Dne 5. ledna zemřel ve věku 94 let audiovizuální umělec Michael Snow. Obdiv k jeho tvorbě následně vyjádřilo nepočítaně filmařů. Mnoho z nich už Snoweovi složilo poctu ve svých dílech a zajistilo tak, že bude jeho revoluční odkaz žít i nadále. Režisér a scenárista Jan Bušta je jedním z nich. Na loňském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava měl premiéru jeho snímek á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN, v kterém Bušta kreativně naložil se Snoweovým odkazem. Film nyní vstupuje do kinodistribuce.

Kanaďan Michael Snow v 60. letech zásadně ovlivnil cesty alternativní / experimentální kinematografie. Snow maloval, tiskl, sochal, vytvářel plastiky, fotil a natáčel na film i digitál. Nejznámější složkou jeho tvorby jsou tzv. strukturální filmy, které explicitně tematizují svůj tvar a podřizují mu ostatní složky. Zatímco první polovinu 60. let v experimentálním filmu charakterizuje mohutná komplexnost nástrojů a narativů, Snoweův titul Wavelength (1967) se vrátil k základům. Zhruba 50minutový film je „jen“ několik zoomů napříč podkrovním pokojem. Vzruch poskytují různé barevné filtry a občasné lidské návštěvy. Za strukturální se označují i následující Snowovy filmy. Podstatné je, že nejenže provedl radikální obrat v experimentální kinematografii, ale jeho odkaz začal být citelný i v narativních filmech.

Wavelength složil poklonu například Martinu Scorseseovi v Taxikáři (1976). Odpoutaná kamera ze Snoweova La Région Centrale (1971) se znovuzrodila v unikátních kompozicích vysokorozpočtové Gravitace (2013). A příznačné pohyby kamery z titulu (někdy nazývaný Back and Forth, 1969) mají ozvuky v několika scénách filmu Bílý šum (2022), který je dostupný i na českém Netflixu.

Vyhlídka na vraždu
Není proto zvláštní, že se ke Snoweovi vrací i Bušta se svým á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Jonestown byl neformální název pro tábor komuny Chrám lidu, která následovala kult kazatele a aktivisty Jima Jonese. Paranoia z americké vlády a tušení, že dojde k masakru, Jonese přiměly, že své následovníky donutil k hromadné sebevraždě. Třetina z 909 zemřelých byly děti. Bušta, který film natáčel v několika fázích od roku 2010, odmítl cestu senzacechtivé dokumentární exploatace a místo toho stvořil nekonvenční strukturální dílo.

Snoweův odkaz v minulosti možná ovlivnil i Buštův středometrážní film Byt (2004), který natočil při studiích na FAMU. V tomto případě byl Byt ale blíže Snoweovým groteskním počinům z přelomu tisíciletí jako *Corpus Callosum (2002). JONESTOWN je ale Snow 60. let. Jeho podobu předurčuje délka „pásky smrti“, na které byl zaznamenán reverendův poslední projev. Časové údaje vidíme vždy v horních rozích obrazu (mimo prolog a epilog). Film je vázán na jedno místo – sál, v kterém byli následovníci shromážděni a kde požili smrtící jed. Tuto nejdelší část tvoří, stejně jako Wavelength, dlouhý zoom. Od celku končíme až v reverendových černých brýlích. Konfrontováni nejsme s násilnými detaily, ale spíše s fádností a frázemi paranoidního spasitele. Stále větší blízkost je metaforou zužujícího se potenciálu – jak pro únik, tak pro obrazové možnosti. Časem proto sílí agresivní střihové zásahy.

JONESTOWN nelze jen „odsedět“, ačkoli mnohým divákům nic jiného nezbyde. Zvláštním způsobem balancuje na hraně sebereflexivní prezentace a reprezentace skrze herce, dialogy nebo výpravu. V Česku takto naraci a strukturální film kombinovali třeba Martin Blažíček a Martin Ježek v Hlasu po telefonu (2000). Reálné události a filmařská invence zde nejsou rozeznatelné jako v naiv­ním „dokumentárním filmu“. Bušta, stejně jako Snow, užívá opozic – realita stojí proti iluzi, pravá část obrazu proti levé, záznam z roku 2010 proti tomu z roku 2020 (pro zajímavost: Snoweův titul *Corpus Callosum odkazoval na shluk nervových vláken, který se nachází mezi pravou a levou hemisférou – jak nám říká populární věda, mezi intuicí a analytickým myšlením). S obrazy a zvuky, které vidíme, musíme nepříjemně vyjednávat – jako když pohlížíme na známou optickou iluzi kachny a králíka, u které se lze „přeorientovat“ z jednoho pohledu na druhý. JONESTOWN není dokument, ani záznam reality, přesto jsou v něm stíny skutečné minulosti velmi cítit.

Uspořádaná množina
Bušta přiznává, že filmem oslavil i další milníky experimentální kinematografie. Zdá se, že je to i Zorn’s Lemma (1970), dílo Hollise Framptona, dalšího mimořádně vlivného autora. Odkaz na Framptonův monumentální matematicko-lingvistický film můžeme vnímat už v dětské říkance z názvu Buštova filmu. Přeryv lze najít i v závěrečné scéně obou snímků. Reverend Jones i postavy ze Zorn’s Lemma odcházejí do nicotně bílé krajiny. Po vysilující podívané následuje klid mysli – v případě JONESTOWNU v morbidním významu.

JONESTOWN jistě není jen skládanka z odkazů na vlivné umělce. Je to dílo, které respektuje dějiny média a pro které není kontinuita forem sprosté slovo. Oslavuje alternativní kinematografii a osvěžuje tu naši domácí. Nebude mít mnoho následovníků, ale to už je její úděl.

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN
režie Jan Bušta
Česko, 2022