Přemítám o zániku světa. A pokud to na skon celého světa zrovna nevypadá, uvažuji alespoň o zániku civilizace. Až se dostanu k samotnému pojetí civilizace. A ptám se: je vůbec o čem uvažovat?

Jedni se domnívají, že zániku se může dočkat nanejvýš svět, chápej: systém, jaký známe. Že lidské pokolení nezanikne (jakožto součást přírody, rozhodně ne neoddělitelná, avšak značná ano). Máme tedy jako lidstvo jisté své místo pod sluncem?

Trochu radosti do toho umírání
Mám-li ve zvyku vidět svět černě a nadávat na vše, co se mi nelíbí a s čím nesouhlasím, činím tak na úkor vnímání dobrého. Naučím-li se vnímat hlavně to špatné, schopnost vnímání dobra slábne; u některých téměř zanikne. Nabízí se tedy vcelku pochopitelná otázka a pochybnost, zda se svět opravdu zmítá ve smrtelných křečích (nebo aspoň ta civilizace) nebo tady více než kde jinde záleží na úhlu pohledu? Zkoumám pak civilizace, které již zanikly, ale o kterých mám dostupné informace (skvěle mi k tomu slouží staří Mayové), a porovnávám se s nimi. Snažím se najít pravdu.

Relativně pravdivě
Pravdou je, že nikdo nemůže stanovit dopředu bezchybnou vizi budoucnosti. Plán, co neselže. 21. 12. 2012 vše zanikne. A když ne všechno, tak alespoň něco. Taky ne? Třeba vymře nějaký druh, to se taky počítá. Pravdu má každý; nemůže ji mít pouze jeden.

„Pravda je totiž sociologická, ne filosofická kategorie, je to to, na čem se rozumně a svobodně shodne velký počet lidí.“ Dušan Třeštík
Až budoucnost odhalí, která z teorií nabude pravdivosti skutečnosti, která sama je relativní. Stačilo by ale málo a vývoj mohl dát za pravdu teorii jiné. Svět, jelikož je stále v běhu, ovlivňujeme, a tedy měníme podmínky vývoje, a tak nepřímo určujeme, která z minulých teorií a vizí nakonec nastane.

Systémová civilizace
Jak jsem už zmínila, zánik civilizace je v podstatě jenom zánikem známého, právě fungujícího systému. Zánik civilizace se tak odehrává spíše v lidském vědomí. Lidé zůstávají lidmi, ale změní svůj systém, nebo vnímání systému a zpětně tak ovlivňují sami sebe. Vše je založeno na existenci systému. Systémem je třeba kalendář. Například každodenní změna data – vždy po čtyřiadvaceti hodinách nastává konec jednoho systému – systému dvaceti čtyř hodin. Civilizace jako systém se tedy také překlopí do nového pojetí, jen se změní více věcí najednou, což vyvolá zvýšenou pozornost lidí.

Tečka za větou
Politolog Zdeněk Slouka v LN z 18. 6. napsal: „Smrti je třeba více než soli. Za sůl by se snad našla náhražka. Za smrt žádné není. Bez smrti by nebylo života. (…) svět, ve kterém nikdo neumírá, tím podepisuje svůj ortel a končí. Smrt je život.“ Aby systém fungoval, potřebuje cykličnost. Fázi zrodu, vývoje, rozkvětu a úpadku, který jej dovádí zpět na začátek. Každé novorozeně je smrtelné. Narození obsahuje smrt. Je všudypřítomná. Ale to jsou známá klišé. A můžeme v nich pokračovat. Tím, že něco odchází a končí, dává šanci vzniku nového nebo příchodu dalšího. Máme jisté své místo pod sluncem, ale je nám pouze dočasně propůjčeno a počítá se s tím, že bude jednou propůjčeno zase dalším. A pak zase dalším. A dalším…?

Na konec světa se lidstvo připravuje odjakživa. Napřed měl nastat kvůli hříchům proti Bohu a teď zase pro změnu hřešíme proti planetě. A nejlíp to prý měli spočítané staří Mayové.

Jakpak to bude vypadat, až to vypukne? Zabouří oceány, zvedne se hladina a veliká vlna všechno smete? Spadne z nebes hvězda, jejíž jméno je Pelyněk, a otráví všechny vody? Nebo v nějaké zemi diktátor zvedne prst obtěžkaný smaragdy, zmáčkne červené tlačítko a až kosmický vítr rozfouká obrovský jaderný hřib, zbude na Zemi pár rozvalin a hromady seškvařených podrážek bot? A pak přijde ono Nic, jež smrt se nazývá, jak psal Karel Hynek Mácha?

Co když fakticky máme jen ty dva roky života? Teď, babo, raď! Mám sbalit batoh a vydat se na cestu kolem světa? Vzít si všechny možné půjčky a užít si materiálního luxusu, co hrdlo ráčí, a že to nestihnu splatit? S tím počítám.

Špičkoví vědci celého světa oznámí veřejnosti, že za pár měsíců nastane konec. Nějaký meteorit to má namířeno přesně do dráhy matičky Země. Po srážce se naše planeta roztříští na malé úlomky. Tak a máme tu posledních pár chvil. Jdeme si užívat, kašleme na omezení, zábrany. Vymezená doba spěje ke konci, lidé začínají šílet, páchat hromadně sebevraždy, uzavírat se v domech nebo na poslední chvíli pořádají orgie. Po nás potopa, a když do pekla, tak na pořádné kobyle! No a pak se zjistí, že z nějakého důvodu se nám meteorit vyhne nebo že předčasně vybuchnul ještě ve vesmíru. A začíná další dějství…

Ten námět na scénář mne napadl kdysi jako teenagera. Uznávám, že není nijak třeskutě originální. Ale tak už to s těmi katastrofickými a postkatastrofickými filmy bývá.