Brilantní chaos paměti tě novými pochybami nenechá ve štychu, ale pak vzhlédneš od svého kafe v Standard Cafe a dívka v klobouku říká něco, co zcela vystihuje vesmír v celé brilanci jeho bohapustého chaosu. Jen se prostě tak nějak povědomě usmívá do tušeného obzoru tvého jitra lásky. Bolestně známé kulisy krásy, vodopády lásky, ze kterých podvědomě sténáš nové nápady, ale je to prostě nepředurčené, tudíž to nepronikneš ani hloubavým vědomím bezskrupulózní každodenní neúnavné introspekce na bázi totální spirálovité demaskizace, demytizace, deflorace ducha, který se ochotně otevírá pochybám jako nenasytná houba.

Potmě, po temeni, po kolenou, po ploché dráze tvých myšlenek se k tobě nabližuje všechno v pravý čas a ty přijímáš nebo odmítáš, poznáváš nebo nechceš chápat, co se kolem line, a že se to šine správně, svéprávně bez nároku na interpelace, interpretace či licitace. Stéká se to v tobě, v tvé pravdě jako v sourodém moři, které šumí nevyřčené ale Měsíce.

Ano, všechno je nesmírně složité, kolokviální, decentralizované, každý den znovu objevované jako nepoznané ano, ale to je jen svět tvé mysli, která si to syslí ve včerejškem posvěcené materii. Červí díra se otevírá, dochází ke kontaktu jako teď internet – taková symbolická červí díra, která se na povel otevírá. Frustrace tě svírá, když ta pravá, ta příjemně prlivá, sensitivní, z podstaty vždy otevřená někde tam venku dobrovolně zakrnívá.

Čekám na papír, pak přichází v podobě pivních lístků. Píšu dál, zarputile. Dávám si nohy na protější židli. Dívka v kloubouku poznamenává, že je z Gruzie. Píšu dál a chytám její vilný smajl. Píšu dál, páč je to příjemný. „Co přesně je na tom příjemný?“ ptáš se asi. Přemýšlím, co odpovím. Asi nic. Stejně jako na kteroukoli jinou otázku na to neexistuje odpověď, je to jen výzev změť. Přikloním se na tu či na tu stranu a tak či tak tě klamu a zklamu. Ale o tom asi je ten svět vět. Nějaký myšlený smysl vytvářet a v rámci něj se pokoušet odpovídat na transcendentální otázky jako: „Proč jsme?“ Proč pokračovat? Jak to naplnit nějak jinak než beat ztopořenými kavárenskými hipíky obrácenými do sebe, zatímco svět se obrací v prach?

Prvotní otázka zní: „Jak pomoci sám sobě?“ Možná ještě dříve: „Proč si pomoci? Stojím za to vůbec?“ Tento vztah rozhoduje o našich rozhodnutích. Vždy je něco, co rozhoduje. Něco nás sleduje. Ne snad cenzuruje, ale znervózňuje, pospolitě znepokojuje nějakým archetypem Saturnu, který nám sedí za krkem a dělá z nás submisivní piče, které hledají jen výmluvy, aby nemohly nebo nemusely nebo nemusely moci, aby jako loutky visely na konkrétních tendencích bez práva na revizi, možná tak na změnu majitele.

To právo pak uzurpujeme i druhým, tak svobodní nemyslet, socializovaní, stydliví, tolerovaní. Leda tak pohled, ten jediný není nikam napojený. Neposlušně nám těká do prázdných stěn, kde nalézá znamení, ornamenty zenitu, jež jeho bolavou, spoutanou duši vedou dál k dalšímu sametovému prozření na pomezí zenu, procitu do věčného konce nového roku, v jehož neintencionalitě přežíváme.

„Já tě nechci zabít,“ kouří temperamentní Gruzínka. Její smích se prolíná do mých momentálních mozkomíšních nadějí a ten týpek, co tu každý den dá deset kafí, vysvětluje britské herečce něco o legal contentu. A zrzoun, který čtyřiadvacet hodin nespal. A pár s retro foťákem si ke mně přisedl. A já. Já? ∞

Veronika je holka jako každá jiná. Jako vy. Jako já. Tedy spíš byla. Stačil jediný den, jediný okamžik a její život se převrátil vzhůru nohama. A pro obyčejnou mladou slečnu se psychiatrická léčebna stala zničehonic druhým domovem. Uzdravují v léčebnách pacienty s psychickými potížemi, nebo je spíše vytvářejí? A jak snadno se takovým pacientem můžete stát vy sami? Není to celé tak trochu absurdní? Možná, že zbláznit se může být za určitých okolností jediná možnost, jak zůstat normální.

Jak vnímáš své dětství a pubertu? Považovala ses za normální holku, nebo tě v té době trápily nějaké psychické potíže?
Vzpomínky na dětství mám velmi pěkné. Ráda se k nim denně vracím. Se sestrou, bratrem – dvojčetem a dalšími kamarády z ulice jsme hráli stopzem, vybíjenou, na honěnou, na schovávanou. K večeru na nás rodiče křičeli z okna a nedokázali nás dostat ani na oběd. Byla jsem šťastná. Když jsem nastoupila na druhý stupeň, začalo šikanování kvůli mé tmavší pokožce, většímu nosu a oblečení. Neměli jsme dost peněz. Tehdy začaly ranní bolesti břicha před školou. V pubertě jsem si začínala uvědomovat, že žiju v rodině plné zákazů, že nejsem jako ostatní. Vyrůstala jsem v rodině jehovistů, což znamenalo, že jsem v životě neslavila Vánoce, narozeniny, svátek, silvestr atd. Začala jsem se proti tomu bouřit a začaly typické „puberťácké“ útěky z domova, pochybné party, flákání školy, zkoušení alkoholu, drog, hádky s rodiči. Až na tu víru jsem se cítila dobře a neměla jsem žádné psychické problémy.

Vím, že se k tomu nechceš příliš vracet, ale jsi schopná jen ve stručnosti říct, co tě vlastně potkalo?
V létě, když mi bylo třináct, nastal v mém životě velký zlom. Večer okolo deváté hodiny jsem se jako obvykle vracela domů z města. Stalo se to, o čem jsem si myslela, že se mi nikdy stát nemůže. Byla jsem znásilněna. Sice to byl muž z našeho sídliště, ale znala jsem ho maximálně od vidění. On mě zřejmě znal dobře. Tehdy jsem měla pocit, že to byl trest za všechny moje činy, které jsem kdy provedla. Za to, že jsem se chovala jako nejhorší holka, která může existovat. Že jsem ničila život svým rodičům a zároveň i sobě. Můžu si za to sama, byl to můj trest. Možná jsem se právě všem znechutila. Znechutila jsem se i sama sobě. Byla jsem hnusná a odporná. Po tomhle zlomu se můj život obrátil úplně naruby.

Jsou to hodně intimní a bolavé vzpomínky, ale dokážeš popsat, jak probíhal následný výslech na policii? Měli pro tebe pochopení?
Podrobnosti uvádět nechci, ale tam, kde se to večer stalo, mě v pět hodin ráno našla policie. A do sedmi do večera jsem byla na policii, aniž bych se mohla převléct z toho špinavého oblečení, aniž bych ze sebe mohla smýt tu špínu, všude jsem cítila jeho doteky, jeho hnusnou voňavku. Dokonce mi nenabídli ani jedinou skleničku vody. Všechno chtěli vědět do detailů, i když viděli, že už nezvládám mluvit. Nebyla tam ani jedna žena. Samí muži v místnosti. Přede mnou kamera, která mě nahrávala. Otázky typu: Proč jsi teď pohnula rukou? A proč máš překřížené nohy? Ten den mě samozřejmě poslali na gynekologické vyšetření. Pro holku, které bylo takto ublíženo, nemůže být nic horšího, než být u gynekologa, a nad ní stojí máma, policajti a lékař. Hnus. Policie mi řekla, že je to moje vina, že nemám chodit domů tak pozdě a že se už maluju. „Vyšetřování“ trvalo asi rok. Nakonec to uzavřeli s tím, že není dostatek důkazů, a upustili od toho. Tímto určitě nechci holky odrazovat od toho, aby to oznámily policii! Ne všude na světě se policie chová stejně. Dokonce jsem četla víc článků, že jim policie pomohla najít pachatele. Možná jsem jenom já narazila na hrozné vyšetřovatele.

Co všechno se od té doby v tvém životě změnilo a co bylo hlavní příčinou, že ses dostala poprvé na psychiatrii?
V podstatě jsem přetrhala jakékoliv kontakty s okolním světem. Zrušila jsem si Facebook, vypnula mobil a tak jsem „fungovala“ dost dlouho. Mívala jsem flashbacky, všeho jsem se bála, nedokázala jsem spát kvůli nočním můrám z toho dne. Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy. Nikam jsem nechodila, ničemu jsem se nevěnovala, přestala jsem chodit do školy. Moje tělo se mi hnusilo natolik, že jsem si častokrát ve sprše dřela kůži v domnění, že tak tu špínu ze sebe smyju. Začalo sebepoškozování. Neviděla jsem žádný smysl a žádný důvod žít. Vzala jsem si tablety na vysoký tlak a zapila je alkoholem. Myslela jsem si, že umřu. Když se na to dívám zpětně, asi to byla spíš demonstrativní sebevražda, jakých je většina. Ale byla jsem tak zoufalá, že jsem byla ochotna zemřít, kdyby mi nikdo nepodal pomocnou ruku. Skončila jsem na jipce a později u psychiatričky. „Budeš hospitalizovaná na psychiatrii. Mámo, tady to podepište.“ To byla slova psychiatričky před mou hospitalizací. Byl to pro mě šok. Nikdy jsem si nemyslela, že takhle dopadnu.

Jak zní v současnosti tvoje diagnóza a jaké máš prognózy do budoucna?
Momentálně se léčím s depresí, panickou poruchou, agorafobií a alkoholismem. Užívám antidepresiva, léky na úzkost a spánek. Léčila jsem se ze závislosti na benzodiazepinech a alkoholu. Skončila jsem na protialkoholním. A plně si uvědomuju, že až do konce života budu abstinovat, pokud nechci opět skončit tam, kde naposledy.

Jaký byl přístup lékařů a sestřiček? Nutili tě jíst léky, nebo jsi o sobě mohla rozhodovat sama? Byl možný nějaký dialog s lékaři?
Při první hospitalizaci byl přístup lékařů hrozný. Za celý měsíc jsem mluvila s lékařem jen jednou. Nebyly tam žádné terapie, kromě ranní komunity. Jakákoliv komunikace mezi pacientem a personálem byla skoro nemožná. Jediná komunikace proběhla v době vizity formou: „Jak se dnes máte?“ „Zle.“ „Navýšit léky.“ Při druhé a třetí hospitalizaci to bylo o 180 stupňů lepší. Nevím, jestli to bylo výměnou personálu, ale to už nezjistím. Sestřičky se v průběhu dne bavily s pacienty, lékaři se zajímali o stížnosti a potřeby pacientů, zavedli různé terapie. Je pravda, že jsme museli brát léky, ale bez toho to na psychiatrii asi nejde. Léky bral každý podle toho, jak je potřeboval. Brali jsme je před sestřičkou, po spolknutí jsme museli otevřít ústa a oni zkontrolovali, jestli je nemáme skryté někde pod jazykem. Když u někoho zjistili, že je nebere, tak mu je začali drtit do vody.

Na psychiatrii ses několikrát vrátila. Co ti nejvíc pomohlo a co ti naopak přinášelo pocity beznaděje?
Na psychiatrii – na oddělení pro adolescenty – jsem byla třikrát. Plus jednou v protialkoholní léčebně. Vracela jsem se tam hlavně kvůli své hlouposti. Podruhé jsem tam byla kvůli tomu, že jsem se opět neudržela a začala jsem to tentokrát řešit tabletkami a alkoholem. Brala jsem nadměrné množství Xanaxu, Lexaurinu, Neurolu, abych necítila úzkost a abych celé dny prospala, abych necítila bolest. Vznikala tolerance a já jsem skončila s dávkou i patnácti tablet denně, které jsem zapíjela alkoholem. Potřetí jsem se, dá se říct, zrecidivovala a opět jsem se vrátila k lékům a alkoholu, skončila jsem na detoxikaci a odtamtud mě rovnou poslali do léčebny. Při léčbě mi hodně pomáhali blízcí, kteří mě navštěvovali a dávali mi pocit, že nejsem tak zbytečná, jak si myslím. Taktéž mi hodně pomáhaly rozhovory s terapeutkou. Největší pocity beznaděje jsem zažila na protialkoholním léčení, kde jsem byla daleko od rodiny i kamarádů a nebyli tam ani žádní pacienti v mém věku, ale o hodně starší.

Jak by sis představovala, že by měla léčba probíhat, aby pro tebe byla co nejpříjemnější a co nejúčinnější?
Myslím, že kdyby zavedli vycházky i někam jinam, než jen do parku, a povolili mobily, tak bych byla celkem spokojená. Mně i ostatním dost vadil vzduch na oddělení. Na oknech nebyly mříže, ale byly přibité, tím pádem se tam nedalo vyvětrat. Přes léto se tam nedalo ani spát. Mohli to vymyslet jinak. Samozřejmě by se dalo vytknout víc věcí. Důležité je, aby se tam člověk necítil jako ve vězení za trest a aby tam měl nějaký režim, který je při léčbě depresí, schizofrenie a podobně dost důležitý.

Měla jsi pocit, že jsi v léčebně jediná „normální“ a děsili tě ostatní pacienti, nebo jsi v nich našla přátelé?
Bláznů běhá po světě hodně. Na psychiatrii se neléčí blázni, ale lidi s duševními onemocněními. Určit, kdo je dnes normální a kdo nenormální, je těžké. V podstatě je každý člověk v jistém smyslu tak trochu blázen. Bylo tam sice pár zvláštních jedinců, ale o hodně víc převládali lidé, kteří tam byli kvůli tomu, že se nedokázali vypořádat s některými životními situacemi. Našla jsem si tam mnoho přátel, kteří mi během hospitalizace velmi pomáhali. Takoví lidé dokáží dost často člověka pochopit o hodně víc než nějací doktoři nebo rodina. Musím zmínit jeden „vážnější“ případ. Myslel si, že si ho Bůh vybral, aby zachránil celý svět. A jak? Jednoduše musí co nejvíc trpět a čím víc trpí, tím lépe se mají ostatní. A je prý dobře, když ho nenávidíme, protože i Ježíše nenáviděli, a proto zachránil celý svět. A až bude správný čas a Bůh mu dá znamení, tak vycestuje na opuštěnou poušť, kde ho sám Ježíš Kristus ukřižuje. I na banální otázku „Kolik ti je let?“ odpovídal nekonečnými přednáškami o tom, jak zachrání celý svět. I od otázky „Jak se jmenuješ?“ přešel k „Musím na sebe brát co nejvíc utrpení, aby bylo lidem líp a líp.“. Tak snad se ještě nedal ukřižovat.

Zažila jsi v léčebně nějaké opravdu kruté zacházení nebo jsi byla jeho svědkem? Co třeba používání klecových lůžek?
Bohužel jsem byla svědkem krutého zacházení. Jeden Rom, kterému bylo okolo devatenácti let, a byl mentálně postižený, napadl sestřičku, protože ho nechtěla pustit osprchovat, přestože se sprchoval i desetkrát denně. Chytil ji za ruce a odstrčil ji. Nic se jí nestalo, ale hned přiběhli ošetřovatelé a zavřeli ho do klece. Nechali ho tam celý den a celou noc. Ten křik z pokoje, kde byla klec, nezapomenu. Také se v psychiatrii dost často využívá elektrokonvulzivní léčba (elektrošoky). Hodně lidem to pomohlo – až na ty vedlejší účinky, které jsou dost silné.

Je něco, na co jsem se tě neptala, ale přesto máš pocit, že by to mělo zaznít?
Ráda bych řekla, že mi denní terapie, komunity a podpora ze strany ostatních pacientů ukázaly v životě světlo a směr, kterým mám jít. Člověk, který má depresi a úzkosti, je blázen? Protože se rozhodl léčit se na psychiatrii? Nebo je to normální člověk, kterému se v životě přihodilo něco, co neunesl, a rozhodl se s tím bojovat místo toho, aby seděl doma a litoval se, jaký je chudák a že mu už nic nepomůže? Já osobně prohlašuju, že duševní choroba je to samé jako chřipka. Je to taky nemoc a je třeba ji léčit. Není hanba, že se člověk léčí na psychiatrii. Koneckonců všechny nemoci se většinou odvíjí od psychiky. Nemlčte a mluvte o svých problémech, jinak se váš stav nezlepší. ∞

Je to osud, ruka prozřetelnosti, úmysl Hospodina nebo čirá náhoda? Všechny tyto příběhy spojují dvě věci: naprostá nevypočitatelnost a jistý krok do neznáma. Stačí povytáhnout nos z bezpečného kruhu komfortní zóny a už jsou ve vzduchu cítit zázraky. Anebo taky ne. Člověk nikdy neví. Občas je prostě potřeba vykročit do propasti a ani nedoufat, že se z mlhy objeví most, a už vůbec se nesnažit rýsovat si na jeho konci vzdušné zámky. Jen si jít za svým pocitem, který je v tuto chvíli jediným věrným vodítkem. Přitom nejde říct: pojedu tam, změní mi to život. Jen: pojedu tam a uvidím. Protože za prvé se to stejně propočítat nedá, a za druhé to nejlepší, co se člověku stane, by ho nenapadlo si přát ani ve snu.

Tedy ano, je spousta lidí, kteří mají jasně stanovenou strategii a složitě promyšlenou taktiku: nachomýtnu se tady, promluvím se správným člověkem, získám konexe, udělám kariéru. Jenomže ani výsledek, ani průběh nikdy nebudou mít kouzlo nevynucenosti a ani nepřinesou štěstí. Jen velkou únavu a v nejlepším případě pocit zadostiučinění. Únava plyne z potřeby všechno neustále držet pod kontrolou a podřizovat své kroky velkému cíli. Člověk se pak marně snaží všechno křečovitě propočítat, zatnout zuby a vydržet, vytrpět cokoliv, jen aby dosáhl něčeho v budoucnosti. Avšak padesát týdnů v nenáviděné práci většinou člověku otráví i ty vytoužené tři týdny na Maledivách. Umně narafičená léčka na vhodného partnera se ukáže být zlatou pastí na toho, kdo ji políčil. A před sebou samým nezachrání ani úhledné fotografie se spoustou lajků, ani závistivé pohledy kolemjdoucích.

If you’re happy and you know it
Koncept štěstí, kterým je nakažená naše společnost, je totiž čistě marketingový. Vytváří iluzi, že se štěstí dá pořídit, že existuje neomylně fungující logický spoj mezi vnějším impulsem a vnitřním pocitem. Každý pak chce vypadat jako z reklamy na čokoládovou tyčinku: být mladý, krásný a úspěšný, obklopený opálenými lidmi s rozzářenými obličeji. Přesně vědět, co chce, a jít si za svým. V pravý čas dosahovat určitých životních met, v relevantním věku si vydobýt odpovídající status a možnost pořídit si jeho propriety.

Jenomže štěstí je mnohem záhadnější substance. Může a nemusí být spojena s vnějším světem. Souvisí spíše s uvědomováním si vlastního já. Jestli je člověk k tomu popostrčen okolím, nebo je zaplaven samovolně zevnitř, záleží na konkrétní situaci. Každopádně štěstí je šampaňským lidského života. Nezraje jako víno, nesmí se nechat odležet. Jednou otevřené se musí vypít do dna, jinak za chvíli vyčpí a zbude jen zteplalá nasládlá voda. Nepotřebuje ospravedlnění k vlastní existenci, nepotřebuje smysl a význam. Jednoduše tu je, povznáší a naplňuje, přetéká a perlí. Proto by se nemělo kupovat, ale naopak, a především, sdílet.

Chytnout, zakonzervovat, vysvětlit ani uměle vyvolat tento pocit jednoduše nejde. Učí však člověka vážit si toho a prožívat to, co přichází. A také po sobě zanechává skoro nepatrnou vůni, podle které se dá jen s velice jemnou a nenaléhavou intuicí v životě trochu orientovat. To je ta největší míra jistoty, kterou může člověk dostat. Dělat věci, které dávají smysl v tuto chvíli, i kdyby se za nimi neskrývalo a nenásledovalo něco většího, prospěšnějšího, výnosnějšího. Chytat se
šancí a dávat do nich to nejlepší ze sebe.

Náhoda nebo úmysl
Jak slepá víra v osud, tak vyčerpávající hra na Boha jsou jen dvěma stranami jedné mince. Pouhou optickou iluzí, mozkovým klamem, aby se rozum nezbláznil z absolutní nemožnosti cokoliv předvídat. Snaží se proto alespoň zpětně poskládat jednotlivá roztříštěná sklíčka do smysluplného obrázku, najít v něm pěkný vzorec a nejlépe i ponaučení, jak se v podobné konstelaci chovat příště.

V ničem se nelišíme od holuba ze známého experimentu o pověrách. Nejdřív se mu podává jídlo do krmítka při určité kombinaci kroků, kterou po chvíli pochopí a opakuje ji. Pak je ale dokonale zmaten náhodným vydáváním porce a začne si vytvářet rituály v marné snaze přijít na to, co způsobilo odměnu. Vzpomenout si, co v tu chvíli zrovna prováděl: jestli mával křídly, chodil do kruhu nebo vrkal. Stejně tak člověk se snaží analyzovat své kroky, které vedly k určitému úspěchu, a prohlásit je za univerzální recept nebo alespoň důmyslný, ale jasný řetězec. To spolehlivě funguje na úrovni každodenní rutiny, kterou se učí od dětství, ale nedá se aplikovat na život v jeho komplexitě.

Jestli nad námi někde sedí zvědavý vědátor, pozoruje naše chování a čas od času přihazuje dávku krmení, nebo jestli se tak děje bez jakéhokoliv přičinění, je v podstatě jedno. Ve výsledku je hlavní radovat se z toho, co je teď, a nepodřizovat trpký dnešek sladké představě zítřka, která tak s největší pravděpodobností nikdy nenastane. Nesnažit se najít pevný vzorec, udržet a zafixovat neustále se hýbající oceán složený z milionů bytostí, vazeb, vztahů a spojení, které nás obklopují. Není v lidských silách se v něm vyznat a pojmout nekonečnost. Nezbývá než se smířit s tím, že nic nedává smysl a přitom všechno je smysluplné. ∞

Zrovna jsem dopsala zprávu „Jak se máš, lásko?“, když mi pár okamžiků před jejím odesláním ta stejná přišla. Telepatie, napadlo by tě. Ale nebyla od tebe. Nějaký momenty jsou prostě absurdní. Jako bys to kafe osladil, ale stejně chutnalo pořád stejně. Hořce. Já jsem doteď neodepsala. Ty mně jo. Ale spíš aby se neřeklo. Zpráva, za kterou bylo zbytečný utratit korunu. A možná tě ani nic nestála, jestli máš neomezený tarif.

Říkal jsi mi – dávej víc, než dáváš. Nedávej proto, abys dostávala. Dávej, abys změnila lidi okolo sebe. Musí jednou dojít k té hraně, která jim ukáže, že dostávají víc, že je to prostě nějaký divný. Chtěla bych tomuhle modelu věřit. Pokouším se, protože věřím tobě. Ale lidi berou vše, co dostanou, jako samozřejmost. Nevidí tu druhou stranu. Jako by ji někdo zhasl. Brát je totiž férovější potmě – není vidět, že jeden bere až moc.

Dnešní den je hodně zatěžkaný. Tunama slunečních paprsků z ocelových trubek. Každý z nich praští do očí. Potuluju se kolem cizí městské hranice bytí a nebytí a nechávám kroky, ať mě někam zavedou. Nechci nad nima přemýšlet. Už takhle těžknou pod nohama. Mozaiky na chodníku se slévají v nekonečný obrazec. Světlo občas zvýrazní nějaký vybraný objekt. Těžko říct, proč zrovna na něj poutá pozornost. Ale vše v něm vypadá tak nějak podstatněji. Sedím a čekám. Než se rozjedu. Máš taky divné nic v očích. Proč se nám to tam objevuje, když je tak krásný den? Sundej to závaží z mýho čela, ať se mi nedělaj vrásky.

Zhodnocuju, jestli jsem správně. Nikdy jsem nedokázala dešifrovat, proč mě vlastně máš. Jestli to celé dává smysl. Jestli ne, je možná tím smyslem právě to. Taková vzájemná utopie. Absurdní propojení, které se každým setkáním pouze cuchá a vzniká tak lano, na kterém se ale nedá udělat smyčka, aby vše ukončilo. Chtěla bych ti ukázat, jaké myšlenky mám v hlavě. Nemusela bych pro ně pak hledat slova. Sňala bych ji z krku a sama bych se na ně podívala. Vypadaly by asi jako miliony hemžících se písmen natažených na provázcích, které se občas protnou, ale ta rychlost je od sebe brzy roztrhne. Chodila bych ulicí a celá radostná je všem ukazovala. Protože to viditelné se nemusí popisovat. A dlouhé hledání slov, které častokrát vůbec nekončí a pořád jen pokračuje dlouhým hledáním, by nebylo potřeba. Stačilo by jen ukázat. Snad by nezačalo pršet, aby mi ze vší té euforie pak nenateklo do krku.

Čekala nás dlouhá cesta. Čas je v takových chvílích relativní. S tebou tu relativitu miluju a ještě ji natahuju. Celou jsme ji propovídali. Od povšechných témat jsme s přicházejícím stmíváním, které vytvořilo intimní atmosféru, došli až k těm soukromým. Jsou témata, pro která se denní světlo prostě nehodí. Známe se už docela dost a dlouho. Stále kráčíme po stejné cestě, věci vnímáme stejně. Slovy to vždy jen potvrdíš. Nebo já. Občas mě překvapuje, že k některým zjištěním docházíš až moc pozdě. Ale co je to pozdě? Možná já moc přemýšlím a ty víc žiješ. Když žiješ, není tolik času na přemýšlení. Inspirativní. Potřebovala bych častěji propíchnout tu svou myšlenkovou bublinu a ponořit se do života jako do ledový vody po sauně. Míň přemýšlet, jak moc asi studí, a prostě se namočit.

Lidi jsou všude, a zároveň nikde. Taková dvojakost žití, ale ne prožívání. To je naopak minimálně poloviční. Lidi prahnou po emocích, protože ty chladný displeje jim je nemůžou dát. Už je ke stažení aplikace na obejmutí? Není důležité přijít, ale zúčastnit se. Heslo dneška. Mnozí se zúčastňují událostí jen ve virtuálním světě, stačí k tomu dostatečně obskurní název akce na Facebooku. Stejně tak nevěřím, že by se na náplavce chtělo v jeden den mačkat čtrnáct tisíc lidí. Generace Like se rozděluje na tu žijící v realitě a na tu ve virtuálním světě. Už mě nepřekvapuje, že na akcích konaných v reálném prostředí potkávám jen zlomek přihlášených na sociálních sítích. Tvoříme o sobě nějaký obraz. Tím, jak vypadáme, jak se chováme, kam chodíme. A ten je potřeba mít i v monitorovém světě. Mohla už by to být sociální schizofrenie.

Na večírku vedle sebe stáli dva kluci, oba evidentně nezadaní volnomyšlenkáři. Chvíli jsem je pozorovala. Upoutalo mě, jak jsou si podobní. Zajímalo mě, jaký k sobě mají vztah. Obal od stejný značky, ale vlastně každý z jiného těsta. Moji domněnku o jejich nevázanosti potvrdilo, když jejich dialog jeden završil větou „A proč nemáš holku?“. Jakákoli odpověď by mi nepřišla víc absurdní, kdybych neviděla u vedlejšího stolu brunetu, která evidentně znala velmi dobře oba. Druhý odpověděl „Protože ji nemáš ty.“ a asi ani netušil, jak toho prvního setřel.

Vlastně mě absurdita dost baví. Život má smysl. Pro humor. A i když je to čekání už hodně dlouhý, na něco stojí za to počkat. Čas je relativní. ∞

Věci, které nedávají smysl. Absurdity. To je téma červnového vydání Artiklu. Při pozorování událostí mám ale pocit, že absurdity smysl dávat naopak začínají. Že jsou řádem dneška. Lze si jich všimnout ve všech odvětvích, zrcadlí společnost. Jídlo prodávané v supermarketech, které je často i krátce po spotřební době stále vhodné ke konzumaci, se musí zlikvidovat, namísto, aby se předalo potřebným. V kultuře se používá atraktivní slovíčko „naposled“, i když se událost najednou opět začne konat a kapely znovu koncertují. Projekty se tváří jako malé a neambiciózní, což s tímto „původním záměrem“ pomůže získat k jejich realizaci dobrovolné nadšence, i když se jedná o strukturu, ve které se počítá s větším dopadem a pozitivní reakcí společnosti. K té se pak samozřejmě váží i nezanedbatelné finanční zisky. Dobré kulturní akce, kde cena vstupu není pouze ve výši nutného produkčního minima či v dobrovolné výši, jsou málo navštěvované, i když útraty návštěvníka na baru adekvátní částku za vstup převyšují i několikanásobně. Jedinci si na sociálních sítích budují popularitu shazováním jiných, většinou veřejně známých osob, místo aby sami byli vzorem za své názory a postoje, a nebyli jen adorováni za svou negativní kritiku. Bulvár není jenom na papíře. Bulvární je přístup ke společnosti, uchopení morálních hodnot. Středem zájmu se stávají povrchní aktivity, protože v první řadě baví a nezatěžují. Každá doba má svou televizi, zábavové médium. Tím je pro mladou generaci YouTube a vkládání času do sledování množství zábavových videí, která k rozvoji osobnosti častokrát nepřispějí. Proč více nepřemýšlíme nad tím, čemu věnujeme svůj čas? Je to kvůli pocitu, že ho stále máme dostatek, protože jsme mladí? Chceme se opravdu hlavně jen bavit? Tohle je pár věcí, které přijdou absurdní mně. Jelikož se ale stávají fungujícím řádem dnešní společnosti, bude nutné asi přepsat výkladové slovníky. Tedy absurdita – něco, co smysl dává. ∞