Česká nezávislá hudební scéna se může pyšnit výraznou tváří. Písničkářka Kvietah zaujala svou niternou tvorbou i porotu letošních Cen Anděl. V srpnu zamíří do Brna a představí se také na festivalu Povaleč.


Kvietah, vlastním jménem Magdalena Fendrychová, se ve svých textech vyznačuje poetickou citlivostí. Křehké verše, ve spojení s výraznou hudební produkcí, vytvářejí komplexní obraz mnohdy komplikovaného světa. Stylově balancuje na pomezí indie rocku a popu. Otevřeně se vyjadřuje k esenciálním tématům osobního i společenského charakteru. Aktivismu se věnuje zejména ve svém posledním albu, v němž hudbou zpracovává své frustrace ze sociálně-kritických otázek – od motivů války po práva LGBTQ+.

Začátkem srpna vystoupí na festivalu Povaleč, den poté také v brněnském Kabinetu MÚZ. Ve druhé polovině září vydá nový singl, který bude součástí reedice jejího alba Díky, včely. To se objeví i na CD. Křest CD proběhne koncem října v rámci koncertu s kapelou Včely v pražském Café V lese.

Bolestivé náměty, medová interpretace

Dokážete říct, kdy hudba „má smysl“ pro vás jako tvůrkyni a kdy pro ty, kdo ji poslouchají?
Dlouho jsem vnímala umění tak, že má mít smysl primárně pro mě a že se nemá přizpůsobovat publiku. Byla jsem vyloženě proti. Tvorba pro mě byla zcela osobní záležitostí, ani jsem nevydávala. Postupem času se mi ale, zejména díky hraní na veřejnosti a následné zpětné vazbě od lidí, zalíbila myšlenka, že by má tvorba třeba mohla někomu pomoct. Tím moje práce dostala nový rozměr. Stále věřím, že primárně nemůže mít smysl pro konzumenta dílo, které nemá smysl pro autora. Zároveň jsem si ale uvědomila, že je v mém vlastním zájmu přizpůsobit své dílo publiku tak, aby pro něj bylo srozumitelné.

V čem dalším se vaše tvorba v průběhu let změnila?
Nejvíce nejspíš v rychlosti a kvalitě nahrávání. Dříve jsem se ve studiu snažila nahrávat co nejrychleji a na co nejméně pokusů. Postupně mi však začalo docházet, jak je samotný záznam skladby důležitý a jak moc nad ním musíte přemýšlet. Poslední dobou při nahrávání více diskutuji s producentem. Kolikrát mi řekne, ať něco zazpívám třeba něžněji, uberu vibrata, pošeptám to. Tohle všechno nesmírně ovlivní výslednou emoci skladby.

Je pro vás důležité, aby posluchač věděl, co bylo námětem písně, nebo mu v interpretaci necháváte zcela volnou ruku?
Ne vždy mám potřebu sdělit, o čem písnička je, ale někdy je to pro mě zásadní. K mé tvorbě osobně to patří. Nedělám umění pro umění, i když je nějaká píseň více poetická, neznamená to, že by v sobě neměla nějaký skrytý význam. Když už o námětu mluvím, tak je to většinou na koncertech. Je to určitá forma interakce s diváky. Písnička, u které to běžně říkám je MPJ, která vypráví o americké bojovnici za práva transgender osob. Obecně mi na tom záleží u angažovaných témat, a to obzvlášť v případě, když mám pocit, že by to publikum nemuselo sledovat. Jsou místa, kde lidé tato témata zkrátka neregistrují a myslím si, že má smysl je s tím konfrontovat, i když to může být třeba i nepříjemné.

Deska Díky, včely je na světě už rok. V čem naplnila, a případně i předčila, vaše očekávání?
Co se týče toho, jak ta deska zní, tak jsem spokojená. Je to teprve má druhá studiová deska a bylo pro mě podstatné prosadit si své představy v rámci hudební produkce. U první desky, jsem mnohem více nechávala prostor producentovi, teď jsem mu do toho více mluvila. Zajímavý proces tvorby měla písnička Herojam sláva, u které jsem si musela prosadit její výslednou rockovou podobu, namísto klidnější klavírní verze. Nevzdávala jsem se svých idejí o výsledném zvuku a stálo mi to za to. Ze strany publika mi často chodí zprávy, že se jim více líbila první deska Hejno černejch koček, čemuž upřímně rozumím. Řekla bych, že není tolik náročná na poslech. Díky, včely vyžaduje váš čas. Ve výsledku z toho ale nejsem smutná, naopak, jsem za to ráda. Já sama mám několik oblíbených alb, která si musím poslechnout víckrát, abych se na ně dokázala naladit a je to tak v pořádku. Mým cílem není psát všemi oblíbené hitovky. Píšu tak, jak to ke mně přijde, inspiraci si nevybírám.

Máte teď v plánu nějaký projekt, na který se obzvlášť těšíte?
V srpnu nás s kapelou čeká naše první soustředění. Jsou to pro mě neuvěřitelně blízcí lidé, mám v nich velkou oporu a těším se, že spolu budeme konečně něco tvořit. Společné album je zatím budoucnost, ale určitě to máme v plánu. Čekají mě také dva sólo koncerty v zahraničí − v Chemnitzu a v Košicích. V září vychází nový singl.

Co byste vzkázala začínajícím songwriterům?
Před několika lety jsem čelila vyhoření. Došlo mi, že je potřeba nejen hodně tvořit a trénovat, ale hlavně si od toho umět odpočinout. Obzvlášť v umění člověk potřebuje množství inspirace, která se hledá těžko, pokud jste neustále pod tlakem. Jako mladší jsem si vytvářela nezdravé workoholické návyky. Každý den jsem chtěla přijít s novou písničkou, což nebylo vůbec nutné. Pomohlo mi chodit za kulturou, hodně číst, setkávat se s lidmi. Myslím, že skrze tohle dokáže člověk tu inspiraci nasávat a znovu dodávám, že opravdu zásadní je ten odpočinek, aby nás to pořád bavilo. Protože umění bychom neměli dělat, abychom byli slavní, ale protože máme nějakou niternou potřebu tvořit. Důležité je tedy si to udržet jako něco, co máme rádi a nenechat si to vzít.

text: Barbora Kalendová

Kvietah
Festival Povaleč (Valeč)
čt 7. 8.

Kabinet MÚZ (Sukova 49/4, Brno)
pá 8. 8. 20:00