hledali prostředky, které by jim pomohly rozumět okolnímu světu. Jedním z ochranných plášťů nám byl mýtus, skýtající nejen záštitu před myšlenkami marnosti, ale také řád, smysl a ujištění, že naše existence je božím plánem.

Co je vlastně mýtus a je pro nás dobrý? Claude Lévi-Strauss vnímal mýtus jako pozitivní prvek kultury. Lidé si za pomoci personifikace přírody udržují bližší vztah se svým okolím a chrání svou „matku zemi“, popřípadě se snaží udržovat vztah s duchy pevně spjatými se specifickým místem. Nadpřirození vládci mohou také sloužit jako síla užitá k inhibici spotřeby, tak aby nedocházelo k nadměrnému rybolovu nebo sklizni.
Mýtus žije v ústní tradici a nemá autora. Právě v tomto viděl Roland Barthes nebezpečí. Nezabýval se ve své knize Mytologie (Dokořán, 2025), jako Lévi-Strauss, národy bez písma, ale současnou kulturou a poukazoval na spjatost mýtu a ideologie. Mýtus je podle něj nepřiznaný proces označování – člověk začne situaci vnímat jako přirozeně daný a neměnný stav. Mýtus se tak může snadno stát nástrojem manipulace.

Zůstat či jít s mýtem

Lévi-Strauss i Barthes se shodovali na tom, že mýtus pomáhá udržovat status quo. Pro civilizace bez písma je to způsob, jak se distancovat od destruktivních principů, které ovládají globalizované státy. Národy bez písma chrání sebe a své okolí, dbají na udržitelnost, ne na představu pokroku.
V globalizovaném světě bývá mýtus zneužíván mocnostmi a prosakuje do politiky. Pro člověka je snazší vložit svou víru do rukou nadpřirozeného vládce nebo přesvědčivého politika, protože představa absolutního chaosu je pro mnohé nesnesitelná. Mýtus dodává strukturu lidské existenci, vysvětluje svět tak, abychom zvládli vyznačit další bod v budoucnosti, ke kterému se lze vydat.
V dnešní době postmoderny se společnost vzdala iluze, že spěje k dokonalému konci. Přestože je budoucnost otevřena mnoha možnostem, i nyní se odmítáme poddat chaosu. Pečlivě třídíme svou historii a jako jednotlivci si hledáme jistoty, které nám usnadní naši pouť.

Globalizace proti mýtu

Podle myšlenek Zygmunta Baumana z knihy Globalize (Mladá fronta, 2000) má v dnešním světě výhodu člověk se svobodou pohybu. Na vrcholu hierarchie jsou ti, kteří dokážou oddělit kapitál od specifického místa a vykořisťovat tak bez následků. Je to princip vzdálený snahám mýtu spojovat člověka s jeho prostředím.
Kouzlo mýtů u národů bez písma spočívá v tom, že v ně lidé skutečně věří a propojuje je. Mýtus se vypráví a žije silným životem, odráží struktury každodenního života. Můžeme mít ještě mezi sebou v kapitalistické společnosti takový mýtus, který by nám dával půdu pod nohama, když už jsou naše životy tak rozdílné?
V dnešním odkouzleném světě jsme až moc skeptičtí, abychom věřili, že jsme sem původně došli s praotcem Čechem. Ztratili jsme důvěru v příběhy o předurčení a nezbývá nám nic, než doufat v lepší budoucnost, kterou nám slibuje vláda.
Zapomněli jsme na udržitelnost a místo delfské věštírny dnes máme politické kampaně, které nám věští chod našich životů na další politické období. Politický mýtus se dnes soustředí na představu lepších zítřků.

Pokus o návrat

Se svobodou pohybu se svět stal přístupnějším ale i odkouzleným. Bauman ve své knize také poukázal na konec geografie, který způsobily moderní technologie. Se vzdálenostmi se mění i chápání pojmů uvnitř a vně. Každý může vkročit do světa toho druhého. Jedinec ztrácí jistotu, že jeho prostor zůstane bezpečný, není již chráněn božstvi ani vzdáleností.
Nic už není předem dané. S pádem představ nekonečného rozvoje se vytratila snaha věřit ve společný prapočátek vysvětlující chod našich životů. Zmizela nám jistota a my ji musíme znovu a znovu hledat. To je velmi tvůrčí proces. Se střepy mýtů si nyní může každý nakládat po svém.
Friedrich Nietzsche napsal v knize Ranní červánky (OIKOYMENH, 2023): „Čím se odlišuje tento pocit vůči tradici od pocitu strachu vůbec? Přikazuje tu strach před vyšším intelektem, před nepochopitelnou neurčitou mocí, před něčím víc než osobním, – v tomto strachu přikazuje pověra…“
Cítíme více svobody a asi i strachu. Strachu z toho, že se lidstvu páře ochranný plášť, když jsme ztratili propojující morální kompas mýtu. Svět už nekončí na hranici státu. Environmentální a bytové krize, rozmáhání umělé inteligence a nekončící války zbavují jakýchkoliv jistot, a tak hledáme něco, co nám dá naději.

text: Martina Lavičková

Jak se proměnilo sakrální umění po pádu komunismu? Odpověď nabídne výstava Posvátné umění v době komerce / české sakrální umění 1990–2026, kterou uvede 22. října 2026 Muzeum umění Olomouc. Naváže tak na nedávný úspěšný projekt mapující období let 1948 až 1989 a představí vývoj duchovně orientované architektury, výtvarného i užitého umění v posledních desetiletích.

Jan Jemelka, plenář (relikvíář), 2020

Po roce 1989 získaly církve svobodu rozvíjet svou činnost, vznikaly nové kostely, kaple i komunitní centra, starší prostory procházely úpravami. „Tyto změny se staly impulsem pro řadu významných architektonických a výtvarných realizací,“ říká kurátorka výstavy Šárka Belšíková. Vedle osobností působících již za komunistického režimu, jako byli Tomáš Černoušek či Ludvík Kolek, se do tvorby sakrálních prostor zapojila i nastupující generace autorů včetně Marka Jana Štěpána, Josefa Pleskota nebo Zdeňka Fránka.
Samostatná část patří obnově církevního majetku vráceného v restitucích. „Mnohé objekty byly ve velmi špatném technickém stavu a vyžadovaly rozsáhlé opravy,“ upozorňuje spoluautor projektu Ivo Binder. Významnou roli v tom sehrály i občanské iniciativy podílející se na obnově památek například v Neratově, Zlatých Horách či Moravském Berouně.
Expozice neopomíjí ani nekatolické církve. Přiblíží například řešení sborových domů Českobratrské církve evangelické nebo stavební aktivity Církve bratrské, která spolupracovala s předními českými architekty a umělci.
Součástí projektu je také stejnojmenná odborná publikace. Nabídne studie z oblasti teologie, historie a dějin umění, bohatou fotografickou dokumentaci i medailony autorů. °

Posvátné umění v době komerce / české sakrální umění 1990–2026
Muzeum umění Olomouc (Denisova 47, Olomouc)
22. 10. 2026 – 14. 3. 2027

text: Tomáš Kasal

Galerie města Plzně představuje výstavu Sofie Švejdové (* 1990) s názvem 700 000 čárek, která nabídne aktuální tvorbu autorky z let 2025 a 2026.

z archivu Sofie Švejdové

Sofie Švejdová: 700 000 ČÁREK
Galerie města Plzně (náměstí Republiky 40, Plzeň)
23. 9. – 8. 11. 2026

text: Filip Vyskočil

Do Studia Hrdinů ve Veletržním paláci v Praze se po roční přestávce vrací mezinárodní festival autorského divadla a současného umění NORMA.

foto: Dawid Linkowski

NORMA
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
23.–25. 10.

text: Jan Horák

Více než tři desetiletí nepřerušeného setkávání umělců na jednom místě představují v českém prostředí pozoruhodnou kontinuitu. Mikulovské výtvarné sympozium “dílna“ za tu dobu vytvořilo nejen svébytnou komunitu, ale také sbírku čítající přes pět set děl, v níž lze sledovat proměny českého umění od 90. let po současnost. Co tuto kontinuitu drží při životě, jak se do tvorby propisuje genius loci Mikulova a co o sympoziu odhaluje pohled zpět? O jeho historii, současnosti i připravovaném cyklu tří výstav pro Moravskou galerii v Brně hovoří jeho odborná garantka, kurátorka a historička umění Barbora Půtová.

Kdo nebo co vás přivedlo do Mikulova? Čím vás Mikulov a sympozium oslovilo?
Do Mikulova mě v roce 2023 přizval sochař a malíř Jaroslav Róna, jeden z prvních účastníků sympozia, který se do Mikulova pravidelně navrací. S Jaroslavem jsme v roce 2023 finalizovali jeho rozsáhlou monografii malířského díla Jaroslav Róna: apokalypsy a vize (nakladatelství Books & Pipes). Z této spolupráce pak přirozeně vyplynula nabídka přijmout roli teoretičky jubilejního 30. ročníku. Mikulov mě očaroval svým geniem loci, židovskou historií, světelností evokující Toskánsko i bílými vápencovými skalami, které vás přenášejí až do údolí podél řeky Dordogne. Můj vztah k městu dotvářejí i osobní vazby, proto při každé návštěvě ráda zavítám do Galerie Konvent a do ateliéru Libora Lípy.

V čem tkví výjimečnost Mikulovského sympozia?
Bezpochyby v kontinuitě – sympozium se od roku 1994 koná bez jediného přerušení. Po roce 1989 se v Čechách i na Moravě začala pořádat různá výtvarná sympozia, většina z nich se však nekonala každoročně ani nepřetrvala déle než jedno desetiletí. Dále jedinečnost sympozia tkví v zastoupení jeho účastníků, většina z nich dnes patří mezi etablované a renomované osobnosti výtvarného umění. Za jednu ze skrytých hodnot sbírky považuji možnost sledovat v ní některé fáze a milníky vývoje českého umění od 90. let do současnosti.
V informační společnosti se vytrácí osobní setkání a přímý lidský kontakt, sympozium zůstává úzkou nikou vzájemné interakce. Podporuje výměnu názorů a sdílení nebo řešení dané problematiky či tématu. Sympozium zároveň představuje určité vytržení z reality, z každodennosti, umožňuje umělcům na pět týdnů opustit důvěrně známá místa a v Mikulově začít absorbovat jiné vjemy i vlivy. To platí pro instituci sympozií obecně, ale v Mikulově je tento aspekt podpořený i prostorami zámku, v nichž jsou situovány ateliéry umělců, a již zmíněným geniem loci města.

Jak jste postupovala při přípravě první výstavy a jak koncepčně přistupujete k celému cyklu?
S ohledem na tři dekády Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“ jsem považovala za důležité vytyčit mezníky. Chronologicky jsem proto sbírku rozčlenila do tří etap. Toto členění umožňuje hledat společné jmenovatele mezi vybranými autory a zároveň poukazovat na odlišné polohy či tvůrčí fáze konkrétních umělců, a to i z názorového a interpretačního hlediska. Na výběru se podíleli kolegové z Moravské galerie, historici umění Ondřej Chrobák a Petr Ingerle. Na výstavě sledující první dekádu sympozia jsou zastoupeni umělci s ohledem na kvalitu konkrétních děl, osobitost a sílu jejich uměleckého sdělení i renomé autorů. První výstava Dílna Mikulov 1/3 sleduje rané období do roku 2005, kdy byli na sympoziu zastoupeni umělci jako Erika Bornová, Tomáš Císařovský, Eva Eisler, Ivana Lomová, Petr Nikl, Otto Placht, Jaroslav Róna, Antonín Střížek nebo Jindřich Štreit.
Další práce na výstavě znamenala oslovování jednotlivých umělců. Příprava se tak, podobně jako samotné sympozium, proměnila v sérii setkávání a v příležitost blíže poznat jednotlivé tvůrčí etapy umělců, jejich ateliéry, úvahy i záměry. Vycházela jsem z hlavní priority – ověřit si platnost své interpretace a zároveň zachytit reflexe a vzpomínky umělců na jejich účast na sympoziu, které by se jinak mohly časem vytratit. Pro mnoho autorů se opravdu účast na sympoziu stala zásadní pro jejich další tvorbu a profilaci. Například účast na sympoziích v Mikulově ovlivnila dílo Evy Eisler, které se postupně uvolňovalo a osvobozovalo od přísně definovaných geometrických tvarů.
Kromě sdílení zkušeností navázali účastníci sympozia silné osobní i profesní vazby, které zůstávají dodnes trvalé. Během 21. ročníku v roce 2014 se dokonce ustavilo volné sdružení malířů Divná parta, jejíž členové (např. Stanislav Diviš, Jan Pištěk nebo Petr Veselý) doposud udržují kontakty a příležitostně společně vystavují.

Objevily se nečekané nebo nové momenty při přípravě výstavy?
Jedním z důležitých zjištění, které je třeba uvést na pravou míru, jsou okolnosti vzniku sympozia. Již tradičně se reprodukuje, že sympozium vzniklo jako sochařské. A to není pravdou, ani při bližším poznání produkce prvních ročníků ani podle výpovědí zakladatelů sympozia. Od prvního ročníku stejnou měrou dominovaly disciplíny malba, socha, kresba i fotografie.
Detektivní hříčkou například zůstává identifikace místa a osob na fotografiích Jindřicha Štreita, který na prvním ročníku sympozia v roce 1994 zachytil život obyvatel Mikulova a jeho okolí v cyklu černobílých fotografií Mikulovsko.
Mnohými díly vzniklými na sympoziu jako červená nit prostupuje samotný Mikulov – jeho genius loci a dějiny, barokní architektura, židovská komunita, zámek i zvlněná krajina s vinicemi a kopci.
Nevykládejme si to jako provinční nebo regionální pečeť, naopak je v tom skryta jedinečnost sympozia. Vypovídá o úzkém sepětí a symbióze umělců s místem.

Připravujete již druhou výstavu věnovanou sympoziu. Na co se v ní můžeme těšit?
Druhá výstava reprezentuje léta 2006 až 2015. Do těchto ročníků sympozia výrazněji vstoupila nová média, umění pracující s digitálními technologiemi a experimentální, procesuální, konceptuální či minimalistické tendence. Rovněž jsou zastoupeny silné osobnosti jako Jiří David, Milena Dopitová, Eva Koťátková, Antonín Kratochvíl nebo Vladimír Skrepl.
Tím však předbíháme. Přijďte nejprve na první výstavu, která bude od 16. října otevřena v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně. 

foto: Petr Horník, Právo

rozhovor vedla: Petra Korlaar

Galerie G18 ve Zlíně uvede od 25. září výstavu Umění geometrie, která připomene sté výročí narození architekta, designéra a pedagoga Františka Crháka. Vedle archivních materiálů a jeho vlastních prací představí také projekty současných studujících Fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně, které na Crhákův odkaz reagují z pohledu dnešního designu.

foto: archiv autora

František Crhák: Umění geometrie
Galerie G18 (Štefánikova 5670, Zlín)
25. 9. – 13. 11.

text: Vít Jakubíček, Karin Dugasová

V říjnu se na plzeňské Sutnarce už počtvrté koná Mezinárodní sympozium Jiřího Trnky. Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara přivítá 20.–22. října ve svých ateliérech výrazné osobnosti světové ilustrace a animovaného filmu. K účasti na odborném programu jsou zváni studující a profesionálové z českých i zahraničních uměleckých škol.

foto: Polina Maliuk

Součástí sympozia je kromě workshopů, přednášek a diskuzí také předávání Ceny Jiřího Trnky. Letos ocenění obdrží italská ilustrátorka Beatrice Alemagna, mexický ilustrátor Juan Palomino a mnichovská Internationale Jugendbibliothek. Doprovodné výstavy v několika plzeňských galeriích a v pražské galerii Altán Klamovka představí tvorbu laureátů i hostů sympozia a také aktuální tvorbu studenstva ateliérů Didaktická ilustrace, Komiks a ilustrace pro děti a Kniha a tvarování papíru. Detailní program je zveřejněný na webu www.fdu.zcu.cz.
U počátků tohoto odborného setkávání, jehož první ročník se na Sutnarce konal v roce 2021, stojí ilustrátorka Renáta Fučíková, umělecká ředitelka sympozia, která vede na fakultě ateliér Didaktická ilustrace. Téma letošního ročníku Síla života – dynamika, vitalita, empatie reflektuje schopnost vizuálního umění reagovat na současné společenské a environmentální výzvy prostřednictvím obraznosti, imaginace a citlivosti k okolnímu světu. „Pro současné studentstvo je to téma ze všech nejdůležitější,“ říká Renáta Fučíková. Program Mezinárodního sympozia Jiřího Trnky je otevřen studujícím i odborné veřejnosti. °

Mezinárodní sympozium Jiřího Trnky
Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara (Univerzitní 28, Plzeň)
20.–22. 10.

text: Monika Bechná