Neprovdané a bezdětné ženy svou volbou představují pro společnost i své okolí odklon od tradic a tím i odlišný přístup k životu. Zůstávají však především nepochopené. Přitom se stále zapomíná ptát se samotných žen na jejich rozhodnutí.

Stejně jako Barboru Baronovou mě jako bezdětnou single ženu 30+ zajímají ženy se stejnou trajektorií života a také to, jak se vyrovnávají s konfrontací nejbližšího okolí a společností, které z tohoto typu života dělají téma, problém nebo dokonce ostudu. I když se ve společnosti mnohé proměňuje a běžně se objevují pojmy jako childfree, dobrovolná bezdětnost či reprodukční autonomie, přesto na každou single ženu neustále čekají velmi osobní překážky a nejčastěji nevyžádané otázky. A tak máme tendenci stejně jako ostatní minoritní skupiny hledat sobě podobné a odpovědi na otázky týkající se našich rozhodnutí, pocitů a proměn v průběhu času.

Unikátní kniha

Když v roce 2012 Barbora Baronová vydala knihu Slečny, vzniklo spolu s ní i nakladatelství wo-men s.r.o, ale také tím jako jedna z mála dala prostor ženám svobodným a bezdětným, o kterých se tehdy více mluvilo, než aby se jich někdo skutečně empaticky tázal na jejich důvody odlišného života od většinové společnosti. Na bezdětné ženy se ukazovalo prstem, byly zkrátka problém. K tématu se běžně nevyjadřovaly ženy samotné, ale povětšinou demografové nebo gynekologové. Kniha Slečny se brzy vyprodala a stala se knižním unikátem, který rychle mizel i z antikvariátů. V roce 2025 se nakladatelka rozhodla knihu vydat znovu pod názvem Slečny 2.0 a především ji doplnit o pokračování rozhovorů, které započala před bezmála patnácti lety. Záměrem bylo propátrat tento fenomén pomocí časosběru a zároveň sledovat vývoj single žen a jejich životních strategií ve stáří. Všechny narátorky s pokračováním souhlasily, až na tři ženy, které se této možnosti již nedožily.

,,Není špatné někdy pohlédnout dál, než kam nám dovoluje nahlížet náš stereotyp a společenské klišé.” (Barbora Baronová)

Spolu s knihou Slečny 2.0 vydala v tom samém roce Baronová ještě další dokumentární knihu o japonských slečnách, zaměřující se na stejný jev ve zcela odlišné kultuře. Příběhy japonských slečen vznikaly podobně jako první vydání Slečen již v roce 2015, avšak dlouhé roky čekaly na vydání, protože designově zdařilá kniha byla zároveň nákladná. Celkem osm slečen z Česka a dvacet slečen z Japonska sdílelo své příběhy o svobodném a bezdětném životě. Některé se neprovdaly a neměly děti z vlastního rozhodnutí, jiné shodou různých okolností a náhod. Několik japonských slečen se provdalo a rozvedlo, další slečny žijí v mileneckých vztazích či v partnerských, aniž by spolu partneři tvořili společnou domácnost. Všechny však mají společné to, že nenaplňují tradiční vzor ženy, matky, manželky.

„Jako neprovdaná bohužel celoživotně čelím psychickému tlaku okolí. Hloupý narážky jsou jako šíp, kterej tě trefí. Většinou ho vystřelujou hodný tety, jejichž dcery naplnily společenskej model, kterej se od nich očekával. Ve dvaceti měly dítě, krásnou práci, novomanželskou půjčku, byt… A doma muže pitomce.“ (slečna Lída z knihy Slečny)

Podoba dokumentárních textů

U českých slečen je kladen důraz na podrobný styl vyprávění a každá z žen tu má poměrně široké rozpětí k realizaci, což je dáno i jinými časovými možnostmi při tvorbě knihy. Rozhovory s českými slečnami vznikaly v prvním vydání celé čtyři roky, na druhou stranu japonské slečny jsou výsledkem jediné zahraniční mise, což je na knize znát. Japonské slečny dostávají prostor v několika málo odstavcích či dokonce v jediném. Převládá u nich důraz na ilustrativní část knihy a její kompozici tří textů (český, anglický a japonský překlad) s fotografiemi. Text je tu upozaděn. Design zde dominuje a výpovědi jsou často pro své téma příliš krátké. Čtenářstvo tak dostává více atmosférickou knihu než hluboký dokumentární zážitek, jak je tomu naopak u českých slečen.

Výpovědi českých narátorek jsou stylizovaně převyprávěny Baronovou tak, aby byla zachována autenticita a jazyk každé z žen. Díky tomu vznikly poměrně různorodé texty, které odráží jednotlivé ženské charaktery a příběhy. Samotné vyprávění však citlivě rozbíjí intimní monologické komentáře narátorek, které se nebojí tnout do nejpalčivějších témat ohledně tlaku okolí a společnosti nebo vlastních emocí – pocitu selhání či vykořeněnosti.

„Předsudky vůči ženám se předávají z generace na generaci, ženy je často samy přejímají a dle nich hodnotí sebe i druhé ženy ve svém okolí. Ženy–slečny nejenže často byly druhými negativně hodnoceny, ale i ony samy sebe tak hodnotily.“ (Jiřina Šiklová)

Sharing is caring

Na druhou stranu je v obou knihách velmi často znát absolutní spokojenost s daným vývojem života a úleva narátorek, že mohou vést zcela odlišný život oproti generaci žen před nimi. Obě knihy dávají spolu s empatickým textem a intimním fotografickým doprovodem dohromady obraz svobodných žen, které mohou být pro další single ženy zásadním poselstvím. Knihy o slečnách skýtají nejen oporu ve volbě právě v podobě sdílení, ale současně čtenářky ujišťují, že cítit se často nejistě a osamoceně, je zcela legitimní součástí cesty. ∞

Slečny 2.0
Barbora Baronová, Dita Pepe
wo-men, 2025,
416 str.

O japonských slečnách
Dita Pepe, Barbora Baronová
wo-men, 2025,
250 str.

text: Kristýna Kovářová