Psychedelika jsou společností zasazována do stejného kontextu jako takzvané tvrdé drogy, kterými je například heroin. Toto tvrzení při bližším zkoumání nedává žádný smysl a to nejen vzhledem k tomu, že na psychedelicích není možné vytvořit fyzickou závislost. Možná že je na čase se je naučit rozlišovat. Po celém světě probíhají úspěšné vědecké výzkumy jak psychedelika zavést do lékařské praxe a jak s nimi léčit například psychické poruchy. Silnější psychedelika však nejsou pro každého.

Výdech, nádech, do dvou pocitových vteřin tě to lapí. Vůbec se tě to neptá, prostě si tě to vezme, vytáhne tě to z temene hlavy. Dech byl ten jediný kontakt. Mezi nádechem a výdechem plynula věčnost. Zvláštní, jak se tenhle moment nedá popsat. Musím si zvyknout na úplně jiný princip zrakového vjemu. Naučit se to chvíli trvá. Natažené struny, kterými proplouváš domnělou rychlostí světla. Miliony a miliony částeček co se skládají a ty… ty tam nemáš co dělat. Procházíš skrze brány, které se ke konci dají popsat jako čtverec, trojúhelník, kruh. Myslela jsem, že nedýchám. Přišla jsem do kontaktu s prvotním strachem, který je ve mě někde ukryt. Začala jsem se drát ven. Vidím a cítím tu jeden z prvních pocitů, impulz vyměněný mezi matkou a dítětem, pohyb ve vodě, škubnutí, malé červené škubnutí. Deru se ven nekonečně dlouho, cítím moment, kdy mám slzy v očích a všude na těle cítím pot. Předkloním se a ten předklon trvá věčnost, mám pocit prvního nádechu. Perspektiva je asi taková: Obrátíš se z rubu na líc, porodíš sám sebe. Jsi zároveň dítětem a zároveň matkou, obojím najednou. Ego jako skořápka, která pukla. Jsem teď vajíčko a mám jen tu bílou vrstvičku pod skořápkou, která drží vnitřek pohromadě. Otevřu oči, všechno má na sobě ohavné pupíky a černé oči, všechno je kaleidoskopické a geometrické. Všechno napovídá tomu, že tady se to neděje. Dostávám se z toho ven. Cítím, jak mám vzadu na temeni rozevřenou hlavu jako takový citlivý trychtýř. Dostala jsem se s ní do kontaktu. Všichni, kdo mají tento zážitek za sebou, tvrdí že je to Ona.

Jazyk psychedelik
Absolutno. Absolutní jednota. Zážitek stvoření. Nekonečnost. Nekonečná láska. Překročení hranic prostoru a času. Posvátno.

Pro člověka bez psychedelické zkušenosti pátého typu jsou to slova, která se používala maximálně v poezii minulých století a náboženských kánonech. Slova, která nás nutí v současném diskurzu pochybovat o jejich relevanci. Prostor, kde si význam těchto abstraktních slov dokážeme přibližně představit, zprostředkovává dimethyltryptamin neboli DMT. Tento článek se však rozhodně nezabývá jeho propagací nebo popisem toho, jak samotné DMT funguje. Jaké nové příležitosti nabízí zážitek „limit experience“, překročení hranice společensky vymezené identity? Psychedelický zážitek zprostředkovává prostor, kde konstituce jazyka ztrácí svojí totalitní polohu, a to je možná to nebezpečné. Pohybujeme se na hranici individuálního šílenství, která je ale při správném průběhu možností, jak emancipovat vlastní mysl. ABSTRACTUM CONSCIA je ženským plurálem vědomí, které nás nutí klást si otázku, do jaké míry jsme ovlivňováni logocentrickým způsobem uvažování.

Užití psychedelických látek se například nevyhnul ani Michel Foucault, jedna z nejvlivnějších filozofických osobností posledních let, který svůj LSD trip prožil v Údolí smrti. Tato zkušenost ovlivnila jeho práci od roku 1975 až do jeho smrti, jak sám řekl v rozhovoru se Simeonem Wadem, který byl zároveň jeho sittrem. To, že se tato událost uskutečnila v Údolí smrti není náhoda. Existuje zde jistá spojitost s tématem, které Foucaulta v té době sužovalo a to je sama smrt osobně. Po této zkušenosti spousta akademiků kritizovalo Simeona Wada za to, že poskytl Foucaultovi LSD, protože „manipuloval s velkou myslí naší doby“. Foucaultova percepce toho, co se stalo v Údolí smrti, je podle jeho slov, ten nejdůležitější moment, jak v jeho životě, tak v jeho práci. Jak by asi vypadaly poslední díly Dějin sexuality bez této zkušenosti? ∞


text: Elena Pecenová

Slovo abstrakce má dva protichůdné významy. Spojíme-li je v jakousi Kleinovu láhev, získáme snahu, touhu vystříhat se abstrakce.

První abstrakce znamená očistit něco od podružností, které zaclánějí našemu pohledu, ponechat jen podstatu, to podstatné pro naši premisu, vagínu penisu. Většinou se vyjadřuje slovesem abstrahovat, které bych přeložil jako vystříhat se. Druhá abstrakce je známá jako spojení abstraktní pojem. To je třeba láska, slovo, které neoznačuje konkrétní věc, ale něco, pod čím si něco představujeme, každý něco jiného. Nemá fyzickou oporu, není přímo tím, co označuje. To, co něco konkrétního označuje, je třeba slovo stůl. Nebo sůl. Tam víme bez debat, o co jde. Je to tak zvaný fenomén. Stůl není sůl.

Člověk je abstrakce i fenomén zároveň. Vidíme ho jako věc se shodnými vlastnostmi, má dvě nohy podobně jako stůl čtyři. Je ale nadaný i něčím nadvěcným, vědomím. Sartre mu říká trhlina v bytí. Takový stůl je tím, čím je, brum brum nezávazně. Takový člověk ne, ten žije v neustálé proměně. Může být klidně stolem, když si usmyslí. Nebo solí s myslí. Měl by ale být právě člověkem, když už jím je. Proto se musí vystříhat abstrakcí. Být jen tělem.

Být jen tělem neznamená eliminaci vědomí. Tělo bez vědomí není životné, je v bezvědomí nebo mrtvé. To nechceme. Bytím tělem myslíme ponechat si jen abstrakci právě přítomnou, potřebnou. Zodpovědně se odstřihovat od minulosti. Přítomnost svým míjením neustále přechází v abstrakci. Hmatatelná zůstává jen chvíli. Tělo je v té bouři stěžeň, i když nakonec sám dočasný.

Chceme se vystříhat abstrakcí reflektovaných, které nás vytrhují z bezprostředního vědomí. Bezprostřední vědomí není žádná nuda jako tok řeky, ke kterému se občas přirovnává. Je to cirkus a divadlo plné poznání, film. Chceme se vystříhat nadbytečných reflexí, kterými se projektujeme do jiných lidí. Chceme se vystříhat svých falešných Já. Chceme se vystříhat svých expanzí do jiných časů a světů. Chceme být jen tady, v tomto světle. Projektovat se jen na sebe, čerpat ze svého fyzična, komunikovat skrz něj.

Nastav si to
Nejde o eliminaci svého ega, tedy reflexe sebe. Jde o to, co nejvíc ego přiblížit hmotě. To je přirozená snaha každého, vládnout tělu, vládnout hmotě, mít TO pod kontrolou. Když je tato snaha egoistická, nesnaží se chápat okolní řád a odvozovat se od jeho struktur, dosáhne opaku. Ego se nesmí snažit vládnout, jen plnit potence. Aby vědělo jaké, musí naslouchat a uvědomovat si informace, které dostává každý den, každou vteřinu. Musí reflektovat, co se děje okolo. Nastavit si to, nastavit síto tak, aby toho nevědělo ani málo ani moc. Nereflektovat moc, spíš mimochodem.

Nesmím zanedbat práci na tom, abych měl dobré podmínky pro reflexi. To znamená nemyslet na blbosti. Myšlení na blbosti je třeba aktivně deaktivovat, samo nezmizí. Je dobré provázet deaktivaci nějakými symbolickými rituály v realitě. Třeba rozdat některé knihy ze své knihovny, aby v ní bylo zase místo na nové. Nemyslet na blbosti znamená věnovat myšlenkám pozornost jen v jejich pohybu, nekotvit je, nekurvit je službou hmotě. Myšlenky ega hmotu nespasí, myšlenky samotné pochází z hmoty. Většina myšlenek, které nám letí hlavou, nejsou naše. Když porovnáte své myšlenky s myšlenkami jiných lidí, zjistíte, že jsou podobné. Kolektivní. V kolektivním pravda není. Ta je v individuálním. A taje, je nejvyšší čas ji identifikovat a zamrazit. Hmota sama je vědomá. Ne sama o sobě, se stolem si moc nepokecáte. Ale v součinnosti s jinými věcmi a hlavně s vaší vlastní myslí už to může být dobrý drinking buddy. Všechno kolem je ve vaší mysli. Jen vy ne. Je to vaše mysl. Mysli.

Nadbytečné abstrakce, o které ego obohacuje svět bych nazval závislostmi. Těžko najít větší závislost, než je myšlení. S tím hned tak neseknete. Potažmo mluvení. Krásně je spojuje chlastání. Přidává rozměr temporalizace, konce v dohledu. Konec je velká droga. Myšlenky realizuje i psaní. V kombinaci s novými platformami, kde na vaše psaní lidé bezprostředně reagují, dávají mu smysl a zhmotňují ho, je to class A drug. Úplný konec.

To jsou věci, které nás oddělují od naší přirozenosti, tělesnosti. Symbolem, je taky narůstající, zarůstající motorismus, který nás nutí v nedozírném pnutí někam jet. Zatímco jedeme, plíživě se dusíme. Ale jedeme. Dál. Musíme. Pomoc je prostá: Choď. Mluv, jen když někoho potkáš. Dej si takového bobříka. Neopíjej se ze studnice veřejných informací. Sám jsi důležitý zdroj. To, co je přímo kolem tebe, ve tvé kompetenci. K tomu dojdeš, jen když se vystříháš abstrakcí. To hlavní získáš, když přestaneš přemýšlet v pojmech, které nemají význam, jen jim ho sám podsouváš. Bublina lásky musí splasknout.

Možná namítneš, že samotný tento článek je abstraktní a autor si protiřečí. Však už jdu. ∞

Abstrakce. Prázdnota, do které je možné vstoupit. Barvami. Jakýmikoli s jakýmkoli záměrem. Vložit oproti principu odejmout. Proč jsou abstraktní obrazy tak přitažlivé? Pro množství diváků jsou nesrozumitelné, přesto ale emotivní. Působení barev, jejich odstínů, nakladení barev v závislosti jedné na druhé. Pastóznost, vůně, rozměr obrazu. V neposlední řadě kontext, ve kterém je obraz vystaven. To vše působí na naše smysly podprahově. K tomu pak autorova vědomá práce s jeho vkladem, sdělením. Vše je součástí celistvého vnímání díla. Jak ale vysvětlit pocit křehkosti, které dílo vyvolá? Jak vysvětlit kanoucí slzy, které vnímání obrazu spustilo? Rozum je krátký a mate. Očekávání jsou klamána. Emoce nelze racionálně vysvětlit a doklad, že dílo působí, je nepopiratelný. Enigmatický Marcus Rothkowitz – tedy Mark Rothko – tvrdil, že zajímavá je pro umělce lidská reakce. Barvy, které na plátno pokládal, vnímal jako herce. Než spáchal sebevraždu, zabýval se v posledních deseti letech svého života myšlenkou na kapli, která by byla symbolem pokání za holocaust. Tuto kapli se podařilo zrealizovat v Texasu a Rothko do ní vytvořil soubor čtrnácti velkoformátových obrazů plných havraní černi. Kaple je přístupná komukoli, bez ohledu na jeho vyznání a každý den v roce. Je prostorem pro sdílení duchovních zkušeností. Důležitým svědkem se stala návštěvní kniha. Ta uchovává množství záznamů o emocích, které se Rothkovi skrze své obrazy podařilo probudit. Nikoli konkrétnem nebo krásou, ale rozměrnými plochami jedné barvy na plátnech v intimním prostoru. Jeho dílo je skutečným oslovením uměním. Dialogem díla se sebe samou. Bez potřeby nesrozumitelných kurátorských textů a popisek, které současné umění pro obhajobu sebe sama potřebuje. ∞