Dlouholetý projekt básníka Karla Škrabala, Nedělní chvilka poezie.cz, expanduje na papír. Nově vzniklé nakladatelství si přitom zvolilo netradiční první publikaci. Nejde o zavedené básnické jméno, ani nadějného debutanta – je to anonymní básnířka Jana Středa a její sbírka Exorcismus.

Může se to zdát pošetilé, ale v českém literárním prostoru se objevilo nové nakladatelství. Nakladatelství Nedělní chvilka poezie.cz vychází z dlouholetého Škrabalova internetového projektu nesoucího stejný název. Lze polemizovat o tom, zda si Škrabal a jeho nakladatelské souputnictvo zvolili s ohledem na současnou kulturní politiku pro založení nakladatelství nejšťastnější chvíli. Samotný vznik takové iniciativy je však gestem, které je jednoznačně přínosné. Ostatně uvědomělost tohoto kroku možná dokazuje i jakési „nakladatelské motto“, jež se nachází před mottem samotné sbírky: „Našim dětem! A všem přeživším“.

Nakladatelským debutem je sbírka Exorcismus Jany Středy. Je-li i pro autorku básnická sbírka prvním literární výstupem, to se nedozvíme. Jana Středa je totiž pseudonym, konkrétně „pseudonym ženy středního věku“, jak se uvádí v závěrečné poznámce. Další kusé informace, rozkouskované v paratextech obklopující samotné básnické texty, se točí okolo „středního věku“ autorky a její emancipace. Můžeme tak pouze tázat a snažit se dopídit její skutečné identity, avšak při takovém vyzrazení by podle mě poezie Jany Středy ztratila svůj hlavní náboj – sílu rezonance jejího hlasu.

Překračování sebe sama

Obecně básně Exorcismu reflektují ženskou zkušenost v patriarchálním světě. Autorka v nich tematizuje širokou škálu motivů, od vztahu s otcem přes neviditelnost ve společnosti po mateřství a sebedestrukci, ale texty se mezi sebou odlišují tím, kam je reflexe směřuje, zda k sobě samé, či vně k někomu. Bylo by přitom naivní texty takto od sebe oddělit tlustou čárou. Přece jen, když lyrický hlas pronáší přiznání a úvahy o vlastním sebepojetí, stále jsou do jisté míry utvářena také jejím okolím. Slova jsou tak i zrcadlem, v němž se odráží společnost, která ji do jisté míry formuje.

Texty, v nichž lyrická mluvčí obrací pozornost vůči sobě samé, zčásti fungují na reapropriační praxi, tedy lyrická mluvčí přebírá hanlivá či ponižující pojmenování a přivlastňuje si je: „jsem rozmazlená holka / a je to bezva“ (s. 16). Tato „rozmazlenost“ je přitom založena na tom, že se lyrická mluvčí umí za sebe postavit, „když na [ni] někdo mluví úsečně / když na [ni] někdo zvyšuje hlas / když na [ni] někdo křičí“ (s. 16). Nálepky tím vyprazdňuje, jejími slovy „překračuje“, a poukazuje na nárok na bezchybnost a na bizarně vysoké požadavky, které společnost ženám vytváří a ony si je sekundárně zvnitřňují (báseň Jsem Jana Středa, rubrika poet).

Třes v hlase

Tento emancipační proces a stanovisko lyrické mluvčí, osvobozené od hanobících soudů okolí, rozechvívají kratší básně vybudované na silné pointě a jaksi trpkém cynismu. Ten sice promluvu banalizuje, současně ale odhaluje, že cynickou pozici používá jako obranný mechanismus: „jsem jako muži padesát plus // když je mi smutno / jsem agresivní // rozpláču se až na záchodě“ (s. 22). Jindy v nich odhaleně referuje o svých pochybnostech a nejistotách: „stále se za někoho vydávám / ze strachu že bych neobstála / sama za sebe“ (s. 19).

V prohlášení „Já jsem Jana Středa“, které funguje i jako název drtivé většiny básní, se tak projevuje jakýsi třes – deklarativnost lyrického hlasu („nesnáším všechny / kterým jde o míň / než o lepší svět“, s. 40), podlamuje ostýchavost z takto silně vymezených pozic („opatrně si myslím / že mi nepomáháš“, s. 34).

„molotovy neházím / i když si to zaslouží“

V básních směřujících ven ke společnosti je „Jana Středa / neviditelná“, „nikdy ta ani ta / […] / nepostřehnutelná“ (s. 20). K aktivismu se přitom staví s odstupem. Narozdíl od letos vydané básnické sbírky Iryny Zahladko Propaganda (Adolescent, 2026), v níž se osobní (pro některé možná až radikálně) prolíná s politickým, Jana Středa „molotovy nehází[] / i když si to zaslouží“ (s. 39). Je přitom na zvážení, zda jde o alibismus. I když si lyrická mluvčí uvědomuje, že „prohráváme / dva nula / s kapitalistickým kapitálem“ (s. 17), unáhluje se spíše ke snění a představám o lepším světě, a to z důvodu jisté zodpovědnosti (a možná i očekávané občanské poslušnosti) pramenící ze společenských rolí: „je mi třicet sedm / mám rozum / a děti“ (s. 17).

Zaříkávání Jany Středy

Exorcismus není sbírka o básnických ozvláštněních, strhující obrazotvornosti, patrně ani o sdělení, jež se může zdát místy anachronické. Hlavní hybná síla textů Jany Středy se nenachází na papíře, nýbrž v onom opakujícím se prohlášení „Jsem Jana Středa“ uvozující většinu básní. Díky tomu, že „Jana Středa“ postrádá konkrétní identitu a tělo, není její zkušenost vázána na osobu. Postupným zaříkáváním se ze jména stává maska k propůjčení. Každá žena po čase čtení může být Janou Středou, která funguje jako persona pro bezostyšné pojmenování jak své revolty, tak vnitřních nejistot. „Jsem amplionem“ (s. 44), rozeznívá hlas kolektivní nad individuálním a poezie zde stojí spíše na sdíleném performativním aktu než na konkrétním zážitku.

Tohoto těžiště si jsou vědomi i nakladatelé Exorcismu, Škrabal s Filipem Klegou, který sbírku redigoval. Přinejmenším při brněnském uvedení v Café Kaprál texty četly Markéta Bočková, Kateřina Koutníková a Eli Hondl, které střídáním propůjčovaly hlas Janě Středě. Z „autorského“ čtení tak sice neodcházíte s podepsanou knížkou, jak by se tradičně čekalo, ale se zkušeností jakéhosi performativního, zaříkávacího rituálu. ∞

Jana Středa: Exorcismus
Karel Škrabal – Nedělní chvilka poezie.cz
Praha, 2026
56 str.

text: Jan B. Peňás